Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Fakt se omluvám, ale nechci zdržovat, jelikož mi něco vlezlo do plánů s čím jsem nepočítala. Takže nechám Row tady. Pokud bych na něco nereagovala omlouvám se je to pidi post.

Přejela jsem pohledem obě vlčice, tátu i Ala, který měl asi pořádný hlad. Všichni nad mým masem jen ohrnovali nos. "Tatínek na vás dohlédne, já zůstanu tady," rezignovala jsem tedy, ale jen pod podmínkou, že půjde táta s nimi. Do očí se mi hned nahrnuly slzy, ale udržela jsem se, abych nebrečela před nimi. Neměla jsem už nějak náladu se s nimi dohadovat. Spíše jsem byla ze všech unavená a znechucená. Navíc Al dal jasně najevo, že chce jít s těma divnýma vlčicema. Pomalým krokem jsem se od nich vzdálila. Byla jsem hodně smutná, že nikdo nepoděkoval za mou snahu a všichni se tvářili, jako bych byla problém já. Navíc maso nevypadalo tak špatně. Hlavně ať jde táta s nimi... Aby Alovi opravdu něco neprovedly. Ohlédla sjsme se za nimi, ale už byli dost daleko.
"Fajnovky," prohodila jsem si spíše pro sebe, zatím co jsem se od nich vzdalovala pryč. Vyhráli nademnou, ale já se rozhodla, že jakmile budu dostatečně schopná jim to vrátit, bude to stokrát horší než to, co udělali oni mě.

//Ageron

Opravdu jsem nebyla od skupiny daleko, ale i tak mě tahání křepelky lesem celkem vyčerpalo. Dospěláci na mě pravděpodobně celou dobu viděli. Táhla jsem jí ze všech sil, až jsem cítila, že se mi začínají kývat některé zoubky. Zatnula jsem ovšem čelist ještě víc, protože jsem nechtěla bráchu zklamat. Navíc vypadal opravdu hodně hladově. Jsem chytrá... Tohle zvládnu.... Z posledních sil, které jsem měla jsem dotáhla křepelku přímo před bráchu. "Tady máf mafífko," řekla jsem skrze maso, které jsem držela v tlamě. Křepelka přišla o většinu peří na té části, kterou jsem táhla po zemi. Položila jsem maso před bráchu a očichala ho. Na jedné části divně smrdělo. Zakousla jsem se do té části a odtrhla ji. V puse jsem měla nechutnou chuť. "Tohle nebašti, to je špatné," řekla jsem a pak otrhala peříčka z části, která byla celkem v pořádku. Ještě štěstí že tady u hor byla taková zima. Kdyby bylo maso někde v lese na jihu, asi by se zkazilo celé. "Až zbaštíš trochu tohohle, tak půjdeme ulovit něco čelstvého," řekla jsem bráchovi a dospěláky jsem ignorovala. Ty dvě megery se mohli jít klidně ocucávat někam do lese a táta si mohl jít odpočinout. Já všechno zvládla za ně.

//Ragar

Nemusela jsem běžet ani daleko. Ling mě neodnesl moc daleko od hor. Byla jsem v jejich úpatí, takže asi nějakých dvěstě metrů od skupinky vlků. Chvilku jsem musela hledat v trávě, ale pak jsem našla celou mrtvou křepelku. Sice už byla trochu studená, ale pořád vypadala dobře. Maso tu neleželo moc dlouho zhruba dva dny. Některé části nebyly moc dobré, ale zbytek vypadal dobře. Popadla jsem tedy křepelku do zoubků a začala ji pozadu táhnout po zemi. Nebyla jsem úplně nejsilnější, ale snažila jsem se. Musím dotáhnout masíčko k bráškovi. Silně jsem zatáhla a škubala, takže jsem občas musela vyprsknout peříčko, abych se nezadusila. Navíc taky vlčicím ukážu, jak se to dělá u nás a jak se zvládnu postarat sama. Byla jsem rozhodnutá je poslat někam do háje, protože tak by to udělala máma.

