Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moc mě to rozhlížení nezajímalo, raději jsem se bavila o Smrti. Smrt byla zábavná a zajímavá, výhled z tohohle nanicovatýho kopečku, byl pfff... "Ona si mě nevybrala. Nebo možná si mě vybrala, když jsem byla u mámy v břiše, ale to si nepamatuju... Já jen vím, že byla od narození moje kmotra," řekla jsem nezaujatě. Popravdě jsem si nemyslela, že by barva mého kožichu měla něco společného s tím, že si mě k sobě přibrala Smrt. Abych řekla úplnou pravdu, ona si mě asi ani nevybrala, jen jsem ji nerozčilovala a nelezla do cesty, což úplně stačilo. "To mu pěkně vyřiď, že je to ta nejlepší vlčice pod sluncem," řekla jsem Pippě důrazně. Představa, že ji má v péči někdo, kdo o Smrti roznáší takové žvásty mne pobouřila. Přítelkyně vypadala nadšeně z toho, že by mohla jít brzo k Smrti. "Moje smečka je kousek od jejího příbytku. Je na severu v Ragarských horách, kousek od toho velkého jezera," prohodila jsem a mírně tak navrhla, že bych tam třeba mohla Pippu vzít sama, když by chtěla. Nenavrhovala jsem to ale přímo. Pořád jsem netušila zda se mi chce, nebo nechce domů.
Pippa se ovšem pustila do brebentění o své vlastní smečce. Což mě moc nezajímalo. Zdvořile jsem ovšem projevovala zájem kýváním hlavy. Mluvila o tom jakou mají smečku, že ji tam někdo štve a někdo je drsnej nebo co. Jen jsem tam seděla a kývala. Nakonec zakončila svůj proslov tím, že by mě ráda vzala k sobě domů. Na jihu jsem už jednou byla, ale netušila jsem, zda bych se neměla vrátit domů. Jenomže doma mě nic moc nečeká. Byl hezký slunečný den, tak proč někam nevyrazit, že jo. "A tak možná jo. Jak je to daleko?" zeptala jsem se a švihla ocáskem, do kterého jsem už pomalu dorostla. Byl už jen o pár centimetrů delší, než by měl být.

//Útočiště

Následovala jsem Pippu směrem, který jsem navrhla. Bylo mi jasné, že tady bude super výhled a jejího bráchu najdeme raz dva. Slunce svítilo. Na nebi jen pár mráčků. Výstup se nám podačilo zdolat celkem v pohodě. Následovala jsem Pippu, takže jsem nemusela ve sněhu hledat stopy cizích, abych se nebořila. Tím pádem jsem si mohla vychutnávat pohled do okolí. Bylo to tu celkem hezké a pravděpodobně i často navštěvované podle pachů všech těch vlků. Cítila jsem jich hned několik. Snad tu nebude Styx nebo tak někdo. I když, kdo ví, třeba by už byla v pohodě jako Norox.
Pippa se začala vyptávat na Smrt. "Jasně, že už jsem jí potkala. Navíc mi řekla, že pro mě plánuje velké věci a že nemám jenom jednu magii," řekla jsem nadšeně a hrdě, protože jsem byla asi první vlče, které zvládlo svou magii tak brzo, a ještě objevilo že má i nějakou jinou. "Hele není vůbec ošklivá!" zaprotestovala jsem. "Ten tvůj Danda pěkně kecá," dodala jsem navztekaně. "Smrt je celá černá a umí ze sebe udělat oblaka prachu. Umí se i zneviditelnit. Má zelená očka, která září úplně všude, když se na tebe dívá jako by tě propalovala a svítila ti do duše. Zelenou má asi ráda, protože takovou barvu mají i ohně u ní doma," vysvětlila jsem během výšlapu. Musela jsem používat kratší věty, abych se mohla nadechovat. "Oheň by se hodil asi tobě. Mě začíná být vedro," postěžovala jsem si. Můj kožíšek byl od narození zvyklý na zimu. Tady bylo celkem teplo a ještě jsem musela šlapat do kopce. No děs.
Pippa se najednou zastavila a já do ní málem vrazila. Začala nadšeně vyvádět z výhledu, který tu byl. "Pff... Doma máme lepší," broukla jsem jenom. V Ragarských horách bylo vidět všude. Tenhle nanicovatý kopeček si na výhled jenom hrál. Alespoň z mého pohledu. "Tak co, necítíš tu třeba bráchu? Pachů je tu celkem dost," snažila jsem se odvést pozornost stranou.

