Gallirea - Příspěvky uživatele

//Kopretinová louka

Byla tu zima. Pociťovala jsem to i já se svým huňatým horským kožichem a to už bylo co říct. Rozhodně bych nechtěla být někým z jihu, kdo teď musel opravdu trpět. Jen ať si to užijou. Taky mi nikdo nepřijde na pomoc, aby mne ochladil v letním parnu. Nakrčila jsem čenich a přešla do klusu a pak do pomalé chůze. Došla jsem až k vodní hladině, která jako zrcadlo odrážela pošmourné nebe.
Pohlédla jsem do zrcadla a natáhla se tak, abych se mohla co nejlépe prohlédnout.
Byla jsem nádherná. Můj kožich byl prokvetlý spoustou modrých hloupků, které se dokonale snoubily s mou černohnědou srstí. Vypadala jsem jako z nějakého jiného světa. Musela jsem tlapkou přejet nad vodní hladinou a pak jsem do ní šťouchla, abych uvěřila tomu, že jsem to opravdu já. Můj obraz na vodě se zavlněl, ale jak se hladina ustálila, byl pořád tam. Stejně zajímavý, stejně magický. Usmála jsem se sama na sebe, protože jsem cítila podivné uspokojení. Vypadala jsem přesně tak mocně a magicky, jak jsem se v duchu cítila. Radostně jsem se vzdálila od vodní hladiny a vydala se tentorkát pomalým tempem směrem k novému domovu. Tohle chtělo oslavit.

//Zlatavý les

//Tanebrae

Při běhu přes louku mne do nosu udeřil onen zápach. Nelíbilo se mi to. Popravdě mě to spíš odpuzovalo než cokoliv jiného. Ze začátku mne lákala představa zjistit, odkud se ten zápach bere, ale čím dál tím víc mne tahle nálada opouštěla. Byla jsem odhodlaná to někdy zjistit, ale aktivně jsem pro to nic dělat nehodlala. V návalu adrenalinu mne udeřila spásná myšlenka, že by mi informace o mém vzhledu mohlo napovědět blízké jezero. Určitě tam voda bude klidnější a nebude tak rozbouřená, jako tomu bylo u řeky. Přidala jsem znvovu do kroku a ani jsem si neuvědomovala, že se mi běží opravdu lehce. Lehounce jako vítr jsem se přehnala přes louku a zamířila přímo k jezeru, které se už z dálky lesklo. Ovál mne chladný vítr, který od vody přicházel a já se plná nadějí rozeběhla přímo k vodní mase.

//Ohnivé jezero

//vršky

Doufala jsem, že svůj vzhled budu moct prozkoumat u řeky. Jenomže když jsem k ní došla a zahleděla se do jejích vod, uvědomila jsem si, že je to naprostá hloupost. Voda se proháněla po kamenech a nehodlala se ani na chvilku zastavit. Naštvaně jsem zabručela a rozhodla se překonat vodní tok na stejném místě jako před tím. Tentokrát jsem se musela více přemáhat, abych byla klidná a obezřetná. Do vody se mi zahučet nechtělo, ale moje srdce bylo adrenalinem a touhou všechno vyřešit. Musela jsem svou mentální energii obrátit k tomu, abych kladla tlapku před tlapku a netřásla se u toho jako poslední lísteček na stromu během končícího podzimu. Dosáhnout druhého břehu mi trvalo poměrně dlouho, ale jen co se moje tlapky dotlky pevné země vyrazila jsem rychlým během dál.

//Kopretinová louka

//Vrchol

Byla jsem z toho celá zmatená. Život mluvil celkem chytře a nezdál se takovým pitomečkem, jak ho Smrt barvila. Na druhou stranu asi ani nepobral moc inteligence, když se rozhodl mi darovat nějaké vlastní ukázky moci. Možná měla pravdu a opravdu je tak pitomý, že každému jenom dává... Ale... Neměl trochu pravdu? Byla jsem nahlodaná a jenom ta představa mne rozrušovala. Mě se přeci jen tak někdo nemohl dostad pod kůži, ale Životovi se to evidentně podařilo. Nelíbil ose mi to. Tenhle pocit rozpolcenosti.
První na seznamu ovšem bylo vyřešit a zjistit, co to se mnou vlastně udělal. Podle modrých drápů jsem očekávala, že mi něco způsobil. Dokud jsem neměla vyřešeno, co mi provedl, nehodlala jsem se pouštět do dalších myšlenkových pochodů o ničem jiném. Pěkně popořadě. Moje cesta se ubírala zpátky stejným směrem jakým jsem přišla. Hledání Pippy jsem odsunula někam do pozadí. Tohle bylo přednější.

