Gallirea - Příspěvky uživatele

//Nárrské vršky

Kráčela jsem pomalu a postupně po písčitém podloží. Terén to nebyl vůbec příjemný pro tlapky, ale cesta se poměrně hezky klikatila mezi pískovcem, takže jsem nebyla vystavena rannímu slunci. Pravděpodobně by bylo horší jít sem během poledního pařáku nebo v létě. Takhle na podzim mi to přeci jen nevadilo.
Popravdě jsem netušila proč sem jdu. Smrt mne poslala za svým bratrem, abych věděla, proti komu to stojím a koho jsem se to rozhodla odvrhnout. Možná měla pravdu, že mi tohle poznání mělo přinést utvrzení se ve svém rozhodnutí. Ona o mne nepochybovala, a tahle důvěra mne ještě více utvrzovala, že jsem si vybrala správně. Taky mne nabádala, abych jejího bratra zneužila. Abych využila jeho dobroty a získala od něj nějakou tu magii, která by mi napomohla přesvědčit ostatní vlky. Jenomže mě na tom něco nehrálo. Cítila jsem, že pokud je stejně mocný jako samotná Smrt, přetvářku a faleš prohlédne. Bude moudřejší se do tohoto teritoria nepouštět.
Čím výše jsem se ocitala, tím víc opadala moje podrážděnost. Mysl se mi uklidnila. Místo rozbouřeného moře, kterým byla ještě před minutou, jsem v hlavě měla klidnou tůňku v níž se odrážela záře měsíce jako od zrcadla. Tohle musela být ona magie a Životův vliv, před kterým mne Smrt varovala. Popravdě mi to přišlo více než vhodné. Sice musel vynaložit nemalou energii, aby svou magií prostoupil místní kopce, ale přinášelo mu to mnohé výhody. Každý za ním chodil s klidnou myslí a ta se kontroluje a předvídá mnohem lépe, než mysl rozrušeného nebo naštvaného vlka. Musela jsem se nad jeho vlastní prohnaností mírně uculit.
Vystoupala jsem poměrně vysoko. Vzduch tu byl řidší a celkově vál na podzim poměrně teplý vítr. Zahlédla jsem ho, jak ke mně kráčí. Musel to být on. Statný a hezky stavěný bílý vlk, jehož srst se zajímavě modrofialově barvila, jak si s ní pohrávaly prsty větru. Tlapky měl černé, jako by se vymáchal ve vodách Maharských močálů. Oči měl oříškově hnědé s nádechem do zlatova. Musela jsem uznat, že mi jeho stavba těla celkem imponuje. Mlsně jsem si olízla čelist.
“Zdravím tě, Roweno,“ prohodil a pomalým krokem ke mně došel.
Předsunula jsem před sebe jednu tlapku a uklonila se skoro až čenichem k zemi. Hodlala jsem se chovat slušně. Zvolila jsem si mu nelhat a toho jsem se rozhodla držet, navíc jsem k tomu přidala i jistou elegantnost, kterou jsem doufala, že ho případně ukonejším.
„Vím proč jsi tady,“ pravil celkem klidným hlasem a začal mě obcházet. Sedla jsem si na zem a mohutný ocas si obtočila kolem tlapek. Musela jsem potlačit nutkání se na něj ohlédnout. Z nějakého důvodu to bylo těžší než normálně, ale ovládla jsem se. Bylo mi jasné, že mě zkouší. Testuje si jaká jsem. Netušila jsem čeho tím chce dosáhnout, ale něco tím sledovat musel. Jeho slova mi navíc potvrdila, že lhát se nevyplácí. Věděl přesně proč jsem tady, takže musel i vědět co si myslím, jinak jsem si to vysvětlit nedovedla. „Pak tedy nemá cenu ztrácet čas dalším vysvětlováním,“ odvětila jsem mu sladkým a přátelským hlasem.
