Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sněžné hory

Poháněla mě síla, kterou jsem sama nebyla schopna vnímat. Popravdě jsem netušila, proč nás přívěsky táhnou sem, ale táhly. Bylo mi mdlo. Nedostatek spánku, potravy a fyzická vyčerpanost způsobily svoje. Netušila jsem jak daleko poběžíme, ale doufala jsem, že moc daleko už to nebude. Moje tlapky začaly stávkovat. Když konečně Arcanus a Zakar zastavili praštila jsem sebou vysílená o zem. Oni nesli přívěsky a mě to táhlo za nimi. Musela jsem jít kam pískli a to se mi nelíbilo. Chladný sníh ovšem uklidnil moji paniku, že poběžíme dál. Přerývavě jsem oddechovala a doufala jsem, že už dál nepoběžíme. Další postup by mne určitě zabil. Ani jsem neměla sílu myslet. Neměla jsem sílu už na nic. Můj žaludek požíral sám sebe a já doufala, že to nebude trvat dlouho a budu si moct někde odpočinout a najíst se.

Upustila jsem Zakara, který si neodpustil kecy, ale mě bylo jasné, že ho ten naražený bok tolik neštve. Rozhodně ne jako mě moje srdce, které právě pošlapal a zlomil tím, že se hned začal zajímat o strýce, jako by mu šlo víc o nějaký klacek, než hezkou zadnici. Já nebyla nic proti občasným hrátkám se stejným pohlavím, ale tohle byla silná gerontofilie a proti té jsem hodlala bojovat. Strýc sice vypadal, že mu je celkem obstojně, jenomže podle toho co otec vyprávěl, toho spolu zažili víc než dost a jeho vzhled mě mátl. Zajímalo by mě jak to udělal. Faktem zůstávalo, že můj vlastní strýc musel být starší než Zakar a to o dost. Tenhle fakt mi stačil k tomu, abych se cítila ukřivděně, že pozornost hnědého není jen a pouze moje. Navíc když nás tak nevybíravě opustila bílá vlčice, se kterou jako s jedinou z téhle skupinky byla zábava.
Už jsem nemohla, takže jsem na remcání neodpovídala. Chtěl jsem jenom být pryč odsud a navíc jsem se bála, co se stane když se zastavím, protože Arcanus se za mnou hnal jak králící za tamtou mrkví a já rozhodně nechtěla dopadnout jako něčí snídaně, nebo hůř. Přidala jsem s vypětím všech posledních sil do kroku.

//Jezero

Přijato!
Herní:
1. ✓
2. ✓
3. Vytvořit místo na uctívání Smrti, které bude více permanentní! Provést nějaký zasvěcovací taneček/rituál. (min 30 řádků)
4. Vyzdobit se a zkusit někoho nabalovat na to, že je spřízněna se Smrtí a vlastně je sama bohyní Podzimu zažít hořké odmítnutí (min 3 posty). ✓

Neherní:
1.✓
2.✓
3. Vyzdobit si halloweensky část bytu, preferovaně koupelnu, ale může být i jiná část. (Splnění: fotografie)✓
4.Vymyslet básničku na téma Gallireiský Halloween (min. 30 veršů/řádků). Splnění: sepsání básně - aby Sunstorm neřekla, že se to nedá! ✓

Bonusy:
2. ✓

//Ledová pláň

Podpírala jsem Zakara a snažila se dostat, co nejdále od zajíců, které jsme ponechali někde za námi. Nebo v to jsem alespoň doufala. Trochu mě naštvalo, když se Zakar místo o mě začal zajímat o Arcanuse. Rozhodla jsem se impulzivně a uhnula od něj. Do teď na mě měl svou váhu, takže jsem ho odsoudila k pádu nebo k rychlému hledání vlastní rovnováhy a podpory. Když se chce furt tahat s ním ať si to užije. Naštvaně jsem nakrčila čenich a rázovala si to dál.
Už mě to tady fakt nebavilo. Byla jsem hladová, unavená a naprostě nabroušená, že si mě nikdo nevšímá. Nebo nikdo. Arcanus si mě náhle všímal až moc. Mluvil na mě jako na tetu, ale pravděpodobně mu přeskočilo. Stařecká demence se evidentně nevyhnula ani jenomu. "Osobní zóna vám nikomu nic neříká co," prskala jsem a rázovala si to kdo ví kam. Chtěla jsem se dostat hlavně od zajíců a bylo mi jedno, zda je u toho budu muset táhnout. Přívěsky mne drželi v jejich blízkosti, ale jelikož šli za mnou, mohla jsem si rázovat dál dle libosti.