//Ragar

Všichni se spojili proti mě. Jeidný, kdo byl celkem v klidu byl bráška a to byl z nich nejmladší! Nemůžeme ho nechat jít s nimi..."Nemůžeme ho nechat jít s nimi, vždyť tahle ani nepatčí do smečky. Nesmldí jako naše smečka, nemůžeme ho nechat jít samotného s cizími vlčicemi navíc když jsou takhle divní," řekla jsem odhodlaně tátovi. Nebyla jsem nadšená z toho, že tu musím dělat scény, ale jelikož všichni dospělý tu byli pošahaní nebo jim nedocházeli zásadní věci, musela jsem zakročit. Maminka by ho taky nenechala jít s nimi samotného. A když tu není musím se o brášku postarat sama... Ta, co ani nepatřila do smečky mi začala dávat kázání, které šl oovšem jedním uchem tam a druhým ven. Její poslední věta ovšem působila jako naprostý katalozítor. Asi jí to ani samotné nedocvaklo. "Nepočebuju pomoc nějaké pošahané cizí vlčice, ulovím bláškovi něco sama ty megelo!" zavrčela jsem na ni a zacvakala po ní zuby. Divně smrdí, divně se chová, není člen smečky... je nebezpečná. Navíc ty její řeči. Určitě by dovolila někomu strčit mu žížalku do zadku a ještě by se na to koukala... A pak by ho sežrali jako tamta vlčice, co chtěla sežrat mě...
Podívala jsem se na Alastora. "Vím kde je čerstvé masíčko, pojď za mnou není to daleko nebo víš co, já ti to donesu,"řekla jsem bráchovi a pak se prostě vykašlala na všechny dospělé. Ling pro mě ulovil nad ránem dvě křepelky, ale protože mě nesl do úkrytu druhou musel nechat v lese kousek od nás. Výhra! Měla jsem maso pro brášku a nemusela jsem se starat o nějaké dvě dementní vlčice. "Tatínku, postalám se o bláškův hlad, nemusíš se stalat," řekla jsem a rozeběhla se pryč do Ageronského lesa.

//Ageron

Všichni se na mě podívali, ale já byla nadšená z toho, že jsem jim zkazila jejich báječný výlet. Nikdo si nebude užívat, pokud si nebudu užívat taky. Pokud by ty dvě neznámé projevili o mou maličkost alespoň trochu zájmu, pak bych tolik nevyváděla. Jejich ignorace mého pozdravu mne ovšem urazila a já si to nehodlala nechat líbit. No oni si zjevně moje chování nehodlali nechat líbit taky. Táta mě povalil na zem a snažil se působit bojovně. Brácha mezi tím zamířil za dvěma vlčicemi. "Ty ho necháš jít s těmi megelami? Jsou divné a pošahané... Smldí jako jedna a dluhá, ulčitě Alastola někde to a pak mu udělají něco zlého! JSOU POŠAHANÉ!" začala jsem křičet na celé kolo. Tentokrát to nebylo z toho důvodu, že bych chtěla někomu něco pokazit. Popravdě jsem se hodně bála o brášku, který se mi vzdaloval z dosahu. "ZŮSTANU TADY, ALE ZACHLAŇ ALASTOLA!" křičela jsem na tátu jako by byl hluchý. To ho opravdu nechá jít s vlčicemi, které na něj nemají dobrý vliv? Rozhodně by to máma nedovolila, vždyť je ani nezná... Teda jednu asi zná, ale druhou určitě ne... A co to vykládali o dělání vlčat..."Co když chtějí s Alem dělat vlčata! BĚŽ ZA NIMI!" křičela jsem na tátu a snažila se dostat zpod jeho tlapky. Já hlad rozhodně neměla, když jsem jedla v noci s Lingem.
Věděla jsem, že jsou všichni jen kousek od nás dvou a že jsou vlčice blízko. Když mě táta pustil, vystřelila jsem jako čertík z krabičky rovnou za bráchou. Stoupla jsem si bojovně mezi něj a ty dvě podivné vlčice. "Smldíte stejně, ale ségly ulčitě nejste... Jste divné! Jdete plyč od mého blášky, půjdeme na lov s tatínkem sami!" vrčela jsem na ty dvě a ňafala po nich zuby. Chtěla jsem, aby šly pryč a nechaly nás být. Ty jejich řeči mi přišly divné a nebezpečné. Musím brášku chránit a pak mu seženu něco k jídlu... Ale ony musí pryč...

