Gallirea - Příspěvky uživatele

//Zlatavý les

Sněhová pláň byla nádherná. Jenom ten kouř mne štípal v nose a to se mi nelíbilo ani náhodou. Mírně jsem zanadávala, když jsem se ho nadechla trochu více, než bych chtěla. Musela jsem si tedy dávat pozor i na dýchání, což mě štvalo. Sníh mi příjemně křupal pod tlapkami a já doufala, že si budu moct užít i pořádného nadechnutí se studeného větru. Jenomže i o to jsem byla připravena. Škoda...
Přidala jsem proto do kroku a rozhodla se proběhnout kolem řek nahoru k jezeru. Bylo to blízko hvozdu, kde bydlel strýc a na něj jsem popravdě náladu neměla. Kdybych potkala sestřenku, to by byla jiná. Jenomže Awnay jsem už dlouho neviděla. Nejspíš si užívá svého nového postavení paní domu. Trochu jsem jí to záviděla. Ne to, že má pozici, ale to že se o ni rodiče zajímali na tolik, že mohla zůstávat v rodné smečce i jako dospělá. Ale k čertu s nějakou smečkou. Přeběhla jsem louku a pokračovala dál směrem k severu.

//Mahtae jih

//Vrbový lesík

Kráčela jsem poměrně pomalým tempem. Neměla jsem kam se hnát. V lese bylo cítit, že se tu někdo procházel, ale spíše před delší dobou než nedávno. Stopy ve sněhu tu nebyly, takže to muselo být před několika dny. Sníh, jeho chlad ani vůně, mi nevadil. Byla jsem celkem ráda, že se ochladilo, protože jsem nemusela řešit můj vlastní kožich, který se v teplém prostředí pařil a nepříjemně lepil. Bylo to k zbláznění, ale tím jsem se teď nemusela zaobírat. Byla jsem na cestě na sever, který bude o dost chladnější než místní zima. Těšila jsem se tam. Nebylo to těšení, jako když se vracíte domů. Tenhle pocit jsem v sobě zabalila do malého uzlíčku a odhodila jako nepotřebnou zátěž už dávno. Ráda jsem se tam ovšem vracela kvůli krajině, která byla nepopsatelně nádherná. Rozhodně nádhernější než tady na jihu. Tady ovšem krajina vytvářela zajímavější prostory než u nás, jako byla třeba moje malá skrýš. Prošla jsem přes les a pak zamířila přes sněhem pokrytou pláň.

//Náhorní plošina

//Žertva

Nabroušená jsem se vyplazila ze svého úkrytu. Musela jsem se oklepat, abych ze sebe dostala kůru, která se mi přichytila do kožichu. Byla jsem naštvaná, že si ten pobuda dovoloval rozvalit šunky v mém vlastním příbytku a ani nepočkal, než se vrátím. Vážně jsem mu dávala jenom možnost do mého dalšího návratu. Pak by zažil něco, co by rozhodně zažít nechtěl. Já ovšem měla jiné plány. Chtěla jsem jít navštívit svou kmotru. Svou milovanou kmotřičku, která toho pro mne tolik znamenala, aby mi dala radu.
Rozešla jsem se tedy poměrně klidným krokem směrem na sever. Bylo mi jasné, že můj pohyb nebude tak jednoduchá. Začínalo sněžit, což mi nevadilo, ani večer mi nevadil. Vadil mi ten dým, který byl cítit všude ve vzduchu a který napadal moje plíce. Měla bych to vzít cestou více na jih, abych se případně vyhla nějakému tomu většímu dýmu. Projdu tímhle lesem, pak vyrazím směrem k řece Mahtae a od jezera na sever.

//Zlatavý les

Prosím si 1 hvězdu do síly.

Přidáno.

