Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Divoká pláž přes kamenný mys

Nezastavovala jsem se na tom kamenném výstupku za jeskyní, protože tamvítr foukal s takovou silou, že hrozilo, že mě to povalí na zem. Rozhodně jsem nehodlala tolik riskovat, takže jsem uháněla o sto šest do lesa. Až v bezpečí lesíku jsem se rozhodla zastavit, neboť se zdálo že zbytek skupiny mne pronásleduje. Uslyšela jsem v hlavě Arcanusův hlas a něco mě přimělo mu odpovědět. "Je to blbka, která má jen plnou hubu keců a chtěla mě jako malou sežrat. Navíc ten její neupravenej kožich a celkový dojem, vypadá jako špindíra, která by zasloužila vymáchat v řece... Ale aspoň nesmrdí," odvětila jsem mu popravdě. Nic víc ani míň jsem o Styx nevěděla a ani mě to nezajímalo. Mohlo to působit jako že jsem ji potkala včera, ale taky jako že jsem ji potkala před lety. Moje odpověď byla velice neurčitá, ale pravdivá. Víc už jsem k tomu neměla, co říct.
"Tak teď když už nám nikomu nehrozí utonutí by si každý mohl jít po svých ne?" řekla jsem a pohledem přejela tu bílou vlčici, strýce i svůj nový objev. Na hnědého vlka jsem se líbezně usmála, jako bych ho lákala k sobě. Neběžela jsem dál, čekala jsem než si všichni sbalí svých pět švestek a půjdou, pak bych se rozeběhla za Zakarem a bylo by. "A pokud vám jde o tu cetku, tak tu jsem našla já. A kdo dřív přijde, ten dřív mele," řekla jsem trochu víc panovačně, než by se od tak malé vlčice slušelo. Neměla bych si moc vyskakovat, ale co mi hrozí od nich...

Seděla jsem v písku a pomalu zasouvala podivnou věcičku za sebe, protože se to tu začínalo nějak plnit. Nejdřív se v mém zorném poli objevil hnědý vlk. Objevil se tu z čista jasna, až mě ten zvuk zarazil. Magie? Měla bych zjistit jak to funguje. Věděla jsem, že se teleportoval, portože mě se tenkrát v poušti stalo to samé. Naštěstí si udržoval odstup. "Zdravím," řekla jsem slušně a trochu zakřiknutě. Přeci jen jsem netušila, co je vlk zač. "Já jsem Rowena," dodala jsem, protože třeba znal někoho z mé rodiny.
Když se tu objevil strýc mírně jsem si oddechla. "Strýčku," řekla jsem úlěvně a mírně pohodila ocasem. Při pohledu na něj jsem si vybavila, co říkala Styx. "Mrzí mě tvá ztráta, strýčku," řekla jsem smutným hlasem. Vnitřně mi to bylo putna. No tak někdo chcípnul, bóže. "Vycítila jsem to v kostech, kmotřička mi dává vždycky vědět, když se stane nějaká tragédie," dodala jsem na vysvětlenou. Nebyla to úplně lež, ale taky ne úplná pravda. Styx to tak explicitně podala v jeskynních, že jsem si dala dvě a dvě dohromady. A nikdo nemohl říct, že nebyla velká náhoda, že se hned po zabití mé tetky rozhodla vydat zrovna do jeskyně, kde jsem byla já. "Kde je otec, nemám ani ponětí," odvětila jsem podstatně chladněji. O destičce jsem neřekla zhola nic, protože k nám doběhla vlčice a nahodila nás všechny pískem. Tiše jsem zavrčela, ale rozhodla jsem se být nad věcí. Přeci jsem chtěla ten přívěsek a ne spor. "Zdravím," prohodila jsem nakonec k vlčici klidným hlasem.
Bylo tu moc vlků a já nehodlala někomu přenechávat svůj nález. Rozprostřela jsem provázek a prostrčila jím hlavu. Destička mi teď vysela na krku. Hned, co jsem si ji pověsila na krk jsem ucítila podivnou náklonost k vlkovi, kterého jsem neznala. Ostatní jako by se rozplynuli v mlze. "Měli bychom se někam schovat, zvedá se příliv," zatrilkovala jsem směrem k vlkovi a když jsem kolem něj probíhala zpět do jeskyně, tak jsem se o něj otřela ocasem.

