Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 7

Pippa začala být nudná. Dokud neprohlásila, že už smrt zná. "Vážně?" pronesla jsem nevěřícně. Pak se mi po tváři rozletěl úsměv a elegantně jsem na Pippu zamrkala. "Tak to ses s kmotřičkou musela vidět. To ona ukončuje životy všech a všeho. Jak jen se jí zalíbí. To proto je tak mocná... tak fascinující," začala jsem opěvovat svou bohyni. "Jaké to bylo umřít?" zeptala jsem se s podivným zápalem v hlase a jiskrou v oku. Pokud vlče předemnou zemřelo a bylo přivedeno zpět k životu, získávalo mnohem větší cenu, než jakou jsem mu do teď udělovala. Mohla bych jí povědět všechna tajemství a ona by mi mohla povědět zase ta svoje... Potřebovala jsem někoho, kdo mi bude intelektově stačit a kdo bude sdílet mou náklonost k magii, smrti, utrpení a Smrti. Zatím jsem nikoho takového nenašla a to mě rozčilovalo.
"Asi jsi ještě moc malá, abys objevila svou magii, ale není se čeho bát. Ono to časem přijde a moje kmotřička ti jistě ráda pomůže odhalit tvůj pravý potenciál," broukla jsem zasněně a s nadšením. Na chvilku jsem se zarazila. Přemýšlela jsem, co všechno Pippě prozradit. Pořád jsem si nebyla jistá, že je součástí tohohle všeho. Spíš se mi zdála jen jako někdo, kdo se chce někam vetřít, ale nevázat se. To jsem nemohla dopustit. "Smrt má ráda spoustu věcí, ale nemůžu ti říct, které dokud nebudeš jednou z jejích učednic jako jsem já... Máš zájem?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. Moje tvářička vypadala nadšeně a naprosto bezbranně, jen moje oči prozrazovali temnotu, která se ukrývala v mých slovech.

//loterie 6

Přejela jsem Pippu pohledem. Celkem mě nadchlo její zapálení pro věc. Že by první z mnoha následovníků? Nakrčila jsem čenich a posadila se do slabé pokrývky sněhu, která tu byla. Sice sem sníh padal, ale díky zdem a celkem teplému podkladu rychle tál, takže se tu nedělala několika centimetrová pokrývka. "Já se narodila tady. A tady ví o Smrti každý," řekla jsem vznešeně. Jako bych byla čistokrevnější vlk, než byla ona. Možná to taky byla pravda. Já a bratři jsme se tu narodili. Ona byla jenom náplava nějakých tuláků. Moji rodiče byli někdo. Její byli stěží vůbec něco... Zavrtěla jsem se a pustila se do vysvtlování.
"Smrt žije v lese, kde rostou vysoké stromy, kousek od hor na severu kde bydlím. Má celkem zajímavé obydlí, vypadá to jako jeskyně, ale je z na sobě naskládaných kamenů. Samotná Smrt tam žije sama, ale pokud jsi dost odvážná můžeš se za ní vydat... I když u tebe pochybuju, že bys přežila byť jen jeden rozhovor s ní. Nejsi na to dobře stavěná, jsi ještě moc malá a neznalá," řekla jsem a u toho si prohlížela svojí tlapku. "Nemyslím to zle, spíš jako varování. Ani nejsilnější vlci si před ní nemohou být jistí. Mnohdy bývá slyšet jejich nářek z místa, kde ona přebývá." Podívala jsem se Pippě přímo do očí. "Smrt ovládá ty magie, se kterými se normálně nerodíme. Jenomže moje matka, než jsem se narodila, se rozhodla udělat se Smrti mou kmotru... Tedy mou a mých bratrů. Jako dárek, jsme od ní dostaly jednu z jejích vlastních magií. U mě je to elektřina, u bratrů se ještě magie neprojevila, pokud vím," broukla jsem klidným hlasem, plným pravdy. Bylo mi jasné, že mi nebude důvěřovat. Vlčata magii ovládat neuměla, ale já jsem viděla, co jsem viděla a to byly jiskry, které mi šly od tlapek. Sice se to stalo jen jednou, ale stalo se to. "Smrt magie dává, ale taky si za to něco bere. Má ráda dárky... " Pohlédla jsem na nebe, které začínalo být tmavší a tmavší. Slunce zapadalo. "Já se rozhdola být její následovnicí. Učednicí. Jednou budu stejně silná, jako ona," dodala jsem ještě a pak naklonila zamyšleně hlavu ze strany na stranu. Pohled jsem pořád upírala k nebi.

