Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moje tlamička byla nateklá a opuchlá. Bylo to nepříjemné. To mě bude tlamička bolet takhle pořád?! Od té doby, co mi tatínek vysvětlil, jak to chodí mě to přestávalo bavit. Nejdřív jsem si myslela, jaká to nebude psina, když mi budou vypadávat zoubky, ale pak jsem zjistila, že to někdy bolí až moc. No představte si to. To si takhle žužláte nádhernou srnčí kost a na jednou křup, zub venku. Nebo se zakousnete do masa a hoplá, další padá na zem. Viděla jsem to u brášků, jak jim takhle padaly zoubky, ale já měla na vypadávání zoubků jiná kouzla. První mi vypadl úplnou náhodou při honičce s bráchou. Druhý jsem si musela vyrazit o skálu, abych se dostala z tohohle snového místa. A třetí... třetí mi vypadl, když jsem se pokoušela jíst tu sypkou věc, kterou Nym označila za písek. Nechutné. Já prostě nemůžu mít štěstí na bezbolestné vypadnutí zubu. Přejela jsem si jazykem po místě kde byla díra. Bylo to nepříjemné takhle o něco přijít. Jako když vám něco chybí, ale vlastně nechybí.
Zamyšleně jsem se rozhodla vydat na cestu kolem. Mohla bych tenhle hezký snový svět prozkoumávat. Naposledy jsem zjistila podivnou věc. Pokud se tu pokusíte zabít, tak se vám nic nestane. Na druhou stranu se, ale ani neprobudíte. Stejně tak, když narazíte do zdi, tak se nemusíte bát, že by to nějak extra bolelo. A ani po probuzení to nebolí. Hlavním problémem tohoto světa, bylo právě ono probuzení. Jediný způsob, který jsem dosud objevila, jak se odsud dostat, bylo podplatit tu podivnou vlčici zubem a to se mi nelíbilo. Sice mi občas něco hezkého dala, ale já jsem rozhodně nechtěla vyměňovat svoje cené zoubky za nějaké malinkaté a podřadné kousky diamantů. Chtěla jsem něco jiného něco lepšješího. Možná že mušle nebo nějaký kamínek, by byly lepší... Co když by Smrt taky brala zuby? Mohla bych jít za ní a zkusit si je vyměnit tam. Byla to zajímavá úvaha. Rozhodně bych Smrt ráda navštívila. Podle toho jak o ní všichni mluví to musela být skvělá vlčice. Musela si nějak u všech sjednat respekt, ale já ještě netušila jak. Mohla bych se to od ní dozvědět a pak si ten respekt vymáhat na ostatních taky. Nakrčila jsem pobaveně čumáček nad svou vlastní prohnaností.
Dneska mi tu něco nesedělo. Za normálních okolností by tu už ta podivná vlčice poletovala na tom svém obláčku. A já bych jí mohla hned něco vypálit. Jenže uběhlo několik minut, možná i hodin, a ona pořád nikde. "Haloooo!" křičela jsem cestou, jak jsem se tak procházela. Cítila jsem tu několik pachů, ale neviděla jsem během svého putování nikoho. Les pořád mizel v mlze na okrajích mého vidění a cesta se táhla dál a dál. Najednou byla předemnou podivná věc. Byla celá z kamene. Pomalu jsem k ní došla a vyškrábala se na ni tak, abych viděla, co je nahoře. Uprostřed té věci byla díra a nad ní ve vzduchu vysel obláček. "Pšej...Přej si ... něco?!" přečetla jsem zmateně ty klikyháky, kterým jsem najednou rozuměla. Zavřela jsem očíčka a nadechla se. Mohla jsem si přát, co jsem chtěla. Nesmím svoje přání vyplácat. "Přeju si.... přeju... přeju si aby se bláškové pr..přestali hádat, a.... aby se pro mě maminka vrátila na poušť a... a... oblásky a mušlišky, protoše jsou hefké," řekla jsem a hodila jsem svůj zoubek do díry. (//čti studna) Moje přání se celkem zašmodrchalo, protože jsem z něj byla tak nadšená. No co pokud se mi nesplní všechno, ale jenom část budu ráda... Doufala jsem, že se mi hlavně splní to s tou maminkou, protože už mi chyběla. Pomalu jsem slezla z podivné kamenné věci a lehla si na zem. Zavřela jsem oči a doufala, že až se probudím budu v horách u maminky a ne na poušti. Kdybych jen tušila, že mne celou dobu pozoruje pár podivně duhových oček.

