Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A já cu...
65 drahých kamenů
65 květin
55 oblázků
55 mušliček
1x teleportační lístek
1x bonus štěstí
25 % slevu ke Smrti
25 % slevu k Životu
Magie halucinací a 5 hvězdiček

Přidáno!

//Vrbový lesík
Po břiše jsem se plazila vykotlaným kmenem stromu. Vlk za mnou prskal a byl celkem špatně nalazený. "Teď už si jdeš sám, moje magie na tebe už neplatí," řekla jsem vlkovi, který se začal plazit za mnou. Cítila jsem, že moje magie se ho pustila v rámci loučky nebo možná až v lesíku? Kdo věděl. Plazila jsem se dál kmenem. Na konci bylo světlo, a to mi dodávalo naději, že naleznu něco zajímavého. Kmen se trochu drolil, ale vypadalo to, že vydrží. Zabrala jsem ze všech sil a prolezla otvorem na druhé straně ven.
Naskytl se mi pohled na něco nádherného. „Tohle je perfektní!“ vypípla jsem tichým hlasem, který v sobě ovšem měl strašlivou sílu a energii. Rozprostírala se přede mnou mýtinka, která byla jako stvořená pro nové místo na uctívání Smrti. Rozhlédla jsem se kolem. Od okolního lesa byla tahle mýtina oddělena neprůstupnou hradbou kmenů, kořenů a větví vrb. Nikdo by nás tu tedy nemohl otravovat. Uprostřed mýtinky byl kámen, ke kterému jsem se hned rozešla. Nebyl nijak veliký, protože si na něm začaly vybírat daň přírodní živly. Déšť a vítr jej poměrně narušili. Přejela jsem po něm svým dlouhým ocasem. „Je dokonalý,“ hlesla jsem, když můj ocas přejel po hladkém kameni.
Rozhodně to tu vypadalo jako stvořené pro nové stanoviště. Tohle se bude Pippě náramně líbit. Bylo to tu hezčí než místo za vodopádem. Sice sem taky bude pršet a sněžit, ale jeden se při cestě sem nenamočil a plazení nebylo tak namáhavé, jak se mohlo zdát. Pokud nebudou členi kultu moc tlustí, neměl by to být problém. Bylo mi jasné, že by někdo mohl namítnout, že to tu není pro starší vlky, ale kdo potřeboval v kultu nějaké starochy. Otočila jsem se na svého společníka, který pravděpodobně nechápal. „Myslím, že by to chtělo nějaký rituál. Tohle místo je naprosto dokonalé pro zasvěcení Smrti. Klidné a odlehlé. Vím, že tě to asi nezajímá, ale Smrt je velice příjemnou paní, která dává celkem štědré dary,“ snažila jsem se mu klidným hlasem vysvětlit. Na rituál by byl nejvhodnější večer, ale já se nehodlala zdržovat čekáním. Teď když jsem našla vhodné místo, nechtěla jsem být trpělivá. Nemohla jsem.
Otočila jsem se zpět ke stolu. „Sakra, nemám žádnou obětinu,“ zabručela jsem si sama pro sebe. Dřív jsem měla aspoň tu rybu od Pippy, ale teď jsem neměla nic, co bych mohla nabídnout Smrti. Nebo možná? Zvedla jsem vlastní tlapku ke své tlamě a zakousla jsem se do ní. Krev mi nejprve vytekla do tlamy. Vyprskla jsem ji na kámen a pak začala kreslit symboly. Cokoli mne napadlo, začalo zaplňovat kámen jako by se jednalo o malířské plátno. Kreslila jsem vlnovky, tečky, kruhy. Symboly slunce a měsíce, hvězdy a stromy. Vlastní krví jsem zdobila kámen a při tom si mumlala tichým hlasem. Sama jsem netušila, co říkám. Mluvila jsem rychlým hlasem. Opakovala jsem dokola některé mantry, zatím co jsem obcházela kámen dokola a kreslila na něj.
„Já Rowena první svého jména, kmotřenka Smrti a její věrná následovnice, zasvěcuji toto místo svojí paní a jejím přívržencům!“ řekla jsem nakonec tak nahlas, že se z vrbového porostu vznesly do vzduchu ptáci. Po pronesených slovech jsem se usmála a položila zakrvácenou tlapku na zem. Kámen byl dokonale pomalován a zasvěcen. Načerpaná energie a emoční vypětí, které mi nález místa způsobil, aktivovali mou přirozenou magii. Moje srst slabounce praskala.

