Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zamrkala jsem. Všechno bylo pořád černé. Musela jsem zamrkat znovu, abych rozehnala tu temnotu, ale všechno se začalo točit. Přivčela jsem očíčka zase hezky k sobě. No tak musím se probudit, to říkala ta paní tamta divná... Znovu jsem tedy otevřela očíčk. Z tlamičky už mi nešla krev a měla jsem ji dokonale čistou. Zamrkala jsem a na prázdno polkla. Všechno se konečně začalo zastavovat. Rozpoznávala jsem práchu a tátu. Chtěla jsem se posadit, ale hlavička se mi zase zamotala a tak jsem radši zůstala sedět. "Tatí?" zeptala jsem se omámeně, protože mi pořád ještě nedocházelo, že jsem omdlela. "Já neumžela?" Znovu jsem pomateně zamrkala. Celá jsem si přišla nějak vláčná a roztahaná, jako ta mlha, která byla v tom lesíku s tou divnou vlčicí, která sbírala zuby. Konečně jsem si začala vzpomínat. "Vypadnul mi zub," řekla jsem nakonec tátovi vítězoslavně, i když vypadal dost nabručeně. "A ta divná lůžová vlčice je plý sbílá. Dělá si z nich plášek a v tom se koupe a za můj zoubek mi slíbila, že mi něco dá, ale dala mi pěkný houby," postřežovala jsem si tátovi i bráchovi.
Začínalo mi být lépe a lépe. Pravděpodobně jsem jen omdlela ze šoku, že mi vypadl zub. Nikdy jsem nekrvácela a nikdy mi zub nevypadl, takže moje chování nebylo ani přehnané ani hrané. Prostě jsem nebyla připravená, že se takováhle věc může stát. "Je nolmální, že padají zuby?" zeptala jsem se táty. Ležela jsem na břiše a jen k němu zvedala hlavičku.

//Navazuji na hru v Ellisině údolí.