//loterie 5

Moje magické uctívání fungovalo. Bezchybně a dokonale fungovalo! Nebylo o tom pochyb. Byla jsem nadšená. Radostně jsem vrtěla oháňkou a koukala na nebe, kde bylo vidět zářné světlo. Sluneční paprsky už se ovšem začaly drát na oblohu a mě bylo jasné, že zahalý ono znamení, které mi Smrt poslala. "Děkuji ti kmotřičko, že jsi přijala mé dary. Děkuji ti a sbohem" broukla jsem potichu, abych ukončila magickou podstatu téhle chvíle, rituál musel být vždy ukončen, jinak by se mohl ostát něco hrozného. Pak se s úsměvem otočila k Pippě. Vypadala dost zaskočeně a něco kvákala. Bylo to podivné, trochu divné. Asi neumí pořádně mluvit, ale co se dá dělat. Ocáskem jsem zametla kousek kruhu, abych tím narušila magickou moc, kterou v sobě měl.
Začala jsem obcházet kruh a sbírat si zpátky ametysty, které se fialově leskly na chladném raním slunci. Byl nádherný den. "No..." řekla jsem zamyšleně. Kde jen začít. "Je to celkem zdlouhavé, ale nutné pro pochopení," dodala jsem na začátek, aby věděla, že to co jí říkám jí říct musím a zkrátit, že to moc nejde. "Fakt máš čas na to si to celé poslechnout?" zeptala jsem se a na chvilku na ni pohlédla, než jsem se vrátila ke sbírání kamenů. Chtěla jsem si ji i prověřit. Nemůžu přece na potkání říkat, co všechno v sobě Smrt skrývá, každému malému vlčeti, nebo snad jo? I když vypadala Pippa nadšeně, chtěla jsem znát míru její oddanosti a nadšení pro zjištění víc o mé magické kmotře a vládkyni, Smrti.

//loterie 4

Vlče začalo opět brblat něco v té cizí hatmatilce. Jo určitě je debil.í, kdo by takhle mluvil, než deb.l? Jen jsem se ušklíbla a připravila se na vyvolávání. Vešla jsem do kruhu a zadělala ho za sebou tlapkou. Sedla jsem si doprostřed a chtěla se pustit, do uctívání, ale v tom mne vyrušila Pippa. Byla naprosto nevychovaná a tupá. Jako skoro všechna vlčata tady. Její všetečné dotazy mne přinutily si stoupnout a otočit se k ní čelem. "Není to hra," odvětila jsem jí trochu nabroušeně. "Smrt je mojí kmotrou a je tou nejlepší kmotrou jakou si může jeden přát. Je nejmagičtější vlčicí pod sluncem, rozhoduje o tom, kdo tu skončí a komu bude umožněno pobývat v tomto světě dál." Sledovala jsem Pippu před sebou. "Smrt je prostě božská a zaslouží si uctívání," dodala jsem nakonec a otočila se zády k vlčici. Sedla jsem si na zem a zavřela oči.
Nejprve jsem se párkrát zhluboka nadechla. "O Smrti, matko všeho zlého. Kmotro moje. Přináším ti tuto oběť, kterou uctívám tvé dary nynější i budoucí," odříkávala jsem z patra vymyšlený text. Nepatrně jsem otevřela jedno očko, ale zbytky ryby tam pořád byly. Zavřela jsem oči zase zpátky. "Vezmi si tyto dary a zůstaň mi nakloněna. Ukaž mi znamení. Ukaž mi znamení!!" dodala jsem ještě hodně nahlas až se to rozléhalo. Uslyšela jsem šustění a když jsem otevřela oči mohutná vrána se snesla na zbytky ryby a ve svých pařátech je odnesla pryč. Sledovala jsem ji pohledem k nebi, kde jsem zahlédla obrovskou věc na obloze, která zářila. Nebyl to měsíc ani slunce, bylo to divné a mělo to ocásek. "VIDÍŠ!" vykřikla jsem radostně a tlapkou ukázala na nebe. Tohle bylo jasné znamení toho, že co dělám, dělám správně. "Smrt si odnesla dary a ukázala mi znamení," dodala jsem tišeji, ale o to radostněji.

