Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moje malé vodopády odpadaly na zem. Přes slzy jsem neviděla, takže když se ke mně Sirius přihnal jako velká voda, spíš mě to vylekalo než uklidnilo, protože jsem se bála, že mne zase schodí na zem. Naštěstí to do mě nenapral plnou silou, ale spíše do mě drcnul čenichem, aby se mě pokusil uklidnit. "Afňaf," popotáhla jsem a snažila se uklidnit. Dýchala jsem přerývaně, jak jsem se snažila zadržet dech a pak se nadechnout normálně. Moc to nešlo. "Spíš by... pak ne.. neměl lád.. teb...tebe," popotahovala jsem. Opravdu jsem se snažila přestat plakat, portože mi bylo jasné, že mámě za chvíli zase rupnou nervy, pokud budu natahovat ještě chvíli. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, abych se nějak srovnala. Konečně jsem přestala plakat, i když jsem měla srst pod očima slepenou v místech, kudy se přehnaly slzy.
Sirius mi začal jezdit čenichem po srsti, což přesně dělali naši když nás chtěli rozesmát. "Nelochtej mě," prohodila jsem a naposledy popotáhla. Mírně jsem ucukla, než jsem si sedla na zádel. Na chívli jsem přestala myslet na to, že nám máma má vyprávět o magiích. "Nenapláším tě, plotoše pak by tě vyplášil táta," řekla jsem Siriusovi a podívala se na něj s uculením. "Já tě mám totiš láda blíško," dodala jsem a pohupovala ocasem. I když mě před chvíli v podstatě emocionálně vyždímal, pořád jsem ho měla ráda. Byl to přece muj velký brácha. Ne tak velký jako Alastor, ale pořád velký.

Čekala jsem v klidu na to až se mamka usadí a pustí se do vyprávění. Zavrtěla jsem natěšeně ocáskem. Většina vzteku na mámu mě přešla. Dokonce jsem si i rozmyslela ten návrat. Aspoň uš nikam nechodíme. Čekala jsem jako malá spořádaná dáma, když najednou na můj kožich přistála sprcha kapek vody. "Uííííí," vypískla jsem, protože jsem to vůbec nečekala. Prudce jsem se otočila, abych viděla Siriuse, který vylezl z vody ven. Byl skoro celý mokrý a jak se oklepával nebo co, nahodil vodou i mě. "Ty?!" vypískla jsem ještě jednou, ale to už se jeho tlamička rozjela naplno. "Má mě lád," odsekla jsem mu na jeho slova, že mě nemá táta rád. To ovšem nebylo všechno. Sirius se pustil do dalšího vyjmenovávání vlků, kteří mě nemají rádi.
Za normálních okolností bych mu něco odsekla. Dnes jsem ovšem byla vyčerpaná pochodem. Chtěla jsem si odpočinout. Navíc mě načala už máma, která na mě před chvílí začala křičet. Nějak se to všechno nahromadilo a já se rozbrečela. Stála jsem tam, vedle nějakého pitomého jezera a plakala jsem. "Já ci domů," začala jsem popotahovat, protože jsem chtěla zpátky do jeskyně. Stulit se do klubíčka ve svém koutku a odpočinout si. Pryč od bráchy a od mámy. Slzy mi tekly po čenichu a já musela přivírat oči. Navíc jsem taky začala strašně rychle dýchat, protože na mě šla další vlna breku.

