Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Kdo říká, že se na ně zapomene?" řekla jsem neviňoučkým hláskem, který vůbec neprozrazoval moje vlastní myšlenky nebo pocity. Lhaní mi opravdu šlo již od malička. Jeho další slova mě nenechávala klidnou. Mírně jsem ustoupila. Nebylo to strachem, ale spíš očekáváním další agrese z jeho strany. Jenomže já si nehodlala nechat nikým ubližovat. Ani jím ne. Sice mě k němu něco podvědomě táhlo. Jakýsi neznámý pocit bezpečí, který jsem si neuměla pořádně vysvětlit. Nesmím dát najevo, že mi na něm zálěží. Ale když se mnou bude jednat jako s kusem hadru, co ze mě bude? Budu pak jako ty dvě pindy v horách? Zahořklá a odporná?
Podívala jsem se Noroxovi do očí. "Dotkni se mě bez souhlasu a zaručuju ti, že to bude to poslední, co uděláš," řekla jsem svým pisklavým medovým hláskem, jenomže hrozba, kterou ta věta obsahovala byla jasná. Věděla jsem, že víc to vysvětlovat nepotřebuje, protože nebyl pitomec. Já měla konexe víš, než kam by on kdy mohl zkoušet dosáhnout. A pokud by se tu zjevila moje kmotra ani moje přimlouvání se by mu nepomohlo. "Buď mě naučíš lovit nebo táhni za nějakou špinavou dírou," řekla jsem rázně. "Ale pokud mě naučíš lovit, tak ti slibuju na svou vlastní magickou čest, že si užiješ jako nikdy," dodala jsem. Bylo jenom na něm, jestli na pár okamžiků potlačí svou nadrženost nebo jestli se bude chovat jako arogantní agresivní maniak a pokusí se dosáhnout svého násilím. Jenomže v tom druhém případě by to pro něj mělo velice nepříjemné následky. "Je to obchod výhodný pro oba. Já se naučím něco co potřebuju a ty budeš mít jistotu, že aspoň nepřebíráš použitý zboží o to jde ne?" Naklonila jsem hlavu na stranu, abych odhadla zda jsem pochopila proč chce zrovna mě a nenabrnkne si nějakou dospělejší vlčici třeba ze své smečky pokud nějakou měl.

Zamrkala jsem, abych se zbavila posledních záblesků, které mi prolétly před očky. Osobně jsem si pořád myslela, že mám oči žluté jako vždycky. V realitě už ovšem jejich barva dosáhla svého pomysleného barevného konce. Měla jsem je modro-fialovo-žluté. Vypadaly jinak než oči, které měla matka, jejíž magii jsem zdědila. Zjištění tohoto faktu mne teprve čekalo. Pohlédla jsem těmato očkama na Noroxe. "Nezapoměla," odsekla jsem trochu podrážděně. "Jen jsem tě špatně slyšela, to je celé," dodala jsem polohlasem spíš pro sebe než pro něj.
Teď když už jsem věděla, o co mu jde, jsem se cítila jistější. Před chvilkou bych byla možná i povolná, ale ne potom co na mě skočil jako nadrženej kanec. Připočtěme k tomu menší bolest hlavy, která už sice ustupovala, ale pořád byla cítit, a máme tu dokonalý součet důvodů, proč se moje povolnost odporoučela někam do zadních částí mého mozku. "Přece si nemyslíš, že jsem nějaká hej nebo počkej. Hele... Něco za něco. Nauč mě lovit a doprovoď mě na sever k mojí kmotře a možná.... možná ti dám. Co ty na to?" prohodila jsem jako by se jednalo o normální nabídku obchodu. Než dojdeme ke Smrti tak na to zapomene a nebo se počůranej strach z magie někam ztratí... Nebo si to do té doby ještě rozmyslím... Netušila jsem, co budu dělat pokud nabídku přijme. Věděla jsem ovšem jistě, že teď z toho nic nebude a on si svoje choutky bude muset vybít nějak jinak. A lov zněl jako dobrá příležitost pro přesměrování energie.

