Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sbohem rodná hroudo a veliteli rodné hroudy.
Snad někdy v budoucnu se se spolusmečkovníky zase setkáme a Rowka vás bude moct svou prořízlou tlamičkou a pokřiveným pohledem na život otravovat i nadále.

P.S. smečka v horách je dream když vám dorostou packy, takže to jen starci a tlouštíci si stěžujou

//editFal: Děkuji. A naprosto souhlasím, hory jsou cool!

Sledovala jsem Alastora, který byl nadšený z toho, že se vydáme spolu na výpravu. "Tak super, řekneš u vás ve smečce, že jdem pryč a půjdem," řekla jsem vesele a zavrtěl ocáskem. Celkem mě bavila představa, že se s bráchou vydám na výlet. Jen já a on.
Al taky začal mluvit o mé příhodě se Smrtí. "Ne přiletěl černý pták a odnesl si tu kořist v zobáku. Ale měl naprosto stejně černou barvu, jakou má Smrt.... A.... a dokonce bych řekla, že měl i stejně zelená očka, ale to nemůžu potvrdit s jistotou, protože jsem se mu uctivě klaněla... Ale určitě to byla Smrt, ptáci v té zimě nelétali," snažila jsem se mu odůvodnit svou historku, aby zněla pokud možno pravdivě. Já opravdu věřila tomu, že to byla Smrt, která vyslyšela naše volání, ale někdo jiný by za tím mohl vidět jen hladového krkavce. Zamrskala jsem ocasem jako bych zametala sníh. Byla jsem ráda, že si bráška nemyslí, že jsem blázen.
Bráška ovšem vůbec nebyl schopný pobrat, že rodiče se nás snaží zbavit už od chvíle, kdy jsme se narodili. Mluvil o tom, jak byla máma nemocná a jak se nemohla vydat za mnou. "Pff..." odfrkla jsem si. Možná ale byla vážně nemocná a opravdu nemohla. Na malinký moment mi jí bylo líto, ale ne na dlouho. Můj mozek si to začal opět racionálně vysvětlovat. Kdyby byla nemocná Therion by mi to určitě řekl. "Kdyby byla máma nemocná tak jak říkáš, Therion by mi to řekl nebo mě k ní zavedl," řekla jsem vzdorovitě. Naši se na nás prostě vykašlali. Už zase. "A tobě přijde jako normální, nechat vlčata jen tak pobíhat po kraji, když tu běhá Styx a žere je?" řekla jsem nakonec. Byla to spíše řečnická otázka, já byla přesvědčená o tom, že se na nás naši opět vykašlali a na Alastora nečekali. "Nechci podceňovat tebe bráško, ale já už byla dvakrát málem v jejích zubech a kdyby mě nezachránil někdo dospělí, tak bych tu už nebyla... A mámu to ani nezajímalo, takže..." nakrčila jsem čeníšek. Mohl mě obviňovat ze lží, ale byla to naprostá pravda. Mámu tenkrát vůbec nezajímalo jak jsem se dostala až z pouště sama do hor, nebo že jsem musela utíkat před Styx ke Smrti, že mě málem udupalo stádo ani, že jsem byla nemocná. To samé otec, až na poslední položku ze seznamu. "Ale pokud ti to nepřijde zvláštní... Buď jak buď, teď tu nejsou a za chvíli bude tma," dodala jsem a tím tohle téma uzavřela. Nehodlala jsem ho rozbrečet, ale nechtěla jsem mu o svých pocitech a názorech lhát.
Usmála jsem se na Alastora a pak se obrátila směrem kde byla jeho smečka. Uviděla jsem Alastora před sebou, i když stál přímo za mnou. Zavrtěla jsem hlavičkou. "Dobré poledne Siriusi," řekla jsem a usmála se na bratra, který se ovšem uvedl více než kousavou poznámkou a hned na to přihodil další. "Já se s tebou bavila vždycky, to ty se mnou ne," opravila jsem ho. Chtěla jsem ho jít obejmoutm, ale on stál rezervovaně dál, tak jsem mu nechávala osobní prostor. "Momentálně jdeme s Alastorem k vám do smečky a pak vyrážíme na jih," zhodnotila jsem náš plán. "Ale vlastně když už tu jsi, tak bys mohl vyřídit ve smečce, kam jsme šli a my se tak nemusíme táhnout k vám," dodala jsem a usmála se přátelsky na oba bratry.

