Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jedlový pás

Pomalým korkem jsem vkročila na území, které patřilo mé kmotřičce. Ona jediná mne chápala takovou, jaká jsem byla. Ani rodina mne nebyla schopná pochopit. Ani Pippa, i když ta se o to snažila. Nejvíce mě stejně vždy chápala moje kmotra. Naše první setkání probíhalo celkem v klidu, i když jsem z ní jako malé vlče měla strach. Nyní jsem se nebála. Pociťovala jsem k mocné bohyni respekt a jakousi vnitřní rozpolcenost nad tím, zda jí sloužím správně nebo ne. Nechtěla jsem zklamat její důvěru, kterou ve mne vložila. Nebála jsem se jejího hněvu, spíše by mne samotnou trápilo a zahanbovalo, kdybych zklamala ve svém poslání, které mi bylo uděleno do vínku. Matka možná netušila, co činní, když mne a bratry věnovala Smrti. Možná si myslela, že nás tím ochrání před krutým světem. Z mého pohledu, to bylo to nejlepší rozhodnutí, které matka mohla udělat.
Hlavu jsem měla mírně svěšenou mezi rameny, abych nevypadala nijak výhružně nebo dominantně. Na druhou stranu jsem ani hlavu neklopila v submisivním gestu. Přicházela jsem sem jako následovník, ne jako ovce na porážku. "Kmotřičko drahá," řekla jsem poměrně silným hlasem. "Omlouvám se, že tě vyyrušuji v tvé velkoleposti a chaosu, který zaseváš do srdcí mnohých nevyvolených vlků," pokračovala jsem stejně silným hlsem jako před tím. Jakožto vůdkyně kultu jsem věděla, že můj hlas musí být silný. Roznášel se po místnostni a rozlamoval se o stěny, které byly kolem.
"Roweno," zaslechla jsem hlas, který se nesl z temnoty nademnou. Mírně jsem zvedla hlavu, abych mohla vidět příchod své kmotřičky Smrti. Byla jako vždy nádherná a nesla se ladně, jako by se její tlapky ani nedotýkaly země.
"Kmotřičko, jako vždy ti to velice sluší," dodala jsem klidným hlasem.
"Ale jdi ty. Přece víš, že na nějaké trilkování si nepotrpím," odvětila mi kmotra a sešla po kamenných blocích na úroveň, na které jsem stála já. Sice slovy odmítla mou lichotku, ale já jí na očích viděla, že moje slova na ni udělala dojem. "Zatím si vedeš celkem dobře, ale nejsem úplně potěšena," řekla po odmlce mlaskavě. "Nepodařilo se ti získat nové následovníky, které bychom mohli použít v rámci našeho boje, proti mému bratrovi," zasyčela a já ucítila mírnou bolest u srdce. Jako by se mne chopila chladná ruka a začala mi zpomalovat tep. Lapavě jsem natáhla vzduch do plic. Dýchání se zdálo velice obtížné. "Omlouvám se kmotřičko, tuto chybu hodlám napravit hned jak to půjde. Přeci jen Pippin bratr vypadal nadějně, mohl by se pro naši věc hodit. Také pracuji na přetáhnutí Noroxe na naši stranu a..." nestihla jsem doříct, když mne kmotra velice nevybíravě přerušila.
"Zbytečnost!" roznesl se hromový hlas po celém okolí. "Styx a její rodinka sice dělají nepokoje, ale rozhodně se nikdy nepřidají na stranu nás magických. Styx možná, pitomá je na to dost, ale zbytek ne. Je to ztracená věc a zbytečné plývtání energií. Zaměř se do budoucna na nějaká mláďata nebo mladé tvého věku, kteří ještě nejsou tak těžkopádní v myšlení jako jejich rodiče." Smrt si posměšně odfrkla a začala kolem mě přecházet. Obcházela mě v kruzích a u toho mluvila. Sevření kolem mého srdce povolovalo, jak se samotná Smrt uklidňovala během obcházení a mluvení. "Ano, má paní," řekla jsem a sklopila hlavu i s pohledem k zemi. Zbytečnost. Naprostá zbytečnost. Kývla jsme hlavou na znamení, že rozumím. "Musíš získat na svou stranu, co nejvíc vlků. Pippu jsi přesvědčila, tak přesvědčíš i ostatní," pronesla to tak lehounce, jako by to byl ten nejlehčí úkol na světě.
"Ale kmotřičko, nemohu je očarovat jenom řečmi. Pippu jsem přivedla na naši stranu s tvou pomocí a navíc byla jen malé vlčátko," pokusila jsem se naznačit Smrti, že úkol, který mi naložila, není jednoduchý ani zdaleka. Většina vlčat byla už dospělá a čekat rok, než se narodí další, by bylo mrhání časem. "Potřebuji něco, co bych jim mohla ukázat, aby uvěřili v tvou moc."
Pohlédla mi do očí a její smaragdový pohled přímo hořel. "Však jsem ti dala magii, když jsi tu byla naposledy?"
"Jenže jsi mi řekla, že ji mohu použít až budu dospělá a že se mám k tobě vrátit, abys mi to vysvětlila," řekla jsem trochu zmateně. Myslela jsem si, že to po mě chce. Abych se vrátila a ona mi tak mohla odhalit všechny taje mé vlastní neobjevené magie.
Smrt se zamyslela a s mírným "hmmm" se zadívala někam za mě. "To je možné... Tvoje magie je právě takovou, jakou bys mohla pro přemlouvání vlků potřebovat. Stačí ti, když se zaměříš na jejich duše. Ucítíš lehké vybrace a pokud se trefíš do těchto vybrací, můžeš jim zazpívat své přání," vyřkla Smrt a já se mírně usmála. Tahle magie zněla slibně. "A kdyby to nestačilo, dám ti ještě trochu síly pro tvou vlastní magii," dodala ještě. Což mě nadchlo ještě víc. Vděčně jsem pohlédla na Smrt. "Děkuji ti. Mnohokrát ti děkuji o mocná," řekla jsem a sklonila se k zemi tak moc, že víc už to nešlo.
"Když máme z krku tohle, ráda bych ti dala kratší úkol. Zajdeš za mým bratrem, abys věděla, proti komu to stojíš. Jsi už dost silná, abys jeho kouzlům nepodlehla." Zmateně jsem nakrčila čenich. "Nemrač se, budeš mít vrásky!" prskla na mne Smrt. "Zajdeš za mým bratrem. Navymšlíš si nějaké blbosti, které bys chtěla. Když budeš ovládat nějakou z magií, které ovládá on, budeš moci na svou stranu získat i vlky, kteří jsou nerozhodnutí se k nám přidat. Nebo vlky, kteří jsou moc obezřetní," dořekla nakonec a podívala se na mne pohledem, kterým chtěla zjistit, že vím co se po mne chce.
Pokývala jsem hlavou. "Chápu kmotřičko. Vydám se za ním a budu chtít nějakou z jeho magií nebo i něco dalšího, a pak to použiji proti vlkům, kteří by se mohli naší věci bát," zopakovala jsem její instrukce.
"Výborně," řekla vítězoslvaným hlasem. "A teď už běž," vybídla mě a začala zase stoupat nahoru. Uklonila jsem se jí a v úkloně se vydala pryč z jejího obydlí. Rozhodla jsem se neodkládat svůj pochod za Smrtiným bratrem ani o chvilku déle. Bylo potřeba splnit alespoň jeden ze zadaných úkolů, který mi Smrt dala.