//Louka vlčích máků přes Zlatavý lesík

Nakonec jsem se zastavila. Vlk vypadal dost naštvaně, že jsem ho táhla po všech čertech. "Ale ale, snad ses neneaštval," zatrilkovala jsem otravně chichotavým hlasem. "Můžeš si za to sám, chtěl jsi vidět, co tě moje paní může naučit nebo tak něco, ne?" dodala jsem ještě a začala se po lese rozhlížet.
Tady Pippa rozhodně nebydlela, ale bylo to tu příjemné. Stromy se tu různě skláněly a ohýbaly. Kousek od nás jsem viděla potok a skálu, kterou obklopovaly stromy. Všechno to tu vypadalo idilicky. "No tak už se nečerti," zabrebentila jsem směrem na vlka, který tu očividně ničil místní pozitivní podzimní náladu. Začala jsem prozkoumávat stromořadí, které tu bylo hezky rozestoupené. Jako by stromy ukrývaly nějakou nedotknutelnou věc. Hmm zvláštní, že tu takhle stojí. Začala jsem se kolem procházet. Hledala jsem něco, co by mi pomohlo se dostat za hradbu stromů, která stála až moc těsně, abych mezi nimi něco viděla.
Tiše jsem si pro sebe zavrčela. Vypadalo to dost beznadějně. Moje vytrvalost ovšem byla větší než se mohlo zdát. Nakrčila jsem čenich a mírně se přikrčila. Když jsem zvedla zraky uviděla jsem kmen, který ležel na zemi a trčel z onoho uskupení stromů. Přejít se po něm nedalo, protože byl moc zarostlý. Uvnitř byl ovšem dutý. "Koukej, co jsem našla!" křikla jsem na Heliose a začala se plazit skrz vykotlaný kmen do kruhovitého útvaru vrb.

//Žertva

Žertva = oběť obvykle pohanským bohům (často zápalná)

V místě, kde se Vrbový lesík přelívá do Zlatavého lesa stojí Ronherská skála. Přímo pod ní na území Vrbového lesíka stojí několik vrb, které se mezi sebou propletly kořeny, větvemi i kmeny. Toto místo je poměrně špatně průstupné, takže dostat se mezi kmeny, kořeny a větvemi je v podstatě nemožné. Některá místa jsou sice volnější a nechávají prostor pro nahlédnutí mezi stromy, ale rozhodně by se tudy nikdo neprocpal mezi stromy. Kdo by se přeci jenom pokusil nějakou silou prolomit mezi stromy díru, setkal by se s velice nešťastným osudem. Vrby totiž nestojí jen v jednom „kruhu“, ale proplétají se v několika kruzích. Zaseknout se mezi nimi je jasným rozsudkem Smrti.

Mohlo by se tedy zdát, že skryté místo mezi vrbami je nedobytné. Není tomu ovšem tak.
V západní části vrbového porostu leží vykotlaný kmen. Pravděpodobně patřil jedné z vrb, která už nevydržela tíhu ostatních. Kmen porostl za léta dalšími stromy, ale sám si udržel pevnou podobu. Skrze tento kmen se může vlk proplazit až do samotného středu vrbových kruhů.

Místo, které se ukrývá za vrbovou hradbou je poměrně příjemná mýtinka, na které roste tráva. Uprostřed mýtinky leží velký kámen, který sem pravděpodobně spadl z Ronherské skály. Tenhle kámen byl pravděpodobně kdysi větší a vytvořil právě tuto mýtinku. Postupem času se ovšem zmenšil a ošlehán větrem zůstával posledním pamětníkem na onu událost.