//Tanebrae

//Nárrské vršky

Kráčela jsem pomalu a postupně po písčitém podloží. Terén to nebyl vůbec příjemný pro tlapky, ale cesta se poměrně hezky klikatila mezi pískovcem, takže jsem nebyla vystavena rannímu slunci. Pravděpodobně by bylo horší jít sem během poledního pařáku nebo v létě. Takhle na podzim mi to přeci jen nevadilo.
Popravdě jsem netušila proč sem jdu. Smrt mne poslala za svým bratrem, abych věděla, proti komu to stojím a koho jsem se to rozhodla odvrhnout. Možná měla pravdu, že mi tohle poznání mělo přinést utvrzení se ve svém rozhodnutí. Ona o mne nepochybovala, a tahle důvěra mne ještě více utvrzovala, že jsem si vybrala správně. Taky mne nabádala, abych jejího bratra zneužila. Abych využila jeho dobroty a získala od něj nějakou tu magii, která by mi napomohla přesvědčit ostatní vlky. Jenomže mě na tom něco nehrálo. Cítila jsem, že pokud je stejně mocný jako samotná Smrt, přetvářku a faleš prohlédne. Bude moudřejší se do tohoto teritoria nepouštět.
Čím výše jsem se ocitala, tím víc opadala moje podrážděnost. Mysl se mi uklidnila. Místo rozbouřeného moře, kterým byla ještě před minutou, jsem v hlavě měla klidnou tůňku v níž se odrážela záře měsíce jako od zrcadla. Tohle musela být ona magie a Životův vliv, před kterým mne Smrt varovala. Popravdě mi to přišlo více než vhodné. Sice musel vynaložit nemalou energii, aby svou magií prostoupil místní kopce, ale přinášelo mu to mnohé výhody. Každý za ním chodil s klidnou myslí a ta se kontroluje a předvídá mnohem lépe, než mysl rozrušeného nebo naštvaného vlka. Musela jsem se nad jeho vlastní prohnaností mírně uculit.
Vystoupala jsem poměrně vysoko. Vzduch tu byl řidší a celkově vál na podzim poměrně teplý vítr. Zahlédla jsem ho, jak ke mně kráčí. Musel to být on. Statný a hezky stavěný bílý vlk, jehož srst se zajímavě modrofialově barvila, jak si s ní pohrávaly prsty větru. Tlapky měl černé, jako by se vymáchal ve vodách Maharských močálů. Oči měl oříškově hnědé s nádechem do zlatova. Musela jsem uznat, že mi jeho stavba těla celkem imponuje. Mlsně jsem si olízla čelist.
“Zdravím tě, Roweno,“ prohodil a pomalým krokem ke mně došel.
Předsunula jsem před sebe jednu tlapku a uklonila se skoro až čenichem k zemi. Hodlala jsem se chovat slušně. Zvolila jsem si mu nelhat a toho jsem se rozhodla držet, navíc jsem k tomu přidala i jistou elegantnost, kterou jsem doufala, že ho případně ukonejším.
„Vím proč jsi tady,“ pravil celkem klidným hlasem a začal mě obcházet. Sedla jsem si na zem a mohutný ocas si obtočila kolem tlapek. Musela jsem potlačit nutkání se na něj ohlédnout. Z nějakého důvodu to bylo těžší než normálně, ale ovládla jsem se. Bylo mi jasné, že mě zkouší. Testuje si jaká jsem. Netušila jsem čeho tím chce dosáhnout, ale něco tím sledovat musel. Jeho slova mi navíc potvrdila, že lhát se nevyplácí. Věděl přesně proč jsem tady, takže musel i vědět co si myslím, jinak jsem si to vysvětlit nedovedla. „Pak tedy nemá cenu ztrácet čas dalším vysvětlováním,“ odvětila jsem mu sladkým a přátelským hlasem.