„Hmm… To máš pravdu,“ prohodil a pomalu se zastavil přímo předmnou. “Jedno by mne ale zajímalo,“ řekl zaujatě. „Proč?“ Naklonila jsem nechápavě hlavu trochu na stranu. „Proč sis vybrala mou sestru?“
Tahle otázka se jistě nabízela. Proč by si někdo vybral Smrt, když se mohl dát na stranu Života? Proč by někdo naslouchal falešné a k ostatním lhostejné bohyně, když mohl následovat milého a impozantního boha? Jenomže otázka nebyla v tom proč… Já si Smrt nevybrala, to ona si skrze mou matku vybrala mne. „Já si ji nevybrala. To tys mi ji vybral skrz mou matku,“ odvětila jsem popravdě. Kdyby se tenkrát rozhodl jinak. Kdyby obětoval onu vlčici, co matce a její přítelkyni ublížila, nemusela jsem tu nyní být. Matka nám to kdysi vyprávěla. Podrobnosti jsem neznala, ale jádro příběhu bylo jasné. Život chránil nesprávnou vlčici.
Povzdechl si a na jeho tváři bylo vidět lítost. „Kdybych to mohl změnit, nebo kdybych si nyní mohl vybrat ještě jednou… Udělal bych to úplně jinak. Měl jsem pomoci dvěma matkám a nebránit tulačku… Jenomže já musím udržovat harmonii, řád. Nemohu ho jen tak narušovat a přežití oné vlčice bylo důležité, pro další život v kraji. Tvoje matka jen nepochopila, že rovnováhu je potřeba udržet…“
Odvrátila jsem od něj pohled. Tohle vysvětlení mi moc nenapovídalo a ani mi pořádně nestačilo. „Jenomže, proč následuješ matčinu volbu? Přece ji sama nechováš v lásce?“
To měl pravdu. Proč jsem se řídila Osudem, který mi vybrala moje matka. Nesnášela jsem ji, nesnášela jsem otce. Neměla jsem k nim žádné závazky, tak proč jsem ji pořád poslouchala a držela se jejího rozhodnutí a přání. Na to jsem odpovědět nedokázala. „Rozhodla jsem se. A moje rozhodnutí už nejde změnit.“
Pohlédla jsem na něj a uviděla neskutečnou něhu. Něco takového jsem u žádného jiného vlka neviděla. Kdyby nebyl bohem, nebo kdybych já byla něco víc… Kdo ví.
Po čenichu se mu rozlil šibalský úsměv a mě bylo jasné, že ví nad čím přemýšlím. Zda se mu ta představa taky líbí tak jako mě, nebo zda mu přijde jenom komická, to jsem netušila. Věděla jsem ovšem, že odsud nechci odcházet. Že tu chci zůstat a prozkoumat možnosti, které mám…
„Dobrá, vidím, že tě nepřemluvím slovy. Ale mohl bych ti ukázat moc, kterou oplývám já a třeba to tě přemluví,“ řekl nakonec. „Probudím v tobě magii, která zatím spala, ale její moc máš vepsanou ve vlastní duši. Daruji ti sílu překonat budoucí problémy… A že jich kvůli své paní zažiješ hodně,“ prohodil s úsměvem a smíchem v hlase. „A taky tě trochu ozvláštním, následovnice mé drahé sestřičky nemůže vypadat obyčejně ne?“
Náhle na mne začaly padat velké stříbrné jiskry. Pohlédla jsem nahoru, ale neviděla jsem odkud přicházely. Padaly jen tak odnikud. Zvedla jsem se na všechny čtyři. Cítila jsem teplo jisker, které dopadaly kolem mého těla. A náhle jsem pocítila prudkou bolest, jak mi jiskry dopadaly na kožich. Vykřikla jsem bolestí a chtěla uhnout z proudu stříbrných jisker. Nešlo to. Pohlédla jsem na tlapky, které byly v jednom ohni, ale přes záři jsem je neviděla. „Sbohem, Roweno,“ zaslechla jsem ještě, než se všechno proměnilo v agonii a tmu.

