Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 8
Proplétala jsem se energicky mezi stromy a hledala stopu, která tady ovšem nebyla. Všechna zvířata jako by se ukryla, jako by věděla, proč jsem tady a proč se proplétám lesem. Netušila jsem, jak to mohla vytušit, ale něco mi říkala, že vědí. Příroda je upozornila na něco nepřírodního, nepřirozeného a tím něčím jsem byla já.
Náhle jsem slyšela. Byl to dusot, jak se mne někdo snažil dohnat. Obrátila jsem se na místě, připravena se prát. Mlsně jsem se olízla, když jsem uviděla, že se ke mně blíží parohy, jejihž majitele zakrýval prozatím porost. Když ovšem doběhl blíže ke mně z hrůzou jsem zjistila, že se jedná o vlka, který má na hlavě paroží jako jelen. Nehnula jsem sebou ani o píď, i když mi to přišlo zvláštně nechutné. A já přitom měla nechutnosti ráda. Měla jsem ráda vše zajímavé, jizvy, ztracená oka, rozpáraná břicha. Smrt. Ale tohle bylo něco jiného, tohle přímo bujelo animálním životem, který se mi příčil. Mírně jsem se rozkročila. "Co se děje?" zeptala jsem lehkým a vstřícným tónem hlasu. Až směšně dlouhý ocas se mi zavlnil kolem těla a roznesl tak do mého okolí mou vlastní vůni, která každému voněla podle jeho preferencí. Vlk vypadal jako někdo starší než já a to celkem o dost. Jeho smůla, já byla na starší, ale zase né tak moc starší. Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala na jeho odpověď. Zajímalo mne, proč mne pronásleduje a co chce, ale udržovala jsem si odstup, kdyby to bylo něco nekalého. V těhlech končinách jeden na druhého křičí jen ze tří důvodů. Znají se, chce tě zabít nebo si užít. A já tohohle vlka neznám...

//Žertva
loterie 7

Vylezla jsem z úkrytu a pomalu si narovnala páteř. Plazit se tady uhnilým kmenem nebylo zrovna něco, co bych dělala každý den a ráda. Navíc jako dáma jsem se musela i trochu oklepat a očistit od dřevěných štěpků, které mi ulpěly na kožichu. Co neodpadlo po oklepání jsem ze sebe stáhla čenichem. Tak a teď jen najít něco, co bych mohla obětovat. Nakrčila jsem čenich a nasála do něj všechny pachy okolí. Necítila jsem ovšem nic, co by se jen blížilo krvy nebo pachu jakéhokoli zvířete. Všude bylo ticho a klid. Neslyšela jsem ani ptáky v korunách, ani veverky... Země byla prázdná a tichá. Pomalým krokem jsem se proplétala mezi stromy. Nemohla jsem přece zradit Liu. Pokud nenajdu nějakou vhodnou obětinu bude celý obřad o ničem a to jsem dopustit nechtěla. Zasvěcování muselo probíhat podle pravidel, která jsem nastavila. Nebo spíše, která nastavila samotná Smrt, když mi dala znamení, že to dělám dobře. Bylo nutné několik drahých kamenů, které jsem měla. Ale zároveň bylo nutné i několik dalších drobností, jako právě hledaná oběť.
Pomalu jsem se otáčela kolem. Sníh pod mýma tlapkama ani nepraskal. Byl tuhý a chladný. Mým polštářkům to ale nevadilo, byla jsem zvyklá na horší zimu. Vlčkovské období v Ragarském pohoří mne naučilo, co je to zima. Tady na jihu si na zimu jenom všechno hrálo, ale pravá zima to nebyla. Ticho a klid mohli znamenat jenom jediné, že se zima na severu otočila do mnohem brutálnější podoby než tady. Mírně jsem se ušklíbla. Přála jsem to všem, co na severu zůstávali.

