Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Noroxovi evidentně bylo putna, že k nám někdo přišel a ničí nám tu naši pohodičku. No já se nehodlala hádat. Popravdě jsem netušila, jestli mi to vadí nebo ne. Byla jsem až moc nahlodaná a myšlenkově zaměstnaná, než abych se starala o nějaké další vlky. Když to nevadí jemu. Norox prohlásil, že si to s nima pak vyřídí. Usmála jsem se. "Doufám, že jim to dáš sežrat," broukla jsem, ale hlas se mi mírně zachvěl. Ne strachem. Byla to emoce, kterou jsem nikdy před tím nepoznala. Bylo to očekávání něčeho nového a tajemného. Nehodlala jsem tedy přerušovat to, co začalo, kvůli nějakým blbečkům. Navíc, když jim pak Norox vyrazí zuby, že nám tu smrděli. Uhnula jsem tedy ocasem a čekala.

Cítila jsem jak mi odhrnul čenichem ocas. Netušila jsem, co bude dělat dál. Olízne mě? Očuchá? Máma mě na tohle nepřipravila. Nikdo mě na to nepřipravil. Ucítila jsem Noroxovu váhu na svém těle. Mírně mě zabolel hřbet, kde se mi rozlila modřina po tom, jak na mě dopadl. Kývla jsem hlavou, že rozumím tomu, že to bude trochu bolet. Cítila jsem jak po mě jezdí drápy, jako bych byla nějaká rohožka, kterou je potřeba rozhrábnout. Nebolelo to. Jeho váha byla horší.
Mírně jsem přešlápla a roztáhla tak všechny čtyři nohy mírně od sebe, abych měla mnohem větší stabilitu. Přeci jenom jsem byla vážně maličká, což pravděpodobně nebyla při téhle aktivitě výhoda. Snažila jsem se uklidnit, ale jak mi dýchal na zátylek mírně jsem se zachvěla. Vzrušením? Možná. Nedokázala jsem určit čím.
A pak jsem něco ucítila. Něco vlhkého a slizkého. Cítila jsem to u sebe a pak v sobě. "Íííích," vykvíkla jsem bolestí, jak se to ve mě začalo pohybovat, ale kvíknutí přešlo ve slastný povzdech. Cítila jsem každý pohyb. Prvních několik záškubů bolelo. Instinktivně jsem se stáhla. Snažila jsem se zarýt drápy do kamenné podlahy, ale nešlo to. Uvolni se. S výdechem jsem povolila. Jenže to nebylo tak dobré, jako když jsem se mírně stáhla. Zkusila jsem se uvolnit a v moment, kdy se na mě Norox nalepil jsem se mírně stáhla. Povolit a stáhnout. Povolit a stáhnout.
Pohyb zrychloval ve smrtonosném tangu a já pociťovala, jak ve mě něco roste. Něco co chtělo víc. Víc. A ještě jednou víc. Chtěla jsem, aby mě to naplnilo. Aby mě to celou pohltilo. A to se taky dělo. Přestala jsem myslet. Přivřela jsem oči a užívala si ten mlaskavý zvuk. "Ach," vydechovala jsem slastně a srdce mi bylo jako splašené.
A pak... "Áaaach," vyšlo ze mě a já se mírně začala třást. Bylo to to nejlepší, co jsem v životě zažila. Bylo to to nejlepší, co jsem kdy cítila. Lepší než všechny emoce světa. Lepší než láska nebo přátelství. Bylo to dokonalé a čisté, přirozené. Nemělo to ani konce ani začátku. Jen to bylo.
Jenže pak ze mě Norox mírně zadýchaně seskočil. Cítila jsem vlhkost mezi tlapkami a tak jsem si instinktivně sedla a začala se čistit. Na jazyku jsem cítila vlastní krev a něco, co jsem neuměla identifikovat. Ale cítila jsem se dobře. Možná víc než dobře. Cítila jsem se skvěle. Byla jsem mírně udýchaná a po zátylku mi tekla krev, ale cítila jsem se líp než kdy dřív.