Prudce jsem se nadechla a rozlepila víčka od sebe. Bylo to jako když se vynoříte z vodního proudu. Přerývaně jsem oddechovala a lapala po vzduchu. Bolest odezněla. Zmizela stejně jako majestátný vlk. Rozhlédla jsem se, kde jsem. Viděla jsem, že ležím v půli cesty k vrcholu. Pocit, že bych měla zůstat mne opustil. Pořád ve mně ovšem vybroval pocit, že bych chtěla Života vidět ještě někdy příště. Chtěla jsem poznat, co všechno tenhle vlk umí. A nejen z magického úhlu pohledu. Každá strunka chtíče ve mně vybrovala. Jak jsem se sem dostala, jsem netušila. Pomalu jsem se zvedla a pohlédla na svoje tlapky, které už nebyly jako v ohni. Místo mých drápků jsem ovšem měla modré drápy. Zděšeně jsem vyjekla a začala se prohlížet. I moje srst působila modře. Kvapem jsem se rozeběhla dolů z kopce k řece.

//Tanebra

//Tanebrae

Tady jsem pár pachů cítila. Bylo vidět, že se tu občas nějaký vlk zastaví, ale rozhodně jsem nepociťovala, že by tu někdo momentálně byl. Možná to bylo dobře. Neměla jsem náladu na zachraňování ztracených vlčat, pomatených starců nebo obyčejného póvlu u cesty. Není na to den. Na chvilku jsem se zastavila, abych se mohla porozhlédnout. Působilo to tu celkem příjemným dojmem. Představa, jak se škrábu do kopce, mi ovšem příjemná nepřipadala. Rozhodně jsem se musela chvilku mentálně přemáhat, abych rozpohybovala svoje tlapky a dala se zase do pohybu. Nechtělo se mi. Výšlap vypadal příšerně a cesta se vlnila mezi pískovcem, jak se jí zachtělo. Nejspíše ji vyšlapávala spousta tlapek, které se vždy trochu odchýlily od kurzu. Ať to mám za sebou. Zhluboka jsem si oddechla a pokračovala v cestě vstříct vrcholu a překvapením, která mi přináší.

//Vrchol

//Kopretinová louka

Louka mne dovedla až k řece, od které to bylo směrem k místu, kde měl onen bratr pobývat jen kousek. Rozhodla jsem se, že nebudu zbytečně riskovat a překročím řeku v místech, kde byly nad hladinou vidět kameny. Pomalu a elegantně jsem je přeskákala na druhou stranu, abych se nenamočila. Chlad vody byl cítit všude kolem a představa, že bych se namočila, mi nepřipadala nijak lákavá. Nemoc nebo smrt ze studené vody... Měla jsem k tomu respekt už od mala, kdy nás matka nechala koupat se v jezeře a pak nás otec vzal s mokrými kožichy do hor. Bratři to zvládali obstojně, ale já jsem málem umřela. Co tě nezabije, to tě posílí. Nakrčila jsem čenich a s posledním skokem se dostala na druhou stranu. Už jsem byla skoro tam, kam jsem se potřebovala dostat, ale necítila jsem žádnou úlevu.

//Nársské vršky

//Ohnivé jezero

Už jsem viděla vrcholky kopců, kde měl sídlit bratr mé kmotřičky. Vypadalo to jako celkem odlehlé a teplé místo. Narozdíl od jejího domova. Měla bych si rozmyslet, co mu řeknu...
Zaobírala jsem se tím, co bych mohla navykládat podivnému bratru, kterého jsem nikdy nepotkala. Pokud ovšem Smrt nelhala měla bych se mít na pozoru. Jestli její bratr ovládá magie, které ani ona nemůže jednomu dát, mohl by být nebezpečnější než se na první pohled bude zdát. Pokračovala jsem přes louku, která byla pachem a štiplavým dmem prostoupena mimořádně. Ani tady jsem necítila žádné pachy vlků, které by mi napověděly v jaké části kraje se nacházím. Necítila jsem nikoho a nemohla jsem tak odhadnout, zda je v okolí nějaká smečka nebo ne. Kdybych cítila pach podobný Pippě, mohla bych předpokládat, že někde poblíž sídlí její smečka, ale takhle jsem mohla být blízko nebo také na míle daleko. Louka mne vedla k řece.