//Vrbový lesík

Představa toho, že vlk odešel mne trochu rozladila. Jak jsem se soukala kmenem na mýtinu, přestal mi po čenichu běhat rozveselený výraz a vystřídalo ho mírné zklamání. Obava, že mi nikdo nepochválí nádherný nový kožich, mne trochu rozladila a znejistila. Proplazila jsem se otvorem na mýtinku, abych se mohla přesvědčit zda moje naděje byly plané nebo ne.
Měla jsem štěstí. Vlk neodešel. Na čenichu se mi objevil zase hravý úsměv, který na chvilku zmizel díky obavě ze zkalmání. Narovnala jsem se a udělala pár kroků směrem k němu. Nebyla jsem si jistá, jestli spí nebo ne. "Jeden si tě pozve domů a pak už se tě nikdy nezbaví co?" prohodila jsem sladkým hláskem a zamrskala dlouhým ocasem ladně ze strany na stranu. Nehodlala jsem v něm vzbuzovat nějaké nepříjemné pocity, ale musela jsem si do něj rýpnout. Chtěla jsem tím obnovit notu, na které jsme náš rozhovor začali. "Co říkáš na můj nový kožich?" řekla jsem s mírným zachichotáním a pak jsem se začala pomalu otáčet, jako selátko na podstavci, které si neuvědomuje, že bude za chvilku sežráno. Tvářila jsem se velice nainvě, ale při tom jsem pohazovala ocasem tak, aby si mě mohl hezky prohlédnout ze všech stran, než jsem se k němu otočila zpátky čelem.
Ležel na zemi a nic neříkal. Chrápal. Typicky chlapské. Zhnuseně jsem se zamračila, ale neřekla jsem už ani slovo. Doufám, že vypadne než se vrátím, jinak jeho prdel pozná středověk.... Zavrčela jsem tiše a nabroušeně a rozhodla se odejít než ho ve spánku zahluším.

//Vrobový lesík

//Zlatavý les

Prošla jsem jedním lesem a pak rovnou druhým. Začínala jsem se tu celkem vyznávat, což se mi velice líbilo. Nebyla jsem ten typ, co by se někde usadil na trvalo. Neuznávala jsem moc smečky, i když jsem se jejich stylu života ani moc nebránila. Na druhou stranu jsem si, ale uvědomovala, že můj pohled na svět a jeho fungování se mnohým nebude líbit. A já se nehodlala kvůli druhým měnit.
Na tváři se mi rozlil hravý úsměv, když jsem došla až k naleznému vchodu na podivnou mýtinku, kterou jsem si zvolila jako svoje nové "doma". Nebyl to sice úplně úkryt, ale bylo to lepší než nic. Až když jsem se přikrčila a začala se soukat skrz kmen dovnitř, uvědomila jsem si, že by vlk už nemusel být na místě.

//Žertva

//Ohnivé jezero

Změna vzhledu si zasloužila nějakou oslavu. Sice jsem tenhle vzhled získala od nepřítele, ale to mne momentálně netrápilo. Chtěla jsem jenom sylšet, jak moc mi to sluší a jak nádherně vypadám. To bylo všechno, co jsem momentálně chtěla slyšet. Možná ještě neodešel, tak bych možná mohla... Nakrčila jsem opět šibalsky čenich a pak se rozrázovala lesem k vrbovému úkrytu, který jsem našla. V duchu jsem si nepřipouštěla možnost hořkého zklamání a také toho, že vlk třeba odešel. Tahle myšlenka se zatím držela ve vzdálenosti od mého vědomí a já si tak mohla nepokrytě užívat představu toho, co jsem měla v plánu udělat. Všechny změny si zasloužily oslavu a já se rozhodně nebránila tomuhle typu oslavování. Zvolnila jsem krok a začala se protloukat mezi stormy do menšího lesíka.

