Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tátovo okřiknutí jsem nevnímala a doťapkala si to až k černému vlkovi, který mě hezky oslovil. Pohodila jsem ocáskem a zahoupala při tom boky, jak to někdy dělala máma. Ale to už se k nám přidal táta s bráchou, který okamžitě začal vyvádět. "Ty seš leda klál kupky hnoje," zabručela jsem potichu, aby mě brácha neslyšel. Byl v tomto ohledu stejný jako Sirius, oba dva si o sobě až moc mysleli. To já byla skromná vlčice. Myslela jsem si o sobě sice to nejlepší, ale rozhodně bych o sobě neprohlašovala, že jsem alfa. Každý chce být alfou... já bych byla radši beta.. Naklonila jsem hlavučku na stranu. Táta představil černého vlka jako Arcanuse, alfu kdo ví jakého zapadákova. Další klál kupky hnoje. Zavrtěla jsem ocáskem, jako by se nechumelilo, a nasadila andílkovský úsměv. Alastor se mě snažil ukecat, abych s ním odběhla do lesa, ale mě se nechtělo. Chtěla jsem poslouchat o čem si ti dva budou povídat. Když tu budu, nic si neřeknou... Na oko jsem se tedy s bratrem vzdálila.
Konečně jsem byli dostatečně daleko, aby na nás dospělí viděli, ale aby nás neslyšeli pokud budeme šeptat. "Musíme poslouchat, co si budou šíkat," zašeptala jsem opravdu potichu bráškovi do ouška. Sedla jsem si na zem a předstírala, že v dálce něco hledám. Přitom jsem ovšem poslouchala, co si táta a ten černý vlk říkají. "Lucy?" zešeptala jsem si pro sebe jméno, které jsem v konverzaci zaslechla. "Si...Si... kulňa teď jsem to neslyšela," postěžovala jsem si bráchovi, který dělal kdo ví co. "Musíme od táty zjistit kdo to je!" zavelela jsem pak šeptem. Vypadá to, že jsou důležití... možná víc než my! Ale já jsem pšece tátova pl..pl...princezna! ozývalo se mi v hlavince.

Taťka rozhodl, že budeme hrát hru. Budeme hledat nový domeček, ve kterém bychom mohli bydlet. Popravdě to byl výtečný nápad. Začala jsem rozpustile běhat po okolí, jako bych před chvíli nebyla malátná a promrzlá na kost. Se suchým kožíškem se to putuje lépe. "Hele! Támhle!" křikla jsme a rozeběhla se směrem, kde jsem viděla díru v zemi. Byla tak akorát velká... pro jedno malé vlčátko. Strčila jsem do nory hlavu a přední tlapičky. Ani jsem nečekala na povolení od táty. Najednou mě něco praštilo do čumáčku. Vylezla jsem ven z nory. "Auí!" vypískla jsem a zaklepala hlavičkou. Z nory vylezla podivná veverka (//sysel horský) a vydávala pískavé zvuky, jako by mi nadávala, že jsem jí vlezla do domečku. Když se vynadávala zmizela opět ve své noře. "Tak tady ne tatí," řekla jsem smutně, že mnou nalezený úkryt už má nějakého nájemníka. Nechtěla jsem se pouštět do boje s touhle podzemní veverkou, protože kdo může vědět jestli nemá někde kamarády?
Začala jsem ťapkat zase jiným směrem. Dávala jsem si pozor na to kam šlapu, abych náhodou nezahučela do nějaké díry nebo sněhu. Náhle se v dálce ozvalo zavytí. "WOW!" houkla jsem, protože jsem nikdy nikoho pořádně výt neslyšela. Na našem území se moc nevylo. "Hustý! To ci umět!" Rozeběhla jsem se za tím zvukem a opět nečekala na tátu. Kdyby byl problém zvládl by mne chytit. Naštěstí se zdálo, že táta vlka, co vyl, zná. Měl čerý kožíšek a bílé bříško. Na uchu se mu houpal nějaký bordel. Asi prolezl nějakým křovím. Přicuptala jsem k vlkovi a zavrěla ocáskem. "Ahoj, já jsem Lo...Rowena. To ty máš tak... tak..." snažila jsem se vzpomenout si na slovíčko. "Hezký... ano, ano, hezký hlas?" zeptala jsem se a zamrkala na vlka, jako by mi bylo víc než pět a půl.

