Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Západní Galtavar

Návštěva kmotry se blížila a já cítila příjemné chvění v žaludku. V jedlovém pásu bylo cítit napětí, ale i spousta pachů. Cítila jsem tu Styx, což mě trochu štvalo, ale její pach nebyl naštěstí silný. Cítila jsem tu ovšem i pach celkem dost podobný Pippě a Alfredovi. A taky pach, který byl až moc podobný tomu mému. Sirius. Mírně jsem se rozhlédla, ale nehodlala jsem jít za bratrem. Rozhodně ne teď, když jsem byla na cestě ke své paní. Nehodlala jsem ji nechat čekat, takže jsem se lesem propletla až směrem k jejímu obydlí. Bylo to impozantní. Vždycky mne to trochu zasáhlo, když jsem tu tak stála. S úsměvem jsem se rozběhla směrem k vchodu do podivuhodné kamenné jeskyně, ve které moje kmotra pobývala.

//Stará zřícenina

//Mahtae sever

Po pláni se mi kráčelo strašně lehounce. Sníh mi křupal pod tlapkami a já si užívala příjemného chladivého vzduchu. Natáhla jsem vůně okolí do čenichu a málem jsem se pozvracela. "Borůvky," zavrčela jsem a se zhnusením si odplivla. Tahle sladká vůně borůvek mne vytáčela ze všech smečkových vůní snad nejvíc. Ani jsem netušila proč, ale byla prostě nechutná. Nechápala jsem, jak tak někdo může dobrovolně vonět. Radši se zabít než být ve smečce, která takhle příšerně voní. Pachy vlků z Borůvkové smečky mizely směrem na sever, přesně tam kam jsem kráčela i já. V duchu jsem doufala, že nebudou přímo tam, kam jsem měla namířeno, protože to bych se asi vážně pozvracela. Pach byl ovšem slabší, takže tu museli projít někdy dopoledne nebo možná v brzké poledne. Doufala jsem, že to je dostatečně dlouho, aby už zmizeli, pokud byli tak hloupí a navštívili mou milovanou kmotřičku.

//Jedlový pás

//Mahtae jih

Mohla by mi to říct kmotra. Pokud je její bratr takový zabedněnec, že jednomu neřekne, co mu dává, pak by ona mohla napravit jeho chybu. Mrskla jsem ocasem a přešla do kroku. Měla jsem pravdu. Na severu se dýchalo o poznání lépe. Kouř tu nebyl tolik cítit ve vzduchu a tak jsem si dovolila zvolnit tempo. Asgaarský hvozd a strýcovu skvadru jsem sice nechávala za zády, ale věděla jsem, že tu někde je ještě jedna smečka, ze které pocházejí ti strašně přeslazení vlci. Přeslazení byli jak charakterem, tak vůní. S takovou sebrankou jsem se rovněž nehodlala vykecávat, ale vypadalo to, že mám štěstí. Kolem řeky nebyl cítit jejich pach nikde. Využila jsem několika vhodně umístěných kamenů a elegantně přeskákala na druhou stranu vodního toku, abych se mohla přes pláň vydat za svou milovanou kmotřičkou. Byla mi v podstatě na dosah a já se tak moc těšila, že se za ní budu moct vydat. Teď jsem byla skoro u ní a moje nadšení nepolevovalo.

//Západní galtavar

//Náhorní plošina

Kolem řeky jsem tedy probíhala v poměrně rychlém tempu. Věděla jsem, že to není nejlepší, ale nehodlala jsem být zastavena někým ze smečky mého strýce. Ztrácet ča tlacháním o ničem nebyl zrovna můj šálek kávy, pokud mi z toho nemohlo něco kápnout. A vzhledem k tomu, jaký problém teď řešila jejich smečka, by mi z nějaké té konverzace a možné zákeřné poznámky kápla maximálně tak facka. Rozhodla jsem se proto pro rychlý postup až k severní části řeky. Cítila jsem tu poměrně silné pachy vlků, nebo spíše jednoho vlka, takže mi bylo jasné, že smečka se tu občas potuluje. Nebylo tedy nač čekat a já ještě přidala do kroku. Srst za mnou vlála a můj ocas se natahoval až do směšné délky. Už jsem chtěla být u kmotry a říct jí všechno, co jsem zažila. Doufala jsem, že na mne bude hrdá, že se mi podařilo obelstít i jejího bratra, aby mi ukázal i něco ze své moci. I když mi neřekl co.

