Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nejspíše jí ani nedošlo. Že by mohla sestru tím gestem vylekat. Bylo tu rychlé, prudké gesto. Nemyslela si. Že to měl kdokoli z nich rád. Raději se zase odtáhla. „Promiň,“ řekla tiše. Mírně sklopila hlavu. „Já...já taky ne. Kam jsi...zmizela?“ zeptala se. Neuvědomovala si. Že si Tundra myslela. Že Rue umřela. Možná měla na mále. Možná vážně měla. Jenom se vzpamatovala. Ale to si neuvědomovala ani Rue sama. „Ano, jsem...v pořádku. Žiju ve smečce,“ oznámila jí. Asi i Corvusovi. Jenom si nebyla jistá. Zda-li o tu informací stál. Ani nedokázala říci. Zda-li byli k sobě hodní. Viděli se jenom jednou. Přitom nebyl Corvus příliš hodný. Aspoň to tak viděla. Jen byla vážně hodná. Nechtěla svého bratra špinit. Takže jenom přešlápla. Její řeč těla stejně nevědomky řekne hodně.

Hlásím Rue na záhadu.

Byli tady. Oba dva. Nemohla tomu uvěřit. Byli pohromadě. I když nebyli idylická rodina. Aspoň černý Corvus ne. Pořád jí to přišlo jako něco šokujícího. Úžasného. Jako Tundře se jí vehnaly slzy do očí. Se svojí sestrou měla vždycky lepší vztah. Nevěděla. Proč ji opustila. Jenže na tom Rue nezáleželo. Byla tady. A to stačilo. Rue by nedokázala neodpustit. „Já...“ začala. Nebyla schopna to ani dokončit. Takže udělala úplně něco jiného. Přiběhla k sestře. Objala ji. Jemně, ale objala. Nevěděla. Zda-li se třeba neodtáhne. Jen to udělala. Musela to udělat. Byla za tohle znovushledání tolik ráda. I když to nedokázala říci slovy.

< řeka Mahtaë - jih přes řeku Mahtaë - sever

„Těm liščatům se nedalo...odolat. Cítila bych se vážně hodně špatně, kdyby...kdybych se za nimi nedokázala ani...vydat,“ řekla. Možná ano. Možná nějaké pokroky dělala. Dříve by asi opravdu utekla. Neschopná se do tohoto jakýmkoli způsobem míchati. Jeden neúspěch neznamená samé neúspěchy, opakovala si chvilku v hlavě. Když si to do hlavy vtloukne pořádně. Její mysl třeba nebude tak tolik špatná. Snad. Šli momentálně proti proudu řeky. Když se Jerry rozmluvil o tom. Jakou funkci chtěl dělat. Průzkumníka. Neslyšela ještě o této funkci. Jenže Sarumenská smečka byla její úplně první smečka. Nemohla znát seznam smečkových funkcí. A možná ani žádný neexistoval. Hlavně, že si vlk vymyslel. Co chtěl dělat. A bylo to užitečné. „To zní...dobře. Hodně dobře. Tak snad ti to vyjde,“ usmála se na něj. Nakonec dorazili k velkému jezeru. Jerry jen okem prohlédl ty dva vlky. Rue ale ne. Ne, protože je oba poznala. Zůstala v šoku. Chvíli byla neschopná se hýbat. Byli to oni. Oba pospolu. A ona je našla. Věděla. Že naposled od Corvuse s brekem utekla. Jenže nedokázala se na něj zlobit. Nikdy by to nedokázala. Když se konečně přiměla k pohybu. Šla směrem k nim. Pomalu, opatrně. Jako kdyby ji měla rychlejší a ostřejší chůze rozlomit na malé kousky. Jenže i když se přinutila k pohybu. Slov nebyla schopna pořád. Nezdáli se jí. Ani Corvus. Ani Tundra. Určitě ne. Byli skuteční. Museli být. Nedokázala už ani vnímat Jerryho. Viděla momentálně jenom svého bratra. A svou sestru.