//Nemám moc na co reagovat...

Všichni začali všechno ničit. To není dobrý nápad. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a musela jsem si sednout, protože moje nožky se mi zase začínaly plést. Ne že bych nevěděla, co dál, ale já opravud nevěděla. Chtěla jsem prostě vyrazit domů. Nym se mi snažila vysvětlit, co je to tcháně, ale moc jsem to nechápala. Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala jsem, co se stane dál. Nechala jsem všechno na ostatních, já už nemohla. Nakonec se ukázala ta ještěrka, kteoru jsme hledali a já se zaradovala. Konečně tu bylo něco povzbudivého. Ještěrka chtěla po Nym, aby ji odnesla do první jeskyně. Jen jsem na ségru povzbudivě kývla a pak jsem se vydala zpátky do té první jeskyně. Doufám, že nás pak všechny vrátí zpátky do našich těl. Nakrčila jsem čenich a opatrně se prodrala zpět do hlavní jeskyně. Doufala jsem, že Nym počapne tu ještěrku a vydá se tak za mnou. Opatrně jsem se procpávala uzounkým prostorem zase zpátky. "Vedeme tu tchýni," řekla jsem ještěrce, který zůstala u křišťálu.

//Jelikož prostě nechci na osudovce čekat rok tak přeskakuju, snažte se fakt psát lidi, když už jste se do osudovky přihlásili tak ten jeden post za den je nutnost prostě

Ostatní vlci mi byli naprosto ukradení. Kromě Nym a bráchy samozřejmě. "Já ci dom, ty ještěší pšíšelo!" vyštěkla jsem na ještěrku, jako bych byla malinkatá, i když jsem teď byla větší. Pomalu jsem přišla k podivnému malému tvorečkovi, co seděl na vlčici blíže. Začalo to mluvit a děsně to prskalo, takže jsem měla po chvilce kožich nahozený. Si ze mě dělá srandu... Zhnuseně jsem si packou otřela čenich a sliny sklepla na zem. Ještěrka mluvila o tom, že hledá nějakou svojí holku, ale že to tu musí hlídat a že nemůže odejít a blá blá, dospělácké nesmysisly. "Fajn, najdeme tvou tchýni... co je tchýně?... Fuk to je... najdeme ji a ty nás pošleš zpátky do nás a domů..." řekla jsem rázně ještěrákovi, protože jsem se chtěla dostat zpátky do svého malibkatého tělíčka.
První z vlčat už vyrazilo za světly a tak jsem se vydala za ním. "Je to úzké, tak opatlně," řekla jsem ostatním a postupovala dál chodbou. Naštěstí bylo moje tělo menší než třeba tatínkovo. I tak jsem ovšem měla problém a málem jsme se zasekla. Na konci chodby bylo pidi městečko, ale poklidnou atmosféru rušil brekot vlčete. "Tiše, vyplašíš je," okřikla jsem tu otravnou věc, co si žádala něčí pomoc. "Milé dlahé ještělky, láda bych vás poplosila, zda by tchýně, nemohla jít se mnou, je žádána tam vedle," řekla jsem ještěrkám v naději, že budou taky umět mluvit.

