Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zelené nory

Přistála jsem celkem tvrdě a po čenichu mi tekla krev. Naštěstí jsem necítila žádnou jinou bolest než naražený ňufák a trochu uraženou hrdost. Olízla jsem si krev, která se mi spustila a podívala se dírou nahoru. A v tom jsem uviděla obří zadnici, která se nezadržitelně blížila mým směrem. S kníknutím jsem zavřela oči. Uhnout už nešlo. Odpor byl zbytečný. Ucítila jsem váhu, jak mi na hřbet dopadla Noroxova velká zádel, která leč byl tulákem vážila snad metrák. Dopad ze mě vyrazil něco mezi povzdechem a zakňučením, jak mi z plic odešel všechen vzduch.
Naštěstí ze mě rychle slezl. Já si ještě chvilku poležela. Jak dlouhá tak široká jsem ležela na chladné zemi. Nechtěla jsem se zvedat moc rychle a navíc jsem potřebovala chvilku, abych zase popadla dech. "V pohodě," zachrastila jsem, když jsem se začala zvedat na všechny čtyři. Kromě čenichu mě teď bolela i záda, takže jsem se jen přesunula do pohodlnějšího lehu. Vstávání nemělo smysl. Pravděpodobně jsem měla na zádech zaděláno na parádní modřinu. "Nemohl jsi spadnout o metr vedle co?" zavrčela jsem uraženě a podrážděně. Jako by nestačilo, že mi můj kožíšek zašpinila krev z nosu, kterou jsem si pracně olízala, a písek, který létal vzduchem. Teď jsem měla na kožichu i hlínu z Noroxových tlapek. Ani jsem se nerozhlédla, kde jsme, a pustila jsem se do čištění kožichu, který to potřeboval.

//Vyhlídka

Šla jsem tím svinstvem stále dopředu. Bylo obtížné vůbec koukat kolem sebe a hledat v tom všem cestu bylo ještě horší. Měla jsem to vzít nakěm do lesa. Rozhodla jsem se unáhleně a to se vymstilo. Zvolila jsem cestu na další odkryté místo, které sice bylo plné kopců, ale rozhodně nenabízelo žádný úkryt. "Myslím, že bychom se měli někde schovat. Nějaký les nebo tak,"
houkla jsem na Noroxe a musela jsem hodně řvát, abych slyšela vůbec sama sebe. To že Norox něco říkal o Smrti jsem neslyšela. Byl za mnou a vítr jeho slova ke mně nedonesl.
Našlapovala jsem opatrně, protože jsem nechtěla sejít z vyšlapané cestičky. Jenomže vyšlapaná cestička byla čím dál tím méně viditelná. Cítila jsem písek, který se mi dostával do očí. Přihmouřila jsem je tedy víc a víc. Náhle jsem je zavřela a poslepu udělala dva kroky vybraným směrem. Měla jsem za to, že tam vede cesta, jenže nevedla. Po příkrém srázu jsem zahučela čumákem na před do díry. Dopadla jsem na tvrdou kamenou podlahu. "Sakra!" ulevila jsem si, když mě začal bolet čenich, na který jsem dopadla. Olízla jsem si ho a ucítila krev, nejspíše se mi spustila z nosu. Dopadla jsem do nějaké jeskyně.

