Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naštěstí jsme dorazili do lesa ještě za světla. "Vidíš, tady se nemáme čeho bát," řekla jsem Alastorovi a usmála jsem se na něj. Byla jsem ráda, že se trochu uklidnil, i když Sirius moc nepomáhal. Jako by mu všechno vadilo. "Jestli tě tak moc prudíme, měl jsi zůstat někde v lese," zabručela jsem si spíše pro sebe.
Obrátila jsem se směrem do lesa a protáhle jsme zívla. Byla jsem celkem unavená a ráda bych se někam natáhla, ale rozhodně jsem to nechtěla zalomit tady na hranicích. Určitě někdo brzo dorazí. Nakrčila jsem čeníšek a pátravě prohlížela okolní stromy. Nikdo ovšem nepřicházel. Sirius si začal stěžovat, jak ho mamka odkopla a že se nechce vázat na smečku. "Vítej v klubu," prohodila jsem. Nebyl totiž první vlče, které máma odkopla. Evidentně. "No tak můžeš jít rovnou teď," zabručela jsem ještě nasupeně. To jeho vytahování mi lezlo na mozek. Dost mě to otravovalo. Navíc jsem na Pippu a její rodinu chtěla udělat nějaký pěkný dojem. "Každý by se jí měl bát," prohodila jsem neurčitě, jako bych schovávala nějaké temné tajemství.
Pak se bráškové začali bavit o magiích. Matka ovládala elektřinu, jak poznamenal Sirius. Alastor zase vyjádřil nadšení z magie země, kterou ovládal táta. "Já nevím... Magie země je taková... mhe," zabručela jsem mírně roztržitě a navrátila se ke sledování okolí. Někdo přece musí přijít ne? Jestli tu vůbec bydlí Pippa že jo...

//kopretinová louka

"Už tam skoro jsme Alíku," prohodila jsem k bratrovi a přikročila k němu. Čenichem jsem do Alastora šťouchla a povzbudivě se na něj usmála. V lese bylo aspoň trochu klidu a nepršelo na nás. "Auuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu," zavyla jsem medovým hláskem, který se rozléhal po celém lese a oznamoval náš příchod. Pro každé ouško musel být můj hlásek opravdu lahodný. "Snad se tu někdo bzo objeví. Možná Pippa a dá nám něco jídlu, třeba i ukáže úkryt," povzbuzovala jsem brášku, který se zdál celkem dost utahaný.
Sirius si stál za tím, že nejde tam kam máma píská. "Ale jdeš. Já třeba ze smečky odešla a hledám si nový domov, který by mi vyhovoval," řekla jsem a tvářila se jako by to byla ta největší pravda. Byla to lež, ale to bráškové nemohli tušit. Čumáček jsem namířila k obloze a vzdorovitě našpulila tlamičku. Byla jsem z nich ta nejodvážnější. A proč neodejít ze smečky. Nic mě tam nedrží. Mohla bych ji prostě opustit a vymyslet si nový příběh, nový život. Bydlela bych tu s Pippou... A mou matkou by byla samotná Smrt? Ta myšlenka se mi zalíbila.
Sirius nadále zpochbňoval, že by mě měla Smrt ráda. "Já ji popravdě uctívám bratříčku," zavrčela jsem na něj. Otočila jsem se na nejstaršího batra a v očkách se mi zalesklo. "Dala mi několik znamení, že jsem vyvolená. Ale jestli mi nevěříš tak běž, jestli se nebojíš a zeptej se jí sám," prohodila jsem důrazně. Pokud není srab tak půjde, ale co když byl srab?
Otočila jsem svůj pohled na Alastora, který byl mnohem příjemnějším společníkem. "Určitě ti Smrt taky vyjeví tvou magii... Podle mě to bude něco naprosto bombastického, ne tráva jakou má tatínek... Hmm... Podle mě zvládneš spoustu magických věcí až trochu povyrosteš," řekla jsem vesele a zavrtěla ocasem. Siriuse jsem ignorovala.