„Hmm… To máš pravdu,“ prohodil a pomalu se zastavil přímo předmnou. “Jedno by mne ale zajímalo,“ řekl zaujatě. „Proč?“ Naklonila jsem nechápavě hlavu trochu na stranu. „Proč sis vybrala mou sestru?“
Tahle otázka se jistě nabízela. Proč by si někdo vybral Smrt, když se mohl dát na stranu Života? Proč by někdo naslouchal falešné a k ostatním lhostejné bohyně, když mohl následovat milého a impozantního boha? Jenomže otázka nebyla v tom proč… Já si Smrt nevybrala, to ona si skrze mou matku vybrala mne. „Já si ji nevybrala. To tys mi ji vybral skrz mou matku,“ odvětila jsem popravdě. Kdyby se tenkrát rozhodl jinak. Kdyby obětoval onu vlčici, co matce a její přítelkyni ublížila, nemusela jsem tu nyní být. Matka nám to kdysi vyprávěla. Podrobnosti jsem neznala, ale jádro příběhu bylo jasné. Život chránil nesprávnou vlčici.
Povzdechl si a na jeho tváři bylo vidět lítost. „Kdybych to mohl změnit, nebo kdybych si nyní mohl vybrat ještě jednou… Udělal bych to úplně jinak. Měl jsem pomoci dvěma matkám a nebránit tulačku… Jenomže já musím udržovat harmonii, řád. Nemohu ho jen tak narušovat a přežití oné vlčice bylo důležité, pro další život v kraji. Tvoje matka jen nepochopila, že rovnováhu je potřeba udržet…“
Odvrátila jsem od něj pohled. Tohle vysvětlení mi moc nenapovídalo a ani mi pořádně nestačilo. „Jenomže, proč následuješ matčinu volbu? Přece ji sama nechováš v lásce?“
To měl pravdu. Proč jsem se řídila Osudem, který mi vybrala moje matka. Nesnášela jsem ji, nesnášela jsem otce. Neměla jsem k nim žádné závazky, tak proč jsem ji pořád poslouchala a držela se jejího rozhodnutí a přání. Na to jsem odpovědět nedokázala. „Rozhodla jsem se. A moje rozhodnutí už nejde změnit.“
Pohlédla jsem na něj a uviděla neskutečnou něhu. Něco takového jsem u žádného jiného vlka neviděla. Kdyby nebyl bohem, nebo kdybych já byla něco víc… Kdo ví.
Po čenichu se mu rozlil šibalský úsměv a mě bylo jasné, že ví nad čím přemýšlím. Zda se mu ta představa taky líbí tak jako mě, nebo zda mu přijde jenom komická, to jsem netušila. Věděla jsem ovšem, že odsud nechci odcházet. Že tu chci zůstat a prozkoumat možnosti, které mám…
„Dobrá, vidím, že tě nepřemluvím slovy. Ale mohl bych ti ukázat moc, kterou oplývám já a třeba to tě přemluví,“ řekl nakonec. „Probudím v tobě magii, která zatím spala, ale její moc máš vepsanou ve vlastní duši. Daruji ti sílu překonat budoucí problémy… A že jich kvůli své paní zažiješ hodně,“ prohodil s úsměvem a smíchem v hlase. „A taky tě trochu ozvláštním, následovnice mé drahé sestřičky nemůže vypadat obyčejně ne?“
Náhle na mne začaly padat velké stříbrné jiskry. Pohlédla jsem nahoru, ale neviděla jsem odkud přicházely. Padaly jen tak odnikud. Zvedla jsem se na všechny čtyři. Cítila jsem teplo jisker, které dopadaly kolem mého těla. A náhle jsem pocítila prudkou bolest, jak mi jiskry dopadaly na kožich. Vykřikla jsem bolestí a chtěla uhnout z proudu stříbrných jisker. Nešlo to. Pohlédla jsem na tlapky, které byly v jednom ohni, ale přes záři jsem je neviděla. „Sbohem, Roweno,“ zaslechla jsem ještě, než se všechno proměnilo v agonii a tmu.

