Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledovala jsem to rodiné setkání s celkem zasmušilým pohledem. Pippa i její bratr byli milý, nedalo se tedy říct, že by jejich chování mohlo za moje menší poklesnutí v náladě. Spíše šlo o pach otce, který jsem tu cítila a možná o menší štípnutí u srdce, že moje rodina by nikdy nebyla takhle nadšená, že mne vidí. Neberte to ovšem zle, byla jsem nadšená, že jsme se tu sešli. Byli moje rodina a já je milovala nadevše. Občas toho bylo ovšem moc.
Na další pozdravy jsem odpověděla hlavně úklonou. Pippu jsem zbožňovala, jako vlastní sestru, ale k jejímu bratrovi, jsem si nehodlala dovolovat víc, než by se slušelo a patřilo. Pořád jsem netušila, zda je na naší straně nebo ne. Víc hovořili oni. Vysvětlovali, jak jim o tomhle místě vyprávěl Život. Nemohla jsem si neodpustit protočení očí. Nepřerušovala jsem ovšem jejich výklad, dokud nebyla položena otázka přímo mně. "Když prolezete támhle tím kmene, dostanete se na poměrně zajímavé místo. Je tam kus kamene, který se dá používat hezky pěkně pro obětování a takové ty jiné srandy," prohodila jsem a podivně se usmála, jako bych věděla něco víc než oni. A taky že věděla.
Alfredo nabízel, že bychom se mohli jít podívat k nějakému stromu, který byl někde v lese a který se mu zamlouval. "Spíš bych se šla podívat po okolí, jestli tu náhodou nezavání někdo, kdo by neměl na území našeho společenstva být," odvětila jsem. Nehodlala jsem hledat nějaký špinavý úkryt, dokud jsme nebyli pořádně chráněni. Takhle to vypadalo, že si tu mohl chodit kde jaký starý prašivec. Nakrčila jsem znechuceně čenich. "Pokud mne pro teď omluvíte," prohodila jsem a pomalým krokem zamířila mezi stromy. Chtěla jsem jim dát i prostor, aby se mohli nějak jako rodina pobavit. Nemusela jsem být u všeho. Stejně mi Pippa všechno řekne.
Jelikož se rozhodli, že tohle místo bude náš nový domov, nemohla jsem proti tomu protestovat. Ani jsem neměla důvod. Les byl příjemný a celkem rozlehlý. Stačilo se v něm jen trochu porozhlédnout a jeden věděl, že to bude příjemné místo k žití. Nakrčila jsem čenich, jak jsem ucítila pach mého otce, který mizel z lesa. Musel tu být před chvilkou. Ostentativně jsem se rozkročila a jeho pach jsem přeznačkovala. Nebylo potřeba dodávat, že můj vlastní pach byl v této podobě silnější než ten jeho, takže brzo jeho stopa přestala být cítit. Pro jistotu jsem se ovšem rozhodla si posílit tohle naše postavení. Území bylo potřeba pořádně připravit na případné nezvané hosty. Rozhodně se nechci motat kolem nějakých tuláků. Motala jsem se z tohohle důvodu mezi větvemi. Můj pach tak zůstával na srsti, která se v nich uchytila, ještě dlouho poté, co už moje tělo bylo jinde. Bylo příjemné mít nové místo, které by se nazývalo domovem. Mírně jsem se usmála a pokračovala v chůzi. Společnost mi dělalo jenom zurčení vody v dálce, které mne ponoukalo k dalšímu značkování našeho území.

