Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahar přes Kaskády

Kráčet ve tmě byl celkem záhul. I já pociťovala vyčerpání, jak jsem se snažila našlapovat opatrně a co nejúsporněji ve tmě, která úplně všechno pohltila. Rozhodně jsem se cestou párkrát zastavila a musela si oddechnout, abych mohla pokračovat v cestě. V takových momentech se vyplácelo naslouchat mému společníkovi a odpovídat. Nevypadala jsem pak, jako neschopná a slabá, ale spíš jen jako vhodná společnice, které na slovech mluvčího záleží a jež vhodnou odpověď promýšlí na tolik, že je nutné zastavit. Z jeho věty jsem vycítila, že se o svých sourozencích a rodině nechce úplně bavit. Tolerovala jsem to. Pro zatím. "Kdo taky potřebuje rodiče, že jo. Sourozenci si vystačí," prohodila jsem a pokývala uznale hlavou. Rozhodně jsem nehodlala riskovat a pouštět se do nebezpečných témat. Norox jako doprovod byl ok. Norox jako agresivní potvorák už ne. A já nehodlala pokoušet štěstěnu, která při mě do teď stála.
Zastříhala jsem ušima a pomalým krokem se pustila do chůze po hřebenu. Musela jsem dávat pozor, abych nikde nezakopla. Noroxovo pošklebování se mé neznalosti jsem přešla s tichým zavrčením. Popudilo mě, že si ze mě dělá srandu, ale nehodlala jsem se s ním hádat. Nebyla to moje chyba, že mě nikdo nenaučil rozeznávat zvířata. Takže se vlastně nesměje mě, ale mým rodičům. Šlehla jsem po něm ovšem pohledem mírně nasupeným. "No dobře," zabručela jsem na jeho radu ať hledám stopy zajíců u země. Já se o to snažila, ale šlo to celkem blbě. V té tmě. Naštěstí začínalo svítat, takže jsem trochu něco viděla. Uviděla jsem pár stop, které se táhly směrem na severovýchod. No nebyly to stopy v pravém slova smyslu. Byly to malé kulaté bobky. "Jsou támhle," pokývla jsem hlavou tím směrem, odkud přicházel pach zajíců a kam mířily "stopy". "Co dál?" zeptala jsem se a ohlédla se na Noroxe pro radu.

//Kopretinová louka

//V pohodě, prosím tebe

Rázovala jsem si to noční krajinou. Déšť mi už nepadal na kožich, který byla ale stejně morký a nechutný. Ušklíbla jsem se zhnusením nad vlastní neupraveností. Kdybych mohla, začala bych se hned na místě čistit, ale jelikož tohle místo páchlo hůř než Síriusova zádel, tak jsem raději pokračovala v cestě dál. Bahno se mi navíc lepilo na tlapky, jako by si chtělo přisadit a pošpinit můj dokonalý kožíšek. "My řekni, čí rodina není," odvětila jsem spíše řečnickou otázkou. "Co tak vím, tak nikdo nemá dobrou rodinu. Nebo aspoň ne tady. Sestřenka Awnay má sice super tátu, ale máma prý nic moc. Pippa a její brácha jsou v podstatě sirotci. Bianca taky nemluvila o rodině, ale o smečce, do které se chce vrátit," shrnula jsem všechny své znalosti o rodinách tady v okolí. Rázně jsem přidala do kroku. Nikdo tu neměl dobrou rodinu a nemělo cenu se o tom bavit. Moje rodina tedy ničím nevyčnívala z místního normálu. "Hádám, že tvoje rodina taky nebude nijak skvostná," rýpla jsem si trochu. Atmosféra už nebyla tak hustá a mě se vrátila moje obvyklá vyřídilka s trochu drsnějším přibarvením.
"Zajíc? To je co?" zeptala jsem se trochu zaraženě. Zatím jsem znala lasičky, bobry, křepelky, ryby, srnky... "Myslíš takový to s dlouhýma ušima?" Tohle zvíře jsem párkrát zahlédla, ale nikdy jsem ho nelovila. Muselo to tedy být ono, kdyby bylo nějak extra vzácné, rozhodně by to neříkal tak ledabile. "Myslím, že jsou kousek odtud..." vzpomínala jsem na cestu s Awnay, která vedla kolem řeky a na území, kam mě vedla Pippa. Ze stejného bodu se tam táhl smrádek těch hnědých potvůrek.
Změnial jsem mírně směr a musela jsem se dávat celkem pozor, abych se neztratila. Tyhle močály byly v noci pěkně nebezpečné. Připadalo mi to, že jdeme celkem dlouho. Na Noroxovu snahu nějak potvrdit lichotku, kterou mi složil, jsem odignorovala. I když jsem jeho slovy byla potěšena, nehodlala jsem dávat na jevo víc, než bylo třeba. "Přijde mi, že chodíme v kruhu," pípla jsem po chvíli. Chůze mě začínala vyčerpávat a prázdný žaludek se hlásil o slovo. Párkrát mi tlapka nebezpečně sjela do tekutého bahna a já musela změnit směr, abych nešla dál do bahnité břečky, která by mne stáhla ke dnu. Náhle jsem uslyšela řeku. Výhra. "Tímhle směrem to je," houkla jsem na Noroxe a jako by mi zvuk dodal novou energii, vykročila jsem energicky vpřed.

