Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stála jsem rozkročená, jak jsem to výdala u mámy, když se jí někdo nelíbil. Mírně se mi naježila srst na krku. Nebyla jsem ovšem odhodlaná Noroxovi ublížit. Nevěděla jsem ani pořádně jak. Magie byla mou druhou přirozeností, takže přijít jí na kloub by asi nebyl ten problém, ale i já sama si uvědomovala, že první zášleh elektřiny způsobily moje emoce a ne nějaká chuť něco udělat. K sakru já ani nevěděla, že to s magiemi opravdu umím. Norox evidentně prokouknul, že nejsem úplně nejlepší v tom, o čem tvrdím, že jsem. Nemělo cenu za tloukat. "Možná, že nemám. Ale to neznamená, že tě ta rána nepraštila," prohodila jsem veselým hlasem a vyplázla na něj jazyk. Můj postoj se povolil z bojovného do nenuceného.
Vlk předemnou ovšem pěnil. Asi ho ta ukázka magie vytáčela víc, než si připouštěl. Můj pocit jisté sebejistoty ovšem neměl nic společného s ním. Až doposud jsem žila tím, že jsem malé bezbranné vlčátko, se kterým si každý může dělat co chce. Byla jsem malá, slabá a pomalá. Nevyrovnala jsem se bratrům ani ostatním vlčatům. Magie mi ovšem dávala to něco, co ze mě dělalo někoho výjimečného. Někoho, kdo už není jen malou prďolou zastrčenou někde v rohu. "Promiň," řekla jsem nakonec rezignovaně. Neměla jsem úplně důvod se mu omlouvat, ale něco mě nutilo. Nechtěla jsem, aby se na mě zlobil. Všichni se na mě jenom zlobí. Ale ty nesmíš! Mírně jsem odvrátila pohled, což vedlo k tomu, že jsem neviděla, jak se rozeběhl.
Stihla jsem vydechnout jen poděšené "ach", když jsem se ocitla v podivném světě, který se otáčel. Na zátylku jsem cítila bolest, jako by mi něco roztrhlo kůži a kameny se mi zarývaly s každou otočkou do těla. Zastavení přišlo s dalším povzdechnutím a naprostým podvolením mého těla. Po použití magie jsem byla slabá a fyzická energie vydaná na to, aby se svět přestal točit tomu nepomohla. Cítila jsem v čenichu krev a pálení mi napovědělo, že se mi otevřela někde na krku rána. Těžko říct, co ji způsobilo. Možná Noroxovi zuby, možná ostré kameny. Jednooko si mě prohlíželo, než mi na čenichu přistála facka. Snažila jsem se zakrýt vlastní tlapkou, abych nedostala dalšího facana. Zhluboka jsem oddechovala. Chvilku jsem se cítila zase jako malé vlče, které potřebuje bezpečí a ochranu, aby se nezhroutilo. Oči se mi zalily slzami, ale já si nedovolila plakat. Jednou jsem se zařekla, že plakat nebudu a tak to prostě bylo. Ucítila jsem jak mě tahá za ucho a prohlašuje, že mě nechá být. Nadzvedla jsem hlavu a otřela se mu čenichem o pravou stranu čelisti a tváře, načež jsem se mírně zavrtala do jeho srsti na krku a zhluboka vdechovala jeho vůni. Cítila jsem žleznatou vůni, těžko říct zda jeho vlastní nebo to byla vůně zaschlé krve a taky podivnou vůni plápolajícího ohně. Uklidňovalo mě to.

