Gallirea - Příspěvky uživatele

//loterie 4

Mírně jsem se ušklíbla nad peprnou řečí Lii. Nehodlala jsem s ní ovšem polemizovat. I podle mého vlastního názoru na ni a podle toho času, který jsem s ní strávila, mi bylo jasné, že mám před sebou nefalšovanou mrchu, která se neštítí nikoho a ničeho, pokud si jde za svým. Já jí rozhodně nehodlala stát v cestě. Byla jsem odhodlana ji nechat být, dokud ona nechávala mne.
Vít nepolevoval spíše sílil a vypadalo to, že to opravdu nebude chvilka, jak se správně Lia domnívala. Obávala jsem se, že pokud tady budeme ještě chvilku takhle postávat mezi stromy, tak nás to brzo odnese. Nehodlala jsem proto riskovat další drahocené minuty tím, že bych nějak zpochybnila její rozhodnutí nejít hledat sourozence. Jestli mají rozum, tak zůstali v lese vlastní smečky a teď se hezky hřejou v tom jejich úkrytu nebo v nějaké jiné díře. Nakrčila jsem párkrát čenich a pak se vydala opět na cestu směrem ke svému vlastnímu útočišti. "Dobře!" křikla jsem na Liu a nejrychlejším možným krokem, který počasí dovolovalo, jsem se přesouvala směrem k vrbovému lesíku. Trochu jsem doufala, že tam nebude někdo nasáčkovaný, ale ten kdo by našel vchod by musel být přímo geniální. Sice tam nebyl strop, ale bylo tam dost závětrno, aby na nás nefoukalo a abychom se mohli i trochu ohřát. Lie jsem víc neřekla, protože popravdě nebylo co a ani jsem sama netušila, zda by mne vůbec slyšela přes vítr. Věděla jsem jenom, že sebou musíme obě hodit, pokud se nechceme stát rampouchem v téhle sněhové bouři. Cesta to byla velice nepříjemná. Závěje, sníh a vítr. Pomalý postup. Ale vytrvávaly jsme a já už viděla další lesík, ten ke kterému jsme mířily.

//Vrbový lesík přes magický palouk

//loterie 3
//mahtae jih přes náhorní plošinu

Cesta přes pláň začala dobře. Sice byla celkem zima a pofukovalo, ale nic hrozného. Pokývala jsem hlavou, když moje společnice využila magie ohně, aby nás ohřála. "Díky, ale neměla by ses takhle vysilovat," prohodila jsem. Bylo mi jasné, že zima rozhodně ještě nekončí. S příchodem prvních ranních paprsků se to ovšem změnilo. Začal padat sníh a vítr nabral na rychlosti. Vločky se valily ze všech stran a já měla problémy s tím, abych udržela směr. Musela jsem jít celkem přikrčená, abych vůbec něco viděla.
Musela jsem si dávat velkej pozor, když jsem šla do lesa. Posledních pár metrů jsem šla v podstatě na slepo, protože sníh mi zaslepil vidění. Bylo až s podivem, že jsem nenarazila do nějakého stromu, když jsem se konečně vmotala do lesíku, který jsem zahlédla v té bílé tmě. "V pohodě?!" křikla jsem na Liu přes burácení větru, který byl tak silný, že mi trhal slova od tlamy. "Kousek odtud mám v jednom lese úkryt, můžeme se tam na chvilku schovat než tohle všechno přejde a jít hledat tvoje sourozence pak, nebo se můžeme vydat prohledávat jih rovnou, ale to by nemuselo dobře skončit. Hádám, že tahle bouře jen tak neskončí," řekla jsem, zatím co jsem si klestila cestu směrem víc do lesa, abych se trochu ochránila před větrem a sněhem. Nechala jsem na Lie ať rozhodne, kam půjdeme dál. Pokud by vybrala jít do vrbového lesíka a mého úkrytu, mohla bych ji rovnou zasvětit do našeho kultu. Kdyby vybrala jít hledat sourozence, mohla bych to udělat i pak, ale to kdo ví kdy by bylo, když ani nevíme kde její sourozenci přesně bydlí.

