Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//teleport
22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

Puf. Najednou jsem byla na vrcholku svého domova. Hory se podemnou tyčily do úžasných velikostí, ale já byla nad nimi. Byla jsem větší než ony. Dřív mi to tu všechno přišlo veliké, ale najednou, jako by se to zmenšilo. Možná za to mohl fakt, že jsem byla na úplném vrcholku hory, ale taky bylo méžné, že za to jednodušše mohlo to, že jsem sama vyrostla. Naposledy jsem tu byla jako malé vlče. Když máma odešla a z táty se stal jenom stín pochybností. Nemohla jsem tu pak už zůstat. To byl první domov o který jsem přišla. A pak jich bylo spoustu, které jsem poztrácela v následujících letech. Zvedla jsem hlavu k obloze, na které nebyl měsíc skoro vidět a pomalu jsem se pustila do líbezného zpěvu, který možná někdo považoval až za nebeský. Nedivila bych se tomu, kdyby si někdo myslel, že zpívá anděl, protože můj hlas byl prostě dobrý. Věděla jsem to a i ostatní to říkali. Nepoužila jsem svou magii, jen jsem vyla na měsíc a dávala tak sbohem tomuhle místu.
Nikdo tu nezůstal. Smečka se rozpadla a já... ze mne zbyla jenom skořápka toho, co jsem byla dřív. Neměla jsem tu už nic a nikoho, kdo by si pamatoval smečku takovou jaká byla. Moji bratři odešli když byli malincí a ostatní ze smečky někde věkem nebo vlastní blbostí pošli. Neměla jsem jim to za zlé. Zapomenout nebo se prostě vypařit bylo možná lepší, než vzpomínat na něco, co už se nikdy nevrátí. Když už jsem ale byla v horách, rozhodla jsem se, že bych se mohla projít po okolí a třeba vystoupat až na Zubatou. Rozešla jsem se tedy směrem k druhému pohoří.

//sopka

//Elysejské pole
21. Zkus postavit Iglú

Došla jsem do nějakého lesa a celkem se mi to tu líbilo. Působilo to tu klidně a uvolněně. Ani jsem nepozorovala stopy nějakých jiných vlků. To ovšem nemuselo znamenat, že tu nikdo nebyl. Rozhodla jsem se, že bude nejjednodušší si prostě udělat nějaký hezký malinkatý domeček a vyspat se tu. Bála jsem se celkem zimy, která se kradla přímo pod můj kožich. Rozhodla jsem se, že se pokusím postavit iglú, což mne jednou učil Norox. Byla to stavba jenom ze sněhu, který měl jednoho ochránit. Pustila jsem se do stavby. Nahrnula jsem sníh na hromádku a postupně ho vršila na sebe, abych nechala kousek uvnitř jako prostor pro spaní. Jenže pak přišel zádrhel, sníh ne a ne držet tvar. Pořád mi propadala střecha, takže místo toho, aby mne tenhle přístřešek mohl chránit, by mne jenom zasypal sněhem a to jsem fakt nechtěla. "Pitomost," ulevila jsem si a naštvanš mrskla ocasem do zbytků sněhové stavbz, čímž jsem zničila i to málo, co jsem postavila. Byla jsem neschopná cokoli tvořit, jenom ničit.
Pomalu jsem se tedy rozešla dál. Ani jsem popravdě netušila, kam bych se měla vydat, ale rozhodně jsem plánovala navštívit svou domovinu. Možná, že kdybych si to hodně přála, tak bych se mohla objevit v Ragarském pohoří hned. Zavřela jsem oči jako tenkrát. Jednou mi to vyšlo, přesunout se na jiné místo. Ani jsem nevěděla, jaká magie za to mohla, ale fungovalo to, tak proč to nevyzkoušet i teď. Mrskla jsem ocasem a přála si objevit se v Ragarských horách, v místě kde jsem se před lety narodila a kdy dával svět ještě nějaký smysl. A PUF byla jsem pryč.