Rovnýma nohama si kráčím po tomhle vlčím světě. Řekněme si to upřímně, nikdy tu nekráčela tak nádherná a vznešená vlčice jako jsem byla já. Račte si vykládat, co chcete, ale moje maminka byla ta nejkrásnější a tatínek ten nejnebezpečnější vlk v celém kraji. Rozumíte tomu, co vám říkám? Rozhodně tomu musíte porozumět, protože vám to říkám práce já. Rázná? Rázný přístup ten já mám a vůbec se za něj nestydím. Raději budu ráznou vlčicí, než nějakým zakřiknutým tupounkem. Ranař byl vždycky můj brácha, Alastor. Rapl byl zase ten druhý, Sirius. Rozeznat je od sebe, to je výkon hodný mistra, ale já to vždycky nějak poznala. Roštěnka? Roštěnka jsem naprosto libová, ale proč se mě na to ptáte. Rošťák jste, to vám řeknu pěkně od plic. Rovnou mi řekněte o co vám jde, než že tady budete takhle jenom vyzvídat. Růčo strůčo vám klidně vysvětlým, že na tyhle vaše dotazy já nemám čas, pospíchám. Ragaarské pohoří je mým cílem a ráda bych tam dorazila ještě dneska. Rovně za čumákem a potom už jenom dokopce, pořád jen dokopce. Ruplo ti snad v bedně nebo jsi jenom dementní, už jednou jsem ti říkala, že mě zdržuješ tak co chceš? Rozhodně ne! Rarachu jeden nadržená! Raneček si vem a vypadni, nebo na tebe zavolám bráchy a tátu. Ráno tě ani vlastní máma nepozná.

//Takovej menší Rozhovor :D

Vypadalo to jako Nym a nebyla to Nym, a pak to nevypadalo jako Nym, ale mluvilo to jako Nym.Byla jsem z toho zmatená. Hrabání mi pomáhalo se uklidnit, ale pak žuch a někam jsem se propadla. Bylo to nejdřív příjemné, ale pak to bolelo jak jsem narazila do země. "Auí," vypískla jsem. Chci zpátky za tátou a mámou. Všechny zajímal jenom ten velký šutrák, který mě byl úplně ukradený. Spíš jsem chtěla zpátky do svého malinkatého tělíčka, než zápasit se šutrákem. Sirius se nechoval jako Sirius, Nym se nechovala jako Nym. Byla jsem zmatená a pak jsem zaslechla něčí chichotání. Byla to vlčice, která vypadala... jako já. "COS TO PLOVEDLA?!" křikla jsem na ni rozlobeně a neohrabaně se k ní snažila odjít. Moje tlapky byly nezvykle velké a tak mne každý krok stál až moc sil. Podařilo se mi dostat k vlčici (Ayshi), která vypadala jako já. "Ploč jsi jako já? Ploč jsem tak veliká? Co jsi to pllrrllovedla?" ptala jsem se jí uraženě, možná že i s trochou agrese.
Malá vlčice předemnou měla na zádech ještěrku. Před tím tvrdila, že je to její kamarád a že se jíst nebude. "Jestli mě hned... nevlátíš, do mého těla... tak... ti sním tvého kamaláda," začala jsem malé vlčici vyhrožovat, protože jsem neměla v plánu zůstat takhle veliká. Bylo to děsně nepraktické. Špatně se mi chodilo, dýchalo i myslelo. Navíc tenhle kožíšek smrděl. Vůbec mne nezajímalo, co dělají ostatní, já se odtud chtěla jenom dostat. Ještěrka působila mile a asi bych jí neublížila, ale pokud byla jedinou šancí jak se dostat zpátky domů k tátovi a mámě... co se dalo dělat. Pokud nebude spolupracovat, tak ji nechám tamtomu co vypadá jako Sirius ať ji sní....

