Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 16

"Záleží, co bereš pod pojmem zábava," odvětila jsem znovu koketně. Motala jsem se kolem tohoto tématu pořád dokola, ale nenarážela jsem na něj přímo. Proč bych to taky dělala. Nehodlala jsem se jako pravá dáma prozradit, že se uvnitř mě skrývá něco méně nevinného a méně slušného. Hodlala jsem si tuhle fasádu udržovat. Navíc, kdo ví jestli s tímhle vlkem by vůbec byla nějaká zábava. Spíš vypadá, že nikdy žádnou vlčici neměl, než že by si užíval s kde kým. Navíc pořád mluvil o té svojí lásce... mhe... láska. Mrskla jsem ocasem a pach se roznesl opět do okolí.
"Ragar je kousek od sídla samotné Smrti," prohodila jsem tajemně a na vyslovní slova Smrti jsem si dala extra záležet. Položila jsem na něj důraz větší, než by bylo potřeba. "Kousek od Sněžných hor a jedlového pásu," dodala jsem o poznání znuděněji. Nehodlala jsem mu extra popisovat svou provinienci, protože ta nebyla vůbec důležitá. Nebo alespoň mě nepřišla důležitá. Smečka už neexistovala.
Běžela jsem opravdu extrémně pomalu, protože jsem se chtěla pobavit tím naháněním. Trochu jsem čekala, že na mě skočí a tím mě dopadne. No ne... On se rozhodl, že to asi myslím vážně a že si hrajeme na honěnou. To je blb. Vůbec nepochopil, co jsem chtěla, takže když mne předběhl udělala jsem jen pár kroků dál a pak se zastavila. "Jsi na mě moc rychlý," křikla jsem za ním. To s tím parožím si určitě vymyslel. Někdo kdo běhal takhle rychle nemohl mít problém, takže mi lhal. To se mi nelíbilo a popravdě mě to i vytáčelo. Zůstala jsem stát na místě a čekala jestli se vrátí nebo ne.

//loterie 15

Kráčela jsem vedle vlka, který se snažil být znovu galantní. Mírně jsem pokrčila čenich. "Nemusíš já mám..." nestihla jsem to ani doříct a už mne obalilo teplo. S tímhle hustým kožichem to nebylo příjemné. Vůbec to nebylo příjemné. "Děkuju," řekla jsem místo nějakého vytáčení se. Za tohle jednou zaplatíš. Kožichem mi opět proběhly jiskřičky.
Neomyleně jsem kladla tlapku před tlapku a sledovala Yetera, který se mírně vykroutil z věty, kterou se sám trošku nachytal. Nehodlala jsem ovšem nechat tuhle rybku pláchnotu jen tak. "Škoda, na opatrnosti není nic zábavného," pronesla jsem celkem sladce. "A kdo by se nechtěl v téhle zimě pobavit, zahřát a ... tak podobně," zachichotala jsem se a mírně od něj popoběhla dál, abych mezi námi nechala větší prostor. Dělilo nás pár metrů, což mu mohlo být nepříjemné, ale já se dostala mimo dosah jeho tepla a bylo mi o torchu lépe. Sice se snažil něco najít, ale jak jsem předpověděla, bylo to marné. Kdyby tu něco žilo, už bych to sama našla. Na jeho otázky jsem se zastavila a otočila se k němu čelem. "Narodila jsem se tu," odvětila jsem pravdivě. "Nebo ne přímo tady, ale v Ragarských horách na severu," dodala jsem a mírně se zakabonila. Sever mi chyběl. Nad rybinou jsem jen ohrnula nos. Nechtěla jsem jíst ryby, ale asi to bude jediné co mi zbude. Pořád můžu trochu krve získat od něj... Nebo celou jeho zásobu, když to půjde dobře. Šibalsky a hravě jsem se usmála. "Že mě nechytíš," prohodila jsem a začala se proplétat mezi kmeny stromů pryč. Neběžela jsem nijak rychle, aby mi stačil.

