Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ragar přes Jedlák

Po uvědomění si, že moje tlapky musí jít jiným směrem než šly do teď. Jsem se rozhodla, že bych se měla vydat na jih. Šla jsem kolem své vlastní kmotřičky, ale neodvážila jsem se ji navštěvovat. Dala mi úkol a já ho ještě nesplnila, takže jsem se připravovala na najhorší, kdybych se jí jenom tak zjevila v obýváku. Šla jsem proto rovnou na pláň, která rozhodně nebyla tak přívětivá, jak jsem si pamatovala.
Byl tu samý dým a bahno. Naprostá příšernost, kterou jsem se musela prodírat. Počasí jako by se zbláznilo. Cítila jsem štípání v čenichu a do toho ještě nějaký divný zápach, který ono štípání provázel. No naprostá katadstrofa. Na to, že jsem se nedávno myla a čistila. Úplně zbytečně. Bylo mi jasné, že takhle načichnu a budu jako nějaká smradlavka. A já rozhodně smradlavkou být nechtěla. Naštěstí jsem tušila kde je ono jezero, ve kterém jsem se jako malinkaté vlčátko s bratrem koupala. Zvolila jsem proto směr k jezeru.

//VVJ

//Jezero Nahi

Byla jsem naprosto vyčerpaná. Nechtělo se mi už vůbec nikam jít. Znala jsem tohle místo jako vlastní tlapky. Nemusela jsem ani moc přemýšlet o tom kam jdu, prostě jsem šla přímo za čenichem a doufala jsem, že mě někam zavede sám. Vybírala jsem si ty nejméně náročné cestičky, kterých jsem za svého vlčkování objevila hned několik. Někomu to mohlo přijít divné, proč se vlčice tak proplétá kolem stromů a později kolem skal, ale já jsem věděla, jak zrádné tyhle hory mohou být. Věděla jsem, že jejich okolí není vůbec přizpůsobeno tomu, aby se tu jeden jen tak poflakoval. Mohli jste si tu hrát a dovádět, ale museli jste být pořád opatrní. Jeden nepodařený skok nebo nepromyšlený pohyb a vaše tělo se mohlo zřítit hluboko pod vás. Takový pád by nepřežil nikdo.
Vracela jsem se domů. Nebyl to přímo optimistický návrat. Moje tělo bylo unavené z putování a já doufala, že se mi podaří někde si odpočinout. Mířila jsem k jeskyni, která dříve sloužila naší smečce. Vtipná to vzpomínka na smečku. Já tyhle hory milovala. Na rozdíl od matky a otce mi nevadilo se courat do kopce. Vadila mi ovšem smečka samotná. Byla plná pitomců a nafoukanců. Vlků, kteří se zajímali jenom o sebe a nedělali nic pro ostatní. Ne že bych já něco pro někoho dělala, ale já byla ještě malé vlče. Vracela jsem se sem jen a pouze proto, že jsem milovala tohle prostředí. Měla jsem hory prostě v krvi a nerada bych se jich někdy vzdávala, byť se k nim nepojily moc příjemné vzpomínky.
Vyšplhala jsem se celkem vysoko, abych se mohla usadit před opuštěnou jeskyní. Pořád tu byla. Nejprve jsem si ji prohlédla. Opatrně a se zájmem. Nehodlala jsem narušit její klid, nebo možná obyvatele, pokud se v ní někdo schovával. Chybělo mi to. Chyběl mi ten pocit, že někam patřím. Už mě nebavilo to věčné courání po okolí a nemít kde hlavu složit. Jenomže jsem netušila, kam jinam se vydat. Mohla bych jít za bratry a matkou, ale to jsem nechtěla. Bylo by to pokořující. Přiznat si, že jsem to nezvládla a že jsem byla malá a hloupá, když jsem matku nechala jít s bratry samotnou. Jenže ona mne ani nehledala. Byla jsem jí volná, stejně jako fotrovi. Otočila jsem se od jeskyně a usadila se na skalní římse, která byla před jeskyní. Pohled na lesy a louky, které se táhly podemnou, byl velice příjemný. Nebyla tu zima, ale chlad se nepříjemně dostával i pod mou kůži. S přicházející zimou to tady bude nesnesitelné.