První závan elektřiny mě přiměl k mírné malátnosti. Moje magie se probudila jako tenkrát. Náhle a s poměrně silným vyčerpáním. Poprvé jsem magii použila, protože jsem se bála, že umřu. Teď jsem ji použila, protože jsem v sobě cítila vztek a naštvání. Opravdu je mou magií elektřina. Nevymyslela jsem si to! Byla jsem nadšená z poznání, že mám konečně moc, kterou jsem vždycky chtěla. Sice má moc pocházela od matky, ale čert to vem. "To byla moje magie, pokud jsi to nepoznal. Jsem celkem silná magička a pokud moje kmotra nelhala mám v sobě mnohem víc magie, než se zdá," prohodila jsem na Noroxovu nedokončenou větu.
Co jsem vlastně chtěla dělat. Netušila jsem. Z nějakého důvodu jsem se začala cítit nad věcí a neporazitelně. Před chvilkou mi jednooký vlk naháněl trochu strach, protože jsem nechápala, co po mě chce. Teď jsem věděla přesně, co chce. Ale necítila jsem se jako jeho oběť, cítila jsem se mu rovná. Fyzicky jsme se nemohli měřit, to bylo jasné už z prvního pohledu. Já byla malá a celkem slabá. On byl silný a podle pohybů i mrštný. O jeho rychlosti jsem nepochybovala, tu jsem měla tu čest poznat už dávno. "Přece si nemyslíš, že jsem nějaká hej počkej, co ti dá všechno na počkání ne?" Zazubila jsem se a v očích mi zablesklo. Objevení nové síly jako by mi umožnilo se odpoutat od strachu a otevřelo nové možnosti. Co všechno vlastně umím? Smrt říkala, že mám ještě další magii... Ale jakou?

Přestávalo se mi to líbit. Byla jsem naštvaná, že ničemu nerozumím. Jak mám tyhle věci chápat. Proč prudí? Co chce? Normálně jsem měla Noroxe celkem i ráda, ale teď se choval jako pitomec. Nechápala jsem proč mě kouše a je na mě zlý. Však jsem mu nic neudělala ne? Začínala se ve mně vařit krev. Byla jsem celkem popudlivá, co se týkalo mojí inteligence. Vždycky jsem si přišla jako ta chytřejší, takže se mi nelíbilo, když ze mě někdo cíleně dělal blbečka.
Norox naštěstí seskočil. Pomalu jsem se začala sama zvedat. V jeho přítomnosti nebudu když se chová jako blbec. "No když už jsi skončil být naprosto neschopným ho...." začala jsem, ale to už mě držel za ocas a silně mě zatáhl. Měla jsem pocit, že mi ocas urve, ale naštěstí mě ten pohyb jenom prudce vyvedl z rovnováhy. Stála jsem částečně na zadních a pomalu zvedala přední tlapky, když zatáhl, takže jsem sletěla z balvanu na zem. Jako by mě chtěl dostat do lepší pozice stoupl si zase nadě mě a přimáčkl mě k zemi. Byla celkem teplá. Vyhřátá od sluníčka. V dálce jsem uslyšela hrom. Někde se to začínalo celkem dost točit a já rozhodně nechtěla zůstávat s tímhle magorem, pokud má přijít bouřka. Nenechám si ušpinit kožich.
Zalapala jsem po dechu, když mi zatlačil na packy. Jeho slovům jsem moc nerozuměla. Mluvil o nějakém píchnutí, ale já to nechápala. Znala jsem včelí píchnutí, ale to rozhodně nebylo nic příjemného. Snažila jsem se to přežvíkat ve svém mozku. Slovo sex jsem nikdy neslyšela, ale tak nějak mi to pomalu docházelo. Nebyla jsem tak tupá a nevšímavá, jako většina ostatních vlčat. Bylo mi jasný, že když vlci mají mezi nohama tamto a vlčice zase ono, tak že to má nějaký význam. Nebylo pak těžké dát si dvě a dvě dohromady, když stál nademnou v pozici, která tomu nahrávala. On mi tam chce strkat tamto? A bude se mi to líbit? Nevěřila jsem mu. A rozhodně jsem nechtěla, aby to bylo podle jeho podmínek. "Tak to by ses měl začít chovat slušně ne?" zavrněla jsem pod ním. Moje emoce vybublaly na povrch a z mého nitra jako by vybouchl záblesk energie. Zasáhl přímo Noroxe do břicha, jelikož tak hloupě stál rozkročený přímo nad mým tělem. Využila jsem situace a vysmekla se z pod něj. Netušila jsem, jak dlouho moje magická síla přetrvá.
Už jsem věděla, co Norox chce. A rozhodně jsem mu to nechtěla dát zadarmo. Byla jsem ovšem zvědavá, jak daleko až chce zajít. Ale taky jsem chtěla vědět, jaké to je. "Tak si pro mě pojď, když mě tak moc chceš," zavrčela jsem a mírně se nakrčila. Byla jsem menší než on a rozhodně hubenější. Byla jsem menší než většina vlků už od malička, takže moje snaha o předstírání bojového postoje musela působit spíše komicky.

