Gallirea - Příspěvky uživatele

Výbušná, to já ráda. Vypadala dokonce i chytřejší, než se mohlo na první pohled zdát. Byla jsem ráda, že není úplně splachovací, ale taky že si uvědomuje, že se nejedná o můj normální postoj k cizincům. "Tak fajn, fajn," zatrilkovala jsem svým zpěvným hláskem. "Nemyslím si o tobě, že jsi kráva nebo jiné zvíře dle tvého výběru," dodala jsem s mírným smíchem. "Jsi chytrá, to se mi líbí. Na druhou stranu jsi ale až moc výbušná," dodala jsem s úsměvem. Nebyla jsem na ni naštvaná ani jsem se nepřetvařovala. Vlčice mi připomínala Pippu naprosto vším, co dělala, takže mě ta podoba celkem rozesmívala. "Připomínáš mi Pippu," vysvětlila jsem jí, proč se culím jak sluníčko na hnoji, aby zase nezačala prskat.
Rozešla jsem se směrem, ze kterého jsem přišla. "Neboj, se mnou jsi v bezpečí," řekla jsem. Netušila jsem kolik vlčice ovládá magií, ale věděla jsem, že tolik co já rozhodně ne. Byla jsem si tím naprosto jistá, i když jsme byly stejného věku. Jenomže já si vždy přišla jako něco extra v magiích, než všichni okolo. "Sirius a obdařen, ten sotva," zasmála jsem se a přidala do kroku.

//Západní galtavar

Přejela jsem vlčici pohledem. Vypadala celkem od rány přesně jako Pippa. Jenomže nikdo jí do vínku nedal inteligenci, aby věděla, že se silnějším se nemá dohadovat. Mírně jsem nakrnila čenich a mlaskla. Siria jsem pro tento okamžik nechala stát stranou, protože mne více zajímala vlčice, než ztracený bratr. Ona se totiž ujala slova jako první a vedla konverzaci. Co na zmar...
Obrátila jsem tedy svou plnou pozornost k vlčici. "Nechtěla jsem se tě nijak dotkout drahá," odvětila jsem na její výbuch zlosti milým tónem. Vypadala jako nakrknutá ježovka a já jen přemýšlela, jestli by ji roztanzocala trocha elektřiny do zadnice. Někde jsem své magie trénovat přeci musela.
Její další slova na mne udělala dojem. "Ano, jsem Rowena a tvoje jméno?" zeptala jsem se na oplátku. Vlčice ovšem vypadala, že nedokáže udržet myšlenky, pokud je hned nevychrlí ze sebe. "Hmm, zajímavé," povzdechla jsem si. Bylo mi jasné, že Smrt něco plánuje, ale že by se snažila přidat k našemu malému spolku tuhle pitomku. Že by obětní beránek? Usmála jsem se přátelsky na Liu. "Ráda ti všechno povím, ale ne tady. Je tu moc uší, které mohou poslouchat," dodala jsem a pohlédla na ni, zda je připravená odejít a následovat mě nebo ne. Pokud to byla vůle mojí paní, musela jsem ji chtě nechtě vyslechnout a sdělit vše o našem společenství.

//Stará zřícenina

Navrátila jsem se od své paní. Byla jsem z toho celá divná. Byla jsem ráda, že mne pochválila a cenila jsem si její chváli, ale zároveň jsem se cítila, že jsem něco pokonila. Musíš se víc zaměřit na budování kultu. Ale když už teď máme úkryt, nemusel by to být porblém. Nakrčila jsem čenich a po tlamě se mi rozjel příjemný úsměv. Rozhodla jsem se, že se vydám za bratrem a vlčicí, u které byl. Věděla jsem, že je to Sirius ještě než jsem ho zahlédla. Malé nuance v pachů mých bratrů mi neunikali. Ještě štěstí, že nevypadám totožně jako oni. Kráčela jsem elegantně s potutelným úsměškem k nim.
Vypadalo to, že vlčice je rozčilená nebo že ji bratr svou přítomností otravuje. Musela jsem se usmát, protože tohle bylo pro Siriuse typické. Ukousnout si větší sousto, než na které sám stačil. Mistr světa. "Snad neotravuješ chudák tuhle vlčici, bratře," řekla jsem s mírným zachichotáním, když jsem k nim došla. Přejela jsem pohledem bratra i vlčici, která voněla stejně jako Pippa a Alfredo. "Neměl by sis s ní začínat, pokud mne můj čenich neplete, tak je spřízněna s poměrně zákeřnou dvojkou a těm se do cesty plést nechceš," dodala jsem suše. Měla jsem bratra ráda. Někde v hloubce srdce jsem ho opravdu měla ráda, ale vzájemné škádlení a pohrdání bylo součástí naší lásky stejně jako cokoli jiného. Bylo to podivné sourozenecké poutu.

