Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čekala jsem na jednom z kamenů než mi oschne kožíšek. Musela jsem se navíc i po tom běhu lesem vydýchat. Byla jsem strašně moc unavená a měla jsem hlad. Trochu jsem se otřásla, když jsem si vzpomněla, že jsem původně na jídelníčku měla být já. Musím najít maminku a tatínka... Rozhodla jsem se, že je najdu hned jak se trochu prospím a usnu... V bříšku mi zakručelo. Nejdřív jsem si vlka nevšimla, protože jsem pozorovala vodu, ale pak jsem uviděla jeho odraz. Rychle jsem si stoupla a zavrčela jsem na něj. Páchl podobně jako ta vlčice, co se mě snažila sníst. "Běž plyč! Ty mě chceš sníst jako ona!" zavrčela jsem na něj. Na krku se mi naježily všechny chlupy. Vlk ovšem nepůsobil tak děsivě jako vlčice. Mluvil celkem mile, ale to ona působila před tím taky.
Vlk mě ujistil, že mě sníst nehodlá a to mě trochu uklidnilo. Přestala jsem na něj vrčet. Přeci jenom vlk mě před tím zachránil. Možná, že se s tou vlčicí popral, a proto páchne jako ona. "Byla jsem s tatínkem v Asgaalském hvozdu a pak jsem najednou byla na poušti. A tam mě vlčice šekla, že mě vezme zpátky do smečky, ale chtěla mě sníst. A tak jsem se jí schovala pak pšišel nějaký vlk a já utíkala... A teď nevím jak domů," vysvětlila jsem mu, co tu dělám tak sama. "Maminka se jmenuje Lennie, a tatínek je Savior, je to největší vlk jakého znám a je celý hnědý, jen má zelené drápky a srst a očka a... a bydlíme v Ragaarských horách," dala jsem si záležet na výslovnosti všech jmen. "Nevíš kde to je?" zeptala jsem se ho na oplátku. Sedla jsem si na kámen a čekala, co mi řekne. V bříšku mi opět zakručelo.

//Východní hvozd

Brodila jsem se vodou, která mi sahala až po krk. Nešla jsem daleko od břehu, abych se neutopila. Nemohl mě tedy strhnout proud, ale mohl na mne dosáhnout kdokoli z břehu. Snažila jsem se jít na to rychle a zakrýt svůj pach co nejvíce to jde. Byla mi však zima, ale snažila jsem se dostat pryč od té zlé vlčice a tak jsem se zimu snažila překonat co nejdéle. Nakrčila jsem čumáček a vyškrábala se na břeh. Voda tu skákala po kamenech jako splašená. Vůbec jsem netušila, zda jdu správným směrem domů nebo ne. Pomalu jsem začala seskakovat z kamene na kámen. Snažila jsem se dávat si co největší pozor, aby mi to neuklouzlo. Každý skok jsem si musela pořádně promyslet. Hlavně nesmím zastavit... Hnala mě snaha dostat se pryč od drápů té vlčice. Naštěstí jsem ji neslyšela ani neviděla. Možná, že když se budu schovávat, day u kamenů, tak se dostanu mimo nebezpečí? Seskočila jsem z posledního kamene na zem a sedla si. Byla jsem unavená a byla mi zima. Možná tu chvíli počkám, než mne sluníčko usuší.

// Děkuju moc autorům za super Akci A už se těším na další akci od vás

Schovávala jsem se ve svém úkrytu, který byl poměrně bezpečný dokud nezačala Styx kopat díru v zemi, aby se ke mně dostala víc. Ten vlk vypadal mnohem lépe než ona. Dokonce to vypadalo, že mne nechce sníst. "Lennie a Savior s Rag...alské smečky... Jsou hodně silní a maminka Styx utrhla ucho. Určitě ti dají odměnu, když mě k nim dovedeš," vyštěkla jsem přes ten hluk, který způsobovala vlčice. Bála jsem se. Poprvé za život jsem se pořádně bála. Náhle kopání přestalo. Vlčice přesměřovala svou energii jinam. Vystrčila jsem opatrně hlavu ven ze své skrýše. Vlčice momentálně skákala vlkovi po krku. Byla jsem moc malinkatá a vyděšená, abych mu mohla nějak pomoci. "Utíkej!" zaštěkala jsem na vlka. Vypadal rychlejší a mnohem obratnější než vlčice, takže mi bylo jasné, že i když po něm skočila tak se jí snadno vyhne. Možná byla silná a chytrá, ale rozhodně na vlka neměla v běhu. Bylo to poznat z jeho rychlých, přesných a elegantních pohybů. O její síle jsem se přesvědčila sama, takže jsem věděla, že vlčice je silná až až.
Vlkův zásah do celého jejího "lovu" mi dal alespoň pár chvilek náskok a tak jsem se mohla rozeběhnout pryč. Utíkala jsem o sto šest. Můj ocásek byl dlouhý. Snažila jsem se vymyslet, kam bych se mohla schovat, protože jsem neměla moc času na útěk. Rozhodla jsem se že zmatu stopu. Doufala jsem, že to zvládnu. V běhu jsem si učůrla. Tím jsem v jednom místě zesílila svou pachovou stopu. Pak jsem se otočila a vběhla přímo do vody, která tu tekla. Doufám, že bude ten vlk v pořádku.

