Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zase jsem se probudila na tom odporném místě, kde mi ta stará vlčice brala zoubky. No netušila jsem, proč jsem se tu vůbec ocitla. Však mi žádný zoubek nevypadl. Přejela jsem si instinktivně jazykem po zubech, abych si ověřila, zda se mi nekýve někde vzadu. Ne. Žádný z mých zoubků se ani nehnul. Všechny byly na svém místě tak moc pevně, že bych je nevytrhla ani kdybych se snažila. Já nechci zase narážet do zdi! Smutně jsem si fňukla, protože me opravdu nebavilo se v tomhle snovém světě trápit, jen kvůli tomu, aby se nějaká vlčice mohla hezky vykoupat v prášku z mého zubu. Bylo mi ovšem jasné, že dříve nebo později se tu ta babka ukáže a bude zase rozmlouvat a přemlouvat. "Tak kde seš!" houkla jsem do lesa, který se měnil v mlhu. Vlčice si dávala dneska obzvláště na čas. "No tak... Nemám na tebe celý den," dodala jsem ještě více rozlobeně, i když jsem se trochu bála, co se stane až se tu vlčice objeví.
"Ehm ehm...." ozvalo se za mnou. Dřív bych se i lekla, ale už jsem byla na tohle její zjevování zvyklá, takže jsem se otočila opravdu pomaličku. Možná jsem to dělala tak moc pomalu, abych ji trochu více naštvala. "Máš zub?" houkla na mě dost rázným tónem, když se mi konečně mohla podívat do očí. Hrdě jsem vypla hrudníček a čumák zamířila někam nahoru. "Ne." V očích té podivné růžovky se zračil hněv. "Tak proč sem lezeš, když zub nemáš! Honem si nějaký sežeň!" Vypadala jako by se chystala bouchnout jako táta, když mu s námi dochází trpělivost. "Ne," odvětila jsem. "Nebudu se tady znovu mrzačit, kvůli nějakému zubu. Okamžitě mě pošli domů," zavrčela jsem na ni a srst na krku se mi naježila. Vlčice nevypadala nadšeně z mého postoje ani rozhodnutí. Pomalu mne začala oblétávat na svém levitačním čemsi. Čekala jsem, co bude dělat dál. Najednou po mě skočila.
Nestihla jsem zareagovat, kromě malého zakňučení. "Kvíííík," neslo se lesem, který neměl konce. Vlčice si na mě v podstatě sedla a pak mi zvráila hlavu a otevřela tlamu. Jednou packou mi držela tlamu otevřenou a druhou se mi šťourala v tlamě. "Fo to feláš," zaprotestovala jsem, ale nic jiného jsem nezmohla. Vlčice se zaměřila na jeden z mých zubů a začala ho mermomocí tahat ven. Bolelo to tak moc, že se mi po tvářích začaly dolů spouštět slzičky. Najednou bolest ještě zesílila. Křup. Ucítila jsem v tlamičce krev, která mi začala koutkem vytékat pryč. "Mám ho!" Vzlykala jsem ještě když mě vlčice pouštěla, ze svého sevření. "Oooo ten je dokonale krvavý! Asi ho budu vlčatům rvát z tlam častěji," broukala si vlčice a prohlížela si zakrvácený zub, který měla v tlapce. Já tam jen tak seděla a vzlykala. Chtěla jsem se strašně moc dostat domů, ale nevypadalo to, že si mě vlčice dále všímá. Pomalu jsem se začala od té příšerné víly odsouvat pryč. "Proč mi to děláš," vzlykala jsem dál a dál, ale vlčici jsem nezajímala. Byla natolik pohroužena do sledování mého zubu, že si ani nevšimla, že jsem od ní pooodešla pryč. Rozeběhla bych se někam do lesa, ale věděla jsem, že mi to nepomůže. Od té vlčice neuteču. "Příště přijď se zubem. Nebo si to budeme muset zopakovat!" varovala mne, než jsme upadla na zem do spánku, který mě měl odnést domů. Doufala jsme, jak jsem tak usínala, že se na tohle strašné místo už nikdy nebudu muset podívat. No hlásek v mojí hlavě mi napodíval, že zoubků mům ještě dost a dost. Takže takhle noční můra se bude ještě opakovat.... několikrát.