Seděla jsem v jeskyni a sledovala Noroxe. Jeho pochvalná slova mě upoutala. Naklonila jsem hlavu na stranu a ze země na něj pohlédla. "A nemůžeme ještě?" zeptala jsem se tak hrubým hlasem, že jsem ho sama nepoznávala. Byla jsem mírně zadýchaná a v krku mi vyschlo, ale ten hlas jako by přišel odněkud z mého nitra. Hlas neovládaný rozumem. Chtěla jsem víc. Mnohem víc. Proč tohle nedělají všichni?
Jenomže Norox měl jiné plány. Najednou ho zajímali víc nějací blbečci, než já. "Pff," odfrkla jsem si, zatím co jsem se zvedala ze země. Následovala jsem Noroxe, protože pokud si chlapec myslel, že se mi někde zašije nebo nechá zabít, tak byl na omylu. Já rozhodně nehodlala přijít o další srandy, který mě mohl naučit. A pokud ne on, tak někdo jiný určitě. Mlsně jsem si olízla čenich.
Dorazili jsme do další místnosti, která ovšem měla i východ ven. Evidentně jsme nebyli tak moc ztracení jak jsem si myslela. Kdykoli jsem mohla normálně odejít. Ale to bych pak přišla o všechnu tu zábavu a nový objev. No nic, před námi stál vlk a vlčice a Norox s nimi měl nevyřízené účty. Očividně. Jen jsem mrskla ocasem a kecla si na zadek za ně. Do jejich konfliktu jsem se nehodlala zapojovat. V tmavé části jeskyně jsem nebyla skoro vidět, jen moje očka svítila do tmy. Potichu jsem se začala dočišťovat od krve na hřbetu, jako kočka co se chce lesknout.

"Poznala," odvětila jsem. "A proto bych čekala trochu smysluplnější chování, než jenom vzorec ovládaný pudy a zakotvený přírodou," dodala jsem mírně kousavě. Nechtěla jsem se ho dotknout, ale jen ho trochu poškádlit. Sám si vždycky stavěl na tom, že je chytrý. Nebo tak mi to přišlo. Z toho jak mluvil s ostatními vlky, jak je někdy využíval pro své zájmy. I mě využíval pro svůj zájem, ale já z toho měla taky něco ne? A co se navíc může stát. Uklidňovala jsem sama sebe. Nějak jsem netušila, že by sex souvisel s rozmnožováním a potencionálními vlčaty.
Otřela jsem se o Noroxe a ucítila jeho vůni. Cítila jsem železitou vůni krve, ale taky něco co mě lechtalo v čenichu. Pálivě, ale zároveň energicky a hravě. Mírně jsem se k němu přitulila a nasála té vůně víc. Na takové čunče by jeden netipoval, že bude tak pěkně vonět od přírody.
Když mě kousl do ucha nechala jsem si to líbit. Nebylo to bolestivé, i když před bolestí mě varoval. Drcla jsem do něj bokem a odhodila ocas stranou. Bylo to celkem zábavné... zatím. Už jsem se těšila na to, jak budu velká. Už mi nikdo nebude moct nic říkat, protože já budu ta zcestovalá a ta zkušená. Pippar, bráchové a všichni ostatní budou pořád malá vlčátka, ale já už rozhodně ne.
Náhle jsem uslyšela hlasy a do čenichu mě praštily pachy. "Slyšíš to?" Ocas jsem zase hodila zpátky do normální pozice. Někdo tu byl!

Snažila jsem se rozhodnout, která cesta bude nejlepší. Ta vlhká se zdála kratší, protože jsem v ní zahlédla kus světla. No ale ta druhá byla temnější, ale občas jsem z ní cítila závan čerstvého vzduchu... Nebo se mi to zdálo? Kroutila jsem svou malou hlavičkou z jedné strany na druhou a snažila se rozhodnout. Vychr nad mou hlavou pomalu ustával, ale nevypadalo to, že by někam zmizel písek. Spíš naopak. Pořád poletoval ve vzduchu nad námi a musel být nepříjemným společníkem pro každého, kdo ho vdechnul.
Na zádech se mi už jistě rýsovala modřina, kterou zakrývala moje hustá tmavá srst. Naštěstí z nosu už mi přestala téct krev a tak jsem si olízla poslední nechutné stopy, které po sobě pramínek zanechal. Vrátila jsem se zpátky k přemýšlení o tom, kterou cestou se vydat.
Norox ovšem myslel na něco úplně jiného a hned se začal vokálně projevovat. Hodila jsem po něm pohledem. Na ksichtě měl ten svůj výsměšnej úšklebek, kterým odsuzoval každýho blbečka v okolí. Všimla jsem si toho. Udělal ho i na tu vlčici nahoře. Bylo mi jasný, že si myslí, že ho pošlu k čertům. "Pfff... Čekala bych od tebe, že budeš větší klasa a ne že budeš jen nějaký hej počkej," prohodila jsem s posměškem. Pomalu jsem si stoupla na všechny čtyři. Dohoda byla dohoda a kdo ví. Nebyla jsem blbá, abych nevěděla, že některé partie neslouží jen na jednu činost. A pokud Norox tak moc něco chtěl, musela to být minimálně zábava nebo tak něco, protože on nikdy nedělal nic, co by mu nepřineslo potěšení nebo užitek. "Být tebou si, ale dávám pozor. Mám na zádech modřinu, tak abych tě místo toho nekopla do kulek," dodala jsem s odfrknutím, jako by tohle bylo pod mou úroveň nebo jako bych si užívala každý den.
Přitom jsem se celkem bála. Na jednu stranu to nemohlo být tak zlé, ale na druhou stranu kdyby to byla taková zábava dělali by to všichni ne? Čekala jsem nějaký háček, ale žádný mě nenapadal. Třeba to je zábava jen pro jednoho? Nenapadalo mě nic jiného, čím bych odůvodnila absenci sexu u vlků okolo. Podle všeho to spolu nedělali ani máma ani táta... Co když to bylo něco zakázaného, co normální vlci nedělají? Rozhodně to muselo být něco zakázaného. A já ráda prozkoumávala zakázané a tajemné věci.