//Ageron přes Jedlový pás

//Mahtae sever přes ZG

Šla jsem poměrně rychlým tempem, ale neutíkala jsem. Bála jsem se, že narazím na nějaký kámen nebo nerovnost, když poběžím a nebudu dávat pozor na cestu. Zlomená tlapka by pro mne momentálně znamenala smrt. Rozhodně bych nechtěla riskovat někde umírat, kvůli vlastní nepozornosti. Byla by to rozhodně nevhodná smrt, pro následovníka samotné Smrti.
Nakonec jsem došla do lesa, který jsem poznávala. Aura strachu tu byla cítit všude. Slastně jsem ji nasála do čenichu a pak jsem se mírně rozeběhla. V lese už jsem se cítila bezpečněji. Jako malá jsem to tu proběhala několikrát. S úsměvem na tváři jsem se rozešla do nejtemnější části lesa. Vonělo to tu potem a možná i nějakou tou slzičkou. Nehodlala jsem se ovšem zaobírat tím, co tu dělají ostatní. Já se nebála. Neměla jsem proč. Kmotra byla sice rázná, ale ke mně se chovala vždycky hodně. Nebo aspoň to jsem si myslela. Narozdíl od bratrů jsem jí alespoň něčím užitečná. Tohle mě utěšovalo, když jsem vešla do obydlí své kmotry.

//Stará zřícenina

//Zrcadlové jeskyně přes Mahtaë jih

Šla jsem podél proudu řeky. Byla jsem rozhodnutá vyrazit za kmotrou. Kam jinam bych taky šla? Neměla jsem úplně ponětí o tom, kam bych se uvrtla. Mohla bych jít do té útulné jeskyně u kaskád... Znělo to jako dobrý nápad, ale bylo to daleko. Kmotřičku jsem měla rozhodně blíž než kohokoli jiného a tak jsem se rozhodla navštívit především ji. Naposledy říkala, že bych se neměla vracet jako dospělá, ale já už dospělá byla. Takže jsem se vrátit mohla, ne?
Šlapkala jsem si to dál a dál na sever, než jsem našla kamenní v dostatečné blízkosti u sebe, abych přeskákala na druhou stranu. Nebylo to nic lehkého. Musela jsem si dávat pozor, abych náhodou neuklouzla na kameni a nespadl do řeky. Nehodlala jsem se namočit a překonávat řeku ve tmě bylo obtížnější, než za dne. Jednou mi tlapka uklouzla a namočila se, ale tak lepší jedna tlapka, než celé tělo. Přeskákala jsem na druhou stranu a mírně si tlapku oklepala, aby se mi na ni nebalilo bahno a podobné věci. Rozhodně jsem ke kmotře nechtěla jít celá zaprasená.