//loterie 3

Pracovala jsem si v klidu na svém kruhu. Kousek jsem musela umazat, protože byl křivý a já nehodlala tolerovat nepřesnosti. Tentokrát se musím víc snažit. Minule mi to celkem šlo, protože jsem se dokázala soustředit a všechno, ale trochu jsem se obávala, že mě vyruší někdo cizí. Přesunula jsem ametyst o pár centimentrů dál po obvodu kruhu. "Jo aha... Bráchové, co?" broukla jsem na Pippu za sebou a dál pokračovala v upravování a zdokonalování mého kruhu. Její strach o bratra mě nijak nerozhazoval. Kdybych se měla já strachovat pokaždé, když moji bráchové někam zmizí, tak bych se z toho strachování musela složit. Přijde mi trochu jako stíhačka, že ho takhle nahání po všech čertech. Nechala jsem si mezeru pro vstup a výstup z kruhu, než ho plně uzavřu.
Můj kruh byl v podstatě hotov. Trochu jsem se vzdálila, když jsem byla spokojena, abych si prohlédla své dílo s odstupem. "No mohlo to být lepší, ale tohle bude muset stačit," povzdechla jsem si. Na zemi ležely zbytky ryby, které jsem teď uchopila a položila k vrcholku kruhu. Pippa začala být zvědavá. "Co bys řekla, že dělám... Připravuju se k uctívání Smrti," řekla jsem jí s klidným hláskem a trochu rybu upravila tlapkou. Teď jsem byla celkem spokojená s tím, co jsem tu dokázala. Na ametysty už sice nedopadalo tolik světla, protože v téhle díře byla tma, ale doufala jsem, že se mi i tak seance podaří.

//Loterie 2

Po chvilce rozhlížení mi vlčice přisunula rybu skoro až k tlapkám. "Díky," pípla jsem a snažila se schovat, že mám hlad. Nejedla jsem už kdo ví jak dlouho, ale nehodlala jsem to téhle vlčici prozrazovat. I přes velký hlad jsem se zapřela a pustila se jen do pomalého přežvykování. Lehla jsem si k rybě a chytla ji předními tlapkami. Vychutnávala jsem si její chuť a to jak mi plnila břicho. Občas jsem zvedla hlavu a olízla se, i když mě bříško popohánělo k tomu ji zblajznout hned a nevykecávat se. "Jojo, je to v horách na severu na levo odsud myslím... teda když vylezeš ven tak to bude napravo hádám," řekla jsem s klidným hláskem a pokračovala v kousání a polykání. Pak vlčice řekla, že někoho hledá, ale to mě moc nezajímalo. "Koho že? Bylo ti blbě rozumět," dodala jsem ještě. Asi další z řady zaostalých vlčat."Ale asi ne, moc zrzounů neznám," řekla jsem ještě na závěr. Moje práce přece čekala.
Dojedla jsem rybu v poměrně poklidném tempu. Konečně jsem se mohla v klidu pustit do svého díla. Vytáhla jsem kamínky a začala je umisťovat do kruhu. Ocáskem, který byl stále trochu delší, jsem kreslila po zemi kruh, takže jsem maskovala jak stopy svých tlapek, tak všechny ostatní nečistoty. Po pár krocích jsem vždy umístila ametyst, který se díky slunečním paprskům hezky rozzářil. Snažila jsem se, aby byl kruh dostatečně rovný, ale trochu se mi šišaťel.

