Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//OBJEDNÁVKA

ID - M05 Siréna
Rowenin hlas je na poslech velmi příjemný. Když se ovšem rozhodne použít svou starobylou magii, její hlas se stává neodolatelným až andělským. Vlci kteří ji zaslechnou se cítí jejím hlasem poblouznění. Pro své okolí se mohou zdát jako v tranzu, protože nevnímají žádné podněty ve svém okolí. Pokud jim Rowena zazpívá nějaké své přání, budou se ho snažit splnit i poté, co zpívat přestane. Po probuzení z tranzu jsou vlci dezorientovaní, ale zůstávají pod vlivem Rowenina zpěvu, takže pokud po nich něco chtěla, budou se to snažit splnit i poté, co dozpívá. Magie působí lépe na duševně slabé vlky (unavené, vyčerpané, duševně zaostalé, vlčata atd.). Rowena může používat magii jen na území, na kterém zrovna je a maximálně na 3 vlky zároveň. Když magii používá moc (např. moc často za sebou, na víc vlků, neodpočatá, hladová atd.) může na čas ochraptět či dočasně ztratit hlas.

Celkem: 40 křišťálů a 530 oblázků

ID - M02/elektřina/4 hvězdy
Celkem: 120 drahých kamenů (20 opálů, 25 safírů, 75 ametystů)

