Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Probudila jsem se až když mě vlčata začala ožírat. Neměla ještě zuby, ale jejich tlamičky byly nenasytné a snažily se najít jídlo. Nemohla jsem se nadzvednout, abych je navedla, takže jsem jenom použila ocas, abych je postrčila správným směrem. Neměla jsem úplně sílu na nic jiného. Belial ležel za mnou a odpočíval nebo co to dělal. Pavoučice byla na stropě a dělala si tam perfektní pavučinku při čemž mne občas sjela pohledem, jako by mne hlídala. Proč? Co z toho má? Neutišla jsem.
Nadzvedla jsem hlavu a stálo mě to celkem dost sil. Tělo mne bolelo. Uviděla jsem dvě kuličky. Malé, neduživé v podstatě skoro na umření. Drápaly se po jídle, jako smyslu zbavené, ale evidentně měly chuť, takže umírat se nechystaly. Nebo nejméně ne v brzké době. Přejela jsem je pohledem a pak po nich přejela čumákem, abych se načichla jejich pachu a poznala je kdekoli. Byla to holka a kluk. Páreček. Nebylo jich víc? Zdálo se mi, že jich bylo víc, ale nemohla jsem si dost dobře vzpomenout. "Díky," broukla jsem jenom k Belialovi, když jsem si všimla, že ležím v čistých kožešinách a sama jsem celkem čistší než před tím. Pořád mne všechno bolelo a byla jsem unavená.

První vlče bylo jenom kusem nějaké hmoty. Neurčitý blob, který sice vypadal jako vlče, ale neměl skoro žádné kosti. Jako by zmumifikoval v mém lůně. Druhé vyklouzlo a celé se třáslo. Bylo v pořádku. Sýpalo, ale evidentně mělo všechno tak, jak má být. Třetí vlče dýchalo dost přerývaně když se ze mne vydralo na svět. Tlamu mělo obalenou hnusem a bylo potřeba, aby někdo jeho dýchací ústrojí očistil, ale já na to neměla sílu. Čtvrté vlče nemělo tlamu ani oči. Bylo zdeformované k neponznání. Poslední bylo malinkatou zrůdičkou, která neměla ani šanci na to, ayb se nadechla, neměla by totiž dýchat čím. Místo tlami byla jenom kůže.
Ležela jsem na zemi a byla jsem vyřízená. Bolest byla příšerná, ale odeznívala. Problém byl že se nevyplavily hormony, které by mi pomohly se s tímhle vším popasovat. Možná za to mohl fakt, že porod proběhl strašně rychle a zároveň moc brzo. Vlčat bylo nevím kolik a popravdě jsem ani neměla sílu, abych se podívala. Teď bylo na Belialovi, aby se o všechno postaral. Já odpadla.

Popravdě jsem už nevnímala, co říkal Belial ani že tu byl nějaký pavouk. "Ona to zvládne, ale jestli bude všechno takhle pokračovat, tak ne vlčata... jen ti to říkám, aby ses na to připravil... Kdybys chtěl vlčata, mohla bych tě navést... tohle popravdě není moje první rodeo," mluvila pavoučice k Belialovi a mne naprosto vynechala z celé konverzace. Dohoda o nás bez nás. Belial se mohl rozhodnout, jestli nechat pavouka aby mu poradil, jak zachránit všechna vlčata nebo to nechat na přírodě, aby konala svoje.
Já cítila, že musím něco udělat a tak jsem se se vší silou opřela o svou bránici, pánev a doufala, že to nějak zabere. Dech jsem prodlužovala a snažila se nekřičet. Vyklouzlo první vlče. Zalepené, zabalené a rozhodně nepřipomínající vlče. Byl to spíš cár plandající kůže. Bylo prostě moc brzo na to, aby se vlčata narodila. Nemohla jsem pro to ovšem dělat nic. Mohla jsem jenom pokračovat v tom dechu, protože na svět se dralo další. Všechno to šlo moc rychle. Poprvé to šlo pomalu a teď to bolelo víc a bylo to rychlejší.