//Zrcadlové jeskyně

Dokousala jsem poslední kost a velice ledabilým pohledem koukla na Noroxe. "Její plány jsou nevyzpytatelné. Možná jí pomůže, ale rozhodně v tom bude sledovat nějaký svůj vlastní záměr, tím si můžeš být jist," odvětila jsem. "Navíc všechno co ti daruje, má v sobě háček," dodala jsem s důrazem na slova daruje a háček. I jemu už ovšem muselo být jasné, že i když má kmotřička někomu něco nadělí, rozhodně to není zadarmo a nemyslím tím finanční ztrátu. Smrt si vždycky za svoje službyčky vzala něco navíc. Jak sama řekla. Nakečila jsem čenich.
Zvedal se vítr. Pomalu jsem se zvedla do sedu, ale vítr pořád sílil a sezení bylo celkem obtížné. Navíc jsem cítila, jak se mi do čenichu dostává něco nepříjemného. Byly to ty malé kamínky, které byli na poušti. Nym to označovala za písek, takže jsem věděla, jak se to jmenuje, ale proč je to tady ve vzduchu jsem netušila. Ráda bych počkala až Norox dojí, ale jemu evidentně poletující kamenní nevadilo. Jenže mě to vadilo a moc. S mlasknutím jsem se rozhodla změnit polohu. Zvedla jsem se na všechny čtyři. "Měli bychom jít, než se to zhorší," křikla jsem na něj, protože mi vítr trhal slova od tlamy. Teď už to byla pořádná vychřice a písek se zarýval do mojí kůže víc a víc. Nečekala jsem, zda se Norox rozhýbe. Já tady nehodlala zůstávat už ani minutu. Na takhle volné pláni to prostě nebylo bezpečné.

//Z důvodu nepřízně počasí přesun Zelené nory

Vlčice se omluvila za své nevhodné vyrušení. Kývla jsem jen hlavou a dál přežvykovala kosti v domnění, že odejde. Noroxovu poznámku o mém chvástání jsem přešla se zavrčením, protože jsem nehodlala rozpoutávat jakoukoli debatu před vlčicí. Ta ovšem nehodlala odkráčet. Položila otázku celkem dost pomalu. Nakrčila jsem čenich. Myslí si, že mluví s blbečkem nebo co? Obrátila jsem pohled k ní, ale to už Norox vstával a dával jí na srozuměnou ať se od nás drží dál. Mohl by si užít s ní, pokud stejně plánje jít za Smrtí, tak už to má spočítané. Moje kmotra by rozhodně žádné takovéhle blbce nevychované nepomohla s ničím. Hodila jsem pohled na Noroxe a pak zpátky na vlčici. "Mně," mlaskla jsem nakonec a vrátila se ke své kosti. Sice měla mezi nohama to samé, co já, ale pochybovala jsem, že by s ní kdokoliv chtěl cokoliv mít. Vypadala děsně neupraveně. Já teda měla, co říkat. Tlamu jsem měla upatlanou od krve, ale rozhodně jsem vypadala líp než ona. A jsem hezčí. Nechala jsem tedy vlčici plavat a doufala jsem, že Norox na naši dohodu zapoměl. Naposledy jsem pohlédla na vlčici stylem, že svému společníkovi nebudu bránit v tom, aby ji roztrhal na kusy, pokud sama od sebe neodejde, a pak jsem se pustila zpět do jídla.