Prudce jsem se nadechla a rozlepila víčka od sebe. Bylo to jako když se vynoříte z vodního proudu. Přerývaně jsem oddechovala a lapala po vzduchu. Bolest odezněla. Zmizela stejně jako majestátný vlk. Rozhlédla jsem se, kde jsem. Viděla jsem, že ležím v půli cesty k vrcholu. Pocit, že bych měla zůstat mne opustil. Pořád ve mně ovšem vybroval pocit, že bych chtěla Života vidět ještě někdy příště. Chtěla jsem poznat, co všechno tenhle vlk umí. A nejen z magického úhlu pohledu. Každá strunka chtíče ve mně vybrovala. Jak jsem se sem dostala, jsem netušila. Pomalu jsem se zvedla a pohlédla na svoje tlapky, které už nebyly jako v ohni. Místo mých drápků jsem ovšem měla modré drápy. Zděšeně jsem vyjekla a začala se prohlížet. I moje srst působila modře. Kvapem jsem se rozeběhla dolů z kopce k řece.

//Tanebra

//Tanebrae

Tady jsem pár pachů cítila. Bylo vidět, že se tu občas nějaký vlk zastaví, ale rozhodně jsem nepociťovala, že by tu někdo momentálně byl. Možná to bylo dobře. Neměla jsem náladu na zachraňování ztracených vlčat, pomatených starců nebo obyčejného póvlu u cesty. Není na to den. Na chvilku jsem se zastavila, abych se mohla porozhlédnout. Působilo to tu celkem příjemným dojmem. Představa, jak se škrábu do kopce, mi ovšem příjemná nepřipadala. Rozhodně jsem se musela chvilku mentálně přemáhat, abych rozpohybovala svoje tlapky a dala se zase do pohybu. Nechtělo se mi. Výšlap vypadal příšerně a cesta se vlnila mezi pískovcem, jak se jí zachtělo. Nejspíše ji vyšlapávala spousta tlapek, které se vždy trochu odchýlily od kurzu. Ať to mám za sebou. Zhluboka jsem si oddechla a pokračovala v cestě vstříct vrcholu a překvapením, která mi přináší.

//Vrchol

//Kopretinová louka

Louka mne dovedla až k řece, od které to bylo směrem k místu, kde měl onen bratr pobývat jen kousek. Rozhodla jsem se, že nebudu zbytečně riskovat a překročím řeku v místech, kde byly nad hladinou vidět kameny. Pomalu a elegantně jsem je přeskákala na druhou stranu, abych se nenamočila. Chlad vody byl cítit všude kolem a představa, že bych se namočila, mi nepřipadala nijak lákavá. Nemoc nebo smrt ze studené vody... Měla jsem k tomu respekt už od mala, kdy nás matka nechala koupat se v jezeře a pak nás otec vzal s mokrými kožichy do hor. Bratři to zvládali obstojně, ale já jsem málem umřela. Co tě nezabije, to tě posílí. Nakrčila jsem čenich a s posledním skokem se dostala na druhou stranu. Už jsem byla skoro tam, kam jsem se potřebovala dostat, ale necítila jsem žádnou úlevu.

//Nársské vršky

//Ohnivé jezero

Už jsem viděla vrcholky kopců, kde měl sídlit bratr mé kmotřičky. Vypadalo to jako celkem odlehlé a teplé místo. Narozdíl od jejího domova. Měla bych si rozmyslet, co mu řeknu...
Zaobírala jsem se tím, co bych mohla navykládat podivnému bratru, kterého jsem nikdy nepotkala. Pokud ovšem Smrt nelhala měla bych se mít na pozoru. Jestli její bratr ovládá magie, které ani ona nemůže jednomu dát, mohl by být nebezpečnější než se na první pohled bude zdát. Pokračovala jsem přes louku, která byla pachem a štiplavým dmem prostoupena mimořádně. Ani tady jsem necítila žádné pachy vlků, které by mi napověděly v jaké části kraje se nacházím. Necítila jsem nikoho a nemohla jsem tak odhadnout, zda je v okolí nějaká smečka nebo ne. Kdybych cítila pach podobný Pippě, mohla bych předpokládat, že někde poblíž sídlí její smečka, ale takhle jsem mohla být blízko nebo také na míle daleko. Louka mne vedla k řece.