//loterie 2
//Sněžné hory přes dlouhou řeku

Kráčely jsme poměrně strmým terénem kolem řeky a Lia se rozkecala. Bolelo mě od modřin celé tělo, ale nestěžovala jsem si. "Ne," odvětila jsem jí a mírně nakrčila nos. Její vulgární vyjadřování mi vadilo. Každý přece věděl, že správné vlčice nedělají žádné nechutné zvuky ať už svým popředím nebo pozadím. A já byla vlčí dáma, takže jsem tyhle věci ani nebyla schopna vyslovit. Mohla bych jí říct, co se stalo, ale stejně by mi nevěřila, takže jsem se rozhodla neříkat nic. Kdybych řekla, že jsem uklouzla nebo tak něco, ještě by se mi ta zmije vysmála. Nemohla jsem jí to mít za zlé, sama bych se někomu vysmála za to, že uklouzl v horách. Modřiny ovšem pekelně bolely ať jsem řekla nebo neřekla své společnici o jejich původu.
Lia mezi tím pobíhala kolem jako splašená kobyla a sršely z ní jiskry. "Takže ti vlčíšek dal magii elektřiny? Zajímavý chlapík," odvětila jsem s úsměvem. Byla jsem ráda, že Lia sílí. Museli jsem sílit jako skupina, pokud jsme chtěli Smrti sloužit. "Jsem ráda, že ti to s magií tak jde, kdybys chtěla pomoct stačí říct," dodala jsem se stále stejně širokým a upřímným úsměvem, opravdu jsem byla vnitřně nadšená, že se vlčici s magiemi daří.
Její další slova byla celkem zajímavá. "Momentálně nás vedu někam, kde se budeme snad moct zahřát, protože se mi popravdě moc nechce pobíhat kolem. Tvoji sourozenci bydlí v jednom lese na jihu, takže navrhuji prostě projít jih a všechny lesy tam," řekla jsem jí, kam právě kráčíme. Vítr byl horší a horší. Zima rozhodně ještě nesložila karty na stůl a já nehodlala být jednou z jejích obětí.

//Zrádcův remízek přes náhorní plošinu

//loterie 1
Zubatá hora

Trochu jsem pochybovala o tom, že by Lia něco od Vlčíška dostala. Na druhou stranu tady se děla spousta různých věcí, tak proč ne i tohle? Vlčíšek je mocný, ale že by plnil přání fakt každému? Nebo jenom doufá, že by mohl Liu přetáhnout na svou stranu, jako to na mne zkoušel život? Pokývala jsem tedy na svou společnici hlavou a pomalým krokem se vydala směrem sestupu dolů. Nevěděla jsem popravdě, kam bych nás měla vést, ale chtěla jsem nás dostat z téhle hory. S noční oblohou začalo silně foukat a přituhovat. Něco mi říkalo, že tohle nebude dobré počasí na flákání se v horách. Už od malička jsem uměla rozpoznat různé druhy foukání větru. Tohle se asi naučilo každé vlče, které se narodilo v horské oblasti. Uměli jsme poznat, který vítr přinese zimu a chlad, který naopak přinese teplo a ze kterého nic nebude. Vlčata narozená na jihu uměla určitě také rozpoznat některé zajímavosti ohledně počasí. Hádala jsem, že se jejich znalosti budou spíše točit kolem řek nebo té slané vody, kterou jsem poznala a jejíž jméno jsem zapoměla. Nebo mi ho možná ani nikdo neřekl? Kráčela jsem poměrně houpavým krokem dolů s Liou za sebou, abych jí mohla dělat pěšinku, po které se může vydat. I když se moje společnice tvářila silně, bylo mi jasné, že zima jí nemůže být extra příjemná, když pocházela z jihu. Její kožich byl uzpůsobený na teplé počasí a ne na zimu a chlad. V letních měsících jí budu závidět. Já se v tom svém kožichu určitě pomalu uvařím, ale ona, Pippa a Alfredo budou naprosto v pohodě.