//Západní Galtavar

Mamka nejenom, že bratrovi nic neřekla na jeho chování, ale navíc ještě začala hubovat mě. Nakrčila jsem čeníšek. Kecla jsem si na zadek a odmítala jsem jít dál. Pokud si myslí, že si vymýšlím, tak ať si mě klidně dál nese v zubech. Bylo mi to vážně jedno. Pak matka začala něco říkat o Nym. Tu vlčici jsem měla moc ráda, měla hezký kožíšek a byla na mě hodná. To ovšem neznamenalo, že jsem blbá, abych mámě na tuhle taktiku skočila. "Šla pjotoše se tě bála, jako všichni ostantí," odsekla jsem Lennie. Měla jsem mámu ráda, ale někdy mě její řeči štvali. No a já nebyla ta, co by si to nechala líbit. Praštila jsem vzdorovitě ocáskem o zem. V ten moment jsem přestala mít o mámu zájem. Minimálně dokud nezapomenu na to, co mi řekla. Což mohlo být tak do hodinky maximálně dvou. Po chvilce se to máme snažila vyžehlit tím, že mi začala vysvětlovat, že domů je to daleko. Zvedla jsem čumák k nebi a teatrálně od ní otočila hlavu. Na její pobídku ať se jdu napít jsem ale šla. Sirius vypadal z vody zmateně. Normálě přece padá z toho nad náma, tak se někde musí zastavit ne? Přišlo mi naprosto logické, že je tu tahle velká louže. Mlsně jsem se napila. Voda nebyla vůbec dobrá jako mlíčko, ale co se dalo dělat.
Když jsem uhasila žízeň, odešla jsem kus od břehu. Sirius neposlouchal mámu a šel se podívat víc do vody. "Jestli si myslíš, še to tátovi nešeknu tak se pleteš," zabručela jsem. Bylo mi jasné, proč se ke mně chová najednou tak hezky. Navíc mě ta voda vůbec nezajímala, protože se máma konečně rozhovořila o magiích. Rozhodla jsem se, že pro tentokrát nebudu hrát naštvanou. Veškerou svou pozornost jsem proto věnovala matce a jejímu vyprávění.

Sirius se začal ohánět tím, že by to tátovi řekl. "Aš ho uvidíme, tak mu to šek... řekni," zabručela jsem a dávala jsem si pozor při vyslovování ř. Chtěla jsem se tohle naučit, co nejdříve. Sirius ovšem nechtěl odejít bez boje. Začal mi oplácet urážkami a nakonec po mě skočil. Byl starší než já jen o pár chvilek, ale stejně byl silnější. Narodit se jako poslední mělo své nevýhody. Byla jsem maličká a trošku "neduživá", takže i tahle hra pro mne byla náročná. Nečekala jsem, takovou váhu. Sirius na mě skočil, naštěstí mě nekousnul ani neškrábnul, protože to bych se rozplakala. Dopadla jsem na zem. Moje hlavička dopadla do trávy a začala mě brnět. Smutně jsem popotáhla. Nebudu brečet. Nebudu... Zaťala jsem čelist a pomalu jsem se zvedla. Doufala jsem, že mamka nějak zasáhne, ale ta se rozhodla vyrazit dál.
Smutně jsem svěsila hlavičku a rozťapkala se za mámou. Tenhle výlet je na nic! Rozhodla jsem se, že budu tenhle výlet, co nejvíce bojkotovat a všem znepříjemňovat. Pokud si ho nemůžu užívat já, nebude si ho užívat nikdo. Táhla jsem se proto za mámou a bráchou jako smrad. Nechávala jsem si odstup několika metrů a nemínila jsem přidávat na tempu. Navíc jsem začínala být pořádně unavená. Mamka prohlásila, že o magiích mne bude učit až budu starší. Pff... odfrkla jsem si v duchu. Nebyla jsem ráda, že mi nikdo nechce nic říct. Vždyť já už toho tolik věděla a uměla. Sirius matce řekl, že domů jít nechce, protože je tam nuda. Rozhodla jsem se, že nejlepší taktikou, jak mu znepříjemnit výlet, bude chtít přesný opak. "Já ci domů. Bolí mne pacičky a hlava, jak do mě stlčil," postěžovala jsem si mamce, ale ťapkala jsem za ní dál. Zývla jsem si, což teda nebylo v plánu, ale aspoň to dodalo mým slovům na důvěryhodnosti. "Nemůše mě někdo vsít domů? Nebo můšu jít sama?" zeptala jsem se mamky. V dálce jsem viděla velkou vodu, ale moc mě to teda nenadchlo. Z hor byl na tuhle placku hezký výhled, takže jsem z ní na větvi nebyla.