Rozhlížela jsem se po lese. "Tak můžeme vyrazit spolu, ale nejdřív by ses měl asi zastavit ve smečce, aby tě Alfy nehledaly," řekla jsem významně a zavrtěla při tom ocasem. Výprava za přítelkyní na jih by byla mnohem zábavnější s bratrem po boku. Rozhodně bychom ovšem měli někam vyrazit než začne být tma. To bych byla moc nerada venku. Nebe ovšem bylo pořád světlé a já doufala, že nám ještě kus dne vydrží.
Al očividně taky spatřil letící hvězdu. "Darovala jsem Smrti kus kořisti a ona za to na obloze vyčarovala tu věc... kometu?.... A pak se Pippa přidala na její stranu, když viděla jak mocná Smrt je," řekla jsem bráškovi a hrdě vypnula hrudník. Byla jsem pyšná na to, že jsem dokázala udělat radost samotné Smrti. Jen tak někdo to přece nedokázal. Al pokračoval tím, že by chtěl mít obrázky na srsti. "Taky bych se jim nebránila, ale uvidíme," prohodila jsem nakonec. Samotnou mne to nenapadlo, ale když to zmínil... Možná bych uvítala pár věcí, které by mne zdobily. Znovu jsem se netrpělivě rozhlédla po okolí. Naši nikde.
Alastor začal být zase rozhozený. Asi měl nějaký komplex, nebo co. Nejdřív houknul, pak mi začal povídat, jak tady rodiče nechal, málem se u toho rozbrečel a nakonec se pustil do prohledávání sněhu pod kopečkem, na kterém do teď byl. Sama jsem natáhla do čenichu pachy okolí. Cítila jsem slouboulinký závan otce a matky. Pravděpodobně tu byli delší dobu, protože tu jejich pach zůstal. Zvedla jsem se ze země a udělala jsem pár kroků kolem dokola. Pach byl ovšem až moc slabý, abych ho zachytila a já se stopováním neměla moc zkušeností. Stopy tu nebyly žádné, pravděpodobně zapadaly sněhem. "Byly tady, ale odešli už před dlouhou dobou," řekla jsem věcně, i když mi bylo jasné, že to brášku rozhodí.
Pak jsem se na něj ohlédla. Vypadal že ho moje slova zranila. "Nemyslela jsem to zle..." prohodila jsem trochu zmateně. Neměla bych mu ale lhát. Nikdy bych bráškovi nelhala o tom, co jsem si myslela, že se stalo. "Jsi skvělý bráška, ale... proč by na tebe tady nepočkali? Nebo proč by nešli s tebou? A pokud mě oba dva hledali, dřív nebo později by mě přece našli ne? Navíc když jsem byla i u vás ve smečce, proč matka nepřišla za mnou, pokud se o mě bála? Oba dva jsou dobří stopaři a lovci, museli by mě už dávno najít," řekla jsem rozumně. Bylo mi ovšem jasné, že to bráška nepřijme, i když to dávalo smysl. Proč by rodiče posílali brášku samotného kdo ví kam a ani na něj nepočkali? Jak to, že mě ještě nenašli, když mě údajně hledali? Přisotupila jsem k bráškovi a dloubla do něj čenichem. "Pojď vezmu tě domů," řekla jsem nakonec. Ale rozhodnutí odejít jsem nechala na něm, než se dám do pochodu sama.

