Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk se začal vyptávat, jak jsem se tady objevila sama. Tohle mne začínalo více než nudit. "Byla jsem v Asgaarském lese a pak puf a byla jsem někde, kde byl jenom písek. No a potom tam byla nějakájeskyně a ještěrky... fujky... no a pak jsem se dostala z té jeskyně a ta... Mrcha... jo... ta mi nabídla, že mě vezme domů, ale lhala mi. No a pak mne chtěla sníst... blbka blbá... no ale já se schovala a utekla, když nedávala pozol... A pak mě nějaký vlk donesl libu a já se vydala sem, plotože domů je to na sevel," shrnula jsem mu překotně všechno co se stalo. Vlk se na mě chvíli díval, jako by mě chtěl taky sníst. "Chceš mě sníst?" zeptala jsem se podezřívavě a naklonila hlavu na stranu. Ale když prohlásil, že mám štěstí jen jsem se zasmála. To teda mám. Takový velký vlk se o mě určitě postará před tou hnusnou vlčicí. Nakrčila jsem čenich a pak se za ním rozeběhla. Musela jsem si dávat pozor, abych nezakopla o nějaký ten kořen.
Následovat vlky mi šlo. Stejně jsem neměla, co lepšího na práci, když jsem nevěděla kde ten sever je. Ale musím být opatrnější. Tentokrát budu. Nespouštěla jsem z vlka pohled. Cupitala jsem těsně za ním jako na provázku. "Ploč máš tolik jizev?" zeptala jsem se ho. "A jak se jmenuješ?"

//Za Noroxem

Vlk v podstatě před dopadem čapl zajíce do zubů a krev vystříkla až na mě. Pár kapek se mi rozprsklo na čumáku a zbytku hlavy. Krk naštěstí ochránila moje velká hlavička. Vlk byl momentálně ke mně zády, ale musela jsem uznat, že to bylo hustý. Hustý! Sledovala jsem vlka, který se otočil, aby na mě viděl a jednu tlapku položil na zajíce. Kdyby ten zajíc nebyl mrtvý, dalo by se to považovat za majetnické a ochranitelské gesto, ale takhle to spíše ukazovala na jeho dominanci nad ušatým chlupáčem. Zamávala jsem ocáskem a chvíli si vlka prohlížela. Byl pravda hubený, takže asi zajíce potřeboval, aby utěšil hlad, který musel mít opravdu velký. Na to jak byl vychrtlý, byl poměrně vysoký, takže jako mládě musel být dobře živený. To jsem chápala i já. Když hodně jíte jako malá vlčata, jste potom celkově větší a vyšší. Co mě ovšem zaujalo byly jeho oči... nebo spíše oko... nebo spíše to co kdysi bylo okem. Zaujatě jsem to místo pozorovala. Nevejrej, je to neslušné, okřikla jsem sama sebe, protože jsem se obávala, že budu působit nevychovaně a tak jsem na oko...důlek... jizvu... přestala koukat. Jenže vlk byl až moc zajímavý, aby na něj jeden nekoukal. Jeho tělo bylo poseto spoustou malinkatých jizvyček, které byly patrné jenom když se pohnul. Bylo pak vidět, kde na jeho srsti chybí kousek. Jako pramínek, který mu stékal ze zad a mizel, kdo ví kde.
Zavrtěla jsem hlavou, abych přestala vypadat tak neomaleně. "Zdravím," řekla jsem slušně. "Jmenuji se Rrrrowena a jsem na cestě domů. Do Rrrragarských hor. Jedna vlčice mi slíbila, že mě tam dovede, ale..." nedořekla jsem to, protože jsem si to nechtěla připomínat. "Takže teď jdu domů," uzavřela jsem to a pokusila se působit nad věcí a dospěleji, i když jsem pořád byla malinkaté vlčátko. Pohodila jsem svým ocáskem, který byl delší než je u vlčete normální, což způsobila magie v poušti. Kdybych neměla čumák od zajícovi krve, možná bych v pachu vlka ucítila i pach oné zlé vlčice, která mne chtěla sníst. Pomalým krokem jsem prošla kolem vlka a po očku po něm pokukovala. "Když mi povíte kam dál, nebudu vás obtěžovat... ovšem doplovod...tedy... doprovod by se mi hodil," řekla jsem hrdě a zvedla tlamičku nahoru. Byla jsem poměrně ráda za svůj slovník, který se k malému vlčeti nehodil. Nebyla jsem rychlá, silná ani odvážná, byla jsem jen ukecaná a tak jsem toho využívala, kde se dalo.