//Jeskyně

Následovala jsem otce, který byl nabručený jako snad nikdy. Nesnáší mě... Neměla jsem na lov náladu. Stejně jsem žrala před chvílí. Brácha začal odmlouvat, že jsou ty kopce hrozné a kdy už tam budeme a že má děsný hlad." Já na lov vlastně ani neci," řekla jsem nakonec a sedla jsem si na zem, když táta zavyl. Nechápala jsem, proč to dělá a bylo mi to jedno. Byl na mě zlý a já se s ním nehodlala zahazovat. Když budu mít hlad, přemluvím Linga aby mi zase něco dobrého ulovil. Nakrčila jsem zamyšleně čeníšek a čekala jsem, jestli se otec naštve nebo ne. Čekala jsem nějaké jeho řeči, že nebudu jít vůbec a tak dále. Krkavčí táta, co na to říct. A to jsem ho měla dokonce raději než mámu.
Náhle se k nám připojily vlčice. Jedna z nich začala hned mluvit. "Já jsem Rrrowena," představila jsem sama sebe, ale pak jsem ztratila zájem. O tátu, o vlčice, o lov. Byla jsem smutná, protože mě nikdo neměl rád. Nejraději bych někam zalezla. Ještě, že jsem měla brášku. Hodila jsem na něj pohled, ale on vypadal že tátovi odporovat nebude... nikdy.

Ling navrhoval, abych zkusila mámu ukecat ať mi něco z magií, které umí ukáže. "Hmm..." Máma s námi magie řešit moc nechtěla, asi jsme jí přišli moc malí nebo pitomí. No je jedno jaký měla důvod, ale řešit to nechtěla. A zdálo se mi, že otec má na to stejný názor. Ale já chftěla o magiích vědět všechno. Byly zajímavé a nepředvídatelné a to se mi líbilo. "Viděla jsem jen ze ma oheň, nic jiného. Ani jedna není zajímavá... obě jsou... moc obyčejné," řekla jsem s klidem. Na co chtít magii, kterou mají všichni okolo. Není jednodušší je pak prostě požádat, aby prostě použili svou magii pro vás?Někteří ale můžou odmítnout nebo tak... Možná by to chtělo více magií než jen jednu. Když jich má víc máma i táta, tak to musí nějak jít. "Jak získáš víc magií? U Smrti?" Máma říkala, že se u ní věci dají vyměnit za nějaké jiné věci nebo sílu a tak... ale třeba by mohla dávat i magie a ne jenom věci. Dívala jsem se na Linga a čekala, co mi řekne.
Jeho slova se stočila ke smečce a všem, kteří v ní žijí a pak se mě ptal na kamarády. Jen jsem protočila oči. "Tady nikdo není," řekla jsem trochu zoufale. Neže by tu nebyl nikdo, ale spíše nikdo zajímavý. Všichni zajímavý vlci byli venku a smečka byla momentálně tím nejnudnějším místem na světě.
Začínalo se smrákat. Vítr začal foukat více a více a tady nahoře to začínalo být až nepříjemné. Podívala jsem se na Linga."Budeme dál čekat?" Nechce se mi sedět tady v té zimě a větru... Pomalu jsem se zvedla a odebrala se do úkrytu.