//Ohnivé jezero

Pryč od toho jezera klusala jsem svižně. Alastor evidentně pořád držel mámu a tátu jako ty nejlepší na světě. Nehodlala jsem mu krást iluze. "Jasně, že mám naše ráda a vás dva a Nym, ale rozhodně je ve svém životě nepotřebuju. Vás dva jo, vy jste moji bráškové... Ale zbytek," prohodila jsem a zavrtěla hlavou. Nepotřebovala jsem ani otce, ani matku, any Nym. Nebyla to nenávist nebo odpor, který k nim očividně cítil Sirius. Já je měla ráda, ale nechtěla jsem se jim držet za zádelí, když o mě neprojevovali dostatečný zájem.
Sirius se začal naparovat, že nepotřebuje dozor mámy a že toho taky hodně procestoval. Jen jsem se zasmála jeho vlastnímu egu. "Jenže u Smrti si nebyl a když máma pískla opustil si smčku a skončil v jiný, kterou ti taky vybrala máma," řekla jsem se smíchem v hlase. "Si neuvědomuješ, že máma řídí každý velký krok v tvém životě?" zeptala jsem se a obrátila hlavu na bratra, který se mi zdál víc a víc jako malé ubrečené vlče, které se jen vytahuje."A kdybych nebyla favoritka naší kmotry, proč by mě nechala použít magii elektřiny, když podle všech to zvládneme až budeme dospělí... Nebo si snad taky objevil svou magii? To asi těžko, jinak by ses nám s tím už pochlubil," dodala jsem kousavě. Sirius mi začínal víc a víc lézt na nervy. Jenom toho moc nakecal, ale skutek utek. Měla jsem jít jenom s Alastorem.
Na konci louky byla podivná věc z kamenů, ale tu jsem neřešila. Víc mne lákal les. Snad tu bude Pippa. Na chvilku jsem se zastavila a pak hrdým krokem vykročila směrem do lesa. Netušila jsem, co mne tam čeká. Snad něco k jídlu?

//Sarumenský hvozd

//Středozemní pláň

Došla jsem k velké zamrzlé ploše. Bráškové se bavili o nějakých věcech pro dospěláky. Poslouchala jsem je jenom na půl ucha, protože jsem řešila zajímavější problém. Viděla jsem před sebou dva lesy. Pippa neříkala, že tu jsou dva! Co to jenom říkala o místě, kde bydlí. Namáhala jsem si mozeček, ale nebyla jsem schopná si cokoliv vybavit. Pippa mluvila jen o tom, že bydlí v Sarunemu. A já naprosto netušila, kde Sarunem je... Otočila jsem se na brášky.
Sirius zrovna mluvil o tom, že je nejlepší být ve třech. A pak se významným pohledem zahleděl na mě a dodal, že jsem byla ještě bažant nebo co. "Narozdíl od vašeho držení se mámina ocasu jsem procestovala pěkný kus světa s Noroxem a navštívila Smrt, která mi dala dáreček... Asi budu její nejoblíbenější kmotřenka," odsekla jsem Siriusovi. Jednou v životě jsem byla v něčem první já a on ne. Bylo mi jasné, že u Smrti předemnou nebyl, protože by už dávno vykvákal Alastorovi jak vypadá... A taky by Smrt nevypadala tak zaskočeně, když mě viděla. Švihla jsem ocasem. Nejstarší brácha pak prohlásil něco o tom, že takhle je to nejlepší jenom my tři. "Rozhodně je lepší být bez dospěláků," odvětila jsem a vrátila se pohledem k lesům. Byla jsem trochu ztracená a tak jsem šla opravdu pomalinkým tempem. Naštěstí tu bylo cítit spousty pachů a všechny šly jedním směrem. Bingo! Zaradovala jsem se a vyrazila za stopou.

//Kopretinová louka

Bráškové byli totálně k ničemu. Jakože nechtěla jsem na ně být zlá, ale mohli aspoň trochu použít svou mužnou sílu a něco mi jít ulovit. Místo toho zhodnotili můj vzhled a pak se zase začali dohadovat mezi sebou o vlcích, které jsem neznala. Alastor prohlásil, že Sirius umí jídlo škemrat od ostatních a že on na lovu sice byl, ale málem ho to stálo život. "To mě mrzí," broukla jsem ustaraně. Nerada bych přišla o brášku, kterého zadupalo stádo. Stejně jako se to málem stalo mě. Věděla jsem jak nepříjemný je to pocit, když se na vás řítí spousta kopyt a nohou. Mírně jsem se zatřásla. V břiše mi pořád kručelo a to stále hlasitěji. Třeba u Pippi doma budou mít něco k snědku. Bráchové jsou nepoužitelní. Otočila jsem se k nim. "Asi bude jednodušší dojít k Pippě domů, třeba nám něco k snědku dají," navrhla jsem nakonec. S kručícím břichem jsem vyrazila na cestu dál.
Popravdě jsem netušila kam vlastně jdu, ale to nebyla žádná novinka. Na obzoru se začalo mírně objevovat slunce. Po celonočním putování jsem začínala být dost unavená a divila jsem se, že bráchové jsou pořád jako rybičky. Však je taky živí smečka. Mě neživil nikdo. Nakrčila jsem čenich a pomalu šla dál.