//Jedlový pás

Vkročila jsem do úkrytu své milované paní s náboženskou úctou. Čenich jsem měla celou dobu namířený k zemi a jen jsem pátravě občas nadzvedla řasy, abych se podívala po okolí. Nezvedala jsem celou hlavu, jen pohled jsem upírala před sebe. Nehodlala jsem svou paní nijak rozhněvat tím, že se nebudu chovat dostatečně uctivě. Navíc jsem věděla, jaká dokáže být, když se její nálada zrovinka nevyspinká do růžova. I když kdo mohl tušit, jestli taková Smrt vůbec někdy spí. Podle mého osobního názoru ne, protože kdo by spánek potřeboval.
Došla jsem až do zeleným plamenem osvětleného prostoru, který byl přímo hrůzostrašným. Cítila jsem smrt a strach tisíců živočichů, kteří se tu před mou paní plazili po břiše, jen aby jí dokázali svou úctu. Celkem by mne i zajímalo, jak tohle místo vzniklo. Rozhodně nebylo postaveno tlapkou vlka a něco mi říkalo, že se při jeho stavbě muselo stát hned několik tuctů tragédií. Nedovedla jsem si představit, že by se budování tohoto sídla obešlo bez úmrtí. A to hned několika.
Dokráčela jsem do první třetiny prostoru a tam jsem se zastavila. "Moje paní," řekla jsem silným a zvučným hlasem. Nebála jsem se Smrti. Milovala jsem ji. "Přicházím s tím, že jsem splnila váš úkol. Navštívila jsem vašeho bratra a získala od něj magie, které mi budou pomáhat v přemlouvání ostatních vlků, aby se přidali na naši stranu a bojovali za vaši velkolepost až do konce svých pozemských dní." Můj hlas se odrážel od stěn, i když jsem hlavu měla stále obrácenou pohledem k zemi v podřízeném postavení. Netroufala jsem si pohlédnout na svou paní, která byla tak nevyzpytatelná, že mne mohla jedním pohledem rozmetat na prach.
„Výborně,“ slyšela jsem hlas své paní přímo předemnou. Byla v dobrém rozmaru. Její hlas byl protkán přívětivostí a hrdostí z vítězství. „Jak se ti podařilo toho nekňubu přesvědčit, aby ti dal něco ze svých vlastních možností? Koukám že ti dokonce dal i nějaké ty třpytky do kožichu. Já tímhle zdobením sice opovrhuji, ale uznávám, že by to mohlo sloužit naší věci.“
„Snažil se mne přesvědčit o své vlastní moci.“ Smrt se uchechtla a já věděla, že se pohybuji na příliš tenkém ledě a neměla bych se pouštět do některých slovních obratů. Taky jsem věděla, že bych jí měla zalichotit. „Snažil se, ale jeho snahy byly marné, protože jenom vy, moje paní, jste největší magickou bytostí. On vám nesahá ani po kotníky, přesně jak jste předpokládala. Snažil se mne přesvědčit, ale vaše moc je fenomenální a nelze se jí rovnat.“
Ticho. „I ty jedna potvůrko. Ty přesně víš na jakou strunku zabrnkat, že,“ pošklebovala se mi Smrt a já cítila, že stojí přímo předmnou. Obcházela mne dokola, jako bych byla její příští oběť. Nakonec se zastavila po mém boku a mírně mne pohladila vlastním ocasem, přesně tak jako jsem to dělávala občas ostatním já. „Hlavně si nemysli, že něco z toho co ti nabulíkoval je pravda.“ Pokývala jsem hlavou. Její hlas byl při téhle větě ledový a já přímo cítila, jak se mi zabodává do duše.
Smrt se ode mne vzdálila zpět na svoje malé vyvýšené podium, jako královna, která se vrací ke svému vlastnímu trůnu poté, co pochválila svého věrného bojovníka. „Jsem ráda, že se ti daří. Všimla jsem si, že se ti dokonce podařilo objevit i příhodné místo pro mé následovníky. To je výborné, znamenité… ALE…“ Polkla jsem. „Od tvé poslední návštěvy zde, se ti nepodařilo nikoho přemluvit, aby se přidal k nám.“
„Omlouvám se má paní.“
„Prázdné omluvy jsou mi k ničemu. Koukej začít něco pořádně dělat a ne se jenom kurvit s nějakýma ocasma.“ Její hlas se odrážel od stěn, stropu i podlahy. Slyšela jsem ozvěnu, jak se vrací zpátky a slova jako vodopád dopadají na mou hlavu. „Aby sis ovšem nemyslela, že se svým následovníkům nedokážu odvděčit dám ti opět několik malinkatých dárků. Začni je ovšem používat, abys k nám přivábila další následovníky. Koukám, že se v tobě probudila magie halucinací, můj bratr ti dal magii iluze a asi to vzbudilo tvou vlastní magii. Tak ji trochu posílíme, co říkáš. Také ti trochu napomůžu, když už hezky vypadáš, abys i každému příjemně voněla. No a na závěr… Hmm… Magie emocí není nikdy na škodu, možná bude horší na ovládání, než magie větru, kterou v tobě probudil můj bratr, ale rozhodně se ti bude hodit,“ vyjmenovávala magie, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Pokývala jsem hlavou a hluboce se uklonila. Čenichem jsem se dotkla země.
„Děkuju vám, moje paní. Jste velice velkorysá a štědrá.“
„Já vím, já vím… A teď už vypadni. A nevracej se dokud pomocí mých magií nepřetáhneš na mou stranu alespoň dva další vlky. A jestli se ti to nepovede brzo, rozhodně se připrav, že naše příští setkání nebude takhle příjemné.“
Začala jsem v úkloně couvat, dokud jsem se nedostala mimo hlavní místnost. Pak jsem se otočila a poměrně rychlým krokem jsem vyrazila mimo jeskyni.