Nad náma zuřila bouřka, která se zdála nekonečná. Rozhlédla jsem se kolem. Příroda byla mocná a tak místní jeskyně vypadala jinak, než většina ostatních. Pohlédla jsem k nebi, které bylo vidět v otvoru nademnou. Norox se snažil být zase mega vtipný. "Aspoň nějakej mozek mám," odsekla jsem mu nabroušeně. Tohle nebyla vůbec super situace. Byla to celkem dementní situace. "Jak se dostanu nahoru?" povzdechla jsem si šeptem hlavně pro sebe. Dech se mi začínal uklidňovat a i bolest v zádech a nosu polevila.
Začala jsem se rozhlížet po okolí, jestli neuvidím nějaké památky po vlcích nebo značky, které by mne navedli správným směrem. Nic jsem ovšem neviděla. Jen podivné stěny jeskyně a několik divných chodeb. Kam asi vedou? Snažila jsem se najít chodbu, která by vypadala nejpravděpodobněji jako východ, ale žádná se mi nejevyla správně. Všechny vypadaly stejně. nějak jsem si nedovedla představit kudy se vydat. Pohled na neútěšné nebe a vítr, jehož hlas se odrážel i tady dole, mě ovšem přiměli na to nemyslet. Nebylo kam spěchat a já rozhodně neměla potřebu se hnát zpátky do bouře.

//Zelené nory

Přistála jsem celkem tvrdě a po čenichu mi tekla krev. Naštěstí jsem necítila žádnou jinou bolest než naražený ňufák a trochu uraženou hrdost. Olízla jsem si krev, která se mi spustila a podívala se dírou nahoru. A v tom jsem uviděla obří zadnici, která se nezadržitelně blížila mým směrem. S kníknutím jsem zavřela oči. Uhnout už nešlo. Odpor byl zbytečný. Ucítila jsem váhu, jak mi na hřbet dopadla Noroxova velká zádel, která leč byl tulákem vážila snad metrák. Dopad ze mě vyrazil něco mezi povzdechem a zakňučením, jak mi z plic odešel všechen vzduch.
Naštěstí ze mě rychle slezl. Já si ještě chvilku poležela. Jak dlouhá tak široká jsem ležela na chladné zemi. Nechtěla jsem se zvedat moc rychle a navíc jsem potřebovala chvilku, abych zase popadla dech. "V pohodě," zachrastila jsem, když jsem se začala zvedat na všechny čtyři. Kromě čenichu mě teď bolela i záda, takže jsem se jen přesunula do pohodlnějšího lehu. Vstávání nemělo smysl. Pravděpodobně jsem měla na zádech zaděláno na parádní modřinu. "Nemohl jsi spadnout o metr vedle co?" zavrčela jsem uraženě a podrážděně. Jako by nestačilo, že mi můj kožíšek zašpinila krev z nosu, kterou jsem si pracně olízala, a písek, který létal vzduchem. Teď jsem měla na kožichu i hlínu z Noroxových tlapek. Ani jsem se nerozhlédla, kde jsme, a pustila jsem se do čištění kožichu, který to potřeboval.