//Žertva

Vylezla jsem z úkrytu. Lia byla už někde v prčicích, přestože její pach byl celkem silný. Co jí sakra praštilo přes čenich, že ani nepočkala... Tohle bude krutě těžký, ta naninka se neumí pořádně chovat. Protočila jsem oči v sloup, jak jsem se postavila na druhé straně kmene. Mírně jsem si začala očišťovat kožich, protože byl trochu zaneřáděný. Do čenichu mne samozřejmě udeřil pach Pippy a jejího bratra, tedy sourozenců Lii, ale nehodlala jsem být netrpělivá. Nechtěla jsem ukázat, že za někým běhám jako poslušný pejsek, když se náhodou ukáže v mém okolí. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, pak jsem vykročila.
Nemusela jsem jít ani daleko, protože skupina byla poměrně blízko. Stáli kousek od vchodu do mého osbního úkrytu. "Dobrý večer," pronesla jsem zpěvným hlasem a po čenichu se mi rozlil úsměv. Ráda jsem viděla přítelkyni, takže jsem k ní hned vykročila a objala ji krčním objetím, jak se to slušilo a patřilo. Bylo evidentní, že jsou všichni velice rozradostněni z opětovného shledání. Radovala bych se tak, kdybych našla bratry? Nenechala jsem se tou myšlenkou rozesmutnit a s pošvihováním ocasu jsem se na všechny usmívala. "Narazila jsem na Liu na severu a rozhodla jsem se ji vzít za vámi, ale nemohla jsem vaši smečku najít. Tady v lese jsem našla perfektní místo pro naše malé společenství," prohodila jsem a čenichem naznačila směr k Žertvě. "Lia se k nám rozhodla přidat," dodala jsem ještě rázně a koukla na Pippu, pak mi pohled přejel na jejího bratra, jehož jméno se mi dávno vytratilo z mysli.

Lia nevypadala moc šťastně, ale když jí Smrt mezi námi chtěla. "Hlavně nezapomeň, že see právě loajálně zavázala nejen Smrti, ale i všem členům našeho společenství," řekla jsem jí s úsměvem, jen abych jí trochu uzemnila. Přišlo mi totiž, že pronesla slova dost sarkasticky, takže jsem nehodlala nechat jakoukoli pochybnost. "My budeme krýt záda tobě, ale očekáváme to samé od tebe," dodala jsem ještě a pak jsem se mírně protáhla. Venku někdo pokřikoval, ale já úplně neměla zájem se za tím vlkem pouštět. Protáhla jsem si tlapky a krk. Chtěla jsem mu dát chvilku. Lia běžela ven hned, takže ho nejspíše znala, mě hlas povědomí nepřišel.
Po notné chvilce jsem se teprve odhodlala vyrazit. Protáhla jsem se kmenem stromu ven a snažila se být velice opatrná. Bylo výhodné, když byl jeden malinkatý a celkově drobný. Vešla jsem se do vše míst a byla jsem i celkem nenápadná.