//Jedlový pás

//Západní Galtavar

Návštěva kmotry se blížila a já cítila příjemné chvění v žaludku. V jedlovém pásu bylo cítit napětí, ale i spousta pachů. Cítila jsem tu Styx, což mě trochu štvalo, ale její pach nebyl naštěstí silný. Cítila jsem tu ovšem i pach celkem dost podobný Pippě a Alfredovi. A taky pach, který byl až moc podobný tomu mému. Sirius. Mírně jsem se rozhlédla, ale nehodlala jsem jít za bratrem. Rozhodně ne teď, když jsem byla na cestě ke své paní. Nehodlala jsem ji nechat čekat, takže jsem se lesem propletla až směrem k jejímu obydlí. Bylo to impozantní. Vždycky mne to trochu zasáhlo, když jsem tu tak stála. S úsměvem jsem se rozběhla směrem k vchodu do podivuhodné kamenné jeskyně, ve které moje kmotra pobývala.

//Stará zřícenina

//Mahtae sever

Po pláni se mi kráčelo strašně lehounce. Sníh mi křupal pod tlapkami a já si užívala příjemného chladivého vzduchu. Natáhla jsem vůně okolí do čenichu a málem jsem se pozvracela. "Borůvky," zavrčela jsem a se zhnusením si odplivla. Tahle sladká vůně borůvek mne vytáčela ze všech smečkových vůní snad nejvíc. Ani jsem netušila proč, ale byla prostě nechutná. Nechápala jsem, jak tak někdo může dobrovolně vonět. Radši se zabít než být ve smečce, která takhle příšerně voní. Pachy vlků z Borůvkové smečky mizely směrem na sever, přesně tam kam jsem kráčela i já. V duchu jsem doufala, že nebudou přímo tam, kam jsem měla namířeno, protože to bych se asi vážně pozvracela. Pach byl ovšem slabší, takže tu museli projít někdy dopoledne nebo možná v brzké poledne. Doufala jsem, že to je dostatečně dlouho, aby už zmizeli, pokud byli tak hloupí a navštívili mou milovanou kmotřičku.

//Jedlový pás

//Mahtae jih

Mohla by mi to říct kmotra. Pokud je její bratr takový zabedněnec, že jednomu neřekne, co mu dává, pak by ona mohla napravit jeho chybu. Mrskla jsem ocasem a přešla do kroku. Měla jsem pravdu. Na severu se dýchalo o poznání lépe. Kouř tu nebyl tolik cítit ve vzduchu a tak jsem si dovolila zvolnit tempo. Asgaarský hvozd a strýcovu skvadru jsem sice nechávala za zády, ale věděla jsem, že tu někde je ještě jedna smečka, ze které pocházejí ti strašně přeslazení vlci. Přeslazení byli jak charakterem, tak vůní. S takovou sebrankou jsem se rovněž nehodlala vykecávat, ale vypadalo to, že mám štěstí. Kolem řeky nebyl cítit jejich pach nikde. Využila jsem několika vhodně umístěných kamenů a elegantně přeskákala na druhou stranu vodního toku, abych se mohla přes pláň vydat za svou milovanou kmotřičkou. Byla mi v podstatě na dosah a já se tak moc těšila, že se za ní budu moct vydat. Teď jsem byla skoro u ní a moje nadšení nepolevovalo.