//Tanebrae

//Zlatavý les

Neradovala jsem se, ale zároveň jsem ani necítila smutek z toho, že se mohla rozpadnout smečka mé přítelkyně. Cítila jsem podivné uspokojení z té představy. Pokud by Pippu nesvazovala smečka, mohla by se společně se mnou plně ponořit do oddanosti a práce pro naši společnou Paní. Sice mi bylo jasné, že přítelkyně nebude mít k samotné Smrti takovou oddanost jako já, ale mohla se dokonalosti přiblížit.
Kolem jezera bylo necítila skoro žádný pach. Již dlouho tu nikdo nebyl a to mi mírně nahánělo hrůzu. Nebo možná ne hrůzu, ale podivnou neúplnost a prázdnotu. Byla jsem zvyklá, že kolem jezer se to vlky jen hemží. Nyní se to tu hemžilo maximálně tak podivně štiplavým pachem, který nás všechny otravoval již několik týdnů. Kdo ví, co ten dým byl zač a zda se někdy zbavíme tohohle puchu. Moje cesta ovšem pokračovala nerušeně dál. Čím víc na východ jsem byla, tím lépe se mi dýchalo a tím rychleji jsem mohla jít.

//Kopretinová louka

//Vrbový lesík

V poklusu jsem si snažila zapamatovat všechna místa, kterými jsem prošla. Nechtěla jsem zapomenout ono místo ukryté mezi vrbami. Něco mi ovšem napovídalo, že cestu k němu nikdy nezapomenu. Třeba budu mít štěstí a až se vrátím, tak už bude rozhodnutý nebo pryč. Potřebovala jsem nové spojence, ale potřebovala jsem je loajální. Čím oddanější, tím lepší. Navíc jsem potřebovala, aby byli i mocní a vlk na mocného nevypadal. Možná... Zdání může klamat. Přidala jsem do kroku, protože slunce začínalo stoupat k obloze a já se hodlala vrátit, co nejrychleji to půjde. Bylo potřeba vykonat ještě pár rituálů, možná donést nějakou tu oběť. Les kolem mne se mi nezdál povědomí, ale rozlohou mi připomínal rodný les Pippy. Nebo spíše místo, kde vyrůstala. Možná to bylo někde blízko... Nebo to bylo přímo tady? Co když se její smečka rozpadla? Cítila jsem rozporuplné pocity, když jsem opouštěla bezpečí lesa.

//Ohnivé jezero

//Žertva

Vyplazila jsem se z úkrytu. Nenásledoval mne a možná to tak bylo i dobře. Nehodlal jsem se s ním momentálně zahazovat, dokud si nerozmyslí na jaké straně chce stát. Měl by vybírat moudře, ale rychle. Nemohla jsem se zahazovat s každým, kdo mi přišel do cesty. Neměla jsem čas a ani právo plýtvat energií na nerozhodné. Nerozhodní museli nalézt svého konce. Měla bych se vydat za bratrem kmotry. Věděla jsem, kde bych ho měla hledat. Podle vyprávění všech. A možná najdu i Pippu nebo její les... Doufala jsem v setkání s přítelkyní, ale nechávala jsem volnou tlapku Osudu. Pokud se naše cesty ještě nemají setkat, nevadí.
Nakrčila jsem čenich a s povzdechem se pustila do běhu. Nehodlala jsem se zdržovat. Už takhle mne zdržel strýc a ty divné amulety. Do toho jsem pak narazila na tohohle vlka. Zajímavého, ale nerozhodného. Musela jsem splnit úkol. Nechtěla jsem zbytečně naštvat svou paní. Kmotra by mi další přešlap už netolerovala a čím déle budu setkání s jejím bratrem odkládat, tím větší bude její pokárání.