Musela jsem umřít. Rozhodně jsem musela umřít. Měla jsem to celé živě před očima. Nejprve mi vypadnul zoubek, pak mi začala z tlamičky kapat krev, pak se mi zamotala hlava a pak... a pak jsem umřela. Přesně tohle se přeci děje, když jeden umře. Bylo to přeci tak jasné. Jasné jako den. Takže jsem umřela... Začala jsem se zmateně rozhlížet kolem. Nepamatovala jsem si, kde jsem to byla naposledy. Byl tam Alastor a byli jsme v lese strejdy Arcanuse a hráli jsem si, ale pak se mi zamotala ta hlava a pak mi vypadl zoubek, nebo to bylo naopak? Zmateně jsem nakrčila čeníšek. Nebyla jsem ráda, že jsem umřela, ale aspoň už mne nemusel děsit vypadnutý zoubek. Ani jsem už necítilakrev v tlamičce. Rozhodla jsem se porozhlédnout se po okolí. Všechno se zdálo divně rozmazané. Na nic jsem nedokázala zaostřit. Když jsem udělala krok k něčemu, co byl asi strom, vzdálilo se to ode mne. Když jsem se rozeběhla, začalo to taky utíkat ode mne. Naštvaně jsem si kecla na zadek. Jestli je tohle Smlt, tak mě to nebaví. Znuděně jsem si zývla."Chau," vyšlo ze mě a pak jsem si mlaskla.
"Cahu," ozvalo se mi za zády. "Co to děláme?" Jako by ten hlas byl složený ze stovky malinkatých zvonečků. Poplašeně jsem se otočila, abych se podívala na toho, kdo na mě mluvil. Byla to podivná vlčice. Vznášela se několik centimetrů nad zemí na nějakém kousku mlhy, nebo možná obláčku. Levitovala tam a koukala na mě. Zmateně jsem zamrkala a ona zopakovala moje rychlé mrkání. Udělala jsem krok dozadu a naklonila hlavu. Ona se posunula taky dozadu a naklonila hlavu. "To je divná hra," zasmála se na mě. Začala jsem si ji prohlížet. Byla celá bílá a měla velkou nadýchanou srst. Byla tak dlouhá a hebká, že jsem se jí chtěla dotknout, ale maminka říkala, že nemám šahat na cizí, kdo ví kde se váleli. Její oči měnily barvu s každým mrknutím. Když naklonila hlavu uviděla jsem na jejím krku náhrdelník z malinkatých bílých kamínků, ne nebyly to kamínky, byly to zoubky. Zaměřila jsem se zpátky na její srst. Ta se zdála bílá, ale po lepším pohledu jsem viděla, že je růžová jako když jde sluníčko spát a mráčky začnou být růžové. "Ty neumíš mluvit?" zeptala se mě ustaraně. "Ty jsi Smlt?" zeptala jsem se jí bez odpovědi na její otázku. Jestli je tohle Smrt tak nechápu, proč se jí dospěláci tolik bojí. Vždyť je růžová... Nakrčila jsem čenich. "Já?" zeptala se mě zmateně. "No, vypadl mi zoubek, pak mi začala téct klev, no a pak se mi zamotala hlava a pak jsem asi spadla... a teď jsem tady. Takže já jsem asi mltvá a ty jsi Sml...Smrt," řekla jsem v rychlosti, ale na poslední slovo jsem dala důraz, abych ho dobře vyslovila. Vlčice se chvíli zdála zmatená a pak se rozesmála. Ten smích mě už začal štvát. "Já nejsem Smrt, jsem zoubková víla, sbírám zoubky," prohodila se smíchem. "Sbíláš zoubky? Na co?" zeptala jsem se jí s údivem. Kdo by zbíral osliznuté a zakrvácené zoubky. Pod tlapičkou jsem náhle ucítila ten svůj. Ani nevím kde se tam vzal. "Ano sbírám je. Namelu je na prášek a pak se v nich koupu, abych měla tak hezky růžovou srst," prozradila mi růžovka šeptem, jako by to bylo nějaké velké tajemství. "FUUUUJ! Koupat se v zubech od krve...Bléé," naznačila jsem, že zvracím jen z té představy. To tu vílu asi naštvalo, protože se nakrčila a pohodila ocasem. "No ale počkat, jestli je sbíláš, tak plo tebe mám nabídku," prohodila jsem. Maminka přece říkala, že Smrt i Život nabízejí věci za jiné věci, tak proč něco nechtít od téhle. "Dám ti svůj, plvotš...plvotčí...plvošít...ty víš co chci, ten nejkvalitnější zoubek. Z něj budeš mít kožíšek lůžoví jako nikdy, plotože je od vlčete té nejklásnější vlčice a toho nejsilnějšího vlčáka," vychvalovala jsem svůj zoubek. "Dám ti ho, za dáleček plo Smlt," dodala jsem, aby věděla co po ní za svůj zub chci. "Bereš?" Odtáhla jsem tlapku a ukázala jí svůj osliznutý a krvavý zub. Hned po něm skočila. "To je přesně to, co potřebuju," dodala zasněně a prohlížela si můj nechutný zub. "Dobše, tak mi to teď dej a pak mě nějak vlať domů," prohodila jsem nadšená, ze svého obchodu. "Dobře ty... obchodnice," odvětila. Čekala jsem, až mi dá, to co mi slíbila, ale ona místo toho na mě kýchla."Hepší... Spi!" Upadla jsem do spánku.

// 1. - dovolím si dopsat číslo návštěvy -> EDIT M.

