Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 3

Pracovala jsem si v klidu na svém kruhu. Kousek jsem musela umazat, protože byl křivý a já nehodlala tolerovat nepřesnosti. Tentokrát se musím víc snažit. Minule mi to celkem šlo, protože jsem se dokázala soustředit a všechno, ale trochu jsem se obávala, že mě vyruší někdo cizí. Přesunula jsem ametyst o pár centimentrů dál po obvodu kruhu. "Jo aha... Bráchové, co?" broukla jsem na Pippu za sebou a dál pokračovala v upravování a zdokonalování mého kruhu. Její strach o bratra mě nijak nerozhazoval. Kdybych se měla já strachovat pokaždé, když moji bráchové někam zmizí, tak bych se z toho strachování musela složit. Přijde mi trochu jako stíhačka, že ho takhle nahání po všech čertech. Nechala jsem si mezeru pro vstup a výstup z kruhu, než ho plně uzavřu.
Můj kruh byl v podstatě hotov. Trochu jsem se vzdálila, když jsem byla spokojena, abych si prohlédla své dílo s odstupem. "No mohlo to být lepší, ale tohle bude muset stačit," povzdechla jsem si. Na zemi ležely zbytky ryby, které jsem teď uchopila a položila k vrcholku kruhu. Pippa začala být zvědavá. "Co bys řekla, že dělám... Připravuju se k uctívání Smrti," řekla jsem jí s klidným hláskem a trochu rybu upravila tlapkou. Teď jsem byla celkem spokojená s tím, co jsem tu dokázala. Na ametysty už sice nedopadalo tolik světla, protože v téhle díře byla tma, ale doufala jsem, že se mi i tak seance podaří.

//Loterie 2

Po chvilce rozhlížení mi vlčice přisunula rybu skoro až k tlapkám. "Díky," pípla jsem a snažila se schovat, že mám hlad. Nejedla jsem už kdo ví jak dlouho, ale nehodlala jsem to téhle vlčici prozrazovat. I přes velký hlad jsem se zapřela a pustila se jen do pomalého přežvykování. Lehla jsem si k rybě a chytla ji předními tlapkami. Vychutnávala jsem si její chuť a to jak mi plnila břicho. Občas jsem zvedla hlavu a olízla se, i když mě bříško popohánělo k tomu ji zblajznout hned a nevykecávat se. "Jojo, je to v horách na severu na levo odsud myslím... teda když vylezeš ven tak to bude napravo hádám," řekla jsem s klidným hláskem a pokračovala v kousání a polykání. Pak vlčice řekla, že někoho hledá, ale to mě moc nezajímalo. "Koho že? Bylo ti blbě rozumět," dodala jsem ještě. Asi další z řady zaostalých vlčat."Ale asi ne, moc zrzounů neznám," řekla jsem ještě na závěr. Moje práce přece čekala.
Dojedla jsem rybu v poměrně poklidném tempu. Konečně jsem se mohla v klidu pustit do svého díla. Vytáhla jsem kamínky a začala je umisťovat do kruhu. Ocáskem, který byl stále trochu delší, jsem kreslila po zemi kruh, takže jsem maskovala jak stopy svých tlapek, tak všechny ostatní nečistoty. Po pár krocích jsem vždy umístila ametyst, který se díky slunečním paprskům hezky rozzářil. Snažila jsem se, aby byl kruh dostatečně rovný, ale trochu se mi šišaťel.