Sledovala jsem okolí. Nebylo mi příjemné, abych tu byla sama a neměla jsem ani žádný plán, jak se odtud dostat. Mohla bych někoho poprosit o pomoc, ale táta říkal, že cizím vlci jsou nebezpeční.... Najednou jsem uviděla bráchu. "Siriusi?!" vykřikla jsem a rozeběhla se tím horkým pískem za ním. Málem mne trefil šlak, když se brácha schoval pod břicho nějaké vlčice. (Ayshi)Běžela jsem k bráchovi, ale náhle jsem zaslechla známý hlas. Byla to Nym! Změnila jsem směr a doběhla ke své sestřičce. "Nym, Nym," pištěla jsem. "Musíme pomoct! Dostat domů!" brebentila jsem zmateně a popotahovala. Nebyla jsem ráda tady, mezi těmi cizinci. Navíc s bráchou, který nemá všech pět slušně pohromadě a hned se cizákům vrhá k tlapkám. Přikrčila jsem se u Nym a doufala, že to nějak rychle skončí. Aby toho nebylo málo objevil se tu další vlk (Stín), který si na tu věc dělal nárok. "Neci to, my stejně deme domů," řekla jsem a podívala se na Nym, aby má slova potvrdila.
Teplota náhle klesla. Dokonce foukal studenější vítr. Začalo se dít něco divného. Najednou jsem se netiskla k sestřičce, ale někomu jinému. Sama jsem byla větší. Zmateně jsem se rozhlédla, než jsem našla Nym. (momentálně Stín) Žalostně jsem k ní doběhla. "Nym! Pomoc, co se děje?!" pištěla jsem. Sama jsem si lehla na zem a přikrila si očka tlapkami. Chtěla jsem, aby to co nejryhcleji skončilo. Najednou vedle mě začal padat písek někam dolů. Zmateně jsem zvedla hlavu a začala svými kolosálníi tlápotami hrabat. "Pomocte mi!" kvíkla jsem a snažila se ostatní přimět, aby hrabali. Něco mi říkalo, že hrabat je to správné. Prohrabávala jsem se dál a dál, až jsem zmizela v díře.

//Teleportík

Jednu chvíli se bavím s tátou uprostřed lesa a v té druhé jsem v nějakém černém tunelu. A pfuk, černý tunel mě vyflusnul a já sedím na sypkavém písku. Zmateně jsem zamžourala, protože světlo bylo moc silné. Bylo nepříjemné všechno tady. Sluníčko mě oslepovalo, můj černý kožíšek hrozil že vzplane a do toho mě pálily tlapičky v písku. Byla jsem naprosto vyřízená. Co se to stalo?! Strašné zmatky se odehrávaly v mojí malinkaté hlavince. Navíc jsem si připadala opuštěná a sama. Netušila jsem, kde jsem a jak se vrátím za tátou. Kousek ode mne stála podivná velká průhledná věc a u ní byli dva vlci. Jeden ji dokonce olizoval. Jsou to blázni! BLÁZNI! Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se, že k vlkům nepůjdu. Chtělo to si někam sednout a vymyslet plán. "Musím pryč od punti," prohodila jsem a nakrčila čenich směrem ke sluníčku.
Opatrně jsem otáčela halvičkou, abych našla něco co vydává stín. Uviděla jsem velkou zelenou kytku. Vypadala jako váleček se spoustou malinkatých válečků. Rozeběhla jsem se pískem k ní. Klouzalo to a písek se sypal, ale doběhla jsem po rozehřátém kamenní až k rostlinně. Opatrně jsem si ji prohlédla a pak si sedla do jejího stínu. "Lepší," broukla jsem si sama pro sebe. Byla jsem ráda, že můžu sedět ve stínu kytky. Sice to vypadalo, že tahle kytka má bodlinky jako ježeček, ale aspoň tu byl chládeček. Nadešel čas vymyslet plán!

Pomalu jsem žvýkala maso a sledovala tátu a brášky. Taťka jim začal vyhrožovat, že je bobři sní. Alastor na to neskočil, u Siriuse těžko říct. Navíc druhý jmenovaný začal vyvádět, že chce jít taky domů. Taťka na to odpověděl, že musíme počkat na mámu. Jen jsem si povzdechla, protože mámu jsem neviděla už hodně dlouho a rozhodně se mi na ni nechtělo další dlouhou dobu čekat. "A co když máma nepšíde?" zeptala jsem se táty. Trochu jsem se obávala, že by se mohla ztratit nebo se jí mohlo něco stát. Je venku úplně sama. Zavrtěla jsem hlavičkou, protože mámě se přece nemohlo nic stát. Byla silná a rychlá, určitě by všem bobrům utekla.
Mírně jsem se zavrtěla, když se táta zeptal na to, o mi řekla Awnay ohledně té magie. "Šík...Říkala, že tu mají takovou magii... jakože hodně hustou magii... dáš ouško na zem, takhle," řekla jsem a začala předvádět. "No a když máš pod ouškem kámen, tak prý slyšíš co kde je nebo tak nějak to říkala..." prohodila jsem důležitě. Pak jsem zvedla hlavičku ze země a podívala se na tátu přímo. "Jenomže já neslyšela nic a Awnay řekla, že musím trénovat... Ty něco slyšíš?" zeptala jsem se táty. Awnay mi tenkrát zatajila, že to slyší jenom ti co tady bydlí, takže jsem pořád bláhově věřila, že to slyší všichni.