//Vrba

//4/15 amor loterie
Lia se rozhodla na všechno kývnout. "Tak dobře, stoupni si sem před oltář," řekla jsem a ukázala jí na místo, kde si měla stoupnout. Pomalu jsem odešla obětní stůl a postavila se přímo na proti Lie. Na stole ležely kameny v přesně daném pořadí a taky zajíce, kterého jsem použila jako krvavou položku našeho rituálu. Zvedla jsem se na zadní a přední položila na kámen. Opatrně a umě jsem roztáhla zajíce na záda tak, aby měl každou tlapku do jednoho rohu kamene.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na nebe, které bylo temné, ale klidné. "Smrti, kmotro, bohyně všeho zlého, přivádíme k tvým zrakům novou žadatelku o místo mezi námi," zahřměla jsem ledově chladným hlasem, ve kterém neznělo vůbec nic z přátelského tónu, kterým jsem mluvila do teď. "Lia, vlče přicházející z jihu, sestra naší drahé Pippy, přichází žádat o místo," pokračovala jsem. Mluvila jsem úplně stejně, jako když jsem zasvěcovala Pippu. Měla jsem ten proslov zastrčený v nějakém šupláčku v hlavě a tak jsem opakovala stejné fráze. "Namoč tlapku do krve a opakuj po mě," vyzvala jsem Liu, která stála stejně jako její sestra před ní. "Já Lia pocházející z jižních krajin," počkala jsem než zopakuje. "Se dobrovolně přidávám na starnu Smrti. Budu ji vždy uctívat a nosit ve svém srdci. Budu následovat jejího kázání a hájit její zájmy. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nikdy nezradí mě. Nikdy se nepřidám k žádné smečce, která by mohla být v rozporu se záměry Smrti nebo by si mohla ubírat mou loajalitu k ní. Na znamení svého přijetí si kreslím tyto krvavé čáry," řekla jsem slavnostně a rozřízla břicho zajíce od bradičky až po břicho. Pak jsem tlapkou naznačila Lie, aby si taky načmárala čáry na obličej. Zaječí vnitřnosti se vyvalily ven a stoupala z nich pára.
Počkala jsem než Lia udělá vše co má a než zopakuje moje slova. "Přijmi tuto oběť v podobě zajíce, kterého ti zde necháváme o velectěná Smrti," uzavřela jsem celý rituál a sestoupila předními tlapkami z kamene. Obešla jsem obětní stůl a rovnou přešla k Lie. Neváhala jsem a objala ji krkem. "Vítej mezi námi sestro," řekla jsem už zase přátelským a rozradostněným hlasem. Byl to příjemný pocit. Cítila jsem se dobře, že moje rodinka se rozrůstá.

//3/15 amorek
Vrbový lesík

Nesla jsem ušáka v tlamě a tak když jsem se rvala ven z kmene, musela jsem si dávat celkem pozor, abych ho neomlátila nebo někde nenatrhla. Potřebovala jsem jeho krev jako obětinu pro samotnou Smrt, aby přijala Liu mezi své následovníky. Lia si něco brblala pro sebe. Měla jsem takový divný pocit. Nejenom ohledně jí, ale tak nějak celkově. Něco ve mě křičelo, že bych si měla pořídit nějaký vlčata. Jenomže já ani nevěděla, jak to probíhá, takže na to jsem mohla rovnou zapomenout. Můj obrat byl tedy k nějaké rodince. Chtěla jsem někam patřit. Byl to divný pocit, který jsem nikdy neměla. Já nechtěla patřit nikdy nikam.
Zavrtěla jsem hlavou a hodila ušáka na obětní stolek. Pak jsem začala obcházet kolem stolku a umisťovat do přesně stanovených pozic drahé kameny a křišťály, které jsem tu měla od posledně schované pod jedním kořenem. Rozmisťovala jsem je precizně a nevnímala jsem moc věcí kolem. Po umístění kamenů jsem jendím řezem drápku rozložila ušáka a nechala jeho krev a vnitřnosti, aby se vyvalily ven. Trochu to zapáchalo, ale nic strašného. Udělala jsem z krve pár symbolů na kameni a pak jsem si zakrvácenou tlapkou udělala dvě čáry přes tlamu a tváře. Obrátila jsem se k Lie. "Jsi připravená?" zeptala jsem se jí a čekala na její reakci. Tohle byla poslední možnost vycouvat.

"Nebudu obětovat ničí krev ze členů, dokud k tomu nebude důvod," odvětila jsem jí na její nápad, že by se mohla použít její krev nebo jiná část těla. Nebyla jsem úplně fanda tohohle počínání. Potřebujeme něco, co můžeme obětovat. Nemůžeme se furt rozsekávat sami. Navíc jsem byla přesvědčena, že oběť nedobrovolná má mnohem větší sílu, než ta dávána dobrovolně. Je v ní pro Smrt větší energie. Sledovala jsem Yeterovu stopu pohledem. Lia měla pravdu, byl to srab a všivák. Nechápala jsem, proč obrátil svůj útok i proti mě, když já jsem mu nic neudělala. Teď už to bylo jedno a já věděla, že až se znovu potkáme, dostane přes tlamu on a to ještě víc.
Teď musíme najít něco jiného. Stopa zajíce byla silná. Našla jsem ji a vydala se po ní, stejně jako Lia. Narozdíl od ní, já tohle neuměla, takže jsem doufala, že zajíce uloví ona. Nemusela jsem jí to ani říkat, použila magii a bylo po ušákovi. "Pche, doufám že v něm zůstala i nějaká krev, když si ho takhle vypekla," prohodila jsem pořád trochu podrážděně. Na druhou stranu ve mne začínal sílit pocit, že bych se měla k Lie chovat trochu jinak. Něco mi říkalo, že bych ji měla více chránit. Naposledy jsem tenhle pocit měla u bratrů. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se toho zbavit. Popadla jsem ohořelou mršinu zajíce a vydala se zpátky k Lie. "Jdeme," prohodila jsem a zamířila zpět k úkrytu. Naštěstí nebyl moc daleko.

