Belial se rochnil a já si čistila kožich. Pavučin jsem v něm měla zamotaných celkem dost, takže se jich všech zbavit bylo náročné. Najednou jsem na jazyk nalepila pavouka, který odskočil na zem a... "No tak to ne... jeden si leží v klidu a najednou ho lížou, FUUUUJ." Pavoučice se začala oklepávat. Dřív bych řekla, že mě tohle rozhodí nebo vyvede z míry. Mluvící pavouci, ale byli něco, co do tohohle kraje dokonale zapadalo, takže jsem si pavouka, který se snažil schovat v trávě nevšímala. Kdo ví, jestli ho slyšel Belial nebo ne. Ten zrovna mluvil o tom, že má nějaké vzpomínky zpět. Konkrétně tedy ty o ničení světa. "Hmm," prohodila jsem povzbudivě a dál si čistila kožich. Třeba by to chtěl ještě nějak rozvést.
//Jedlový pás
Belial vypadal zřízeně a popravdě jsem se mu nedivila. Měl ránu na hlavě, která musela poměrně dost bolet a tak jsem ho následovala na tiché místo, které bylo odstíněno od ostatních. Neměla jsem úplně náladu na to potkat někoho. Vedro bylo příšerné a můj kožich tomu nepomáhal. Ucítila jsem jak se v mém břiše pohnulo vlče nebo vlčata. Asi jim to vedro taky nevyhovuje. Podívala jsem se na Beliala, který se šel chladit do vody. Rochnil se tam jako prasátko, které konečně našlo dobrou bahnitou louži.
Pomalým houpavým krokem jsem ho náseldovala. Teď jsem vypadala ještě víc jako tlusťoch. Byla jsem malá přirozeně, ale břicho, které mi rostlo na mne vypadalo nepatřičně. Prostě jako bych byla moc malá na to, mít vlčata. Lehla jsem si na břehu a do vody strčila jenom tlapky. Pak jsem se začala čistit.
//VLA 40
Belial byl zraněný fyzicky, já psychicky. Tenhle výlet jsme teda pořádně nepromysleli... nebo spíše, já ho nepromyslela. Když navrh, že se půjdeme umýt kývla jsem hlavou a pomalu ho následovala. Moje normální výřečnost byla ta tam a ještě nějakou chvilku nejspíše bude, než si to zvládnu nějak v sobě všechno srovnat... Nebo než se zase něco podělá. Doufala jsem jenom, že za Smrtí, už nikdy nebudu muset jít. Nechtěla jsem ji už nikdy vidět. Nechtěla jsem vidět nikoho... Nejradši bych se zakuklila a chcípla, jako housenka, ze které se nevyklube motýl, protože zmrzne. Jenomže to jsem nemohla kvůli Belialovi, kterému jsem slíbila vlčata. A tak to bylo teď to jediné, co mě chránilo před tím, abych udělala nějakou nerozmyšlenou blbost.
Nevím, jestli Belial vycítil mou náladu a nebo šel pomalu jen proto, že rychleji to se zraněním jít nešlo, ale stačila jsem mu. Nabídla jsem vlastní bok, pokud by se chtěl opřít a pomalu se táhla směrem k řece nebo jezeru nebo kam nás to chtěl Belial dovléct.
//kam půjde Belial
//VLA 39
Seděla jsem na zemi, na hlíně. V srsti jsem měla pavučiny a nebyla jsem schopná si je očistit. Můj zadek svědil, ale ani jsem se nenamáhala ho poškrábat. Kdybych to udělala, možná bych cítila dvě malé boule u kořene ocasu, jako by se mi tam něco dralo skrze kůži. Jenže já se npoškrábala, protože to bylo to poslední, na co jsem mohla myslet. Jen jsem truchlila. Pomalu jsem přestala naříkat, protože mě v krku škrábalo a můj hlas už byl jenom sýpáním. Jen jsem tam seděla a potichounku plakala. Posed jsem měla na stranu, protože břicho už jsem začínala mít velké tak, že se mi jinak sedělo špatně. Jednou přední tlapkou jsem břicho pohladila. Co jsem to chtěla udělat... Chtěla jsem zabít vlastní děti a jenom proto, že se mi o tom zdálo... Přišlo mi, že budu zvracet, ale tentokrát ne z těhotenství.
