Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Začínalo se smrákat, což mi na klidu nepřidávalo. V noci bych se z tohohle místa dostala jenom z velkou těžkostí. Navíc jsem měla pořád na srsti nalepené listí a větvičky, které jako by se nechtěli pustit za nic na světě. Byla jsem neupravená a ještě k tomu ztracená, dvě věci na světě, které jsem nenáviděla nejvíce. Měla jsem jít po hranici a ne hned hledat vodu. Tiše jsem zavrčela z čitrého zoufalství a plácla tlapkou do vody až se kapky rozletěly kolem.
Seděla jsem tam jako uzlíček čirého zoufalství, ale dařilo se mi držet slzy na uzdě, takže se mi jen skelně leskly oči. Náhle jsem uslyšela odkašlání a slova pronesená poměrně drsným hlasem. Norox! Rychle jsem se v sedu otočila s nadějí, která se mi musela zračit na tlamě. Naděje ovšem zmizela s prvním pohledem na vlka, který stál za mnou, jako by ji někdo setřel. Vlk byl hnědý a celkem dobře stavěný, i když bylo evidentní že je tulákem. Všimla jsem si toho už dávno, ale tuláci měli víc svalů než tuku, narozdíl od vlků ve smečkách, kteří dost často vypadali jen jako koule chlupů. Přejela jsem vlka pohledem a sladce se usmála. "Na romantickou procházku jsou potřeba dva," odvětila jsem sladce. Můj hlas byl pořád až moc dětský na vlčici mého věku. "Užívám si chvilek volna... Jmenuju se..." Nechtěla jsem mu to říct, protože v močálech mohla bydlet jenom svoloč. "Podzim," dodala jsem po chvilce. "A vaše vznešené jméno?"

//Zubří přes les

Navracela jsem se do močálů stejnou cestou, kterou jsem z nich odešla. To nebyla vůbec dobrá volba, jak jsem si uvědomila po chvilce. Během pochodu se mi na tělo nalepila spousta sajrajtu. Převážně tedy listy, které byly podivně barevné, ale také větvičky a jiné otravnosti. Navíc jsem v kožichu měla zamotané kousky dýně, kterou jsem si dovolila sežrat. Můj plán byl poměrně jednoduchý, někde v močálech najdu vodu a tam se nějak hezky osvěžím a umyji. Jenže to bych musela vědět, kde se v močálech nachází nějaká příjemná voda. Vody tu bylo sice spousty, ale všechna podivně páchla nebo byla až moc zakalená a já se bála, že bych do ní ponořila tlapku a něco by mne stáhlo pod vodu. No to jsem nemohla riskovat.
Rozhodla jsem se proto upustit od svého původního obezřetného plánu obcházet hranici, dokud nenajdu řeku. Mohlo se to zdát sice logičtější, ale na mě to bylo až moc pomalé. Rázným krokem jsem tedy vkročila do nitra močálů. Už po pár metrech se to ovšem ukázalo jako pořádná chyba. Ne že bych se někam zabořila, ale ztratila jsem orientační smysl. Netušila jsem kudy dopředu a kudy zpátky, protože všechno vypadlo a vonělo stejně. "Sakra!" vyštěkla jsem rozzuřeně, protože jsem se nejen zabahnila, což mému vzhledu nijak nedodalo, ale ještě jsem tu zakufrovala. Co budu sakra dělat... Otáčela jsem se kolem se srstí od bahna, listů a dýně. Z tohohle místa nevedla žádná jednoduchá cesta a já tu navíc nikdy nešla sama. Vždycky mne vedl někdo, kdo rozuměl tomu, kam má jít. Takhle jsem tu mohla bloudit několik hodin a stejně bych se ven nedostala. Rozhodla jsem si sednout a zapřemýšlet, třeba mě nějaké řešení napadane. Mezitím jsem si ve vodě začala aspoň čistit zabahněné tlapky.