< medvědí jezírka

Možná se mysli nedalo porozumět. Možná porozumět mysli bylo nad mocí každého vlka. Rue tedy určitě mysli nebude rozumět. Když jí nerozuměl nikdo. „Moc se mi nezdá, že...že bych dělala nějaké pokroky,“ odpověděla mu. Dělala. Jenom pořád viděla ten neúspěch. Takže úspěchy teď nedokázala vidět. Nemohla si pomoci. Její mysl si nemohla pomoci. Třeba se to ale jednou zlepší. Třeba ano. Jerry sám nevěděl. Proč byla některá jezírka špinavá. A některá čistá. Na tuhle záhadu spíše nepřijdou. Vyrazili tím pádem dále. „To je...pravda. Tak půjdeme lovit,“ přikývla s menším úsměvem. Jídlo bylo zapotřebí. Třeba lov se povede. A Rue bude hned v lepším stavu. „Ty už víš? Jako...jakou funkci chceš ve smečce,“ zeptala se ho. Ona mu řekla. Že chce být lovkyně. Jenže nevěděla. Co chtěl dělat Jerry.

> velké vlčí jezero přes řeku Mahtaë - sever

< středozemní pláň

Nakonec přikývla hlavou. Po tom. Co o tom chvíli přemýšlela. „Asi... ano. Dobře. Budu ti věřit,“ řekla. Tentokrát se jí na tváři objevil o něco málo větší úsměv. Asi to tak vážně bylo. Úspěch nemohl být vždycky. „To je krásné přemýšlení. Taky bych chtěla... lépe přemýšlet. Nechtěla bych mít v hlavě jenom ty nejhorší scénáře. Ale nejde mi to,“ sklopila hlavu. Ani nevěděla. Jak to změnit. Musela to změnit pravděpodobně v sobě. To se jí nedařilo. A neviděla to nadějně. „Budu si to pamatovat. Děkuji,“ kývla hlavou. Jerry byl asi první. Kdo jí takové věci říkal. Kdo jí vážně věřil. Aspoň to tak vypadalo. Možná bude k němu schopna přijít i příště. Z pláně se dostali až k jezírkům. Bylo jich tu hodně. Některé menší. Některé větší. Některé čisté. Některé špinavé. „Proč jsou některé ty jezírka... špinavé?“ zeptala se. I Jerry to zkoumal. Možná to ale věděl. Chvíli váhala. Než se napila. Ale napila se. Z jednoho čistého jezírka. Z kterého pil i Jerry. „Můžeme,“ oznámila. Nechtěla zase přílišně zdržovat. 

> řeka Mahtaë - jih

Jerry se nezlobil. Snažil se jí naopak podpořit. Jako nikdo ani neviděl. Že v jednu chvíli nic nedělala. Každý měl nějakou činnost. Kterou bránil sebe i lišky před šakaly. Asi byla ráda. Že nikdo nic neviděl. Kdyby ji někdo viděl. Pravděpodobně by se na ni ten někdo mohl zlobit. „Já se ale bojím... že se mi to pokaždý dít bude,“ přiznala. Její sebedůvěra znovu o něco klesla. Takže se o takové věci bála o to více. „Ale děkuju... že mě nesoudíš,“ řekla. Pokusila se o menší úsměv. Nebyla si jistá. Zda-li to myslel vážně. Jenže byli přeci kamarádi. Ti k sobě museli mluvit upřímně. Jinak si to nedokázala představit. „Já jsem se vlastně v přímém boji s predátory nikdy moc nedostala...“ odpověděla mu. Hlavně proto nemohla hned sebe takto kritizovat. Jenom to dělala. Jako celý svůj život. Neuměla se to odnaučit. Možná někdy. „Já se... nikdy neměla komu svěřit. Ale... ty jsi fajn,“ pochválila ho. Byla ráda. Že se mohli poznat. Že byli dokonce ve stejné smečce. Jerry potom navrhl procházku. „Tak dobře,“ souhlasila. Vyrazila za svým kamarádem. „Míříme někam... konkrétně?“ zeptala se. Třeba jí ukáže zase nějaké pěkné místo. 