//Kaskády

Pomalým krokem jsem se to batolila s kaskád po lese. Byla jsem ráda, že tu nikde nečuchám tu podivnou vlčici, i když tu byl pach jí podobný. No nebyl to pach nijak silný, takže jsem se tím nevzrušovala. V lese jsem čuchala i jiné vlky, kteří tu něco dělali. Je jich tu víc, takže by mne když tak někdo ochránil... Šla jsem opravdu velmi pomalu a využívala jsem keřů, stromů a kořenů, abych se schovala co nejlépe. Vždy když jsem si nebyla jistá, tak jsem skočil pod kořeny, které mi nabízeli příjemnou ochranu. Když byl vzduch čistý vylezla jsem zase ven a hokpala jsem dál. Domů to nemůže být daleko. Tenhle les jsem si nepamatovala, ale doufala jsem, že se dostanu domů, když půjdu pořád rovně. Až vyjdu z lesa, uvidím hory a půjdu rovnou za nimi. Byl to velice skromný plán, který měl i mnoho děr, ale nic jiného mi nezbylo. Byla jsem naprosto ztracená bez maminky a tatínka. Jak na mě mohli zapomenout!
Zastříhala jsem ušima a nakrčila čeníšek. Najednou jem uviděla zajíce, který běžel přímo ke mně. Jídlo! Radostně jsem poskočila a naježila se. Zajíc mne neviděl, protože ho naháněl nějaký vlk. Zavrčela jsem na zajdu a ten se mne leknul. Nejspíše nečekal, že mu někdo zaterasí cestu a tak celý zkoprněl. Tohle byla šance pro vlka.

Vlk se nakonec rozhodl, že mi naznačí kudy se jde do Asgarského hvozdu a pak mi dokonce přinesl rybu. "Děkuju," pípla jsem a pustila se do jídla. Rybu jsem ještě nikdy nejedla, takže jsem na ni byla zvědavá. Její chuť byla příjemná. Taková klouzavá, ale dobrá. A kostičky měla měkoučké, že jsem je zvládla sama překousat. Bylo fajn mít zase plné bříško. Kolem pobíhali vlci, ale nikdo si mne nevšiml. Až na jednoho, který mi řekl, že je tu někde poblíž úkryt. Tiše jsem zasyčela, protože jsem nechtěla nechat se nalákat do nějaké pasti. Naštěstí vlk zmizel. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že vlci jsou tu milejší než vlčice, protože kolem mne proběhla vlčice s vlčetem a zamířili pryč. Ani si mne nevšimli. Musím se dostat domů. Do Asgaarského hvozdu jsem jít nechtěla, protože mi bylo jasné, že strejda nebude rád když budu pořád otravovat. Pomalu jsem se zvedla. Musím projít tím lesem zpátky domů. Došlo mi, že je to nejlepší cesta. Začala jsem se sápat zpátky nahoru na kaskády a do hvozdu, kde mne naháněla ta vlčice. V duchu jsem doufala, že tam nebude.