Koukala jsem zmateně na Alastora, který koukal poděšeně na mě. Hned co se zvedl ze země, samozřejmě. Tlamička mě bolela a cítila jsem v ní něco tvrdého. Dala jsem si k tlamičce packu a vyplivla tutvrdou věc ven. Okamžitě jsem ucítila divnou chuť. Chutnalo to stejně kovově, jako když jsme papkali masíčko, ale já tentokrát nic nepapkala. Na tlapičce jsem měla malinkatý bílý zoubek. Kecla jsem si na zadek. "Alíííí," pípla jsem a zděšeně koukala na zoubek na mé pacičce. Z tlamičky mi začala kapat trochu krve, která se neměla jak dostat jinam. "Moje zoubky?! Umílám?!" vyštěkla jsem dramaticky. Možná až moc dramaticky. Pohodila jsem u toho hlavičkou, ale to jsem neměla dělat. Ještě chvíli jsem koukala na bráchu než se mi z toho prudkého pohybu zamotala hlava. Viděla jsem před očima hvězdičky a tmu. Nevím proč, ale něco nebylo v pořádku. Černota postupovala a postupovala a já víc a víc ztrácela vědomí. Ani jsem se nepamatovala, jestli jsem spadla na zem nebo jsem jenom zůstala nepřítomně sedět před bráchou.

Tiše jako myška jsem ležela na skále a čekala jsem až mě Alastor najde. Pobíhal všude kolem dokola, ale nemohl mě najít. Nejprve zkusil čuchat, což bylo chytré, ale moc mu to nepomohlo. Jen jsem se snažila přemoci, abych se nezasmála. Nesmím vydat ani hlásku! Al chodil všude možné a pak se zastavil a začal se koukat pryč do lesa. To byla moje chvilka. Opatrně jsem se nadzvedla a zavrtěla prdelkou. Byla jsem kousíček od okraje, když jsem se odrazila a vyskočila do vzduchu. Dopadla jsem na Alastora velou svou vahou, takže se mu podlomily nožky a spadl na zem. Ležela jsem na bráchovi a mírně ho kousla do zátylku. "A mám tě!" vypískla jsem, šťastná že mám aspoň na chviličku nějakou dominanci nad svým bráchou, než se mu podaří mě shodit na zem. "A teď tě sním?!" vyštěkla jsem a začala bráchovi kousat do krku, oušek a všude kam jsem tlamou dosáhla. Moje zoubky jako jehličky se zakusovaly do bráchovy srsti, ale najednou jsem ucítila ostrou bolest v tlamičce. "JAUÍ!" vyjekla jsem a brácha měl šanci se vysmeknout.

Zmateně jsem nakrčila čeníšek. "Žíkal něco o nějakém Pánu, ale netuším koho myslel... Asi někoho potkal cestou s mámou," řekla jsem a trochu smutně svěsila hlavičku. "Myslíš, že se jí po nás na těch cestách stýská?" zeptala jsem se a opřela se o bráchu. Ten začal nadšeně vyprávět o tom, že se těší že bude mít magii a bude moct udělat mech. "Mě by zajímalo kolik jich je... myslím ty magie... nemůžou všichni pšece dělat mech?" povzdechla jsem si a nakrčila jsem čumáček, tentokrát v zamyšlení. Muselo jich existovat mnohem víc než víme. Táta uměl ovládat přírodu, máma podle všeho dávala rány. Ten náš Alfák, kterého jsem nikdy neviděla uměl létat, pokud jsem si to dobře pamatovala. A pak taky někdo musel udělat ten oheň, když mi byla ta zima.
Najednou mne z přemýšlení vytrhl brácha, který po mě skočil. "Wíííííí," vypískla jsem smíchy a překvapením, když mi začal ukazovat zoubky hezky z blízka. "Smldí ti z tlamy," vypískla jsem a vykroutila se z jeho sevření. Vyběhla jsem plným sprintem za skálu, která byla za námi a dávala nám stín. Bylo mi jasné, že bráchovi neuteču a že budu muset vymyslet jiný plán. Rychle, ale opatrně jsem vyskočila na tu skálu. Vytáhla jsem se nahoru a lehla si. Hlavičku mezi tlapky. Pokud by mě brácha hledal, musel by se podívat nahoru, aby uviděl špičky mých uší.