Hleděla jsem dolů a přemýšlela, jak bych se svým životem měla naložit dál. Mohla bych se vydat za Pippou. Přítelkyně by mě rozhodně nevyhodila a její smečka nevypadala k zahození, ale mohla bych se jí takhle vetřít do života? Mírně jsem nakrčila čenich nad tou představou. Nechtěla jsem jí být na obtíž. Nemohla jsem se vydat ani za matkou, ani za otcem. To bylo pasé. Mohla bych navštívit svou kmotru a žít s ní. Jenže kmotřička moje mi dala poslání, které musím nejprve vyplnit, než se odvážím k jejímu sídlu jenom přiblížit. Zajímalo by mě jaký bude ten její bratr… Rozhodně se jí nebude moct rovnat. Nebude jí sahat ani po kotníky, tím jsem si jistá. Ale co když na mne bude zkoušet nějakou svou magii. Nebyla bych ráda, kdyby si mě nějakou magií podrobil. Povzdechla jsem si a přitáhla si delší ocas k tělu. Co když umí něco jiného než Smrt? Blbost. Smrt umí spoustu věcí a její bratr bude umět jenom podřadnou část toho, co ona. Já přece taky umím jiné věci než bratři. Vzpomínala jsem na poslední setkání s Alastorem a Siriusem. Chyběli mi. Oba mi chyběli, i když bych jim to nikdy neřekla do očí. Jeden by z toho byl smutný a druhý by se mi vysmál. Je zajímavé, že moje magie je odvozena od magie matky. Zajímalo by mne, od čí magie je odvozena jejich. Zda budou ovládat elektřinu jako já nebo zem jako otec. Rozhodně bych nechtěla ovládat magii země, umět nechat vyrůst rostlinky… pff jsem snad nějakej zahradník nebo nějaká podřadná nicka, která si musí zlepšovat náladu kytičkama? Ne. Chtěla bych ještě další magie. Awnay přece ovládala oheň. To by mohlo být zajímavé, ale na druhou stranu, oheň si přece dokážu zařídit bleskem ne?
Mírně jsem se zahleděla k místům, kde se lesklo velké jezero, kde mne matka nechala s bratrem dovádět. A pak jsem málem umřela. Jo to byly šťastné rodinné chvíle. Zavrtěla jsem hlavou a pohled upřela zase někam jinam. Neurčitě.
Kdybych jen uměla ovládat víc magií než jenom tu jednu. Smrt přece říkala, že mi darovala nějakou speciální magii a na strýce to fungovalo, jenomže jak to vyvolat a nezhroutit se u toho. Nerada bych se snížila k tomu, aby se o mě musel po každým zazpívání někdo starat. Ale je to hustý, že někdo ovládá víc magií a někdo jenom jednu. Taky by mě zajímalo, proč já mám oči po matce, ale někteří ostatní mají oči po otci. Asi tím, že v nich vyhrála jedna magie, kterou jim rodiče předali. Mají pro ni speciální nadání nebo tak něco. Ale co ti, kterým se oči nezbarvují?
Naklonila jsem hlavu na stranu a podivně znovu nakrčila čenich. Sama jsem netušila, kam se vydat v téhle otázce. Mohlo to být tím, že nebyli prostě dostatečně dobří ani v té jedné magii, kterou jim rodiče předali. Nebo možná jich uměli od narození ovládat více, kdo to mohl jenom tušit. Mohla bych se na to zaměřit. Norox tvrdil, že magii nemá. A oči má žluté, tak je možné že ten kdo má oči žluté se narodil bez magie a musí chodit žebrat k mojí kmotře nebo jejímu bráchovi, aby nějakou tu magii dostal. Znělo to celkem logicky, ale pořád měla tahle teorie celkem dost mezer. Nechtělo se mi věřit tomu, že by v téhle zemi nebyl někdo magický. Magie tu přímo tryskala ze všeho živého i neživého.
Napadala mě myšlenka, že je možné jen to, že Norox popíral svou magickou podstatu. Bojí se jí jako vlče tmy. Proto dělá, že magii nemá. Rozhodně v něm nějaká bude a já ji najdu…. Kde jenom asi je… Tiše jsem si povzdechla a pohledem přeletěla krajinu, jako bych vůbec měla šanci ho odsud vidět. Přišla jsem si jako pitomá a hned jsem se za to napomenula. Zavrtěla jsem hlavou a upřela pohled směrem na západ.
