Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zmateně jsem nakrčila čeníšek. "Žíkal něco o nějakém Pánu, ale netuším koho myslel... Asi někoho potkal cestou s mámou," řekla jsem a trochu smutně svěsila hlavičku. "Myslíš, že se jí po nás na těch cestách stýská?" zeptala jsem se a opřela se o bráchu. Ten začal nadšeně vyprávět o tom, že se těší že bude mít magii a bude moct udělat mech. "Mě by zajímalo kolik jich je... myslím ty magie... nemůžou všichni pšece dělat mech?" povzdechla jsem si a nakrčila jsem čumáček, tentokrát v zamyšlení. Muselo jich existovat mnohem víc než víme. Táta uměl ovládat přírodu, máma podle všeho dávala rány. Ten náš Alfák, kterého jsem nikdy neviděla uměl létat, pokud jsem si to dobře pamatovala. A pak taky někdo musel udělat ten oheň, když mi byla ta zima.
Najednou mne z přemýšlení vytrhl brácha, který po mě skočil. "Wíííííí," vypískla jsem smíchy a překvapením, když mi začal ukazovat zoubky hezky z blízka. "Smldí ti z tlamy," vypískla jsem a vykroutila se z jeho sevření. Vyběhla jsem plným sprintem za skálu, která byla za námi a dávala nám stín. Bylo mi jasné, že bráchovi neuteču a že budu muset vymyslet jiný plán. Rychle, ale opatrně jsem vyskočila na tu skálu. Vytáhla jsem se nahoru a lehla si. Hlavičku mezi tlapky. Pokud by mě brácha hledal, musel by se podívat nahoru, aby uviděl špičky mých uší.

Al vypadal dost rozrušeně, ale rychle se uklidnil a pak se pustil do řešení mé situace se Siriusem. "Myslel," řekla jsem mu smutně. "Máma mu šekla ať to nešíká, když mi tak šekl poplvé. I Aw mu to šíkala, ale on to pak sačal kšišet úplně moc nahlas," postěžovala jsem si na chování druhého bratra, který se ke mně choval opravdu nepěkně. Naštěstí mě Al hned přivedl na jiné myšlenky, když se mě zeptal na něco, co už vím. "Ano, vím vím," řekla jsem radostně, že můžu ukázat, jak jsem chytrá a inteligentní. "Smlt, tedy SmRt, žije v takovém divném domečku z kamínků v lese s vysokými stlo...stlo...stromy," řekla jsem a pak jsem se zamyslela, co nám to máma vlastně ještě říkala? "Jo není moc hodná a má blášku, který hodný je. Ale mamka ho nemá láda. No a ta Sm..Smrt je naše kmotla, to nevím co teda je když je někdo kmotla, ale je prrrostě naše no... To šíkříkala máma," vychrlila jsem ze sebe. "No a ta Smrt ti dá jakože magii nebo co a plý dala nějakou možná teda, nějakou hezkou magii nám, lepší než mají ostaní. Ale to uvidíme až budeme aspoň takhle velcí," dodala jsem a tlapičkou ukázala nějakou náhodnou výšku. V podstatě jsem Alastorovi řekla všechno, co jsem se od mámy dozvěděla o Smrti a tom jak to tu funguje. Víc už jsem toho v hlavince neměla.

Brácha byl nadšený z toho že vyhrál. Nejprve skočil do té nechutné vody a začal vyvádět. "No fuuuuj," zabručela jsem nahlas, protože to bylo celé nechutné. Kolem létala voda a bláto. Jenomže to už brácha vyrazil ke skále, která tu byla. Ta silně smrděla místní smečkou. Nakrčila jsme čumák, ale hezkým stínem jsem nepohrdla, takže jsem zalezla k bráchovi. Ten se pustil do vyprávění. Bylo ho slyšet po celém údolí a navíc u toho i ukazoval tlapkami. Kdyby mohl tak u toho snad i skáče. Ten výlet ho dost nadchl, to jsem pochopila hned. Jen jsem kývala hlavou a snažila si ta zvířata, co jí stromy představit. "Jé tak ti jsou difní," řekla jsem a zasmála se, protože jsem si nedovedla ani představit, jak jím větev. Určitě neví, co je doblé a ploto jedí stlomečky. Byla jsem celá vzrušená, takže moje slova i myšlenky byla nedokonalá. Když jsem se nesoustředila moje výslovnost byla ta tam. "Sílius mi šekl, že jsem cuchta a máma mu dala lánu," zašeptala jsem trochu provinile, protože mi bylo brášky líto. "Všichni šíkali, že cuchta se nešíká. Že je to ošklivé slovíčko, ale já nefím co znamená," dodala jsem a svěsila hlavičku smutně, že nejsem tak chytrá, jak bych chtěla být.