//Bukový sráz přes kamenný mys
Ve zkratce: Rowka má destičku na krku a zdrhá s ní před přílivem na Bouři tiše zavrčela, ale pozdravila ji, a o Zakara se na odchodu otřela ocasem.

//Kamenný mys

Jeskyně se svažovala trochu dolů. Cítila jsem jak na mě dýchá slaná voda, kterou přinášel poměrně slaboučký větřík v porovnání s tím, co řádilo mimo jeskyni. Šla jsem pomalu, abych neuklouzla na celkem kluzké podlaze jeskyně. Světlo mi mírně zhoršilo zrak, když jsem vystoupila z jeskyního tunelu ven.
Sluneční paprsky se roznášely všude. Moře se lesklo v nádherném stříbrném odlesku. Nebyl tu úplný klid. Občas nějaká vlnka vtrhla na pláž a dožadovala se pozornosti místního písku. Neviděla jsem ovšem žádné živočichy, kteří by tu pobývali. Písek mi příjemně klouzal pod tlapkami a navíc hezky hřál. Naštěstí ještě nepálil.
Nádhera. Rozhlížela jsem se kolem a snažila se nasát klidnou a tichou atmosféru tohoto místa. Vítr mi pohazoval srstí a já se rozhodla na chvilku povalovat. Plácla jsem sebou do písčitého podkladu a užívala si tepla, které mnou projíždělo. Měla jsem tmavý kožich a tak jsem si nemohla dovolit povalovat se moc dlouho, ale pár minutek jsem si mohla v klidu vychutnávat. Občas bylo potřeba prostě vypnout a neřešit okolnosti. Užívat si dokonalého bytí bez obecného shonu nebo nutnosti přemýšlet. Tiše jsem mlaskla a přetočila se na břicho.
V tom jsem uviděla divnou věc v písku. Co to je? Přejela jsem to pohledem. Vypadalo to jako něco, co měla máma na krku. Nebyl to ovšem hezký kámen, ale nějaká destička. Pravděpodobně ji vybrousilo moře a nějaké kameny na ní zanechaly rýhy. To se mi líbí. Natáhla jsem se po tom podivném kusu kovu a přitáhla si ho k sobě, abych si ho mohla dobře prohlédnout.

//Tak jsem tu
Předem hlásím všem spolutrpitelům, že 30. 7., 31. 7. a 1.8. budu moci psát jen dopoledne, takže pokud byste chtěli fretkařit klidně mě přeskakujte

//Mahtae (jih) přes Ústí

Rozhodla jsem se vodní tok opustit, když začal tah sílit. Nebyla jsem tak dementní, abych si neuvědomovala nebezpečí, kterým řeka může být. Vylezla jsem tedy na břeh, který byl více měné z kamene. Oklepala jsem si z těla kapky vody a pustila se do letmého čištění vlastního kožichu. Očistila jsem si snad všechna místa, která byla neupravená a pak jsem se pustila do dalšího pochodu. Viděla jsem kousek odsud kamenou horu. Vypadalo to spíš jako špička, která se v raním slunci tyčila k nebi. Jestli ten vořech někde bydlí tak rozhodně tady. Nakrčila jsem čenich a namířila si to přímo k té hoře.
Místo to bylo poměrně nehostinné. Foukal tu silný vítr, který byl naštěstí v létě teploučký a tak mi hezky usušil kožich. Čím více jsem ovšem šla k hoře, tím více vítr sílil. Jeho nárazy mne občas posouvaly k okraji, což rozhodně nebylo bezpečné. Měla bych se schovat než mě to strhne úplně. Uviděla jsem malou jeskyni, tak akorát pro mne. Musela jsem silně bojovat s živlem, který by mé maličké tělo rozhodně protočil vzduchem jako loutku. Nacpala jsem se do jeskyně a zjistila jsem, že to není jen tak nějaká jeskyně.

