Oči jsou bránou do duše a ty její by mohly vyprávět všelicos. Jen je těžké z nich jakékoliv informace vytáhnout. Rue nikdy s nikým o své minulosti nemluví. Nezvládla by to. Na tváři se jí neustále drží smutný, ztrápený výraz. Jeho původ je pro ostatní vlky samozřejmě záhadou.
Je hlavně hrozně lekavá. Lekne se skoro každého hlasitého zvuku. Je možné, že se hlasitých zvuků bojí. Taky se bojí, když na ni někdo křičí, případně když na ni mluví hlasitěji, než unese. Po své matce má náchylnost být manipulována. Každému hned uvěří a nenapadne ji si dalšího vlka prověřit.
Rue se snaží chovat přátelsky. Nerada druhým ubližuje, hlavně ne tak, jak bylo ubližováno jí. Bohužel je příliš nedůvěřivá a odtažitá. Na první pohled může působit chladně, až bez emocí. Přitom skoro neexistuje den, kdy by neuronila aspoň pár slz. Tím pádem disponuje velkou dávkou citlivosti. Umí se šokem položit i z maličkosti. Jindy zase přežije větší stres. Je to individuální.
Kromě citlivosti má i hodně empatie, dokáže se plně vcítit do starostí druhých a podpořit je. Je pravda, že se hodlá pro druhé přetrhnout a sebe mít až na druhém místě. To je na 99 % dáno tím, že jí na sobě tolik nezáleží. Aspoň ne tolik jako na jiných.
Rue si o sobě myslí hodně špatné věci. Myslí si, že je zbytečná, že nikdy nic nedovede, že bude každému jen přítěží. Nemá vůbec žádné sebevědomí. I tak se snaží pomoc všude, kde se dá. Cítila by se hodně špatně, kdyby měla příležitost a nepomohla by.
Vlčice není vůbec silná, je spíš křehké nátury, hodně vlků by ji v souboji porazilo. Způsobuje to i fakt, že kvůli jejímu odporu k cizím dotykům může zůstat paralyzovaná a není schopna vydat skoro žádný výkon. Tak se spory snaží řešit zásadně slovně, byť celkově takové věci nemá ráda.
Když nemůže Rue spát, pozoruje hvězdnou oblohu a hledá ve hvězdách odpovědi na nikdy nevyřčené otázky. Hledá tam naději a šanci na nový, lepší život. Voda je její druhé já, a tak se ráda o samotě čvachtá v křišťálově čistém jezírku, případně jen polehává kousek od břehu a jezírko obdivuje.

Byl tu zlý otec, zmanipulovatelná matka a šest malých vlčat. Jen hezky od začátku. Budoucí rodiče byli úplně rozdílných povah - jeden zlý, druhý hodný, jeden manipulativní, jeden manipulovatelný. Tak jsme mohli pokračovat dále. Otci Azraelovi šlo pouze o jednu věc. Vytvořit silnou a odolnou generaci vlčat. Neznal nic jako láska nebo city. Matka Delilah mu padla do rány jako první. Byla něžná a manipulovatelná, omotal si ji kolem prstů okamžitě. Ať jí dělal cokoliv, ona se nikdy nebránila. Agrese a manipulace jeho “partnerky” pokračovala až do její březosti. To se vypařil.
Delilah porodila šest vlčat, z toho jedno nedochůdče. Od prvorozeného až k poslednímu narozenému je pojmenovala Corvus, Rue, Nirvana, Nyx, Zephyr a Seth. Bohužel matka byla moc slabá a otec se pořád nevrátil. Takže vlčata Nyx a Zephyr zanedlouho zemřeli. O to víc se zvýšil její strach o zbylá vlčata. Taky věděla, že pokud se vrátí Azrael, čekaly malé kuličky o to méně hezké časy.
Stalo se tak. Přibližně v třech měsících zbylých čtyř sourozenců se vrátil.
Svou agresi začal dělit jak mezi Delilah, tak i mezi své děti. Usoudil, že z nich týráním vytvoří silné jedince, kteří se nebudou ničeho bát. Rue to nesla hrozně těžce. Stačilo jen slyšet jeho hlasité kroky odněkud z dálky a malá vlčice se už třásla od hlavy k patě. Její sestra na tom byla podobně. Vždy spolu svůj strach sdílely, neustále k sobě byly přitisknuté. Vytvořily si mezi sebou velmi silný vztah, spojený k sobě strachem, taky klasickým sesterským poutem, jak to v životě vlčat bývalo.