//Mahtae jih přes Dlouhou řeku

"Ti řeknu, až se vrátíš... nebo spíš jestli se vrátíš," prohodila jsem uštěpačně a pak se mírně zachichotala. Pohledem jsem pronásledovala Liu, která se začala sunout zasněženou stezkou směrem nahoru. Nechtěla bych se takhle plazit do nějakýho stupidního kopce, fakt nechtěla. Nakrčila jsem čenich a obrátila se pohledem směrem dolů z hory.
Náhle se nademnou zakabonilo nebe. Dementní mraky. Podívala jsem se nahoru a to byla chyba. Přímo do čenichu mne udeřila obrovská sněhová koule a po ní další a další a další. Vodopád sněhových koulí, které byly ledové jako kusy ker, mi dopadaly na hlavu, tělo a tlapky. Schoulila jsem se automaticky k zemi a snažila se ochránit tlapkami, jenomže to moc nepomáhalo. Vypadalo to, že vodopád koulí nikdy neskončí. Cítila jsem každý úder, jak se mi po těle začaly rozlívat modřiny, které se pomalu spojovaly do podivných útvarů. Bolelo to jako pes.
A náhle...
Konec. Ticho. Mrak zmizel a koule se rozprskly do sněhových hrudek, jako by nikdy kolem mě nebyly. Pomalu jsem se začala zvedat. Olízla jsem si čenich, ze kterého mi tekla krev. Bolel mne každý pohyb. Co to sakra bylo? Poplašeně jsem se rozhlédla, ale nevypadalo to, že by někde byl nějaký další mrak, který mne chtěl potrestat... ale za co? Věděla jsem za co, ale nechtěla jsem si to připouštět. Zvedla jsem se do stoje a cítila jsem každý sval. Modřiny se hezky roztékaly, ale naštěstí pod kožichem nejsou vidět. I tak mi bylo jasné, že Lia bude rýpat. Musela jsem se nějak dát dohromady.

Když jsem uslyšela jak křupe sníh, bylo mi jasné, že se Lia vrací. Zvedla jsem k ní oči a i jí muselo být jasné, že něco nesedí. Smála se, že sežrala Vlčíška. "Ti tak žeru," řekla jsem a pomalým krokem jsem se začala sunout dolů z hory. Z hrdla se mi vydralo podivné syknutí, jak mne bolel každý krok.

//Sněžné hory

//Ragar přes Sněžné

Dolů to bylo vždycky pohodlnější než nahoru. Škrábala jsem se na Zubatou, protože mi bylo jasné, že pokud někde Vlčíšek bude, pak tady. "Dělala bych něco mnohem horšího než bych tě zabila. Zabít někoho je vysvobození," odvětila jsem jí. Měla jsem celkem zvrácenou představu o tom, co může jeden druhému udělat. Měla jsem ráda zničené a zajímavé vlky. Měla jsem ráda jizvy a utrpení. Dělalo nás to tím, kým jsme byli. Kráčela jsem klidně. Lie bych neublížila a i kdyby se ona pokusila ublížit mě, řekněme že jsem věděla, že se o sebe dokážu postarat. Byla jsem ve všem lepší než ona. Silnější, rychlejší, magicky nadanější. Otočila jsem se na ni, abych viděla jak je zadýchaná. Ten výstup byl jasným důkazem, že je na tom prostě hůř. Já se taky zadýchala, ale ne tolik jako moje společnice. Nemyslela jsem to ovšem v žádném špatném smyslu. Byla bych ráda, kdyby se mi Lia vyrovnala. Přála bych jí to, protože společně jsme silní jen tak jako náš nejslabší článek. Na druhou stranu jsem měla jistotu, že mi od vlčice nic nehrozí a že jenom na prázdno tlachá.
"Už jsem skoro tam," řekla jsem a zastavila se uprostřed zasněžené pěšinky, která vedla k vrcholu. "Nahoru s tebou nepůjdu, nemám proč bych tam chodila. Vlčíšek mi k ničemu není, nic od něj nechci," řekla jsem suše a sedla si do sněhu. Ještě že jsem měla tak silný kožich a nebyla mi zima. Pobídla jsem Liu pohledem a rozhodla se vyčkávat, než se zase vrátí zpátky. Bude se trmácet nahoru a třeba jí cestou přejde i to její ustavičný stěžování si. Jak to s ní Pippa mohla vydržet?