//Maharské močály přes Zarostlý les

Ne. Tenhle les rozhodně nebyl tím, kde bydlela Pippa. Vylezla jsem z něj celá rozcuchaná a až nechutně neupravená, takže první věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem si kecla na zadek a začala se čistit. Vytáhla jsem si ze srsti nějaké větvičky a listy, které se mi do ní zamotaly, ale nemohla jsem si došáhnout všude. Navíc pofukující vítr mi mou práci znemožňoval, protože jen co jsem jeden lístek vytáhla, tak se otočil ve vzudchu a znovu se mi připlácl ke kožichu. Příšerné! No naprosto příšerné. Po několika marných pokusech jsem se zhnuseným povzdechem vzdala svoje snahy.
Tahle louka byla divná. Celkově páchla divně a to ne kouřem, ale spíše nějakým zvířetem, které jsem ani neměla šanci za svůj krátký život poznat. Kdybych měla někoho, kdo by mě mohl učit, možná bych se ve zvěři více orientovala. Jenže mě to nikdo neučil, stejně jako lovit. V dálce jsem viděla nějaké stádo hnědých tvorů, které někam uhánělo, ale těžko říct kam a těžko říct, co byli vlastně zač. Vypadali divně, jako kamzíci jenom větší a chlupatější. Nakrčila jsem čenich odporem, protože ten smrad musel pocházet od nich.
Hlad mě ovšem hnal. Musela jsem se do něčeho zakousnout, ale do čeho. Kousek ode mě rostly podivné oranžové bobule, které ovšem někdo zapoměl utrhnout včas, protože narostly do poměrně gigantických rozměrů. Třeba by mohly být k jídlu ne? Zvedla jsem se ze země a pomalým krokem došla k nejbližší z nich. Vypadaly celkem lákavě a já musela uznat, že se mi sbíhají sliny v tlamě, abych se do nějakého toho blobíku zakousla. Rozhodnutí tedy bylo poměrně spontání. Zakousla jsem se do vršku, ale slupka byla moc tuhá. Musela jsem ji vyplivnout, ani jsem se ji nesnažila kousat, protože to nemělo vůbec cenu.
Kousek oranžové dužiny tedy skončil na zemi u mých tlapek náležitě oslintnutý, ale to co odkryl mne naplnilo nadějí. Uvnitř podivné bobulky byla malá zrníčka a podivně lepkavá šťáva. Mlsně jsem se olízla a narvala hlavu přímo dovnitř. Nebyl to úplně nejlepší nápad, protože se mi na srst nalepila vlákna z oné bobulky. Stáhla jsem se, ale nevzdávala jsem to. Když se mi podaří něco sníst, třeba mi to nějak pomůže v energii. A pak bych se mohla pustit do nějakého menšího lovu nebo tak něco... Ale taky bych se neměla moc nadlábnout, mohlo by to být zkažené nebo otrávené. Jenže hlad je hlad a tak než jsem se nadála už jsem měla hlavu opět strčenou v otvoru a mlaskavě jsem lemtala jak šťávu tak zrnka a dužinu. Nabalovala jsem si všechno na jazyk a užívala si pohody, kterou mi nabízelo plnící se břicho. Mlsně jsem se olízla a vytáhla hlavu z otvoru ven.
S potlačeným říhnutím jsem si sedla na zem. Byla jsem upatlaná od podivného jádra ještě podivnější bobulky, ale zároveň jsem se cítila dobře. Neměla jsem už hlad a břicho se nebouřilo, takže ona věc byla nejspíše poživatelná a rozhodně ne jedovatá. Olízla jsem si čenich a užívala si toho pocitu naplnění. Navíc jsem si taky mohla prohlédnout své dílo, které nebylo zrovna marné. Jak jsem se prokousávala částmi bobule, tak jsem na některých místech udělala nedopatřením díru a teď, když slunce dopadlo dovnitř v určitém úhlu, vypadalo to jako malinkatý obličejík. Musela jsem se nad tou zábavnou představou usmát. Kdybych nebyla tak hezká, mohl by ze mě být i umělec... Jenomže to by mi pak sloužilo jako poslání, které už mám. Nemohla bych zradit svou kmotřičku ani kvůli umění ne. Ale šlo by mi to. To se musí říct, že šlo... Kdybych jen chtěla a neměla už jiné závazky, tak bych se do toho jistě pustila. Olízla jsem si tlapku a čenich, ale na další části jsem si nedosáhla. Sama jsem cítila jak lepím. Měla bych se někde opláchnout, ale nejbližší voda byla v močálech, takže se nenabízela jiná možnost. Navíc Pippa tady nebydlí. Měla bych se vrátit do močálů a hledat jinou cestu. Tenkrát tam vedla nějaká řeka nebo tak něco, tak bych mohla zkusti to. Rozhodnutí tedy bylo jednoduché. Jednodudšší než se mohlo na první pohled zdát.
Zvedla jsem se ze země a pomalým krokem se rozešla od svého malinkatého uměleckého dílka. Byla jsem na tu vydlabanou a vykousanou věcičku poměrně dost hrdá. Ale na co já hrdá nebyla. Kráčela jsem zpět k lesíku a ani si neuvědomovala problém svého kožichu. Na krku, hlavě a čenichu jsem měla lepící šťávu, na kterou se každou chvilku mohlo něco nalepit. Taky se to tak mělo co nejdříve stát. Podivný chladný vítr, který se porháněl u jezera mě rozhodně nechtěl nechat chvilku v klidu a tak se do mne zakusoval, když jsem kráčela zpět k lesu. Každou chvilku jsem cítila, jak se mi kožich víc a víc lepí k místům, kam rozhodně nepatřil. Chundelatá srst byla výhodou v zimních měsících, ale velkou nevýhodou v létě nebo během větrné smršti. Smutně jsem se snažila stáhnout všechno co njeblíže k tělu, aby se mi co nejméně lepila srst. Moje malinká konsturkce tomu napomáhala, ale ne dostatečně. Měla jsem si vybrat jinou cestu! Zanadávala jsem si v duchu, když jsem se ponořila zpátky do lesa, který nebyl nijak vhodně uzpůsoben tomu, abych se v něm pohybovala s ulepeným obličejem, ale co se dalo dělat. V močálech se snad umyju. Doufala jsem v nápravu svých nedostatků v co nejbližší době a pomalu se nořila do lesa.