> medvědí jezírka

Smutek šel na ní znát asi hodně. Všichni si ji tady všimli. Všichni ji pochválili. Možná to přeháněla. Možná jenom nechtěli. Aby se cítila špatně. Jenže už věděla, jak byli vlci ze Sarumenské smečky hodní. I jestlipak si všimli její chyby. Nezazlívali by jí to. Rue ale cítila osobní zklamání. Vlkům jenom tiše poděkovala. Pokusila se i o menší úsměv. Přeci jí říkali něco hezkého. Nemohla být nezdvořilá. Potom se všichni rozešli vlastní cestou. Už tu nebylo přeci co dělat. Zachráněné lišky našly domov. Nebyla tu pro ně další práce. Zůstal s ní jenom Jerry. I když jí to připadalo zvláštní. Ráda by teď u sebe měla nějakého kamaráda. A Jerry byl přeci kamarád. Taky se jí ptal, proč byla tak zklamaná. „Já...nebyla jsem schopna cokoli udělat, když nás šakali napadli. Asi jsem zase zpanikařila. Myslela jsem, že...už se mi to nebude dít. Ale stalo se to. Příště se to asi stane zas,“ zakňučela, sklonila hlavu. Nebyla se asi vůbec schopna bránit. Kdyby tu byla sama. Šakali by ji pěkně pochroumali. Možná by už ani nežila. Připadala si jako vlče. To se taky samo nedokázalo ještě ubránit. Jenže vlče se to naučí. Ona v sobě žádnou naději neviděla. „Asi je to moc sobecké,“ zamumlala ještě. Měla by spíše myslet na ty lišky, které byly zachráněné. Ne na sebe. Jenže prostě se těchto pocitů nedokázala vůbec zbavit. Hlavně proto, že u sebe už počítala s pokroky. Radovala se ještě předčasně. Jestli se bude někdy moci vůbec radovat.

Děkuji moc za možnost zapojení se do osudovky. I když jsem do dvou kol nenapsala, bylo to moc fajn.:)
Poprosím zapsat do úkrytu 5 křišťálů i 25 květinek. Pak tu mám dvě hvězdičky do vlastností a jednu bych ráda do rychlosti a druhou do obratnosti. Děkuji.<3

Situace byla celkem špatná. Dokázala odvést jedno lišče pryč. Jenže to druhé se stalo obětí šakalů. Rue se zmocnil děs. Měla to být pohodová cesta. Jenže nebyla. Vůbec nebyla. Cítila se, jakoby úplně zamrzla na místě. Jakoby nevnímala čas. Dokázala jen matně vnímat. Jak se všichni pustili do boje. Pak jak Jerry vzal druhé lišče zpět. Když bylo vysvobozeno z čelistí šakala. Vůbec nevěděla. Co dělat. Stála tam mírně šokovaně. Nakonec ale nebylo potřeba dělat nic. Nakonec si všichni poradili. Jenom ona selhala. Tiše zakňučela. I tak byl pohled na znovushledání liščete s maminkou a sourozencem hezký. Možná se nemusela cítit špatně. Všechno dopadlo dobře. Všechno bylo nakonec v pořádku. Jenže necítila se tak. Vůbec nepomohla. Vůbec nic neudělala. Držela se po zbytek cesty vzadu. S mírně sklopenýma ušima. Hodně se za sebe styděla. Najednou o svých pokrocích pochybovala. Nebyla schopná řešit takové situace. Hned začala panikařit. Nedokázala jasně přemýšlet. K čemu by pak mohla v Sarumenské smečce být. Všichni byli tolika hodní. Až si to ani skoro nezasloužila. Zdálo se ale, že ostatní lišky jejich příchod přijaly. Měly domov. Bezpečí. Což jí těšilo. Jen ona cítila osobní prohru. Zda-li se dokáže někdy vzpamatovat, nevěděla. Protože se cítila jako úplně na začátku. Hlavně, že liščí rodinka byla v pořádku.

