Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ležela jsem na zemi a hlady jsem šilhala. Moje bříško bylo tak prázdné, že si začalo povídat samo ze sebou. Tlapičky jsem měla bolavé, stejně jako hlavičku. Nikdo ke mně nepřicházel. Čas od času jsem ztratila vědomí, abych upadla do krátkého spánku, ze kterého mne vytrhl hlad. Bylo to jako nekonečná spirála hladu a spánku. Chjo... ta rybička byla málo do bříška... Zmateně jsem se rozhlédla, když na mě někdo promluvil. Ležela jsem pořád rozpláclá na zemi. Mluvil na mě, ale popravdě nic nedělal. Si myslí, že tu jen tak poléhávám nebo co? Teď jsem utíkala jako o život, abyhc se sem dostala a nesnědla mě ta vlčice a on si se mnou bude jako povídat. "Hladík," řekla jsem jenom, než jsem zase upadla do spánkového království. Tentokrát se mi zdál zase ten divný sen, který se mi zdával poměrně často.

Otevřela jsem očka a hlad byl pořád silný. Bolest hlavičky ovšem odezněla úplně. Už se mi netočila ani v ní netepalo. Pacičky jsem měla stále unavené, ale už také přestávali bolet. Přetočila jsem se z bříška na bok, ale pořád to nepomohlo utišit můj hlad

//Ageron....houhou jsem doma!

Doběhla jsem jen k úpatí hor, než mi tlapičky vypověděly službu. Hlava mě bolela hladem a únavou. Už jsem prostě dál nemohla. Byla jsem tak moc unavená a hladová, že to nešlo. Upadla jsem na zem a zůstala ležet bez hnutí. Očka se mi zavírala a já se nemohla ubránit spánku. V bříšku mi nemilosrdně zakručelo...

Spánek to nebyl dlouhý ani vydatný. Probudila jsem se stále hladová a unavená, ale aspoň už jsem necítila podivné motání hlavičky. Bolest ovšem přetrvávala. Zvedla jsem hlavičku a pokusila se zavít, ale nešlo mi to. Pořád jsem to neuměla. "Knnnnnnnnnnnnnííííííííííííííííííííííííííí," vyšlo mi z tlamy a spíše to připomínalo dlouhé škitnutí nebo zívnutí, než vytí. Smutně jsem si položila hlavu na tlapky a doufala jsem, že se někdo ze smečky objeví, nebo mamka s taťkou. Měla jsem tak moc velký hlad, že jsem nevěděla, co mám dělat jiného než čekat.

//VVJ přes západní galtavar

Už jsem tudy šla několikrát, takže jsem věděla jak se dostanu z tohohle lesa domů. Bylo fajn bydlet u toho velkého jezera, protože se vlk alespoň mohl snadněji zorientovat, jestli jde správným směrem. Tak trochu jsem i tušila, že nesmím jít přes ten les, kde je spousta vysokých stromů a kde byla ta podivná věc. V té bydlí Smrt a tam já nesmím, protože maminka to říkala, že tam nesmím... Obešla jsem tedy ono místo a vešla do lesa, který jsem znala. Tady mi nebezpečí nehrozilo, ale přesto jsem se snažila upalovat, co mi tlapky stačily i nestačily. Měla jsem tak velký hladík. Ryba od tamtoho vlka byla dobrá, ale rozhodně mi nestačila na dlouhé putování domů. Snad bude doma něco k jídlu... Byla jsem naprosto vyčerpaná.

//Ragarské pohoří

//propadlina přes východní galtavar

Vlk neběžel za mnou. Pravděpodbně už věděl, že vím kam jdu a doprovodit nepotřebuju. Konečně budu doma... Byla jsem unavená a hladová a domů jsem se moc těšila. Viděla jsem spoustu vlků a vlčic u jezera, ale nechtěla jsem se k nim připojovat. Mohli by být zlý jako ta vlčice... Pomalu jsem se kolem nich proplížila, aby si mne nevšimli. Potřebovala jsem projít na druhou stranu jezera, abych se mohlavrátit do hor. Ty se nádherně tyčily nad krajinou. Věděla jsem, že jsou to ony, protože bych je poznala kdekoli. Snad nebudou rodiče vyvádět, ale určitě se jim musím omluvit... ale já nevěděla, že mě něco odtáhne do pouště ani že mě to nevrátí... Snažila jsem se nepřemýšlet nad tím, co mne doma čeká, protože mi bylo jasné, že to nebude příjemné. Možná že dostanu vyhubováno, ale aspoň budu doma a budu moct brášky varovat, že je tu vlčice, která loví vlčata.