Podívala jsem se na Pippu, která byla celkem odhodlaná se pustit do nějaké akce. Vypadala nadšeně z mého návrhu, že jí pomůžu najít brášku. Sice mě její bráška moc nazejímal, ale co se dalo dělat. Jednou to byl její sourozenec a ona byla moje spolukultovnice. Nebylo z toho úniku ani kdybych chtěla, takže bylo jednodušší se tomu prostě postavit čelem. Možná bych se s ní měla podívat po jejím bratrovi a pak bych se asi měla vrátit domů. Táta si bude dělat starosti, že jsem utekla a pokud mě hledá... Pokud mě hledá bude se bát, že mě nemohl najít... Ale kdyby mě táta hledal, tak už by mě našel. Jeho čich je přece pořád dobrý ne? Zavrtěla jsem neznatelně hlavičkou a pak se znovu usmála na svou novou nejlepší kamarádku. Bylo smutné, že Nym byla nahrazena tak rychle, ale to už byl život někoho, kdo zanevřel na vlastní rodinu. Zastříhala jsem ušima a pomalým krokem následovala Pippu, která už se hrnula ven z úkrytu.
Mluvila o tom, že budeme hledat a přitom, že jí můžu vyprávět o Smrti. "Tak jo," prohodila jsem vesele, i když nebylo moc, co bych jí mohla říct. Neměla jsem už nějak žádné informace, které bych mohla předat, kromě těch co už jsem jí řekla. Mohla bych Smrt třeba nějak popsat. "Kousek odsud je vyvíšené místo jednou jsem tam byla, můžeme se rozhlédnout jestli neuvidíme tvého brášku," navrhla jsem a ukázala tlapkou směrem, kam má Pippa jít když jsme byly venku z úkrytu. Byl nový hezký den.

//Vyhlídka

//Loterie 11

Naslouchala jsem hlásku vlčice, která odrecitovala přesně to, co měla. Chvíle ticha nastala v okamžiku, kdy si udělala linky na obličej. Foukal vítr a padal sníh a všechno možné, ale naštěstí to tady tolik nebylo poznat. Sice tu nebyl strop, ale celkem dobré závětří, které dovnitř pouštělo jen přímé rány. Podívala jsem se na Pippu a po další chvilce ticha radosně vypískla. "Vítej," prohodila jsem radostně a rozeběhla se přímo k ní. Krční objetí bylo to jediné, na co jsem si věřila, nechtěla jsem nějak extra zasahovat do její zóny. Ale co, její zóna byla teď stejně moje zóna. Byly jsem v podstatě sestry. Sice ne pokrevní, ale to mi nijak extra nevadilo. Vybraná rodina je lepší než ta určená narozením. Usmívala jsem se od ucha k uchu, zatím co jsem se odtáhla od Pippy a začala si sbírat svoje kamínky.
Když jsem měla hotovo sedla jsem si na zem a podívala se k nebi, které opět potemělo. "Vypadá to na pořádnou zimu, ale jestli se třeba ráno oteplí nebo tak, mohly bychom vyrazit hledat tvého brášku, co myslíš?" prohodila jsem vesele. "Tvoje starosti jsou teď i moje starosti, stejně jako ty moje jsou teď tvoje," dodala jsem s úsměvem, abych jí to vysvětlila. Sice nás nespojoval život, ale spojila nás nerozlučitelně Smrt, ať si to moje nově nalezená sestra v kultu uvědomovala nebo ne. Měly jsme nové poslání a jedním z nich bylo pomáhat si a chránit jedna druhou. "Teď je to naše poslání. Musíme si pomáhat, chránit jedna druhou a ostatní případné členy našeho společenstva... A samozřejmě uctívat a napomáhat Smrti v jejím díle," řekla jsem ještě veseleji než před tím a zavrtěla jsem u toho ocasem. Byla jsem fakt nadšená, že mám konečně nějakou kamarádku.