//teleport do ragaru

5. Postav vlkuláka
//tmavé smrčiny

Prošla jsem kolem pole, které jsem neznala. Zvedla jsem čenich a začenichala, ale žádný pach jsem necítila. Smečka tu zřejmě nebyla a místo bylo opuštěné i ostatními vlky. Nedivila jsem se, skoro nic tu nebylo. Pod tlapou jsem cítila lehké pnutí a jako by se něco hýbalo. Pravděpodobně tu přes léto něco ve velkém rostlo a teď tuhle rostlinku pokrýval sníh. Uschlá tráva tvořila pod nánosem sněhu podivně prázdná místa plná vzduchu a ten vrzal s každým krokem. Nezajímalo mne ani tak, co to bylo za květinu, ale jestli je tu dost sněhu, abych se mohla věnovat něčemu, co jsem od malička nedělala.
Pustila jsem se do tvorby sněhuláka. Nejprve jsem na zem položila tu rybu, kterou jsem měla pořád v tlamě a pak jsem se pustila do nahrabávání sněhu. Ten se musel pro správnou stvbu hezky utemovat a pak se z něj dalo teprve tvořit. Nechtěla jsem úplně riskovat, že mi to celé spadne, takže jsem se pustila do práce. Navršila jsem sníh a pak jsem ho utemovala pomocí ocasu. A nakonec jsem se pustila do tvarování. Nejprve ocas a tělo, protože to bylo nejjednodušší. Pak jsem vytvarovala hlavu, ale ta ne a ne držet tvar, takže to pořád vypadalo spíše jako pošlá srnka než jako vlk, ale lépe jsem to neuměla. Když jsem byla dostatečně spokojená, popadla jsem zase rybu do tlamy a podívala se na své dílo v celku. Hlava byla malá oproti tělu, padala a chyběly jí uši. Ale tělo a tlapky byly celkem obstojné. Pohodila jsem ocasem a rozešla se dál. Možná bych se už měla vrátit, ale než tam půjdu mohla bych se podívat domů ne?

//Skvělé místo pro život

16. Dováděj ve sněhu
/Nárské vršky

Běžela jsem pryč od Životova bydliště a popravdě jsem byla celkem rozhozená. Proč mi ten blbec plnil přání, které ani nebylo přáním? To ze mě chtěl mít monstrum? Místo toho, abych mu odpustila jsem se teď cítila mnohem více v ráži a nejraději bych mu zlomila hnáty, ale to by to nesměl být bohů. S bohy jsem oficiálně skončila a doufala jsem, že už se s nimi nebudu muset nikdy pouštět do žádného křížku. Jeden bůh mě okradl o moji vlastní osobnost, o moji vlastní duši. A druhý mi ukradl moji podobu. Jsou to jenom naprosto pitomí a idi… Proud mých myšlenek zastavil fakt, že mi přímo na hlavu spadla hora sněhu. Z jedné větve se nejspíše uvolnil napadaný sníh a kam jinam spadnout než na mne. Rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká na zem. Nebylo před tím úniku. Pokusila jsem se z té obrovské haldy sněhu vyhrabat.
Vykašlala jsem sníh a zůstala chvilku v naprostém tichu. A pak… pak jsem se rozesmála. Ani nevím, kdy naposledy jsem se tolik nasmála. Smála jsem se upřímně a nahlas, až mne z toho bolela bránice. Posadila jsem se na sníh a sledovala jsem okolní klid, kterým se nesl jen a jen můj vlastní smích. Musela jsem se zbláznit, ale najednou jsem měla náladu na to si prostě užít trochy toho sněhu. Zavzpomínat na dobu, kdy jsem byla malá a třeba, možná, všechny tyhle moje trable a problémy přejdou. Snad… Procházela jsem se kolem a pohazovala ocasem ze strany do strany až kolem poletoval sníh a já si v té nádheře hrála. Padla jsem na záda a válela jsem se ve sněhu. Nebo jsem chytala vločky. Cesta mojí hry mne vedla dál na sever. V tlamě se mi pořád kývala ryba, kterou jsem nesla sebou a ani nevím už proč.
// elysejské pole