//VVJ

Poskakovala jsem lesem za tou podivnou létající věcí. Přece jsem ji musela potrestat za neposlušnost. Popravdě mě jen tak někdo ulétat nebude. Potom, co mě navíc ta potvora vzbudila, si zaslouží potrestání. Počasí bylo příjemné. Po nebi se honilo pár mráčků, ale jinak svítilo sluníčko a já byla ráda, že jsem se konečně dostala ven z jeskyně. Pan brouček letěl sem a pak zase tam. Pohopkávala jsem v jeho závěsu a snažila se ho kousnout. Potřebovala jsem s tím pomoc, ale nikdo se tu neukázal, aby přidal tlapku k dílu. Pravděpodobně jsem měla za zadkem někdě mámu a možná někoho ze sourozenců, ale ti mi určitě nepomůžou.
Poskočila jsem ještě o kousek a najednou... Předemnou se objevila podivní věc. Podivnost této věci spočívala v tom, že to nebyla ani jeskyně ani nora. Přesto to ovšem vypadalo, že tu někdo bydlí. Přitahovala mě lesklost a hladkost stěn vchodu tohoto obydlí. Přece se nemůže nic stát, když jenom nakouknu. Pokud budu opatrná a nebudu hlučet. Pomalu jsem udělala pár kroků k vchodu. Pan brouček už mne nezajímal. Plynulo od tamtud podivně zelené světlo. Pár vteřin a už bych byla uvnitř. Pak mne ovšem vyrušil hlas mamky, která mě volala. Povzdechla jsem si a otočila se. Pomalu jsem se začala vracet za mámou.

Ležala som v jaskyni, spoločne so svojou mamkou a bratmi. Otecko tu nebol, ako vždy. Ani moja adoptívna sestrička tu nebola. Bola tu hrozná nuda. Čas od času sa bračekovia zdvihli a začali "řádit", ale to bolo len hneď po jadle. Inak spali. Ja tiež spala, ale keď som nespala, rozmýšľala som. Zaujímalo ma, čo sa nachádza mimo túto jaskyňu. Čo je vonku za tým vchodom, ktorý sa tak "třpytil". Možno tam je niečo zaujímavé? A alebo možno niečo nebezpečné? Určite je tam niečo nové....
Mamička nas ale von vziať nechcela. Nedohadovali som sa s ňou, ani sa nepýtala prečo. Ale štvalo ma to. Veľa ma to mrzelo, pretože ja som jednoducho chcela von. Už ma to tu nebavilo. Vobec. Už aby sa vrátil tatko. Ten by ma von vzal hneď. Bolo mi jasné, že sa o nás mamička bojí a preto nás nechce vziať von. No ale netušila som ani čoho sa bojí. Bola predsa tak moc silná. Vzdychla som si a položila si hlavu na tlapičky. Rezignovala som na pokus utiecť z jaskyne. Mamka by ma rovnako chytila a potom by ma "seřvala" alebo horšie. Bračekovia vodla ma chrupkali. Štuchla som ňufákom do Siriusa, ktorý sa zavrtel, ale nezobudil sa. Znovu som si pozvdechla, aj keď bolo jasné, že moje vzdychanie nikoho nezaujíma. Mamka taky spala. Smutne som zavrela očká a čakala, až sa otec vráti a pojdeme von.