Mýtinka není tou největší její rozhloha je zhruba nějakých pět na šest metrů. Na odpočinek je mýtinka vybavena různými útvary z vrbových kořenů a větví, které vytváří malinkaté úkryty. Není tu ovšem žádný, kam by se namáčkli více jak dva vlci. Navíc v zimních měsících zapadají úkryty sněhem. Nedá se tedy mluvit o tom, že by mýtina mohla být kdy úkrytem pro nějakou větší skupinu vlků. I potravu odsud můžou odnést menší hlodavci nebo ptactvo.



Úkryt obývá: Každý člen kultu Smrti (Rowena, Pippa)

Správce úkrytu: Rowena

Schváleno:

//Maharské močály přes Středozemní pláň

Vlk mě následoval, ale z jeho hlasu jsem slyšela jasný příkaz, abych zastavila. Přešla jsem proto do pomalejšího tempa a nakonec do kroku. Byla jsem celá zadýchaná a sama jsem se potřebovala vydýchat, abych mohla pokračovat dál. "Tak už mi věříš?" zeptala jsem se se smíchem. Nezastavovala jsem. Tušila jsem, že někde tady v okolí by měla být smečka Pippy, ale nebyla jsem si jistá. Bylo to už tak dávno, co jsem k nim zavítala. To jsem byla ještě malinkaté vlče.
Rozhlédla jsem se po louce, která podivně páchla jako všechno poslední dobou. Ten dým nebyl vůbec příjemný pro tak citlivý čeníšek jako byl ten můj. "Za chvilku tam budeme," dodala jsem a zamířila do lesa, který se rozkládal kousek od loučky, po které jsme zrovna šli. Vypadal podobně jako ten, který jsem hledala, ale nebylo to přesné. Tenhle les byl stejně velký, ale přece trochu jiný. Třeba mě jenom mate vlastní vzpomínka. Třeba to je onen les. Vkročila jsem do něj a doufala, že se nepletu.

//Vrbový lesík přes Zlatavý les

"Pff," odfrkla jsem si nad jeho poznámkou, že jsem neupravená. Prošla jsem kolem vlka a otřela se o něj ocasem. Jen tak letmo, jako bych to vůbec nezamýšlela udělat. Jenže každý můj kork, každý pohyb, všechno bylo promyšlené.
Měl pravdu, ale co jsem taky tak mohla dělat. Nabrala jsem kus vody z močálů a začala si očišťovat srst. Některé listy a větvičky jsem vytahal, dokonce jsem si smyla i kusy dýně. Začínala jsem opět vypadat tak, jak by vlčice vypadat měla. "Se Smrtí se setkáš na severu. Užívá si v Jedlovém pásu pod severními horami," odvětila jsem mu klidným hlasem, který byl naprosto upřímný. Kromě jména jsem mu zatím nelhala v ničem. I když sama bych si nevěřila, že jsem následovnicí tak mocné a dokonalé paní. A přitom jsem tak neupravená. Vytáhla jsem poslední větvičku zuby a zahodila ji za sebe. Vypadala jsem už zase jako já. Pořád trochu urousaná, ale lepší než před tím.
Otočila jsem se k němu opět čelem a zjistila jsem, že je blíž než by se komukoli zamlouvalo. Mě to ovšem nevadilo. Pokud mi chtěl nahnat strach musel se snažit víc. "Tak třeba... Řekněme, že já chci jít na jih. Ale tys mě teď poznal a proč by ses trmácel na jih... Tak já ti povím proč," prohodila jsem a mírně se začala vlnit do rytmu. "Tak kráčej se mnou tam, v posvátný háj, kde nalezneš klidu, kde nalezneš ráááj. Následuj mě a uvidíš přec, jak nádherná nádherná láska je věc," zatriklovala jsem v pravidelném rytmu a zamrkala při tom na Heliose před sebou. Zachicotala jsem se, otočila na patě a pustila jsem se do útěku. Byl to celkem šílený úprk přes močál, ale mě poháněla snaha mu dokázat, že mě musí následovat. I kdyby nechtěl, teď už musel.

//Louka vlčích máků přes středozemní pláň

Sjela jsem vlka pohledem jako malé vlče. "Pro tebe jsem čistá až dost, kdo ví v jakém plebsu ses to válel naposledy," odvětila jsem na oko uraženě. Obsah mojí věty si mohl vykládat po svém. Měla jsem ráda takovéhle neupřímné laškování, kde každá věta mohla znamenat to či ono. Mohla znamenat všechno, ale zároveň nemusela znamenat nic.
Vlk pokýval hlavou, jako by mne chválil nebo se možná vážně rozhodl brát mé vtipkování za pravdu? Ne. Rozhdoně to za pravdu nebral, to naznačoval jeho následný tón hlasu. "Moje paní je samotnou Smrtí, jak již jsem říkala a já pro ní scháním následovníky," odvětila jsem záhadně. Sice mohla znít věta jako výplod fantazie, ale byla pravdivá. Ani smítko lži na ní nebylo. "Už jsem jí sehnala jednu dušičku, která si vybrala její velkolepost. Teď sháním další, které by mohla učit svému prastarému umění," dodala jsem a nechala větu vyset ve vzduchu s tajemným náznakem "chceš se přidat?". Pak jsem ovšem prudce švihla ocasem a zvedla se ze země na všechny čtyři. "Jenomže to by vlk jako ty určitě nepochopil, že ano?" říkala jsem a pomalu kráčela směrem k němu. Nebála jsem se. Kdo by se bál Smrti, když s ní byl zadobře. Kdo by se bál shledání se starou známou? "Získat moc a nepřekonatelné znalosti, výměnou za oddanost a své služby," říkala jsem až jsem se zastavila na dotek čenichu od vlka. Pokud měl problémy s blízkostí ostatních, muselo mu to být velice nepříjemné.

Po očku jsem si vlka prohlížela. Jeden by ho mohl označit za naprosto ošklivého. Bylo mi jasné, že třeba Nym by z pohledu na něj začala pištět nebo by se při nejmenším snažila vyhnout pohledu na něj. Přes tlamu se mu táhla podlouhlá jizva, která mizela někde za pravou čelistí. Menší místa bez chlupů měl i jinde na těle, ale těžko odhadnout, zda to byly jizvy nebo jen slepence srsti, která si na sebe nabalila bahno. Vlk měl ovšem štěstí, nebo možná neštěstí, jak se to vezme. Nějaká pokřivenost mého úsudku mne totiž hnala k těm nejvíc odporným syčákům. Čím hůř vypadali, tím víc pro ně moje srdéčko plálo. No... nejen srdéčko.
Zachichotala jsem se a pomalu se přetočila tak, abych seděla k vlkovi čelem a nemačkala si tak krk. Vlk zhodnotil naši situaci celkem dobře. Byla jsem od bahna a dalšího bordelu, ale on nevypadal o nic líp. "Možná máš pravdu a tohle setkání nám bylo souzeno," povzdechla jsem si teatrálně a s dramatičností sobě vlastní jsem mírně odvrátila tvář než jsem se se smíchem obrátila zpátky k vlkovi. "Na druhou stranu se tvrdí, že se přitahují protiklady, ne?" zeptala jsem se na oko vážně.
Představil se jako Helios, což znělo zajímavě a já na chvilku zalitovala, že jsem nepoužila své pravé jméno. Mohla jsem to ovšem vytáhnout alespoň menší lží obalenou v několika pravdách. "Nerelaxuji. Hledám bratra své paní a kmotry. Ona je samotnou Smrtí tohoto kraje, je nejmocnější a nejnebezpečnější vlčicí, na kterou můžeš narazit. A já," položila jsem silný důraz na to slovo. "Jsem její chráněnka a bohyně podzimního času," dodala jsem, aby to znělo o trochu více stylověji. Pak jsem to ale nevydržela a začala jsem se chichotat, takže mu muselo být jasné, že ho tahám za fusku. Ale v čem přesně?

Začínalo se smrákat, což mi na klidu nepřidávalo. V noci bych se z tohohle místa dostala jenom z velkou těžkostí. Navíc jsem měla pořád na srsti nalepené listí a větvičky, které jako by se nechtěli pustit za nic na světě. Byla jsem neupravená a ještě k tomu ztracená, dvě věci na světě, které jsem nenáviděla nejvíce. Měla jsem jít po hranici a ne hned hledat vodu. Tiše jsem zavrčela z čitrého zoufalství a plácla tlapkou do vody až se kapky rozletěly kolem.
Seděla jsem tam jako uzlíček čirého zoufalství, ale dařilo se mi držet slzy na uzdě, takže se mi jen skelně leskly oči. Náhle jsem uslyšela odkašlání a slova pronesená poměrně drsným hlasem. Norox! Rychle jsem se v sedu otočila s nadějí, která se mi musela zračit na tlamě. Naděje ovšem zmizela s prvním pohledem na vlka, který stál za mnou, jako by ji někdo setřel. Vlk byl hnědý a celkem dobře stavěný, i když bylo evidentní že je tulákem. Všimla jsem si toho už dávno, ale tuláci měli víc svalů než tuku, narozdíl od vlků ve smečkách, kteří dost často vypadali jen jako koule chlupů. Přejela jsem vlka pohledem a sladce se usmála. "Na romantickou procházku jsou potřeba dva," odvětila jsem sladce. Můj hlas byl pořád až moc dětský na vlčici mého věku. "Užívám si chvilek volna... Jmenuju se..." Nechtěla jsem mu to říct, protože v močálech mohla bydlet jenom svoloč. "Podzim," dodala jsem po chvilce. "A vaše vznešené jméno?"

//Zubří přes les

Navracela jsem se do močálů stejnou cestou, kterou jsem z nich odešla. To nebyla vůbec dobrá volba, jak jsem si uvědomila po chvilce. Během pochodu se mi na tělo nalepila spousta sajrajtu. Převážně tedy listy, které byly podivně barevné, ale také větvičky a jiné otravnosti. Navíc jsem v kožichu měla zamotané kousky dýně, kterou jsem si dovolila sežrat. Můj plán byl poměrně jednoduchý, někde v močálech najdu vodu a tam se nějak hezky osvěžím a umyji. Jenže to bych musela vědět, kde se v močálech nachází nějaká příjemná voda. Vody tu bylo sice spousty, ale všechna podivně páchla nebo byla až moc zakalená a já se bála, že bych do ní ponořila tlapku a něco by mne stáhlo pod vodu. No to jsem nemohla riskovat.
Rozhodla jsem se proto upustit od svého původního obezřetného plánu obcházet hranici, dokud nenajdu řeku. Mohlo se to zdát sice logičtější, ale na mě to bylo až moc pomalé. Rázným krokem jsem tedy vkročila do nitra močálů. Už po pár metrech se to ovšem ukázalo jako pořádná chyba. Ne že bych se někam zabořila, ale ztratila jsem orientační smysl. Netušila jsem kudy dopředu a kudy zpátky, protože všechno vypadlo a vonělo stejně. "Sakra!" vyštěkla jsem rozzuřeně, protože jsem se nejen zabahnila, což mému vzhledu nijak nedodalo, ale ještě jsem tu zakufrovala. Co budu sakra dělat... Otáčela jsem se kolem se srstí od bahna, listů a dýně. Z tohohle místa nevedla žádná jednoduchá cesta a já tu navíc nikdy nešla sama. Vždycky mne vedl někdo, kdo rozuměl tomu, kam má jít. Takhle jsem tu mohla bloudit několik hodin a stejně bych se ven nedostala. Rozhodla jsem si sednout a zapřemýšlet, třeba mě nějaké řešení napadane. Mezitím jsem si ve vodě začala aspoň čistit zabahněné tlapky.

//Maharské močály přes Zarostlý les

Ne. Tenhle les rozhodně nebyl tím, kde bydlela Pippa. Vylezla jsem z něj celá rozcuchaná a až nechutně neupravená, takže první věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem si kecla na zadek a začala se čistit. Vytáhla jsem si ze srsti nějaké větvičky a listy, které se mi do ní zamotaly, ale nemohla jsem si došáhnout všude. Navíc pofukující vítr mi mou práci znemožňoval, protože jen co jsem jeden lístek vytáhla, tak se otočil ve vzudchu a znovu se mi připlácl ke kožichu. Příšerné! No naprosto příšerné. Po několika marných pokusech jsem se zhnuseným povzdechem vzdala svoje snahy.
Tahle louka byla divná. Celkově páchla divně a to ne kouřem, ale spíše nějakým zvířetem, které jsem ani neměla šanci za svůj krátký život poznat. Kdybych měla někoho, kdo by mě mohl učit, možná bych se ve zvěři více orientovala. Jenže mě to nikdo neučil, stejně jako lovit. V dálce jsem viděla nějaké stádo hnědých tvorů, které někam uhánělo, ale těžko říct kam a těžko říct, co byli vlastně zač. Vypadali divně, jako kamzíci jenom větší a chlupatější. Nakrčila jsem čenich odporem, protože ten smrad musel pocházet od nich.
Hlad mě ovšem hnal. Musela jsem se do něčeho zakousnout, ale do čeho. Kousek ode mě rostly podivné oranžové bobule, které ovšem někdo zapoměl utrhnout včas, protože narostly do poměrně gigantických rozměrů. Třeba by mohly být k jídlu ne? Zvedla jsem se ze země a pomalým krokem došla k nejbližší z nich. Vypadaly celkem lákavě a já musela uznat, že se mi sbíhají sliny v tlamě, abych se do nějakého toho blobíku zakousla. Rozhodnutí tedy bylo poměrně spontání. Zakousla jsem se do vršku, ale slupka byla moc tuhá. Musela jsem ji vyplivnout, ani jsem se ji nesnažila kousat, protože to nemělo vůbec cenu.
Kousek oranžové dužiny tedy skončil na zemi u mých tlapek náležitě oslintnutý, ale to co odkryl mne naplnilo nadějí. Uvnitř podivné bobulky byla malá zrníčka a podivně lepkavá šťáva. Mlsně jsem se olízla a narvala hlavu přímo dovnitř. Nebyl to úplně nejlepší nápad, protože se mi na srst nalepila vlákna z oné bobulky. Stáhla jsem se, ale nevzdávala jsem to. Když se mi podaří něco sníst, třeba mi to nějak pomůže v energii. A pak bych se mohla pustit do nějakého menšího lovu nebo tak něco... Ale taky bych se neměla moc nadlábnout, mohlo by to být zkažené nebo otrávené. Jenže hlad je hlad a tak než jsem se nadála už jsem měla hlavu opět strčenou v otvoru a mlaskavě jsem lemtala jak šťávu tak zrnka a dužinu. Nabalovala jsem si všechno na jazyk a užívala si pohody, kterou mi nabízelo plnící se břicho. Mlsně jsem se olízla a vytáhla hlavu z otvoru ven.
S potlačeným říhnutím jsem si sedla na zem. Byla jsem upatlaná od podivného jádra ještě podivnější bobulky, ale zároveň jsem se cítila dobře. Neměla jsem už hlad a břicho se nebouřilo, takže ona věc byla nejspíše poživatelná a rozhodně ne jedovatá. Olízla jsem si čenich a užívala si toho pocitu naplnění. Navíc jsem si taky mohla prohlédnout své dílo, které nebylo zrovna marné. Jak jsem se prokousávala částmi bobule, tak jsem na některých místech udělala nedopatřením díru a teď, když slunce dopadlo dovnitř v určitém úhlu, vypadalo to jako malinkatý obličejík. Musela jsem se nad tou zábavnou představou usmát. Kdybych nebyla tak hezká, mohl by ze mě být i umělec... Jenomže to by mi pak sloužilo jako poslání, které už mám. Nemohla bych zradit svou kmotřičku ani kvůli umění ne. Ale šlo by mi to. To se musí říct, že šlo... Kdybych jen chtěla a neměla už jiné závazky, tak bych se do toho jistě pustila. Olízla jsem si tlapku a čenich, ale na další části jsem si nedosáhla. Sama jsem cítila jak lepím. Měla bych se někde opláchnout, ale nejbližší voda byla v močálech, takže se nenabízela jiná možnost. Navíc Pippa tady nebydlí. Měla bych se vrátit do močálů a hledat jinou cestu. Tenkrát tam vedla nějaká řeka nebo tak něco, tak bych mohla zkusti to. Rozhodnutí tedy bylo jednoduché. Jednodudšší než se mohlo na první pohled zdát.
Zvedla jsem se ze země a pomalým krokem se rozešla od svého malinkatého uměleckého dílka. Byla jsem na tu vydlabanou a vykousanou věcičku poměrně dost hrdá. Ale na co já hrdá nebyla. Kráčela jsem zpět k lesíku a ani si neuvědomovala problém svého kožichu. Na krku, hlavě a čenichu jsem měla lepící šťávu, na kterou se každou chvilku mohlo něco nalepit. Taky se to tak mělo co nejdříve stát. Podivný chladný vítr, který se porháněl u jezera mě rozhodně nechtěl nechat chvilku v klidu a tak se do mne zakusoval, když jsem kráčela zpět k lesu. Každou chvilku jsem cítila, jak se mi kožich víc a víc lepí k místům, kam rozhodně nepatřil. Chundelatá srst byla výhodou v zimních měsících, ale velkou nevýhodou v létě nebo během větrné smršti. Smutně jsem se snažila stáhnout všechno co njeblíže k tělu, aby se mi co nejméně lepila srst. Moje malinká konsturkce tomu napomáhala, ale ne dostatečně. Měla jsem si vybrat jinou cestu! Zanadávala jsem si v duchu, když jsem se ponořila zpátky do lesa, který nebyl nijak vhodně uzpůsoben tomu, abych se v něm pohybovala s ulepeným obličejem, ale co se dalo dělat. V močálech se snad umyju. Doufala jsem v nápravu svých nedostatků v co nejbližší době a pomalu se nořila do lesa.

//Maharské močál přes Zarostlý les

//Východný hvozd přes Kaskády

Močály jsem nesnášela. Opravdu. Cesta skrz ně byla až moc nebezpečná, takže jsem vždy volila cestu kolem. Jenže cesta po hranicích mokrého a nepříjemného terénu byla zdlouhavá. Jeden si na ní neměl ani čím zpříjemňovat pochod, protože všechno tu vypadalo stejně. Děsná jednotvárnost tak táhla k automatickému kladení tlapek jedné před druhou a naprosté ztrátě koncentrace a pozornosti. Němla jsem to tu prostě ráda.
Měla jsem jediné štěstí, že bylo pravé poledne a já si tak mohla dovolit pochodovat po cestičkách na okraji samotných močálů. Díky slunci, které sice bylo zahaleno do šedého hávu, jsem byla schopná rozpoznat vodu dříve, než jsem do ní sama stoupla. To byl rozhodně velký plus, protože jsem se nechtěla úplně zamazat než se mi podaří přejít přes močály na druhou stranu.
Cesta se táhla jako snad nikdy. Já byla tak divně otupělá, že jsem ani nezvládala myslet, takže jsem se pohybovala v podivném bezmyšlenkovém tranzu. Občas se mi hlavou prohnala nějaká vzpomínka, občas nějaký postřeh, ale nic uceleného, co bych nějak zvládala vnímat. Naštěstí jsem na zchvilku uviděla les, který mi nápadně připomínal ten, ve kterém bydlela Pippa. Že by? Vyrazila jsem od močálů k lesu. Tady moje orientacekončila. Věděla jsem, že Pippa bydlí pod močály, ale kde přesně...

//Zubří přes Zarostlý les

//VVJ přes VG

Pokračovala jsem v cestě. Ti dva u jezera sice byli sdílní, ale já se zase momentálně nechtěla moc družit. Měla jsem hlad a mírně řečeno i blbou náladu. Nějak se mi tedy nechtělo zahazovat se dvouma starochama. Rozhodnutí, co budu dál dělat nebylo na mě. Měla jsem hned několik úkolů. Jedním bylo navštívit Života a druhým nalézt Pippu. Jenomže to taky nešlo jenom tak nějak. Musela jsem se nejdřív zaměřit na sebe, protože i když už jsem nebyla unavená byla jsem příšerně hladová. Bylo potřeba sehnat něco k zakousnutí a to já jsem rozhodně nehodlala odkládat. Při cestě na jih by se určitě mělo najít něco malinkého, co bych mohla zakousnout. Kráčela jsem dál hvozdem, který jsem znala, ale ne tak dobře, abych si to pobíhala jako nějaká střela. Šla jsem volným a klidným tempem, abych mohla zareagovat na případná nebezpečí včas.

//Maharské močály přes Kaskády

Moje hra na malou a zvědavou evidentně zabrala, protože vlk se mi pokusil dát odpovědi, které jsem od něj žádala. No na druhou stranu mi vlastně nic moc neřekl. Po tváři se mi proběhl zklamaný a možná i trochu naštvaný výraz. Když už je jeden takhle starý, měl by už nějaké věci znát ne? Nic jsem nahlas ovšem neřekla. Vlčice se chytře chopila stejné taktiky jakou jsem používala já. Nebrala jsem jí to, jeden prostě potřeboval zjistit nějaký informace. Nechala jsem starouška odpovědět tady babče, než jsem se rozhodla zase odporoučet dál. Chtěla jsem jít najít Pippu, dokud vím kde ji najít můžu.
Mile jsem se na staroušky usmála. "Tak vám moc děkuji," řekla jsem milým tonem, ale slovosled ve větě moc mile nepůsobil. Jeho informace mi neřekla nic nového. V pravdě mi sice uniklo, že se zvěř přesunula, ale komu by na tom záleželo, když ani sám pořádně lovit neumí. To byla další věc, kterou jsem potřebovala nějak zařídit. "Ráda jsem vás poznala a zase vás ráda někdy uvidím. Kdybyste mě někdy hledali, mé jméno je Rowena. Sice se to možná nezdá, ale mohla bych vám poskytnout poměrně zajímavé informace o samotné Smrti," dodala jsem záhadně. Pak jsem ovšem pohled upřela na západ. "Ten dým se mi ovšem nelíbí, takže vás pro teď opustím, než načichnu tím smradem. Mějte se," prohodila jsem k nim a pak se rozcupitala pryč. Nebylo nic příjemného tu postávat, když se kolem vás linul takový divný smrádek.

//Hvozd přes Galtavar

//Západní Galtavar

Dorazila jsem k jezeru. Ani tady to se štípáním v nosu nebylo lepší, ale voda aspoň trochu čistila vzduch. Bylo mi ovšem jasné, že ani tady se nezbavím případného zápachu na kožichu. Bude to chtít putovat dál. Nebo zjistit, co to vůbec je. V dálce jsem uviděla dvojici, která mi přišla přímo do rány. Oba vypadali jako starci nad hrobem, tak jsem uznala, že by mohli mít nějaké zkušenosti, co já ne, a tak by mohli vědět o tom podivném puchu více, než já. Rozhodla jsem se hrát to na ně s klidem a elegancí. Takovým starouškům bych mohla nějakým drsnějším přístupem ještě způsobit zástavu nebo tak něco.
Šla jsem tedy pomalu a s úsměvem, s ohledem na jejich zdraví. "Zdravím vás," prohodila jsem slušně a mírně se poklonila. Stáří se přece máme klanět a uctívat ho a tak dále a tak dále. Zaslechal jsem kousky jejich rozhovoru o tom, že by měli zamířit domů. Vlčice ovšem hovořila zvláštně, nerozuměla jsem jí. Vlk měl stejný přízvuk jako otec, což mi trochu čechralo vnitřní pírka, ale jinak jsem to nekomentovala. "Drahý pane," oslovila jsem nakonec vlka, protože mi přišel přístupnější a vlčici jsem přesně nerozuměla. "Co by musela slečna jako já udělat, aby si u vás vykoledovala nějaké ty informace. Myslím, že to bude zajímat i tady dámu, poku má tak vytříbený čeníšek jako já," dodala jsem milým hlasem a pohledem zamrkala na vlčici. Rozhodla jsem ji brát jako součást své žádosti, abych nevypadala tak blbě a osaměle. Vlčice navíc mají držet spolu. "Jen by mne zajímalo, zda nevíte něco o tom kouři, co mě štípá v čenichu?" zeptala jsem se po chvilce ticha a čekala jsem na odpověď. Tím, že jsem si nesedla jsem jasně naznačovala, že až odpoví tak půjdu.