Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to jako Nym a nebyla to Nym, a pak to nevypadalo jako Nym, ale mluvilo to jako Nym.Byla jsem z toho zmatená. Hrabání mi pomáhalo se uklidnit, ale pak žuch a někam jsem se propadla. Bylo to nejdřív příjemné, ale pak to bolelo jak jsem narazila do země. "Auí," vypískla jsem. Chci zpátky za tátou a mámou. Všechny zajímal jenom ten velký šutrák, který mě byl úplně ukradený. Spíš jsem chtěla zpátky do svého malinkatého tělíčka, než zápasit se šutrákem. Sirius se nechoval jako Sirius, Nym se nechovala jako Nym. Byla jsem zmatená a pak jsem zaslechla něčí chichotání. Byla to vlčice, která vypadala... jako já. "COS TO PLOVEDLA?!" křikla jsem na ni rozlobeně a neohrabaně se k ní snažila odjít. Moje tlapky byly nezvykle velké a tak mne každý krok stál až moc sil. Podařilo se mi dostat k vlčici (Ayshi), která vypadala jako já. "Ploč jsi jako já? Ploč jsem tak veliká? Co jsi to pllrrllovedla?" ptala jsem se jí uraženě, možná že i s trochou agrese.
Malá vlčice předemnou měla na zádech ještěrku. Před tím tvrdila, že je to její kamarád a že se jíst nebude. "Jestli mě hned... nevlátíš, do mého těla... tak... ti sním tvého kamaláda," začala jsem malé vlčici vyhrožovat, protože jsem neměla v plánu zůstat takhle veliká. Bylo to děsně nepraktické. Špatně se mi chodilo, dýchalo i myslelo. Navíc tenhle kožíšek smrděl. Vůbec mne nezajímalo, co dělají ostatní, já se odtud chtěla jenom dostat. Ještěrka působila mile a asi bych jí neublížila, ale pokud byla jedinou šancí jak se dostat zpátky domů k tátovi a mámě... co se dalo dělat. Pokud nebude spolupracovat, tak ji nechám tamtomu co vypadá jako Sirius ať ji sní....

Sledovala jsem okolí. Nebylo mi příjemné, abych tu byla sama a neměla jsem ani žádný plán, jak se odtud dostat. Mohla bych někoho poprosit o pomoc, ale táta říkal, že cizím vlci jsou nebezpeční.... Najednou jsem uviděla bráchu. "Siriusi?!" vykřikla jsem a rozeběhla se tím horkým pískem za ním. Málem mne trefil šlak, když se brácha schoval pod břicho nějaké vlčice. (Ayshi)Běžela jsem k bráchovi, ale náhle jsem zaslechla známý hlas. Byla to Nym! Změnila jsem směr a doběhla ke své sestřičce. "Nym, Nym," pištěla jsem. "Musíme pomoct! Dostat domů!" brebentila jsem zmateně a popotahovala. Nebyla jsem ráda tady, mezi těmi cizinci. Navíc s bráchou, který nemá všech pět slušně pohromadě a hned se cizákům vrhá k tlapkám. Přikrčila jsem se u Nym a doufala, že to nějak rychle skončí. Aby toho nebylo málo objevil se tu další vlk (Stín), který si na tu věc dělal nárok. "Neci to, my stejně deme domů," řekla jsem a podívala se na Nym, aby má slova potvrdila.
Teplota náhle klesla. Dokonce foukal studenější vítr. Začalo se dít něco divného. Najednou jsem se netiskla k sestřičce, ale někomu jinému. Sama jsem byla větší. Zmateně jsem se rozhlédla, než jsem našla Nym. (momentálně Stín) Žalostně jsem k ní doběhla. "Nym! Pomoc, co se děje?!" pištěla jsem. Sama jsem si lehla na zem a přikrila si očka tlapkami. Chtěla jsem, aby to co nejryhcleji skončilo. Najednou vedle mě začal padat písek někam dolů. Zmateně jsem zvedla hlavu a začala svými kolosálníi tlápotami hrabat. "Pomocte mi!" kvíkla jsem a snažila se ostatní přimět, aby hrabali. Něco mi říkalo, že hrabat je to správné. Prohrabávala jsem se dál a dál, až jsem zmizela v díře.

