Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kývla jsem hlavou, že můžeme vyrazit. Celkově jsem už tady neměla na co koukat a nevypadalo to, že by s Fredem byla nějaká jinačí zábava než povídání si. Škoda. Když jsem si s ním nemohla hrát v narážkách, mohla jsem si ho alespoň dobírat, což evidentně fungovalo. Nějak celý ztuhnul, jako bych mu řekla nějaký vlký tajemství. Nebo možná jako bych mu prozradila, že existuje ještě něco mnohem lepšího než čumáčkování. Jenomže na to on nehodlal přistoupit, protože vzal okamžitě do zaječích. Začala jsem se smát. Nejdřív jen takovým pousmáním, které ovšem přešlo ve zvonivý smích, který se nesl jeskyní. "Ach jo. Tohle bude mnohem zábavnější, než jsem si myslela," povzdechla jsem si a vykročila jsem za Alfredem.
Kráčela jsem poměrně v klidu, zatím co jeho kožich mi mizel z dohledu, protože uháněl, jako bych ho chtěla sežrat. "Snad ses nelekl," prohodila jsem. "Stejně doufám, že se někde naučíš čumáčkovat, abys tý svojí Heather neposlintal celej obličej," dodala jsem se smíchem, který byl opravdu upřímný. Představa, že tenhle vocas a nějaká jeho frnda se chovají jako by byli ještě vlčátka, co se občas pohladí tlapkou po tlapičce byla prostě vtipná. Nikdo tady není dospělý. Jediná Pippa asi... Lia je moc horkokrevná a popudlivá jako malý vlče. Fred je zase tak nevinnej, že si snad myslí, že čumáčkování je to nejhorší. Vtipná dvojka.

//ven

Nechala jsem ho ať mluví. Nač se samotná budu rozpovídávat. Navíc mne jeho domněnky o Smrti nezajímaly. Další slova ovšem měla hlavu a patu a bylo nutné na ně reagovat. "Nejlepší bude to nové místo, co jsem objevila. Je už Smrti zasvěceno, takže to tam půjde nejlépe. A chtělo by to nějakou obětinu, která by se dala použít, to jistě," řekla jsem zkušeným hlasem. "I když obětovat se dá hodně věcí, to bychom mohli promyslet cestou," dodala jsem se smíchem v hlase, protože mne napadl nejeden způsob, jak obětovat Smrti. V očích se mi zalesklo a možná mi i po kožichu projel elektircký výboj.
Jeho další slova mne utvrdila v tom, že neví o čem mluvím. "Tak pokud se svou přítelkyní jsi dlouho, už jste spolu museli něco zažít ne? Čumáčkovali jste se aspoň?" ptala jsem se s úsměvem, jako dobrá přítelkyně, která to s ním myslí dobře. Mírně jsem pohazovala ocasem, který byl opravdu někdy až směšně dlouhý. Jenomže já si jeho pohybů užívala. Jeho váha mi hezky rozkývala zadnici, takže jsem působila tak, že se pohupuju, aniž bych musela hnout pořádně tlapkou nebo boky. Bylo to celkem vtipné, jak delší ocas měnil celou mou stabilitu.

"Nemáme žádné speciální označení," odvětila jsem celkem slušně. Tohle mne nikdy nenapdalo. "Následovníci zní ovšem trochu lépe, než to cos použil," dodala jsem po krátkém odmleční. "My smrti neposluhujeme, ale jsme jí oddáni. Následujeme jejího učení a jejích kroků, ať nás vedou kamkoli. Na konci světla je vždycky tma. Na konci tmy je vždy světlo," řekla jsem trochu zasněným tónem a pomalu se otočila kolem jezírka. Prohlížela jsem si jeho lesklou vodní hlavinu a pokračovala jsem v hovoru. "Smrt po nás žádá jediné, abychom napomáhali prohlédnout ostatním jejich zaslepenost, kterou jim do očí vetřel její bratr Život. A pak taky oceňuje informace a nové silné spojence, to je našim úkolem. Sehnat nové spojence nebo alespoň zjistit informace, které by naší paní mohly uniknout," odvětila jsem mu na jeho další slova. Pak jsem se otočila čelem k němu.
Začal zase mluvit o Heather. Začínalo to být nudné, jenomže pak mne napadlo, že by se toho dalo využít. "A jste spolu už dlouho?" zeptala jsem se přátelsky a usmála se na něj. "To musíš být hodně zkušený, ve všem že ano," dodala jsem tajemným hlasem a naklonila hlavu na stranu.

