Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//I need dollar dollar, a dollar is what I need
And if I share with you my story would you share your dollar with me

Nejhorším na putování jsou bolavé tlapky. Není nic horšího, než když vám natékají a pálí vás. Nechutně horký povrch může způsobit bolestivé popraskání kůže na polštářcích nebo dokocne popáleniny. Nánosy sněhu zase vysuší vaše tlapky, že jste rádi když máte kam složit svůj zadek a na chvilku jim dát oddech. Nejvíce jsem ovšem nenáviděla ostré kameny. Někdy se vám ty potvůrky zasekly přímo mezi polštářky a nešlo je vindat. Nechcete si sednout na zem, aby se vám nenalepili ještě na zadek, takže podivně poskakujete a snažíte se opětovným roztahováním a stahováním prstů nezvané hosty vypudit. Nájemníci jsou to ovšem vytrvalí, takže dost často boj vzdáte a nezbude vám nic jiného než si poskakovat po pláních nebo lesích s kamenem v tlapce. Nebylo to nic příjemného.
"Nesnáším šutry, dementní," nasupený výkřik se odrazil od skalnatých zdí kolem. Nabručeně jsem poskakovala a snažila se šutry vyklepat, ale nešlo to. Nebyl tu ani nikdo v dohledu, kdo by mi pomohl. Nechutně jsem si odplivla, jak se na dámu vůbec nesluší a začala jsem pajdat dál po hornatém terénu. Nejprve mě cesta zavede k díře, pak k lesu a nakonec mě ještě čeká vyšlapat hory. Nadšení z mých myšlenek přímo stříkalo. Neber to vážně čtenáři, to byla ironie pro nechápavé. Nehodlal jsem v tomhle kraji pobývat dlouho, jen jsem chtěla projít a zase si hledět svého. Nikoho jsem svým voláním nepřivolala v tom podivném lesíku, kde jsem se zastavila, abych roznášela slovo Smrti. Nikdo nepřišel a já se neobtěžovala déle čekat. Noc se přikrádala a já se dala opět na cestu. Náhoda tomu ovšem chtěla, že jsem odbočila moc brzo a ocitla se v kamenných horách, které jsem rozhodně nikdy neviděla. Nevědomí kde jsem, mi způsobovalo asi tak stejnou bolest jako kámen v tlapce. Naneštěstí jsem brzo začala z hor sestupovat. Našlapovala jsem obezřetně měnícím se terénem, který z kamenných ostrých částeček přešel na hliněnou cestičku vyšlapanou staletími tlapek. Nacházela jsem cestu do údolí. Nášlap do vlhké trávy uvolnil kamínek mezi prsty, vypadl a zakutálel se pryč. Nekonečná úleva polila moje tělo, jak nezvaný host odcházel pryč. Několikrát jsem nakrčila čeníšek a vyrazila za dobrodružstvím dál.

Neochotně jsem si nechala vyrvat přívěsek z tlapek. "Hej," štěkla jsem jenom na strýce, ale víc jsem si tlamu neotvírala, protože by mě tu nechal a co potom. Mohla bych vyzkoušet tu hračku od kmotřičky ne? Nehodlala jsem se ale zbytečně vyšťavovat. Přeci jenom, kdo mohl vědět, jak dlouho tady ještě budu s touhla partou. Naštěstí strýc nebyl až takovej tupec, aby nás tu nechal. Začala jsem postupně využívat kořenů, které vyrašily ze země, abych se svépomocí vyškrábala na okraj díry. To jsou gentlemani, nám ani nepomůžou. Podívala jsem se na Bílou. "Chceš pomoc?" zeptala jsem se a nabídla jí tlapku, pokud by chtěla využít pomoci s vylezením nahoru. Byla jsem připravena ji posunout tlapkou nebo ji chytit na krku za kůži a vytáhnout.
Poté co jsem (ne)pomohla Bílé (//tady to nechávám otevřený, jestli bude nebo nebude chtít Bouře pomoct), podívala jsem se naplíšky a čekala jsem nějakou reakci. Nic. Zhnuseně a zklamaně jsem si odfrkla. Tohle se dalo čekat. Strýc s tím určitě něco udělal. Teatrálně jsem se od všech otočila. A ještě, že jsem to udělala. "Hele vidíte to?" Mezi stromy byl vidět světelný paprsek. "Jdeme," zvolala jsem a vydala se od nich pryč. Musela jsem zabírat, protože pokdu se nechtěli hnout, nemohla jsem ani já. A já tak moc chtěla zjistit, co tam je.