Viděla jsem tam podivný kouř, který si ukrajoval více a více z krajiny. Magie. Bylo mi to jasné hned, co jiného by taky stálo za podivným kouřem. Musel by tam být obrovský požár, ale co jsem si pamatovala nikdo nemluvil o žádném velkém lese, který by byl za horami, které se tyčily kousek od mé vlastní domoviny. Není to zajímavé. Někdo musí ovládat buď hodně dobře oheň, aby ho udržel mimo dříví a vytvořil tolik kouře. Nebo snad někdo ovládá samotný kouř? Existuje vůbec nějaká taková magie, aby jeden ovládl kouř a pak se prostě rozhodl ho poslat vybraným směrem? Když já umím zpíváním někoho ovlivnit, proč by někdo nemohl ovládat kouř? Naklonila jsem hlavu ze strany na stranu a pak myšlenka na kouř opustila mou mysl, jako by vyklouzla uchem ven.
Myšlenka na různé magie ovšem mou hlavičku neopouštěla. Pořád jsem se zaobírala tím, co bych mohla ještě z magií poznat. Nebo spíše, co bych mohla z magií chtít. Mohla bych si přát něco více útočného. Jsem slabá. Smrt mi sice dala tohle, ale pokud mi někdo zlomí čelist nebo si překousnu jazyk, jsem totálně nepoužitelná. Měla bych se o sebe umět postarat. Pokud je Smrtin bratr tak dokonalý a nebezpečný, jak sama říkala, mohl by mi taky dát nějakou tu výjimečnější magii. Nebo bych se prostě mohla vrátit ke Smrti a přát si, aby rozvinula nějaký další z mých talentů. Přeci jen musím umět ostatním ukázat, co všechno je Smrt může naučit. A jak jim to mám ukázat, když to sama neumím. Přemýšlela jsem o tom, co bych si tak od Smrti mohla přát. Mohla bych chtít ovládat světlo, abych mohla někoho oslepit a tím mu zabránit, aby mi ublížil. Nebo bych si mohla přát, abych mohla umlčet kohokoli se mi zlíbí. Tahle magie nebyla obraná, ale dávala mi příslib toho, že nebudu muset už nikdy poslouchat kecy někoho, kdo se mi nebude líbit. Nemusela bych poslouchat strýce a jeho poučování. Prostě bych mrkla a on by musel držet klapačku. Znělo to ovšem až moc dobře, než aby taková magie byla pravdou.
Mírně jsem se otřásla zimou. Neměla bych tu zůstávat už moc dlouho. Měla bych se vydat za Životem. Pokud mě tam Smrt posílá, má to nějaký důvod. Možná by mi mohl i prozradit něco víc o dalších magiích. Kmotra přeci říkala, že on má mnohem jiné magické schopnosti než ona, tak by se o část z nich mohl podělit se mnou ne? Kývla jsem a pomalu se začala zvedat na všechny čtyři. Projelo mnou podivné zatřesení, jak se chlad dostal do míst, která byla do teď ukryta mým delším ocasem. Pak bych se měla vydat za Pippou. Měla bych jí říct o tom, že chci do její smečky. Chci se usadit a najít si nějaký pořádný domov. Mohla bych pak přetáhnout členy smečky na stranu Smrti a tím bych plnila své poslání. Usmála jsem se nad svým plánem, který dostával lepší a lepší obrysy. Už to nebyl jenom podivný nápad malého vlčátka, které si přálo být tak silné jako jeho kmotra. Ne! Teď to byl plán vlčice, která přemýšlí nad vším, co dělá. Dělá to rozhodně a dobře, aby došla svého vytyčeného cíle.
Ohlédla jsem se na rodnou jeskyni, do které jsem ani nevkročila. Mírně jsem pokývla hlavou, jako bych vzdávala holt bývalé smečce, která tu žila. Jako bych se loučila s místem, kde jsem se narodila. Bylo mi jasné, že takhle vysoko do hor, už pravděpodobně nikdy nezavítám. Už nikdy se nevrátím sem domů. Pomalým krokem jsem začala scházet dolů. Dávala jsem si načas, abych se mohla pokochat výhledem a celkovým vzhledem pohoří, které jsem opět opouštěla. Tentokrát ovšem bez breku a starostí.

