Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslouchala jsem Pippu a její hlas. Mluvila o tom, že jsou taky bez rodiny. To už mi tak nějak došlo, když jsem zjistila, že tu nemají rodiče. Byly vlčaty přivandrovalci. Nehodlala jsem probouzet její staré rány, které se možná zacelily a tak jsem se na ni jen povzbudivě usmála. "Možná bychom si mohly někde založit vlastní domov. Vlastní smečku," prohodila jsem to jako nápad. Neznělo to zase tak špatně. Mohly bychom mít, co bychom chtěly. A dělat si co bychom chtěly. Na druhou stranu jsem to ovšem moc nepromýšlela. "Rozhodně by se to muselo do detailu promyslet, ale nemuselo by to být až tak moc problematické," dodala jsem se zamyšlením v hlase a pdivným "hmm".
Když se Pippa zasmála nad mou povídkou o bratrovi a těch dvou pindách, nakrčila jsem nahněvaně čeníšek. "To není vtipné," řekla jsem přísným hlasem. "Ať to znamenalo, co chtělo, tak to nesmí dáma říkat prostě... nesmí," zasyčela jsem jako had, který se chystá někoho ušktnout.
Další část konverzace už byla o něco lepší. "Moc toho o něm nevím. Nikdy jsem ho neviděla, ale matka se o něm jednou zmínila. Asi bude slabší než Smrt. A navíc pořádný prevít, máma tvrdila, že jí kdysi dávno něco udělal, ale co... netuším," vysvětlila jsem Pippě a rozhlédla se kolem. "Neměla jsem moc času si s mámou popovídat, abych toho zjistila víc. Odešla když jsem byla ještě moc malá, abych uměla pokládat správné otázky," řekla jsem s úsměvem a pak se obrátila do lesa. Měla bych se fakt jít usušit někam jinam. Slunce už začínalo zapadat. "Půjdu se usušit na nějakou louku kolem," broukla jsem k Pippě. Nechtěla jsem ji nutit, aby šla za mnou. Nechávala jsem to tedy na ní. "Ale pak se vrátím a..." Nestihla jsem doříct větu, když se lesem roznesla záře. "Netuším," broukla jsem a packou si zastínila oči. "Je to váš les, já to zjišťovat nebudu," dodala jsem když světlo trochu pohaslo. Nebyl to můj problém a ať se v tomhle lese dělo cokoli, já se k tomu motat nechtěla. Měla jsem svých problémů dost. Rozešla jsem se tedy z lesa raději pryč.

//Kopretinová louka

Pippa jako by necchtěla věřit, že někomu může nezáležet na rodině. Ale bylo tomu tak. "Poravdě," nadechla jsem se. "Ne že by mi na nich nezáleželo, ale spíš jim nezáleží na mě. Tak nějak nejsem součást jejich perfektní rodinky... Nechtěla jsem opustit otce a jít s matkou. No a otec se asi zhroutil z toho, že se na něj máma vykašlala a tak se nestaral," řekla jsem jí celkem potichu. Nerada jsem takhle sdělovala informace. Pippě jsem ale mohla věřit. Proč se ovšem bavit o minulosti, která byla naprosto nepodstatná.
Mluvila pak o Donovi, což byl něco jako Alfák v jejich smečce, pokud jsem to dobře pochopila. Její otec prý byl Don. Ucítila jsem štípnutí a podrbala si zasažené místo. Pravděpoodbně mě kousla nějaká včelka nebo tak něco. "Takže ty jsi vlastně dcera vedoucího vaší smečky. Jsi celkem speciální," prohodila jsem a dodrbala si bolavé místečko. Pak hovořila o tom, že jí tohle místo nikdy nebude moc chybět a že vlci tu jsou až moc slušní. "U nás v lese to bylo to samé až na dvě slepice, co vyhrožovali bráchovi, že mu něco strčí do zadku," vyřkla jsem to dířv, než jsem si to promyslela. Nechtěla jsem jí to říct, ale něco mě ponoukalo to ze sebe vyklopit. "A nikdo z dospěláků s tím nic nedělal," povzdechla jsem si nakonec. Bylo to zvláštní se takhle podělit o část své minulosti.
Další část hovoru se stočila ke Smrti. "Matka musela něco udělat, aby si Smrt naklonila. A zjevně to fungovalo. Možná je to tím, že máma nesnášela Života... to je brácha Smrti, ale kdo ví," prohodila jsem. Pippa začala být trochu nejsitá. "Co blázníš?" řekla jsem poděšeně. "Jasně, že si tě oblíbí. Vždyť když jsem tě do jejího kultu přijala tak nám dala to znamení a to musí něco znamenat. Přijala obětinu a ještě se zjevila ta věc na obloze. Určitě už ted tě má ráda," řekla jsem odhodlaně a vyskočila na všechny čtyři. Můj kožich tu neschnul, takže ze mě kapala a cákala voda do všech stran. Možná bych měla jít na nějakou louku se vyvalit.