//Mahtae jih přes Náhorní plošina

"Taky pravda," odvětila jsem Bílé z díry. Srdéčko mi, ale říkalo že s hnědým by to byla opravdová zábava. Jenomže on to viděl fakt jinak a to mi vadilo. Obrátil se na mě se slovy na co narážím. Zvedla jsem hlavu nahoru, protože to vypadalo, že je natvrdlej a naznačování otíráním a vrcením zadku, mu nepomáhá v pochopení toho, co od něj chci. "Že by si stál za hřích brouku," odvětila jsem se smíchem a pak se vrátila k hrabání hlíny. Bylo mi jedno, co si strýc myslí. Byl stejně prudérní jako můj otec a to mě iritovalo. Jako by všichni z té "lepší doby" měli nějaké trauma, které jim znemožnilo si užívat života. Hrabala jsem tlapkou a poslouchala navigaci.
Do díry ke mně se nacpala i Bílá. Nevadilo mi to. Bylo tu místa tak pro dalších dvacet vlků a ve dvou se to hledalo lépe. Poslouchala jsem strýce, který mne navigoval kam mám jít a vydala se tím směrem, co říkal. Začala jsem tedy hrabat v lisí, větvičkách a... kostech? Co je tohle vůbec za místo? Odhrnula jsem tlapkou další kus hlíny. Ani jsem netušila, co hledáme. No pokud ta věc na strýčkově krku tvrdila, že máme jít sem. Muselo tu být něco, co hledala. A pokud to hledá ta věc, musíme to taky najít, abychom se jí zbavili. Jak logické. Hrabala jsem ve všech možných směrech. Pomalu jsem to chtěla vzdát. A... Narazila jsem na další kovový plíšek. "Mám ho!" křikla jsem k ostatním. "Asi vás to nenadchne, je to další cetka," dodala jsem pak trochu znuděným hlasem. Tak trochu jsem doufala, že to bude něco epičtějšího. Podebrala jsem věc tlapkou a ukázala ji ostatním. "A teď nás vytáhněte," řekla jsem ještě a pohlédla na Bílou, která se sjezdem sem dolů odsoudila též k závislosti na těch, kdo nás měli vytáhnout.

Vlčice odvětila, že by v místě užívání si byla taky. "No kdyby támhle ten hnědej chtěl, tak by se dalo užívat i tady, ale on řeší jen tu cetku," odvětila jsem jí a záměrně to pronesla nahlas, tak aby mne Zakar slyšel. Bylo mi jasné, že mě musel slyšet a tak jsem doufala, že ho to chytne za čenich a začne se nám taky věnovat. On se bavil se strýcem o jeho rodině, což mi přišlo celkem divné. Chudák teta. Posteskla jsem si. Nebylo mi líto jí, její smrt mě nějak extra netankovala, však jsem ji nikdy neviděla. Ale vadilo mi, jak se tu strýc stará o nějaký plíšek a baví se o rodině se Zakarem, kterého tak tahá od mé maličkosti, místo toho, aby se staral o tetiččin hrob nebo tak něco. Co já vím, co se dělalo s mrtvolama?
Otočila jsem se směrem k díře. Vypadalo to, že plíšek nás táhne dolů, ale nikomu se tam nechtělo. "Fajn, co si jeden neudělá sám," zabručela jsem si pro sebe a po zadku se začala klouzat dolů do díry. "Ale ne že mě tam necháte," dodala jsem. Rozhodně bych nerada zůstala v nějaký díře jen pro to, že oni mě nechtěli vytáhnout ven. Bylo to tu nepříjemné. Křupalo mi pod tlapkami kdo ví co a ještě to tu hnusně smrdělo. Nakrčila jsem čenich a pomalu se začala rozhlížet. "Kam přesně ukazuje?" obrátila jsem se na strýce. Pokud mi neřeknou, kam ten plíšek co mi ukradli, ukazuje, pak nemám šanci najít to, na co ukazuje. Začala jsem tlapkou prohrabávat tlející listí a hlínu.