Al vypadal dost rozrušeně, ale rychle se uklidnil a pak se pustil do řešení mé situace se Siriusem. "Myslel," řekla jsem mu smutně. "Máma mu šekla ať to nešíká, když mi tak šekl poplvé. I Aw mu to šíkala, ale on to pak sačal kšišet úplně moc nahlas," postěžovala jsem si na chování druhého bratra, který se ke mně choval opravdu nepěkně. Naštěstí mě Al hned přivedl na jiné myšlenky, když se mě zeptal na něco, co už vím. "Ano, vím vím," řekla jsem radostně, že můžu ukázat, jak jsem chytrá a inteligentní. "Smlt, tedy SmRt, žije v takovém divném domečku z kamínků v lese s vysokými stlo...stlo...stromy," řekla jsem a pak jsem se zamyslela, co nám to máma vlastně ještě říkala? "Jo není moc hodná a má blášku, který hodný je. Ale mamka ho nemá láda. No a ta Sm..Smrt je naše kmotla, to nevím co teda je když je někdo kmotla, ale je prrrostě naše no... To šíkříkala máma," vychrlila jsem ze sebe. "No a ta Smrt ti dá jakože magii nebo co a plý dala nějakou možná teda, nějakou hezkou magii nám, lepší než mají ostaní. Ale to uvidíme až budeme aspoň takhle velcí," dodala jsem a tlapičkou ukázala nějakou náhodnou výšku. V podstatě jsem Alastorovi řekla všechno, co jsem se od mámy dozvěděla o Smrti a tom jak to tu funguje. Víc už jsem toho v hlavince neměla.

Brácha byl nadšený z toho že vyhrál. Nejprve skočil do té nechutné vody a začal vyvádět. "No fuuuuj," zabručela jsem nahlas, protože to bylo celé nechutné. Kolem létala voda a bláto. Jenomže to už brácha vyrazil ke skále, která tu byla. Ta silně smrděla místní smečkou. Nakrčila jsme čumák, ale hezkým stínem jsem nepohrdla, takže jsem zalezla k bráchovi. Ten se pustil do vyprávění. Bylo ho slyšet po celém údolí a navíc u toho i ukazoval tlapkami. Kdyby mohl tak u toho snad i skáče. Ten výlet ho dost nadchl, to jsem pochopila hned. Jen jsem kývala hlavou a snažila si ta zvířata, co jí stromy představit. "Jé tak ti jsou difní," řekla jsem a zasmála se, protože jsem si nedovedla ani představit, jak jím větev. Určitě neví, co je doblé a ploto jedí stlomečky. Byla jsem celá vzrušená, takže moje slova i myšlenky byla nedokonalá. Když jsem se nesoustředila moje výslovnost byla ta tam. "Sílius mi šekl, že jsem cuchta a máma mu dala lánu," zašeptala jsem trochu provinile, protože mi bylo brášky líto. "Všichni šíkali, že cuchta se nešíká. Že je to ošklivé slovíčko, ale já nefím co znamená," dodala jsem a svěsila hlavičku smutně, že nejsem tak chytrá, jak bych chtěla být.

//Asgarský hvozd

Alastor se rozhodl běžet za mnou. Byla jsem ráda, že se nerozhodl jít s mámou a Siriusem. Že se jim chce pořád někam chodit. To už mne ale předběhl Alastor. Běželi jsme do nějakého údolí, které mělo dole menší kaluž plnou vody. Brácha byl předemnou a pak vyhrál. "Vyhlál si," šekla jsem Alastarovi a popadala dech. Nebyla jsem na tyhle běhy stavěná. Pořád jsem byla moc malinkatá na to, abych pobíhala po lese nějak dlouho. Sedla jsem si na zadeček a rozhlížela se po okolí. Nebylo tu skoro nic, až na jednu skálu a tu kaluž. "Tak jak bylo s tátou?" zeptala jsem se bráchy zvědavě. "Viděl jsi něco zajímavé?" Byla jsem ráda, že si mám s kým povídat. Dospělý vedou pořád nějaké řečičky, ale nikdy je nevysvětlí. Trochu mne mrzelo, že jsem se nemohla dál bavit s Awnay, protože ta se aspoň trochu snažila, abych ji pochopila, ale jinak nikdo. Nakrčila jsem čumáček a čekala, co mi brácha řekne.Možná viděl něco úžasnějšího než já! Nebo možná neviděl vůbec nic?! Všechno bylo možné a brácha mohl vidět a zažít cokoli.