Ležela jsem na zemi. Krk mě nepříjemně pálil. Rána nebyla velká, spíš jenom nepříliš hlhboký škrábanec. Takových jsem měla na těle spoustu již mnohokrát. Někdy mě odralo křoví, jindy to byly ostré skály a kmeny v horách. Jednou jsem se dost nepříjemně odřela o kořeny, když jsem se schovávala před Styx (//btw Rowka neví, že Styx a Norox jsou příbuzní, ale myslí si že jsou ze stejné smečky páč voní podobně). Nedělala jsem si tedy ze zranění nic. Zahojí se stejně jako ta předchozí.
Po tom nárazu na zem jsem tak nějak ztratila většinu zájmu o to, být zvědavá. Norox mě mírně zalechtal čumákem na tváři a navíc se omluvil. Pravděpodobně ho jenom nakrklo, že jsem použila magie. Věděla jsem, že je nemá rád. "Ještě to neumím pořádně ovládat," řekla jsem omluvným hlasem a pomalu se vykroutila z pod jeho těla. Něco mi říkalo, že mě nebude držet na zemi. Jeho výraz se trochu změnil. Nebylo v něm vidět nic. Žádný úšklebek nebo hněv. Jen co jsem přešla do sedu jsem pocítila, jak se mi motá hlava. Náraz do tvrdé země byl asi o dost silnější než jsem si uvědomovala. "Já... Cože?" zeptala jsem se a obrátila hlavu k Noroxovi, který se na něco ptal. "Trochu mě bolí hlava, co jsi říkal?" dodala jsem na vysvětlenou, abych nezněla úplně jako tupá blbka. Trochu jsem zavrtěla hlavou, abych rozehnala mžitky před očima, které se mi tam při té náhlé změně polohy vytvořily.

Hopkala jsem si nenápadně kolem lesíka, který se mi zjevil přímo v cestě. Hlavně jsem nechtěla vběhnout někomu na území. Hlavou se mi honila představa, že bych mohla naběhnout přímo na smečkové území a tam pocitít nejen hněv, ale i bolest místních obyvatel. Hospodina v tomto kraji nikdo neuznaval a tak jsem předpokládala, že ani mou vlastní modlu nikdo nepřijme jen tak jednodušše. Hnací sílou většiny vlků tady byla jejich vlastní síla a tvrdohlavoast. Hodně z nich se zaměřilo na svou funkci, rodinu nebo smečku. Hlupákům chybí nějaky větší smysl. Hodně ráda bych jim ukázala, jaké možnosti skýtá uctívání Smrti... Hnali by mě určitě zubama i drápama. Hravě jsem si poskočila.
Hnědá hliněná cestička se stáčela do lesa a já stála před otázkou, zda se do něj vydat nebo ne. Hlavičku jsem nakláněla na jednu a pak hned druhou stranu. Houževnatě jsem ovšem po pár chvilkách vykročila do lesa. Hrdě jsem vypnula hrudník a s úsměvem se koukala po lese. Hned jak bych narazila na nějakého člena smečky, chtěla jsem mu představit svou vizi. "Haló!" Halekala jsem na celý les, abych na sebe upoutala pozornost nějakého místňáka. Hlavně doufám, že to nebude nějaký blbeček, co mě nepochopí. Hodil by se někdo s otevřenou myslí, který by mohl do své duše a srdce přijmout nového vůdce. "Hola!" Houkala jsem znovu a znovu. Hrozně nerada bych působila nevychovaně. Hned, jak jsem byla pár metrů od hranice, usedla jsem tedy do trávy. Hodinka sem, hodinka tam, komu na tom záleželo.

