Příspěvky uživatele

< návrat zpět

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Koukala jsem kolem a začínala jsem chápat, že tahle zima asi nikdy neskončí. Netušila jsem, že by zima měla někdy odklad, takže mi mohlo dojít, že tohle ochlazení. Škoda jenom že tu nění spousta sněhových vloček, to by vapadalo mnohem lépe. Tohle je taková chudá zima. Nelíbí se mi to. Měla jsem mít nějakou pořádnou sněhovou parádu a ne nějaké podivné cosi... Možná bych mohla, možná bych mohla... pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych zkusila pořádně rozsněžit oblohu, ale nebyla jsem si úplně jistá, že bych to mohla zvládnout. Ale co, za zkooušku nic nedám. Podívala jsem se směrem k nebesům a napřáhla k nim pořádně svou moc. Chtěla jsem pořádnou sněhovou vánici, ne tohle nic, které se jenom chladně točilo kolem a lezlo nemravně do kožichu. Chtěla jsem mít možnost postavit si pořádnou sochu z ledu a sněhu. Opřela jsem svou magickou sílu ze všech sil do mraků a doufala jsem, že se mi podaří nějakým záhadným způsobem rozpoutat pořádnou vánici, ale nic. Nic se nestalo. Jediné, co se stalo bylo, že mi kolem hlavy začalo poletovat pár nanicovatých vloček. Zkusila jsem to znovu, ale zase nic. Podrážděně jsem vydechla. Tohle se mi nelíbilo. Bylo to příšerné neumět něco pořádně ovládat. Bylo to k vzteku prostě. Jenže jsem taky začínala být poměrně dost unavená z toho, jak jsem si tu pohrávala s magií. Takže jsem se na to vykašlala a doufala jsem, že si příroda dá na pořádné zimě záležet a bude to jako když jsem byla malá. Mít zimu na bahně se mi fakt nechtělo. Pohodila jsem ocasem a rozešla se směrem k hranicím lesa

//7. Zavzpomínej na svou první zimu
Sledovala jsem ten nádherný strom, který se mi podařilo ozdobit naprosto dokonale. Vypadal, jako by vypadl znějakého zimního představení a já doufala, že vločky neroztají moc rychle. Jenže bylo pořád teplo, moc teplo na pravou zimu. Já měla ráda chlad, protože jsem se narodila v horách a tak jsem neměla v lásce teplo a vedro, ale spíše jsem si užívala zimních radovánek. Najednou mne přepadla sentimentální chvilka. Vzpomínala jsem na svou první zimu. Ne na tu, do které jsem se narodila, to už byl konec zimy a spíše jaro, než zima. Vzpomínala jsem na tu zimu, kterou jsem si pamatovala.
Tenkrát jsem se ztratila ve sněhové vánici, když mě Norox učil lovit a Vlčíšek mi konečně ukázal, že není jenom vymyšlenou postavou, ale že reálně existuje. Pomohl mi objevit magii, abych se mohla dostat v pořádku do bezpečí a nemusela jsem se obávat, že umrznu v té sněhové kalamitě. Netušila jsem ještě, že to tenkrát byla magická síla, která bude mou vyvolenou. Elektřinu jsem měla spojenou jenom s mocnými vlky, jako byla matka. Jenže od toho dne jsem pochopila, že i já jsem mocná. Možná mocnější než matka, protože jsem si magii elektřiny podmanila mnohem rychleji než ona. Ona neuměla určitě kouzlit jako méně než roční vlče. Já se v tom úplně vyžívala, v té moci a prvenství. Byla to moje první zima a já udělala takový obrovský posun ve svém životě. Zamilovala jsem si zimu o to víc, že mi pomohla objevit můj magický potenciál.
Vydechla jsem a u čenichu se mi vytvořil obláček páry. Oklepala jsem se, ale ne zimou, spíše jsem chtěla ze svého kožichu a mysli odstranit vzpomínky na zimu dávno minulou.