Moje strčení evidentně dostatečně nezabralo. Spíš do mě Norox narval hnátu, takže mě mírně poškrábal. Necítila jsem ovšem krev, takže mě spíš jenom odřel. "Dávej bacha ty pitomče," zavrčela jsem na něj. Sice jsem ho někde v koutku svého naivního srdéčka měla ráda, ale svůj dokonale čistý kožíšek a tělo bez sebemenší odřeninky nebo jizvičky jsem měla minimálně stejně ráda. Jenomže to mi už Norox ránu čistil, což bylo popravdě trochu divný, protože mě takhle naposledy čistila máma. Od té doby už ovšem uběhla spousta ročních období a já se vždy čistila sama. "Co by mi jako mělo docházet," zabručela jsem trucovitě a otočila na něj hlavu, abych mu viděla přímo do očí. Na měsíc jsem zapoměla. Trochu mě vytáčelo, že nemám ani ponětí o čem to mluví, protože jsem si přišla jako tupé vlče. Jenomže já už nebyla vlčátkem. Moje očka se začala částečně barvit do podivně světle zelené barvy.
Najednou mi zatlačil na tlapky. Asi si neuvědomoval kam šlape. Tenhle šutr prostě nebyl dost velký pro dva vlky. Měl by si zalézt na nějaký jiný, jinak mě tu ušlape. Norox mluvil o tom patřit někomu a být s někým. Pak taky zmínil Smrt, ale já ho absolutně nechápala. Když se mi snažil odstrčit ocas stranou, což jsem nechápala proč, mrskla jsem ho jím jako vlajkou přes čenich. Můj ocásek byl prostě delší a blbě se ovládal. "Fakt nechápu o čem to mluvíš," řekla jsem už vážně vytočeně. Neměla jsem ráda hry. Netušila jsem, co po mě chce nebo proč se najednou chová tak divně. Dřív si udržoval odstup, jako bych ho mohla zabít tím že na něj kýchnu, a najednou tu stál nademnou olizoval mi rány, které sám způsobil a šahal mi na ocas.

Kožich mi pomalu schnul a já začínala cítit jak otravné vedro mi je. V horách mi takové vedro nikdy nebylo. Tohle je k zbláznění. Mrskla jsem ocasem, který byl pořád delší než by měl mít. To mi už asi zůstane na věky věků. Norox se začal ospravedlňovat, že mě v té vánici hledal, ale nenašel. "Tak to jsi nehledal dostatečně. Musela jsem si pomoct sama elektřinou, jinak bych tam chcípla. Ještě štěstí, že jsem nadanější než většina ostatních v mém věku," prohodila jsem uraženě a sjela ho pohledem plným opovržení. Mohla jsem tam tenkrát umřít. On se na mě přece vykašlal. Na druhou stranu se mě aspoň pokusil najít, pokud je pravda co říká, což je víc než udělali moji vlastní rodiče. Ucítila jsem jak mi přejel po tváři čenichem. Na chvilku jsem ztuhla, ale neřekla jsem ani neudělala nic, abych se nějak bránila. Jen jsem mírně nakrčila jsem čenich a pokračovala v očistě tlapek. Když jsem byla spokojena položila jsem je na kámen vyhřátý od slunce a prohlížela si jejich lesk v pomalu umírajícím světle.
Zvedla jsem pohled k obloze. Noroxe jsem mírně ignorovala. Byla jsem nakrknutá, jak to mladé vlčice umí, když není úplně po jejich. Navíc jsem se cítila zrazena tím, že mi slíbil, že mne naučí lovit a nic z toho. Přelétla jsem nebe a uviděla měsíc, který byl divně do růžova. "Koukni," prohodila jsem k Noroxovi aniž bych vnímala, kde stojí nebo co dělá. Sledovala jsem podivnou barvu měsíce s mírně nakloněnou hlavou, nešlo mi to na rozum... Ta barva byla divná. Najednou jsem uslyšela odraz. Nestihla jsem ani zareagovat a Norox už se tyčil nademnou. Zakousnul se mi do krku. Na chvilku jsem pocítila strach. Jen na malinkou vteřinu. "Si myslíš jak nejseš nebezpečnej," zasmála jsem se. Nezdrhla bych mu, ani kdybych chtěla. Navíc mě zajímalo, co to vlastně chce. Byla jsem švorc, bez úkrytu nebo pořádnýho kusu kýty. Silně jsem posunula svoje boky do leva. Narazila jsem do jeho tlapky, ale netušila jsem zda moje síla stačila k tomu, abych ho vyvedla z rovnováhy a on z kamene spadl nebo jsem ho jen trochu odstrčila.