//loterie 6
Vrbový lesík

Protáhla jsem se úzkým otvorem směrem dovnitř. Bylo tu celkem dost sněhu, ale díky větvím a kmenům stromů sem nefoukal vítr. Rozhlédla jsem se kolem, ale ten vlk byl pryč. Má štěstí hajzl, jinak bych ho asi vykuchala nebo rovnou obětovala. Kamenný stůl zapadal sněhem, takže jsem se k němu rovnou vydala, než se Lia doplazila ven. Začala jsem ho tlapkami a ocasem očišťovat od napadaného sněhu, takže vynikly ornamenty, které jsem na něj nakreslila vlastní krví. Už nebyly zářivě rudé, ale spíš tmavě hnědé až černé. Nádhera. "Tohle jsem našla náhodou, potřebovala jsem se někam zašít s jedním individuem... No nic z toho nebylo, ale aspoň jsem našla tuhle hezkou schovku," prohodila jsem celkem odlehčeným tónem a poschazovala poslední sníh z obřadního stolu, který byl připraven pro jakýkoli typ rytuálu si zrovna vymyslím.
Obrátila jsem se čelem k Lie. "Tak co, chceš podstoupit rituál a přidat se ke mně a Smrti, nebo sis to rozmyslela?" zeptala jsem se Lii. Nehodlala jsem plýtvat svým talentem na někoho, kdo by si třeba mohl všechno v prostředku rituálu rozmyslet. Chtěla jsem, aby mi prostě dala souhlas. Taky jsem byla připravená jí všechno vysvětlit předem, pokud by to chtěla vědět. Škoda, že nemáme žádnýho ptáka nebo rybu... Celkem by se šikla cizí krev než vlastní. Vypadalo to ovšem, že všechno zvířectvo zmizelo někam pryč, protože ani na nebi nebylo vidět opeřenců, které bychom mohli využít. Navíc ve vrbách se občas něco malinkého schovávalo, ale teď bylo všude jenom ticho. Zvláštní. Zima byla asi připravena si nás pěkně všechny vychutnat.
"Chtělo by to sehnat někoho na obětování... Nemám úplně v plánu prolévat vlastní krev," zabrblala jsem. "Kouknu po něčem venku, ale hned se vrátím," dodala jsem s úsměvem a zase se začala plazit ven. Bylo potřeba najít nějakou vhodnou obětinu, aby Lia mohla být přijata se všemi náležitostmi.

//Vrbový lesík

//loterie 5

Kráčela jsem celkem odhodlaně v před. Hned co jsem se prodrala mezi první stromky lesa, oddechla jsem si. Vrbový háj nabízel poměrně příjemné útočiště, ale nebylo to úplně tak něco, co bych chtěla. Potřebovala jsem pro nás větší ukrytí před větrem, který řádil a trhal jednomu od tlamy slova i dech. Nehodlala jsem se tu tedy zahazovat moc dlouho, hledala jsem nejkratší cestu směrem k mému vlastnímu úkrytu. Nehodlala jsem se tady více zahazovat. "Je to ještě kousek, támhle u té skály," řekla jsem Lie. Tempo, kterým jsem šla, nebylo nijak závratné. I mne s mým hustým kožichem byla celkem zima a do toho všeho se ve sněhu nedalo pořádně běžet. V lese byla sněhová pokrývka pravda menší, ale rozhodně to neznamenalo, že by si jeden nějak odpočinul od zebení tlapek nebo od vysokých kroků.
Uviděla jsem podivně povalenou kládu, která jako by nepatřila do tohohle lesa. Její vykotlanost na mne mrkala, jako příjemné pomrkávání domova. "Jsme tu," řekl jsem Lie. "Vchod je celkem úzký, ale aspoň neotravují nezvaní hosté," dodala jsem a pak se začala plazit skrz kmen spadlého stromu směrem dovnitř svého úkrytu. Mohlo to na neznalého působit dost podivně, vlčice co se cpe do kmene stromu. Jenomže ti co věděli svoje, mohli v mém malém úkrytu najít hotový ráj. Klid a příměřené teplo. Určitě bude zase pindat jako vždycky, že jí něco vadí. Ale já se tím nenechám rozhodit. Byla jsem hrdá, že jsem tohle místo našla. Nebyl to sice úkryt, ale bylo to místo, kde jsme mohli uctívat naši paní a přijímat nové členy našeho kultu. Doufala jsem, že Lia místo přijme.