//Mahtae sever

//Zlatavý les

Sněhová pláň byla nádherná. Jenom ten kouř mne štípal v nose a to se mi nelíbilo ani náhodou. Mírně jsem zanadávala, když jsem se ho nadechla trochu více, než bych chtěla. Musela jsem si tedy dávat pozor i na dýchání, což mě štvalo. Sníh mi příjemně křupal pod tlapkami a já doufala, že si budu moct užít i pořádného nadechnutí se studeného větru. Jenomže i o to jsem byla připravena. Škoda...
Přidala jsem proto do kroku a rozhodla se proběhnout kolem řek nahoru k jezeru. Bylo to blízko hvozdu, kde bydlel strýc a na něj jsem popravdě náladu neměla. Kdybych potkala sestřenku, to by byla jiná. Jenomže Awnay jsem už dlouho neviděla. Nejspíš si užívá svého nového postavení paní domu. Trochu jsem jí to záviděla. Ne to, že má pozici, ale to že se o ni rodiče zajímali na tolik, že mohla zůstávat v rodné smečce i jako dospělá. Ale k čertu s nějakou smečkou. Přeběhla jsem louku a pokračovala dál směrem k severu.

//Mahtae jih

//Vrbový lesík

Kráčela jsem poměrně pomalým tempem. Neměla jsem kam se hnát. V lese bylo cítit, že se tu někdo procházel, ale spíše před delší dobou než nedávno. Stopy ve sněhu tu nebyly, takže to muselo být před několika dny. Sníh, jeho chlad ani vůně, mi nevadil. Byla jsem celkem ráda, že se ochladilo, protože jsem nemusela řešit můj vlastní kožich, který se v teplém prostředí pařil a nepříjemně lepil. Bylo to k zbláznění, ale tím jsem se teď nemusela zaobírat. Byla jsem na cestě na sever, který bude o dost chladnější než místní zima. Těšila jsem se tam. Nebylo to těšení, jako když se vracíte domů. Tenhle pocit jsem v sobě zabalila do malého uzlíčku a odhodila jako nepotřebnou zátěž už dávno. Ráda jsem se tam ovšem vracela kvůli krajině, která byla nepopsatelně nádherná. Rozhodně nádhernější než tady na jihu. Tady ovšem krajina vytvářela zajímavější prostory než u nás, jako byla třeba moje malá skrýš. Prošla jsem přes les a pak zamířila přes sněhem pokrytou pláň.

//Náhorní plošina

//Žertva

Nabroušená jsem se vyplazila ze svého úkrytu. Musela jsem se oklepat, abych ze sebe dostala kůru, která se mi přichytila do kožichu. Byla jsem naštvaná, že si ten pobuda dovoloval rozvalit šunky v mém vlastním příbytku a ani nepočkal, než se vrátím. Vážně jsem mu dávala jenom možnost do mého dalšího návratu. Pak by zažil něco, co by rozhodně zažít nechtěl. Já ovšem měla jiné plány. Chtěla jsem jít navštívit svou kmotru. Svou milovanou kmotřičku, která toho pro mne tolik znamenala, aby mi dala radu.
Rozešla jsem se tedy poměrně klidným krokem směrem na sever. Bylo mi jasné, že můj pohyb nebude tak jednoduchá. Začínalo sněžit, což mi nevadilo, ani večer mi nevadil. Vadil mi ten dým, který byl cítit všude ve vzduchu a který napadal moje plíce. Měla bych to vzít cestou více na jih, abych se případně vyhla nějakému tomu většímu dýmu. Projdu tímhle lesem, pak vyrazím směrem k řece Mahtae a od jezera na sever.

//Zlatavý les

Prosím si 1 hvězdu do síly.

Přidáno.