//To co fakt netuším jsem označila

//Jedlový pás

Byla jsem nakrknutá na mámu, že mi nechtla prozradit tajemství, která ta podivná věc v lese skrývala. Mrskala jsem nabroušeně ocáskem, jako sekačkou. Packy mne vázly, protože se mi tu hodně špatně ťapkalo. Sirius měl taky problémy, ale celkově mu to šlo lépe než mě. Naštěstí mamka pochopila, že tohle nemá cenu a nechala nás chvilku se svést. No nebyla to moc dlouhá porjížďka, protože nás po chvilce opět položila na zem. Navíc něco dobrého ulovila, aby se můj bráška mohl konečně pořádně nadlábnout. Taky mi trochu vytrávilo, ale ne tolik, abych se do jídla hnala. Rozhodla jsem se být trochu odtažitá, dokud mamka neřekne, co slíbila, že řekne. Během "porcování" jsem ji sledovala a snažila si zapamatovat, co dělá. Jak používá drápy a zuby. Čas od času jsem natočila hlavu na stranu, abych lépe viděla.
Mamka se pak pustila do vyprávění. Sedla jsem si na zadeček a naslouchala jejímu hlasu. Mluvila o Smrti, která žije asi v té divné věci, co jsme viděli. A pak o Životu. Smrt je prý nebezpečná, ale v podstatě férová. To se mi líbilo. Pokývala jsem uznale hlavičkou. To by byla dobrá kamarádka. Čekala jsem, až maminka domluví. "A co to jsou magie?" zeptala jsem se zmateně, protože jsem tohle slovíčko neznala. Bylo pro mne novotou, se kterou jsem se musela popasovat.
Sirius se pustil do jídla, ale když máma začala mluvit o tom, že nemáme o Smrti hovořit s otcem, ozval se. Začal si dovolovat na tátu. "Pšestaň," řekla jsem mu rázně a postavila se. "Ty seš smládě, plotoše bys tochle tátovi nikdy neše...neřekl," zavrčela jsem na bratra, který si dle mého názoru dovoloval až moc. Kdyby ho táta slyšel, dostal by pořádnou po papuli. Jelikož tu ale táta nebyl, musela jsem ho bránit já. Zvolila jsem tu nejsilnější zbraň a vyplázla na bráchu jazyk. "Dlž tlamu ty smládě," dodala jsem ještě a pak se podívala na maminku, aby potvrdila mou doměnku, že je brácha smrádě.

Sledovala jsem tu podivnou věc před sebou. Mezi máminýma nohama se sledovala dost blbě. Trochu jsem se té věci bála, ale něco mne nutilo jít ji prozkoumat blíž. Už jsem našlapovala směrem k té podivné věci, ale mamka mne zastavila. Řekla, že mi to všechno vysvětli později. Ploč později, já to chci vědět hned! V duchu jsem byla nasupená, ale jinak jsem jen přikývla. Bylo mi jasné, že nemá cenu se s mamkou dohadovat.
Brácha byl opravdu otravný. Pořád škemral u mámy o jídlo. "Měl jsi jíst, když táta donesl... tamto," řekla jsem mu přísně. Neměla jsem ráda, když se bráchové chovali vybíravě. Navíc mi bylo jasné, že se táta musel hodně snažit, aby nám něco dobrého přinesl. Pohodila jsem ocáskem. Mamka ovšem byla jiného názoru, když bráškovi začalo kručet v břiše. Asi má moc velký hlad... Já hlad neměla, protože jsem se už napapala toho, co přinesl tatínek. Maminka se rozhodla, že bráchovi něco sežene a vyrazila dál. Malinkatý stěžovatel ji následoval. Pomalu jsem se vydala v mámině stopách. Naposledy jsem se otočila za tou věcí, která mě k sobě táhla a volala. Jen jsem si povzdechla. "Achhhh...." Pomalinku jsem se ploužila za mámou a bráchou.

//Galtavar

//Ageronsky les

Ta divná věc třepetala křidélky a snažila se mi uletět. Chňapala jsem po ní zuby, ale vždy mi prchla. Následovala jsem ji hlouběji a hlouběji do lesa. Hluk za mnou mne nezajímal, byla jsem na vražedné výpravě za pomstou. Mě žádný blouk nebude utíkat! Když sedl na trávu, pomalu jsem k němu přišla a skočila po něm. Moje packy chytly broučka do pasti. "Jupí," vypískla jsem a chtěla se na něj podívat a pak ho sníst. Nepatrně jsem jednu tlapku nadzvedla a vytvořila škvírku na koukání. A brouček hned využil příležitosti. Frank a byl pryč. Nazlobeně jsem se za ním rozeběhla ještě hlouběji do lesa. Netušila jsem, co tam najdu.
Brouček letěl dál a já mu běžela za zadkem. Spánek mi dodal energii, ale ne moc. Najednou brouček zmizel v divné věci z kamení. Zastavila jsem se a prohlížela si to. Vypadalo to jako jeskyně složená z malinkatých kamínků. Z vchodu vychzelo zelené světýlko a podivný puch. Brouček vletěl do jeskyně a já ho chtěla následovat. Jenže to už se ke mně dohnala mamka a vypadala naštvaně. "Co to je?" zeptala jsem se jí a tlapičkou ukázala na podobnou jeskyni. Něco mě strašně lákalo, abych se šla podívat, ale moje srdíčko bílo o sto šest, jako by se zbláznilo. Celá jsem se zatřásla a běžela se schovat mamince za tlapky.