Zakar se snažil vše uklidnit. No nebyl k sežrání? Hodila jsem po něm vděčný pohled. I když na mě taky mluvil přísně, cítila jsem z jeho hlasu něhu a cit. Nebo něm sj to vymyslela? Rozhodně ne! Strýce jsem ignorovala dál. Za to Bílá působila z mého magického působení trochu nadšeněji. "To si piš. Kdybych tu nemusela být užívám si s někým," odvětila jsem jí. Nebo bych sloužila své kmotře. I když to je v podstatě to samé ne? Sama tvrdilažemoje zálety jí nevadí, jen je považujeza ztrátu času. Usmála jsem se na vlčici . Byla na mě hodná. Možná by s ní byla taky zábava jako s Noroxem.
No náhrdelník měl teď strýce. A jeho tuhosti ho chtěla vyhodit. "Našla je ho já! Tohle je nefér takhle někoho okrást a ještě rozhodovat co bude s jeho majetkem dál," řekla jsem trucovitě. Měla jsem přeci pravdu. Našla jsem ho a chtěla si ho nechat. Jenže oni to překazit. Víc jsem sleptk záchranu přívěsku neudělala. Bylo mi jasné, že strýce by to zase nakrmit. Jeho škoda, že nezjistí víc. Myslela jsem tím hlavně Styx, ale i samotnou moc přívěsku, který musel být mocnější než jsme si mysleli.

//Náhorní plošina

Všichni to chtěli někam házet. Ten do moře, ten do řeky. Navíc se strýc zachoval jako naprostý pitomec. Zrovna ve chvilce, kdy se Zakar začal konečně věnovat mojí malinkaté maličkosti, se rozhodl, že to všechno pokazí. Shodil mě na zem a to jen za to, že jsem si dovolila pronést poznámku a to navíc ani ne na jeho adresu, ale na adresu Zakara. Přistála jsem na zemi a on mi ani nedal možnost se jakkoli bránit. "Já moc dobře vím, co kdo umí," odsekla jsem mu naštvaně a rozhodla se, že už mu nikdy víc neřeknu a ani slůvka s ním už neprohodím. Mohla jsem být užitečný spojenec, ale ne když se ke mně chová jako kreén.
Měl navíc taky štěstí, že stihl celkem rychle slézt z mojí maličkosti. Naštvání na strýce a to, že mi ukradl můj nový přívěsek mě vytočila natolik, že se spustila moje magie. Začala mi jiskřit srst a všichni mohli pocítit, jak jim na těle vstávají chloupky a těžknou, ještě víc než kdy před tím. Já svou magii neuměla ovládat a jelikož jsem si nekoukala na tělo, tak jsem samozřejmě netušila, že to dělám já. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se uklidnila. A magické pole polevilo s tím. Všichni ovšem zůstávali jako naježené koule chlupů. Až na mě. Potlačila jsem zasmání se. "Fajn vezměte si tu cetku a jděte si kam chcete, já končím," odvětila jsem a sedla si na zem aniž bych se hodlala pohnout dál. Klidně ať mě za to Osud potrestá jak chce, ale s touhle bandou omezenců já nejdu ani krok. Hodila jsem letmý pohled na Zakara a hledala u něj nějakou podporu a zastání, i když i moje zamilované srdéčko tušilo, že ji nenajde.

//Bokový sráz přes Mahtae jih

Musela jsem se soustředit, abych šla vzpřímeně, protože mě tavěc na krku táhla furt k zemi. Bylo to otravné a nepříjemné, ale nebudu se o to dělit s někým jiným. To to radši sežeru. Zakar mě zase ignoroval. Bylo to na prd, protože se začal lepit na strýce. "Tady je snad každej vlk na klobásy nebo co jako?" zavrčela jsem na ně, protože mě vytáčelo, že se všichni lepí na starouše, ale nikdo se nelepí na mě. A pak že je děsně smutnej, že tetka umřela. Spíš si to užívá, jak okolo něj poskakujou všichni ostatní. A místo toho, aby jim ukázal, zač je toho loket se na ně taky vesele lepí... Nechutný. Naznačila jsem zvracení a pokračovala pomalým tempem dál směrem kdo ví kam.
Přívěsek mě sám naváděl, kam mám jít, takže jsem strýcovo kvokání, že by se měl zase vrátit do moře ignorovala. "Do moře to nechce," odvětila jsem mu a dál se snažila rázovat správným směrem. Bílá vlčice začala mluvit taky o moři a o tom, že by se to mělo hodit do nějakého jiného moře nebo něco takového."Říkám, že do moře to nechce," zopakovala jsem znovu. Jenže mě tu nikdo neposolouchal. Hodila jsem prosebný pohled na Zakara, ve snaze ho přimět, aby si mě aspoň trochu všimnul a zastal se mě, ale podle toho jak se lepil na Arcanuse to bylo marné. S povzdechem jsem kráčela dál. Nebo se spíš táhla.