//Ohnivé jezero

//Midiam

Bráškové si za mnou něco kecali. Pindali jako vždycky na všechno a všechny. Bylo mi jedno o čem si šuškají. Sirius se se mnou snažil srovnat krok, ale nechápala jsem proč. Však on netušil kam jdeme. A já to tušila? Ne. Bylo to celkem zbytečné, dohadovat se o tom kdo vede naši skupinu, když jsme nikdo netušili kam jdeme. Švihla jsem ocáskem a přidala do kroku.
Nevěděla jsem toho o téhle výpravě mnoho. Ani kam jdeme, kde přespíme nebo kde se najíme. Tma mě začínala obklopovat a nebylo to příjemné. Mírně jsem se otřásla. "To zvládneme, nikdo na nás nemůže, když jsme spolu ne?" ujišťovala jsem brášku, ale zároveň i sama sebe. Nelíbilo se mi být takhle venku sama a nevědět nic. Já ovšem věděla to, že se nehodlám vracet nebo se obracet na rodiče. Sirius naštěstí promluvil dřív než já a prohlásil, že bychom mohli něco ulovit sami. Že to zvládneme i líp než máma. "Alastore ty už jsi přece na lovu byl, tak musíš vědět jak s to dělá ne?" řekla jsem a konečně se zastavila. Obrátila jsem se pohledem na prostředního brášku. Oba byli starší než já, ale Sirius byl nejstarší, což dělalo z Alastora prostředního.

//Východní hvozd přes kaskády

Šla jsem jako průvodce naší malé skupinky. Komentáře brášků na jejich vosinování jsem přešla. Sirius mě mírně zaskočil poznámkou, že je sexy. Norox je sexy, ty jseš leda levná kopie táty a ten rozhodně sexy není. Nakrčila jsem čeníšek, ale kráčela jsem hravě dál. Alastor protestoval. "Hele jestli se ti nechce jít se mnou, můžeš jít čekat na naše a být v té noc úplně sám... Nebo možná zvládneš doběhnout do smečky domů, kdo ví," řekla jsem přátelským hlasem a pohodila ocasem. Bylo mi jasné, že Alastor neodejde. Byl moc velký mamánek, než aby se sám hnal tmou do neznáma.
Prošla jsem kousek od kaskád a následovala tok řeky. "Hele vidíte támhle ty kaskády, jak jsem kolem šli? Tak pod tím pramenem na pravo, když se dostatečně zmáčknete je průchod do úkrytu bez stropu... Ale je tam útulno a víc teplo než venku," prohodila jsem jako bych je prováděla po nějaké vybrané památce. Byla jsem ráda, že vím něco co bráškové ne a mohu se s nimi o tuhle informaci podělit. Začalo se mi znovu ozývat bříško. "Sákryš, mám hlad," prohodila jsem sklesle a tiše doufala, že jeden z bráchů něco vytáhne z kožichu. Nejlíp něco hodně masitýho. Zčuchala jsem do vzduchu. Ucítila jsem pach Noroxe a po tváři se mi rozlil úsměv. Zamrskala jsem ocasem. Nezastavovala jsem ovšem, šla jsem dál, jako by se nic nedělo, ale už od pohledu jsem přímo zářila dobrou náladou.