//Západní Galtavar přes Jedlák

Byla jsem volná. Najednou jsem byla volná. Cítila jsem se plná sil a únava, jako by ze mě odcházela. Odcházela ovšem pomalu, takže jsem se cestou z vody brodila celkem těžkopádně. Arcanus mne nezajímal a ani Zakar, kterého bych do před chvíle označovala za svého miláčka mi byl ukradený. Magie. Zastříhala jsem ušima a zhodnotila, že bych se měla vydat rozhodně za Životem, protože v tomhle mohl mít prsty jenom on. Smrt by si semnou takhle nepohrávala jako s nějakou hračkou pro vlčata.
"Zvláštní," prohodila jsem, když jsem vylezla z vody a posadila se na břeh. Pomalu jsem se začala čistit, protože mi bylo jasné, že po tom běhu a všem, musím vypadat opravdu příšerně. "No, doufám, že vás dlouho zase neuvidím," dodala jsem ještě při odchodu. Mohla bych se tu zdržet, ale ani jeden z vlků nevypadali, že by mne hodlali nějak zastavovat. A já se s nima družit nechtěla, rozhodla jsem se vydat na místo, kde jsem už dlouho nebyla.

//Ragarské pohoří

Moooc díky za super čuper akci Mega mě to bavilo, škoda jen že to neodsípalo, tak jak se původně plánovalo, ale tak s tím se nedá nic dělat
Snad se potkáme na další osudovce

Náhle mě něco zvedlo zpátky na nohy. Ani jsem netušila, co to bylo. Poslední dobou se mnou všechno tak nějak vláčelo ze strany na stranu. Ať už to byla rodina, Norox, přátele. Každý mě jenom někam odstrkoval a poháněl a já neměla už ani ponětí kdo a kam. Teď jsem stála na tlapkách a pomalu se nožila do ledové vody jezírka, ve kterém mne jako malou koupala Nym, když jsem se zašpinila. Vzpomínala jsem na ty minuty, kdy o mne sestra pečovala a kdy se o mě někdo zajímal. Jenže příjemnou vzpomínku vystřídala vzpomínka na matku, která místo zájmu o mne šla za mými bratry. Po tváři mi přetekla jediná slza.
Cítila jsem chlad, který mi stoupal od tlapek a jako by mi dal někdo facku. Najednou jsem se probudila z toho podivného tranzu, který mne táhl dál do jezera. Neumím plavat! To byla moje jediná myšlenka. Zavrtala jsem drápy do bahna a nehodlala jsem se jen tak lehce vzdát. Arcanus to pravděpodobně viděl úplně jinak, protože se začal víc a víc nořit. No ale já nehodlala být jako on. Ať se dědek klidně utopí, ale já se utopit nenechám. Snažila jsem se seč mi síly stačily. Jenže jsem jich moc neměla. Otočila jsem se směrem k Arcanusovi a zuby jsem mu přetrhla šňůrku na které byl plíšek, který nesl. Ten zahučel do ledových vod. "Zakare! Vyhoď to!" řvala jsem na hnědého vlka, protože to bylo to jediné, co mne napadlo. Něco nás tu chtělo zabít, ale co a proč? Nehodlala jsem to řešit, dokud nebudu na suché zemi.