Cítila jsem, jak se mi začíná konečně dostávat síla, abych se zvedla na všechny čtyři. Bylo mi pořád mizerně, ale aspoň se mi přestala klížit víčka. Mohla jsem trochu běžet, ale nebylo to nic na dlouhé vzdálenosti. Když jsem konečně dostala váhu na všechny čtyři, podařilo se mi zaostřit i zrak a zjistit, co se děje. Strýc bral čáru někam do pryč, což bylo pro něj více než typické. Mě to táhlo za ním. Pravděpodobně za to mohly cetky, které si tak sobecky ukradl pro sebe. Zloděj! Já věděla, že mi je nechce nechat, protože si je chce sebrat pro sebe! Bylo mi to hned jasné, ale teď se moje teorie potvrdila.
Tlapky jsem musela silně přemlouvat, abych se rozeběhla poklusem za Zakarem, který se odpojil od obří mrkve, která byla momentálně v obložení ušáků. "Musíme zmizet," vyštěkla jsem na něj a nabídla mu svůj bok, abych ho mohla podpírat cestou pryč odsud. Bylo mi jasné, že musíme zmizet někam, kam za námi ti ušáci nepoběží a já přesně věděla kam. Strýc měl před námi náskok, ale já tady vyrostla. Znala jsem všechny cestičky. "Musíme víc na sever a do Ragaru, dá se tam schovat!" štěkla jsem na strýce a nepřestávala jsem klusat pryč se Zakarem opřeným o bok.

//Sněžné hory

Pomalu jsem se začala přesouvat z pololehu do sedu, abych se pak mohla zvednout na všechny čtyři. Byla jsem pořád děsně unavená. V břiše jsem měla křeče, jaký jsem měla hlad. Všude kolem bylo tolik jídla, ale já neměla šanci si jakékoli obstarat. Ani kdybych měla sílu, tak bych měla minimální šance a ne když jsem mlela z posledního.
Snažila jsem se pochopit, co se tu děje. Arcanus běžel jedním směrem s plíšky a Zakar uháněl s obří mrkví a zajícema druhým směrem. Bylo to zvláštní. Chtěla jsem Zakarovi pomoct, ale zároveň jsem neměla sílu se ani zvednout na všechny čtyři. Byla jsem tak moc unavená, tak moc. Všechno tak nějak plynulo kolem mě. S každým mrknutím jsem cítila, jak se mi víčka přivírají na delší a delší dobu. Za chvilku rozhodně přijde moment, kdy už je nebudu schopná otevřít. Měla jsem se na Arcanuse vykašlat. Nechat ho ať si Styx jde zabít nebo co... Neměla jsem tu magii pokoušet... Měla jsem. Táhle a hlasitě jsem zývla. Zda to přilákalo nějaké zajíce nebo ne jsem netušila. Přivřela jsem zase víčka a naklonila se nepříjemě na jednu stranu. S trhnutím jsem se zase probudila. Byla jsem tak utahaná. Někdo zvyklý na používání magie by se možná oklepal a nějak by to zvládl, ale já nikdy magii nepoužila úmyslně. Vždycky to byl jen záchvat emocí, který mi vlil do žil energii. Teď mi právě energie žalostně chyběla.

