Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Norox se rozhodl, že mou prosbu, ukončení mého smutného a velmi krátkého života, nevyslyší. "Škoda," broukla jsem jen. Sama jsem netušila, že tu nemůžeme umřít. Bylo to fascinující a na chvíli mi zazářila očka zvědavostí, ale byla jsem otočená k Noroxovi zády, takže nemohl vidět, že jeho slova vzbudila nečekaný zájem. "Blbečků je tu spousta, stačí si jen vybrat," prohodila jsem posměšně. Přeci to sám naznačil nebo ne? Nebyla jsem úplně ten typ, co by měl rád rvačky, ale zase... Proč se na nějakou pořádnou rvačku nepodívat. Viděla jsem rvačky bratrů, ale ty byly vždy neškodné. Chtěla jsem vidět nějakou pořádnou rvačku. Chtěla jsem vidět utrpení a smrt. Ale tady nikdo neumírá... Pomalu jsem se otočila na Noroxe. "Ty chceš jít hledat někoho na rvaní, já nemám kam jít... Pokud ti to nebude vadi, ráda bych šla s tebou. Zní to mnohem zábavněji, než návrat domů," dodala jsem nakonec. Absolutně jsem tak vyignorovala narážku jeho poslední věty, že jsem sama předurčila svůj možný osud. Pokud se tu nedá umřít, můžete někoho mučit pořád a pořád a pořád. Můj mozek to ovšem vytěsnil. Nebylo to pro mne podstatné. Nebála jsem se.
Nikdy jsem netušila proč. Nikdy jsem na to nepřišla... Nebo možná zatím jsem na to nepřišla. Přitahovala mě magie, mrtvé věci, utrpení, nepřirozenost... Všechno, co ostatní odpuzovalo, mne vábilo. Bylo mi jasné, že Norox když bude mít šanci, tak se mě zbaví, ale jeho postava byla zajímavá. Nejenom vzhledem, ale i osudem. Zajímavější, než si možná myslel. Zhluboka jsem se nadechla. "Takže buď mi dovolíš jít s tebou, nebo prostě půjdu za tebou," dodala jsem ještě, aby pochopil, že moje rozhodnutí jít s ním vůbec nezáleží na jeho vůli nebo přání. Matka by mě zabila. Otec asi taky... Ale kdo potřebuje matku a otce. Trochu mne píchlo u srdce. Na malinký moment mi začal chybět All a Nym. Byla to jen chvilka, okamžik. A bylo to pryč.

Našly jsme náš cíl. Smečka byla pod námi a Bianca se rozloučila. "Možná se u vás někdy stavím, ale nic neslibuju," prohodila jsem k ní celkem vesele. Možná by sem do té smečky mohla máma s tátou... Mohlo by jim vyhovovat žít tady, když nechtějí být v horách? Ale máme nemluvila o jiné smečce, asi chce být tulákem už na vždycky. Zavrtěla jsem hlavou. "Páni ta je nudná," prohodila jsem za Biancou, která už mě ovšem nemohla slyšet. "A já jsem asi otravná, že?" dodala jsem a pohlédla na Noroxe. Dovolil mi, abych se podívala na jeho oko. Popoběhla jsem až k němu a vyskočila na jeden z kamenů. Sedla jsem se tak, abych byla blízko k Noroxovi a v podstatě na jeho úrovni. Sledovala jsem jeho oko, které vypadalo... zvláštně. Alastor by řekl, že odporně a Sirius by pravděpodobně prohlásil, že je hnusnej celej. Mě se ale ta zranění líbila. Natáčela jsem hlavu ze strany na stranu. "Vypadá naprosto dokonale," řekla jsem po chvilce a seskákala jsem ze svého kamenného stupínku.
Byl nádherný den. Přímo stvořený pro nějakou výzvu. Mohla bych někam vyrazit... Ale kam? A sama? Kdo by mi lovil... Norox pravděpodobně pochytil, kam se moje myšlenky ubírají. Zavrtěla jsem hlavou. Domů se mi nechtělo. "Předpokládám, že ty ovšem zamíříš hned do nějaké vlastní díry? Nebo nahánět další vlčata?" prohodila jsem nezaujatě. Měla jsem ráda vysoká místa. Byl z nich příjemný výhled. Nikdo vás tu neotravoval. Jen tady to divně páchlo, ale na to si jeden zvykl po chvíli. "Můžeš zabít mě... Je to výhodné. Zbavíš se mých keců, budeš mít sváču a jelikož se nebojíš ani Smrti, tak co by se mohlo stát?" řekla jsem řečnicky. Stála jsem před Noroxem, takže jsem neměla krytá záda. Ten pohled na klidná místa kraje, mě přivedl do podivné nálady. Trochu melancholické... smutné... Opět jsem si uvědomovala, že nemám kam jít. Nemám domov. Nemám rodinu. Nemám nic...