//Poušť
19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Došla jsem přes poušť až ke kopcům, kde bydlel Život. Pokud jsem toho starého mizeru znala, tak tu rozhodně někde bude. Netušila jsem, co bych mu tak měla říkat, ale chtěla jsem po něm vědět, že mi nic není a že ta věc, co mám na zádech není nijak nebezpečná. K němu do hor se mi ale jít nechtělo. Věděla jsem, že je tam nějaká podivná magie, která nutí jednoho, aby chtěl zůstat a zaslepuje ho. A to jsem nechtěla riskovat. Musela jsem proto doufat, že i když je to pseudobožský individuum starý, tak není úplně hluchý a přijde za mnou sem dolů. Navíc se blíží Vánoce, tak by mi mohl tohle jedno přání splnit a přijít sem ke mně ne? Natáhla jsem tedy hlavu k nebi až se mi krk trochu zvrátil. Zavřela jsem oči a poprosila jsem. "Vlčíšku na nebi, při všech hvězdách. Splň mi moje vánoční přáníčko, abych mohla mluvit se Životem a dozvěděla se tak, proč mám kurňa na zadrku boule?!" poprosila jsem poměrně dost agresivně a taky arogantně, ale co jsem měla dělat, když jsem neměla jinou možnost. Bála jsem se o svoje zdraví.
Otevřela jsem oči a nikde nikdo. Praštila jsem tlapkou do sněhu a už to chtěla zabalit.
A hle, najednou, jako bych zahlédla bílou postavu, která se ke mně blížila. A ano, byl to Život, ale rozhodně nebyl nijak extra svolný k tomu jít až sem dolů ke mně. Stál na svém vrcholku a sledoval mě pohledem. Všechno bude v pořádku Roweno. Přála sis svoje ocasy, tak jsem ti je daroval.... ozval se mi Životův hlas v hlavě. "Počkat cože? Jaký ocasy?" pronesla jsem. Najednou jsem si vzpomněla na to, že jsem si ze Života dělala srandu a řekla mu, že mi třeba může dát tři ocasy, když je teda tak mocnej... "Ale to nebylo doslova!" Život už ale na kopečku nestál. Byl pryč. A já zase zůstala sama. "Vrať se ty bílej podvraťáku, kde jsi, kam jsi šel?!" pískala jsem jako naštvaný čertík a docházel mi dech. Přejela jsem si tlapkou po zadku a ucítila jsem to. Opravdu. Boule se vlnily jako další ocasy. Vyděšeně jsem se rozhodla odejít pryč. Tohle místo rozhodně bylo prokleté.

//Tmavé smrčiny

6. Uteč před zimou do teplejších krajů
//Eucaplyt přes Savanu
Došla jsem na poušť. Pokud někde mělo být teplo, které jsem pro svoje mírné nachlazení potřebovala tak tady. A měla jsem pravdu. Na poušti nebyl žádný sníh a ani tu nefoukal
studený vítr. Čichla jsem si v klidu k teplému vzduchu a jako bych cítila, jak se mi pročistily dutiny. Nebylo to nic nepříjemného, jen to tak trochu v čenichu lechtalo a šup, byla jsem zase v krásném a příjemném dýchacím stavu. Jenže teď bylo načase najít Života, který tu někde v okolí rozhodně být musel. Potřebovala jsem zjistit, co znamenají ty moje výrustky, které jsem měla na zádely. Nemohlo to být nic dobrého a tak jsem doufala, že mi bručounský bůh pomůže. Jenže jak jsem o tom přemýšlela, zadek mě svědil víc a víc. Sedla jsem si do písku a začala si tlapkou přejíždět po výrustvích. Začínaly růst opravdu s každým
dnem víc a víc. Teď už se kroutily a já na nich cítila srst. Jako by to byly… ne to se mi určitě muselo zdát, protože tohle to být nemohlo. Doufala jsem, že život mi řekne více. Nebo spíše, že mi řekne aspoň něco, ale u tohohle boha jsem nemohla tušit vůbec nic. Mohl mi toho říct spousty, ale taky mohl mlčet. S rybou v tlamě jsem se tak rozhodla vykročit směrem k vrcholům nársských kopců. Nejobávanějšímu, ale zároveň nejpříjemnějšímu místu vůbec.
Všechno na něm mi obracelo vnitřnosti naruby, ale nehodlala jsem si to připouštět. Potřebovala jsem ujistit, že se mnou je vše v pořádku a zjistit, co je to za výrustky. A jediný kdo mi mohl pomoct žil na svém magickém paloučku na vrcholku hory.