Popravdě jsem ani nedoufala, že by tu Belial zůstal. Minule se taky pěkně po anglicku vypařil a ani nedal vědět, když už byla vlčata na světě. Jenže teď to vypadalo definitivně. Jak pro něj že zůstane, tak pro mne, že nejspíš umřu. A já nechtěla umírat. Bojovala jsem proti tomu, ale kdo by se tomu mohl vzbouřit, když to osud tak chtěl. První porod mne ochraňovala Smrt nebo jsem si to aspoň myslela, ale teď mne nechránil nikdo... Ani poprvé mne ona nechránila, však ani nevěděla, že čekám vlčata. Nevěděla... nestarala se... byla jsem jí ukradená i když bych chcípla... teď je to to samé... zvládla jsem to sama jednou, zvládnu to i teď... že... Vyslala jsem k Belialovi pohled, který říkal jediné. Pomoc mi...
Zhluboka jsem se nadechla. Kdybych umřela, chtěla jsem aby Belial věděl. "První vlčata... tři... přežila to... ale nevím... nevím kde jsou," vyhrkla jsem. Tohle už byla taková moje normálka, když jsem byla na smrtelné posteli, tak jsem vyklopila většinu tajemství, co jsem měla. "Hmm... tohle není dobbrý," pronesla pavoučice z mých zad a elegantně se na pavučince vystřelila ke stropu jeskyně. Hleděla na mne a na Beliala a vypadalo to, že ví víc než já. Pak se spustila na Beliala a to už jsem ji neslyšela. "Jestli můžu poradit, tak bych se připravila na nejhorší," konstatovala šeptem Belialovi do ucha. "Možná si budeš muset vybrat, jestli chceš vlčata nebo aby to přežila."
Chtěla jsem vědět o čem se baví, ale nemohla jsem tam doslechnout přes tu bolest, co mne sužovala. Najednou jsem ucítila silný tlak a věděla jsem, že vlčata se blíží, ale pořád jsem necítila tu lepkavost. Nebylo to v pořádku, rozhodně ne.

Belial vypadal, že je možná větší gentleman když má nahnáno, než normálně. Popravdě bych to považovala i za roztomilé, kdyby se mi neobracely vnitřnosti naruby a páteř nepraskala po každém obratlu. Byla jsem ráda opečovávaná, ale proč měli vlci potřebu opečovávat jenom když jeden byl na umření? To se nemohli starat i normálně? Hýčkat a pečovat, když jednomu nic není a může si to užít? Takhle byla jeho snaha o galantnost automaticky odsouzena k zapomenutí, protože přes bolest jsem nedokázala vnímat ani to, jak moc se snaží.
Odsouhlasil mi i to, že ho zabiju, což u něj bylo neobvyklé. Možná rozklíčoval strach v mém hlase nebo prostě jenom nevěděl, co jiného by měl jako říkat. "Je to tvoje chyba," zahučela jsem už o poznání tlumenějším hlasem, protože na mluvení mi docházela energie. Chtěla jsem mu toho říct hodně, ale moje hrdlo bylo vyschlé a přes bolestné skučení by mi stejně asi nerozumněl.
Donesl mi kost a já se do ní zakousla. Ale po chvilce jsem jí zase vyplivla, protože jsem potřebovala křičet a s kostí v tlamě to šlo blbě. Něco bylo vážně špatně, protože při prvním jsem cítila lepkavost tam dole, ale teď nic... jenom bolest. Netušila jsem, že tohle znamená jedno jediné a to, že jestli nějaké vlče přežije bude to zázrak.