//ZG přes Ageron

"Nechci ti nic říkat, ale neměla by sis se mnou zahrávat. A to ani v rámci vtipu," řekla jsem Lie. Nevadilo mi, že byla ošklivá k ostatním, že remcala nebo že chtěla zabíjet. Vadilo mi, že mi nepokrytě vyhrožuje a přitom bych ji mohla na místě zabít. Kráčela jsem celkem klidným tempem. Studený vítr vál a na horách byl všude sníh. Tohle byl můj domov. Znala jsem tu každou cestičku a pěšinu. Když už tu nebyla smečka, zdálo se to tu až vtipně prázdné. Zůstala jsem stát a čekala, až mne Lia dojde. Bylo mi jasné, že ona není na zimu zvyklá a místní terén jí nebude příjemný.
Na chvilku jsem se zastavila a užívala si příjemného dne. Slunce svítilo a příjemně se opíralo do mého tmavého kožichu. Nebylo ovšem tak silné, aby roztavilo sníh, který pokrýval v hladké vrstvě celé Ragarské pohoří. Na nebi nebylo vidět ani mráček. Slunce vstávalo silné, ale mírně krvavé. Jeden by mohl říct, že byla v noci prolita krev nebo že se Život hněvá. Ale na koho a proč? Pohlížela jsem s úsměvem na červánky. Měla jsem zdejší výhled ráda. V ranním světle se leskla jezera a řeky. Modrá, bílá a šedá byly barvami, které dominovaly krajině. Milovala jsem zimu a tohle byl příjemný zimní den. "Sklouzneme se dál, je to rychlejší," řekla jsem Lie a bylo mi jasné, že začne remcat, ale tohle byla nejrychlejší cesta do Sněžných hor.Lehla jsem si na břicho čelem k vrcholům Ragarských hor a pak jsem se otočila na záda. Teď jsem viděla kam jedu. Byl naprosto dokonalý den na tohle zimní zklouznutí. "Uvidíme se dole," zahučela jsem se smíchem v hlase na Liu a pomalu se odstrčila. Na ledovém sněhu, který mírně roztál a pak zase zamrzl to nádherně klouzalo a já se smíchem proletěla až do údolí ve Sněžných horách, přímo pod Zubatou.

//Zubatá hora přes sněžné hory

Blbeček zmizel. Chudák Awnay žít s takovým pitomcem. Ale asi to tak má každá vlčice, že její bráchové jsou prostě naprostí blbečci, kteří si zasloužili zaškrtit hned po narození... Obrátila jsem na jeho slova jen oči v sloup a sledovala s úšklebkem, jak skáče pryč. Pohled a celou pozornost jsem vrátila k Lie, která mě před tím trochu nakrkla tím, že prohlásila, že smrdím. To je divný, Smrt říkala, že mám každýmu vonět. Možná se to ještě plně nespustilo... Trochu jsem si odfrkla, ale dál jsem to neřešila. Měla jsem v plánu zeptat se někoho, komu se dalo věřit. A pokud mi Lia lhala, měla jsem v plánu jí to vrátit vší svou magií, kterou jsem ovládala i neovládala. Přátelsky jsem se na vlčici usmála. "Hádám, že máš magii příkazu," ušklíbla jsem se. Znala jsem tu magii. Někdo mi o ní vyprávěl, že je nebezpečná, ale pro obě strany. Už jsem si nepamatovala, kdo to říkal, ale věděla jsem, že mi to zůstalo zarytu v mozku, takže na tom asi něco bylo.
Její řeč ce ovšem obrátila na Vlčíška. Znuděně jsem si povzdechla. "No tak jo... Ale je to prostě jenom taková povídačka pro malý vlčata, že žije někde ve Sněžných horách," prohodila jsem celkem sklesle, protože se mi vážně nechtělo táhnout v zimě do hor. Nevadila mi zima, ale samo o sobě to bylo nebezpečné i za lepších podmínek, než byly tyhle. Naštěstí už nesněžilo, ale setmělo se. "Dovedu tě tam, ale ne že tam budeš něco vyvádět, nerada bych dostala přes tlamu od nějaké magické bytosti," dodala jsem a přejela Liu pohledem. "Nemusíš hned být útočná a naježená jak ježek na každou živou bytost v okolí," řekla jsem ještě, protože mi přišlo, že Lia se neuměla absolutně ovládat. Byla horkokrevná a moc unáhlená. S takovou tu dlouho nepřežije, pokud bude otravovat nesprvávné vlky nebo magické entity. A Vlčíšek byl rozhodně entita, která jí to mohla vrátit i s úrokama, pokud se bude chovat špatně. Vyrazila jsem skrz sníh směrem k horám.