//Žertva

Zamotaná v tom houští jsem se snažila nějak osvobodit, ale moc to nešlo. "Idiot," zavrčela jsem. Původně jsem měla v plánu vyštěkat Liu, jenomže moje agrese se převrátila rovnou na Yetera, který mě takhle svázal a proč? Protože je debil starej senilní plesnivej. Tiše jsem zavrčela a začala se pomocí zubů osvobozovat z pasti, kterou na nás připravil. Lia si pomohla ohněm a pak mne taky začala osvobozovat, čímž mi zakydala ocas vlastní krví. Normálně bych ji seřvala na tři doby, ale byla jsem taková nakvašená na jiné, že už mi nezůstával hněv na ni.
Když jsem se vysvobodila, přihodila jsem si ocas k tělu a začala ho čistit o sníh. Nechtěla jsem vypadat jako nějakej špinavej vágus. "Jenomže teď nemáme ani jídlo, ani oběť," prohodila jsem nakrknutě. Neměla jsem v plánu vlka jíst. To bylo moc i na mě. Příčilo se mi to. Lia ovšem působila, že by se neupejpala. Cítila jsem se dost divně. Divně a nepříjemně. Jako by mi nějaká část chyběla, ale já jsem nemohla určit jaká. Mírně jsem se zatřásla. "Měly bychom najít něco k jídlu," odehnala jsem dotěrný pocit a nasála do čenichu pachy okolí. Vypadalo to, že nějaké štěstí se na nás usmálo. Cítila jsem zajíce. Pak se nažerem, provedem rituál a vyrazíme hledat Pippu nebo Alfreda.

//loterie 17

"Seš děsnej suchar Yetere," prohodila jsem, když na mě reagoval jenom prostým hmm. Pravděpodobně ho pořád měla omotaného kolem tlapky ta jeh ostará láska. Nebo možná ne kolem tlapky, ale mezi nohama. Mírně jsem nakrčila čenich. Mrzelo mě to. Mohla to být zábava pro nás pro oba, ale on všechny moje narážky odpálkoval nebo je přímo ignoroval. Netušila jsem, jestli je to jeho věkem a nechce už blbnout s vlčicema nebo je to tím, že je prostě až moc nevinný a tak ho moje narážky obchází obloukem. Hlavně mě mrzela ta ztráta času, protože s tímhle vlkem si asi pořádně nezašpásuju.
O mojí rodné hroudě jsem nechtěla moc mluvit. "Ta smečka už neexistuje," z mého hlasu bylo jasně poznat, že mě to mrzí nebo možná štve. Byl tam cítit osten agrese, ale nebyl mířen vůči nikomu nebo něčemu. Spíš byl namířen na proces zániku mého rodiště. Yeterovi muselo být jasné, že se mi o tom nechce mluvit a já doufala, že to bude respektovat. Já se konec konců taky nevyptávala na jeho tajemnou milou, i když bych mohla.
Závod skončil tím, že ho zase nepochopil, ale byla jsem celkem ráda. Už jsem o něj ztratila v tomhle ohledu zájem. Pokud se někdo nechytil na mou udičku, neměla jsem potřebu se o něj rvát, navíc když mě nijak extra fyzicky nepřitahoval. Bude to tím parožím. Celou dobu bych se musela bát, že mě narazí na paroh. Přes to, že jsem v něm nenašla milence, byla to aspoň trochu zábava. "Pff..." odfrkla jsem si, když prohlásil, že bych měla víc trénovat a dokráčel ke mně. "Já myslela, že běhat s těmi parohy ti nejde a..." než jsem stihla doříct větu, ucítila jsem pach Lii.
Řítila se na Yetera a já nestihla ani pořádně zareagovat. Kousla ho. "Lio nech..." než jsem stihla cokoliv říct poutalo mne k zemi několik kořenů nebo větví nebo co to bylo. "Co to k...a je?!" vyjekla jsem. Pohlédla jsem na Liu, která ovšem byla zasažena stejně jako já. Jediný kdo stál v pořádku byl Yeter. "Co to děláš ty hajzle!" vykřikla jsem na něj. Samovolně jsem uvolnila svou magii elektřiny a výboj zasáhl Yetera, který od nás prchal pryč. Doufala jsem, že ten zmetek dostane, co si zaslouží. Magie mě ovšem trochu vyčerpala více, než bych chtěla. Zamžilo se mi před očima a v uších divně zapískalo.