Snažila jsem se nějak usušit, ale bez slunce to šlo pomalu. Ještě štěstí že bylo celkem teplo. Tady na jihu je asi nikdy netrápily hory sněhu a mráz, který zabíjel skoro celý rok. V létě to tu bude nepříjemné. Hnusné vedro... Ale možná v některých horách poblíž by to nemuselo být tak zlé. Rozhlížela jsem se, ale přes koruny stromů jsem nic neviděla.
Z myšlenky mne vytrhla Pippa. Kývla jsem hlavou. "Někteří vlci tomu asi nebudou plni otevřeni," souhlasila jsem s ní a začala si čistit tlapky jazykem, aby byly pořádně čisťounké. Byla jsem celkem kočkovitá ve svém chování a snaze být pořád čistá.
Pippa najednou začala zase mluvit tou hatmapatilkou, které jsem nerozuměla. Trochu mě to vytáčelo, ale nechtěla jsem přítelkyni urazit. Možná by mne to mohla naučit. "Bratři stejně žili v jiné smečce s matkou a otec si pravděpodobně sám poradí," řekla jsem bez sebemenšího zájmu. Bylo mi jasné, že si všechno zařídí, tak jako vždycky. Nebo někde chcípnou, že jo... Začala jsem si lízat druhou tlapku. Pippa ovšem byla víc rozrušená než já. Mě spíše celý zážitek se Smrtí a rozpadem smečky fascinoval, než že by mě dlouhodobě rozrušil. "Možná by to šlo," řekla jsem po chvilce. "Možná bychom mohli ty, já a tvůj brácha vyrazit společně a hledat nějaké místo, kde nás nebude už nikdo otravovat a kde budeme moct vyznávat Smrt, jak se nám bude chtít," dodala jsem nadšeně, protože tenhle plán se mi zamlouval. "Budeme teda muset obrátit na naši stranu pár dalších vlků, ale kdo by nepřistoupil na stranu samotné Smrti, že?" Pohodila jsem ocasem. "Ale jsi si jistá, že bys to tady zvládla opustit?"
Pippa pak ještě zahlásila pár dalších vět. Jen jsem pokývala hlavou. To že mi Smrt vnikla do hlavy a předala mi informace, muselo něco znamenat. Přítelkyně měla pravdu. Měla bych tomu přijít na kloub. "Asi se ji vydám navštívit, abych zjistila, co se stalo," řekla jsem vážným hlasem.