Za sebou jsem uslyšela hlas. Obrátila jsem uplakaný pohled za původcem. Byl to Belial na kterého jsem vlastně ve svém zmatku a smutku zapomněla. Zeptal se mě na to jak to jde a já jen naklonila hlavu na stranu a tlapkou si utřela slzy, jestli to jako myslí vážně. Vypadal, že je zraněný. Zvedla jsem se na všechny čtyři a na rozechvělých tlapkách došla k němu, abych mu naklonila tlapkou hlavu mírně na stranu. Měl tam šrám, který krvácel. Nejspíš se do hlavy praštil. Na šrámu se dělala krusta slepené krve a špíny. Povzdechla jsem si jenom a nechala tlapku spadnout zpátky na zem.
//VLA 38 + zřícenina
Jak se jeden vyrovnává s tím, že ztratil smysl života? Jak se jeden dokáže znovu postavit na nohy a vést dál svůj osud, i když už nemá jasný cíl? Slzy se mi řinuly po tvářích. Byla jsem potupená a zhrzená. Cítila jsem se nepatřičně, špinavě a naprosto zneužitě. Možná nejvíc ve svém celém životě. Smrt si se mnou jenom hrála, jako si hraje s každým. Jenom mě tahala tam, kam chtěla a já ji jako poslušné štěně následovala. Nebyla jsem nikdy ničím víc, než ostatní... Možná jsem jí občas překvapila a pomohla jí, ale stejně jsem pro ni znamenala asi tolik, co kosti kolem jejího trůnu.
Šla jsem jedlovým pásem. Obalená v pavučinách a slzách. Ani jsem nečekala na Beliala. Popravdě, teď jsem ani nevěděla, že nějaký Belial existuje, nebo že existuje nějaký domov. Byla jsem naprosto vyčerpaná a hysterická. Ušla jsem poměrně dost metrů od zříceniny a spadla jsem na zem s nářkem, který se rovná nářku nad padlým druhem nebo umírajícím vlčetem. Ronila jsem slzy a brečela za samu sebe, protože to nikdo jiný neudělá. Truchlila jsem za vlčici, kterou jsem mohla být, kdyby moje matka nepřišla s tím nesmyslem a kdybych já se té povídačky nedržela.
//VLA 37 + Jedlový pás
Došla jsem dovnitř. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem se v tomhle stavu dokázala přesunout přes celý velký kraj, abych se mohla konečně potkat se svou kmotrou. Vkročila jsem dovnitř s pocitem hrdosti, ale rozhodně ne s hrdým postojem. Šla jsem s mírně hlavou dolů, abych nepůsobila, že se povyšuji nad svou komtřičku. Ne, ne. Ona byla ta nejvyšší, nejsilnější a nejmocnější. Ona byla tím, kdo tu určoval všechno. A já? Jenom její služka, podřízená. Ostatním jsem naznačovala vlastní nadřazenost díky spříznění s kmotrou, samotnou Smrtí. Jenže před ní? Oh ne, před ní jsem se bála jako všichni ostatní. Ale taky jsem si užívala poctu, být s ní v jedné společnosti, v jednom "týmu". Možná, že by mi mohla něco malého dát, kdybych ji požádala, ale ne... nebudu žádat, ona přišla o první vlčata, tahle jí dám aniž bych nic žádala jako nápravu.