//Zrádcův remízek

Všichni mi vyseli na zadku jako otravný mouchy. Taky jsem nechápala, proč se mě furt tak moc držej, ale bylo mi to jedno. Ta věc na krku začínala být taky otravná. Byla těžká jako prase. Měla jsem jich už všech a všeho plný zuby. Strejdu pořád zajímala Styx. Hnědej o mě nejevil vůbec žádný zájem. No a ta bílá se chovala prostě divně. "Osobní prostor vám asi nikomu nic neříká, co," zabručela jsem si otráveně spíš pro sebe, než pro ně. Nebavilo mě to. Chodit tady po okolí, jak nějaká bosorka, jen proto, že si nějaký pitomec nedává pozor na svoje magický udělátka.
Samozřejmě by mě zajímalo, co ta věcička všechno umí, ale jelikož bylo kolem mě tolik ruchu, nedalo se přemýšlet nad tím, co. Musela jsem jenom doufat, že to někdo z nich vzdá a vydá se prostě někam jinam. Jejich slova a dohady jsem ignorovala. Neměla jsem na ně náladu. Nechtěla jsem řešit nějakou Styx, která mi byla kdo ví kde. Navíc nikdo cíleně nenavazoval rozhovor se mnou, takže proč se obtěžovat. "Buď jdete se mnou, nebo si dejte odchod," řekla jsem nakonec.
Blízkost jsem si držela jen u toho hnědého, který ovšem jevil víc zájem o mého strýce. No i tak jsem se nedala odradit a když jsem procházela kolem otřela jsem se o něj bokem. Můj zadek o něj narazil a při odchodu jsem pohazovala ocasem, čímž jsem jasně naznačovala, co po něm chci. Pokud nebyl natvrdlý, tak by mu to mělo dojít samo. Och on tak krásně voní. Kdyby nám stařík a vochechule dali trochu víc místa. Mírně jsem si povzdechla a pomalým poklusem, který jasně ukazoval dokonalost mého pozadí jsem zamířila dál.

//Náhorní plošina přes Mahtae jih
---- mířím do zrádcova remízku, je to nejblíž

//Divoká pláž přes kamenný mys

Nezastavovala jsem se na tom kamenném výstupku za jeskyní, protože tamvítr foukal s takovou silou, že hrozilo, že mě to povalí na zem. Rozhodně jsem nehodlala tolik riskovat, takže jsem uháněla o sto šest do lesa. Až v bezpečí lesíku jsem se rozhodla zastavit, neboť se zdálo že zbytek skupiny mne pronásleduje. Uslyšela jsem v hlavě Arcanusův hlas a něco mě přimělo mu odpovědět. "Je to blbka, která má jen plnou hubu keců a chtěla mě jako malou sežrat. Navíc ten její neupravenej kožich a celkový dojem, vypadá jako špindíra, která by zasloužila vymáchat v řece... Ale aspoň nesmrdí," odvětila jsem mu popravdě. Nic víc ani míň jsem o Styx nevěděla a ani mě to nezajímalo. Mohlo to působit jako že jsem ji potkala včera, ale taky jako že jsem ji potkala před lety. Moje odpověď byla velice neurčitá, ale pravdivá. Víc už jsem k tomu neměla, co říct.
"Tak teď když už nám nikomu nehrozí utonutí by si každý mohl jít po svých ne?" řekla jsem a pohledem přejela tu bílou vlčici, strýce i svůj nový objev. Na hnědého vlka jsem se líbezně usmála, jako bych ho lákala k sobě. Neběžela jsem dál, čekala jsem než si všichni sbalí svých pět švestek a půjdou, pak bych se rozeběhla za Zakarem a bylo by. "A pokud vám jde o tu cetku, tak tu jsem našla já. A kdo dřív přijde, ten dřív mele," řekla jsem trochu víc panovačně, než by se od tak malé vlčice slušelo. Neměla bych si moc vyskakovat, ale co mi hrozí od nich...