Voda byla příjemná. Čistila jsem si kožíšek opravdu pořádně, takže se barva tůňky změnila do trochu nahnědlé, jak se v ní rozpouštělo bahno a krev, které jsem měla nabalené na srsti. Neměla jsem se tak moc zamatlat. Tiše jsem pokračovala v mytí, zatím co Pippa mluvila. Nabízela mi, abych tu zůstala, ale nějak se mi nechtělo. "Zní to zajímavě, ale..." povzdechla jsem si. "Nechci zůstávat ve smečce, která se mě ujme jen z nutnosti, protože nemám kam jít. Navíc si nemyslím, že by tu měli vlci pro Smrt pochopení a byli by schopní jí prokazovat náležitou úctu," dodala jsem a očistila si náprsenku tlapkou. Stála jsem ve vodě po místo, kde se tlapky napojovali na tělo. "Spíš tu počkám, odpočinu si a pak... Vyrazím hledat nějaké vlastní místo," řekla jsem klidně. Uvnitř jsem, ale byla velice nervózní. Rozhodně jsem nevěděla, co budu dělat. Domov byl vždy takovou jistotou, kde bych se mohla vrtnout. Teď když tahle jistota zmizela...
Vystoupila jsem z vody. Provazce těkutiny dopadaly na zem, jak jsem došla do nejbližšího slunečního světla, které se proplétalo mezi stromy a sedla si na zem. Slunce jsem si ovšem neužila moc dlouho. Náhle se přes nebe začaly přehánět mraky, které zastínily úplně všechno. Tiše jsem zabručela. "Cítím se mnohem lépe... Jen... Jsem trochu zmatená," řekla jsem přítelkyni popravdě. "Nechápu, jak to Smrt dokázala... Ani co se pořádně stalo. Jak se smečka mohla jen tak rozpadnout?" Tušila jsem, proč se rozpadla. Často jsem tam byla úplně sama. Navíc hory a nepříjemnosti, co se tam objevovaly.

Pippa zněla o dost víc rozhořčeně, že se Ragarská smečka rozpadal, než já. Musela jsem se ušklíbnout, když prohlásila o mojí exAlfě, že je idiot. Pokývala jsem hlavou, že s ní souhlasím. Kdo by se vyprdnul na vlastní smečku? Navíc když ji mohl někomu odkázat ne? Podle všeho se smečka dala někomu předat, když Pippa říkala, že její minulý Alfa to tak udělal. "Přijde mi, že dospělí se tady neumí pořádně zařídit. Naše smečka se rozpadla, vaši Alfa hodil někomu na krk..." zavrtěla jsem nad tím hlavou. Popravdě já narozdíl od bratrů byla smečková, ale nelíbila se mi představa, že musím ploužit od jedné smečky k druhé, jako toulavý pes, pokaždé když si Alfa usmyslí, že už ho to nebaví. Zavrtěla jsem hlavou. Takhle by to být nemělo. Nakrčila jsem čenich a následovala Pippu, který nabrala určitý směr.
Kráčela jsem lesem. "Netuším," odvětila jsem. Opravdu jsem nevěděla, co budu dělat. Mohla bych se chvilku toulat a prozkoumávat svět. Nebo si založit vlastní smečku... Ale... mám na to vůbec? "Za chvilku budu mít narozeniny, bude mi rok, tak se asi budu toulat a hledat nějakou vhodnou smečku, kde bych se usadila. Na toulání já moc nejsem," dodala jsem ještě. Ráda jsem prozkoumávala svět, ale taky jsem měla ráda jistotu nějakého zázemí.
Přítelkyně mne dovedla k tůni, která nevypadala úplně nejčistěji, ale co se dalo dělat. Já byla špinavá od krve a hlíny, což mě vytáčelo. "Díky, bude to stačit," povzdechla jsem si a vyrazila pomalým krokem do vody. Trochu jsem se bála, že bude ledová jako v našem jezírku... teda jako v jezírku v horách, ale naopak. Voda byla opravdu teplá a příjemná. Sestoupila jsem do ní, udělala dvě tempa, protože jsem nedosáhla na dno a pak se opřela o břeh a začala se čistit.