Vnitřek jejího úkrytu byl fascinující. Velké kameny bílého a našedlého vzezření se zeleným žilkováním, které velmi nápadně připomínalo barvu očí jediné obyvatelky. Dokonce díky záři zeleného ohně, který v hlavní chodbě byl. Věděla jsem, že z haly se dá jít doleva nebo do prava. V levé místnosti se tetelilo slunce, které sem dopadalo skrze škvíry po věži, která se musela zřítit před staletími. Šla jsem tedy do místnosti, která se nacházela po mé pravé tlapce. Věděla jsem, že tam najdu schody nahoru. Nevím, jestli ostatní zůstávali jen tady v hale, ale já se ve zřícenině za ty roky už celkem dobře vyznala a věděla jsem, že pro Smrt bude příhodnější, když ji nebudu nutit lozit až sem dolů za mnou. Pod tlapkami mi praskaly kameny. Občas se mi až zdálo, že se posouvají a praskají i na místech, kde nikdo nestál. Bylo to tu zvláštní a nahánělo mi to strach. Srst na krku se mi mírně naježila. Ach jak já milovala tenhle pocit.
Po schodech jsem ťapkala poměrně rázně, i když pomalu. Břicho jsem měla už poměrně dost nafouklé od toho, jak se v něm jako balonky zvětšovala vlčata. I když nutno podotknout, že bylo menší, než minule, což mi dávalo naději, že těch vlčat nebude moc. Jenže jeden nikdy nemohl přesně určit kolik... To mi vadilo. Ale kmotra jistě bude vědět. S funěním jsem se vydrápala po posledním schodu až nahoru do patra. Byl tu hezký výhled na spodní halu, kudy přicházela většina vlků, aby navštívila tuto mocnou bohyni. Věděla jsem, že tu jsou schody ještě dál, ale tam už jsem se neodvažovala. Větišinou jsem Smrt potkala stejně v tomhle patře. "Rowéééééno," nesl se najednou místnostmi podivný šeptavý zvuk, jako by vítr procházející skrze díry ve zříceném kameni přinášel mé jméno. Poznala jsem ten hlas hned a vyrazila za ním. Smrt mne k sobě volala a já jako poslušný mopslík šla.
Uviděla jsem jí ve velké rozlehlé místnosti. Po stranách byly hořící kusy dřeva, které požíral nepřirozený zelený plamen. Sálalo z něj teplo a nasládlý odér, který připomínal něco příjemného, ale zároveň působil zlověstně. Začenichala jsem. Bylo to jako pečínka. Ohořelé maso. Ale z toho sladkého smradu se mi dělalo na zvracení. Smrt seděla na svém "trůně". Byla to v podstatě vyvíšená halda kamenů, které buď popadaly ze stropu nebo byly pozůstatkem něčeho jiného, co se ovšem časem a působením živlů rozpadlo. Černá vlčice kolem svého místečka měla poházené kosti s kusy masa, ale některé ohlodané úplně. Poznávala jsem některá zvířata, ale jiná ne. Dokonce bych řekla, že některé kosti byly vlčí, ale nechtěla jsem je zkoumat víc. Raději nevědět.
Udělala jsem pár kroků směrem do místnosti, ale pak se zastavila v uctivé vzdálenosti. Kývla jsem hlavou směrem k zemi, abych se mírně uklonila. "Ach Rowenko, Rowenko, Rowenko, copak sis to nechala udělat? Cítím z tebe vlčátka..." povzdechla si Smrt a odhodila kost, kterou právě žvýkala někam do podivného temného koutu za sebou. Zvedla jsem mírně hlavu a usmála se na Smrt. "Já vím, že se na mne zlobíš, protože jsem nesplnila tvé poslední přání, ale přišla jsem ho splnit teď. A přinesla jsem ti i nějaké dárky.“ Položila jsem na zem všechny drahosti, které jsem jí přinesla, abych trochu umírnila její hněv. Věděla jsem, že lesklé věci má ráda. "Za to ti něco malinkého dám," zatrilkovala a máchla tlapkou. Cítila jsem, že se ve mne pohnula magie. “Dě…děkuji, ale proto tu nejsem. Podařilo se mi usídlit se v Asgaarském hvozdu a rozhodně se mi podaří přemluvit většinu místních, aby přijali naši věc. Vypadá to, že stejně s Ži... tvým bratrem nemají úplně dobré zkušenosti... Strýc mi věří a bude určitě nakloněn se přidat, jen co přijde dobrý čas," začala jsem vysvětlovat a snažila se předvést své dosažené cíle a plány. Smrti jsem nemohla dát nového člena kultu, ale mohla jsem jí alespoň naznačit, co velkého mne čeká a tím jí nabídnout aspoň něco. "Hmm... to zní slibně," řekla jenom. Vzala jsem to jako povzbuzení, abych mluvila dále.