//Západní galtavar

//Náhorní plošina

Kolem řeky jsem tedy probíhala v poměrně rychlém tempu. Věděla jsem, že to není nejlepší, ale nehodlala jsem být zastavena někým ze smečky mého strýce. Ztrácet ča tlacháním o ničem nebyl zrovna můj šálek kávy, pokud mi z toho nemohlo něco kápnout. A vzhledem k tomu, jaký problém teď řešila jejich smečka, by mi z nějaké té konverzace a možné zákeřné poznámky kápla maximálně tak facka. Rozhodla jsem se proto pro rychlý postup až k severní části řeky. Cítila jsem tu poměrně silné pachy vlků, nebo spíše jednoho vlka, takže mi bylo jasné, že smečka se tu občas potuluje. Nebylo tedy nač čekat a já ještě přidala do kroku. Srst za mnou vlála a můj ocas se natahoval až do směšné délky. Už jsem chtěla být u kmotry a říct jí všechno, co jsem zažila. Doufala jsem, že na mne bude hrdá, že se mi podařilo obelstít i jejího bratra, aby mi ukázal i něco ze své moci. I když mi neřekl co.

//Mahtae sever

//Zlatavý les

Sněhová pláň byla nádherná. Jenom ten kouř mne štípal v nose a to se mi nelíbilo ani náhodou. Mírně jsem zanadávala, když jsem se ho nadechla trochu více, než bych chtěla. Musela jsem si tedy dávat pozor i na dýchání, což mě štvalo. Sníh mi příjemně křupal pod tlapkami a já doufala, že si budu moct užít i pořádného nadechnutí se studeného větru. Jenomže i o to jsem byla připravena. Škoda...
Přidala jsem proto do kroku a rozhodla se proběhnout kolem řek nahoru k jezeru. Bylo to blízko hvozdu, kde bydlel strýc a na něj jsem popravdě náladu neměla. Kdybych potkala sestřenku, to by byla jiná. Jenomže Awnay jsem už dlouho neviděla. Nejspíš si užívá svého nového postavení paní domu. Trochu jsem jí to záviděla. Ne to, že má pozici, ale to že se o ni rodiče zajímali na tolik, že mohla zůstávat v rodné smečce i jako dospělá. Ale k čertu s nějakou smečkou. Přeběhla jsem louku a pokračovala dál směrem k severu.

//Mahtae jih

//Vrbový lesík

Kráčela jsem poměrně pomalým tempem. Neměla jsem kam se hnát. V lese bylo cítit, že se tu někdo procházel, ale spíše před delší dobou než nedávno. Stopy ve sněhu tu nebyly, takže to muselo být před několika dny. Sníh, jeho chlad ani vůně, mi nevadil. Byla jsem celkem ráda, že se ochladilo, protože jsem nemusela řešit můj vlastní kožich, který se v teplém prostředí pařil a nepříjemně lepil. Bylo to k zbláznění, ale tím jsem se teď nemusela zaobírat. Byla jsem na cestě na sever, který bude o dost chladnější než místní zima. Těšila jsem se tam. Nebylo to těšení, jako když se vracíte domů. Tenhle pocit jsem v sobě zabalila do malého uzlíčku a odhodila jako nepotřebnou zátěž už dávno. Ráda jsem se tam ovšem vracela kvůli krajině, která byla nepopsatelně nádherná. Rozhodně nádhernější než tady na jihu. Tady ovšem krajina vytvářela zajímavější prostory než u nás, jako byla třeba moje malá skrýš. Prošla jsem přes les a pak zamířila přes sněhem pokrytou pláň.