//Ragarské pohoří přes Ageronský les

Liam pomlouvala mého bratra. Nevadilo mi to. Taky jsem si ráda rýpla. "Umí jenom otravovat a vymýšlet si. Pokud vím kmotře nikdy nepřišel na oči... asi se bál," odvětila jsem společnici. "Já toho umím spoustu, pokud myslíš magie. Ovládám mistrovsky elektřinu, umím zpívat tak, že ostatní dělají, co chci. Podle kmotry umím vytvářet i halucinace a ovládat vítr, ale to jsem ještě nezkoušela. Nebylo na kom... a jinak prý umím ještě něco s emocemi a málem bych zapomněla na iluze, " vyjmenoval jsem svůj seznam magií. Byla jsem na něj velice hrdá, což muselo být z mého hlasu poznat. 'Mimochodem, jak ti voním? Kmotra o tom něco říkala, ale já to nepochopila, " zeptala jsem se. (//Rowka má magii, že voní každému příjemně, případně je popis u Smrti).
Vlk, bratr Awnay, byl na přes tlamu." U Smrti, ty taky nezavřeš kušnu, co? Vlčíšek bydlí v horách na nejvyšším vrcholku. Dává dary, ale ne každému a taky se neukazuje každému. Mě jako malé dál dar poznání vlastní magie, dřív než to zažijí ostatní vlci. Ale neměl bys ho otravovat, takové nevychované tupce nesnáší," odvětila jsem mu na část otázek a pak mě napadlo ukázat Lie svou magii. "Doporučuji sledovat," "Tak skákej, dokud můžeš, tak jenom skákej dál, skákej co nejdále odsud, skákej dokud můžeš ještě stát," zazpívala jsem sladkým hlasem na vlka a nechala svou magii působit. Tohle by nás mělo toho blbce zbavit.

Kráčela jsem před Liou a pak jsem ucítila známý pach. Awnay? Obrátila jsem se ke své společnici. "Hele cítím ve vzduchu jednu známou, pokud by ti nevadilo, že se chvilku zdržíme," řekla jsem k vlčici a mírně změnila směr, abych došla k Awnay. Šla jsem rovnou za čenichem, ale už z dálky jsem viděla, že to není ona. Byl to vlk a navíc ani ne moc hezký. Ona byla hezčí. Voněl ale podobně jako ona, takže to musel být nějaký její sourozenec, říkala že jich pár má. "Zdravím, jmenuju se Rowena. Neznáš náhodou Awnay?" zeptala jsem se zdvořile vlka a mírně se zaškaredila. Vlk vypadal, jako by ho něco kouslo nebo byl nějak zraněný, ale krev jsem necítila. "Proč sedíš ve sněhu, jako Vlčíšek? Nebo ti snad Smrt počechrala srst?" dodala jsem posměšně a kousavost v mém hlase byla silně slyšet. Měla jsem vždycky srandu z těch, co se z mojí kmotřičky posadily na zadek. Většina z nich moc nevydržela ani normálně. Já z ní neměla strach, ale měla jsem k ní respekt. Mohla mne zašlápnout jako červa a tak to prostě bylo. Pohlédla jsem na Liu.

