Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ahoj, nejprve si napíšu o odměnu a pak níže uvedu komentář k akci

Prosím tedy:
250 bodů převést na slevu 75 % (jelikož slevy je možné mezi charaktery míchat, tak ji prosím napište třeba k Lalie) a pokud se musí určit božstvo tak prosím k Životu
60 bodů převést na 72 mušlí na Lalie
6 bodů převést na 3 květiny na Lalie

výjmečnou magii mimika -> jelikož netuším, co to je tak nevím na koho ji chci
přívěsek prosím na Proximu (ať z toho holka taky něco má)

Přidáno, až se rozhodneš kam s mimikem tak mi jen písni zprávu, nebo vzkaz. :)

A teď už k mojí "recenzi" akce. Něco jsem už Crowley psala během, ale ráda bych některé věci ještě uvedla ať i druhá pořadatelka Skylieth ví a třeba si z toho něco do budoucího pořádání akcí může také odnést.
Naprosto souhlasím s Thiou, že namíchání skupin nebylo nejšťastněji pojato. Jelikož je VLA dvouměsíční akce, bylo by fajn se aspoň ptát, kdo má jak čas při přihlášení, aby se to napárovalo pokud možno vhodně a nebo rovnou nechat párování na hráčích. K tomu se také pojí moje malinkaté "its not fair" brečení, že umožnit pak převod dvojice na někoho jiného, kdo si tak mohl nasbírat dalších 150 bodů (tedy celou jednu magii a pět hvězd) navíc a ostatní ostrouhali, protože nebyli na discordu nebo nebyli dost rychlí, mi taky není úplně po srsti.

Co mi taky úplně nevyhovuje jsou odměny. To, že se vše nevychytalo na začátku a odměny jsme se dozvěděli až později... není to úplně fajn, ale všichni jsme lidi. Ovšem odměny teď jsou více než štědré a hlavně trochu nelogické. Za akci pro jednotlivce jen 70 bodů a za týmovku 150? Proč má 9. místo jinou odměnu než 10. a 8., které mají totožnou odměnu? Sorry not sorry, ale v čem je výjmečná magie, kterou má 9 charakterů? (vše jen řečnické otázky, odpověď případně do SZ, kde to můžeme prodiskutovat, pokud budete mít zájem) Chápu, že se magie času/mimikova nedávala loni, ale kolik lidí má jarní/nemrtvých/vlčíškovu... takhle se z výjmečné magie stává jen magie...
(Vložka Maple: Ahoj, čistě ze zvědavosti jsem prolezla seznam vlků a spočítala, jak jsou na tom ty počty magií. S aktuálními výherci bude magie mimika na úplně stejném počtu, jako je ta vlčíškova, takže to asi až tak horký snad nebude :) Je to magie nová, vymyšlená komunitou, tak mi příjde fajn, že se takhle jako premiéra úspěšným týmum rozdá a v budoucnu už nebude k sehnání :) Minulý rok se roztrhl pytel s 11 střážci, tak letos bude zase 9 akčních hráčů se speciální magii, no :D)

Samotný nápad akce mi přišel takové splácnutí dvou akcí dohromady. Jedna se Stařešinou a jedna týmová... Což neříkám, že je špatně, každý může mít jinou chuť a názor, ale já bych to třeba osobně ocenila, jako dvě akce zvlášť, než jako jednu VLA.

Co se mi ovšem líbilo byla reakčnost Crowley, která se snažila odpovídat na dotazy hned. Zajímavé bylo i zapojení samotného Stařešiny a plnění úkolů specifických s ním/kolem něj. Úkoly byly neotřelé a originální, což bylo fajn. Nechci proto, abyste si odnášeli jenom kritiku, snažím se to vést konstruktivně a nabídnout možnosti na zlepšení.

Chápu, že pro Crowley tohle byla premiéra a že ne vše úplně klaplo nebo sedlo, tak, jak chtěla. Ale od toho by měla být druhá pořadatelka, se zkušeností, co poradí, navíc když se akce vymýšlela půl roku... Suma sumárum byla to ok akce, ale spousta věcí mi na ní ten dojem trochu kazila, ale chybou se člověk učí a třeba něco příště změníte nebo naopak si odůvodníte a utvrdíte se v tomhle. Držím palce.