//Aina

Smradlavou řeku jsme opustili. Šli jsme v noci a já se začínala trochu bát. Stáhla jsem se proto blíž k Noroxovi a Biance, abych byla ve společnosti alespoň někoho. Nad ránem na mne Norox vystartoval, za moje vlastní poznámky, a pokusil se mrknout okem, které bylo divné, což mi asi mělo nahnat hrůzu. Já měla ovšem divné věci ráda, fascinovali mě. Zastavila jsem se a upřela na něj pohled. Měla bych se držet zpátky a působit jako tupé vlče, ale to já nebyla. Mě smrt zajímala. Magie mne zajímala. Hloubala jsem o obojím ve svých snech a myšlenkách a měla jsem dost ujasněné názory. Norox pravděpodobně souhlasil s Biancou a její přízemností v tom, že smrt není spektakulární. Dodal ke svému projevu ještě pár vzpomínek z dětství hádám. Zajímavé... Když se neovládá prozrazuje možná víc než by chtěl. "Máš pravdu. Neviděla jsem nikoho umřít. Neviděla jsem nikoho trpět. Ale nemyslím si, že to je to nejhorší. Zabíjet a mučit bezdůvodně zvládne každý vlk nebo vlčice... To není nic výjimečného," broukla jsem s hlavou nakloněnou na stranu. Nějak jsem se vzdálila od rozhovoru a ztratila se v myšlenkách. Udělala jsem krátkou pauzu. "Smrt je spektakulární v tom ohledu, že má ke všemu co dělá důvod a smrt přinesena Smrtí je jenom normální průběh přírody. To spektakulární, to výjimečné... To nejhorší, co dokáže, je že ti může vzít sama sebe... A není nic horšího, když tvoje já už není tvoje já, nemyslíš? Být odsouzen k nekonečnému opakování věčného umírání v sobě samém, dokola a dokola... A pokud ti Smrt nedovolí zemřít, jen tě nechá zevnitř umírat... To je to nejhroší a v tom je její kouzlo drasticky spektakulární... Fyzická bolest má vždy konec, psychická bolest ho mít nemusí. A Smrt je v psychické bolesti mistr, nemyslíš?" dodala jsem zamyšleně a nechala svou otázku vyset ve vzduchu. Moje přímo posedlá touha po zkoumání smrti ze mne činila poměrně zamyšlenou osobu, i když jsem se takto zamyšleně projevovala jen v otázkách smrti, umírání nebo magie. Někdo by mohl říct, že to je moje vada... moc filozofuju nad věcmi, které ostatním nepřijdou podstatné. "Co to oko mimochodem, mohla bych se na něj pak kouknout?" zeptala jsem se Noroxe, ale udržovala jsem si odstup, nehodlala jsem působit nevychovaně. Navíc se mi zdálo, že jsem ho popudila na tak malou chvíli dost. Nehodlala jsem riskovat, že jeho předstíraná přátelskost povolí.
Pomalu jsem se dala zase do pohybu a rozhodla se odvětit na otázky Biance. "Smrt je magická a ano setkala jsem se s ní. Dokáže ti magii dát, ale i vzít. A spoustu věcí kolem," porhodila jsem fascinovaně. Norox si něco mumlal za námi, když jsme stoupali nahoru. Nehodlala jsem jít až na vrchol toho smradlavého kopce. Šli jsme ve spirále. "Asi je to dědičný," dodala jsem na dotaz Bianci a pak jsem se zastavila. S pohledem upřeným do dálky pod nás. Viděla jsem kus řeky, která mizela v lese. A pak jsem zahlédla mechem porostlé klády a kmeny stromů. "Myslím, že jsme našly tvůj domov. Doporučuju ti utákat domů hned, ať se o tebe nebojí," broukla jsem a packou ukázala do dálky. "Taky bych měla vyrazit," dodala jsem ještě, aby se náhodou Bianca nesnažila zůstát. Byla až moc... jak to říct... obyčejná... Byla tak moc obyčejná až mě to bolelo. Na to že byla starší než já byla prostě nudná. A já nudné vlky nesnášela.