Bráchové byli tak otravní. Někdy měli i světlou chvilku, ale většinou byli jen otravní. Táta se mě sice na něco ptal, ale já se rozhodla počkat a odpovědět mu až to vyřeší s bráchou a bráchou. Kde je asi máma? Všechen ten křik mě otravoval a tak jsem doufala, že brzo zmlknou. "Ploč se musíte pošád plát," povzdechla jsem si smutně. Mrzelo mne když se Braškové prali, protože pak křičeli a někdo křičel na ně. Zavrtěla jsem hlavičkou a nakrčila čenich. Naštěstí to táta rychle vyřešil a šlo se jíst. To zvířátko vypadalo divně, ale aspoň že nemělo peří. Taťka řekl že jím první. Trochu mě to zarazilo, protože vždycky jedli první bráchové. Byli průbojnější než já a silnější, takže nikdy nemělo cenu se s nimi o jídlo prát. Zavrtěla jsem ocáskem a vychutnal si svých pět minut otcovi přízně... A taky tu ňamku. Maso bylo trochu tuhé, jak tu úlovek ležel dýl, ale pořád bylo dobré. Odtrhla jsem si kousek a šla ho žvýkat stranou.
Mezi sousty jsem se rozhodla říct tátovi,na co se ptal. "Říkala to Awnay, že to umí všichni. Chceš vědět, co to umí?" zeptala jsem se táty, protože jsem se cítila důležitá, že vím něco co ani táta neví. "A tatí,půjdeme pak už domů?" zeptala jsem se ještě. Pak už jsem se opět věnovala jídlu.

"Budu opatlná," řekla jsem tátovi a dávala si pozor, abych ho neztratila z dohledu. Šla jsem těsně za ním a vlče, které zůstalo v údolím mne úplně přestalo zajímat. Snažila jsem se udržet krok, protože moje malé tlapky byly... malé. "Stlejda byl fajn a Aw taky," řekla jsem tátovi. "Dělaly různé věci. Strejda by udělal domeček a Aw udělala ohýnek, ale byla moc unavená. A pak jsme šli k řece a pak sem. No a pak jste přišli vy," shrnula jsem naše putování, které trvalo poměrně krátkou dobu. Nic zvláštního se nestalo. Mohla bych mlčet a tátovi neříct, že jsem poodběhla od strejdy, ale nechtěla jsem lhát. "Kousíček jsem jim poodběhla, protože se moc táhli, ale Awnay mě chytla a pak už mě nesla v tlamě," přiznala jsem se. Nechtěla jsem jim utéct, jen mě opravdu mrzelo že šli moc pomalu a já chtěla vidět všechny ty úžasné věci co tu v lese mají. "Víš že umí poslouchat kamení?" zeptala jsem se táty.
Táta zaslechl nějaký hluk a já po chvilce taky. Jenže táta zrychlil a já měla co dělat, abych ho neztratila mezi stromy. Bráchové zase dělali nějakou chujovinu. Nakrčila jsem čeníšek odporem a následovala tátu, který se rozhodl, že jim dá co proto. Tohle mě nebaví... Už bych šla domů... Být pořád na návštěvách možná bavilo bráchu a bráchu, ale mě moc ne. No musela jsem počkat, než si to s nima táta vyřeší, než vznesu svůj dotaz s návratem. Navíc mne docela zajímalo, jak je hodlá táta potrestat. Možná že jim dá ránu jako máma. Nebo jim nabacá. Sedla jsem si elegantně kousek od táty a ocásek si omotala kolem předních tlapek. Kdybch zavřela oči mohla bych v té tmě zmizet úplně.