//loterie 16

"Záleží, co bereš pod pojmem zábava," odvětila jsem znovu koketně. Motala jsem se kolem tohoto tématu pořád dokola, ale nenarážela jsem na něj přímo. Proč bych to taky dělala. Nehodlala jsem se jako pravá dáma prozradit, že se uvnitř mě skrývá něco méně nevinného a méně slušného. Hodlala jsem si tuhle fasádu udržovat. Navíc, kdo ví jestli s tímhle vlkem by vůbec byla nějaká zábava. Spíš vypadá, že nikdy žádnou vlčici neměl, než že by si užíval s kde kým. Navíc pořád mluvil o té svojí lásce... mhe... láska. Mrskla jsem ocasem a pach se roznesl opět do okolí.
"Ragar je kousek od sídla samotné Smrti," prohodila jsem tajemně a na vyslovní slova Smrti jsem si dala extra záležet. Položila jsem na něj důraz větší, než by bylo potřeba. "Kousek od Sněžných hor a jedlového pásu," dodala jsem o poznání znuděněji. Nehodlala jsem mu extra popisovat svou provinienci, protože ta nebyla vůbec důležitá. Nebo alespoň mě nepřišla důležitá. Smečka už neexistovala.
Běžela jsem opravdu extrémně pomalu, protože jsem se chtěla pobavit tím naháněním. Trochu jsem čekala, že na mě skočí a tím mě dopadne. No ne... On se rozhodl, že to asi myslím vážně a že si hrajeme na honěnou. To je blb. Vůbec nepochopil, co jsem chtěla, takže když mne předběhl udělala jsem jen pár kroků dál a pak se zastavila. "Jsi na mě moc rychlý," křikla jsem za ním. To s tím parožím si určitě vymyslel. Někdo kdo běhal takhle rychle nemohl mít problém, takže mi lhal. To se mi nelíbilo a popravdě mě to i vytáčelo. Zůstala jsem stát na místě a čekala jestli se vrátí nebo ne.