Vlčice mě nadále ignorovali. Jediný, kdo se pokusil o kontakt s mou maličkostí, byl táta. Začal mi olizovat hlavu, což jsem nesnášela a pak mi řekl, že hlad jistě dostanu, až něco uloví. "Fáááájn," zívla jsem si a pomalu se zvedla. Nehodlala jsem ovšem pro lov dělat naprosto nic. Spíše jsem se rozhodla, že jim to budu všem kazit. A to nejvíce, jak jen dokážu. Ta černá kuchta rozhodla, že se budeme snažit ulovit zajíce a pak prohlásila, že máme být potichu jinak žádná svačina nebude. To byla moje chvíle. "JAKÁ SVAČINA? CO TO ŠÍKALA?!" řvala jsem z plna hrdla, dokud se do nebe nevzneslo hejno ptáků. Muselo to působit, že jsem ohluchla, protože jsem opravdu křičela až moc nahlas. Pokud byl v okolí nějaký zajíc, veverka nebo cokoli jiného, co bychom mohli ulovit, už to zmizelo kdo ví kam. Tak a teď jsem zvědavá, co budeš dělat ignorantská nádhero. Zavrtěla jsem ocasem, jako bych nic neudělala. Přeci jenom jsem od vlčice stála dost daleko a slyšet jsem ji nemusela. Bylo mi jasné, že mi otec vynadá, ale co už... Navíc tahle vlčice byla delta, takže by měla umět lovit i ve ztížených podmínkách. Strejda říkal něco o hierarchii, ale já si nepamatovala jak vysoko byla delta.

"Jedla jsem před chvílí, Ling mi ulovil dobré masíško v lese dole pod horou," řekla jsem otci v protestu. Jak do mě dlouba, cítila jsem, že mám vystoublá žebra, ale rozhodně jsem na tom byla lépe, než Alastor, který pravděpodobně nežral dostatečně. "Ocásek mi narostl v poušti," vysvětlila jsem, ale dál jsem to nerozvíjela, protože to už tu byly ty dvě. Začali nás ovšem ignorovat, jako bychom nebyli cítící a žijící bytosti. Alastor se snažil opět zahrát tu šarádu se jmény. "Pfff...." odfrkla jsem si a rozhodla jsem se, že si lehnu na zem. Bylo to celkem příjemné, protože sluníčko svítilo a nahřívalo mi můj tmavý kožíšek. Byla jsem naštvaná, že si vlčice dovolily mne ignorovat. Blbky, jeden je slušný a ony takhle, za to jim ty jejich kožichy nakousnu... jen co budu větší... Nakrčila jsem čenicha a dál jsem se do konverzace nezapojovala. Alastor se ovšem zapojil hned a začal se vyptávat. Zastal tedy konverzaci za nás za oba. Rozhodla jsem se prostě jenom vegetit na zemi a na ostatní se z vysoka vykváknout. Neměli zájem o mě, tak já nemám zájem o ně.