Stála jsem rozkročená, jak jsem to výdala u mámy, když se jí někdo nelíbil. Mírně se mi naježila srst na krku. Nebyla jsem ovšem odhodlaná Noroxovi ublížit. Nevěděla jsem ani pořádně jak. Magie byla mou druhou přirozeností, takže přijít jí na kloub by asi nebyl ten problém, ale i já sama si uvědomovala, že první zášleh elektřiny způsobily moje emoce a ne nějaká chuť něco udělat. K sakru já ani nevěděla, že to s magiemi opravdu umím. Norox evidentně prokouknul, že nejsem úplně nejlepší v tom, o čem tvrdím, že jsem. Nemělo cenu za tloukat. "Možná, že nemám. Ale to neznamená, že tě ta rána nepraštila," prohodila jsem veselým hlasem a vyplázla na něj jazyk. Můj postoj se povolil z bojovného do nenuceného.
Vlk předemnou ovšem pěnil. Asi ho ta ukázka magie vytáčela víc, než si připouštěl. Můj pocit jisté sebejistoty ovšem neměl nic společného s ním. Až doposud jsem žila tím, že jsem malé bezbranné vlčátko, se kterým si každý může dělat co chce. Byla jsem malá, slabá a pomalá. Nevyrovnala jsem se bratrům ani ostatním vlčatům. Magie mi ovšem dávala to něco, co ze mě dělalo někoho výjimečného. Někoho, kdo už není jen malou prďolou zastrčenou někde v rohu. "Promiň," řekla jsem nakonec rezignovaně. Neměla jsem úplně důvod se mu omlouvat, ale něco mě nutilo. Nechtěla jsem, aby se na mě zlobil. Všichni se na mě jenom zlobí. Ale ty nesmíš! Mírně jsem odvrátila pohled, což vedlo k tomu, že jsem neviděla, jak se rozeběhl.
Stihla jsem vydechnout jen poděšené "ach", když jsem se ocitla v podivném světě, který se otáčel. Na zátylku jsem cítila bolest, jako by mi něco roztrhlo kůži a kameny se mi zarývaly s každou otočkou do těla. Zastavení přišlo s dalším povzdechnutím a naprostým podvolením mého těla. Po použití magie jsem byla slabá a fyzická energie vydaná na to, aby se svět přestal točit tomu nepomohla. Cítila jsem v čenichu krev a pálení mi napovědělo, že se mi otevřela někde na krku rána. Těžko říct, co ji způsobilo. Možná Noroxovi zuby, možná ostré kameny. Jednooko si mě prohlíželo, než mi na čenichu přistála facka. Snažila jsem se zakrýt vlastní tlapkou, abych nedostala dalšího facana. Zhluboka jsem oddechovala. Chvilku jsem se cítila zase jako malé vlče, které potřebuje bezpečí a ochranu, aby se nezhroutilo. Oči se mi zalily slzami, ale já si nedovolila plakat. Jednou jsem se zařekla, že plakat nebudu a tak to prostě bylo. Ucítila jsem jak mě tahá za ucho a prohlašuje, že mě nechá být. Nadzvedla jsem hlavu a otřela se mu čenichem o pravou stranu čelisti a tváře, načež jsem se mírně zavrtala do jeho srsti na krku a zhluboka vdechovala jeho vůni. Cítila jsem žleznatou vůni, těžko říct zda jeho vlastní nebo to byla vůně zaschlé krve a taky podivnou vůni plápolajícího ohně. Uklidňovalo mě to.

První závan elektřiny mě přiměl k mírné malátnosti. Moje magie se probudila jako tenkrát. Náhle a s poměrně silným vyčerpáním. Poprvé jsem magii použila, protože jsem se bála, že umřu. Teď jsem ji použila, protože jsem v sobě cítila vztek a naštvání. Opravdu je mou magií elektřina. Nevymyslela jsem si to! Byla jsem nadšená z poznání, že mám konečně moc, kterou jsem vždycky chtěla. Sice má moc pocházela od matky, ale čert to vem. "To byla moje magie, pokud jsi to nepoznal. Jsem celkem silná magička a pokud moje kmotra nelhala mám v sobě mnohem víc magie, než se zdá," prohodila jsem na Noroxovu nedokončenou větu.
Co jsem vlastně chtěla dělat. Netušila jsem. Z nějakého důvodu jsem se začala cítit nad věcí a neporazitelně. Před chvilkou mi jednooký vlk naháněl trochu strach, protože jsem nechápala, co po mě chce. Teď jsem věděla přesně, co chce. Ale necítila jsem se jako jeho oběť, cítila jsem se mu rovná. Fyzicky jsme se nemohli měřit, to bylo jasné už z prvního pohledu. Já byla malá a celkem slabá. On byl silný a podle pohybů i mrštný. O jeho rychlosti jsem nepochybovala, tu jsem měla tu čest poznat už dávno. "Přece si nemyslíš, že jsem nějaká hej počkej, co ti dá všechno na počkání ne?" Zazubila jsem se a v očích mi zablesklo. Objevení nové síly jako by mi umožnilo se odpoutat od strachu a otevřelo nové možnosti. Co všechno vlastně umím? Smrt říkala, že mám ještě další magii... Ale jakou?