//Vrbový lesík

//Kopretinová louka

Byla tu zima. Pociťovala jsem to i já se svým huňatým horským kožichem a to už bylo co říct. Rozhodně bych nechtěla být někým z jihu, kdo teď musel opravdu trpět. Jen ať si to užijou. Taky mi nikdo nepřijde na pomoc, aby mne ochladil v letním parnu. Nakrčila jsem čenich a přešla do klusu a pak do pomalé chůze. Došla jsem až k vodní hladině, která jako zrcadlo odrážela pošmourné nebe.
Pohlédla jsem do zrcadla a natáhla se tak, abych se mohla co nejlépe prohlédnout.
Byla jsem nádherná. Můj kožich byl prokvetlý spoustou modrých hloupků, které se dokonale snoubily s mou černohnědou srstí. Vypadala jsem jako z nějakého jiného světa. Musela jsem tlapkou přejet nad vodní hladinou a pak jsem do ní šťouchla, abych uvěřila tomu, že jsem to opravdu já. Můj obraz na vodě se zavlněl, ale jak se hladina ustálila, byl pořád tam. Stejně zajímavý, stejně magický. Usmála jsem se sama na sebe, protože jsem cítila podivné uspokojení. Vypadala jsem přesně tak mocně a magicky, jak jsem se v duchu cítila. Radostně jsem se vzdálila od vodní hladiny a vydala se tentorkát pomalým tempem směrem k novému domovu. Tohle chtělo oslavit.

//Zlatavý les

//Tanebrae

Při běhu přes louku mne do nosu udeřil onen zápach. Nelíbilo se mi to. Popravdě mě to spíš odpuzovalo než cokoliv jiného. Ze začátku mne lákala představa zjistit, odkud se ten zápach bere, ale čím dál tím víc mne tahle nálada opouštěla. Byla jsem odhodlaná to někdy zjistit, ale aktivně jsem pro to nic dělat nehodlala. V návalu adrenalinu mne udeřila spásná myšlenka, že by mi informace o mém vzhledu mohlo napovědět blízké jezero. Určitě tam voda bude klidnější a nebude tak rozbouřená, jako tomu bylo u řeky. Přidala jsem znvovu do kroku a ani jsem si neuvědomovala, že se mi běží opravdu lehce. Lehounce jako vítr jsem se přehnala přes louku a zamířila přímo k jezeru, které se už z dálky lesklo. Ovál mne chladný vítr, který od vody přicházel a já se plná nadějí rozeběhla přímo k vodní mase.

//Ohnivé jezero

//vršky

Doufala jsem, že svůj vzhled budu moct prozkoumat u řeky. Jenomže když jsem k ní došla a zahleděla se do jejích vod, uvědomila jsem si, že je to naprostá hloupost. Voda se proháněla po kamenech a nehodlala se ani na chvilku zastavit. Naštvaně jsem zabručela a rozhodla se překonat vodní tok na stejném místě jako před tím. Tentokrát jsem se musela více přemáhat, abych byla klidná a obezřetná. Do vody se mi zahučet nechtělo, ale moje srdce bylo adrenalinem a touhou všechno vyřešit. Musela jsem svou mentální energii obrátit k tomu, abych kladla tlapku před tlapku a netřásla se u toho jako poslední lísteček na stromu během končícího podzimu. Dosáhnout druhého břehu mi trvalo poměrně dlouho, ale jen co se moje tlapky dotlky pevné země vyrazila jsem rychlým během dál.

//Kopretinová louka

//Vrchol

Byla jsem z toho celá zmatená. Život mluvil celkem chytře a nezdál se takovým pitomečkem, jak ho Smrt barvila. Na druhou stranu asi ani nepobral moc inteligence, když se rozhodl mi darovat nějaké vlastní ukázky moci. Možná měla pravdu a opravdu je tak pitomý, že každému jenom dává... Ale... Neměl trochu pravdu? Byla jsem nahlodaná a jenom ta představa mne rozrušovala. Mě se přeci jen tak někdo nemohl dostad pod kůži, ale Životovi se to evidentně podařilo. Nelíbil ose mi to. Tenhle pocit rozpolcenosti.
První na seznamu ovšem bylo vyřešit a zjistit, co to se mnou vlastně udělal. Podle modrých drápů jsem očekávala, že mi něco způsobil. Dokud jsem neměla vyřešeno, co mi provedl, nehodlala jsem se pouštět do dalších myšlenkových pochodů o ničem jiném. Pěkně popořadě. Moje cesta se ubírala zpátky stejným směrem jakým jsem přišla. Hledání Pippy jsem odsunula někam do pozadí. Tohle bylo přednější.