Země se třásla, já byla v limbu. V podstatě jsem si nepamatovala vůbec nic z celého setkání s tou příšernou ohavností. Možná to i bylo dobře, protože bych jisto jistě měla noční můry. Když jsem ucítila teplý vítr, zatřásla jsem se radostí. Pak jsem pomalu odlepila očka, abych uviděla zelený oheň, který plápolal kousek ode mě. Měla jsem najednou příjemný pocit. Uklidnilo mě, že se mi kožíšek vysušil a už mne nic nezáblo. Zelený oheň krásně tancoval a já ho mohla v klidu sledovat. Byl tak nádherný. Chtěla jsem do něj natáhnout tlapku, ale naposlední chvíli jsem si to rozmyslela. I když to byl magický oheň, určitě by mě popálil. "Je mi dobře," řekla jsem Alastorovi, který se mě otázal. Otec už chtěl ovšem zase jít. "Teď?" zeptala jsem se zmateně. Když tu byla zima a chlad, chtěl nás tu nechat. Teď tu bylo příjemné teplo a nazelenalé světlo a on chce jít zase pryč. Zavrtěla jsem hlavičkou. Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale bylo mi jasné, že otec pro nás chce jen to nejlepší.
Na vození na hřbetě už jsme ale byli moc velcí. "Oba se vést nemůžeme," řekla jsem s klidem a nechala Alastora ať se tátovi vyškrábe na záda. Pak jsem nasledovala jeho kroky pomalým tempem. Tlapky mne pořád bolely, ale už mi aspoň nebyla tak velká zima. Doufala jsem, že brzo budeme zase v úkrytu. Mohla by tam být Nym nebo někdo jiný ze smečky.

"Ve vodě... Mokrá," snažila jsem se vysvětlit tátovi, který prohlásil, že kdyby mě nesl, prochladla bych víc. Možná to byla pravda, ale byla bych dřív v jeskyni, kde je větší teplo než tady. Mech byl dobrou izolační vrstvou, stejně tak kožich otce a bratra, ale když jste mokří na kost, tak to není nic extra. Ano pomáhalo to a bylo to lepší než nic. Voda se mi z kožichu díky teplu ostatních mírně vypařovala, ale trvalo to žalostně pomalu. Neměla jsem ani energii se více zamotat do klubíčka, abych se sama víc zahřála. Hloupost lézt do vody a pak do hor. Zakňučela jsem smutně, protože jsem s tím nemohla nic dělat. Nikdo s tím nemohla nic dělat, pokud nenajdeme nějaký zdroj tepla. Muselo se prostě počkat. Buď se voda sama vypaří díky teplu našich těl a nebo prochladnu. "Děkuju," špitla jsem a doifala, že mi brzo bude zase teplo. Možná ten s křidélky by mohl umět zahřívat...

Taťka se nás snažil zahřát jen co to šlo. No mě byla pořád zima. Alastor se taky snažil seč mohl, aby mě před tím než usne zahřát, ale moje srst byla pořád vlhká a místy hodně mokrá. V horách nebylo nejmnší možnosti jak uschnout, i když se táta snažil, aby na nás nefoukalo. Cítila jsem jak bratr i otec usnuli, protože jsem i slyšela jejich chrupkání, ale já nějak nemohla zabrat. Byla mi strašná zima a drkotaly mi zuby. Cítila jsem se víc a víc jako hadrová panenka. Upadla jsem do spánku beze snů.

Probudila jsem se a pořád byla tmavá noc. Měla jsem přeleženou tlapku, ale žádnou energii, abych se mohla otočit. Už jsem se netřásla, ale necítila jsem skoro vůbec žádnou ze svých končetin. Byla mi pořád strašná zima. Při bližším pohledu bylo vidět, že se mi na kožichu dělají menší ledové hrudky. Voda, která se nestihla během pochodu odpařit na mě začala kvůli zimě z hor zamrzávat. Táta i brácha spali. Měla jsem strašnou žízeň a nevěděla jsem, co mi je. "Mufmufmuf," zkusila jsem zaštěkat, ale moc to nešlo. Neměla jsem energii ani na to. Potřebovala bych se dostat někam, kde je hodně teplo.