//Žertva

//loterie 4

Mírně jsem se ušklíbla nad peprnou řečí Lii. Nehodlala jsem s ní ovšem polemizovat. I podle mého vlastního názoru na ni a podle toho času, který jsem s ní strávila, mi bylo jasné, že mám před sebou nefalšovanou mrchu, která se neštítí nikoho a ničeho, pokud si jde za svým. Já jí rozhodně nehodlala stát v cestě. Byla jsem odhodlana ji nechat být, dokud ona nechávala mne.
Vít nepolevoval spíše sílil a vypadalo to, že to opravdu nebude chvilka, jak se správně Lia domnívala. Obávala jsem se, že pokud tady budeme ještě chvilku takhle postávat mezi stromy, tak nás to brzo odnese. Nehodlala jsem proto riskovat další drahocené minuty tím, že bych nějak zpochybnila její rozhodnutí nejít hledat sourozence. Jestli mají rozum, tak zůstali v lese vlastní smečky a teď se hezky hřejou v tom jejich úkrytu nebo v nějaké jiné díře. Nakrčila jsem párkrát čenich a pak se vydala opět na cestu směrem ke svému vlastnímu útočišti. "Dobře!" křikla jsem na Liu a nejrychlejším možným krokem, který počasí dovolovalo, jsem se přesouvala směrem k vrbovému lesíku. Trochu jsem doufala, že tam nebude někdo nasáčkovaný, ale ten kdo by našel vchod by musel být přímo geniální. Sice tam nebyl strop, ale bylo tam dost závětrno, aby na nás nefoukalo a abychom se mohli i trochu ohřát. Lie jsem víc neřekla, protože popravdě nebylo co a ani jsem sama netušila, zda by mne vůbec slyšela přes vítr. Věděla jsem jenom, že sebou musíme obě hodit, pokud se nechceme stát rampouchem v téhle sněhové bouři. Cesta to byla velice nepříjemná. Závěje, sníh a vítr. Pomalý postup. Ale vytrvávaly jsme a já už viděla další lesík, ten ke kterému jsme mířily.

//Vrbový lesík přes magický palouk

//loterie 3
//mahtae jih přes náhorní plošinu

Cesta přes pláň začala dobře. Sice byla celkem zima a pofukovalo, ale nic hrozného. Pokývala jsem hlavou, když moje společnice využila magie ohně, aby nás ohřála. "Díky, ale neměla by ses takhle vysilovat," prohodila jsem. Bylo mi jasné, že zima rozhodně ještě nekončí. S příchodem prvních ranních paprsků se to ovšem změnilo. Začal padat sníh a vítr nabral na rychlosti. Vločky se valily ze všech stran a já měla problémy s tím, abych udržela směr. Musela jsem jít celkem přikrčená, abych vůbec něco viděla.
Musela jsem si dávat velkej pozor, když jsem šla do lesa. Posledních pár metrů jsem šla v podstatě na slepo, protože sníh mi zaslepil vidění. Bylo až s podivem, že jsem nenarazila do nějakého stromu, když jsem se konečně vmotala do lesíku, který jsem zahlédla v té bílé tmě. "V pohodě?!" křikla jsem na Liu přes burácení větru, který byl tak silný, že mi trhal slova od tlamy. "Kousek odtud mám v jednom lese úkryt, můžeme se tam na chvilku schovat než tohle všechno přejde a jít hledat tvoje sourozence pak, nebo se můžeme vydat prohledávat jih rovnou, ale to by nemuselo dobře skončit. Hádám, že tahle bouře jen tak neskončí," řekla jsem, zatím co jsem si klestila cestu směrem víc do lesa, abych se trochu ochránila před větrem a sněhem. Nechala jsem na Lie ať rozhodne, kam půjdeme dál. Pokud by vybrala jít do vrbového lesíka a mého úkrytu, mohla bych ji rovnou zasvětit do našeho kultu. Kdyby vybrala jít hledat sourozence, mohla bych to udělat i pak, ale to kdo ví kdy by bylo, když ani nevíme kde její sourozenci přesně bydlí.