//úkryt

Vyrazila jsem celá zmatená z úkrytu. Co to znamenalo? Měla jsem snad nějakou vidinu? Stalo se to, co říkala Smrt nebo jsem si to nejnom vymyslela? Opravdu smečka neexistuje? Ale proč? Jak? Moje hlava jako by se měla rozskočit. Jakmile jsem byla na čerstvém vzduchu bylo mi lépe. Navíc na mne nekoukal ten skrček a Pippin brácha, který působil celý divně. Pippa vyběhla z úkrytu za mnou. Byla jsem jí celkem vděčná, protože sama jsem netušila, kde tu v lese, co mají. Ani jsem netušila, kam bych pořádně šla, kdyby má přítelkyně zůstala v úkrytu. "Nevím," odvětila jsem mírně zmateně na její otázku, co se stalo. "Promlouvala ke mně Smrt... Ale bylo to zvláštní. Jako bych stála vedle ní a ona na mne mluvila. Ale zároveň jako by byla jenom v mojí hlavě a daleko ode mně... Divné," snažila jsem se jí to vysvětlit, ale moc mi to nešlo."Řekla mi... Řekla... Moje smečka už neexistuje. Rozpadla se. Alfa ji asi opustil," dodala jsem po chvilce ticha. Netušila jsem jak na to reagovat. Byla jsem spíš zmatená z celého zážitku, než smutná z konce smečky. Zpráva o konci mne sice zasáhla, hory jsem milovala a domů jsem se jednou chtěla vrátit. Na druhou stranu jsem k těm vlkům necítila žádný závazek. Alfu jsem nikdy nepotkala, Nym smečku opustila, matka a bratři také. Jediný kdo tam za něco stál byl Ling.
Byla jsem pořád zmatená a vyválení se na zemi v úkrytu nepomohlo mému kožichu k tomu, aby byl čistější. To mě vytáčelo. "Mohla bys mi prosím ukázat, kde se tady myjete? Můj kožich vypadá příšerně a asi mě to dovádí k šílenství," řekla jsem nakonec s povzdechem, jako by se nic nestalo. Jako by můj záchvat byl něco naprosto normálního. Jenomže nebyl. Možná to má něco společného s tím, že jsem Smrt potěšila. Uctívám jí jako jediná z naší rodiny a to něco znamená. Musí to pro ni něco znamenat.

Překusování masa mě bavilo. Měla jsem fakt hlad, takže jsem se ani extra neupejpala, ale dbala jsem na to, abych se úplně nezašpinila. Byla jsem přeci jenom pořád dámou. Pippa byla nadšená, že mě vidí a její brácha vypadal v pohodě. "Těšímě," prohodila jsem k němu, ale vypadalo to, že má víc starostí s vlčetem, které bylo kus od něj. Obrátila jsem tedy svou pozornost na Pippu. "Jsem ráda, žes ho našla a trefila jsi domů," prohodila jsem vesele a usmála s na ni. "Navíc jsem si řekla, že na cestu domů mám času dost," dodala jsem ještě, abych odůvodnila, proč jsem přišla tak brzo.
Následně promluvilo to vlče vedle Alfreda. Koukla jsem se na Pippu stylem "Co to je za mrně?", ale nahlas jsem nic neřekla. Pokračovala jsem v jídle a nenechávala se rušit mrnětem ani Alfredem, který se taky pustil do jídla. Vypadal celkem dost hladově. A rozhodně neměl tak vybrané způsoby jako já.
Pak začali odcházet dospěláci. Jedna vlčice prohlásila ať se chováme jako doma. Maple ji pak následovala se slovy, že tu můžeme klidně zůstat nebo se přidat do smečky. Pohlédla jsem na Pippu. Znělo to celkem lákavě tu zůstat. Aspoň nemusím domů spěchat. Dojedla jsem svoje jídlo a pomalu se posadila. Začala jsem si olizovat tlapky a náprsenku, abych byla čistá. "Možná bych se zašla někam umýt, pokud tu máte někde nějaký potok nebo jezírko?" prohodila jsem směrem k Pippě. Pak jsem se k ní naklonila. "Rozhodně tu nechci zůstávat jako hlídačka nějakýho ztracenýho mrňouse, chápeš mě ne?" zašeptala jsem přítelkyni do ucha a pak se od ní zase odtáhla.
Chtěla jsem vyrazit hned, ale něco mě zarazilo.
Moje tělo upadlo na zem a začalo se třást. Oči se mi protočily v důlcích. "Je tady... Je tady..." zachroptěla jsem.
Cítila jsem chlad. Podivné mrazení po celém těle, které se mi rozlévalo do žil. Nepříjmně se mi zařezával do těla i do mysli. Byla to "Smrt," zaskřehotala jsem. Slyšela jsem její hlas, který si nalézal cestu až do mého nitra. Mluvila o tom, jak můj Alfa odešel a smečka zmizela. Říkala mi rázným hlasem, že se nemám vracet domů, že tam na mne nikdo nečeká. Smečka se rozpadla a já neměla žádný domov. Chlad mě přímo škrábal a trhal na kousky. Smrt pokračovala s velkým potěšením v hlase. Starling a všichni ostatní, že prý dostali podobný vzkaz, a že doufá že její slova pochopíme jako varování. Nikdo by se neměl usídlit poblíž Smrti, pokud nehodlá dostatečně respektovat ji a to, co představuje.
Moje očka se vrátila zpátky do normální polohy. Tělo jsem měla celé rozbolavělé, těžko říct zda škubáním nebo magickým spojením, které jsem měla se Smrtí. Pomalu jsem se začala zvedat do sedu. "Měla... měla... měla bych se jít umýt?" vysoukala jsem ze sebe trochu zmateně. Netušila jsem, co se to se mnou stalo. Cítila jsem jen podivnou prázdnotu, že už nemám smečku. Ano, moje rodná smečka mě moc nezajímala nikdy, ale byl to domov. A být bez domova bylo snad ještě horší, než mít špatný domov. Netušila jsem, co si mám počít. Rozhodně jsem ovšem nechtěla sedět v jeskyni s tím usopleným mrnětem a mírně natvrdlým bráškou Pippy. Chtěla jsem vypadnout.
Vrávoravým krokem jsem zamířila ven z úkrytu. Motala se mi hlava a bylo mi šoufl.