//VG

Šla jsem v čele naší malé skupinky. Norox se rozhodl jít s námi, což mne moc nenadchlo. "Já si myslím, že se jí bát nemusíš, ale měl bys... Všechno má nějaký svůj důvod. Smrt není děsivá, ale umírání může být... A umírání způsobené samotnou Smrtí, může být... hmm... jaké jen vybrat slovo... Ooo spektakulární... nebo drastické... spektakulárně drastické, to bude ono," prohodila jsem se smíchem v hlase. Já osobně se smrti nebála. Vítala jsem ji. Byla něčím zvláštním a zajímavým. Umírání na druhou stranu, bylo bolestivé a nepříjemné. Viděla jsem umírat kořist a rozhodně to nevypadalo jako procházka růžovím sadem. Bianca se zeptala, kdo je Smrt. "Ha... ty to nevíš?" zasmála jsem se a pohlédla na starší vlče, zatím co jsme šli kolem smradlavé řeky. "Smrt je ta nejlepší bytost tady. Je silná, je magická a je nevyhnutelná," řekla jsem hlasem, ze kterého přímo kapalo nadšení. Ráda jsem se bavila o smrti, umírání, magiích a o Smrti.
Jenomže pak Bianca změnila téma na něco naprosto banálního a dementního, jako byla rodina. A Norox se toho chytil. "Sourozence mám," zabručela jsem s pohledem před sebe. "Pokud tě zajímá i jeho rodinná anamnéza, tak jestli mi to došlo dobře, je jeho sestrou Styx... Nemá ucho, moje máma jí ho ukousla. Krade vlčata a je celkově dost neelegantní a nevychovaná. Žádný takt nebo tak, ale je mazaná, to se jí musí nechat," prohodila jsem a pomalu začala stoupat po tom divném kopci nahoru. "Mám pravdu?" dodala jsem směrem k Noroxovi.

//Sopka s divným názvem

Norox se ke mně sehnul a pak pronesl několik výhružných slov. Těžce jsem polkla. Mluvil o večeři. Aha, takže má něco společného se Styx... Příbuzný? Partner? Koule u nohy? Pak mi secvaknul zuby těsně u ucha. Slyšela jsem ten zvuk a po páteři mi projela vlna strachu. Mírně jsem ucukla hlavou, ale zůstávala jsem stát na místě. "Ehm... Jo jasný. Lovíš vlčata, protože na nic jinýho nemáš... Chápu," začala jsem brebentit, i když bylo cítit, že jsem si sama svým postojem nejistá. Tahle situace začala být horší a horší. Ale ty přece máš eso v rukávu. Trochu jsem se rozkročila a sklopila hlavu. Pak jsem zvedla pohled k vlkovi a roztomile zamrkala. "Pokud nechceš poznat Smrt z blízka, měl by sis najít nějaká jiná vlčata, která budeš otravovat... A nebo sklapni a pojď s námi," prohodila jsem tím nejsladším hláskem, jakého jsem byla momentálně schopná. Pak jsem zvedla hlavu a usmála se. Musely jsme ho tak moc štvát... A to mi rozlilo v tělíčku příjemný a hřejivý pocit uspokojení.
K Biance prohlásil, že není jako jeho sestra. Jo protože tohle malé divadlo tady by ona nedělala. Prostě by nás zblajzla a nas.at. Pomalu jsem obešla Noroxe a strčila čenichem Biance do boku. "Tak jdeme," prohodila jsem z vesela a vyrazila směrem k sopce. Biančina otázka byla zatím bez odpovědi, ale ne na dlouho. "Řekněme, že... Nesplňuju požadavky mojí rodiny... Jendodušše řečeno nezapadám. Ale zapadání je pro ty obyčejné, ne pro mě," prohodila jsem s trochu zasmušilou náladou. Zavrtěla jsem hlavou a hopkavým krokem kráčela dál.

//Aina

Bianca, jak se vlče představilo, popsala proč si cestu domů nepamatuje a pak odpověděla na dotazy, které jí byly kladeny. Vypadala nadšená mou nabídkou, že bych ji doprovodila domů. Norrrox ovšem opět protestoval a spíš se mě snažil nahnat domů. "Tak určitě," zabručela jsem a postavila se na všechny čtyři. "Ty jí domů nedoprovodíš, protože tvůj orientační smysl je horší než smysl tří měsíčního vlčete, jak už víme... Nebo si špatně pamatuju, že místo do hor si mě chtěl vést na úplně špatnou stRanu," zadrnčelo mi er na jazyku. "A co ten zájem o to jestli utíkám nebo ne? Se nějak moc zajímáš o malé vlčice? To je nějaká úchylka?" Ušklíbla jsem se na vlka, jako by to vůbec nebylo nebezpečné. Jestli je to přítel Styx, měla bych se mít na pozoru... Na druhou stranu, zatím nic neudělal, co by naznačovalo, že je zlý stejně jako ona... Není třeba se obávat.
Otočila jsem se na Biancu. "Evidentně máš tři možnosti. Za A můžeš jít se mnou, jsem sice vlče, ale aspoň vím kam jdu. Za B můžeš jít tady s tímhle tím, ale riskuješ že tě zatáhne do své skrýše a udělá s tebou kdo ví co. No a za C můžeš jít sama," zabručela jsem k Biance. Ne že bych zrovna chtěla jít někam daleko od smečky, ale na druhou stranu, co mě tam drželo. A čím později se vrátím tím lépe. Ne že bych se úplně těšila na představu, že budu mimo smečku v noci, protože už se začalo stmívat, ale zase mě ani netěšila představa návratu domů, kde nebudou bráškové a máma... pravděpodobně. "Takže? Jak si vybereš?" zeptala jsem se. V podstatě jsem sama moc nevěděla, jak vlčeti pomoct, ale můj plán se začal už rodit v mojí hlavě. V okolí byla nejvyšším místem podivná hora, která byla na dohled. Z ní by se dalo vidět, kde je les o kterém Bianca mluvila. Navíc podle toho jak je divná, by sama nešla moc daleko od smečky.

Vlk se tvářil, jako bych ho svým chováním obtěžovala. Tak neměl otravovat blbeček. "Já vím kde bydlím a to v horách, jen jsem netušila cestu... A když tak dobře lovíš, tak jdi někam lovit a neotravuj jo?" zabručela jsem směrem k vlkovi, jehož přítomnost mi sice nevadila, aspoň byla zábava, ale jeho poznámky mne mírně urážely. Obrátila jsem pohled k větší vlčici, než jsem byla já. "To je taky nápad zakládat si smečku v močálech," odfrkla jsem si, ale to už mi do řeči skákal vlk, který se začal vyptávat na různé dotazy. Nějak mi to nesedělo. Proč by to všechno chtěl vědět? Asi to pro něj je nějak důležité... Do smečky se určitě přidat nechce, to je jasný... Navíc smrdí trochu jako Styx, takže věřit se mu nedá. Cítím borovicovou kůru a přesně tak voní i ona...Akorát z něho táhnou ještě ostružiny a javorová míza. Nakrčila jsem čeníšek a natáhla do sebe vlkovu vůni.
Vlče narozdíl od něj páchlo zatuchlinou a hnilobou. Pravděpodobně odér z močálů, který se pořád držel jejího kožíšku. Pod tou hnilobou jsem ovšem cítila něco jako čerstvě napadaný sníh. Pachy jsem nijak nekomentovala. Verbálně jsem nekomentovala skoro vůbec nic. "Hmm jednoduchá rada je ta, aby ses otočila a šla zpátky ve svých stopách a za svým pachem," broukla jsem na vlče bez zájmu. Pak jsem se zase sesunula k zemi a ukázala břicho. Přivřela jsem oči a začala se slunit. Chtěla jsem působit dostatečně nespolečensky... Ale chtěla jsem aby odešli nebo ne? Původně jsem chtěla přemýšlet, ale to k ničemu nevedlo, jen jsem z toho byla víc smutná. Jejich náhlé narušení mých plánů, mne alespoň odvádělo od vlastních problémů. Pootevřela jsem oči a upřela je na vlče. V sluneční záři se mi blbě koukalo. "Ale jestli chceš můžu tě někam doprovodit, třeba to najdem?"

Sledovala jsem tlamu vlka ze spoda. Nevypadala přátelsky, ani nepřátelsky. Vypadala... normálně. Dokonce i to, co jsou nejzlejší z nás jsou v podstatě normální vlci... Chvíle prozření? Že by? Zastříhala jsem ušima. "Já tu momentálně využívám posledních slunečných dní, takže ustup... danke," zabručela jsem otráveně. Pořád jsem byla uvnitř smutná, ale snažila jsem se to schovávat za drzost. Nechtěla jsem, aby vlk poznal, že jsem smutná a rozrušená. Hezky jsem si tyhle pocity schovala pro sebe. Nebylo třeba je nějak ukazovat světu. Jestli něco řekne ohledně slz, svedu to na sluníčko... Opět jsem přivřela oči a sledovala jak se mi na vnitřní straně víček motají různě barevné ornamenty. V tichosti jsem doufala, že vlk odejde, když zjistí, že nemám zájem o jeho společnost.
Nebylo mi ovšem dopřáno klidu. Dělají si všichni srandu? Vlk odejde ze smečky, aby měl chvilku pro sebe a mohl přemýšlet a ne... Tady prostě klid mít nikdy nebudu. Uslyšela jsem další hlas, který jsem neznala. To mě donutilo otevřít oči a přetočit se na bok. Pomalu jsem si sedla a prohlížela si u toho vlčici, která byla starší než já. Vypadala vyděšeně. Taky jsem vypadala takhle, když jsem utíkala před Styx? Obtočila jsem si trochu delší ocásek kolem těla. "S ním bych nechodila, jeho orientační nesmysl je dobrrrý tak akorát na lovení," prohodila jsem urážlivě na adresu Noroxe. Vlčí slečna byla starší než já. Dokonce bych si troufla říct, že už skoro dospělá. Ale přeci jenom vypadal víc jako vlče, než já. "No od nás nejsi, pak je tu Asgaar, smečka v močálech, jedna v Borůvkovém lese a.... jo na jihu, ale ta nevím, jak se jmenuje... Víš aspoň jméno svojí smečky?" zeptala jsem se ostražitě. Pokud si nepamatuje ve svém věku ani to, tak jí jednoduše pošlu někam. Nemám náladu.

S pohledem upřeným na nebe jsem si prohlížela mraky. Ležela jsem na zádech, takže mne příjemně studila tráva a zem podemnou. Přemýšlala jsem o svých možnostech, ale pořád jsem se točila v kruzích. "Když se vrátím domů, už to nebude jako to bylo dřív," prohodila jsem posmutněle. "Možná by bylo nejlepší se domů vůbec nevracet," dodala jsem na půl tlamy. Jen mi to tak vyklouzlo. Pořád se mi po tvářích občas převalila nějaká ta osamocená slza, ale hysterák už mě přešel. Byla jsem unavená a trochu mě bolela hlava. Znáte ten pocit, jste moc nešťastní, dlouho brečíte a pak BUM a bolí vás hlava. Nakrčila jsem čeníšek. Otupělost ovšem přinášela příjemný pocit klidu. Jeden už pak neplakal, protože neměl energii na to plakat. Všechno nějak dopadne.
Zaslechla jsem něčí kroky, protože ve zvlněném terénu nikdo nemohl chodit moc potichu. Zastříhala jsem ušima, ale kroků jsem si nevšímala. Mohly být daleko a jen se ke mně donesly po trávě. Nebo taky mohly být blízko. Do zorného pole se mi dostal něčí čenich. Byl to ten vlk, který mě tenkrát navedl na špatnou cestu... Instinkt mi velel přetočit se a běžet k někomu, kdo mě ochrání, ale... Už nejsi malá usmrkaná koule! Mámin hlas mi zněl v hlavě. Natočila jsem pohled k vlkovi. Podle mámy jsem velká vlčice, tak se tak budu chovat ne? "Zdrrravím," broukla jsem jen s přivřenýma očima a zkoumala vlkovu čelist ze spoda. "Domů jsem dorazila v pořádku, i když si mě vedl špatně. Díky za optání... A teď mi uhni ze sluníčka, díky," řekla jsem panovačně, ale v mém hlase byl cítit i závan mírné koketérie. Když už jsem nesměla být malinkatým vlčátkem, rozhodla jsem se že budu tím, čím jsem byla vždycky. Na tváři mi byly vidět cestičky od slz, ale v očích jsem měla pohled malé lolity.

//Ragarské pohoří přes Jedlový pás

Konečně klid. Bylo příjemné listopadové odpoledne. Slunce svítilo, i když byla zima. Nevzdálila jsem se od hor moc daleko, protože jsem se pořád v koutku duše bála Styx. Na druhou stranu jsem, ale věděla, že na otevřené pláni je to bezpečnější. Tady jsem viděla na každého, kdo by se ke mně chtěl přiblížit. Kecla jsem si na zadek a nechávala sluneční paprsky, aby si mě našly. Hladily mne a konejšily. Mou srst dokonale nahřály, i když byla celkově zima. Tmavý kožich se tady na severu hodil. Na jihu by to byl asi větší problém.
Byl jsem ráda, že jsem konečně sama. Konečně sama se svou vlastní hlavou a svými vlastními myšlenkami. Co teď budu dělat? To byla zásadní a moc důležitá otázka. Momentálně jsem tedy byla bez maminky a bez brášků. Zda s nimi odejde i táta jsem nestihla zjistit. Zbyla mi už jen Nym, ale ta mě podle máminých slov chtěla taky opustit. "Ne... Máma kecala, kdyby mě Nym chtěla brzo opustit řekla by mi to," broukla jsem si sama pro sebe. Neochvějná důvěra ve starší sestru byla větší, než ve vlastní matku... uvlčete zvláštní jev. "Takže si to shrneme... Máme Nym, ta nás mě má ráda a neopustí mě. Pak je ve smečce Ling, ten neříkal, že by chtěl odejít, ale kdo ví kde je mu konec. Táta nevypadal nadšeně z odchodu před zimou, ale kdo ví, třeba ho máma nakonec překecá... Hmm... A bráškové... Al mi bude chybět, musím si pak zjistit, kde se budou přes zimu schovávat... A proč vlastně nejít s nima?... Protože máma," povzdechla jsem si. Bylo mi jasné, že na mě rodiče nechtěli být úmyslně zlý, že to jinak neumí, ale i tak se mě to vnitřně dotklo. Lehla jsem si na záda a sledovala oblohu. "Jít s nimi, by znamenalo být furt s mámou... A já ji ani pořádně neznám. Ne, nechtěla bych se mačkat někde pod převisem nebo v noře, dělit se o trochu jídla, umírat zimou a do toho ještě poslouchat její ledový hlas," zabručela jsem si pro sebe. "Když zůstanu ve smečce, tak budu mít jídlo a úkryt... Ale úkryt je do kopce. Navíc Nym nemá na starosti mě, aby se o mě starala, to jí udělat nemůžu. Takže by se o mě musel starat táta, a ten je snad ledovější než máma... Nebo by se o mě staraly ty dvě čubky... FUJ," prohodila jsem znechuceně a napodobila zvuk dávení. "Co teď budu dělat?" Otázka zůstávala bez odpovědi. Byla ve vzduchu nad mojí hlavou. Byla tam a zůstávala nezodpovězena.

//Úkryt

Venku z úkrytu už jsem si mohla dovolit povolit svou fasádu a rozplakala jsem se na plné pecky. Po tvářích mi tekly slzy jako vodopády, které se nechtějí zastavit. V horách byla zima, ale naštěstí ne tolik, aby mi slzičky zmrzly na obličeji. Uviděla jsem brášky. Nevěděla jsem, jestli se s nimi chci bavit, ale nakonec jsem se rozhodla jenom pro rychlé rozloučení. Doběhla jsem k nim. "Prý odcházíte s maminkou," pípla jsem. Už toho na mě bylo moc a tak jsem se nechtěla zastavovat na dlouho. Loučení jsem neměla ráda. Objala jsem nejprve Alastora. "Jednou si tě najdu bráško, jsi ten nejlepší," pošeptala jsem mu do ucha. Pak jsem objala Siriuse, bez slov, při čemž jsem si všimla, že je oba pos.al pták. "Starejte se o sebe... A o maminku," vzlikla jsem ještě, než jsem se rozešla pryč. Nechtěla jsem čekat na jejich odpovědi, protože mi bylo jasné, že bych se rozbrečela znovu a ještě víc než před tím. Bylo to rychlé, úderné a nečekané rozloučení. Vlastně ani úplně nešlo poznat, kdo vlastně odchází. Já už tu taky zůstávat nechtěla.
Odběhla jsem od bratrů s usopleným čeníškem a slzičkami na tvářích. Zhluboka jsem oddechovala, abych se uklidnila. Chtěla jsem jít pryč. Pryč od nich ode všech. Od táty, od mámy, od Nym, od brášků. Chtěla jsem chvíli svého vlastního klidu, abych si všechno mohla urovnat v hlavince. Seběhla jsem proto z hor a směrem do jedlového pásu a pryč. Jako by mi bylo jedno, že mě tam může sežrat Styx. A taky že mi to jedno bylo.

//Západní Galtavar přes jedlový pás

Ležela jsem v podrostu. Hladová, zmoklá, unavená a naprosto psychicky vyčerpaná. Takže se nebylo čemu divit, že jsem se rozplakala. Díky dešti ovšem nebyly moje slzy vidět. To jsem si pohlídala. Pomalu jsem odplula do říše spánku a omdlévání. V dálce jsem uslyšela vytí. Ještě jsem stihla ne moc nahlas štěknout, takže by byl zázrak kdyby to někdo slyšel než jsem odplula někam do pryč. Tma si mě vzala. Už podruhé jsem byla blízko smrti. A přitom by tentokrát stačilo tak málo.

Je divné, když se ocitnete ve snech, o kterých víte, že jsou to sny. Odhalila jsem to hned, jak jsem se do tohoto snu probudila. Byla jsem zpátky u Smrti. Ale pořád jsem byla maličkatá. Smrt se na mě mračila a byla naštvaná. Já věděla proč. Měla jsem se přeci vrátit, až budu veliká. Jenomže já jí už teď bouchala na dveře a to jsem pořád byla ještě malinkaté vlče? Ale můžu já za to, že se o mne nikdo nestará? Sestra se raději baví se svým štamgastem, než aby mě hledala. Matka s otcem zmizeli kdo ví kam... A bratři by mi nepomohli, protože mají malé tlapičky. Jeidný kdo mi opravdu chyběl byl Alastor o tom se dalo aspoň říct, že se o mě zajímá a má mě rád. O zbytku jsem velmi pochybovala. No Smrt moje vysvětlování jaksi nezjímalo. Pořád mne od sebe odstrkovala a přitom její náruč byla tak příjemná a lákavá. Určitě u ní muselo být teplo a vlk necítil hlad ani smutek. Bylo to dokonalé nic!

S trhnutím jsem se probudila zpátky do světa živých. Pořád mokrá, pořád hladová. Když se o mě nechtějí starat musím to zvládnout sama. Něco v mojí malinkaté hlavičce se zlomilo. Moje srdéčko, které bilo jenom pro rodinu zamrzlo hněvem a vztekem. Pomalu jsem se nadzvedla na klepající se nožičky. Popravdě jsem nevěděla kam jdu. Jenom jsem věděla, že do úkrytu musím stoupat. S každým krokem se moje tlapičky chvěly více a více. Dokonce to v jednu chvíli vypadalo, že další krok nezvládnou. No tak! Musím se dostat až do úkrytu! Okřikla jsem sama sebe. Pro dospělého by byl úkryt vzdálený nějakých padesát kroků, pro malou vlčici, která je navíc ještě menší než by měla být, to ovšem byl velký prázdný prostor.
Ale já se rozhodla! Rozhodla jsem se, že tu radost rodině neudělám! Ne neudělám jim radost tím, že umřu někde v křoví. Zmrzlá a hladová a hlavně potichu. Ne! Já jim udělám ze životů peklo! Ne co hůř... Já jim udělám ze životů hotový očistec! V očkách mi nebezpečně blýskalo, jako bych došla k poznání nového životního smyslu. A taky že ano! S novým cílem, novou myšlenkou, přišla i nová energie. Už jsem byla jen krůčky od úkrytu... A pak? Zakopla jsem a skutálela se dovnitř, jako pytel brambor.