Zase jsem se probudila na tom odporném místě, kde mi ta stará vlčice brala zoubky. No netušila jsem, proč jsem se tu vůbec ocitla. Však mi žádný zoubek nevypadl. Přejela jsem si instinktivně jazykem po zubech, abych si ověřila, zda se mi nekýve někde vzadu. Ne. Žádný z mých zoubků se ani nehnul. Všechny byly na svém místě tak moc pevně, že bych je nevytrhla ani kdybych se snažila. Já nechci zase narážet do zdi! Smutně jsem si fňukla, protože me opravdu nebavilo se v tomhle snovém světě trápit, jen kvůli tomu, aby se nějaká vlčice mohla hezky vykoupat v prášku z mého zubu. Bylo mi ovšem jasné, že dříve nebo později se tu ta babka ukáže a bude zase rozmlouvat a přemlouvat. "Tak kde seš!" houkla jsem do lesa, který se měnil v mlhu. Vlčice si dávala dneska obzvláště na čas. "No tak... Nemám na tebe celý den," dodala jsem ještě více rozlobeně, i když jsem se trochu bála, co se stane až se tu vlčice objeví.
"Ehm ehm...." ozvalo se za mnou. Dřív bych se i lekla, ale už jsem byla na tohle její zjevování zvyklá, takže jsem se otočila opravdu pomaličku. Možná jsem to dělala tak moc pomalu, abych ji trochu více naštvala. "Máš zub?" houkla na mě dost rázným tónem, když se mi konečně mohla podívat do očí. Hrdě jsem vypla hrudníček a čumák zamířila někam nahoru. "Ne." V očích té podivné růžovky se zračil hněv. "Tak proč sem lezeš, když zub nemáš! Honem si nějaký sežeň!" Vypadala jako by se chystala bouchnout jako táta, když mu s námi dochází trpělivost. "Ne," odvětila jsem. "Nebudu se tady znovu mrzačit, kvůli nějakému zubu. Okamžitě mě pošli domů," zavrčela jsem na ni a srst na krku se mi naježila. Vlčice nevypadala nadšeně z mého postoje ani rozhodnutí. Pomalu mne začala oblétávat na svém levitačním čemsi. Čekala jsem, co bude dělat dál. Najednou po mě skočila.
Nestihla jsem zareagovat, kromě malého zakňučení. "Kvíííík," neslo se lesem, který neměl konce. Vlčice si na mě v podstatě sedla a pak mi zvráila hlavu a otevřela tlamu. Jednou packou mi držela tlamu otevřenou a druhou se mi šťourala v tlamě. "Fo to feláš," zaprotestovala jsem, ale nic jiného jsem nezmohla. Vlčice se zaměřila na jeden z mých zubů a začala ho mermomocí tahat ven. Bolelo to tak moc, že se mi po tvářích začaly dolů spouštět slzičky. Najednou bolest ještě zesílila. Křup. Ucítila jsem v tlamičce krev, která mi začala koutkem vytékat pryč. "Mám ho!" Vzlykala jsem ještě když mě vlčice pouštěla, ze svého sevření. "Oooo ten je dokonale krvavý! Asi ho budu vlčatům rvát z tlam častěji," broukala si vlčice a prohlížela si zakrvácený zub, který měla v tlapce. Já tam jen tak seděla a vzlykala. Chtěla jsem se strašně moc dostat domů, ale nevypadalo to, že si mě vlčice dále všímá. Pomalu jsem se začala od té příšerné víly odsouvat pryč. "Proč mi to děláš," vzlykala jsem dál a dál, ale vlčici jsem nezajímala. Byla natolik pohroužena do sledování mého zubu, že si ani nevšimla, že jsem od ní pooodešla pryč. Rozeběhla bych se někam do lesa, ale věděla jsem, že mi to nepomůže. Od té vlčice neuteču. "Příště přijď se zubem. Nebo si to budeme muset zopakovat!" varovala mne, než jsme upadla na zem do spánku, který mě měl odnést domů. Doufala jsme, jak jsem tak usínala, že se na tohle strašné místo už nikdy nebudu muset podívat. No hlásek v mojí hlavě mi napodíval, že zoubků mům ještě dost a dost. Takže takhle noční můra se bude ještě opakovat.... několikrát.