Seděla jsem v písku a pomalu zasouvala podivnou věcičku za sebe, protože se to tu začínalo nějak plnit. Nejdřív se v mém zorném poli objevil hnědý vlk. Objevil se tu z čista jasna, až mě ten zvuk zarazil. Magie? Měla bych zjistit jak to funguje. Věděla jsem, že se teleportoval, portože mě se tenkrát v poušti stalo to samé. Naštěstí si udržoval odstup. "Zdravím," řekla jsem slušně a trochu zakřiknutě. Přeci jen jsem netušila, co je vlk zač. "Já jsem Rowena," dodala jsem, protože třeba znal někoho z mé rodiny.
Když se tu objevil strýc mírně jsem si oddechla. "Strýčku," řekla jsem úlěvně a mírně pohodila ocasem. Při pohledu na něj jsem si vybavila, co říkala Styx. "Mrzí mě tvá ztráta, strýčku," řekla jsem smutným hlasem. Vnitřně mi to bylo putna. No tak někdo chcípnul, bóže. "Vycítila jsem to v kostech, kmotřička mi dává vždycky vědět, když se stane nějaká tragédie," dodala jsem na vysvětlenou. Nebyla to úplně lež, ale taky ne úplná pravda. Styx to tak explicitně podala v jeskynních, že jsem si dala dvě a dvě dohromady. A nikdo nemohl říct, že nebyla velká náhoda, že se hned po zabití mé tetky rozhodla vydat zrovna do jeskyně, kde jsem byla já. "Kde je otec, nemám ani ponětí," odvětila jsem podstatně chladněji. O destičce jsem neřekla zhola nic, protože k nám doběhla vlčice a nahodila nás všechny pískem. Tiše jsem zavrčela, ale rozhodla jsem se být nad věcí. Přeci jsem chtěla ten přívěsek a ne spor. "Zdravím," prohodila jsem nakonec k vlčici klidným hlasem.
Bylo tu moc vlků a já nehodlala někomu přenechávat svůj nález. Rozprostřela jsem provázek a prostrčila jím hlavu. Destička mi teď vysela na krku. Hned, co jsem si ji pověsila na krk jsem ucítila podivnou náklonost k vlkovi, kterého jsem neznala. Ostatní jako by se rozplynuli v mlze. "Měli bychom se někam schovat, zvedá se příliv," zatrilkovala jsem směrem k vlkovi a když jsem kolem něj probíhala zpět do jeskyně, tak jsem se o něj otřela ocasem.

//Bukový sráz přes kamenný mys
Ve zkratce: Rowka má destičku na krku a zdrhá s ní před přílivem na Bouři tiše zavrčela, ale pozdravila ji, a o Zakara se na odchodu otřela ocasem.

//Kamenný mys

Jeskyně se svažovala trochu dolů. Cítila jsem jak na mě dýchá slaná voda, kterou přinášel poměrně slaboučký větřík v porovnání s tím, co řádilo mimo jeskyni. Šla jsem pomalu, abych neuklouzla na celkem kluzké podlaze jeskyně. Světlo mi mírně zhoršilo zrak, když jsem vystoupila z jeskyního tunelu ven.
Sluneční paprsky se roznášely všude. Moře se lesklo v nádherném stříbrném odlesku. Nebyl tu úplný klid. Občas nějaká vlnka vtrhla na pláž a dožadovala se pozornosti místního písku. Neviděla jsem ovšem žádné živočichy, kteří by tu pobývali. Písek mi příjemně klouzal pod tlapkami a navíc hezky hřál. Naštěstí ještě nepálil.
Nádhera. Rozhlížela jsem se kolem a snažila se nasát klidnou a tichou atmosféru tohoto místa. Vítr mi pohazoval srstí a já se rozhodla na chvilku povalovat. Plácla jsem sebou do písčitého podkladu a užívala si tepla, které mnou projíždělo. Měla jsem tmavý kožich a tak jsem si nemohla dovolit povalovat se moc dlouho, ale pár minutek jsem si mohla v klidu vychutnávat. Občas bylo potřeba prostě vypnout a neřešit okolnosti. Užívat si dokonalého bytí bez obecného shonu nebo nutnosti přemýšlet. Tiše jsem mlaskla a přetočila se na břicho.
V tom jsem uviděla divnou věc v písku. Co to je? Přejela jsem to pohledem. Vypadalo to jako něco, co měla máma na krku. Nebyl to ovšem hezký kámen, ale nějaká destička. Pravděpodobně ji vybrousilo moře a nějaké kameny na ní zanechaly rýhy. To se mi líbí. Natáhla jsem se po tom podivném kusu kovu a přitáhla si ho k sobě, abych si ho mohla dobře prohlédnout.