//loterie 14

Nehodlala jsem se tu nějak extra motat. Byla celkem zima, i když můj kožich na to byl připravený, i tak jsem prostě nehodlala nic riskovat. Nemoc, prochladnutí nebo pouhé nachlazení. "Smrt občas dává celkem zapeklité dárky," prohlásila jsem a nechala na něm, ať si má slova přebere, jak chce. Netušila jsem, proč mu Smrt dala paroží a měla jsem v plánu se jí na to zeptat. Bude-li příležitost. Nejprve musím do našeho společenství sehnat nové duše, pak můžu jít dolézat. Kráčela jsem celkem pomalu, protože točení kyčlí do stran, aby se můj ocas hezky vlnil, bylo poměrně logisticky náročné.
Zasmála jsem se nad jeho poznámkou o troufalosti. Norox by mi v tuhle chvíli jednu vrazil a pak už by to jelo. Chyběl mi a to celkem dost. Ale když tu nebyl, musela jsem se zabavit jinak. Přeci jen každý má své potřeby a já neměla pochyb o tom, že Norox si ty svoje naplní s kdejakou hlupačkou. "To neříkej dvakrát, nebo bych tě mohla vzít za slovo," odvětila jsem mu se smíchem v hlase na možnost, že si s ním můžu dělat co chci. Nevěděl s kým má tu čest. To já sice ne, ale jelikož nepůsobil jako někdo agresivní nebo bojovný, nebála jsem se. Čeho taky. Kráčela jsem po jeho levici, ale zároveň jsem byla kousek před ním, aby mohl obdivovat všechno, co se na mě obdivovat dalo. Vůni, hezký ocas, pěkný zadek, ne moc svalnatý, ale ne moc těstovitý. Byl tak akorát. Můj menší vzrůst mohl působit až trochu komicky v porovnání s mým až moc dospělým chováním. Nechávala jsem na něm ať se snaží hledat potravu, já byla 100 % přesvědčena, že tu žádná není, ale pokud se on hodlal pustit do hledání, směle mohl a já bych mu nebránila.

//loterie 13

Začal se vyptávat, proč jeleni schazují paroží. Jsem snad nějaká vědma, abych to věděla. S tímhle patronem sranda nebude. Je děsně suchej. "Netuším," odvětila jsem, protože mi přišlo pod mou úroveň nad tím vůbec přemýšlet. Hned poté co otázku položil mě napadla minimálně tři vysvětlení, ale nehodlala jsem se o ně dělit. Navíc mi přišlo divné, že takový starouš se ptá zrovna mě na věci, které by měl znát spíš sám. Mluvil o tom, že jemu paroží zůstane napořád. Zvláštní. "A kdes k nim vůbec přišel?" zeptala jsem se trochu zvědavě. Celkem ráda bych to věděla, abych se případně vyhnula podobný bláznivosti. Paroží ani jiné výrůstky jsem opravdu neplánovala.
Po mé promenádě prohlásil něco o tom, že jak mohl Život stvořit a nedokončil. Mírně mi jiskřičkami zavybrovala srst na zádech. Uvnitř mnou mírně zalomcoval vztek, ale potlačila jsem ho. Musela jsem působit mile a přátelsky, pokud jsem chtěla své paní získat další posluhovače. "Život by takovouhle nádheru zvládl jenom těžko," odvětila jsem mu se smíchem, ze kterého bylo jasně cítit pohrdání nad magickou entitou, a zametla jsem ocasem ze strany na stranu. "No pokud mi pomůžeš," prohodila jsem jako ztracená květinka, která potřebuje velice pomoci. Přitom mi bylo jasné, že tady žádný zvíře nenajdeme. Ale můžu ho trochu povodit kolem, utahat... A pak uvidíme, co s ním. Jestli s ním bude sranda nebo jestli se stane obětí pro Liino přijímání do kultu. Prošla jsem kolem Yetera a dlouhým ocasem mu přejela po levé straně těla, nedopatřením samozřejmě. Při chůzi jsem vrtěla zadkem z jedné strany na druhou. "Och, to jsem nechtěla," řekla jsem tak líbezným hláskem, že kdo by neodolal...

