Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Well já se akce účastnit nemůžu, takže Row jde spát. Klidně mě přeskakujte já napíšu zase až ráno zítra :)

//Z. g.

Následovala jsem strejdu, který prohlásil, že je pravda, že jde sluníčko spát. Že za chvíli vykoukne měsíc. "To bílý?" zeptala jsem se trochu přitrouble. No byla jsem už moc unavená a moc mi to nemyslelo. musím se vyspinkat. Až se vyspinkám bude mi určitě lépe. "Auiii," zývla jsem si. Strejda navrhl, ať si odpočinu taky. Že najdeme nějaký úkryt. No já byla moc unavená i na hledání nějakého lepšího spinkacího místa. Zašvihala jsem ocáskem a lehla si na zem. "Já se prosím prospím tady,"podotka jsem. To už se mi začala zavírat očíčka. O čem se bavili dospěláci dál jsem neslyšela. do říše snů mě odnesl spánek. Jediné, co bylo slyšet bylo moje tichounke chrupkani.

Měla jsem malinkatý ocásek, který se houpal z jedné strany na druhou. Moje tlapičky se pomalu odrážely od země, jak jsem hopkala vstříct novým dobroružstvím. Miniaturní čeníšek se zachvěl při každém novém pachu, který jsem cítila ve vzduchu. Mihnul se kolem mě motýlek a já mu radostně zaštěkala na pozdrav. Měsíční světlo se rozlévalo po krajině, ale já si z toho nic nedělala. Možná bych se měl bát, byla jsem přeci jneom malé vlčátko, co by nemělo pobíhat venku v noci samo. Máma mě však vychovala a připravila na všechny možné i nemožné nástrahy nočního světa. Mrskala jsem si ocáskem, jako malinkatým bičíkem, který popohání a odhání každého. Možná bych se mohla podívat k tomu jezeru támhle... Mohla bych tam jít a zaplavati si... Mmmm mohla bych jít do hor a podívat se dolů... Mohla bych navštívit poušť a sledovat písek... Mohla bych... Myšlenky mi prolétaly hlavinkou a já se snažila zachytit alespoň jednu z nich. Měsíček mi osvětloval cestu, kterou jsem se rozhodla vydat. Místo, kde jsem se nacházela, jsem neznala, ale tlapky mne nesly sebejistě, jako bych tu už někdy byla. Magie kraje na mne dýchala a já si to užívala. Mít magické spojení se samotnou Gallireou je fajn. Možná ho mají všichni? Možná jenom ti, co se tu narodí? Magie mi prostě vřela v žilách a já se rozhodla tomu nebránit.

//Ragar

Znechuceně jsem nakrčila čeníšek. "Kdo to kdy viděl, aby se vlče vozilo na vlkovi?" zeptala jsem se pohoršeně Awnay, která se nabídla, že mne ponese. Naši mě čas od času takhle nosili, když jsem byla malá, ale momentálně mi to přišlo nedůstojné. Vzhledem k tomu, že si ti dva povídali mi bylo jasné, že do zubů mě asi nikdo nevezme a tak jsem za nima klusala po vlastních. Když jsme tu šli dříve s maminkou, bylo to tu po dešti samá bahnitá dírka, ale teď to nebylo tak hrozné. Na pláni rostla vysoká tráva, takže jsem v ní zmizela. Musela jsem jít těsně Arcanusovi v patách, abych se neztratila. Ty jo! Kdybych se tu teď zastavila, tak už nikdy nenajdu cestu ven! Přidala jsem ostražitě do kroku a následovala tlapky černého vlka, který kráčel přede mnou. Musela jsem klusat, abych jeho tempu stačila. Sice šel poměrně pozvolna na dospělého vlka, ale pro malé vlče to bylo vražedné tempu.
Oni dva se pořád o něčem bavili. Nějaká vlčata a blá blá blá. "Pfff," vyfrkla jsem kus nějaké kytky, která mi vletěla do čenichu, jak jsem zhluboka dýchala. Pohazovala jsem ocáskem a připadala jsem si jako ta největší paní světa. "Puňťa jde spát?" zeptala jsem se a podívala se na tu žlutou kouli na nebi, která se začala až moc posouvat za hory. Taky bych šla spát... Ale ne musím ťapkat! Odhodlaně jsem tedy pokračovala v chůzi.