Šťastně jsem si ležela na zemi a přežvykovala lahodné masíčko. Krev mi kapala od tlamy, ale já to neřešila. Byla jsem ráda, že se mi podařilo toho ušáka ulovit. Vlastně dva. Břicho se mi plnilo dobrým jídlem a to mi dodávalo energii. Pořád jsem se ovšem cítila celkem vyšťaveně. Už jsem sice nebyla udýchaná a srdce se mi vrátilo do normálního klidového rytmu, ale pořád jsem cítila jako bych dostala ťafku za ušima nebo jako bych nějaký ten pátek nespala. Dobré maso mě ovšem pomalu, ale jistě, nakopávalo do normálního stavu. Odpočívání a ležení v trávě tomu také pomáhalo.
Uculila jsem se po té jedné větičce. Na znamení díků jsem pokývala hlavou. "Taky si dej, stejně bych je bez tebe neulovila," pobídla jsem místo jiné odpovědi Noroxe. Sám tvrdil, že má hlad, tak ať se nají, dokud je jídlo ještě teplé. Čvachtavě jsem kousala dál. Maso bylo lahůdka a já se nehodlala nikým nechat vyrušovat. Dokonce ani Noroxem ne. Měla jsem prostě hlad! A čím rychleji ho utlumím tím líp, jinak to se mnou budek nevydržení.
Maso mizelo v mé tlamě a já začínala pomalu nabívat vědomí o svém okolí. Cítila jsem vlky, ale bylo mi to putna. Každý si mohl dělat, co chtěl. Norox ovšem nevypadal okolními podmínkami nadšeně. "Dojíme a jdem," řekla jsem a přeletěla pohledem okolí, abych nazančila, že se nehodlám s nikým bratříčkovat. Mlsně jsem se pustila do ohlodávání a rozdrcování kostiček.
Jenže nám nebyl přán klid. Přikráčela si k nám nějaká vlčice. Kdybych nebyla dámou odpálkovala bych ji někam do míst, kam světlo nesvítí. Jenže ona se zeptala na celkem zajímavou otázku. Noroxe to nenadchlo. Ještě aby ho něco spojeného s magiema nadchlo. Nebyla jsem blbá a jeho odpor k magiím musel být zakořeněn hluboko. Teď ovšem nebyl prostor do toho šťourat drápky. Zvedla jsem pohled k vlčici. "Dobrý večer, já jsem Rowena a momentálně s mým společníkem večeříme. Omluv jeho ráznost, ale znáš to, když máš hlad nejsi to ty," uvedla jsem vše milým zpěvným hláskem na pravou míru. Nehodlala jsem se s ní nějak vykecávat, ale zase jsem chtěla působit slušně, aby si nepovolala na pomoc vlky, kteří byli kolem, že je na ni Norox hnusnej. Významně jsem na něj pohlédla a pak se vrátila s pohledem a úsměvem k vlčici. "Jistě, že víme kde je Smrt. Je to moje kmotra a paní, které sloužím. Sama se tam chci podívat, ale nejdřív se chci v klidu najíst," řekla jsem a pustila se zpět do kostí. Doufala jsem, že tahle vlčice není blbá a pochopí náznaky. Doufala jsem i pro její dobro, že odejde.

Noroxova snaha mě osočit, že nejsem dámička a mám si ulovit jídlo sama nefungovala. Já se totiž cítila dámičkou. Cítila jsem se dámou, která si neušpiní kožíšek kvůli každé prkotině a která třikrát promyslí, než kvůli vám vstoupí tlapkou do bahnité říčky. Byla jsem pravou dámou, která se hrdě nese a které až do teď všichni všechno nosili pod čenich. "Ale já jsem dáma," zabručela jsem, než jsem se pustila do neslavného lovu.
Dopadlo to tragikomicky. Ležela jsem na zemi a ušíci se utíkali schovat do nejbližší díry. Nebyla to moje chyba, mohl za to vítr. Praštila jsem navztekaně tlapkou do země. Zajíci mě oběhli a upalovali pryč. Kurňa písek fix... Chjo! Bylo mi jasné, že teď vypadám jako největší neschopa. Bylo to trapné. Ale víc mě vytáčelo, že jsem nedokázala ulovit ani jednoho. Na druhou stranu jsem se zakousla do vlastní neschopnosti a rozhodla se ji vynést v zubech.
Začala jsem se zvedat v momentě, kdy Norox zakročil. Pravděpodobně se nasmál už dost, protože mu hrál na tlamě výsměšný výraz. Tiše jsem zavrčela a rozeběhla se proti zajícům. Skočila jsem po jednom a přišlápla ho k zemi tak, že mu křupla malá žebra a asi i srdéčko, přestal sebou mrskat. Nehodlala jsem, ale přestat. Jeden by nás těžko nakrmil oba. Skočila jsem tedy po dalším, ale ten mi proběhl pod tlapkou a začal upalovat pryč. "HAJZLE!" vykřikal jsem a začala se hrabat zase zpátky na všechny čtyři, abych ho dostala. Zajíc kličkoval vyděšeně mezi stromy a snažil se najít nějakou noru, do které by se schoval. Náhle ji uviděl. Já taky. Skočila jsem. Proud projel moji tlapkou, která narazila do zajíce a malé zvířátko dostalo šlupku. Zmateně padlo na zem. Doskočila jsem na něj a rozkousla mu krk. Bez zásahu elektřinou by jistě utekl. Zda Norox viděl, jak divně se zajíc zasekl a neuskočil předemnou, jsem nevěděla. Osobně jsem se rozhodla hrát, že jsem zajíce chytla bez použití magie. Zase by se naštval. Popadla jsem zajdu do tlami a odnesla ho k tomu druhému.
Točila se mi hlava. Jako by mě někdo praštil do temena. Přivýrala se mi očka a tak jsem si lehla na zem a pustila se do žraní zajíce, kterého jsem si donesla. Druhého jsem nechala Noroxovi. Přeci jen se aspoň trochu zapojil. Krev mi tekla po bradě a to mi dodávalo aspoň trochu energie, i když jsem se pořád cítila divně praštěně. Musím za kmotrou. Zeptat se jí na to, co znamená ten nedostatek energie. Rozhodla jsem se, že po odpočinku vyrazím na sever.

