Příspěvky uživatele

< návrat zpět

FÁZE 2
třetí vstup

Pokus se pochopit o co tady vlastně jde. (Použij:„něco tu nesedělo“, „jakoby“ a „možná“ alespoň třikrát)

Polkla. Aby tito vlci byli přílišně tajemní. Rue se to nelíbilo. Něco tu nesedělo. Hodně. Neměli by otvírat truhlu. Neřeknou ale jakoby, proč. Neřeknou jakoby nic. Možná by to neměla už řešit. Jenže věřila tomu. Že odpovědi by ji mohli dostat zpátky na Gallireu. Domu. Chtěla tomu věřit. Chtěla věřit aspoň něčemu. „Musím vědět, o co...tady jde,“ řekla tišším hlasem. Nevěděla. Kde se v ní vzala taková slova. Jenže byla tady. Takže si ty odpovědi zasloužila. Možná by si to neměla myslet. Ale něco tu nesedělo. Takže ať to bylo jakkoli strašlivé. Bylo na čase. Aby před ní tady nebyly tajné věci. Pokud by měli bratři nějaký problém. Možná by jim nedokázala pomoc. Nebyla si tím jistá. Když tady ale už byla. Tak by jim jakoby mohla pomoci. I kdyby nechtěla. Ona ale chtěla. Ráda pomáhala. Ne vždycky to bylo v jejích silách. Jenže nemyslela si. Že by si nezasloužili pomoci. Něco tu nesedělo a tolik jí to děsilo. Skoro se až třásla po celém těle. Zároveň jí to ale nešlo. Cítila se úplně přikovaná k zemi. Nevěděla. Co dále. „Třeba...třeba dokážu pomoci,“ řekla. O čem přemýšlela. Vážně. Pokud potřebovali vlci pomoci. Udělá to. Nenechá je na holičkách. Jenom jestlipak to bude v jejích silách. To tajemství mohlo být vážně hodně nebezpečné.

FÁZE 2
třetí vstup

Napiš, co si myslíš, že je v truhle – a proč. (Napiš příspěvek, kde každá věta začíná jiným písmenem.)

Mrakovous tu truhlu přisunul k nim. Rue odolala nutkání od ní ucovnout. Najednou jí připadala až moc nebezpečná. Byla sice pevně zavřená. A nevypadala, že by ji otevřít mělo býti něco hodně lehkého. Jenže pokud měl ten neznámý vlk, Mrakovousův bratr, pravdu. Otevírat ji by je mohlo přivést do ještě větších problémů. Tato vlčice o problémy nestála, nikdy o ně nestála. Chtěla žít aspoň trošku klidně. I když byla pravda, že takový život nemohl být. Už do chaosu se narodila. „Co v ní...teda je? Ty to...víš?“ zeptala se vlka s opičí lebkou. Pořád musely její myšlenky bloudit k té truhle. Snad ji k sobě vysloveně táhla. „Eh, ně-nějaký mořský tvor?“ zeptala se zase. Vyděsila jí tato představa. Zdálo se ale. Že by se truhla hýbala, kdyby v ní bylo něco živého. Sice v ní mohl být jakýsi tvor, jenom už ne živý. Kromě toho by ale stejně nechápala, proč by se musel skrývat nějaký mořský tvor. Pouze pokud by byl živ za velmi divných okolností. Gallirea byla plná podivných věcí a událostí. Dobře, pokud byli ještě na Galliree. Dalo se říci, že mohli být úplně kdekoli. Honila se za odpověďmi, za kterými by se hnát vůbec neměla.

FÁZE 2
druhý vstup

Zkus zjistit, co v truhle je. (V postu nesmíš použít žádné otazníky, ale přesto musí být plný nejistoty)

Neměli...otevírat, pomyslela si. Potlačila otřásnutí se. Mohlo v ní být něco nebezpečného. Zároveň to ale byla pro Rue záhada. Která jako kdyby byla potřeba vyluštit. Jenže jí to mohlo přivodit klidně zranění. Smrt. Kdyby se v tom chystala šťourat více. Taky si nebyla vůbec jistá. Kdo byl tento vlk. Byl tu tolik sám. Žil tady. Bylo to stejně zvláštní. Jako ta truhla. „Neřekl,“ řekla s mírným knedlíkem v krku. Zadívala se na truhlu. Mohlo v ní být cokoli. Možná by se do ní měla nějak dostat. Možná by to dělat nemohla. Skoro ale vyskočila z kůže. Když za ní z ničeho nic praskla větvička. Stál tam Mrakovous. „Bratr...“ zašeptala skoro šokovaně. Byli odděleni. Aniž by prozatím věděla. Jak to mohlo být možné. Možná jenom jeho bratra nebavila plavba mořem. Jenže Rue tušila. Že v tom muselo býti více. Muselo v tom býti mnohem více. „Ale...to...“ Přesouvala hlavu od jednoho k druhému. Taky k té tajemné truhle. Nenacházela správná slova. Bylo to zvláštní. Bylo to šokující. Vůbec tomu nedokázala rozumět. Ničemu. Cítila. Jako kdyby jí někdo sebral zbytky rozumu. A hodil ho do toho moře. Jinak to popsat nedokázala.