//Sarumenský hvozd

//Sarumen

Následovala jsem vlčici. Mluvila o Ragaru jako by to byl ráj. Ano, byl to ráj, pokud si vlk odmyslel celou tu bandu blbečků a pipinek, které se hlásili ke stejné smečce jako já. Ale však nikomu jsem nemusela říkat, že je tam smečka do které patřím. No to už teď nezachráním, ale mohla bych zkusit něco jiného. "V létě je to tam nádherné to je pravda, škoda jen že mám na pozdní léto a podzim tolik špatných vzpomínek," porhodila jsem smutně a povzdechla si. "Moji rodiče zmizeli z mého života v té době, víš," dodala jsem roztřeseným hlasem. Byla to v podstatě pravda. Zmizeli, pohádali se, rozešli se, opustili mě. Na druhou stranu moje slova mohla evokovat mnohem horší osud mých rodičů, než jenom hádku. Nechala jsem na vlčici, jak to pochopí, ale skrytě mi bylo jasné, že to pochopí tak, že zemřeli a bylo mi to jedno.
Jejich úkryt nebyl tak chladný jako náš. Dělil se do několika chodeb a Maple mě vedla do jedné z nich. Nakrčila jsem mírně čenich. "Je to tu... hezké," řekla jsem po pečlivé volbě slov. Bylo tu celkem málo světla, v podstatě skoro žádné. A navíc tu bylo děsně vlhko, což může být v parném létě fajn, ale v zimě nic moc. Ťapkala jsem dál za Alfou tohoto prostranství. Uviděla jsem plameny ohně, který konečně osvětlil prostor, kde sedělo několik vlků. Zahlédla jsem Pippu a radostně zamávala ocasem. "Zdravím," broukla jsem v podstatě ke všem a pak se mírně uklonila s přední tlapkou elegantně předsunutou. Maple mi nabídla místo u ohně a kus žvance. Moje bříško se hned ozvalo, takže jsem dlouho neotálela. "Děkuji za velkorysost," prohodila jsem a dál se o Alfu nezajímala. Ukousla jsem si kus masa a dotáhla ho k ohni a Pippě. Zde jsem se mírně přitočila ke kamarádce a "objala" ji krčním objetím. Nakonec jsem se svalila na zem a pustila se do jídla. Měla jsem tak obrovský hlad. Mluvení jsem nechala na Pippě.