Přestávalo se mi to líbit. Byla jsem naštvaná, že ničemu nerozumím. Jak mám tyhle věci chápat. Proč prudí? Co chce? Normálně jsem měla Noroxe celkem i ráda, ale teď se choval jako pitomec. Nechápala jsem proč mě kouše a je na mě zlý. Však jsem mu nic neudělala ne? Začínala se ve mně vařit krev. Byla jsem celkem popudlivá, co se týkalo mojí inteligence. Vždycky jsem si přišla jako ta chytřejší, takže se mi nelíbilo, když ze mě někdo cíleně dělal blbečka.
Norox naštěstí seskočil. Pomalu jsem se začala sama zvedat. V jeho přítomnosti nebudu když se chová jako blbec. "No když už jsi skončil být naprosto neschopným ho...." začala jsem, ale to už mě držel za ocas a silně mě zatáhl. Měla jsem pocit, že mi ocas urve, ale naštěstí mě ten pohyb jenom prudce vyvedl z rovnováhy. Stála jsem částečně na zadních a pomalu zvedala přední tlapky, když zatáhl, takže jsem sletěla z balvanu na zem. Jako by mě chtěl dostat do lepší pozice stoupl si zase nadě mě a přimáčkl mě k zemi. Byla celkem teplá. Vyhřátá od sluníčka. V dálce jsem uslyšela hrom. Někde se to začínalo celkem dost točit a já rozhodně nechtěla zůstávat s tímhle magorem, pokud má přijít bouřka. Nenechám si ušpinit kožich.
Zalapala jsem po dechu, když mi zatlačil na packy. Jeho slovům jsem moc nerozuměla. Mluvil o nějakém píchnutí, ale já to nechápala. Znala jsem včelí píchnutí, ale to rozhodně nebylo nic příjemného. Snažila jsem se to přežvíkat ve svém mozku. Slovo sex jsem nikdy neslyšela, ale tak nějak mi to pomalu docházelo. Nebyla jsem tak tupá a nevšímavá, jako většina ostatních vlčat. Bylo mi jasný, že když vlci mají mezi nohama tamto a vlčice zase ono, tak že to má nějaký význam. Nebylo pak těžké dát si dvě a dvě dohromady, když stál nademnou v pozici, která tomu nahrávala. On mi tam chce strkat tamto? A bude se mi to líbit? Nevěřila jsem mu. A rozhodně jsem nechtěla, aby to bylo podle jeho podmínek. "Tak to by ses měl začít chovat slušně ne?" zavrněla jsem pod ním. Moje emoce vybublaly na povrch a z mého nitra jako by vybouchl záblesk energie. Zasáhl přímo Noroxe do břicha, jelikož tak hloupě stál rozkročený přímo nad mým tělem. Využila jsem situace a vysmekla se z pod něj. Netušila jsem, jak dlouho moje magická síla přetrvá.
Už jsem věděla, co Norox chce. A rozhodně jsem mu to nechtěla dát zadarmo. Byla jsem ovšem zvědavá, jak daleko až chce zajít. Ale taky jsem chtěla vědět, jaké to je. "Tak si pro mě pojď, když mě tak moc chceš," zavrčela jsem a mírně se nakrčila. Byla jsem menší než on a rozhodně hubenější. Byla jsem menší než většina vlků už od malička, takže moje snaha o předstírání bojového postoje musela působit spíše komicky.