Byla jsem celkem vyflusaná. Ten výstup sem mi dal zabrat a navíc jsem teď měla jít lovit. Další výdaj energie, kterou jsem tak nějak potřebovala k životu. Nakrčila jsem čenich, když si Norox začal bobky prohlížet. Kdyby bylo po mě ani bych k nim nepřičichla, ale když se to muselo... Mírně jsem se naklonila k zaječím pozůstatkům a nasála pach. Byl to podivně štiplavý zápach, který v malém nevadil, ale kdyby ho bylo více, mohl by mě dozajista složit nebo minimálně rozslzet. Naslouchala jsem tomu, co mi Norox vykládal. Dávat si pozor a nevyplašit je dřív. Hnát je mimo jejich nory, ale jak když nevím kde jsou? Schovat se. Kývla jsem hlavou a pak nakrčila znovu čenich. Tentokrát ne zhnusením, ale nevolí. Nelíbilo se mi, že mi Norox nepomůže. "Tak kdyby běžel k tobě, mohl bys ho chytit. Sám jsi říkal, že máš hlad," zabručela jsem dostatečně na hlas, aby to slyšel, ale zase bez adresně. Moje věta si nežádala odpovědi.
Pomalým krokem jsem se vydala po stopě. Následovala jsem štiplavý zápach, který se mi zarýval do lebeční kosti. Mírně jsem se přikrčila a pak víc a víc až jsem se břichem dotýkala země. Nebylo to úplně to nejpohodlnější. Jak tohle může někdo dělat pravidelně nebo pro bandu nenažranců. Plazila jsem se za pachem a pak ušáky uviděla. Bylo jich hned několik. Některé jsem viděla jen částečně, protože hopkali z nory nebo do ní. Snažila jsem se nevydat ani hlásku, ale náhle se obrátil vítr a můj pach se roznesl po okolí. Ve vteřině jsem vyrazila. Skočila jsem po prvním ušákovi, ale ten mi proklouzl mezi tlapkami přímo do nory. Chaoticky jsem se vrhla po dalším, ale spíš jsem ho pohladila. Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Poskakovala jsem z msíta na místo a snažila se přimáčknout alespoň jednoho ušáka, který by mohl posloužit jako snídaně.

//Mahar přes Kaskády

Kráčet ve tmě byl celkem záhul. I já pociťovala vyčerpání, jak jsem se snažila našlapovat opatrně a co nejúsporněji ve tmě, která úplně všechno pohltila. Rozhodně jsem se cestou párkrát zastavila a musela si oddechnout, abych mohla pokračovat v cestě. V takových momentech se vyplácelo naslouchat mému společníkovi a odpovídat. Nevypadala jsem pak, jako neschopná a slabá, ale spíš jen jako vhodná společnice, které na slovech mluvčího záleží a jež vhodnou odpověď promýšlí na tolik, že je nutné zastavit. Z jeho věty jsem vycítila, že se o svých sourozencích a rodině nechce úplně bavit. Tolerovala jsem to. Pro zatím. "Kdo taky potřebuje rodiče, že jo. Sourozenci si vystačí," prohodila jsem a pokývala uznale hlavou. Rozhodně jsem nehodlala riskovat a pouštět se do nebezpečných témat. Norox jako doprovod byl ok. Norox jako agresivní potvorák už ne. A já nehodlala pokoušet štěstěnu, která při mě do teď stála.
Zastříhala jsem ušima a pomalým krokem se pustila do chůze po hřebenu. Musela jsem dávat pozor, abych nikde nezakopla. Noroxovo pošklebování se mé neznalosti jsem přešla s tichým zavrčením. Popudilo mě, že si ze mě dělá srandu, ale nehodlala jsem se s ním hádat. Nebyla to moje chyba, že mě nikdo nenaučil rozeznávat zvířata. Takže se vlastně nesměje mě, ale mým rodičům. Šlehla jsem po něm ovšem pohledem mírně nasupeným. "No dobře," zabručela jsem na jeho radu ať hledám stopy zajíců u země. Já se o to snažila, ale šlo to celkem blbě. V té tmě. Naštěstí začínalo svítat, takže jsem trochu něco viděla. Uviděla jsem pár stop, které se táhly směrem na severovýchod. No nebyly to stopy v pravém slova smyslu. Byly to malé kulaté bobky. "Jsou támhle," pokývla jsem hlavou tím směrem, odkud přicházel pach zajíců a kam mířily "stopy". "Co dál?" zeptala jsem se a ohlédla se na Noroxe pro radu.