//Jeskyně

Následovala jsem otce, který byl nabručený jako snad nikdy. Nesnáší mě... Neměla jsem na lov náladu. Stejně jsem žrala před chvílí. Brácha začal odmlouvat, že jsou ty kopce hrozné a kdy už tam budeme a že má děsný hlad." Já na lov vlastně ani neci," řekla jsem nakonec a sedla jsem si na zem, když táta zavyl. Nechápala jsem, proč to dělá a bylo mi to jedno. Byl na mě zlý a já se s ním nehodlala zahazovat. Když budu mít hlad, přemluvím Linga aby mi zase něco dobrého ulovil. Nakrčila jsem zamyšleně čeníšek a čekala jsem, jestli se otec naštve nebo ne. Čekala jsem nějaké jeho řeči, že nebudu jít vůbec a tak dále. Krkavčí táta, co na to říct. A to jsem ho měla dokonce raději než mámu.
Náhle se k nám připojily vlčice. Jedna z nich začala hned mluvit. "Já jsem Rrrowena," představila jsem sama sebe, ale pak jsem ztratila zájem. O tátu, o vlčice, o lov. Byla jsem smutná, protože mě nikdo neměl rád. Nejraději bych někam zalezla. Ještě, že jsem měla brášku. Hodila jsem na něj pohled, ale on vypadal že tátovi odporovat nebude... nikdy.

Ling navrhoval, abych zkusila mámu ukecat ať mi něco z magií, které umí ukáže. "Hmm..." Máma s námi magie řešit moc nechtěla, asi jsme jí přišli moc malí nebo pitomí. No je jedno jaký měla důvod, ale řešit to nechtěla. A zdálo se mi, že otec má na to stejný názor. Ale já chftěla o magiích vědět všechno. Byly zajímavé a nepředvídatelné a to se mi líbilo. "Viděla jsem jen ze ma oheň, nic jiného. Ani jedna není zajímavá... obě jsou... moc obyčejné," řekla jsem s klidem. Na co chtít magii, kterou mají všichni okolo. Není jednodušší je pak prostě požádat, aby prostě použili svou magii pro vás?Někteří ale můžou odmítnout nebo tak... Možná by to chtělo více magií než jen jednu. Když jich má víc máma i táta, tak to musí nějak jít. "Jak získáš víc magií? U Smrti?" Máma říkala, že se u ní věci dají vyměnit za nějaké jiné věci nebo sílu a tak... ale třeba by mohla dávat i magie a ne jenom věci. Dívala jsem se na Linga a čekala, co mi řekne.
Jeho slova se stočila ke smečce a všem, kteří v ní žijí a pak se mě ptal na kamarády. Jen jsem protočila oči. "Tady nikdo není," řekla jsem trochu zoufale. Neže by tu nebyl nikdo, ale spíše nikdo zajímavý. Všichni zajímavý vlci byli venku a smečka byla momentálně tím nejnudnějším místem na světě.
Začínalo se smrákat. Vítr začal foukat více a více a tady nahoře to začínalo být až nepříjemné. Podívala jsem se na Linga."Budeme dál čekat?" Nechce se mi sedět tady v té zimě a větru... Pomalu jsem se zvedla a odebrala se do úkrytu.