Maminka vypadala poměrně smutně. No já nevěděla proč a radši jsem se jí neptala. Stejně bych asi nerozuměla. Než stihla Nym vyslyšet mou žádost pustil se otec do porcování těch věcí s peřím. Mlsně jsem se olizla. "Děkuji tatí," pípla jsem radostně, protože ani přes hlad jsem nezapomněla na vychování. Docupitala jsem ke svému kousku a hladově se zakousla. Byla to mňamka. Chutnalo to možná i líp než maminky mlíčko. S čumákem a tlamou špinavou jsem hezky papala. Nespěchala jsem. Pro brašky tu bylo dost a já se nebála, že by mi moji porci kradli. I když to byli třeštidla, měla jsem je moc ráda. Když jsem dopapala, sedla jsem si na zem a olizovala si čumáček. "Grrrrb" říhla jsem si. Poplašně jsem se podívala po ostatních. "Paldón," vypadlo ze mě. Kdybych se uměla červenat, byla bych rudá až na prdelce. Tohle dělali Braškové často, ale já byla dáma a ta tyhle věci nedělá... Nebo je dělá když ji nikdo neslyší a nevidí.
Byla jsem napapaná a unavená. Docela bych už šla spinkat. Lehla jsem si na zem a položila si hlavu na tlapky. Očíčka se mi klížila.

Ze spánku mne vytrhlo lechtání. Zasmála jsem se. Otevřela jsem očka. Na čumáčku mi seděl podivný brouk s křidélky. Najednou se zvednul a odletěl. Poplašně jsem vstala a rozeběhla se za ním. "Počkej..." křikla jsem za ním, ale on nečekal. Letěl si v klidu dál. Potvola... Má čekat když mu še.. řeknu. Rozhodla jsem se ho potrestat. A to tím, že ho chytím a sním. Běžela jsem za ním a nevnímala, že se vzdaluju ostatním.

// Jedlový pás

Ta podivná lepkavá věc byla moc dobrá. Nym se mě začala hned ptát, co potřebuju. Nakrčila jsem čelo a přemýšlela, co chci vlastně říct. Chyběla mi slova, jak to vyjádřit. "To ňamka," řekla jsem a ukázala jí krvavou tlapku. "Víc?" zeptala jsem se jí a pořád jí před čumákem mávala svou krvavou tlapičkou. Alastor mi náhle olízl tlapku. Bylo zajímavé zjistit, že to nechutná jenom mě. Otec se naštěstí smyloval a začal nám vysvětlovat, co s masem dělat. Seděla jsem na zemi a poslouchala ho. Chtěla jsem si všechno pořádně zapamatovat, protože by se mi to mohlo jednou hodit. Pak nám i kus té dobroty utrhnul. Jenže než jsem se k němu dostala už bylo pryč. Alastor vyběhl následován Siriusem, který chtěl taky kus žvance. "Blbečkové," poznamenala jsem a mlaskla, jako bych já byla dospělá a tyhle vlčecí hry šly mimo mě. Nehodlala jsem se namáhat běžet za nimi. Věděla jsem, že u otce by mi prošení neprošlo a mamka by mě asi odbyla. Podívala jsem se proto na Nym a smutně zamrkala. "Pomůžeš s víc masíčka pro mě?" zeptala jsem se jí a pokusila se mluvit strašně smutným hlasem. Nym byla moje poslední naděje, jak se dostat k masu, protože já nehodlala zabořovat čumák do toho, co leželo na zemi. Rozhodně to vypadalo zajímavě, ale na jednu stranu mě to i mírně odpuzovalo. Ty divné chlupy, které otec nazval peřím se mi nelíbily.