//Kaskády

Nademnou se něco dělo. V mojí malé schovávačce bylo krásné světlo, ale pak najednou nebylo. Někdo se do něj musel nacpat, nebo nevím co se dělo. Slyšela jsem i hlasy. Někdo musel přijít. Byl to hlas nějakého vlka. Ta šedá vlčice, která se mnou došla až sem a slibovala, že mne vede za maminkou se asi zblíznila. Začala rvát do mého úkrytu drápky a zuby a snažila se ke mně dostat. Její drápky mne škrábly na tlapce. "Auííííí," vypískla jsem bolestí. "Slíbila jsi, že mě vezmeš za maminkou," řekla jsem pištivě, protože mi to opravdu řekla a teď se najednou chovala jako blázen. "Já chci k mamince..." pípla jsem ještě, ale bylo mi jasné, že se odtud nedostanu jen tak. Musela jsem rychle vymyslet nějaký plán. Vypadalo to, že ten vlk se kterým se Styx bavila ji zná. Musím přemýšlet. Zavřela jsem oči a snažila jsem se stáhnout co nejdále od tlapek vlčice, které se snažili dobýt můj úkryt. "Moje máma s tátou ti dají velkou odměnu, když mě k nim doneseš," vypískla jsem to první, co mě napadlo ven. Mělo to být hlavně směřováno k neznámému vlkovi, který se stal jedinou obranou mezi mnou a vlčicí. Musím přemýšlet. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se mohla lépe soustředit. Mohla bych vyhrabat tunel pryč... Blbost... Nebo když budu hodně křičet tak mě najde maminka... Taky blbost, je daleko... A nebo bych mohla zkusit tu magii co má strejda, jestli ji nemám...

//řeka...

Cupitala jsem za Styx."Já věděla, že jste kámošky... Jako já a ségra Nym," zahlaholila jsem s úsměvem. To že to myslela úplně jinak jsem nepochopila, na to byl můj mozeček malinkatý. Pohled vlčice se mi moc nelíbil. Pak mi začala vysvětlovat, jak se loví. Sedla jsem si na zem a poslouchala jí. Sem tam jsem kývla hlavičkou, jakože ji chápu. Když mě tlačila k zemi trochu to bolelo, ale ne moc. Nechtěla jsem utéct, protože jsem se vlčice nebála. Přece to byla mamky kamarádka no ne? "Jasně, řekla jsem. Najednou mě chytila zuby kolem krku a já si malinkato ucvrnkla. Ale pak mi došlo, že se není čeho bát. Zvrátila jsem mírně hlavičku a vyplázla jazyk. "Hlaju to dobže?" řekla jsem a pak se zasmála, když mě vlčice pustila.
Pomalu jsem se zvedla.
Ta vlčice řekla, že mi dává náskok a pak mě zabije. Zněla u toho hodně drsně. Drsný já ráda... škoda že není vlk... Zamrkala jsem na ni, protože jsem moc nechápala, jak to myslí. Pomalu mi začalo docházet, že to není asi úplně hra, ale nechtěla jsem tomu věřit. Kdo by tak chtěl ublížit vlčeti? "A nebo já tebe," vyplázla jsem na ni vzdorovitě jazyk a pak jsem vyběhla mezi stromy. Jejich kořeny byly podivně promotané a tvořily tak dokonalý úkryt. Utíkala jsem k jedné z nich a pak jsem do prohlubně skočila. Pod kořeny to bylo bezpečnější než nad nimi. Kdyby to přeci jenom nebyla hra, mohla jsem si být jistá, že se za mnou vlčice nedostane... ale na jak dlouho?