//Teleportík

Jednu chvíli se bavím s tátou uprostřed lesa a v té druhé jsem v nějakém černém tunelu. A pfuk, černý tunel mě vyflusnul a já sedím na sypkavém písku. Zmateně jsem zamžourala, protože světlo bylo moc silné. Bylo nepříjemné všechno tady. Sluníčko mě oslepovalo, můj černý kožíšek hrozil že vzplane a do toho mě pálily tlapičky v písku. Byla jsem naprosto vyřízená. Co se to stalo?! Strašné zmatky se odehrávaly v mojí malinkaté hlavince. Navíc jsem si připadala opuštěná a sama. Netušila jsem, kde jsem a jak se vrátím za tátou. Kousek ode mne stála podivná velká průhledná věc a u ní byli dva vlci. Jeden ji dokonce olizoval. Jsou to blázni! BLÁZNI! Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se, že k vlkům nepůjdu. Chtělo to si někam sednout a vymyslet plán. "Musím pryč od punti," prohodila jsem a nakrčila čenich směrem ke sluníčku.
Opatrně jsem otáčela halvičkou, abych našla něco co vydává stín. Uviděla jsem velkou zelenou kytku. Vypadala jako váleček se spoustou malinkatých válečků. Rozeběhla jsem se pískem k ní. Klouzalo to a písek se sypal, ale doběhla jsem po rozehřátém kamenní až k rostlinně. Opatrně jsem si ji prohlédla a pak si sedla do jejího stínu. "Lepší," broukla jsem si sama pro sebe. Byla jsem ráda, že můžu sedět ve stínu kytky. Sice to vypadalo, že tahle kytka má bodlinky jako ježeček, ale aspoň tu byl chládeček. Nadešel čas vymyslet plán!

Pomalu jsem žvýkala maso a sledovala tátu a brášky. Taťka jim začal vyhrožovat, že je bobři sní. Alastor na to neskočil, u Siriuse těžko říct. Navíc druhý jmenovaný začal vyvádět, že chce jít taky domů. Taťka na to odpověděl, že musíme počkat na mámu. Jen jsem si povzdechla, protože mámu jsem neviděla už hodně dlouho a rozhodně se mi na ni nechtělo další dlouhou dobu čekat. "A co když máma nepšíde?" zeptala jsem se táty. Trochu jsem se obávala, že by se mohla ztratit nebo se jí mohlo něco stát. Je venku úplně sama. Zavrtěla jsem hlavičkou, protože mámě se přece nemohlo nic stát. Byla silná a rychlá, určitě by všem bobrům utekla.
Mírně jsem se zavrtěla, když se táta zeptal na to, o mi řekla Awnay ohledně té magie. "Šík...Říkala, že tu mají takovou magii... jakože hodně hustou magii... dáš ouško na zem, takhle," řekla jsem a začala předvádět. "No a když máš pod ouškem kámen, tak prý slyšíš co kde je nebo tak nějak to říkala..." prohodila jsem důležitě. Pak jsem zvedla hlavičku ze země a podívala se na tátu přímo. "Jenomže já neslyšela nic a Awnay řekla, že musím trénovat... Ty něco slyšíš?" zeptala jsem se táty. Awnay mi tenkrát zatajila, že to slyší jenom ti co tady bydlí, takže jsem pořád bláhově věřila, že to slyší všichni.