//Vyhlídka přes kaskády

//V pohodě prosím tebe :D

Čekala jsem. Nehodlala jsem se tu s ním zahazovat, pokud se hodlá chovat jako neotesanec. Buď přistoupí na obchod nebo se prostě nějak zdejchnu a budu doufat, že u toho nechcípnu. Na druhou stranu jsem ovšem byla velice zvědavá. Jeho další slova už ovšem zněla uvolněněji. Ne tak naštvaně nebo podrážděně. Jako by z něj náhle opadla všechna snaha dostat se mi do pomyslných kalhotek. Nakrčila jsem čenich v úsměvu a párkrát zamrkala. Z jeho uvolněného hlasu a ledabilého postoje jsem vytušila, že jsem v bezpečí. Zatím...
"Proto potřebuju, aby mě někdo něco naučil. Neumím ani lovit," přiznala jsem zahambeně. "A jelikož moje rodina je nepoužitelná a smečka..." Neměla bych mu to říkat. "...je plná naprostých blbečků, tak nemám nikoho kdo by mě to naučil," dořekla jsem. Možná by mě lovit naučila Pippa. Dle všeho v tom byla dobrá, ulovila přece rybu a s bráchou vypadali dobře živeně. Jenomže já jí nechtěla přiznávat své vlastní neschopnosti. Norox už mě jako neschopnou viděl, takže mi nevadilo přiznat, že se v podstatě nic nezměnilo. "Já nejsme líná. Chci se učit, ale nemám od koho," dodala jsem a pak se usmála. "Teda až do teď."
Cítila jsem ve vzduchu déšť, který se blížil. První kapky mi dopadly na dokonale čistý kožich. "Sakra," zahučela jsem si spíše pro sebe. Byla jsem tak hezky čistá. Nemůžu se zamazat zase... Chjo práce.
Norox v tom momentě odpovídal na moji otázku. Kdybych neměla kožich černý jako uhel, možná by bylo i nějak výrazněji poznat, že se červenám až na zadku. Bohužel jsem měla jen mírně přituplý výraz. "Tak určitě," smetla jsem to jednou větou a potlačila zahyhňání. Nechtěla jsem vypadat, jako že si o sobě myslím něco víc, ale co byla jsem hodně hezká. Hezčí než většina těch ošklivých vlčic, co se tu motalo.
Jeho výhružný hlas zněl mému uchu celkem dobře. Moc jsem nevnímala tón, ale obsah byl jasný. "Tak tedy dohodnuto," řekla jsem rozhodně a odtáhla se. "Jestli ti to nevadí přesunula bych se někam, kde nebude tak otravně pršet," dodala jsem a pomalým krokem vyrazila na sever. Rozhodně jsem se nechtěla dál vystavovat poměrně teplému deštíku, který po mě tekl a kapal na zem. Moje vůně podivného ozonu se zdala víc a víc výrazná, jako by měla přijít bouřka, ale ta nepřicházela.