//loterie 12

Pohlédla jsem na vlka a mírně zamrkala z pod řas. "Jeleni ho taky schazují, tak proč ne ty?" podotkla jsem. Pokud jsem dobře vnímala, jeho paroží bylo jelení a jeleního paroží bylo všude kupa, hlavně tam, kde se jeleni prali o svoje partnerky. Nehodlala jsem o tom už dál mluvit, protože bych působila až moc chytře a to většině vlků neimponuje. Musela jsem si uchovávat trochu té nevinné neznalosti, abych mohla působit jako mírumilovná osůbka, od které nikomu nic nehrozí. Mrskla jsem ocasem a přejela si tak po vlastním boku.
"Nic se nestalo," řekla jsem blahosklonně. "Však každý může přeslechnout slovíčko, že?" zachichotala jsem se zvonivým a pro poslech příjemným smíchem. Byla jsem ve svém živlu a tohohle vlka jsem nehodlala nechat jen tak odejít. Byl by dobrá oběť pro mou paní, pokud se tahá s jejím bratrem. Ale neměla bych na to ho přeprat... Musela bych to zařídit jinak. Přemýšlela jsem nad tím, jak případně vlka využít, ale žádný extra bezpečný způsob mne nenapadal. Všimla jsem si, jak si mě vlk prohlíží. "Vidíš snad něco, co se ti líbí?" zeptala jsem se koketně a celkem pomalu se otočila na místě, důrazně jsem tak ukazovala svoje přednosti a mírným zrychlením jsem zakryla nedostatky. Když jsem k němu byla zase čelem odpověděla jsem na jeho otázku. "Má přítelkyně odpočívá kousek odtud, já sešla jen podívat zda nenajdu něco k snědku, ale našla jsem jenom tebe. Vypadá to, že zvěř prchla někam pryč," povzdechla jsem si jako panenka, který neví, co si má počít dál.

//loterie 11

Sledovala jsem vlka, který se holedbal, že není nemocný, ale že ho na hlavě zatěžuje ono paroží, které mi přišlo hned jako nepřirozenost a pitomost mít ho na hlavě. "Jestli chceš, tak ti ho urazím, není problém," odvětila jsem přátelsky. Byla jsem celkem známá tím, že mi nevadilo ostatním pomáhat od nechtěných pozůstatků, kterými se na nich příroda nebo Život vyřádili. Smrt v tom rozhodně tlapky neměla, protože by nikdy nikomu nedávala nic takovéhleho. Ona sama měla raději přírodní vzezření, nebo jsem to tak aspoň vnímala. Však i mě její bratr polil modrou barvou srst.
Vlk byl asi nahluchlý, ale to se u takhle starých vlků stávalo. "Však jsem ti řekla, že jsme na jihu," zopakovala jsem informaci. Trochu jsem k němu zaujala nedůvěřivý postoj. Měl parohy, zapomínal a ještě mluvil z cesty o nějakém teleportování se. Já sama věděla, že se občas jeden ocitne někde úplně jinde, ale sama jsem tomu úplně nevěřila. Spíš jsem věřila tomu, že je to nějaká magie, kterou by ovšem neměli mít všichni ne? Jak se to asi využívá? A kde bych takovou moc sehnala. Umět se přemístit zní lákavě. Znovu jsem mrskla ocasem, když se rozhovořil o svém jménu. Znělo zajímavě. Mírně jsem se na něj usmála, konečně se totiž choval jako gentleman a ne jako že jsem nějaká hej počkej, na kterou si může křiknout každý vocas. Jeho slova o tom, že voním jako jeho partnerka nebo láska nebo co se mi zdála úsměvná. Znovu jsem si ho prohlídla. Možná bych si s ním mohla trochu pohrát ne? Ukrátit chvíli... "Och tak... Tak to musí být asi osud, že tě magie přivedla až ke mně nemyslíš? Já se jmenuju Rowena," odvětila jsem mu a mírně sklopila zrak, abych na něj pak pohlédla přes vějíř řas jako největší neviňátko.

//loterie 10
- tak ona tou magií nic nedělá, jen hezky voní, tak snad nebude tak zle