//Kopretinová louka

//V pohodě, prosím tebe

Rázovala jsem si to noční krajinou. Déšť mi už nepadal na kožich, který byla ale stejně morký a nechutný. Ušklíbla jsem se zhnusením nad vlastní neupraveností. Kdybych mohla, začala bych se hned na místě čistit, ale jelikož tohle místo páchlo hůř než Síriusova zádel, tak jsem raději pokračovala v cestě dál. Bahno se mi navíc lepilo na tlapky, jako by si chtělo přisadit a pošpinit můj dokonalý kožíšek. "My řekni, čí rodina není," odvětila jsem spíše řečnickou otázkou. "Co tak vím, tak nikdo nemá dobrou rodinu. Nebo aspoň ne tady. Sestřenka Awnay má sice super tátu, ale máma prý nic moc. Pippa a její brácha jsou v podstatě sirotci. Bianca taky nemluvila o rodině, ale o smečce, do které se chce vrátit," shrnula jsem všechny své znalosti o rodinách tady v okolí. Rázně jsem přidala do kroku. Nikdo tu neměl dobrou rodinu a nemělo cenu se o tom bavit. Moje rodina tedy ničím nevyčnívala z místního normálu. "Hádám, že tvoje rodina taky nebude nijak skvostná," rýpla jsem si trochu. Atmosféra už nebyla tak hustá a mě se vrátila moje obvyklá vyřídilka s trochu drsnějším přibarvením.
"Zajíc? To je co?" zeptala jsem se trochu zaraženě. Zatím jsem znala lasičky, bobry, křepelky, ryby, srnky... "Myslíš takový to s dlouhýma ušima?" Tohle zvíře jsem párkrát zahlédla, ale nikdy jsem ho nelovila. Muselo to tedy být ono, kdyby bylo nějak extra vzácné, rozhodně by to neříkal tak ledabile. "Myslím, že jsou kousek odtud..." vzpomínala jsem na cestu s Awnay, která vedla kolem řeky a na území, kam mě vedla Pippa. Ze stejného bodu se tam táhl smrádek těch hnědých potvůrek.
Změnial jsem mírně směr a musela jsem se dávat celkem pozor, abych se neztratila. Tyhle močály byly v noci pěkně nebezpečné. Připadalo mi to, že jdeme celkem dlouho. Na Noroxovu snahu nějak potvrdit lichotku, kterou mi složil, jsem odignorovala. I když jsem jeho slovy byla potěšena, nehodlala jsem dávat na jevo víc, než bylo třeba. "Přijde mi, že chodíme v kruhu," pípla jsem po chvíli. Chůze mě začínala vyčerpávat a prázdný žaludek se hlásil o slovo. Párkrát mi tlapka nebezpečně sjela do tekutého bahna a já musela změnit směr, abych nešla dál do bahnité břečky, která by mne stáhla ke dnu. Náhle jsem uslyšela řeku. Výhra. "Tímhle směrem to je," houkla jsem na Noroxe a jako by mi zvuk dodal novou energii, vykročila jsem energicky vpřed.