//Divoká pláž

//Ageron přes Dlouhou řeku

Vyrazila jsem korytem řeky. Trvalo mi to opravdu dlouho dojít až na konec. V jednu chvilku jsem se obávala, že nikdy nevylezu ven. Svah byl korem koryta řeky naprosto hladký, takže bych se nemohla vysápat ven ani kdybych chtěla. Naštěstí jsem zahlédla konec rokle a proud se vléval do jiné řeky. Bylo příjemné ráno a paprsky celkem sílily. Vodní tok tu nebyl ani moc silný, takže jsem se rozhodla, že se trochu projdu v řece, abych se očistila od bahna a krve. Nebyla jsem spokojená se svým vzhledem pokud jsem byla zaprasená.
Sestoupila jsem do chladného toku řeky a nechala jsem se ochlazovat. Tlapky jsem měla pod vodou, ale to mi nestačilo. Sehla jsem se a začala si máchat ve vodě krk. Udělala jsem ještě krůček do hlobky, abych si mohla namočit spodek břicha, který byl od prachu celý zarousaný. Voda odmívala všechnu špínu, krev a kdo ví co ještě. Nakonec jsem se vydala po proudu. Tahle řeka musela vést na jih a pokud jsem věděla, tam Život sídlil na nějakém kopci nebo tak něčem.

//Kamenný mys přes ústí

//Zříceniny přes Jedlový pás

Vyběhla jsem ze zříceniny a pak jsem si uvědomila svou vlastní ukvapenost. Řekla jsem, že navštívím bratra Smrti, ale nezeptala jsem se jí, kde žije. Teď už se vracet nemůžu. Tiše jsem zavrčela nad vlastní tupostí a ubohostí. Měla jsem si to uvědomit hned a vyrazit až budu vědět, kam mám jít. Jenže já se tak trochu obávala, že by další dotazy mohly kmotru podráždit, že mě ani nenapadlo se ptát na směr.
Jedno mi bylo jasné. Věděla jsem, že Život žije na jihu. Už jsem si nepamatovala, kdo mi to řekl. Možná otec nebo matka... Možná strýc. Musím na jih. Přidala jsem do kroku. Pokud budu muset ještě hledat, tak bude nejjednodušší se s tím nepárat a na jih vyrazit přímo. Procházela jsem známým lesem a rozhodla jsem se vyrazit dolů po proudu řeky. Pokud bych se měla dostat až na jih, bylo jít po břehu koryta nejlepší možností.