//Od tamtud

Pobaveně jsem se zasmála, protože jsem jména sourozenců pletla schválně. Věděla jsem, že to Alastora popíchne. "Se pšiplav. Fšichni si fás budou plést. Fipadáte úplně stejně totiš," zasmála jsem se a zavrtěla ocáskem. Všechny věty jsem řekkla tak rychle, že jsem nebyla důsledná na to, jak vyslovuji jednotlivá slova. No vznikl z toho celkem myšmaš, ale bratr tomu snad porozuměl. Nebylo mi nijak příjemné šplhat, tady to doho kopce. Pacičky mne bolely a já neměla náladu. Chladný vítr z hor se mi olizoval o kožich. Máma nás táhla Kdo ví kudy a já už prostě nemohla. Otec začal vyprávět něco o Smrti, což mi odvedlo aspoň trochu myšlenky od cesty. Taky nám vysvětloval torchu o tom, proč mu zmizely tlapky. "A mochla bych jít sa ní? Za Smrtííí?!" zeptala jsem se ndšeně táty. Možná by mi mohla dát taky nějaké magie. Mohla bych toho umět víc, než kdokoli jiný. Třeba i víc než táta s mámou... kolik toho vlastně umí? Naklonila jsem hlavu na stranu. "Co všechno umíš?" zeptala jsem se zvědavě táty, který pořád někam šel.
Byla jsem tak moc unavená. Táta do mě šťouchl a prohlásil, že pokud chci být silná tak mě neponese. Jenže já už opravdu nemohla. Máma nás táhla kdo ví kudy bez pořádného odpočinku. Navíc jsem byla pořád navlhlá z vodu v jezeře a zima v horách mi nepomáhala. "Hepčíííííí," pšíkla jsem si. "Je mi zima," pípla jsem, ale bylo mi jasné, že se nikdo sarat nebude. Rodiče byli oba stejní. Ani jeden z nás se o nás nehodlal starat, což mě v srdíčku zabolelo. Nym by se starala. Jenže ta tu nebyla. Alastor mi nabídl pomoc v podobě táhnutí. Chvíli jsem jeho potah využila, ale i tak jsem cítila jak mi není dobře. Táta se nakonec rozhodl, že zastavíme a já hned využila nabídnutého pelechu, abych si mohla lehnout. Hned, co jsem si lehla, jsem se začala třást zimou.

//VVJ

Bráška si to ťapkal po mém boku. Jeden by si ho mohl splést se Siriusem, ale já je rozpoznala hned. Stačilo se prostě dobře podívat. "Mamka šla s Alastorem... Tam," ukázala jsem páčkou směr, kam dle mého názoru matka šla. Netušila jsem proč, tak jsem jen nakrčila čenich. "Zřícenina?" zopakovala jsem pečlivě po otci. Netušila jsem co myslí Možná tu noru z kamení. "Ten domeček z... Kamínků?" Zasekla jsem se a chvíli přemýšlela. "Ne dovnitř," nemohla jsem si vzpomenout na nějaká slovíčka. Zavrtěla jsem proto odmítavě hlavou. Alastor si začal hrát na chytrého, ale to už mi táta začal vše vysvětlovat. Něco už jsem věděla od mamky, ale i tak jsem ho poslouchala. Když mu zmizely tlapky, otevřela jsem v úžasu tlamu. "Hustý! Eště!" začala jsem otce vyzývat k další magické hře.
Taťka pak něco mluvil o našem domově. Že je tam alfa, co umí létat. "Pfff, má peší... Fujky," prohodila jsem zhnuseně. Vlk neměl mít peří. Vlk měl přece hezký a hebký kožíšek. Představa vlka s křídly mě tedy nenadchla. Až tu Alfu uvidím. Musím mu to říct... Že je fujky. Ťapkala jsem za tátou a už jsme skoro byli doma. Unavené tlapky se mi už pletly a já nevěděla jak dojdu až do našeho domova. Bude to do kopce a to mě děsilo. "Poneseš mě?" zeptala jsem se táty.