Vlk vypadal celkem dost zadýchaně a řekla bych, že i nemocně. "Nejsi nemocný doufám?" zeptala jsem se obezřetně. Nehodlala jsem od někoho chytit nějakou rýmu, chřipku nebo kašel. To se k dámě nehodilo a já se za dámu považovala. Navíc by mne to hodilo hezky pěkně na vedlejší kolej a Lia by musela se zasvěcením počkat, což je nepřípustné. Musíme to prostě udělat bez odkladně, což znamená, že nesmím onemocnět. Nesmím... Udělala jsem mírný posun dozadu, protože jsem si nebyla jistá zdravotním stavem vlka, který vyplazoval na jazyku plíce. Možná jenom neuměl běhat, ale tím jsem si nebyla tak jistá, vlk co není schopný uběhnout někam daleko, by pošel. Pokud není v nějaké smečce, která se o něj stará. Žádný pach známé smečky jsem ovšem necítila.
Pokračoval ve svém blekotání o tom, jak se teleportoval a že neví kde je a že chtěl k Životovi. "Hmm," broukla jsem. Navádět k bratrovi mojí paní někoho, to těžko. "Jsme na jihu ve Vrbovém lesíku, ale kde žije ten tvůj Život a jestli je to blízko nebo daleko, to netuším," dodal jsem bez sebemenšího zaváhání. Nechtěla jsem mu radit v tom, jak jít žebrat k tomu blbečkovi, kterého jsem nesnášela. Všeználek, který sice radil, ale sám udělal velké nic, když ho bylo potřeba. Nesnášela jsem Života a všechny jeho patolízali, ke kterým tenhle vlk mohl, ale nemusel patřit. Znovu jsem mrskla ocasem a vůně se roznášela vzduchem dál a dál. Bylo štěstí, že jsem neměla mokrý kožich, to bych voněla ještě víc. Mě samotné jsem voněla jako rozkvetlá zahrada a ten pach se mi líbil, takže jsem předpokládala, že se bude líbit i ostantím.

//loterie 8
Proplétala jsem se energicky mezi stromy a hledala stopu, která tady ovšem nebyla. Všechna zvířata jako by se ukryla, jako by věděla, proč jsem tady a proč se proplétám lesem. Netušila jsem, jak to mohla vytušit, ale něco mi říkala, že vědí. Příroda je upozornila na něco nepřírodního, nepřirozeného a tím něčím jsem byla já.
Náhle jsem slyšela. Byl to dusot, jak se mne někdo snažil dohnat. Obrátila jsem se na místě, připravena se prát. Mlsně jsem se olízla, když jsem uviděla, že se ke mně blíží parohy, jejihž majitele zakrýval prozatím porost. Když ovšem doběhl blíže ke mně z hrůzou jsem zjistila, že se jedná o vlka, který má na hlavě paroží jako jelen. Nehnula jsem sebou ani o píď, i když mi to přišlo zvláštně nechutné. A já přitom měla nechutnosti ráda. Měla jsem ráda vše zajímavé, jizvy, ztracená oka, rozpáraná břicha. Smrt. Ale tohle bylo něco jiného, tohle přímo bujelo animálním životem, který se mi příčil. Mírně jsem se rozkročila. "Co se děje?" zeptala jsem lehkým a vstřícným tónem hlasu. Až směšně dlouhý ocas se mi zavlnil kolem těla a roznesl tak do mého okolí mou vlastní vůni, která každému voněla podle jeho preferencí. Vlk vypadal jako někdo starší než já a to celkem o dost. Jeho smůla, já byla na starší, ale zase né tak moc starší. Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala na jeho odpověď. Zajímalo mne, proč mne pronásleduje a co chce, ale udržovala jsem si odstup, kdyby to bylo něco nekalého. V těhlech končinách jeden na druhého křičí jen ze tří důvodů. Znají se, chce tě zabít nebo si užít. A já tohohle vlka neznám...

//Žertva
loterie 7

Vylezla jsem z úkrytu a pomalu si narovnala páteř. Plazit se tady uhnilým kmenem nebylo zrovna něco, co bych dělala každý den a ráda. Navíc jako dáma jsem se musela i trochu oklepat a očistit od dřevěných štěpků, které mi ulpěly na kožichu. Co neodpadlo po oklepání jsem ze sebe stáhla čenichem. Tak a teď jen najít něco, co bych mohla obětovat. Nakrčila jsem čenich a nasála do něj všechny pachy okolí. Necítila jsem ovšem nic, co by se jen blížilo krvy nebo pachu jakéhokoli zvířete. Všude bylo ticho a klid. Neslyšela jsem ani ptáky v korunách, ani veverky... Země byla prázdná a tichá. Pomalým krokem jsem se proplétala mezi stromy. Nemohla jsem přece zradit Liu. Pokud nenajdu nějakou vhodnou obětinu bude celý obřad o ničem a to jsem dopustit nechtěla. Zasvěcování muselo probíhat podle pravidel, která jsem nastavila. Nebo spíše, která nastavila samotná Smrt, když mi dala znamení, že to dělám dobře. Bylo nutné několik drahých kamenů, které jsem měla. Ale zároveň bylo nutné i několik dalších drobností, jako právě hledaná oběť.
Pomalu jsem se otáčela kolem. Sníh pod mýma tlapkama ani nepraskal. Byl tuhý a chladný. Mým polštářkům to ale nevadilo, byla jsem zvyklá na horší zimu. Vlčkovské období v Ragarském pohoří mne naučilo, co je to zima. Tady na jihu si na zimu jenom všechno hrálo, ale pravá zima to nebyla. Ticho a klid mohli znamenat jenom jediné, že se zima na severu otočila do mnohem brutálnější podoby než tady. Mírně jsem se ušklíbla. Přála jsem to všem, co na severu zůstávali.