//Sněžné hory

Poháněla mě síla, kterou jsem sama nebyla schopna vnímat. Popravdě jsem netušila, proč nás přívěsky táhnou sem, ale táhly. Bylo mi mdlo. Nedostatek spánku, potravy a fyzická vyčerpanost způsobily svoje. Netušila jsem jak daleko poběžíme, ale doufala jsem, že moc daleko už to nebude. Moje tlapky začaly stávkovat. Když konečně Arcanus a Zakar zastavili praštila jsem sebou vysílená o zem. Oni nesli přívěsky a mě to táhlo za nimi. Musela jsem jít kam pískli a to se mi nelíbilo. Chladný sníh ovšem uklidnil moji paniku, že poběžíme dál. Přerývavě jsem oddechovala a doufala jsem, že už dál nepoběžíme. Další postup by mne určitě zabil. Ani jsem neměla sílu myslet. Neměla jsem sílu už na nic. Můj žaludek požíral sám sebe a já doufala, že to nebude trvat dlouho a budu si moct někde odpočinout a najíst se.

Upustila jsem Zakara, který si neodpustil kecy, ale mě bylo jasné, že ho ten naražený bok tolik neštve. Rozhodně ne jako mě moje srdce, které právě pošlapal a zlomil tím, že se hned začal zajímat o strýce, jako by mu šlo víc o nějaký klacek, než hezkou zadnici. Já nebyla nic proti občasným hrátkám se stejným pohlavím, ale tohle byla silná gerontofilie a proti té jsem hodlala bojovat. Strýc sice vypadal, že mu je celkem obstojně, jenomže podle toho co otec vyprávěl, toho spolu zažili víc než dost a jeho vzhled mě mátl. Zajímalo by mě jak to udělal. Faktem zůstávalo, že můj vlastní strýc musel být starší než Zakar a to o dost. Tenhle fakt mi stačil k tomu, abych se cítila ukřivděně, že pozornost hnědého není jen a pouze moje. Navíc když nás tak nevybíravě opustila bílá vlčice, se kterou jako s jedinou z téhle skupinky byla zábava.
Už jsem nemohla, takže jsem na remcání neodpovídala. Chtěl jsem jenom být pryč odsud a navíc jsem se bála, co se stane když se zastavím, protože Arcanus se za mnou hnal jak králící za tamtou mrkví a já rozhodně nechtěla dopadnout jako něčí snídaně, nebo hůř. Přidala jsem s vypětím všech posledních sil do kroku.

//Jezero

Přijato!
Herní:
1. ✓
2. ✓
3. Vytvořit místo na uctívání Smrti, které bude více permanentní! Provést nějaký zasvěcovací taneček/rituál. (min 30 řádků)
4. Vyzdobit se a zkusit někoho nabalovat na to, že je spřízněna se Smrtí a vlastně je sama bohyní Podzimu zažít hořké odmítnutí (min 3 posty). ✓

Neherní:
1.✓
2.✓
3. Vyzdobit si halloweensky část bytu, preferovaně koupelnu, ale může být i jiná část. (Splnění: fotografie)✓
4.Vymyslet básničku na téma Gallireiský Halloween (min. 30 veršů/řádků). Splnění: sepsání básně - aby Sunstorm neřekla, že se to nedá! ✓