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Zachary se lekl mého vrčení, ale měl za co. Neměl mi tak říkat. Ani jeden z nich mi tak říkat prostě nebude a tečka. A pokud se to někdo měl dozvědět, tak to byli oni a co nejdřív. "Už nikdy mne neoznačujte jako to slovo na m, pro vás jsem Rowena, jasné," pronesla jsem už trochu milejším hlasem a bez vrčení, ale i tak to asi nebylo úplně ono. Vlčata neměla ráda, když na ně někdo vrčel, navíc ne jejich pečovatel, což jsem byla já. Jenže já to neuměla. Neuměla jsem se starat o vlčata.
Z vlčat už mi trochu hrabalo a tak jsem byla celkem ráda, že se tu objevila vlčice, která se hned nabídla, že se o ně postará. "No výborně, já jsem Rowena," pronesla jsem radostně. "Tohle je Zachary a jeho sestřička Beleth," pronesla jsem a ukázala na vlčátka, která byla kousek od mého boku. "Postarej se tedy o ně a jestli se jim něco stane, tak se připrav, že tě stáhnu z kůže zaživa," dodala jsem rozverně a rozklusala se od nich pryč. Prošla jsem se lesem a zastavila se až daleko od nich. Měla jsem chuť na to, jít si někam lehnout a nevylejzat. Ale taky mi to tu přišlo takov nějaké divné. Všechno bylo smutné a já neměla tuhle smutnostu ráda. Měla jsem ráda zimu, která je... no hezčí. Podívala jsem se na jeden strom a začala na něm tvořit vodní kapky. Jelikož bylo ráno a celkem zima, jinovatka strom celý pokryla. Pak jsem se pustila do vybírání hezkých barevných listů, které nestihly ještě totálně uhnít a navěsila jsem je kolem stromku, jako ozdobičky. No a jako poslední jsem popadla trochu té suché trávy a naházela ji na strom taky. Teď vypadal rozhodně víc vánočně, než před tím.

Z těch otázek mi šla hlava kolem. Nemohla jsem se nějak pořádně soustředit, když tu pořád někdo žvatlal a pokládal dotazy. MOhl by se belial vrátit a postarat se aspoň o jednoho z nich. Dvě vlčata na krku mne dost vysilovala. Jenže i tak jsem zaslechla, jak mě Zachary označil. Zavrčela jsem na něj a v očích, které ho propichovaly se značil hněv. "Už tak o mě nikdy nemluv, rozumíš, nikdy!" zavrčela jsem a měla jsem čenich jen několik centimetrů od čenichu malého vlčete. Bylo mi jedno, jestli se z toho třeba počůrá, ale jako mámu mě nikdo nazývat nebude. Protože já přece nebyla máma. ROzhodně jsem nebyla jako Lennie a to stačilo k tomu, abych nechtěla, aby mi kdokoli říkal steně jako já kdysi říkala jí.
"Na všechny tyhle dotazy najdete odpověď, ale ne hned... COpak jsem nějakej učitel, abych všechno říkala? Co kybychom šli do lesa a potkali někoho, koho můžete těmi dotazy obštastnit," pronesla jsem a dokonale jsem jejich otázky zazdila. Nechtělo sem i už prostě na nic odpovídat.Další lekce kouzel a chování musela prostě počkat. Rozešla jsem se směrem do kopce, abychom se dostali z údolí do lesa. Doufala jsem, že tam najdeme někoho, kdo bude mít víc energie než já. Popravdě jsem potřebovala trochu spánku.