b) Běžet odchytit a odnést do bezpečí mládě, které bylo ke skupině blíž (obratnost)

< borovicová školka

Odešli z lesíka. Kde byla uvězněna liščí matka. Šli přes velkou louku. Kterou znala i sama Rue. Rozhlížela se okolo. Hrozba se ukázala zanedlouho. Tři velcí šakali se je chystali napadnout. Přesněji se chystali napadnout liščata. Rue se strachem úplně naježila. Přeci se jim nemohlo nic stát. Nikomu. Ani liškám, ani vlkům. Byla to u ní následně jen nevysvětlitelná reakce. Kdy co nejhbitěji uměla, popadla lišče. To, které měla blíže sobě, blíže celé skupiny. Přitiskla si ho blíže k sobě. Zůstávala nadále naježená. Šakali by se nemuseli zaleknout skupinky pár vlků. Moc tato zvířata neznala. Nedokázala to posoudit. Možná se strhne boj. Ona nebyla připravena. Nikdy by nebyla. Rue nebyla stavěná na bojování. To její sourozenci by to zvládli o mnoho lépe. Bílá vlčice vůbec. Bohužel. K tomu tu bylo to druhé lišče. Dál od nich. Hrozilo mu tím pádem o to větší nebezpečí.

b) Liščí nory

Začala společně s dalšími dvoumi vlky pokrývat kmen zespodu vodou. Vůbec netušila. Že by to mohla vůbec umět. Uměla. Pravděpodobně se ve svém elementu zlepšovala. I když ho moc netrénovala. Od té doby, co dorazila do Gallirei. Jakmile další vlk v jejich partě přeměnil vodu na led. Velký kmen se sesunul aspoň do menší míry. Dospělá liška mohla vylézt ven. Mohla se zase setkat se svými mláďaty. Byl to krásný pohled. Nešlo sice o vlky. I tak jí to ale přišlo hodně roztomilé. Musela se pousmát. Bylo hlavní, že matka přežila. Že budou žít i ta mláďata. Jenom je prvně museli dostat pryč. Na lepší místo. Liščí matka byla pořád unavená a zraněná. Sama by se o dvě malá liščata momentálně nepostarala. Neubránila se. Ostatní vlky napadl jeden lesík. Kde žilo prý více lišek. Tam by mohly určitě začít nový život. Mezi svým druhem. Rue jenom souhlasila, nic více neříkala. Neměla co. Celkově nebyla vůbec upovídaná. Teď se na chvilku vymluvila při návrhu na nápad. Asi se i trochu bála mluvit před takovým počtem vlků. I když to nebyl moc velký počet. Vydala se za ostatními tím pádem tiše.

> za osudem

a) Použít magii a zkusit se kmenu zbavit

< kopretinová louka přes plamínek

Dorazili až do blízkého lesíka. Až tady se naskytl Rue pohled na věc. Maminku měli. Bohužel zůstalav noře. A tu blokoval velký kmen stromu. Nemohla ven a liščata šla vyhledat pomoc. Jak se jí zdálo. Sarumenská smečka odtud byla nejblíže. Aspoň si to myslela. Jenom jí nešlo do hlavy. Že by šly lišky hledat pomoc u vlků. Ale to neřešila. Prohlížela si kmen. Byl velký a mohutný. Ani všichni naráz by jím nepohli. Byla to zapeklitá situace. Možná by nějaká magie pomohla. „A co...led? Ne voda, ale led. Na něm by nemusel kmen ležet tak...pevně,“ napadlo ji najednou. Jenom byla před tolika neznámými vlky příliš nervozní. Takže následně trochu ucouvla a sklonila trochu hlavu. Nedokázala posoudit. Zda-li šlo o dobrý, případně špatný nápad. Prostě to řekla. Třeba by po ledě kmen aspoň trochu sklouzl. Jenom byla škoda, že byla země tady tak rovná. Kdyby to bylo trochu z kopce. Bylo by to jednodušší. Hlavně existovala magie vody. Sama ji měla. Tak určitě měl někdo i led. Taky by se mohla voda dát přeměnit na led. Třeba to šlo. Jestli to uměla ona. Nevěděla. Nikdy nic takového nezkoušela.