Bonusy:
2. ✓

//Ledová pláň

Podpírala jsem Zakara a snažila se dostat, co nejdále od zajíců, které jsme ponechali někde za námi. Nebo v to jsem alespoň doufala. Trochu mě naštvalo, když se Zakar místo o mě začal zajímat o Arcanuse. Rozhodla jsem se impulzivně a uhnula od něj. Do teď na mě měl svou váhu, takže jsem ho odsoudila k pádu nebo k rychlému hledání vlastní rovnováhy a podpory. Když se chce furt tahat s ním ať si to užije. Naštvaně jsem nakrčila čenich a rázovala si to dál.
Už mě to tady fakt nebavilo. Byla jsem hladová, unavená a naprostě nabroušená, že si mě nikdo nevšímá. Nebo nikdo. Arcanus si mě náhle všímal až moc. Mluvil na mě jako na tetu, ale pravděpodobně mu přeskočilo. Stařecká demence se evidentně nevyhnula ani jenomu. "Osobní zóna vám nikomu nic neříká co," prskala jsem a rázovala si to kdo ví kam. Chtěla jsem se dostat hlavně od zajíců a bylo mi jedno, zda je u toho budu muset táhnout. Přívěsky mne drželi v jejich blízkosti, ale jelikož šli za mnou, mohla jsem si rázovat dál dle libosti.

Cítila jsem, jak se mi začíná konečně dostávat síla, abych se zvedla na všechny čtyři. Bylo mi pořád mizerně, ale aspoň se mi přestala klížit víčka. Mohla jsem trochu běžet, ale nebylo to nic na dlouhé vzdálenosti. Když jsem konečně dostala váhu na všechny čtyři, podařilo se mi zaostřit i zrak a zjistit, co se děje. Strýc bral čáru někam do pryč, což bylo pro něj více než typické. Mě to táhlo za ním. Pravděpodobně za to mohly cetky, které si tak sobecky ukradl pro sebe. Zloděj! Já věděla, že mi je nechce nechat, protože si je chce sebrat pro sebe! Bylo mi to hned jasné, ale teď se moje teorie potvrdila.
Tlapky jsem musela silně přemlouvat, abych se rozeběhla poklusem za Zakarem, který se odpojil od obří mrkve, která byla momentálně v obložení ušáků. "Musíme zmizet," vyštěkla jsem na něj a nabídla mu svůj bok, abych ho mohla podpírat cestou pryč odsud. Bylo mi jasné, že musíme zmizet někam, kam za námi ti ušáci nepoběží a já přesně věděla kam. Strýc měl před námi náskok, ale já tady vyrostla. Znala jsem všechny cestičky. "Musíme víc na sever a do Ragaru, dá se tam schovat!" štěkla jsem na strýce a nepřestávala jsem klusat pryč se Zakarem opřeným o bok.

//Sněžné hory

Pomalu jsem se začala přesouvat z pololehu do sedu, abych se pak mohla zvednout na všechny čtyři. Byla jsem pořád děsně unavená. V břiše jsem měla křeče, jaký jsem měla hlad. Všude kolem bylo tolik jídla, ale já neměla šanci si jakékoli obstarat. Ani kdybych měla sílu, tak bych měla minimální šance a ne když jsem mlela z posledního.
Snažila jsem se pochopit, co se tu děje. Arcanus běžel jedním směrem s plíšky a Zakar uháněl s obří mrkví a zajícema druhým směrem. Bylo to zvláštní. Chtěla jsem Zakarovi pomoct, ale zároveň jsem neměla sílu se ani zvednout na všechny čtyři. Byla jsem tak moc unavená, tak moc. Všechno tak nějak plynulo kolem mě. S každým mrknutím jsem cítila, jak se mi víčka přivírají na delší a delší dobu. Za chvilku rozhodně přijde moment, kdy už je nebudu schopná otevřít. Měla jsem se na Arcanuse vykašlat. Nechat ho ať si Styx jde zabít nebo co... Neměla jsem tu magii pokoušet... Měla jsem. Táhle a hlasitě jsem zývla. Zda to přilákalo nějaké zajíce nebo ne jsem netušila. Přivřela jsem zase víčka a naklonila se nepříjemě na jednu stranu. S trhnutím jsem se zase probudila. Byla jsem tak utahaná. Někdo zvyklý na používání magie by se možná oklepal a nějak by to zvládl, ale já nikdy magii nepoužila úmyslně. Vždycky to byl jen záchvat emocí, který mi vlil do žil energii. Teď mi právě energie žalostně chyběla.