CELKOVÝ SOUČET: 40 křišťálů, 530 oblázků, 120 drahých kamenů

//Jedlový pás

Podivná síla mne prostrčila skulinkou dovnitř. Něco si mne přitahovalo, jako bych byla něčí loutka, hračka, se kterou si může dotyčný nebo dotyčná dělat, co chce. Snažila jsem se drápky zarazit o zem, ale jenom jsem přejížděla po kameni s podivně vrzavým zvukem. Nic nemohlo zastavit můj pohyb dozadu. Netušila jsem tedy, co mne táhne ani kam mne to táhne. Hlavně musíš být silná a neplakat! Sama sobě jsem opakovala, že bych se měla uklidnit. Neděsila mne přítomnost magické bytosti, jakou byla samotná Smrt. Děsila mne přítomnost vlčice, která byla venku. Silnější a rychlejší než já. Věděla jsem, že tady uvnitř, bych měla být v bezpečí, ale bála jsem se, že tomu tak nebude. Vlčice byla přeci jen opravdu silná a mohla se tak vzepřít samotné Smrti. Maminka říkala, že Smrt je hodná. Pomůže mi. Najednou síla, která mne táhla dozadu přestala. Jelikož jsem to nečekala, tak jsem se rozplácla o zem. To nebylo úplně elegantní.
Pomalu jsem se zvedla a rozhlížela jsem se po prostoru. Všechno bylo z tmavého kamene a osvětlené zeleným světlem ohňů. Neviděla jsem skoro stěny kolem sebe, protože je halila tma. Občas se po nějaké stěně přeplazil prhu světla z ohňů, ale to rozhodně nestačilo na to, abych pohodlně viděla. "Halooo? Tetičko, kmotřičko?" zavolala jsem opatrně, když jsem se zvedla na všechny čtyři. Chtěla jsem působit odhodlaněji, ale pořád jsem se trochu bála. "Rowena! Copak tě sem přivádí mrňousi?" Hlas jako by přicházel od nikud a ze všech stran. Nebyl ani milý, ani zlý. "No... Něco mne sem přitáhlo," pípla jsem nejistě, protože jsem netušila kde se nachází Smrt. Moje kmotra na mne mluvila, ale nehodlala mi ještě ukázat svou tvář. "Hmm... To je zvláštní?" zaslechla jsem za sebou a tak jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Neviděla jsem vůbec nic. "V lese byla jedna hodně zlá vlčice. Jsem ráda, že jsi mi pomohla kmotřičko," prohodila jsem nakonec již s jistotou v hlase. "Jmenuje se Styx a je zlá. Zlejší než ty," dodala jsem ještě. Pokud někdo mohl Styx zastavit byla to Smrt a já hodlala dát na řeči otce, který tvrdil, že Smrt je nejmocnější. Chtěla jsem ji proto trochu popíchnout. "Říkala jsem si ovšem, že to není pravda... Že ty... No to ty, jsi ta nejzlejší ze všech. Nejmocnější z mocných, před kterou se každý třese a krčí v koutě. Každý se tě bá a měl ... měl by se tě bát," mluvila jsem klidným hlasem a doufala jsem, že si mě Smrt nedá k večeři.
"Hmm... Máš pravdu, že by se mě měli bát. Asi jim to dávám moc málo na jevo, že by se měli bát. Občas bych měla zavítat do světa a udělat spoušť, jako nedávno v Borůvkovém lese...Hmm"
Polkla jsem. Netušila jsem, co kmotra udělala v Borůvkovém lese, ale asi to nebylo nic dobrého. "Chtěla bych to vidět," pípla jsem nakonec. Jestliže Smrt byla tak mocná, tak mohla přeci všechno. V hlavě jsem najednou uslyšela smích a uviděla plameny, které požíraly stromy kolem. Nějaká vlčice ležela na zemi. Všude jsem slyšela hlasy, ale nerozuměla jsem jim. Stála jsem uprostřed těch plamenů a bylo... bylo to vzrušující. "Nádhera."
"Ty se nebojíš, maličká?"
Zavrtěla jsem hlavou v odpovědi. "Není čeho se bát. Magie je přeci nádherná. Je přirozená. Stejně jako smrt. A ty jsi, samotná Smrt ve své dokonalosti. Všichni se rodíme a všichni umíráme. Jenom pošetilý vlk by se bál vlastní smrti. Nebo smrti svých blízkých. Je to přeci naprosto normální..." zabručela jsem až moc filozoficky, ale něco v m duši mi napovídalo ta správná slova. Vzpomněla jsem si, jak jsem si prohlížela kosti mrtvých zvířat. Tu nádhernou fascinaci jejich bílými lebkami. "Jsi divná! Ale to se mi líbí." Tiše jsem zavrčela na poznámku o tom, že jsem divná. V mém podání to ovšem bylo jen vrčení malého vlčete, které vám nemůže nic moc udělat.
"Slibuji ti svou věrnost, kmotřičko. Matka tvrdí, že jsi nám dala dar... Mě a bratrům. Je to pravda?" Potřebovala jsem si ověřit, že matka nelhala. Nevěděla jsem proč nedůvěřuji vlastní krvi, ale něco mi říkalo, že nesmím věřit všemu, co mi řeknou rodiče. Rozhodně jsem tomu nechtěla věřit slepě. No a když jsem teď stála přímo u zdroje všech informací.
"Ano, dala."
"Pak jsem tady, abych ten dar nějak mohla oplatit," navrhla jsem slabým hláskem. Už mne odvaha pomalu začínala přecházet. Nebála jsem se toho, že by mi Smrt ublížila, ale v jejím hlase jsem cítila něco nebezpečného. Něco vlezlého, co mne táhle hladilo po duši.
Smrt se jenom zasmála. Byl to pištivý smích, kterým naznačovala své pohrdání. Ale kým? Nechápala jsem, čemu se směje, dokud zase nepromluvila. "Jsi moc maličká, i když máš proříznutou tlamičku. Až budeš starší, zkušenější, tak se vrať a něco pro tebe už vymyslím. Teď ovšem jdi zpět do lesa a domů. A té vlčice se neboj. Není nic v porovnání se mnou..." Následovala odmlka. "Jenom já ti přece můžu dát skvostný dar, který ti tímto dávám. Doufám, že až dospěješ, bude se ti hodit," zabručela ještě Smrt a já ucítila horký vítr, který se mi otřel o tvář. Byl čas zmizet odsud. Smrt už se mou maličkostí začínala nudit. Poznala jsem to z jejího hlasu. Uklonila jsme se. "Děkuji ti, kmotro. Vrátím se tedy, až budu starší," dodala jsem ještě a pak jsem vyběhla zpátky k puklině, ze které jsem byla násilně vytažena. Podívala jsem se naposledy zpátky, ale zaslechla jsem podivné syčení, které mi mělo být varováním. Pokud se sem vrátím dříve, než toho budu hodna, bude to mít fatální následky. Nehodlala jsem proto riskovat, že by to tyto následky mělo už nyní a tak jsem se protáhla skulinou opět zpátky do malinkého výklenku.