//Jedlový pás přes západní Galtavar

Všechno se seběhlo nějak rychle. Přiběhla jsem Styx a něco říkala, moc jsem nechápala, co chce říct. Jen jsem se víc zamáčkla do stínu, aby si mě nevšímala. Podle toho jak se ovšem měla k Noroxovi, který se jí vydal v patách mi ovšem bylo jasné, že se znají. Asi je víc než jen členka stejné tlupy. Nebyla jsem blbá, ale tohle se mi rozhodně nelíbilo. Vlčice, která se snaží zabíjet vlčata je magor. Ne že by mi něco bylo do cizích vlčat, ale takové vlčice nemají žádné zábrany. A podle toho, co říkala, zabila někoho před chvílí.
Sheya zase prskala, jako by ji na nože brali, ale to u ní bylo typické. Nepředpokládala, žádné nebezpečí ze strany její nebo ze strany toho druhého vlka. Ten vypadal asi nejméně nebezpečně z nás všech. Jenomže když tu byl Norox a i Styx, trochu jsem se obávala o vlastní bezpečnost. Chytila jsem Noroxův pohled. Ve tmě jsem nebyla vidět, takže ani moje kývnutí vidět nebylo.
Norox a Styx zmizeli někam do tmy. Sheya mohla přestat prskat a ten její mazel taky. "Venku už to nevypadá tak nebezpečně," řekla jsem nakonec a zvedla se ze svého místa. S naprostým nezájmem o Sheyu a jejího kumpána jsem prošla středem jeskyně k východu a odkráčela pryč.

//Mahtae (sever) přes Mahtae (jih)

Noroxovi evidentně bylo putna, že k nám někdo přišel a ničí nám tu naši pohodičku. No já se nehodlala hádat. Popravdě jsem netušila, jestli mi to vadí nebo ne. Byla jsem až moc nahlodaná a myšlenkově zaměstnaná, než abych se starala o nějaké další vlky. Když to nevadí jemu. Norox prohlásil, že si to s nima pak vyřídí. Usmála jsem se. "Doufám, že jim to dáš sežrat," broukla jsem, ale hlas se mi mírně zachvěl. Ne strachem. Byla to emoce, kterou jsem nikdy před tím nepoznala. Bylo to očekávání něčeho nového a tajemného. Nehodlala jsem tedy přerušovat to, co začalo, kvůli nějakým blbečkům. Navíc, když jim pak Norox vyrazí zuby, že nám tu smrděli. Uhnula jsem tedy ocasem a čekala.

Cítila jsem jak mi odhrnul čenichem ocas. Netušila jsem, co bude dělat dál. Olízne mě? Očuchá? Máma mě na tohle nepřipravila. Nikdo mě na to nepřipravil. Ucítila jsem Noroxovu váhu na svém těle. Mírně mě zabolel hřbet, kde se mi rozlila modřina po tom, jak na mě dopadl. Kývla jsem hlavou, že rozumím tomu, že to bude trochu bolet. Cítila jsem jak po mě jezdí drápy, jako bych byla nějaká rohožka, kterou je potřeba rozhrábnout. Nebolelo to. Jeho váha byla horší.
Mírně jsem přešlápla a roztáhla tak všechny čtyři nohy mírně od sebe, abych měla mnohem větší stabilitu. Přeci jenom jsem byla vážně maličká, což pravděpodobně nebyla při téhle aktivitě výhoda. Snažila jsem se uklidnit, ale jak mi dýchal na zátylek mírně jsem se zachvěla. Vzrušením? Možná. Nedokázala jsem určit čím.
A pak jsem něco ucítila. Něco vlhkého a slizkého. Cítila jsem to u sebe a pak v sobě. "Íííích," vykvíkla jsem bolestí, jak se to ve mě začalo pohybovat, ale kvíknutí přešlo ve slastný povzdech. Cítila jsem každý pohyb. Prvních několik záškubů bolelo. Instinktivně jsem se stáhla. Snažila jsem se zarýt drápy do kamenné podlahy, ale nešlo to. Uvolni se. S výdechem jsem povolila. Jenže to nebylo tak dobré, jako když jsem se mírně stáhla. Zkusila jsem se uvolnit a v moment, kdy se na mě Norox nalepil jsem se mírně stáhla. Povolit a stáhnout. Povolit a stáhnout.
Pohyb zrychloval ve smrtonosném tangu a já pociťovala, jak ve mě něco roste. Něco co chtělo víc. Víc. A ještě jednou víc. Chtěla jsem, aby mě to naplnilo. Aby mě to celou pohltilo. A to se taky dělo. Přestala jsem myslet. Přivřela jsem oči a užívala si ten mlaskavý zvuk. "Ach," vydechovala jsem slastně a srdce mi bylo jako splašené.
A pak... "Áaaach," vyšlo ze mě a já se mírně začala třást. Bylo to to nejlepší, co jsem v životě zažila. Bylo to to nejlepší, co jsem kdy cítila. Lepší než všechny emoce světa. Lepší než láska nebo přátelství. Bylo to dokonalé a čisté, přirozené. Nemělo to ani konce ani začátku. Jen to bylo.
Jenže pak ze mě Norox mírně zadýchaně seskočil. Cítila jsem vlhkost mezi tlapkami a tak jsem si instinktivně sedla a začala se čistit. Na jazyku jsem cítila vlastní krev a něco, co jsem neuměla identifikovat. Ale cítila jsem se dobře. Možná víc než dobře. Cítila jsem se skvěle. Byla jsem mírně udýchaná a po zátylku mi tekla krev, ale cítila jsem se líp než kdy dřív.