//Tak jsem tu
Předem hlásím všem spolutrpitelům, že 30. 7., 31. 7. a 1.8. budu moci psát jen dopoledne, takže pokud byste chtěli fretkařit klidně mě přeskakujte

//Mahtae (jih) přes Ústí

Rozhodla jsem se vodní tok opustit, když začal tah sílit. Nebyla jsem tak dementní, abych si neuvědomovala nebezpečí, kterým řeka může být. Vylezla jsem tedy na břeh, který byl více měné z kamene. Oklepala jsem si z těla kapky vody a pustila se do letmého čištění vlastního kožichu. Očistila jsem si snad všechna místa, která byla neupravená a pak jsem se pustila do dalšího pochodu. Viděla jsem kousek odsud kamenou horu. Vypadalo to spíš jako špička, která se v raním slunci tyčila k nebi. Jestli ten vořech někde bydlí tak rozhodně tady. Nakrčila jsem čenich a namířila si to přímo k té hoře.
Místo to bylo poměrně nehostinné. Foukal tu silný vítr, který byl naštěstí v létě teploučký a tak mi hezky usušil kožich. Čím více jsem ovšem šla k hoře, tím více vítr sílil. Jeho nárazy mne občas posouvaly k okraji, což rozhodně nebylo bezpečné. Měla bych se schovat než mě to strhne úplně. Uviděla jsem malou jeskyni, tak akorát pro mne. Musela jsem silně bojovat s živlem, který by mé maličké tělo rozhodně protočil vzduchem jako loutku. Nacpala jsem se do jeskyně a zjistila jsem, že to není jen tak nějaká jeskyně.

//Divoká pláž

//Ageron přes Dlouhou řeku

Vyrazila jsem korytem řeky. Trvalo mi to opravdu dlouho dojít až na konec. V jednu chvilku jsem se obávala, že nikdy nevylezu ven. Svah byl korem koryta řeky naprosto hladký, takže bych se nemohla vysápat ven ani kdybych chtěla. Naštěstí jsem zahlédla konec rokle a proud se vléval do jiné řeky. Bylo příjemné ráno a paprsky celkem sílily. Vodní tok tu nebyl ani moc silný, takže jsem se rozhodla, že se trochu projdu v řece, abych se očistila od bahna a krve. Nebyla jsem spokojená se svým vzhledem pokud jsem byla zaprasená.
Sestoupila jsem do chladného toku řeky a nechala jsem se ochlazovat. Tlapky jsem měla pod vodou, ale to mi nestačilo. Sehla jsem se a začala si máchat ve vodě krk. Udělala jsem ještě krůček do hlobky, abych si mohla namočit spodek břicha, který byl od prachu celý zarousaný. Voda odmívala všechnu špínu, krev a kdo ví co ještě. Nakonec jsem se vydala po proudu. Tahle řeka musela vést na jih a pokud jsem věděla, tam Život sídlil na nějakém kopci nebo tak něčem.

//Kamenný mys přes ústí

//Zříceniny přes Jedlový pás

Vyběhla jsem ze zříceniny a pak jsem si uvědomila svou vlastní ukvapenost. Řekla jsem, že navštívím bratra Smrti, ale nezeptala jsem se jí, kde žije. Teď už se vracet nemůžu. Tiše jsem zavrčela nad vlastní tupostí a ubohostí. Měla jsem si to uvědomit hned a vyrazit až budu vědět, kam mám jít. Jenže já se tak trochu obávala, že by další dotazy mohly kmotru podráždit, že mě ani nenapadlo se ptát na směr.
Jedno mi bylo jasné. Věděla jsem, že Život žije na jihu. Už jsem si nepamatovala, kdo mi to řekl. Možná otec nebo matka... Možná strýc. Musím na jih. Přidala jsem do kroku. Pokud budu muset ještě hledat, tak bude nejjednodušší se s tím nepárat a na jih vyrazit přímo. Procházela jsem známým lesem a rozhodla jsem se vyrazit dolů po proudu řeky. Pokud bych se měla dostat až na jih, bylo jít po břehu koryta nejlepší možností.

//Mahtae (jih) přes Dlouhou řeku

OBJEDNÁVKA
ID - M03/elektřina/pět hvězdiček - 50x 5 => 250 opálů