//loterie 1

Malinkatá následovnice, byla možná starší než já. Že bych konečně měla svého vlastního nohsleda? Nakrčila jsem čenich a podívala se na vlčici, která se představila jako Pippa. "Těší mě Pippo," mluvila jsem s klidem, i když mě vlče znervózňovalo. Mluvila trochu divně, občas jsem jí nerozumněla, jako by mluvila jinou řečí. Táta taky občas mluví jinak, ale jde mu aspoň rozumět."Těší mě." Naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se na rybu. "Stejně ti ta ryba zhnije, pokud se nesní. Tak mi přece můžeš dát půlku za to, že jsem ti to tu ukázala ne?" prohodila jsem když to nevypadalo, že mi tu rybku hodlá darovat. Musela jsem ji trochu pošťouchnout, aby se jí chtělo do dělení.
Pak se zeptala zda tu bydlím. Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. "Nee, bydlím v Ragarské smečce daleko na severu, ale tohle místo jsem objevila, když jsem byla v poušti na jihu a vracela se domů. Není to moje jeskyně a hádám, že tu trvale nikdo nebydlí. Proto jsem se rozhodla, že si tu založím svou vlastní malou skrýš," vysvětlila jsem jí. Nehodlala jsem jí prozradit své vlastní záměry s tímto místem... zatím. Moc jse mjí nedůvěřovala a nechtěla jsem jí tak prozradit, že jsem přišla uctívat sem Smrt. Nebylo to z důvodu, že bych se bála, že ji vyděsím. To mi bylo celkem fuk. Spíš jsem se bála, že začne vyvádět, že to dělat nemám nebo tak něco podobného, a já neměla náladu na další uječený špunty, jako byly bráchové.

//Kaskády

Prošla jsem chodbou a vešla do "díry". Popravdě to nebyl úplně úkryt dle mého gusta, ale aspoň tu nebylo tak moc nasněženo jako venku a jelikož stěny dost dobře izolovaly tak tu ani nefoukal vítr a bylo tu tepleji, než jinde. Tohle je asi spíš místo na léto. Vevzduchu jsem cítila různé pachy, ale žádný z nich jsem neznala. Navíc byly dost vyčpělé, ale jak se tu vlci otíraly o stěny, pořád byly slabě cítit. Vešla jsem víc do místnosti a pak se otočila směrem ke vchodu.
Už při chůzi sem jsem slyšela, jak za mnou někdo pochoduje a odhadla jsem, že to bude malá vlčice, která na mě vejrala venku. Sedla jsem si do slabé sněhové pokrývky a sledovala otvor, ze kterého měla malé vlčice vypochodovat. Jakmile jsem ji zahlédla, mlsně jsem se olízla, protože vlčice nesla v tlamě rybu. Pravděpodobně se rozhodla přistoupit na moje podmínky. "Tady je to pohodlnější ne?" prohodila jsem a začala si čistit tlapku. Ocásek jsem si omotala kolem těla. Mohla bych jí tu rybu vytrhnout, nechat ji tu chvíli ohřát a pak pokračovat v tom, co je důležité. "Ahoj, jmenuju se Rowena," řekla jsem nakonec, když se vlče rozkoukalo. "A ty jsi?"

//Východní Galtavar přes východní hvozd

Pomalým krokem jsem se ubírala směrem k jeskyni, o které jsem věděla. Snad nebude nikomu vadit, že se tam vecpem... Ale co, není na území smečky, tak to může být přece jedno ne? Uviděla jsem velké kameny a pomalu začala seskakovat k místu, kde jsem tušila vchod. Bylo to někde tady. Ten vlk použil magii vody, ale musí tu být nějaká možnost, jak se dostat dovnitř aniž bych uměla ovládat vodu ne? Šla jsem poblíž stěny a očichávala místo. Za jedním z přepadů vody jsem zahlédla otvor. "BINGO!" zasmála jsem se vítězoslavně. Stačilo jenom projít kolem toho proudu vody a budu se moci věnovat nerušeně svému poslání.
Rozhlédla jsem se kolem a uviděla vlčici. Byla divně světlá. Vypadala celkem unaveně. Naklonila jsem hlavu na stranu. Celou dobu jsem byla za ní, takže mě asi neviděla. Podle toho jak seděla, mi ovšem bylo jasné, že byla na konci sil. Slyšela jsem i její silný dech. Už jsem se na ni chtěla vykašlat, když jsem si všimla ryby vedle ní. V břiše jsem ucítila prázdnotu. Hmm to by mohlo jít. "Hej!" křikla jsem na vlče, které sedělo vedel ryby. "Jestli chceš můžeš jít se mnou, ve vnitř snad bude tepleji... Ale jedině, když mi dáš aspoň kus té ryby," řekla jsem odhodlaně. Nečekala jsem na odpověď a rozešla se podel kamenného masivu. Voda šplouchala na mojí druhé straně, ale to mi nevadilo. Hukot mohl působit děsivě, ale já se nebála. Vlezla jsem do otvoru.