//Středozemní propadlina

Následovala jsem bratra. Pořád bylo celkem chladno, ale i tak jsem cítila příchod jara ve vzduchu. Jaro jsem si nepamatovala, protože jsem se narodila až v létě, ale hádala jsem že bude teplejší než zima a studenější než léto, což by mi vyhovovalo. "Bydlí někde na jihu, tak bych se za ní ráda šla pak podívat," prohodila jsem v návaznosti na bratrovu zmínku o Pippě. Možná bych se tam měla vydat hned... Ale ne nejdřív se zastavím doma.
"No byla jsem u Smrti na návštěvě, protože mě pronásledovala Styx," vysvětlila jsem bráškovi, aby věděl. "Řekla mi že ovládám elektřinu jako máma a pak ještě někaou silnou magii, ale o té mi toho nechtěla víc říct. A já se rozhodla, že jí budu občas nosit dárky a rozšiřovat na ní jenom samou chválu po okolí... Pippa se ke mně rozhodla přidat a obě si myslíme, že je na nás Smrt pyšná, protože naše dárky přijala a na nebi vykouzlila velkou letící hvězdu," poděllila jsem se s bráškou o svoje zážitky z posledního obětování Smrti. "A magie bych chtěla všechny, to je přece jasný," dodala jsem po odmlce.
Postupovali jsme dál lesem a já už pomalu začínala cítit hlad. Snad budou mít naši něco k jídlu. Nakrčila jsem čeníšek a zastavila se kousek za bratrem, který začal houkat po lese. Naklonila jsem hlavu na stranu a zvědavě si tohle místo prohlížela. Nikoho jsem tu neviděla a popravdě ani necítila. "Tak kde jsou?" prohodila jsem trochu zmateně. Rozhlížela jsem se po lese, ale nikdo tu nebyl. Ani stopa. "Hmmm..." broukla jsem si pro sebe. Zase se na nás vykašlali. Možná se chtějí zbavit bráchy jako se zbavili mě. "Asi se tě taky chtějí zbavit, nebo sis to že mě hledají vymyslel," řekla jsem chladně a kecla si na sníh. Pokud se tu naši neukážou tak prostě odvedu Ala k němu do smečky a půjdu domů. Mírně mi zakručelo v bříšku.

//Borůvkáč

Následovala jsem bratra dál a dál od toho divně páchnoucího lesa, od podivné vlčice a dalších dvou škaredých vlčic. "Je to ta největší zapáchatelka v okolí, která vypadá jako by ksichtem spadla na zem," potvrdila jsem bratrova slova a sledovala jak postupně přestává plakat. Byla jsem ráda. Opravdu jsem netušila, co bych s ním dělala, kdyby se rozeřval nanovo. Navíc tady to nebylo úplně nějbezpečnější. Pamatovala jsem si tohle místo, protože jsem tu šla s Noroxem, když zabloudil a nechtěl mě odvést domů, ale někam na jih. Trouba jeden. Zavrtěla jsem při té myšlence oháňkou a postupovala za bratrem.
Nebála jsem se. Tuhle cestu jsem znala a tak jsem věděla, že se nemám čeho bát. Bráška mluvil o tátovi a tom, co mu o mě táta říkal. "No tak nějak všechno možné," řekla jsem mu. "Potkala jsem několik zajímavých vlků. Třeba Noroxe a Pippu," prohodila jsem a soustředila se pořádně na cestu. "Taky jsem víc prozkoumávala věci o magiích a... našla jsem spojení se Smrtí," dodala jsem trochu v obavách. Nechtěla jsem, aby si o mě myslel, že jsem blázen nebo tak něco, tak jsem se snažila mluvit opatrně na toto téma. Přešli jsme na druhou stranu a vyrazili dál.