"Já vím kmotřičko, že jsem tě zklamala. Žádala jsi po mne vlčata a já nebyla schopna ti je dát, vím že si nezasloužím tvé dary, ale já," při posledních dvou slovech jsem se na kmotru podívala a všimla si, že se jí v očích zračí jisté nepochopení. "Já ti přinesla vytouženou oběť nyní. Přinesla jsem ti vlčata, nevinná, ještě v břiše, aby sis z nich mohla vybrat toho, který bude nejlépe sloužit tvým vytouženým cílům a plánům. Nedotčené a naprosto oddané vlče," vychrlila jsem v zápalu a bylo až fanaticky slyšet odhodlání a zoufalství v mém hlase, které jen podtrhávalo to, jak moc jsem toužila po uznání a napravení svého vztahu s touto mocnou vlčicí, který jsem sama pošpinila neschopností dokončit obětování jednoho ze svých potomků.
Nastalo ticho. Slyšela jsem praskání ohně. Někde asi proběhla myš, protože to divně zapískalo kus od mého pravého ucha. Koukala jsem na Smrt s odhodláním. Když se její morda roztáhla do úsměvu, taky jsem se usmála, protože jsem byla ráda, že ji moje slova a činy potěšily. Jenže... "Hahahahaha." Její tlama se roztáhla a ukázala perleťové zuby. Začala se smát na celé kolo. Nechápavě jsem se přestala usmívat. Svrštila jsem "obočí" a naklonila hlavu na stranu jako nechápající vlčátko, které nepochopilo vtip dospěláků, ale zoufale touží po tom se mu taky zasmát. Nevěděla jsem, proč se Smrt směje. Její smích se roznášel všude a jako ozvěna se vracel ze zapadlých koutů zříceniny. "O čem...Hahah... O čem to mluvíš? Co bych asi tak dělala s vlčetem ty hlupačko?" smála se Smrt až jí do očí vyrazily slzy smíchu. Nechápala jsem. Smála se mě? Ale... co... "Co... však... ty ses mi zjevila ve snu a požadovala si jako součást našho paktu vlče... Já ti ho nemohla dát, ale..."
"Proč bych chtěla vlče? A proč bych se zjevovala ve snu?" ptala se Smrt a už se uklidňovala. Do jejího hlasu se vrátila ráznost a ostrost. "Kdybych někomu chtěla něco říct, tak se mu zjevím normálně, nemám potřebu se vkrádat do snů a plýtvat tak energií na nějaké kouzelnické triky."
Zhoupla se mi půda pod nohama a já se musela posadit. Co tohle mělo znamenat? "Vždyť ses mi zjevovala ve znameních už tolikrát... Tenkrát přece přeletěla nad Vrbovým hájem kometa, světlo, které jsi poslala ty. A když jsem přijala Pippu, tak jsi svůj souhlas dala tak, že se na naši oběť snesl krkavec," řekla jsem nevěřícně a v hlase mi byla cítit zrada. Jako když se něco, čemu neochvějně věříte začne proměňovat a vy konečně nakouknete za oponu a vidíte, že to všechno byla jenom vaše představivost. Že stíny, které se táhnou po zemi nejsou bojovníci, ale jenom stromy. Že ohnutá tyč ve vodě, je přeci jen stále rovná a jde jen o optický klam, iluzi.