//Asgaarský hvozd

Tahle jeskyně byla svědkem všeho. Jeden by si řekl, že tu museli vlci být už po staletí, ale za tu dobu co existovala Asgaarská smečka toho zažila víc, než kdy jindy. Zažila tu důkazy nehynoucí lásky i bolestní rozchody. Zažila narození i smrt. Zažila hádky, pláč a vztek, ale i usmíření a naději. Zažila toho hodně. Byla svědkem všeho, ale o ničem z toho nemohla mluvit. Škoda. Byl by to možná zajímavý příběh jednoho místa spousty životů.
Já o ničem z toho, co se v téhle jeskyni dělo kdy dřív neměla ponětí. A popravdě i kdybych měla, teď bych to vnímat nedokázala. Bolest byla moc silná na to, abych se dokázala soustředit na cokoli. Na cokoli jiného než na ni. Všechno se dělo moc rychle a moc neurčitě. Pamatovala jsem si že posledně přišla bolest mírná a pak se zvětšovala. Jeden si na to zvyknul. Tohle bylo něco jiného. Tohle byla bolest náhlá a v plné síle. Vnímala jsem, že mne Belial zvedl do vzduchu pomocí kořenů. Musel to být on, protože kdo jiný by tu měl magii země? Nikdo v okolí nebyl.
Uvnitř jeskyně to bylo klidné. Nikdo tu taky nebyl. Kdybych umřela, nebyl by tu žádný svěděk a Belial by na můj skon zapomněl určitě stejně snadno jako kdy dřív. Bolest byla děsivá a já nevěděla, jak se s ní popasovat. Lehla jsem si na kožešiny v hlavní místnosti. "Zabiju tě," vřískla jsem na Beliala, protože tohle byla koneckonců jeho vina. V mém hlasu ovšem bylo kromě hněvu cítit něco silnějšího a to strach. Nechtěla jsem umřít.

//Mahtae jih

Bolelo mě břicho, ale bodavým způsobem. Rozhodně ne tak, jak jsem očekávala a na co jsem se připravovala psychicky. Tohle bylo celé špatné. Špatné a divné a nepřirozené a bolestivé a nebylo to v pořádku. Panika. Tak bych shrnula všechno, co se mi odehrávalo v hlavě. Tohle bylo moc brzo a rozhodně to bolelo víc, než by mělo. Cítila jsem ostrou bolest. "Tohle je.... moc.... moc brzo..." hekla jsem a bolest mi vyrazila až směrem k páteři. Jako by mi trhala svali a nebolelo to jenom v břiše a u konce páteře, bolela mne páteř celá. Jako by mi někdo na záda hodil balvan a ten mě teď drtil svou vahou přímo na rozpálené uhlíky. Zavřeštěla jsem bolestí, jako by mne někdo trhal na dvě části. Prohnula jsem se v zádech. Tohle bylo špatně.
Tohle nebyl porod, jako minule. Minule mi pomáhal Alfredo, bolelo to, ale ne takhle. Tohle bylo hodně špatné, hooooodně špatné. Podívala jsem se na Beliala a v očích jako bych měla otázku "co se děje?". Jenomže jemu se ta samá zračila v jeho očích. "Udělej něco..." zajíkala jsem se. Musím se dostat do úkrytu.... musím... Zvedla jsem se, ale spíše než na všechny čtyři jsem se táhla jako smrad přikrčená k zemi. Táhla jsem břicho po trávě, hlíně a kořenech a rozdírala si ho na kousky. Úkryt už byl kousek ode mne.

//Úkryt

//VVJ

Cítila jsem, jako bych měla v břiše meloun. Meloun co mi drtí orgány a kosti svou vahou, který nemohu jen tak zahodit nebo rozbít, abych se té váhy zbavila. Šla jsem za Belialem, který komunikoval s pavoukem na mých zádech a nijak jsem to neřešila. Popravdě jsem na to ani neměla nějak sílu. Bylo moc teplo, všechno mne bolelo a mírně se mi motala hlava. Do toho všeho jsem prožívala existenciální krizi.... no nebylo to úplně nejlepší, co si budeme...
Začínalo mne bolet břicho. Nepostřehla jsem to poprvé a brala to jenom jako kopnutí vlčat. Nedávala jsem tomu žávnou váhu a šla prostě za Belialem podel řeky dál. Nejdřív to nabralo na síle jako malé píchnutí, ale postupně se to s každým krokem měnilo na bolest ostřejší. Jeden by řekl, že to bude stejná bolest jako posledně... Jenže tohle nebylo jako poprvé. Poprvé jsem tohle necítila. "Bele? Něco je špatně..." zachroptila jsem, jako bych opravdu byla na konci všech sil. Nemohla jsem bolestí ani zvednout tlapku, takže jsem v podstatě jenom tak přepadla na hranici lesa.