//loterie 10

"No popravdě... Jsi první koho do našeho kultu příjímáme, některé jsme museli odmítnout, protože nebyli vhodní. Nebyli dostatečně chytří, lstiví a loajální," řekla jsem povýšeneckým tónem. Možná to nebyla tak úplně pravda, ale znělo to dost silně a já potřebovala silná slova. "Několik kandidátů jsem už zvažovala, ale poslední slovo má vždycky Smrt... Ty se mi zdáš nejslibnější," dodala jsem a podívala se na vlčicic. Zašvihala jsem ocáskem a čekala na její poslední rozhodnutí. Byla si jistá. Kdo by si taky nebyl jistý. Zavrtěla jsem zádelí a zašvihala ocáskem. Byla jsem ráda, že kult bude mít víc členů, než jenom mě. A Pippa rozhodně vypadala jako lepší kamarádka, než by kdy mohla být Bianca. Potřebovala jsem nějaké přátele. Usámála jsem se na Pippu a pak si nabrala trochu krve na tlapku. Udělala jsem si čáru na jedné straně tlamičky a pak na druhé. Studená krev začala teplem mého těla zasychat.
Stoupla jsem si na své místečko. Já, kameny, krvavá skvrna, Pippa... přesně v tomhle pořadí jsme stály v jeskyni zalité fialovým světlem. "Ehm ehm," odkašlala jsem si, abych pročistila trubky. Pak jsem upřela pohled k nebi. "Smrti, kmotro, bohyně všeho zlého, přivádíme k tvým zrakům novou žadatelku o místo mezi námi," zahřměla jsem ledově chladným hlasem, ve kterém neznělo vůbec nic z přátelského tónu, kterým jsem mluvila do teď. "Pippa, vlče přicházející z jihu, které si prošlo mnohými útrapami, žádá o tvé přijetí," řekla jsem. Měla jsem si to víc promyslet. Sklonila jsem hlavu a podívala se na Pippu. "Namoč tlapku do krve a opakuj po mě," vyzvala jsem jí. "Já Pippa pocházející ze..." na chvíli jsem se zasekla, protože jsem netušila odkud Pippa je, ale doufala jsem, že smečku doplní. "Se dobrovolně přidávám na starnu Smrti. Budu ji vždy uctívat a nosit ve svém srdci. Budu následovat jejího kázání a hájit její zájmy. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nikdy nezradí mě. Na znamení svého přijetí si kreslím tyto krvavé čáry," řekla jsem slavnostně a naznačila Pippě, aby si počmárala obličej krví jako já.

//loterie 9

Pippa nepůsobila vůbec nadšeně a to mě trochu štvalo. Moje jiskřička v očku a nepřekonatelný úsměv, ovšem zářili dál. Nehodlala jsem se nechat jejím kakabusováním rozhodit. "No tak, měla bys být šťastná, tohle je tvůj velkej den, do kultu Smrti nebereme jen tak někoho," řekla jsem se vzrušením v hlase a zašvihala jsem ocasem ze strany na stranu. Vlastně nebereme nikoho. Tohle je poprvé, co se někdo stává členem dobrovolně... Radostně jsem se zaklepala a pak sledovala Pippu, která měla hlavinku plnou dobrých nápadů. Slunce vystoupalo na oblohu a zima byla jako když praští. "Krev by šla a kameny snad taky, ale musíme to stihnout, než zajde sluníčko..." prohodila jsem a prohlížela si při tom krvavou skvrnu ve sněhu. Kamínky jsem přisunula k sobě na hromádku a nechala jsem sluneční paprsky, aby na ně zářily. Najednou se jeskyně zalila fialovým světlem. Působilo to trochu děsivě, ale snažila jsem se přemoci svůj vlastní strach. Musím působit, že vím co dělám.
Obrátila jsem se na Pippu. "Tak teď jsi stoupni sem před ty kameny," řekla jsem klidným hlasem, který ovšem mírně vibroval na konci věty. Byla jsem vzrušením bez sebe. Ukázala jsem na místo před krvavou skrvnou. Kameny byly ještě před ní, takže jsem v podstatě po Pippě chtěla, aby se zařadila do řady. "Jsi si jistá?" zeptala jsem se naposledy, aby chápala vážnost situace a aby věděla, že už si to nebude moct rozmyslet.