"Já nedělám žádný kejkle!" křikla po mne Smrt a postavila se na svém kamenném trůnu. Její velikost byla skoro až nepřirozená. "Komety jsou přirozené, občas prostě letí po nebi. A žádnou vránu nebo krkavce nenajímám, prostě ti tu rybu sežral nějakej opeřenec. Ty jsi úplně vypatlaná a blbá... Kdybych chtěla někoho přesvědčit o své moci, tak ho přitáhnu sem nebo se přenesu za ním, ale rozhodně nedělám takovéhle pitomosti. Proč bych se měla obtěžovat něčím jiným..."
Nasucho jsem polkla a po očích se mi začaly kutálet horké slzy. Všechno to byla lež? Celý kult, všechna ta znamení a prorocké sny... Všechno to byla lež! Můj mozek to nechápal. Tolik let jsem trávila tím, abych Smrti dala to, co jsem si myslela, že chce. Celou dobu jsem si myslela, že jsem vyvolená, že si mne vybrala, abych jí pomohla s rozšířením její moci a přitom.... jsem jí ukradená stejně jako ostatní...
"Ale tys... tys říkala.... když jsem sem přišla... tys," kuňkala jsem skrz slzy a hysterii.
"Nikdy jsem ti nic neřekla, to tys mi vždycky všechno vykvákala a já pak jenom hrála tu hru dál. Bavilo mne dělat z tebe něco víc a zkoumat, kolik životů zničíš cestou kromě toho svého. Věděla jsem, že když tě v té iluzi, kterou vytvořila tvoje matka s tou kmotrou, nechám, tak se prostě a jednodušše budu mít aspoň nějakej pátek čím bavit... A že to byla zábava. Ale teď bych tu měla mít nějaký cizí smrádě? Ani náhodou… Bože, prej vrána sežrala rybu a ona v tom vidí znamení…" Znovu se usadila na svůj trůn a znovu se zasmála. Tlapkou si přitáhla další kost a začala ji jíst. Bylo mi jasné, že tohle skončilo. Byl čas, abych šla. Její smích my trhal duši na kousky. Všechno, čemu jsem věřila se rozpadlo a stačila na to jenom její slova. Musela jsem zmizet.
Drahé kameny a vše, co jsem přinesla jsem nechala ležet na zemi. Ani nevím, jak jsem se vypotácela z místnosti od Smrti. Po stráních mi tekly slzy. Cítila jsem se nečistě, zneužitě a poskrvněně. Byla jsem vyčerpaná tak moc, že jsem na schodech zakopla a skutálela se kus dolů. Naštěstí ten let nebyl dlouhý, ale narazila jsem si bok a zadek. Na pravém stehně se mi pod srstí začala vybarvovat obří modřina. Vyškrábala jsem se ze země a šla dál. Jenže tohle místo mi ani odchod nechtělo usnadnit.
Kameny občas trčely ze země, jako by se mi schválně chtěly motat pod nohy a podrazit mi je. Zakopla jsem a musela se přichytit zdi, abych nespadla na zem. Při tom se na mne namotaly pavučiny a možná i pavouci. Nezajímalo mne to. Sunula jsem se s podporou mramoru a doufala, že se odsud dostanu živá… a nebo bych tu možná raději zemřela. Nemuset se odsud dostat s tou potupou, že jsem uvěřila špatné modle? Že můj život až do teď byl jenom vtípkem a zábavou pro mocnou vlčici, která si říkala Smrt? Ztratila jsem svůj cíl, směr, své poslání, ztratila jsem všechno… Ne, všechno ne. Opřená o mramor jsem zůstala chvilku stát a tlapkou si přejela po břiše. Odhodlaná to napravit. Napravit všechno, co jsem provedla… Pokud to bude možné.
Vypotácela jsem se ze zříceniny.