//Asgaar

Hlásím se 2x

Zachary se snažil jako správný brácha svou sestru dokopat k tomu, že vlastně už je hodně velká, protože byla nedávno mini. Měl pravdu, vlčata rostla jako z vody a já netušila, jestli někdy tenhle jejich růstový vspur bude zastaven, nebo prostě porostou až budou větší než svět sám. Nebylo potřeba se k tomu ale vyjadřovat, tohle byla jen obava někoho, komu na vlčatech záleželo. Ne, nebyla to obava Matky, protože za tu jsem se rozhodně nepovažovala. "Musíš se naučit jak rozlišit správné a špatné vlky, taky o tomhle světě jak funguje a komu se vyhnout, udělat si přátele a poznat to tu, princezno," sdělila jsem dcerce a mírně ji poplácala tlapkou po hlavě.
Zachary byl zvědavec a měl plnou tlamu dotazů. "Ve společnosti se musíš chovat tak, jak ti náleží místo. Vy dva jste teď kappy, to znamená že ve smečce jste jako jakýkoli jiný člen. Celé smečce velý alfa, to je Sionn a jeho tatínek Arcanus, kterého snad taky brzo poznáte. V každé smečce je pak Beta, která alfám pomáhá a delty a gammy, které mají další speciální funkce, třeba hlídat les nebo lovit. Na vás je, abyste se snažili chovat k těm nad vámi slušně a plnili jejich rozkazy. Zároveň, ale taky můžete za pomoc smečce získat vyšší postavení a k tomu náleží zase trochu jiné chování," vysvětlovala jsem jim, jak se chovat ve společnosti, ve smečce a celkově v životě. Když je někdo nad vámi, posloucháte ho. Jakmile je někdo pod vámi, rozkazujete mu, jednoduché.
"Já umím několik různých magií. Umím ovládat blesky, nedělá mi problém ani vyznat se v počasí. Dokážu vyvolat obraz, který neexistuje nebo způsobit bolest když chci. Dovedu si pohrát s emocemi někoho jiného nebo třeba rozproudit teplý vítr a usušit si kožich. Ale taky umím zpívat tak, že mne každý chce poslechnout a nebo... jak vám třeba voním?" dala jsem vlčatům přednášku o magiích a doplnila ji otázkou. Jejich kožichy se mezitím proměnily v chlupaté koule. "Za chvilku to přestane samo," sdělila jsem jim se smíchem, protože vypadaly jako koule na kulichu.

Zůstala jsem s mrňaty sama. Nebylo to nic extra zábavného, ale ani jsem se nenudila, jako ležením jeskyni. Tohle aspoň bylo něco. Zachary se celkem upnul na celou tu anabázi s králem a princem, královnou a princeznou a strhnul k tomu i Beleth. "Dokud nebudete umět všechno, co je potřeba budete prostě princ a princezna. Musíte se naučit lovit, vystupovat ve společnosti, ovládat magie taky mnohem, mnohem víc věcí," pronesla jsem vážným hlasem a sedla jsem si před vlčata. Nehodlala jsem jim tuhle představu vyhánět z hlavy, právě na opak. Chtěla jsem, aby si oba mysleli, že jsou lepší než ostatní, protože taky byli.
Zachary chtěl lov, ale Beleth zase magie. Mohlo mi být jasné, že se nedohodnou. No, co už. "Nejdřív magie a pak lov, co vy na to?" pronesla jsem tedy nakonec a pak chvilku přemýšlela nad tím, co jim ukážu. A pak jsem se rozhodla pro to, co bylo pro mne samotnou nejlehčí. "Ovládám spoustu magií, třeba vzduchu, emocí a i jiné, vrozenou magii tu kterou jsem uměla používat jako první mám ovšem elektřinu," vysvětlila jsem jim. Nebe bylo bez bouřkových mraků a přes to... náhle proťal oblohu blesk a hrom. Usmála jsem se na vlčata, kterým se začal statickou elektřinou ježit kožich. Lesem se rozlehlo vytí, Belial se nejspíše vrátil, ale mě se za ním ještě moc nechtělo.

"Neříkej až vyrosteš, ale jestli vyrosteš, na tvém místě bych byla ráda, že vůbec jsem," zabrblala jsem si pro sebe, ale vlastně to patřilo Zacharymu, který tvrdil, že je zvíře. Kdybych chtěla, ukázala bych mu zvíře, ale mě se nechtělo. Belial zmizel někde pryč a Sionn na mne jenom upřel pohled. Nakrčila jsem čenich, jakože nemám ani ponětí o co jde, a dál se věnovala vlastním vlčatům. Zachary se prořítil kolem sestry, která se zvedala ze země a vypadal jako naprostá turbo myš. Proběhl kolem Beliala a ukradl z jeho ozdoby jeden kus listu, který vítězoslavně cupoval na kusy, zatím co pán podzimu běžel někam do pryč.
Beleth mu nemohla zůstat v patách, takže ho chtěla nejspíše předběhnout a obě vlčata se bok po boku řítila směrem ke kamenům, kam jsem je prvně poslala. Jenomže Zachary byl první u kamene a to vyvolalu vlnu nevelo jeho sestry.
Lesem se rozlehlo vytá a SIonn vyrazil řešit, tenhle problém. Obrátila jsem se na dovádějící vlčata, která stála u kamene. Já k nim s klidem dokráčela. Beleth zrovna vykřikovala, že ona je král. "Ne broučku, ty jsi něco mnohem lepšího. Jsi princezna a jednou z tebe bude královna, ta nejkrásnjší a nejobávanější ze všech," pronesla jsem líbezně a pohladila ji čenichem po hlavince. "A Zachary ty nejsi král, ale princ. Jendou z tebe třeba král bude, ale na to jsi teď ještě moc malý," dodala jsem a polaskala po hlavě i jeho. "Chcete zkusit něco lovit? Nebo vám můžu ukázat magie?" zeptala jsem se. Trochu mě to jejich dovádění nudilo.