//Maharské močál přes Zarostlý les

//Východný hvozd přes Kaskády

Močály jsem nesnášela. Opravdu. Cesta skrz ně byla až moc nebezpečná, takže jsem vždy volila cestu kolem. Jenže cesta po hranicích mokrého a nepříjemného terénu byla zdlouhavá. Jeden si na ní neměl ani čím zpříjemňovat pochod, protože všechno tu vypadalo stejně. Děsná jednotvárnost tak táhla k automatickému kladení tlapek jedné před druhou a naprosté ztrátě koncentrace a pozornosti. Němla jsem to tu prostě ráda.
Měla jsem jediné štěstí, že bylo pravé poledne a já si tak mohla dovolit pochodovat po cestičkách na okraji samotných močálů. Díky slunci, které sice bylo zahaleno do šedého hávu, jsem byla schopná rozpoznat vodu dříve, než jsem do ní sama stoupla. To byl rozhodně velký plus, protože jsem se nechtěla úplně zamazat než se mi podaří přejít přes močály na druhou stranu.
Cesta se táhla jako snad nikdy. Já byla tak divně otupělá, že jsem ani nezvládala myslet, takže jsem se pohybovala v podivném bezmyšlenkovém tranzu. Občas se mi hlavou prohnala nějaká vzpomínka, občas nějaký postřeh, ale nic uceleného, co bych nějak zvládala vnímat. Naštěstí jsem na zchvilku uviděla les, který mi nápadně připomínal ten, ve kterém bydlela Pippa. Že by? Vyrazila jsem od močálů k lesu. Tady moje orientacekončila. Věděla jsem, že Pippa bydlí pod močály, ale kde přesně...

//Zubří přes Zarostlý les

//VVJ přes VG

Pokračovala jsem v cestě. Ti dva u jezera sice byli sdílní, ale já se zase momentálně nechtěla moc družit. Měla jsem hlad a mírně řečeno i blbou náladu. Nějak se mi tedy nechtělo zahazovat se dvouma starochama. Rozhodnutí, co budu dál dělat nebylo na mě. Měla jsem hned několik úkolů. Jedním bylo navštívit Života a druhým nalézt Pippu. Jenomže to taky nešlo jenom tak nějak. Musela jsem se nejdřív zaměřit na sebe, protože i když už jsem nebyla unavená byla jsem příšerně hladová. Bylo potřeba sehnat něco k zakousnutí a to já jsem rozhodně nehodlala odkládat. Při cestě na jih by se určitě mělo najít něco malinkého, co bych mohla zakousnout. Kráčela jsem dál hvozdem, který jsem znala, ale ne tak dobře, abych si to pobíhala jako nějaká střela. Šla jsem volným a klidným tempem, abych mohla zareagovat na případná nebezpečí včas.

//Maharské močály přes Kaskády

Moje hra na malou a zvědavou evidentně zabrala, protože vlk se mi pokusil dát odpovědi, které jsem od něj žádala. No na druhou stranu mi vlastně nic moc neřekl. Po tváři se mi proběhl zklamaný a možná i trochu naštvaný výraz. Když už je jeden takhle starý, měl by už nějaké věci znát ne? Nic jsem nahlas ovšem neřekla. Vlčice se chytře chopila stejné taktiky jakou jsem používala já. Nebrala jsem jí to, jeden prostě potřeboval zjistit nějaký informace. Nechala jsem starouška odpovědět tady babče, než jsem se rozhodla zase odporoučet dál. Chtěla jsem jít najít Pippu, dokud vím kde ji najít můžu.
Mile jsem se na staroušky usmála. "Tak vám moc děkuji," řekla jsem milým tonem, ale slovosled ve větě moc mile nepůsobil. Jeho informace mi neřekla nic nového. V pravdě mi sice uniklo, že se zvěř přesunula, ale komu by na tom záleželo, když ani sám pořádně lovit neumí. To byla další věc, kterou jsem potřebovala nějak zařídit. "Ráda jsem vás poznala a zase vás ráda někdy uvidím. Kdybyste mě někdy hledali, mé jméno je Rowena. Sice se to možná nezdá, ale mohla bych vám poskytnout poměrně zajímavé informace o samotné Smrti," dodala jsem záhadně. Pak jsem ovšem pohled upřela na západ. "Ten dým se mi ovšem nelíbí, takže vás pro teď opustím, než načichnu tím smradem. Mějte se," prohodila jsem k nim a pak se rozcupitala pryč. Nebylo nic příjemného tu postávat, když se kolem vás linul takový divný smrádek.