Podívala jsem se na vlčata a poslušně čekala, než mi Sionn nabídl kus masa, do kterého jsem se potom zakousla a nepromluvila dokud jsem ho nesnědla. Měla jsem hlad. Ohromný hlad. Popravdě, kdybych mohla, tak bych se nenamáhala s kousáním a polkla celou kýtu najednou. Když jsem dojedla olízla jsem se. "Děkuji," poděkovala jsem už s elegantnějším projevem. "Nejsou moje první, ale doufám, že jsou poslední," dodala jsem a propíchla pohledem Beliala. Nehodlala jsem tohle podstupovat znovu. Každý porod se na mne fyzicky podepsal a já nějak vytušila, že další by mne mohl zabít. Nebyla jsem stavěná na to, abych rodila. Byla jsem malá a měla jsem poměrně malou zadnici, takže i pánevní kost a vše kolem bylo nevhodně stavěné a rostlé pro porod.
Belial už zase rozpitvával ty svoje velkolepí plány. Zbavit se vedlejší smečky strhnutím mostu, odhadnout situaci jinde. Já nebyla úplně ten typ, který by mosty strhával aniž by mu z toho něco káplo. Beleth a Zachary mne navíc momentálně potřebovaly, protože oba už konečně viděli. "Ham," pronesla malá Beleth. "Grrrck," říhnul si její brácha a obě vlčata se tomu mírně chrochtavě zachichotala. "Tohle se nedělá," zabručela jsem směrem k nim, ale bylo mi jasné, že nechápou, co říkám. Jejich svět byl zatím jenom citoslovce a ne věty.

Ležela jsem a cítila, že se k nám někdo přibližuje. Pach se linul od lesa a já pochopila, že Sionn jde k nám a táhne... Jídlo? Mlsně jsem se olízla. Byla jsem slabá na to, abych chodila a i na lov. Už se mi ale vrátil končně pocit hladu, takže se mi začaly sbíhat sliny. Belial se pustil do vysvětlování, já jenom ležela a mírně se usmívala. Takovým tím tichým a unaveným úsměvem. Popravdě jsem se obávala, abych náhodou neusnula, když se ti dva bavili. Byla jsem utahaná, i když jsem před chvilkou spala. Myšlenka na jídlo mne ovšem udržela vzhůru.
Vlčata už otevřela očka a teď se probudila ze spánku. Beleth měla obě očka otevřená a koukala na Sionna, ke kterému se neobratně batolila. Zachary na druhé straně měl rozlepené oko jen jedno a spíš se rozcapkal k Belialovi. Bylo zajímavé, že najednou jsem pro vlčata byla jenom balíčkem jídla a ničím jiným. Už jsem nebyla celý jejich svět. Teď chtěla poznávat okolí a všechny v něm. "Ehm..." odkašlala jsem si. "Vidím, že vy dva si celkem rozumíte, ale pokud vás můžu poprosit o kus jídla, byla bych vděčná... Vím, že jsem se na lovu nepodílela," pronesla jsem s hlasem, který ovšem nenaznačoval nic z pokory či vděčnosti, kterou jsem vyjadřovala obsahem slov.

Mitsurugi

Nechtělo se mi tu úplně být, když se to kolem tolik vlnilo pachy z okolí. Viděla jsem tu několik vlků, ale nerada bych se s někým úplně bavila. A pak tu byl najednou vlk a koukal na mne. Tenhle vlk si to ke mně nakráčel a začal se mne vyptávat. Prý, že se jmenuje Mitsurugi nebo co a že hledá nějakého vlka na závody v plavání. Jen jsem naklonila hlavu na stranu a pak jsem jedovatě zasyčela: "Případám ti jako nějaká bezpečnostní hlídka, abych pomáhala ostatním hledat jejich ztracený známý nebo příbuzný?" Neměla jsem náladu na to dělat někomu poskoka. Popravdě já na to neměla náladu nikdy. Tohle tedy nebyl vůbec nijak vyjímečný případ obyčejného projevu mojí nepříjemné povahy.

Utkvěla jsem pohledem na Belialovi a pak jsem sklouzla na vlčata. Byla to krásná podívaná, taková klidná. Ležela a ňufala. Nejen, že byla tahle scenérie uklidňující, ale zároveň mi přišla nepatřičná. Nelíbila se mi představa, že budu pro někoho matkou. nelíbila se mi od narození a pak to jen umocnil vztah se SMrtí a ostatními vlky. Nechtěla jsem tak být oslovovaná a to se mne drželo dál, i když k vlčatům jsem pojala mnohem příjemnější postoj, než posledně. I kdyby Belial vlčata nechtěl, téhle várky bych se už nezbavila a nejen pro to, že už nebylo komu je obětovat, ale i proto, že jsem byla už trochu jinde. První vlčata jsem měla sama, bez smečky a ochrany. Teď jsem měla vše, co jsem mohla potřebovat.
"Pokud budou chtít přijít, já jim v tom nezabráním," pronesla jsem a upřela pohled svých modroylatých očí na Bela. "Ale nevadilo by mi to... na chvilku," dodala jsem, aby náhodou nedostal nějaký nápad být ochráncem a vyhodit všechny y úkrytu. To by navíc nesedělo k tomu, že chtěl do smečky zapadnout. "Navíc se asi taky budeeš chtít jít protáhnout ne?"