//Smrkáč

Tatínek i Al se semnou rozloučili a vyrazili na lov. Zůstala jsem tu se strejdou Arcanusem a Awnay. Zvesela jsem pohodila ocáskem, i když jsem pořád byla dost nervózní. "Já to zvládnu," řekla jsem strejdovi, který se strachoval, že se bez mamky a taťky budu bát. Zavrtěla jsem ještě vzdorovitě hlavičkou, abych svá slova podpořila i neverbálně. Awnay se začala hned vyptávat zda se někam chystáme a že já nejdu s tátou a bráchou. Nadechla jsem se, že jí odpovím, ale strejda mě předběhnul a všechno jí řekl. Já umím mluvit! Běsnila jsem ve své hlavince, ale nechtěla jsem naštvat strejdu, a proto jsem mu nic neřekla. Awnay nevypadala moc nadšeně, že jdu se strejdou, ale to mi bylo šumák. Pokud jsem jí vadila jenom dobře. Zavrtěla jsem ocáskem a následovala černého vlka směrem pryč z hor. Cesta to nebyla nejpříjemnější, ale já jsem byla ráda, že budu možná někde, kde je tepleji. V horách se mi poslední dobou přestávalo líbit.
Věděla jsem, že jdeme na tu velkou placku, kde se špatně chodilo. "Mošná budu potše...potřebovat pomoct," pípla jsem na strejdu, když jsme se začali ubírat směrem, odkud jsem se nedávno vrátila s tátou a Alem. Nechtělo se mi moc náš mini průvod zdržovat, ale taky jsem nechtěla vypadat jako slabota.

//Za strejdou

K mému údivu otec neprotestoval. Navrhl vzít bráchu na lov a mě dovolil jít se strejdou. Strejda navíc neměl moc jiných podmínek pro náš malinkatý výlet než naši. "Neboj stlejdo. Budu u tebe pošád," řekla jsem pár nesmyslných vět. Jak js byla celá rozrušená, že mi prošlo jít zase pryč, výslovnost šla stranou."Tak ahoj tatí, až budeš chtít tak si pro mě dojdeš že jo?" ujistila jsem se, že všemu rozumím správně. Nerada bych v té cizí smečce zůstala. Jen zjistím, že ta ségra není naše akce můžu jít domů."Už půjdeme?" zeptala jsem se strejdy, ale toho vyrušila nejakaz vlčice. Voněla trochu jako strejda, ale vůbec jako smečka. Slušně se představila. Zavrtěla jsem proto přátelsky ocáskem. "Ahojky, já jsem Rowena," odvětila jsem vlčici na pozdrav. "Tak už jdeme strejdo?!" Byla jsem nedočkavá a nervózní. Nikdy jsem nebyla mimo domov bez rodičů.

Alastor se zděsil při představě, že není nejstarším. Zalapala jsem po dechu, protože mě to taky vyvedlo z míry. On je někdo starší než my? Tak to si můžou činit větší nárok na tátu než my?! Zděšně jsem koukala po dospělých vlcích. Pak se do mě brácha pustil, že Nym není moje jediná sestra a začal se dožadovat odpovědi s kým měl táta Nym. "Nym není naše reálná ségra, ale jenom na oko... maminka to kdysi dávno žík..říkala... myslím," odvětila jsem mu na jeho pitomoučkou otázečku dřív než táta. (//nevím jestli to Lennie někdy reálně řekla, ale přijde mi logické, že to vlčata ví, když u nich Nym byla jako u mrňat) Zavrtěla jsem ocáskem v radosti, že vím něco, co brácha netuší. Bylo hezké mít v něčem konečně navrch. Nemohla jsem se s ním měřit v síle nebo rychlosti, ale mohla jsem se s ním měřit v počtu informací, které jsem měla. A já chtěla znát všechno, co jsem znát mohla.
Táta už vypadal nahlodaně, že mě se strejdou Arcanusem pustí na čumendu za tou naší "ségrou". No ale pak do toho zasáhnul můj brácha a bylo po srandě. I strejda Arcanus začal trochu couvat, že to nebude asi dobrý nápad. Ale já jít chtěla. A když já něco chci, tak si za tím prostě jdu. "Já ci jít se strejdou, tatí prosím," řekla jsem klidným, ale rozhodným hláskem. "Budu hodná, nebudu kňourat a odmlouvat. Budu strejdu poslouchat... a tře...třeba mu pomůžu s jeho povinnostmi," snažila jsem se vyjmenovat všechno, co jenom šlo. Bylo mi předem jasné, že to táta zamítne, když Al nechce jít. Asi budu muset zůstat tady doma.

