Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Brek mne uspal. Popravdě jsem spánek potřebovala jako sůl. Nemohla jsem už udržet oči otevřené ani o moment déle, než jsem je otevřené měla. Kdyby po mne chtěl, abych někam šla nebo něco udělala, nemohla bych. Tak moc jsem byla unavená. Vlastní slzy mne pak uspaly a já se odkolébala do podivného bezesného spánku. Ještě že byl bezesnů, protože jsem se popravdě obávala noční můry. Jenže ani ta nepřišla. Mírně jsem sebou škubla, když jsem ucítila vlče, které se vrtělo u mého břicha, ale jinak jsem si mohla pořádně odpočinout. Co dělal Belial nebo pavoučice mi bylo jedno. Ve svém spánku jsem sbírala energii a bolavé tělo se dávalo zase pomalounku dopořádku. Bude to ovšem ještě běh na dlouhou trať, než se mi vrátí moje původní síla a energie. Zakulaceného břicha a menší plachtičky se už nejspíše nezbavím nikdy, ale to naštěstí mohla skrýt moje dlouhá srst. A pak tu bylo taky to divné svědění u ocasu.

Mluvil o tom, že ho štve moje lhaní. "Promiň," řekla jsem jenom. Jestli očekával nějaké hlubší omluvy, nedočkal by se jich. Tohle bylo moje maximum. Jenže za normálních okolností. Ale tohle nebylo normální okolnost. Byla jsem po porodu plná všemožných emocí, které se dostaly do mého oběhu společně s hormony, které porod vyplavil. Navíc jsem byla celkem špatná i z toho všeho co se stalo se Smrtí a co víc na to říct, ještě on si do mne kopnul. Položila jsem si hlavu na tlapky a rozplakala se. Po tvářích mi tekly slzy jako hrachy. Jenže jsem taky byla naštvaná, že se do mne tak obul. Vlčata jsem teď nějak nevnímala. Dokonce jsem je ani nevracela ke svému břichu, pokud se odpotácela dál.
Koukala jsem tak nějak rozmazaným pohledem na svoje tlapky a doufala, že... ani nevím v co, možná že mne prostě Belial nechá na pokoji a nebude mne takhle rozebírat. Ptal se mne jestli chci ta druhá vlčata, jen jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem je. Život bez mého vlivu byl pro ně asi lepší. Nikdy jsem se necítila na to být mámou a nechtěla jsem si je vracet do života.

Vypadalo to, že je nabroušený. Kdybych měla trochu více energie, tak bych ho možná kopla a to jak magicky, tak fyzicky. Jenže já byla bateriemi na nule a potřebovala jsem nabít. Hádka ovšem rozhodně nebyla tím, co by mne posílilo a nabilo, ale spíše mne to vycucávalo, jako poslední zbytek zubní pasty. Fuj. "A na čem záleží, když jsou to podle tvojí logiky jeho vlčata, když ty jsi mě neopustil, ale on," podotkla jsem uštěpačně, protože mě tahle jeho hra na tohle jsem já a tamto byl on nebavila. Lezla mi popravdě krkem. Buď byl pokračovatelem toho, co dělal před ztrátou paměti se vším všudy a nebo vůbec. Mohl mi tedy vyčítat, že jsem mu zatajila vlčata, ale potom musel přijmout i to, že mě opustil s vlčaty, když jsme ho nejvíc potřbovali. A nebo mohl hrát, že on mne neopustil, ale jeho minulé já jo a tím pádem si nemohl dělat nárok na vlčata ani vědomosti o nich, jako byl třeba jejich životní stav.
"Jedno z nich odnesl Alfredo jako mimino. V podstatě mi ho ukradl a odnesl do vrbového lesíka nebo kam, protože se mu nelíbilo, že jsem vlčata chtěla zasvětit Smrti... Druhý se mě bál a třetí zmizel hned co se naučil chodit," vysvětlila jsem mu, proč pochybuji, že mne vlčata vůbec znají.