//Východní hvozd

Bráška prohlásil, že měl srážku se stromem. "Jejda... To se stává," řekla jsem celkem hrdým hláskem. "Může za to ten strom, který ti neměl stát v cestě," prohlásila jsem bojovně a tiše zavrčela, jako bych nadávala neviditelnému nepříteli. Pak jsem čenichem šťouchla do brášky a usmála se na něj povzbudivým úsměvem. Nesmála jsem se mu, že je tele co narazilo do stromu. Ani mě to nenapadlo. Byla jsem si jistá, že za to mohl tenhle les, který podivně páchl.
Vlčice se na nás šklebila, jako bychom jí sežrali nějaké žrádlo. Nebyla jsem na ni ovšem vůbec zvědavá. Byli jsme s bráchou na odchodu a rozhodně jsme neměli zájem, jí nějak překážet. V tom bráška prohlásil, že je škaredice. Uchechtla jsem se a podívala se na brášku. Byla to dobrá přezdívka "Škaredice". Hezky to znělo. Nakrčila jsem čeníšek. Vlčice si to nehodlala nechat líbit a začala na nás výhružně vrčet. Znovu jsem nakrčila čumáček a polkla další poznámku. Byla jsem drzá, ale ne blbá. Tahle by nás sežrala, kdyby mohla. Rozeběhla jsem se za bráškou a upalovala pryč od vlčice. "Škaredá a ještě smrdí," prohodila jsem k bráškovi, zatímco jsem uháněla dál. V bříšku mi začalo kručet.

//Středozemní propadlina

Čekala jsem na bratra na hranicích. Rozhodně jsem nehodlala odejít dokud si pro mne nepřijde. Na druhou stranu mi cosi říkalo, abych zdrhla. Nechtěla jsem se potkat s rodiči. Vážně jsem nechtěla. Chtěla jsem se vrátit domů a svalit se do úkrytu. Najít si kus žvance a prospat se. To byl můj plán. Rozhodně do něj nezapadalo tátovo řvaní, že jsem zdrhla a mámina nabroušenost, že si za všechno můžu sama. Radši bych byla někde úplně jinde. Začala jsem přemýšlet o tom, kde bych byla raději. Vybavila jsem si Linga v úkrytu, Pippu a naše uctívání a Noroxe jak se plouží sněhem. Rozhodně bych byla raději s nimi, než s rodinou. Což bylo celkem smutné zjištění, ale já se přes to už nějak přenesla. Moje představy se začaly rozplývat, jak jsem pomalu odplouvala do říše snů.

Vzbudil mě Alastor, který zadýchaně doběhl ke mně. Pomalu jsem zvedla hlavu a uviděla jeho skleněná očíčka a dvě strouhy na srsti. "Co se stalo?" řekla jsem poplašeně a začala brášku prohledávat. Jenomže jsem nenašla žádné viditelné zranění, které bych mu mohla ošetřit. Stejně bych asi nevěděla, jak ho ošetřit. "Měli bychom už asi... jít," navrhla jsem a hlasitě polkla, protože se mi to tu nelíbilo, ale odchod se mi taky nelíbil. Něco způsobilo, že bráška plakal, takže jsme tu už neměli, co pohledávat.
Jako by to nebylo dostatečně očividné, zjevila se vedle nás vlčice, která na nás vyplivla větu a koukala na nás jako na kus hnoje. "Není třeba cokoliv řešit, jsme na odchodu. Wizku nám tu dovolila chvíli zůstat," řekla jsem jí slušně a doufala jsem, že se odebere někam dál do lesa. Byli jsme na hranicích, povolení k pobytu jsme taky měli... Nebylo proč z toho dělat drama.