//loterie 15

Kráčela jsem vedle vlka, který se snažil být znovu galantní. Mírně jsem pokrčila čenich. "Nemusíš já mám..." nestihla jsem to ani doříct a už mne obalilo teplo. S tímhle hustým kožichem to nebylo příjemné. Vůbec to nebylo příjemné. "Děkuju," řekla jsem místo nějakého vytáčení se. Za tohle jednou zaplatíš. Kožichem mi opět proběhly jiskřičky.
Neomyleně jsem kladla tlapku před tlapku a sledovala Yetera, který se mírně vykroutil z věty, kterou se sám trošku nachytal. Nehodlala jsem ovšem nechat tuhle rybku pláchnotu jen tak. "Škoda, na opatrnosti není nic zábavného," pronesla jsem celkem sladce. "A kdo by se nechtěl v téhle zimě pobavit, zahřát a ... tak podobně," zachichotala jsem se a mírně od něj popoběhla dál, abych mezi námi nechala větší prostor. Dělilo nás pár metrů, což mu mohlo být nepříjemné, ale já se dostala mimo dosah jeho tepla a bylo mi o torchu lépe. Sice se snažil něco najít, ale jak jsem předpověděla, bylo to marné. Kdyby tu něco žilo, už bych to sama našla. Na jeho otázky jsem se zastavila a otočila se k němu čelem. "Narodila jsem se tu," odvětila jsem pravdivě. "Nebo ne přímo tady, ale v Ragarských horách na severu," dodala jsem a mírně se zakabonila. Sever mi chyběl. Nad rybinou jsem jen ohrnula nos. Nechtěla jsem jíst ryby, ale asi to bude jediné co mi zbude. Pořád můžu trochu krve získat od něj... Nebo celou jeho zásobu, když to půjde dobře. Šibalsky a hravě jsem se usmála. "Že mě nechytíš," prohodila jsem a začala se proplétat mezi kmeny stromů pryč. Neběžela jsem nijak rychle, aby mi stačil.

//loterie 14

Nehodlala jsem se tu nějak extra motat. Byla celkem zima, i když můj kožich na to byl připravený, i tak jsem prostě nehodlala nic riskovat. Nemoc, prochladnutí nebo pouhé nachlazení. "Smrt občas dává celkem zapeklité dárky," prohlásila jsem a nechala na něm, ať si má slova přebere, jak chce. Netušila jsem, proč mu Smrt dala paroží a měla jsem v plánu se jí na to zeptat. Bude-li příležitost. Nejprve musím do našeho společenství sehnat nové duše, pak můžu jít dolézat. Kráčela jsem celkem pomalu, protože točení kyčlí do stran, aby se můj ocas hezky vlnil, bylo poměrně logisticky náročné.
Zasmála jsem se nad jeho poznámkou o troufalosti. Norox by mi v tuhle chvíli jednu vrazil a pak už by to jelo. Chyběl mi a to celkem dost. Ale když tu nebyl, musela jsem se zabavit jinak. Přeci jen každý má své potřeby a já neměla pochyb o tom, že Norox si ty svoje naplní s kdejakou hlupačkou. "To neříkej dvakrát, nebo bych tě mohla vzít za slovo," odvětila jsem mu se smíchem v hlase na možnost, že si s ním můžu dělat co chci. Nevěděl s kým má tu čest. To já sice ne, ale jelikož nepůsobil jako někdo agresivní nebo bojovný, nebála jsem se. Čeho taky. Kráčela jsem po jeho levici, ale zároveň jsem byla kousek před ním, aby mohl obdivovat všechno, co se na mě obdivovat dalo. Vůni, hezký ocas, pěkný zadek, ne moc svalnatý, ale ne moc těstovitý. Byl tak akorát. Můj menší vzrůst mohl působit až trochu komicky v porovnání s mým až moc dospělým chováním. Nechávala jsem na něm ať se snaží hledat potravu, já byla 100 % přesvědčena, že tu žádná není, ale pokud se on hodlal pustit do hledání, směle mohl a já bych mu nebránila.