Nikdo nevěděl. Co se dělo. Liščata začala být ještě hlasitější. Po tom, co byla zmíněna jejich matka. Nedokázala si ani představit. Co se mohlo takhle stát. Možná je opustila. Možná umřela. Možná ji odnesla řeka. Ta byla hodně rozbouřená. Taky se zdálo, že ztratila svoji červenou barvu. To mohlo být rychlým táním sněhu. Jenže nemohla to jistě potvrdit. Už zjistila. Že se tady na Galliree děly často zvláštní věci. Takové, které si jen těžko vysvětlovala. Takové, které se někde jinde asi ani neděly. Aspoň je nikde jinde nikdy neviděla. Liščata je začala všechny následně podstrkovat směrem k řece. Chvilku si myslela, že je tam chtějí shodit. Jen jí následně došla pravda. Chtěla je jenom někam vést. Možná byla vážně jejich matka v nebezpečí. Možná ji dokážou ještě zachránit. Protože kdyby ne. Nebyla by pravděpodobně zachráněna ani tato liščata. Lišky byly nepřátele pro vlky. Hlavně pro vlčata. Ale Rue byla hodně hodná. Určitě by jí bylo líto těchto malých tvorů. Měli celý život před sebou. Každý měl právo na život. Ať už panovala rivalita, či nikoliv.

> borovicová školka přes plamínek

< Sarumenské skalisko přes Sarumenský hvozd

Jakmile vyšla ven z úkrytu. Viděla, že zima už byla skoro pryč. Sníh mizel. Místo toho začaly kvést první jarní květiny. Bude to krásné. Až to bude všude poseté květinami. Začala větřit nějakou kořist. Která by mohla začít pomalu vylézat ze svých nor. Když v tom zaslechla to kvílení. Zatím se ozývalo celkem z dálky. Jenže zase na tolik. Na jejich území to nebylo. Bylo to ale někde poblíž. Rue strachem mírně stáhla uši. Hned pomyslela na nějaké velké nebezpečí. Ale nemohla tu jenom tak stát. Ať se jí to líbilo. Nebo ne. Musela se na to jít kouknout. Aspoň z dálky. A pak dát vědět někomu jinému. Silnějšímu. Odvážnějšímu. Jak šla a šla. Zvuk sílil a začal být trochu nepříjemný. Její cesty ji zavedly až na louku. Přes tu červenou říčku kousek odtud poskakovala dvě malá liščata. Vypadala osamocená. Nikde neviděla dospělou lišku. Která by ji mohla ohrozit. Jenže nebyla tu jediným vlkem. Už tady byl nějaký hnědý vlk, černobílá vlčice, další mladá vlčice a Jerry. Podle pachů byli ze Sarumenské smečky ale všichni. Všechny sem přilákalo to kvílení. Které se ozývalo už na jejich území. Ale Rue nic neříkala. Nevěděla, co. Jenom pohledem na chvíli utkvěla na jediné tváři, kterou z nich znala. Na Jerrym. Třeba jí vysvětlí. Co se tu děje. Stejně jako jí to mohl nakonec vysvětlit i někdo jiný. Pokud vůbec někdo z nich věděl. Co se dělo.