//loterie 1

Malinkatá následovnice, byla možná starší než já. Že bych konečně měla svého vlastního nohsleda? Nakrčila jsem čenich a podívala se na vlčici, která se představila jako Pippa. "Těší mě Pippo," mluvila jsem s klidem, i když mě vlče znervózňovalo. Mluvila trochu divně, občas jsem jí nerozumněla, jako by mluvila jinou řečí. Táta taky občas mluví jinak, ale jde mu aspoň rozumět."Těší mě." Naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se na rybu. "Stejně ti ta ryba zhnije, pokud se nesní. Tak mi přece můžeš dát půlku za to, že jsem ti to tu ukázala ne?" prohodila jsem když to nevypadalo, že mi tu rybku hodlá darovat. Musela jsem ji trochu pošťouchnout, aby se jí chtělo do dělení.
Pak se zeptala zda tu bydlím. Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. "Nee, bydlím v Ragarské smečce daleko na severu, ale tohle místo jsem objevila, když jsem byla v poušti na jihu a vracela se domů. Není to moje jeskyně a hádám, že tu trvale nikdo nebydlí. Proto jsem se rozhodla, že si tu založím svou vlastní malou skrýš," vysvětlila jsem jí. Nehodlala jsem jí prozradit své vlastní záměry s tímto místem... zatím. Moc jse mjí nedůvěřovala a nechtěla jsem jí tak prozradit, že jsem přišla uctívat sem Smrt. Nebylo to z důvodu, že bych se bála, že ji vyděsím. To mi bylo celkem fuk. Spíš jsem se bála, že začne vyvádět, že to dělat nemám nebo tak něco podobného, a já neměla náladu na další uječený špunty, jako byly bráchové.

//Kaskády

Prošla jsem chodbou a vešla do "díry". Popravdě to nebyl úplně úkryt dle mého gusta, ale aspoň tu nebylo tak moc nasněženo jako venku a jelikož stěny dost dobře izolovaly tak tu ani nefoukal vítr a bylo tu tepleji, než jinde. Tohle je asi spíš místo na léto. Vevzduchu jsem cítila různé pachy, ale žádný z nich jsem neznala. Navíc byly dost vyčpělé, ale jak se tu vlci otíraly o stěny, pořád byly slabě cítit. Vešla jsem víc do místnosti a pak se otočila směrem ke vchodu.
Už při chůzi sem jsem slyšela, jak za mnou někdo pochoduje a odhadla jsem, že to bude malá vlčice, která na mě vejrala venku. Sedla jsem si do slabé sněhové pokrývky a sledovala otvor, ze kterého měla malé vlčice vypochodovat. Jakmile jsem ji zahlédla, mlsně jsem se olízla, protože vlčice nesla v tlamě rybu. Pravděpodobně se rozhodla přistoupit na moje podmínky. "Tady je to pohodlnější ne?" prohodila jsem a začala si čistit tlapku. Ocásek jsem si omotala kolem těla. Mohla bych jí tu rybu vytrhnout, nechat ji tu chvíli ohřát a pak pokračovat v tom, co je důležité. "Ahoj, jmenuju se Rowena," řekla jsem nakonec, když se vlče rozkoukalo. "A ty jsi?"

//Východní Galtavar přes východní hvozd

Pomalým krokem jsem se ubírala směrem k jeskyni, o které jsem věděla. Snad nebude nikomu vadit, že se tam vecpem... Ale co, není na území smečky, tak to může být přece jedno ne? Uviděla jsem velké kameny a pomalu začala seskakovat k místu, kde jsem tušila vchod. Bylo to někde tady. Ten vlk použil magii vody, ale musí tu být nějaká možnost, jak se dostat dovnitř aniž bych uměla ovládat vodu ne? Šla jsem poblíž stěny a očichávala místo. Za jedním z přepadů vody jsem zahlédla otvor. "BINGO!" zasmála jsem se vítězoslavně. Stačilo jenom projít kolem toho proudu vody a budu se moci věnovat nerušeně svému poslání.
Rozhlédla jsem se kolem a uviděla vlčici. Byla divně světlá. Vypadala celkem unaveně. Naklonila jsem hlavu na stranu. Celou dobu jsem byla za ní, takže mě asi neviděla. Podle toho jak seděla, mi ovšem bylo jasné, že byla na konci sil. Slyšela jsem i její silný dech. Už jsem se na ni chtěla vykašlat, když jsem si všimla ryby vedle ní. V břiše jsem ucítila prázdnotu. Hmm to by mohlo jít. "Hej!" křikla jsem na vlče, které sedělo vedel ryby. "Jestli chceš můžeš jít se mnou, ve vnitř snad bude tepleji... Ale jedině, když mi dáš aspoň kus té ryby," řekla jsem odhodlaně. Nečekala jsem na odpověď a rozešla se podel kamenného masivu. Voda šplouchala na mojí druhé straně, ale to mi nevadilo. Hukot mohl působit děsivě, ale já se nebála. Vlezla jsem do otvoru.