//Asgaar

//VLA 42

Cítila jsem tu spoustu vlků a to mne trochu děsilo. Kdo by se tu do mne mohl pustit, za to, co jsem provedla? A jak bych se mohla bránit, když jsem věděla, že Smrt není na mé straně tolik, jak jsem si myslela? Na mojí straně nebyla ovšem nikdy, jen jsem to nevěděla... Ale když jsem to nevěděla, tak ta nevědomost mě dělala víc neohrozitelnou, protože mě vlastně držela alespoň v mých myšlenkách v bezpečí před jakýmkoli nebezpečím... I když tu ochranu jsem si vlastně taky jenom vymyslela. Máchla jsem znaveně ocasem.
"Bavím se s tebou... a snovám?" odvětil pavouk Belialovi a v jeho hlásku jsem slyšela jistý tón"co bych asi tak jako dělala když jsem snovačka dědku". Nepletla jsem se jim do toho, přeci jenom to byl jenom blbej pavouk, který se mi dostal na kožich kdo ví jak. Podívala jsem se na Beliala a zvedal se. Bylo načase vyrazit. "Jdeme?" zeptala jsem se pavoučice, která tu byla s námi. Jen kývla hlavou nebo hrudí? a jedním lanem se vyhoupla na můj hřbet.

//mahtae jih

//VLA 41

Tloustnutí. Kulacení. Nechutné projevy mého stavu na venek. Prozrazení tajemství. Belial mluvil s pavoukem. Proč? Nezajímalo mne to. Byl mi fuk on i pavouk. "Pff jsem pavoučice, snovačka abych byla přesná." Slunce zaladalo a hluk kolem jezera neutichal. Většinou tu bylo ticho, ale teď ne. Jako by vedro přiznala k chladné ploše vlky z široká daleka.
"Hmm.... bylo mi i líp, " pronesla jsem po delší pauze. Konečně jsem promluvila uceleně a ne zkratkovitě. Uvnitř mne se to furt motalo a pořád jsem se cítila špatně. Ale nebyla jsem na to sama. Měla jsem vlčata, pokud nic jiného. Nebo nikoho jiného. Beliala ani rodinu jsem nepočítala. Jediné na co jsem se upnula byla mrňata co se měla narodit.

//VLA 41

Dočistila jsem se a pak se pomalu nadzvedla, abych došla k vodě a mohla si máchat tlapky pořádně. Nehodlala jsem se v tomhle vedru víc namáhat a tak mi bylo jedno, že mi břicho hezky máchá jezero. Belial ležel ve vodě a odpočíval. Zvedl hlavu jen, aby pokračoval dál ve svém normálním proslovu o tom, co si "pamatuje". Tedy ne že by si toho pamatoval nějak hodně. Spíše to byly podivné ústřižky něčeho, co podle něj mělo být jeho minulostí. "Třeba se ti to časem vyjeví nějak lépe a porozumíš tomu," navrhla jsem. Nebyla jsem úplně odhodlaná se pouštět do nějaké spekulace. Netušila jsem, jak tahle anamnesa funguje nebo nefunguje, ale přišlo mi to logické... no ne?
Belial se pustil do mluvení na pavouka, který momentálně byl někde v trávě. Na jeho slova zareagoval tím, že vylezl na kámen a všechna očka upíral na něj. "Já nic nekradu," odvětil pavouk. Dál tu konverzaci nerozváděl, jenom tam tak stál na kameni. Mne to nezajímalo. Sedla jsem si do vody a obrátila se na Beliala. "Co hlava? Lepší?"

Belial se rochnil a já si čistila kožich. Pavučin jsem v něm měla zamotaných celkem dost, takže se jich všech zbavit bylo náročné. Najednou jsem na jazyk nalepila pavouka, který odskočil na zem a... "No tak to ne... jeden si leží v klidu a najednou ho lížou, FUUUUJ." Pavoučice se začala oklepávat. Dřív bych řekla, že mě tohle rozhodí nebo vyvede z míry. Mluvící pavouci, ale byli něco, co do tohohle kraje dokonale zapadalo, takže jsem si pavouka, který se snažil schovat v trávě nevšímala. Kdo ví, jestli ho slyšel Belial nebo ne. Ten zrovna mluvil o tom, že má nějaké vzpomínky zpět. Konkrétně tedy ty o ničení světa. "Hmm," prohodila jsem povzbudivě a dál si čistila kožich. Třeba by to chtěl ještě nějak rozvést.