//Říční Eso

Následovala jsem šedobílou, která se ubírala dál a dál a nebrala ohledy na můj hlad a malinkaté tlapičky. Zakručelo mi v bříšku. Tiše jsem poslouchala, jak mluví o mojí mamince. Chvíli jsem analyzovala, co mi vlčice řekla. No a pak jsem došla k závěru."Ty se jí bojíš," řekla jsem hrdě a zasmála se pištivým smíchem. "Nakopala ti zadek a ty se jí bojíš, a proto ji pomlouváš... Kdyby ses jí nebála, tak bys ji nepomlouvala za zády, ale řekla bys jí to do obličeje," dodala jsem vítězoslavně a znovu se zasmála. Nebezpečí plynoucí z mých slov jsem si neuvědomovala. Kdo by ubližoval malinkatému vlčeti, že? Popoběhla jsem za vlčicí. Pravděpodobně je to mámina kamarádka... jak táta říkal, že se jmneuje... "Oooo táta říkal, že máma má šedivou kamarádku. Nejsi její kamarádka a jen ji škádlíš?" zeptala jsem se a pak jsem si vzpomněla, že jsem se ani nepředstavila. "Jmenuji se Rowena," řekla jsem a v bříšku mi zakručelo. Měla jsem velký hlad, ale vlčice řekla, že se v lese rozdělíme. "Já nevím jak se loví," přiznala jsem smutně. Byla jsem moc malá, abych si něco zvládla ulovit sama. "A kolik vlků jsi přeprala? A jak jsi přišla k téhle jizvě?" snažila jsem se odvést pozornost od prázdného žaludku vyptáváním se a pobíháním kolem vlčice.

//za styx

//Arrarat

Vlčice se ohlédla, tak jsem se ohlédla taky, ale nikdo nás nenásledoval. Snad jsou brácha a Nym v pořádku. "Až najdeme mamku, tak jí řeknu, kde jsou... no a pak je půjde najít a ulčitě bude láda, že jsem jí to přřříšla žříct," zadrmolila jsem si pro sebe a následovala vlčici. Pohazovala jsem svým ocáskem, který už se stáhl skoro na normální velikost. Pořád byl o malinkato delší než by být měl, ale to mi nevadilo. Cupitala jsem za vlčicí, která říkala, že se pere často. "Wow, to musíš být odváááážná," prohodila jsem s obdivem. Silné vlčice, jako maminka jsem měla ráda. "Vážně?" podivila jsem se. Proč by zrovna moje mamka někomu trhala ucho? "A byla to vážně moje maminka? Taková co má hezká modrozelená očka a roztomilý kožíšek a na všechny se usmívá?" Nevěřila jsem, že by to byla moje maminka, ale proč by mi vlčice lhala. Asi si ji jenom spletla. Na můj hlad zareagovala, že jej má taky. "Tak můžeme něco ulovit? Tatínek ulovil bobry a pak nějaký věci s peřím," řekla jsem vlčici a taky jsem se olízla.

//Za Styx

Vlčice mě od sebe odtáhla. Nakrčila jsem čenich, jak jsem to dělala když jsem byla uražená, zamyšlená nebo smutná. Teď jsem byla uražená. Vlčice prohlásila, že na ně čekat nebudeme. Hmm... možná že to řekneme mamince a ta sem pro ně dojde. Nym se o brášku určitě postará. "Tak jo," rozhodla jsem se a otočila hlavu zpět k vlčici. Ta mě štípla zuby do zádele, abych se hnula rychleji. "Však jdu ne," zabručela jsem si pro sebe a začala si to ťapkat za ní. Můj dlouhý ocásek se táhnul v písku jako had a tak ničil všechny stopy po mých tlapkách. Pokud by nás někdo hledal, musel by jít po pachu, protože po stopách to nepůjde. Naštěstí to vypadalo, že se můj ocásek každou chvilku vracel do normálního stavu. "A v boji jsi hodně?" zeptala jsem se vlčice. Dost mě zajímalo, jak se takový vlk do boje dostatne. Maminka ani tatínek se neprali, ale asi to uměli dobře. "A to ti jiný vlk zničil ouško nebo medvěd... nebo rys? Nebo to byl příšerodlak?" vyptávala jsem se vlčice a následovala ji jako její věrný stín. Mamka by asi nebyla nadšená, že jdu s cizími, ale taťkovi by to určitě nevadilo. "Začínám mít hladík," postěžovala jsem si, ale to už jsme byly pryčz pouště.