V hlavě se mi objevila myšlenka strýce. Tohle jsem neměla ráda... když mi někdo lezl do hlavy. Mohl vidět i to, co jsem chtěla schovat. Jenže teď mne tak napadlo, proč se Belial nikdy nepodíval, kde jsou ta jeho vlčata a jakto, že nikdy nepoznal, že mu lžu? Já na něm poznala skoro pokaždé, když lhal... že by to nesouviselo s magii myšlenek, ale s nějakou jinou? Bylo to zajímavé a já přemýšlela, jakou magii asi dostanou vlčátka. Na strýcovo zavolání v mé hlavě jsem nemohla odpovědět, takže jsem to nechala na Belialovi. Myšlenky byly jeho magie no ne?
Belial přendal Beleth ke mně a ta hned začala uplatňovat uspokojení svých vlastních potřeb. Zachary se taky probral a dal se do hodování společně s ní. Pomalu se jim začínala rozlepovat očka, takže jsem mohla předpokládat, že prohledávání světa bude hned následovat... a to brzo. Oba dva ovšem byli moc malinkatí na to, abych je mohla od svého břicha odstavit brzo. Potřebovali veškeré vitamíny, kterých se jim mohlo dostat. Popravdě jsem se trochu obávala, že když je odstavíme moc brzo, zemřou. "Slyšíš to? Třeba byli na lovu..." pronesla jsem a mlsně se olízla, když k nám dolehl hlas Sionna a pak ještě někoho. Docela jsem doufala, že k nám přijdou, ráda bych se nechala opečovávat...

Pavoučice koukala na Beliala ze své pavučiny. "Ixchel," odvětila mu a její jméno znělo jako jazykolam. "A plánuju tu zůstat tak dlouho, dokud mne bude potřeba," dodala ještě trochu tajemným hlasem, jako by opravdu nebyla obyčejnou pavoučicí, která by se jen tak zapletla do kožichu náhodným vlkům. Něco na tomhle pavoukovi bylo divného a možná to někoho i lechtalo vzadu na krku. Takový ten pocit nebezpečí, že vás někdo sleduje, ale nemůžete přesně říct kdo a kde. Jen víte, že tam je. Pavoučice se hezky uhnízdila v pavučině a dál shlížela na vlky pod sebou.
Já sebou cukla. Spánek končil a já se probouzela. Byla jsem odpočatá, ale o to víc mne všechno bolelo. Břicho, páteř, nohy, všechno. Adrenalin a jiné hormony se odplavily z mého systému a zůstala jenom bolavá prázdnota. Viděla jsem jenom Zacharyho a tak jsem se porozhlédla po Beleth, kterou jsem našla u Belialova břicha. "Shhh," sykla jsem, když jsem se pokusila posadit a zase jsem se umístila dolů na zem do lehu. Chtěla jsem si dceru přitáhnout k sobě, musela mít hlad.

Brek mne uspal. Popravdě jsem spánek potřebovala jako sůl. Nemohla jsem už udržet oči otevřené ani o moment déle, než jsem je otevřené měla. Kdyby po mne chtěl, abych někam šla nebo něco udělala, nemohla bych. Tak moc jsem byla unavená. Vlastní slzy mne pak uspaly a já se odkolébala do podivného bezesného spánku. Ještě že byl bezesnů, protože jsem se popravdě obávala noční můry. Jenže ani ta nepřišla. Mírně jsem sebou škubla, když jsem ucítila vlče, které se vrtělo u mého břicha, ale jinak jsem si mohla pořádně odpočinout. Co dělal Belial nebo pavoučice mi bylo jedno. Ve svém spánku jsem sbírala energii a bolavé tělo se dávalo zase pomalounku dopořádku. Bude to ovšem ještě běh na dlouhou trať, než se mi vrátí moje původní síla a energie. Zakulaceného břicha a menší plachtičky se už nejspíše nezbavím nikdy, ale to naštěstí mohla skrýt moje dlouhá srst. A pak tu bylo taky to divné svědění u ocasu.