Vlčice prohlásila, že je to ode mne hezké. Pak prohlásila něco mnohem zajímavějšího. Pippa tu opravdu byla a dokonce mě tahle Maple zvala do úkrytu. "Oh... Děkuji, cesta to byla více než náročná," prohodila jsem s úsměvem. Už jsem málem chtěla říct, že jsem sem přišla s bratry, kteří mi lezli na nervy. Ale teď si můžu vymyslet naprosto jiný příběh. Můžu jim napovídat, co budu chtít. Kdo by ro zpochybňoval? Nechala jsem si proto informaci o bratrech o sebe. Stejně jsem počítala s tím, že už se nevrátí. Sirius byl na to až moc velký egoista, než aby uznal chybu v tom, že vyběhl do naprosté tmy a deště. Alastor se zase nevrátí bez svého dvojčete. Ohlédla jsem se do lesa, kam bratři zmizeli a pak se pohledem vrátila zpět k vlčici. Moje tlapky ji následovaly směrem, který udávala.
Začala se mne ptát na informace ohledně mojí smečky na severu. "Život v horách je dokonalý. Miluju zimu a sníh," prohodila jsem vesele. "Ale smečka stojí za starou grešli. Popravdě jsem tam již měsíc nebyla. Ale pokaždé, když jsem byla na území smečky nikdo tam nebyl. Je to zválštní," řekla jsem zamyšleně. Byla to pravda. Na území Ragarských hor nebo Ageronu jsem se vracela s železnou pravidelností, ale nikdy jsem tam nikoho nepotkala. Jako by se mi všichni záměrně vyhýbali. Následovala jsem Maple do jejich úkrytu.

//Úkryt

"Ale, ale..." zmohla jsem se jen na slabý protest když i druhý brácha vzal čáru. Ne že by mi to nějak extra vadilo, ale trochu se mě to dotklo. Pff. A pak že je unavený a hladový. Lhář je to! Odfrkla jsem si a pomalým krokem se rozhodla jít víc prozkoumat území, protože evidentně v téhle smečce chodili všichni pomalu, když se tu ještě nikdo neukázal.
Ušla jsem ovšem jenom pár kroků, když jsem zahlédla vlčici, která vyapdala, jako by ji rodiče slepili z několika kožichů. No vypadala odpohledu ošklivě. Ne každýmu je dáno. Nakrčila jsem čeníšek a zůstala stát. Chtěla jsem to nechat na vlčici, aby si ke mně přišla. Navíc jsem nechtěla riskovat, že mě někdo vynese v zubech. Po krátké promluvě od vlčice, se ukázalo, že se jedná o místní Alfu. Super ta by mi mohla pomoct. "Já jsem Rowena. Pocházím z Ragarské smečky na severu a hledám tu svou přítelkyni Pippu, která by tu někde měla bydlet. Pozvala mě sem na návštěvu, tak jsem přišla," prohodila jsem slušně a mírně jsem pohupovala ocáskem. Neviděla jsem důvod, proč by mě tu vlčice pár dní nenechala, ale nehodlala jsem jí dávat zámiňku, aby to udělala.

Podívala jsem se na Alastora. "Já nevím jak se to určuje... Ale asi máš prostě tu magii, kterou měli rodiče ne?" navrhla jsem jako možnost nějakého vysvětlení. Pokud já měla elektřinu, bylo to jednoznačně kvůli mámě. Alastor a Sirius tedy budou mít buď magii země nebo taky elektřiny. Ale kdo to mohl říct s jistotou. Mohla bych se na to někoho zeptat, jak to funguje... Zastříhala jsem ušima a uslyšela Siriuse jak se dohaduje s Alastorem. Pak se ten malý zmetek pustil i do mě. "Řekla mi horší věci," prohodila jsem smutně. Nehodlala jsem se s ním dohadovat. Jestli na něj máma řvala, pravděpodobně si to zasloužil, ale i tak mi ho bylo líto. Sama jsem se cítila špatně když se pustila do mě a pak se poštěkala s tátou přímo předemnou a oby se chovali, jako bych tam ani nebyla. Otočila jsem pohled od brášků, aby neviděli že se mi po tváři kutálí jedna osamělá slzička.
Náhle jsem zaslechla "Půjdu" a když jsem se otočila Siriusův zadek mizel ve tmě. "Neblázni, je to nebezpečný," křikla jsem za ním, ale byl už moc daleko aby mě slyšel. No a já za ním rozhodně nehodlala běžet, abych ho zastavila. Pohlédla jsem na Alastora, který z toho musel být více než vyděšený. "Neboj, já tě nikdy neopustím a přijdu tě vždycky navštívit. A až si odpočineme a najíme se, tak tě odvedu domů jo?" broukla jsem a přišla se k bratrovi pomazlit. Otřela jsem se mu hlavou o bok a čekala jsem, co na to řekne.