/úkryt

"Bydlí v Asgarském hvozdu za řřřřekou a tím velkým jezelem," řekla jsem, protože jsem neznala názvy všech míst v okolí. V podstatě jsem znala náš domov a domov strejdy Arcanuse. Pak se mě Ling začal vyptávat na brášky. No co ho na nich zajímá? "To poznáš... Oba dva jsou nemožní, ale jeden je nemožný méně," odpověděla jsem mu a pomalu si lehla na zem. Dala jsem si tlapku přes tlapku jako pravá dám a ocásek si obtočila kolem těla. Jak jsem mohla asi taky bráchy odlišovat, jsou to dvojčata. Já si je taky někdy pletla, ale snažila jsem se je vždycky rozpoznat. Znala jsem ty malé detaily v chůzi a pohledech, a tak jsem je poznala. To jsem Lingovi neřekla, nechtěla jsem aby si myslel, že mám bráchy nějak ráda nebo tak...
Mluvil o magiích, jako by to bylo něco normálního, ale pro mě to byl celý nový svět. Koukala jsem na něj se zájmem a snažila se předstírat, že mi do toho nic není. "Maminka toho umí tolik?" zeptala jsem se ho bezváhání, protože jsem tomu nevěřila. Odpověď jsem nepotřebovala, byl to spíš udivený povzdech než otázka. Pak se mě zeptal na to jakou bych chtěla magii já. "Jak to mám vědět, když všechny neznám?" odvětila jsem mu chytře. Nehodlala jsem se rozhodnout před tím, než budu o všem dobře informována
Začal mi vyjmenovávat všechny členy. Číslo by mi bohatě stačilo, ale nepřerušila jsem ho. Patnáct... to je hodně nebo málo? Netušila jsem co s tím číslem dělat. Já znala jen mámu, tátu, bráchy, Nym a tohohle vlka. "Znám tebe a Nym... a pak jednu vlčici, ale tu neznám jménem." Matně jsem si ji vybavovala, musela jsem být ještě moc malá. Začal se mne vyptávat na smečku a zda tu chci zůstat. "Tatínek to tu nemá rád. A já mám ráda tatínka," řekla jsem vědoucně. Byla to pravda. Pokud půjde můj tatínek ze smečky půjdu za ním. Ale mě se v horách zatím líbilo, i když jsem tu málem umřela... dvakrát.

//nesena

Nechala jsem se v klidu odnést do Ragarských hor a pak nahoru do kopce. Neměla jsem ten kopec ráda. Úkryt byl na nejhorším místě, jaké jsem si uměla představit. Bylo to do kopce a ke všemu do prudkého, takže moje tlepky měly co dělat, abych se tam vyškrábala. Tentokrát jsem se ale nesla, jako správná dáma, takže mne kopec nemusel zajímat. Vlk navíc působil, že mu ten těžký výstup nahoru vůbec nic neudělal. Asi je silný. "Šla jsem se stlejdou All All Arcanusem a jeho dcelou Awnay do jejich lesa. A tam jsme si povídali a hláli. Taťka tam pak pšišel a mamka taky abláškové. No a pak jsem byla na poušti," sdělila jsem mu. Nebyla jsem ráda, že mě nikdo z našich nehledal. Nebo mě jenom hledali špatně. Snad budou brzo doma. Nakrčila jsem zamyšleně čenich. Starling navrhoval ať zůstaneme před úkrytem. Kývla jsem hlavou.
"Lingu, jaké ovládáš magie?" zeptala jsem se vlka a vůbec se neobtěžovala vyslovit jeho jméno celé. Neměla jsem er moc v lásce, i když jsem se ho snažila vyslovovat správně. No a vlk měl er ve jméně, takže potřeboval přezdívku. "A kolik je nás ve smečce? A jak dlouho tu jsi?"

Jen jsem pokývala hlavou. Já vím, že jsem šikovná a nepotřebuju nikoho aby mi to potrzoval... Vracela se mi moje přirozená drzost. Plné břicho a odpočata mysl, napomohli návratu mé pravé osobnosti mnohem rychleji, než cokoli jiného. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že mě ta vlčice chtěla sníst. Až t ořeknu máme, určitě jí urve i to druhé ucho... Pomalu jsem dojedla. Na zemi zůstala spousta kostí a peří. Občas kus masa, který se mi nepodařilo rozkousat. Cítila jsem se jako malinkatý soudeček. Nadzvedla jsem se do sedu, protože jsem do teď ležela. Můj dlouhý ocásek jsem si obtočila kolem těla. Normálně by to udělat nešlo, ale díky tomu že byl delší než normálně to šlo naprosto skvěle. Máma by řekla, že jsem víc kočka než vlk, ale ta tu teď nebyla. Vlk prohlásill, že se jmenuje Starling. Jen jsem se zavrtěla a nechala si to jméno projít hlavou. Určitě mě bude chtít odvést do úkrytu... Při představě, že bych se do toho kopce musela škrábat sama, se mi trochu zatočila hlava."Nést prosím," řekla jsem nakonec. Tiše jsem čekala než mě vlk popadne za kůži na krku a odnese mě domů.

