Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Nad kopci

Jiskry mi stoupaly od tlapek a tak jsem dokonale viděla přes padající sníh. Hned jak jsem se dostala do mechového podrostu cítila jsem se lépe. Nějak jsem se tu cítila bezpečněji. Jiskřičky od tlapek ovšem začaly slábnout. Cítila jsem jak mi dochází energie a jak i jiskry ztrácí mou vůly. Popravdě si létaly kam chtěly, takže po dopadu propálily trochu mechu v okolí, který začal nechutně smedět. Moje energie mě opouštěla a stejně tak i magická moc, kterou jsem na chvíli byla schopná ukočírovat. Podle pachu mi bylo jasné, že se nacházím na území smečky. Pravděpodobně šlo o tu smečku, o které mluvila Bianca. Třeba tu ta blbka bude...
Chtěla jsem vyrazit nepozorovaně lesem dál. Jestli že měla Bianca pravdu a bylo to víc vlčátek, mě by si nikdo nevšimnul. Na další pochody jsem byla ovšem až moc vyčerpaná. Musela jsem si na chvilku odpočinout, než se zase vydám dál. Hlavně tu nesmím ležet moc dlouho nebo zmrznu. Můj plán byl jednoduchý. Na měkkém mechu nabrat trochu sil a pak vyrazit do úkrytu, který jsem viděla u smradlavé hory. V tichosti jsem doufala, že si mě nikdo nevšimne.

Sníh padal všude. Neviděla jsem na Noroxe, ani jsem netušila jestli tu pořád je nebo se někam zašil. V té zimě a sněhové vánici, bych se mu ani nedivila. Bylo mi děsně. Kdybych nebyla tak blbá, tak bych nevběhla do sněhové závěje jen tak. Jenomže já měla hlad. Kdyby mi sníh nepadal do očí, asi bych se rozbrečela, ale já musela soustavně mrkat, aby se mi oči nezapadaly sněhem, takže jsem neměla na tvorbu slz prostor. Mírně jsem popotáhla. Neměla jsem strach, spíš jsem byla naštvaná. Už jsem se zvládla dostat sama z horších patálií, ale tohle měl být příjemný výlet, ne boj o přežití. Tiše jsem zavrčela. A ten zbabělec mě tu nechal a zdrhnul! Odplivla jsem si do sněhu a sledovala okolí. Norox nebyl nikde vidět a ani nereagoval na moje pokřikování. Asi mě tu vážně nechal.
Švihla jsem zlostně ocasem. Musela jsem se odsud dostat, ale netušila jsem jak. Přes bílé peklo, které padalo z nebe rozháněné větrem nebylo nic vidět. Slunce sice vstalo, ale velice pomalu. Potřebovala jsem trochu světla, abych někam mohla dojít. Najednou mi od tlapek vyrazily blesky. Bylo to nečekané. Cítila jsem se nepřemožitelně. Něco mi projelo hlavou. Byla to dokonalá vidina toho, co mám dělat. Začala jsem se soustředit a malé elektrické výboje naplnily vzduch kolem. Byly jako malinkaté světlušky, které mi ukazovaly cestu z toho bílého hnusu. Konečně jsem byla schopná nalézt cestu. Uviděla jsem před sebou les, který jsem znala od Bianci a rozeběhla jsem se tím směrem. Když tam nebude, tak se vydám do toho úkrytu co byl vidět ze sopky.

//Mechový lesík

//Super akce Morfé Bavilo mě vymýšlet dopisy a přemýšlet nad tím, jak moc nafoukaná by byla Rowka a jak moc tupá Tasa, kdyby psala dopis Vlčíškovi :D nejvíc se mi líbilo že chce Meinere ponožky a nejvíc mě rozesmutnila Bianca, co si přeje vidět maminku