//Tanebrae

//Nárrské vršky

Kráčela jsem pomalu a postupně po písčitém podloží. Terén to nebyl vůbec příjemný pro tlapky, ale cesta se poměrně hezky klikatila mezi pískovcem, takže jsem nebyla vystavena rannímu slunci. Pravděpodobně by bylo horší jít sem během poledního pařáku nebo v létě. Takhle na podzim mi to přeci jen nevadilo.
Popravdě jsem netušila proč sem jdu. Smrt mne poslala za svým bratrem, abych věděla, proti komu to stojím a koho jsem se to rozhodla odvrhnout. Možná měla pravdu, že mi tohle poznání mělo přinést utvrzení se ve svém rozhodnutí. Ona o mne nepochybovala, a tahle důvěra mne ještě více utvrzovala, že jsem si vybrala správně. Taky mne nabádala, abych jejího bratra zneužila. Abych využila jeho dobroty a získala od něj nějakou tu magii, která by mi napomohla přesvědčit ostatní vlky. Jenomže mě na tom něco nehrálo. Cítila jsem, že pokud je stejně mocný jako samotná Smrt, přetvářku a faleš prohlédne. Bude moudřejší se do tohoto teritoria nepouštět.
Čím výše jsem se ocitala, tím víc opadala moje podrážděnost. Mysl se mi uklidnila. Místo rozbouřeného moře, kterým byla ještě před minutou, jsem v hlavě měla klidnou tůňku v níž se odrážela záře měsíce jako od zrcadla. Tohle musela být ona magie a Životův vliv, před kterým mne Smrt varovala. Popravdě mi to přišlo více než vhodné. Sice musel vynaložit nemalou energii, aby svou magií prostoupil místní kopce, ale přinášelo mu to mnohé výhody. Každý za ním chodil s klidnou myslí a ta se kontroluje a předvídá mnohem lépe, než mysl rozrušeného nebo naštvaného vlka. Musela jsem se nad jeho vlastní prohnaností mírně uculit.
Vystoupala jsem poměrně vysoko. Vzduch tu byl řidší a celkově vál na podzim poměrně teplý vítr. Zahlédla jsem ho, jak ke mně kráčí. Musel to být on. Statný a hezky stavěný bílý vlk, jehož srst se zajímavě modrofialově barvila, jak si s ní pohrávaly prsty větru. Tlapky měl černé, jako by se vymáchal ve vodách Maharských močálů. Oči měl oříškově hnědé s nádechem do zlatova. Musela jsem uznat, že mi jeho stavba těla celkem imponuje. Mlsně jsem si olízla čelist.
“Zdravím tě, Roweno,“ prohodil a pomalým krokem ke mně došel.
Předsunula jsem před sebe jednu tlapku a uklonila se skoro až čenichem k zemi. Hodlala jsem se chovat slušně. Zvolila jsem si mu nelhat a toho jsem se rozhodla držet, navíc jsem k tomu přidala i jistou elegantnost, kterou jsem doufala, že ho případně ukonejším.
„Vím proč jsi tady,“ pravil celkem klidným hlasem a začal mě obcházet. Sedla jsem si na zem a mohutný ocas si obtočila kolem tlapek. Musela jsem potlačit nutkání se na něj ohlédnout. Z nějakého důvodu to bylo těžší než normálně, ale ovládla jsem se. Bylo mi jasné, že mě zkouší. Testuje si jaká jsem. Netušila jsem čeho tím chce dosáhnout, ale něco tím sledovat musel. Jeho slova mi navíc potvrdila, že lhát se nevyplácí. Věděl přesně proč jsem tady, takže musel i vědět co si myslím, jinak jsem si to vysvětlit nedovedla. „Pak tedy nemá cenu ztrácet čas dalším vysvětlováním,“ odvětila jsem mu sladkým a přátelským hlasem.