Seděla jsem v jeskyni a sledovala Noroxe. Jeho pochvalná slova mě upoutala. Naklonila jsem hlavu na stranu a ze země na něj pohlédla. "A nemůžeme ještě?" zeptala jsem se tak hrubým hlasem, že jsem ho sama nepoznávala. Byla jsem mírně zadýchaná a v krku mi vyschlo, ale ten hlas jako by přišel odněkud z mého nitra. Hlas neovládaný rozumem. Chtěla jsem víc. Mnohem víc. Proč tohle nedělají všichni?
Jenomže Norox měl jiné plány. Najednou ho zajímali víc nějací blbečci, než já. "Pff," odfrkla jsem si, zatím co jsem se zvedala ze země. Následovala jsem Noroxe, protože pokud si chlapec myslel, že se mi někde zašije nebo nechá zabít, tak byl na omylu. Já rozhodně nehodlala přijít o další srandy, který mě mohl naučit. A pokud ne on, tak někdo jiný určitě. Mlsně jsem si olízla čenich.
Dorazili jsme do další místnosti, která ovšem měla i východ ven. Evidentně jsme nebyli tak moc ztracení jak jsem si myslela. Kdykoli jsem mohla normálně odejít. Ale to bych pak přišla o všechnu tu zábavu a nový objev. No nic, před námi stál vlk a vlčice a Norox s nimi měl nevyřízené účty. Očividně. Jen jsem mrskla ocasem a kecla si na zadek za ně. Do jejich konfliktu jsem se nehodlala zapojovat. V tmavé části jeskyně jsem nebyla skoro vidět, jen moje očka svítila do tmy. Potichu jsem se začala dočišťovat od krve na hřbetu, jako kočka co se chce lesknout.

"Poznala," odvětila jsem. "A proto bych čekala trochu smysluplnější chování, než jenom vzorec ovládaný pudy a zakotvený přírodou," dodala jsem mírně kousavě. Nechtěla jsem se ho dotknout, ale jen ho trochu poškádlit. Sám si vždycky stavěl na tom, že je chytrý. Nebo tak mi to přišlo. Z toho jak mluvil s ostatními vlky, jak je někdy využíval pro své zájmy. I mě využíval pro svůj zájem, ale já z toho měla taky něco ne? A co se navíc může stát. Uklidňovala jsem sama sebe. Nějak jsem netušila, že by sex souvisel s rozmnožováním a potencionálními vlčaty.
Otřela jsem se o Noroxe a ucítila jeho vůni. Cítila jsem železitou vůni krve, ale taky něco co mě lechtalo v čenichu. Pálivě, ale zároveň energicky a hravě. Mírně jsem se k němu přitulila a nasála té vůně víc. Na takové čunče by jeden netipoval, že bude tak pěkně vonět od přírody.
Když mě kousl do ucha nechala jsem si to líbit. Nebylo to bolestivé, i když před bolestí mě varoval. Drcla jsem do něj bokem a odhodila ocas stranou. Bylo to celkem zábavné... zatím. Už jsem se těšila na to, jak budu velká. Už mi nikdo nebude moct nic říkat, protože já budu ta zcestovalá a ta zkušená. Pippar, bráchové a všichni ostatní budou pořád malá vlčátka, ale já už rozhodně ne.
Náhle jsem uslyšela hlasy a do čenichu mě praštily pachy. "Slyšíš to?" Ocas jsem zase hodila zpátky do normální pozice. Někdo tu byl!