//Zlatavý les

"Krev je lesklá jenom chvilku, ona ráda lesklé kameny nebo diamanty," odvětila jsem mu a trochu nakrčila čenich, protože mě jeho inteligence nebo spíše její nedostatek zarazily. Vypadal na první pohled tak chytře, ale momentálně mi nepřišel tak na rozumu obdařen, jak si možná myslel. Chvilku jsem přemítala jestli mi další rozhovor s ním stojí za to. Je nalomený se k nám přidat, ale neměla bych mu ukazovat, že jsme nějaká smečka nebo taková pitomost. Nejsme pro všechny. Usmála jsem se a naslouchala jeho dalším slovům.
Rozhodně bych ho nechala přijít blíž. Chtěla jsem si trochu užívat nebo ne? Jenže na druhou stranu, co když mu šlo jenom o tohle a nechtěl se k nám přidat... Co když jsem tady byla já ta, kdo je tahán za nos. "Nooo," mlaskla jsem a pomalu se vydala k díře, kterou jsme sem vlezli. "Abych si tě pustila takhle blízko, musel bys být členem a pro to bys musel splnit ještě pár maličkostí," řekla jsem poměrně vážným hlasem, který jako by s rozverností, kterou jsem převáděla ještě před malou chvilkou, vůbec nesouzněl.
Mírně do mě šťouchl a já se namáčkla na balvan, který se stal obětním kamenem našeho společenství. Cítila jsem tlak a chlad kamene, ale zároveň tlak a teplo vlkova těla. Chtěla jsem si užít. Chtěla jsem si užít opravdu moc... Musí si to zasloužit. Mrskla jsem ocasem a otočila se k němu. Dlouhým ocasem jsem mu přejela po těle a hlavou se mu otřela o tvář, než jsem mu ze spodu olízla čenich. "Přidej se k nám a uvidíme," zatrilkovala jsem, než jsem se se smíchem rozeběhla ke kmenu, do kterého jsem vplula a začala se přikrčená dostávat ven.

//Vrbový lesík

Moje zkrácenina a zkomolenina jeho vymyšleného a pravého jména, jej asi moc nenadchla, ale co... mě to mohlo být putna. Kývla jsem hlavou, když si vymyslel zkráceninu pro mě. "Většina vlků mi říká jen Row nebo Rowko," odvětila jsem s klidem. Byla jsem na přezdívky zvyklá. Nějak ke mně patřilo, že jsem si na vlastním jméně moc nezakládala. Přeci jen mi ho dali rodiče, kterými jsem pohrdala, takže mi nevadilo, když to jméno někdo komolil, zkracoval, natahoval nebo jinak ničil. Reagovala jsem na to, co zrovna někdoy vyslolil, ne na oslovení.
Nakrčila jsem čenich, jako bych přemýšlela jakou odpověď mu dát na jeho další otázku. "Jak jsou na severu hory. Pod nimi je jedlový les a v tom má moje paní svoj obydlí," řekla jsem mu nakonec. "Ale nedoporučovala bych ti tam chodit s prázdnou. Paní má ráda třpytivé věci, ale nesnáší ulisné řečičky nebo lháře. Prokoukne každou lež..." dodala jsem ještě jako malé varování. Pokud lže i mě, tak si na něm kmotřička smlsne jako na malině. Nevinně jsem se na Heriho usmála, jako bych si nemyslela nic zlého.
Začal mluvit o pomoci s obětí, mé tlapce a dalších ranách. Při tom mě obcházel, jako bych byla nějaká srnka, kterou může zakousnout, kde jaký blbeček. "Chichichi," od srdce jsem se zasmála velice malebným hláskem. "Aby mě někdo mohl kousnout, musel by se ke mně dostat dostatečně blízko a to se podařilo zatím jen jednomu a to při mnohem zábavnější aktivitě než je obětování," odvětila jsem a zašvihala ocasem. Bylo to už dlouho, co byl Norox pryč. Moje srdce, kterému to ovšem nepřipouštěl rozum, pro něj planulo každým okamžikem. Privatizované. Odevzdané... To se ovšem nedalo říct o mých jiných orgánech, které byli tak nějak pro každou srandu. Ohlédla jsem se na vlka přes rameno, jak bude na moje slova reagovat.