//Vyhlídka přes kaskády

//V pohodě prosím tebe :D

Čekala jsem. Nehodlala jsem se tu s ním zahazovat, pokud se hodlá chovat jako neotesanec. Buď přistoupí na obchod nebo se prostě nějak zdejchnu a budu doufat, že u toho nechcípnu. Na druhou stranu jsem ovšem byla velice zvědavá. Jeho další slova už ovšem zněla uvolněněji. Ne tak naštvaně nebo podrážděně. Jako by z něj náhle opadla všechna snaha dostat se mi do pomyslných kalhotek. Nakrčila jsem čenich v úsměvu a párkrát zamrkala. Z jeho uvolněného hlasu a ledabilého postoje jsem vytušila, že jsem v bezpečí. Zatím...
"Proto potřebuju, aby mě někdo něco naučil. Neumím ani lovit," přiznala jsem zahambeně. "A jelikož moje rodina je nepoužitelná a smečka..." Neměla bych mu to říkat. "...je plná naprostých blbečků, tak nemám nikoho kdo by mě to naučil," dořekla jsem. Možná by mě lovit naučila Pippa. Dle všeho v tom byla dobrá, ulovila přece rybu a s bráchou vypadali dobře živeně. Jenomže já jí nechtěla přiznávat své vlastní neschopnosti. Norox už mě jako neschopnou viděl, takže mi nevadilo přiznat, že se v podstatě nic nezměnilo. "Já nejsme líná. Chci se učit, ale nemám od koho," dodala jsem a pak se usmála. "Teda až do teď."
Cítila jsem ve vzduchu déšť, který se blížil. První kapky mi dopadly na dokonale čistý kožich. "Sakra," zahučela jsem si spíše pro sebe. Byla jsem tak hezky čistá. Nemůžu se zamazat zase... Chjo práce.
Norox v tom momentě odpovídal na moji otázku. Kdybych neměla kožich černý jako uhel, možná by bylo i nějak výrazněji poznat, že se červenám až na zadku. Bohužel jsem měla jen mírně přituplý výraz. "Tak určitě," smetla jsem to jednou větou a potlačila zahyhňání. Nechtěla jsem vypadat, jako že si o sobě myslím něco víc, ale co byla jsem hodně hezká. Hezčí než většina těch ošklivých vlčic, co se tu motalo.
Jeho výhružný hlas zněl mému uchu celkem dobře. Moc jsem nevnímala tón, ale obsah byl jasný. "Tak tedy dohodnuto," řekla jsem rozhodně a odtáhla se. "Jestli ti to nevadí přesunula bych se někam, kde nebude tak otravně pršet," dodala jsem a pomalým krokem vyrazila na sever. Rozhodně jsem se nechtěla dál vystavovat poměrně teplému deštíku, který po mě tekl a kapal na zem. Moje vůně podivného ozonu se zdala víc a víc výrazná, jako by měla přijít bouřka, ale ta nepřicházela.

//Močály přes Tanebrae

Nechápala jsem o čem to plácá. Na oči jsem si neviděla, takže jsem ho nechápala už vůbec a jen nechápavě jsem zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Moje další slova na něj ovšem evidentně zapůsobila, protože si odplivl a usotoupil, i když zprvu udělal několik kroků ke mně. Nesnáší magie. Zajímavé... Proč? Sám nějakou určitě má ne? Nehodlala jsem ovšem zmiňovat žádnou ze svých otázek. Bylo mi jasné, že teď jsem na celkem tenkém ledě. Mírný strach mi přejel po páteři. Nehodlala jsem se pouštět do většího nebezpečí svou prořízlou tlamičkou.
"Bez ní bys mě už dávno zabil," řekla jsem prostě s mírným ublížením v hlase. Mluvila jsem o okamžiku před chvilkou kdy se na mě vrhnul a kdy ho od provedení čehokoliv, co zamýšlel, odradil jenom ten prostý výboj magie, který vyprovokovaly moje emoce. Bylo mi líto, že jsem mu ublížila, ale jeho přístup se mi moc nezamlouval. Kdyby na mě neskočil možná by bylo všechno jinak. "A proč já?" vyletěla ze mne otázka, kterou jsem nezvládla zadržet. Přitáhla jsem uši k hlavě, než jsem se pomalu zvedla na všechny čtyři. Pokud o mě měl zájem musel mít důvod. Udělala jsem pár kroků k němu a naklonila se k jeho uchu. "Slibuju ti, že pokud mi pomůžeš nebudu dělat žádné problémy," pošeptala jsem a pak se mírně odtáhla. Byla jsem připravená odejít, pokud nebude mít o obchod zájem. Budu muset přemluvit někoho jiného, ale koho?