//Tanebrae

//Zlatavý les

Neradovala jsem se, ale zároveň jsem ani necítila smutek z toho, že se mohla rozpadnout smečka mé přítelkyně. Cítila jsem podivné uspokojení z té představy. Pokud by Pippu nesvazovala smečka, mohla by se společně se mnou plně ponořit do oddanosti a práce pro naši společnou Paní. Sice mi bylo jasné, že přítelkyně nebude mít k samotné Smrti takovou oddanost jako já, ale mohla se dokonalosti přiblížit.
Kolem jezera bylo necítila skoro žádný pach. Již dlouho tu nikdo nebyl a to mi mírně nahánělo hrůzu. Nebo možná ne hrůzu, ale podivnou neúplnost a prázdnotu. Byla jsem zvyklá, že kolem jezer se to vlky jen hemží. Nyní se to tu hemžilo maximálně tak podivně štiplavým pachem, který nás všechny otravoval již několik týdnů. Kdo ví, co ten dým byl zač a zda se někdy zbavíme tohohle puchu. Moje cesta ovšem pokračovala nerušeně dál. Čím víc na východ jsem byla, tím lépe se mi dýchalo a tím rychleji jsem mohla jít.

//Kopretinová louka

//Vrbový lesík

V poklusu jsem si snažila zapamatovat všechna místa, kterými jsem prošla. Nechtěla jsem zapomenout ono místo ukryté mezi vrbami. Něco mi ovšem napovídalo, že cestu k němu nikdy nezapomenu. Třeba budu mít štěstí a až se vrátím, tak už bude rozhodnutý nebo pryč. Potřebovala jsem nové spojence, ale potřebovala jsem je loajální. Čím oddanější, tím lepší. Navíc jsem potřebovala, aby byli i mocní a vlk na mocného nevypadal. Možná... Zdání může klamat. Přidala jsem do kroku, protože slunce začínalo stoupat k obloze a já se hodlala vrátit, co nejrychleji to půjde. Bylo potřeba vykonat ještě pár rituálů, možná donést nějakou tu oběť. Les kolem mne se mi nezdál povědomí, ale rozlohou mi připomínal rodný les Pippy. Nebo spíše místo, kde vyrůstala. Možná to bylo někde blízko... Nebo to bylo přímo tady? Co když se její smečka rozpadla? Cítila jsem rozporuplné pocity, když jsem opouštěla bezpečí lesa.

//Ohnivé jezero

//Žertva

Vyplazila jsem se z úkrytu. Nenásledoval mne a možná to tak bylo i dobře. Nehodlal jsem se s ním momentálně zahazovat, dokud si nerozmyslí na jaké straně chce stát. Měl by vybírat moudře, ale rychle. Nemohla jsem se zahazovat s každým, kdo mi přišel do cesty. Neměla jsem čas a ani právo plýtvat energií na nerozhodné. Nerozhodní museli nalézt svého konce. Měla bych se vydat za bratrem kmotry. Věděla jsem, kde bych ho měla hledat. Podle vyprávění všech. A možná najdu i Pippu nebo její les... Doufala jsem v setkání s přítelkyní, ale nechávala jsem volnou tlapku Osudu. Pokud se naše cesty ještě nemají setkat, nevadí.
Nakrčila jsem čenich a s povzdechem se pustila do běhu. Nehodlala jsem se zdržovat. Už takhle mne zdržel strýc a ty divné amulety. Do toho jsem pak narazila na tohohle vlka. Zajímavého, ale nerozhodného. Musela jsem splnit úkol. Nechtěla jsem zbytečně naštvat svou paní. Kmotra by mi další přešlap už netolerovala a čím déle budu setkání s jejím bratrem odkládat, tím větší bude její pokárání.