//Ageron přes západn galtavar

Pomalu jsem postupovala po mostíku. Vlk mi potvrdil, že mám pravdu. Jen jsem se na něj usmála. Pak začal mluvit o otm, že teda jako jo, zabil hodně vlků. "Fíha... to musíš být silný, chytrý a rychlý, když jsi dokázal zabít tolik vlků," prohodila jsem s úsměvem. Byla jsem ráda, že mám nového silného kamaráda, který mne ochrání před tou děsivou vlčicí. Z mostu byl fakt nádherný výhled, který mi umožňoval na chvíli vidět i na část za propadlinou. Uviděla jsem velké jezero, jehož voda se leskla. To je to jezero, kde jsem se koupala s bráchou! Radostí jsem nadskočila. Vlk mi prozradil svoje jméno a pak prohodil, že bych neměla zdržovat, pokud se chci dostat domů. Švihla jsem dlouhým ocáskem a rozeběhla se z mostku za ním. "Už vím kudy je to domů, tudy," řekla jsem a ukázala tlapkou. "Pojď se mnou, mamka s taťkou ti ulčitě poděkuji, že jsi mě dopllrrrovodil domů," řekla jsem s menšími problémy, které se naštěstí už začínaly srovnávat do normálu.
Docela ráda bych si s vlkem povídala i dál. Ty jeho jizvyčky vypadaly fakt pěkně a celkově to vypadalo jako by mu srst svítila množstvím malinkatých stříbrných řek. Mamce se bude určitě líbit. Byla jsem za Noroxem, takže jsem měla dost času změnit směr, aniž by si toho všiml. Rozeběhla jsem se přesně tím směrem kde jsem viděla jezero.

//Už běžím domů... VVJ přes Východní Galtavar

//Ťapkám odkud Norox

Šla jsem pomalu za vlkem, který si nesl v tlamě zajíce. Vypadal fakt dobře... ten zajíc smaozřejmě. I kdyř ten vlk byl taky hezký. Ty jizvyčky byly zajímavé a dokonce ani jeho oko nevypadalo nepěkně... spíše zajímavě. Jedno oko neměl vůbec, ale v tom jantarovém s emu občas tak hezky něco zalesklo. Pohodila jsem dlouhým ocáskem ze strany na stranu. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Neměl, pl...protože tam už máš toho zajíce," podotkla jsem suše, ale myslela jsem to spíše jako srandičku. Moje hlavička byla plná chytrých odpovědí. Nakrčila jsem čeníšek a podívala se na propadlinu před námi. Byla to díra v zemi, přes kterou vedlo něco jako kláda, ale bylo to celé z kamene (//aka most). Naklonila jsem hlavu na stranu a pak jsem tu věc očichala. "Juu a to jsi už zabil hodně vlků?" zeptala jsem se zvědavě. "Maminka říkala, že vlky zabíjí hlavně Smrt, ale to je moje kmotra, takže nemůže být až tak moc zlá," prohodila jsem ještě a zmateně se podívala na vlka, který se zastavil.
Vlk se zastavil před mostkem a začal mě popohánět. Jen jsem nakrčila čeníšek v odporu. Pomalým krokem jsem vyrazila na tu kamenou věc, která vypadala že nás bezpečně dostane na druhou stranu. Působilo to bytelně, ale zároveň jsem cítila, jak se mi pod každým krokem drolí kámen pod tlapkami. Šla jsem momentálně před vlkem, který se zajícem v tlamě šel za mnou. Byl tu nádherný výhled. "Je tu nádhelně nemyslíš?" zeptala jsem se vlka za sebou, který mi neřekl své jméno. "No tak jak se jmenuješ?" vyzvídala jsem a pokračovala v chůzi.

//Já se s Rowenou plánuji vrátit hned jak se dokážu odpoutat od Noroxe (aneb když zůstaneš v poušti a snažíš se dostat do hor a jediný doprovod, tě chce sežrat...soo). Konec srpna mám nabouchaný, takže se snad zvládnu vrátit v září V říjnu mi začíná škola a (ne)chřipkou kdo ví, jak to bude. Takže předem hlásím, že být aktivní snad letos zvládnu, ale od příštího března/dubna očekávám nízkou aktivitu až skoro nulovou