Snažila jsem se rozhodnout, která cesta bude nejlepší. Ta vlhká se zdála kratší, protože jsem v ní zahlédla kus světla. No ale ta druhá byla temnější, ale občas jsem z ní cítila závan čerstvého vzduchu... Nebo se mi to zdálo? Kroutila jsem svou malou hlavičkou z jedné strany na druhou a snažila se rozhodnout. Vychr nad mou hlavou pomalu ustával, ale nevypadalo to, že by někam zmizel písek. Spíš naopak. Pořád poletoval ve vzduchu nad námi a musel být nepříjemným společníkem pro každého, kdo ho vdechnul.
Na zádech se mi už jistě rýsovala modřina, kterou zakrývala moje hustá tmavá srst. Naštěstí z nosu už mi přestala téct krev a tak jsem si olízla poslední nechutné stopy, které po sobě pramínek zanechal. Vrátila jsem se zpátky k přemýšlení o tom, kterou cestou se vydat.
Norox ovšem myslel na něco úplně jiného a hned se začal vokálně projevovat. Hodila jsem po něm pohledem. Na ksichtě měl ten svůj výsměšnej úšklebek, kterým odsuzoval každýho blbečka v okolí. Všimla jsem si toho. Udělal ho i na tu vlčici nahoře. Bylo mi jasný, že si myslí, že ho pošlu k čertům. "Pfff... Čekala bych od tebe, že budeš větší klasa a ne že budeš jen nějaký hej počkej," prohodila jsem s posměškem. Pomalu jsem si stoupla na všechny čtyři. Dohoda byla dohoda a kdo ví. Nebyla jsem blbá, abych nevěděla, že některé partie neslouží jen na jednu činost. A pokud Norox tak moc něco chtěl, musela to být minimálně zábava nebo tak něco, protože on nikdy nedělal nic, co by mu nepřineslo potěšení nebo užitek. "Být tebou si, ale dávám pozor. Mám na zádech modřinu, tak abych tě místo toho nekopla do kulek," dodala jsem s odfrknutím, jako by tohle bylo pod mou úroveň nebo jako bych si užívala každý den.
Přitom jsem se celkem bála. Na jednu stranu to nemohlo být tak zlé, ale na druhou stranu kdyby to byla taková zábava dělali by to všichni ne? Čekala jsem nějaký háček, ale žádný mě nenapadal. Třeba to je zábava jen pro jednoho? Nenapadalo mě nic jiného, čím bych odůvodnila absenci sexu u vlků okolo. Podle všeho to spolu nedělali ani máma ani táta... Co když to bylo něco zakázaného, co normální vlci nedělají? Rozhodně to muselo být něco zakázaného. A já ráda prozkoumávala zakázané a tajemné věci.

Nad náma zuřila bouřka, která se zdála nekonečná. Rozhlédla jsem se kolem. Příroda byla mocná a tak místní jeskyně vypadala jinak, než většina ostatních. Pohlédla jsem k nebi, které bylo vidět v otvoru nademnou. Norox se snažil být zase mega vtipný. "Aspoň nějakej mozek mám," odsekla jsem mu nabroušeně. Tohle nebyla vůbec super situace. Byla to celkem dementní situace. "Jak se dostanu nahoru?" povzdechla jsem si šeptem hlavně pro sebe. Dech se mi začínal uklidňovat a i bolest v zádech a nosu polevila.
Začala jsem se rozhlížet po okolí, jestli neuvidím nějaké památky po vlcích nebo značky, které by mne navedli správným směrem. Nic jsem ovšem neviděla. Jen podivné stěny jeskyně a několik divných chodeb. Kam asi vedou? Snažila jsem se najít chodbu, která by vypadala nejpravděpodobněji jako východ, ale žádná se mi nejevyla správně. Všechny vypadaly stejně. nějak jsem si nedovedla představit kudy se vydat. Pohled na neútěšné nebe a vítr, jehož hlas se odrážel i tady dole, mě ovšem přiměli na to nemyslet. Nebylo kam spěchat a já rozhodně neměla potřebu se hnát zpátky do bouře.