Mluvil o tom, že ho štve moje lhaní. "Promiň," řekla jsem jenom. Jestli očekával nějaké hlubší omluvy, nedočkal by se jich. Tohle bylo moje maximum. Jenže za normálních okolností. Ale tohle nebylo normální okolnost. Byla jsem po porodu plná všemožných emocí, které se dostaly do mého oběhu společně s hormony, které porod vyplavil. Navíc jsem byla celkem špatná i z toho všeho co se stalo se Smrtí a co víc na to říct, ještě on si do mne kopnul. Položila jsem si hlavu na tlapky a rozplakala se. Po tvářích mi tekly slzy jako hrachy. Jenže jsem taky byla naštvaná, že se do mne tak obul. Vlčata jsem teď nějak nevnímala. Dokonce jsem je ani nevracela ke svému břichu, pokud se odpotácela dál.
Koukala jsem tak nějak rozmazaným pohledem na svoje tlapky a doufala, že... ani nevím v co, možná že mne prostě Belial nechá na pokoji a nebude mne takhle rozebírat. Ptal se mne jestli chci ta druhá vlčata, jen jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem je. Život bez mého vlivu byl pro ně asi lepší. Nikdy jsem se necítila na to být mámou a nechtěla jsem si je vracet do života.

Vypadalo to, že je nabroušený. Kdybych měla trochu více energie, tak bych ho možná kopla a to jak magicky, tak fyzicky. Jenže já byla bateriemi na nule a potřebovala jsem nabít. Hádka ovšem rozhodně nebyla tím, co by mne posílilo a nabilo, ale spíše mne to vycucávalo, jako poslední zbytek zubní pasty. Fuj. "A na čem záleží, když jsou to podle tvojí logiky jeho vlčata, když ty jsi mě neopustil, ale on," podotkla jsem uštěpačně, protože mě tahle jeho hra na tohle jsem já a tamto byl on nebavila. Lezla mi popravdě krkem. Buď byl pokračovatelem toho, co dělal před ztrátou paměti se vším všudy a nebo vůbec. Mohl mi tedy vyčítat, že jsem mu zatajila vlčata, ale potom musel přijmout i to, že mě opustil s vlčaty, když jsme ho nejvíc potřbovali. A nebo mohl hrát, že on mne neopustil, ale jeho minulé já jo a tím pádem si nemohl dělat nárok na vlčata ani vědomosti o nich, jako byl třeba jejich životní stav.
"Jedno z nich odnesl Alfredo jako mimino. V podstatě mi ho ukradl a odnesl do vrbového lesíka nebo kam, protože se mu nelíbilo, že jsem vlčata chtěla zasvětit Smrti... Druhý se mě bál a třetí zmizel hned co se naučil chodit," vysvětlila jsem mu, proč pochybuji, že mne vlčata vůbec znají.

Pohledem jsem byla trochu ztracená kdo ví kde. Musela jsem si odpočinout, ale i se starat o mimina. A do toho do mne ryl Belial. Mluvil o těch vlčatech, která už nebyla vlčaty a která jsem nikdy ani pořádně nepřijala. "Protože pro tebe nic jiného být nemohla... Vykašlal jsi se na ně, takže je přece fuk jestli jsou živá nebo mrtvá ne?" odvětila jsem mírným odseknutím, protože jsem mu nechtěla úplně vykládat, že moje rozhodnutí říct, že vlčata umřela bylo i trochu o tom, aby mne litoval a nebyl na mne hned od začátku hnusnej jako když si sednete na ježka. Z mých myšlenek si to mohl sice přečíst pomocí magie, pokd chtěl, ale já jsem se rozhodně nehodlala k tomuhle přiznávat. "Co na tom jsou pryč a stejně si mě asi ani nepamatují."
Obrátila jsem pozornost na vlčata. Ne na ta minulá, ta co žila jen ve slovech a vzpomínkách, ale na ta, co byla teď předemnou. Rozhodla jsem se, že je nikdy nevezmu ke Smrti ani jim o té zrádkyni nebudu nikdyříkat. Cítila jsem se podvedená a zrazená. Každý mne nakonec zradil, ale tak nějak jsem doufala, že tahle vlčata budou jiná. Nedůvěřovala jsem ani Belialovi, ale těmhle malým koulým chlupů jo. Divný.