//Středozemní pláň

Pokývala jsem souhlasně hlavou. "Já ji nejenom viděla, ale taky jsem s ní mluvila," řekla jsem vznešeně, jako bych mluvila se samotnou královnou tohohle světa. A nebyla Smrt královnou světa? Nakrčila jsem čeníšek zamyšlením. Jeho slova, že jsem vyvolená mi jen dodali na odvaze a bojovnosti, když jsem se rozhovořila o našich rodičích.
Alastor vypadal zmateně, ale nakonec prohlásil, že neví. Nechala jsem tedy mluvení o rodičích. Bylo toho na něj očividně až moc. "Ale neboj, na mě se budeš moct vždycky spolehnout," řekla jsem bráškovi a pokývala hlavou na znamení, žepotvrzuji tenhle slib. Byl to přeci jenom můj bárcha a i když mě občas štval, nenechala bych ho v nebezpečí. Sirius ovšem pravděpodobně nepochopil v jakém stavu bratr je. Nejspíš náš rozhovor neslyšel, ale i tak mě jeho necitlivost trochu zaskočila. Takže nejsem jediná kdo si to myslí. Mírně jsem se na Siriuse usmála. "Já o vás zájem mám a to se nezmění nikdy... I když jste občas jako vosina v peeeerdeli," protáhla jse ma pak se na brášky zubatě usmála.
Alastor prohlásil, že půjdeme všichni. Na což Sirius dodal, že on se rozhodně nehodlá vracet. "Mě by nikdo nikam nezavřel, protože to není moje smečka," prohodila jsem vzdorovitě. "Ani minule to nikdo neudělal," dodala jsem hrdě, že jsem procestovala už kus světa a z žádné smečky mě nikdo nevyhazoval. Možná bych se přeci jenom měla vrátit domů za Lingem... Ale? Návštěva kamarádky a výprava s bratri... to znělo lákavěji. Zavrtěla jsem proto ocasem. "Tak vyrážím," prohodila jsem vesele a začala si to štrádovat sněhem pryč z hvozdu. Pippa říkala, že je její smečka na jihu a já věděla, že cestou na jih je moje útočiště, kde jsem se schovávala před zimou a tmou. Ta se mimochodem začala vracet na oblohu a já se mírně otřásla. Ale když jsme s bráškama, tak by se nic nemělo stát.

//Kaskády

//Sbohem rodná hroudo a veliteli rodné hroudy.
Snad někdy v budoucnu se se spolusmečkovníky zase setkáme a Rowka vás bude moct svou prořízlou tlamičkou a pokřiveným pohledem na život otravovat i nadále.

P.S. smečka v horách je dream když vám dorostou packy, takže to jen starci a tlouštíci si stěžujou

//editFal: Děkuji. A naprosto souhlasím, hory jsou cool!