Moje strčení evidentně dostatečně nezabralo. Spíš do mě Norox narval hnátu, takže mě mírně poškrábal. Necítila jsem ovšem krev, takže mě spíš jenom odřel. "Dávej bacha ty pitomče," zavrčela jsem na něj. Sice jsem ho někde v koutku svého naivního srdéčka měla ráda, ale svůj dokonale čistý kožíšek a tělo bez sebemenší odřeninky nebo jizvičky jsem měla minimálně stejně ráda. Jenomže to mi už Norox ránu čistil, což bylo popravdě trochu divný, protože mě takhle naposledy čistila máma. Od té doby už ovšem uběhla spousta ročních období a já se vždy čistila sama. "Co by mi jako mělo docházet," zabručela jsem trucovitě a otočila na něj hlavu, abych mu viděla přímo do očí. Na měsíc jsem zapoměla. Trochu mě vytáčelo, že nemám ani ponětí o čem to mluví, protože jsem si přišla jako tupé vlče. Jenomže já už nebyla vlčátkem. Moje očka se začala částečně barvit do podivně světle zelené barvy.
Najednou mi zatlačil na tlapky. Asi si neuvědomoval kam šlape. Tenhle šutr prostě nebyl dost velký pro dva vlky. Měl by si zalézt na nějaký jiný, jinak mě tu ušlape. Norox mluvil o tom patřit někomu a být s někým. Pak taky zmínil Smrt, ale já ho absolutně nechápala. Když se mi snažil odstrčit ocas stranou, což jsem nechápala proč, mrskla jsem ho jím jako vlajkou přes čenich. Můj ocásek byl prostě delší a blbě se ovládal. "Fakt nechápu o čem to mluvíš," řekla jsem už vážně vytočeně. Neměla jsem ráda hry. Netušila jsem, co po mě chce nebo proč se najednou chová tak divně. Dřív si udržoval odstup, jako bych ho mohla zabít tím že na něj kýchnu, a najednou tu stál nademnou olizoval mi rány, které sám způsobil a šahal mi na ocas.

Kožich mi pomalu schnul a já začínala cítit jak otravné vedro mi je. V horách mi takové vedro nikdy nebylo. Tohle je k zbláznění. Mrskla jsem ocasem, který byl pořád delší než by měl mít. To mi už asi zůstane na věky věků. Norox se začal ospravedlňovat, že mě v té vánici hledal, ale nenašel. "Tak to jsi nehledal dostatečně. Musela jsem si pomoct sama elektřinou, jinak bych tam chcípla. Ještě štěstí, že jsem nadanější než většina ostatních v mém věku," prohodila jsem uraženě a sjela ho pohledem plným opovržení. Mohla jsem tam tenkrát umřít. On se na mě přece vykašlal. Na druhou stranu se mě aspoň pokusil najít, pokud je pravda co říká, což je víc než udělali moji vlastní rodiče. Ucítila jsem jak mi přejel po tváři čenichem. Na chvilku jsem ztuhla, ale neřekla jsem ani neudělala nic, abych se nějak bránila. Jen jsem mírně nakrčila jsem čenich a pokračovala v očistě tlapek. Když jsem byla spokojena položila jsem je na kámen vyhřátý od slunce a prohlížela si jejich lesk v pomalu umírajícím světle.
Zvedla jsem pohled k obloze. Noroxe jsem mírně ignorovala. Byla jsem nakrknutá, jak to mladé vlčice umí, když není úplně po jejich. Navíc jsem se cítila zrazena tím, že mi slíbil, že mne naučí lovit a nic z toho. Přelétla jsem nebe a uviděla měsíc, který byl divně do růžova. "Koukni," prohodila jsem k Noroxovi aniž bych vnímala, kde stojí nebo co dělá. Sledovala jsem podivnou barvu měsíce s mírně nakloněnou hlavou, nešlo mi to na rozum... Ta barva byla divná. Najednou jsem uslyšela odraz. Nestihla jsem ani zareagovat a Norox už se tyčil nademnou. Zakousnul se mi do krku. Na chvilku jsem pocítila strach. Jen na malinkou vteřinu. "Si myslíš jak nejseš nebezpečnej," zasmála jsem se. Nezdrhla bych mu, ani kdybych chtěla. Navíc mě zajímalo, co to vlastně chce. Byla jsem švorc, bez úkrytu nebo pořádnýho kusu kýty. Silně jsem posunula svoje boky do leva. Narazila jsem do jeho tlapky, ale netušila jsem zda moje síla stačila k tomu, abych ho vyvedla z rovnováhy a on z kamene spadl nebo jsem ho jen trochu odstrčila.