//Útočiště

//Západní Galtavar přes VVJ

Obejít jezero mě stálo celkem dost sil. Musela jsem si na chvilku odpočinout, abych se náhodou někde nezatoulala. Tady jsem to pořád znala, takže jsem se necítila špatně. Sluníčko sice začalo zacházet, ale já věřila tomu, že se z téhle patálie zvládnu dostat. Brácha taky přece coural kde se mu zachtělo a nic se mu nestalo ne? Já sice nikdy nebyla nikde dlouho sama, ale doufala jsem, že se mi podaří někoho najít, kdo by se mě na chvíli ujal a pomohl mi případně dojít do tamtoho úkrytu. V okolí jsem ovšem nikoho neviděla ani necítila. Kladla jsem opatrně jednu tlapku před druhou a doufala, že se někde ve sněhu nezaseknu. To by opravdu nebylo příjemné. Taky jsem se víc a víc bála, že se tu objeví táta a vynadá mi, že jsem se courala mimo smečku. No ale já se necourala, já byla přece pořád s někým. To on by se měl stydět, že se o mě nestará.

//Kaskády přes východní hvozd

//úkryt přes Ageronský les

Proběhla jsem lesem jako střela. Měla jsem cíl a nehodlala jsem se ho zříct jen proto, že foukal silný vítr a sněžilo. Byla jsem dokonale odpočatá, i když trochu hladová, ale to nebylo nic, co bych nevyřešila. Ten vlk tam tenkrát ulovil něco z řeky, takže bych možná mohla zkusit někoho poprosit, aby mi něco vylovil... Nakrčila jsem čeníšek a přešla jsem do poklusu, protože vysokým sněhem se mi běželo špatně. Snad se tam budu moct trochu ohřát a nebude to tak špatné místo na uctívání Smrti jako náš vlastní úkryt. Poklusem jsem pokračovala k tomu velkému jezeru, kde nás mamka učila plavat. No učila, spíš nás tam nechala a já pak málem zmrzla doma v horách, ale i tak to byla sranda.
Nechtěla jsem se ovšem zastavovat u jezera. Nebylo to potřeba. Někdo by mě tam navíc mohl zahlédnout a došlo by mu proč utíkám ze smečky... Nebo hůř, nedošlo by mu to a chtěl by mě vrátit... To tak... Třeba cestou potkám Noroxe! Zavrtěla jsem ocáskem a přidala do kroku. Jezero už bylo na dohled.