//Za Styx

Najednou jsem si všimla vlčice, která si mě prohlížela. Ostatní jsem neviděla, protože byli pořád ještě v jeskyni. Měla zajímavé ouško. Kus jí ho chyběl. Pak ale vypustila z tlamy takovou sprosťárnu."Aspoň mám obě uši," vyštěkla jsem na ni a vyplázla jazyk. Můj ocásek byl sice dlouhý, ale za to půvabný. "A moje maminka je nejkrásnější vlčice tady, jmenuje se Lennie a ty jí nešaháš ani po drápky na tlapkách," dodala jsem ještě vzdorovitě. Vůbec jsem se té vlčice nebála. Spíš mě jakým si záhadným způsobem přitahovala. Měla několik jizev a chybělo jí to ucho. Určitě jí ho urval nějaký medvěd v boji! Silák... Naklonila jsem zamyšleně hlavičku na stranu. Vlčice mi začala nabízet, že mne odvede za maminkou. Podívala jsem se za sebe, kde byl bráška a Nym. Pořád se ještě nevyhrabaly z jeskyně. Měla bych počkat na brášku a na Nym. "A vezmeš sebou i brášku a Nym?" zeptala jsem se jí. "Musíme jít všichni tši, jinak by se blácha mohl stllrratit. A Nym už je větčí... nebudeme tě zdlšovat," řekla jsem a přicupitala k vlčici. Nemohla stihnout ani zareagovat a já už se jí otírala o tlapku. "Musíš být silná. Máš moc pěkné jizvy, řekneš mi kde jsi k nim přišla?" zeptala jsem se a sedla si na zadek. Očima jsem sledovala vlčici.

//Trhám se kvůli Styx

Už mě ten písek všude nebavil. Bylo to nepříjemné a i v jeskyni to bodalo a svědilo. Můj velikánský ocásek pořád do něčeho narážel. Byla jsem z toho celá nesvá a zmatená. Sedla jsem si v jeskyni u křišťálu na zem a schovala se do klubka. Nechtěla jsem se už s nikým bavit. Tohle tělo se mi nelíbilo a já už v něm nechtěla být ani vteřinku. Začala jsem si zlostně kousat tlapku. Najednou se všechno začalo otřásat. Zmateně jsem zvedla hlavu a zamrkala po okolí. Neviděla jsem nikoho, jenom světlo, které bylo na konci jeskyně. Hned jsem vyskočila na tlapky, ale byla jsem moc neohrabaná ve svém velkém těle a tak jsem upadla na zem. Zem se třásla a já nevěděla, co mám dělat. "NYM?!" vykřila jsem jenom, ale nebylo možné, aby mi sestra pomohla. Nikde jsem ji neviděla. A nejspíš bych ji nepoznala, už jsem si nepamatovala jak vypadá. Znovu jsem se pokusila zvednout a vyběhla jsem ven. Zem se podemnou třásla.
Jen co jsem proběhla tunelem jsem cítila, jak se zmenšuji. Moje tělo bylo opět tak malinkaté, jako jsem si ho pamatovala. Jediné, co bylo pořád nepřijatelně velké byl ocásek, který byl dvojnásobně dlouhý, takže jsem ho táhla za sebou po zemi jako vlečku. Byl moc těžký, abych ho zvedla nad sebe. Písek opět pálil do tlapiček, ale ty byly aspoň malinkaté. Otočila jsem se a začala hledat bratra a sestru. Určitě se taky vrátily do svých těl.