//Jedlový pás

Vlčice patřila opravdu k těm, co nemají filtr. Kysele jsem se zatvářila, ale jelikož jsem kráčela před ní neměla, jak zaznamenat mou reakci na její poznámku. Její další poznámky, že si se sestrou nejsou podobné nebo to, že se nebojí, nic z toho mne nezajímalo. Byly to takové obyčejné pindy, staré mindy, které jen odpovídali a reagovali na stejně podřadné dotazy nebo řečnické obraty. Nekomentovala jsem to, nebylo proč.
Její další poznámka mne ovšem mírně zarazila. Nezastavila jsem se, šla jsem dál. Sníh padal a byl nepříjemně vlezlý. Sníh a tráva mi křupaly pod tlapkama. Nebylo to nic příjemného. "Smrt mu určitě něco málo dá, ale rozhodně nic velkého. Maximálně v něm probudí predispozice por nějakou další magii nebo mu pomůže s jeho vrozenou. Nemyslím si, že by měl zrovna Sirius nadání pro víc jak dvě magie," konstatovala jsem s klidem. Bratr možná zvládne ovládat nějakou svou magii a možná zvládne ovládat i něco navíc, ale rozhodně to nebude nic velkolepého jako u mně. Podle jejích slov jsem ovládala hned několik magií a to nejen těch, co mají všichni.

Výbušná, to já ráda. Vypadala dokonce i chytřejší, než se mohlo na první pohled zdát. Byla jsem ráda, že není úplně splachovací, ale taky že si uvědomuje, že se nejedná o můj normální postoj k cizincům. "Tak fajn, fajn," zatrilkovala jsem svým zpěvným hláskem. "Nemyslím si o tobě, že jsi kráva nebo jiné zvíře dle tvého výběru," dodala jsem s mírným smíchem. "Jsi chytrá, to se mi líbí. Na druhou stranu jsi ale až moc výbušná," dodala jsem s úsměvem. Nebyla jsem na ni naštvaná ani jsem se nepřetvařovala. Vlčice mi připomínala Pippu naprosto vším, co dělala, takže mě ta podoba celkem rozesmívala. "Připomínáš mi Pippu," vysvětlila jsem jí, proč se culím jak sluníčko na hnoji, aby zase nezačala prskat.
Rozešla jsem se směrem, ze kterého jsem přišla. "Neboj, se mnou jsi v bezpečí," řekla jsem. Netušila jsem kolik vlčice ovládá magií, ale věděla jsem, že tolik co já rozhodně ne. Byla jsem si tím naprosto jistá, i když jsme byly stejného věku. Jenomže já si vždy přišla jako něco extra v magiích, než všichni okolo. "Sirius a obdařen, ten sotva," zasmála jsem se a přidala do kroku.

//Západní galtavar

Přejela jsem vlčici pohledem. Vypadala celkem od rány přesně jako Pippa. Jenomže nikdo jí do vínku nedal inteligenci, aby věděla, že se silnějším se nemá dohadovat. Mírně jsem nakrnila čenich a mlaskla. Siria jsem pro tento okamžik nechala stát stranou, protože mne více zajímala vlčice, než ztracený bratr. Ona se totiž ujala slova jako první a vedla konverzaci. Co na zmar...
Obrátila jsem tedy svou plnou pozornost k vlčici. "Nechtěla jsem se tě nijak dotkout drahá," odvětila jsem na její výbuch zlosti milým tónem. Vypadala jako nakrknutá ježovka a já jen přemýšlela, jestli by ji roztanzocala trocha elektřiny do zadnice. Někde jsem své magie trénovat přeci musela.
Její další slova na mne udělala dojem. "Ano, jsem Rowena a tvoje jméno?" zeptala jsem se na oplátku. Vlčice ovšem vypadala, že nedokáže udržet myšlenky, pokud je hned nevychrlí ze sebe. "Hmm, zajímavé," povzdechla jsem si. Bylo mi jasné, že Smrt něco plánuje, ale že by se snažila přidat k našemu malému spolku tuhle pitomku. Že by obětní beránek? Usmála jsem se přátelsky na Liu. "Ráda ti všechno povím, ale ne tady. Je tu moc uší, které mohou poslouchat," dodala jsem a pohlédla na ni, zda je připravená odejít a následovat mě nebo ne. Pokud to byla vůle mojí paní, musela jsem ji chtě nechtě vyslechnout a sdělit vše o našem společenství.