„Hmm… To máš pravdu,“ prohodil a pomalu se zastavil přímo předmnou. “Jedno by mne ale zajímalo,“ řekl zaujatě. „Proč?“ Naklonila jsem nechápavě hlavu trochu na stranu. „Proč sis vybrala mou sestru?“
Tahle otázka se jistě nabízela. Proč by si někdo vybral Smrt, když se mohl dát na stranu Života? Proč by někdo naslouchal falešné a k ostatním lhostejné bohyně, když mohl následovat milého a impozantního boha? Jenomže otázka nebyla v tom proč… Já si Smrt nevybrala, to ona si skrze mou matku vybrala mne. „Já si ji nevybrala. To tys mi ji vybral skrz mou matku,“ odvětila jsem popravdě. Kdyby se tenkrát rozhodl jinak. Kdyby obětoval onu vlčici, co matce a její přítelkyni ublížila, nemusela jsem tu nyní být. Matka nám to kdysi vyprávěla. Podrobnosti jsem neznala, ale jádro příběhu bylo jasné. Život chránil nesprávnou vlčici.
Povzdechl si a na jeho tváři bylo vidět lítost. „Kdybych to mohl změnit, nebo kdybych si nyní mohl vybrat ještě jednou… Udělal bych to úplně jinak. Měl jsem pomoci dvěma matkám a nebránit tulačku… Jenomže já musím udržovat harmonii, řád. Nemohu ho jen tak narušovat a přežití oné vlčice bylo důležité, pro další život v kraji. Tvoje matka jen nepochopila, že rovnováhu je potřeba udržet…“
Odvrátila jsem od něj pohled. Tohle vysvětlení mi moc nenapovídalo a ani mi pořádně nestačilo. „Jenomže, proč následuješ matčinu volbu? Přece ji sama nechováš v lásce?“
To měl pravdu. Proč jsem se řídila Osudem, který mi vybrala moje matka. Nesnášela jsem ji, nesnášela jsem otce. Neměla jsem k nim žádné závazky, tak proč jsem ji pořád poslouchala a držela se jejího rozhodnutí a přání. Na to jsem odpovědět nedokázala. „Rozhodla jsem se. A moje rozhodnutí už nejde změnit.“
Pohlédla jsem na něj a uviděla neskutečnou něhu. Něco takového jsem u žádného jiného vlka neviděla. Kdyby nebyl bohem, nebo kdybych já byla něco víc… Kdo ví.
Po čenichu se mu rozlil šibalský úsměv a mě bylo jasné, že ví nad čím přemýšlím. Zda se mu ta představa taky líbí tak jako mě, nebo zda mu přijde jenom komická, to jsem netušila. Věděla jsem ovšem, že odsud nechci odcházet. Že tu chci zůstat a prozkoumat možnosti, které mám…
„Dobrá, vidím, že tě nepřemluvím slovy. Ale mohl bych ti ukázat moc, kterou oplývám já a třeba to tě přemluví,“ řekl nakonec. „Probudím v tobě magii, která zatím spala, ale její moc máš vepsanou ve vlastní duši. Daruji ti sílu překonat budoucí problémy… A že jich kvůli své paní zažiješ hodně,“ prohodil s úsměvem a smíchem v hlase. „A taky tě trochu ozvláštním, následovnice mé drahé sestřičky nemůže vypadat obyčejně ne?“
Náhle na mne začaly padat velké stříbrné jiskry. Pohlédla jsem nahoru, ale neviděla jsem odkud přicházely. Padaly jen tak odnikud. Zvedla jsem se na všechny čtyři. Cítila jsem teplo jisker, které dopadaly kolem mého těla. A náhle jsem pocítila prudkou bolest, jak mi jiskry dopadaly na kožich. Vykřikla jsem bolestí a chtěla uhnout z proudu stříbrných jisker. Nešlo to. Pohlédla jsem na tlapky, které byly v jednom ohni, ale přes záři jsem je neviděla. „Sbohem, Roweno,“ zaslechla jsem ještě, než se všechno proměnilo v agonii a tmu.