//Já se nebudu ani pokoušet o cizí jazyk

Zírala jsem do otevřené propasti, která se nacházela pod mými tlapkami. Zázrakem jsem do ní sama nespadla, když jsem se rozeběhla ze stráně dolů. Zajisté v tom musela mít prsty nebo spíše tlapky moje kmotra. Zřítit se do nějaké podivné díry by mne určitě nenechala. Zachránila mi život, když moje tlapičky zastavila přímo tady na hraně. Zvláštní, že jsem nevycítila její přítmnost, normálně to zvládám celkem obstojně. Zhluboka jsem se nadechla a pak vyfoukla všechen vzduch ven. Zvažovala jsem, zda se vydat zase nahoru na svach a nebo zda nebude jednodušší díru obejít. Zvolila jsem nakonec druhou variantu a začala se pohybovat opatrně po obvodu díry.
Znovu a znovu jsem kladla tlapku za tlapkou v pomalém a pořádně propočítaném tempu. Závrať jsem neměla, ale i tak jsem se obávala pádu z nepozornosti. Zastavila jsem se asi v půlce, abych si trochu odpočinula. Záře slunce mě přímo oslepovala. Zrovna dneska by to přímo lákalo ke znuděnému válení se, ale já si musela vybrat zrovnika dnešní den na procházku do neznáma. Znovu už takovou ptákovinu neudělám. Zavrtěla jsem hlavičkou a pak se opět dala do pochodu. Za chvilku už jsem byla na druhé straně. Zadívala jsem se zpátky, abych si díru zapamatovala a uložila si, že tomuto místu se musím vyhýbat. Zasmála jsem se vlastní blbosti a rozeběhla se zase dál.

Následovala jsem podivný puch. Ve vzuchu létal tu něčí duch. Neznala jsem původce tohoto zápachu, ale nechala jsem se vlákat do nory. Nehodlala jsem se obávat téhle smrduté potvory. Rozhodně jsem se jí nebála dostatečně. Kráčela jsem proto norou více než statečně. Možná jsem neměla do nory vcházet. Jenomže teď jsem netušila kudy odcházet. Nějak jsem se v té motanici cest ztratila. Orientačního smyslu jsem evidentně pozbyla. Zatříhala jsem oušky a čenichem vdechla vzduch. Dál do nory táhl se ten divný puch. Tlapku za tlapkou kladla jsem pečlivě. Očky jsem kroutila až bolela mne palčivě. V tom zahlédla jsem zrzavý kožíšek. Nebyl to ovšem kde jako voříšek. Byla to lištička, která tu spala. A já v té temnotě ani nedutala. Bála jsem se, že když lišku vzbudím, tak že se vyplaší a po krku mi zkousne. Jenomže její norou jen tak někdo skrz neproklouzne. Opatrně tlapkou dloubla jsem do těla. "Omlouvám se, že vás budím, ale ani nevím jak jsem se tu poděla." Liška se zvedla ve své celé kráse. Byla po zimě trochu pohublá v pase. Mírně jsem se uklonila. "Kudy byste mě z nory vyprovodila?" Otázka jakou jen vlče může položit. Dospělý vlk by věděl jak z nory se vyplížit. Liška mi tlapkou ukázala. Švihla jsem ocáskem a pryč upalovala. Liška za mnou neřekla ani slovíčka. Místo mého pronásledování stočila se do klubíčka.