//Útočiště

//Západní Galtavar přes VVJ

Obejít jezero mě stálo celkem dost sil. Musela jsem si na chvilku odpočinout, abych se náhodou někde nezatoulala. Tady jsem to pořád znala, takže jsem se necítila špatně. Sluníčko sice začalo zacházet, ale já věřila tomu, že se z téhle patálie zvládnu dostat. Brácha taky přece coural kde se mu zachtělo a nic se mu nestalo ne? Já sice nikdy nebyla nikde dlouho sama, ale doufala jsem, že se mi podaří někoho najít, kdo by se mě na chvíli ujal a pomohl mi případně dojít do tamtoho úkrytu. V okolí jsem ovšem nikoho neviděla ani necítila. Kladla jsem opatrně jednu tlapku před druhou a doufala, že se někde ve sněhu nezaseknu. To by opravdu nebylo příjemné. Taky jsem se víc a víc bála, že se tu objeví táta a vynadá mi, že jsem se courala mimo smečku. No ale já se necourala, já byla přece pořád s někým. To on by se měl stydět, že se o mě nestará.

//Kaskády přes východní hvozd

//úkryt přes Ageronský les

Proběhla jsem lesem jako střela. Měla jsem cíl a nehodlala jsem se ho zříct jen proto, že foukal silný vítr a sněžilo. Byla jsem dokonale odpočatá, i když trochu hladová, ale to nebylo nic, co bych nevyřešila. Ten vlk tam tenkrát ulovil něco z řeky, takže bych možná mohla zkusit někoho poprosit, aby mi něco vylovil... Nakrčila jsem čeníšek a přešla jsem do poklusu, protože vysokým sněhem se mi běželo špatně. Snad se tam budu moct trochu ohřát a nebude to tak špatné místo na uctívání Smrti jako náš vlastní úkryt. Poklusem jsem pokračovala k tomu velkému jezeru, kde nás mamka učila plavat. No učila, spíš nás tam nechala a já pak málem zmrzla doma v horách, ale i tak to byla sranda.
Nechtěla jsem se ovšem zastavovat u jezera. Nebylo to potřeba. Někdo by mě tam navíc mohl zahlédnout a došlo by mu proč utíkám ze smečky... Nebo hůř, nedošlo by mu to a chtěl by mě vrátit... To tak... Třeba cestou potkám Noroxe! Zavrtěla jsem ocáskem a přidala do kroku. Jezero už bylo na dohled.