//Za tátou

Taťka vypadal nadšeně že mě vidí, stejně jako Alastor, který se projevoval mnohem více přátelštěji než jeho dvojče. Přejela jsem po bráchovi čumákem, abych mu ukázala, že mi taky chyběl. Nezapomněla jsem ani zavrtět ocáskem. Byla jsem ráda, že je zase vidím. Měla jsem tolik novinek. Nakrčila jsem čumáček a pustila se do vyprávění.. "Mamka ží... Říkala, že tu je někde Smrt a Život a že dávají dárky. Taky jsme se Siriusem byli ve...voe a navíc tam bylo st.. strašidlo a dělalo žbluňk," sdělila jsem velkou novinu bráchovi. Ten zase sdělil něco nového mě. "Mach?" naklonila jsem hlavu na stranu. Asi to muselo souviset s tou magií, co mi o ní chtěla máma vyprávět. "Tatí, co ke to magie?" zeptala jsem se a začala ťapkat za tatou a bratrem. Byla jsem ráda, že jdeme domů. Rozhodně jsem byla dost unavená a cesta zpět mě vyčerpá ještě víc.

//za tátou

Máma se nás snažila se nás zahřát, ale moc to nepomáhalo. Byla mi zima, i když mě hřál brácha i mámin ocásek. "Voda byla studená," postěžovala jsem si mámě a mírně se otřásla. Ještě jsem nebyla připravená na to být ve vodě tak dlouho. Ještě štěstí, že přes den bylo celkem teplo a nehrozilo, že s bratrem prochladneme. Mamka pak navrhla, že se někde schováme. Poslušně jsem udělala, to co chtěla, i když to vůbec nebylo pohodlné. Už jsme na cestování tímhle stylem byli moc velcí. "Já radši sama," prohodila jsem po chvilce a sklouzla se mámě ze zad. Jistě bych radši cestu prospala na mámině kožichu, ale pro dva tam prostě už místo nebylo. Sirius navíc vypadal, že potřebuje mámino teplo víc než já. Pomalu jsem tedy ťapkala za mámou, která vyprávěla něco o Životě a Smrti. Bylo to zajímavé, ale ona každou chvíli přestala. Vypadalo to, že Siris usnul, ale já jí na záda neviděla, takže jsem netušila, zda je to pravda.
Pokračovala jsem za mamkou, ale pak jsem se chtěla na něco zeptat. Popoběhla jsem k ní, abych mohla ťapkat vedle ní. "A co ty magie? Co jsou zač?" začala jsem se zvěděavě vyptávat, protože mne to možná zajímalo více než Život a Smrt. Smrt si musím předcházet. Rozhodla jsme se, že něco ulovím kus z toho donesu Smrti. Byla jsem z toho všeho chození poměrně dost unavená, ale bylo mi jasné, že musíme být jen kousek od toho úkrytu o kterém mluvila máma.

//Jelikož budu dnes i zítra mimo tak se odpojujim, abych nezdržovala další výpravu :)

"Mamí táta!" vyštěkla jsem na Lennie, která ovšem pokračovala dál. Saviora jsem uviděla kousek od nás. Jeho pach byl silný. "Já půjdu za tátou, nevadí?" zeptala jsem se mamky a když mi dala svůj souhlas odpojila jsem se od ní a od spícího bráchy. Nakrčila jsem čumáček, protože se mi motaly nožičky, jak jsem se snažila běžet rychle. "Tatí!" vypískla jsem a doběhla k jeho hnědému kožíšku. "Mamka našla úkryt..." řekla jsem mu a nakrčila čeníšek. "Ale já ci domů," začala jsem si určovat, kam chci aby vedla naše další cesta. Alastora jsem naprosto ignorovala.