//Já se nebudu ani pokoušet o cizí jazyk

Zírala jsem do otevřené propasti, která se nacházela pod mými tlapkami. Zázrakem jsem do ní sama nespadla, když jsem se rozeběhla ze stráně dolů. Zajisté v tom musela mít prsty nebo spíše tlapky moje kmotra. Zřítit se do nějaké podivné díry by mne určitě nenechala. Zachránila mi život, když moje tlapičky zastavila přímo tady na hraně. Zvláštní, že jsem nevycítila její přítmnost, normálně to zvládám celkem obstojně. Zhluboka jsem se nadechla a pak vyfoukla všechen vzduch ven. Zvažovala jsem, zda se vydat zase nahoru na svach a nebo zda nebude jednodušší díru obejít. Zvolila jsem nakonec druhou variantu a začala se pohybovat opatrně po obvodu díry.
Znovu a znovu jsem kladla tlapku za tlapkou v pomalém a pořádně propočítaném tempu. Závrať jsem neměla, ale i tak jsem se obávala pádu z nepozornosti. Zastavila jsem se asi v půlce, abych si trochu odpočinula. Záře slunce mě přímo oslepovala. Zrovna dneska by to přímo lákalo ke znuděnému válení se, ale já si musela vybrat zrovnika dnešní den na procházku do neznáma. Znovu už takovou ptákovinu neudělám. Zavrtěla jsem hlavičkou a pak se opět dala do pochodu. Za chvilku už jsem byla na druhé straně. Zadívala jsem se zpátky, abych si díru zapamatovala a uložila si, že tomuto místu se musím vyhýbat. Zasmála jsem se vlastní blbosti a rozeběhla se zase dál.

Následovala jsem podivný puch. Ve vzuchu létal tu něčí duch. Neznala jsem původce tohoto zápachu, ale nechala jsem se vlákat do nory. Nehodlala jsem se obávat téhle smrduté potvory. Rozhodně jsem se jí nebála dostatečně. Kráčela jsem proto norou více než statečně. Možná jsem neměla do nory vcházet. Jenomže teď jsem netušila kudy odcházet. Nějak jsem se v té motanici cest ztratila. Orientačního smyslu jsem evidentně pozbyla. Zatříhala jsem oušky a čenichem vdechla vzduch. Dál do nory táhl se ten divný puch. Tlapku za tlapkou kladla jsem pečlivě. Očky jsem kroutila až bolela mne palčivě. V tom zahlédla jsem zrzavý kožíšek. Nebyl to ovšem kde jako voříšek. Byla to lištička, která tu spala. A já v té temnotě ani nedutala. Bála jsem se, že když lišku vzbudím, tak že se vyplaší a po krku mi zkousne. Jenomže její norou jen tak někdo skrz neproklouzne. Opatrně tlapkou dloubla jsem do těla. "Omlouvám se, že vás budím, ale ani nevím jak jsem se tu poděla." Liška se zvedla ve své celé kráse. Byla po zimě trochu pohublá v pase. Mírně jsem se uklonila. "Kudy byste mě z nory vyprovodila?" Otázka jakou jen vlče může položit. Dospělý vlk by věděl jak z nory se vyplížit. Liška mi tlapkou ukázala. Švihla jsem ocáskem a pryč upalovala. Liška za mnou neřekla ani slovíčka. Místo mého pronásledování stočila se do klubíčka.