//Zlatavý les

"Krev je lesklá jenom chvilku, ona ráda lesklé kameny nebo diamanty," odvětila jsem mu a trochu nakrčila čenich, protože mě jeho inteligence nebo spíše její nedostatek zarazily. Vypadal na první pohled tak chytře, ale momentálně mi nepřišel tak na rozumu obdařen, jak si možná myslel. Chvilku jsem přemítala jestli mi další rozhovor s ním stojí za to. Je nalomený se k nám přidat, ale neměla bych mu ukazovat, že jsme nějaká smečka nebo taková pitomost. Nejsme pro všechny. Usmála jsem se a naslouchala jeho dalším slovům.
Rozhodně bych ho nechala přijít blíž. Chtěla jsem si trochu užívat nebo ne? Jenže na druhou stranu, co když mu šlo jenom o tohle a nechtěl se k nám přidat... Co když jsem tady byla já ta, kdo je tahán za nos. "Nooo," mlaskla jsem a pomalu se vydala k díře, kterou jsme sem vlezli. "Abych si tě pustila takhle blízko, musel bys být členem a pro to bys musel splnit ještě pár maličkostí," řekla jsem poměrně vážným hlasem, který jako by s rozverností, kterou jsem převáděla ještě před malou chvilkou, vůbec nesouzněl.
Mírně do mě šťouchl a já se namáčkla na balvan, který se stal obětním kamenem našeho společenství. Cítila jsem tlak a chlad kamene, ale zároveň tlak a teplo vlkova těla. Chtěla jsem si užít. Chtěla jsem si užít opravdu moc... Musí si to zasloužit. Mrskla jsem ocasem a otočila se k němu. Dlouhým ocasem jsem mu přejela po těle a hlavou se mu otřela o tvář, než jsem mu ze spodu olízla čenich. "Přidej se k nám a uvidíme," zatrilkovala jsem, než jsem se se smíchem rozeběhla ke kmenu, do kterého jsem vplula a začala se přikrčená dostávat ven.

//Vrbový lesík

Moje zkrácenina a zkomolenina jeho vymyšleného a pravého jména, jej asi moc nenadchla, ale co... mě to mohlo být putna. Kývla jsem hlavou, když si vymyslel zkráceninu pro mě. "Většina vlků mi říká jen Row nebo Rowko," odvětila jsem s klidem. Byla jsem na přezdívky zvyklá. Nějak ke mně patřilo, že jsem si na vlastním jméně moc nezakládala. Přeci jen mi ho dali rodiče, kterými jsem pohrdala, takže mi nevadilo, když to jméno někdo komolil, zkracoval, natahoval nebo jinak ničil. Reagovala jsem na to, co zrovna někdoy vyslolil, ne na oslovení.
Nakrčila jsem čenich, jako bych přemýšlela jakou odpověď mu dát na jeho další otázku. "Jak jsou na severu hory. Pod nimi je jedlový les a v tom má moje paní svoj obydlí," řekla jsem mu nakonec. "Ale nedoporučovala bych ti tam chodit s prázdnou. Paní má ráda třpytivé věci, ale nesnáší ulisné řečičky nebo lháře. Prokoukne každou lež..." dodala jsem ještě jako malé varování. Pokud lže i mě, tak si na něm kmotřička smlsne jako na malině. Nevinně jsem se na Heriho usmála, jako bych si nemyslela nic zlého.
Začal mluvit o pomoci s obětí, mé tlapce a dalších ranách. Při tom mě obcházel, jako bych byla nějaká srnka, kterou může zakousnout, kde jaký blbeček. "Chichichi," od srdce jsem se zasmála velice malebným hláskem. "Aby mě někdo mohl kousnout, musel by se ke mně dostat dostatečně blízko a to se podařilo zatím jen jednomu a to při mnohem zábavnější aktivitě než je obětování," odvětila jsem a zašvihala ocasem. Bylo to už dlouho, co byl Norox pryč. Moje srdce, kterému to ovšem nepřipouštěl rozum, pro něj planulo každým okamžikem. Privatizované. Odevzdané... To se ovšem nedalo říct o mých jiných orgánech, které byli tak nějak pro každou srandu. Ohlédla jsem se na vlka přes rameno, jak bude na moje slova reagovat.