//Jedlový pás

Byla jsem schovaná ve své díře, ale z pachů kolem se mi točila hlava. Cítila jsem toho vlka, který mi jednou hodil rybu u kaskád. Cítila jsem v dálce Sionna a Nym. Ale taky jsem cítila pach té šílené vlčice a dokonce se mi zdálo, že se k ní lepí ještě nějaký další pach. Pach, který jsem nebyla schopná rozpoznat. Blíží se! Namáčkla jsem se do svého úkrytu, ale bylo mi jasné, že mne před vlčicí neochrání ani moje tmavá srst na tmavém podkladu. Cítila jsem v kostech, že mne vyčmuchá hned, jak se dostatečně přiblíží. A pak jsem ji zahlédla. Nebyla daleko a opravdu vedle ní hopkala bezstarostně jiná vlčice. Začala jsem se opravdu bát, protože Sionn ani Nym nebyli v dohledu. Kdybych se pokusila na ty dva zavolat, určitě by mne slyšela i ta vlčice. Zatlačila jsem se, co možná nejvíce do svého výklenku. A pak jsem ucítila, jak za mnou povoluje kámen. Než jsem zvládla cokoli udělat, objevil se kolem mne podivný zelený opar. Bylo to světlo ohně, který vycházel ze vnitř. A pak mne najednou něco popadlo a zatáhlo mne skrz skulinu do nitra té nadzemní jeskyně z nasebe poskládaných kamenů.

//Stará zřícenina

Celkem: 6 bodů
Směna: vše za 45 oblázků

//Ageron

Vyběhla jsem z lesa a hnala jsem se jako o závod. Ani jsem pořádně nevěděla kam. Kmotra! Hlavou mi bleskla vzpomínka na matku, která tvrdila, že samotná Smrt je mou kmotrou. Ta mi pomůže... Určitě mi pomůže... Pomalu jsem se přikradla ke kameni, který tu stál. Z kamenů byla i celý úkryt, který si Smrt vybrala jako svůj domov. "Kmotřičko?" zakňučela jsem celkem smutně, protože jsem doufala, že se jí mne zželí. Přešla jsem do pomalounké chůze, která si žádal velkou obezřetnost. Kolem úkrytu mojí kmotřičky, totiž byla spousta kamenů porostlá mechem a tak to tady nepříjemně klouzalo. Každý krok jsem si musela pořádně vypočítat. "Kmotřičko, kmotřičko, prosím tě dej mi... ochranu a úkryt, který potřebuju velmi... Pokud mi pomoc svou nedáš, že ja kz pekla jsem čertík shledáš...Kmotřičko, kmotřičko nabídni kus jídla... v kraji je opět po mase bída... Pokud mi jídlo nabídnout nechceš, uvidíš že předemnou se celá roztřeseš..." začala jsem si broukat a doufala jsem, že nějak Smrt obměkčím v tom, aby mne pustila k sobě domů. Pak jsem objevila mezi kameny štěrbinu. Nebyl to vchod do Smrtina úkrytu a tak jsem se rozhodla, že tohle by jí nemuselo přeci vadit. Namáčkla jsem se do dítky ve zdi a rozhodla se, že se tu schovám a počkám, než vymyslím, co bych mohla taky udělat dál. Nym jsem nikde necítila, asi byla moc daleko. Necítila jsem ani pach té zlé vlčice, ale přeci jen se tu mohla někde schovávat. Kousek ode mne ležela lebka nějakého zvířete a tak jsem si ji se zájmem začala prohlížet v tlapkách, nevědouc co se děje za mnou.

//Ragarské pohoří

Seběhla jsem z hor dolů a snažila se vyhábat všem překážkám. Občas mě, ale nějaká ta větvička nabrala. Měla jsem tedy po tělíčku několik škrábanců, ale to nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že místo toho, aby se tu objevili vlci, se tu objevilo stádo sobů. "Uíííí," vypískla jsem a schovala se za kámen, který byl blízko. Stádo mne naštěstí úplně minulo a zvířata se rozprskla po celém lese. Já se ovšem bála, že když opustím úkryt tak na mne zaútočí. Paroháče jsem někdy viděla, ale jen z dálky. Z blízka se zdáli moc velcí. Seděla jsem ve svém úkrytu a nad hlavou mi kroužil oněkolik netopýrů. Chvíli jsem je závistivě sledovala, protože oni si mohli z téhle šlamastiky odletět. I kdyby je někdo honil a lovil, i kdyby na ně běželo stádo sobů, oni se mohli vznést vysoko k obloze a mohli se kohokoli zbavit. Zavrtěla jsem hlavou. Nastal čas, abych i já opustila svoje místečko, svůj úkryt. Vyrazila jsem naprosto nečekanou rychlostí směrem k jedlovému pásu a doufala jsem, že Nym a Sionn tam ještě budou. Ale v co jsem mohla doufat...