//Východní galtavar přes VVJ

V hlubokém transu jsem se opět octila na podivném místě. Bylo to tu cítit malinami. Vždycky to tu páchlo malinami a mě se z toho zápachu chtělo až blinkat. No tentorkát to tu bylo naprosto jiné. Nebyly tu stromy, nebyl tu sníh. Nebyl tu ani ten vodopád nebo studna, které tu bývaly dříve. Ne tentokrát to tu bylo naprosto jiné. Pod tlapkami jsem cítila písek, který příjemně hřál. Znala jsem ho už z pouště, ale tam pekelně pálil. Tady jen příjemně hřál. Když jsem se začala rozhlížet po okolí, viděla jsem pruh teplého písku, který se táhl kdo ví kam. Slunce svítilo na dokonale modré obloze, kterou nepřeplul ani jeden mráček. I když všechno hřálo a svítilo, nebylo mi tu vedro, což bylo podezřelé. Navíc ta vůně malin se stupňovala.
Udělala jsem pár váhavých kroků pískem, který podivně zavrzal pod tlapkami. Pár kamínků se mi zespoda nalepilo na srst, ale nevnímala jsem to, a pokračovala v chůzi dál. Bylo to tu podivné. Podivnější než kdy dřív. A já byla mnohem více ostražitá, než kdy dřív. Když to tu působilo zle nebo strašidelně, nebála jsem se tolik jako teď, kdy všechno působilo pokojně a přívětivě. Pomalým krokem jsem postupovala směrem, který mne lákal. Z dálky jsem totiž slyšela podivné šumění, které bylo s každým krokem slyšet více a více. Malinovou vůni také s každým krokem střídala podivně štiplavá vůně, která mne lechtala v čeníšku. Pozvolna jsem pokračovala pískem, tlapku za tlapkou. Obezřetně, trpělivě, bezespěchu.
Náhle jsem zahlédla vodu. Jako by byla živá. Nikdy jsem nic podivného neviděla. Vlna nejprve stoupala, pak se podivně ohnula a vytvořila něco bílého jako sníh a pak se zmenšovala a narazila do písku. Odtud se zase stáhla zpět do velké masy vody a zase. Stoupá, ohne se, narazí, stáhne se. Udělala jsem pár kroků k vodě a doufala jsem, že se mi nic nestane. Být tebou bych to nepila. Polekaně jsem se začala rozhlížet. Slyšela jsem hlas, ale jako by přicházel zevnitř mě. Pohlédla jsem zpět na vodu a uviděla jsem bílou vlčici, která mi posledně kradla zuby, jak si to šine po jedné z vln, jako by to bylo normální.
Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a sledovala vlčici, která elegantně seskočila z vlny a došla vodou až na břeh. Z kožichu jí odkapávala voda, která se na sluníčku leskla. Nic jsem neříkala a spíš jsem se stáhla, protože jsem se obávala toho, že mi zase bude chtít vyrvat zub. Neboj, nic ti neudělám. Moc jsem jí to nevěřila, navíc pořád mluvila jen v mojí hlavě a neotvírala tlamu. Sledovala jsem každý její pohyb. Působila víc přátelsky než kdy dřív. Víc v klidu a pohodě. Není to tím, že jsem sama víc v klidu? Kde jsem vlastně byla? A v jeskyni a dýchala jsem...Jsem taková jakou si mě uděláš. Když usneš v dobré náladě nebo s příjemným pocitem, jsem milá a hodná. Když ovšem usneš ve strachu nebo rozrušená, jsem v noční můře a nemůžu s tím nic dělat. Nemůžu změnit prostředí v tvé hlavince... A ty jsi poslední dobou často usínala v nočích můrách že? Smutně jsem kývla hlavou. Nač zapírat, že jsem trpěla nočními můramy, které požíraly moje sny.
Vlčice ke mně nepřistupovala, ale já jsem cítila, že mi zmizel jeden zub. Rozplynul se mi v ústech a zůstala po něm jenom díra. Narozdíl od předešlých návštěv to nebolelo ani jsem necítila žádnou nepohodu. Jako by se mi zub prostěrozpustil v tlamě. Tak lehké to bylo. Vidíš? Snaž se mít hezké sny a bolet to nebude... Slyšela jsem jak vlnky narážejí na písečnou pláň a jak se rozbíjejí a padají. Zavřela jsem slastně oči, protože to tu bylo tak moc příjemné. Něco mi ovšem našeptávalo, že to je jen výjimečná situace. Alespoň jsem už věděla, že si za nepříjemnosti mohu částečně sama. Kdybych usínala s klidem a ne v bolestech či smutku, vlčí víla by na mě byla hodná a milá... Za zavřenýma očima jsem opustila vysněný kraj.

//pokračování příště

//ZG

Brodila jsem se sněhem, kterého tu byla spousta. Víc než kolik ho bylo za celou cestu sem. Zvláštní... Netušila jsem, co se tu děje, ale rozhodně jsem to nechtěla zjišťovat. Zvedla jsem hlavu a zavyla. Můj hlásek se nesl po okolí a dával ostatním znamení, že se nejdokonalejší vlčátko Ragaru vrátilo domů. Nakrčila jsem trochu čeníšek a pokračovala v cestě podél hor. Nebylo to nic příjemného. Tyhle hory jsem neznala, ale vypadaly příjemnější než ty v kterých jsme bydleli. No zapadané sněhem byly taky nic moc. Popravdě jsem ani netušila kam jdu. Měla jsem hlad a chtěla jsem někam do tepla, ale přes tu spoustu sněhu jsem se nemohla dostat do hor.
V tichosti jsem pokračovala dál v naději, že někde najdu třeba otce nebo Nym. Bohužel jejich pachy jsem skoro vůbec necítila. Možná to ovšem bylo způsobeno tou mojí rýmou, která se opět ozvala. "Hepšíííí," vyletělo ze mě s nudlí, kterou jsem ovšem okamžitě slízla, než mi stihla k čenichu přimrznout. Náhle jsem uviděla něco zvláštního. Ucítila jsem i pach, který byl cítit občas v horách. Rozeběhla jsem se tím směrem.