//Hvozd přes Galtavar

//Západní Galtavar

Dorazila jsem k jezeru. Ani tady to se štípáním v nosu nebylo lepší, ale voda aspoň trochu čistila vzduch. Bylo mi ovšem jasné, že ani tady se nezbavím případného zápachu na kožichu. Bude to chtít putovat dál. Nebo zjistit, co to vůbec je. V dálce jsem uviděla dvojici, která mi přišla přímo do rány. Oba vypadali jako starci nad hrobem, tak jsem uznala, že by mohli mít nějaké zkušenosti, co já ne, a tak by mohli vědět o tom podivném puchu více, než já. Rozhodla jsem se hrát to na ně s klidem a elegancí. Takovým starouškům bych mohla nějakým drsnějším přístupem ještě způsobit zástavu nebo tak něco.
Šla jsem tedy pomalu a s úsměvem, s ohledem na jejich zdraví. "Zdravím vás," prohodila jsem slušně a mírně se poklonila. Stáří se přece máme klanět a uctívat ho a tak dále a tak dále. Zaslechal jsem kousky jejich rozhovoru o tom, že by měli zamířit domů. Vlčice ovšem hovořila zvláštně, nerozuměla jsem jí. Vlk měl stejný přízvuk jako otec, což mi trochu čechralo vnitřní pírka, ale jinak jsem to nekomentovala. "Drahý pane," oslovila jsem nakonec vlka, protože mi přišel přístupnější a vlčici jsem přesně nerozuměla. "Co by musela slečna jako já udělat, aby si u vás vykoledovala nějaké ty informace. Myslím, že to bude zajímat i tady dámu, poku má tak vytříbený čeníšek jako já," dodala jsem milým hlasem a pohledem zamrkala na vlčici. Rozhodla jsem ji brát jako součást své žádosti, abych nevypadala tak blbě a osaměle. Vlčice navíc mají držet spolu. "Jen by mne zajímalo, zda nevíte něco o tom kouři, co mě štípá v čenichu?" zeptala jsem se po chvilce ticha a čekala jsem na odpověď. Tím, že jsem si nesedla jsem jasně naznačovala, že až odpoví tak půjdu.

//Ragar přes Jedlák

Po uvědomění si, že moje tlapky musí jít jiným směrem než šly do teď. Jsem se rozhodla, že bych se měla vydat na jih. Šla jsem kolem své vlastní kmotřičky, ale neodvážila jsem se ji navštěvovat. Dala mi úkol a já ho ještě nesplnila, takže jsem se připravovala na najhorší, kdybych se jí jenom tak zjevila v obýváku. Šla jsem proto rovnou na pláň, která rozhodně nebyla tak přívětivá, jak jsem si pamatovala.
Byl tu samý dým a bahno. Naprostá příšernost, kterou jsem se musela prodírat. Počasí jako by se zbláznilo. Cítila jsem štípání v čenichu a do toho ještě nějaký divný zápach, který ono štípání provázel. No naprostá katadstrofa. Na to, že jsem se nedávno myla a čistila. Úplně zbytečně. Bylo mi jasné, že takhle načichnu a budu jako nějaká smradlavka. A já rozhodně smradlavkou být nechtěla. Naštěstí jsem tušila kde je ono jezero, ve kterém jsem se jako malinkaté vlčátko s bratrem koupala. Zvolila jsem proto směr k jezeru.