FÁZE 2
druhý vstup

Zkus zjistit, co ještě Mrakovous zapomněl. (Napiš post, kde se v žádné větě neobjeví přídavné jméno)

Konverzace o jeho minulosti byla pohodová. Jenže jí nakonec nechtěl vůbec říct. Kde byli. Proč tu byl poprvý. Nic o tomto místě. Taky jí řekl. Že to nebylo důležitý. Kde byli. Rue ale věděla. Že to řekl jenom proto. Že o tom mluvit nechtěl. Jenže měl by. Pokud se odtud měli dostat. „Pamatuješ si to vůbec...co je tohle za místo?“ zeptala se. Mohl se jen stydět za to. Že sice věděl. Že tady byl. Jen že už nevěděl. Kde byl. „Věděl bys tím pádem, jak...jak zpátky na Gallireu?“ vyděsila se. Mrakovous z Gallirei možná nepocházel. Jenže pokud by nevěděl. Nedostane se zpátky. Co by dělala. To neměla ani tušení. „Víš ještě vůbec, co...je v truhle, kterou si...vytáhl? Musí být už zavřená...dlouho,“ podala další otázku. Jenže Mrakovous se blíže nevyjádřil. Dál už se neptala. Měla pocit. Že tady sami přeci jenom nebyli. Něco jako kdyby jí táhlo po cestičce mezi keři. I přes veliký strach se musela po cestičce vydat. Snažila se ignorovat občasné zašustění v křoví. Moc jí to ale nešlo. Její třes byl hodně viditelný. Stál tam obrovský podivný strom s rytinami. U něj seděl vlk s lebkou na hlavě. A se šňůrou s peříčky na krku.

FÁZE 2
první vstup

Zeptej se Mrakovouse na jeho minulost. (Napiš celý post jako rozhovor)

„Takže když jsi tady už byl...musíš vědět, kde...kde jsme.“ „Byl, ale to není důležité. Sem se jen tak nedostaneš. Většinou právě jenom na lodi. „Jak ses vůbec naučil...no řídit lod? Je to zajímavá dovednost u vlka. Nikdy...nikdy jsem to neviděla. Máme to v rodině. Uměli to moji rodiče i prarodiče a předkové. Táhne se to hodně dopředu a vždy to učí své děti. Ale kde je počátek a proč to tak je, to... už nevím. Baví mě to ale a nehodlám se toho vzdát. „To je...hezké. Už jsi toho proplul hodně tedy, že ano? Sám, i s rodiči?“ „Víc, než si jen dokážeš představit, Rue. Viděl jsem mnoho moří, ostrovů, mořských tvorů a další. Pořád je co objevovat. Jenže objevoval jsem vždycky jen sám nebo s přáteli. Moji rodiče...umřeli, když jsem byl ještě celkem dost mladý.“ „To mě mrzí. Ale já... chtěla bych domu. Musí odtud být cesta pryč. Už jsi tady byl, říkal...jsi to. Kde... kde přesně jsme? Třeba nám to pomůže se dostat zpět... i bez lodi.“ „Nechci to rozebírat. Není to důležité. A je to hodně složité. Bez lodi se jen tak sem ani nazpátek nedostaneš. To ne ne.“

FÁZE 2
první vstup

Prozkoumej stopy v lese. (Alespoň třikrát použij přirovnání – „jako něco“.)