Bráchové byli tak otravní. Někdy měli i světlou chvilku, ale většinou byli jen otravní. Táta se mě sice na něco ptal, ale já se rozhodla počkat a odpovědět mu až to vyřeší s bráchou a bráchou. Kde je asi máma? Všechen ten křik mě otravoval a tak jsem doufala, že brzo zmlknou. "Ploč se musíte pošád plát," povzdechla jsem si smutně. Mrzelo mne když se Braškové prali, protože pak křičeli a někdo křičel na ně. Zavrtěla jsem hlavičkou a nakrčila čenich. Naštěstí to táta rychle vyřešil a šlo se jíst. To zvířátko vypadalo divně, ale aspoň že nemělo peří. Taťka řekl že jím první. Trochu mě to zarazilo, protože vždycky jedli první bráchové. Byli průbojnější než já a silnější, takže nikdy nemělo cenu se s nimi o jídlo prát. Zavrtěla jsem ocáskem a vychutnal si svých pět minut otcovi přízně... A taky tu ňamku. Maso bylo trochu tuhé, jak tu úlovek ležel dýl, ale pořád bylo dobré. Odtrhla jsem si kousek a šla ho žvýkat stranou.
Mezi sousty jsem se rozhodla říct tátovi,na co se ptal. "Říkala to Awnay, že to umí všichni. Chceš vědět, co to umí?" zeptala jsem se táty, protože jsem se cítila důležitá, že vím něco co ani táta neví. "A tatí,půjdeme pak už domů?" zeptala jsem se ještě. Pak už jsem se opět věnovala jídlu.

"Budu opatlná," řekla jsem tátovi a dávala si pozor, abych ho neztratila z dohledu. Šla jsem těsně za ním a vlče, které zůstalo v údolím mne úplně přestalo zajímat. Snažila jsem se udržet krok, protože moje malé tlapky byly... malé. "Stlejda byl fajn a Aw taky," řekla jsem tátovi. "Dělaly různé věci. Strejda by udělal domeček a Aw udělala ohýnek, ale byla moc unavená. A pak jsme šli k řece a pak sem. No a pak jste přišli vy," shrnula jsem naše putování, které trvalo poměrně krátkou dobu. Nic zvláštního se nestalo. Mohla bych mlčet a tátovi neříct, že jsem poodběhla od strejdy, ale nechtěla jsem lhát. "Kousíček jsem jim poodběhla, protože se moc táhli, ale Awnay mě chytla a pak už mě nesla v tlamě," přiznala jsem se. Nechtěla jsem jim utéct, jen mě opravdu mrzelo že šli moc pomalu a já chtěla vidět všechny ty úžasné věci co tu v lese mají. "Víš že umí poslouchat kamení?" zeptala jsem se táty.
Táta zaslechl nějaký hluk a já po chvilce taky. Jenže táta zrychlil a já měla co dělat, abych ho neztratila mezi stromy. Bráchové zase dělali nějakou chujovinu. Nakrčila jsem čeníšek odporem a následovala tátu, který se rozhodl, že jim dá co proto. Tohle mě nebaví... Už bych šla domů... Být pořád na návštěvách možná bavilo bráchu a bráchu, ale mě moc ne. No musela jsem počkat, než si to s nima táta vyřeší, než vznesu svůj dotaz s návratem. Navíc mne docela zajímalo, jak je hodlá táta potrestat. Možná že jim dá ránu jako máma. Nebo jim nabacá. Sedla jsem si elegantně kousek od táty a ocásek si omotala kolem předních tlapek. Kdybch zavřela oči mohla bych v té tmě zmizet úplně.

Všichni se rozhodli prchnout pryč. Sionn a Awnay měli nějaké jiné plány, což mne absolutně nezajímalo. Takže nám tu nechali tu malou divnou na krku. Mluvila ještě hůř než bráchové, což bylo co říct. Asi jí to nikdo nenaučil. "Těší mě," prohodila jsem k ní a pak se pomalu zvedla ze země. "Já ti nerozumím Sunny," odvětila jsem malé vlčici na její dotaz, protože jsem jí nechápala. Nevěděla jsem kdo co má dělat nebo co? Byla celá divná. Tahle vlčata jsou divná. Asgaarská vlčata jsou určitě všechna praštěná jako ona. "Kde máš mámu?" zeptala jsem se malé vlčice, než táta stihl nadhodit, že bude něco k jídlu. Ptal se hlavně Sunny, ale já začala mlsně jezdit jazykem po své tlamě. Měla jsem hladík! "Já si něco dám, ňam ňam," řekla jsem nadšeně tátovi. Úplně jsem zapomněla na to, že nám jídlo měl donést Al.
Chtěla jsem vyrazit za tátou, ale ta malá vypadala, že nikam nechce jít. "Táta šekl, že máme jít s ním... tak pojď," popohnala jsem jí, ale ona nevypadala, že by někam dvakrát chtěla jít. Vypadalo to, že se táty bojí. Přišla jsem k ní a poplácala jí tlapkou po zádech. "Nikdo ti nic neudělá, když půjdeš se mnou... hmm... jo?" nadhodila jsem a pak jsem se rozeběhla za tátou do lesa.