//Za Noroxe

Následovala jsem vlka jako jeho věrný stín kamsi do neznáma. Nechtělo se mi ho opouštět, ani se mi ho nechtělo následovat. Nějak jsem nevěděla, co pořádně chci. Ale já byla moc malá na to, abych věděla, co chci... ne? Popravdě jsem netušila, zda se vůbec chci vracet domů, i když jsem tím vyhrožovala. Ani bych asi netušila, kde domů je. Mlha byla hustá a já byla ráda, že vidím Noroxe před sebou. V tomhle nečase bych se domů vrátit nemohla. Nezvládla bych to. Byla jsem zoufalá a hladová, protože jsem nejedla už několik dní. Potřbovala jsem něco do břicha, ale nevypadalo to, že by se vlk rozhodl mi něco ulovit.
Norox se začal bavit o tom, že mě měla naučit lovit rodina. "Nikdo mě to nenaučil," odvětila jsem stručně. Začínala jsem mít zase celkem špatnou náladu. Neměla jsem ráda, když jsem se cítila neschopně. Lov jsem neovládala, takže tu byl pocit neschopnosti opravdu silný. Norox naštěstí zavětřil a našel kořist, prý přímo pro tebe. "Ale co mám dělat když ji najdu?" zeptala jsem se smutně. Opravdu jsem netušila jak se to dělá a nechtěla jsem svůj první lov podělat. "Fakt bys mi to nemohl ulovit?" Už když jsem otázku vyslovila, bylo mi jasné, že tu nepochodím.
Obrátila jsem se směrem k stopám a vyrazila po nic za lasičkou. Mlha a sníh mi ovšem bránily vidět stopy. Následovala jsem je s čenichem u země a pak jsem zahlédla lasičku, která byla v mlze předemnou. Rozeběhla jsem se a skočila po ní, ale ona mi proběhla mezi tlapkami a zamířila si to dál a pryč. Zvedla jsem se a oklepala ze sebe sníh. Nesnesla jsem pocit, že jsem neupravená. Našla jsem stopy a vyrazila po nich za lasičkou. Pokus o lov lasičky číslo dvě. Ušla jsem pořádný kus, ale stopy najednou zmizely. Zůstala jsem stát a ohlédla se zpátky. Noroxe jsem neviděla. Zmizel za hradbou mlhy a sněhu. "Noroxi?!" vypískla jsem zmateně.

//Řeka Kiërb

Poslouchala jsem Noroxovo vysvětlení, proč se rozhodl můj život zachovat. Znělo to celkem rozumně. Pokývala jsem tedy souhlasně hlavou. Jeho důvody se mi zamlouvaly, i když nedávno neměl problém poškrábat tu větší vlčici jen tak z rozmaru. Ale Biance neublížil vůbec... Asi není tak úplně špatný. Navíc o mě prohlásil, že jsem zajímavá, což mě zahřálo u srdíčka. Můj pochod začal být rychlejší a veselejší. Spíš jsem se pohupovala do kroku a pohazovala u toho ocasem. Byla jsem celkem blízko u Noroxe, protože jsem se přes noc celkem bála. Kdybych byla sama asi bych se i rozplakala, ale sama jsem nebyla, takže jsem se cítila lépe.
Vlk se zeptal na moje plány. "Ale já se jednou vrátím domů... Jako všichni," broukla jsem rezignovaně. Sice jsem byla pořád naštvaná a uražená, ale nedovedla jsem si život bez své malé smečky představit. Navíc další smečka byla hned vedle, takže jsem se mohla případně chodit vytrucovat k Biance. Vypadala, že by celkem ocenila někoho, s kým bude moc jen tak kecat. "Jenom se mi nechce jít domů teď... Ale začínám mít hlad, takže pokud nemáš v plánu mi něco chytit, tak se asi budu muset vrátit dřív, než by se mi zamlouvalo," dodala jsem smutně. Byla to pravda. Začínala jsem pociťovat hladík, ale sama jsem lovit neuměla. Nikdo nepociťoval potřebu mi to ukázat nebo mě to naučit. Smutně jsem koukla na Noroxe.