//Východní galtavar přes VVJ

V hlubokém transu jsem se opět octila na podivném místě. Bylo to tu cítit malinami. Vždycky to tu páchlo malinami a mě se z toho zápachu chtělo až blinkat. No tentorkát to tu bylo naprosto jiné. Nebyly tu stromy, nebyl tu sníh. Nebyl tu ani ten vodopád nebo studna, které tu bývaly dříve. Ne tentokrát to tu bylo naprosto jiné. Pod tlapkami jsem cítila písek, který příjemně hřál. Znala jsem ho už z pouště, ale tam pekelně pálil. Tady jen příjemně hřál. Když jsem se začala rozhlížet po okolí, viděla jsem pruh teplého písku, který se táhl kdo ví kam. Slunce svítilo na dokonale modré obloze, kterou nepřeplul ani jeden mráček. I když všechno hřálo a svítilo, nebylo mi tu vedro, což bylo podezřelé. Navíc ta vůně malin se stupňovala.
Udělala jsem pár váhavých kroků pískem, který podivně zavrzal pod tlapkami. Pár kamínků se mi zespoda nalepilo na srst, ale nevnímala jsem to, a pokračovala v chůzi dál. Bylo to tu podivné. Podivnější než kdy dřív. A já byla mnohem více ostražitá, než kdy dřív. Když to tu působilo zle nebo strašidelně, nebála jsem se tolik jako teď, kdy všechno působilo pokojně a přívětivě. Pomalým krokem jsem postupovala směrem, který mne lákal. Z dálky jsem totiž slyšela podivné šumění, které bylo s každým krokem slyšet více a více. Malinovou vůni také s každým krokem střídala podivně štiplavá vůně, která mne lechtala v čeníšku. Pozvolna jsem pokračovala pískem, tlapku za tlapkou. Obezřetně, trpělivě, bezespěchu.
Náhle jsem zahlédla vodu. Jako by byla živá. Nikdy jsem nic podivného neviděla. Vlna nejprve stoupala, pak se podivně ohnula a vytvořila něco bílého jako sníh a pak se zmenšovala a narazila do písku. Odtud se zase stáhla zpět do velké masy vody a zase. Stoupá, ohne se, narazí, stáhne se. Udělala jsem pár kroků k vodě a doufala jsem, že se mi nic nestane. Být tebou bych to nepila. Polekaně jsem se začala rozhlížet. Slyšela jsem hlas, ale jako by přicházel zevnitř mě. Pohlédla jsem zpět na vodu a uviděla jsem bílou vlčici, která mi posledně kradla zuby, jak si to šine po jedné z vln, jako by to bylo normální.
Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a sledovala vlčici, která elegantně seskočila z vlny a došla vodou až na břeh. Z kožichu jí odkapávala voda, která se na sluníčku leskla. Nic jsem neříkala a spíš jsem se stáhla, protože jsem se obávala toho, že mi zase bude chtít vyrvat zub. Neboj, nic ti neudělám. Moc jsem jí to nevěřila, navíc pořád mluvila jen v mojí hlavě a neotvírala tlamu. Sledovala jsem každý její pohyb. Působila víc přátelsky než kdy dřív. Víc v klidu a pohodě. Není to tím, že jsem sama víc v klidu? Kde jsem vlastně byla? A v jeskyni a dýchala jsem...Jsem taková jakou si mě uděláš. Když usneš v dobré náladě nebo s příjemným pocitem, jsem milá a hodná. Když ovšem usneš ve strachu nebo rozrušená, jsem v noční můře a nemůžu s tím nic dělat. Nemůžu změnit prostředí v tvé hlavince... A ty jsi poslední dobou často usínala v nočích můrách že? Smutně jsem kývla hlavou. Nač zapírat, že jsem trpěla nočními můramy, které požíraly moje sny.
Vlčice ke mně nepřistupovala, ale já jsem cítila, že mi zmizel jeden zub. Rozplynul se mi v ústech a zůstala po něm jenom díra. Narozdíl od předešlých návštěv to nebolelo ani jsem necítila žádnou nepohodu. Jako by se mi zub prostěrozpustil v tlamě. Tak lehké to bylo. Vidíš? Snaž se mít hezké sny a bolet to nebude... Slyšela jsem jak vlnky narážejí na písečnou pláň a jak se rozbíjejí a padají. Zavřela jsem slastně oči, protože to tu bylo tak moc příjemné. Něco mi ovšem našeptávalo, že to je jen výjimečná situace. Alespoň jsem už věděla, že si za nepříjemnosti mohu částečně sama. Kdybych usínala s klidem a ne v bolestech či smutku, vlčí víla by na mě byla hodná a milá... Za zavřenýma očima jsem opustila vysněný kraj.