//Močály přes Tanebrae

Nechápala jsem o čem to plácá. Na oči jsem si neviděla, takže jsem ho nechápala už vůbec a jen nechápavě jsem zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Moje další slova na něj ovšem evidentně zapůsobila, protože si odplivl a usotoupil, i když zprvu udělal několik kroků ke mně. Nesnáší magie. Zajímavé... Proč? Sám nějakou určitě má ne? Nehodlala jsem ovšem zmiňovat žádnou ze svých otázek. Bylo mi jasné, že teď jsem na celkem tenkém ledě. Mírný strach mi přejel po páteři. Nehodlala jsem se pouštět do většího nebezpečí svou prořízlou tlamičkou.
"Bez ní bys mě už dávno zabil," řekla jsem prostě s mírným ublížením v hlase. Mluvila jsem o okamžiku před chvilkou kdy se na mě vrhnul a kdy ho od provedení čehokoliv, co zamýšlel, odradil jenom ten prostý výboj magie, který vyprovokovaly moje emoce. Bylo mi líto, že jsem mu ublížila, ale jeho přístup se mi moc nezamlouval. Kdyby na mě neskočil možná by bylo všechno jinak. "A proč já?" vyletěla ze mne otázka, kterou jsem nezvládla zadržet. Přitáhla jsem uši k hlavě, než jsem se pomalu zvedla na všechny čtyři. Pokud o mě měl zájem musel mít důvod. Udělala jsem pár kroků k němu a naklonila se k jeho uchu. "Slibuju ti, že pokud mi pomůžeš nebudu dělat žádné problémy," pošeptala jsem a pak se mírně odtáhla. Byla jsem připravená odejít, pokud nebude mít o obchod zájem. Budu muset přemluvit někoho jiného, ale koho?

"Kdo říká, že se na ně zapomene?" řekla jsem neviňoučkým hláskem, který vůbec neprozrazoval moje vlastní myšlenky nebo pocity. Lhaní mi opravdu šlo již od malička. Jeho další slova mě nenechávala klidnou. Mírně jsem ustoupila. Nebylo to strachem, ale spíš očekáváním další agrese z jeho strany. Jenomže já si nehodlala nechat nikým ubližovat. Ani jím ne. Sice mě k němu něco podvědomě táhlo. Jakýsi neznámý pocit bezpečí, který jsem si neuměla pořádně vysvětlit. Nesmím dát najevo, že mi na něm zálěží. Ale když se mnou bude jednat jako s kusem hadru, co ze mě bude? Budu pak jako ty dvě pindy v horách? Zahořklá a odporná?
Podívala jsem se Noroxovi do očí. "Dotkni se mě bez souhlasu a zaručuju ti, že to bude to poslední, co uděláš," řekla jsem svým pisklavým medovým hláskem, jenomže hrozba, kterou ta věta obsahovala byla jasná. Věděla jsem, že víc to vysvětlovat nepotřebuje, protože nebyl pitomec. Já měla konexe víš, než kam by on kdy mohl zkoušet dosáhnout. A pokud by se tu zjevila moje kmotra ani moje přimlouvání se by mu nepomohlo. "Buď mě naučíš lovit nebo táhni za nějakou špinavou dírou," řekla jsem rázně. "Ale pokud mě naučíš lovit, tak ti slibuju na svou vlastní magickou čest, že si užiješ jako nikdy," dodala jsem. Bylo jenom na něm, jestli na pár okamžiků potlačí svou nadrženost nebo jestli se bude chovat jako arogantní agresivní maniak a pokusí se dosáhnout svého násilím. Jenomže v tom druhém případě by to pro něj mělo velice nepříjemné následky. "Je to obchod výhodný pro oba. Já se naučím něco co potřebuju a ty budeš mít jistotu, že aspoň nepřebíráš použitý zboží o to jde ne?" Naklonila jsem hlavu na stranu, abych odhadla zda jsem pochopila proč chce zrovna mě a nenabrnkne si nějakou dospělejší vlčici třeba ze své smečky pokud nějakou měl.