Vlčata dováděla. Zachary vyzval sestru na honičku kolem údolí, ale ona byla spíše zmatená tím, k čemu její nohy slouží, takže se rozplácla na zem a začala volat Beliala o pomoc. Neubránila jsem se smíchu, ale byl to zvonivý a hřejivý smích, ne vysmívačný nebo chladný. Přišlo mi prostě vtipné, že se natáhla jako by ji někdo plaštil prácačkou. Belial se ovšem rozhodl, že ji nebude zachraňovat, takže jsem se do toho pustila sama. Udělala jsem pár kroků k Beleth a zvedla ji. !Nadběhni mu tímhle tudy a chytneme ho spolu," pošeptala jsem dcerce, kterou jsem pomalu zvedla na nožky.
Sionn se mezitím vrátil a něco si povídal s Belialem, který se najednou z ničeho nic sebral a odešel do lesa. Ani jsem si toho pomalu nevšimla. DOkud jsem neuslyšela, jak se odněkud vrací. Mluvil zvláštně a vypadal jako naprostý strašák, to už jsem se ovšem smála. Tentokrát ovšem posměvačně. "Děti koukněte, tatínek se vám očividně zblíznil," pronesla jsem se smíchem a pak se vrátila ke hře s vlčaty.

Jedno dítko se rachtalo v mělké vodě stojaté tůňky. Druhé protestovalo a nechtělo. Když na mne Sionn podivně mrknul, přestala jsem tahat a nechala ho, ať si dělá co chce. Přeci jenom jsem věděla, že mrněti neublíží. A tak jsem s úšklebkem sledovala, jak byla malá a nebohá Beleth přenesena na tlapce přímo do vody. Tam se pustila a konečně přestala řvát jako by jí někdo šíleně ubližoval. Belial už myl Zacharyho, který vypadal aspoň trochu čistěji. Možná je to jejich první a poslední koupel před zimou, tak ať je to pořádně. Beleth pořád protestovala, i když už stála ve vodě. "Moje milá Beleth, jeden by se styděl, že takhle řve dáma, jen kdyby to věděl. Ufňukané špindíry, nemá nikdo rád, a to pak s nimi nechce být kamarád. Tak se ztiš a umyj dřív než přijde noc, jinak strašidla ti přijdou na pomoc," zazpívala jsem dostatečně nahlas, aby moje magie dolehla k uším dcerky a ta se nechala taky opláchnout. Zatím co Belial myl jedno vlče, já opláchla vlče druhé. Sionn se vypařil do lesa, asi nějaké povinnosti.
Když byla Beleth umytá pomohla jsem jí ven z vody. "A teď běžte támhle k tomu kameni oschnout," pronesla jsem s klidem. Belial se pak přitočil k mé maličkosti a začal se ptát na informace ohledně Nageshe. "Zakládají smečku v Javorovém lese a chtěl by poznat mrňata, slíbila jsem, že je tam případně vezmu až trochu vyrostou. Teď to táhne s Nelly, ale to je taková puťka," sdělila jsem mu a pohledem hlídala vlčata.

//Asgaar

Vlci kráčeli pěkně hezky za mnou. Belial pomáhal Beleth a trochu ji poponesl. Zachary ťapkal jako neohrožený malý vlček za mnou. Sionn se rozhodl účastnit koupání taky. Jsme jako jedna velká šťastná rodinka no ne? Můj ocas se hezky vznesl, ale u zádele mne to pořád divně svědilo. Už jsem si na to skoro i zvykla, ale bylo by fajn, kdyby to přestalo. Došli jsem dolů do údolí, kde se nacházela voda, která stekla různě z lesa právě sem. Bylo to tu klidné a celkem odlehlé od zbytku lesa. "Tak do vody vy smráďata," houkla jsem na Beleth a Zacharyho. "Já nesmrdím!!" zaprotestoval Zachary a díval se na mne vyčítavě. Nebrala jsem si servítky a v podstatě ho čapla za kůži na krku a položila do vody. "Bléééé!" pískal Zachary, ale pak si párkrát oklepal tlapky a vypadalo to, že si na břehu vodu užívá. Sahala mu do půlky hrudníku. "Nechoď dál," zabručela jsem na něj a otočila se k Beleth, abych i ji násilně přepravila do vody.
Malá vlčice se otočila a rozeběhla se k prvním tlapkám, které viděla. Omotala se Sionnovi kolem pravé přední tlapky. "Tatííííí Nééééé!" pištěla, jako bych jí brala na drápky. "Hele, nepišti a tohle není tvůj táta," zabručela jsem, zatím co jsem se snažila odtáhnout Beleth od SIonnovi nohy, které se ovšem pevně držela.

//Středozemka

Vrátila jsem se do lesa a rovnou si to zamířila k Belialovi a Sionnovi. Hlídali vlčata přesně jak mi slíbili a popravdě jsem ani nečekala nic jiného. Prošla jsem kolem Beliala a mírně se ocasem otřela o Sionna. Byl to takový můj normální způsob vcházení do přítomnosti jiných. Byla jsem víc kontaktní než jiné vlčice. "Omlouvám se, že nás tu tak přepadli. Ale jeden se asi nikdy nezbaví úplně chyb minulosti," odvětila jsem poměrně lehkým hlasem na to, jak jsem ještě před chvilkou musela potlačovat slzy.
Prošla jsem k Beleth a Zacharymu. Vypadali jako by se vyváleli v naprosté nechutnosti. "Pojďte vy dva, nastal čas jít se vykoupat a naučit se plavat," sdělila jsem jim. Začínalo vycházet slunce, takže pokud vyrazíme hned, tak i ushnout stihnou. "Je pořád v údolí ta voda?" zeptala jsem se Sionna. Věděl toho o lese z nás tří nejvíc a tak mohl dostatečně dobře zhodnotit, jestli v údolí je pořád brouzdálko nebo ne. Já bych se tam neumyla, ale pro vlčata to bude dostačující hloubka a bezpečnější než voda v řece nebo v jezerech s medvědy. Byla jsem trochu jako voda sama, přihnala jsem se sem a hned jsem začala vydávat rozkazy, dotazy a plány.
Obrátila jsem pohled na Beliala. Udělala jsem k němu pár kroků a dala mu pusu na čelist. Mírně podřízené gesto. "Nagesh by tě rád poznal, ale nechce se ti rvát do života, takže si vyber sám," zašeptala jsem k němu. "Jestli chcete, můžete jít s námi, ale nenutím vás," pronesla jsem ke klukům. Sionn i Bleial byli vlastně pořád jenom kluci, nějak jsem je nedokázala označovat za muže.