//Zelené nory

Přistála jsem celkem tvrdě a po čenichu mi tekla krev. Naštěstí jsem necítila žádnou jinou bolest než naražený ňufák a trochu uraženou hrdost. Olízla jsem si krev, která se mi spustila a podívala se dírou nahoru. A v tom jsem uviděla obří zadnici, která se nezadržitelně blížila mým směrem. S kníknutím jsem zavřela oči. Uhnout už nešlo. Odpor byl zbytečný. Ucítila jsem váhu, jak mi na hřbet dopadla Noroxova velká zádel, která leč byl tulákem vážila snad metrák. Dopad ze mě vyrazil něco mezi povzdechem a zakňučením, jak mi z plic odešel všechen vzduch.
Naštěstí ze mě rychle slezl. Já si ještě chvilku poležela. Jak dlouhá tak široká jsem ležela na chladné zemi. Nechtěla jsem se zvedat moc rychle a navíc jsem potřebovala chvilku, abych zase popadla dech. "V pohodě," zachrastila jsem, když jsem se začala zvedat na všechny čtyři. Kromě čenichu mě teď bolela i záda, takže jsem se jen přesunula do pohodlnějšího lehu. Vstávání nemělo smysl. Pravděpodobně jsem měla na zádech zaděláno na parádní modřinu. "Nemohl jsi spadnout o metr vedle co?" zavrčela jsem uraženě a podrážděně. Jako by nestačilo, že mi můj kožíšek zašpinila krev z nosu, kterou jsem si pracně olízala, a písek, který létal vzduchem. Teď jsem měla na kožichu i hlínu z Noroxových tlapek. Ani jsem se nerozhlédla, kde jsme, a pustila jsem se do čištění kožichu, který to potřeboval.

//Vyhlídka

Šla jsem tím svinstvem stále dopředu. Bylo obtížné vůbec koukat kolem sebe a hledat v tom všem cestu bylo ještě horší. Měla jsem to vzít nakěm do lesa. Rozhodla jsem se unáhleně a to se vymstilo. Zvolila jsem cestu na další odkryté místo, které sice bylo plné kopců, ale rozhodně nenabízelo žádný úkryt. "Myslím, že bychom se měli někde schovat. Nějaký les nebo tak,"
houkla jsem na Noroxe a musela jsem hodně řvát, abych slyšela vůbec sama sebe. To že Norox něco říkal o Smrti jsem neslyšela. Byl za mnou a vítr jeho slova ke mně nedonesl.
Našlapovala jsem opatrně, protože jsem nechtěla sejít z vyšlapané cestičky. Jenomže vyšlapaná cestička byla čím dál tím méně viditelná. Cítila jsem písek, který se mi dostával do očí. Přihmouřila jsem je tedy víc a víc. Náhle jsem je zavřela a poslepu udělala dva kroky vybraným směrem. Měla jsem za to, že tam vede cesta, jenže nevedla. Po příkrém srázu jsem zahučela čumákem na před do díry. Dopadla jsem na tvrdou kamenou podlahu. "Sakra!" ulevila jsem si, když mě začal bolet čenich, na který jsem dopadla. Olízla jsem si ho a ucítila krev, nejspíše se mi spustila z nosu. Dopadla jsem do nějaké jeskyně.

//Zrcadlové jeskyně

Dokousala jsem poslední kost a velice ledabilým pohledem koukla na Noroxe. "Její plány jsou nevyzpytatelné. Možná jí pomůže, ale rozhodně v tom bude sledovat nějaký svůj vlastní záměr, tím si můžeš být jist," odvětila jsem. "Navíc všechno co ti daruje, má v sobě háček," dodala jsem s důrazem na slova daruje a háček. I jemu už ovšem muselo být jasné, že i když má kmotřička někomu něco nadělí, rozhodně to není zadarmo a nemyslím tím finanční ztrátu. Smrt si vždycky za svoje službyčky vzala něco navíc. Jak sama řekla. Nakečila jsem čenich.
Zvedal se vítr. Pomalu jsem se zvedla do sedu, ale vítr pořád sílil a sezení bylo celkem obtížné. Navíc jsem cítila, jak se mi do čenichu dostává něco nepříjemného. Byly to ty malé kamínky, které byli na poušti. Nym to označovala za písek, takže jsem věděla, jak se to jmenuje, ale proč je to tady ve vzduchu jsem netušila. Ráda bych počkala až Norox dojí, ale jemu evidentně poletující kamenní nevadilo. Jenže mě to vadilo a moc. S mlasknutím jsem se rozhodla změnit polohu. Zvedla jsem se na všechny čtyři. "Měli bychom jít, než se to zhorší," křikla jsem na něj, protože mi vítr trhal slova od tlamy. Teď už to byla pořádná vychřice a písek se zarýval do mojí kůže víc a víc. Nečekala jsem, zda se Norox rozhýbe. Já tady nehodlala zůstávat už ani minutu. Na takhle volné pláni to prostě nebylo bezpečné.