Tady nic nenašla. Nebylo tady nic. Co by jí pomohlo dostat se zpátky. Byla zoufalá. Mrakovous jí potom řekl. Že tady nebyl poprvé. „Ale...ale já nebyla potřeba, a-abys se sem mohl podívat...podruhé,“ zakoktala. Neviděla důvod. Aby tady byla. Jenže očividně tady nebyli naschvál. Loď je sem zanesla. Ať to bylo důležité. Nebo ne. Jenže Mrakovous se k tomu více nevyjádřil. K tomu chtěl zůstat u lodi. Mohl odplout. Nechat ji tu. Stát tu ale taky nemohli. Loď byla zaklíněná jako kořeny stromů v zemi. Sám by ji nevytáhl. Ani ve dvou by ji nevytáhli. Zvědavost jí nedala. Vydala se do toho blízkého lesa. Cítila tu něco jako nějaké ptáky. Viděla nějaké stopy. Vypadaly podivně. Vypadaly jako kdyby tady žil kříženec vlka a ptáka. Mohlo to tady být nebezpečné. Nechtělo se jí zacházet hlouběji. Něco by ji tady mohlo napadnout. Nedokázala se ubránit ani šakalům ve skupině vlků. Sama by to nemusela zvládnout už vůbec. Ostatní jí věřili. Jenže teď tady nebyli. Možná už je nikdy neuvidí. Takže si nebyla už vůbec jistá. Jestli měla ještě nějakou oporu. Jestli měla naději. Vrátila se zpátky za Mrakovousem.

Třetí výstup
Vyloď se z Perly a prozkoumej pláž. (V každém odstavci se musí objevit emoce – ale bez pojmenování)

Rue to z lodi skoro vyhodilo. Jakou silou loď narazila na pevninu. Měla vytřeštěné oči. Naježený kožich. Stáhnuté uši. Byla v neznámu. V úplném neznámu. Nemyslela si. Že byla ještě na Galliree. O to hůř se cítila. Neměla ráda neznámo. O všechno přišla. O všechno. Co na Galliree měla. O Sarumenskou smečku. O přátele. Nikdy už neuvidí Tundru. Ani Corvuse. Ani nikoho ze Sarumenské smečky. Začala se třást. Jenže ne zimou.

I tak se odvážila z lodi nakonec slézt. Nemohla na ní zůstat. Už je spíše zpátky neodveze. Sklopila hlavu. Cítila se prázdně. Hrozně prázdně. Více. Než kdy jindy. Bylo to proto. Že měla najednou více. Než kdy jindy. Do očí se jí začaly hrnout slzy. Žádnou naději neměla. Nevěděla. Co tady bude dělat. Co bude dělat se sebou. Sama. Na ostrově. Který mohl být pustý. Plného nebezpečných věcí.

Po nějaké době hlavu zvedla. Rozhlédla se. Pláž vypadala normálně. Aspoň na první pohled. Vydala se to tady trochu prozkoumat. Třeba něco najde. Něco. Co je oba dopraví zpátky na Gallireu. Zkoumala všechno. Co našla. Mohlo to být důležité. Důležitější. Než si mohla vůbec myslet. Nesměla nic přehlédnout. Třeba se mohla ještě vrátit domu. Třeba tady najde to. Co jí to umožní. Musela tomu věřit.

Třetí výstup
Zkus Mrakovouse přesvědčit k návratu na pevninu. (Piš o vodě, aniž bys použil slovo voda.)

Plachty se napnuly. Vítr se zvedl. A loď se začala postupně vzdalovat od pevniny po tmavě modré hladině. „Co-,“ začala. Jenže nedořekla to. Byla v šoku. Nevěděla. Co dělat. „J-já chci se...vrátit,“ kníkla. Uši stáhla dozadu. Byla vystrašená. Všude okolo sebe měli jenom modř. Modř nekonečného moře. Loď nemusela vydržet. Ona i Mrakovous by se utopili. Utopili by se v nekonečné a nebezpečné tekutině. „P-prosím,“ zakňučela už zoufale. Jenže Mrakovous sám vypadal. Že nevěděl. Co s lodí plující po moři dělat. Rue už měla domov. Kamarády. Možná měla i naději. Nechtěla o to přijít. Nechtěla o to přijít na této hluboké mokré propasti. Byla zoufalá. „Musíme se nějak...vrátit,“ zašeptala na Mrakovouse. Zatímco vystrašenýma očima sledovala to modro kolem sebe. Umře. Umře na nebezpečném moři. Najednou pluli kolem ostrova. Tento ostrov neznala. Stál na modré záhadě tak na první pohled osamělý. Loď se zhoupla na divokých vlnách. Jako kdyby se po moři řídila sama. Vypadalo to tak. Když ji nedokázal ovládnout ani Mrakovous. Nakonec narazila na opačném konci ostrova.