Začala jsem se probouzet ze svého šlofíku. Nejprve jsem zamrkala a pocítila bolest hlavy. Nejspíš jsem se praštila, když jsem se sesunula k zemi. Chvilku jsem mrkala do nebe, které bylo zalité silným světlem z toho podivného proudu. Nemohla jsem ovšem ležet věčně a tak jsem se po pár zamrkáních začala zvedat. Nejdřív jsem se přetočila na bok a nadzvedla hlavu. Přední tlapky jsem měla před sebou, abych se udržela vzpřímeně, ale zbytek těla pořád odpočíval. Podívala jsem se na strejdu, který dělal kdo ví co a pak na Zakara, kterému za tělem vyrostla obří mrkev. "Co-? Co to děláte?" zeptala jsem se slabým hlasem, který naznačoval moje vyčerpání a naprostou neschopnost cokoli dělat.
Abych byla upřímná měla jsem toho plné brýle. V břiše jsem pociťovala hlad a nejradši bych si někam zalezla a pár dní spala, jako zabitá. Však jak dlouho tu pobíháme, jako parta blbců? Týden? Zavrtěla jsem malinko hlavou, ne moc, aby mě zase nerozbolela. Začala jsem se pomalu zvedat. Popravdě na to co ti dva dělají jsem neměla kapacitu. A neměla jsem ani kapacitu na partu zajíců, takže jsem se soustředila jen na to se zvednout.

//#dramaqueen

Upadla jsem na zem. Ztratila jsem pojem o sobě. Omdlela jsem. Moje vědomí opustilo na chvilku kormidla mého těla a já se ponořila do tmy. Jenže tma nepřišla znenadání. Nejdřív jsem ucítila jak se mi mlží pohled a černá mi obraz v perfierním vidění. Pak se mi podlomila kolena a než jsem dopadla na ledovou plochu, byla tma úplně všude kolem mě. Nevnímala jsem tedy ani změnu, kterou prošlo Zakarovo vnímání. Necítila jsem ani tlupu hopkajících zajíců. Neslyšela jsem strýcovo dupání po sněhu a neviděla jsem vůbec nic, jen černo černou temnotu.
Na omdlévání nebylo nic pěkného. Kolem mohl čas plynout, ale já jsem vůbec nic netušila. Jako by všechno zmlklo a ztmavlo. Neměla jsem v hlavě ani myšlenky, ani obrazy, sny nebo noční můry. Všechno bylo prázdné. Oči jsem měla otevřené a tělo ochablé. I kdyby po mě někdo něco chtěl, nedostal by odpověď. Pohltila mě únava a nedostatek energie. Moje tělo mohlo jenom bezvládně ležet na chladné zemi a doufat, že se vrátím k sobě, než se stane něco závažnějšího. Moje vědomí to ovšem nevnímalo. I kdybych teď umřela, asi bych si toho nevšimla.

//Sněženková louka

Zakar mě podpíral z jedné strany a Bouře z druhé. Byly bychom zajímavý toustík, kdyby někdo nezmizel. Bouře se najednou odlepila od mého boku a když jsem se po ní ohlédla byla pryč. Co to? Zmateně jsem se rozhlédla, ale vlčice nikde nebyla. Netušila jsem, zda její zmizení zaznamenali i ostatní. Jestli ji ta magie pustila, mohla by pustit i nás... zadoufala jsem v myšlenkách. Cítila jsem se unavená. Velice unavená. Tlapky už mne nemohly nést dál a ten proud světla byl tak blizoučko.
Zakar na mě promluvil. "Smrt je moje kmotra," odvětila jsem mu celkem tichým hlasem, který byl pořád divně nakřápnutý od zpěvu. "Dala mi to jako dárek, abych se mohla bránit proti silnějším... Evidentně to funguje," dodala jsem ještě, ale to už se mi podlomily tlapky a já se sesunula k zemi. Byla jsem velice vyčerpaná. Nemohla jsem už jít dál. Potřebovala jsem něco k jídlu a spánek, abych mohla případně pokračovat v další cestě. Ležela jsem na bílém ledu, který pokrýval celé území. Světlo mě oslepovalo a já viděla, že kolem světla něco je. Něco se tam pohybovalo, ale to už mě opouštělo vědomí. Zavřela jsem oči a omdlela vyčerpáním.