//Vršky

//ronherský potok přes meandry 25. Ochutnej padající sněhové vločky

Konečně začalo sněžit. Byla jsem z toho celkem nadšená a i když jsem měla teď poměrně plnou tlamu práce té ryby, rozhodla jsem se ji na chvilku položit na zem s tím, že se stejně na tu chvilku nic nestane. Otevřela jsem spokojeně tlamu a doufala, že nějakou z těch vloček chytím na jazyk. Vyplázla jsem tedy svůj dlouhý a růžový mlemíček a chytala jsem na něj hned několik sněhových chuchvalců naráz. Padaly poměrně velké slepence vloček, což naznačovalo, že zima bude opravdu dlouhá a krutá. Nevadilo mi to. Jediné, čeho jsem se obávala bylo, že vlčata budou zimu snášet špatně. Mají smečku a ta se o ně postará. Rozhodně mají lépe nakročeno do života, než kdokoli jiný v tomhle kraji. Přestávala jsem popravdě myslet na vlčata a soustředila jsem se na chuť vloček, která mne šimrala na jazyku. Chutnaly chladně, ale mě to vyhovovalo. Měla jsem tuhle chladnou a mrazivou chuť ráda. Bylo to příjemné. Nemuset se vůbec o nic zajímat a jenom si tak na chvilku chytat vločky na jazyk, jako když jsem byla malinkatá. Jenže já už malá nebyla.
Začal mě svědit ocas. Přestala jsem chytat vločky a tlapkou si začala zadnici drbat, abych zjistila, že výrostky se zvětšily. Teď už to nebyly jenom boule po kousanci, ale vypadalo to, že mi tam něco roste. Zarazilo mě to. Pokud někdo věděl, co se děje, byl to Život a i když jsem k němu nechtěla jít, nezbylo mi než to risknout. Chvilku mne chopil strach, že je to něco vážného a v takovém případě musela moje vlastní moralita stranou. Uchopila jsem zpět rybu a vyrazila jsem tedy směrem na poušť.

//Poušť přes Savanu

9. Ulov si kapříka

Moje tlapka už ztrácela cit, ale najednou jsme mezi rybami kolem uviděla opravdu vypasenou rybu. Byl to kapr, který se tu líně válel. Udělala jsem výboj a poslala ho do vody. Tohle žádná ryba nečekala a najednou kolem mojí tlapky plavaly všechny břichem nahoru. Usmála jsem se a zmrzlou tlapkou vytáhla na břeh nejen kapra, ale i jednu rybu, co byla menší, ale rozhodně bude taky dobře chutnat. Sama jsem se pustila do kapra, který sebou trochu ještě mrskal. Jojo elektřina do vody nepatří, ale kdyby bohové nechtěli ať ji používám, tak mi ji nedají od narození do žil no ne? Spokojeně jsem si jedla tučného kapra, jehož energie a síla teď budou zahřívat můj žaludek a já tak přežiju další zimní den. Ne že bych tuk nějak extra potřebovala. Od doby co jsem se přidala do smečky se ze mě stala poměrně hezká kulička. Mlsně jsem se olízla a uchopila do tlamy druhou rybu. Úplně jsem netušila, co s ní, ale tak snad nebude vadit, že si ji odnesu, nenechám ji tady jen tak někomu.
Rozešla jsem se směrem na jih. Ani jsem netušila proč tam pořád mám v plánu jít. Až se kolem rozlehlo hromové pšíknutí. Jo, proto jsem chtěla vyrazit na jih, protože jsem potřebovala někde si odpočinout a zbavit se toho poděsného ucpaného nosu, který jsem měla. Doufala jsem jenom, že to nebude nic hrozného a že me to v teplejším podnebí zase hezky pěkně pustí. Jeden by si řekl, že zima bude aspoň krátká a příjemná, když začala tak brzy, ale mě něco napovídalo, že to bude přesně na opak.