"Kdo říká, že se na ně zapomene?" řekla jsem neviňoučkým hláskem, který vůbec neprozrazoval moje vlastní myšlenky nebo pocity. Lhaní mi opravdu šlo již od malička. Jeho další slova mě nenechávala klidnou. Mírně jsem ustoupila. Nebylo to strachem, ale spíš očekáváním další agrese z jeho strany. Jenomže já si nehodlala nechat nikým ubližovat. Ani jím ne. Sice mě k němu něco podvědomě táhlo. Jakýsi neznámý pocit bezpečí, který jsem si neuměla pořádně vysvětlit. Nesmím dát najevo, že mi na něm zálěží. Ale když se mnou bude jednat jako s kusem hadru, co ze mě bude? Budu pak jako ty dvě pindy v horách? Zahořklá a odporná?
Podívala jsem se Noroxovi do očí. "Dotkni se mě bez souhlasu a zaručuju ti, že to bude to poslední, co uděláš," řekla jsem svým pisklavým medovým hláskem, jenomže hrozba, kterou ta věta obsahovala byla jasná. Věděla jsem, že víc to vysvětlovat nepotřebuje, protože nebyl pitomec. Já měla konexe víš, než kam by on kdy mohl zkoušet dosáhnout. A pokud by se tu zjevila moje kmotra ani moje přimlouvání se by mu nepomohlo. "Buď mě naučíš lovit nebo táhni za nějakou špinavou dírou," řekla jsem rázně. "Ale pokud mě naučíš lovit, tak ti slibuju na svou vlastní magickou čest, že si užiješ jako nikdy," dodala jsem. Bylo jenom na něm, jestli na pár okamžiků potlačí svou nadrženost nebo jestli se bude chovat jako arogantní agresivní maniak a pokusí se dosáhnout svého násilím. Jenomže v tom druhém případě by to pro něj mělo velice nepříjemné následky. "Je to obchod výhodný pro oba. Já se naučím něco co potřebuju a ty budeš mít jistotu, že aspoň nepřebíráš použitý zboží o to jde ne?" Naklonila jsem hlavu na stranu, abych odhadla zda jsem pochopila proč chce zrovna mě a nenabrnkne si nějakou dospělejší vlčici třeba ze své smečky pokud nějakou měl.

Zamrkala jsem, abych se zbavila posledních záblesků, které mi prolétly před očky. Osobně jsem si pořád myslela, že mám oči žluté jako vždycky. V realitě už ovšem jejich barva dosáhla svého pomysleného barevného konce. Měla jsem je modro-fialovo-žluté. Vypadaly jinak než oči, které měla matka, jejíž magii jsem zdědila. Zjištění tohoto faktu mne teprve čekalo. Pohlédla jsem těmato očkama na Noroxe. "Nezapoměla," odsekla jsem trochu podrážděně. "Jen jsem tě špatně slyšela, to je celé," dodala jsem polohlasem spíš pro sebe než pro něj.
Teď když už jsem věděla, o co mu jde, jsem se cítila jistější. Před chvilkou bych byla možná i povolná, ale ne potom co na mě skočil jako nadrženej kanec. Připočtěme k tomu menší bolest hlavy, která už sice ustupovala, ale pořád byla cítit, a máme tu dokonalý součet důvodů, proč se moje povolnost odporoučela někam do zadních částí mého mozku. "Přece si nemyslíš, že jsem nějaká hej nebo počkej. Hele... Něco za něco. Nauč mě lovit a doprovoď mě na sever k mojí kmotře a možná.... možná ti dám. Co ty na to?" prohodila jsem jako by se jednalo o normální nabídku obchodu. Než dojdeme ke Smrti tak na to zapomene a nebo se počůranej strach z magie někam ztratí... Nebo si to do té doby ještě rozmyslím... Netušila jsem, co budu dělat pokud nabídku přijme. Věděla jsem ovšem jistě, že teď z toho nic nebude a on si svoje choutky bude muset vybít nějak jinak. A lov zněl jako dobrá příležitost pro přesměrování energie.