//Východní hvozd

Čekala jsem na jednom z kamenů než mi oschne kožíšek. Musela jsem se navíc i po tom běhu lesem vydýchat. Byla jsem strašně moc unavená a měla jsem hlad. Trochu jsem se otřásla, když jsem si vzpomněla, že jsem původně na jídelníčku měla být já. Musím najít maminku a tatínka... Rozhodla jsem se, že je najdu hned jak se trochu prospím a usnu... V bříšku mi zakručelo. Nejdřív jsem si vlka nevšimla, protože jsem pozorovala vodu, ale pak jsem uviděla jeho odraz. Rychle jsem si stoupla a zavrčela jsem na něj. Páchl podobně jako ta vlčice, co se mě snažila sníst. "Běž plyč! Ty mě chceš sníst jako ona!" zavrčela jsem na něj. Na krku se mi naježily všechny chlupy. Vlk ovšem nepůsobil tak děsivě jako vlčice. Mluvil celkem mile, ale to ona působila před tím taky.
Vlk mě ujistil, že mě sníst nehodlá a to mě trochu uklidnilo. Přestala jsem na něj vrčet. Přeci jenom vlk mě před tím zachránil. Možná, že se s tou vlčicí popral, a proto páchne jako ona. "Byla jsem s tatínkem v Asgaalském hvozdu a pak jsem najednou byla na poušti. A tam mě vlčice šekla, že mě vezme zpátky do smečky, ale chtěla mě sníst. A tak jsem se jí schovala pak pšišel nějaký vlk a já utíkala... A teď nevím jak domů," vysvětlila jsem mu, co tu dělám tak sama. "Maminka se jmenuje Lennie, a tatínek je Savior, je to největší vlk jakého znám a je celý hnědý, jen má zelené drápky a srst a očka a... a bydlíme v Ragaarských horách," dala jsem si záležet na výslovnosti všech jmen. "Nevíš kde to je?" zeptala jsem se ho na oplátku. Sedla jsem si na kámen a čekala, co mi řekne. V bříšku mi opět zakručelo.

//Východní hvozd

Brodila jsem se vodou, která mi sahala až po krk. Nešla jsem daleko od břehu, abych se neutopila. Nemohl mě tedy strhnout proud, ale mohl na mne dosáhnout kdokoli z břehu. Snažila jsem se jít na to rychle a zakrýt svůj pach co nejvíce to jde. Byla mi však zima, ale snažila jsem se dostat pryč od té zlé vlčice a tak jsem se zimu snažila překonat co nejdéle. Nakrčila jsem čumáček a vyškrábala se na břeh. Voda tu skákala po kamenech jako splašená. Vůbec jsem netušila, zda jdu správným směrem domů nebo ne. Pomalu jsem začala seskakovat z kamene na kámen. Snažila jsem se dávat si co největší pozor, aby mi to neuklouzlo. Každý skok jsem si musela pořádně promyslet. Hlavně nesmím zastavit... Hnala mě snaha dostat se pryč od drápů té vlčice. Naštěstí jsem ji neslyšela ani neviděla. Možná, že když se budu schovávat, day u kamenů, tak se dostanu mimo nebezpečí? Seskočila jsem z posledního kamene na zem a sedla si. Byla jsem unavená a byla mi zima. Možná tu chvíli počkám, než mne sluníčko usuší.

// Děkuju moc autorům za super Akci A už se těším na další akci od vás

Schovávala jsem se ve svém úkrytu, který byl poměrně bezpečný dokud nezačala Styx kopat díru v zemi, aby se ke mně dostala víc. Ten vlk vypadal mnohem lépe než ona. Dokonce to vypadalo, že mne nechce sníst. "Lennie a Savior s Rag...alské smečky... Jsou hodně silní a maminka Styx utrhla ucho. Určitě ti dají odměnu, když mě k nim dovedeš," vyštěkla jsem přes ten hluk, který způsobovala vlčice. Bála jsem se. Poprvé za život jsem se pořádně bála. Náhle kopání přestalo. Vlčice přesměřovala svou energii jinam. Vystrčila jsem opatrně hlavu ven ze své skrýše. Vlčice momentálně skákala vlkovi po krku. Byla jsem moc malinkatá a vyděšená, abych mu mohla nějak pomoci. "Utíkej!" zaštěkala jsem na vlka. Vypadal rychlejší a mnohem obratnější než vlčice, takže mi bylo jasné, že i když po něm skočila tak se jí snadno vyhne. Možná byla silná a chytrá, ale rozhodně na vlka neměla v běhu. Bylo to poznat z jeho rychlých, přesných a elegantních pohybů. O její síle jsem se přesvědčila sama, takže jsem věděla, že vlčice je silná až až.
Vlkův zásah do celého jejího "lovu" mi dal alespoň pár chvilek náskok a tak jsem se mohla rozeběhnout pryč. Utíkala jsem o sto šest. Můj ocásek byl dlouhý. Snažila jsem se vymyslet, kam bych se mohla schovat, protože jsem neměla moc času na útěk. Rozhodla jsem se že zmatu stopu. Doufala jsem, že to zvládnu. V běhu jsem si učůrla. Tím jsem v jednom místě zesílila svou pachovou stopu. Pak jsem se otočila a vběhla přímo do vody, která tu tekla. Doufám, že bude ten vlk v pořádku.