Moje tlamička byla nateklá a opuchlá. Bylo to nepříjemné. To mě bude tlamička bolet takhle pořád?! Od té doby, co mi tatínek vysvětlil, jak to chodí mě to přestávalo bavit. Nejdřív jsem si myslela, jaká to nebude psina, když mi budou vypadávat zoubky, ale pak jsem zjistila, že to někdy bolí až moc. No představte si to. To si takhle žužláte nádhernou srnčí kost a na jednou křup, zub venku. Nebo se zakousnete do masa a hoplá, další padá na zem. Viděla jsem to u brášků, jak jim takhle padaly zoubky, ale já měla na vypadávání zoubků jiná kouzla. První mi vypadl úplnou náhodou při honičce s bráchou. Druhý jsem si musela vyrazit o skálu, abych se dostala z tohohle snového místa. A třetí... třetí mi vypadl, když jsem se pokoušela jíst tu sypkou věc, kterou Nym označila za písek. Nechutné. Já prostě nemůžu mít štěstí na bezbolestné vypadnutí zubu. Přejela jsem si jazykem po místě kde byla díra. Bylo to nepříjemné takhle o něco přijít. Jako když vám něco chybí, ale vlastně nechybí.
Zamyšleně jsem se rozhodla vydat na cestu kolem. Mohla bych tenhle hezký snový svět prozkoumávat. Naposledy jsem zjistila podivnou věc. Pokud se tu pokusíte zabít, tak se vám nic nestane. Na druhou stranu se, ale ani neprobudíte. Stejně tak, když narazíte do zdi, tak se nemusíte bát, že by to nějak extra bolelo. A ani po probuzení to nebolí. Hlavním problémem tohoto světa, bylo právě ono probuzení. Jediný způsob, který jsem dosud objevila, jak se odsud dostat, bylo podplatit tu podivnou vlčici zubem a to se mi nelíbilo. Sice mi občas něco hezkého dala, ale já jsem rozhodně nechtěla vyměňovat svoje cené zoubky za nějaké malinkaté a podřadné kousky diamantů. Chtěla jsem něco jiného něco lepšješího. Možná že mušle nebo nějaký kamínek, by byly lepší... Co když by Smrt taky brala zuby? Mohla bych jít za ní a zkusit si je vyměnit tam. Byla to zajímavá úvaha. Rozhodně bych Smrt ráda navštívila. Podle toho jak o ní všichni mluví to musela být skvělá vlčice. Musela si nějak u všech sjednat respekt, ale já ještě netušila jak. Mohla bych se to od ní dozvědět a pak si ten respekt vymáhat na ostatních taky. Nakrčila jsem pobaveně čumáček nad svou vlastní prohnaností.
Dneska mi tu něco nesedělo. Za normálních okolností by tu už ta podivná vlčice poletovala na tom svém obláčku. A já bych jí mohla hned něco vypálit. Jenže uběhlo několik minut, možná i hodin, a ona pořád nikde. "Haloooo!" křičela jsem cestou, jak jsem se tak procházela. Cítila jsem tu několik pachů, ale neviděla jsem během svého putování nikoho. Les pořád mizel v mlze na okrajích mého vidění a cesta se táhla dál a dál. Najednou byla předemnou podivná věc. Byla celá z kamene. Pomalu jsem k ní došla a vyškrábala se na ni tak, abych viděla, co je nahoře. Uprostřed té věci byla díra a nad ní ve vzduchu vysel obláček. "Pšej...Přej si ... něco?!" přečetla jsem zmateně ty klikyháky, kterým jsem najednou rozuměla. Zavřela jsem očíčka a nadechla se. Mohla jsem si přát, co jsem chtěla. Nesmím svoje přání vyplácat. "Přeju si.... přeju... přeju si aby se bláškové pr..přestali hádat, a.... aby se pro mě maminka vrátila na poušť a... a... oblásky a mušlišky, protoše jsou hefké," řekla jsem a hodila jsem svůj zoubek do díry. (//čti studna) Moje přání se celkem zašmodrchalo, protože jsem z něj byla tak nadšená. No co pokud se mi nesplní všechno, ale jenom část budu ráda... Doufala jsem, že se mi hlavně splní to s tou maminkou, protože už mi chyběla. Pomalu jsem slezla z podivné kamenné věci a lehla si na zem. Zavřela jsem oči a doufala, že až se probudím budu v horách u maminky a ne na poušti. Kdybych jen tušila, že mne celou dobu pozoruje pár podivně duhových oček.

//Nemám moc na co reagovat...