//loterie 2
//Sněžné hory přes dlouhou řeku

Kráčely jsme poměrně strmým terénem kolem řeky a Lia se rozkecala. Bolelo mě od modřin celé tělo, ale nestěžovala jsem si. "Ne," odvětila jsem jí a mírně nakrčila nos. Její vulgární vyjadřování mi vadilo. Každý přece věděl, že správné vlčice nedělají žádné nechutné zvuky ať už svým popředím nebo pozadím. A já byla vlčí dáma, takže jsem tyhle věci ani nebyla schopna vyslovit. Mohla bych jí říct, co se stalo, ale stejně by mi nevěřila, takže jsem se rozhodla neříkat nic. Kdybych řekla, že jsem uklouzla nebo tak něco, ještě by se mi ta zmije vysmála. Nemohla jsem jí to mít za zlé, sama bych se někomu vysmála za to, že uklouzl v horách. Modřiny ovšem pekelně bolely ať jsem řekla nebo neřekla své společnici o jejich původu.
Lia mezi tím pobíhala kolem jako splašená kobyla a sršely z ní jiskry. "Takže ti vlčíšek dal magii elektřiny? Zajímavý chlapík," odvětila jsem s úsměvem. Byla jsem ráda, že Lia sílí. Museli jsem sílit jako skupina, pokud jsme chtěli Smrti sloužit. "Jsem ráda, že ti to s magií tak jde, kdybys chtěla pomoct stačí říct," dodala jsem se stále stejně širokým a upřímným úsměvem, opravdu jsem byla vnitřně nadšená, že se vlčici s magiemi daří.
Její další slova byla celkem zajímavá. "Momentálně nás vedu někam, kde se budeme snad moct zahřát, protože se mi popravdě moc nechce pobíhat kolem. Tvoji sourozenci bydlí v jednom lese na jihu, takže navrhuji prostě projít jih a všechny lesy tam," řekla jsem jí, kam právě kráčíme. Vítr byl horší a horší. Zima rozhodně ještě nesložila karty na stůl a já nehodlala být jednou z jejích obětí.

//Zrádcův remízek přes náhorní plošinu

//loterie 1
Zubatá hora

Trochu jsem pochybovala o tom, že by Lia něco od Vlčíška dostala. Na druhou stranu tady se děla spousta různých věcí, tak proč ne i tohle? Vlčíšek je mocný, ale že by plnil přání fakt každému? Nebo jenom doufá, že by mohl Liu přetáhnout na svou stranu, jako to na mne zkoušel život? Pokývala jsem tedy na svou společnici hlavou a pomalým krokem se vydala směrem sestupu dolů. Nevěděla jsem popravdě, kam bych nás měla vést, ale chtěla jsem nás dostat z téhle hory. S noční oblohou začalo silně foukat a přituhovat. Něco mi říkalo, že tohle nebude dobré počasí na flákání se v horách. Už od malička jsem uměla rozpoznat různé druhy foukání větru. Tohle se asi naučilo každé vlče, které se narodilo v horské oblasti. Uměli jsme poznat, který vítr přinese zimu a chlad, který naopak přinese teplo a ze kterého nic nebude. Vlčata narozená na jihu uměla určitě také rozpoznat některé zajímavosti ohledně počasí. Hádala jsem, že se jejich znalosti budou spíše točit kolem řek nebo té slané vody, kterou jsem poznala a jejíž jméno jsem zapoměla. Nebo mi ho možná ani nikdo neřekl? Kráčela jsem poměrně houpavým krokem dolů s Liou za sebou, abych jí mohla dělat pěšinku, po které se může vydat. I když se moje společnice tvářila silně, bylo mi jasné, že zima jí nemůže být extra příjemná, když pocházela z jihu. Její kožich byl uzpůsobený na teplé počasí a ne na zimu a chlad. V letních měsících jí budu závidět. Já se v tom svém kožichu určitě pomalu uvařím, ale ona, Pippa a Alfredo budou naprosto v pohodě.