Podívala jsem se na Pippu, která se se mnou nechtěla loučit. Já se s ní loučit taky nechtěla, ale měla v něčem pravdu. Trefila bych vůbec sama domů? Pravděpodobně ne. Nebo možná jo, ale bylo by to dost riskantní, jít jen tak sama. Kdybych tu měla Noroxe, tak bych šla s ním, ale takhle? Podívala jsem se proto na Pippu ještě jednou. "Jestli trefíš domů sama, tak já asi počkám na brášku... Ale hned jak budu moct, tak se navštívíme. Třeba by mě Ling ze smečky mohl odvést na jih, nebo tak něco," navrhla jsem jí s úsměvem a zamáváním ocasem, i když jsem byla smutná, že se loučíme. V tomhle kraji jeden netušil, kdy se bude moci zase setkat se svými přáteli, které si tu vytvořil. Usmála jsem se na Pippu a počkala než se vzdálí.
Pak jsem se sama odebrala k hranicím, kde jsem si sedla na zem a vyčkávala. Nechtěla jsem odsud odcházet bez bratra, i když mi bylo jasné, že to bude více než smutné setkání. Jak bych se taky mohla s klidem a šťastná setkat s rodiče, kteří mne dle mého vlastního názoru odvrhli? Byla jsem ovšem ráda, že Alastor půjde se mnou. Nebýt v té situaci sama jako minule by bylo rozhodně vítané.

Bratr se rozhodl, že tu zůstaně. Kývla jsem hlavou a doufala, že stihnu navést Pippu správným směrem a pak se vrátit sem za Alastorem. Pippa se mezitím pustila do rozhovodu s vlčicí, který mě ovšem vůbe nezajímal. Bylo to více než nudné, ale Pippu to pravděpodobně zajímalo. Pff takhle se vykecávat s někým tak přízemním. Zašvihala jsem ocasem, ale čekala jsem. Odešla jsem jenom o pár metrů dál, abych nemusela stát přímo vedle té vlčice a abych byla trochu blíže k hranici smečky, kdyby se náhodou něco zvrtlo. Pippa to naštšstí brala hopem, takže se s vlčicí domluvila rychle.
Když se moje přítelkyně objevila vedle mě. Podívala jsem se na ni. "Mrzí mě, že tu není. Chceš doprovodit domů, nebo ne?" Nějak jsem si nebyla jistá, že se s Pippou chápeme. Pokud jsem ji nějak obtěžovala bylo by nejlepší, abych taky šla domů nebo s Alastorem za rodiči. Ale pokud by chtěla doprovod, neměla bych s tím problém. Čekala jsem tedy jak se rozhodne.

Podívala jsem se na Alastora, který začal mluvit o rodičích. Nějak jsem netušila, jestli za nimi ovšem chci jít. Když Al prohlásil, že je máma nemocná, trochu jsem se ošila. Máma nikdy není přece nemocná. Nakrčila jsem čeníšek. Podle všeho mě táta hledal, ale moc jsem tomu nevěřila. Přeci jenom už by mě byl našel, kdyby mě hledal. Možná se zasekl u mámy, takže na mě nezbýval čas. Alastor ovšem vypadal nadšeně z představy, že se naše rodina vrátí zase dohromady. Nechtěla jsem mu kazit jeho nádhernou iluzi. "Tak mě za nimi odveď, třeba cestou něco potkáme a ulovíme," řekla jsem nakonec a mile se na bratra usmála.
Naposledy jsem se otočila k Pippě, která se se mnou rozloučila. Vypadala až moc smutně. Takhle ji tu nemůžu nechat. "Tak co kdybychom tě vzali nejdřív domů a pak šli za našima?" řekla jsem jí zamyšleně a pak se k ní natáhla. Krční objetí bylo to jediné, co jsem zvládla. Vesele jsem se na ni usmála a pak se podívala na vlčici, která dávala bráchovi nějaké kázání. Čekala jsem až se brácha rozhodne jestli jde s náma nebo ne.