//loterie 8

Zklamání v mém podání bylo přímo hmatatelné. Vážně jsem chvilku věřila, že vlče opravdu zažilo smrt na vlastní kožich. Jenomže se ukázalo, že jenom smrt vidělo z dálky. Pff... Není ničím zvláštní. Jen jsem na to kývla hlavou a pak se pustila do prohlížení vlastních tlapek. Nehodlala jsem jí nic říkat o tom, že smrt není krutá, ale férová. Nepochopila by to. Možná časem."Nemusíš ji vidět. Ona ovládá všechny možné magie, předpokládám, že by pro ni bylo normální a jednoduché se schovat ve stínech nebo se celá zneviditelnit," zabrblala jsem si spíš pro sebe. Pippa nějak ztratila na důležitosti.
Její další slova mě ovšem zase trochu nakopla. Možná že by to nebylo tak špatné mít nějakou kamarádku. Otázka, která vypadla z její malinkaté tlamičky mě donutila se postavit na všechny čtyři. "Super," prohodila jsem nakonec. "Budeme muset provést rituál, protože ses nenarodila do Smrtina kultu tak jako já. Takže nám to možná trochu zabere, ale bude to stát za to. Prvně budeme potřebovat krev nějakého zvířete, pak budeme potřebovat sehnat oheň nebo něco zářivého... možná jestli nemáš nějaké blištivé kamínky, které by odrážely světlo měsíce?" prohodila jsem zamyšleně. "A taky bude potřeba pár bylinek, ale ty tu hádám někde najdeme," dodala jsem ještě a podívala se na Pippu. Tajně jsem doufala, že se ujme ulovení zvířete, protože já na to nějak neměla. V tomhle místě běhaly myši, takže by možná mohla nachytat pár z nich.

//loterie 7

Pippa začala být nudná. Dokud neprohlásila, že už smrt zná. "Vážně?" pronesla jsem nevěřícně. Pak se mi po tváři rozletěl úsměv a elegantně jsem na Pippu zamrkala. "Tak to ses s kmotřičkou musela vidět. To ona ukončuje životy všech a všeho. Jak jen se jí zalíbí. To proto je tak mocná... tak fascinující," začala jsem opěvovat svou bohyni. "Jaké to bylo umřít?" zeptala jsem se s podivným zápalem v hlase a jiskrou v oku. Pokud vlče předemnou zemřelo a bylo přivedeno zpět k životu, získávalo mnohem větší cenu, než jakou jsem mu do teď udělovala. Mohla bych jí povědět všechna tajemství a ona by mi mohla povědět zase ta svoje... Potřebovala jsem někoho, kdo mi bude intelektově stačit a kdo bude sdílet mou náklonost k magii, smrti, utrpení a Smrti. Zatím jsem nikoho takového nenašla a to mě rozčilovalo.
"Asi jsi ještě moc malá, abys objevila svou magii, ale není se čeho bát. Ono to časem přijde a moje kmotřička ti jistě ráda pomůže odhalit tvůj pravý potenciál," broukla jsem zasněně a s nadšením. Na chvilku jsem se zarazila. Přemýšlela jsem, co všechno Pippě prozradit. Pořád jsem si nebyla jistá, že je součástí tohohle všeho. Spíš se mi zdála jen jako někdo, kdo se chce někam vetřít, ale nevázat se. To jsem nemohla dopustit. "Smrt má ráda spoustu věcí, ale nemůžu ti říct, které dokud nebudeš jednou z jejích učednic jako jsem já... Máš zájem?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. Moje tvářička vypadala nadšeně a naprosto bezbranně, jen moje oči prozrazovali temnotu, která se ukrývala v mých slovech.