//Kaskády

Nademnou se něco dělo. V mojí malé schovávačce bylo krásné světlo, ale pak najednou nebylo. Někdo se do něj musel nacpat, nebo nevím co se dělo. Slyšela jsem i hlasy. Někdo musel přijít. Byl to hlas nějakého vlka. Ta šedá vlčice, která se mnou došla až sem a slibovala, že mne vede za maminkou se asi zblíznila. Začala rvát do mého úkrytu drápky a zuby a snažila se ke mně dostat. Její drápky mne škrábly na tlapce. "Auííííí," vypískla jsem bolestí. "Slíbila jsi, že mě vezmeš za maminkou," řekla jsem pištivě, protože mi to opravdu řekla a teď se najednou chovala jako blázen. "Já chci k mamince..." pípla jsem ještě, ale bylo mi jasné, že se odtud nedostanu jen tak. Musela jsem rychle vymyslet nějaký plán. Vypadalo to, že ten vlk se kterým se Styx bavila ji zná. Musím přemýšlet. Zavřela jsem oči a snažila jsem se stáhnout co nejdále od tlapek vlčice, které se snažili dobýt můj úkryt. "Moje máma s tátou ti dají velkou odměnu, když mě k nim doneseš," vypískla jsem to první, co mě napadlo ven. Mělo to být hlavně směřováno k neznámému vlkovi, který se stal jedinou obranou mezi mnou a vlčicí. Musím přemýšlet. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se mohla lépe soustředit. Mohla bych vyhrabat tunel pryč... Blbost... Nebo když budu hodně křičet tak mě najde maminka... Taky blbost, je daleko... A nebo bych mohla zkusit tu magii co má strejda, jestli ji nemám...

//řeka...

Cupitala jsem za Styx."Já věděla, že jste kámošky... Jako já a ségra Nym," zahlaholila jsem s úsměvem. To že to myslela úplně jinak jsem nepochopila, na to byl můj mozeček malinkatý. Pohled vlčice se mi moc nelíbil. Pak mi začala vysvětlovat, jak se loví. Sedla jsem si na zem a poslouchala jí. Sem tam jsem kývla hlavičkou, jakože ji chápu. Když mě tlačila k zemi trochu to bolelo, ale ne moc. Nechtěla jsem utéct, protože jsem se vlčice nebála. Přece to byla mamky kamarádka no ne? "Jasně, řekla jsem. Najednou mě chytila zuby kolem krku a já si malinkato ucvrnkla. Ale pak mi došlo, že se není čeho bát. Zvrátila jsem mírně hlavičku a vyplázla jazyk. "Hlaju to dobže?" řekla jsem a pak se zasmála, když mě vlčice pustila.
Pomalu jsem se zvedla.
Ta vlčice řekla, že mi dává náskok a pak mě zabije. Zněla u toho hodně drsně. Drsný já ráda... škoda že není vlk... Zamrkala jsem na ni, protože jsem moc nechápala, jak to myslí. Pomalu mi začalo docházet, že to není asi úplně hra, ale nechtěla jsem tomu věřit. Kdo by tak chtěl ublížit vlčeti? "A nebo já tebe," vyplázla jsem na ni vzdorovitě jazyk a pak jsem vyběhla mezi stromy. Jejich kořeny byly podivně promotané a tvořily tak dokonalý úkryt. Utíkala jsem k jedné z nich a pak jsem do prohlubně skočila. Pod kořeny to bylo bezpečnější než nad nimi. Kdyby to přeci jenom nebyla hra, mohla jsem si být jistá, že se za mnou vlčice nedostane... ale na jak dlouho?