Podívala jsem se na vlčata a pak si zase položila hlavu. Beleth byla průbojnější, než její bratr. Byla navíc první, co se narodila. Sice prvorozená, ale rozhodně ne první kluk. Podívala jsem se na Beliala, který navrhl jméno Zachary. "Hmm třeba." Zachary a Beleth. Beleth a Zachary. Vlčata dostala jména. Tedy alespoň ta, která ten porod přežila v celku. Nelíbilo se mi ovšem myslet o tom, co se nikdy nestalo životem, když jsem vedle sebe měla vlčta překypující životem. Nechtěla jsem ani přemýšlet o tom, že i tenhle pojmenovaný život by mohl brzo vyprchat. Beleth a Zachary. Zachary a Beleth. Kývla jsem, jména byla udělena.
Pořád jsem byla rozlámaná a bolela mne každá část těla. Popravdě kdybych mohla, tak bych ležela a ani se nehla, ale vlčata mne nutila se posouvat a přerovnávat je, protože občas zamířila s pískáním pryč a to by mohl být jejich rychlý konec. Prochladnutí. Spadnutí do díry. Udušení se v prachu. Takže jsem ležela a odpočívala tak napůl. "Draven, Silas, Nagesh," sdělila jsem Belialovi na půl tlamy, protože jsem se zrovna věnovala těmhle potomkům a na ty staré jsem si ani nevzpomněla. Popravdě ani jednoho z nich jsem nebrala jako své vlče. Narozdíl od těchto dvou.

Chlemtavě jsem se napila, jako bych prošla vyprahlou saharou. Neměla jsem úplně chuť, náladu, cokoli komentovat. Voda byla teplá a ne úplně příjemná v krku. Měla podivný odér, ale nestěžovala jsem si. Pila jsem a doufala, že příště budu moct zakusit nějakou příjemnější vláhu než tohle. Belial se pak pustil do pojmenovávání. Popravdě vybral jméno celkem egoistické. No kdo by pojmenovával vého potomka po sobě? Narcis a egoista. Což přesně Belial byl, takže jsem tím neměla být tak zaskočená. Pojmenovat syna jako Raven se mi nechtělo a jiná obmněna jména Rowena mne nanapadla. "Zachariah?" navrhla jsem, ale to jméno se mi moc nezdálo. Nechala jsem na Belialovi, aby ho případně dotříbil. "Neumím vymýšlet jména," broukla jsem jenom a přejela pohledem po vlčatech, která nově kromě životů měla i nějakou tu možnost se oslovovat navzájem.
Netušila jsem, jestli je nutné to nějak oznamovat zbytku smečky. Pro mne tohle bylo momentálně to poslední, co bych chtěla řešit. Takže i když Belialovi vrtalo hlavou, co ostatní, mě byla většina našeho nového smečkového domova naprosto putna.

Spánek nepřichází. Škoda. Odpadla jsem a to bylo celé. Během mého komatozniho odpočinku se Belial bavil s pavoučicí. Ta se snesla že své pavučiny a lezla po vlčatech. Pak se zase vystřelila nahoru. "Slabá, hodně slabá. Ale pokud se o ně postaráme měla by to zvládnout." Tohle jsem neslyšela. Probudila jsem se až po hodnocení vlčat.
Koukla jsem se na Beliala. Hlad jsem neměla. Žízeň trochu. "Mámžízeň," zamumlala jsem. Potřebovala jsem nabrat sílu. Pro vlčata. Smrt mne zradila a skoro jsem umřela. Moje kmotra nebyla mou kmotrou, nebyla miu ochránkyní jak jsem si myslela. Byla jsem pro ní ničím. Ale tahle vlčata byla moje. Jak špatně jsem se zachovala k těm prvním, ale co jsem měla dělat když jsem si myslela, že je to přání bohyně. "Měla by dostat jména..." pronesla jsem. Vlčata byla slabá, žalostná. Možná že kdybychom je pojmenovali tak nezemřou. Byla to trapná snaha je udržet při životě pověrou...

//Mitsurugi

Došla jsem k jezeru a vyvalila svoje epesní kejty hnedka na prvním šutru, který jsem viděla. Byl poměrně ve stínečku a já se chtěla jenom povalovat. A to nejlíp ne na slunci, kde bych se mořila vedrem ve svém černém kožichu. Cítila jsem tu spoustu pachů, ale do nějaké debaty jsem se nepouštěla. Pokud někdo chtěl, mohl si mne oslovit sám. Viděla jsem vlka, který si tu pochodoval a jinak jsem cítila i další, ale moc jsem se do nějakého zkoumání pachů nepouštěla. Všichni mi byli dosti ukradení a já si jenom užívala pohody a odpočinku. Potřebovala jsem odpočinek a relax víc, než kdy dřív. Být matkou vlčat je celkem dost vysávající. Naštěstí jsem měla někoho, kdo se o ně mohl postarat.