Naopak její dva bratři byli jiní. Nejmladší Seth se též třásl, ale očekáváním. Připadal jí zvláštní a ne jednou uslyšela jeho smích, který nepůsobil příliš dětsky. Pak se tu nacházel prvorozený syn, celočerný Corvus. Ten měl neustále zamračený a nepřítomný pohled. Neměl strach, ani se netěšil. Možná jen neměl emoce.
Stalo se to rituálem. Rue ani její sourozenci si nikdy nepohráli. Nikdy nepocítili radost ze života. Rue vnímala jen rány na těle i duši, co se jí tvořily. Zničilo ji to. Postupem času se stala prázdnou natolik, že už ani nebrečela. Necítila nic. Jen silné pouto s její jedinou sestrou jí drželo pořád při smyslech.
Jejich matka využívala každé volné chvíle, kdy byl Azrael pryč a začala vlčata učit základy do života, jako boj a lov. Neměli času nazmar, říkala jim. Museli se učit rychle, říkala jim také. Rue to šlo. Dokázala se učit rychle, ať s nimi otec jednal jakýmkoliv způsobem. Dokázala se učit rychleji, než její sestra a bratři.
Zvrat v události se stal v roce sourozenců. Azrael přišel. Začal na ně pořvávat. Nebyli podle jeho představ, Delilah zklamala, všechny je zabije. Tato slova jí rezonovala pořád dokolečka v hlavě. Zamlžilo se jí před očima. Propadla panice. Oni zemřou. Znovu se vzpamatovala, když její černý bratr Corvus hrdelně zavrčel a celý naježený na svého otce zaútočil. Bili se dlouho a na moment to vypadalo, že Azrael Corvuse zabije, ale to mu přiběhl její další bratr jménem Seth na pomoc a společně zabili svého vlastního otce. Rue, Nirvana a jejich matka tam jen stály, neschopné slov nebo pohybu. To nebylo všechno. Corvus zabil i Setha, svého bratra. Pak na ně začal řvát.
Rue nedokázala vnímat, co říkal. V uších jí pískalo a tlapy se pod ní podlamovaly. Nakonec upadla šokem do bezvědomí. Znovu se probudila v jejich noře, která byla už dávno prosáklá pachem utrpení. Nevěděla, jak dlouho spala, jak dlouho byla mimo. Na vratkých tlapách vylezla ven. Její matka, sestra ani bratr se nikde nenacházeli. Jejich pach byl už zvětralý. Opustili ji. Zůstala sama. To bylo poprvé po několika měsících, co se schoulila do klubíčka a začala plakat.
Došlo jí, že zůstat na místě, které jí přineslo jen utrpení, nemohla. Opustila to místo utrpení a smrti. Vydala se na cestu do neznáma. Netrvalo dlouho a našel ji jeden starší vlk léčitel. Ten byl milý a pečlivý. Nikdy by nikoho nenechal na holičkách. Ani mladou, nebohou Rue. Našel ji vyčerpanou a s kalnýma, uslzenýma očima. Všiml si, že se bála skoro každého zvuku, co uslyšela. Všiml si, že se panicky bála cizích doteků. Nikdy mu neřekla, co se jí stalo. Odkud přišla. Tak ji nakrmil králíkem, kterého právě před chvíli ulovil a podal jí hrst bylinek na uklidnění. Řekl jí, že šlo o levanduli, že jí aspoň trochu pomůže. Vzala si ji. Ale vlka se bála. Velmi se ho bála. Čirou náhodou vypadal podobně jako její otec. Jen už se mu v srsti tvořily šediny. I tak se ho bála. Takže jedné noci utekla. Postupem času se stala závislá na levanduli. Užívala ji pravidelně, tvořila si zásoby na cesty. Doopravdy ji uklidňovala. Dostávala ji z toho nejhoršího.
Poslední důležitá událost v životě Rue byla její objevení magie. Díky tomu, že často chodila k vodě, zjistila, že dokáže velkým soustředěním rozvlnit klidnou hladinu. Přišla na to náhodou. Jen dál se nikdy nedostala. Nevěděla, jak. Její další cesty ji zavedly až do krajiny zvané Gallirea.