//Asgarský hvozd

Alastor se rozhodl běžet za mnou. Byla jsem ráda, že se nerozhodl jít s mámou a Siriusem. Že se jim chce pořád někam chodit. To už mne ale předběhl Alastor. Běželi jsme do nějakého údolí, které mělo dole menší kaluž plnou vody. Brácha byl předemnou a pak vyhrál. "Vyhlál si," šekla jsem Alastarovi a popadala dech. Nebyla jsem na tyhle běhy stavěná. Pořád jsem byla moc malinkatá na to, abych pobíhala po lese nějak dlouho. Sedla jsem si na zadeček a rozhlížela se po okolí. Nebylo tu skoro nic, až na jednu skálu a tu kaluž. "Tak jak bylo s tátou?" zeptala jsem se bráchy zvědavě. "Viděl jsi něco zajímavé?" Byla jsem ráda, že si mám s kým povídat. Dospělý vedou pořád nějaké řečičky, ale nikdy je nevysvětlí. Trochu mne mrzelo, že jsem se nemohla dál bavit s Awnay, protože ta se aspoň trochu snažila, abych ji pochopila, ale jinak nikdo. Nakrčila jsem čumáček a čekala, co mi brácha řekne.Možná viděl něco úžasnějšího než já! Nebo možná neviděl vůbec nic?! Všechno bylo možné a brácha mohl vidět a zažít cokoli.

Awnay se rozeběhla někam za nějakým vlkem, který se tu objevil. Sirius mi začal říkat, že jsem cuchta. A dostal za to ránu. Na mě tu bylo až moc vlků, takže jsem se rozhodla, že se půjdu proběhnout lesem. "Maminko, půjdu se projít, ale zůstanu v lese, nevadí?" věděla jsem, že jí to vadit nebude. "Ano ráda tady zůstanu," dodala jsem, když se mamka začala zvedat, že vyrazí se Siriusem zase dál. Pořád někam chodí. Siriuse už musí bolet tlapky.Mrskla jsem ocáskem a pak se rozeběhla pryč. Ucítila jsem tátu a Ala. Sirius je asi cítil taky, takže jsme se tam potkali. "Ahoj tatí," uvítala jsem otce vrtěním ocásku. Ráda jsem ho viděla a ráda bych si s ním promluvila, ale bylo tu moc vlků. "Jdu se proběhnout po lese, třeba najdu tu tajnou magii co tu mají," vysvětlila jsem tátovi a pustila se do rychlého běhu. "Kdo bude poslední je špinavá mrrrršina," křikla jsem a čekala jestli se někdo chytne. Pokud se nebudou chtít nahánět bráškové, možná někdo z dospěláků. Na mě tu bylo už moc vlků a chtěla jsem si někde odpočinout.