//Stará zřícenina

Navrátila jsem se od své paní. Byla jsem z toho celá divná. Byla jsem ráda, že mne pochválila a cenila jsem si její chváli, ale zároveň jsem se cítila, že jsem něco pokonila. Musíš se víc zaměřit na budování kultu. Ale když už teď máme úkryt, nemusel by to být porblém. Nakrčila jsem čenich a po tlamě se mi rozjel příjemný úsměv. Rozhodla jsem se, že se vydám za bratrem a vlčicí, u které byl. Věděla jsem, že je to Sirius ještě než jsem ho zahlédla. Malé nuance v pachů mých bratrů mi neunikali. Ještě štěstí, že nevypadám totožně jako oni. Kráčela jsem elegantně s potutelným úsměškem k nim.
Vypadalo to, že vlčice je rozčilená nebo že ji bratr svou přítomností otravuje. Musela jsem se usmát, protože tohle bylo pro Siriuse typické. Ukousnout si větší sousto, než na které sám stačil. Mistr světa. "Snad neotravuješ chudák tuhle vlčici, bratře," řekla jsem s mírným zachichotáním, když jsem k nim došla. Přejela jsem pohledem bratra i vlčici, která voněla stejně jako Pippa a Alfredo. "Neměl by sis s ní začínat, pokud mne můj čenich neplete, tak je spřízněna s poměrně zákeřnou dvojkou a těm se do cesty plést nechceš," dodala jsem suše. Měla jsem bratra ráda. Někde v hloubce srdce jsem ho opravdu měla ráda, ale vzájemné škádlení a pohrdání bylo součástí naší lásky stejně jako cokoli jiného. Bylo to podivné sourozenecké poutu.