//Vyhlídka

Šla jsem tím svinstvem stále dopředu. Bylo obtížné vůbec koukat kolem sebe a hledat v tom všem cestu bylo ještě horší. Měla jsem to vzít nakěm do lesa. Rozhodla jsem se unáhleně a to se vymstilo. Zvolila jsem cestu na další odkryté místo, které sice bylo plné kopců, ale rozhodně nenabízelo žádný úkryt. "Myslím, že bychom se měli někde schovat. Nějaký les nebo tak,"
houkla jsem na Noroxe a musela jsem hodně řvát, abych slyšela vůbec sama sebe. To že Norox něco říkal o Smrti jsem neslyšela. Byl za mnou a vítr jeho slova ke mně nedonesl.
Našlapovala jsem opatrně, protože jsem nechtěla sejít z vyšlapané cestičky. Jenomže vyšlapaná cestička byla čím dál tím méně viditelná. Cítila jsem písek, který se mi dostával do očí. Přihmouřila jsem je tedy víc a víc. Náhle jsem je zavřela a poslepu udělala dva kroky vybraným směrem. Měla jsem za to, že tam vede cesta, jenže nevedla. Po příkrém srázu jsem zahučela čumákem na před do díry. Dopadla jsem na tvrdou kamenou podlahu. "Sakra!" ulevila jsem si, když mě začal bolet čenich, na který jsem dopadla. Olízla jsem si ho a ucítila krev, nejspíše se mi spustila z nosu. Dopadla jsem do nějaké jeskyně.

//Zrcadlové jeskyně

Dokousala jsem poslední kost a velice ledabilým pohledem koukla na Noroxe. "Její plány jsou nevyzpytatelné. Možná jí pomůže, ale rozhodně v tom bude sledovat nějaký svůj vlastní záměr, tím si můžeš být jist," odvětila jsem. "Navíc všechno co ti daruje, má v sobě háček," dodala jsem s důrazem na slova daruje a háček. I jemu už ovšem muselo být jasné, že i když má kmotřička někomu něco nadělí, rozhodně to není zadarmo a nemyslím tím finanční ztrátu. Smrt si vždycky za svoje službyčky vzala něco navíc. Jak sama řekla. Nakečila jsem čenich.
Zvedal se vítr. Pomalu jsem se zvedla do sedu, ale vítr pořád sílil a sezení bylo celkem obtížné. Navíc jsem cítila, jak se mi do čenichu dostává něco nepříjemného. Byly to ty malé kamínky, které byli na poušti. Nym to označovala za písek, takže jsem věděla, jak se to jmenuje, ale proč je to tady ve vzduchu jsem netušila. Ráda bych počkala až Norox dojí, ale jemu evidentně poletující kamenní nevadilo. Jenže mě to vadilo a moc. S mlasknutím jsem se rozhodla změnit polohu. Zvedla jsem se na všechny čtyři. "Měli bychom jít, než se to zhorší," křikla jsem na něj, protože mi vítr trhal slova od tlamy. Teď už to byla pořádná vychřice a písek se zarýval do mojí kůže víc a víc. Nečekala jsem, zda se Norox rozhýbe. Já tady nehodlala zůstávat už ani minutu. Na takhle volné pláni to prostě nebylo bezpečné.

//Z důvodu nepřízně počasí přesun Zelené nory

Vlčice se omluvila za své nevhodné vyrušení. Kývla jsem jen hlavou a dál přežvykovala kosti v domnění, že odejde. Noroxovu poznámku o mém chvástání jsem přešla se zavrčením, protože jsem nehodlala rozpoutávat jakoukoli debatu před vlčicí. Ta ovšem nehodlala odkráčet. Položila otázku celkem dost pomalu. Nakrčila jsem čenich. Myslí si, že mluví s blbečkem nebo co? Obrátila jsem pohled k ní, ale to už Norox vstával a dával jí na srozuměnou ať se od nás drží dál. Mohl by si užít s ní, pokud stejně plánje jít za Smrtí, tak už to má spočítané. Moje kmotra by rozhodně žádné takovéhle blbce nevychované nepomohla s ničím. Hodila jsem pohled na Noroxe a pak zpátky na vlčici. "Mně," mlaskla jsem nakonec a vrátila se ke své kosti. Sice měla mezi nohama to samé, co já, ale pochybovala jsem, že by s ní kdokoliv chtěl cokoliv mít. Vypadala děsně neupraveně. Já teda měla, co říkat. Tlamu jsem měla upatlanou od krve, ale rozhodně jsem vypadala líp než ona. A jsem hezčí. Nechala jsem tedy vlčici plavat a doufala jsem, že Norox na naši dohodu zapoměl. Naposledy jsem pohlédla na vlčici stylem, že svému společníkovi nebudu bránit v tom, aby ji roztrhal na kusy, pokud sama od sebe neodejde, a pak jsem se pustila zpět do jídla.