//úkryt

//Řeka Kiërb

Ťapkala jsem za vlkem se znuděným obličejem a kručícím žaludkem. Vlk mě nejspíše zahříval pomocí magie vzduchu, ale i tak mi byla zima. Strašně ráda, bych si někde v teple odpočala a najedla se, ale nebylo mi přáno. Možná že doma někdo bude a něco k jídlu dostanu, ale... Pff pochybuju o tom. Už tolikrát jsem se dostala domů a nikdo tam nebyl, že jsem ztratila naději, že po mém novém návratu někoho vůbec bude zajímat kde jsem byla.
Rio ani pořádně nevěděl kam mě vede. "Támhle v těch horách," řekla jsem a ukázala tlapkou na zasněžené vrcholky Ragarského pohoří. Ach jo, tam bude sněhu určitě víc než normálně, Zastříhala jsem ušima a nakrčila čeníšek. Navíc s nocí klesla teplota a začal se zvedat vítr. Měla bych zamířit do úkrytu. Jako by mi Rio četl myšlenky. Otočila jsem se na něj. "Podle mě doma nikdo nebude. Většinou u nás doma nikdo není, ale já jsem zvyklá. Nikoho nepotřebuju, už jsem se o sebe postarala tolikrát, že to zvládnu vždycky," řekla jsem odhodlaně, i když mě samotné bylo jasné, že to spíš zní vtipně, než odbojně. "Navíc kdybych potřebovala tak mám kam jít. Norox by se o mě postaral," dodala jsem. Rozhdně jsem nehodlala dolézat někam, kde žije matka, která mě nechce a naprosto tupá Bianca. Ještě bych taky ztupla a co pak. "Ale díky za nabídku i za doprovod, měj se," houkla jsem ještě na vlka a rozeběhla jsem se domů.

//Ageronský les

Sledovala jsem vlka, který mi odsouhlasil, že má magii vzduchu a vypadalo to, že dál netuší. "Já umím ovládat elektřinu," řekla jsem pyšně a zvesela. "Díky ní jsem našla cestu ze závějí přímo do tamtoho lesa, kde je tvoje smečka," dodala jsem na vysvětlenou. Vesele jsem koukla na svoje tlapky, ale žádné jiskry z nich nešly. Nakrčila jsem čenich a pokračovala v obhlížení okolí. Vlk se představil jako Therion. "Hmm... Dlouhé jméno... Budu ti říkat... Theo... nebo ne ne ... Rio zní líp," zazpívala jsem zvučným hláskem. "Já jsem Rowena, ale všichni mi říkají Row... Bráškové někdy Rowko, ale to nemám moc ráda," odvětila jsem na jeho dotaz. Pak jsem natáhla jednu tlapku před sebe a elegantně se uklonila. Připadala jsem si jako nějaká princezna, co se s potulným rytířem vrací domů na svůj hrad.
Zakručelo mi hlasitě v žaludku, ale vlk prohlásil, že nic lovit nebude, že doma máme určitě spoustu zásob. "Jenomže já mám hlad teď!" zakňourala jsem, jak nejlépe jsem to zvládla, ale nevypadalo to, že by mě vlk nějak chtěl poslouchat, protože se rozešel dál. "A pochybuju, že je doma něco k jídlu," odsekla jsem po chvilce, ale pořád jsem ho následovala.