//Mahtae (jih) přes Dlouhou řeku

OBJEDNÁVKA
ID - M03/elektřina/pět hvězdiček - 50x 5 => 250 opálů

//Jedlový pás

Pomalým korkem jsem vkročila na území, které patřilo mé kmotřičce. Ona jediná mne chápala takovou, jaká jsem byla. Ani rodina mne nebyla schopná pochopit. Ani Pippa, i když ta se o to snažila. Nejvíce mě stejně vždy chápala moje kmotra. Naše první setkání probíhalo celkem v klidu, i když jsem z ní jako malé vlče měla strach. Nyní jsem se nebála. Pociťovala jsem k mocné bohyni respekt a jakousi vnitřní rozpolcenost nad tím, zda jí sloužím správně nebo ne. Nechtěla jsem zklamat její důvěru, kterou ve mne vložila. Nebála jsem se jejího hněvu, spíše by mne samotnou trápilo a zahanbovalo, kdybych zklamala ve svém poslání, které mi bylo uděleno do vínku. Matka možná netušila, co činní, když mne a bratry věnovala Smrti. Možná si myslela, že nás tím ochrání před krutým světem. Z mého pohledu, to bylo to nejlepší rozhodnutí, které matka mohla udělat.
Hlavu jsem měla mírně svěšenou mezi rameny, abych nevypadala nijak výhružně nebo dominantně. Na druhou stranu jsem ani hlavu neklopila v submisivním gestu. Přicházela jsem sem jako následovník, ne jako ovce na porážku. "Kmotřičko drahá," řekla jsem poměrně silným hlasem. "Omlouvám se, že tě vyyrušuji v tvé velkoleposti a chaosu, který zaseváš do srdcí mnohých nevyvolených vlků," pokračovala jsem stejně silným hlsem jako před tím. Jakožto vůdkyně kultu jsem věděla, že můj hlas musí být silný. Roznášel se po místnostni a rozlamoval se o stěny, které byly kolem.
"Roweno," zaslechla jsem hlas, který se nesl z temnoty nademnou. Mírně jsem zvedla hlavu, abych mohla vidět příchod své kmotřičky Smrti. Byla jako vždy nádherná a nesla se ladně, jako by se její tlapky ani nedotýkaly země.
"Kmotřičko, jako vždy ti to velice sluší," dodala jsem klidným hlasem.
"Ale jdi ty. Přece víš, že na nějaké trilkování si nepotrpím," odvětila mi kmotra a sešla po kamenných blocích na úroveň, na které jsem stála já. Sice slovy odmítla mou lichotku, ale já jí na očích viděla, že moje slova na ni udělala dojem. "Zatím si vedeš celkem dobře, ale nejsem úplně potěšena," řekla po odmlce mlaskavě. "Nepodařilo se ti získat nové následovníky, které bychom mohli použít v rámci našeho boje, proti mému bratrovi," zasyčela a já ucítila mírnou bolest u srdce. Jako by se mne chopila chladná ruka a začala mi zpomalovat tep. Lapavě jsem natáhla vzduch do plic. Dýchání se zdálo velice obtížné. "Omlouvám se kmotřičko, tuto chybu hodlám napravit hned jak to půjde. Přeci jen Pippin bratr vypadal nadějně, mohl by se pro naši věc hodit. Také pracuji na přetáhnutí Noroxe na naši stranu a..." nestihla jsem doříct, když mne kmotra velice nevybíravě přerušila.
"Zbytečnost!" roznesl se hromový hlas po celém okolí. "Styx a její rodinka sice dělají nepokoje, ale rozhodně se nikdy nepřidají na stranu nás magických. Styx možná, pitomá je na to dost, ale zbytek ne. Je to ztracená věc a zbytečné plývtání energií. Zaměř se do budoucna na nějaká mláďata nebo mladé tvého věku, kteří ještě nejsou tak těžkopádní v myšlení jako jejich rodiče." Smrt si posměšně odfrkla a začala kolem mě přecházet. Obcházela mě v kruzích a u toho mluvila. Sevření kolem mého srdce povolovalo, jak se samotná Smrt uklidňovala během obcházení a mluvení. "Ano, má paní," řekla jsem a sklopila hlavu i s pohledem k zemi. Zbytečnost. Naprostá zbytečnost. Kývla jsme hlavou na znamení, že rozumím. "Musíš získat na svou stranu, co nejvíc vlků. Pippu jsi přesvědčila, tak přesvědčíš i ostatní," pronesla to tak lehounce, jako by to byl ten nejlehčí úkol na světě.
"Ale kmotřičko, nemohu je očarovat jenom řečmi. Pippu jsem přivedla na naši stranu s tvou pomocí a navíc byla jen malé vlčátko," pokusila jsem se naznačit Smrti, že úkol, který mi naložila, není jednoduchý ani zdaleka. Většina vlčat byla už dospělá a čekat rok, než se narodí další, by bylo mrhání časem. "Potřebuji něco, co bych jim mohla ukázat, aby uvěřili v tvou moc."
Pohlédla mi do očí a její smaragdový pohled přímo hořel. "Však jsem ti dala magii, když jsi tu byla naposledy?"
"Jenže jsi mi řekla, že ji mohu použít až budu dospělá a že se mám k tobě vrátit, abys mi to vysvětlila," řekla jsem trochu zmateně. Myslela jsem si, že to po mě chce. Abych se vrátila a ona mi tak mohla odhalit všechny taje mé vlastní neobjevené magie.
Smrt se zamyslela a s mírným "hmmm" se zadívala někam za mě. "To je možné... Tvoje magie je právě takovou, jakou bys mohla pro přemlouvání vlků potřebovat. Stačí ti, když se zaměříš na jejich duše. Ucítíš lehké vybrace a pokud se trefíš do těchto vybrací, můžeš jim zazpívat své přání," vyřkla Smrt a já se mírně usmála. Tahle magie zněla slibně. "A kdyby to nestačilo, dám ti ještě trochu síly pro tvou vlastní magii," dodala ještě. Což mě nadchlo ještě víc. Vděčně jsem pohlédla na Smrt. "Děkuji ti. Mnohokrát ti děkuji o mocná," řekla jsem a sklonila se k zemi tak moc, že víc už to nešlo.
"Když máme z krku tohle, ráda bych ti dala kratší úkol. Zajdeš za mým bratrem, abys věděla, proti komu to stojíš. Jsi už dost silná, abys jeho kouzlům nepodlehla." Zmateně jsem nakrčila čenich. "Nemrač se, budeš mít vrásky!" prskla na mne Smrt. "Zajdeš za mým bratrem. Navymšlíš si nějaké blbosti, které bys chtěla. Když budeš ovládat nějakou z magií, které ovládá on, budeš moci na svou stranu získat i vlky, kteří jsou nerozhodnutí se k nám přidat. Nebo vlky, kteří jsou moc obezřetní," dořekla nakonec a podívala se na mne pohledem, kterým chtěla zjistit, že vím co se po mne chce.
Pokývala jsem hlavou. "Chápu kmotřičko. Vydám se za ním a budu chtít nějakou z jeho magií nebo i něco dalšího, a pak to použiji proti vlkům, kteří by se mohli naší věci bát," zopakovala jsem její instrukce.
"Výborně," řekla vítězoslvaným hlasem. "A teď už běž," vybídla mě a začala zase stoupat nahoru. Uklonila jsem se jí a v úkloně se vydala pryč z jejího obydlí. Rozhodla jsem se neodkládat svůj pochod za Smrtiným bratrem ani o chvilku déle. Bylo potřeba splnit alespoň jeden ze zadaných úkolů, který mi Smrt dala.