Všichni se rozhodli prchnout pryč. Sionn a Awnay měli nějaké jiné plány, což mne absolutně nezajímalo. Takže nám tu nechali tu malou divnou na krku. Mluvila ještě hůř než bráchové, což bylo co říct. Asi jí to nikdo nenaučil. "Těší mě," prohodila jsem k ní a pak se pomalu zvedla ze země. "Já ti nerozumím Sunny," odvětila jsem malé vlčici na její dotaz, protože jsem jí nechápala. Nevěděla jsem kdo co má dělat nebo co? Byla celá divná. Tahle vlčata jsou divná. Asgaarská vlčata jsou určitě všechna praštěná jako ona. "Kde máš mámu?" zeptala jsem se malé vlčice, než táta stihl nadhodit, že bude něco k jídlu. Ptal se hlavně Sunny, ale já začala mlsně jezdit jazykem po své tlamě. Měla jsem hladík! "Já si něco dám, ňam ňam," řekla jsem nadšeně tátovi. Úplně jsem zapomněla na to, že nám jídlo měl donést Al.
Chtěla jsem vyrazit za tátou, ale ta malá vypadala, že nikam nechce jít. "Táta šekl, že máme jít s ním... tak pojď," popohnala jsem jí, ale ona nevypadala, že by někam dvakrát chtěla jít. Vypadalo to, že se táty bojí. Přišla jsem k ní a poplácala jí tlapkou po zádech. "Nikdo ti nic neudělá, když půjdeš se mnou... hmm... jo?" nadhodila jsem a pak jsem se rozeběhla za tátou do lesa.