//Jedlový pás

Vkročila jsem do úkrytu své milované paní s náboženskou úctou. Čenich jsem měla celou dobu namířený k zemi a jen jsem pátravě občas nadzvedla řasy, abych se podívala po okolí. Nezvedala jsem celou hlavu, jen pohled jsem upírala před sebe. Nehodlala jsem svou paní nijak rozhněvat tím, že se nebudu chovat dostatečně uctivě. Navíc jsem věděla, jaká dokáže být, když se její nálada zrovinka nevyspinká do růžova. I když kdo mohl tušit, jestli taková Smrt vůbec někdy spí. Podle mého osobního názoru ne, protože kdo by spánek potřeboval.
Došla jsem až do zeleným plamenem osvětleného prostoru, který byl přímo hrůzostrašným. Cítila jsem smrt a strach tisíců živočichů, kteří se tu před mou paní plazili po břiše, jen aby jí dokázali svou úctu. Celkem by mne i zajímalo, jak tohle místo vzniklo. Rozhodně nebylo postaveno tlapkou vlka a něco mi říkalo, že se při jeho stavbě muselo stát hned několik tuctů tragédií. Nedovedla jsem si představit, že by se budování tohoto sídla obešlo bez úmrtí. A to hned několika.
Dokráčela jsem do první třetiny prostoru a tam jsem se zastavila. "Moje paní," řekla jsem silným a zvučným hlasem. Nebála jsem se Smrti. Milovala jsem ji. "Přicházím s tím, že jsem splnila váš úkol. Navštívila jsem vašeho bratra a získala od něj magie, které mi budou pomáhat v přemlouvání ostatních vlků, aby se přidali na naši stranu a bojovali za vaši velkolepost až do konce svých pozemských dní." Můj hlas se odrážel od stěn, i když jsem hlavu měla stále obrácenou pohledem k zemi v podřízeném postavení. Netroufala jsem si pohlédnout na svou paní, která byla tak nevyzpytatelná, že mne mohla jedním pohledem rozmetat na prach.
„Výborně,“ slyšela jsem hlas své paní přímo předemnou. Byla v dobrém rozmaru. Její hlas byl protkán přívětivostí a hrdostí z vítězství. „Jak se ti podařilo toho nekňubu přesvědčit, aby ti dal něco ze svých vlastních možností? Koukám že ti dokonce dal i nějaké ty třpytky do kožichu. Já tímhle zdobením sice opovrhuji, ale uznávám, že by to mohlo sloužit naší věci.“
„Snažil se mne přesvědčit o své vlastní moci.“ Smrt se uchechtla a já věděla, že se pohybuji na příliš tenkém ledě a neměla bych se pouštět do některých slovních obratů. Taky jsem věděla, že bych jí měla zalichotit. „Snažil se, ale jeho snahy byly marné, protože jenom vy, moje paní, jste největší magickou bytostí. On vám nesahá ani po kotníky, přesně jak jste předpokládala. Snažil se mne přesvědčit, ale vaše moc je fenomenální a nelze se jí rovnat.“
Ticho. „I ty jedna potvůrko. Ty přesně víš na jakou strunku zabrnkat, že,“ pošklebovala se mi Smrt a já cítila, že stojí přímo předmnou. Obcházela mne dokola, jako bych byla její příští oběť. Nakonec se zastavila po mém boku a mírně mne pohladila vlastním ocasem, přesně tak jako jsem to dělávala občas ostatním já. „Hlavně si nemysli, že něco z toho co ti nabulíkoval je pravda.“ Pokývala jsem hlavou. Její hlas byl při téhle větě ledový a já přímo cítila, jak se mi zabodává do duše.
Smrt se ode mne vzdálila zpět na svoje malé vyvýšené podium, jako královna, která se vrací ke svému vlastnímu trůnu poté, co pochválila svého věrného bojovníka. „Jsem ráda, že se ti daří. Všimla jsem si, že se ti dokonce podařilo objevit i příhodné místo pro mé následovníky. To je výborné, znamenité… ALE…“ Polkla jsem. „Od tvé poslední návštěvy zde, se ti nepodařilo nikoho přemluvit, aby se přidal k nám.“
„Omlouvám se má paní.“
„Prázdné omluvy jsou mi k ničemu. Koukej začít něco pořádně dělat a ne se jenom kurvit s nějakýma ocasma.“ Její hlas se odrážel od stěn, stropu i podlahy. Slyšela jsem ozvěnu, jak se vrací zpátky a slova jako vodopád dopadají na mou hlavu. „Aby sis ovšem nemyslela, že se svým následovníkům nedokážu odvděčit dám ti opět několik malinkatých dárků. Začni je ovšem používat, abys k nám přivábila další následovníky. Koukám, že se v tobě probudila magie halucinací, můj bratr ti dal magii iluze a asi to vzbudilo tvou vlastní magii. Tak ji trochu posílíme, co říkáš. Také ti trochu napomůžu, když už hezky vypadáš, abys i každému příjemně voněla. No a na závěr… Hmm… Magie emocí není nikdy na škodu, možná bude horší na ovládání, než magie větru, kterou v tobě probudil můj bratr, ale rozhodně se ti bude hodit,“ vyjmenovávala magie, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Pokývala jsem hlavou a hluboce se uklonila. Čenichem jsem se dotkla země.
„Děkuju vám, moje paní. Jste velice velkorysá a štědrá.“
„Já vím, já vím… A teď už vypadni. A nevracej se dokud pomocí mých magií nepřetáhneš na mou stranu alespoň dva další vlky. A jestli se ti to nepovede brzo, rozhodně se připrav, že naše příští setkání nebude takhle příjemné.“
Začala jsem v úkloně couvat, dokud jsem se nedostala mimo hlavní místnost. Pak jsem se otočila a poměrně rychlým krokem jsem vyrazila mimo jeskyni.

//Jedlový pás