//Ellisino údolí

Awnay mě začala poučovat jak mám říkat R."Já vím jak to šíší říkat, ale někdy mi to nejde," prohodila jsem rázně, až se to na vlče nehodilo. Strejda mě pak ujistil, že tu ségra někde je a Aw se přidala, že určitě provádí nějaké lumpárny. No a pak začala o nějaké legendě. "Jůů, legenda!" Zameškala jsem ocáskem. "Wow. A to slyšíš fakt všechno? A můžu to taky zkusit?" Pohledem js už hledala kámen, na který bych položila ucho. Jeden velký byl kousek od nás. Dala jsem tam ucho. A nic. "Nic neslyším," postěžovala jsem si nazlobeně.
Ale to už k nám někdo mířil. Byl to brácha a mamka. Brácha řekl nějaké slovíčko. Cuchta? Co to je? Podivila jsem se všem těm novým slovům. Asi to nebylo dobré slovíčko, když ho mamka i Awnay napomenuli. Strejda začal vysvětlovat, proč tu jsem. Já pomalu došla k mamce a otřela se jí o tlapku. Byla js ráda že tu je. "Čekám na ségru co není od tebe ale jiné maminky," vysvětlila jsem jí a bráchovi.

//Mahtae

Zastříhala jsem ušima. To že je na mne Aw naštvaná mne mrzelo. "No jo no jo, už utíkat nebudu," řekla jsme jí s klidem a pak následoval černého vlka, který se zval místní alfou. Bylo fajn mít tu takovýhle doprovod. Aspoň vím, že jsem tu v bezpečí a že mi nikdo nemůže nic říct nebo udělat. Popoběhla jsem a zachychotala se. Arcanus zavyl, ale pak se tak divně podíval. Něco tu asi nebylo v pořádku. "Kde je ségla?" zeptala jsem se ho zmateně, protože jsem čekala, že tu prostě bude a hned na zavolání svého alfáka k nám doběhne. No ona se k nám nehrnula a Arcanus se nehnrnul k ní. Pak dodal že musíme počkat. A já myslela, že alfa nikdy na nic nečeká! Jenom rozkazuje, žere a prdí. Mlaskla jsem a začala se tu ohlížet. Nikde nebylo nic zábavného. Les byl suchý a tuctový. Sedla jsem si na zem a byla jsem nešťastná. Tenhle výlet byl o ničem.

Ona to měla být oranžová, neb jsem nechtěla žlutou ani červenou (ohnivé barvy že ), vzhledem k tomu, že už je někdo měl... takže se našla barva přesně mezi

//Smrkový les

Moje plány na útěk vzaly za své. Awnay mě chytla do tlamy a nesla mě dál k řece. Zaujala jsem obranou pozici malého klubíčka. Nebyla jsem nejlehčí, ale pořád jsem byla tímto způsobem přenositelná. Vypadalo to, že míříme k řece. "Smrt je fajn," prohodila jsem nakonec. "Má moooc hezký domeček. A maminka říkala, že ji poprosila, aby nám dala nějaké hezké magie a že je naše k...kmotla... ale nevím, co to znamená být kmotla," řekla jsem zmateně, zatímco jsem se houpala Awnay v tlamě. Vlčice mi pomohla přes řeknu a pak mě položila na zem. (//menší manipulace, ale jinak nemám co psát).
S tlapkami na pevné zemi jsem se oklepala. "Bych to zvládla přejít," řekla jsem nebojácným hlasem. Ničeho jsem se nebála. Vody, ohně, země ani větru. Sněhu nebo vedra. Měsíce ani Slunce. Nebála jsem se ničeho, ani samotné Smrti ne. Pohodila jsem ocáskem a podívala se před nás. Les smrděl podobně jako strejda a malinkato, jako Awnay. Starobou a plísní. "Wau! Tady bydlí ségra?!" zeptala jsem se a pomalu vyrazila do lesa.

//Asgaarský hvozd

Bordel na strejdově uchu mne přestal zajímat v momentě, kdy se začalo mluvit o magiích. Strejda mi začal vysvětlovat, co znamenají magie. "O Smrti už vím," informovala jsem ho a zavrtěla ocáskem. Moc se mi nelíbilo, že budu muset počkat až vyrostu, abych mohla umět tyhle prďácký věci s věcmi kolem. "Já ci magii hned!" řekla jsem uraženě, protože mě nebavilo, jak všichni kolem dělají kdo ví co a já nemůžu nic. Awnay byla dost unavená, ale já už chtěla jít. Musím poznat svou novou sestru dřív než pšijde táta...."Awnýýýý!" houkla jsem na vlčici. "Nespinkej a jdeme. Spinkat budeš doma," řekla jsem a při těch slovech uchopila ocas vlčice do tlamy a snažila jsem se ji odtáhnout směrem pryč z lesa. Byla jsem strašně nedočkavá. Musela jsem být i děsně otravná, ale to mne nezajímalo. Já byla rozhodnutá, že jdeme a tak jdeme. Když se nikdo nezvedal dupla jsem packou a rozeběhla se pryč. Věděla jsem, že teď za mnou budou muset jít.