Pohledem jsem byla trochu ztracená kdo ví kde. Musela jsem si odpočinout, ale i se starat o mimina. A do toho do mne ryl Belial. Mluvil o těch vlčatech, která už nebyla vlčaty a která jsem nikdy ani pořádně nepřijala. "Protože pro tebe nic jiného být nemohla... Vykašlal jsi se na ně, takže je přece fuk jestli jsou živá nebo mrtvá ne?" odvětila jsem mírným odseknutím, protože jsem mu nechtěla úplně vykládat, že moje rozhodnutí říct, že vlčata umřela bylo i trochu o tom, aby mne litoval a nebyl na mne hned od začátku hnusnej jako když si sednete na ježka. Z mých myšlenek si to mohl sice přečíst pomocí magie, pokd chtěl, ale já jsem se rozhodně nehodlala k tomuhle přiznávat. "Co na tom jsou pryč a stejně si mě asi ani nepamatují."
Obrátila jsem pozornost na vlčata. Ne na ta minulá, ta co žila jen ve slovech a vzpomínkách, ale na ta, co byla teď předemnou. Rozhodla jsem se, že je nikdy nevezmu ke Smrti ani jim o té zrádkyni nebudu nikdyříkat. Cítila jsem se podvedená a zrazená. Každý mne nakonec zradil, ale tak nějak jsem doufala, že tahle vlčata budou jiná. Nedůvěřovala jsem ani Belialovi, ale těmhle malým koulým chlupů jo. Divný.

Podívala jsem se na vlčata a pak si zase položila hlavu. Beleth byla průbojnější, než její bratr. Byla navíc první, co se narodila. Sice prvorozená, ale rozhodně ne první kluk. Podívala jsem se na Beliala, který navrhl jméno Zachary. "Hmm třeba." Zachary a Beleth. Beleth a Zachary. Vlčata dostala jména. Tedy alespoň ta, která ten porod přežila v celku. Nelíbilo se mi ovšem myslet o tom, co se nikdy nestalo životem, když jsem vedle sebe měla vlčta překypující životem. Nechtěla jsem ani přemýšlet o tom, že i tenhle pojmenovaný život by mohl brzo vyprchat. Beleth a Zachary. Zachary a Beleth. Kývla jsem, jména byla udělena.
Pořád jsem byla rozlámaná a bolela mne každá část těla. Popravdě kdybych mohla, tak bych ležela a ani se nehla, ale vlčata mne nutila se posouvat a přerovnávat je, protože občas zamířila s pískáním pryč a to by mohl být jejich rychlý konec. Prochladnutí. Spadnutí do díry. Udušení se v prachu. Takže jsem ležela a odpočívala tak napůl. "Draven, Silas, Nagesh," sdělila jsem Belialovi na půl tlamy, protože jsem se zrovna věnovala těmhle potomkům a na ty staré jsem si ani nevzpomněla. Popravdě ani jednoho z nich jsem nebrala jako své vlče. Narozdíl od těchto dvou.

Chlemtavě jsem se napila, jako bych prošla vyprahlou saharou. Neměla jsem úplně chuť, náladu, cokoli komentovat. Voda byla teplá a ne úplně příjemná v krku. Měla podivný odér, ale nestěžovala jsem si. Pila jsem a doufala, že příště budu moct zakusit nějakou příjemnější vláhu než tohle. Belial se pak pustil do pojmenovávání. Popravdě vybral jméno celkem egoistické. No kdo by pojmenovával vého potomka po sobě? Narcis a egoista. Což přesně Belial byl, takže jsem tím neměla být tak zaskočená. Pojmenovat syna jako Raven se mi nechtělo a jiná obmněna jména Rowena mne nanapadla. "Zachariah?" navrhla jsem, ale to jméno se mi moc nezdálo. Nechala jsem na Belialovi, aby ho případně dotříbil. "Neumím vymýšlet jména," broukla jsem jenom a přejela pohledem po vlčatech, která nově kromě životů měla i nějakou tu možnost se oslovovat navzájem.
Netušila jsem, jestli je nutné to nějak oznamovat zbytku smečky. Pro mne tohle bylo momentálně to poslední, co bych chtěla řešit. Takže i když Belialovi vrtalo hlavou, co ostatní, mě byla většina našeho nového smečkového domova naprosto putna.