Zamrkala jsem, abych se zbavila posledních záblesků, které mi prolétly před očky. Osobně jsem si pořád myslela, že mám oči žluté jako vždycky. V realitě už ovšem jejich barva dosáhla svého pomysleného barevného konce. Měla jsem je modro-fialovo-žluté. Vypadaly jinak než oči, které měla matka, jejíž magii jsem zdědila. Zjištění tohoto faktu mne teprve čekalo. Pohlédla jsem těmato očkama na Noroxe. "Nezapoměla," odsekla jsem trochu podrážděně. "Jen jsem tě špatně slyšela, to je celé," dodala jsem polohlasem spíš pro sebe než pro něj.
Teď když už jsem věděla, o co mu jde, jsem se cítila jistější. Před chvilkou bych byla možná i povolná, ale ne potom co na mě skočil jako nadrženej kanec. Připočtěme k tomu menší bolest hlavy, která už sice ustupovala, ale pořád byla cítit, a máme tu dokonalý součet důvodů, proč se moje povolnost odporoučela někam do zadních částí mého mozku. "Přece si nemyslíš, že jsem nějaká hej nebo počkej. Hele... Něco za něco. Nauč mě lovit a doprovoď mě na sever k mojí kmotře a možná.... možná ti dám. Co ty na to?" prohodila jsem jako by se jednalo o normální nabídku obchodu. Než dojdeme ke Smrti tak na to zapomene a nebo se počůranej strach z magie někam ztratí... Nebo si to do té doby ještě rozmyslím... Netušila jsem, co budu dělat pokud nabídku přijme. Věděla jsem ovšem jistě, že teď z toho nic nebude a on si svoje choutky bude muset vybít nějak jinak. A lov zněl jako dobrá příležitost pro přesměrování energie.

Ležela jsem na zemi. Krk mě nepříjemně pálil. Rána nebyla velká, spíš jenom nepříliš hlhboký škrábanec. Takových jsem měla na těle spoustu již mnohokrát. Někdy mě odralo křoví, jindy to byly ostré skály a kmeny v horách. Jednou jsem se dost nepříjemně odřela o kořeny, když jsem se schovávala před Styx (//btw Rowka neví, že Styx a Norox jsou příbuzní, ale myslí si že jsou ze stejné smečky páč voní podobně). Nedělala jsem si tedy ze zranění nic. Zahojí se stejně jako ta předchozí.
Po tom nárazu na zem jsem tak nějak ztratila většinu zájmu o to, být zvědavá. Norox mě mírně zalechtal čumákem na tváři a navíc se omluvil. Pravděpodobně ho jenom nakrklo, že jsem použila magie. Věděla jsem, že je nemá rád. "Ještě to neumím pořádně ovládat," řekla jsem omluvným hlasem a pomalu se vykroutila z pod jeho těla. Něco mi říkalo, že mě nebude držet na zemi. Jeho výraz se trochu změnil. Nebylo v něm vidět nic. Žádný úšklebek nebo hněv. Jen co jsem přešla do sedu jsem pocítila, jak se mi motá hlava. Náraz do tvrdé země byl asi o dost silnější než jsem si uvědomovala. "Já... Cože?" zeptala jsem se a obrátila hlavu k Noroxovi, který se na něco ptal. "Trochu mě bolí hlava, co jsi říkal?" dodala jsem na vysvětlenou, abych nezněla úplně jako tupá blbka. Trochu jsem zavrtěla hlavou, abych rozehnala mžitky před očima, které se mi tam při té náhlé změně polohy vytvořily.

Hopkala jsem si nenápadně kolem lesíka, který se mi zjevil přímo v cestě. Hlavně jsem nechtěla vběhnout někomu na území. Hlavou se mi honila představa, že bych mohla naběhnout přímo na smečkové území a tam pocitít nejen hněv, ale i bolest místních obyvatel. Hospodina v tomto kraji nikdo neuznaval a tak jsem předpokládala, že ani mou vlastní modlu nikdo nepřijme jen tak jednodušše. Hnací sílou většiny vlků tady byla jejich vlastní síla a tvrdohlavoast. Hodně z nich se zaměřilo na svou funkci, rodinu nebo smečku. Hlupákům chybí nějaky větší smysl. Hodně ráda bych jim ukázala, jaké možnosti skýtá uctívání Smrti... Hnali by mě určitě zubama i drápama. Hravě jsem si poskočila.
Hnědá hliněná cestička se stáčela do lesa a já stála před otázkou, zda se do něj vydat nebo ne. Hlavičku jsem nakláněla na jednu a pak hned druhou stranu. Houževnatě jsem ovšem po pár chvilkách vykročila do lesa. Hrdě jsem vypnula hrudník a s úsměvem se koukala po lese. Hned jak bych narazila na nějakého člena smečky, chtěla jsem mu představit svou vizi. "Haló!" Halekala jsem na celý les, abych na sebe upoutala pozornost nějakého místňáka. Hlavně doufám, že to nebude nějaký blbeček, co mě nepochopí. Hodil by se někdo s otevřenou myslí, který by mohl do své duše a srdce přijmout nového vůdce. "Hola!" Houkala jsem znovu a znovu. Hrozně nerada bych působila nevychovaně. Hned, jak jsem byla pár metrů od hranice, usedla jsem tedy do trávy. Hodinka sem, hodinka tam, komu na tom záleželo.