Probudila jsem se zase tady. Nesnášela jsem to tu. Byla jsem už skoro dospělá, tak proč se sem pořád vracet. Už jsem nebyla děcko, které by mělo někomu dávat své mléčné zoubky. Proč tu pořád jsem! Už jsem dospělá! "Halooo!" křikla jsem. Byla jsem zase na té pláži, která byla posetá zoubky, které se tu všude povalovaly. Nelíbilo se mi to tu. Neměla jsem to tu ráda. Mořský vítr byl příjemný. Slunce hezky hřálo na kožichu. Dokonce jsem i slyšela ptáky, jak si prozpěvují. Něco mi tu ovšem nehrálo. Všechno vypadalo až moc hezky. Až moc... Příjemně. Zhnuseně jsem se zakabonila a začala se rozhlížet. "Halo!" opakovala jsem svoje velice hlasité volání a dožadování se něčí pozornosti.
"O to jsi ty?" Otočila jsem se a uviděla vlčici, se kterou jsem měla tu čest už několikrát. "Říkala jsem si, že tu někdo až moc řve na to že je to tu pro vlčátka," prohodila strašně přeslazeným hláskem. Před tím mi to nedocházelo, ale všechno na ní bylo prostě umělé. Její hlas byl nechutně sladký. Její srst jako by se rozplývala na stranách a já konečně pochopila to, co se mi schovávalo před čenichem celou tu dobu. "Tohle není skutečný což?" broukla jsem znuděně. Jako malá jsem se téhle vlčice bála, ale teď už ne. Byla jsem starší a zkušenější. V podstatě jsem byla skoro stejně velká jako vlčice, která stála předemnou. "Nelíbí se mi to tu. Je to moc umělé. Moc vymyšlené," dodala jsem a rozhlížela jsem se. "Je to iluze. Moje magie." Její hlas přešel na podivně hrubí. Neseděl k ní.
Teď jsem to viděla. Jako by se mi před očima rozbilo sklo, které mi zamlžovalo pohled. Viděla jsem všechny ty nokraje, které se divně mihotaly jako by šlo o nějakou iluzi. Palmy, které jsem minule využívala ke stínu byly v odstínu, který vůbec neodpovídal. Dokonce neházely ani stín. Tahle iluze byla velká, ale rozhodně nebyla nijak povedená. "Není to moc povedená iluze," konstatovala jsem celkem zklamaně. Popravdě jsem tu čekala něco jiného. Něco zajímavějšího a ne nějakou pitomou iluzi. Čekala jsem, že tu bude něco pořádného. Třeba že tu bude nějaká magická bytost, jakou byla Smrt. Ale pokud tohle byla magie iluzí, pak i samotná víla musela být obyčejná. "Jak iluze fungují?" zeptala jsem se a pohlédla na vlčici. "Nejdřív zuby a pak ti to řeknu," zabručela otráveně, jako by jí vadilo, že jsem prohlédla její záměr. Zajela jsem si tlapkou do tlamy. Ucítila jsem poslední mléčný zoubek, který držel na posledních kouscích. Trhla jsem s ním a ucítila krev v puse. Byla to až divně příjemná železná vůně. Vyflusla jsme zub před vlčici na zem a ona se ve své krvavosti vyjímal na bílých zubech, které už mořská voda očistila. "Iluze jsou magie, kterou tě může naučit Život. On toho umí celkem dost," řekla víla a pak se posadila na zem. Bylo to poprvé, co jsem ji viděla sedět. "Můžeš s ní vytvořit něco takhle povedeného, ale na to asi nebudeš dostatečně silná. Na magii musíš totiž projevit trochu nadání a to pochybuju, že máš," dodala ještě, aby si do mě mohla "kopnout". Tiše jsem zavrčela, ale nechala jsem to být. "Brzo budu dospělá. Tohle je snad naposledy, co se vidíme. Sbohem," řekla jsem jí drsným hlasem a švihla ocasem. Krev jsem cítila na jazyku a dokonce mi trochu vytékala po tlamě. "Tak tedy sbohem." Propadla jsem se zpátky do tmy.

//Jelikož vaše dědictví je nula nula prd (aka trauma, špatný vkus na partnery a doživotní smůla na smečku), tak ho klidně nechám bráškům celý stejně je máte radši než Rowenu, kterou ani jeden z vás neviděl půl roku (chybí mi tu theriondepressed)