//loterie 6

Přejela jsem Pippu pohledem. Celkem mě nadchlo její zapálení pro věc. Že by první z mnoha následovníků? Nakrčila jsem čenich a posadila se do slabé pokrývky sněhu, která tu byla. Sice sem sníh padal, ale díky zdem a celkem teplému podkladu rychle tál, takže se tu nedělala několika centimetrová pokrývka. "Já se narodila tady. A tady ví o Smrti každý," řekla jsem vznešeně. Jako bych byla čistokrevnější vlk, než byla ona. Možná to taky byla pravda. Já a bratři jsme se tu narodili. Ona byla jenom náplava nějakých tuláků. Moji rodiče byli někdo. Její byli stěží vůbec něco... Zavrtěla jsem se a pustila se do vysvtlování.
"Smrt žije v lese, kde rostou vysoké stromy, kousek od hor na severu kde bydlím. Má celkem zajímavé obydlí, vypadá to jako jeskyně, ale je z na sobě naskládaných kamenů. Samotná Smrt tam žije sama, ale pokud jsi dost odvážná můžeš se za ní vydat... I když u tebe pochybuju, že bys přežila byť jen jeden rozhovor s ní. Nejsi na to dobře stavěná, jsi ještě moc malá a neznalá," řekla jsem a u toho si prohlížela svojí tlapku. "Nemyslím to zle, spíš jako varování. Ani nejsilnější vlci si před ní nemohou být jistí. Mnohdy bývá slyšet jejich nářek z místa, kde ona přebývá." Podívala jsem se Pippě přímo do očí. "Smrt ovládá ty magie, se kterými se normálně nerodíme. Jenomže moje matka, než jsem se narodila, se rozhodla udělat se Smrti mou kmotru... Tedy mou a mých bratrů. Jako dárek, jsme od ní dostaly jednu z jejích vlastních magií. U mě je to elektřina, u bratrů se ještě magie neprojevila, pokud vím," broukla jsem klidným hlasem, plným pravdy. Bylo mi jasné, že mi nebude důvěřovat. Vlčata magii ovládat neuměla, ale já jsem viděla, co jsem viděla a to byly jiskry, které mi šly od tlapek. Sice se to stalo jen jednou, ale stalo se to. "Smrt magie dává, ale taky si za to něco bere. Má ráda dárky... " Pohlédla jsem na nebe, které začínalo být tmavší a tmavší. Slunce zapadalo. "Já se rozhdola být její následovnicí. Učednicí. Jednou budu stejně silná, jako ona," dodala jsem ještě a pak naklonila zamyšleně hlavu ze strany na stranu. Pohled jsem pořád upírala k nebi.

//loterie 5

Moje magické uctívání fungovalo. Bezchybně a dokonale fungovalo! Nebylo o tom pochyb. Byla jsem nadšená. Radostně jsem vrtěla oháňkou a koukala na nebe, kde bylo vidět zářné světlo. Sluneční paprsky už se ovšem začaly drát na oblohu a mě bylo jasné, že zahalý ono znamení, které mi Smrt poslala. "Děkuji ti kmotřičko, že jsi přijala mé dary. Děkuji ti a sbohem" broukla jsem potichu, abych ukončila magickou podstatu téhle chvíle, rituál musel být vždy ukončen, jinak by se mohl ostát něco hrozného. Pak se s úsměvem otočila k Pippě. Vypadala dost zaskočeně a něco kvákala. Bylo to podivné, trochu divné. Asi neumí pořádně mluvit, ale co se dá dělat. Ocáskem jsem zametla kousek kruhu, abych tím narušila magickou moc, kterou v sobě měl.
Začala jsem obcházet kruh a sbírat si zpátky ametysty, které se fialově leskly na chladném raním slunci. Byl nádherný den. "No..." řekla jsem zamyšleně. Kde jen začít. "Je to celkem zdlouhavé, ale nutné pro pochopení," dodala jsem na začátek, aby věděla, že to co jí říkám jí říct musím a zkrátit, že to moc nejde. "Fakt máš čas na to si to celé poslechnout?" zeptala jsem se a na chvilku na ni pohlédla, než jsem se vrátila ke sbírání kamenů. Chtěla jsem si ji i prověřit. Nemůžu přece na potkání říkat, co všechno v sobě Smrt skrývá, každému malému vlčeti, nebo snad jo? I když vypadala Pippa nadšeně, chtěla jsem znát míru její oddanosti a nadšení pro zjištění víc o mé magické kmotře a vládkyni, Smrti.