Taťka vypadal, že se mu nezamlouvá, kam se rozhovor ubírá. Alastor začal vyzvídat a nedal se odbít. Naštěstí táta odpověděl. No nebyla to zrovna odpověď, kterou bych si přála. Alastor se začal vyptávat na pitominy. To si dělá slandu! Některé dotazy byly dobré, ale jiné naprosto pitomé. Než jsem ho stihla za jeho pitomost poškádlit, promluvil ten černý. Takže ségra s brácha od maminky, co není naše maminka... naklonila jsem hlavu na stranu. Pomalu jsem vstala. Jsou starší než my... "Ví o nich vůbec maminka?!" zdesila jsem se, že jí to otec zatajil stejně jako nám. Zmateně jsem ustoupila od taty dál. Nějak mě to zaskočilo. Když navíc Arcanus prohlásil, že můžeme tu sestřičku navštívit nakrčila jsem s odporem čeníšek. "Já mám jenom jednu sestřičku. Tu nejhezčí a nejchytrrrřejší. A ta se jmenuje Nym," pověděla jsem mu přísně. "Jestli jsou to naši sourozenci,ci je vidět," rozhodla jsem se. Budou muset vypadat aspoň trochu jako my... A když tak vypadat nebudou nejsou to naši bratr a sestra. Můj geniální nápad se mi zamlouval. "Můžu jít se strejdou? Podívat se na sestřičku?" zeptala jsem se, i když mi bylo jasn, že mě táta nepustí. "Budu hodná," dodala jsem ještě.

Bratr nejprve mudroval, ale pak souhlasil. "Pak is zahrajeme, ale teď pšššt."Kecnul si na zadek vedle mě, což byla chyba, kterou jsem nepromyslela. Pokud vám otec vytvoří uper supra bžůžo prolézačku, tak o ni musíte projevit alespoň minimální zájem, aby nepojal podezření. No jenže to mi došlo až v momentě, kdy na mě otec vybafnul, že je nemám poslouchat. Jeho rozkaz ať si jdeme hrát nebo spát mě přinutil stáhnotu uši k hlavě. Trochu jsem se bála tátu naštvat, protože jsem nechtěla dostat ťafku. Chceš si jít hrát do domečku Smrti? Dostaneš ťafku. Chceš poslouchat rozhovory dospělých? Dostaneš ťafku. Máš hloupé dotazy? Nech mě hádat.... dostaneš ťafku... Trochu jsem se nafoukla, protože mi bylo jasné, že v tomhle sporu jsem menší pán, co prohraje. Naštěstí se ovšem můj bráška zvedl a pustil se do boje za naše práva na informace. Musela jsem jen kývat souhlasně hlavou, že s ním naprosto a do puntíku souhlasím. Ten černý, Arcanus, ho však odbyl slovy, že by se měl nejdřív zeptat a pak poslouchat, ale koukal při tom na mě a i mluvil na mě. "Pal se tě Al," okřikla jsem nasupeně černého vlka a zaňafala. Že si někdo spletl brášky jsem chápala, ale že si mě dokonalou princeznu spletou s těmi nemytými tupounky?
Dospělý se začaly zase bavit o něčem důležitém a Alastorovy dotazy zůstaly bez odpovědi. Táta navíc začal vypadat smutně. "Tatínku?" oslovila jsem hnědého vlka a přišla se mu otřít o tlapky. Čumákem jsem mu přejela po tlapce a pak jsem si mezi ně sedla. Ocásek jsem mu omotala kolem té pravé. "Nebuď smutný. My už nebudeme poslouchat, ale.... ládi bychom věděli, o kom se to bavíte?" prohodila jsem milým hláskem, který v sobě neměl žádnou lest nebo zášť. Jednodušše jsem nerada viděla tatínka smutného. Až nám řeknou kdo to je... půjdeme jim lozbít čmáčky. Čekala jsem na odpověď hnědého nebo černého vlka. Pak jsem si všimla, že mají oba bordel za uchem. Si myslí, jak jsou drsní, když nosí listí na uších... Třeba jsou nějaký GANGA! Gang týpků s listím na uších?! Zmateně jsem pohledem přejížděla z jednoho na druhého.