Došlo mu, že jsem před tím používala svou magii a tak jsem se jen zasmála s kývnutím hlavy, abych mu to odsouhlasila. Nepotřeboval sice můj souhlas, ale tak nechtěla jsem jen tak postávat. Přenesla jsem váhu na tlapky, které nebyly zraněné, abych tak začala jejich podporou umírňovat bolest v tlapce zraněné. Jak opadal adrenalin, bolest sílila. Nelitovala jsem toho.
Na mou lež reagoval zvláštně. Nenakrkl se nebo tak něco. Sám se představil jiným jménem, než jaké mi řekl poprvé. Přišlo mi zvláštní, že ho napadlo to samé, co mne, ale jeden nemohl být neobezřetným. Nakrčila jsem čenich, jak jsem to dělala když jsem přemýšlela. "Hmm... Tohle jméno se mi nelíbí, budu ti říkat Heri," odvětila jsem trochu panovačně. Byla jsem přeci jenom trochu rozmazlená a to se mne ani s věkem nepouštělo. Za rozmazlenost nemohla výchova, protože o té se ani nedalo mluvit, ale spíš celkově můj přístup k životu. Navíc jsem spojila jeho dvě jména, tak na co by si mohl případně stěžovat.
"Moje paní vypadá různě, ale nejčastěji se zjevuje v podobě černé vlčice se zelenýma očima. Může na sebe vzít ovšem jakoukoli podobu, takže informovat tě, jak vypadá, by bylo bezpředmětné," vysvětlila jsem mu celkem lhostejně. Nikdo se mne nikdy neptal na to, jak Smrt vypadá. Navíc mi to nikdy nepřišlo důležité. Udělala jsem pár kroků k němu a přikrčila mírně hlavu. "Já obětovávám, ale to se tě netýká... zatím," řekla jsem tajemně a se smíchem v hlase. Těžko říct, zda ho zase tahám za čenich nebo ne. U mne jeden nikdy nevěděl, kdy říkám pravdu a kdy ne. Ne že bych byla dobrá lhářka, ale protože mé pravdy občas zněly jako lži.

Vlk vypadal trochu vyděšeně a držel si odstup, ale moje jiskřící srst na něj evidentně mírně zapůsobila. Byla jsem celá rozjařená. Otočila jsem se k němu čelem a přestala hledět na svoje dílo. Jeho slova mne začala vracet zpátky do reality od tohohle tranzu. Dýchala jsem pořád rychle a mělce, ale pomalu jsem se uklidňovala. "Ano, i tohle mi dala moje paní," odvětila jsem s klidným hlasem. Moje magie přestala působit stejně rychle, jako přišla. Čím více jsem se uklidnila, tím více mizelo i praskání srsti. "Dala mi nejen magii elektřiny, kterou mě obdařila při mém zrodu, ale dala mi také magii, která nutí vlky dělat vše, co si umanu, když zazpívám," řekla jsem a mírně se rozkročila. Tlapka mi krvácela, ale postupně to přestávalo. Rána se hojila a já si připadala lépe. Mírně mě tlapka bolela, ale moje víra mne spíše naplňovala radostí z bolesti, než strachem a smutkem. "Naučila mne toho spousty a zasela semínka dalších magií, které jsem ještě ani sama neobjevila."
Udělala jsem pauzu. "Neříkej mi Podzime, tak se nejmenuju. Moje pravé jméno je Rowena, odpusť mi tu lež, ale nemohu důvěřovat hned tak někomu, na koho natrefím v močálech," přiznala jsem se sladkým hláskem a zamrkala na něj. "Moje paní tě může naučit mnohé a není potřeba jí obětovat vlastní krev. Stačí obětovat občas nějaké zvíře, občas někoho jiného. Čas od času pro ni sehnat dalšího následovníka a až přijde náš čas, stát neochvějně po jejím boku," řekla jsem a usmála se na něj. Hlavu jsem naklonila na stranu. Zajímalo mne, co na to řekne. Zda uteče nebo ne.

A já cu...
65 drahých kamenů
65 květin
55 oblázků
55 mušliček
1x teleportační lístek
1x bonus štěstí
25 % slevu ke Smrti
25 % slevu k Životu
Magie halucinací a 5 hvězdiček

Přidáno!