//Mahtae

Slastně jsem si mlaskla a otevřela oči. Pak jsem protáhla packy dopředu a dozadu a natáhla jsem se jak dlouhá tak široká. Bylo to trošku kočkoidní jednání, ale to se mohlo vlčatům tolerovat. Zamrkala jsem na domeček, který jsem měla kolem sebe. "Juuuu," houkla jsem a vykoukla z přístřešku ven. "Kdo to udělal?" začala jsem se hned vyptávat, protože magie mě moc zajímali, ale rodiče o nich moc nechtěli mlvuit. "Jak jste to udělali? To ci umět taky?!" začala jsem radostně vrtět ocáskem, že mne někdo konečně naučí, jak dělat tyhle čarovný techtle mechtle. To budou bráchové koukat až se vrátím a budu umět vytvořit domeček nahraní! Rozzářila jsem se a koukala ze strejdy na Awnay.
Poslouchala jsem strejdu, který zrovna mluvil o nějaké magii, kterou má spojenou s tím ošklivým kusem listu, co měl na uchu. "Oooo léčení? To taky umím?" začala jsem se vyptávat víc a víc. Byla jsem tak moc zvědavá. "Chceš to sumnmndat?" zapletla jsem se do slovíček. Byla jsem odpočatá a plná energie, takže jsem okamžitě začala Arcanusovi skákat po tom bordelu, co měl na uchu. Chtěla jsem ho dát dolů, ale byla jsem moc malinkatá, takže jsem jen poskakovala kolem jeho hlavy.

// Well já se akce účastnit nemůžu, takže Row jde spát. Klidně mě přeskakujte já napíšu zase až ráno zítra :)

//Z. g.

Následovala jsem strejdu, který prohlásil, že je pravda, že jde sluníčko spát. Že za chvíli vykoukne měsíc. "To bílý?" zeptala jsem se trochu přitrouble. No byla jsem už moc unavená a moc mi to nemyslelo. musím se vyspinkat. Až se vyspinkám bude mi určitě lépe. "Auiii," zývla jsem si. Strejda navrhl, ať si odpočinu taky. Že najdeme nějaký úkryt. No já byla moc unavená i na hledání nějakého lepšího spinkacího místa. Zašvihala jsem ocáskem a lehla si na zem. "Já se prosím prospím tady,"podotka jsem. To už se mi začala zavírat očíčka. O čem se bavili dospěláci dál jsem neslyšela. do říše snů mě odnesl spánek. Jediné, co bylo slyšet bylo moje tichounke chrupkani.

Měla jsem malinkatý ocásek, který se houpal z jedné strany na druhou. Moje tlapičky se pomalu odrážely od země, jak jsem hopkala vstříct novým dobroružstvím. Miniaturní čeníšek se zachvěl při každém novém pachu, který jsem cítila ve vzduchu. Mihnul se kolem mě motýlek a já mu radostně zaštěkala na pozdrav. Měsíční světlo se rozlévalo po krajině, ale já si z toho nic nedělala. Možná bych se měl bát, byla jsem přeci jneom malé vlčátko, co by nemělo pobíhat venku v noci samo. Máma mě však vychovala a připravila na všechny možné i nemožné nástrahy nočního světa. Mrskala jsem si ocáskem, jako malinkatým bičíkem, který popohání a odhání každého. Možná bych se mohla podívat k tomu jezeru támhle... Mohla bych tam jít a zaplavati si... Mmmm mohla bych jít do hor a podívat se dolů... Mohla bych navštívit poušť a sledovat písek... Mohla bych... Myšlenky mi prolétaly hlavinkou a já se snažila zachytit alespoň jednu z nich. Měsíček mi osvětloval cestu, kterou jsem se rozhodla vydat. Místo, kde jsem se nacházela, jsem neznala, ale tlapky mne nesly sebejistě, jako bych tu už někdy byla. Magie kraje na mne dýchala a já si to užívala. Mít magické spojení se samotnou Gallireou je fajn. Možná ho mají všichni? Možná jenom ti, co se tu narodí? Magie mi prostě vřela v žilách a já se rozhodla tomu nebránit.