//Ragar

//nesena

"On mě chtěl vést k nějaké lece, ale já jsem viděla jezelo a tak jsem... zívi...šla za vodou a pak domů do hol," odvětila jsem na dotaz, proč mě sem ten vlk nedovedl rovnou. Spokojeně jsem si lehla do stínu, přesnějak vlk požadoval. Byl to člen smečky, protože to z něj bylo cítit. Roztáhla jsem se v stínu a na chvilinku si zdřímla. Byla jsem pořád unavená, i když jsem pochrupávala skoro pořád. Když jsem se probudila vlk se zrovna vracel a nesl nějaké dvě věci. Bylo to podobné tomu, co přinesl tenkrát táta. Bylo na tom peří. Pfff peří ne.... Nakrčila jsem čeníšek, ale měla jsem hlad, takže jsem nejprve packami odtrhala peří tam kde mi to šlo a pak jsem se zakousla do lahodného masíčka. Měla jsem takový hlad, že mi ani nevadilo, že jsem čas od času sežrala pírko. Většinou se mi zasekla v krku a tak jsem je hned vykuckala a baštila dál. "Děkuji..." prohodila jsem mezi sousty, protože jsem nezapoměla na to být slušná, i když jsem umírala hlady. S napapaným bříškem mi bylo lépe.
Byla jsem najedená a vyspinkaná. Jediné, co bylo špatně bylo to, že jsem byla špinavá a pravděpodobně i smradlavá, ale to byl problém, který jsem se rozhodla řešit v budoucnu. Teď jsem na nějaké koupání byla moc utahaná. Nebyla jsem unavená, že bych šla zase spát, ale spíš se mi nic nechtělo. "Rrrrowena, ty?" zařinčelo mi er na jazyku.

Nechala jsem se zvednout vlkem do vzduchu a houpala se mu v tlamě. Houpání mě uklidňovalo. Přitáhla jsem si ocásek a tlapky k tělu a udělala ze sebe roztomilou kuličku. V postatě jsem mu v tlamě usnula. Pořád jsem byla dost lehoučká, aby mě takhle vlci mohli nosti. Bráškové už možná nebyli takhle přenositelní, protože byli vždy větší než já. Nechala jsem se tedy bez protestů nést a stejně tak pro vlka jsem nebyla ani moc velkou zátěží. Než mne zvedl mluvil o nějakém lese, kam mne chtěl odnést a nalovit mi něco k snědku. Ve stejné chvíli kdy mne zvedal mi zakručelo v bříšku. "Maminka a tatínek?" zeptala jsem se ustaraně. "Byla jsem s tatínkem a pak bum... poušť a tam ještěrky a Nym a brácha... a pak mě vlčice chtěla vzít domů, ale začala mě lovit a jeden vlk mi ulovil rybu a druhý mi taky slíbil, že mě vezme domů, ale nevzal..vííííí" zívla jsem si nakonec svého rozhovoru. Maminka i tatínek v tom byli nevině. Nemohli tušit, že mě něco odneslo na poušť. Určitě se o mě bojí.

//nesena pryč

Ležela jsem na zemi a hlady jsem šilhala. Moje bříško bylo tak prázdné, že si začalo povídat samo ze sebou. Tlapičky jsem měla bolavé, stejně jako hlavičku. Nikdo ke mně nepřicházel. Čas od času jsem ztratila vědomí, abych upadla do krátkého spánku, ze kterého mne vytrhl hlad. Bylo to jako nekonečná spirála hladu a spánku. Chjo... ta rybička byla málo do bříška... Zmateně jsem se rozhlédla, když na mě někdo promluvil. Ležela jsem pořád rozpláclá na zemi. Mluvil na mě, ale popravdě nic nedělal. Si myslí, že tu jen tak poléhávám nebo co? Teď jsem utíkala jako o život, abyhc se sem dostala a nesnědla mě ta vlčice a on si se mnou bude jako povídat. "Hladík," řekla jsem jenom, než jsem zase upadla do spánkového království. Tentokrát se mi zdál zase ten divný sen, který se mi zdával poměrně často.

Otevřela jsem očka a hlad byl pořád silný. Bolest hlavičky ovšem odezněla úplně. Už se mi netočila ani v ní netepalo. Pacičky jsem měla stále unavené, ale už také přestávali bolet. Přetočila jsem se z bříška na bok, ale pořád to nepomohlo utišit můj hlad

//Ageron....houhou jsem doma!