//Mahtae jih přes Rokli

Zakar mě podepřel a Bouře se přidala po mém druhém boku. Klopýtala jsem mezi nimi a snažila se zůstat vzhůru. Musíme se dostat k tomu světlu. Pak si odpočinu. Byla jsem totálně grogy, potřebovala bych si někde hezky schrupnout, ale bylo mi jasné, že dokud se těch přívěsků nezbavíme, tak se ani nevyspím ani nenajím. Byla jsem fakt mimo.
Zaslechla jsem Zakarův hlas a srdéčko se mi mírně zatřepotalo v hrudníku. "Kmotra mě to naučila," odvětila jsem mu hlasem, který skřípal. Magii jsem neovládala vůbec. Byl to jen pokus a vypadalo to, že si tenhle pokus vybral svou daň nejen na únavě. Bouře měla zajímavější otázku, pravděpodobně ani jeden z nich nechápal, co se stalo. "Musíme se zbavit přívěsků a on by dál nešel. Na louce byla vlčice, která mu zabila partnerku. Musela jsem něco udělat," zašeptala jsem jejím směrem, aby to slyšela jen ona a možná i Zakar po mém druhém boku. K Arcanusovi se můj slabounký hlas donést nemohl. Už jsem skoro byly u světelného paparsku a já se radovala, že to bude za námi.

//Ledová pláň

//Zrádcův remízek přes náhorní plošinu

Všichni mě následovali a já byla ráda, že aspoň jednou někdo nemele ptákoviny o tom, že bychom měli něco někam vyhodit nebo tak něco. Geniální nápady od geniálních vlků, nepochybně. Pche. Jenomže poryv větru mi přinesl k čenichu pach Styx. Normálně by to bylo na pohodu, jenomže mě bylo jasné, že strýc po ní vyrazí jako čokl po hárající feně. Sakra. Teď to pohnojí tím, že nás potáhne určitě jiným směrem.... Kmotřička ovšem říkala, že mi dala dar. Snažila jsem se přemýšlet, co bych tak mohla chtít. Přešla jsem do lehkého kroku a zaměřila se na svého strýce. Ucítila jsem slabé tepání v hlavě. Rytmus, který mi hrál v hlavě a já otevřela tlamu, nevědíc co vyjde ven.
"Když dopálil mne kamarád,
Vykřikl jsem - a vztek šel spát
Když rozhněval mne nepřítel,
Mlčel jsem - a hněv zesílel.

Časem tak rostl, sílil, zrál,
Dokud plod skvělý nevydal.
Nepřítel spatřil rudý hněv
Pochopil hned, že patří mně.

Tak následuj mě a pojď dál,
aby tvůj hněv v oheň vzplál,
a až nabereš síli dost,
zlámeš mu v těle každou kost."

Můj nádherný a magií prosycený hlas zanikl. Doufala jsem, že moje magie zapůsobí a strýc půjde dál. Nezastaví se a poběží, protože já se chtěla těch přívěsků zbavit. A taky jsem nechtěla zabít Noroxovi sestru, protože to by našemu vztahu úplně nepomohlo. Magie mě ovšem vyčerpala. Začala jsem klopýtat a zpomalila jsem do kroku. Nemohla jsem popadnout dech a v krku mě škrábalo. Šourala jsem se ovšem bez dalších slov dál, chtěla jsem se zbavit těch přívěsků, protože jsem chtěla odejít od strýce, kterého evidentně hnal jen hněv a mohl by pro mě být nebezpečí. Hodila jsem pohled po Zakarovi a Bouři, zda by mě nepodepřeli, ale nemohla jsem na jejich spolupráci spoléhat.