//Ragar

Znechuceně jsem nakrčila čeníšek. "Kdo to kdy viděl, aby se vlče vozilo na vlkovi?" zeptala jsem se pohoršeně Awnay, která se nabídla, že mne ponese. Naši mě čas od času takhle nosili, když jsem byla malá, ale momentálně mi to přišlo nedůstojné. Vzhledem k tomu, že si ti dva povídali mi bylo jasné, že do zubů mě asi nikdo nevezme a tak jsem za nima klusala po vlastních. Když jsme tu šli dříve s maminkou, bylo to tu po dešti samá bahnitá dírka, ale teď to nebylo tak hrozné. Na pláni rostla vysoká tráva, takže jsem v ní zmizela. Musela jsem jít těsně Arcanusovi v patách, abych se neztratila. Ty jo! Kdybych se tu teď zastavila, tak už nikdy nenajdu cestu ven! Přidala jsem ostražitě do kroku a následovala tlapky černého vlka, který kráčel přede mnou. Musela jsem klusat, abych jeho tempu stačila. Sice šel poměrně pozvolna na dospělého vlka, ale pro malé vlče to bylo vražedné tempu.
Oni dva se pořád o něčem bavili. Nějaká vlčata a blá blá blá. "Pfff," vyfrkla jsem kus nějaké kytky, která mi vletěla do čenichu, jak jsem zhluboka dýchala. Pohazovala jsem ocáskem a připadala jsem si jako ta největší paní světa. "Puňťa jde spát?" zeptala jsem se a podívala se na tu žlutou kouli na nebi, která se začala až moc posouvat za hory. Taky bych šla spát... Ale ne musím ťapkat! Odhodlaně jsem tedy pokračovala v chůzi.

//Smrkáč

Tatínek i Al se semnou rozloučili a vyrazili na lov. Zůstala jsem tu se strejdou Arcanusem a Awnay. Zvesela jsem pohodila ocáskem, i když jsem pořád byla dost nervózní. "Já to zvládnu," řekla jsem strejdovi, který se strachoval, že se bez mamky a taťky budu bát. Zavrtěla jsem ještě vzdorovitě hlavičkou, abych svá slova podpořila i neverbálně. Awnay se začala hned vyptávat zda se někam chystáme a že já nejdu s tátou a bráchou. Nadechla jsem se, že jí odpovím, ale strejda mě předběhnul a všechno jí řekl. Já umím mluvit! Běsnila jsem ve své hlavince, ale nechtěla jsem naštvat strejdu, a proto jsem mu nic neřekla. Awnay nevypadala moc nadšeně, že jdu se strejdou, ale to mi bylo šumák. Pokud jsem jí vadila jenom dobře. Zavrtěla jsem ocáskem a následovala černého vlka směrem pryč z hor. Cesta to nebyla nejpříjemnější, ale já jsem byla ráda, že budu možná někde, kde je tepleji. V horách se mi poslední dobou přestávalo líbit.
Věděla jsem, že jdeme na tu velkou placku, kde se špatně chodilo. "Mošná budu potše...potřebovat pomoct," pípla jsem na strejdu, když jsme se začali ubírat směrem, odkud jsem se nedávno vrátila s tátou a Alem. Nechtělo se mi moc náš mini průvod zdržovat, ale taky jsem nechtěla vypadat jako slabota.

//Za strejdou