//Náhorní plošina

//Žertva

Nabroušená jsem se vyplazila ze svého úkrytu. Musela jsem se oklepat, abych ze sebe dostala kůru, která se mi přichytila do kožichu. Byla jsem naštvaná, že si ten pobuda dovoloval rozvalit šunky v mém vlastním příbytku a ani nepočkal, než se vrátím. Vážně jsem mu dávala jenom možnost do mého dalšího návratu. Pak by zažil něco, co by rozhodně zažít nechtěl. Já ovšem měla jiné plány. Chtěla jsem jít navštívit svou kmotru. Svou milovanou kmotřičku, která toho pro mne tolik znamenala, aby mi dala radu.
Rozešla jsem se tedy poměrně klidným krokem směrem na sever. Bylo mi jasné, že můj pohyb nebude tak jednoduchá. Začínalo sněžit, což mi nevadilo, ani večer mi nevadil. Vadil mi ten dým, který byl cítit všude ve vzduchu a který napadal moje plíce. Měla bych to vzít cestou více na jih, abych se případně vyhla nějakému tomu většímu dýmu. Projdu tímhle lesem, pak vyrazím směrem k řece Mahtae a od jezera na sever.

//Zlatavý les

Prosím si 1 hvězdu do síly.

Přidáno.

//Vrbový lesík

Představa toho, že vlk odešel mne trochu rozladila. Jak jsem se soukala kmenem na mýtinu, přestal mi po čenichu běhat rozveselený výraz a vystřídalo ho mírné zklamání. Obava, že mi nikdo nepochválí nádherný nový kožich, mne trochu rozladila a znejistila. Proplazila jsem se otvorem na mýtinku, abych se mohla přesvědčit zda moje naděje byly plané nebo ne.
Měla jsem štěstí. Vlk neodešel. Na čenichu se mi objevil zase hravý úsměv, který na chvilku zmizel díky obavě ze zkalmání. Narovnala jsem se a udělala pár kroků směrem k němu. Nebyla jsem si jistá, jestli spí nebo ne. "Jeden si tě pozve domů a pak už se tě nikdy nezbaví co?" prohodila jsem sladkým hláskem a zamrskala dlouhým ocasem ladně ze strany na stranu. Nehodlala jsem v něm vzbuzovat nějaké nepříjemné pocity, ale musela jsem si do něj rýpnout. Chtěla jsem tím obnovit notu, na které jsme náš rozhovor začali. "Co říkáš na můj nový kožich?" řekla jsem s mírným zachichotáním a pak jsem se začala pomalu otáčet, jako selátko na podstavci, které si neuvědomuje, že bude za chvilku sežráno. Tvářila jsem se velice nainvě, ale při tom jsem pohazovala ocasem tak, aby si mě mohl hezky prohlédnout ze všech stran, než jsem se k němu otočila zpátky čelem.
Ležel na zemi a nic neříkal. Chrápal. Typicky chlapské. Zhnuseně jsem se zamračila, ale neřekla jsem už ani slovo. Doufám, že vypadne než se vrátím, jinak jeho prdel pozná středověk.... Zavrčela jsem tiše a nabroušeně a rozhodla se odejít než ho ve spánku zahluším.

//Vrobový lesík

//Zlatavý les

Prošla jsem jedním lesem a pak rovnou druhým. Začínala jsem se tu celkem vyznávat, což se mi velice líbilo. Nebyla jsem ten typ, co by se někde usadil na trvalo. Neuznávala jsem moc smečky, i když jsem se jejich stylu života ani moc nebránila. Na druhou stranu jsem si, ale uvědomovala, že můj pohled na svět a jeho fungování se mnohým nebude líbit. A já se nehodlala kvůli druhým měnit.
Na tváři se mi rozlil hravý úsměv, když jsem došla až k naleznému vchodu na podivnou mýtinku, kterou jsem si zvolila jako svoje nové "doma". Nebyl to sice úplně úkryt, ale bylo to lepší než nic. Až když jsem se přikrčila a začala se soukat skrz kmen dovnitř, uvědomila jsem si, že by vlk už nemusel být na místě.

//Žertva

//Ohnivé jezero

Změna vzhledu si zasloužila nějakou oslavu. Sice jsem tenhle vzhled získala od nepřítele, ale to mne momentálně netrápilo. Chtěla jsem jenom sylšet, jak moc mi to sluší a jak nádherně vypadám. To bylo všechno, co jsem momentálně chtěla slyšet. Možná ještě neodešel, tak bych možná mohla... Nakrčila jsem opět šibalsky čenich a pak se rozrázovala lesem k vrbovému úkrytu, který jsem našla. V duchu jsem si nepřipouštěla možnost hořkého zklamání a také toho, že vlk třeba odešel. Tahle myšlenka se zatím držela ve vzdálenosti od mého vědomí a já si tak mohla nepokrytě užívat představu toho, co jsem měla v plánu udělat. Všechny změny si zasloužily oslavu a já se rozhodně nebránila tomuhle typu oslavování. Zvolnila jsem krok a začala se protloukat mezi stormy do menšího lesíka.

//Vrbový lesík