//Nad Kopci

Sledovala jsem vlčici. "Netuším o čem to mluvíš. Moji sourozenci rozhodně nejsou tak blbý, aby je někdo musel zachraňovat z nějakýho stáda... Asi si mě s někým pleteš," řekla jsem jí upřímě. Táta ani bráchové o žádném nepříjemném setkání se stádem nemluvili, takže jsem prostě odhadla, že si tahle vlčice vymýšlí nebo si mě s někým spletla. Hádám, že spíš to durhé. Vypadá až moc jako naivní pravdomluvka. Nakrčila jsem čeníšek a pomalu ztrácela naději, že se vlčici podaří odejít pryč. Nakonec udělala tu jedinou rozumnou věc a zbalila se. Vypadla. Odkráčela. Zmizela.
V duchu se mi ulevilo, i když ne tak docela. Možná mě mohla doprovodit domů nebo tak... Nebo mě mohla domů dotáhnout a předhodit mě tátovi, který by mě seřval nebo mámě, která by mě zakousla... Takhle je to lepšejší. Podívala jsem se na Noroxe, který se opět snažil pouštět hrůzu. "Pfff... To ti tak žeru. Popravdě moje šance na přežití jsou s tebou větší, než kdybych byla sama... Jo jsem jenom malé blbé vlče, ale nejsem stupidní a naivní... Takže proč mě nechceš vlastně sežrat rovnou?" zeptala jsem se, protože mi uprostřed mého monologu došlo, že pokud Norox nechce můj život zkrátit a ani mi neublížil... do ted... a jelikož nemá k ubližování ostatním daleko a využívá agresivitu jako svou hlavní zbraň... pak jedinou otázkou zůstává, proč mi ještě nerozkousnul krk. "Nejsi blbej. Musíš mít důvod," dodala jsem ještě, aby mě neodbil nějakou blbostí.

//Za Noroxm

Sledovala jsem celou situaci s nezájmem,který byl ovšem hraný. Tahle situace mě velmi zajímala, ale přece nebudu hned na všechno vejrat jak vejr. To bych působila až moc okatě. Občas jsem na ty dva koukla a občas jsem se podívala jinam. "Pff... Tohle není můj táta. Můj táta je někde v horách ve smečce a pravděpodobně o mě naprosto ztratil zájem," prohodila jsem pohrdavě. U srdíčka mě ale trochu bodlo. Norox je lepší než táta. Aspoň mi na féra říká, že mě nemá rád. Naklonila jsem hlavu na stranu a přejla na vlka, který na mě mluvil. Jenom jsem kývla na jeho slova hlavou. Dávalo to celkem smysl. Kdyby nebyla blbá a neurážela vlka na potkání, tak by nedostala po čumáku. Udělala jsem si malou poznámku, že nemám nikoho urážet, pokud nevím zda jsem rychlejší, silnější nebo alespoň magicky nadanější, než on či ona.
Vlčice začala mluvit o svých rodičích a nějakém alfákovi. Pff... Ti ji nezachrání. Nejsou tady. Mrskla jsem trochu delším ocasem. Neměla jsem náladu tu vlčici zachraňovat z kaše, kterou si nadělala. Na druhou stranu jsem ovšem chtěla vidět pořádný boj a nejen nějaké slabé kočkování. Pomalu jsem vstala a došla o trochu blíž k Noroxovu boku. Udržovala jsem si ovšem dostatečný odstup, aby na mě jen tak nedosáhl. "No tak, tahle ti za to nestojí, je to jenom nějaká ubrečená nicka, najdeme ti na vybítí energie někoho lepšího, hmmm?" navrhla jsem vlezle milým tónem, i když mi bylo jasné, že to na Noroxe nebude fungovat. "Je to jenom uřvaný děcko a ty potřebuješ někoho silnějšího, nějakou výzvu... Tuhle by sis moh dát k svačince kdykoliv ne?" broukla jsem ještě. Zkusila jsem to přes jeho ego, ale kdo ví, zda to bude fungovat. Na vlčici jsem se ani nepodívala, ale doufala jsem, že je dost inteligentní na to, aby zmizela a že mi bude za záchranu kejháku vděčná. Přátele si drž u těla a nepřátele ještě blíž. Jenom jsem doufala, že se sama nestanu součástí jídelníčku.