//Ageron přes Jedlový pás

//Mahtae sever přes ZG

Šla jsem poměrně rychlým tempem, ale neutíkala jsem. Bála jsem se, že narazím na nějaký kámen nebo nerovnost, když poběžím a nebudu dávat pozor na cestu. Zlomená tlapka by pro mne momentálně znamenala smrt. Rozhodně bych nechtěla riskovat někde umírat, kvůli vlastní nepozornosti. Byla by to rozhodně nevhodná smrt, pro následovníka samotné Smrti.
Nakonec jsem došla do lesa, který jsem poznávala. Aura strachu tu byla cítit všude. Slastně jsem ji nasála do čenichu a pak jsem se mírně rozeběhla. V lese už jsem se cítila bezpečněji. Jako malá jsem to tu proběhala několikrát. S úsměvem na tváři jsem se rozešla do nejtemnější části lesa. Vonělo to tu potem a možná i nějakou tou slzičkou. Nehodlala jsem se ovšem zaobírat tím, co tu dělají ostatní. Já se nebála. Neměla jsem proč. Kmotra byla sice rázná, ale ke mně se chovala vždycky hodně. Nebo aspoň to jsem si myslela. Narozdíl od bratrů jsem jí alespoň něčím užitečná. Tohle mě utěšovalo, když jsem vešla do obydlí své kmotry.

//Stará zřícenina

//Zrcadlové jeskyně přes Mahtaë jih

Šla jsem podél proudu řeky. Byla jsem rozhodnutá vyrazit za kmotrou. Kam jinam bych taky šla? Neměla jsem úplně ponětí o tom, kam bych se uvrtla. Mohla bych jít do té útulné jeskyně u kaskád... Znělo to jako dobrý nápad, ale bylo to daleko. Kmotřičku jsem měla rozhodně blíž než kohokoli jiného a tak jsem se rozhodla navštívit především ji. Naposledy říkala, že bych se neměla vracet jako dospělá, ale já už dospělá byla. Takže jsem se vrátit mohla, ne?
Šlapkala jsem si to dál a dál na sever, než jsem našla kamenní v dostatečné blízkosti u sebe, abych přeskákala na druhou stranu. Nebylo to nic lehkého. Musela jsem si dávat pozor, abych náhodou neuklouzla na kameni a nespadl do řeky. Nehodlala jsem se namočit a překonávat řeku ve tmě bylo obtížnější, než za dne. Jednou mi tlapka uklouzla a namočila se, ale tak lepší jedna tlapka, než celé tělo. Přeskákala jsem na druhou stranu a mírně si tlapku oklepala, aby se mi na ni nebalilo bahno a podobné věci. Rozhodně jsem ke kmotře nechtěla jít celá zaprasená.