//Mahtae jih přes Dlouhou řeku

"Ti řeknu, až se vrátíš... nebo spíš jestli se vrátíš," prohodila jsem uštěpačně a pak se mírně zachichotala. Pohledem jsem pronásledovala Liu, která se začala sunout zasněženou stezkou směrem nahoru. Nechtěla bych se takhle plazit do nějakýho stupidního kopce, fakt nechtěla. Nakrčila jsem čenich a obrátila se pohledem směrem dolů z hory.
Náhle se nademnou zakabonilo nebe. Dementní mraky. Podívala jsem se nahoru a to byla chyba. Přímo do čenichu mne udeřila obrovská sněhová koule a po ní další a další a další. Vodopád sněhových koulí, které byly ledové jako kusy ker, mi dopadaly na hlavu, tělo a tlapky. Schoulila jsem se automaticky k zemi a snažila se ochránit tlapkami, jenomže to moc nepomáhalo. Vypadalo to, že vodopád koulí nikdy neskončí. Cítila jsem každý úder, jak se mi po těle začaly rozlívat modřiny, které se pomalu spojovaly do podivných útvarů. Bolelo to jako pes.
A náhle...
Konec. Ticho. Mrak zmizel a koule se rozprskly do sněhových hrudek, jako by nikdy kolem mě nebyly. Pomalu jsem se začala zvedat. Olízla jsem si čenich, ze kterého mi tekla krev. Bolel mne každý pohyb. Co to sakra bylo? Poplašeně jsem se rozhlédla, ale nevypadalo to, že by někde byl nějaký další mrak, který mne chtěl potrestat... ale za co? Věděla jsem za co, ale nechtěla jsem si to připouštět. Zvedla jsem se do stoje a cítila jsem každý sval. Modřiny se hezky roztékaly, ale naštěstí pod kožichem nejsou vidět. I tak mi bylo jasné, že Lia bude rýpat. Musela jsem se nějak dát dohromady.

Když jsem uslyšela jak křupe sníh, bylo mi jasné, že se Lia vrací. Zvedla jsem k ní oči a i jí muselo být jasné, že něco nesedí. Smála se, že sežrala Vlčíška. "Ti tak žeru," řekla jsem a pomalým krokem jsem se začala sunout dolů z hory. Z hrdla se mi vydralo podivné syknutí, jak mne bolel každý krok.

//Sněžné hory

//Ragar přes Sněžné

Dolů to bylo vždycky pohodlnější než nahoru. Škrábala jsem se na Zubatou, protože mi bylo jasné, že pokud někde Vlčíšek bude, pak tady. "Dělala bych něco mnohem horšího než bych tě zabila. Zabít někoho je vysvobození," odvětila jsem jí. Měla jsem celkem zvrácenou představu o tom, co může jeden druhému udělat. Měla jsem ráda zničené a zajímavé vlky. Měla jsem ráda jizvy a utrpení. Dělalo nás to tím, kým jsme byli. Kráčela jsem klidně. Lie bych neublížila a i kdyby se ona pokusila ublížit mě, řekněme že jsem věděla, že se o sebe dokážu postarat. Byla jsem ve všem lepší než ona. Silnější, rychlejší, magicky nadanější. Otočila jsem se na ni, abych viděla jak je zadýchaná. Ten výstup byl jasným důkazem, že je na tom prostě hůř. Já se taky zadýchala, ale ne tolik jako moje společnice. Nemyslela jsem to ovšem v žádném špatném smyslu. Byla bych ráda, kdyby se mi Lia vyrovnala. Přála bych jí to, protože společně jsme silní jen tak jako náš nejslabší článek. Na druhou stranu jsem měla jistotu, že mi od vlčice nic nehrozí a že jenom na prázdno tlachá.
"Už jsem skoro tam," řekla jsem a zastavila se uprostřed zasněžené pěšinky, která vedla k vrcholu. "Nahoru s tebou nepůjdu, nemám proč bych tam chodila. Vlčíšek mi k ničemu není, nic od něj nechci," řekla jsem suše a sedla si do sněhu. Ještě že jsem měla tak silný kožich a nebyla mi zima. Pobídla jsem Liu pohledem a rozhodla se vyčkávat, než se zase vrátí zpátky. Bude se trmácet nahoru a třeba jí cestou přejde i to její ustavičný stěžování si. Jak to s ní Pippa mohla vydržet?