Sledovala jsem po očku Noroxe, který se snažil tvářit jako že není tak blbej. Ale byl tak blbej... Jeho výmluvám jsem moc nevěřila, ale nechtěla jsem přijít o kejhák, tak jsem raději jenom kývla na souhlas. Nemůžete kopat pořád do vosího hnízda, občas ho musíte nechat být, aby se uklidnilo. "A co ti ten zapáchatel provedl?" řekla jsem se zájmem. Popravdě mi to bylo totálně jedno, ale nechtěla jsem, aby řeč nějak stála. Navíc jsem chtěla odvést jeho myšlenky mimo situaci, která tu nastala. Podle jeho postoje mi bylo jasné, že to není úplně něco, co by mu bylo příjemné. Ale proč by se chtěl rvát zrovna s tímto konkrétním vlkem? Natočila jsem hlavu na stranu. Byla jsem prostě jenom zvědavé vlče.
Norox začal něco, ale nedokončil to, protože ho přerušila nějaká vlčice. Byla starší než já, ale ne úplně dospělá. Chudák netušila, co dělá, když plácla tu bylbost o Noroxově oku. Udělala jsme pár kroků dozadu a ušklíbla se na vlčici. A seš v hajzlu... Jenom jsem se stáhla do povzdálí, abych mohla sledovat, ale udržovala jsem si odstup. Sice jsem čekala, že si svou agresi vybije na někom starším, ale co. Vlčici jsem neznala a bylo mi to celkem fuk, co se s ní stane. Není ani rodina ani smečka, může klidně zdechnout. Pro mě za mě ji mohl Norox klidně sežrat, já bych tomu nebránila.

//Sopka

Následovala jsem cestou Noroxe. Večer se během sestupu přehoupl do noci a já se držela v jeho patách, abych náhodou někam nesletěla... nebo hůř. Naštěstí se noc postupně překlopila do rána a my se ocitli konečně dole z té podivné hory. Zajímalo by mě, proč tolik smrděla. "Proč to tam tak páchlo?" zeptala jsem se Noroxe, ale bylo mi jasné, že jsem se ptát neměla v momentě, kdyb mi vyletěla ta slova z tlamy. "Jako bych nic neřekla," pípla jsem ještě, protože jsem se začala trochu bát, že se naštve a pak mě tu nechá. Nebála jsem se, že by mě zabil. Toho, že mě opustí ovšem ano.
Prohlásil, že bych se mohla připlést někomu do cesty a že bych to nemusela udělat dobrovolně. "Nemyslím si, že bych byla tak tupá, abych se držela v blízkosti dvou vlků, co se perou... Raději zůstanu opodál, jako pozorovatel," odvětila jsem, protože jsem plně nepochopila, co naznačuje. Možná bych mohla i fandit! Zaházela jsem svým trochu dlouhým ocáskem. Na chvíli jsme zastavili a já sledovala Noroxe. Něco větřil. Taky jsem ty pachy cítila. Jeho úšklebek mi prozrazoval, že má něco za lubem. Pak z něj vypadlo, že našel našeho blbečka. Natočila jsem hlavu na stranu a zvedla čenich k obloze. Párkrát jsem natáhla vzduch. Cítím borovici a borůvka. To je číslo jedna. Pak je tu cítit mech a zatuchlina. Číslo dvě... A finální pach je jako letní vánek a pryskyřník. Číslo tři. Svůj pohled jsem upřela směrem odkud to táhlo. Pak jsem se podívala na Noroxe. "Jseš opravdu tak moc zabedněnej, že se chceš jít ze srandy prát se třema?" zabručela jsem s úšklebkem. "No jen do toho bránit ti nebudu, ale na tvým místě bych možná volila jeden na jednoho..." dodala jsem si spíš pro sebe, ale tak aby to slyšel.

//Vítám nové členy smečky
Pokud bych mohla poprosit o zapsání Převisu jako úkrytu, budu moc ráda.