//Jedlový pás
//VLA 36 + SG
"Ty sice ne, ale ostatní budou," konstatovala jsem. Nevěděla jsem, jak by pak chtěl někoho přesvědčovat, že ten co jim ublížil není on. Já mu věřila jen zpola. Rozhodně jsem mu nezapomněla to, že se na mne vykašlal a nechal mě chcípat v díře. Pravda neřekla jsem mu úplnou pravdu, jeho potomci někde běhali, ale když s ním nehnulo ani to, že zemřeli, tak by s ním nehlo už nic. Obávala jsem se tedy toho, že tahle jeho "nová persona" je svým způsobem taky jenom maska, kterou shodí až se mu to bude hodit.
Došli jsme k lesu a do něj. Věděla jsem, kde se nachází domov mé kmotřičky a těšila jsem se. Trochu i obávala, ale i těšila. Konečně napravím to, co jsem udělala špatně a získám tak její přízeň. "Počkej tady," řekla jsem Belialovi, ale tak nějak jsem tušila, že mne možná bude tajně sledovat minimálně do vstupní chodby. "Pokud nic nechceš, neměl bys tam lézt," dodala jsem s úšklebkem a pak se vydala za svou kmotrou.
//Zřícenina
//VLA 35 + mahtae sever
Belial se snažil nějakým způsobem přemýšlet nahlas o tom, co vlastně o sobě vědět chce a nechce. Pomáhal Smrti, což místňákům asi rozhodně bude vadit. Ale co během toho dělal? Nebo co dělal potom? "Hmm... jde o to, že jestli to zjištíš, tak co s tím? Myslím, že bys měl počítat s tím, že přijdeš na to, žes udělal to nejhoršího, co si umíš představit... No a co s tím pak... Abys pak neměl problém s tím, že na něco přijdeš a stane se z tebe jenom hromádka depresivního neštěstí," řekla jsem mu. Já bych asi osobně nechtěla vědět, co jsem udělala špatně. Protože takhle mohl začít znova. Nový začátek, bez poskrvrny. Ale na druhou stranu takhle nevěděl, komu se vyhnout a kde si dávat bacha nebo kde hledat třeba přátele. Netušila jsem, jak mu to mám ulehčit, takže jsem prostě jenom pak už mlčela a pochodovala dál. Sídlo Smrti bylo blízko. Přidala jsem do kroku.
//Jedlový pás
//VLA 34 + Medvědí jezírka
Kráčela jsem kolem vody a byla jsem ráda za její chládek. Jo, teď už jsem se nemusela táhnout přes žádnou větší pláň. Byla jsem odpočatá, napapkaná, spokojená. A to bylo přesně to, o co se Belial měl snažit, pokud nechtěl, abych byla jako osina v zadku. Cestou jsem si několikrát musela odskočit, ale to bylo jen menší zdržení na naší pouti přes většinu krajiny. Bylo super, že slunce ještě nevystoupalo na nejvyšší bod a tak nebylo takové vedro, jako bude odpoledne. To by bylo nejlepší zalézt někam do stínu.
"Záleží na tom... chceš je hledat? Co jestli jsi udělal něco horšího, než opustil těhotnou a nechal ji chcípat v díře?" zeptala jsem se a myslela to vážně. Už jenom tohle mluvilo o jeho charakteru před ztrátou paměti dostatečně, co když udělal něco mnohem, mnohem horšího.