//Z důvodu nepřízně počasí přesun Zelené nory

Vlčice se omluvila za své nevhodné vyrušení. Kývla jsem jen hlavou a dál přežvykovala kosti v domnění, že odejde. Noroxovu poznámku o mém chvástání jsem přešla se zavrčením, protože jsem nehodlala rozpoutávat jakoukoli debatu před vlčicí. Ta ovšem nehodlala odkráčet. Položila otázku celkem dost pomalu. Nakrčila jsem čenich. Myslí si, že mluví s blbečkem nebo co? Obrátila jsem pohled k ní, ale to už Norox vstával a dával jí na srozuměnou ať se od nás drží dál. Mohl by si užít s ní, pokud stejně plánje jít za Smrtí, tak už to má spočítané. Moje kmotra by rozhodně žádné takovéhle blbce nevychované nepomohla s ničím. Hodila jsem pohled na Noroxe a pak zpátky na vlčici. "Mně," mlaskla jsem nakonec a vrátila se ke své kosti. Sice měla mezi nohama to samé, co já, ale pochybovala jsem, že by s ní kdokoliv chtěl cokoliv mít. Vypadala děsně neupraveně. Já teda měla, co říkat. Tlamu jsem měla upatlanou od krve, ale rozhodně jsem vypadala líp než ona. A jsem hezčí. Nechala jsem tedy vlčici plavat a doufala jsem, že Norox na naši dohodu zapoměl. Naposledy jsem pohlédla na vlčici stylem, že svému společníkovi nebudu bránit v tom, aby ji roztrhal na kusy, pokud sama od sebe neodejde, a pak jsem se pustila zpět do jídla.

Šťastně jsem si ležela na zemi a přežvykovala lahodné masíčko. Krev mi kapala od tlamy, ale já to neřešila. Byla jsem ráda, že se mi podařilo toho ušáka ulovit. Vlastně dva. Břicho se mi plnilo dobrým jídlem a to mi dodávalo energii. Pořád jsem se ovšem cítila celkem vyšťaveně. Už jsem sice nebyla udýchaná a srdce se mi vrátilo do normálního klidového rytmu, ale pořád jsem cítila jako bych dostala ťafku za ušima nebo jako bych nějaký ten pátek nespala. Dobré maso mě ovšem pomalu, ale jistě, nakopávalo do normálního stavu. Odpočívání a ležení v trávě tomu také pomáhalo.
Uculila jsem se po té jedné větičce. Na znamení díků jsem pokývala hlavou. "Taky si dej, stejně bych je bez tebe neulovila," pobídla jsem místo jiné odpovědi Noroxe. Sám tvrdil, že má hlad, tak ať se nají, dokud je jídlo ještě teplé. Čvachtavě jsem kousala dál. Maso bylo lahůdka a já se nehodlala nikým nechat vyrušovat. Dokonce ani Noroxem ne. Měla jsem prostě hlad! A čím rychleji ho utlumím tím líp, jinak to se mnou budek nevydržení.
Maso mizelo v mé tlamě a já začínala pomalu nabívat vědomí o svém okolí. Cítila jsem vlky, ale bylo mi to putna. Každý si mohl dělat, co chtěl. Norox ovšem nevypadal okolními podmínkami nadšeně. "Dojíme a jdem," řekla jsem a přeletěla pohledem okolí, abych nazančila, že se nehodlám s nikým bratříčkovat. Mlsně jsem se pustila do ohlodávání a rozdrcování kostiček.
Jenže nám nebyl přán klid. Přikráčela si k nám nějaká vlčice. Kdybych nebyla dámou odpálkovala bych ji někam do míst, kam světlo nesvítí. Jenže ona se zeptala na celkem zajímavou otázku. Noroxe to nenadchlo. Ještě aby ho něco spojeného s magiema nadchlo. Nebyla jsem blbá a jeho odpor k magiím musel být zakořeněn hluboko. Teď ovšem nebyl prostor do toho šťourat drápky. Zvedla jsem pohled k vlčici. "Dobrý večer, já jsem Rowena a momentálně s mým společníkem večeříme. Omluv jeho ráznost, ale znáš to, když máš hlad nejsi to ty," uvedla jsem vše milým zpěvným hláskem na pravou míru. Nehodlala jsem se s ní nějak vykecávat, ale zase jsem chtěla působit slušně, aby si nepovolala na pomoc vlky, kteří byli kolem, že je na ni Norox hnusnej. Významně jsem na něj pohlédla a pak se vrátila s pohledem a úsměvem k vlčici. "Jistě, že víme kde je Smrt. Je to moje kmotra a paní, které sloužím. Sama se tam chci podívat, ale nejdřív se chci v klidu najíst," řekla jsem a pustila se zpět do kostí. Doufala jsem, že tahle vlčice není blbá a pochopí náznaky. Doufala jsem i pro její dobro, že odejde.