//VVJ

//Jezero Nahi

Byla jsem naprosto vyčerpaná. Nechtělo se mi už vůbec nikam jít. Znala jsem tohle místo jako vlastní tlapky. Nemusela jsem ani moc přemýšlet o tom kam jdu, prostě jsem šla přímo za čenichem a doufala jsem, že mě někam zavede sám. Vybírala jsem si ty nejméně náročné cestičky, kterých jsem za svého vlčkování objevila hned několik. Někomu to mohlo přijít divné, proč se vlčice tak proplétá kolem stromů a později kolem skal, ale já jsem věděla, jak zrádné tyhle hory mohou být. Věděla jsem, že jejich okolí není vůbec přizpůsobeno tomu, aby se tu jeden jen tak poflakoval. Mohli jste si tu hrát a dovádět, ale museli jste být pořád opatrní. Jeden nepodařený skok nebo nepromyšlený pohyb a vaše tělo se mohlo zřítit hluboko pod vás. Takový pád by nepřežil nikdo.
Vracela jsem se domů. Nebyl to přímo optimistický návrat. Moje tělo bylo unavené z putování a já doufala, že se mi podaří někde si odpočinout. Mířila jsem k jeskyni, která dříve sloužila naší smečce. Vtipná to vzpomínka na smečku. Já tyhle hory milovala. Na rozdíl od matky a otce mi nevadilo se courat do kopce. Vadila mi ovšem smečka samotná. Byla plná pitomců a nafoukanců. Vlků, kteří se zajímali jenom o sebe a nedělali nic pro ostatní. Ne že bych já něco pro někoho dělala, ale já byla ještě malé vlče. Vracela jsem se sem jen a pouze proto, že jsem milovala tohle prostředí. Měla jsem hory prostě v krvi a nerada bych se jich někdy vzdávala, byť se k nim nepojily moc příjemné vzpomínky.
Vyšplhala jsem se celkem vysoko, abych se mohla usadit před opuštěnou jeskyní. Pořád tu byla. Nejprve jsem si ji prohlédla. Opatrně a se zájmem. Nehodlala jsem narušit její klid, nebo možná obyvatele, pokud se v ní někdo schovával. Chybělo mi to. Chyběl mi ten pocit, že někam patřím. Už mě nebavilo to věčné courání po okolí a nemít kde hlavu složit. Jenomže jsem netušila, kam jinam se vydat. Mohla bych jít za bratry a matkou, ale to jsem nechtěla. Bylo by to pokořující. Přiznat si, že jsem to nezvládla a že jsem byla malá a hloupá, když jsem matku nechala jít s bratry samotnou. Jenže ona mne ani nehledala. Byla jsem jí volná, stejně jako fotrovi. Otočila jsem se od jeskyně a usadila se na skalní římse, která byla před jeskyní. Pohled na lesy a louky, které se táhly podemnou, byl velice příjemný. Nebyla tu zima, ale chlad se nepříjemně dostával i pod mou kůži. S přicházející zimou to tady bude nesnesitelné.
Hleděla jsem dolů a přemýšlela, jak bych se svým životem měla naložit dál. Mohla bych se vydat za Pippou. Přítelkyně by mě rozhodně nevyhodila a její smečka nevypadala k zahození, ale mohla bych se jí takhle vetřít do života? Mírně jsem nakrčila čenich nad tou představou. Nechtěla jsem jí být na obtíž. Nemohla jsem se vydat ani za matkou, ani za otcem. To bylo pasé. Mohla bych navštívit svou kmotru a žít s ní. Jenže kmotřička moje mi dala poslání, které musím nejprve vyplnit, než se odvážím k jejímu sídlu jenom přiblížit. Zajímalo by mě jaký bude ten její bratr… Rozhodně se jí nebude moct rovnat. Nebude jí sahat ani po kotníky, tím jsem si jistá. Ale co když na mne bude zkoušet nějakou svou magii. Nebyla bych ráda, kdyby si mě nějakou magií podrobil. Povzdechla jsem si a přitáhla si delší ocas k tělu. Co když umí něco jiného než Smrt? Blbost. Smrt umí spoustu věcí a její bratr bude umět jenom podřadnou část toho, co ona. Já přece taky umím jiné věci než bratři. Vzpomínala jsem na poslední setkání s Alastorem a Siriusem. Chyběli mi. Oba mi chyběli, i když bych jim to nikdy neřekla do očí. Jeden by z toho byl smutný a druhý by se mi vysmál. Je zajímavé, že moje magie je odvozena od magie matky. Zajímalo by mne, od čí magie je odvozena jejich. Zda budou ovládat elektřinu jako já nebo zem jako otec. Rozhodně bych nechtěla ovládat magii země, umět nechat vyrůst rostlinky… pff jsem snad nějakej zahradník nebo nějaká podřadná nicka, která si musí zlepšovat náladu kytičkama? Ne. Chtěla bych ještě další magie. Awnay přece ovládala oheň. To by mohlo být zajímavé, ale na druhou stranu, oheň si přece dokážu zařídit bleskem ne?
Mírně jsem se zahleděla k místům, kde se lesklo velké jezero, kde mne matka nechala s bratrem dovádět. A pak jsem málem umřela. Jo to byly šťastné rodinné chvíle. Zavrtěla jsem hlavou a pohled upřela zase někam jinam. Neurčitě.
Kdybych jen uměla ovládat víc magií než jenom tu jednu. Smrt přece říkala, že mi darovala nějakou speciální magii a na strýce to fungovalo, jenomže jak to vyvolat a nezhroutit se u toho. Nerada bych se snížila k tomu, aby se o mě musel po každým zazpívání někdo starat. Ale je to hustý, že někdo ovládá víc magií a někdo jenom jednu. Taky by mě zajímalo, proč já mám oči po matce, ale někteří ostatní mají oči po otci. Asi tím, že v nich vyhrála jedna magie, kterou jim rodiče předali. Mají pro ni speciální nadání nebo tak něco. Ale co ti, kterým se oči nezbarvují?