Stála jsem rozkročená, jak jsem to výdala u mámy, když se jí někdo nelíbil. Mírně se mi naježila srst na krku. Nebyla jsem ovšem odhodlaná Noroxovi ublížit. Nevěděla jsem ani pořádně jak. Magie byla mou druhou přirozeností, takže přijít jí na kloub by asi nebyl ten problém, ale i já sama si uvědomovala, že první zášleh elektřiny způsobily moje emoce a ne nějaká chuť něco udělat. K sakru já ani nevěděla, že to s magiemi opravdu umím. Norox evidentně prokouknul, že nejsem úplně nejlepší v tom, o čem tvrdím, že jsem. Nemělo cenu za tloukat. "Možná, že nemám. Ale to neznamená, že tě ta rána nepraštila," prohodila jsem veselým hlasem a vyplázla na něj jazyk. Můj postoj se povolil z bojovného do nenuceného.
Vlk předemnou ovšem pěnil. Asi ho ta ukázka magie vytáčela víc, než si připouštěl. Můj pocit jisté sebejistoty ovšem neměl nic společného s ním. Až doposud jsem žila tím, že jsem malé bezbranné vlčátko, se kterým si každý může dělat co chce. Byla jsem malá, slabá a pomalá. Nevyrovnala jsem se bratrům ani ostatním vlčatům. Magie mi ovšem dávala to něco, co ze mě dělalo někoho výjimečného. Někoho, kdo už není jen malou prďolou zastrčenou někde v rohu. "Promiň," řekla jsem nakonec rezignovaně. Neměla jsem úplně důvod se mu omlouvat, ale něco mě nutilo. Nechtěla jsem, aby se na mě zlobil. Všichni se na mě jenom zlobí. Ale ty nesmíš! Mírně jsem odvrátila pohled, což vedlo k tomu, že jsem neviděla, jak se rozeběhl.
Stihla jsem vydechnout jen poděšené "ach", když jsem se ocitla v podivném světě, který se otáčel. Na zátylku jsem cítila bolest, jako by mi něco roztrhlo kůži a kameny se mi zarývaly s každou otočkou do těla. Zastavení přišlo s dalším povzdechnutím a naprostým podvolením mého těla. Po použití magie jsem byla slabá a fyzická energie vydaná na to, aby se svět přestal točit tomu nepomohla. Cítila jsem v čenichu krev a pálení mi napovědělo, že se mi otevřela někde na krku rána. Těžko říct, co ji způsobilo. Možná Noroxovi zuby, možná ostré kameny. Jednooko si mě prohlíželo, než mi na čenichu přistála facka. Snažila jsem se zakrýt vlastní tlapkou, abych nedostala dalšího facana. Zhluboka jsem oddechovala. Chvilku jsem se cítila zase jako malé vlče, které potřebuje bezpečí a ochranu, aby se nezhroutilo. Oči se mi zalily slzami, ale já si nedovolila plakat. Jednou jsem se zařekla, že plakat nebudu a tak to prostě bylo. Ucítila jsem jak mě tahá za ucho a prohlašuje, že mě nechá být. Nadzvedla jsem hlavu a otřela se mu čenichem o pravou stranu čelisti a tváře, načež jsem se mírně zavrtala do jeho srsti na krku a zhluboka vdechovala jeho vůni. Cítila jsem žleznatou vůni, těžko říct zda jeho vlastní nebo to byla vůně zaschlé krve a taky podivnou vůni plápolajícího ohně. Uklidňovalo mě to.