//Jedlová pás

//Jedlový pás

Vyběhla jsem do hor celá zadýchaná. Doufala jsem, že mne tu někdo ochrání jenomže ouha. Nikoho jsem tu necítila. Opravdu tu nikdo nebyl. Zvedla jsem hlavičku k obloze v naději, že se mi někoho podaří přivolat vytím. Zkoušela jsem to nedávno, ale moc mi to nešlo. Zvedla jsem tedy hlavu k oblize a zkusila výt. "Auuuujujjujuhunughughugh..." spíše jsem se rozkuckala, než abych pořádně zavyla. Zkusila jsem to tedy znovu a naléhavěji. Vlčice mi mohla být v patách a mohla se přikrást ze zadu k mému tělíčku, když jsem vyla. "AUUUIIIÍÍÍÍÍÍIUUU," vyla jsem z plných plic, i když moje vytí bylo spíše pištěním. Pak jsem se chaoticky začala rozhlížet, ale vlčici jsem nikde neviděla. Mohla bych pokračovat dál do hor a do úkrytu, ale to bych jí prozradila kde bydlíme a to jsem nemohla. V okolí někdo musí přece být! Nikdo ovšem na moje volání nereagoval. Nikdo nepřicházel. Poplašeně jsem pobíhala sem a tam a snažila se najít dobrý úkryt, ale moc mi to nešlo. Nakonec jsem se rozhodla, že se pokusím vrátit zpátky za Nym. Třeba mne vlčice sleduje sem a já jí proklouznu když půjdu přes les. Byl to hodně smělý plán, ale co se dalo dělat.

//Ageronský les

Sledovala jsem Nym, která mne napomenula a Sionna, který mne bránil. "Pff..." odfrkla jsem si, protože mi až teď došlo, že výlet se očividně nekoná... A pak se to stalo. Začali na sebe mluvit nějak divně. V podstatě to vypadalo, že někdo umřel. Oba byli divně zaražení a podivně něco mumlali. Přestali mne bavit. Nebyli dostatečně zábavní a já si hodlala užít, co nejvíce zábavy. "Atmosférrrrra nám tu nějako houstne, tak já se radši trochu vzdálím, když se výlet nekoná..." broukla jsem uraženě. Mohla bych udělat scénu a dožadovat se výletu, ale to bbych Nym neudělala. Měla jsem ji ráda. "Skživ ji chloupek a udělám z tebe deset malejch," zavrčela jsem ještě na Sionna výhružně a možná je oba probrala z toho jejich tranzu. Pomalým krokem jsem se rozhodla vzdálit od těch dvou hrdliček. "Asi se vrátím domů, třeba už jsou ostatní zpět z lovu," zastříhala jsem ušima a vyrazila zpátky směrem do hor.
Cestou jsem sledovala stromy, které díky měsíčnímu světlu házely podivné stíny. A pak jsem to ucítila. Ten pach! Takhle smrděla ta vlčice, co mne napadla. Vrátila se pro další! Přikrčila jsem se a stáhla uši k hlavě. Byla jsem tu sama a navíc v noci. Najednou jsem uslyšela nějaké šustění, které vycházelo z křoví za mnou. Na chvíli jsem zamrzla v pohubu, ale pak jsem se rozeběhla plnou rychlostí domů do hor.