Oklepala jsem si znovu ocásek, protože ten jsem měla snad nejvíc mokrý. Ze Siriuse se stala koule chlupů, které mu teď trčeli do všech stran. Já se otočila a začala si chlupy jazykem urovnávat. Nevím, proč mě to napadlo, ale aspoň jsem díky svému počínaní měla srst zase hezky u těla. Srst se mi pěkně stáhla a neprofukovala. Sirius ovšem neměl se svým chocholem takové štěstí, takže se šel hezky pěkně utřít do mámy. Jen jsem nakrčila čeníšek. Nebylo mi příjemné takhle mámu zneužívat, ale pokud to nevadilo jí nechávala jsem to být. Chtělo by to jeskyni, tam by nám bylo hezky teploučko. Pomalu jsem si to namířila k mamce a bráchovi. Sirius drkotal zuby, i když se ho snažil zahřát mamky ocásek. Doťapkala jsem si to k němu a pak se hezky uvelebila za jeho zády, abych ho trochu zahřála. "Co pak asi dělá táta a... Alastor a... Nym?" zeptala jsem se jen tak. Bylo mi jasné, že mi máma neodpoví, ale vítr ke mně donášel jejich pach, takže nemohli být daleko. Nebo alespoň otec a druhý bratr. Už aby se k nám táta vrátil. Zabořila jsem čenich do bráchova kožichu na krku. Očekávala jsem, že máma něco začne vyprávět.

Sirius se začal zase dohadovat. Už mě to trochu unavovalo, ale pak řekl, že se o mě musí postarat a tak jsem mu to předešlé velkodušně odpustila. "Co když existuje magie na vodu?" nadhodila jsem, protože mi to přišlo jako dobrý nápad. Určitě taková magie musela existovat. "Musíme za mámou, ta nám o tom šekne víc," prohodila jsem, ale než jsem stihla odejít polechtala mne ta divná věc. Tak jsem na ni tedy dupla a zarazila do ní drápky. Jenže ouha. Brácha začal strašně vyvádět a tak jsem tu věc pustila. Ukázalo se, že to byl jeho ocásek. "Pjomiň," omluvila jsem se a začala jsem na jeho ocásek foukat, i když byl pod vodou. Věděla jsem, že na bolístky vždycky pomůže foukání.
"Půjdu na b..b...břeh!" oznámila jsem nakonec Siriusovi, když jsme seznala, že jeho ocásek je dostatečně pofoukán a tedy už nebude bolet. Pomalounku jsem se začala posouvat ke břehu a mamce. Voda mi pomalu začala sestupovat po těle.Nejprve na plece a pak nad kolena a nakonec až na ťapičky. Když jsem vyšla z vody ven, teklo to ze mě. Začala jsem se oklepávat. Pořádně jsem sebou klepala až po špičku ocásku. Snažila jsem se ze sebe dostat všechny kapičky vody. "Fujky," zhnusila jsem se, když jsem uviděla jak se mi packy obalují vším bordelem, co byl venku. Snad brzo uschnu. Punťa ovšem pomalu zacházel za hory a tím pádem moje oschnutí muselo počkat.

"Šek... Řekl bys im, že jsi srábek," prohodila jsem a vyplázla jazyk. Byla jsem mokrá až po špičky oušek, ale doufala jsem, že to mámě nebude vadit a že někde na sluníčku uschnu. Bohužel ta žlutá potvora už začínala zapadat. Nerada bych byl v noci venku. Sirius vypadal, že ho můj nápad s potápěním oslovil a taky se ponořil ke dnu. Zmizel a konečně jsem měla trochu klidu. Koukla jsem se ke břehu, ale máma nevypadala, že by jí naše zábava vadila. Konec konců jsme byli i dost blízko, takže by si pro nás určitě mohla dojít. Hmm ale stejně bych se ráda vrátila domů. Podívala jsem se na sever, protože mi bylo jasné, že tam někde je náš domov. Zastříhala jsem ušima a čekala, než se Sirius vynoří. Chvíli se nic nedělo, pak jsme uviděla pár bublinek a nakonec tupou hlavu svého brášky. Stejně jako já nedostal žádnou odpověď na otázku, zda tu s námi ve vodě něco je. "Určitě tu nic není," zasmála jsem se, když mi něco přejelo po tlapce. Vypískla jsem a mírně nadskočila a pak jsem celou vahou dopadla na tu podivnou věc. Bylo to dlouhé a chlupaté. Zaryla jsem drápky do té věci, co mě lechtala, co nejvíce to šlo.