//Říční Eso

Následovala jsem šedobílou, která se ubírala dál a dál a nebrala ohledy na můj hlad a malinkaté tlapičky. Zakručelo mi v bříšku. Tiše jsem poslouchala, jak mluví o mojí mamince. Chvíli jsem analyzovala, co mi vlčice řekla. No a pak jsem došla k závěru."Ty se jí bojíš," řekla jsem hrdě a zasmála se pištivým smíchem. "Nakopala ti zadek a ty se jí bojíš, a proto ji pomlouváš... Kdyby ses jí nebála, tak bys ji nepomlouvala za zády, ale řekla bys jí to do obličeje," dodala jsem vítězoslavně a znovu se zasmála. Nebezpečí plynoucí z mých slov jsem si neuvědomovala. Kdo by ubližoval malinkatému vlčeti, že? Popoběhla jsem za vlčicí. Pravděpodobně je to mámina kamarádka... jak táta říkal, že se jmneuje... "Oooo táta říkal, že máma má šedivou kamarádku. Nejsi její kamarádka a jen ji škádlíš?" zeptala jsem se a pak jsem si vzpomněla, že jsem se ani nepředstavila. "Jmenuji se Rowena," řekla jsem a v bříšku mi zakručelo. Měla jsem velký hlad, ale vlčice řekla, že se v lese rozdělíme. "Já nevím jak se loví," přiznala jsem smutně. Byla jsem moc malá, abych si něco zvládla ulovit sama. "A kolik vlků jsi přeprala? A jak jsi přišla k téhle jizvě?" snažila jsem se odvést pozornost od prázdného žaludku vyptáváním se a pobíháním kolem vlčice.

//za styx

//Arrarat

Vlčice se ohlédla, tak jsem se ohlédla taky, ale nikdo nás nenásledoval. Snad jsou brácha a Nym v pořádku. "Až najdeme mamku, tak jí řeknu, kde jsou... no a pak je půjde najít a ulčitě bude láda, že jsem jí to přřříšla žříct," zadrmolila jsem si pro sebe a následovala vlčici. Pohazovala jsem svým ocáskem, který už se stáhl skoro na normální velikost. Pořád byl o malinkato delší než by být měl, ale to mi nevadilo. Cupitala jsem za vlčicí, která říkala, že se pere často. "Wow, to musíš být odváááážná," prohodila jsem s obdivem. Silné vlčice, jako maminka jsem měla ráda. "Vážně?" podivila jsem se. Proč by zrovna moje mamka někomu trhala ucho? "A byla to vážně moje maminka? Taková co má hezká modrozelená očka a roztomilý kožíšek a na všechny se usmívá?" Nevěřila jsem, že by to byla moje maminka, ale proč by mi vlčice lhala. Asi si ji jenom spletla. Na můj hlad zareagovala, že jej má taky. "Tak můžeme něco ulovit? Tatínek ulovil bobry a pak nějaký věci s peřím," řekla jsem vlčici a taky jsem se olízla.

//Za Styx

Vlčice mě od sebe odtáhla. Nakrčila jsem čenich, jak jsem to dělala když jsem byla uražená, zamyšlená nebo smutná. Teď jsem byla uražená. Vlčice prohlásila, že na ně čekat nebudeme. Hmm... možná že to řekneme mamince a ta sem pro ně dojde. Nym se o brášku určitě postará. "Tak jo," rozhodla jsem se a otočila hlavu zpět k vlčici. Ta mě štípla zuby do zádele, abych se hnula rychleji. "Však jdu ne," zabručela jsem si pro sebe a začala si to ťapkat za ní. Můj dlouhý ocásek se táhnul v písku jako had a tak ničil všechny stopy po mých tlapkách. Pokud by nás někdo hledal, musel by jít po pachu, protože po stopách to nepůjde. Naštěstí to vypadalo, že se můj ocásek každou chvilku vracel do normálního stavu. "A v boji jsi hodně?" zeptala jsem se vlčice. Dost mě zajímalo, jak se takový vlk do boje dostatne. Maminka ani tatínek se neprali, ale asi to uměli dobře. "A to ti jiný vlk zničil ouško nebo medvěd... nebo rys? Nebo to byl příšerodlak?" vyptávala jsem se vlčice a následovala ji jako její věrný stín. Mamka by asi nebyla nadšená, že jdu s cizími, ale taťkovi by to určitě nevadilo. "Začínám mít hladík," postěžovala jsem si, ale to už jsme byly pryčz pouště.