Jako vlče bych ocenila, pokud by ve smečce byl někdo s funkcí učitele, ke komu bych se případně mohla přifařit a zažít s ním nějaká dobrodružství a získat informace, protože moje otázky jsou většině vlků otravné, tak bych ráda měla někoho, kdo moji všetečnost musí trpět.
Lov jde nějak mimo mě, takže k tomu se vyjádřit nemůžu. Jinak podle mě by se hodilo oživit discord, protože tam je nás nejvíc
Velké shromáždění by nás pravděpodobně zasekalo na několik dní ne-li týdnů. Možná zkusit skrze magii myšlenek oznámit všem novinky, jako to dělá Arc nebo Skylieth.
Jinak narozdíl od své rodinky bych v Ragarské smečce ráda zůstala až do dospělosti, ale jak psala Lennie bylo by fajn tady s tím něco udělat, než mě rodiče počapnou a odnesou pryč Možná by to chtělo zapracovat na hierarchii, když už je Falko jediná alfa, tak si vzít někoho do týmu kdo by to v případě tvé neaktivity mohl vést za tebe (např. pořádat akce/lovy/řešit případné nováčky atd.) pokud víš, že tu do budoucna tolik nebudeš

Vlk se začal vyptávat, jak jsem se tady objevila sama. Tohle mne začínalo více než nudit. "Byla jsem v Asgaarském lese a pak puf a byla jsem někde, kde byl jenom písek. No a potom tam byla nějakájeskyně a ještěrky... fujky... no a pak jsem se dostala z té jeskyně a ta... Mrcha... jo... ta mi nabídla, že mě vezme domů, ale lhala mi. No a pak mne chtěla sníst... blbka blbá... no ale já se schovala a utekla, když nedávala pozol... A pak mě nějaký vlk donesl libu a já se vydala sem, plotože domů je to na sevel," shrnula jsem mu překotně všechno co se stalo. Vlk se na mě chvíli díval, jako by mě chtěl taky sníst. "Chceš mě sníst?" zeptala jsem se podezřívavě a naklonila hlavu na stranu. Ale když prohlásil, že mám štěstí jen jsem se zasmála. To teda mám. Takový velký vlk se o mě určitě postará před tou hnusnou vlčicí. Nakrčila jsem čenich a pak se za ním rozeběhla. Musela jsem si dávat pozor, abych nezakopla o nějaký ten kořen.
Následovat vlky mi šlo. Stejně jsem neměla, co lepšího na práci, když jsem nevěděla kde ten sever je. Ale musím být opatrnější. Tentokrát budu. Nespouštěla jsem z vlka pohled. Cupitala jsem těsně za ním jako na provázku. "Ploč máš tolik jizev?" zeptala jsem se ho. "A jak se jmenuješ?"

//Za Noroxem

Vlk v podstatě před dopadem čapl zajíce do zubů a krev vystříkla až na mě. Pár kapek se mi rozprsklo na čumáku a zbytku hlavy. Krk naštěstí ochránila moje velká hlavička. Vlk byl momentálně ke mně zády, ale musela jsem uznat, že to bylo hustý. Hustý! Sledovala jsem vlka, který se otočil, aby na mě viděl a jednu tlapku položil na zajíce. Kdyby ten zajíc nebyl mrtvý, dalo by se to považovat za majetnické a ochranitelské gesto, ale takhle to spíše ukazovala na jeho dominanci nad ušatým chlupáčem. Zamávala jsem ocáskem a chvíli si vlka prohlížela. Byl pravda hubený, takže asi zajíce potřeboval, aby utěšil hlad, který musel mít opravdu velký. Na to jak byl vychrtlý, byl poměrně vysoký, takže jako mládě musel být dobře živený. To jsem chápala i já. Když hodně jíte jako malá vlčata, jste potom celkově větší a vyšší. Co mě ovšem zaujalo byly jeho oči... nebo spíše oko... nebo spíše to co kdysi bylo okem. Zaujatě jsem to místo pozorovala. Nevejrej, je to neslušné, okřikla jsem sama sebe, protože jsem se obávala, že budu působit nevychovaně a tak jsem na oko...důlek... jizvu... přestala koukat. Jenže vlk byl až moc zajímavý, aby na něj jeden nekoukal. Jeho tělo bylo poseto spoustou malinkatých jizvyček, které byly patrné jenom když se pohnul. Bylo pak vidět, kde na jeho srsti chybí kousek. Jako pramínek, který mu stékal ze zad a mizel, kdo ví kde.
Zavrtěla jsem hlavou, abych přestala vypadat tak neomaleně. "Zdravím," řekla jsem slušně. "Jmenuji se Rrrrowena a jsem na cestě domů. Do Rrrragarských hor. Jedna vlčice mi slíbila, že mě tam dovede, ale..." nedořekla jsem to, protože jsem si to nechtěla připomínat. "Takže teď jdu domů," uzavřela jsem to a pokusila se působit nad věcí a dospěleji, i když jsem pořád byla malinkaté vlčátko. Pohodila jsem svým ocáskem, který byl delší než je u vlčete normální, což způsobila magie v poušti. Kdybych neměla čumák od zajícovi krve, možná bych v pachu vlka ucítila i pach oné zlé vlčice, která mne chtěla sníst. Pomalým krokem jsem prošla kolem vlka a po očku po něm pokukovala. "Když mi povíte kam dál, nebudu vás obtěžovat... ovšem doplovod...tedy... doprovod by se mi hodil," řekla jsem hrdě a zvedla tlamičku nahoru. Byla jsem poměrně ráda za svůj slovník, který se k malému vlčeti nehodil. Nebyla jsem rychlá, silná ani odvážná, byla jsem jen ukecaná a tak jsem toho využívala, kde se dalo.