//úkryt

Ležela jsem na studeném podkladu našeho území. Byla jsem v bezpečí za hranicemi, ale nevypadalo to, že by tu kdy bezpečí bylo. Nikdo tu nebyl. Já měla hlad a bála jsem se. Jak už jsem se rozhodla návratk Nym nebyl možný. Pořád tam mohla být ta vlčice, která měl chtěla sežrat. Tiše jsem zakňučela. Máma ani táta tu nebyli. Navíc na mě pršelo. Všichni mě opustili a nechali mě tu. Chtěla jsem zvednout hlavu a něco říct, ale byla jsem tak moc slabá, že jsem nemohla. Ten běh mě prostě naprosto vyčerpal. Běžela jsem o život a běh o život vás vždycky vyčerpá, protože běžíte rychleji než kdy dřív. Proto je to běh o život... Jinak by to byl normální běh. Měla bych se odplazit aspoň někam do úkrytu. Snažila jsem se najít nějaké místo, kam bych se mohla schovat. Cestu do smečkového úkrytu bych nezvládla, to mi bylo jasné. Bylo to daleko a do kopce. Pomalu jsem se proto začala sunout ke křoví, které bylo kousek ode mě. Když jsem byla pod křovím, alespoň na mě nepršelo.
Když jsem byla schovaná v křoví padala jsem do spánku a mdlob. Třásla jsem se zimou a hladem. Navíc i strachem a samotou. Moje psychické zdraví začínalo být to tam. A fyzicky jsem na tom taky nebyla nejlépe. Kdybych byla při vědomí všimla bych si otce, který prošel kolem při obhlídce hranic. No já v podstatě umírala zase, takže jsem nevěděla, jestli se jedná o terálného vlka nebo jenom o výplod mojí fantazie.

//Jedlový pás

V podstatě jsem dopadla na naše hranice a začala se plazit směrem více a více do našeho hornatého území. Byla jsem poměrně dost vyčerpaná z toho děsivého sprintu, takže mi ani nevadilo, že mi na můj perfektní kožich dopadá voda. Dokonce jsem byla možná i ráda, protože to znamenalo, že si umyji zbytek bahna a krve, které na mne zaschly. Snažila jsem se najít někoho v okolí, ale nikoho jsme neviděla. Dokonce jsem ani nikoho necítila. Všichni odešli na lov a nevypadalo to, že mají v plánu se do hor někdy vrátit. Smutně jsem kníkla, protože jsem tu byla opravdu naprosto sama. Za Nym jsem jít nemohla, protože v tom lese byla ta děsivá vlčice. Momentálně jsem tedy paní hor já! Pomalu jsem se zvedla do sedu. Dýchala jsem vyčepraně, přerývaně. Vzduchu jsem nasávala hodně, ale pro moje plíce to pořád bylo málo. Snažila jsem se uklidnit.
Nikde tu nikdo nebyl. Byla jsem tu opravdu naprosto sama. Navíc jsem začala pociťovat opravdu velký hlad. Nejedla jsem už nějaký ten pátek a to pobíhání kolem mne poměrně dost vyčerpalo. Poslední zbytky energie jsem vyplácala na to dostat se sem do bezpečí. Moje tělíčko ochablo a já spadla zpátky na zem. Rozvalila jsem se na ní a zůstala jsem ležet, jako bych už nikdy neměla v plán vstávat.

//Zřícenina

Vyrvala jsem se ze své malé průrvy zrovna v okamžiku, abych zahlédla ocas té zlé vlčice jak mizí ve vnitř. Takže mne tam chtěla sežrat! No ty uvidíš Čůzo. Tetička kmotřička Smrt ti pěkně vypráší kožich. Zastříhala jsem ušima a rychle vyběhla ze svého úkrytu. Běžela jsem jako o život. Popravdě jsem ani netušila, kam běžím, ale věděla jsem, že když poběžím do kopce tak se mi podaří dostat nějak domů. V dálce jsem zahlédla žluté oči, které se na mne dívaly z křoví, ale než stihl vlk, co tu byl s tou zlou čubkou, něco uděla, byla jsem pryč. ŽIVOU MĚ NEDOSTANOU! Ve vlastní hlavě jsem na sebe křičela, abych se vyburcovala k rychlejšímu tempu, ale moje tlapky a srdce přestávaly tu rychlost zvládat. Byla jsem unavená a vysílená. Naštěstí hory se už tyčily nademnou. Byla jsem kousínek od domova a doufala jsem, že doběhnu do našeho území dříve, než se ze zříceniny vypotácí ta podivná vlčice, která žere vlčata. Rozhodně jsem doufala, že ji teta kmotra dá přes čumák, ale nemohla jsem tušit jak moc. Přidala jsem ještě naposledy do kroku. Poslední síly co mi zbyly. Vysílením jsem padla na hranice a doplazila se do bezpečí.

//Ragarské pohoří

P.S. Útěk před Styx 101