Naštěstí jsme dorazili do lesa ještě za světla. "Vidíš, tady se nemáme čeho bát," řekla jsem Alastorovi a usmála jsem se na něj. Byla jsem ráda, že se trochu uklidnil, i když Sirius moc nepomáhal. Jako by mu všechno vadilo. "Jestli tě tak moc prudíme, měl jsi zůstat někde v lese," zabručela jsem si spíše pro sebe.
Obrátila jsem se směrem do lesa a protáhle jsme zívla. Byla jsem celkem unavená a ráda bych se někam natáhla, ale rozhodně jsem to nechtěla zalomit tady na hranicích. Určitě někdo brzo dorazí. Nakrčila jsem čeníšek a pátravě prohlížela okolní stromy. Nikdo ovšem nepřicházel. Sirius si začal stěžovat, jak ho mamka odkopla a že se nechce vázat na smečku. "Vítej v klubu," prohodila jsem. Nebyl totiž první vlče, které máma odkopla. Evidentně. "No tak můžeš jít rovnou teď," zabručela jsem ještě nasupeně. To jeho vytahování mi lezlo na mozek. Dost mě to otravovalo. Navíc jsem na Pippu a její rodinu chtěla udělat nějaký pěkný dojem. "Každý by se jí měl bát," prohodila jsem neurčitě, jako bych schovávala nějaké temné tajemství.
Pak se bráškové začali bavit o magiích. Matka ovládala elektřinu, jak poznamenal Sirius. Alastor zase vyjádřil nadšení z magie země, kterou ovládal táta. "Já nevím... Magie země je taková... mhe," zabručela jsem mírně roztržitě a navrátila se ke sledování okolí. Někdo přece musí přijít ne? Jestli tu vůbec bydlí Pippa že jo...

//kopretinová louka

"Už tam skoro jsme Alíku," prohodila jsem k bratrovi a přikročila k němu. Čenichem jsem do Alastora šťouchla a povzbudivě se na něj usmála. V lese bylo aspoň trochu klidu a nepršelo na nás. "Auuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu," zavyla jsem medovým hláskem, který se rozléhal po celém lese a oznamoval náš příchod. Pro každé ouško musel být můj hlásek opravdu lahodný. "Snad se tu někdo bzo objeví. Možná Pippa a dá nám něco jídlu, třeba i ukáže úkryt," povzbuzovala jsem brášku, který se zdál celkem dost utahaný.
Sirius si stál za tím, že nejde tam kam máma píská. "Ale jdeš. Já třeba ze smečky odešla a hledám si nový domov, který by mi vyhovoval," řekla jsem a tvářila se jako by to byla ta největší pravda. Byla to lež, ale to bráškové nemohli tušit. Čumáček jsem namířila k obloze a vzdorovitě našpulila tlamičku. Byla jsem z nich ta nejodvážnější. A proč neodejít ze smečky. Nic mě tam nedrží. Mohla bych ji prostě opustit a vymyslet si nový příběh, nový život. Bydlela bych tu s Pippou... A mou matkou by byla samotná Smrt? Ta myšlenka se mi zalíbila.
Sirius nadále zpochbňoval, že by mě měla Smrt ráda. "Já ji popravdě uctívám bratříčku," zavrčela jsem na něj. Otočila jsem se na nejstaršího batra a v očkách se mi zalesklo. "Dala mi několik znamení, že jsem vyvolená. Ale jestli mi nevěříš tak běž, jestli se nebojíš a zeptej se jí sám," prohodila jsem důrazně. Pokud není srab tak půjde, ale co když byl srab?
Otočila jsem svůj pohled na Alastora, který byl mnohem příjemnějším společníkem. "Určitě ti Smrt taky vyjeví tvou magii... Podle mě to bude něco naprosto bombastického, ne tráva jakou má tatínek... Hmm... Podle mě zvládneš spoustu magických věcí až trochu povyrosteš," řekla jsem vesele a zavrtěla ocasem. Siriuse jsem ignorovala.