Tátovo okřiknutí jsem nevnímala a doťapkala si to až k černému vlkovi, který mě hezky oslovil. Pohodila jsem ocáskem a zahoupala při tom boky, jak to někdy dělala máma. Ale to už se k nám přidal táta s bráchou, který okamžitě začal vyvádět. "Ty seš leda klál kupky hnoje," zabručela jsem potichu, aby mě brácha neslyšel. Byl v tomto ohledu stejný jako Sirius, oba dva si o sobě až moc mysleli. To já byla skromná vlčice. Myslela jsem si o sobě sice to nejlepší, ale rozhodně bych o sobě neprohlašovala, že jsem alfa. Každý chce být alfou... já bych byla radši beta.. Naklonila jsem hlavučku na stranu. Táta představil černého vlka jako Arcanuse, alfu kdo ví jakého zapadákova. Další klál kupky hnoje. Zavrtěla jsem ocáskem, jako by se nechumelilo, a nasadila andílkovský úsměv. Alastor se mě snažil ukecat, abych s ním odběhla do lesa, ale mě se nechtělo. Chtěla jsem poslouchat o čem si ti dva budou povídat. Když tu budu, nic si neřeknou... Na oko jsem se tedy s bratrem vzdálila.
Konečně jsem byli dostatečně daleko, aby na nás dospělí viděli, ale aby nás neslyšeli pokud budeme šeptat. "Musíme poslouchat, co si budou šíkat," zašeptala jsem opravdu potichu bráškovi do ouška. Sedla jsem si na zem a předstírala, že v dálce něco hledám. Přitom jsem ovšem poslouchala, co si táta a ten černý vlk říkají. "Lucy?" zešeptala jsem si pro sebe jméno, které jsem v konverzaci zaslechla. "Si...Si... kulňa teď jsem to neslyšela," postěžovala jsem si bráchovi, který dělal kdo ví co. "Musíme od táty zjistit kdo to je!" zavelela jsem pak šeptem. Vypadá to, že jsou důležití... možná víc než my! Ale já jsem pšece tátova pl..pl...princezna! ozývalo se mi v hlavince.

Taťka rozhodl, že budeme hrát hru. Budeme hledat nový domeček, ve kterém bychom mohli bydlet. Popravdě to byl výtečný nápad. Začala jsem rozpustile běhat po okolí, jako bych před chvíli nebyla malátná a promrzlá na kost. Se suchým kožíškem se to putuje lépe. "Hele! Támhle!" křikla jsme a rozeběhla se směrem, kde jsem viděla díru v zemi. Byla tak akorát velká... pro jedno malé vlčátko. Strčila jsem do nory hlavu a přední tlapičky. Ani jsem nečekala na povolení od táty. Najednou mě něco praštilo do čumáčku. Vylezla jsem ven z nory. "Auí!" vypískla jsem a zaklepala hlavičkou. Z nory vylezla podivná veverka (//sysel horský) a vydávala pískavé zvuky, jako by mi nadávala, že jsem jí vlezla do domečku. Když se vynadávala zmizela opět ve své noře. "Tak tady ne tatí," řekla jsem smutně, že mnou nalezený úkryt už má nějakého nájemníka. Nechtěla jsem se pouštět do boje s touhle podzemní veverkou, protože kdo může vědět jestli nemá někde kamarády?
Začala jsem ťapkat zase jiným směrem. Dávala jsem si pozor na to kam šlapu, abych náhodou nezahučela do nějaké díry nebo sněhu. Náhle se v dálce ozvalo zavytí. "WOW!" houkla jsem, protože jsem nikdy nikoho pořádně výt neslyšela. Na našem území se moc nevylo. "Hustý! To ci umět!" Rozeběhla jsem se za tím zvukem a opět nečekala na tátu. Kdyby byl problém zvládl by mne chytit. Naštěstí se zdálo, že táta vlka, co vyl, zná. Měl čerý kožíšek a bílé bříško. Na uchu se mu houpal nějaký bordel. Asi prolezl nějakým křovím. Přicuptala jsem k vlkovi a zavrěla ocáskem. "Ahoj, já jsem Lo...Rowena. To ty máš tak... tak..." snažila jsem se vzpomenout si na slovíčko. "Hezký... ano, ano, hezký hlas?" zeptala jsem se a zamrkala na vlka, jako by mi bylo víc než pět a půl.