Ležela jsem na pravé části břicha a boku. Pravé tlapky jsem měla mírně pod sebou a levé hozené na kameni. Ocas mi líně sjel z kamene a vysel dolů. Z konečků srsti mi na kámen ztékala voda, která se vpíjela do hlíny pod ním. Byla mi mírná zima, protože pofukoval slabý vánek. Neměla jsem do toho jezírka lézt, ale to bych pak vypadala jako nějaký bezďák... No, ale já jsem... Ne, ne, ne. Ani náhodou. Já jsem doma všude. Začala jsem si líně olizovat tlapky, abych z nich dostala jehličí a hlínu, které se mi na ně dostali během chůze sem.
Slunce se začalo dostávat na oblohu. Konečně to začínalo pořádně hřát a já měla šanci si konečně vysušit kožich. O přítomnosti Noroxe jsem věděla. Slyšela jsem, že šel za mnou. Jenomže jsem nehodlala působit jako nějaká dementní týnka. Rozhodla jsem se hrát to po svém. "Zošklivěl jsi," broukla jsem s hraným nezájmem a dál pokračovala v olizování si hlíny a bordelu z tlapek. Nehodlala jsem si ho pustit k tělu ani do hlavy. Přeci jenom mě nechal v tom sněhu lovit lasičku jako idiota a pak se vypařil. Jeho další věta zněla zvláštně. Nechápala jsem ji. Mírně jsem nakrčila čenich, jako bych nad něčím přemýšela. "Vystavuju se slunci," odvětila jsem s chladem, který značil mé naprosté nepochopení otázky ani situace, ve které jsem byla. I když jsem byla skoro dospělá, rozhodně jsem neznala všechno, jak jsem si bláhově myslela. "Koukám, že ses z toho sněhu dostal," zabručela jsem mírně uraženě a pohlédla mu zpříma do očí. Hlavu mírně nakloněnou, tlamičku trochu otevřenou a jen mírně jsem si olízla vrchní čelist.

//Sarumenský hvozd

Odcházela jsem z území z kožichem nasáhlým vodou. Sice trochu okapala, ale srst jsem pořád neměla dostatečně suchou, abych vypadala slušně. Ach jo. To jsem nevymyslela dobře. Vypadám jak nějaká socka. Mrskla jsem mírně dlouhým ocáskem a pohlédla zpět k lesu. Záře mne nechávala chladnou. Ať se tam dělo cokoliv, Smrt v tom prsty neměla. Vycítila bych kdyby se má kmotra kolem pohybovala. Tohle dělalo něco jiného a já se obávala, že by to mohlo být až moc nebezpečné. Vrátila jsem se pohledem dopředu a rozpochodovala se po louce. Hledala jsem něco, kde bych se mohla rozvalit na sluníčku. A našla jsem!
Pohled se mi zastavil na podivných kamenech, které stály v dálce. Pomalým krokem jsem k nim zamířila. Nebylo třeba spěchat, ale ani jsem se nehodlala loudat, abych stihla trochu toho sluníčka. Vypadalo to na příjemnou noc, ale těžko říct, zda bych v noci nepromrzla. Ťapkala jsem si loukou, když jsem ve své trase uviděla vlka. Znamého vlka. Kráčela jsem naprosto klidně, ale na tvářičce jsem měla úsměv. "Ahoj Noroxi," broukla jsme za pochodu a prokráčela kolem vlka směrem ke kamennům, které byly za ním. Někdo by se vlka bál, ale já strach neměla. Jeho oko nebo spíše jeho absence mi nenahánělo strach ani odpor. Měla jsem ráda originálnosti a neobyčejnosti. Vyskočila jsem na jeden z kamenů a natáhla se na něj. "Hmm," broukla jsem. Kameny vedle byly naskládány na sobě v podivném tvaru. Zajímavé. Kdo to asi udělal. Můj kámen byl nahřátý od sluníčka a tak jsem doufala, že brzo oschnu.