Probudila jsem se zase tady. Nesnášela jsem to tu. Byla jsem už skoro dospělá, tak proč se sem pořád vracet. Už jsem nebyla děcko, které by mělo někomu dávat své mléčné zoubky. Proč tu pořád jsem! Už jsem dospělá! "Halooo!" křikla jsem. Byla jsem zase na té pláži, která byla posetá zoubky, které se tu všude povalovaly. Nelíbilo se mi to tu. Neměla jsem to tu ráda. Mořský vítr byl příjemný. Slunce hezky hřálo na kožichu. Dokonce jsem i slyšela ptáky, jak si prozpěvují. Něco mi tu ovšem nehrálo. Všechno vypadalo až moc hezky. Až moc... Příjemně. Zhnuseně jsem se zakabonila a začala se rozhlížet. "Halo!" opakovala jsem svoje velice hlasité volání a dožadování se něčí pozornosti.
"O to jsi ty?" Otočila jsem se a uviděla vlčici, se kterou jsem měla tu čest už několikrát. "Říkala jsem si, že tu někdo až moc řve na to že je to tu pro vlčátka," prohodila strašně přeslazeným hláskem. Před tím mi to nedocházelo, ale všechno na ní bylo prostě umělé. Její hlas byl nechutně sladký. Její srst jako by se rozplývala na stranách a já konečně pochopila to, co se mi schovávalo před čenichem celou tu dobu. "Tohle není skutečný což?" broukla jsem znuděně. Jako malá jsem se téhle vlčice bála, ale teď už ne. Byla jsem starší a zkušenější. V podstatě jsem byla skoro stejně velká jako vlčice, která stála předemnou. "Nelíbí se mi to tu. Je to moc umělé. Moc vymyšlené," dodala jsem a rozhlížela jsem se. "Je to iluze. Moje magie." Její hlas přešel na podivně hrubí. Neseděl k ní.
Teď jsem to viděla. Jako by se mi před očima rozbilo sklo, které mi zamlžovalo pohled. Viděla jsem všechny ty nokraje, které se divně mihotaly jako by šlo o nějakou iluzi. Palmy, které jsem minule využívala ke stínu byly v odstínu, který vůbec neodpovídal. Dokonce neházely ani stín. Tahle iluze byla velká, ale rozhodně nebyla nijak povedená. "Není to moc povedená iluze," konstatovala jsem celkem zklamaně. Popravdě jsem tu čekala něco jiného. Něco zajímavějšího a ne nějakou pitomou iluzi. Čekala jsem, že tu bude něco pořádného. Třeba že tu bude nějaká magická bytost, jakou byla Smrt. Ale pokud tohle byla magie iluzí, pak i samotná víla musela být obyčejná. "Jak iluze fungují?" zeptala jsem se a pohlédla na vlčici. "Nejdřív zuby a pak ti to řeknu," zabručela otráveně, jako by jí vadilo, že jsem prohlédla její záměr. Zajela jsem si tlapkou do tlamy. Ucítila jsem poslední mléčný zoubek, který držel na posledních kouscích. Trhla jsem s ním a ucítila krev v puse. Byla to až divně příjemná železná vůně. Vyflusla jsme zub před vlčici na zem a ona se ve své krvavosti vyjímal na bílých zubech, které už mořská voda očistila. "Iluze jsou magie, kterou tě může naučit Život. On toho umí celkem dost," řekla víla a pak se posadila na zem. Bylo to poprvé, co jsem ji viděla sedět. "Můžeš s ní vytvořit něco takhle povedeného, ale na to asi nebudeš dostatečně silná. Na magii musíš totiž projevit trochu nadání a to pochybuju, že máš," dodala ještě, aby si do mě mohla "kopnout". Tiše jsem zavrčela, ale nechala jsem to být. "Brzo budu dospělá. Tohle je snad naposledy, co se vidíme. Sbohem," řekla jsem jí drsným hlasem a švihla ocasem. Krev jsem cítila na jazyku a dokonce mi trochu vytékala po tlamě. "Tak tedy sbohem." Propadla jsem se zpátky do tmy.