//loterie 4

Vlče začalo opět brblat něco v té cizí hatmatilce. Jo určitě je debil.í, kdo by takhle mluvil, než deb.l? Jen jsem se ušklíbla a připravila se na vyvolávání. Vešla jsem do kruhu a zadělala ho za sebou tlapkou. Sedla jsem si doprostřed a chtěla se pustit, do uctívání, ale v tom mne vyrušila Pippa. Byla naprosto nevychovaná a tupá. Jako skoro všechna vlčata tady. Její všetečné dotazy mne přinutily si stoupnout a otočit se k ní čelem. "Není to hra," odvětila jsem jí trochu nabroušeně. "Smrt je mojí kmotrou a je tou nejlepší kmotrou jakou si může jeden přát. Je nejmagičtější vlčicí pod sluncem, rozhoduje o tom, kdo tu skončí a komu bude umožněno pobývat v tomto světě dál." Sledovala jsem Pippu před sebou. "Smrt je prostě božská a zaslouží si uctívání," dodala jsem nakonec a otočila se zády k vlčici. Sedla jsem si na zem a zavřela oči.
Nejprve jsem se párkrát zhluboka nadechla. "O Smrti, matko všeho zlého. Kmotro moje. Přináším ti tuto oběť, kterou uctívám tvé dary nynější i budoucí," odříkávala jsem z patra vymyšlený text. Nepatrně jsem otevřela jedno očko, ale zbytky ryby tam pořád byly. Zavřela jsem oči zase zpátky. "Vezmi si tyto dary a zůstaň mi nakloněna. Ukaž mi znamení. Ukaž mi znamení!!" dodala jsem ještě hodně nahlas až se to rozléhalo. Uslyšela jsem šustění a když jsem otevřela oči mohutná vrána se snesla na zbytky ryby a ve svých pařátech je odnesla pryč. Sledovala jsem ji pohledem k nebi, kde jsem zahlédla obrovskou věc na obloze, která zářila. Nebyl to měsíc ani slunce, bylo to divné a mělo to ocásek. "VIDÍŠ!" vykřikla jsem radostně a tlapkou ukázala na nebe. Tohle bylo jasné znamení toho, že co dělám, dělám správně. "Smrt si odnesla dary a ukázala mi znamení," dodala jsem tišeji, ale o to radostněji.

//loterie 3

Pracovala jsem si v klidu na svém kruhu. Kousek jsem musela umazat, protože byl křivý a já nehodlala tolerovat nepřesnosti. Tentokrát se musím víc snažit. Minule mi to celkem šlo, protože jsem se dokázala soustředit a všechno, ale trochu jsem se obávala, že mě vyruší někdo cizí. Přesunula jsem ametyst o pár centimentrů dál po obvodu kruhu. "Jo aha... Bráchové, co?" broukla jsem na Pippu za sebou a dál pokračovala v upravování a zdokonalování mého kruhu. Její strach o bratra mě nijak nerozhazoval. Kdybych se měla já strachovat pokaždé, když moji bráchové někam zmizí, tak bych se z toho strachování musela složit. Přijde mi trochu jako stíhačka, že ho takhle nahání po všech čertech. Nechala jsem si mezeru pro vstup a výstup z kruhu, než ho plně uzavřu.
Můj kruh byl v podstatě hotov. Trochu jsem se vzdálila, když jsem byla spokojena, abych si prohlédla své dílo s odstupem. "No mohlo to být lepší, ale tohle bude muset stačit," povzdechla jsem si. Na zemi ležely zbytky ryby, které jsem teď uchopila a položila k vrcholku kruhu. Pippa začala být zvědavá. "Co bys řekla, že dělám... Připravuju se k uctívání Smrti," řekla jsem jí s klidným hláskem a trochu rybu upravila tlapkou. Teď jsem byla celkem spokojená s tím, co jsem tu dokázala. Na ametysty už sice nedopadalo tolik světla, protože v téhle díře byla tma, ale doufala jsem, že se mi i tak seance podaří.