/úkryt

"Bydlí v Asgarském hvozdu za řřřřekou a tím velkým jezelem," řekla jsem, protože jsem neznala názvy všech míst v okolí. V podstatě jsem znala náš domov a domov strejdy Arcanuse. Pak se mě Ling začal vyptávat na brášky. No co ho na nich zajímá? "To poznáš... Oba dva jsou nemožní, ale jeden je nemožný méně," odpověděla jsem mu a pomalu si lehla na zem. Dala jsem si tlapku přes tlapku jako pravá dám a ocásek si obtočila kolem těla. Jak jsem mohla asi taky bráchy odlišovat, jsou to dvojčata. Já si je taky někdy pletla, ale snažila jsem se je vždycky rozpoznat. Znala jsem ty malé detaily v chůzi a pohledech, a tak jsem je poznala. To jsem Lingovi neřekla, nechtěla jsem aby si myslel, že mám bráchy nějak ráda nebo tak...
Mluvil o magiích, jako by to bylo něco normálního, ale pro mě to byl celý nový svět. Koukala jsem na něj se zájmem a snažila se předstírat, že mi do toho nic není. "Maminka toho umí tolik?" zeptala jsem se ho bezváhání, protože jsem tomu nevěřila. Odpověď jsem nepotřebovala, byl to spíš udivený povzdech než otázka. Pak se mě zeptal na to jakou bych chtěla magii já. "Jak to mám vědět, když všechny neznám?" odvětila jsem mu chytře. Nehodlala jsem se rozhodnout před tím, než budu o všem dobře informována
Začal mi vyjmenovávat všechny členy. Číslo by mi bohatě stačilo, ale nepřerušila jsem ho. Patnáct... to je hodně nebo málo? Netušila jsem co s tím číslem dělat. Já znala jen mámu, tátu, bráchy, Nym a tohohle vlka. "Znám tebe a Nym... a pak jednu vlčici, ale tu neznám jménem." Matně jsem si ji vybavovala, musela jsem být ještě moc malá. Začal se mne vyptávat na smečku a zda tu chci zůstat. "Tatínek to tu nemá rád. A já mám ráda tatínka," řekla jsem vědoucně. Byla to pravda. Pokud půjde můj tatínek ze smečky půjdu za ním. Ale mě se v horách zatím líbilo, i když jsem tu málem umřela... dvakrát.

//nesena

Nechala jsem se v klidu odnést do Ragarských hor a pak nahoru do kopce. Neměla jsem ten kopec ráda. Úkryt byl na nejhorším místě, jaké jsem si uměla představit. Bylo to do kopce a ke všemu do prudkého, takže moje tlepky měly co dělat, abych se tam vyškrábala. Tentokrát jsem se ale nesla, jako správná dáma, takže mne kopec nemusel zajímat. Vlk navíc působil, že mu ten těžký výstup nahoru vůbec nic neudělal. Asi je silný. "Šla jsem se stlejdou All All Arcanusem a jeho dcelou Awnay do jejich lesa. A tam jsme si povídali a hláli. Taťka tam pak pšišel a mamka taky abláškové. No a pak jsem byla na poušti," sdělila jsem mu. Nebyla jsem ráda, že mě nikdo z našich nehledal. Nebo mě jenom hledali špatně. Snad budou brzo doma. Nakrčila jsem zamyšleně čenich. Starling navrhoval ať zůstaneme před úkrytem. Kývla jsem hlavou.
"Lingu, jaké ovládáš magie?" zeptala jsem se vlka a vůbec se neobtěžovala vyslovit jeho jméno celé. Neměla jsem er moc v lásce, i když jsem se ho snažila vyslovovat správně. No a vlk měl er ve jméně, takže potřeboval přezdívku. "A kolik je nás ve smečce? A jak dlouho tu jsi?"