Šťastně jsem si ležela na zemi a přežvykovala lahodné masíčko. Krev mi kapala od tlamy, ale já to neřešila. Byla jsem ráda, že se mi podařilo toho ušáka ulovit. Vlastně dva. Břicho se mi plnilo dobrým jídlem a to mi dodávalo energii. Pořád jsem se ovšem cítila celkem vyšťaveně. Už jsem sice nebyla udýchaná a srdce se mi vrátilo do normálního klidového rytmu, ale pořád jsem cítila jako bych dostala ťafku za ušima nebo jako bych nějaký ten pátek nespala. Dobré maso mě ovšem pomalu, ale jistě, nakopávalo do normálního stavu. Odpočívání a ležení v trávě tomu také pomáhalo.
Uculila jsem se po té jedné větičce. Na znamení díků jsem pokývala hlavou. "Taky si dej, stejně bych je bez tebe neulovila," pobídla jsem místo jiné odpovědi Noroxe. Sám tvrdil, že má hlad, tak ať se nají, dokud je jídlo ještě teplé. Čvachtavě jsem kousala dál. Maso bylo lahůdka a já se nehodlala nikým nechat vyrušovat. Dokonce ani Noroxem ne. Měla jsem prostě hlad! A čím rychleji ho utlumím tím líp, jinak to se mnou budek nevydržení.
Maso mizelo v mé tlamě a já začínala pomalu nabívat vědomí o svém okolí. Cítila jsem vlky, ale bylo mi to putna. Každý si mohl dělat, co chtěl. Norox ovšem nevypadal okolními podmínkami nadšeně. "Dojíme a jdem," řekla jsem a přeletěla pohledem okolí, abych nazančila, že se nehodlám s nikým bratříčkovat. Mlsně jsem se pustila do ohlodávání a rozdrcování kostiček.
Jenže nám nebyl přán klid. Přikráčela si k nám nějaká vlčice. Kdybych nebyla dámou odpálkovala bych ji někam do míst, kam světlo nesvítí. Jenže ona se zeptala na celkem zajímavou otázku. Noroxe to nenadchlo. Ještě aby ho něco spojeného s magiema nadchlo. Nebyla jsem blbá a jeho odpor k magiím musel být zakořeněn hluboko. Teď ovšem nebyl prostor do toho šťourat drápky. Zvedla jsem pohled k vlčici. "Dobrý večer, já jsem Rowena a momentálně s mým společníkem večeříme. Omluv jeho ráznost, ale znáš to, když máš hlad nejsi to ty," uvedla jsem vše milým zpěvným hláskem na pravou míru. Nehodlala jsem se s ní nějak vykecávat, ale zase jsem chtěla působit slušně, aby si nepovolala na pomoc vlky, kteří byli kolem, že je na ni Norox hnusnej. Významně jsem na něj pohlédla a pak se vrátila s pohledem a úsměvem k vlčici. "Jistě, že víme kde je Smrt. Je to moje kmotra a paní, které sloužím. Sama se tam chci podívat, ale nejdřív se chci v klidu najíst," řekla jsem a pustila se zpět do kostí. Doufala jsem, že tahle vlčice není blbá a pochopí náznaky. Doufala jsem i pro její dobro, že odejde.

Noroxova snaha mě osočit, že nejsem dámička a mám si ulovit jídlo sama nefungovala. Já se totiž cítila dámičkou. Cítila jsem se dámou, která si neušpiní kožíšek kvůli každé prkotině a která třikrát promyslí, než kvůli vám vstoupí tlapkou do bahnité říčky. Byla jsem pravou dámou, která se hrdě nese a které až do teď všichni všechno nosili pod čenich. "Ale já jsem dáma," zabručela jsem, než jsem se pustila do neslavného lovu.
Dopadlo to tragikomicky. Ležela jsem na zemi a ušíci se utíkali schovat do nejbližší díry. Nebyla to moje chyba, mohl za to vítr. Praštila jsem navztekaně tlapkou do země. Zajíci mě oběhli a upalovali pryč. Kurňa písek fix... Chjo! Bylo mi jasné, že teď vypadám jako největší neschopa. Bylo to trapné. Ale víc mě vytáčelo, že jsem nedokázala ulovit ani jednoho. Na druhou stranu jsem se zakousla do vlastní neschopnosti a rozhodla se ji vynést v zubech.
Začala jsem se zvedat v momentě, kdy Norox zakročil. Pravděpodobně se nasmál už dost, protože mu hrál na tlamě výsměšný výraz. Tiše jsem zavrčela a rozeběhla se proti zajícům. Skočila jsem po jednom a přišlápla ho k zemi tak, že mu křupla malá žebra a asi i srdéčko, přestal sebou mrskat. Nehodlala jsem, ale přestat. Jeden by nás těžko nakrmil oba. Skočila jsem tedy po dalším, ale ten mi proběhl pod tlapkou a začal upalovat pryč. "HAJZLE!" vykřikal jsem a začala se hrabat zase zpátky na všechny čtyři, abych ho dostala. Zajíc kličkoval vyděšeně mezi stromy a snažil se najít nějakou noru, do které by se schoval. Náhle ji uviděl. Já taky. Skočila jsem. Proud projel moji tlapkou, která narazila do zajíce a malé zvířátko dostalo šlupku. Zmateně padlo na zem. Doskočila jsem na něj a rozkousla mu krk. Bez zásahu elektřinou by jistě utekl. Zda Norox viděl, jak divně se zajíc zasekl a neuskočil předemnou, jsem nevěděla. Osobně jsem se rozhodla hrát, že jsem zajíce chytla bez použití magie. Zase by se naštval. Popadla jsem zajdu do tlami a odnesla ho k tomu druhému.
Točila se mi hlava. Jako by mě někdo praštil do temena. Přivýrala se mi očka a tak jsem si lehla na zem a pustila se do žraní zajíce, kterého jsem si donesla. Druhého jsem nechala Noroxovi. Přeci jen se aspoň trochu zapojil. Krev mi tekla po bradě a to mi dodávalo aspoň trochu energie, i když jsem se pořád cítila divně praštěně. Musím za kmotrou. Zeptat se jí na to, co znamená ten nedostatek energie. Rozhodla jsem se, že po odpočinku vyrazím na sever.