//Za Styx

Najednou jsem si všimla vlčice, která si mě prohlížela. Ostatní jsem neviděla, protože byli pořád ještě v jeskyni. Měla zajímavé ouško. Kus jí ho chyběl. Pak ale vypustila z tlamy takovou sprosťárnu."Aspoň mám obě uši," vyštěkla jsem na ni a vyplázla jazyk. Můj ocásek byl sice dlouhý, ale za to půvabný. "A moje maminka je nejkrásnější vlčice tady, jmenuje se Lennie a ty jí nešaháš ani po drápky na tlapkách," dodala jsem ještě vzdorovitě. Vůbec jsem se té vlčice nebála. Spíš mě jakým si záhadným způsobem přitahovala. Měla několik jizev a chybělo jí to ucho. Určitě jí ho urval nějaký medvěd v boji! Silák... Naklonila jsem zamyšleně hlavičku na stranu. Vlčice mi začala nabízet, že mne odvede za maminkou. Podívala jsem se za sebe, kde byl bráška a Nym. Pořád se ještě nevyhrabaly z jeskyně. Měla bych počkat na brášku a na Nym. "A vezmeš sebou i brášku a Nym?" zeptala jsem se jí. "Musíme jít všichni tši, jinak by se blácha mohl stllrratit. A Nym už je větčí... nebudeme tě zdlšovat," řekla jsem a přicupitala k vlčici. Nemohla stihnout ani zareagovat a já už se jí otírala o tlapku. "Musíš být silná. Máš moc pěkné jizvy, řekneš mi kde jsi k nim přišla?" zeptala jsem se a sedla si na zadek. Očima jsem sledovala vlčici.

//Trhám se kvůli Styx

Už mě ten písek všude nebavil. Bylo to nepříjemné a i v jeskyni to bodalo a svědilo. Můj velikánský ocásek pořád do něčeho narážel. Byla jsem z toho celá nesvá a zmatená. Sedla jsem si v jeskyni u křišťálu na zem a schovala se do klubka. Nechtěla jsem se už s nikým bavit. Tohle tělo se mi nelíbilo a já už v něm nechtěla být ani vteřinku. Začala jsem si zlostně kousat tlapku. Najednou se všechno začalo otřásat. Zmateně jsem zvedla hlavu a zamrkala po okolí. Neviděla jsem nikoho, jenom světlo, které bylo na konci jeskyně. Hned jsem vyskočila na tlapky, ale byla jsem moc neohrabaná ve svém velkém těle a tak jsem upadla na zem. Zem se třásla a já nevěděla, co mám dělat. "NYM?!" vykřila jsem jenom, ale nebylo možné, aby mi sestra pomohla. Nikde jsem ji neviděla. A nejspíš bych ji nepoznala, už jsem si nepamatovala jak vypadá. Znovu jsem se pokusila zvednout a vyběhla jsem ven. Zem se podemnou třásla.
Jen co jsem proběhla tunelem jsem cítila, jak se zmenšuji. Moje tělo bylo opět tak malinkaté, jako jsem si ho pamatovala. Jediné, co bylo pořád nepřijatelně velké byl ocásek, který byl dvojnásobně dlouhý, takže jsem ho táhla za sebou po zemi jako vlečku. Byl moc těžký, abych ho zvedla nad sebe. Písek opět pálil do tlapiček, ale ty byly aspoň malinkaté. Otočila jsem se a začala hledat bratra a sestru. Určitě se taky vrátily do svých těl.