První závan elektřiny mě přiměl k mírné malátnosti. Moje magie se probudila jako tenkrát. Náhle a s poměrně silným vyčerpáním. Poprvé jsem magii použila, protože jsem se bála, že umřu. Teď jsem ji použila, protože jsem v sobě cítila vztek a naštvání. Opravdu je mou magií elektřina. Nevymyslela jsem si to! Byla jsem nadšená z poznání, že mám konečně moc, kterou jsem vždycky chtěla. Sice má moc pocházela od matky, ale čert to vem. "To byla moje magie, pokud jsi to nepoznal. Jsem celkem silná magička a pokud moje kmotra nelhala mám v sobě mnohem víc magie, než se zdá," prohodila jsem na Noroxovu nedokončenou větu.
Co jsem vlastně chtěla dělat. Netušila jsem. Z nějakého důvodu jsem se začala cítit nad věcí a neporazitelně. Před chvilkou mi jednooký vlk naháněl trochu strach, protože jsem nechápala, co po mě chce. Teď jsem věděla přesně, co chce. Ale necítila jsem se jako jeho oběť, cítila jsem se mu rovná. Fyzicky jsme se nemohli měřit, to bylo jasné už z prvního pohledu. Já byla malá a celkem slabá. On byl silný a podle pohybů i mrštný. O jeho rychlosti jsem nepochybovala, tu jsem měla tu čest poznat už dávno. "Přece si nemyslíš, že jsem nějaká hej počkej, co ti dá všechno na počkání ne?" Zazubila jsem se a v očích mi zablesklo. Objevení nové síly jako by mi umožnilo se odpoutat od strachu a otevřelo nové možnosti. Co všechno vlastně umím? Smrt říkala, že mám ještě další magii... Ale jakou?

Přestávalo se mi to líbit. Byla jsem naštvaná, že ničemu nerozumím. Jak mám tyhle věci chápat. Proč prudí? Co chce? Normálně jsem měla Noroxe celkem i ráda, ale teď se choval jako pitomec. Nechápala jsem proč mě kouše a je na mě zlý. Však jsem mu nic neudělala ne? Začínala se ve mně vařit krev. Byla jsem celkem popudlivá, co se týkalo mojí inteligence. Vždycky jsem si přišla jako ta chytřejší, takže se mi nelíbilo, když ze mě někdo cíleně dělal blbečka.
Norox naštěstí seskočil. Pomalu jsem se začala sama zvedat. V jeho přítomnosti nebudu když se chová jako blbec. "No když už jsi skončil být naprosto neschopným ho...." začala jsem, ale to už mě držel za ocas a silně mě zatáhl. Měla jsem pocit, že mi ocas urve, ale naštěstí mě ten pohyb jenom prudce vyvedl z rovnováhy. Stála jsem částečně na zadních a pomalu zvedala přední tlapky, když zatáhl, takže jsem sletěla z balvanu na zem. Jako by mě chtěl dostat do lepší pozice stoupl si zase nadě mě a přimáčkl mě k zemi. Byla celkem teplá. Vyhřátá od sluníčka. V dálce jsem uslyšela hrom. Někde se to začínalo celkem dost točit a já rozhodně nechtěla zůstávat s tímhle magorem, pokud má přijít bouřka. Nenechám si ušpinit kožich.
Zalapala jsem po dechu, když mi zatlačil na packy. Jeho slovům jsem moc nerozuměla. Mluvil o nějakém píchnutí, ale já to nechápala. Znala jsem včelí píchnutí, ale to rozhodně nebylo nic příjemného. Snažila jsem se to přežvíkat ve svém mozku. Slovo sex jsem nikdy neslyšela, ale tak nějak mi to pomalu docházelo. Nebyla jsem tak tupá a nevšímavá, jako většina ostatních vlčat. Bylo mi jasný, že když vlci mají mezi nohama tamto a vlčice zase ono, tak že to má nějaký význam. Nebylo pak těžké dát si dvě a dvě dohromady, když stál nademnou v pozici, která tomu nahrávala. On mi tam chce strkat tamto? A bude se mi to líbit? Nevěřila jsem mu. A rozhodně jsem nechtěla, aby to bylo podle jeho podmínek. "Tak to by ses měl začít chovat slušně ne?" zavrněla jsem pod ním. Moje emoce vybublaly na povrch a z mého nitra jako by vybouchl záblesk energie. Zasáhl přímo Noroxe do břicha, jelikož tak hloupě stál rozkročený přímo nad mým tělem. Využila jsem situace a vysmekla se z pod něj. Netušila jsem, jak dlouho moje magická síla přetrvá.
Už jsem věděla, co Norox chce. A rozhodně jsem mu to nechtěla dát zadarmo. Byla jsem ovšem zvědavá, jak daleko až chce zajít. Ale taky jsem chtěla vědět, jaké to je. "Tak si pro mě pojď, když mě tak moc chceš," zavrčela jsem a mírně se nakrčila. Byla jsem menší než on a rozhodně hubenější. Byla jsem menší než většina vlků už od malička, takže moje snaha o předstírání bojového postoje musela působit spíše komicky.