Spánek nepřichází. Škoda. Odpadla jsem a to bylo celé. Během mého komatozniho odpočinku se Belial bavil s pavoučicí. Ta se snesla že své pavučiny a lezla po vlčatech. Pak se zase vystřelila nahoru. "Slabá, hodně slabá. Ale pokud se o ně postaráme měla by to zvládnout." Tohle jsem neslyšela. Probudila jsem se až po hodnocení vlčat.
Koukla jsem se na Beliala. Hlad jsem neměla. Žízeň trochu. "Mámžízeň," zamumlala jsem. Potřebovala jsem nabrat sílu. Pro vlčata. Smrt mne zradila a skoro jsem umřela. Moje kmotra nebyla mou kmotrou, nebyla miu ochránkyní jak jsem si myslela. Byla jsem pro ní ničím. Ale tahle vlčata byla moje. Jak špatně jsem se zachovala k těm prvním, ale co jsem měla dělat když jsem si myslela, že je to přání bohyně. "Měla by dostat jména..." pronesla jsem. Vlčata byla slabá, žalostná. Možná že kdybychom je pojmenovali tak nezemřou. Byla to trapná snaha je udržet při životě pověrou...

//Mitsurugi

Došla jsem k jezeru a vyvalila svoje epesní kejty hnedka na prvním šutru, který jsem viděla. Byl poměrně ve stínečku a já se chtěla jenom povalovat. A to nejlíp ne na slunci, kde bych se mořila vedrem ve svém černém kožichu. Cítila jsem tu spoustu pachů, ale do nějaké debaty jsem se nepouštěla. Pokud někdo chtěl, mohl si mne oslovit sám. Viděla jsem vlka, který si tu pochodoval a jinak jsem cítila i další, ale moc jsem se do nějakého zkoumání pachů nepouštěla. Všichni mi byli dosti ukradení a já si jenom užívala pohody a odpočinku. Potřebovala jsem odpočinek a relax víc, než kdy dřív. Být matkou vlčat je celkem dost vysávající. Naštěstí jsem měla někoho, kdo se o ně mohl postarat.

Probudila jsem se až když mě vlčata začala ožírat. Neměla ještě zuby, ale jejich tlamičky byly nenasytné a snažily se najít jídlo. Nemohla jsem se nadzvednout, abych je navedla, takže jsem jenom použila ocas, abych je postrčila správným směrem. Neměla jsem úplně sílu na nic jiného. Belial ležel za mnou a odpočíval nebo co to dělal. Pavoučice byla na stropě a dělala si tam perfektní pavučinku při čemž mne občas sjela pohledem, jako by mne hlídala. Proč? Co z toho má? Neutišla jsem.
Nadzvedla jsem hlavu a stálo mě to celkem dost sil. Tělo mne bolelo. Uviděla jsem dvě kuličky. Malé, neduživé v podstatě skoro na umření. Drápaly se po jídle, jako smyslu zbavené, ale evidentně měly chuť, takže umírat se nechystaly. Nebo nejméně ne v brzké době. Přejela jsem je pohledem a pak po nich přejela čumákem, abych se načichla jejich pachu a poznala je kdekoli. Byla to holka a kluk. Páreček. Nebylo jich víc? Zdálo se mi, že jich bylo víc, ale nemohla jsem si dost dobře vzpomenout. "Díky," broukla jsem jenom k Belialovi, když jsem si všimla, že ležím v čistých kožešinách a sama jsem celkem čistší než před tím. Pořád mne všechno bolelo a byla jsem unavená.

První vlče bylo jenom kusem nějaké hmoty. Neurčitý blob, který sice vypadal jako vlče, ale neměl skoro žádné kosti. Jako by zmumifikoval v mém lůně. Druhé vyklouzlo a celé se třáslo. Bylo v pořádku. Sýpalo, ale evidentně mělo všechno tak, jak má být. Třetí vlče dýchalo dost přerývaně když se ze mne vydralo na svět. Tlamu mělo obalenou hnusem a bylo potřeba, aby někdo jeho dýchací ústrojí očistil, ale já na to neměla sílu. Čtvrté vlče nemělo tlamu ani oči. Bylo zdeformované k neponznání. Poslední bylo malinkatou zrůdičkou, která neměla ani šanci na to, ayb se nadechla, neměla by totiž dýchat čím. Místo tlami byla jenom kůže.
Ležela jsem na zemi a byla jsem vyřízená. Bolest byla příšerná, ale odeznívala. Problém byl že se nevyplavily hormony, které by mi pomohly se s tímhle vším popasovat. Možná za to mohl fakt, že porod proběhl strašně rychle a zároveň moc brzo. Vlčat bylo nevím kolik a popravdě jsem ani neměla sílu, abych se podívala. Teď bylo na Belialovi, aby se o všechno postaral. Já odpadla.