Byla jsem celkem vyflusaná. Ten výstup sem mi dal zabrat a navíc jsem teď měla jít lovit. Další výdaj energie, kterou jsem tak nějak potřebovala k životu. Nakrčila jsem čenich, když si Norox začal bobky prohlížet. Kdyby bylo po mě ani bych k nim nepřičichla, ale když se to muselo... Mírně jsem se naklonila k zaječím pozůstatkům a nasála pach. Byl to podivně štiplavý zápach, který v malém nevadil, ale kdyby ho bylo více, mohl by mě dozajista složit nebo minimálně rozslzet. Naslouchala jsem tomu, co mi Norox vykládal. Dávat si pozor a nevyplašit je dřív. Hnát je mimo jejich nory, ale jak když nevím kde jsou? Schovat se. Kývla jsem hlavou a pak nakrčila znovu čenich. Tentokrát ne zhnusením, ale nevolí. Nelíbilo se mi, že mi Norox nepomůže. "Tak kdyby běžel k tobě, mohl bys ho chytit. Sám jsi říkal, že máš hlad," zabručela jsem dostatečně na hlas, aby to slyšel, ale zase bez adresně. Moje věta si nežádala odpovědi.
Pomalým krokem jsem se vydala po stopě. Následovala jsem štiplavý zápach, který se mi zarýval do lebeční kosti. Mírně jsem se přikrčila a pak víc a víc až jsem se břichem dotýkala země. Nebylo to úplně to nejpohodlnější. Jak tohle může někdo dělat pravidelně nebo pro bandu nenažranců. Plazila jsem se za pachem a pak ušáky uviděla. Bylo jich hned několik. Některé jsem viděla jen částečně, protože hopkali z nory nebo do ní. Snažila jsem se nevydat ani hlásku, ale náhle se obrátil vítr a můj pach se roznesl po okolí. Ve vteřině jsem vyrazila. Skočila jsem po prvním ušákovi, ale ten mi proklouzl mezi tlapkami přímo do nory. Chaoticky jsem se vrhla po dalším, ale spíš jsem ho pohladila. Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Poskakovala jsem z msíta na místo a snažila se přimáčknout alespoň jednoho ušáka, který by mohl posloužit jako snídaně.