//pokračování příště

//ZG

Brodila jsem se sněhem, kterého tu byla spousta. Víc než kolik ho bylo za celou cestu sem. Zvláštní... Netušila jsem, co se tu děje, ale rozhodně jsem to nechtěla zjišťovat. Zvedla jsem hlavu a zavyla. Můj hlásek se nesl po okolí a dával ostatním znamení, že se nejdokonalejší vlčátko Ragaru vrátilo domů. Nakrčila jsem trochu čeníšek a pokračovala v cestě podél hor. Nebylo to nic příjemného. Tyhle hory jsem neznala, ale vypadaly příjemnější než ty v kterých jsme bydleli. No zapadané sněhem byly taky nic moc. Popravdě jsem ani netušila kam jdu. Měla jsem hlad a chtěla jsem někam do tepla, ale přes tu spoustu sněhu jsem se nemohla dostat do hor.
V tichosti jsem pokračovala dál v naději, že někde najdu třeba otce nebo Nym. Bohužel jejich pachy jsem skoro vůbec necítila. Možná to ovšem bylo způsobeno tou mojí rýmou, která se opět ozvala. "Hepšíííí," vyletělo ze mě s nudlí, kterou jsem ovšem okamžitě slízla, než mi stihla k čenichu přimrznout. Náhle jsem uviděla něco zvláštního. Ucítila jsem i pach, který byl cítit občas v horách. Rozeběhla jsem se tím směrem.

//úkryt

//Řeka Kiërb

Ťapkala jsem za vlkem se znuděným obličejem a kručícím žaludkem. Vlk mě nejspíše zahříval pomocí magie vzduchu, ale i tak mi byla zima. Strašně ráda, bych si někde v teple odpočala a najedla se, ale nebylo mi přáno. Možná že doma někdo bude a něco k jídlu dostanu, ale... Pff pochybuju o tom. Už tolikrát jsem se dostala domů a nikdo tam nebyl, že jsem ztratila naději, že po mém novém návratu někoho vůbec bude zajímat kde jsem byla.
Rio ani pořádně nevěděl kam mě vede. "Támhle v těch horách," řekla jsem a ukázala tlapkou na zasněžené vrcholky Ragarského pohoří. Ach jo, tam bude sněhu určitě víc než normálně, Zastříhala jsem ušima a nakrčila čeníšek. Navíc s nocí klesla teplota a začal se zvedat vítr. Měla bych zamířit do úkrytu. Jako by mi Rio četl myšlenky. Otočila jsem se na něj. "Podle mě doma nikdo nebude. Většinou u nás doma nikdo není, ale já jsem zvyklá. Nikoho nepotřebuju, už jsem se o sebe postarala tolikrát, že to zvládnu vždycky," řekla jsem odhodlaně, i když mě samotné bylo jasné, že to spíš zní vtipně, než odbojně. "Navíc kdybych potřebovala tak mám kam jít. Norox by se o mě postaral," dodala jsem. Rozhdně jsem nehodlala dolézat někam, kde žije matka, která mě nechce a naprosto tupá Bianca. Ještě bych taky ztupla a co pak. "Ale díky za nabídku i za doprovod, měj se," houkla jsem ještě na vlka a rozeběhla jsem se domů.

//Ageronský les

Sledovala jsem vlka, který mi odsouhlasil, že má magii vzduchu a vypadalo to, že dál netuší. "Já umím ovládat elektřinu," řekla jsem pyšně a zvesela. "Díky ní jsem našla cestu ze závějí přímo do tamtoho lesa, kde je tvoje smečka," dodala jsem na vysvětlenou. Vesele jsem koukla na svoje tlapky, ale žádné jiskry z nich nešly. Nakrčila jsem čenich a pokračovala v obhlížení okolí. Vlk se představil jako Therion. "Hmm... Dlouhé jméno... Budu ti říkat... Theo... nebo ne ne ... Rio zní líp," zazpívala jsem zvučným hláskem. "Já jsem Rowena, ale všichni mi říkají Row... Bráškové někdy Rowko, ale to nemám moc ráda," odvětila jsem na jeho dotaz. Pak jsem natáhla jednu tlapku před sebe a elegantně se uklonila. Připadala jsem si jako nějaká princezna, co se s potulným rytířem vrací domů na svůj hrad.
Zakručelo mi hlasitě v žaludku, ale vlk prohlásil, že nic lovit nebude, že doma máme určitě spoustu zásob. "Jenomže já mám hlad teď!" zakňourala jsem, jak nejlépe jsem to zvládla, ale nevypadalo to, že by mě vlk nějak chtěl poslouchat, protože se rozešel dál. "A pochybuju, že je doma něco k jídlu," odsekla jsem po chvilce, ale pořád jsem ho následovala.

//Za Riem