Popravdě jsem už nevnímala, co říkal Belial ani že tu byl nějaký pavouk. "Ona to zvládne, ale jestli bude všechno takhle pokračovat, tak ne vlčata... jen ti to říkám, aby ses na to připravil... Kdybys chtěl vlčata, mohla bych tě navést... tohle popravdě není moje první rodeo," mluvila pavoučice k Belialovi a mne naprosto vynechala z celé konverzace. Dohoda o nás bez nás. Belial se mohl rozhodnout, jestli nechat pavouka aby mu poradil, jak zachránit všechna vlčata nebo to nechat na přírodě, aby konala svoje.
Já cítila, že musím něco udělat a tak jsem se se vší silou opřela o svou bránici, pánev a doufala, že to nějak zabere. Dech jsem prodlužovala a snažila se nekřičet. Vyklouzlo první vlče. Zalepené, zabalené a rozhodně nepřipomínající vlče. Byl to spíš cár plandající kůže. Bylo prostě moc brzo na to, aby se vlčata narodila. Nemohla jsem pro to ovšem dělat nic. Mohla jsem jenom pokračovat v tom dechu, protože na svět se dralo další. Všechno to šlo moc rychle. Poprvé to šlo pomalu a teď to bolelo víc a bylo to rychlejší.

Popravdě jsem ani nedoufala, že by tu Belial zůstal. Minule se taky pěkně po anglicku vypařil a ani nedal vědět, když už byla vlčata na světě. Jenže teď to vypadalo definitivně. Jak pro něj že zůstane, tak pro mne, že nejspíš umřu. A já nechtěla umírat. Bojovala jsem proti tomu, ale kdo by se tomu mohl vzbouřit, když to osud tak chtěl. První porod mne ochraňovala Smrt nebo jsem si to aspoň myslela, ale teď mne nechránil nikdo... Ani poprvé mne ona nechránila, však ani nevěděla, že čekám vlčata. Nevěděla... nestarala se... byla jsem jí ukradená i když bych chcípla... teď je to to samé... zvládla jsem to sama jednou, zvládnu to i teď... že... Vyslala jsem k Belialovi pohled, který říkal jediné. Pomoc mi...
Zhluboka jsem se nadechla. Kdybych umřela, chtěla jsem aby Belial věděl. "První vlčata... tři... přežila to... ale nevím... nevím kde jsou," vyhrkla jsem. Tohle už byla taková moje normálka, když jsem byla na smrtelné posteli, tak jsem vyklopila většinu tajemství, co jsem měla. "Hmm... tohle není dobbrý," pronesla pavoučice z mých zad a elegantně se na pavučince vystřelila ke stropu jeskyně. Hleděla na mne a na Beliala a vypadalo to, že ví víc než já. Pak se spustila na Beliala a to už jsem ji neslyšela. "Jestli můžu poradit, tak bych se připravila na nejhorší," konstatovala šeptem Belialovi do ucha. "Možná si budeš muset vybrat, jestli chceš vlčata nebo aby to přežila."
Chtěla jsem vědět o čem se baví, ale nemohla jsem tam doslechnout přes tu bolest, co mne sužovala. Najednou jsem ucítila silný tlak a věděla jsem, že vlčata se blíží, ale pořád jsem necítila tu lepkavost. Nebylo to v pořádku, rozhodně ne.

Belial vypadal, že je možná větší gentleman když má nahnáno, než normálně. Popravdě bych to považovala i za roztomilé, kdyby se mi neobracely vnitřnosti naruby a páteř nepraskala po každém obratlu. Byla jsem ráda opečovávaná, ale proč měli vlci potřebu opečovávat jenom když jeden byl na umření? To se nemohli starat i normálně? Hýčkat a pečovat, když jednomu nic není a může si to užít? Takhle byla jeho snaha o galantnost automaticky odsouzena k zapomenutí, protože přes bolest jsem nedokázala vnímat ani to, jak moc se snaží.
Odsouhlasil mi i to, že ho zabiju, což u něj bylo neobvyklé. Možná rozklíčoval strach v mém hlase nebo prostě jenom nevěděl, co jiného by měl jako říkat. "Je to tvoje chyba," zahučela jsem už o poznání tlumenějším hlasem, protože na mluvení mi docházela energie. Chtěla jsem mu toho říct hodně, ale moje hrdlo bylo vyschlé a přes bolestné skučení by mi stejně asi nerozumněl.
Donesl mi kost a já se do ní zakousla. Ale po chvilce jsem jí zase vyplivla, protože jsem potřebovala křičet a s kostí v tlamě to šlo blbě. Něco bylo vážně špatně, protože při prvním jsem cítila lepkavost tam dole, ale teď nic... jenom bolest. Netušila jsem, že tohle znamená jedno jediné a to, že jestli nějaké vlče přežije bude to zázrak.