//loterie 6
Vrbový lesík

Protáhla jsem se úzkým otvorem směrem dovnitř. Bylo tu celkem dost sněhu, ale díky větvím a kmenům stromů sem nefoukal vítr. Rozhlédla jsem se kolem, ale ten vlk byl pryč. Má štěstí hajzl, jinak bych ho asi vykuchala nebo rovnou obětovala. Kamenný stůl zapadal sněhem, takže jsem se k němu rovnou vydala, než se Lia doplazila ven. Začala jsem ho tlapkami a ocasem očišťovat od napadaného sněhu, takže vynikly ornamenty, které jsem na něj nakreslila vlastní krví. Už nebyly zářivě rudé, ale spíš tmavě hnědé až černé. Nádhera. "Tohle jsem našla náhodou, potřebovala jsem se někam zašít s jedním individuem... No nic z toho nebylo, ale aspoň jsem našla tuhle hezkou schovku," prohodila jsem celkem odlehčeným tónem a poschazovala poslední sníh z obřadního stolu, který byl připraven pro jakýkoli typ rytuálu si zrovna vymyslím.
Obrátila jsem se čelem k Lie. "Tak co, chceš podstoupit rituál a přidat se ke mně a Smrti, nebo sis to rozmyslela?" zeptala jsem se Lii. Nehodlala jsem plýtvat svým talentem na někoho, kdo by si třeba mohl všechno v prostředku rituálu rozmyslet. Chtěla jsem, aby mi prostě dala souhlas. Taky jsem byla připravená jí všechno vysvětlit předem, pokud by to chtěla vědět. Škoda, že nemáme žádnýho ptáka nebo rybu... Celkem by se šikla cizí krev než vlastní. Vypadalo to ovšem, že všechno zvířectvo zmizelo někam pryč, protože ani na nebi nebylo vidět opeřenců, které bychom mohli využít. Navíc ve vrbách se občas něco malinkého schovávalo, ale teď bylo všude jenom ticho. Zvláštní. Zima byla asi připravena si nás pěkně všechny vychutnat.
"Chtělo by to sehnat někoho na obětování... Nemám úplně v plánu prolévat vlastní krev," zabrblala jsem. "Kouknu po něčem venku, ale hned se vrátím," dodala jsem s úsměvem a zase se začala plazit ven. Bylo potřeba najít nějakou vhodnou obětinu, aby Lia mohla být přijata se všemi náležitostmi.

//Vrbový lesík

//loterie 5

Kráčela jsem celkem odhodlaně v před. Hned co jsem se prodrala mezi první stromky lesa, oddechla jsem si. Vrbový háj nabízel poměrně příjemné útočiště, ale nebylo to úplně tak něco, co bych chtěla. Potřebovala jsem pro nás větší ukrytí před větrem, který řádil a trhal jednomu od tlamy slova i dech. Nehodlala jsem se tu tedy zahazovat moc dlouho, hledala jsem nejkratší cestu směrem k mému vlastnímu úkrytu. Nehodlala jsem se tady více zahazovat. "Je to ještě kousek, támhle u té skály," řekla jsem Lie. Tempo, kterým jsem šla, nebylo nijak závratné. I mne s mým hustým kožichem byla celkem zima a do toho všeho se ve sněhu nedalo pořádně běžet. V lese byla sněhová pokrývka pravda menší, ale rozhodně to neznamenalo, že by si jeden nějak odpočinul od zebení tlapek nebo od vysokých kroků.
Uviděla jsem podivně povalenou kládu, která jako by nepatřila do tohohle lesa. Její vykotlanost na mne mrkala, jako příjemné pomrkávání domova. "Jsme tu," řekl jsem Lie. "Vchod je celkem úzký, ale aspoň neotravují nezvaní hosté," dodala jsem a pak se začala plazit skrz kmen spadlého stromu směrem dovnitř svého úkrytu. Mohlo to na neznalého působit dost podivně, vlčice co se cpe do kmene stromu. Jenomže ti co věděli svoje, mohli v mém malém úkrytu najít hotový ráj. Klid a příměřené teplo. Určitě bude zase pindat jako vždycky, že jí něco vadí. Ale já se tím nenechám rozhodit. Byla jsem hrdá, že jsem tohle místo našla. Nebyl to sice úkryt, ale bylo to místo, kde jsme mohli uctívat naši paní a přijímat nové členy našeho kultu. Doufala jsem, že Lia místo přijme.