//Vrbový lesík

Představa toho, že vlk odešel mne trochu rozladila. Jak jsem se soukala kmenem na mýtinu, přestal mi po čenichu běhat rozveselený výraz a vystřídalo ho mírné zklamání. Obava, že mi nikdo nepochválí nádherný nový kožich, mne trochu rozladila a znejistila. Proplazila jsem se otvorem na mýtinku, abych se mohla přesvědčit zda moje naděje byly plané nebo ne.
Měla jsem štěstí. Vlk neodešel. Na čenichu se mi objevil zase hravý úsměv, který na chvilku zmizel díky obavě ze zkalmání. Narovnala jsem se a udělala pár kroků směrem k němu. Nebyla jsem si jistá, jestli spí nebo ne. "Jeden si tě pozve domů a pak už se tě nikdy nezbaví co?" prohodila jsem sladkým hláskem a zamrskala dlouhým ocasem ladně ze strany na stranu. Nehodlala jsem v něm vzbuzovat nějaké nepříjemné pocity, ale musela jsem si do něj rýpnout. Chtěla jsem tím obnovit notu, na které jsme náš rozhovor začali. "Co říkáš na můj nový kožich?" řekla jsem s mírným zachichotáním a pak jsem se začala pomalu otáčet, jako selátko na podstavci, které si neuvědomuje, že bude za chvilku sežráno. Tvářila jsem se velice nainvě, ale při tom jsem pohazovala ocasem tak, aby si mě mohl hezky prohlédnout ze všech stran, než jsem se k němu otočila zpátky čelem.
Ležel na zemi a nic neříkal. Chrápal. Typicky chlapské. Zhnuseně jsem se zamračila, ale neřekla jsem už ani slovo. Doufám, že vypadne než se vrátím, jinak jeho prdel pozná středověk.... Zavrčela jsem tiše a nabroušeně a rozhodla se odejít než ho ve spánku zahluším.

//Vrobový lesík

//Zlatavý les

Prošla jsem jedním lesem a pak rovnou druhým. Začínala jsem se tu celkem vyznávat, což se mi velice líbilo. Nebyla jsem ten typ, co by se někde usadil na trvalo. Neuznávala jsem moc smečky, i když jsem se jejich stylu života ani moc nebránila. Na druhou stranu jsem si, ale uvědomovala, že můj pohled na svět a jeho fungování se mnohým nebude líbit. A já se nehodlala kvůli druhým měnit.
Na tváři se mi rozlil hravý úsměv, když jsem došla až k naleznému vchodu na podivnou mýtinku, kterou jsem si zvolila jako svoje nové "doma". Nebyl to sice úplně úkryt, ale bylo to lepší než nic. Až když jsem se přikrčila a začala se soukat skrz kmen dovnitř, uvědomila jsem si, že by vlk už nemusel být na místě.

//Žertva

//Ohnivé jezero

Změna vzhledu si zasloužila nějakou oslavu. Sice jsem tenhle vzhled získala od nepřítele, ale to mne momentálně netrápilo. Chtěla jsem jenom sylšet, jak moc mi to sluší a jak nádherně vypadám. To bylo všechno, co jsem momentálně chtěla slyšet. Možná ještě neodešel, tak bych možná mohla... Nakrčila jsem opět šibalsky čenich a pak se rozrázovala lesem k vrbovému úkrytu, který jsem našla. V duchu jsem si nepřipouštěla možnost hořkého zklamání a také toho, že vlk třeba odešel. Tahle myšlenka se zatím držela ve vzdálenosti od mého vědomí a já si tak mohla nepokrytě užívat představu toho, co jsem měla v plánu udělat. Všechny změny si zasloužily oslavu a já se rozhodně nebránila tomuhle typu oslavování. Zvolnila jsem krok a začala se protloukat mezi stormy do menšího lesíka.