//Sorry not sorry, jdu za bráchou a pak domů

Ta hnusná vlčice se odporoučela a zůstala tu s náma ta divná. Nějak jsem nevěděla, co je lepší. Koukat na někoho tak odpornýho, nebo se bavit s někým tak otravným. No už nešlo měnit, kdo nás bude mít pod dozorem. Ta otravná se představila jako Wizku a pochválila mou mluvu. "Nevyrůstala jsem pod pařezem jako někteří," odvětila jsem jí chladně. Na vlče možná až moc chladně. Nebyla jsem prostě důvěřivá k divně přátelským vlkům a vlčicím. Ohledně Styx jsem si naběhla a těžko říct, proč jsem měla štěstí s Noroxem. Jestli je i tahle šáhlá... Nebudu to riskovat.
Otočila jsem se na Pippu. "Pokud tu není, tak se asi vrátil domů. Měla by ses tam jít podívat," řekla jsem jí s těžkostí v hlase. "A já bych se zase měla podívat k nám do smečky, jestli tam někdo ještě dejchá," dodala jsem smutně. "Ale hned jak by to šlo, bych tě navštívila. Slibuju," dodala jsem rychle, aby to nepůsobilo, že přítelkyni opouštím. Jenomže já byla tak blízko domova, že byl odsud vidět. A nejít se tam na chvíli podívat... Kdo ví, kdy se dostanu domů zase.... Moje tlapky byly toulavější, než se mi líbilo.
Než jsem se stihla pořádně rozloučit s přítelkyní, vyhnalo se z křoví něco nohatého a pištivého. Nadskočila jsem leknutím, než mi došlo, že se jedná o mého bratra. Přitulila jsem se k němu a naslouchala jeho hlasu, který začínal dostávat obrazy dospěláckého. "Ahoj Alastore," oslovila jsem brášku a nasála jeho pach, než se ode mě odtáhl. Mluvil o rodičích a o tom, jak s nimi lovil a že je s Therionem. Takže je v jejich smečce. Stejně jako matka.[/i] Naslouchala jsem všemu, než se bratr vypovídal. "Takže mě rodiče nehledají," došlo mi potichu. Matka se s bratri usadila ve stejné smečce, ve které jsem ji cítila. Otec měl čas jít lovit s bratrem. Ani jeden z nich mě nehledal, nepotřboval. Zavrtěla jsem hlavou a odfrkla si. Pak jsem se otočila k Pippě. "Alastore, tohle je moje společnice v kultu a nejlepší přítelkyně Pippa. Pippo tohle je můj bratr Alastor,"

Pippa se celkem nevybíravě dotázala, proč? "Nevím... Prostě o mě nemají nějak zájem jasný?" vyjela jsem trochu víc ostře než jsem musela, ale vědomí, že o mě rodiče a bratři ztratili všechen zájem bylo až moc bolestivé. Přeci jenom kdyby o mě měli zájem a strach, tak už by se mě vydali hledat. A vůbec. Nikoho z nich jsem nepotřebovala, takže proč se o nich bavit a řešit je. Jejich smůla, že přišli o to jediné hezké a inteligentní vlče, které měli. Mou novou sestru to asi zamrzelo, takže prohlásila, že jsme v tom spolu. "Díky," broukla jsem klidněji a usmála se na ni. Byla jsem ráda, že už nejsem sama a mám někoho, na koho se mohu kdykoliv spolehnout. Seznámení se sourozenci jsem už nekomentovala. Přišla k nám ta divná vlčice, co to tu hlídala a začala hudrovat. Jen jsem tedy kývla hlavou.
Bylo celkem nepříjemné tu takhle v noci postávat. Sice jsme byly na území smečky, takže relativně v bezpečí, ale kdo mohl vědět, jestli je tahle smečka přátelská nebo ne. Podel téhle nafrněné ježibáby asi ne. Přejela jsem opovrživým pohledem vlčici, která stála před námi. Pippa se ujala opět slova. Mluvení jsem tedy nechala na ní a jenom tu stála s arogantním úsměvem. Přejížděla jsem pohledem okolí, jako bych ho hodnotila a shledávala velmi neuspokojivým. Nechutný to tady je. Naštěstí vlčice něco zabručela k tomu, že není ochránce. Zajímavé, takže slabá smečka. V očkách mi to zajiskřilo. Pokud tohle byla smečka plná srabů, důchodců a odpadlíků, dalo by se na ní dokonale cvičit používání magie. Než jsem stihla svoje myšlenky nějak rozběhnout, přidala se k nám jiná vlčice, která převzala štafetu od té nakrknuté.
Pohlédla jsem na Pippu a zahlédla její pohled, který jako by volal o pomoc. "Rozhodně nejsme vaše..." prohodila jsem celkem potichu. Potřebovala jsem chvilku, abych se trochu vrátila na zem. "Hledáme tu našeho přítele Alfreda," začala jsem znovu vysvětlovat. "Popravdě jsme doufaly, že když dorazíme sem přijde ochránce a ten bude mít přehled o tom, kdo mu vandruje po území, takže by nám mohl sdělit, zda tu Alfredo byl nebo ne. Ale jelikož váš ochránce někde vychrápává, tak nemůžeme s dostatečným uspokojením vyřešit náš problém," řekla jsem pevným hlasem, který půsbil nesmlouvavě. Mluvila jsem ráda. A také jsem se považovala za dokonalou dámu. Nepotřebovala jsem používat výhružky, abych dosáhla toho co chci. Mnohdy stačilo jenom přiznat barvu a netahat druhého za čenich. Čekala jsem, co nám řekne tahle vlčice. Jestli bude taky tak omezená jako tamta, tak se ale fakt naštvu.