//Asgaarský hvozd

Trhla jsem hlavou. Zamrkala jsem do parného slunce, které svými paprsky zalévalo celou krajinu. Slyšela jsem jak kousek ode mne padá voda. Chrčela a mlaskala, jako by mne chtěla sníst. Podívala jsem se tím směrem, odkud to přicházelo a uviděla jsem říčku, která dravě padala přes sráz, kdo ví kam. "To neee," pískla jsem zděšeně, protože jsem byla opět na tom podivném místě, odkud se nedalo utéct. "Já ale nemám zoubky? Jak odcud odejdu?" Možná, že se odtud nedá odejít... A dkyž se odtud nedá odejít po tlapkách, mohla bych odtud zkusit odletět. Náš alfák přece uměl létat, tak proč bych to u všech všudy nemohla umět taky. Pomalu jsme došla k okraji vodopádu. Vypadalo to tu dost nebezpečně. Voda hučela a bručela, jako by jí někdo šlapal na ocásek. To je nepříjemné, když vám někdo šlápne na ocásek. Nakrčila jsem zamyšleně čeníšek. Možná není nejlepší nápad riskovat skok dolů z vodopádu. "Ten divný Alfák létat umí, tak já to zvládnu taky," řekla jsem si odhodlaně. Udělala jsem pár kroků dozadu a pak se rozeběhla a vrhla se dolů ze srázu.
"Jupí! Co to děláme?" ozvalo se vedle mého ouška. Byla to opět ta podivná růžová vlčice, která sbírala zoubky. Roztáhla jsem tlapičky od sebe, abych se ve vzduchu netočila. "Utíkám odsud!" odvětila jsem jí rázně. Musela jsem křičet, aby to bylo přes poryv větru slyšet. "To je švanda!" zasmála se a přetočila se ve vzduchu na záda. Byla tak moc otravná! Padala jsem nějak moc dlouho. "A proč mi nedáš zoubek? To pak můžeš jít hned," podivovala se svým zvonivým hláskem. "Nemám soubek," křikla jsem na ní naštvaně. Nevěděla jsem, jak jsem se sem vůbec dostala a doufala jsem, že takhle nebude končit každý můj spánek. Byla jsem mokrá od vody a ta Růžovka se vedle mě jen smála. Padání bylo opravdu moc dlouhé, jako by nikdy nemělo skončit.
Náhle jsem uviděla zem. Zavřela jsem očka a připravila se na prudký náraz. Ten ovšem nepřišel. Dopadla jsem do růžového hnusu, který byl měkoučký jako bříško naší mamky. Jen to duclo. "Sakra!" zanadávala jsem si a v duchu byla ráda, že mě máma neslyšela, protože by mi určitě vynadala, že mluvím neslušně. Růžovka přistála vedle mě. "Juuu to bylo žůžo! Uděláme to ještě?!" Jako by té blbcerůžové nedocházelo, že já tu s ní být nechci. Chtěla jsem domů za mámou a tátou. "Musím ti dát zoubek a ty mě pustíš domů?" zeptala jsem se smutně. Jen pokývala hlavou a pak začala poskakovat kolem. Pořád se u toho vznášela pár centimetrů nad zemí.
Sedla jsem si na tu růžovou hebkost a jazykem si začala přejíždět po zubech. Určitě se mi nějaký musel kývat. A ano kýval. Silně jsem na něj zatlačila jazykem, ale on nechtěl ven. Když ho nevyrazil ani pád, musím to zkusit jinak. Otočila jsem se na Růžovku. "Hele tenhle se mi kynklá, tak si ho vem?" navrhla jsem jí. "FŮJ!" vypískla. "Přece se ti nebudu matlat v tlamě, ještě mě kousneš... navíc je to nehygienické." Říká ta, která se koupe v polévce ze zubů. Smutně jsem se pokusila nalést jiný plán. Row, ty víš co musíš udělat. Tenhle plán mne napdal jako první, ale vůbec se mi nelíbil. Zvedla jsem se z růžové hmoty a otočila se čelem ke skále. "To bude bolet," poznamenala Víla. Jen jsem zavrčela a rozeběhla se na skálu tlamičkou na před. Zub vyletěl první a přímo k tlapkám Růžovky. Z očka se mi vydrala slza, protože to bolelo jako čert. Nejen vyražený zoubek, nebo spíše díra po něm, ale i naražený čumáček. Bolel mě celý obličej. Ale tohle je snové místo! Takže až se vzbudím, bude všechno v pořádku. Otočila jsem se na růžovku. "Domů," poručila jsem jí. "Jak si přeješ... A přiď zas," houkla na mě a udělala to své směšné kýchnutí.