//Vrbový lesík

//Kopretinová louka

Byla tu zima. Pociťovala jsem to i já se svým huňatým horským kožichem a to už bylo co říct. Rozhodně bych nechtěla být někým z jihu, kdo teď musel opravdu trpět. Jen ať si to užijou. Taky mi nikdo nepřijde na pomoc, aby mne ochladil v letním parnu. Nakrčila jsem čenich a přešla do klusu a pak do pomalé chůze. Došla jsem až k vodní hladině, která jako zrcadlo odrážela pošmourné nebe.
Pohlédla jsem do zrcadla a natáhla se tak, abych se mohla co nejlépe prohlédnout.
Byla jsem nádherná. Můj kožich byl prokvetlý spoustou modrých hloupků, které se dokonale snoubily s mou černohnědou srstí. Vypadala jsem jako z nějakého jiného světa. Musela jsem tlapkou přejet nad vodní hladinou a pak jsem do ní šťouchla, abych uvěřila tomu, že jsem to opravdu já. Můj obraz na vodě se zavlněl, ale jak se hladina ustálila, byl pořád tam. Stejně zajímavý, stejně magický. Usmála jsem se sama na sebe, protože jsem cítila podivné uspokojení. Vypadala jsem přesně tak mocně a magicky, jak jsem se v duchu cítila. Radostně jsem se vzdálila od vodní hladiny a vydala se tentorkát pomalým tempem směrem k novému domovu. Tohle chtělo oslavit.

//Zlatavý les

//Tanebrae

Při běhu přes louku mne do nosu udeřil onen zápach. Nelíbilo se mi to. Popravdě mě to spíš odpuzovalo než cokoliv jiného. Ze začátku mne lákala představa zjistit, odkud se ten zápach bere, ale čím dál tím víc mne tahle nálada opouštěla. Byla jsem odhodlaná to někdy zjistit, ale aktivně jsem pro to nic dělat nehodlala. V návalu adrenalinu mne udeřila spásná myšlenka, že by mi informace o mém vzhledu mohlo napovědět blízké jezero. Určitě tam voda bude klidnější a nebude tak rozbouřená, jako tomu bylo u řeky. Přidala jsem znvovu do kroku a ani jsem si neuvědomovala, že se mi běží opravdu lehce. Lehounce jako vítr jsem se přehnala přes louku a zamířila přímo k jezeru, které se už z dálky lesklo. Ovál mne chladný vítr, který od vody přicházel a já se plná nadějí rozeběhla přímo k vodní mase.

//Ohnivé jezero

//vršky

Doufala jsem, že svůj vzhled budu moct prozkoumat u řeky. Jenomže když jsem k ní došla a zahleděla se do jejích vod, uvědomila jsem si, že je to naprostá hloupost. Voda se proháněla po kamenech a nehodlala se ani na chvilku zastavit. Naštvaně jsem zabručela a rozhodla se překonat vodní tok na stejném místě jako před tím. Tentokrát jsem se musela více přemáhat, abych byla klidná a obezřetná. Do vody se mi zahučet nechtělo, ale moje srdce bylo adrenalinem a touhou všechno vyřešit. Musela jsem svou mentální energii obrátit k tomu, abych kladla tlapku před tlapku a netřásla se u toho jako poslední lísteček na stromu během končícího podzimu. Dosáhnout druhého břehu mi trvalo poměrně dlouho, ale jen co se moje tlapky dotlky pevné země vyrazila jsem rychlým během dál.

//Kopretinová louka

//Vrchol

Byla jsem z toho celá zmatená. Život mluvil celkem chytře a nezdál se takovým pitomečkem, jak ho Smrt barvila. Na druhou stranu asi ani nepobral moc inteligence, když se rozhodl mi darovat nějaké vlastní ukázky moci. Možná měla pravdu a opravdu je tak pitomý, že každému jenom dává... Ale... Neměl trochu pravdu? Byla jsem nahlodaná a jenom ta představa mne rozrušovala. Mě se přeci jen tak někdo nemohl dostad pod kůži, ale Životovi se to evidentně podařilo. Nelíbil ose mi to. Tenhle pocit rozpolcenosti.
První na seznamu ovšem bylo vyřešit a zjistit, co to se mnou vlastně udělal. Podle modrých drápů jsem očekávala, že mi něco způsobil. Dokud jsem neměla vyřešeno, co mi provedl, nehodlala jsem se pouštět do dalších myšlenkových pochodů o ničem jiném. Pěkně popořadě. Moje cesta se ubírala zpátky stejným směrem jakým jsem přišla. Hledání Pippy jsem odsunula někam do pozadí. Tohle bylo přednější.

//Tanebrae