//Žertva

//loterie 4

Mírně jsem se ušklíbla nad peprnou řečí Lii. Nehodlala jsem s ní ovšem polemizovat. I podle mého vlastního názoru na ni a podle toho času, který jsem s ní strávila, mi bylo jasné, že mám před sebou nefalšovanou mrchu, která se neštítí nikoho a ničeho, pokud si jde za svým. Já jí rozhodně nehodlala stát v cestě. Byla jsem odhodlana ji nechat být, dokud ona nechávala mne.
Vít nepolevoval spíše sílil a vypadalo to, že to opravdu nebude chvilka, jak se správně Lia domnívala. Obávala jsem se, že pokud tady budeme ještě chvilku takhle postávat mezi stromy, tak nás to brzo odnese. Nehodlala jsem proto riskovat další drahocené minuty tím, že bych nějak zpochybnila její rozhodnutí nejít hledat sourozence. Jestli mají rozum, tak zůstali v lese vlastní smečky a teď se hezky hřejou v tom jejich úkrytu nebo v nějaké jiné díře. Nakrčila jsem párkrát čenich a pak se vydala opět na cestu směrem ke svému vlastnímu útočišti. "Dobře!" křikla jsem na Liu a nejrychlejším možným krokem, který počasí dovolovalo, jsem se přesouvala směrem k vrbovému lesíku. Trochu jsem doufala, že tam nebude někdo nasáčkovaný, ale ten kdo by našel vchod by musel být přímo geniální. Sice tam nebyl strop, ale bylo tam dost závětrno, aby na nás nefoukalo a abychom se mohli i trochu ohřát. Lie jsem víc neřekla, protože popravdě nebylo co a ani jsem sama netušila, zda by mne vůbec slyšela přes vítr. Věděla jsem jenom, že sebou musíme obě hodit, pokud se nechceme stát rampouchem v téhle sněhové bouři. Cesta to byla velice nepříjemná. Závěje, sníh a vítr. Pomalý postup. Ale vytrvávaly jsme a já už viděla další lesík, ten ke kterému jsme mířily.

//Vrbový lesík přes magický palouk

//loterie 3
//mahtae jih přes náhorní plošinu

Cesta přes pláň začala dobře. Sice byla celkem zima a pofukovalo, ale nic hrozného. Pokývala jsem hlavou, když moje společnice využila magie ohně, aby nás ohřála. "Díky, ale neměla by ses takhle vysilovat," prohodila jsem. Bylo mi jasné, že zima rozhodně ještě nekončí. S příchodem prvních ranních paprsků se to ovšem změnilo. Začal padat sníh a vítr nabral na rychlosti. Vločky se valily ze všech stran a já měla problémy s tím, abych udržela směr. Musela jsem jít celkem přikrčená, abych vůbec něco viděla.
Musela jsem si dávat velkej pozor, když jsem šla do lesa. Posledních pár metrů jsem šla v podstatě na slepo, protože sníh mi zaslepil vidění. Bylo až s podivem, že jsem nenarazila do nějakého stromu, když jsem se konečně vmotala do lesíku, který jsem zahlédla v té bílé tmě. "V pohodě?!" křikla jsem na Liu přes burácení větru, který byl tak silný, že mi trhal slova od tlamy. "Kousek odtud mám v jednom lese úkryt, můžeme se tam na chvilku schovat než tohle všechno přejde a jít hledat tvoje sourozence pak, nebo se můžeme vydat prohledávat jih rovnou, ale to by nemuselo dobře skončit. Hádám, že tahle bouře jen tak neskončí," řekla jsem, zatím co jsem si klestila cestu směrem víc do lesa, abych se trochu ochránila před větrem a sněhem. Nechala jsem na Lie ať rozhodne, kam půjdeme dál. Pokud by vybrala jít do vrbového lesíka a mého úkrytu, mohla bych ji rovnou zasvětit do našeho kultu. Kdyby vybrala jít hledat sourozence, mohla bych to udělat i pak, ale to kdo ví kdy by bylo, když ani nevíme kde její sourozenci přesně bydlí.