Poslouchala jsem Pippu a její hlas. Mluvila o tom, že jsou taky bez rodiny. To už mi tak nějak došlo, když jsem zjistila, že tu nemají rodiče. Byly vlčaty přivandrovalci. Nehodlala jsem probouzet její staré rány, které se možná zacelily a tak jsem se na ni jen povzbudivě usmála. "Možná bychom si mohly někde založit vlastní domov. Vlastní smečku," prohodila jsem to jako nápad. Neznělo to zase tak špatně. Mohly bychom mít, co bychom chtěly. A dělat si co bychom chtěly. Na druhou stranu jsem to ovšem moc nepromýšlela. "Rozhodně by se to muselo do detailu promyslet, ale nemuselo by to být až tak moc problematické," dodala jsem se zamyšlením v hlase a pdivným "hmm".
Když se Pippa zasmála nad mou povídkou o bratrovi a těch dvou pindách, nakrčila jsem nahněvaně čeníšek. "To není vtipné," řekla jsem přísným hlasem. "Ať to znamenalo, co chtělo, tak to nesmí dáma říkat prostě... nesmí," zasyčela jsem jako had, který se chystá někoho ušktnout.
Další část konverzace už byla o něco lepší. "Moc toho o něm nevím. Nikdy jsem ho neviděla, ale matka se o něm jednou zmínila. Asi bude slabší než Smrt. A navíc pořádný prevít, máma tvrdila, že jí kdysi dávno něco udělal, ale co... netuším," vysvětlila jsem Pippě a rozhlédla se kolem. "Neměla jsem moc času si s mámou popovídat, abych toho zjistila víc. Odešla když jsem byla ještě moc malá, abych uměla pokládat správné otázky," řekla jsem s úsměvem a pak se obrátila do lesa. Měla bych se fakt jít usušit někam jinam. Slunce už začínalo zapadat. "Půjdu se usušit na nějakou louku kolem," broukla jsem k Pippě. Nechtěla jsem ji nutit, aby šla za mnou. Nechávala jsem to tedy na ní. "Ale pak se vrátím a..." Nestihla jsem doříct větu, když se lesem roznesla záře. "Netuším," broukla jsem a packou si zastínila oči. "Je to váš les, já to zjišťovat nebudu," dodala jsem když světlo trochu pohaslo. Nebyl to můj problém a ať se v tomhle lese dělo cokoli, já se k tomu motat nechtěla. Měla jsem svých problémů dost. Rozešla jsem se tedy z lesa raději pryč.

//Kopretinová louka

Pippa jako by necchtěla věřit, že někomu může nezáležet na rodině. Ale bylo tomu tak. "Poravdě," nadechla jsem se. "Ne že by mi na nich nezáleželo, ale spíš jim nezáleží na mě. Tak nějak nejsem součást jejich perfektní rodinky... Nechtěla jsem opustit otce a jít s matkou. No a otec se asi zhroutil z toho, že se na něj máma vykašlala a tak se nestaral," řekla jsem jí celkem potichu. Nerada jsem takhle sdělovala informace. Pippě jsem ale mohla věřit. Proč se ovšem bavit o minulosti, která byla naprosto nepodstatná.
Mluvila pak o Donovi, což byl něco jako Alfák v jejich smečce, pokud jsem to dobře pochopila. Její otec prý byl Don. Ucítila jsem štípnutí a podrbala si zasažené místo. Pravděpoodbně mě kousla nějaká včelka nebo tak něco. "Takže ty jsi vlastně dcera vedoucího vaší smečky. Jsi celkem speciální," prohodila jsem a dodrbala si bolavé místečko. Pak hovořila o tom, že jí tohle místo nikdy nebude moc chybět a že vlci tu jsou až moc slušní. "U nás v lese to bylo to samé až na dvě slepice, co vyhrožovali bráchovi, že mu něco strčí do zadku," vyřkla jsem to dířv, než jsem si to promyslela. Nechtěla jsem jí to říct, ale něco mě ponoukalo to ze sebe vyklopit. "A nikdo z dospěláků s tím nic nedělal," povzdechla jsem si nakonec. Bylo to zvláštní se takhle podělit o část své minulosti.
Další část hovoru se stočila ke Smrti. "Matka musela něco udělat, aby si Smrt naklonila. A zjevně to fungovalo. Možná je to tím, že máma nesnášela Života... to je brácha Smrti, ale kdo ví," prohodila jsem. Pippa začala být trochu nejsitá. "Co blázníš?" řekla jsem poděšeně. "Jasně, že si tě oblíbí. Vždyť když jsem tě do jejího kultu přijala tak nám dala to znamení a to musí něco znamenat. Přijala obětinu a ještě se zjevila ta věc na obloze. Určitě už ted tě má ráda," řekla jsem odhodlaně a vyskočila na všechny čtyři. Můj kožich tu neschnul, takže ze mě kapala a cákala voda do všech stran. Možná bych měla jít na nějakou louku se vyvalit.