Naklonila jsem hlavu na stranu a podivně znovu nakrčila čenich. Sama jsem netušila, kam se vydat v téhle otázce. Mohlo to být tím, že nebyli prostě dostatečně dobří ani v té jedné magii, kterou jim rodiče předali. Nebo možná jich uměli od narození ovládat více, kdo to mohl jenom tušit. Mohla bych se na to zaměřit. Norox tvrdil, že magii nemá. A oči má žluté, tak je možné že ten kdo má oči žluté se narodil bez magie a musí chodit žebrat k mojí kmotře nebo jejímu bráchovi, aby nějakou tu magii dostal. Znělo to celkem logicky, ale pořád měla tahle teorie celkem dost mezer. Nechtělo se mi věřit tomu, že by v téhle zemi nebyl někdo magický. Magie tu přímo tryskala ze všeho živého i neživého.
Napadala mě myšlenka, že je možné jen to, že Norox popíral svou magickou podstatu. Bojí se jí jako vlče tmy. Proto dělá, že magii nemá. Rozhodně v něm nějaká bude a já ji najdu…. Kde jenom asi je… Tiše jsem si povzdechla a pohledem přeletěla krajinu, jako bych vůbec měla šanci ho odsud vidět. Přišla jsem si jako pitomá a hned jsem se za to napomenula. Zavrtěla jsem hlavou a upřela pohled směrem na západ.
Viděla jsem tam podivný kouř, který si ukrajoval více a více z krajiny. Magie. Bylo mi to jasné hned, co jiného by taky stálo za podivným kouřem. Musel by tam být obrovský požár, ale co jsem si pamatovala nikdo nemluvil o žádném velkém lese, který by byl za horami, které se tyčily kousek od mé vlastní domoviny. Není to zajímavé. Někdo musí ovládat buď hodně dobře oheň, aby ho udržel mimo dříví a vytvořil tolik kouře. Nebo snad někdo ovládá samotný kouř? Existuje vůbec nějaká taková magie, aby jeden ovládl kouř a pak se prostě rozhodl ho poslat vybraným směrem? Když já umím zpíváním někoho ovlivnit, proč by někdo nemohl ovládat kouř? Naklonila jsem hlavu ze strany na stranu a pak myšlenka na kouř opustila mou mysl, jako by vyklouzla uchem ven.
Myšlenka na různé magie ovšem mou hlavičku neopouštěla. Pořád jsem se zaobírala tím, co bych mohla ještě z magií poznat. Nebo spíše, co bych mohla z magií chtít. Mohla bych si přát něco více útočného. Jsem slabá. Smrt mi sice dala tohle, ale pokud mi někdo zlomí čelist nebo si překousnu jazyk, jsem totálně nepoužitelná. Měla bych se o sebe umět postarat. Pokud je Smrtin bratr tak dokonalý a nebezpečný, jak sama říkala, mohl by mi taky dát nějakou tu výjimečnější magii. Nebo bych se prostě mohla vrátit ke Smrti a přát si, aby rozvinula nějaký další z mých talentů. Přeci jen musím umět ostatním ukázat, co všechno je Smrt může naučit. A jak jim to mám ukázat, když to sama neumím. Přemýšlela jsem o tom, co bych si tak od Smrti mohla přát. Mohla bych chtít ovládat světlo, abych mohla někoho oslepit a tím mu zabránit, aby mi ublížil. Nebo bych si mohla přát, abych mohla umlčet kohokoli se mi zlíbí. Tahle magie nebyla obraná, ale dávala mi příslib toho, že nebudu muset už nikdy poslouchat kecy někoho, kdo se mi nebude líbit. Nemusela bych poslouchat strýce a jeho poučování. Prostě bych mrkla a on by musel držet klapačku. Znělo to ovšem až moc dobře, než aby taková magie byla pravdou.
Mírně jsem se otřásla zimou. Neměla bych tu zůstávat už moc dlouho. Měla bych se vydat za Životem. Pokud mě tam Smrt posílá, má to nějaký důvod. Možná by mi mohl i prozradit něco víc o dalších magiích. Kmotra přeci říkala, že on má mnohem jiné magické schopnosti než ona, tak by se o část z nich mohl podělit se mnou ne? Kývla jsem a pomalu se začala zvedat na všechny čtyři. Projelo mnou podivné zatřesení, jak se chlad dostal do míst, která byla do teď ukryta mým delším ocasem. Pak bych se měla vydat za Pippou. Měla bych jí říct o tom, že chci do její smečky. Chci se usadit a najít si nějaký pořádný domov. Mohla bych pak přetáhnout členy smečky na stranu Smrti a tím bych plnila své poslání. Usmála jsem se nad svým plánem, který dostával lepší a lepší obrysy. Už to nebyl jenom podivný nápad malého vlčátka, které si přálo být tak silné jako jeho kmotra. Ne! Teď to byl plán vlčice, která přemýšlí nad vším, co dělá. Dělá to rozhodně a dobře, aby došla svého vytyčeného cíle.
Ohlédla jsem se na rodnou jeskyni, do které jsem ani nevkročila. Mírně jsem pokývla hlavou, jako bych vzdávala holt bývalé smečce, která tu žila. Jako bych se loučila s místem, kde jsem se narodila. Bylo mi jasné, že takhle vysoko do hor, už pravděpodobně nikdy nezavítám. Už nikdy se nevrátím sem domů. Pomalým krokem jsem začala scházet dolů. Dávala jsem si načas, abych se mohla pokochat výhledem a celkovým vzhledem pohoří, které jsem opět opouštěla. Tentokrát ovšem bez breku a starostí.

//Západní Galtavar přes Jedlák

Byla jsem volná. Najednou jsem byla volná. Cítila jsem se plná sil a únava, jako by ze mě odcházela. Odcházela ovšem pomalu, takže jsem se cestou z vody brodila celkem těžkopádně. Arcanus mne nezajímal a ani Zakar, kterého bych do před chvíle označovala za svého miláčka mi byl ukradený. Magie. Zastříhala jsem ušima a zhodnotila, že bych se měla vydat rozhodně za Životem, protože v tomhle mohl mít prsty jenom on. Smrt by si semnou takhle nepohrávala jako s nějakou hračkou pro vlčata.
"Zvláštní," prohodila jsem, když jsem vylezla z vody a posadila se na břeh. Pomalu jsem se začala čistit, protože mi bylo jasné, že po tom běhu a všem, musím vypadat opravdu příšerně. "No, doufám, že vás dlouho zase neuvidím," dodala jsem ještě při odchodu. Mohla bych se tu zdržet, ale ani jeden z vlků nevypadali, že by mne hodlali nějak zastavovat. A já se s nima družit nechtěla, rozhodla jsem se vydat na místo, kde jsem už dlouho nebyla.

//Ragarské pohoří

Moooc díky za super čuper akci Mega mě to bavilo, škoda jen že to neodsípalo, tak jak se původně plánovalo, ale tak s tím se nedá nic dělat
Snad se potkáme na další osudovce

Náhle mě něco zvedlo zpátky na nohy. Ani jsem netušila, co to bylo. Poslední dobou se mnou všechno tak nějak vláčelo ze strany na stranu. Ať už to byla rodina, Norox, přátele. Každý mě jenom někam odstrkoval a poháněl a já neměla už ani ponětí kdo a kam. Teď jsem stála na tlapkách a pomalu se nožila do ledové vody jezírka, ve kterém mne jako malou koupala Nym, když jsem se zašpinila. Vzpomínala jsem na ty minuty, kdy o mne sestra pečovala a kdy se o mě někdo zajímal. Jenže příjemnou vzpomínku vystřídala vzpomínka na matku, která místo zájmu o mne šla za mými bratry. Po tváři mi přetekla jediná slza.
Cítila jsem chlad, který mi stoupal od tlapek a jako by mi dal někdo facku. Najednou jsem se probudila z toho podivného tranzu, který mne táhl dál do jezera. Neumím plavat! To byla moje jediná myšlenka. Zavrtala jsem drápy do bahna a nehodlala jsem se jen tak lehce vzdát. Arcanus to pravděpodobně viděl úplně jinak, protože se začal víc a víc nořit. No ale já nehodlala být jako on. Ať se dědek klidně utopí, ale já se utopit nenechám. Snažila jsem se seč mi síly stačily. Jenže jsem jich moc neměla. Otočila jsem se směrem k Arcanusovi a zuby jsem mu přetrhla šňůrku na které byl plíšek, který nesl. Ten zahučel do ledových vod. "Zakare! Vyhoď to!" řvala jsem na hnědého vlka, protože to bylo to jediné, co mne napadlo. Něco nás tu chtělo zabít, ale co a proč? Nehodlala jsem to řešit, dokud nebudu na suché zemi.

//Sněžné hory

Poháněla mě síla, kterou jsem sama nebyla schopna vnímat. Popravdě jsem netušila, proč nás přívěsky táhnou sem, ale táhly. Bylo mi mdlo. Nedostatek spánku, potravy a fyzická vyčerpanost způsobily svoje. Netušila jsem jak daleko poběžíme, ale doufala jsem, že moc daleko už to nebude. Moje tlapky začaly stávkovat. Když konečně Arcanus a Zakar zastavili praštila jsem sebou vysílená o zem. Oni nesli přívěsky a mě to táhlo za nimi. Musela jsem jít kam pískli a to se mi nelíbilo. Chladný sníh ovšem uklidnil moji paniku, že poběžíme dál. Přerývavě jsem oddechovala a doufala jsem, že už dál nepoběžíme. Další postup by mne určitě zabil. Ani jsem neměla sílu myslet. Neměla jsem sílu už na nic. Můj žaludek požíral sám sebe a já doufala, že to nebude trvat dlouho a budu si moct někde odpočinout a najíst se.

Upustila jsem Zakara, který si neodpustil kecy, ale mě bylo jasné, že ho ten naražený bok tolik neštve. Rozhodně ne jako mě moje srdce, které právě pošlapal a zlomil tím, že se hned začal zajímat o strýce, jako by mu šlo víc o nějaký klacek, než hezkou zadnici. Já nebyla nic proti občasným hrátkám se stejným pohlavím, ale tohle byla silná gerontofilie a proti té jsem hodlala bojovat. Strýc sice vypadal, že mu je celkem obstojně, jenomže podle toho co otec vyprávěl, toho spolu zažili víc než dost a jeho vzhled mě mátl. Zajímalo by mě jak to udělal. Faktem zůstávalo, že můj vlastní strýc musel být starší než Zakar a to o dost. Tenhle fakt mi stačil k tomu, abych se cítila ukřivděně, že pozornost hnědého není jen a pouze moje. Navíc když nás tak nevybíravě opustila bílá vlčice, se kterou jako s jedinou z téhle skupinky byla zábava.
Už jsem nemohla, takže jsem na remcání neodpovídala. Chtěl jsem jenom být pryč odsud a navíc jsem se bála, co se stane když se zastavím, protože Arcanus se za mnou hnal jak králící za tamtou mrkví a já rozhodně nechtěla dopadnout jako něčí snídaně, nebo hůř. Přidala jsem s vypětím všech posledních sil do kroku.

//Jezero

Přijato!
Herní:
1. ✓
2. ✓
3. Vytvořit místo na uctívání Smrti, které bude více permanentní! Provést nějaký zasvěcovací taneček/rituál. (min 30 řádků)
4. Vyzdobit se a zkusit někoho nabalovat na to, že je spřízněna se Smrtí a vlastně je sama bohyní Podzimu zažít hořké odmítnutí (min 3 posty). ✓

Neherní:
1.✓
2.✓
3. Vyzdobit si halloweensky část bytu, preferovaně koupelnu, ale může být i jiná část. (Splnění: fotografie)✓
4.Vymyslet básničku na téma Gallireiský Halloween (min. 30 veršů/řádků). Splnění: sepsání básně - aby Sunstorm neřekla, že se to nedá! ✓

Bonusy:
2. ✓

//Ledová pláň

Podpírala jsem Zakara a snažila se dostat, co nejdále od zajíců, které jsme ponechali někde za námi. Nebo v to jsem alespoň doufala. Trochu mě naštvalo, když se Zakar místo o mě začal zajímat o Arcanuse. Rozhodla jsem se impulzivně a uhnula od něj. Do teď na mě měl svou váhu, takže jsem ho odsoudila k pádu nebo k rychlému hledání vlastní rovnováhy a podpory. Když se chce furt tahat s ním ať si to užije. Naštvaně jsem nakrčila čenich a rázovala si to dál.
Už mě to tady fakt nebavilo. Byla jsem hladová, unavená a naprostě nabroušená, že si mě nikdo nevšímá. Nebo nikdo. Arcanus si mě náhle všímal až moc. Mluvil na mě jako na tetu, ale pravděpodobně mu přeskočilo. Stařecká demence se evidentně nevyhnula ani jenomu. "Osobní zóna vám nikomu nic neříká co," prskala jsem a rázovala si to kdo ví kam. Chtěla jsem se dostat hlavně od zajíců a bylo mi jedno, zda je u toho budu muset táhnout. Přívěsky mne drželi v jejich blízkosti, ale jelikož šli za mnou, mohla jsem si rázovat dál dle libosti.