//Ragarské pohoří

Sionn mne oslovil a dokonce si mě pamatoval. To na mne udělalo dojem a tak jsem pohodila ocáskem. Nym se do mne ovšem pustila, že jsem jí lhala. "Když já nevěděla, jak se jmenuje... A tys mi ho nepopsala," řekla jsem trucovitě, protože bych samozřejmě sestře hned přiznala, že znám jejího nápadníčka. No ale on mi svoje jméno neřekl a Nym ho nepopsala, takže jsem si nemohla dát dvě a dvě dohromady. Nym pak začala brblat, že jsme si o Sionnovi vůbec nepovídali. "Kecá," vyštěkla jsem rázně. "Povídali jsme si o tobě... A hodně... Má tě ráda víš to?" řekla jsem tak sladce jak jsem jen mohla. Tohle byla opravdová zábavička. "Sionn a Nym v křoví, líbali se spolu, na Gall všichni to ví, že lásky mají kopu," začala jsem zase prozpěvovat nějaký popěvek a vůbec mi nedocházelo, že dělám situaci ještě mnohem trapnější. Byla jsem prostě děsně ráda, že jsem ve společnosti dospěláků a že si se mnou povídají. Navíc jsem byla děsně nadšená z toho, že má ségra kluka. Jako opravdového ne jenom nějakého vymyšleného. Seděla jsem na zemi a pohupovala se do rytmu svého popěvku, který jsem se rozhodla ještě jednou zopakovat. "Sionn a Nym v lese, líbali se spolu, zpráva po krajise nese, že lásky mají kopu," pozpěvovala jsem a u toho se pohupovala. Navíc jsem si na konci neodpustila zachechtání. "Já vás žeru," dodala jsem ještě a teatrálně si povzdechla.

//ťapkám za Nym

Pomalu jsem si to kráčela po boku své sestry a cítila se velmi důležitě. Pff... Já jsem důležitá! Nakrčila jsem čeníšek, když začala Nym o tom odporném dešti, co byl všude kolem. "Já chci teplou vodu! A chci a chci a chci!" protestovala jsem jako nejvíc rozmazlená princeznička. Chtěla jsem se jednou vykoupat v pořádně teplé vodě. "Ci se naučit plavat... Ale neci zase umílat," dodala jsem trochu zaraženě, protože z posledního pobytu ve studené vodě jsem si málem přivodila smrt.
Naslouchala jsem sestře, která mluvila poměrně klidně. "Kluci sou tupounci," broukla jsem a pokývala hlavou, protože to byla pravda pravdoucí. Nym pak hovořila o tom, že nás nechce opustit... hned. Zavrtěla jsem rázně hlavičkou. "A nemohla bych jít s tebou rovnou?" zeptala jsem se nakonec. Sice se mi představa toulání nezamlouvala, ale představa, že budu muset snášet rodiče a bratry bez Nym, se mi zamlouvala ještě méně. Začal se mi klepat čenich a oči se zalily slzami.
Nym celoukonverzaci utnula, když si všimla vlka před námi. Toho já znám! V hlavě jsem si vybavila vzpomínku na údolí ve strejdově lese. Nym ho oslovila Sionne, takže mi došlo hned kdo to je. Spojit si dvě a dvě není zase tak těžké, když se jeden soustředí. Nym udělala podivný pohyb k vlkovi, ale pak se zastavila, jako by si to rozmyslela. To já se rozhodně nezdržovala. "Nazdááááárl," houkla jsem z dálky a rozeběhla se k Sionnovi. Pořád jsem byla dostatečně maličká, abych se mu mohla promotat mezi předníma nohama. To že je moje chování nevhodné, protože Sionna v podstatě neznám, a zároveň neohleduplné, vzhledem k tomu, že očividně něco nebylo v pořádku, mi bylo putna. Když jsem se domotala kolem Sionna, kecla jsem si na zadek mezi Nym a Sionna. "Hledáme vodu na koupání, která by byla dostatečně teplá? Neumíš náhodou to co Awnay? Trochu ohýnku? Hmmmmm!"

//s NYM

Poskakovala jsem kolem sestry a snažila se přijít na to, kam vůbec jdeme. Byla jsem nadšená z dalšího výletu. Hlavně mi šlo o to, dostat se pryč od těch podivných samic u nás ve smečce. "Nym?" oslovila jsem sestru. "Jsou všechny vlčice tak divné jako tamty dvě, co říkaly ta nechutná slovíčka?" zeptala jsem se a vypadala u toho jako nevinnost sama. Nakrčila jsem čeníšek při vzpomínce na ty dvě sousmradice, ale nenechala jsem si tím kazit dobrou náladu. Měla jsem Nym strašně moc ráda. Byla inteligentnější než bráchové, slušnější než máma a hodnější než táta. Dokonale splňovala definici starší sestry.
Když mi prozradila kde Sionn bydlí zaradovala jsem se. "Tam to znám! Tam bydlí stlejda Alcanus a Awnay," řekla jsem jí hrdě. Byla jsem ráda, že znám alespoň něco. "Tam je to hodně pěkné!" dodala jsem a pokývala souhlasně hlavičkou. Pak mi došlo, co vlastně Nym říká. Chce jít na teplejší místo? Chce nás opustit?" Nym? Ty nás chceš opustit?" řekla jsem a na chvíli se zastavila. Nym pokračovala ovšem v chůzi, tak jsem zaklapla otevřenou tlamičku a běžela jsem dál.