//Eucalyptový les

//Asgaar přes středozemku 12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Klusala jsem směrem k tomu velkému prostoru tepla, který jsem doufala že bude trochu lepší pro moje dýchací problémy, které jsem trochu měla. Cestou jsem pšíkla jen párkrát, ale i tak, bych možná byla raději, kdybych si v teple odpočinula. Nehodlala jsem ovšem odpočívat moc dlouho, chtěla jsem si užít zimu a něco mi našeptávalo, že zima se blíží opravdu mílovými kroky. Zítra by mohlo začít sněžit, cítila jsem to v kostech a to mne naplňovalo jistou nedočkavostí. Předemnou byl potok a já si uvěodmila, že mám celkem hlad. V potoce to ovšem žilo a já tak měla naději, že si ulovím nějakou tu rybku. Jenže to bych to nebyla já, kdybych se do lovu nepustila po svém. To ovšem obnášelo, že se budu muset namočit a to na poměrně dlouhou dobu. Rozhodla jsem se obětovat svou levou přední tlapku. Umístila jsem ji do chladné vody a čekala jsem. Bylo potřeba vydržet bez pohybu tlapky, co nejdéle, abych nalákala co nejvíce ryb. Jenže voda byla už poměrně dost chladná a bolest se mi začala zakusovat do konečků prstců a postupně i do zbytku masa a tlapky. Postupně ovšem bolest začala přecházet v tupost a necitlivost. Doufala jsem, že to zabere a taky že ano. Ryby se začaly k mé tlapce přibližovat. Viděla jsem nějakého kapra, pak nějakou podivnou rybičku a jednu takovou, co vypadala, že brzo chcípne. Mlsně jsem se olízla a ještě počkala, jestli náhodou nepřiplave něco lepšího a většího. Kdo vydrží ten se dočká pořádnýho kusu žvance a ne nějakých polomrtvých mřelek. Musím si dát hlavně pozor, aby mi ta tlapka mezitím neupadla, ale pak se zahřeju určitě někde na jihu.

Rowka 4. 12. http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-229572
Další 4. 2.

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

"Hepšíííí," odfrkla jsem si. Z nosu mi začínalo mírně téct a mě bylo jasné, že jsem nastydla. Tohle bylo naprosto k vzteku. Nakopla jsem šišku, která mi ležela vedle tlapky. "Všššr," zabručela jsem na ni a utřela si tlapkou nos. Potřebovala jsem se zahřát a tady to úplně nešlo. Byla zima a na severu bude ještě hůř. Ale já věděla, že na pláži by mělo být pořád teplo, takže bych se tam mohla vykurýrovat a třeba pak vyrazit někam na sever. Stejně za to můžou vlčata, něco na mne prskla. Naštvaně jsem se otřásla zimou a přidala do kroku, abych byla na okraji hranic, co nejdříve. Před tím jsem se ale rozhodla trochu vylepšit naše místní označkování. Sice to bylo pořád dost cítit. Zvedla jsem čenich, abych si to ověřila. Čich, čich! Arcanuse jsem pořád cítila a celkem silně. Ale i tak jsem se rozhodla to přeznačkovat. Došla jsem k jednomu stromu a otřela se o něj. Moje tělo se odíralo o jeho kůru. Dřík, dřík... Nebylo to nic nepříjemného, dokonce jsem si to možná i užívala. "Hrg," zachrochtala jsem blaženě a pak se vlastnímu zvuku zachichotala. "Chichi," vyklouzlo mi z tlamy. Opatrně jsem se vydala směrem dál kolem hranic. Občas jsem přičupla, občas se otřela o nějaký ten kus stromu nebo prolezla křovinou.
Obešla jsem skoro celý les dokola a byla jsem konečně spokojená. S úsměvem jsem se vrátila k místu, odkud jsem plánovala jít na jih. Kap, kap, kapity, kap. Z jednoho stromu odkapávala námraza, která se rozpouštěla na sluníčku. Snad tu můj pach aspoň chvilku vydrží. Usmála jsem se na svět kolem sebe. Najednou se mi už nechtělo pšíkat a nos jako by se mi uvolnil. "Chr,Chr," nadechla jsem se čenichem a ucítila, jako by se něco fakt uvolnilo. Asi ten pohyb pomohl a můj nos už nebyl tak ucpaný, jako před chvilkou. Ale i tak se vydám na jih. Prásk! Šlápla jsem na větev a ta pod mou vahou praskla. Nic dramatického, ale trochu mne to rozhodilo. Jen jsem se znovu zasmála, nad vlastní vyěšeností. "Haha," vyrazilo mi z hrdla a já se pak s pohupujícím se ocasem rozešla dál. Nad zadkem mě to pořád nějak divně svědilo, tak jsem se před odchodem z lesa poškrábala. Škráb, škráb! Jako bych tam měla bouličky dvě, asi mne něco muselo kousnout. Vyrazila jsem s tímhle zjištěním mimo les.