//Vrbový lesík
Po břiše jsem se plazila vykotlaným kmenem stromu. Vlk za mnou prskal a byl celkem špatně nalazený. "Teď už si jdeš sám, moje magie na tebe už neplatí," řekla jsem vlkovi, který se začal plazit za mnou. Cítila jsem, že moje magie se ho pustila v rámci loučky nebo možná až v lesíku? Kdo věděl. Plazila jsem se dál kmenem. Na konci bylo světlo, a to mi dodávalo naději, že naleznu něco zajímavého. Kmen se trochu drolil, ale vypadalo to, že vydrží. Zabrala jsem ze všech sil a prolezla otvorem na druhé straně ven.
Naskytl se mi pohled na něco nádherného. „Tohle je perfektní!“ vypípla jsem tichým hlasem, který v sobě ovšem měl strašlivou sílu a energii. Rozprostírala se přede mnou mýtinka, která byla jako stvořená pro nové místo na uctívání Smrti. Rozhlédla jsem se kolem. Od okolního lesa byla tahle mýtina oddělena neprůstupnou hradbou kmenů, kořenů a větví vrb. Nikdo by nás tu tedy nemohl otravovat. Uprostřed mýtinky byl kámen, ke kterému jsem se hned rozešla. Nebyl nijak veliký, protože si na něm začaly vybírat daň přírodní živly. Déšť a vítr jej poměrně narušili. Přejela jsem po něm svým dlouhým ocasem. „Je dokonalý,“ hlesla jsem, když můj ocas přejel po hladkém kameni.
Rozhodně to tu vypadalo jako stvořené pro nové stanoviště. Tohle se bude Pippě náramně líbit. Bylo to tu hezčí než místo za vodopádem. Sice sem taky bude pršet a sněžit, ale jeden se při cestě sem nenamočil a plazení nebylo tak namáhavé, jak se mohlo zdát. Pokud nebudou členi kultu moc tlustí, neměl by to být problém. Bylo mi jasné, že by někdo mohl namítnout, že to tu není pro starší vlky, ale kdo potřeboval v kultu nějaké starochy. Otočila jsem se na svého společníka, který pravděpodobně nechápal. „Myslím, že by to chtělo nějaký rituál. Tohle místo je naprosto dokonalé pro zasvěcení Smrti. Klidné a odlehlé. Vím, že tě to asi nezajímá, ale Smrt je velice příjemnou paní, která dává celkem štědré dary,“ snažila jsem se mu klidným hlasem vysvětlit. Na rituál by byl nejvhodnější večer, ale já se nehodlala zdržovat čekáním. Teď když jsem našla vhodné místo, nechtěla jsem být trpělivá. Nemohla jsem.
Otočila jsem se zpět ke stolu. „Sakra, nemám žádnou obětinu,“ zabručela jsem si sama pro sebe. Dřív jsem měla aspoň tu rybu od Pippy, ale teď jsem neměla nic, co bych mohla nabídnout Smrti. Nebo možná? Zvedla jsem vlastní tlapku ke své tlamě a zakousla jsem se do ní. Krev mi nejprve vytekla do tlamy. Vyprskla jsem ji na kámen a pak začala kreslit symboly. Cokoli mne napadlo, začalo zaplňovat kámen jako by se jednalo o malířské plátno. Kreslila jsem vlnovky, tečky, kruhy. Symboly slunce a měsíce, hvězdy a stromy. Vlastní krví jsem zdobila kámen a při tom si mumlala tichým hlasem. Sama jsem netušila, co říkám. Mluvila jsem rychlým hlasem. Opakovala jsem dokola některé mantry, zatím co jsem obcházela kámen dokola a kreslila na něj.
„Já Rowena první svého jména, kmotřenka Smrti a její věrná následovnice, zasvěcuji toto místo svojí paní a jejím přívržencům!“ řekla jsem nakonec tak nahlas, že se z vrbového porostu vznesly do vzduchu ptáci. Po pronesených slovech jsem se usmála a položila zakrvácenou tlapku na zem. Kámen byl dokonale pomalován a zasvěcen. Načerpaná energie a emoční vypětí, které mi nález místa způsobil, aktivovali mou přirozenou magii. Moje srst slabounce praskala.