Druhý výstup
Prozkoumej zbytek Mrakovousovi lodi. (Každou větu začni jiným písmenem abecedy – A–B–C, nemusí být všechny, ale musí jít za sebou)

Ale zatím se dala na průzkum zbytky lodi. Byla v již lepším stavu, i když stav před ztroskotáním připomínala asi jenom těžko. Cestovala po lodi a vyhazovala ještě nějaké přebytečné harampádí. Čistila ji jednoduše řečeno, aby měl přeci Mrakovous pěknou další cestu. Dělala očima i menší kontrolu, kdyby přehlédli nějaké díry nebo další chyby na lodi. Fungovat ale snad bude, když nakonec usoudila. Hodně toho již udělali, nic jiného snad už nebude potřeba. Informace o tom, že vše bylo už v pořádku, chtěla jít Mrakovousovi sděliti. Jenže ten vypadal ponořený do jiné činnosti. Kterou si nebyla vůbec jistá. Nechtěla ho ale rušit. Opatrně přešla na kraj lodi. Počká, až dodělá mořský vlk svoji práci. Rušno ráda nikdy neměla a tak byla za klid pláže při jejich práci ráda. Stihla ještě projít další části lodi, nebude tu přeci jen tak stát. Takže když už znala loď nazpaměť a nic víc zajímavého nenašla. Vydala se tím pádem zpátky za Mrakovousem. Zkusí se ho zeptat, jestlipak ještě nebylo něco potřeba. Že by kdyžtak následně odešla a nechala vlka konečně odplout do jeho domova.

Druhý výstup
Zkus rozluštit nápisy na truhle. (Napiš post bez slovesa „být“ - jeho podoby jsou povolené)

Loď už vypadala lépe. To nejhorší opravili. Díry v lodi zadělali. Plachta působila, že loď povede. A řídit ji snad Mrakovous dokáže také. Poprvé viděla vlka. Co řídil loď. Nevěděla. Že se to dalo. Jenže neptala se. Taková otázka jí přišla hodně blbá. Každý měl nějaký koníček, zájem. A přišlo jí to vlastně celkem zajímavé. Nakonec ještě uklidili palubu. Když v tom si i Rue všimla té staré truhly. Mrakovous tvrdil, že mu patřila. Jenže nevypadal tak. Aspoň na chvíli ne. Rue na truhlu pohlédla. Vůbec ten znak neznala. Nikdy ho neviděla. Vypadal, že sem ani nepatřil. Jenže na Galliree se děly různé divné a magické věci. Ani zdaleka ještě všechno neznala. To, co se tady mohlo stát. To ale asi nikdo. Pokusila se truhlu i otevřít. Bohužel nepovedlo se. I když hřeby už měly za sebou nějaký čas. Na truhle zůstaly přibité pevně. Hodně pevně. Spíš ji neotevře. A možná to Mrakovous ani nechtěl. Aby ji otevírala. Třeba tam jen měl nějaké důležité věci k lodi. Když říkal, že mu truhla patřila. Tak mu určitě patřila. Takže nechala truhlu nakonec truhlou. Jenže význam toho znaku by ji celkem zajímal. Mohla by se Mrakovouse zeptat.

První výstup
Zkus najít něco, co opravit nepotřebuje, ale svým „vylepšením“ to rozbiješ. (Každou větu začni slovesem)

Zadělali aspoň ty nejhorší díry v lodi. Použili k tomu ta prkna, která plula volně po okolí. Rozhlédla se. Obhlížela, co bylo potřeba nadále opravit. Všimla si, že Mrakovous se zatím pustil do opravy potrhané plachty. Měla by pomoci ještě jinde, než se k němu cpáti. Pohlédla na kormidlo. Zdálo se jí mírně ohnuté. Bylo ale vidět, že se v lodích vůbec nevyznala. Pokusila se ho totiž narovnat. Docílila jenom toho, že ho s tichým nakřupnutím trochu nalomila. Zakňučela. Musela to napravit dříve, než si toho mořský vlk všimne. Zlobil by se, určitě by se moc zlobil. Nechtěla vidět jeho reakci. Neměla ráda, když se ostatní zlobili. Začala zadělávat praskliny, zatímco Mrakovous pořád dělal na té potrhané plachtě. Pověsil ji zpátky na místo akorát když Rue kormidlo znovu dala do použitelného stavu. Nebude si spíše myslet, že tohle provedla ona. Opravovali tu víc věcí, přeci nemohl nikdo vědět, co bylo rozbité. Cítila se ale blbě. Cítila, že uměla vážně jen kazit. „Musíme udělat ještě něco?“ zeptala se. Kontrolovala všechno, co se dalo. Nemohli nic přehlédnout, aby byla loď funkční.