Doběhla jsem jen k úpatí hor, než mi tlapičky vypověděly službu. Hlava mě bolela hladem a únavou. Už jsem prostě dál nemohla. Byla jsem tak moc unavená a hladová, že to nešlo. Upadla jsem na zem a zůstala ležet bez hnutí. Očka se mi zavírala a já se nemohla ubránit spánku. V bříšku mi nemilosrdně zakručelo...

Spánek to nebyl dlouhý ani vydatný. Probudila jsem se stále hladová a unavená, ale aspoň už jsem necítila podivné motání hlavičky. Bolest ovšem přetrvávala. Zvedla jsem hlavičku a pokusila se zavít, ale nešlo mi to. Pořád jsem to neuměla. "Knnnnnnnnnnnnnííííííííííííííííííííííííííí," vyšlo mi z tlamy a spíše to připomínalo dlouhé škitnutí nebo zívnutí, než vytí. Smutně jsem si položila hlavu na tlapky a doufala jsem, že se někdo ze smečky objeví, nebo mamka s taťkou. Měla jsem tak moc velký hlad, že jsem nevěděla, co mám dělat jiného než čekat.

//VVJ přes západní galtavar

Už jsem tudy šla několikrát, takže jsem věděla jak se dostanu z tohohle lesa domů. Bylo fajn bydlet u toho velkého jezera, protože se vlk alespoň mohl snadněji zorientovat, jestli jde správným směrem. Tak trochu jsem i tušila, že nesmím jít přes ten les, kde je spousta vysokých stromů a kde byla ta podivná věc. V té bydlí Smrt a tam já nesmím, protože maminka to říkala, že tam nesmím... Obešla jsem tedy ono místo a vešla do lesa, který jsem znala. Tady mi nebezpečí nehrozilo, ale přesto jsem se snažila upalovat, co mi tlapky stačily i nestačily. Měla jsem tak velký hladík. Ryba od tamtoho vlka byla dobrá, ale rozhodně mi nestačila na dlouhé putování domů. Snad bude doma něco k jídlu... Byla jsem naprosto vyčerpaná.

//Ragarské pohoří

//propadlina přes východní galtavar

Vlk neběžel za mnou. Pravděpodbně už věděl, že vím kam jdu a doprovodit nepotřebuju. Konečně budu doma... Byla jsem unavená a hladová a domů jsem se moc těšila. Viděla jsem spoustu vlků a vlčic u jezera, ale nechtěla jsem se k nim připojovat. Mohli by být zlý jako ta vlčice... Pomalu jsem se kolem nich proplížila, aby si mne nevšimli. Potřebovala jsem projít na druhou stranu jezera, abych se mohlavrátit do hor. Ty se nádherně tyčily nad krajinou. Věděla jsem, že jsou to ony, protože bych je poznala kdekoli. Snad nebudou rodiče vyvádět, ale určitě se jim musím omluvit... ale já nevěděla, že mě něco odtáhne do pouště ani že mě to nevrátí... Snažila jsem se nepřemýšlet nad tím, co mne doma čeká, protože mi bylo jasné, že to nebude příjemné. Možná že dostanu vyhubováno, ale aspoň budu doma a budu moct brášky varovat, že je tu vlčice, která loví vlčata.

//Ageron přes západn galtavar

Pomalu jsem postupovala po mostíku. Vlk mi potvrdil, že mám pravdu. Jen jsem se na něj usmála. Pak začal mluvit o otm, že teda jako jo, zabil hodně vlků. "Fíha... to musíš být silný, chytrý a rychlý, když jsi dokázal zabít tolik vlků," prohodila jsem s úsměvem. Byla jsem ráda, že mám nového silného kamaráda, který mne ochrání před tou děsivou vlčicí. Z mostu byl fakt nádherný výhled, který mi umožňoval na chvíli vidět i na část za propadlinou. Uviděla jsem velké jezero, jehož voda se leskla. To je to jezero, kde jsem se koupala s bráchou! Radostí jsem nadskočila. Vlk mi prozradil svoje jméno a pak prohodil, že bych neměla zdržovat, pokud se chci dostat domů. Švihla jsem dlouhým ocáskem a rozeběhla se z mostku za ním. "Už vím kudy je to domů, tudy," řekla jsem a ukázala tlapkou. "Pojď se mnou, mamka s taťkou ti ulčitě poděkuji, že jsi mě dopllrrrovodil domů," řekla jsem s menšími problémy, které se naštěstí už začínaly srovnávat do normálu.
Docela ráda bych si s vlkem povídala i dál. Ty jeho jizvyčky vypadaly fakt pěkně a celkově to vypadalo jako by mu srst svítila množstvím malinkatých stříbrných řek. Mamce se bude určitě líbit. Byla jsem za Noroxem, takže jsem měla dost času změnit směr, aniž by si toho všiml. Rozeběhla jsem se přesně tím směrem kde jsem viděla jezero.