//Mahar přes Kaskády

Kráčet ve tmě byl celkem záhul. I já pociťovala vyčerpání, jak jsem se snažila našlapovat opatrně a co nejúsporněji ve tmě, která úplně všechno pohltila. Rozhodně jsem se cestou párkrát zastavila a musela si oddechnout, abych mohla pokračovat v cestě. V takových momentech se vyplácelo naslouchat mému společníkovi a odpovídat. Nevypadala jsem pak, jako neschopná a slabá, ale spíš jen jako vhodná společnice, které na slovech mluvčího záleží a jež vhodnou odpověď promýšlí na tolik, že je nutné zastavit. Z jeho věty jsem vycítila, že se o svých sourozencích a rodině nechce úplně bavit. Tolerovala jsem to. Pro zatím. "Kdo taky potřebuje rodiče, že jo. Sourozenci si vystačí," prohodila jsem a pokývala uznale hlavou. Rozhodně jsem nehodlala riskovat a pouštět se do nebezpečných témat. Norox jako doprovod byl ok. Norox jako agresivní potvorák už ne. A já nehodlala pokoušet štěstěnu, která při mě do teď stála.
Zastříhala jsem ušima a pomalým krokem se pustila do chůze po hřebenu. Musela jsem dávat pozor, abych nikde nezakopla. Noroxovo pošklebování se mé neznalosti jsem přešla s tichým zavrčením. Popudilo mě, že si ze mě dělá srandu, ale nehodlala jsem se s ním hádat. Nebyla to moje chyba, že mě nikdo nenaučil rozeznávat zvířata. Takže se vlastně nesměje mě, ale mým rodičům. Šlehla jsem po něm ovšem pohledem mírně nasupeným. "No dobře," zabručela jsem na jeho radu ať hledám stopy zajíců u země. Já se o to snažila, ale šlo to celkem blbě. V té tmě. Naštěstí začínalo svítat, takže jsem trochu něco viděla. Uviděla jsem pár stop, které se táhly směrem na severovýchod. No nebyly to stopy v pravém slova smyslu. Byly to malé kulaté bobky. "Jsou támhle," pokývla jsem hlavou tím směrem, odkud přicházel pach zajíců a kam mířily "stopy". "Co dál?" zeptala jsem se a ohlédla se na Noroxe pro radu.

//Kopretinová louka

//V pohodě, prosím tebe

Rázovala jsem si to noční krajinou. Déšť mi už nepadal na kožich, který byla ale stejně morký a nechutný. Ušklíbla jsem se zhnusením nad vlastní neupraveností. Kdybych mohla, začala bych se hned na místě čistit, ale jelikož tohle místo páchlo hůř než Síriusova zádel, tak jsem raději pokračovala v cestě dál. Bahno se mi navíc lepilo na tlapky, jako by si chtělo přisadit a pošpinit můj dokonalý kožíšek. "My řekni, čí rodina není," odvětila jsem spíše řečnickou otázkou. "Co tak vím, tak nikdo nemá dobrou rodinu. Nebo aspoň ne tady. Sestřenka Awnay má sice super tátu, ale máma prý nic moc. Pippa a její brácha jsou v podstatě sirotci. Bianca taky nemluvila o rodině, ale o smečce, do které se chce vrátit," shrnula jsem všechny své znalosti o rodinách tady v okolí. Rázně jsem přidala do kroku. Nikdo tu neměl dobrou rodinu a nemělo cenu se o tom bavit. Moje rodina tedy ničím nevyčnívala z místního normálu. "Hádám, že tvoje rodina taky nebude nijak skvostná," rýpla jsem si trochu. Atmosféra už nebyla tak hustá a mě se vrátila moje obvyklá vyřídilka s trochu drsnějším přibarvením.
"Zajíc? To je co?" zeptala jsem se trochu zaraženě. Zatím jsem znala lasičky, bobry, křepelky, ryby, srnky... "Myslíš takový to s dlouhýma ušima?" Tohle zvíře jsem párkrát zahlédla, ale nikdy jsem ho nelovila. Muselo to tedy být ono, kdyby bylo nějak extra vzácné, rozhodně by to neříkal tak ledabile. "Myslím, že jsou kousek odtud..." vzpomínala jsem na cestu s Awnay, která vedla kolem řeky a na území, kam mě vedla Pippa. Ze stejného bodu se tam táhl smrádek těch hnědých potvůrek.
Změnial jsem mírně směr a musela jsem se dávat celkem pozor, abych se neztratila. Tyhle močály byly v noci pěkně nebezpečné. Připadalo mi to, že jdeme celkem dlouho. Na Noroxovu snahu nějak potvrdit lichotku, kterou mi složil, jsem odignorovala. I když jsem jeho slovy byla potěšena, nehodlala jsem dávat na jevo víc, než bylo třeba. "Přijde mi, že chodíme v kruhu," pípla jsem po chvíli. Chůze mě začínala vyčerpávat a prázdný žaludek se hlásil o slovo. Párkrát mi tlapka nebezpečně sjela do tekutého bahna a já musela změnit směr, abych nešla dál do bahnité břečky, která by mne stáhla ke dnu. Náhle jsem uslyšela řeku. Výhra. "Tímhle směrem to je," houkla jsem na Noroxe a jako by mi zvuk dodal novou energii, vykročila jsem energicky vpřed.