Prudce jsem se nadechla a rozlepila víčka od sebe. Bylo to jako když se vynoříte z vodního proudu. Přerývaně jsem oddechovala a lapala po vzduchu. Bolest odezněla. Zmizela stejně jako majestátný vlk. Rozhlédla jsem se, kde jsem. Viděla jsem, že ležím v půli cesty k vrcholu. Pocit, že bych měla zůstat mne opustil. Pořád ve mně ovšem vybroval pocit, že bych chtěla Života vidět ještě někdy příště. Chtěla jsem poznat, co všechno tenhle vlk umí. A nejen z magického úhlu pohledu. Každá strunka chtíče ve mně vybrovala. Jak jsem se sem dostala, jsem netušila. Pomalu jsem se zvedla a pohlédla na svoje tlapky, které už nebyly jako v ohni. Místo mých drápků jsem ovšem měla modré drápy. Zděšeně jsem vyjekla a začala se prohlížet. I moje srst působila modře. Kvapem jsem se rozeběhla dolů z kopce k řece.

//Tanebra

//Tanebrae

Tady jsem pár pachů cítila. Bylo vidět, že se tu občas nějaký vlk zastaví, ale rozhodně jsem nepociťovala, že by tu někdo momentálně byl. Možná to bylo dobře. Neměla jsem náladu na zachraňování ztracených vlčat, pomatených starců nebo obyčejného póvlu u cesty. Není na to den. Na chvilku jsem se zastavila, abych se mohla porozhlédnout. Působilo to tu celkem příjemným dojmem. Představa, jak se škrábu do kopce, mi ovšem příjemná nepřipadala. Rozhodně jsem se musela chvilku mentálně přemáhat, abych rozpohybovala svoje tlapky a dala se zase do pohybu. Nechtělo se mi. Výšlap vypadal příšerně a cesta se vlnila mezi pískovcem, jak se jí zachtělo. Nejspíše ji vyšlapávala spousta tlapek, které se vždy trochu odchýlily od kurzu. Ať to mám za sebou. Zhluboka jsem si oddechla a pokračovala v cestě vstříct vrcholu a překvapením, která mi přináší.

//Vrchol

//Kopretinová louka

Louka mne dovedla až k řece, od které to bylo směrem k místu, kde měl onen bratr pobývat jen kousek. Rozhodla jsem se, že nebudu zbytečně riskovat a překročím řeku v místech, kde byly nad hladinou vidět kameny. Pomalu a elegantně jsem je přeskákala na druhou stranu, abych se nenamočila. Chlad vody byl cítit všude kolem a představa, že bych se namočila, mi nepřipadala nijak lákavá. Nemoc nebo smrt ze studené vody... Měla jsem k tomu respekt už od mala, kdy nás matka nechala koupat se v jezeře a pak nás otec vzal s mokrými kožichy do hor. Bratři to zvládali obstojně, ale já jsem málem umřela. Co tě nezabije, to tě posílí. Nakrčila jsem čenich a s posledním skokem se dostala na druhou stranu. Už jsem byla skoro tam, kam jsem se potřebovala dostat, ale necítila jsem žádnou úlevu.

//Nársské vršky

//Ohnivé jezero

Už jsem viděla vrcholky kopců, kde měl sídlit bratr mé kmotřičky. Vypadalo to jako celkem odlehlé a teplé místo. Narozdíl od jejího domova. Měla bych si rozmyslet, co mu řeknu...
Zaobírala jsem se tím, co bych mohla navykládat podivnému bratru, kterého jsem nikdy nepotkala. Pokud ovšem Smrt nelhala měla bych se mít na pozoru. Jestli její bratr ovládá magie, které ani ona nemůže jednomu dát, mohl by být nebezpečnější než se na první pohled bude zdát. Pokračovala jsem přes louku, která byla pachem a štiplavým dmem prostoupena mimořádně. Ani tady jsem necítila žádné pachy vlků, které by mi napověděly v jaké části kraje se nacházím. Necítila jsem nikoho a nemohla jsem tak odhadnout, zda je v okolí nějaká smečka nebo ne. Kdybych cítila pach podobný Pippě, mohla bych předpokládat, že někde poblíž sídlí její smečka, ale takhle jsem mohla být blízko nebo také na míle daleko. Louka mne vedla k řece.

//Tanebrae