Naklonila jsem hlavu zvědavě na stranu. Docela mě to kolem krve zajímalo. To musí být drsné, když někomu teče té krve hodně a neví proč, protože se nezranil. Seděla jsem spořádaně na zadečku a ani se nezavrtěla. Chtěla jsem, aby mi táta řekl všechno. Všechno co ví jsem chtěla vědět. "Je něco co mi můžeš šíct teď? Ne až budu velká?" zeptala jsem se smutně, protože to bylo pořád dokola. Až budu velká nebudu dělat nic jiného než poslouchat naše jak mi vysvětlují krev, zuby, magii a Smrt a Život a ... a ... to nikdy nebudu dělat nic jiného.... Chtěla jsem prostě vědět všechno a dělat všechno. Objevovat místa mimo území smeček, které mě chrání jako Sirius. Ale zase nechci být bez Ala a tatínka, jako Sirius. Trochu mi začala chybět máma. Najednou táta navrhl, že půjdeme dál na jih. "Tak jo," pípla jsem a začala se stavět na nohy, ale brácha byl rychlejší. Vypálil mezi stromy jako blesk.
Táta za ním volal, ale to ho nezastavilo. "Počkám," pípla jsem jen a čekala, kdy se táta rozeběhne za bráchou. Nechápala jsem, proč má potřebu pořád od nás utíkat. Byla jsem mu vděčná, že mi běží pro něco k jídlu, protože já opravdu měla hlad, ale nemusel jít sám. Chudák táta. Bylo mi ho líto, když musel pořád za někým pobíhat. Náhle se tu zjevil bílošedý vlk. Měl žlutá jantarová očka. Pěkný. Pomyslela jsem si a zamrkala na něj svýma žlutýma očkama. "Ahoj, já jsem Rrrrowena," pozdravila jsem vlka a drnčivé er mi vyrazilo skrze zuby samo. To už se ke mně batolila nějaká vlčice. Byla stejně maličká jako já sama, ale vypadala nějak zaprcle. V podstatě ani neuměla mluvit. "Nejsem ztlacena," řekla jsem jí a prohlížela si ji trochu s čumákem nahoru.

Koukala jsem na tátu, který začal vysvětlovat, že když teče krev z tlamičky a padají zoubky, tak to neznamená, že umírám. Náhle se na mě vrhnul Alastor, který musel být velmi vyděšený, že jsem tak náhle odpadla. "Sles ze mě," vypípla jsem se smíchem a olízla mu čelist ze spodu v názorné ukázce nákloností. Nakrčila jsem čeníšek a sedla si, když mne bratr pustil ze svého sevření. "Takže mi tam naroste nový zoubek?" zeptala jsem se a začala si jazykem vrtět po místě, kde byl dříve zub, teď díra a v budoucnu pý bude další zub. Celé je to divné... A ta vlčice byla mega divná... Nakrčila jsem pomateně čenich, když otec mluvil o tom, že teče krev vždy když se někdo poraní. Tohle jsem netušila. V jeskyni u mámy bylo bezpečno, takže jsem neměla zkušenost s tím, že by mi tekla krev. "A když jí teče hoooodně, to je pak špatnýýý," vypískla jsem zvědavě a doufala, že mi táta dá uspokojivou odpověď.
Táta nás začal ponoukat, že bychom se mohli jít prospat. Měl pravdu byla jsem hodně unavená, ale taky jsem měla trochu hlad. "Něco bych si dala...." prohodila jsem zamyšleně. "Tatí, plosím něco k jídlu," obrítila jsem se s prosbou na otce, který byl momentálně mým živitelem, když matka odešla pryč.