Awnay se rozeběhla někam za nějakým vlkem, který se tu objevil. Sirius mi začal říkat, že jsem cuchta. A dostal za to ránu. Na mě tu bylo až moc vlků, takže jsem se rozhodla, že se půjdu proběhnout lesem. "Maminko, půjdu se projít, ale zůstanu v lese, nevadí?" věděla jsem, že jí to vadit nebude. "Ano ráda tady zůstanu," dodala jsem, když se mamka začala zvedat, že vyrazí se Siriusem zase dál. Pořád někam chodí. Siriuse už musí bolet tlapky.Mrskla jsem ocáskem a pak se rozeběhla pryč. Ucítila jsem tátu a Ala. Sirius je asi cítil taky, takže jsme se tam potkali. "Ahoj tatí," uvítala jsem otce vrtěním ocásku. Ráda jsem ho viděla a ráda bych si s ním promluvila, ale bylo tu moc vlků. "Jdu se proběhnout po lese, třeba najdu tu tajnou magii co tu mají," vysvětlila jsem tátovi a pustila se do rychlého běhu. "Kdo bude poslední je špinavá mrrrršina," křikla jsem a čekala jestli se někdo chytne. Pokud se nebudou chtít nahánět bráškové, možná někdo z dospěláků. Na mě tu bylo už moc vlků a chtěla jsem si někde odpočinout.

//Ellisino údolí

Awnay mě začala poučovat jak mám říkat R."Já vím jak to šíší říkat, ale někdy mi to nejde," prohodila jsem rázně, až se to na vlče nehodilo. Strejda mě pak ujistil, že tu ségra někde je a Aw se přidala, že určitě provádí nějaké lumpárny. No a pak začala o nějaké legendě. "Jůů, legenda!" Zameškala jsem ocáskem. "Wow. A to slyšíš fakt všechno? A můžu to taky zkusit?" Pohledem js už hledala kámen, na který bych položila ucho. Jeden velký byl kousek od nás. Dala jsem tam ucho. A nic. "Nic neslyším," postěžovala jsem si nazlobeně.
Ale to už k nám někdo mířil. Byl to brácha a mamka. Brácha řekl nějaké slovíčko. Cuchta? Co to je? Podivila jsem se všem těm novým slovům. Asi to nebylo dobré slovíčko, když ho mamka i Awnay napomenuli. Strejda začal vysvětlovat, proč tu jsem. Já pomalu došla k mamce a otřela se jí o tlapku. Byla js ráda že tu je. "Čekám na ségru co není od tebe ale jiné maminky," vysvětlila jsem jí a bráchovi.

//Mahtae

Zastříhala jsem ušima. To že je na mne Aw naštvaná mne mrzelo. "No jo no jo, už utíkat nebudu," řekla jsme jí s klidem a pak následoval černého vlka, který se zval místní alfou. Bylo fajn mít tu takovýhle doprovod. Aspoň vím, že jsem tu v bezpečí a že mi nikdo nemůže nic říct nebo udělat. Popoběhla jsem a zachychotala se. Arcanus zavyl, ale pak se tak divně podíval. Něco tu asi nebylo v pořádku. "Kde je ségla?" zeptala jsem se ho zmateně, protože jsem čekala, že tu prostě bude a hned na zavolání svého alfáka k nám doběhne. No ona se k nám nehrnula a Arcanus se nehnrnul k ní. Pak dodal že musíme počkat. A já myslela, že alfa nikdy na nic nečeká! Jenom rozkazuje, žere a prdí. Mlaskla jsem a začala se tu ohlížet. Nikde nebylo nic zábavného. Les byl suchý a tuctový. Sedla jsem si na zem a byla jsem nešťastná. Tenhle výlet byl o ničem.