//Louka vlčích máků přes Zlatavý lesík

Nakonec jsem se zastavila. Vlk vypadal dost naštvaně, že jsem ho táhla po všech čertech. "Ale ale, snad ses neneaštval," zatrilkovala jsem otravně chichotavým hlasem. "Můžeš si za to sám, chtěl jsi vidět, co tě moje paní může naučit nebo tak něco, ne?" dodala jsem ještě a začala se po lese rozhlížet.
Tady Pippa rozhodně nebydlela, ale bylo to tu příjemné. Stromy se tu různě skláněly a ohýbaly. Kousek od nás jsem viděla potok a skálu, kterou obklopovaly stromy. Všechno to tu vypadalo idilicky. "No tak už se nečerti," zabrebentila jsem směrem na vlka, který tu očividně ničil místní pozitivní podzimní náladu. Začala jsem prozkoumávat stromořadí, které tu bylo hezky rozestoupené. Jako by stromy ukrývaly nějakou nedotknutelnou věc. Hmm zvláštní, že tu takhle stojí. Začala jsem se kolem procházet. Hledala jsem něco, co by mi pomohlo se dostat za hradbu stromů, která stála až moc těsně, abych mezi nimi něco viděla.
Tiše jsem si pro sebe zavrčela. Vypadalo to dost beznadějně. Moje vytrvalost ovšem byla větší než se mohlo zdát. Nakrčila jsem čenich a mírně se přikrčila. Když jsem zvedla zraky uviděla jsem kmen, který ležel na zemi a trčel z onoho uskupení stromů. Přejít se po něm nedalo, protože byl moc zarostlý. Uvnitř byl ovšem dutý. "Koukej, co jsem našla!" křikla jsem na Heliose a začala se plazit skrz vykotlaný kmen do kruhovitého útvaru vrb.

//Žertva

Žertva = oběť obvykle pohanským bohům (často zápalná)

V místě, kde se Vrbový lesík přelívá do Zlatavého lesa stojí Ronherská skála. Přímo pod ní na území Vrbového lesíka stojí několik vrb, které se mezi sebou propletly kořeny, větvemi i kmeny. Toto místo je poměrně špatně průstupné, takže dostat se mezi kmeny, kořeny a větvemi je v podstatě nemožné. Některá místa jsou sice volnější a nechávají prostor pro nahlédnutí mezi stromy, ale rozhodně by se tudy nikdo neprocpal mezi stromy. Kdo by se přeci jenom pokusil nějakou silou prolomit mezi stromy díru, setkal by se s velice nešťastným osudem. Vrby totiž nestojí jen v jednom „kruhu“, ale proplétají se v několika kruzích. Zaseknout se mezi nimi je jasným rozsudkem Smrti.

Mohlo by se tedy zdát, že skryté místo mezi vrbami je nedobytné. Není tomu ovšem tak.
V západní části vrbového porostu leží vykotlaný kmen. Pravděpodobně patřil jedné z vrb, která už nevydržela tíhu ostatních. Kmen porostl za léta dalšími stromy, ale sám si udržel pevnou podobu. Skrze tento kmen se může vlk proplazit až do samotného středu vrbových kruhů.

Místo, které se ukrývá za vrbovou hradbou je poměrně příjemná mýtinka, na které roste tráva. Uprostřed mýtinky leží velký kámen, který sem pravděpodobně spadl z Ronherské skály. Tenhle kámen byl pravděpodobně kdysi větší a vytvořil právě tuto mýtinku. Postupem času se ovšem zmenšil a ošlehán větrem zůstával posledním pamětníkem na onu událost.

Mýtinka není tou největší její rozhloha je zhruba nějakých pět na šest metrů. Na odpočinek je mýtinka vybavena různými útvary z vrbových kořenů a větví, které vytváří malinkaté úkryty. Není tu ovšem žádný, kam by se namáčkli více jak dva vlci. Navíc v zimních měsících zapadají úkryty sněhem. Nedá se tedy mluvit o tom, že by mýtina mohla být kdy úkrytem pro nějakou větší skupinu vlků. I potravu odsud můžou odnést menší hlodavci nebo ptactvo.

Úkryt obývá: Každý člen kultu Smrti (Rowena, Pippa)

Správce úkrytu: Rowena

Schváleno: