Gallirea - Příspěvky uživatele

Ahoj,

ráda bych k novinkám dala echo pro adminy.

1. Strážci a přívěsky jsou skvělá kombinace, už se těším až to někdo využije

A aspoň nebude člověk muset všechno věšet na vlka, když se dá přívěsek vyhrát i získat a tak jich může mít více. Super změna.

2. Moc děkuju, za nové podmínky pro vlčata! Možná bych byla radši, kdyby to bylo stejně rozepsané jako u dalších charakterů (tedy počet postů nebo jiné podmínky), ale i tohle je krok k lepšímu, než vlastně doufat, že někdo schválí vlčata a jejich počet na základě svého osobního rozhodnutí. Takže za mě super věc a díky za ni.

3. Mimik mě trochu překvapil, možná trochu proto, že kopíruje některé speciální magie nebo bonusy, ale to chápu, že tomu se zabránit nedá.

Je možnost případně zase napsat někomu a doptat se na případné úpravy magie/bonusu, jako tomu bylo v minulosti u změn?

4. Obchůdek a stařešina... to se mi asi líbí ze změn nejméně. Nebo spíše se mi to nelíbí vůbec. Nevím proč, další postavička... Když už tu máme Mrtvolku, Vlčíška, Amorka a to rozdělení, že se jednou za rok objevil někde někdo z nich, aby našim vlkům vylepšil výjmečné magie bylo prostě originální a mě to více sedělo do LORE galli, kde prostě tyhle supr čupr věci nabízejí bohové/polobohové, než náhodní.... Navíc zrušilo se Kontinuum, které mělo rok budovaný příběh, aby zapadlo na Gall, pojila se k němu osudovka a nápad od Launee, aby hráči měli možnosti měnit si vzpomínky atd. byl super a originální. Takhle mi přijde, že Stařešina je jenom náhražka... Chápu že za ním je taky hodně práce a vymýšlení, ale prostě se mi nepozdává. S touhle změnou tedy úplně nesouzním.

Zachary a Beleth zpozorněli, hned co se na nás upřely pohledy těch dvou. Nejprve jsem je nepoznávala, ale pak jsem pochopila, že to je moje vlče a ..."Nelly? Nageshi?" řekla jsem hlasem ve kterém bublaly emoce, ale jaké, to jen těžko šlo poznat. Možná to byl strach, radost, možná jenom obava a nebo hrdost a nebo všechny dohromady. Kdo by to mohl rozpoznat. Nagesh se hned ptal, co dělám tady v lese. Nejprve jsem úplně nechápala, co myslí. K dobru Beleth a Zacharyho vlčata mlčela. Místo nich promluvila Nelly a začala mluvit a mluvit. Upřela jsem na ní pohled. "Dávej si pozor na jazyk holubičko, nebo ti ho někdo ukousne," odsekla jsem jí. Nezajímala mne. Byla nikdo, kdo přišel od nikud. Zajímal mne jenom Nagesh.
Mohla bych mu lhát a navěšet mu bulíky na nos, ale... prostě se mi nechtělo. Možná poprvé v životě jsem se za svoje rozhodnutí mírně styděla. Ale jen mírně. Nagesh si ovšem zasloužil pravdu. "Já... já..." netušila jsem, co říct. "Beleth, Zachary, běžte si hrát támhle s tou houbou, kdo ji první rozkouše, vyhrál," otočila jsem se k vlčatům a vyslala je si hrát opodál, kde jsem je měla pod dohledem, ale nemuseli tohle poslouchat. Pak jsem se otočila na Nageshe a Nelly. "Já jsem na to neměla jasný? Neměla jsem an to být pro někoho... má..." nedokázala jsem vyslovit slovo máma. Ani teď, ani jindy. "Nemohla jsem se o vás postarat. Neměli byste to, co jste potřebovali. Ale přišla jiná, Bouře se jmenovala, vzala si Dravena a mě vyhrožovala. On ji měl rád a ona tvrdila, že se o vás o všechny postará, když se já nebudu ničemu plést do cesty... Co jsem měla dělat? Měla jsem se o vás postarat, ale já nevěděla jak? Netušila jsem, co potřebujete... Ale ona to věděla. Doufala jsem, že když mě budete mít za mrtvou, tak vás čeká lepší život, než se mnou... že pro vás tahle vlčice bude tím, co já nikdy být nemohla." V očích se mi zračily slzy. Koukala jsem jenom na Nageshe. Jestli mě hodlal odmítnout, měl na to právo. Na druhou stranu upřímnější odpověď by ze mne stejně nedostal. Mrzí mne to.

//Sicumské jeskyně

Vyrazila jsem ven z jeskyně, jako bych měla za zadkem hořící koudel. proč musel Sionn vytahovat zrovna jméno Noroxe? Nechápala jsem, kde ho slyšel nebo jestli se potkali... Kdybych dávala pozor, ale já se věnovala vlčatům. Beleth jsem momentálně držela v tlamě a Zachary mi nepřítomně coural u zadních nohou. Vlčata už viděla, ale rozhodně nebyla schopná se sama o sebe postarat, takže jsem je měla u sebe. Venku z jeskyně jsem položila Beleth na zem. "NOsit... JÁ... teď! Zachary se dožadoval svého pořadí v ježdení v mojí tlamě, ale já se odmítala snížit k tomu, abych vlče tahala. Pokud chtěl přežít musel tlapkat za mnou. "Jdeme," řekla jsem místo toho a vyrazila jsem směrem k hranicím. Chtěla jsem vlčatům ukázat okolí a hlavně jejich domov. Pořád jsem o sobě nesmýšlela jako o jejich mámě, ale les se stal jejich rodištěm a i domovem. Já se narodila v horách, první vlčata měla v jámě v zemi a teď jsem konečně našla místo, kde jsem mohla zůstat a kde mi nic...
Ucítila jsem pachy. "Co to je?" Beleth už větřila. Holka měla čenich stejně zvědavý jako já, když jsem byla malá. "Držte se u mne a nic neříkejte," sykla jsem na vlčata a vydala se za pachy. Byl to vlk a vlčice. Držela jsem vlčata za sebou svým dlouhým ocasem. "Ztratili jste se?" zeptala jsem se cizáků na hranicích, neuvědomující si s kým to vlastně mluvím.

"O nich mluvit nechci," odvětila jsem možná až trochu moc příkře Sionnovi, ale aspoň mu to mohlo dát jasně najevo, že Alfa neAlfa tohle téma je pro něj zavřené jako pandořina skříňka. Pokud by v tom chtěl víc rejpat, mohl by taky o ten čenich, co strká kam nemá, přijít. Nechtěla jsem se bavit o vlčatech, která jsem měla před tím. Podle mého byla mrtvá. Nejspíš. Které vlče by přežilo samo... A nebo se o ně postarala ta Bouře... Těžko říct, jak to bylo, ale já si byla jistá, že to zjišťovat nechci. Netušila jsem, jak bych reagovala, kdybch je potakala. A zjišťovat se mi to taky nechtělo.
Upřela jsem pohled zase na vlčata. Beleth se kolébala kolem a každou chvilku padla na zadek. Velice trpělivě jsem jí zvedla záď nahoru, aby mohla zase ťapkat dál. Zachary to zalomil na mém kožichu, což nebylo pro něj nic neobvyklého. Kdyby mohl, tak by spal 24/7. Jen jsem se věnovala dceři a neposlouchala rozhovor, který běžel kus ode mne. Dokud Sionn nepronesl to jméno. Mírně se mi zježila srst na krku. "Jdu ven, vezmu vlčata se provětrat," řekla jsem a začala jsem se zvedat na slabých nohách. Tuhle chuť odejít ve mne prostě vzbudilo jedno jediné slovo, jméno, Norox. Nemohla jsem ho dostat ze své hlavy a očividně ani ze svého života. Chtěla jsem zapomenout, ale někdo mi to furt připomínal.

//Ahoj, nejprve si napíšu o odměnu a pak níže uvedu komentář k akci

Prosím tedy:
250 bodů převést na slevu 75 % (jelikož slevy je možné mezi charaktery míchat, tak ji prosím napište třeba k Lalie) a pokud se musí určit božstvo tak prosím k Životu
60 bodů převést na 72 mušlí na Lalie
6 bodů převést na 3 květiny na Lalie

výjmečnou magii mimika -> jelikož netuším, co to je tak nevím na koho ji chci
přívěsek prosím na Proximu (ať z toho holka taky něco má)

Přidáno, až se rozhodneš kam s mimikem tak mi jen písni zprávu, nebo vzkaz. :)

Podívala jsem se na vlčata a poslušně čekala, než mi Sionn nabídl kus masa, do kterého jsem se potom zakousla a nepromluvila dokud jsem ho nesnědla. Měla jsem hlad. Ohromný hlad. Popravdě, kdybych mohla, tak bych se nenamáhala s kousáním a polkla celou kýtu najednou. Když jsem dojedla olízla jsem se. "Děkuji," poděkovala jsem už s elegantnějším projevem. "Nejsou moje první, ale doufám, že jsou poslední," dodala jsem a propíchla pohledem Beliala. Nehodlala jsem tohle podstupovat znovu. Každý porod se na mne fyzicky podepsal a já nějak vytušila, že další by mne mohl zabít. Nebyla jsem stavěná na to, abych rodila. Byla jsem malá a měla jsem poměrně malou zadnici, takže i pánevní kost a vše kolem bylo nevhodně stavěné a rostlé pro porod.
Belial už zase rozpitvával ty svoje velkolepí plány. Zbavit se vedlejší smečky strhnutím mostu, odhadnout situaci jinde. Já nebyla úplně ten typ, který by mosty strhával aniž by mu z toho něco káplo. Beleth a Zachary mne navíc momentálně potřebovaly, protože oba už konečně viděli. "Ham," pronesla malá Beleth. "Grrrck," říhnul si její brácha a obě vlčata se tomu mírně chrochtavě zachichotala. "Tohle se nedělá," zabručela jsem směrem k nim, ale bylo mi jasné, že nechápou, co říkám. Jejich svět byl zatím jenom citoslovce a ne věty.

Ležela jsem a cítila, že se k nám někdo přibližuje. Pach se linul od lesa a já pochopila, že Sionn jde k nám a táhne... Jídlo? Mlsně jsem se olízla. Byla jsem slabá na to, abych chodila a i na lov. Už se mi ale vrátil končně pocit hladu, takže se mi začaly sbíhat sliny. Belial se pustil do vysvětlování, já jenom ležela a mírně se usmívala. Takovým tím tichým a unaveným úsměvem. Popravdě jsem se obávala, abych náhodou neusnula, když se ti dva bavili. Byla jsem utahaná, i když jsem před chvilkou spala. Myšlenka na jídlo mne ovšem udržela vzhůru.
Vlčata už otevřela očka a teď se probudila ze spánku. Beleth měla obě očka otevřená a koukala na Sionna, ke kterému se neobratně batolila. Zachary na druhé straně měl rozlepené oko jen jedno a spíš se rozcapkal k Belialovi. Bylo zajímavé, že najednou jsem pro vlčata byla jenom balíčkem jídla a ničím jiným. Už jsem nebyla celý jejich svět. Teď chtěla poznávat okolí a všechny v něm. "Ehm..." odkašlala jsem si. "Vidím, že vy dva si celkem rozumíte, ale pokud vás můžu poprosit o kus jídla, byla bych vděčná... Vím, že jsem se na lovu nepodílela," pronesla jsem s hlasem, který ovšem nenaznačoval nic z pokory či vděčnosti, kterou jsem vyjadřovala obsahem slov.

Mitsurugi

Nechtělo se mi tu úplně být, když se to kolem tolik vlnilo pachy z okolí. Viděla jsem tu několik vlků, ale nerada bych se s někým úplně bavila. A pak tu byl najednou vlk a koukal na mne. Tenhle vlk si to ke mně nakráčel a začal se mne vyptávat. Prý, že se jmenuje Mitsurugi nebo co a že hledá nějakého vlka na závody v plavání. Jen jsem naklonila hlavu na stranu a pak jsem jedovatě zasyčela: "Případám ti jako nějaká bezpečnostní hlídka, abych pomáhala ostatním hledat jejich ztracený známý nebo příbuzný?" Neměla jsem náladu na to dělat někomu poskoka. Popravdě já na to neměla náladu nikdy. Tohle tedy nebyl vůbec nijak vyjímečný případ obyčejného projevu mojí nepříjemné povahy.

Utkvěla jsem pohledem na Belialovi a pak jsem sklouzla na vlčata. Byla to krásná podívaná, taková klidná. Ležela a ňufala. Nejen, že byla tahle scenérie uklidňující, ale zároveň mi přišla nepatřičná. Nelíbila se mi představa, že budu pro někoho matkou. nelíbila se mi od narození a pak to jen umocnil vztah se SMrtí a ostatními vlky. Nechtěla jsem tak být oslovovaná a to se mne drželo dál, i když k vlčatům jsem pojala mnohem příjemnější postoj, než posledně. I kdyby Belial vlčata nechtěl, téhle várky bych se už nezbavila a nejen pro to, že už nebylo komu je obětovat, ale i proto, že jsem byla už trochu jinde. První vlčata jsem měla sama, bez smečky a ochrany. Teď jsem měla vše, co jsem mohla potřebovat.
"Pokud budou chtít přijít, já jim v tom nezabráním," pronesla jsem a upřela pohled svých modroylatých očí na Bela. "Ale nevadilo by mi to... na chvilku," dodala jsem, aby náhodou nedostal nějaký nápad být ochráncem a vyhodit všechny y úkrytu. To by navíc nesedělo k tomu, že chtěl do smečky zapadnout. "Navíc se asi taky budeeš chtít jít protáhnout ne?"

V hlavě se mi objevila myšlenka strýce. Tohle jsem neměla ráda... když mi někdo lezl do hlavy. Mohl vidět i to, co jsem chtěla schovat. Jenže teď mne tak napadlo, proč se Belial nikdy nepodíval, kde jsou ta jeho vlčata a jakto, že nikdy nepoznal, že mu lžu? Já na něm poznala skoro pokaždé, když lhal... že by to nesouviselo s magii myšlenek, ale s nějakou jinou? Bylo to zajímavé a já přemýšlela, jakou magii asi dostanou vlčátka. Na strýcovo zavolání v mé hlavě jsem nemohla odpovědět, takže jsem to nechala na Belialovi. Myšlenky byly jeho magie no ne?
Belial přendal Beleth ke mně a ta hned začala uplatňovat uspokojení svých vlastních potřeb. Zachary se taky probral a dal se do hodování společně s ní. Pomalu se jim začínala rozlepovat očka, takže jsem mohla předpokládat, že prohledávání světa bude hned následovat... a to brzo. Oba dva ovšem byli moc malinkatí na to, abych je mohla od svého břicha odstavit brzo. Potřebovali veškeré vitamíny, kterých se jim mohlo dostat. Popravdě jsem se trochu obávala, že když je odstavíme moc brzo, zemřou. "Slyšíš to? Třeba byli na lovu..." pronesla jsem a mlsně se olízla, když k nám dolehl hlas Sionna a pak ještě někoho. Docela jsem doufala, že k nám přijdou, ráda bych se nechala opečovávat...

Pavoučice koukala na Beliala ze své pavučiny. "Ixchel," odvětila mu a její jméno znělo jako jazykolam. "A plánuju tu zůstat tak dlouho, dokud mne bude potřeba," dodala ještě trochu tajemným hlasem, jako by opravdu nebyla obyčejnou pavoučicí, která by se jen tak zapletla do kožichu náhodným vlkům. Něco na tomhle pavoukovi bylo divného a možná to někoho i lechtalo vzadu na krku. Takový ten pocit nebezpečí, že vás někdo sleduje, ale nemůžete přesně říct kdo a kde. Jen víte, že tam je. Pavoučice se hezky uhnízdila v pavučině a dál shlížela na vlky pod sebou.
Já sebou cukla. Spánek končil a já se probouzela. Byla jsem odpočatá, ale o to víc mne všechno bolelo. Břicho, páteř, nohy, všechno. Adrenalin a jiné hormony se odplavily z mého systému a zůstala jenom bolavá prázdnota. Viděla jsem jenom Zacharyho a tak jsem se porozhlédla po Beleth, kterou jsem našla u Belialova břicha. "Shhh," sykla jsem, když jsem se pokusila posadit a zase jsem se umístila dolů na zem do lehu. Chtěla jsem si dceru přitáhnout k sobě, musela mít hlad.

Brek mne uspal. Popravdě jsem spánek potřebovala jako sůl. Nemohla jsem už udržet oči otevřené ani o moment déle, než jsem je otevřené měla. Kdyby po mne chtěl, abych někam šla nebo něco udělala, nemohla bych. Tak moc jsem byla unavená. Vlastní slzy mne pak uspaly a já se odkolébala do podivného bezesného spánku. Ještě že byl bezesnů, protože jsem se popravdě obávala noční můry. Jenže ani ta nepřišla. Mírně jsem sebou škubla, když jsem ucítila vlče, které se vrtělo u mého břicha, ale jinak jsem si mohla pořádně odpočinout. Co dělal Belial nebo pavoučice mi bylo jedno. Ve svém spánku jsem sbírala energii a bolavé tělo se dávalo zase pomalounku dopořádku. Bude to ovšem ještě běh na dlouhou trať, než se mi vrátí moje původní síla a energie. Zakulaceného břicha a menší plachtičky se už nejspíše nezbavím nikdy, ale to naštěstí mohla skrýt moje dlouhá srst. A pak tu bylo taky to divné svědění u ocasu.

Mluvil o tom, že ho štve moje lhaní. "Promiň," řekla jsem jenom. Jestli očekával nějaké hlubší omluvy, nedočkal by se jich. Tohle bylo moje maximum. Jenže za normálních okolností. Ale tohle nebylo normální okolnost. Byla jsem po porodu plná všemožných emocí, které se dostaly do mého oběhu společně s hormony, které porod vyplavil. Navíc jsem byla celkem špatná i z toho všeho co se stalo se Smrtí a co víc na to říct, ještě on si do mne kopnul. Položila jsem si hlavu na tlapky a rozplakala se. Po tvářích mi tekly slzy jako hrachy. Jenže jsem taky byla naštvaná, že se do mne tak obul. Vlčata jsem teď nějak nevnímala. Dokonce jsem je ani nevracela ke svému břichu, pokud se odpotácela dál.
Koukala jsem tak nějak rozmazaným pohledem na svoje tlapky a doufala, že... ani nevím v co, možná že mne prostě Belial nechá na pokoji a nebude mne takhle rozebírat. Ptal se mne jestli chci ta druhá vlčata, jen jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem je. Život bez mého vlivu byl pro ně asi lepší. Nikdy jsem se necítila na to být mámou a nechtěla jsem si je vracet do života.

Vypadalo to, že je nabroušený. Kdybych měla trochu více energie, tak bych ho možná kopla a to jak magicky, tak fyzicky. Jenže já byla bateriemi na nule a potřebovala jsem nabít. Hádka ovšem rozhodně nebyla tím, co by mne posílilo a nabilo, ale spíše mne to vycucávalo, jako poslední zbytek zubní pasty. Fuj. "A na čem záleží, když jsou to podle tvojí logiky jeho vlčata, když ty jsi mě neopustil, ale on," podotkla jsem uštěpačně, protože mě tahle jeho hra na tohle jsem já a tamto byl on nebavila. Lezla mi popravdě krkem. Buď byl pokračovatelem toho, co dělal před ztrátou paměti se vším všudy a nebo vůbec. Mohl mi tedy vyčítat, že jsem mu zatajila vlčata, ale potom musel přijmout i to, že mě opustil s vlčaty, když jsme ho nejvíc potřbovali. A nebo mohl hrát, že on mne neopustil, ale jeho minulé já jo a tím pádem si nemohl dělat nárok na vlčata ani vědomosti o nich, jako byl třeba jejich životní stav.
"Jedno z nich odnesl Alfredo jako mimino. V podstatě mi ho ukradl a odnesl do vrbového lesíka nebo kam, protože se mu nelíbilo, že jsem vlčata chtěla zasvětit Smrti... Druhý se mě bál a třetí zmizel hned co se naučil chodit," vysvětlila jsem mu, proč pochybuji, že mne vlčata vůbec znají.

Pohledem jsem byla trochu ztracená kdo ví kde. Musela jsem si odpočinout, ale i se starat o mimina. A do toho do mne ryl Belial. Mluvil o těch vlčatech, která už nebyla vlčaty a která jsem nikdy ani pořádně nepřijala. "Protože pro tebe nic jiného být nemohla... Vykašlal jsi se na ně, takže je přece fuk jestli jsou živá nebo mrtvá ne?" odvětila jsem mírným odseknutím, protože jsem mu nechtěla úplně vykládat, že moje rozhodnutí říct, že vlčata umřela bylo i trochu o tom, aby mne litoval a nebyl na mne hned od začátku hnusnej jako když si sednete na ježka. Z mých myšlenek si to mohl sice přečíst pomocí magie, pokd chtěl, ale já jsem se rozhodně nehodlala k tomuhle přiznávat. "Co na tom jsou pryč a stejně si mě asi ani nepamatují."
Obrátila jsem pozornost na vlčata. Ne na ta minulá, ta co žila jen ve slovech a vzpomínkách, ale na ta, co byla teď předemnou. Rozhodla jsem se, že je nikdy nevezmu ke Smrti ani jim o té zrádkyni nebudu nikdyříkat. Cítila jsem se podvedená a zrazená. Každý mne nakonec zradil, ale tak nějak jsem doufala, že tahle vlčata budou jiná. Nedůvěřovala jsem ani Belialovi, ale těmhle malým koulým chlupů jo. Divný.