Kloudného slova by ze mne nikdo nedostal. Konečně se mi podařilo rozlepit svá malinkatá víčka, abych viděla pořádně na svět, ale to co jsem viděla se mi moc nelíbilo. Kolem mne si poletovalo hejno supů. Kroužili mi nad hlavou a kolem mne, jako bych byla na poledním menu. Krkolomně jsem se zvedlva na všechny čtyři, abych zjistila, že se nacházím v obrovském hnízdě. "Kšá, Kšá!" Křik mi ovšem proti těmto dravcům nepomáhal. "Kušujte vy klkavci!" Kousala jsem na prázdno zoubky, abych si je udržela od těla, ale bylo to k ničemu. Kousíček po kousíčku se ke mně přibližovali blíž a blíž. "Klkavci nechutní, nechte mě být!" Kvičení, kňučení ani křičení na ně nemělo žádný vliv. Kousat jsem je mohla. Kopat jsem do nich mohla. Krkavčíci, jak jsem si je pojmenovala, se mne snažili sníst.
Kde jsem se tu vůbec vzala? Kdy jsem přišla? Každá myšlenka v mojí hlavičce zůstávala bez odpovědi. Konejšila jsem se tím, že mne přijde zachránit maminka nebo tatínek, ale nikdo nepřicházel. Kousínek jsem se posunula k okraji velkého hnízda. Koukla jsem dolů, ale neviděla jsem zem. Kolem hnízda poletovala spousta mraků a to mi bránilo podívat se dolů. Klidně jsem mohla být několik set metrů vysoko. Kecla jsem si na zadeček. Konečná! Končí tu můj malinkatý živůtek.

Kopanec do hlavy mne vzbudil. Kmitla jsem hlavičkou a posadila se. Klubíčko chlupů zvané Alastor se zrovna cukalo vedle mne. Kamaráde, ty máš taky zlé sny. Konejšivě jsem se k němu přitulila a snažila se ho uklidnit. Klid a bratrovo teplo mne pomalu odnesly do spánkové říše, tentokrát bez krkavců.

Zamrkala jsem. Všechno bylo pořád černé. Musela jsem zamrkat znovu, abych rozehnala tu temnotu, ale všechno se začalo točit. Přivčela jsem očíčka zase hezky k sobě. No tak musím se probudit, to říkala ta paní tamta divná... Znovu jsem tedy otevřela očíčk. Z tlamičky už mi nešla krev a měla jsem ji dokonale čistou. Zamrkala jsem a na prázdno polkla. Všechno se konečně začalo zastavovat. Rozpoznávala jsem práchu a tátu. Chtěla jsem se posadit, ale hlavička se mi zase zamotala a tak jsem radši zůstala sedět. "Tatí?" zeptala jsem se omámeně, protože mi pořád ještě nedocházelo, že jsem omdlela. "Já neumžela?" Znovu jsem pomateně zamrkala. Celá jsem si přišla nějak vláčná a roztahaná, jako ta mlha, která byla v tom lesíku s tou divnou vlčicí, která sbírala zuby. Konečně jsem si začala vzpomínat. "Vypadnul mi zub," řekla jsem nakonec tátovi vítězoslavně, i když vypadal dost nabručeně. "A ta divná lůžová vlčice je plý sbílá. Dělá si z nich plášek a v tom se koupe a za můj zoubek mi slíbila, že mi něco dá, ale dala mi pěkný houby," postřežovala jsem si tátovi i bráchovi.
Začínalo mi být lépe a lépe. Pravděpodobně jsem jen omdlela ze šoku, že mi vypadl zub. Nikdy jsem nekrvácela a nikdy mi zub nevypadl, takže moje chování nebylo ani přehnané ani hrané. Prostě jsem nebyla připravená, že se takováhle věc může stát. "Je nolmální, že padají zuby?" zeptala jsem se táty. Ležela jsem na břiše a jen k němu zvedala hlavičku.