//Jedlový pás přes západní Galtavar

Všechno se seběhlo nějak rychle. Přiběhla jsem Styx a něco říkala, moc jsem nechápala, co chce říct. Jen jsem se víc zamáčkla do stínu, aby si mě nevšímala. Podle toho jak se ovšem měla k Noroxovi, který se jí vydal v patách mi ovšem bylo jasné, že se znají. Asi je víc než jen členka stejné tlupy. Nebyla jsem blbá, ale tohle se mi rozhodně nelíbilo. Vlčice, která se snaží zabíjet vlčata je magor. Ne že by mi něco bylo do cizích vlčat, ale takové vlčice nemají žádné zábrany. A podle toho, co říkala, zabila někoho před chvílí.
Sheya zase prskala, jako by ji na nože brali, ale to u ní bylo typické. Nepředpokládala, žádné nebezpečí ze strany její nebo ze strany toho druhého vlka. Ten vypadal asi nejméně nebezpečně z nás všech. Jenomže když tu byl Norox a i Styx, trochu jsem se obávala o vlastní bezpečnost. Chytila jsem Noroxův pohled. Ve tmě jsem nebyla vidět, takže ani moje kývnutí vidět nebylo.
Norox a Styx zmizeli někam do tmy. Sheya mohla přestat prskat a ten její mazel taky. "Venku už to nevypadá tak nebezpečně," řekla jsem nakonec a zvedla se ze svého místa. S naprostým nezájmem o Sheyu a jejího kumpána jsem prošla středem jeskyně k východu a odkráčela pryč.

//Mahtae (sever) přes Mahtae (jih)

Noroxovi evidentně bylo putna, že k nám někdo přišel a ničí nám tu naši pohodičku. No já se nehodlala hádat. Popravdě jsem netušila, jestli mi to vadí nebo ne. Byla jsem až moc nahlodaná a myšlenkově zaměstnaná, než abych se starala o nějaké další vlky. Když to nevadí jemu. Norox prohlásil, že si to s nima pak vyřídí. Usmála jsem se. "Doufám, že jim to dáš sežrat," broukla jsem, ale hlas se mi mírně zachvěl. Ne strachem. Byla to emoce, kterou jsem nikdy před tím nepoznala. Bylo to očekávání něčeho nového a tajemného. Nehodlala jsem tedy přerušovat to, co začalo, kvůli nějakým blbečkům. Navíc, když jim pak Norox vyrazí zuby, že nám tu smrděli. Uhnula jsem tedy ocasem a čekala.

Cítila jsem jak mi odhrnul čenichem ocas. Netušila jsem, co bude dělat dál. Olízne mě? Očuchá? Máma mě na tohle nepřipravila. Nikdo mě na to nepřipravil. Ucítila jsem Noroxovu váhu na svém těle. Mírně mě zabolel hřbet, kde se mi rozlila modřina po tom, jak na mě dopadl. Kývla jsem hlavou, že rozumím tomu, že to bude trochu bolet. Cítila jsem jak po mě jezdí drápy, jako bych byla nějaká rohožka, kterou je potřeba rozhrábnout. Nebolelo to. Jeho váha byla horší.
Mírně jsem přešlápla a roztáhla tak všechny čtyři nohy mírně od sebe, abych měla mnohem větší stabilitu. Přeci jenom jsem byla vážně maličká, což pravděpodobně nebyla při téhle aktivitě výhoda. Snažila jsem se uklidnit, ale jak mi dýchal na zátylek mírně jsem se zachvěla. Vzrušením? Možná. Nedokázala jsem určit čím.
A pak jsem něco ucítila. Něco vlhkého a slizkého. Cítila jsem to u sebe a pak v sobě. "Íííích," vykvíkla jsem bolestí, jak se to ve mě začalo pohybovat, ale kvíknutí přešlo ve slastný povzdech. Cítila jsem každý pohyb. Prvních několik záškubů bolelo. Instinktivně jsem se stáhla. Snažila jsem se zarýt drápy do kamenné podlahy, ale nešlo to. Uvolni se. S výdechem jsem povolila. Jenže to nebylo tak dobré, jako když jsem se mírně stáhla. Zkusila jsem se uvolnit a v moment, kdy se na mě Norox nalepil jsem se mírně stáhla. Povolit a stáhnout. Povolit a stáhnout.
Pohyb zrychloval ve smrtonosném tangu a já pociťovala, jak ve mě něco roste. Něco co chtělo víc. Víc. A ještě jednou víc. Chtěla jsem, aby mě to naplnilo. Aby mě to celou pohltilo. A to se taky dělo. Přestala jsem myslet. Přivřela jsem oči a užívala si ten mlaskavý zvuk. "Ach," vydechovala jsem slastně a srdce mi bylo jako splašené.
A pak... "Áaaach," vyšlo ze mě a já se mírně začala třást. Bylo to to nejlepší, co jsem v životě zažila. Bylo to to nejlepší, co jsem kdy cítila. Lepší než všechny emoce světa. Lepší než láska nebo přátelství. Bylo to dokonalé a čisté, přirozené. Nemělo to ani konce ani začátku. Jen to bylo.
Jenže pak ze mě Norox mírně zadýchaně seskočil. Cítila jsem vlhkost mezi tlapkami a tak jsem si instinktivně sedla a začala se čistit. Na jazyku jsem cítila vlastní krev a něco, co jsem neuměla identifikovat. Ale cítila jsem se dobře. Možná víc než dobře. Cítila jsem se skvěle. Byla jsem mírně udýchaná a po zátylku mi tekla krev, ale cítila jsem se líp než kdy dřív.