Ona to měla být oranžová, neb jsem nechtěla žlutou ani červenou (ohnivé barvy že ), vzhledem k tomu, že už je někdo měl... takže se našla barva přesně mezi

//Smrkový les

Moje plány na útěk vzaly za své. Awnay mě chytla do tlamy a nesla mě dál k řece. Zaujala jsem obranou pozici malého klubíčka. Nebyla jsem nejlehčí, ale pořád jsem byla tímto způsobem přenositelná. Vypadalo to, že míříme k řece. "Smrt je fajn," prohodila jsem nakonec. "Má moooc hezký domeček. A maminka říkala, že ji poprosila, aby nám dala nějaké hezké magie a že je naše k...kmotla... ale nevím, co to znamená být kmotla," řekla jsem zmateně, zatímco jsem se houpala Awnay v tlamě. Vlčice mi pomohla přes řeknu a pak mě položila na zem. (//menší manipulace, ale jinak nemám co psát).
S tlapkami na pevné zemi jsem se oklepala. "Bych to zvládla přejít," řekla jsem nebojácným hlasem. Ničeho jsem se nebála. Vody, ohně, země ani větru. Sněhu nebo vedra. Měsíce ani Slunce. Nebála jsem se ničeho, ani samotné Smrti ne. Pohodila jsem ocáskem a podívala se před nás. Les smrděl podobně jako strejda a malinkato, jako Awnay. Starobou a plísní. "Wau! Tady bydlí ségra?!" zeptala jsem se a pomalu vyrazila do lesa.

//Asgaarský hvozd

Bordel na strejdově uchu mne přestal zajímat v momentě, kdy se začalo mluvit o magiích. Strejda mi začal vysvětlovat, co znamenají magie. "O Smrti už vím," informovala jsem ho a zavrtěla ocáskem. Moc se mi nelíbilo, že budu muset počkat až vyrostu, abych mohla umět tyhle prďácký věci s věcmi kolem. "Já ci magii hned!" řekla jsem uraženě, protože mě nebavilo, jak všichni kolem dělají kdo ví co a já nemůžu nic. Awnay byla dost unavená, ale já už chtěla jít. Musím poznat svou novou sestru dřív než pšijde táta...."Awnýýýý!" houkla jsem na vlčici. "Nespinkej a jdeme. Spinkat budeš doma," řekla jsem a při těch slovech uchopila ocas vlčice do tlamy a snažila jsem se ji odtáhnout směrem pryč z lesa. Byla jsem strašně nedočkavá. Musela jsem být i děsně otravná, ale to mne nezajímalo. Já byla rozhodnutá, že jdeme a tak jdeme. Když se nikdo nezvedal dupla jsem packou a rozeběhla se pryč. Věděla jsem, že teď za mnou budou muset jít.

//Mahtae

Slastně jsem si mlaskla a otevřela oči. Pak jsem protáhla packy dopředu a dozadu a natáhla jsem se jak dlouhá tak široká. Bylo to trošku kočkoidní jednání, ale to se mohlo vlčatům tolerovat. Zamrkala jsem na domeček, který jsem měla kolem sebe. "Juuuu," houkla jsem a vykoukla z přístřešku ven. "Kdo to udělal?" začala jsem se hned vyptávat, protože magie mě moc zajímali, ale rodiče o nich moc nechtěli mlvuit. "Jak jste to udělali? To ci umět taky?!" začala jsem radostně vrtět ocáskem, že mne někdo konečně naučí, jak dělat tyhle čarovný techtle mechtle. To budou bráchové koukat až se vrátím a budu umět vytvořit domeček nahraní! Rozzářila jsem se a koukala ze strejdy na Awnay.
Poslouchala jsem strejdu, který zrovna mluvil o nějaké magii, kterou má spojenou s tím ošklivým kusem listu, co měl na uchu. "Oooo léčení? To taky umím?" začala jsem se vyptávat víc a víc. Byla jsem tak moc zvědavá. "Chceš to sumnmndat?" zapletla jsem se do slovíček. Byla jsem odpočatá a plná energie, takže jsem okamžitě začala Arcanusovi skákat po tom bordelu, co měl na uchu. Chtěla jsem ho dát dolů, ale byla jsem moc malinkatá, takže jsem jen poskakovala kolem jeho hlavy.