//Navazuji na hru v Ellisině údolí.

Musela jsem umřít. Rozhodně jsem musela umřít. Měla jsem to celé živě před očima. Nejprve mi vypadnul zoubek, pak mi začala z tlamičky kapat krev, pak se mi zamotala hlava a pak... a pak jsem umřela. Přesně tohle se přeci děje, když jeden umře. Bylo to přeci tak jasné. Jasné jako den. Takže jsem umřela... Začala jsem se zmateně rozhlížet kolem. Nepamatovala jsem si, kde jsem to byla naposledy. Byl tam Alastor a byli jsme v lese strejdy Arcanuse a hráli jsem si, ale pak se mi zamotala ta hlava a pak mi vypadl zoubek, nebo to bylo naopak? Zmateně jsem nakrčila čeníšek. Nebyla jsem ráda, že jsem umřela, ale aspoň už mne nemusel děsit vypadnutý zoubek. Ani jsem už necítilakrev v tlamičce. Rozhodla jsem se porozhlédnout se po okolí. Všechno se zdálo divně rozmazané. Na nic jsem nedokázala zaostřit. Když jsem udělala krok k něčemu, co byl asi strom, vzdálilo se to ode mne. Když jsem se rozeběhla, začalo to taky utíkat ode mne. Naštvaně jsem si kecla na zadek. Jestli je tohle Smlt, tak mě to nebaví. Znuděně jsem si zývla."Chau," vyšlo ze mě a pak jsem si mlaskla.
"Cahu," ozvalo se mi za zády. "Co to děláme?" Jako by ten hlas byl složený ze stovky malinkatých zvonečků. Poplašeně jsem se otočila, abych se podívala na toho, kdo na mě mluvil. Byla to podivná vlčice. Vznášela se několik centimetrů nad zemí na nějakém kousku mlhy, nebo možná obláčku. Levitovala tam a koukala na mě. Zmateně jsem zamrkala a ona zopakovala moje rychlé mrkání. Udělala jsem krok dozadu a naklonila hlavu. Ona se posunula taky dozadu a naklonila hlavu. "To je divná hra," zasmála se na mě. Začala jsem si ji prohlížet. Byla celá bílá a měla velkou nadýchanou srst. Byla tak dlouhá a hebká, že jsem se jí chtěla dotknout, ale maminka říkala, že nemám šahat na cizí, kdo ví kde se váleli. Její oči měnily barvu s každým mrknutím. Když naklonila hlavu uviděla jsem na jejím krku náhrdelník z malinkatých bílých kamínků, ne nebyly to kamínky, byly to zoubky. Zaměřila jsem se zpátky na její srst. Ta se zdála bílá, ale po lepším pohledu jsem viděla, že je růžová jako když jde sluníčko spát a mráčky začnou být růžové. "Ty neumíš mluvit?" zeptala se mě ustaraně. "Ty jsi Smlt?" zeptala jsem se jí bez odpovědi na její otázku. Jestli je tohle Smrt tak nechápu, proč se jí dospěláci tolik bojí. Vždyť je růžová... Nakrčila jsem čenich. "Já?" zeptala se mě zmateně. "No, vypadl mi zoubek, pak mi začala téct klev, no a pak se mi zamotala hlava a pak jsem asi spadla... a teď jsem tady. Takže já jsem asi mltvá a ty jsi Sml...Smrt," řekla jsem v rychlosti, ale na poslední slovo jsem dala důraz, abych ho dobře vyslovila. Vlčice se chvíli zdála zmatená a pak se rozesmála. Ten smích mě už začal štvát. "Já nejsem Smrt, jsem zoubková víla, sbírám zoubky," prohodila se smíchem. "Sbíláš zoubky? Na co?" zeptala jsem se jí s údivem. Kdo by zbíral osliznuté a zakrvácené zoubky. Pod tlapičkou jsem náhle ucítila ten svůj. Ani nevím kde se tam vzal. "Ano sbírám je. Namelu je na prášek a pak se v nich koupu, abych měla tak hezky růžovou srst," prozradila mi růžovka šeptem, jako by to bylo nějaké velké tajemství. "FUUUUJ! Koupat se v zubech od krve...Bléé," naznačila jsem, že zvracím jen z té představy. To tu vílu asi naštvalo, protože se nakrčila a pohodila ocasem. "No ale počkat, jestli je sbíláš, tak plo tebe mám nabídku," prohodila jsem. Maminka přece říkala, že Smrt i Život nabízejí věci za jiné věci, tak proč něco nechtít od téhle. "Dám ti svůj, plvotš...plvotčí...plvošít...ty víš co chci, ten nejkvalitnější zoubek. Z něj budeš mít kožíšek lůžoví jako nikdy, plotože je od vlčete té nejklásnější vlčice a toho nejsilnějšího vlčáka," vychvalovala jsem svůj zoubek. "Dám ti ho, za dáleček plo Smlt," dodala jsem, aby věděla co po ní za svůj zub chci. "Bereš?" Odtáhla jsem tlapku a ukázala jí svůj osliznutý a krvavý zub. Hned po něm skočila. "To je přesně to, co potřebuju," dodala zasněně a prohlížela si můj nechutný zub. "Dobše, tak mi to teď dej a pak mě nějak vlať domů," prohodila jsem nadšená, ze svého obchodu. "Dobře ty... obchodnice," odvětila. Čekala jsem, až mi dá, to co mi slíbila, ale ona místo toho na mě kýchla."Hepší... Spi!" Upadla jsem do spánku.