Vyjít si ven z úkrytu na procházku bylo příjemné, i když byla pořád tma. Kam se schovala ta velká věc...? Sedla jsem si na studenou zem. Smutně jsem koukala na oblohu a snažila se najít to velké bílé, co tam před chvilkou bylo a teď najednou nebylo. Zmateně jsem se rozhlížela a kroutila hlavou, div jsem si ji nevykroutila na krku. Co dělají bráškové mne moc nezajímalo. Najednou ta velká bílá věc vykoukla. Jako by ji něco schovalo. Radostně jsem zavrtěla ocáskem. Tu velkou bílou věc jsem měla ráda a byla jsem ráda, že nezmizela pryč napořád. "Co e to?" zeptala jsem se neurčitě někoho z dospělých. Chvilku jsem tu velkou bílou věc pozorovala, dokud mne nevyrušil hluk, který se mi ozýval za zády. Obrátila jsme svou pozornost od toho, co se objevilo nahoře, k tomu, co se objevilo dole. Pravděpodobně to přinesl táta. "Tatí," vypískla jsem, protože když před chvílí odešel nevypadalo to, že se brzo vrátí. Donesl nějaké divé věci, které jen tak ležely na zemi a nic nedělaly. Lenoši. Pomalu jsem si to doťapkala k Saviorovi a hlavou se mu otřela o nohu.
Bráškové se hned pustili do trhání těch divných věcí na zemi. Mě to ale přišlo jako divná zábava. Nakrčila jsem nosík a obrátila se na malou vlčici vedle mámy. Byla větší než já, ale zároveň byla menší než máma. (//Nym) Hmm... malá.... nepapala dost. Chvíli jsme na ni civěla, ale pak mi došlo, že mě by se nelíbilo, kdyby na mě někdo takhle koukal a tak jsem přestala. Bráškové prskali a Sirius začal plakat, protože mu to bílé asi něco udělalo. "Kluci sou... sou..." nedořekla jsem, protože mě nenapadalo to správné slovíčko. Popravdě jsem znala slovíček jenom pár. Všichni řešili ty divně bílé věci na zemi a mě to začínalo nudit. Vypadali divně a když si s nimi nevěděli rady bráchové, tak já bych to určitě nezvládla. Mohla bych se... kouknout... ne? Pomalu jsem si to namířila od tátových nohou k těm dvěma věcem na zemi. To co moje brášky lechtalo, byla jejich srst. Tatínek žík...říkal... pež...peřž...peří. Zaradovala jsem se, že znám nové slovíčko a veřejně to projevila zavrtěním ocásku. Strčila jsem tlapkou do jedné z těch věcí, která byla na zemi. Rozhodně jsem se do nich nechtěla poučtět zoubky, když to Sirius odnesl s brekem. Zabořila jsem tlapičku hluboko do té podivné srsti a když jsem ji vytáhla ven byla celá dívná a lepkavá. Měla i takovou divnou barvu, kterou jsem nikdy neviděla. Tmavou a trochu jako to co měla na kožichu ta divná vlčice, co mluvila s maminkou a už odešla. Prohlížela jsem si svou packu. Vůně, která z ní stoupala byla divná. Trochu to vonělo jako uvnitř jeskyně, kde jsme byli s maminkou. Ale tohle bylo přeci jenom trochu jiné. Bylo to takové... neměla jsem to správné slovíčko... zase. Pak jsem vystrčila jazýček a tlapičku si olízla.
Čekala jsem, že to bude podivně chutnat, ale už jenom ta vůně byla jaksi dobrá. Olízla jsem tlapku jednou a pak podruhé. "Dobloučké," zamlaskala jsem a pak zabořila tlapku znovu do té divné teplé věci, která již chladla. Tentokrát jsem zkusila něco vytáhnout drápky, ale moc se mi to nedařilo. Kecla jsem si proto na zadek a olizovala si krvavou tlapičku. "Jak spapat víc?" zeptala jsem se dospělých. Chtěla jsem na to sice přijít sama, ale nechtěla jsem dopadnout jako bráškové. Olizování tlapičky, však nebylo nijak rychlé a moje bříško už začínalo povídat, jaký má hlad.