//za Nym

Nym nakonec souhlasila, že půjdeme, ale nějak se neměla k tomu, aby se dala do pochodu. No tááááák.... HNI SE! V duchu jsem byla z výletu nadšená a tohle čekání mne nebavilo. "Fajn půjdu vedle tebe a nebudu se od tebe vzdalovat ano? Ale jdeme už..." prohodila jsem netrpělivě a doufala jsem, že se mi ji přiměje rozejít. No ale Nym se rozhodla, že to bude dělat ještě horší, než už to bylo. "Já se umyju cestou, prosííííím.... JDEME!" Poskakovala jsem kolem Nym a doufala jsem, že se rozejde. Naštěstí se nasměřovala nějakým směrem, takže jsem se rozhodla, že tohle bude ten směr. "Jdeme," zavelela jsem a vyrazila směrem, kterým se Nym natočila.
Šla jsem odhodlaně a nijak jsme neřešila, jestli jde za mnou nebo nejde. Bylo mi jasné, že za mnou jde, protože by mne nenechala samotnou. Máma by jí to pak spočítala, kdyby mě nechala jít samotnou někam pryč. Juuu výlet výlet výlet... Výlet výlet výlet... Poskakovala jsem radostně v před a doufala jsem, že dojdu za Sionnem. "A kde vůbec bydlí?" zeptala jsem se Nym.

//Ageronský les

//Však je tam napsaný, že jí to nikdy neřekla :D

Nym začala vysvětlovat, jak moc je ten její kluk úžasný, ale že to vlastně není její kluk. "Láska velká Sionn a Nymka!" nedala jsem se odradit jejím skepticismem, ohledně jejího vlastního vztahu. Sama přece nemůže vědět jak to je... ALE JÁ! JÁ TO VÍM! "Jdeme," rozhodla jsem a radostně poskakovala pořád dál a dál. Chtěla jsem si to odskákat nějakým směrem, ale pak mi došlo, že vlastně nevím kde ten Sionn bydlí. Měla jsem dávat větší pozor, když se tu s mámou bavily... Sakra... "Ale musíš vézt, plotože já nesmím... maminka šíkala, že musím jít vždycky za někým, že je to bezpečnější," sdělila jsem Nym a pak se za ni poslešně zařadila. Byla to blbost, máma mi nikdy nic takového neřekla. Proč by mi taky říkala o tom, že musím jít někomu v patách? No doufala jsem, že mi to Nym zbaští a že co nevidět vyrazíme. Už mě to tady v horách nebavilo. Ne když se máma nechovala jako dáma a táta se choval ještě hůř než normálně. Rozhodně jsem chtěla vyrazit někam pryč. Mimo domov. Navíc když jsou všichni na lovu, nebude tu zábava. Upřela jsem kukadla na Nym a čekala na její rozkaz k odchodu.

Maminka se ke mně vůbec netulila. Byla jsem z toho celá zlostná. Víc než já ji zajímaly ty dvě, o kterých jsem jí řekla. "Tak bys mluvit neměla... Nejsi dáma," vmetla jsem matce do obličeje a odtáhla se od ní. Já nehodlala mít slovník jako nějaký rys nebo hůř... medvěd. Bráchové tak mluvili, ale já rozhodně odmítala. Bylo jasné, od koho ten slovník mají, to právě matka prokázala sama. Ještě že Nym je dáma. Zvedla jsem se a přeběhla jsem se přitulit k noze Nym. Matka něco prohlásila a odešla. Byla jsem docela ráda, že šla pryč.
Když zmizela z dohledu, zavrtěla jsem svým dlouhým ocáskem a omotala se Nym kolem nohy. Mluvila o nějakém Sionnovi." A to je tvůj kluk?" zeptala jsem se Nym, která vypadala trochu zasněně nebo zamyšleně. "Půjdeme ho navštívit?" navrhla jsem a radostně začala poskakovat kolem Nym. "Sionn a Nyyym, Sionn a Nyyym.... Láska veliká, jako celá Afríííkááá," prozpěvovala jsem během toho poskakování kolem a nezapomínala jsem na přívaly smíchu.