Země se třásla, já byla v limbu. V podstatě jsem si nepamatovala vůbec nic z celého setkání s tou příšernou ohavností. Možná to i bylo dobře, protože bych jisto jistě měla noční můry. Když jsem ucítila teplý vítr, zatřásla jsem se radostí. Pak jsem pomalu odlepila očka, abych uviděla zelený oheň, který plápolal kousek ode mě. Měla jsem najednou příjemný pocit. Uklidnilo mě, že se mi kožíšek vysušil a už mne nic nezáblo. Zelený oheň krásně tancoval a já ho mohla v klidu sledovat. Byl tak nádherný. Chtěla jsem do něj natáhnout tlapku, ale naposlední chvíli jsem si to rozmyslela. I když to byl magický oheň, určitě by mě popálil. "Je mi dobře," řekla jsem Alastorovi, který se mě otázal. Otec už chtěl ovšem zase jít. "Teď?" zeptala jsem se zmateně. Když tu byla zima a chlad, chtěl nás tu nechat. Teď tu bylo příjemné teplo a nazelenalé světlo a on chce jít zase pryč. Zavrtěla jsem hlavičkou. Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale bylo mi jasné, že otec pro nás chce jen to nejlepší.
Na vození na hřbetě už jsme ale byli moc velcí. "Oba se vést nemůžeme," řekla jsem s klidem a nechala Alastora ať se tátovi vyškrábe na záda. Pak jsem nasledovala jeho kroky pomalým tempem. Tlapky mne pořád bolely, ale už mi aspoň nebyla tak velká zima. Doufala jsem, že brzo budeme zase v úkrytu. Mohla by tam být Nym nebo někdo jiný ze smečky.

"Ve vodě... Mokrá," snažila jsem se vysvětlit tátovi, který prohlásil, že kdyby mě nesl, prochladla bych víc. Možná to byla pravda, ale byla bych dřív v jeskyni, kde je větší teplo než tady. Mech byl dobrou izolační vrstvou, stejně tak kožich otce a bratra, ale když jste mokří na kost, tak to není nic extra. Ano pomáhalo to a bylo to lepší než nic. Voda se mi z kožichu díky teplu ostatních mírně vypařovala, ale trvalo to žalostně pomalu. Neměla jsem ani energii se více zamotat do klubíčka, abych se sama víc zahřála. Hloupost lézt do vody a pak do hor. Zakňučela jsem smutně, protože jsem s tím nemohla nic dělat. Nikdo s tím nemohla nic dělat, pokud nenajdeme nějaký zdroj tepla. Muselo se prostě počkat. Buď se voda sama vypaří díky teplu našich těl a nebo prochladnu. "Děkuju," špitla jsem a doifala, že mi brzo bude zase teplo. Možná ten s křidélky by mohl umět zahřívat...

Taťka se nás snažil zahřát jen co to šlo. No mě byla pořád zima. Alastor se taky snažil seč mohl, aby mě před tím než usne zahřát, ale moje srst byla pořád vlhká a místy hodně mokrá. V horách nebylo nejmnší možnosti jak uschnout, i když se táta snažil, aby na nás nefoukalo. Cítila jsem jak bratr i otec usnuli, protože jsem i slyšela jejich chrupkání, ale já nějak nemohla zabrat. Byla mi strašná zima a drkotaly mi zuby. Cítila jsem se víc a víc jako hadrová panenka. Upadla jsem do spánku beze snů.

Probudila jsem se a pořád byla tmavá noc. Měla jsem přeleženou tlapku, ale žádnou energii, abych se mohla otočit. Už jsem se netřásla, ale necítila jsem skoro vůbec žádnou ze svých končetin. Byla mi pořád strašná zima. Při bližším pohledu bylo vidět, že se mi na kožichu dělají menší ledové hrudky. Voda, která se nestihla během pochodu odpařit na mě začala kvůli zimě z hor zamrzávat. Táta i brácha spali. Měla jsem strašnou žízeň a nevěděla jsem, co mi je. "Mufmufmuf," zkusila jsem zaštěkat, ale moc to nešlo. Neměla jsem energii ani na to. Potřebovala bych se dostat někam, kde je hodně teplo.