//Ronher přes středozemku

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Koukala jsem kolem a začínala jsem chápat, že tahle zima asi nikdy neskončí. Netušila jsem, že by zima měla někdy odklad, takže mi mohlo dojít, že tohle ochlazení. Škoda jenom že tu nění spousta sněhových vloček, to by vapadalo mnohem lépe. Tohle je taková chudá zima. Nelíbí se mi to. Měla jsem mít nějakou pořádnou sněhovou parádu a ne nějaké podivné cosi... Možná bych mohla, možná bych mohla... pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych zkusila pořádně rozsněžit oblohu, ale nebyla jsem si úplně jistá, že bych to mohla zvládnout. Ale co, za zkooušku nic nedám. Podívala jsem se směrem k nebesům a napřáhla k nim pořádně svou moc. Chtěla jsem pořádnou sněhovou vánici, ne tohle nic, které se jenom chladně točilo kolem a lezlo nemravně do kožichu. Chtěla jsem mít možnost postavit si pořádnou sochu z ledu a sněhu. Opřela jsem svou magickou sílu ze všech sil do mraků a doufala jsem, že se mi podaří nějakým záhadným způsobem rozpoutat pořádnou vánici, ale nic. Nic se nestalo. Jediné, co se stalo bylo, že mi kolem hlavy začalo poletovat pár nanicovatých vloček. Zkusila jsem to znovu, ale zase nic. Podrážděně jsem vydechla. Tohle se mi nelíbilo. Bylo to příšerné neumět něco pořádně ovládat. Bylo to k vzteku prostě. Jenže jsem taky začínala být poměrně dost unavená z toho, jak jsem si tu pohrávala s magií. Takže jsem se na to vykašlala a doufala jsem, že si příroda dá na pořádné zimě záležet a bude to jako když jsem byla malá. Mít zimu na bahně se mi fakt nechtělo. Pohodila jsem ocasem a rozešla se směrem k hranicím lesa

//7. Zavzpomínej na svou první zimu
Sledovala jsem ten nádherný strom, který se mi podařilo ozdobit naprosto dokonale. Vypadal, jako by vypadl znějakého zimního představení a já doufala, že vločky neroztají moc rychle. Jenže bylo pořád teplo, moc teplo na pravou zimu. Já měla ráda chlad, protože jsem se narodila v horách a tak jsem neměla v lásce teplo a vedro, ale spíše jsem si užívala zimních radovánek. Najednou mne přepadla sentimentální chvilka. Vzpomínala jsem na svou první zimu. Ne na tu, do které jsem se narodila, to už byl konec zimy a spíše jaro, než zima. Vzpomínala jsem na tu zimu, kterou jsem si pamatovala.
Tenkrát jsem se ztratila ve sněhové vánici, když mě Norox učil lovit a Vlčíšek mi konečně ukázal, že není jenom vymyšlenou postavou, ale že reálně existuje. Pomohl mi objevit magii, abych se mohla dostat v pořádku do bezpečí a nemusela jsem se obávat, že umrznu v té sněhové kalamitě. Netušila jsem ještě, že to tenkrát byla magická síla, která bude mou vyvolenou. Elektřinu jsem měla spojenou jenom s mocnými vlky, jako byla matka. Jenže od toho dne jsem pochopila, že i já jsem mocná. Možná mocnější než matka, protože jsem si magii elektřiny podmanila mnohem rychleji než ona. Ona neuměla určitě kouzlit jako méně než roční vlče. Já se v tom úplně vyžívala, v té moci a prvenství. Byla to moje první zima a já udělala takový obrovský posun ve svém životě. Zamilovala jsem si zimu o to víc, že mi pomohla objevit můj magický potenciál.
Vydechla jsem a u čenichu se mi vytvořil obláček páry. Oklepala jsem se, ale ne zimou, spíše jsem chtěla ze svého kožichu a mysli odstranit vzpomínky na zimu dávno minulou.