Následovat Pippu se očividně nevyplácelo, jelikož jsme se opravdu ocitly na území Borůvkovké smečky. "Jasně," souhlasila jsem s tím, že nejdřív je potřeba najít jejího bráchu. Jenomže ten tu očividně nebyl, když to byla jiná smečka. Pippa pak mluvila o tom, že u nich není Alfa, ale Don. Přišlo mi to zvláštní, ale hádala jsem, že to souvisí s tím jak divně občas mluvila. Když řekla, že nemá rodiče zavrtěla jsem mírně hlavou. "Ale ona neumřela, jenom jsem jí asi přestala bavit... Stejně jako tátu," řekla jsem smutně. Popravdě jsem rodičům nejspíše nescházela. Kdybych jim scházela šli by mě hledat. Navíc mě matka musela cítit, když jsem byla v lesíku s tím podivným... Therionem, tak se jmenoval. Když jsem byla s Therionem v lese, musela mě matka cítit, ale nepřišla.
Obrátila jsem pohled zpět k Pippě. "Mám víc sourozenců," řekla jsem trochu veseleji. "Se mnou se narodili Sirius a Alastor. Jsou to dvojčata, nerozeznáš je od sebe. Sirius je otravný a krutý, Alastor je takový milý pitomeček," ohodnotila jsem svoje vlastní sourozence. "Potom je tu Nym. Té se matka s otcem ujali někde na poušti nebo kde. Je starší než já, ale taková zmatená. No a pak jsou tu sourozenci od otce, které měl s jinou vlčicí. Sigy a Lucy a pár dalších, ale o nich mi toho táta moc neřekl," řekla jsem jí ve zkratce, všechno o svých sourozencích.
Pak nás ale vyrušil někdo z domorodců. Byla to vlčice, která se na nás podívala celkem rázně a i mluvila dost rázně. "Chichichi," zasmála jsem se potutelně nad poznámkou Pippi, která dokonale odhadla na co jsem myslela. Vlčice opravdu nevypadala použitelně jako ochránce. Pak se do ní moje kultovní sestra pustila. "Hledáme vlče. Jmenuje se Alfredo, ale hádám že tu nebyl?" řekla jsem trochu více zdvořile než Pippa, i když můj upřený pohled vlčici do očí naznačoval, že k ní necítím ani špetku úcty nebo tak. Byla nikdo z ničeho a spíš překážela na naší cestě.