//Loterie 2

Po chvilce rozhlížení mi vlčice přisunula rybu skoro až k tlapkám. "Díky," pípla jsem a snažila se schovat, že mám hlad. Nejedla jsem už kdo ví jak dlouho, ale nehodlala jsem to téhle vlčici prozrazovat. I přes velký hlad jsem se zapřela a pustila se jen do pomalého přežvykování. Lehla jsem si k rybě a chytla ji předními tlapkami. Vychutnávala jsem si její chuť a to jak mi plnila břicho. Občas jsem zvedla hlavu a olízla se, i když mě bříško popohánělo k tomu ji zblajznout hned a nevykecávat se. "Jojo, je to v horách na severu na levo odsud myslím... teda když vylezeš ven tak to bude napravo hádám," řekla jsem s klidným hláskem a pokračovala v kousání a polykání. Pak vlčice řekla, že někoho hledá, ale to mě moc nezajímalo. "Koho že? Bylo ti blbě rozumět," dodala jsem ještě. Asi další z řady zaostalých vlčat."Ale asi ne, moc zrzounů neznám," řekla jsem ještě na závěr. Moje práce přece čekala.
Dojedla jsem rybu v poměrně poklidném tempu. Konečně jsem se mohla v klidu pustit do svého díla. Vytáhla jsem kamínky a začala je umisťovat do kruhu. Ocáskem, který byl stále trochu delší, jsem kreslila po zemi kruh, takže jsem maskovala jak stopy svých tlapek, tak všechny ostatní nečistoty. Po pár krocích jsem vždy umístila ametyst, který se díky slunečním paprskům hezky rozzářil. Snažila jsem se, aby byl kruh dostatečně rovný, ale trochu se mi šišaťel.

//loterie 1

Malinkatá následovnice, byla možná starší než já. Že bych konečně měla svého vlastního nohsleda? Nakrčila jsem čenich a podívala se na vlčici, která se představila jako Pippa. "Těší mě Pippo," mluvila jsem s klidem, i když mě vlče znervózňovalo. Mluvila trochu divně, občas jsem jí nerozumněla, jako by mluvila jinou řečí. Táta taky občas mluví jinak, ale jde mu aspoň rozumět."Těší mě." Naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se na rybu. "Stejně ti ta ryba zhnije, pokud se nesní. Tak mi přece můžeš dát půlku za to, že jsem ti to tu ukázala ne?" prohodila jsem když to nevypadalo, že mi tu rybku hodlá darovat. Musela jsem ji trochu pošťouchnout, aby se jí chtělo do dělení.
Pak se zeptala zda tu bydlím. Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. "Nee, bydlím v Ragarské smečce daleko na severu, ale tohle místo jsem objevila, když jsem byla v poušti na jihu a vracela se domů. Není to moje jeskyně a hádám, že tu trvale nikdo nebydlí. Proto jsem se rozhodla, že si tu založím svou vlastní malou skrýš," vysvětlila jsem jí. Nehodlala jsem jí prozradit své vlastní záměry s tímto místem... zatím. Moc jse mjí nedůvěřovala a nechtěla jsem jí tak prozradit, že jsem přišla uctívat sem Smrt. Nebylo to z důvodu, že bych se bála, že ji vyděsím. To mi bylo celkem fuk. Spíš jsem se bála, že začne vyvádět, že to dělat nemám nebo tak něco podobného, a já neměla náladu na další uječený špunty, jako byly bráchové.

//Kaskády

Prošla jsem chodbou a vešla do "díry". Popravdě to nebyl úplně úkryt dle mého gusta, ale aspoň tu nebylo tak moc nasněženo jako venku a jelikož stěny dost dobře izolovaly tak tu ani nefoukal vítr a bylo tu tepleji, než jinde. Tohle je asi spíš místo na léto. Vevzduchu jsem cítila různé pachy, ale žádný z nich jsem neznala. Navíc byly dost vyčpělé, ale jak se tu vlci otíraly o stěny, pořád byly slabě cítit. Vešla jsem víc do místnosti a pak se otočila směrem ke vchodu.
Už při chůzi sem jsem slyšela, jak za mnou někdo pochoduje a odhadla jsem, že to bude malá vlčice, která na mě vejrala venku. Sedla jsem si do slabé sněhové pokrývky a sledovala otvor, ze kterého měla malé vlčice vypochodovat. Jakmile jsem ji zahlédla, mlsně jsem se olízla, protože vlčice nesla v tlamě rybu. Pravděpodobně se rozhodla přistoupit na moje podmínky. "Tady je to pohodlnější ne?" prohodila jsem a začala si čistit tlapku. Ocásek jsem si omotala kolem těla. Mohla bych jí tu rybu vytrhnout, nechat ji tu chvíli ohřát a pak pokračovat v tom, co je důležité. "Ahoj, jmenuju se Rowena," řekla jsem nakonec, když se vlče rozkoukalo. "A ty jsi?"