//Severní Galtavar přes Velké vlčí jezero
//VLA 33
Rochnila jsem se ve vodě a byla spokojená. Navíc jsem si mohla vyzkoušet na někom, co všechno dokážu s magií, kterou jsem v sobě objevila. Ne, že bych byla magicky nezkušená, to ani náhodou, ale zrovna tahle magiie byla něco, co jsem neovládala úplně a chtěla jsem tomu přijít na kloub. Takže jsem si užívala i to, že můžu svou mysl zaměstnávat něčím jiným než touhou se vyzvracet nebo nakopat Beliala do vajec. Natáhla jsem se k jeho hlavě a našla.... z prvu nic. Byl prázdný jako nádoba, kterou někdo vylil a teď v ní na úplném dně bujela plíseň. Jenže i ta plíseň byla něčím. Natáhla jsem se po té emoci, která předemnou uhýbala, jako by se chtěla schovat nebo bránit, ale neměla šanci. Uchopila jsem ji a pocítila její původ. Nelhal, měl svým způsobem starost o mne, dokonce i větší, než o vlčata, ale zároveň jsem cítila, že vlčata chce ať ho to bude stát, co ho to bude stát. Odtrhla jsem se od něj. "Hmm," vyšlo ze mě jenom. Víc jsem to nekomentovala.
Zatím co Belial šel pryč, doufala jsem že jde ulovit něco k tomu jídlu, přemýšlela jsem. Jestli je ochotný udělat cokoli, postaví se i Smrti? Bylo by vtipné to zkusit, ale mohlo by se to taky obrátit proti mě... Ne, nejprve musím zjistit, jestli Smrt obměkčím nabídkou nějaké té malé dušičky, nevinné a čisté. Jednou jsem to zvorala ale teď už ne. Vytáhla jsem svoje tělo trochu z vody, ale v podstatě jsem ležela na břehu jezírka. Položila jsem přední tlapky na trávu a na ně svou hlavu, zatím co zbytek těla se hezky chladil. Chvilku jsem nedávala pozor a puf. Byl tu Belial s jídlem. Asi jsem si dala malinkatý power nap. Zývla jsem.
Husa voněla krásně a já se do ní pustila. Nemusel mne ani pobízet. Kdybych nebyla těhotná, asi bych se zastavila a kus mu za tu práci nechala, ale já měla tááááák velký hlad, že jsem ji prostě sežrala celou. Byla hezky tučná a to mi chybělo. Když jsem dojedla hodila jsem na Beliala jenom omluvný pohled. Bylo mi to líto, teď byl on po práci bez odměny, ale na druhou stranu vlčata potřebovala jíst ne? "Půjdeme dál?" navrhla jsem s mírným otázníkem a zvedla se z vody, abych se jako vorvaň vyvalila. Z kožichu mi tekla voda a já se postupně zvedla s obtížemi na všechny čtyři. Břicho se zakulatilo. Vyrazila jsem dál.
//Mahtae sever přes jih
//VLA 32 + Ronherský potok přes středozemní pláň
Přešli jsme přes rozpálenou část pláně, která se nacházela uprostřed celé téhle podivné krajiny. Byla jsem ráda, že jsem konečně mohla nohama vstoupit na vlhkou hlínu kolem jezírek a abych pravdu řekla, nezdráhala jsem se a hned do jednoho z nich vkročila. Jestli dětem nevyhovovalo tohle chladné prostředí mne celkem nezajímalo, mě bylo vedro a mohlo by to se mnou seknout, kdybych se neschladila, takže jsem prostě zaplula do jednoho jezera a tam se hezky usídlila, abych si dala pauzu. Nehodlala jsem nikam spěchat, když bylo takovéhle počasí.
Byla jsem jako hroch. Z vody mi koukala jen část hlavy od čenichu nahoru. Vše ostatní jsem měla hezky pěkně v chladné vodě. Nevím proč, ale bylo mi tu dobře, dokonce i žaludek se mi uklidnil a začala jsem mít hlad. "Mám hlad," sdělila jsem Belialovi, jako bych očekávala, že mi půjde sehnat něco k jídlu. Nemůže čekat, že si v tomhle stavu něco ulovím ne?