Začala jsem se probouzet ze svého šlofíku. Nejprve jsem zamrkala a pocítila bolest hlavy. Nejspíš jsem se praštila, když jsem se sesunula k zemi. Chvilku jsem mrkala do nebe, které bylo zalité silným světlem z toho podivného proudu. Nemohla jsem ovšem ležet věčně a tak jsem se po pár zamrkáních začala zvedat. Nejdřív jsem se přetočila na bok a nadzvedla hlavu. Přední tlapky jsem měla před sebou, abych se udržela vzpřímeně, ale zbytek těla pořád odpočíval. Podívala jsem se na strejdu, který dělal kdo ví co a pak na Zakara, kterému za tělem vyrostla obří mrkev. "Co-? Co to děláte?" zeptala jsem se slabým hlasem, který naznačoval moje vyčerpání a naprostou neschopnost cokoli dělat.
Abych byla upřímná měla jsem toho plné brýle. V břiše jsem pociťovala hlad a nejradši bych si někam zalezla a pár dní spala, jako zabitá. Však jak dlouho tu pobíháme, jako parta blbců? Týden? Zavrtěla jsem malinko hlavou, ne moc, aby mě zase nerozbolela. Začala jsem se pomalu zvedat. Popravdě na to co ti dva dělají jsem neměla kapacitu. A neměla jsem ani kapacitu na partu zajíců, takže jsem se soustředila jen na to se zvednout.

//#dramaqueen

Upadla jsem na zem. Ztratila jsem pojem o sobě. Omdlela jsem. Moje vědomí opustilo na chvilku kormidla mého těla a já se ponořila do tmy. Jenže tma nepřišla znenadání. Nejdřív jsem ucítila jak se mi mlží pohled a černá mi obraz v perfierním vidění. Pak se mi podlomila kolena a než jsem dopadla na ledovou plochu, byla tma úplně všude kolem mě. Nevnímala jsem tedy ani změnu, kterou prošlo Zakarovo vnímání. Necítila jsem ani tlupu hopkajících zajíců. Neslyšela jsem strýcovo dupání po sněhu a neviděla jsem vůbec nic, jen černo černou temnotu.
Na omdlévání nebylo nic pěkného. Kolem mohl čas plynout, ale já jsem vůbec nic netušila. Jako by všechno zmlklo a ztmavlo. Neměla jsem v hlavě ani myšlenky, ani obrazy, sny nebo noční můry. Všechno bylo prázdné. Oči jsem měla otevřené a tělo ochablé. I kdyby po mě někdo něco chtěl, nedostal by odpověď. Pohltila mě únava a nedostatek energie. Moje tělo mohlo jenom bezvládně ležet na chladné zemi a doufat, že se vrátím k sobě, než se stane něco závažnějšího. Moje vědomí to ovšem nevnímalo. I kdybych teď umřela, asi bych si toho nevšimla.

//Sněženková louka

Zakar mě podpíral z jedné strany a Bouře z druhé. Byly bychom zajímavý toustík, kdyby někdo nezmizel. Bouře se najednou odlepila od mého boku a když jsem se po ní ohlédla byla pryč. Co to? Zmateně jsem se rozhlédla, ale vlčice nikde nebyla. Netušila jsem, zda její zmizení zaznamenali i ostatní. Jestli ji ta magie pustila, mohla by pustit i nás... zadoufala jsem v myšlenkách. Cítila jsem se unavená. Velice unavená. Tlapky už mne nemohly nést dál a ten proud světla byl tak blizoučko.
Zakar na mě promluvil. "Smrt je moje kmotra," odvětila jsem mu celkem tichým hlasem, který byl pořád divně nakřápnutý od zpěvu. "Dala mi to jako dárek, abych se mohla bránit proti silnějším... Evidentně to funguje," dodala jsem ještě, ale to už se mi podlomily tlapky a já se sesunula k zemi. Byla jsem velice vyčerpaná. Nemohla jsem už jít dál. Potřebovala jsem něco k jídlu a spánek, abych mohla případně pokračovat v další cestě. Ležela jsem na bílém ledu, který pokrýval celé území. Světlo mě oslepovalo a já viděla, že kolem světla něco je. Něco se tam pohybovalo, ale to už mě opouštělo vědomí. Zavřela jsem oči a omdlela vyčerpáním.