//Vyhlídka přes kaskády

//V pohodě prosím tebe :D

Čekala jsem. Nehodlala jsem se tu s ním zahazovat, pokud se hodlá chovat jako neotesanec. Buď přistoupí na obchod nebo se prostě nějak zdejchnu a budu doufat, že u toho nechcípnu. Na druhou stranu jsem ovšem byla velice zvědavá. Jeho další slova už ovšem zněla uvolněněji. Ne tak naštvaně nebo podrážděně. Jako by z něj náhle opadla všechna snaha dostat se mi do pomyslných kalhotek. Nakrčila jsem čenich v úsměvu a párkrát zamrkala. Z jeho uvolněného hlasu a ledabilého postoje jsem vytušila, že jsem v bezpečí. Zatím...
"Proto potřebuju, aby mě někdo něco naučil. Neumím ani lovit," přiznala jsem zahambeně. "A jelikož moje rodina je nepoužitelná a smečka..." Neměla bych mu to říkat. "...je plná naprostých blbečků, tak nemám nikoho kdo by mě to naučil," dořekla jsem. Možná by mě lovit naučila Pippa. Dle všeho v tom byla dobrá, ulovila přece rybu a s bráchou vypadali dobře živeně. Jenomže já jí nechtěla přiznávat své vlastní neschopnosti. Norox už mě jako neschopnou viděl, takže mi nevadilo přiznat, že se v podstatě nic nezměnilo. "Já nejsme líná. Chci se učit, ale nemám od koho," dodala jsem a pak se usmála. "Teda až do teď."
Cítila jsem ve vzduchu déšť, který se blížil. První kapky mi dopadly na dokonale čistý kožich. "Sakra," zahučela jsem si spíše pro sebe. Byla jsem tak hezky čistá. Nemůžu se zamazat zase... Chjo práce.
Norox v tom momentě odpovídal na moji otázku. Kdybych neměla kožich černý jako uhel, možná by bylo i nějak výrazněji poznat, že se červenám až na zadku. Bohužel jsem měla jen mírně přituplý výraz. "Tak určitě," smetla jsem to jednou větou a potlačila zahyhňání. Nechtěla jsem vypadat, jako že si o sobě myslím něco víc, ale co byla jsem hodně hezká. Hezčí než většina těch ošklivých vlčic, co se tu motalo.
Jeho výhružný hlas zněl mému uchu celkem dobře. Moc jsem nevnímala tón, ale obsah byl jasný. "Tak tedy dohodnuto," řekla jsem rozhodně a odtáhla se. "Jestli ti to nevadí přesunula bych se někam, kde nebude tak otravně pršet," dodala jsem a pomalým krokem vyrazila na sever. Rozhodně jsem se nechtěla dál vystavovat poměrně teplému deštíku, který po mě tekl a kapal na zem. Moje vůně podivného ozonu se zdala víc a víc výrazná, jako by měla přijít bouřka, ale ta nepřicházela.

//Močály přes Tanebrae

Nechápala jsem o čem to plácá. Na oči jsem si neviděla, takže jsem ho nechápala už vůbec a jen nechápavě jsem zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Moje další slova na něj ovšem evidentně zapůsobila, protože si odplivl a usotoupil, i když zprvu udělal několik kroků ke mně. Nesnáší magie. Zajímavé... Proč? Sám nějakou určitě má ne? Nehodlala jsem ovšem zmiňovat žádnou ze svých otázek. Bylo mi jasné, že teď jsem na celkem tenkém ledě. Mírný strach mi přejel po páteři. Nehodlala jsem se pouštět do většího nebezpečí svou prořízlou tlamičkou.
"Bez ní bys mě už dávno zabil," řekla jsem prostě s mírným ublížením v hlase. Mluvila jsem o okamžiku před chvilkou kdy se na mě vrhnul a kdy ho od provedení čehokoliv, co zamýšlel, odradil jenom ten prostý výboj magie, který vyprovokovaly moje emoce. Bylo mi líto, že jsem mu ublížila, ale jeho přístup se mi moc nezamlouval. Kdyby na mě neskočil možná by bylo všechno jinak. "A proč já?" vyletěla ze mne otázka, kterou jsem nezvládla zadržet. Přitáhla jsem uši k hlavě, než jsem se pomalu zvedla na všechny čtyři. Pokud o mě měl zájem musel mít důvod. Udělala jsem pár kroků k němu a naklonila se k jeho uchu. "Slibuju ti, že pokud mi pomůžeš nebudu dělat žádné problémy," pošeptala jsem a pak se mírně odtáhla. Byla jsem připravená odejít, pokud nebude mít o obchod zájem. Budu muset přemluvit někoho jiného, ale koho?