Seděla jsem v jeskyni a sledovala Noroxe. Jeho pochvalná slova mě upoutala. Naklonila jsem hlavu na stranu a ze země na něj pohlédla. "A nemůžeme ještě?" zeptala jsem se tak hrubým hlasem, že jsem ho sama nepoznávala. Byla jsem mírně zadýchaná a v krku mi vyschlo, ale ten hlas jako by přišel odněkud z mého nitra. Hlas neovládaný rozumem. Chtěla jsem víc. Mnohem víc. Proč tohle nedělají všichni?
Jenomže Norox měl jiné plány. Najednou ho zajímali víc nějací blbečci, než já. "Pff," odfrkla jsem si, zatím co jsem se zvedala ze země. Následovala jsem Noroxe, protože pokud si chlapec myslel, že se mi někde zašije nebo nechá zabít, tak byl na omylu. Já rozhodně nehodlala přijít o další srandy, který mě mohl naučit. A pokud ne on, tak někdo jiný určitě. Mlsně jsem si olízla čenich.
Dorazili jsme do další místnosti, která ovšem měla i východ ven. Evidentně jsme nebyli tak moc ztracení jak jsem si myslela. Kdykoli jsem mohla normálně odejít. Ale to bych pak přišla o všechnu tu zábavu a nový objev. No nic, před námi stál vlk a vlčice a Norox s nimi měl nevyřízené účty. Očividně. Jen jsem mrskla ocasem a kecla si na zadek za ně. Do jejich konfliktu jsem se nehodlala zapojovat. V tmavé části jeskyně jsem nebyla skoro vidět, jen moje očka svítila do tmy. Potichu jsem se začala dočišťovat od krve na hřbetu, jako kočka co se chce lesknout.

"Poznala," odvětila jsem. "A proto bych čekala trochu smysluplnější chování, než jenom vzorec ovládaný pudy a zakotvený přírodou," dodala jsem mírně kousavě. Nechtěla jsem se ho dotknout, ale jen ho trochu poškádlit. Sám si vždycky stavěl na tom, že je chytrý. Nebo tak mi to přišlo. Z toho jak mluvil s ostatními vlky, jak je někdy využíval pro své zájmy. I mě využíval pro svůj zájem, ale já z toho měla taky něco ne? A co se navíc může stát. Uklidňovala jsem sama sebe. Nějak jsem netušila, že by sex souvisel s rozmnožováním a potencionálními vlčaty.
Otřela jsem se o Noroxe a ucítila jeho vůni. Cítila jsem železitou vůni krve, ale taky něco co mě lechtalo v čenichu. Pálivě, ale zároveň energicky a hravě. Mírně jsem se k němu přitulila a nasála té vůně víc. Na takové čunče by jeden netipoval, že bude tak pěkně vonět od přírody.
Když mě kousl do ucha nechala jsem si to líbit. Nebylo to bolestivé, i když před bolestí mě varoval. Drcla jsem do něj bokem a odhodila ocas stranou. Bylo to celkem zábavné... zatím. Už jsem se těšila na to, jak budu velká. Už mi nikdo nebude moct nic říkat, protože já budu ta zcestovalá a ta zkušená. Pippar, bráchové a všichni ostatní budou pořád malá vlčátka, ale já už rozhodně ne.
Náhle jsem uslyšela hlasy a do čenichu mě praštily pachy. "Slyšíš to?" Ocas jsem zase hodila zpátky do normální pozice. Někdo tu byl!