//Za Riem

//Mechový lesík

Vlk mě následoval jako poslušný pejsek. Šla jsem podel řeky vedle něj a snažila se stíhat, protože sněhu bylo tolik, že moje malinkaté tlapičky zapadaly. Nebyla jsem sice už malé vlčátko věkem, ale vzrůstem rozhodně ano. Až na dlouhý ocásek, který se mě nechtěl zbavit. Tenkrát ta ještěrka musela něco udělat blbě, protože jinak by mi to zmizlo jako zbytek. Podívala jsem se na vlk. "Kolik magií ovládáš?" zeptala jsem se zvědavě. "A jak se vlastně jmenuješ?" netušila jsem, jestli se mi vlk už představoval nebo ne, ale jelikož jsem si nemohla jeho jméno vybavit tak nejspíš ne. Řeka se trochu klikatila a já už uviděla podivnou horu, kterou jsem procházela s Biancou a Noroxem. "Bianca bydlí u vás že jo? S kamarádem jsem ji doprovodili domů," řekla jsem důležitě a pohledem zaletěla k hoře, kde jsme se té malé otravné koule chlupů zbavili. Sice byla starší než já, ale asi trochu prostoduchá. Třeba jsou v tom lese všichni trochu padlí na hlavičku... Co když se máma a bráchové taky takhle zblbnou? Měla bych to někomu říct. Ale komu...
Pokračovala jsem svým pomalým krokem, nebo spíše pohopkáváním. "Mám hladík," řekla jsem pak a pohled upřela na vlka. Zastavila jsem se v našem pochodu. Byla tu řeka a já věděla, že v řece bývá masíčko. Sice slizké a trochu páchnoucí, ale moc dobré. Jednou mi jeden vlk přece vylovil masíčko z řeky, tak by mi ho mohl vylovit i tenhle. "Ulovíš mi něco z řeky prosííííím," pískla jsem tím nejroztomilejším hláskem.

Vlk řekl, že ho to mrzí. Popotáhla jsem a pak zvedla odhodlaně hlavičku. "Nemá tě co mrzet, pokud nestojí o mě nestojím já o ně," řekla jsem hrdě. Ve své hlavince jsem si to uspořádala tak, že já se za nikým plazit nebudu. Radši se budu většině dospělých členů rodiny vyhýbat, než si vyslechnout jak nepodstatnou položkou v jejich životech jsem... zase.
Byla mi opravdu hrozná zima a vlk nevypadal, že by měl všech pět pohromadě. Řekl jenom možná a pak stál a nic neříkal. Mou srstí se prohnal teplý vánek, který mě trochu rozehřál. Chvíli jsem si užívala klid a teplo. Nebyla jsem ovšem včerejší, aby mi nedošlo, že ten vítr není vůbec ničím přirozený. "Ovládáš vítr co?" řekla jsem a naklonila hlavu na stranu. "Děkuji," neopomněla jsem ani své vychování nebo spíš můj vnitřní kompas, protože o výchově se nedalo moc hovořit. Všechno, co jsem uměla a znala mě naučila Awnay, strejda Arcanus nebo Styx s Noroxem, což nebyli úplně nejlepší učitelé pro vlčata.
Vlk se opět rozhovořil. Tentokrát zněl jeho návrh mnohem lépe. "Byla bych ráda, kdybys mě doprovodil domů," řekla jsem. "Ale nehodlám tě zdržovat, pokud toho máte moc," dodala jsem ještě, i když mi bylo jasné, že tady toho moc na práci nemají. Co taky může mít vlk ve smečce na práci kromě povalování se v jeskyni a občas nějakého toho lovu. A jestli je výš tak nemusí ani lovit, protože na to má ty pod sebou. Věděla jsem kam mám jít, ale rozhodně jsem nechtěla jít sama. Pomalu jsem vyrazila mimo les a tiše jsem doufala, že vlk půjde za mnou, ale taky nemusel.