Zorničky se mi stáhly do malinkatých teček. "Už za ní nikdy nechoď, rozumíš mi? Nikdy... Pokud nechceš, aby ublížila tobě nebo Nelly, vyhněte se tomu lesu obloukem," radila jsem mu skoro až fanatickým hlasem. Nechtěla jsem ho děsit, ale tady bylo pro vyděšené a přehnané reakce odůvodnění. Nemohla jsem dopustit, aby se mu stalo něco, co by Smrt mohla způsobit. Nemusela jsem si to ani představovat, abych věděla, že to rozhodně není jenom plané varování bojícího se příbuzného, ale že ho varuju na úplně jiné primární úrovni. Jako když vás varuje váš vlastní pud sebezáchovy. Takový tlak jsem vložila do vlastního hlasu.
Nagesh se pak začal ptát na svého otce, jako by tušil. Ne. Neodpověděla jsem mu, ale v myšlence jsem věděla, že mu nebudu říkat nic o jeho otci. Nebylo by to správné. Rozhodnutí musel udělat on. Pak ovšem Nagesh změnil svůj návrh. Kývla jsem hlavou. "Hned jak na něj narazím, tak mu to řeknu," pronesla jsem zdrženlivě. Pohlédla jsem Nageshovi do očí a naklonila hlavu na stranu. "Až vlčata vyrostou a zvládnou cestu, vezmu je k vám do lesa," rozhodla jsem. POpravdě to byla celkem hezká trasa na jeden z prvních větších výletů. To ovšem budou muset ještě povyrůst. "Už musím jít, ale ty pozdravuje Nelly a pokud potkáš někde Alka nebo Dravena, tak jim řekni kde mě můžou najít, pokud budou chtít," řekla jsem a pak bez většího rozloučení odběhla do lesa.

//Asgaar

Nagesh se snažil nějak dovysvětlit, proč nepozdravil Sionna. "Popravdě Sionn je v podstatě tvůj strýc, dáli se to tak říct. Jeho otec a můj byli dobří přátelé," pronesla jsem s klidem. Neměla jsem úplně chuť na další moralizování. Už jsem to jenom řekla a pak jsem to nechala plavat. Jako ostatně všechno, co se tak nějak netýkalo mne. Jen jsem pohled obrátila na les a nemohla jsem se ubránit pocitu, že jsem konečně našla něco dobrého ve svém životě. Něco stálého a dobrého.
Nagesh koukal směrem na mne a tak jsem se vrátila pohledem na něj. Chtěla jsem se podívat na něj přímo a vést tuhle konverzaci. "Děkuju, že se o ně když tak někdo postará," pronesla jsem s klidem a byla mu za to vděčná. Byla jsem ráda, že to přijal a ani moc neříkal nic kolem. Neřekl k tomu vlastně nic špatného a to jsem byla ráda. "Mám poměrně silné a mocné nepřátele, stát se může všechno," odvětila jsem. "Pokud mohu radit, nechodila bych za Smrtí, pokud se tomu můžeš vyhnout," dodala jsem. Bylo to varování nejen pro něj, ale i pro Nelly. Čekala jsem, jestli ještě něco bude chtít probrat nebo dodat. Nerada bych od něj pospíchala hned pryč, ale vlčata mne dlouho nenechávala postávat a klábosit.

Námitkou mi ukázal, že je sinější, než jsem si myslela a že umí uvažovat sám za sebe vlastní hlavou. Jen jsem na to kývla a doufala, že jsme si tedy tuhle věc uzavřeli. Neměla jsem úplně v plánu se k nějakému odpouštění vracet, protože jsem o něj nestála. Vzbuzovalo ve mne špatné vzpomínky. Naposledy po mne chtěl odpuštění jiný a dopadlo to tak, že se na mne potom vykašlal, ale na to už jsem myslet nechtěla.
"Sionn jenom nemá rád, když mu někdo neprojevuje dostatečnou úctu," opáčila jsem na jeho námitku, že není vítaný. Nezdálo se mi, že by nebyl. Spíše, že prosě vykročil špatnou tlapkou na území vlka, který si zakládal na starých pořádcích a tradicích. Sionn by je možná i přivítal, pokud by pozdravili. Jenomže nikdo nebyl u toho, když rostli, aby jim tuhle lekci slušnosti dal a to byla vlastně další z mých pochybení.
Pak následoval jeho monolog o tom, co jako dospěláci budeme a nebudeme dělat. Nerada jsem musela přiznat, že to dávalo smysl. "Povzdechy mi nevadí, obviňování jo," odvětila jsem. "Ale chápu to a beru... Na druhou stranu ovšem mám jednu věc, chci abys poznal Beleth a Zacharyho, kdyby se něco stalo, chci aby měli za kým jít," dodala jsem. Byla to podmínka, kterou mohl odmítnout, ale byla nesobecká. Netýkala se mne, ale dvou malých vlčat, která za nic nemohla. Navíc to byli jeho plní sourozenci, což jenom on nevěděl a já neměla právo mu to říct.