//Kaskády

Pomalým krokem jsem se to batolila s kaskád po lese. Byla jsem ráda, že tu nikde nečuchám tu podivnou vlčici, i když tu byl pach jí podobný. No nebyl to pach nijak silný, takže jsem se tím nevzrušovala. V lese jsem čuchala i jiné vlky, kteří tu něco dělali. Je jich tu víc, takže by mne když tak někdo ochránil... Šla jsem opravdu velmi pomalu a využívala jsem keřů, stromů a kořenů, abych se schovala co nejlépe. Vždy když jsem si nebyla jistá, tak jsem skočil pod kořeny, které mi nabízeli příjemnou ochranu. Když byl vzduch čistý vylezla jsem zase ven a hokpala jsem dál. Domů to nemůže být daleko. Tenhle les jsem si nepamatovala, ale doufala jsem, že se dostanu domů, když půjdu pořád rovně. Až vyjdu z lesa, uvidím hory a půjdu rovnou za nimi. Byl to velice skromný plán, který měl i mnoho děr, ale nic jiného mi nezbylo. Byla jsem naprosto ztracená bez maminky a tatínka. Jak na mě mohli zapomenout!
Zastříhala jsem ušima a nakrčila čeníšek. Najednou jem uviděla zajíce, který běžel přímo ke mně. Jídlo! Radostně jsem poskočila a naježila se. Zajíc mne neviděl, protože ho naháněl nějaký vlk. Zavrčela jsem na zajdu a ten se mne leknul. Nejspíše nečekal, že mu někdo zaterasí cestu a tak celý zkoprněl. Tohle byla šance pro vlka.

Vlk se nakonec rozhodl, že mi naznačí kudy se jde do Asgarského hvozdu a pak mi dokonce přinesl rybu. "Děkuju," pípla jsem a pustila se do jídla. Rybu jsem ještě nikdy nejedla, takže jsem na ni byla zvědavá. Její chuť byla příjemná. Taková klouzavá, ale dobrá. A kostičky měla měkoučké, že jsem je zvládla sama překousat. Bylo fajn mít zase plné bříško. Kolem pobíhali vlci, ale nikdo si mne nevšiml. Až na jednoho, který mi řekl, že je tu někde poblíž úkryt. Tiše jsem zasyčela, protože jsem nechtěla nechat se nalákat do nějaké pasti. Naštěstí vlk zmizel. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že vlci jsou tu milejší než vlčice, protože kolem mne proběhla vlčice s vlčetem a zamířili pryč. Ani si mne nevšimli. Musím se dostat domů. Do Asgaarského hvozdu jsem jít nechtěla, protože mi bylo jasné, že strejda nebude rád když budu pořád otravovat. Pomalu jsem se zvedla. Musím projít tím lesem zpátky domů. Došlo mi, že je to nejlepší cesta. Začala jsem se sápat zpátky nahoru na kaskády a do hvozdu, kde mne naháněla ta vlčice. V duchu jsem doufala, že tam nebude.