// 1. - dovolím si dopsat číslo návštěvy -> EDIT M.

Koukala jsem zmateně na Alastora, který koukal poděšeně na mě. Hned co se zvedl ze země, samozřejmě. Tlamička mě bolela a cítila jsem v ní něco tvrdého. Dala jsem si k tlamičce packu a vyplivla tutvrdou věc ven. Okamžitě jsem ucítila divnou chuť. Chutnalo to stejně kovově, jako když jsme papkali masíčko, ale já tentokrát nic nepapkala. Na tlapičce jsem měla malinkatý bílý zoubek. Kecla jsem si na zadek. "Alíííí," pípla jsem a zděšeně koukala na zoubek na mé pacičce. Z tlamičky mi začala kapat trochu krve, která se neměla jak dostat jinam. "Moje zoubky?! Umílám?!" vyštěkla jsem dramaticky. Možná až moc dramaticky. Pohodila jsem u toho hlavičkou, ale to jsem neměla dělat. Ještě chvíli jsem koukala na bráchu než se mi z toho prudkého pohybu zamotala hlava. Viděla jsem před očima hvězdičky a tmu. Nevím proč, ale něco nebylo v pořádku. Černota postupovala a postupovala a já víc a víc ztrácela vědomí. Ani jsem se nepamatovala, jestli jsem spadla na zem nebo jsem jenom zůstala nepřítomně sedět před bráchou.

Tiše jako myška jsem ležela na skále a čekala jsem až mě Alastor najde. Pobíhal všude kolem dokola, ale nemohl mě najít. Nejprve zkusil čuchat, což bylo chytré, ale moc mu to nepomohlo. Jen jsem se snažila přemoci, abych se nezasmála. Nesmím vydat ani hlásku! Al chodil všude možné a pak se zastavil a začal se koukat pryč do lesa. To byla moje chvilka. Opatrně jsem se nadzvedla a zavrtěla prdelkou. Byla jsem kousíček od okraje, když jsem se odrazila a vyskočila do vzduchu. Dopadla jsem na Alastora velou svou vahou, takže se mu podlomily nožky a spadl na zem. Ležela jsem na bráchovi a mírně ho kousla do zátylku. "A mám tě!" vypískla jsem, šťastná že mám aspoň na chviličku nějakou dominanci nad svým bráchou, než se mu podaří mě shodit na zem. "A teď tě sním?!" vyštěkla jsem a začala bráchovi kousat do krku, oušek a všude kam jsem tlamou dosáhla. Moje zoubky jako jehličky se zakusovaly do bráchovy srsti, ale najednou jsem ucítila ostrou bolest v tlamičce. "JAUÍ!" vyjekla jsem a brácha měl šanci se vysmeknout.