Sledovala jsem Alastora, který byl nadšený z toho, že se vydáme spolu na výpravu. "Tak super, řekneš u vás ve smečce, že jdem pryč a půjdem," řekla jsem vesele a zavrtěl ocáskem. Celkem mě bavila představa, že se s bráchou vydám na výlet. Jen já a on.
Al taky začal mluvit o mé příhodě se Smrtí. "Ne přiletěl černý pták a odnesl si tu kořist v zobáku. Ale měl naprosto stejně černou barvu, jakou má Smrt.... A.... a dokonce bych řekla, že měl i stejně zelená očka, ale to nemůžu potvrdit s jistotou, protože jsem se mu uctivě klaněla... Ale určitě to byla Smrt, ptáci v té zimě nelétali," snažila jsem se mu odůvodnit svou historku, aby zněla pokud možno pravdivě. Já opravdu věřila tomu, že to byla Smrt, která vyslyšela naše volání, ale někdo jiný by za tím mohl vidět jen hladového krkavce. Zamrskala jsem ocasem jako bych zametala sníh. Byla jsem ráda, že si bráška nemyslí, že jsem blázen.
Bráška ovšem vůbec nebyl schopný pobrat, že rodiče se nás snaží zbavit už od chvíle, kdy jsme se narodili. Mluvil o tom, jak byla máma nemocná a jak se nemohla vydat za mnou. "Pff..." odfrkla jsem si. Možná ale byla vážně nemocná a opravdu nemohla. Na malinký moment mi jí bylo líto, ale ne na dlouho. Můj mozek si to začal opět racionálně vysvětlovat. Kdyby byla nemocná Therion by mi to určitě řekl. "Kdyby byla máma nemocná tak jak říkáš, Therion by mi to řekl nebo mě k ní zavedl," řekla jsem vzdorovitě. Naši se na nás prostě vykašlali. Už zase. "A tobě přijde jako normální, nechat vlčata jen tak pobíhat po kraji, když tu běhá Styx a žere je?" řekla jsem nakonec. Byla to spíše řečnická otázka, já byla přesvědčená o tom, že se na nás naši opět vykašlali a na Alastora nečekali. "Nechci podceňovat tebe bráško, ale já už byla dvakrát málem v jejích zubech a kdyby mě nezachránil někdo dospělí, tak bych tu už nebyla... A mámu to ani nezajímalo, takže..." nakrčila jsem čeníšek. Mohl mě obviňovat ze lží, ale byla to naprostá pravda. Mámu tenkrát vůbec nezajímalo jak jsem se dostala až z pouště sama do hor, nebo že jsem musela utíkat před Styx ke Smrti, že mě málem udupalo stádo ani, že jsem byla nemocná. To samé otec, až na poslední položku ze seznamu. "Ale pokud ti to nepřijde zvláštní... Buď jak buď, teď tu nejsou a za chvíli bude tma," dodala jsem a tím tohle téma uzavřela. Nehodlala jsem ho rozbrečet, ale nechtěla jsem mu o svých pocitech a názorech lhát.
Usmála jsem se na Alastora a pak se obrátila směrem kde byla jeho smečka. Uviděla jsem Alastora před sebou, i když stál přímo za mnou. Zavrtěla jsem hlavičkou. "Dobré poledne Siriusi," řekla jsem a usmála se na bratra, který se ovšem uvedl více než kousavou poznámkou a hned na to přihodil další. "Já se s tebou bavila vždycky, to ty se mnou ne," opravila jsem ho. Chtěla jsem ho jít obejmoutm, ale on stál rezervovaně dál, tak jsem mu nechávala osobní prostor. "Momentálně jdeme s Alastorem k vám do smečky a pak vyrážíme na jih," zhodnotila jsem náš plán. "Ale vlastně když už tu jsi, tak bys mohl vyřídit ve smečce, kam jsme šli a my se tak nemusíme táhnout k vám," dodala jsem a usmála se přátelsky na oba bratry.

Rozhlížela jsem se po lese. "Tak můžeme vyrazit spolu, ale nejdřív by ses měl asi zastavit ve smečce, aby tě Alfy nehledaly," řekla jsem významně a zavrtěla při tom ocasem. Výprava za přítelkyní na jih by byla mnohem zábavnější s bratrem po boku. Rozhodně bychom ovšem měli někam vyrazit než začne být tma. To bych byla moc nerada venku. Nebe ovšem bylo pořád světlé a já doufala, že nám ještě kus dne vydrží.
Al očividně taky spatřil letící hvězdu. "Darovala jsem Smrti kus kořisti a ona za to na obloze vyčarovala tu věc... kometu?.... A pak se Pippa přidala na její stranu, když viděla jak mocná Smrt je," řekla jsem bráškovi a hrdě vypnula hrudník. Byla jsem pyšná na to, že jsem dokázala udělat radost samotné Smrti. Jen tak někdo to přece nedokázal. Al pokračoval tím, že by chtěl mít obrázky na srsti. "Taky bych se jim nebránila, ale uvidíme," prohodila jsem nakonec. Samotnou mne to nenapadlo, ale když to zmínil... Možná bych uvítala pár věcí, které by mne zdobily. Znovu jsem se netrpělivě rozhlédla po okolí. Naši nikde.
Alastor začal být zase rozhozený. Asi měl nějaký komplex, nebo co. Nejdřív houknul, pak mi začal povídat, jak tady rodiče nechal, málem se u toho rozbrečel a nakonec se pustil do prohledávání sněhu pod kopečkem, na kterém do teď byl. Sama jsem natáhla do čenichu pachy okolí. Cítila jsem slouboulinký závan otce a matky. Pravděpodobně tu byli delší dobu, protože tu jejich pach zůstal. Zvedla jsem se ze země a udělala jsem pár kroků kolem dokola. Pach byl ovšem až moc slabý, abych ho zachytila a já se stopováním neměla moc zkušeností. Stopy tu nebyly žádné, pravděpodobně zapadaly sněhem. "Byly tady, ale odešli už před dlouhou dobou," řekla jsem věcně, i když mi bylo jasné, že to brášku rozhodí.
Pak jsem se na něj ohlédla. Vypadal že ho moje slova zranila. "Nemyslela jsem to zle..." prohodila jsem trochu zmateně. Neměla bych mu ale lhát. Nikdy bych bráškovi nelhala o tom, co jsem si myslela, že se stalo. "Jsi skvělý bráška, ale... proč by na tebe tady nepočkali? Nebo proč by nešli s tebou? A pokud mě oba dva hledali, dřív nebo později by mě přece našli ne? Navíc když jsem byla i u vás ve smečce, proč matka nepřišla za mnou, pokud se o mě bála? Oba dva jsou dobří stopaři a lovci, museli by mě už dávno najít," řekla jsem rozumně. Bylo mi ovšem jasné, že to bráška nepřijme, i když to dávalo smysl. Proč by rodiče posílali brášku samotného kdo ví kam a ani na něj nepočkali? Jak to, že mě ještě nenašli, když mě údajně hledali? Přisotupila jsem k bráškovi a dloubla do něj čenichem. "Pojď vezmu tě domů," řekla jsem nakonec. Ale rozhodnutí odejít jsem nechala na něm, než se dám do pochodu sama.