Moje strčení evidentně dostatečně nezabralo. Spíš do mě Norox narval hnátu, takže mě mírně poškrábal. Necítila jsem ovšem krev, takže mě spíš jenom odřel. "Dávej bacha ty pitomče," zavrčela jsem na něj. Sice jsem ho někde v koutku svého naivního srdéčka měla ráda, ale svůj dokonale čistý kožíšek a tělo bez sebemenší odřeninky nebo jizvičky jsem měla minimálně stejně ráda. Jenomže to mi už Norox ránu čistil, což bylo popravdě trochu divný, protože mě takhle naposledy čistila máma. Od té doby už ovšem uběhla spousta ročních období a já se vždy čistila sama. "Co by mi jako mělo docházet," zabručela jsem trucovitě a otočila na něj hlavu, abych mu viděla přímo do očí. Na měsíc jsem zapoměla. Trochu mě vytáčelo, že nemám ani ponětí o čem to mluví, protože jsem si přišla jako tupé vlče. Jenomže já už nebyla vlčátkem. Moje očka se začala částečně barvit do podivně světle zelené barvy.
Najednou mi zatlačil na tlapky. Asi si neuvědomoval kam šlape. Tenhle šutr prostě nebyl dost velký pro dva vlky. Měl by si zalézt na nějaký jiný, jinak mě tu ušlape. Norox mluvil o tom patřit někomu a být s někým. Pak taky zmínil Smrt, ale já ho absolutně nechápala. Když se mi snažil odstrčit ocas stranou, což jsem nechápala proč, mrskla jsem ho jím jako vlajkou přes čenich. Můj ocásek byl prostě delší a blbě se ovládal. "Fakt nechápu o čem to mluvíš," řekla jsem už vážně vytočeně. Neměla jsem ráda hry. Netušila jsem, co po mě chce nebo proč se najednou chová tak divně. Dřív si udržoval odstup, jako bych ho mohla zabít tím že na něj kýchnu, a najednou tu stál nademnou olizoval mi rány, které sám způsobil a šahal mi na ocas.

Kožich mi pomalu schnul a já začínala cítit jak otravné vedro mi je. V horách mi takové vedro nikdy nebylo. Tohle je k zbláznění. Mrskla jsem ocasem, který byl pořád delší než by měl mít. To mi už asi zůstane na věky věků. Norox se začal ospravedlňovat, že mě v té vánici hledal, ale nenašel. "Tak to jsi nehledal dostatečně. Musela jsem si pomoct sama elektřinou, jinak bych tam chcípla. Ještě štěstí, že jsem nadanější než většina ostatních v mém věku," prohodila jsem uraženě a sjela ho pohledem plným opovržení. Mohla jsem tam tenkrát umřít. On se na mě přece vykašlal. Na druhou stranu se mě aspoň pokusil najít, pokud je pravda co říká, což je víc než udělali moji vlastní rodiče. Ucítila jsem jak mi přejel po tváři čenichem. Na chvilku jsem ztuhla, ale neřekla jsem ani neudělala nic, abych se nějak bránila. Jen jsem mírně nakrčila jsem čenich a pokračovala v očistě tlapek. Když jsem byla spokojena položila jsem je na kámen vyhřátý od slunce a prohlížela si jejich lesk v pomalu umírajícím světle.
Zvedla jsem pohled k obloze. Noroxe jsem mírně ignorovala. Byla jsem nakrknutá, jak to mladé vlčice umí, když není úplně po jejich. Navíc jsem se cítila zrazena tím, že mi slíbil, že mne naučí lovit a nic z toho. Přelétla jsem nebe a uviděla měsíc, který byl divně do růžova. "Koukni," prohodila jsem k Noroxovi aniž bych vnímala, kde stojí nebo co dělá. Sledovala jsem podivnou barvu měsíce s mírně nakloněnou hlavou, nešlo mi to na rozum... Ta barva byla divná. Najednou jsem uslyšela odraz. Nestihla jsem ani zareagovat a Norox už se tyčil nademnou. Zakousnul se mi do krku. Na chvilku jsem pocítila strach. Jen na malinkou vteřinu. "Si myslíš jak nejseš nebezpečnej," zasmála jsem se. Nezdrhla bych mu, ani kdybych chtěla. Navíc mě zajímalo, co to vlastně chce. Byla jsem švorc, bez úkrytu nebo pořádnýho kusu kýty. Silně jsem posunula svoje boky do leva. Narazila jsem do jeho tlapky, ale netušila jsem zda moje síla stačila k tomu, abych ho vyvedla z rovnováhy a on z kamene spadl nebo jsem ho jen trochu odstrčila.