První výstup
Pomoz opravit Mrakovousovu loď. (Každý dialog zakonči jednoslovnou větou)

< velké vlčí jezero (teleport)

Objevila se na pláži. Byla obyčejná, prázdná. Cítila tu ale pach nějakých zvířat. Jenom tyto pachy byly už slabé. Jakoby tu ta zvířata byla a najednou nebyla. Bylo to zvláštní. Zvláštnější ale byl ten vlk, který seděl u břehu. Koukal na moře. Zároveň na státy rozbitý koráb. Který mohl být jeho. Potom si ji všiml. Hned se za ní vydal. Rue potlačila nutkání ucouvnout. Jenom se mírně přikrčila. „Cože?“ nechápala. Nebyla žádný námořník. Ani nevěděla. Co to bylo. Jaký to mělo význam to slovo. „Všichni poděli? K-do?“ zeptala se. Možná tady bylo víc vlků předtím. Nebo možná myslel ty lachtany. Nebyla si jistá. Představil se jí jako mořský vlk kapitán Mrakovous. Nevěděla. Že byli i mořští vlci. „To je...hezký. Já jsem Rue. Ahoj,“ řekla mu. Pokusila se o menší úsměv. Starší vlk byl přátelský. Nemyslela si. Že by jí od něho něco hrozilo. I tak cítila ve vzduchu. Že tady bylo něco divného. „Takže to je tvoje? Aha...“ řekla tiše. Loďka byla viditelně poškozená. Nedokázala by nechat vlka na holičkách. „To mě mrzí. Pomůžu,“ přikývla. Souhlasila. Vydala se blíže k loďce. Všimla si děr v lodi. Ty budou potřeba opravit asi co nejdříve. „Asi...bychom mohli zadělat ty díry. Tady,“ navrhla trochu nejistě. Jenže loď podle ní nepopluje. Když bude děravá. Takže se do toho nakonec pustili.

Rue naklonila hlavičku na stranu. „Ale... kam?“ zeptala se. Byla nervózní. Cítila to z ní. Takže byla nervózní i Rue. Jenže nechápala. Jaktože tak najednou pospíchala. Myslela. Že teď budou žít spolu. Možná všichni tři. Asi se ale mýlila. „Sarumenská... na jihu, kousek od pouště,“ odpověděla jí. S nadějí v hlase, že se tam přece jen ještě můžou vydat spolu. Bohužel. Jakmile Rue řekla sestře jméno smečky. Tundra si jenom tuto informaci poznamenala do paměti. A potom se vydala pryč. Svěsila ouška. Nechtěla ji ztratit podruhý. I tak v ní byl kousek naděje. Přeci věděla, kde ji najde. Určitě ji tam navštíví. A určitě to bude brzy. Corvus taky nezůstal. Ten tam byl. A najednou nebyl. Rue zamrkala. Ať už kvůli té situaci. Ať už kvůli zahnání slz, které se jí do očí draly. Zůstala tady sama. Daleko od smečky, bez nikoho. I Jerry někam zmizel. Asi nechtěl čekat. Jen Rue si myslela taky. Že jejich setkání bude delší. Mnohem delší. Možná by se měla vrátit do smečky. Prvně se ale potřebovala uklidnit. Musela věřit tomu. Že se neztratí. Najednou jako její bratr byla od velkého jezera taky pryč.

> lachtaní pláž (teleport)

Nejspíše jí ani nedošlo. Že by mohla sestru tím gestem vylekat. Bylo tu rychlé, prudké gesto. Nemyslela si. Že to měl kdokoli z nich rád. Raději se zase odtáhla. „Promiň,“ řekla tiše. Mírně sklopila hlavu. „Já...já taky ne. Kam jsi...zmizela?“ zeptala se. Neuvědomovala si. Že si Tundra myslela. Že Rue umřela. Možná měla na mále. Možná vážně měla. Jenom se vzpamatovala. Ale to si neuvědomovala ani Rue sama. „Ano, jsem...v pořádku. Žiju ve smečce,“ oznámila jí. Asi i Corvusovi. Jenom si nebyla jistá. Zda-li o tu informací stál. Ani nedokázala říci. Zda-li byli k sobě hodní. Viděli se jenom jednou. Přitom nebyl Corvus příliš hodný. Aspoň to tak viděla. Jen byla vážně hodná. Nechtěla svého bratra špinit. Takže jenom přešlápla. Její řeč těla stejně nevědomky řekne hodně.

Hlásím Rue na záhadu.