//Středozemní propadlina

Následovala jsem bratra. Pořád bylo celkem chladno, ale i tak jsem cítila příchod jara ve vzduchu. Jaro jsem si nepamatovala, protože jsem se narodila až v létě, ale hádala jsem že bude teplejší než zima a studenější než léto, což by mi vyhovovalo. "Bydlí někde na jihu, tak bych se za ní ráda šla pak podívat," prohodila jsem v návaznosti na bratrovu zmínku o Pippě. Možná bych se tam měla vydat hned... Ale ne nejdřív se zastavím doma.
"No byla jsem u Smrti na návštěvě, protože mě pronásledovala Styx," vysvětlila jsem bráškovi, aby věděl. "Řekla mi že ovládám elektřinu jako máma a pak ještě někaou silnou magii, ale o té mi toho nechtěla víc říct. A já se rozhodla, že jí budu občas nosit dárky a rozšiřovat na ní jenom samou chválu po okolí... Pippa se ke mně rozhodla přidat a obě si myslíme, že je na nás Smrt pyšná, protože naše dárky přijala a na nebi vykouzlila velkou letící hvězdu," poděllila jsem se s bráškou o svoje zážitky z posledního obětování Smrti. "A magie bych chtěla všechny, to je přece jasný," dodala jsem po odmlce.
Postupovali jsme dál lesem a já už pomalu začínala cítit hlad. Snad budou mít naši něco k jídlu. Nakrčila jsem čeníšek a zastavila se kousek za bratrem, který začal houkat po lese. Naklonila jsem hlavu na stranu a zvědavě si tohle místo prohlížela. Nikoho jsem tu neviděla a popravdě ani necítila. "Tak kde jsou?" prohodila jsem trochu zmateně. Rozhlížela jsem se po lese, ale nikdo tu nebyl. Ani stopa. "Hmmm..." broukla jsem si pro sebe. Zase se na nás vykašlali. Možná se chtějí zbavit bráchy jako se zbavili mě. "Asi se tě taky chtějí zbavit, nebo sis to že mě hledají vymyslel," řekla jsem chladně a kecla si na sníh. Pokud se tu naši neukážou tak prostě odvedu Ala k němu do smečky a půjdu domů. Mírně mi zakručelo v bříšku.

//Borůvkáč

Následovala jsem bratra dál a dál od toho divně páchnoucího lesa, od podivné vlčice a dalších dvou škaredých vlčic. "Je to ta největší zapáchatelka v okolí, která vypadá jako by ksichtem spadla na zem," potvrdila jsem bratrova slova a sledovala jak postupně přestává plakat. Byla jsem ráda. Opravdu jsem netušila, co bych s ním dělala, kdyby se rozeřval nanovo. Navíc tady to nebylo úplně nějbezpečnější. Pamatovala jsem si tohle místo, protože jsem tu šla s Noroxem, když zabloudil a nechtěl mě odvést domů, ale někam na jih. Trouba jeden. Zavrtěla jsem při té myšlence oháňkou a postupovala za bratrem.
Nebála jsem se. Tuhle cestu jsem znala a tak jsem věděla, že se nemám čeho bát. Bráška mluvil o tátovi a tom, co mu o mě táta říkal. "No tak nějak všechno možné," řekla jsem mu. "Potkala jsem několik zajímavých vlků. Třeba Noroxe a Pippu," prohodila jsem a soustředila se pořádně na cestu. "Taky jsem víc prozkoumávala věci o magiích a... našla jsem spojení se Smrtí," dodala jsem trochu v obavách. Nechtěla jsem, aby si o mě myslel, že jsem blázen nebo tak něco, tak jsem se snažila mluvit opatrně na toto téma. Přešli jsme na druhou stranu a vyrazili dál.