Všichni začali všechno ničit. To není dobrý nápad. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a musela jsem si sednout, protože moje nožky se mi zase začínaly plést. Ne že bych nevěděla, co dál, ale já opravud nevěděla. Chtěla jsem prostě vyrazit domů. Nym se mi snažila vysvětlit, co je to tcháně, ale moc jsem to nechápala. Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala jsem, co se stane dál. Nechala jsem všechno na ostatních, já už nemohla. Nakonec se ukázala ta ještěrka, kteoru jsme hledali a já se zaradovala. Konečně tu bylo něco povzbudivého. Ještěrka chtěla po Nym, aby ji odnesla do první jeskyně. Jen jsem na ségru povzbudivě kývla a pak jsem se vydala zpátky do té první jeskyně. Doufám, že nás pak všechny vrátí zpátky do našich těl. Nakrčila jsem čenich a opatrně se prodrala zpět do hlavní jeskyně. Doufala jsem, že Nym počapne tu ještěrku a vydá se tak za mnou. Opatrně jsem se procpávala uzounkým prostorem zase zpátky. "Vedeme tu tchýni," řekla jsem ještěrce, který zůstala u křišťálu.

//Jelikož prostě nechci na osudovce čekat rok tak přeskakuju, snažte se fakt psát lidi, když už jste se do osudovky přihlásili tak ten jeden post za den je nutnost prostě

Ostatní vlci mi byli naprosto ukradení. Kromě Nym a bráchy samozřejmě. "Já ci dom, ty ještěší pšíšelo!" vyštěkla jsem na ještěrku, jako bych byla malinkatá, i když jsem teď byla větší. Pomalu jsem přišla k podivnému malému tvorečkovi, co seděl na vlčici blíže. Začalo to mluvit a děsně to prskalo, takže jsem měla po chvilce kožich nahozený. Si ze mě dělá srandu... Zhnuseně jsem si packou otřela čenich a sliny sklepla na zem. Ještěrka mluvila o tom, že hledá nějakou svojí holku, ale že to tu musí hlídat a že nemůže odejít a blá blá, dospělácké nesmysisly. "Fajn, najdeme tvou tchýni... co je tchýně?... Fuk to je... najdeme ji a ty nás pošleš zpátky do nás a domů..." řekla jsem rázně ještěrákovi, protože jsem se chtěla dostat zpátky do svého malibkatého tělíčka.
První z vlčat už vyrazilo za světly a tak jsem se vydala za ním. "Je to úzké, tak opatlně," řekla jsem ostatním a postupovala dál chodbou. Naštěstí bylo moje tělo menší než třeba tatínkovo. I tak jsem ovšem měla problém a málem jsme se zasekla. Na konci chodby bylo pidi městečko, ale poklidnou atmosféru rušil brekot vlčete. "Tiše, vyplašíš je," okřikla jsem tu otravnou věc, co si žádala něčí pomoc. "Milé dlahé ještělky, láda bych vás poplosila, zda by tchýně, nemohla jít se mnou, je žádána tam vedle," řekla jsem ještěrkám v naději, že budou taky umět mluvit.

Rovnýma nohama si kráčím po tomhle vlčím světě. Řekněme si to upřímně, nikdy tu nekráčela tak nádherná a vznešená vlčice jako jsem byla já. Račte si vykládat, co chcete, ale moje maminka byla ta nejkrásnější a tatínek ten nejnebezpečnější vlk v celém kraji. Rozumíte tomu, co vám říkám? Rozhodně tomu musíte porozumět, protože vám to říkám práce já. Rázná? Rázný přístup ten já mám a vůbec se za něj nestydím. Raději budu ráznou vlčicí, než nějakým zakřiknutým tupounkem. Ranař byl vždycky můj brácha, Alastor. Rapl byl zase ten druhý, Sirius. Rozeznat je od sebe, to je výkon hodný mistra, ale já to vždycky nějak poznala. Roštěnka? Roštěnka jsem naprosto libová, ale proč se mě na to ptáte. Rošťák jste, to vám řeknu pěkně od plic. Rovnou mi řekněte o co vám jde, než že tady budete takhle jenom vyzvídat. Růčo strůčo vám klidně vysvětlým, že na tyhle vaše dotazy já nemám čas, pospíchám. Ragaarské pohoří je mým cílem a ráda bych tam dorazila ještě dneska. Rovně za čumákem a potom už jenom dokopce, pořád jen dokopce. Ruplo ti snad v bedně nebo jsi jenom dementní, už jednou jsem ti říkala, že mě zdržuješ tak co chceš? Rozhodně ne! Rarachu jeden nadržená! Raneček si vem a vypadni, nebo na tebe zavolám bráchy a tátu. Ráno tě ani vlastní máma nepozná.

//Takovej menší Rozhovor :D