//Já se nebudu ani pokoušet o cizí jazyk

Zírala jsem do otevřené propasti, která se nacházela pod mými tlapkami. Zázrakem jsem do ní sama nespadla, když jsem se rozeběhla ze stráně dolů. Zajisté v tom musela mít prsty nebo spíše tlapky moje kmotra. Zřítit se do nějaké podivné díry by mne určitě nenechala. Zachránila mi život, když moje tlapičky zastavila přímo tady na hraně. Zvláštní, že jsem nevycítila její přítmnost, normálně to zvládám celkem obstojně. Zhluboka jsem se nadechla a pak vyfoukla všechen vzduch ven. Zvažovala jsem, zda se vydat zase nahoru na svach a nebo zda nebude jednodušší díru obejít. Zvolila jsem nakonec druhou variantu a začala se pohybovat opatrně po obvodu díry.
Znovu a znovu jsem kladla tlapku za tlapkou v pomalém a pořádně propočítaném tempu. Závrať jsem neměla, ale i tak jsem se obávala pádu z nepozornosti. Zastavila jsem se asi v půlce, abych si trochu odpočinula. Záře slunce mě přímo oslepovala. Zrovna dneska by to přímo lákalo ke znuděnému válení se, ale já si musela vybrat zrovnika dnešní den na procházku do neznáma. Znovu už takovou ptákovinu neudělám. Zavrtěla jsem hlavičkou a pak se opět dala do pochodu. Za chvilku už jsem byla na druhé straně. Zadívala jsem se zpátky, abych si díru zapamatovala a uložila si, že tomuto místu se musím vyhýbat. Zasmála jsem se vlastní blbosti a rozeběhla se zase dál.

Následovala jsem podivný puch. Ve vzuchu létal tu něčí duch. Neznala jsem původce tohoto zápachu, ale nechala jsem se vlákat do nory. Nehodlala jsem se obávat téhle smrduté potvory. Rozhodně jsem se jí nebála dostatečně. Kráčela jsem proto norou více než statečně. Možná jsem neměla do nory vcházet. Jenomže teď jsem netušila kudy odcházet. Nějak jsem se v té motanici cest ztratila. Orientačního smyslu jsem evidentně pozbyla. Zatříhala jsem oušky a čenichem vdechla vzduch. Dál do nory táhl se ten divný puch. Tlapku za tlapkou kladla jsem pečlivě. Očky jsem kroutila až bolela mne palčivě. V tom zahlédla jsem zrzavý kožíšek. Nebyl to ovšem kde jako voříšek. Byla to lištička, která tu spala. A já v té temnotě ani nedutala. Bála jsem se, že když lišku vzbudím, tak že se vyplaší a po krku mi zkousne. Jenomže její norou jen tak někdo skrz neproklouzne. Opatrně tlapkou dloubla jsem do těla. "Omlouvám se, že vás budím, ale ani nevím jak jsem se tu poděla." Liška se zvedla ve své celé kráse. Byla po zimě trochu pohublá v pase. Mírně jsem se uklonila. "Kudy byste mě z nory vyprovodila?" Otázka jakou jen vlče může položit. Dospělý vlk by věděl jak z nory se vyplížit. Liška mi tlapkou ukázala. Švihla jsem ocáskem a pryč upalovala. Liška za mnou neřekla ani slovíčka. Místo mého pronásledování stočila se do klubíčka.