Jen jsem pokývala hlavou. Já vím, že jsem šikovná a nepotřebuju nikoho aby mi to potrzoval... Vracela se mi moje přirozená drzost. Plné břicho a odpočata mysl, napomohli návratu mé pravé osobnosti mnohem rychleji, než cokoli jiného. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že mě ta vlčice chtěla sníst. Až t ořeknu máme, určitě jí urve i to druhé ucho... Pomalu jsem dojedla. Na zemi zůstala spousta kostí a peří. Občas kus masa, který se mi nepodařilo rozkousat. Cítila jsem se jako malinkatý soudeček. Nadzvedla jsem se do sedu, protože jsem do teď ležela. Můj dlouhý ocásek jsem si obtočila kolem těla. Normálně by to udělat nešlo, ale díky tomu že byl delší než normálně to šlo naprosto skvěle. Máma by řekla, že jsem víc kočka než vlk, ale ta tu teď nebyla. Vlk prohlásill, že se jmenuje Starling. Jen jsem se zavrtěla a nechala si to jméno projít hlavou. Určitě mě bude chtít odvést do úkrytu... Při představě, že bych se do toho kopce musela škrábat sama, se mi trochu zatočila hlava."Nést prosím," řekla jsem nakonec. Tiše jsem čekala než mě vlk popadne za kůži na krku a odnese mě domů.

//Ragar

//nesena

"On mě chtěl vést k nějaké lece, ale já jsem viděla jezelo a tak jsem... zívi...šla za vodou a pak domů do hol," odvětila jsem na dotaz, proč mě sem ten vlk nedovedl rovnou. Spokojeně jsem si lehla do stínu, přesnějak vlk požadoval. Byl to člen smečky, protože to z něj bylo cítit. Roztáhla jsem se v stínu a na chvilinku si zdřímla. Byla jsem pořád unavená, i když jsem pochrupávala skoro pořád. Když jsem se probudila vlk se zrovna vracel a nesl nějaké dvě věci. Bylo to podobné tomu, co přinesl tenkrát táta. Bylo na tom peří. Pfff peří ne.... Nakrčila jsem čeníšek, ale měla jsem hlad, takže jsem nejprve packami odtrhala peří tam kde mi to šlo a pak jsem se zakousla do lahodného masíčka. Měla jsem takový hlad, že mi ani nevadilo, že jsem čas od času sežrala pírko. Většinou se mi zasekla v krku a tak jsem je hned vykuckala a baštila dál. "Děkuji..." prohodila jsem mezi sousty, protože jsem nezapoměla na to být slušná, i když jsem umírala hlady. S napapaným bříškem mi bylo lépe.
Byla jsem najedená a vyspinkaná. Jediné, co bylo špatně bylo to, že jsem byla špinavá a pravděpodobně i smradlavá, ale to byl problém, který jsem se rozhodla řešit v budoucnu. Teď jsem na nějaké koupání byla moc utahaná. Nebyla jsem unavená, že bych šla zase spát, ale spíš se mi nic nechtělo. "Rrrrowena, ty?" zařinčelo mi er na jazyku.

Nechala jsem se zvednout vlkem do vzduchu a houpala se mu v tlamě. Houpání mě uklidňovalo. Přitáhla jsem si ocásek a tlapky k tělu a udělala ze sebe roztomilou kuličku. V postatě jsem mu v tlamě usnula. Pořád jsem byla dost lehoučká, aby mě takhle vlci mohli nosti. Bráškové už možná nebyli takhle přenositelní, protože byli vždy větší než já. Nechala jsem se tedy bez protestů nést a stejně tak pro vlka jsem nebyla ani moc velkou zátěží. Než mne zvedl mluvil o nějakém lese, kam mne chtěl odnést a nalovit mi něco k snědku. Ve stejné chvíli kdy mne zvedal mi zakručelo v bříšku. "Maminka a tatínek?" zeptala jsem se ustaraně. "Byla jsem s tatínkem a pak bum... poušť a tam ještěrky a Nym a brácha... a pak mě vlčice chtěla vzít domů, ale začala mě lovit a jeden vlk mi ulovil rybu a druhý mi taky slíbil, že mě vezme domů, ale nevzal..vííííí" zívla jsem si nakonec svého rozhovoru. Maminka i tatínek v tom byli nevině. Nemohli tušit, že mě něco odneslo na poušť. Určitě se o mě bojí.

//nesena pryč