//loterie 13

Začal se vyptávat, proč jeleni schazují paroží. Jsem snad nějaká vědma, abych to věděla. S tímhle patronem sranda nebude. Je děsně suchej. "Netuším," odvětila jsem, protože mi přišlo pod mou úroveň nad tím vůbec přemýšlet. Hned poté co otázku položil mě napadla minimálně tři vysvětlení, ale nehodlala jsem se o ně dělit. Navíc mi přišlo divné, že takový starouš se ptá zrovna mě na věci, které by měl znát spíš sám. Mluvil o tom, že jemu paroží zůstane napořád. Zvláštní. "A kdes k nim vůbec přišel?" zeptala jsem se trochu zvědavě. Celkem ráda bych to věděla, abych se případně vyhnula podobný bláznivosti. Paroží ani jiné výrůstky jsem opravdu neplánovala.
Po mé promenádě prohlásil něco o tom, že jak mohl Život stvořit a nedokončil. Mírně mi jiskřičkami zavybrovala srst na zádech. Uvnitř mnou mírně zalomcoval vztek, ale potlačila jsem ho. Musela jsem působit mile a přátelsky, pokud jsem chtěla své paní získat další posluhovače. "Život by takovouhle nádheru zvládl jenom těžko," odvětila jsem mu se smíchem, ze kterého bylo jasně cítit pohrdání nad magickou entitou, a zametla jsem ocasem ze strany na stranu. "No pokud mi pomůžeš," prohodila jsem jako ztracená květinka, která potřebuje velice pomoci. Přitom mi bylo jasné, že tady žádný zvíře nenajdeme. Ale můžu ho trochu povodit kolem, utahat... A pak uvidíme, co s ním. Jestli s ním bude sranda nebo jestli se stane obětí pro Liino přijímání do kultu. Prošla jsem kolem Yetera a dlouhým ocasem mu přejela po levé straně těla, nedopatřením samozřejmě. Při chůzi jsem vrtěla zadkem z jedné strany na druhou. "Och, to jsem nechtěla," řekla jsem tak líbezným hláskem, že kdo by neodolal...

//loterie 12

Pohlédla jsem na vlka a mírně zamrkala z pod řas. "Jeleni ho taky schazují, tak proč ne ty?" podotkla jsem. Pokud jsem dobře vnímala, jeho paroží bylo jelení a jeleního paroží bylo všude kupa, hlavně tam, kde se jeleni prali o svoje partnerky. Nehodlala jsem o tom už dál mluvit, protože bych působila až moc chytře a to většině vlků neimponuje. Musela jsem si uchovávat trochu té nevinné neznalosti, abych mohla působit jako mírumilovná osůbka, od které nikomu nic nehrozí. Mrskla jsem ocasem a přejela si tak po vlastním boku.
"Nic se nestalo," řekla jsem blahosklonně. "Však každý může přeslechnout slovíčko, že?" zachichotala jsem se zvonivým a pro poslech příjemným smíchem. Byla jsem ve svém živlu a tohohle vlka jsem nehodlala nechat jen tak odejít. Byl by dobrá oběť pro mou paní, pokud se tahá s jejím bratrem. Ale neměla bych na to ho přeprat... Musela bych to zařídit jinak. Přemýšlela jsem nad tím, jak případně vlka využít, ale žádný extra bezpečný způsob mne nenapadal. Všimla jsem si, jak si mě vlk prohlíží. "Vidíš snad něco, co se ti líbí?" zeptala jsem se koketně a celkem pomalu se otočila na místě, důrazně jsem tak ukazovala svoje přednosti a mírným zrychlením jsem zakryla nedostatky. Když jsem k němu byla zase čelem odpověděla jsem na jeho otázku. "Má přítelkyně odpočívá kousek odtud, já sešla jen podívat zda nenajdu něco k snědku, ale našla jsem jenom tebe. Vypadá to, že zvěř prchla někam pryč," povzdechla jsem si jako panenka, který neví, co si má počít dál.