Ležela jsem na zemi. Krk mě nepříjemně pálil. Rána nebyla velká, spíš jenom nepříliš hlhboký škrábanec. Takových jsem měla na těle spoustu již mnohokrát. Někdy mě odralo křoví, jindy to byly ostré skály a kmeny v horách. Jednou jsem se dost nepříjemně odřela o kořeny, když jsem se schovávala před Styx (//btw Rowka neví, že Styx a Norox jsou příbuzní, ale myslí si že jsou ze stejné smečky páč voní podobně). Nedělala jsem si tedy ze zranění nic. Zahojí se stejně jako ta předchozí.
Po tom nárazu na zem jsem tak nějak ztratila většinu zájmu o to, být zvědavá. Norox mě mírně zalechtal čumákem na tváři a navíc se omluvil. Pravděpodobně ho jenom nakrklo, že jsem použila magie. Věděla jsem, že je nemá rád. "Ještě to neumím pořádně ovládat," řekla jsem omluvným hlasem a pomalu se vykroutila z pod jeho těla. Něco mi říkalo, že mě nebude držet na zemi. Jeho výraz se trochu změnil. Nebylo v něm vidět nic. Žádný úšklebek nebo hněv. Jen co jsem přešla do sedu jsem pocítila, jak se mi motá hlava. Náraz do tvrdé země byl asi o dost silnější než jsem si uvědomovala. "Já... Cože?" zeptala jsem se a obrátila hlavu k Noroxovi, který se na něco ptal. "Trochu mě bolí hlava, co jsi říkal?" dodala jsem na vysvětlenou, abych nezněla úplně jako tupá blbka. Trochu jsem zavrtěla hlavou, abych rozehnala mžitky před očima, které se mi tam při té náhlé změně polohy vytvořily.

Hopkala jsem si nenápadně kolem lesíka, který se mi zjevil přímo v cestě. Hlavně jsem nechtěla vběhnout někomu na území. Hlavou se mi honila představa, že bych mohla naběhnout přímo na smečkové území a tam pocitít nejen hněv, ale i bolest místních obyvatel. Hospodina v tomto kraji nikdo neuznaval a tak jsem předpokládala, že ani mou vlastní modlu nikdo nepřijme jen tak jednodušše. Hnací sílou většiny vlků tady byla jejich vlastní síla a tvrdohlavoast. Hodně z nich se zaměřilo na svou funkci, rodinu nebo smečku. Hlupákům chybí nějaky větší smysl. Hodně ráda bych jim ukázala, jaké možnosti skýtá uctívání Smrti... Hnali by mě určitě zubama i drápama. Hravě jsem si poskočila.
Hnědá hliněná cestička se stáčela do lesa a já stála před otázkou, zda se do něj vydat nebo ne. Hlavičku jsem nakláněla na jednu a pak hned druhou stranu. Houževnatě jsem ovšem po pár chvilkách vykročila do lesa. Hrdě jsem vypnula hrudník a s úsměvem se koukala po lese. Hned jak bych narazila na nějakého člena smečky, chtěla jsem mu představit svou vizi. "Haló!" Halekala jsem na celý les, abych na sebe upoutala pozornost nějakého místňáka. Hlavně doufám, že to nebude nějaký blbeček, co mě nepochopí. Hodil by se někdo s otevřenou myslí, který by mohl do své duše a srdce přijmout nového vůdce. "Hola!" Houkala jsem znovu a znovu. Hrozně nerada bych působila nevychovaně. Hned, jak jsem byla pár metrů od hranice, usedla jsem tedy do trávy. Hodinka sem, hodinka tam, komu na tom záleželo.