//Sněženková louka přes úzkou rokli

//I need dollar dollar, a dollar is what I need
And if I share with you my story would you share your dollar with me

Nejhorším na putování jsou bolavé tlapky. Není nic horšího, než když vám natékají a pálí vás. Nechutně horký povrch může způsobit bolestivé popraskání kůže na polštářcích nebo dokocne popáleniny. Nánosy sněhu zase vysuší vaše tlapky, že jste rádi když máte kam složit svůj zadek a na chvilku jim dát oddech. Nejvíce jsem ovšem nenáviděla ostré kameny. Někdy se vám ty potvůrky zasekly přímo mezi polštářky a nešlo je vindat. Nechcete si sednout na zem, aby se vám nenalepili ještě na zadek, takže podivně poskakujete a snažíte se opětovným roztahováním a stahováním prstů nezvané hosty vypudit. Nájemníci jsou to ovšem vytrvalí, takže dost často boj vzdáte a nezbude vám nic jiného než si poskakovat po pláních nebo lesích s kamenem v tlapce. Nebylo to nic příjemného.
"Nesnáším šutry, dementní," nasupený výkřik se odrazil od skalnatých zdí kolem. Nabručeně jsem poskakovala a snažila se šutry vyklepat, ale nešlo to. Nebyl tu ani nikdo v dohledu, kdo by mi pomohl. Nechutně jsem si odplivla, jak se na dámu vůbec nesluší a začala jsem pajdat dál po hornatém terénu. Nejprve mě cesta zavede k díře, pak k lesu a nakonec mě ještě čeká vyšlapat hory. Nadšení z mých myšlenek přímo stříkalo. Neber to vážně čtenáři, to byla ironie pro nechápavé. Nehodlal jsem v tomhle kraji pobývat dlouho, jen jsem chtěla projít a zase si hledět svého. Nikoho jsem svým voláním nepřivolala v tom podivném lesíku, kde jsem se zastavila, abych roznášela slovo Smrti. Nikdo nepřišel a já se neobtěžovala déle čekat. Noc se přikrádala a já se dala opět na cestu. Náhoda tomu ovšem chtěla, že jsem odbočila moc brzo a ocitla se v kamenných horách, které jsem rozhodně nikdy neviděla. Nevědomí kde jsem, mi způsobovalo asi tak stejnou bolest jako kámen v tlapce. Naneštěstí jsem brzo začala z hor sestupovat. Našlapovala jsem obezřetně měnícím se terénem, který z kamenných ostrých částeček přešel na hliněnou cestičku vyšlapanou staletími tlapek. Nacházela jsem cestu do údolí. Nášlap do vlhké trávy uvolnil kamínek mezi prsty, vypadl a zakutálel se pryč. Nekonečná úleva polila moje tělo, jak nezvaný host odcházel pryč. Několikrát jsem nakrčila čeníšek a vyrazila za dobrodružstvím dál.

Neochotně jsem si nechala vyrvat přívěsek z tlapek. "Hej," štěkla jsem jenom na strýce, ale víc jsem si tlamu neotvírala, protože by mě tu nechal a co potom. Mohla bych vyzkoušet tu hračku od kmotřičky ne? Nehodlala jsem se ale zbytečně vyšťavovat. Přeci jenom, kdo mohl vědět, jak dlouho tady ještě budu s touhla partou. Naštěstí strýc nebyl až takovej tupec, aby nás tu nechal. Začala jsem postupně využívat kořenů, které vyrašily ze země, abych se svépomocí vyškrábala na okraj díry. To jsou gentlemani, nám ani nepomůžou. Podívala jsem se na Bílou. "Chceš pomoc?" zeptala jsem se a nabídla jí tlapku, pokud by chtěla využít pomoci s vylezením nahoru. Byla jsem připravena ji posunout tlapkou nebo ji chytit na krku za kůži a vytáhnout.
Poté co jsem (ne)pomohla Bílé (//tady to nechávám otevřený, jestli bude nebo nebude chtít Bouře pomoct), podívala jsem se naplíšky a čekala jsem nějakou reakci. Nic. Zhnuseně a zklamaně jsem si odfrkla. Tohle se dalo čekat. Strýc s tím určitě něco udělal. Teatrálně jsem se od všech otočila. A ještě, že jsem to udělala. "Hele vidíte to?" Mezi stromy byl vidět světelný paprsek. "Jdeme," zvolala jsem a vydala se od nich pryč. Musela jsem zabírat, protože pokdu se nechtěli hnout, nemohla jsem ani já. A já tak moc chtěla zjistit, co tam je.