"Tak jo, prolustruju si tě," dodala jsem, když řekl ať se mu podívám do hlavy. Natáhla jsem k němu magii a hledala, aby mi odhalila jeho hlava všechno, co mi tajil nebo všechno co si o mě myslel. (//dávám prostor, abys napsala, co má Rowena vědět a najít)
//VLA 31 + Eucalyptový les
Šla jsem pomalu kolem řeky, tady bylo příjemněji, protože se jeden mohl táhnout kolem chladného úbočí a občasný tetelivý vítr na něj chrstnul spršku vodního vzduchu. Příjemné. Nebylo mi už tolik blivno, ale jen co jsem si na to vzpomělo se mi navalilo. Otočila jsem se k jednomu křovisku a vyhodila všechny žaludeční šťávy, které jsem v žaludku měla. Perfektní. Otřela jsem si tlapkou tlamu a pak se k potoku došla napít vlahé vody a umít se. Ten pach, co jsem měla v puse byl nepříjemněší než samotné zvracení.
Belial se chvástal tím, jak mu na mne záleží, ale z jeho tónu jsem poznala, že tomu tak není. Nemusela jsem ani používat magii, abych věděla, že tohle nebyl zájem z lásky nebo tak něčeho. "Víš, že mám magii emocí? Není radno mi lhát," řekla jsem suše, když jsem dopila a pak vyrazila dál směrem za kmotrou, která tohle vyřeší.
//Medvědí jezírka přes středozemku
//VLA 30 + Poušť
Belial byl celý nadšený z toho, že se kolem nás hezky pěkně ochladilo. Netušila jsem proč... ale jelikož mě po chvilce zalila únava, došlo mi, že asi ovládám i magii větru o které jsem netušila. Tak tohle byla ta pomoc, kterou sliboval Život? Tiše jsem zavrčela, protože mne uráželo, že do mého systému propašovával svoje magie, které tam neměli, co dělat. Navíc mne začal svědět zadek u kořene ocasu. Na chvilku jsem se posadila a poškrábala se tam tlamou, abych si vykousala svědění. Byla to celkem potřebná zastávka, jinak bych už zase začala zvracet, což jsem nechtěla. Cítila jsem se slabá a přijít o další živiny by nebylo dobré... Navíc jsem měla hlad. Mít hlad, ale i pocit na zvracení byla šílená kombinace.
Beliala ovšem zajímala jenom ta vlčata. Byl spokojený s tím, že se mu podařilo docílit svého a já se cítila vyděšeně, ale i využitě. Vyděšeně z toho co přijde a využitě tím, co je. "To říkáš jenom proto, že by tvůj plán mohl taky hezky pěkně exnout, pokud by se mi něco stalo," zasyčela jsem. A popravdě mě trochu ranilo, že mu na mne vůbec nezáleží. "Jdu ke Smrti a ty buď jdeš se mnou nebo táhni," dodala jsem a zvedla se ze země, abych znovu vykročila směrem ke své komtře.
//Ronherský potok
//VLA 29
Vrchol nárrských vršků
Jen co jsem slezla dolů mi došlo, že mi vlastně Život neodpověděl na to, proč jsem modrá. Byla jsem až moc unesena tím, že jsem se mu vysmála, že jsem vlastně zapomněla, proč jsem tam vůbec lezla. K sakru... Trucovitě jsem si to vykračovala dál a padala jsem vedrem. Popravdě bych byla ráda, kdyby aspoň trochu pofukovalo a byl chládek. A jako bych to přivolala, chladný vítr mi začal hezky proudit kožichem a ochlazovat nejen mne, ale i Beliala.
"Tak co, spokojenej?" zabručela jsem. Nechtěla jsem být těhotná. Naposledy mne porod málem zabil a obávala jsem se, že teď to nebude o nic jednodušší. Sice jsem mohla znít naštvaně, ale dobrý posluchač mohl v mém tonu slyšet i strach. Bála jsem se toho, co mělo přijít a tak jsem doufala, že mi kmotřička smrt pomůže. Kráčela jsem dál a bylo na mne jasně vidět, že mi není dobře. Kromě toho, že jsem byla z tohohle potvrzení nového života v mém břiše rozhozená, kromě toho vedra kolem, mi bylo špatně od žaludku i kvůli těhotenství.
//Eucalyptový les