Snažila jsem se nějak usušit, ale bez slunce to šlo pomalu. Ještě štěstí že bylo celkem teplo. Tady na jihu je asi nikdy netrápily hory sněhu a mráz, který zabíjel skoro celý rok. V létě to tu bude nepříjemné. Hnusné vedro... Ale možná v některých horách poblíž by to nemuselo být tak zlé. Rozhlížela jsem se, ale přes koruny stromů jsem nic neviděla.
Z myšlenky mne vytrhla Pippa. Kývla jsem hlavou. "Někteří vlci tomu asi nebudou plni otevřeni," souhlasila jsem s ní a začala si čistit tlapky jazykem, aby byly pořádně čisťounké. Byla jsem celkem kočkovitá ve svém chování a snaze být pořád čistá.
Pippa najednou začala zase mluvit tou hatmapatilkou, které jsem nerozuměla. Trochu mě to vytáčelo, ale nechtěla jsem přítelkyni urazit. Možná by mne to mohla naučit. "Bratři stejně žili v jiné smečce s matkou a otec si pravděpodobně sám poradí," řekla jsem bez sebemenšího zájmu. Bylo mi jasné, že si všechno zařídí, tak jako vždycky. Nebo někde chcípnou, že jo... Začala jsem si lízat druhou tlapku. Pippa ovšem byla víc rozrušená než já. Mě spíše celý zážitek se Smrtí a rozpadem smečky fascinoval, než že by mě dlouhodobě rozrušil. "Možná by to šlo," řekla jsem po chvilce. "Možná bychom mohli ty, já a tvůj brácha vyrazit společně a hledat nějaké místo, kde nás nebude už nikdo otravovat a kde budeme moct vyznávat Smrt, jak se nám bude chtít," dodala jsem nadšeně, protože tenhle plán se mi zamlouval. "Budeme teda muset obrátit na naši stranu pár dalších vlků, ale kdo by nepřistoupil na stranu samotné Smrti, že?" Pohodila jsem ocasem. "Ale jsi si jistá, že bys to tady zvládla opustit?"
Pippa pak ještě zahlásila pár dalších vět. Jen jsem pokývala hlavou. To že mi Smrt vnikla do hlavy a předala mi informace, muselo něco znamenat. Přítelkyně měla pravdu. Měla bych tomu přijít na kloub. "Asi se ji vydám navštívit, abych zjistila, co se stalo," řekla jsem vážným hlasem.

Voda byla příjemná. Čistila jsem si kožíšek opravdu pořádně, takže se barva tůňky změnila do trochu nahnědlé, jak se v ní rozpouštělo bahno a krev, které jsem měla nabalené na srsti. Neměla jsem se tak moc zamatlat. Tiše jsem pokračovala v mytí, zatím co Pippa mluvila. Nabízela mi, abych tu zůstala, ale nějak se mi nechtělo. "Zní to zajímavě, ale..." povzdechla jsem si. "Nechci zůstávat ve smečce, která se mě ujme jen z nutnosti, protože nemám kam jít. Navíc si nemyslím, že by tu měli vlci pro Smrt pochopení a byli by schopní jí prokazovat náležitou úctu," dodala jsem a očistila si náprsenku tlapkou. Stála jsem ve vodě po místo, kde se tlapky napojovali na tělo. "Spíš tu počkám, odpočinu si a pak... Vyrazím hledat nějaké vlastní místo," řekla jsem klidně. Uvnitř jsem, ale byla velice nervózní. Rozhodně jsem nevěděla, co budu dělat. Domov byl vždy takovou jistotou, kde bych se mohla vrtnout. Teď když tahle jistota zmizela...
Vystoupila jsem z vody. Provazce těkutiny dopadaly na zem, jak jsem došla do nejbližšího slunečního světla, které se proplétalo mezi stromy a sedla si na zem. Slunce jsem si ovšem neužila moc dlouho. Náhle se přes nebe začaly přehánět mraky, které zastínily úplně všechno. Tiše jsem zabručela. "Cítím se mnohem lépe... Jen... Jsem trochu zmatená," řekla jsem přítelkyni popravdě. "Nechápu, jak to Smrt dokázala... Ani co se pořádně stalo. Jak se smečka mohla jen tak rozpadnout?" Tušila jsem, proč se rozpadla. Často jsem tam byla úplně sama. Navíc hory a nepříjemnosti, co se tam objevovaly.