Noroxova snaha mě osočit, že nejsem dámička a mám si ulovit jídlo sama nefungovala. Já se totiž cítila dámičkou. Cítila jsem se dámou, která si neušpiní kožíšek kvůli každé prkotině a která třikrát promyslí, než kvůli vám vstoupí tlapkou do bahnité říčky. Byla jsem pravou dámou, která se hrdě nese a které až do teď všichni všechno nosili pod čenich. "Ale já jsem dáma," zabručela jsem, než jsem se pustila do neslavného lovu.
Dopadlo to tragikomicky. Ležela jsem na zemi a ušíci se utíkali schovat do nejbližší díry. Nebyla to moje chyba, mohl za to vítr. Praštila jsem navztekaně tlapkou do země. Zajíci mě oběhli a upalovali pryč. Kurňa písek fix... Chjo! Bylo mi jasné, že teď vypadám jako největší neschopa. Bylo to trapné. Ale víc mě vytáčelo, že jsem nedokázala ulovit ani jednoho. Na druhou stranu jsem se zakousla do vlastní neschopnosti a rozhodla se ji vynést v zubech.
Začala jsem se zvedat v momentě, kdy Norox zakročil. Pravděpodobně se nasmál už dost, protože mu hrál na tlamě výsměšný výraz. Tiše jsem zavrčela a rozeběhla se proti zajícům. Skočila jsem po jednom a přišlápla ho k zemi tak, že mu křupla malá žebra a asi i srdéčko, přestal sebou mrskat. Nehodlala jsem, ale přestat. Jeden by nás těžko nakrmil oba. Skočila jsem tedy po dalším, ale ten mi proběhl pod tlapkou a začal upalovat pryč. "HAJZLE!" vykřikal jsem a začala se hrabat zase zpátky na všechny čtyři, abych ho dostala. Zajíc kličkoval vyděšeně mezi stromy a snažil se najít nějakou noru, do které by se schoval. Náhle ji uviděl. Já taky. Skočila jsem. Proud projel moji tlapkou, která narazila do zajíce a malé zvířátko dostalo šlupku. Zmateně padlo na zem. Doskočila jsem na něj a rozkousla mu krk. Bez zásahu elektřinou by jistě utekl. Zda Norox viděl, jak divně se zajíc zasekl a neuskočil předemnou, jsem nevěděla. Osobně jsem se rozhodla hrát, že jsem zajíce chytla bez použití magie. Zase by se naštval. Popadla jsem zajdu do tlami a odnesla ho k tomu druhému.
Točila se mi hlava. Jako by mě někdo praštil do temena. Přivýrala se mi očka a tak jsem si lehla na zem a pustila se do žraní zajíce, kterého jsem si donesla. Druhého jsem nechala Noroxovi. Přeci jen se aspoň trochu zapojil. Krev mi tekla po bradě a to mi dodávalo aspoň trochu energie, i když jsem se pořád cítila divně praštěně. Musím za kmotrou. Zeptat se jí na to, co znamená ten nedostatek energie. Rozhodla jsem se, že po odpočinku vyrazím na sever.

Byla jsem celkem vyflusaná. Ten výstup sem mi dal zabrat a navíc jsem teď měla jít lovit. Další výdaj energie, kterou jsem tak nějak potřebovala k životu. Nakrčila jsem čenich, když si Norox začal bobky prohlížet. Kdyby bylo po mě ani bych k nim nepřičichla, ale když se to muselo... Mírně jsem se naklonila k zaječím pozůstatkům a nasála pach. Byl to podivně štiplavý zápach, který v malém nevadil, ale kdyby ho bylo více, mohl by mě dozajista složit nebo minimálně rozslzet. Naslouchala jsem tomu, co mi Norox vykládal. Dávat si pozor a nevyplašit je dřív. Hnát je mimo jejich nory, ale jak když nevím kde jsou? Schovat se. Kývla jsem hlavou a pak nakrčila znovu čenich. Tentokrát ne zhnusením, ale nevolí. Nelíbilo se mi, že mi Norox nepomůže. "Tak kdyby běžel k tobě, mohl bys ho chytit. Sám jsi říkal, že máš hlad," zabručela jsem dostatečně na hlas, aby to slyšel, ale zase bez adresně. Moje věta si nežádala odpovědi.
Pomalým krokem jsem se vydala po stopě. Následovala jsem štiplavý zápach, který se mi zarýval do lebeční kosti. Mírně jsem se přikrčila a pak víc a víc až jsem se břichem dotýkala země. Nebylo to úplně to nejpohodlnější. Jak tohle může někdo dělat pravidelně nebo pro bandu nenažranců. Plazila jsem se za pachem a pak ušáky uviděla. Bylo jich hned několik. Některé jsem viděla jen částečně, protože hopkali z nory nebo do ní. Snažila jsem se nevydat ani hlásku, ale náhle se obrátil vítr a můj pach se roznesl po okolí. Ve vteřině jsem vyrazila. Skočila jsem po prvním ušákovi, ale ten mi proklouzl mezi tlapkami přímo do nory. Chaoticky jsem se vrhla po dalším, ale spíš jsem ho pohladila. Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Poskakovala jsem z msíta na místo a snažila se přimáčknout alespoň jednoho ušáka, který by mohl posloužit jako snídaně.