//Jedlový pás

Belial vypadal zřízeně a popravdě jsem se mu nedivila. Měl ránu na hlavě, která musela poměrně dost bolet a tak jsem ho následovala na tiché místo, které bylo odstíněno od ostatních. Neměla jsem úplně náladu na to potkat někoho. Vedro bylo příšerné a můj kožich tomu nepomáhal. Ucítila jsem jak se v mém břiše pohnulo vlče nebo vlčata. Asi jim to vedro taky nevyhovuje. Podívala jsem se na Beliala, který se šel chladit do vody. Rochnil se tam jako prasátko, které konečně našlo dobrou bahnitou louži.
Pomalým houpavým krokem jsem ho náseldovala. Teď jsem vypadala ještě víc jako tlusťoch. Byla jsem malá přirozeně, ale břicho, které mi rostlo na mne vypadalo nepatřičně. Prostě jako bych byla moc malá na to, mít vlčata. Lehla jsem si na břehu a do vody strčila jenom tlapky. Pak jsem se začala čistit.

//VLA 40

Belial byl zraněný fyzicky, já psychicky. Tenhle výlet jsme teda pořádně nepromysleli... nebo spíše, já ho nepromyslela. Když navrh, že se půjdeme umýt kývla jsem hlavou a pomalu ho následovala. Moje normální výřečnost byla ta tam a ještě nějakou chvilku nejspíše bude, než si to zvládnu nějak v sobě všechno srovnat... Nebo než se zase něco podělá. Doufala jsem jenom, že za Smrtí, už nikdy nebudu muset jít. Nechtěla jsem ji už nikdy vidět. Nechtěla jsem vidět nikoho... Nejradši bych se zakuklila a chcípla, jako housenka, ze které se nevyklube motýl, protože zmrzne. Jenomže to jsem nemohla kvůli Belialovi, kterému jsem slíbila vlčata. A tak to bylo teď to jediné, co mě chránilo před tím, abych udělala nějakou nerozmyšlenou blbost.
Nevím, jestli Belial vycítil mou náladu a nebo šel pomalu jen proto, že rychleji to se zraněním jít nešlo, ale stačila jsem mu. Nabídla jsem vlastní bok, pokud by se chtěl opřít a pomalu se táhla směrem k řece nebo jezeru nebo kam nás to chtěl Belial dovléct.

//kam půjde Belial

//VLA 39

Seděla jsem na zemi, na hlíně. V srsti jsem měla pavučiny a nebyla jsem schopná si je očistit. Můj zadek svědil, ale ani jsem se nenamáhala ho poškrábat. Kdybych to udělala, možná bych cítila dvě malé boule u kořene ocasu, jako by se mi tam něco dralo skrze kůži. Jenže já se npoškrábala, protože to bylo to poslední, na co jsem mohla myslet. Jen jsem truchlila. Pomalu jsem přestala naříkat, protože mě v krku škrábalo a můj hlas už byl jenom sýpáním. Jen jsem tam seděla a potichounku plakala. Posed jsem měla na stranu, protože břicho už jsem začínala mít velké tak, že se mi jinak sedělo špatně. Jednou přední tlapkou jsem břicho pohladila. Co jsem to chtěla udělat... Chtěla jsem zabít vlastní děti a jenom proto, že se mi o tom zdálo... Přišlo mi, že budu zvracet, ale tentokrát ne z těhotenství.
Za sebou jsem uslyšela hlas. Obrátila jsem uplakaný pohled za původcem. Byl to Belial na kterého jsem vlastně ve svém zmatku a smutku zapomněla. Zeptal se mě na to jak to jde a já jen naklonila hlavu na stranu a tlapkou si utřela slzy, jestli to jako myslí vážně. Vypadal, že je zraněný. Zvedla jsem se na všechny čtyři a na rozechvělých tlapkách došla k němu, abych mu naklonila tlapkou hlavu mírně na stranu. Měl tam šrám, který krvácel. Nejspíš se do hlavy praštil. Na šrámu se dělala krusta slepené krve a špíny. Povzdechla jsem si jenom a nechala tlapku spadnout zpátky na zem.