//Ohnivé jezero

Pryč od toho jezera klusala jsem svižně. Alastor evidentně pořád držel mámu a tátu jako ty nejlepší na světě. Nehodlala jsem mu krást iluze. "Jasně, že mám naše ráda a vás dva a Nym, ale rozhodně je ve svém životě nepotřebuju. Vás dva jo, vy jste moji bráškové... Ale zbytek," prohodila jsem a zavrtěla hlavou. Nepotřebovala jsem ani otce, ani matku, any Nym. Nebyla to nenávist nebo odpor, který k nim očividně cítil Sirius. Já je měla ráda, ale nechtěla jsem se jim držet za zádelí, když o mě neprojevovali dostatečný zájem.
Sirius se začal naparovat, že nepotřebuje dozor mámy a že toho taky hodně procestoval. Jen jsem se zasmála jeho vlastnímu egu. "Jenže u Smrti si nebyl a když máma pískla opustil si smčku a skončil v jiný, kterou ti taky vybrala máma," řekla jsem se smíchem v hlase. "Si neuvědomuješ, že máma řídí každý velký krok v tvém životě?" zeptala jsem se a obrátila hlavu na bratra, který se mi zdál víc a víc jako malé ubrečené vlče, které se jen vytahuje."A kdybych nebyla favoritka naší kmotry, proč by mě nechala použít magii elektřiny, když podle všech to zvládneme až budeme dospělí... Nebo si snad taky objevil svou magii? To asi těžko, jinak by ses nám s tím už pochlubil," dodala jsem kousavě. Sirius mi začínal víc a víc lézt na nervy. Jenom toho moc nakecal, ale skutek utek. Měla jsem jít jenom s Alastorem.
Na konci louky byla podivná věc z kamenů, ale tu jsem neřešila. Víc mne lákal les. Snad tu bude Pippa. Na chvilku jsem se zastavila a pak hrdým krokem vykročila směrem do lesa. Netušila jsem, co mne tam čeká. Snad něco k jídlu?

//Sarumenský hvozd

//Středozemní pláň

Došla jsem k velké zamrzlé ploše. Bráškové se bavili o nějakých věcech pro dospěláky. Poslouchala jsem je jenom na půl ucha, protože jsem řešila zajímavější problém. Viděla jsem před sebou dva lesy. Pippa neříkala, že tu jsou dva! Co to jenom říkala o místě, kde bydlí. Namáhala jsem si mozeček, ale nebyla jsem schopná si cokoliv vybavit. Pippa mluvila jen o tom, že bydlí v Sarunemu. A já naprosto netušila, kde Sarunem je... Otočila jsem se na brášky.
Sirius zrovna mluvil o tom, že je nejlepší být ve třech. A pak se významným pohledem zahleděl na mě a dodal, že jsem byla ještě bažant nebo co. "Narozdíl od vašeho držení se mámina ocasu jsem procestovala pěkný kus světa s Noroxem a navštívila Smrt, která mi dala dáreček... Asi budu její nejoblíbenější kmotřenka," odsekla jsem Siriusovi. Jednou v životě jsem byla v něčem první já a on ne. Bylo mi jasné, že u Smrti předemnou nebyl, protože by už dávno vykvákal Alastorovi jak vypadá... A taky by Smrt nevypadala tak zaskočeně, když mě viděla. Švihla jsem ocasem. Nejstarší brácha pak prohlásil něco o tom, že takhle je to nejlepší jenom my tři. "Rozhodně je lepší být bez dospěláků," odvětila jsem a vrátila se pohledem k lesům. Byla jsem trochu ztracená a tak jsem šla opravdu pomalinkým tempem. Naštěstí tu bylo cítit spousty pachů a všechny šly jedním směrem. Bingo! Zaradovala jsem se a vyrazila za stopou.

//Kopretinová louka