//Asgaarský hvozd

Trhla jsem hlavou. Zamrkala jsem do parného slunce, které svými paprsky zalévalo celou krajinu. Slyšela jsem jak kousek ode mne padá voda. Chrčela a mlaskala, jako by mne chtěla sníst. Podívala jsem se tím směrem, odkud to přicházelo a uviděla jsem říčku, která dravě padala přes sráz, kdo ví kam. "To neee," pískla jsem zděšeně, protože jsem byla opět na tom podivném místě, odkud se nedalo utéct. "Já ale nemám zoubky? Jak odcud odejdu?" Možná, že se odtud nedá odejít... A dkyž se odtud nedá odejít po tlapkách, mohla bych odtud zkusit odletět. Náš alfák přece uměl létat, tak proč bych to u všech všudy nemohla umět taky. Pomalu jsme došla k okraji vodopádu. Vypadalo to tu dost nebezpečně. Voda hučela a bručela, jako by jí někdo šlapal na ocásek. To je nepříjemné, když vám někdo šlápne na ocásek. Nakrčila jsem zamyšleně čeníšek. Možná není nejlepší nápad riskovat skok dolů z vodopádu. "Ten divný Alfák létat umí, tak já to zvládnu taky," řekla jsem si odhodlaně. Udělala jsem pár kroků dozadu a pak se rozeběhla a vrhla se dolů ze srázu.
"Jupí! Co to děláme?" ozvalo se vedle mého ouška. Byla to opět ta podivná růžová vlčice, která sbírala zoubky. Roztáhla jsem tlapičky od sebe, abych se ve vzduchu netočila. "Utíkám odsud!" odvětila jsem jí rázně. Musela jsem křičet, aby to bylo přes poryv větru slyšet. "To je švanda!" zasmála se a přetočila se ve vzduchu na záda. Byla tak moc otravná! Padala jsem nějak moc dlouho. "A proč mi nedáš zoubek? To pak můžeš jít hned," podivovala se svým zvonivým hláskem. "Nemám soubek," křikla jsem na ní naštvaně. Nevěděla jsem, jak jsem se sem vůbec dostala a doufala jsem, že takhle nebude končit každý můj spánek. Byla jsem mokrá od vody a ta Růžovka se vedle mě jen smála. Padání bylo opravdu moc dlouhé, jako by nikdy nemělo skončit.
Náhle jsem uviděla zem. Zavřela jsem očka a připravila se na prudký náraz. Ten ovšem nepřišel. Dopadla jsem do růžového hnusu, který byl měkoučký jako bříško naší mamky. Jen to duclo. "Sakra!" zanadávala jsem si a v duchu byla ráda, že mě máma neslyšela, protože by mi určitě vynadala, že mluvím neslušně. Růžovka přistála vedle mě. "Juuu to bylo žůžo! Uděláme to ještě?!" Jako by té blbcerůžové nedocházelo, že já tu s ní být nechci. Chtěla jsem domů za mámou a tátou. "Musím ti dát zoubek a ty mě pustíš domů?" zeptala jsem se smutně. Jen pokývala hlavou a pak začala poskakovat kolem. Pořád se u toho vznášela pár centimetrů nad zemí.
Sedla jsem si na tu růžovou hebkost a jazykem si začala přejíždět po zubech. Určitě se mi nějaký musel kývat. A ano kýval. Silně jsem na něj zatlačila jazykem, ale on nechtěl ven. Když ho nevyrazil ani pád, musím to zkusit jinak. Otočila jsem se na Růžovku. "Hele tenhle se mi kynklá, tak si ho vem?" navrhla jsem jí. "FŮJ!" vypískla. "Přece se ti nebudu matlat v tlamě, ještě mě kousneš... navíc je to nehygienické." Říká ta, která se koupe v polévce ze zubů. Smutně jsem se pokusila nalést jiný plán. Row, ty víš co musíš udělat. Tenhle plán mne napdal jako první, ale vůbec se mi nelíbil. Zvedla jsem se z růžové hmoty a otočila se čelem ke skále. "To bude bolet," poznamenala Víla. Jen jsem zavrčela a rozeběhla se na skálu tlamičkou na před. Zub vyletěl první a přímo k tlapkám Růžovky. Z očka se mi vydrala slza, protože to bolelo jako čert. Nejen vyražený zoubek, nebo spíše díra po něm, ale i naražený čumáček. Bolel mě celý obličej. Ale tohle je snové místo! Takže až se vzbudím, bude všechno v pořádku. Otočila jsem se na růžovku. "Domů," poručila jsem jí. "Jak si přeješ... A přiď zas," houkla na mě a udělala to své směšné kýchnutí.

Naklonila jsem hlavu zvědavě na stranu. Docela mě to kolem krve zajímalo. To musí být drsné, když někomu teče té krve hodně a neví proč, protože se nezranil. Seděla jsem spořádaně na zadečku a ani se nezavrtěla. Chtěla jsem, aby mi táta řekl všechno. Všechno co ví jsem chtěla vědět. "Je něco co mi můžeš šíct teď? Ne až budu velká?" zeptala jsem se smutně, protože to bylo pořád dokola. Až budu velká nebudu dělat nic jiného než poslouchat naše jak mi vysvětlují krev, zuby, magii a Smrt a Život a ... a ... to nikdy nebudu dělat nic jiného.... Chtěla jsem prostě vědět všechno a dělat všechno. Objevovat místa mimo území smeček, které mě chrání jako Sirius. Ale zase nechci být bez Ala a tatínka, jako Sirius. Trochu mi začala chybět máma. Najednou táta navrhl, že půjdeme dál na jih. "Tak jo," pípla jsem a začala se stavět na nohy, ale brácha byl rychlejší. Vypálil mezi stromy jako blesk.
Táta za ním volal, ale to ho nezastavilo. "Počkám," pípla jsem jen a čekala, kdy se táta rozeběhne za bráchou. Nechápala jsem, proč má potřebu pořád od nás utíkat. Byla jsem mu vděčná, že mi běží pro něco k jídlu, protože já opravdu měla hlad, ale nemusel jít sám. Chudák táta. Bylo mi ho líto, když musel pořád za někým pobíhat. Náhle se tu zjevil bílošedý vlk. Měl žlutá jantarová očka. Pěkný. Pomyslela jsem si a zamrkala na něj svýma žlutýma očkama. "Ahoj, já jsem Rrrrowena," pozdravila jsem vlka a drnčivé er mi vyrazilo skrze zuby samo. To už se ke mně batolila nějaká vlčice. Byla stejně maličká jako já sama, ale vypadala nějak zaprcle. V podstatě ani neuměla mluvit. "Nejsem ztlacena," řekla jsem jí a prohlížela si ji trochu s čumákem nahoru.