Cítila jsem, jak mě ta voda štípá v čenichu, ale po tom co jsem viděla Siriuse zápasit s pitím, mi bylo jasné, že nesmím dýchat. Nebo lépe řečeno, nesmím se nadechnout. Skoro jsem začala panikařit, ale pak jsem vydechla. K hladině začalo stoupat pár bublinek. Zkoušela jsem něco vidět pod vodou, ale neviděla jsem ani vlastní čenich. Bylo to poměrně dost nepříjemné a tak jsem položila tlapky na zem a zvedla se. Bylo štěstí, že tady nebyl žádný proud, který by mě mohl někam unést. Vystrčila jsem hlavu z vody. Stála jsem momentálně za Siriusem, který se otáčel do kola a vypadal vyděšeně. "Chichichi," zasmála jsem se. "Ty ses o mě bál?" zeptala jsem se a vyplázla na brášku jazyk. Bylo hezké vidět, jak se i on něčeho bojí. Sirius se vždycky tvářil tak bojovně a nebojácně, že mě pobavilo vidět na jeho obličeji vyděšený výraz. "Dole nic není, asi se ti to jenom zdálo," řekla jsem rozhodně, i když jsem pod hladinou viděla prd. I kdyby tam něco bylo a plavalo mi to před čumákem, nevšimla bych si toho. Hmm stejně si to vymyslel a jenom do vody něco spadlo. Rozhodla jsem se věřit téhle teorii, protože co by taky bylo ve vodě, když se tam nedá dýchat?

Zůstala jsem stát ve vodě, daleko za prchajícím Siriusem. "Vlať se," křikla jsem na bratra, protože mi bylo jasné, že mamka nebude ráda, když zjistí, že porušil její zákaz chodit daleko do vody. Jenomže to by můj brácha musel umět myslet hlavou a ne zadkem. Zastavil se až poměrně daleko. Já zůstala stát a čekala jsem, až se vrátí. Voda mi sahala až po bradu, takže jsem byla ráda, že stojím. Nehodlala jsem se hnout ani o píď dál. Sirius se naštěstí začal pomalu vracet a samozřejmě mě po svém návratu počestoval tím, že jsem prohrála. Jen jsem se zasmála a nechala to být. "Aspoň nejsem celá moklá," prohodila jsem, i když jsem byla v podstatě stejně zmáčená jako Sirius.
Kousek za mnou se ozvalo žblunknutí. Otočila jsem se, abych lépe viděla, co to je. Siruse to pořádně vyděsilo. Koukala jsem se jak jsem mohla, ale skrz vodu nebylo nic vidět. Neměla jsem ale strach, protože kdyby to bylo něco nebezpečného, mamka by určitě už zasáhla. "To ulčitě nic není..." prohodila jsem, ale pak jsem dostala šílený nápad. Kdyš si ze mě může dělat srandu on, můžu já taky. "Prozkoumám to," řekla jsem odhodlaně a udělala pár kroků do hloubky. Pak jsem pokrčila nožičky a moje hlava zmizela pod hladinou.

Sirius řekl, že táta nemá rád holky. Mírně jsem zaklonila hlavu a nevěřícně nakrčila obočí. Když jsem se nad tím zamyslela, měl můj tupý bráška asi pravdu. Táta se vždycky radši tahal se Siriusem a Alastorem, než se mnou. Trochu jsem si odfrkla, protože mě to opět nahánělo k tomu se rozfňukat, ale udržela jsem se. Když začal kolem Sirius poskakovat usmála jsem se, protože jsem byla ráda, že je rád a že mě má rád. Jenže jeho trdlování se rychle proměnilo v další hru. Měl pořád tolik energie a já neměla skoro žádnou. Když mi dal babu věděla jsem předem, že jsem prohrála, protože moje tlapičky nemohli těm jeho stačit. "Jen poškej," zaštěkala jsem za ním a rychle se zvedla. Bratr ovšem zamířil přímo do vody. Doběhla jsem ke břehu. Pomalu jsem do vody strčila jednu tlapičku. Jen jsem se dotkla hladiny, ucítila jsem chlad vody. "Studí," vyprskla jsem. No Sirius pokračoval dál a já ho přece nemohla nechat jen tak utéct.
Zhluboka jsem se nadechla a rozeběhla jsem se do vody. "Jen poškej, jen poškej," opakovala jsem a snažila se svého bratra chytit. Voda mi začala stoupat nad packy, což bylo nepříjemné, ale Sirius pokračoval dál. Protože byl větší než já, tak když jemu dostoupala voda k bokům já jí měla ke krku. Už jsem za ním dál nemohla a tak jsem zůstala stát na špičkách svých pacek.