Sledovala jsem Freda a nespouštěla z něj oči. On začal mluvit o nějaké Heather. "Neznám ji, tak nemůžu soudit," odvětila jsem příkře, protože mě nakrklo, že v přítomnosti takové krásky jako jsem já mluví o jiné. Odtáhla jsem se od něj a udělala několik kroků do prostoru. On mezitím couvl, jenže to už ho můj pohled nesledoval. Začala jsem se tedy plně věnovat prozkoumávání místních prostor, hlavně pohledem. Bylo to tu tak akorát pro menší smečku, která by se tu mohla ubytovat. To pro naše potřeby skvěle stačilo.
"Jestli chceš sloužit paní Smrti měl bys podstoupit rituál jako tvoje sestry," prohodila jsem zamyšleně ke stěně úkrytu. "Slíbíš v něm loajalitu paní a naší malé skupině. Takže si to rozmysli, protože zpátky už cesta nevede," dodala jsem a v duchu přemýšlela, jak by se dal zasvěcovací rituál upravit, aby byl vhodnější, protože Fred rozhodně nebyl vlčice, která by se případně dala opít rohlíkem.
Náhle jsem zaslechla volání. Přicházelo z tunelu, který mému pohledu do teď unikal. Šla jsem tedy za Alfredem dál. Byl to malinkatý tunel, kterým jsem se ovšem neměla problém protáhnout, protože jsem byla ještě menší. Tunel se otevřel do nevelké místnůstky, která byla naplněna zářivým jezírkem se spoustou květin na dně. Vypadalo to kouzelně a zajímavě. "Nádhera," špitla jsem jenom a udělala pár kroků tak, abych nedopatřením trochu strčila do Alfreda. Nějaká Heather mi nebude stát v cestě když něco chci ne?

//Vrbový lesík

"Paní Smrt navíc nabízí svým následovníkům nesporné výhody," dopověděla jsem větu v momentě kdy jsme procházeli stromem a tunelem za ním. Následovala jsem vytáhlého vlka, který kráčel předemnou. Doufala jsem, že se mi nějak podaří zjistit o něm víc. Stačilo by jenom trochu, abych to mohla použít proti němu. Zatím ovšem vypadal až moc unešeně scenérií kolem, takže jsem z něj nemohla vytahovat jeho tajnosti. Vůně z mokrého kožichu se linula všude kolem a vyplňovala prostor. Zavlnila jsem oháňkou a tím vůni ještě více rozvířila kolem. "Je to tu nádherné," prohlásila jsem s neskrývaným obdivem. Bylo to tu opravdu překrásné, tak akorát úkryt pro naši malou skupinu vyvrženců. "Jsi skvělý průzkumník Frede," řekla jsem mu s úsměvem na čenichu a myslela jsem to opravdu upřímně. Nebo ne?
"Ano, paní Smrt si ono místo určitě vybrala s nějakým záměrem, ale ten mi prozatím uniká," odvětila jsem. Skoro jsem dodala, že možná předpovídala, že se v Ragarských horách narodím já, ale tak troufalá jsem nebyla. "Navíc někdo jako ty by se určitě hodil. Pokud ti tedy nevadí občas nějaký ten rituál, pro uctění její velkoleposti," dodala jsem s trochou tajuplnosti v hlase. Obrátila jsem se k němu čelem a udělala několik kroků k němu. Zastavila jsem se tak akorát na krok od něj. "Nebo se snad bojíš?"