Norox souhlasil s mou myšlnekou, že je tu blbečků plno. No ještě aby nesouhlasil. Slunce už začalo zacházet za obzor a mě zavalil nepříjemný pocit. Bylo to už dost dlouho, co jsem byla naprosto sama mimo smečku a bez rodiny. Naposledy jsem přes noc byla sama, když jsem utíkala od Styx, když jsem se ocitla v poušti. To jsem ale byla hodně malá a už jsem si pomalu sama putování nepamatovala. Kdyby ho pořád někdo nepřipomínal, asi bych na něj zapoměla. Představa, že bych měla kráčet domů tmou mne nelákala. To už bylo opravdu příjemnější jít někam s Noroxem. U něj byla alespoň jistota, že mě ochrání... nebo zabije. Ale pořád to byla jistota. Ne že bych se bála noci. Měla jsem noc a tmu ráda, ale bála jsem se toho, co je v noci schované. Všechno, co tam je v noci, tam je i ve dne... Jenom v noci je to stokrát strašidelnější... Nakrčila jsem čenich a otočila se na vlka.
"Rozhodně je zábavnější jít s tebou, než s tou malou tupkou do její smečky... Byla vážně tak moc normální až to bolelo," broukla jsem, abych nějak zamaskovala, že nechci být sama. "A domů se mi momentálně nechce," dodala jsem ještě, abych nějak odůvodnila, proč nejdu. Nechtít bylo to pravé. Nechtěla jsem spoustu věcí. Slovo Nechci dokonale zabalilo spoustu dalších slov a pocitů. Norox nakonec souhlasil. "Za prvé nepřipletu nejsem blbá. Za durhé nejsem mrně, ale dáma," odsekla jsem mu na jeho varování. Chtěla jsem působit taky trochu hrůzostrašně a bojovně, i když jsem to první nebyla vůbec a to druhé jen z půlky. Rozeběhla jsem se za ním. Jeho slova působila trochu posměvačně, nebo mi to tak jen přišlo? "Hele každému se líbí něco. Někdo má rád malí vlčecí prdelky, někdo zase smrt a umírání, někdo maso, někdo magie," prohodila jsem jen tak. Chtěla jsem ho trochu poškádlit. Měla jsem mnohem radši, když si se mnou povídal než když mlčel a připadalo mi, že mlčí jen když ho někdo neuráží.

//Za Noroxem

Norox se rozhodl, že mou prosbu, ukončení mého smutného a velmi krátkého života, nevyslyší. "Škoda," broukla jsem jen. Sama jsem netušila, že tu nemůžeme umřít. Bylo to fascinující a na chvíli mi zazářila očka zvědavostí, ale byla jsem otočená k Noroxovi zády, takže nemohl vidět, že jeho slova vzbudila nečekaný zájem. "Blbečků je tu spousta, stačí si jen vybrat," prohodila jsem posměšně. Přeci to sám naznačil nebo ne? Nebyla jsem úplně ten typ, co by měl rád rvačky, ale zase... Proč se na nějakou pořádnou rvačku nepodívat. Viděla jsem rvačky bratrů, ale ty byly vždy neškodné. Chtěla jsem vidět nějakou pořádnou rvačku. Chtěla jsem vidět utrpení a smrt. Ale tady nikdo neumírá... Pomalu jsem se otočila na Noroxe. "Ty chceš jít hledat někoho na rvaní, já nemám kam jít... Pokud ti to nebude vadi, ráda bych šla s tebou. Zní to mnohem zábavněji, než návrat domů," dodala jsem nakonec. Absolutně jsem tak vyignorovala narážku jeho poslední věty, že jsem sama předurčila svůj možný osud. Pokud se tu nedá umřít, můžete někoho mučit pořád a pořád a pořád. Můj mozek to ovšem vytěsnil. Nebylo to pro mne podstatné. Nebála jsem se.
Nikdy jsem netušila proč. Nikdy jsem na to nepřišla... Nebo možná zatím jsem na to nepřišla. Přitahovala mě magie, mrtvé věci, utrpení, nepřirozenost... Všechno, co ostatní odpuzovalo, mne vábilo. Bylo mi jasné, že Norox když bude mít šanci, tak se mě zbaví, ale jeho postava byla zajímavá. Nejenom vzhledem, ale i osudem. Zajímavější, než si možná myslel. Zhluboka jsem se nadechla. "Takže buď mi dovolíš jít s tebou, nebo prostě půjdu za tebou," dodala jsem ještě, aby pochopil, že moje rozhodnutí jít s ním vůbec nezáleží na jeho vůli nebo přání. Matka by mě zabila. Otec asi taky... Ale kdo potřebuje matku a otce. Trochu mne píchlo u srdce. Na malinký moment mi začal chybět All a Nym. Byla to jen chvilka, okamžik. A bylo to pryč.