//Mahtae jih přes Rokli

Zakar mě podepřel a Bouře se přidala po mém druhém boku. Klopýtala jsem mezi nimi a snažila se zůstat vzhůru. Musíme se dostat k tomu světlu. Pak si odpočinu. Byla jsem totálně grogy, potřebovala bych si někde hezky schrupnout, ale bylo mi jasné, že dokud se těch přívěsků nezbavíme, tak se ani nevyspím ani nenajím. Byla jsem fakt mimo.
Zaslechla jsem Zakarův hlas a srdéčko se mi mírně zatřepotalo v hrudníku. "Kmotra mě to naučila," odvětila jsem mu hlasem, který skřípal. Magii jsem neovládala vůbec. Byl to jen pokus a vypadalo to, že si tenhle pokus vybral svou daň nejen na únavě. Bouře měla zajímavější otázku, pravděpodobně ani jeden z nich nechápal, co se stalo. "Musíme se zbavit přívěsků a on by dál nešel. Na louce byla vlčice, která mu zabila partnerku. Musela jsem něco udělat," zašeptala jsem jejím směrem, aby to slyšela jen ona a možná i Zakar po mém druhém boku. K Arcanusovi se můj slabounký hlas donést nemohl. Už jsem skoro byly u světelného paparsku a já se radovala, že to bude za námi.

//Ledová pláň

//Zrádcův remízek přes náhorní plošinu

Všichni mě následovali a já byla ráda, že aspoň jednou někdo nemele ptákoviny o tom, že bychom měli něco někam vyhodit nebo tak něco. Geniální nápady od geniálních vlků, nepochybně. Pche. Jenomže poryv větru mi přinesl k čenichu pach Styx. Normálně by to bylo na pohodu, jenomže mě bylo jasné, že strýc po ní vyrazí jako čokl po hárající feně. Sakra. Teď to pohnojí tím, že nás potáhne určitě jiným směrem.... Kmotřička ovšem říkala, že mi dala dar. Snažila jsem se přemýšlet, co bych tak mohla chtít. Přešla jsem do lehkého kroku a zaměřila se na svého strýce. Ucítila jsem slabé tepání v hlavě. Rytmus, který mi hrál v hlavě a já otevřela tlamu, nevědíc co vyjde ven.
"Když dopálil mne kamarád,
Vykřikl jsem - a vztek šel spát
Když rozhněval mne nepřítel,
Mlčel jsem - a hněv zesílel.

Časem tak rostl, sílil, zrál,
Dokud plod skvělý nevydal.
Nepřítel spatřil rudý hněv
Pochopil hned, že patří mně.

Tak následuj mě a pojď dál,
aby tvůj hněv v oheň vzplál,
a až nabereš síli dost,
zlámeš mu v těle každou kost."

Můj nádherný a magií prosycený hlas zanikl. Doufala jsem, že moje magie zapůsobí a strýc půjde dál. Nezastaví se a poběží, protože já se chtěla těch přívěsků zbavit. A taky jsem nechtěla zabít Noroxovi sestru, protože to by našemu vztahu úplně nepomohlo. Magie mě ovšem vyčerpala. Začala jsem klopýtat a zpomalila jsem do kroku. Nemohla jsem popadnout dech a v krku mě škrábalo. Šourala jsem se ovšem bez dalších slov dál, chtěla jsem se zbavit těch přívěsků, protože jsem chtěla odejít od strýce, kterého evidentně hnal jen hněv a mohl by pro mě být nebezpečí. Hodila jsem pohled po Zakarovi a Bouři, zda by mě nepodepřeli, ale nemohla jsem na jejich spolupráci spoléhat.

//Sněženková louka přes úzkou rokli