//Východní hvozd

Čekala jsem na jednom z kamenů než mi oschne kožíšek. Musela jsem se navíc i po tom běhu lesem vydýchat. Byla jsem strašně moc unavená a měla jsem hlad. Trochu jsem se otřásla, když jsem si vzpomněla, že jsem původně na jídelníčku měla být já. Musím najít maminku a tatínka... Rozhodla jsem se, že je najdu hned jak se trochu prospím a usnu... V bříšku mi zakručelo. Nejdřív jsem si vlka nevšimla, protože jsem pozorovala vodu, ale pak jsem uviděla jeho odraz. Rychle jsem si stoupla a zavrčela jsem na něj. Páchl podobně jako ta vlčice, co se mě snažila sníst. "Běž plyč! Ty mě chceš sníst jako ona!" zavrčela jsem na něj. Na krku se mi naježily všechny chlupy. Vlk ovšem nepůsobil tak děsivě jako vlčice. Mluvil celkem mile, ale to ona působila před tím taky.
Vlk mě ujistil, že mě sníst nehodlá a to mě trochu uklidnilo. Přestala jsem na něj vrčet. Přeci jenom vlk mě před tím zachránil. Možná, že se s tou vlčicí popral, a proto páchne jako ona. "Byla jsem s tatínkem v Asgaalském hvozdu a pak jsem najednou byla na poušti. A tam mě vlčice šekla, že mě vezme zpátky do smečky, ale chtěla mě sníst. A tak jsem se jí schovala pak pšišel nějaký vlk a já utíkala... A teď nevím jak domů," vysvětlila jsem mu, co tu dělám tak sama. "Maminka se jmenuje Lennie, a tatínek je Savior, je to největší vlk jakého znám a je celý hnědý, jen má zelené drápky a srst a očka a... a bydlíme v Ragaarských horách," dala jsem si záležet na výslovnosti všech jmen. "Nevíš kde to je?" zeptala jsem se ho na oplátku. Sedla jsem si na kámen a čekala, co mi řekne. V bříšku mi opět zakručelo.

//Východní hvozd

Brodila jsem se vodou, která mi sahala až po krk. Nešla jsem daleko od břehu, abych se neutopila. Nemohl mě tedy strhnout proud, ale mohl na mne dosáhnout kdokoli z břehu. Snažila jsem se jít na to rychle a zakrýt svůj pach co nejvíce to jde. Byla mi však zima, ale snažila jsem se dostat pryč od té zlé vlčice a tak jsem se zimu snažila překonat co nejdéle. Nakrčila jsem čumáček a vyškrábala se na břeh. Voda tu skákala po kamenech jako splašená. Vůbec jsem netušila, zda jdu správným směrem domů nebo ne. Pomalu jsem začala seskakovat z kamene na kámen. Snažila jsem se dávat si co největší pozor, aby mi to neuklouzlo. Každý skok jsem si musela pořádně promyslet. Hlavně nesmím zastavit... Hnala mě snaha dostat se pryč od drápů té vlčice. Naštěstí jsem ji neslyšela ani neviděla. Možná, že když se budu schovávat, day u kamenů, tak se dostanu mimo nebezpečí? Seskočila jsem z posledního kamene na zem a sedla si. Byla jsem unavená a byla mi zima. Možná tu chvíli počkám, než mne sluníčko usuší.

// Děkuju moc autorům za super Akci A už se těším na další akci od vás

Schovávala jsem se ve svém úkrytu, který byl poměrně bezpečný dokud nezačala Styx kopat díru v zemi, aby se ke mně dostala víc. Ten vlk vypadal mnohem lépe než ona. Dokonce to vypadalo, že mne nechce sníst. "Lennie a Savior s Rag...alské smečky... Jsou hodně silní a maminka Styx utrhla ucho. Určitě ti dají odměnu, když mě k nim dovedeš," vyštěkla jsem přes ten hluk, který způsobovala vlčice. Bála jsem se. Poprvé za život jsem se pořádně bála. Náhle kopání přestalo. Vlčice přesměřovala svou energii jinam. Vystrčila jsem opatrně hlavu ven ze své skrýše. Vlčice momentálně skákala vlkovi po krku. Byla jsem moc malinkatá a vyděšená, abych mu mohla nějak pomoci. "Utíkej!" zaštěkala jsem na vlka. Vypadal rychlejší a mnohem obratnější než vlčice, takže mi bylo jasné, že i když po něm skočila tak se jí snadno vyhne. Možná byla silná a chytrá, ale rozhodně na vlka neměla v běhu. Bylo to poznat z jeho rychlých, přesných a elegantních pohybů. O její síle jsem se přesvědčila sama, takže jsem věděla, že vlčice je silná až až.
Vlkův zásah do celého jejího "lovu" mi dal alespoň pár chvilek náskok a tak jsem se mohla rozeběhnout pryč. Utíkala jsem o sto šest. Můj ocásek byl dlouhý. Snažila jsem se vymyslet, kam bych se mohla schovat, protože jsem neměla moc času na útěk. Rozhodla jsem se že zmatu stopu. Doufala jsem, že to zvládnu. V běhu jsem si učůrla. Tím jsem v jednom místě zesílila svou pachovou stopu. Pak jsem se otočila a vběhla přímo do vody, která tu tekla. Doufám, že bude ten vlk v pořádku.

//Kaskády