//Mahtae jih přes Náhorní plošina

"Taky pravda," odvětila jsem Bílé z díry. Srdéčko mi, ale říkalo že s hnědým by to byla opravdová zábava. Jenomže on to viděl fakt jinak a to mi vadilo. Obrátil se na mě se slovy na co narážím. Zvedla jsem hlavu nahoru, protože to vypadalo, že je natvrdlej a naznačování otíráním a vrcením zadku, mu nepomáhá v pochopení toho, co od něj chci. "Že by si stál za hřích brouku," odvětila jsem se smíchem a pak se vrátila k hrabání hlíny. Bylo mi jedno, co si strýc myslí. Byl stejně prudérní jako můj otec a to mě iritovalo. Jako by všichni z té "lepší doby" měli nějaké trauma, které jim znemožnilo si užívat života. Hrabala jsem tlapkou a poslouchala navigaci.
Do díry ke mně se nacpala i Bílá. Nevadilo mi to. Bylo tu místa tak pro dalších dvacet vlků a ve dvou se to hledalo lépe. Poslouchala jsem strýce, který mne navigoval kam mám jít a vydala se tím směrem, co říkal. Začala jsem tedy hrabat v lisí, větvičkách a... kostech? Co je tohle vůbec za místo? Odhrnula jsem tlapkou další kus hlíny. Ani jsem netušila, co hledáme. No pokud ta věc na strýčkově krku tvrdila, že máme jít sem. Muselo tu být něco, co hledala. A pokud to hledá ta věc, musíme to taky najít, abychom se jí zbavili. Jak logické. Hrabala jsem ve všech možných směrech. Pomalu jsem to chtěla vzdát. A... Narazila jsem na další kovový plíšek. "Mám ho!" křikla jsem k ostatním. "Asi vás to nenadchne, je to další cetka," dodala jsem pak trochu znuděným hlasem. Tak trochu jsem doufala, že to bude něco epičtějšího. Podebrala jsem věc tlapkou a ukázala ji ostatním. "A teď nás vytáhněte," řekla jsem ještě a pohlédla na Bílou, která se sjezdem sem dolů odsoudila též k závislosti na těch, kdo nás měli vytáhnout.

Vlčice odvětila, že by v místě užívání si byla taky. "No kdyby támhle ten hnědej chtěl, tak by se dalo užívat i tady, ale on řeší jen tu cetku," odvětila jsem jí a záměrně to pronesla nahlas, tak aby mne Zakar slyšel. Bylo mi jasné, že mě musel slyšet a tak jsem doufala, že ho to chytne za čenich a začne se nám taky věnovat. On se bavil se strýcem o jeho rodině, což mi přišlo celkem divné. Chudák teta. Posteskla jsem si. Nebylo mi líto jí, její smrt mě nějak extra netankovala, však jsem ji nikdy neviděla. Ale vadilo mi, jak se tu strýc stará o nějaký plíšek a baví se o rodině se Zakarem, kterého tak tahá od mé maličkosti, místo toho, aby se staral o tetiččin hrob nebo tak něco. Co já vím, co se dělalo s mrtvolama?
Otočila jsem se směrem k díře. Vypadalo to, že plíšek nás táhne dolů, ale nikomu se tam nechtělo. "Fajn, co si jeden neudělá sám," zabručela jsem si pro sebe a po zadku se začala klouzat dolů do díry. "Ale ne že mě tam necháte," dodala jsem. Rozhodně bych nerada zůstala v nějaký díře jen pro to, že oni mě nechtěli vytáhnout ven. Bylo to tu nepříjemné. Křupalo mi pod tlapkami kdo ví co a ještě to tu hnusně smrdělo. Nakrčila jsem čenich a pomalu se začala rozhlížet. "Kam přesně ukazuje?" obrátila jsem se na strýce. Pokud mi neřeknou, kam ten plíšek co mi ukradli, ukazuje, pak nemám šanci najít to, na co ukazuje. Začala jsem tlapkou prohrabávat tlející listí a hlínu.