Snažila jsem se rozhodnout, která cesta bude nejlepší. Ta vlhká se zdála kratší, protože jsem v ní zahlédla kus světla. No ale ta druhá byla temnější, ale občas jsem z ní cítila závan čerstvého vzduchu... Nebo se mi to zdálo? Kroutila jsem svou malou hlavičkou z jedné strany na druhou a snažila se rozhodnout. Vychr nad mou hlavou pomalu ustával, ale nevypadalo to, že by někam zmizel písek. Spíš naopak. Pořád poletoval ve vzduchu nad námi a musel být nepříjemným společníkem pro každého, kdo ho vdechnul.
Na zádech se mi už jistě rýsovala modřina, kterou zakrývala moje hustá tmavá srst. Naštěstí z nosu už mi přestala téct krev a tak jsem si olízla poslední nechutné stopy, které po sobě pramínek zanechal. Vrátila jsem se zpátky k přemýšlení o tom, kterou cestou se vydat.
Norox ovšem myslel na něco úplně jiného a hned se začal vokálně projevovat. Hodila jsem po něm pohledem. Na ksichtě měl ten svůj výsměšnej úšklebek, kterým odsuzoval každýho blbečka v okolí. Všimla jsem si toho. Udělal ho i na tu vlčici nahoře. Bylo mi jasný, že si myslí, že ho pošlu k čertům. "Pfff... Čekala bych od tebe, že budeš větší klasa a ne že budeš jen nějaký hej počkej," prohodila jsem s posměškem. Pomalu jsem si stoupla na všechny čtyři. Dohoda byla dohoda a kdo ví. Nebyla jsem blbá, abych nevěděla, že některé partie neslouží jen na jednu činost. A pokud Norox tak moc něco chtěl, musela to být minimálně zábava nebo tak něco, protože on nikdy nedělal nic, co by mu nepřineslo potěšení nebo užitek. "Být tebou si, ale dávám pozor. Mám na zádech modřinu, tak abych tě místo toho nekopla do kulek," dodala jsem s odfrknutím, jako by tohle bylo pod mou úroveň nebo jako bych si užívala každý den.
Přitom jsem se celkem bála. Na jednu stranu to nemohlo být tak zlé, ale na druhou stranu kdyby to byla taková zábava dělali by to všichni ne? Čekala jsem nějaký háček, ale žádný mě nenapadal. Třeba to je zábava jen pro jednoho? Nenapadalo mě nic jiného, čím bych odůvodnila absenci sexu u vlků okolo. Podle všeho to spolu nedělali ani máma ani táta... Co když to bylo něco zakázaného, co normální vlci nedělají? Rozhodně to muselo být něco zakázaného. A já ráda prozkoumávala zakázané a tajemné věci.

Nad náma zuřila bouřka, která se zdála nekonečná. Rozhlédla jsem se kolem. Příroda byla mocná a tak místní jeskyně vypadala jinak, než většina ostatních. Pohlédla jsem k nebi, které bylo vidět v otvoru nademnou. Norox se snažil být zase mega vtipný. "Aspoň nějakej mozek mám," odsekla jsem mu nabroušeně. Tohle nebyla vůbec super situace. Byla to celkem dementní situace. "Jak se dostanu nahoru?" povzdechla jsem si šeptem hlavně pro sebe. Dech se mi začínal uklidňovat a i bolest v zádech a nosu polevila.
Začala jsem se rozhlížet po okolí, jestli neuvidím nějaké památky po vlcích nebo značky, které by mne navedli správným směrem. Nic jsem ovšem neviděla. Jen podivné stěny jeskyně a několik divných chodeb. Kam asi vedou? Snažila jsem se najít chodbu, která by vypadala nejpravděpodobněji jako východ, ale žádná se mi nejevyla správně. Všechny vypadaly stejně. nějak jsem si nedovedla představit kudy se vydat. Pohled na neútěšné nebe a vítr, jehož hlas se odrážel i tady dole, mě ovšem přiměli na to nemyslet. Nebylo kam spěchat a já rozhodně neměla potřebu se hnát zpátky do bouře.