//Už běžím domů... VVJ přes Východní Galtavar

//Ťapkám odkud Norox

Šla jsem pomalu za vlkem, který si nesl v tlamě zajíce. Vypadal fakt dobře... ten zajíc smaozřejmě. I kdyř ten vlk byl taky hezký. Ty jizvyčky byly zajímavé a dokonce ani jeho oko nevypadalo nepěkně... spíše zajímavě. Jedno oko neměl vůbec, ale v tom jantarovém s emu občas tak hezky něco zalesklo. Pohodila jsem dlouhým ocáskem ze strany na stranu. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Neměl, pl...protože tam už máš toho zajíce," podotkla jsem suše, ale myslela jsem to spíše jako srandičku. Moje hlavička byla plná chytrých odpovědí. Nakrčila jsem čeníšek a podívala se na propadlinu před námi. Byla to díra v zemi, přes kterou vedlo něco jako kláda, ale bylo to celé z kamene (//aka most). Naklonila jsem hlavu na stranu a pak jsem tu věc očichala. "Juu a to jsi už zabil hodně vlků?" zeptala jsem se zvědavě. "Maminka říkala, že vlky zabíjí hlavně Smrt, ale to je moje kmotra, takže nemůže být až tak moc zlá," prohodila jsem ještě a zmateně se podívala na vlka, který se zastavil.
Vlk se zastavil před mostkem a začal mě popohánět. Jen jsem nakrčila čeníšek v odporu. Pomalým krokem jsem vyrazila na tu kamenou věc, která vypadala že nás bezpečně dostane na druhou stranu. Působilo to bytelně, ale zároveň jsem cítila, jak se mi pod každým krokem drolí kámen pod tlapkami. Šla jsem momentálně před vlkem, který se zajícem v tlamě šel za mnou. Byl tu nádherný výhled. "Je tu nádhelně nemyslíš?" zeptala jsem se vlka za sebou, který mi neřekl své jméno. "No tak jak se jmenuješ?" vyzvídala jsem a pokračovala v chůzi.

//Já se s Rowenou plánuji vrátit hned jak se dokážu odpoutat od Noroxe (aneb když zůstaneš v poušti a snažíš se dostat do hor a jediný doprovod, tě chce sežrat...soo). Konec srpna mám nabouchaný, takže se snad zvládnu vrátit v září V říjnu mi začíná škola a (ne)chřipkou kdo ví, jak to bude. Takže předem hlásím, že být aktivní snad letos zvládnu, ale od příštího března/dubna očekávám nízkou aktivitu až skoro nulovou

Jako vlče bych ocenila, pokud by ve smečce byl někdo s funkcí učitele, ke komu bych se případně mohla přifařit a zažít s ním nějaká dobrodružství a získat informace, protože moje otázky jsou většině vlků otravné, tak bych ráda měla někoho, kdo moji všetečnost musí trpět.
Lov jde nějak mimo mě, takže k tomu se vyjádřit nemůžu. Jinak podle mě by se hodilo oživit discord, protože tam je nás nejvíc
Velké shromáždění by nás pravděpodobně zasekalo na několik dní ne-li týdnů. Možná zkusit skrze magii myšlenek oznámit všem novinky, jako to dělá Arc nebo Skylieth.
Jinak narozdíl od své rodinky bych v Ragarské smečce ráda zůstala až do dospělosti, ale jak psala Lennie bylo by fajn tady s tím něco udělat, než mě rodiče počapnou a odnesou pryč Možná by to chtělo zapracovat na hierarchii, když už je Falko jediná alfa, tak si vzít někoho do týmu kdo by to v případě tvé neaktivity mohl vést za tebe (např. pořádat akce/lovy/řešit případné nováčky atd.) pokud víš, že tu do budoucna tolik nebudeš