//Od tamtud

Pobaveně jsem se zasmála, protože jsem jména sourozenců pletla schválně. Věděla jsem, že to Alastora popíchne. "Se pšiplav. Fšichni si fás budou plést. Fipadáte úplně stejně totiš," zasmála jsem se a zavrtěla ocáskem. Všechny věty jsem řekkla tak rychle, že jsem nebyla důsledná na to, jak vyslovuji jednotlivá slova. No vznikl z toho celkem myšmaš, ale bratr tomu snad porozuměl. Nebylo mi nijak příjemné šplhat, tady to doho kopce. Pacičky mne bolely a já neměla náladu. Chladný vítr z hor se mi olizoval o kožich. Máma nás táhla Kdo ví kudy a já už prostě nemohla. Otec začal vyprávět něco o Smrti, což mi odvedlo aspoň trochu myšlenky od cesty. Taky nám vysvětloval torchu o tom, proč mu zmizely tlapky. "A mochla bych jít sa ní? Za Smrtííí?!" zeptala jsem se ndšeně táty. Možná by mi mohla dát taky nějaké magie. Mohla bych toho umět víc, než kdokoli jiný. Třeba i víc než táta s mámou... kolik toho vlastně umí? Naklonila jsem hlavu na stranu. "Co všechno umíš?" zeptala jsem se zvědavě táty, který pořád někam šel.
Byla jsem tak moc unavená. Táta do mě šťouchl a prohlásil, že pokud chci být silná tak mě neponese. Jenže já už opravdu nemohla. Máma nás táhla kdo ví kudy bez pořádného odpočinku. Navíc jsem byla pořád navlhlá z vodu v jezeře a zima v horách mi nepomáhala. "Hepčíííííí," pšíkla jsem si. "Je mi zima," pípla jsem, ale bylo mi jasné, že se nikdo sarat nebude. Rodiče byli oba stejní. Ani jeden z nás se o nás nehodlal starat, což mě v srdíčku zabolelo. Nym by se starala. Jenže ta tu nebyla. Alastor mi nabídl pomoc v podobě táhnutí. Chvíli jsem jeho potah využila, ale i tak jsem cítila jak mi není dobře. Táta se nakonec rozhodl, že zastavíme a já hned využila nabídnutého pelechu, abych si mohla lehnout. Hned, co jsem si lehla, jsem se začala třást zimou.

//VVJ

Bráška si to ťapkal po mém boku. Jeden by si ho mohl splést se Siriusem, ale já je rozpoznala hned. Stačilo se prostě dobře podívat. "Mamka šla s Alastorem... Tam," ukázala jsem páčkou směr, kam dle mého názoru matka šla. Netušila jsem proč, tak jsem jen nakrčila čenich. "Zřícenina?" zopakovala jsem pečlivě po otci. Netušila jsem co myslí Možná tu noru z kamení. "Ten domeček z... Kamínků?" Zasekla jsem se a chvíli přemýšlela. "Ne dovnitř," nemohla jsem si vzpomenout na nějaká slovíčka. Zavrtěla jsem proto odmítavě hlavou. Alastor si začal hrát na chytrého, ale to už mi táta začal vše vysvětlovat. Něco už jsem věděla od mamky, ale i tak jsem ho poslouchala. Když mu zmizely tlapky, otevřela jsem v úžasu tlamu. "Hustý! Eště!" začala jsem otce vyzývat k další magické hře.
Taťka pak něco mluvil o našem domově. Že je tam alfa, co umí létat. "Pfff, má peší... Fujky," prohodila jsem zhnuseně. Vlk neměl mít peří. Vlk měl přece hezký a hebký kožíšek. Představa vlka s křídly mě tedy nenadchla. Až tu Alfu uvidím. Musím mu to říct... Že je fujky. Ťapkala jsem za tátou a už jsme skoro byli doma. Unavené tlapky se mi už pletly a já nevěděla jak dojdu až do našeho domova. Bude to do kopce a to mě děsilo. "Poneseš mě?" zeptala jsem se táty.

//Za tátou