//ZG přes Ageron

"Nechci ti nic říkat, ale neměla by sis se mnou zahrávat. A to ani v rámci vtipu," řekla jsem Lie. Nevadilo mi, že byla ošklivá k ostatním, že remcala nebo že chtěla zabíjet. Vadilo mi, že mi nepokrytě vyhrožuje a přitom bych ji mohla na místě zabít. Kráčela jsem celkem klidným tempem. Studený vítr vál a na horách byl všude sníh. Tohle byl můj domov. Znala jsem tu každou cestičku a pěšinu. Když už tu nebyla smečka, zdálo se to tu až vtipně prázdné. Zůstala jsem stát a čekala, až mne Lia dojde. Bylo mi jasné, že ona není na zimu zvyklá a místní terén jí nebude příjemný.
Na chvilku jsem se zastavila a užívala si příjemného dne. Slunce svítilo a příjemně se opíralo do mého tmavého kožichu. Nebylo ovšem tak silné, aby roztavilo sníh, který pokrýval v hladké vrstvě celé Ragarské pohoří. Na nebi nebylo vidět ani mráček. Slunce vstávalo silné, ale mírně krvavé. Jeden by mohl říct, že byla v noci prolita krev nebo že se Život hněvá. Ale na koho a proč? Pohlížela jsem s úsměvem na červánky. Měla jsem zdejší výhled ráda. V ranním světle se leskla jezera a řeky. Modrá, bílá a šedá byly barvami, které dominovaly krajině. Milovala jsem zimu a tohle byl příjemný zimní den. "Sklouzneme se dál, je to rychlejší," řekla jsem Lie a bylo mi jasné, že začne remcat, ale tohle byla nejrychlejší cesta do Sněžných hor.Lehla jsem si na břicho čelem k vrcholům Ragarských hor a pak jsem se otočila na záda. Teď jsem viděla kam jedu. Byl naprosto dokonalý den na tohle zimní zklouznutí. "Uvidíme se dole," zahučela jsem se smíchem v hlase na Liu a pomalu se odstrčila. Na ledovém sněhu, který mírně roztál a pak zase zamrzl to nádherně klouzalo a já se smíchem proletěla až do údolí ve Sněžných horách, přímo pod Zubatou.

//Zubatá hora přes sněžné hory

Blbeček zmizel. Chudák Awnay žít s takovým pitomcem. Ale asi to tak má každá vlčice, že její bráchové jsou prostě naprostí blbečci, kteří si zasloužili zaškrtit hned po narození... Obrátila jsem na jeho slova jen oči v sloup a sledovala s úšklebkem, jak skáče pryč. Pohled a celou pozornost jsem vrátila k Lie, která mě před tím trochu nakrkla tím, že prohlásila, že smrdím. To je divný, Smrt říkala, že mám každýmu vonět. Možná se to ještě plně nespustilo... Trochu jsem si odfrkla, ale dál jsem to neřešila. Měla jsem v plánu zeptat se někoho, komu se dalo věřit. A pokud mi Lia lhala, měla jsem v plánu jí to vrátit vší svou magií, kterou jsem ovládala i neovládala. Přátelsky jsem se na vlčici usmála. "Hádám, že máš magii příkazu," ušklíbla jsem se. Znala jsem tu magii. Někdo mi o ní vyprávěl, že je nebezpečná, ale pro obě strany. Už jsem si nepamatovala, kdo to říkal, ale věděla jsem, že mi to zůstalo zarytu v mozku, takže na tom asi něco bylo.
Její řeč ce ovšem obrátila na Vlčíška. Znuděně jsem si povzdechla. "No tak jo... Ale je to prostě jenom taková povídačka pro malý vlčata, že žije někde ve Sněžných horách," prohodila jsem celkem sklesle, protože se mi vážně nechtělo táhnout v zimě do hor. Nevadila mi zima, ale samo o sobě to bylo nebezpečné i za lepších podmínek, než byly tyhle. Naštěstí už nesněžilo, ale setmělo se. "Dovedu tě tam, ale ne že tam budeš něco vyvádět, nerada bych dostala přes tlamu od nějaké magické bytosti," dodala jsem a přejela Liu pohledem. "Nemusíš hned být útočná a naježená jak ježek na každou živou bytost v okolí," řekla jsem ještě, protože mi přišlo, že Lia se neuměla absolutně ovládat. Byla horkokrevná a moc unáhlená. S takovou tu dlouho nepřežije, pokud bude otravovat nesprvávné vlky nebo magické entity. A Vlčíšek byl rozhodně entita, která jí to mohla vrátit i s úrokama, pokud se bude chovat špatně. Vyrazila jsem skrz sníh směrem k horám.