Našly jsme náš cíl. Smečka byla pod námi a Bianca se rozloučila. "Možná se u vás někdy stavím, ale nic neslibuju," prohodila jsem k ní celkem vesele. Možná by sem do té smečky mohla máma s tátou... Mohlo by jim vyhovovat žít tady, když nechtějí být v horách? Ale máme nemluvila o jiné smečce, asi chce být tulákem už na vždycky. Zavrtěla jsem hlavou. "Páni ta je nudná," prohodila jsem za Biancou, která už mě ovšem nemohla slyšet. "A já jsem asi otravná, že?" dodala jsem a pohlédla na Noroxe. Dovolil mi, abych se podívala na jeho oko. Popoběhla jsem až k němu a vyskočila na jeden z kamenů. Sedla jsem se tak, abych byla blízko k Noroxovi a v podstatě na jeho úrovni. Sledovala jsem jeho oko, které vypadalo... zvláštně. Alastor by řekl, že odporně a Sirius by pravděpodobně prohlásil, že je hnusnej celej. Mě se ale ta zranění líbila. Natáčela jsem hlavu ze strany na stranu. "Vypadá naprosto dokonale," řekla jsem po chvilce a seskákala jsem ze svého kamenného stupínku.
Byl nádherný den. Přímo stvořený pro nějakou výzvu. Mohla bych někam vyrazit... Ale kam? A sama? Kdo by mi lovil... Norox pravděpodobně pochytil, kam se moje myšlenky ubírají. Zavrtěla jsem hlavou. Domů se mi nechtělo. "Předpokládám, že ty ovšem zamíříš hned do nějaké vlastní díry? Nebo nahánět další vlčata?" prohodila jsem nezaujatě. Měla jsem ráda vysoká místa. Byl z nich příjemný výhled. Nikdo vás tu neotravoval. Jen tady to divně páchlo, ale na to si jeden zvykl po chvíli. "Můžeš zabít mě... Je to výhodné. Zbavíš se mých keců, budeš mít sváču a jelikož se nebojíš ani Smrti, tak co by se mohlo stát?" řekla jsem řečnicky. Stála jsem před Noroxem, takže jsem neměla krytá záda. Ten pohled na klidná místa kraje, mě přivedl do podivné nálady. Trochu melancholické... smutné... Opět jsem si uvědomovala, že nemám kam jít. Nemám domov. Nemám rodinu. Nemám nic...