//Východní hvozd

Bráška prohlásil, že měl srážku se stromem. "Jejda... To se stává," řekla jsem celkem hrdým hláskem. "Může za to ten strom, který ti neměl stát v cestě," prohlásila jsem bojovně a tiše zavrčela, jako bych nadávala neviditelnému nepříteli. Pak jsem čenichem šťouchla do brášky a usmála se na něj povzbudivým úsměvem. Nesmála jsem se mu, že je tele co narazilo do stromu. Ani mě to nenapadlo. Byla jsem si jistá, že za to mohl tenhle les, který podivně páchl.
Vlčice se na nás šklebila, jako bychom jí sežrali nějaké žrádlo. Nebyla jsem na ni ovšem vůbec zvědavá. Byli jsme s bráchou na odchodu a rozhodně jsme neměli zájem, jí nějak překážet. V tom bráška prohlásil, že je škaredice. Uchechtla jsem se a podívala se na brášku. Byla to dobrá přezdívka "Škaredice". Hezky to znělo. Nakrčila jsem čeníšek. Vlčice si to nehodlala nechat líbit a začala na nás výhružně vrčet. Znovu jsem nakrčila čumáček a polkla další poznámku. Byla jsem drzá, ale ne blbá. Tahle by nás sežrala, kdyby mohla. Rozeběhla jsem se za bráškou a upalovala pryč od vlčice. "Škaredá a ještě smrdí," prohodila jsem k bráškovi, zatímco jsem uháněla dál. V bříšku mi začalo kručet.

//Středozemní propadlina

Čekala jsem na bratra na hranicích. Rozhodně jsem nehodlala odejít dokud si pro mne nepřijde. Na druhou stranu mi cosi říkalo, abych zdrhla. Nechtěla jsem se potkat s rodiči. Vážně jsem nechtěla. Chtěla jsem se vrátit domů a svalit se do úkrytu. Najít si kus žvance a prospat se. To byl můj plán. Rozhodně do něj nezapadalo tátovo řvaní, že jsem zdrhla a mámina nabroušenost, že si za všechno můžu sama. Radši bych byla někde úplně jinde. Začala jsem přemýšlet o tom, kde bych byla raději. Vybavila jsem si Linga v úkrytu, Pippu a naše uctívání a Noroxe jak se plouží sněhem. Rozhodně bych byla raději s nimi, než s rodinou. Což bylo celkem smutné zjištění, ale já se přes to už nějak přenesla. Moje představy se začaly rozplývat, jak jsem pomalu odplouvala do říše snů.

Vzbudil mě Alastor, který zadýchaně doběhl ke mně. Pomalu jsem zvedla hlavu a uviděla jeho skleněná očíčka a dvě strouhy na srsti. "Co se stalo?" řekla jsem poplašeně a začala brášku prohledávat. Jenomže jsem nenašla žádné viditelné zranění, které bych mu mohla ošetřit. Stejně bych asi nevěděla, jak ho ošetřit. "Měli bychom už asi... jít," navrhla jsem a hlasitě polkla, protože se mi to tu nelíbilo, ale odchod se mi taky nelíbil. Něco způsobilo, že bráška plakal, takže jsme tu už neměli, co pohledávat.
Jako by to nebylo dostatečně očividné, zjevila se vedle nás vlčice, která na nás vyplivla větu a koukala na nás jako na kus hnoje. "Není třeba cokoliv řešit, jsme na odchodu. Wizku nám tu dovolila chvíli zůstat," řekla jsem jí slušně a doufala jsem, že se odebere někam dál do lesa. Byli jsme na hranicích, povolení k pobytu jsme taky měli... Nebylo proč z toho dělat drama.