Koukala jsem na tátu, který začal vysvětlovat, že když teče krev z tlamičky a padají zoubky, tak to neznamená, že umírám. Náhle se na mě vrhnul Alastor, který musel být velmi vyděšený, že jsem tak náhle odpadla. "Sles ze mě," vypípla jsem se smíchem a olízla mu čelist ze spodu v názorné ukázce nákloností. Nakrčila jsem čeníšek a sedla si, když mne bratr pustil ze svého sevření. "Takže mi tam naroste nový zoubek?" zeptala jsem se a začala si jazykem vrtět po místě, kde byl dříve zub, teď díra a v budoucnu pý bude další zub. Celé je to divné... A ta vlčice byla mega divná... Nakrčila jsem pomateně čenich, když otec mluvil o tom, že teče krev vždy když se někdo poraní. Tohle jsem netušila. V jeskyni u mámy bylo bezpečno, takže jsem neměla zkušenost s tím, že by mi tekla krev. "A když jí teče hoooodně, to je pak špatnýýý," vypískla jsem zvědavě a doufala, že mi táta dá uspokojivou odpověď.
Táta nás začal ponoukat, že bychom se mohli jít prospat. Měl pravdu byla jsem hodně unavená, ale taky jsem měla trochu hlad. "Něco bych si dala...." prohodila jsem zamyšleně. "Tatí, plosím něco k jídlu," obrítila jsem se s prosbou na otce, který byl momentálně mým živitelem, když matka odešla pryč.

Kloudného slova by ze mne nikdo nedostal. Konečně se mi podařilo rozlepit svá malinkatá víčka, abych viděla pořádně na svět, ale to co jsem viděla se mi moc nelíbilo. Kolem mne si poletovalo hejno supů. Kroužili mi nad hlavou a kolem mne, jako bych byla na poledním menu. Krkolomně jsem se zvedlva na všechny čtyři, abych zjistila, že se nacházím v obrovském hnízdě. "Kšá, Kšá!" Křik mi ovšem proti těmto dravcům nepomáhal. "Kušujte vy klkavci!" Kousala jsem na prázdno zoubky, abych si je udržela od těla, ale bylo to k ničemu. Kousíček po kousíčku se ke mně přibližovali blíž a blíž. "Klkavci nechutní, nechte mě být!" Kvičení, kňučení ani křičení na ně nemělo žádný vliv. Kousat jsem je mohla. Kopat jsem do nich mohla. Krkavčíci, jak jsem si je pojmenovala, se mne snažili sníst.
Kde jsem se tu vůbec vzala? Kdy jsem přišla? Každá myšlenka v mojí hlavičce zůstávala bez odpovědi. Konejšila jsem se tím, že mne přijde zachránit maminka nebo tatínek, ale nikdo nepřicházel. Kousínek jsem se posunula k okraji velkého hnízda. Koukla jsem dolů, ale neviděla jsem zem. Kolem hnízda poletovala spousta mraků a to mi bránilo podívat se dolů. Klidně jsem mohla být několik set metrů vysoko. Kecla jsem si na zadeček. Konečná! Končí tu můj malinkatý živůtek.

Kopanec do hlavy mne vzbudil. Kmitla jsem hlavičkou a posadila se. Klubíčko chlupů zvané Alastor se zrovna cukalo vedle mne. Kamaráde, ty máš taky zlé sny. Konejšivě jsem se k němu přitulila a snažila se ho uklidnit. Klid a bratrovo teplo mne pomalu odnesly do spánkové říše, tentokrát bez krkavců.