//Vyhlídka

Následovala jsem Pippu, která nakonec změnila směr. Nešly jsme na jih, ale na severozápad. Spíš to vypadalo, že jdeme ke mně domů než k ní. Nakrčila jsem čenich, ale neříkala jsem nic. Byla to přeci jenom moje společnice a já neměla důvod proč znevažovat její smysl pro orientaci. "Jestli chceš, můžeme se jít podívat do hor k nám, ale nevím jestli by se ti tam líbilo," řekla jsem a pohledem zhodnotila její kožich jako nevhodný pro pobyt na severu. Rozhodně je jasné, že bude muset být někde v úkrytu a ne se hrabat po horách. Možná bych ji mohla vzít do toho nového, pokud by chtěla, ale do Ragaru ani náhodou. Pippa promluvila o nějakém Newlinovi a já jenom přikývla. Neznala jsem ho a ani jsem neměla v plánu ho znát. "Nevím kdo je Don... Alfa je prostě ten, co vede celou smečku," vysvětlila jsem jí s mírným zaražením, že neví jak funguje hierarchie ve smečce. Vždyť přece byla v jedné smečce sama ubytovaná ne? Pippa byla velice rozladěná z toho, že se o nás Falion nestará a já jí to neměla za zlé. Taky mě to štvalo. "Kdyby se víc staral, asi by nás máma neopustila," prohodila jsem. Před Pippou jsem nechtěla mít žádná tajemství, takže jsem se klidně podělila o tu nemilou věc, že žiji s otcem bez maminky. "Prý umí, ale já to nikdy neviděla," dodala jsem omluvně v odpovědi na její otázku. Křídla cizího vlka ji zdá se zaujala.
Došly jsem do nějakého lesa, který jsem si matně pamatovala. Už jsem tudy někdy šla, nebo okolo. "Kousek odsud je Asgaar tam bydlí strejda a moje nevlastní sestra s bratrem, takže tohle musí být Borůvkový les... Takže je tu i smečka," zhodnotila jsem území a více se přitáhla k Pippě. Nebylo rozumné lézt na cizí území jenom tak. Pippa ovšem prohlásila, že třeba narazíme na Alfieho, tedy jejího bratra. Já o tom pochybovala, protože tohle bylo jednoznačně území smečky a my dvě tu neměly co dělat. Že by tu náhodou byl její bratr jsem už tuplem zpochybňovala. "Co je Fratelli?"

Pippa něco prohodila o tom svém Dandovi. Cítila jsem z jejího tónu mírný sarkasmus, ale nechala jsem to být. Nebylo proč se tu dohadovat o blbostech. Pak se béžovka otočila a podívala se směrem k horám. Ragar byl vidět, ale ne úplně jasně. Byl celkem daleko, ale jeho špičky jsme vidět mohly. "Jo...Ty hory, to je ono. Je to celkem daleko, ale zase je to tam bezpečnější než jinde. V zimě tam nikdo cizí nevydrží dlouho," prohlásila jsem. Měla jsem ráda hory, ale neměla jsem ráda smečku. Byla v ní spousta pitomců a Alfa byl neschopný pták. Nehodlala jsem ovšem Pippě vykládat tyhle nepodstatnosti.
Začala se zase rozplývat nad svou smečkou. Sarumenská zní zvláštně... Zastříhala jsem ušima a pomalu kývla hlavou. Bylo tu celkem příjemné počasí, ale už i já jsem začala pociťovat mráz, který se mi zabodával pod kožíšek. "Uvidíme, jestli na mě vůbec bude mít někdo u vás čas," řekla jsem trochu bez zájmu. Moje zkušenost velela, že mě nikdo nebude chtít poznat, navíc v cizí smečce. Pippa pomalu vyrazila na cestu, tak jsem ji následovala. Mluvila o nějakém Newlinovi, co furt žvaní a pak se zeptala na mou smečku. "Moje smečka je celkem maličká. Jsou tam dvě vlčice, které jsou otravné a nechutné. Naprosto nevhodně se chovají. Náš Alfa na nás celkem kašel, popravdě jsem ho od narození nikdy neviděla, ale prý umí létat. Pak jsem tam já, táta a Ling. Jo a nějaký vlče, který jsem ještě nepotkala, ale bude asi divný, protože se tahá s těma dvěma trapkama," shrnula jsem jí složení své vlastní smečky, která nebyla nijak speciální.

//Středozemní pláň přes Midiam