//Aina

Smradlavou řeku jsme opustili. Šli jsme v noci a já se začínala trochu bát. Stáhla jsem se proto blíž k Noroxovi a Biance, abych byla ve společnosti alespoň někoho. Nad ránem na mne Norox vystartoval, za moje vlastní poznámky, a pokusil se mrknout okem, které bylo divné, což mi asi mělo nahnat hrůzu. Já měla ovšem divné věci ráda, fascinovali mě. Zastavila jsem se a upřela na něj pohled. Měla bych se držet zpátky a působit jako tupé vlče, ale to já nebyla. Mě smrt zajímala. Magie mne zajímala. Hloubala jsem o obojím ve svých snech a myšlenkách a měla jsem dost ujasněné názory. Norox pravděpodobně souhlasil s Biancou a její přízemností v tom, že smrt není spektakulární. Dodal ke svému projevu ještě pár vzpomínek z dětství hádám. Zajímavé... Když se neovládá prozrazuje možná víc než by chtěl. "Máš pravdu. Neviděla jsem nikoho umřít. Neviděla jsem nikoho trpět. Ale nemyslím si, že to je to nejhorší. Zabíjet a mučit bezdůvodně zvládne každý vlk nebo vlčice... To není nic výjimečného," broukla jsem s hlavou nakloněnou na stranu. Nějak jsem se vzdálila od rozhovoru a ztratila se v myšlenkách. Udělala jsem krátkou pauzu. "Smrt je spektakulární v tom ohledu, že má ke všemu co dělá důvod a smrt přinesena Smrtí je jenom normální průběh přírody. To spektakulární, to výjimečné... To nejhorší, co dokáže, je že ti může vzít sama sebe... A není nic horšího, když tvoje já už není tvoje já, nemyslíš? Být odsouzen k nekonečnému opakování věčného umírání v sobě samém, dokola a dokola... A pokud ti Smrt nedovolí zemřít, jen tě nechá zevnitř umírat... To je to nejhroší a v tom je její kouzlo drasticky spektakulární... Fyzická bolest má vždy konec, psychická bolest ho mít nemusí. A Smrt je v psychické bolesti mistr, nemyslíš?" dodala jsem zamyšleně a nechala svou otázku vyset ve vzduchu. Moje přímo posedlá touha po zkoumání smrti ze mne činila poměrně zamyšlenou osobu, i když jsem se takto zamyšleně projevovala jen v otázkách smrti, umírání nebo magie. Někdo by mohl říct, že to je moje vada... moc filozofuju nad věcmi, které ostatním nepřijdou podstatné. "Co to oko mimochodem, mohla bych se na něj pak kouknout?" zeptala jsem se Noroxe, ale udržovala jsem si odstup, nehodlala jsem působit nevychovaně. Navíc se mi zdálo, že jsem ho popudila na tak malou chvíli dost. Nehodlala jsem riskovat, že jeho předstíraná přátelskost povolí.
Pomalu jsem se dala zase do pohybu a rozhodla se odvětit na otázky Biance. "Smrt je magická a ano setkala jsem se s ní. Dokáže ti magii dát, ale i vzít. A spoustu věcí kolem," porhodila jsem fascinovaně. Norox si něco mumlal za námi, když jsme stoupali nahoru. Nehodlala jsem jít až na vrchol toho smradlavého kopce. Šli jsme ve spirále. "Asi je to dědičný," dodala jsem na dotaz Bianci a pak jsem se zastavila. S pohledem upřeným do dálky pod nás. Viděla jsem kus řeky, která mizela v lese. A pak jsem zahlédla mechem porostlé klády a kmeny stromů. "Myslím, že jsme našly tvůj domov. Doporučuju ti utákat domů hned, ať se o tebe nebojí," broukla jsem a packou ukázala do dálky. "Taky bych měla vyrazit," dodala jsem ještě, aby se náhodou Bianca nesnažila zůstát. Byla až moc... jak to říct... obyčejná... Byla tak moc obyčejná až mě to bolelo. Na to že byla starší než já byla prostě nudná. A já nudné vlky nesnášela.

//VG

Šla jsem v čele naší malé skupinky. Norox se rozhodl jít s námi, což mne moc nenadchlo. "Já si myslím, že se jí bát nemusíš, ale měl bys... Všechno má nějaký svůj důvod. Smrt není děsivá, ale umírání může být... A umírání způsobené samotnou Smrtí, může být... hmm... jaké jen vybrat slovo... Ooo spektakulární... nebo drastické... spektakulárně drastické, to bude ono," prohodila jsem se smíchem v hlase. Já osobně se smrti nebála. Vítala jsem ji. Byla něčím zvláštním a zajímavým. Umírání na druhou stranu, bylo bolestivé a nepříjemné. Viděla jsem umírat kořist a rozhodně to nevypadalo jako procházka růžovím sadem. Bianca se zeptala, kdo je Smrt. "Ha... ty to nevíš?" zasmála jsem se a pohlédla na starší vlče, zatím co jsme šli kolem smradlavé řeky. "Smrt je ta nejlepší bytost tady. Je silná, je magická a je nevyhnutelná," řekla jsem hlasem, ze kterého přímo kapalo nadšení. Ráda jsem se bavila o smrti, umírání, magiích a o Smrti.
Jenomže pak Bianca změnila téma na něco naprosto banálního a dementního, jako byla rodina. A Norox se toho chytil. "Sourozence mám," zabručela jsem s pohledem před sebe. "Pokud tě zajímá i jeho rodinná anamnéza, tak jestli mi to došlo dobře, je jeho sestrou Styx... Nemá ucho, moje máma jí ho ukousla. Krade vlčata a je celkově dost neelegantní a nevychovaná. Žádný takt nebo tak, ale je mazaná, to se jí musí nechat," prohodila jsem a pomalu začala stoupat po tom divném kopci nahoru. "Mám pravdu?" dodala jsem směrem k Noroxovi.

//Sopka s divným názvem