//loterie 11

Sledovala jsem vlka, který se holedbal, že není nemocný, ale že ho na hlavě zatěžuje ono paroží, které mi přišlo hned jako nepřirozenost a pitomost mít ho na hlavě. "Jestli chceš, tak ti ho urazím, není problém," odvětila jsem přátelsky. Byla jsem celkem známá tím, že mi nevadilo ostatním pomáhat od nechtěných pozůstatků, kterými se na nich příroda nebo Život vyřádili. Smrt v tom rozhodně tlapky neměla, protože by nikdy nikomu nedávala nic takovéhleho. Ona sama měla raději přírodní vzezření, nebo jsem to tak aspoň vnímala. Však i mě její bratr polil modrou barvou srst.
Vlk byl asi nahluchlý, ale to se u takhle starých vlků stávalo. "Však jsem ti řekla, že jsme na jihu," zopakovala jsem informaci. Trochu jsem k němu zaujala nedůvěřivý postoj. Měl parohy, zapomínal a ještě mluvil z cesty o nějakém teleportování se. Já sama věděla, že se občas jeden ocitne někde úplně jinde, ale sama jsem tomu úplně nevěřila. Spíš jsem věřila tomu, že je to nějaká magie, kterou by ovšem neměli mít všichni ne? Jak se to asi využívá? A kde bych takovou moc sehnala. Umět se přemístit zní lákavě. Znovu jsem mrskla ocasem, když se rozhovořil o svém jménu. Znělo zajímavě. Mírně jsem se na něj usmála, konečně se totiž choval jako gentleman a ne jako že jsem nějaká hej počkej, na kterou si může křiknout každý vocas. Jeho slova o tom, že voním jako jeho partnerka nebo láska nebo co se mi zdála úsměvná. Znovu jsem si ho prohlídla. Možná bych si s ním mohla trochu pohrát ne? Ukrátit chvíli... "Och tak... Tak to musí být asi osud, že tě magie přivedla až ke mně nemyslíš? Já se jmenuju Rowena," odvětila jsem mu a mírně sklopila zrak, abych na něj pak pohlédla přes vějíř řas jako největší neviňátko.

//loterie 10
- tak ona tou magií nic nedělá, jen hezky voní, tak snad nebude tak zle

Vlk vypadal celkem dost zadýchaně a řekla bych, že i nemocně. "Nejsi nemocný doufám?" zeptala jsem se obezřetně. Nehodlala jsem od někoho chytit nějakou rýmu, chřipku nebo kašel. To se k dámě nehodilo a já se za dámu považovala. Navíc by mne to hodilo hezky pěkně na vedlejší kolej a Lia by musela se zasvěcením počkat, což je nepřípustné. Musíme to prostě udělat bez odkladně, což znamená, že nesmím onemocnět. Nesmím... Udělala jsem mírný posun dozadu, protože jsem si nebyla jistá zdravotním stavem vlka, který vyplazoval na jazyku plíce. Možná jenom neuměl běhat, ale tím jsem si nebyla tak jistá, vlk co není schopný uběhnout někam daleko, by pošel. Pokud není v nějaké smečce, která se o něj stará. Žádný pach známé smečky jsem ovšem necítila.
Pokračoval ve svém blekotání o tom, jak se teleportoval a že neví kde je a že chtěl k Životovi. "Hmm," broukla jsem. Navádět k bratrovi mojí paní někoho, to těžko. "Jsme na jihu ve Vrbovém lesíku, ale kde žije ten tvůj Život a jestli je to blízko nebo daleko, to netuším," dodal jsem bez sebemenšího zaváhání. Nechtěla jsem mu radit v tom, jak jít žebrat k tomu blbečkovi, kterého jsem nesnášela. Všeználek, který sice radil, ale sám udělal velké nic, když ho bylo potřeba. Nesnášela jsem Života a všechny jeho patolízali, ke kterým tenhle vlk mohl, ale nemusel patřit. Znovu jsem mrskla ocasem a vůně se roznášela vzduchem dál a dál. Bylo štěstí, že jsem neměla mokrý kožich, to bych voněla ještě víc. Mě samotné jsem voněla jako rozkvetlá zahrada a ten pach se mi líbil, takže jsem předpokládala, že se bude líbit i ostantím.