//řeka Kierb

Sledovala jsem vlka před sebou, který byl víc a víc podivnější. Proč mluví o mě, jako by si podíval s někým? Třeba je divný... Pošahaný... Nebo? Co když má nějakou magickou schopnost, která mu umožňuje se napojit na někoho jiného a povídat si s ním?! TO JE HUSTÝ! Naklonila jsem hlavu na druhou stranu a po tváři se mi rozjel velký úsměv. Tenhle vlk byl dokonce zajímavější než Norox. Pohodila jsem vesele ocasem ze strany na stranu. Než mi došel význam jeho slov. "Takže máma je tady?" zeptala jsem se a začala se rozhlížet kolem. Radost z toho, že jsem našla někoho, kdo je možná víc magický než by se mohlo zdát, vystřídal jiný pocit... Strach? Vztek? Zhnusení? Obava? Sama jsem netušila, co to bylo. Nepřestávala jsem se rozhlížet a mírně jsem se přikrčila. Pokud byla matka v úkrytu nemohla jsem tam. Olízla jsem si čenich, ze kterého mi tekla nudle. V tenhle moment jsem nevypadala moc jako dokonalá vlčecí princezna, ale co se dalo dělat. "Hepppppčččččííííííííí," pšíkla jsem si znovu a poodletěla jsem o kousíček dozadu.
Zvedla jsem pohled k vlkovi, který teď vypadal víc rozlobeně, i když jsem mu nic neudělala. "Jestli... Jestli..." začala jsem a pomalu jsem ztišila hlas. Rozhlédla jsem se a pak přistoupila k vlkovi blíž, než by bylo vhodné. "Jestli je maminka tady, tak to do úkrytu nemůžu. Nesnáší mě a byla na mě zlá... Naháněla mě Styx, málem jsem umřela pod kopyty stáda a jí to ani nezajímalo, když jsem jí to řekla. Ještě mi řekla, že jsem toho zvládla víc a že si nemám stěžovat, že je najednou život těžký ," zašeptala jsem tak potichu, že to mohl slyšet jenom vlk. "Jenomže mě je strašná zima, mám hlad a ztratila jsem se v chumelenici v lese a nemám kam se jít schovat a ani nevím kudy se dostat domů, aby mě nenapadla Styx nebo si to Norox nerozmyslel a nesežral mě," dodala jsem ještě víc potichu, ale překotně a s naléhavostí v hlase. Pak jsem se od vlka mírně odtáhla. Nechtěla jsem až moc narušovat jeho osobní zónu. Byl první vlk, který se snažil mi pomoct, ale já se naučila být nedůvěřivá ke všem dospělím. Nikdo z dospělích mi nikdy nepomohl, když jsem je potřebovala, takže jsem v nedůvěře v ně nehodlala nic měnit. Pevně jsem věřila tomu, že co si nezařídím sama, to nemám. Tenhle vlk ovšem byl magičtější než samotná Smrt pokud se uměl napojit na jiného a povídat si s ním a to mě lákalo. Chtěla jsem toho o něm zjistit víc... Ale ne dřív, než se dostanu někam, kde bude teplo a klid.

V klidu jsem oddechovala. Adrenalin z magie opadl a s ním odešla i moje energie a pocit tepla, který jsem dosud měla. Zima byla jako když praští a mě bylo jasné, že pokud se nezahřeju, tak to nebude nic dobrého. Rozhodně jsem nechtěla zažít podchlazení stejného ražení jako dřív. Cítila jsem pachy, ale můj čenich byl tak zmrzlý, že jsem je nedokázala rozlišit. Ani jsem je nedokázala rozeznat od sebe navzájem. Není to tu bezpečné. Věděla jsem, že jsem na území cizí smečky, kterou jsem vůbec neznala. Bianca sice byla celkem tupá a hodná, ale to nemuselo platit pro zbytek její smečky. Neměla bych se tu poflakovat dlouho, co kdybych vyrazila pomalu pryč. Začala jsem se rozhlížet, ale najednou... "He, he, he.... HEPČÍ!" vyletělo ze mě až jsem nadskočila. Studené tlapky a chladný vítr se začaly projevovat. Přes svoje pšíkání jsem nezaslechla vlka, který ke mně dorazil.
Až když promluvil jsem si uvědomila, že už nejsem v lese sama. Vlk vypadal divně. Jako by ho něco praštilo do čenichu. Pozdravil a pak mi nabídl nějaké teplé místo. Z mého stavu muselo být jasné, že do tepla potřebuju, ale já se rozhodla nenechat se nalákat někam jen tak. Vypadá divně. Ani se nepředstaví a hned mě láká do úkrytu? Zvedla jsem se ze země a nakrčila čenich. "No nazdar," vyšlo ze mě po dlouhé pauze mlčení. "Nepřijde ti divný lákat malinkatý nebohý vlčice do svýho pelechu?" nadhodila jsem ležérním tónem a přejela vlka pohledem. Jelikož se toulal na území smečky nebyl tulákem, ale netušila jsem jak moc vysoko tu je. Pff ani se nepředstavil. Taky se nepředstavím, když se nepředstavil. Švihla jsem ocasem a popotáhla, protože mi začala téct nudle.