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Zachary se lekl mého vrčení, ale měl za co. Neměl mi tak říkat. Ani jeden z nich mi tak říkat prostě nebude a tečka. A pokud se to někdo měl dozvědět, tak to byli oni a co nejdřív. "Už nikdy mne neoznačujte jako to slovo na m, pro vás jsem Rowena, jasné," pronesla jsem už trochu milejším hlasem a bez vrčení, ale i tak to asi nebylo úplně ono. Vlčata neměla ráda, když na ně někdo vrčel, navíc ne jejich pečovatel, což jsem byla já. Jenže já to neuměla. Neuměla jsem se starat o vlčata.
Z vlčat už mi trochu hrabalo a tak jsem byla celkem ráda, že se tu objevila vlčice, která se hned nabídla, že se o ně postará. "No výborně, já jsem Rowena," pronesla jsem radostně. "Tohle je Zachary a jeho sestřička Beleth," pronesla jsem a ukázala na vlčátka, která byla kousek od mého boku. "Postarej se tedy o ně a jestli se jim něco stane, tak se připrav, že tě stáhnu z kůže zaživa," dodala jsem rozverně a rozklusala se od nich pryč. Prošla jsem se lesem a zastavila se až daleko od nich. Měla jsem chuť na to, jít si někam lehnout a nevylejzat. Ale taky mi to tu přišlo takov nějaké divné. Všechno bylo smutné a já neměla tuhle smutnostu ráda. Měla jsem ráda zimu, která je... no hezčí. Podívala jsem se na jeden strom a začala na něm tvořit vodní kapky. Jelikož bylo ráno a celkem zima, jinovatka strom celý pokryla. Pak jsem se pustila do vybírání hezkých barevných listů, které nestihly ještě totálně uhnít a navěsila jsem je kolem stromku, jako ozdobičky. No a jako poslední jsem popadla trochu té suché trávy a naházela ji na strom taky. Teď vypadal rozhodně víc vánočně, než před tím.

Z těch otázek mi šla hlava kolem. Nemohla jsem se nějak pořádně soustředit, když tu pořád někdo žvatlal a pokládal dotazy. MOhl by se belial vrátit a postarat se aspoň o jednoho z nich. Dvě vlčata na krku mne dost vysilovala. Jenže i tak jsem zaslechla, jak mě Zachary označil. Zavrčela jsem na něj a v očích, které ho propichovaly se značil hněv. "Už tak o mě nikdy nemluv, rozumíš, nikdy!" zavrčela jsem a měla jsem čenich jen několik centimetrů od čenichu malého vlčete. Bylo mi jedno, jestli se z toho třeba počůrá, ale jako mámu mě nikdo nazývat nebude. Protože já přece nebyla máma. ROzhodně jsem nebyla jako Lennie a to stačilo k tomu, abych nechtěla, aby mi kdokoli říkal steně jako já kdysi říkala jí.
"Na všechny tyhle dotazy najdete odpověď, ale ne hned... COpak jsem nějakej učitel, abych všechno říkala? Co kybychom šli do lesa a potkali někoho, koho můžete těmi dotazy obštastnit," pronesla jsem a dokonale jsem jejich otázky zazdila. Nechtělo sem i už prostě na nic odpovídat.Další lekce kouzel a chování musela prostě počkat. Rozešla jsem se směrem do kopce, abychom se dostali z údolí do lesa. Doufala jsem, že tam najdeme někoho, kdo bude mít víc energie než já. Popravdě jsem potřebovala trochu spánku.

//Asgaar