//Asgaarský hvozd

Tahle jeskyně byla svědkem všeho. Jeden by si řekl, že tu museli vlci být už po staletí, ale za tu dobu co existovala Asgaarská smečka toho zažila víc, než kdy jindy. Zažila tu důkazy nehynoucí lásky i bolestní rozchody. Zažila narození i smrt. Zažila hádky, pláč a vztek, ale i usmíření a naději. Zažila toho hodně. Byla svědkem všeho, ale o ničem z toho nemohla mluvit. Škoda. Byl by to možná zajímavý příběh jednoho místa spousty životů.
Já o ničem z toho, co se v téhle jeskyni dělo kdy dřív neměla ponětí. A popravdě i kdybych měla, teď bych to vnímat nedokázala. Bolest byla moc silná na to, abych se dokázala soustředit na cokoli. Na cokoli jiného než na ni. Všechno se dělo moc rychle a moc neurčitě. Pamatovala jsem si že posledně přišla bolest mírná a pak se zvětšovala. Jeden si na to zvyknul. Tohle bylo něco jiného. Tohle byla bolest náhlá a v plné síle. Vnímala jsem, že mne Belial zvedl do vzduchu pomocí kořenů. Musel to být on, protože kdo jiný by tu měl magii země? Nikdo v okolí nebyl.
Uvnitř jeskyně to bylo klidné. Nikdo tu taky nebyl. Kdybych umřela, nebyl by tu žádný svěděk a Belial by na můj skon zapomněl určitě stejně snadno jako kdy dřív. Bolest byla děsivá a já nevěděla, jak se s ní popasovat. Lehla jsem si na kožešiny v hlavní místnosti. "Zabiju tě," vřískla jsem na Beliala, protože tohle byla koneckonců jeho vina. V mém hlasu ovšem bylo kromě hněvu cítit něco silnějšího a to strach. Nechtěla jsem umřít.

//Mahtae jih

Bolelo mě břicho, ale bodavým způsobem. Rozhodně ne tak, jak jsem očekávala a na co jsem se připravovala psychicky. Tohle bylo celé špatné. Špatné a divné a nepřirozené a bolestivé a nebylo to v pořádku. Panika. Tak bych shrnula všechno, co se mi odehrávalo v hlavě. Tohle bylo moc brzo a rozhodně to bolelo víc, než by mělo. Cítila jsem ostrou bolest. "Tohle je.... moc.... moc brzo..." hekla jsem a bolest mi vyrazila až směrem k páteři. Jako by mi trhala svali a nebolelo to jenom v břiše a u konce páteře, bolela mne páteř celá. Jako by mi někdo na záda hodil balvan a ten mě teď drtil svou vahou přímo na rozpálené uhlíky. Zavřeštěla jsem bolestí, jako by mne někdo trhal na dvě části. Prohnula jsem se v zádech. Tohle bylo špatně.
Tohle nebyl porod, jako minule. Minule mi pomáhal Alfredo, bolelo to, ale ne takhle. Tohle bylo hodně špatné, hooooodně špatné. Podívala jsem se na Beliala a v očích jako bych měla otázku "co se děje?". Jenomže jemu se ta samá zračila v jeho očích. "Udělej něco..." zajíkala jsem se. Musím se dostat do úkrytu.... musím... Zvedla jsem se, ale spíše než na všechny čtyři jsem se táhla jako smrad přikrčená k zemi. Táhla jsem břicho po trávě, hlíně a kořenech a rozdírala si ho na kousky. Úkryt už byl kousek ode mne.

//Úkryt