//loterie 2
//Sněžné hory přes dlouhou řeku

Kráčely jsme poměrně strmým terénem kolem řeky a Lia se rozkecala. Bolelo mě od modřin celé tělo, ale nestěžovala jsem si. "Ne," odvětila jsem jí a mírně nakrčila nos. Její vulgární vyjadřování mi vadilo. Každý přece věděl, že správné vlčice nedělají žádné nechutné zvuky ať už svým popředím nebo pozadím. A já byla vlčí dáma, takže jsem tyhle věci ani nebyla schopna vyslovit. Mohla bych jí říct, co se stalo, ale stejně by mi nevěřila, takže jsem se rozhodla neříkat nic. Kdybych řekla, že jsem uklouzla nebo tak něco, ještě by se mi ta zmije vysmála. Nemohla jsem jí to mít za zlé, sama bych se někomu vysmála za to, že uklouzl v horách. Modřiny ovšem pekelně bolely ať jsem řekla nebo neřekla své společnici o jejich původu.
Lia mezi tím pobíhala kolem jako splašená kobyla a sršely z ní jiskry. "Takže ti vlčíšek dal magii elektřiny? Zajímavý chlapík," odvětila jsem s úsměvem. Byla jsem ráda, že Lia sílí. Museli jsem sílit jako skupina, pokud jsme chtěli Smrti sloužit. "Jsem ráda, že ti to s magií tak jde, kdybys chtěla pomoct stačí říct," dodala jsem se stále stejně širokým a upřímným úsměvem, opravdu jsem byla vnitřně nadšená, že se vlčici s magiemi daří.
Její další slova byla celkem zajímavá. "Momentálně nás vedu někam, kde se budeme snad moct zahřát, protože se mi popravdě moc nechce pobíhat kolem. Tvoji sourozenci bydlí v jednom lese na jihu, takže navrhuji prostě projít jih a všechny lesy tam," řekla jsem jí, kam právě kráčíme. Vítr byl horší a horší. Zima rozhodně ještě nesložila karty na stůl a já nehodlala být jednou z jejích obětí.

//Zrádcův remízek přes náhorní plošinu

//loterie 1
Zubatá hora

Trochu jsem pochybovala o tom, že by Lia něco od Vlčíška dostala. Na druhou stranu tady se děla spousta různých věcí, tak proč ne i tohle? Vlčíšek je mocný, ale že by plnil přání fakt každému? Nebo jenom doufá, že by mohl Liu přetáhnout na svou stranu, jako to na mne zkoušel život? Pokývala jsem tedy na svou společnici hlavou a pomalým krokem se vydala směrem sestupu dolů. Nevěděla jsem popravdě, kam bych nás měla vést, ale chtěla jsem nás dostat z téhle hory. S noční oblohou začalo silně foukat a přituhovat. Něco mi říkalo, že tohle nebude dobré počasí na flákání se v horách. Už od malička jsem uměla rozpoznat různé druhy foukání větru. Tohle se asi naučilo každé vlče, které se narodilo v horské oblasti. Uměli jsme poznat, který vítr přinese zimu a chlad, který naopak přinese teplo a ze kterého nic nebude. Vlčata narozená na jihu uměla určitě také rozpoznat některé zajímavosti ohledně počasí. Hádala jsem, že se jejich znalosti budou spíše točit kolem řek nebo té slané vody, kterou jsem poznala a jejíž jméno jsem zapoměla. Nebo mi ho možná ani nikdo neřekl? Kráčela jsem poměrně houpavým krokem dolů s Liou za sebou, abych jí mohla dělat pěšinku, po které se může vydat. I když se moje společnice tvářila silně, bylo mi jasné, že zima jí nemůže být extra příjemná, když pocházela z jihu. Její kožich byl uzpůsobený na teplé počasí a ne na zimu a chlad. V letních měsících jí budu závidět. Já se v tom svém kožichu určitě pomalu uvařím, ale ona, Pippa a Alfredo budou naprosto v pohodě.

//Mahtae jih přes Dlouhou řeku