//Jelikož vaše dědictví je nula nula prd (aka trauma, špatný vkus na partnery a doživotní smůla na smečku), tak ho klidně nechám bráškům celý stejně je máte radši než Rowenu, kterou ani jeden z vás neviděl půl roku (chybí mi tu theriondepressed)

Ležela jsem na pravé části břicha a boku. Pravé tlapky jsem měla mírně pod sebou a levé hozené na kameni. Ocas mi líně sjel z kamene a vysel dolů. Z konečků srsti mi na kámen ztékala voda, která se vpíjela do hlíny pod ním. Byla mi mírná zima, protože pofukoval slabý vánek. Neměla jsem do toho jezírka lézt, ale to bych pak vypadala jako nějaký bezďák... No, ale já jsem... Ne, ne, ne. Ani náhodou. Já jsem doma všude. Začala jsem si líně olizovat tlapky, abych z nich dostala jehličí a hlínu, které se mi na ně dostali během chůze sem.
Slunce se začalo dostávat na oblohu. Konečně to začínalo pořádně hřát a já měla šanci si konečně vysušit kožich. O přítomnosti Noroxe jsem věděla. Slyšela jsem, že šel za mnou. Jenomže jsem nehodlala působit jako nějaká dementní týnka. Rozhodla jsem se hrát to po svém. "Zošklivěl jsi," broukla jsem s hraným nezájmem a dál pokračovala v olizování si hlíny a bordelu z tlapek. Nehodlala jsem si ho pustit k tělu ani do hlavy. Přeci jenom mě nechal v tom sněhu lovit lasičku jako idiota a pak se vypařil. Jeho další věta zněla zvláštně. Nechápala jsem ji. Mírně jsem nakrčila čenich, jako bych nad něčím přemýšela. "Vystavuju se slunci," odvětila jsem s chladem, který značil mé naprosté nepochopení otázky ani situace, ve které jsem byla. I když jsem byla skoro dospělá, rozhodně jsem neznala všechno, jak jsem si bláhově myslela. "Koukám, že ses z toho sněhu dostal," zabručela jsem mírně uraženě a pohlédla mu zpříma do očí. Hlavu mírně nakloněnou, tlamičku trochu otevřenou a jen mírně jsem si olízla vrchní čelist.

//Sarumenský hvozd

Odcházela jsem z území z kožichem nasáhlým vodou. Sice trochu okapala, ale srst jsem pořád neměla dostatečně suchou, abych vypadala slušně. Ach jo. To jsem nevymyslela dobře. Vypadám jak nějaká socka. Mrskla jsem mírně dlouhým ocáskem a pohlédla zpět k lesu. Záře mne nechávala chladnou. Ať se tam dělo cokoliv, Smrt v tom prsty neměla. Vycítila bych kdyby se má kmotra kolem pohybovala. Tohle dělalo něco jiného a já se obávala, že by to mohlo být až moc nebezpečné. Vrátila jsem se pohledem dopředu a rozpochodovala se po louce. Hledala jsem něco, kde bych se mohla rozvalit na sluníčku. A našla jsem!
Pohled se mi zastavil na podivných kamenech, které stály v dálce. Pomalým krokem jsem k nim zamířila. Nebylo třeba spěchat, ale ani jsem se nehodlala loudat, abych stihla trochu toho sluníčka. Vypadalo to na příjemnou noc, ale těžko říct, zda bych v noci nepromrzla. Ťapkala jsem si loukou, když jsem ve své trase uviděla vlka. Znamého vlka. Kráčela jsem naprosto klidně, ale na tvářičce jsem měla úsměv. "Ahoj Noroxi," broukla jsme za pochodu a prokráčela kolem vlka směrem ke kamennům, které byly za ním. Někdo by se vlka bál, ale já strach neměla. Jeho oko nebo spíše jeho absence mi nenahánělo strach ani odpor. Měla jsem ráda originálnosti a neobyčejnosti. Vyskočila jsem na jeden z kamenů a natáhla se na něj. "Hmm," broukla jsem. Kameny vedle byly naskládány na sobě v podivném tvaru. Zajímavé. Kdo to asi udělal. Můj kámen byl nahřátý od sluníčka a tak jsem doufala, že brzo oschnu.