//Ragarské pohoří přes Ageronský les

Liam pomlouvala mého bratra. Nevadilo mi to. Taky jsem si ráda rýpla. "Umí jenom otravovat a vymýšlet si. Pokud vím kmotře nikdy nepřišel na oči... asi se bál," odvětila jsem společnici. "Já toho umím spoustu, pokud myslíš magie. Ovládám mistrovsky elektřinu, umím zpívat tak, že ostatní dělají, co chci. Podle kmotry umím vytvářet i halucinace a ovládat vítr, ale to jsem ještě nezkoušela. Nebylo na kom... a jinak prý umím ještě něco s emocemi a málem bych zapomněla na iluze, " vyjmenoval jsem svůj seznam magií. Byla jsem na něj velice hrdá, což muselo být z mého hlasu poznat. 'Mimochodem, jak ti voním? Kmotra o tom něco říkala, ale já to nepochopila, " zeptala jsem se. (//Rowka má magii, že voní každému příjemně, případně je popis u Smrti).
Vlk, bratr Awnay, byl na přes tlamu." U Smrti, ty taky nezavřeš kušnu, co? Vlčíšek bydlí v horách na nejvyšším vrcholku. Dává dary, ale ne každému a taky se neukazuje každému. Mě jako malé dál dar poznání vlastní magie, dřív než to zažijí ostatní vlci. Ale neměl bys ho otravovat, takové nevychované tupce nesnáší," odvětila jsem mu na část otázek a pak mě napadlo ukázat Lie svou magii. "Doporučuji sledovat," "Tak skákej, dokud můžeš, tak jenom skákej dál, skákej co nejdále odsud, skákej dokud můžeš ještě stát," zazpívala jsem sladkým hlasem na vlka a nechala svou magii působit. Tohle by nás mělo toho blbce zbavit.

Kráčela jsem před Liou a pak jsem ucítila známý pach. Awnay? Obrátila jsem se ke své společnici. "Hele cítím ve vzduchu jednu známou, pokud by ti nevadilo, že se chvilku zdržíme," řekla jsem k vlčici a mírně změnila směr, abych došla k Awnay. Šla jsem rovnou za čenichem, ale už z dálky jsem viděla, že to není ona. Byl to vlk a navíc ani ne moc hezký. Ona byla hezčí. Voněl ale podobně jako ona, takže to musel být nějaký její sourozenec, říkala že jich pár má. "Zdravím, jmenuju se Rowena. Neznáš náhodou Awnay?" zeptala jsem se zdvořile vlka a mírně se zaškaredila. Vlk vypadal, jako by ho něco kouslo nebo byl nějak zraněný, ale krev jsem necítila. "Proč sedíš ve sněhu, jako Vlčíšek? Nebo ti snad Smrt počechrala srst?" dodala jsem posměšně a kousavost v mém hlase byla silně slyšet. Měla jsem vždycky srandu z těch, co se z mojí kmotřičky posadily na zadek. Většina z nich moc nevydržela ani normálně. Já z ní neměla strach, ale měla jsem k ní respekt. Mohla mne zašlápnout jako červa a tak to prostě bylo. Pohlédla jsem na Liu.

//Jedlový pás

Vlčice patřila opravdu k těm, co nemají filtr. Kysele jsem se zatvářila, ale jelikož jsem kráčela před ní neměla, jak zaznamenat mou reakci na její poznámku. Její další poznámky, že si se sestrou nejsou podobné nebo to, že se nebojí, nic z toho mne nezajímalo. Byly to takové obyčejné pindy, staré mindy, které jen odpovídali a reagovali na stejně podřadné dotazy nebo řečnické obraty. Nekomentovala jsem to, nebylo proč.
Její další poznámka mne ovšem mírně zarazila. Nezastavila jsem se, šla jsem dál. Sníh padal a byl nepříjemně vlezlý. Sníh a tráva mi křupaly pod tlapkama. Nebylo to nic příjemného. "Smrt mu určitě něco málo dá, ale rozhodně nic velkého. Maximálně v něm probudí predispozice por nějakou další magii nebo mu pomůže s jeho vrozenou. Nemyslím si, že by měl zrovna Sirius nadání pro víc jak dvě magie," konstatovala jsem s klidem. Bratr možná zvládne ovládat nějakou svou magii a možná zvládne ovládat i něco navíc, ale rozhodně to nebude nic velkolepého jako u mně. Podle jejích slov jsem ovládala hned několik magií a to nejen těch, co mají všichni.