Došlo mu, že jsem před tím používala svou magii a tak jsem se jen zasmála s kývnutím hlavy, abych mu to odsouhlasila. Nepotřeboval sice můj souhlas, ale tak nechtěla jsem jen tak postávat. Přenesla jsem váhu na tlapky, které nebyly zraněné, abych tak začala jejich podporou umírňovat bolest v tlapce zraněné. Jak opadal adrenalin, bolest sílila. Nelitovala jsem toho.
Na mou lež reagoval zvláštně. Nenakrkl se nebo tak něco. Sám se představil jiným jménem, než jaké mi řekl poprvé. Přišlo mi zvláštní, že ho napadlo to samé, co mne, ale jeden nemohl být neobezřetným. Nakrčila jsem čenich, jak jsem to dělala když jsem přemýšlela. "Hmm... Tohle jméno se mi nelíbí, budu ti říkat Heri," odvětila jsem trochu panovačně. Byla jsem přeci jenom trochu rozmazlená a to se mne ani s věkem nepouštělo. Za rozmazlenost nemohla výchova, protože o té se ani nedalo mluvit, ale spíš celkově můj přístup k životu. Navíc jsem spojila jeho dvě jména, tak na co by si mohl případně stěžovat.
"Moje paní vypadá různě, ale nejčastěji se zjevuje v podobě černé vlčice se zelenýma očima. Může na sebe vzít ovšem jakoukoli podobu, takže informovat tě, jak vypadá, by bylo bezpředmětné," vysvětlila jsem mu celkem lhostejně. Nikdo se mne nikdy neptal na to, jak Smrt vypadá. Navíc mi to nikdy nepřišlo důležité. Udělala jsem pár kroků k němu a přikrčila mírně hlavu. "Já obětovávám, ale to se tě netýká... zatím," řekla jsem tajemně a se smíchem v hlase. Těžko říct, zda ho zase tahám za čenich nebo ne. U mne jeden nikdy nevěděl, kdy říkám pravdu a kdy ne. Ne že bych byla dobrá lhářka, ale protože mé pravdy občas zněly jako lži.

Vlk vypadal trochu vyděšeně a držel si odstup, ale moje jiskřící srst na něj evidentně mírně zapůsobila. Byla jsem celá rozjařená. Otočila jsem se k němu čelem a přestala hledět na svoje dílo. Jeho slova mne začala vracet zpátky do reality od tohohle tranzu. Dýchala jsem pořád rychle a mělce, ale pomalu jsem se uklidňovala. "Ano, i tohle mi dala moje paní," odvětila jsem s klidným hlasem. Moje magie přestala působit stejně rychle, jako přišla. Čím více jsem se uklidnila, tím více mizelo i praskání srsti. "Dala mi nejen magii elektřiny, kterou mě obdařila při mém zrodu, ale dala mi také magii, která nutí vlky dělat vše, co si umanu, když zazpívám," řekla jsem a mírně se rozkročila. Tlapka mi krvácela, ale postupně to přestávalo. Rána se hojila a já si připadala lépe. Mírně mě tlapka bolela, ale moje víra mne spíše naplňovala radostí z bolesti, než strachem a smutkem. "Naučila mne toho spousty a zasela semínka dalších magií, které jsem ještě ani sama neobjevila."
Udělala jsem pauzu. "Neříkej mi Podzime, tak se nejmenuju. Moje pravé jméno je Rowena, odpusť mi tu lež, ale nemohu důvěřovat hned tak někomu, na koho natrefím v močálech," přiznala jsem se sladkým hláskem a zamrkala na něj. "Moje paní tě může naučit mnohé a není potřeba jí obětovat vlastní krev. Stačí obětovat občas nějaké zvíře, občas někoho jiného. Čas od času pro ni sehnat dalšího následovníka a až přijde náš čas, stát neochvějně po jejím boku," řekla jsem a usmála se na něj. Hlavu jsem naklonila na stranu. Zajímalo mne, co na to řekne. Zda uteče nebo ne.