Působil jako celkem příjemný společník. Možná by stačilo nejdříve trochu zjistit a pak uvidíme. Můj kožich moknul a jak moknul začínala působit i magie, kterou jsem si přivlastnila po poslední návštěvě u Smrti. Můj pach se nesl okolím a musel dolehnout i k Alfredově čumáku. Pomalu jsem se zvedla ze země, protože Alfredo se rozhodl kousek popojít k jendomu stromu. Kráčela jsem za ním, jak se tázal a jak prohlašoval, zda mohu objevovat i mluvit. "Jistě, nemám problém s prozkoumáváním věcí, míst a vlků... A u toho zvládnu i konverzovat," pronesla jsem i když vnitřně mě nějaké okukování stromů vůbec nerajcovalo. K čemu taky koukat na stromy. Takže jsem se spíše zaměřila na konverzaci ohledně Smrti.
"Naše paní, tedy Smrt, sídlí v jedlovém lesíku pod Ragarským pohořím. Její obydlí je poměrně nevšední a čím blíže jsi, tím více cítíš strach a nebezpečí. Je pomalu až hmatatelné, pach strachu je prostoupený vším v tom lesíku," začala jsem s tím triviálním. "Paní ovládá mnohé magie, které jí umožňují podmanit si vlky. Je ovšem velice moudrá a silná, nic nedělá jenom tak, ke všemu má pádný důvod, ne jako její bratr," pokračovala jsem a zkoumavě sledovala Alfreda. Copak mi z tebe asi kápne... "Paní Smrt není vůbec tak zlou, jak si ostatní představují má jenom svoje pravidla a etiketu, kteté se drží. Naše malé společenství pak napomáhá ostatním otevřít oči a vidět její pravou podstatu, že se není čeho bát." Náhle Alfredo nalezl nějaký podivný vchod skrz strom, kdo ví kam. Že by tajné doupátko... I to by se dalo využít. Následovala jsem ho. "Paní smrt navíc..." nesl se můj hlas, jak jsem procházeli stromem.

//Za Alfredem

Bylo namáhavé držet ocas těsně nad zemí, takže jsem ho položila na zem a nechala ho klouzat po holé zemi. Pro jednou to snad nevadilo. Sníh už nebyl a já doufala, že země vydrží chvilku suchá. Nestalo se tak. Nebe potemnělo a já ucítila na kožichu kapky deště. Naštěstí spletenců vrb tu bylo více než dost, takže se jeden mohl příjemně schovat. Prošla jsem tedy poblíž jednoho kmene a na chvilku se zastavila užívajíc si okolní ticho a klid.
Vyrušil mne hlas za mými zády. Alfredo. Mlsně jsem si přejela jazykem po zubech a pak jsem se k němu otočila čelem. Otáčela jsem se pomalu a při tom se mírně otřela sama o sebe dlouhým ocasem. "Ach tys mě zaskočil, mohu ti nějak pomoci?" prohodila jsem se smíchem v hlase a s rozpustilým úsměvem ho přejela pohledem. Byl to sice brácha Pippy a jak se říká, co je v domě není pro mě, ale na druhou stranu já se cítila dost málo vytíženě a občasná výpomoc by se mi hodila. A když to vezmeme kolem a kolem, není tak úplně k zahození. Celkem vysoká, ale tak kdo pro mne není vysoký. Sice by mohl trochu nabrat na svalech, ale tlapky má pěkně udělané, jen co je pravda. Mluvil o mém oblíbeném tématu, o Smrti. "Hmm... A co by tě zajímalo?" zeptala jsem se a udělala zaujaté "hmm"."Zajímá tě snad Smrt a služba, kterou bys jí mohl poskytnout jako tvoje sestry? Nebo chceš znát jen povrchní informace, jako kde se nachází a co umí?" dodala jsem s pousmáním a pak jsem se posadila. Dlouhý ocas se mi automaticky otočil kolem tlapek, jako se to stávalo kočkám a jim podobným šelmám.

Sledovala jsem to rodiné setkání s celkem zasmušilým pohledem. Pippa i její bratr byli milý, nedalo se tedy říct, že by jejich chování mohlo za moje menší poklesnutí v náladě. Spíše šlo o pach otce, který jsem tu cítila a možná o menší štípnutí u srdce, že moje rodina by nikdy nebyla takhle nadšená, že mne vidí. Neberte to ovšem zle, byla jsem nadšená, že jsme se tu sešli. Byli moje rodina a já je milovala nadevše. Občas toho bylo ovšem moc.
Na další pozdravy jsem odpověděla hlavně úklonou. Pippu jsem zbožňovala, jako vlastní sestru, ale k jejímu bratrovi, jsem si nehodlala dovolovat víc, než by se slušelo a patřilo. Pořád jsem netušila, zda je na naší straně nebo ne. Víc hovořili oni. Vysvětlovali, jak jim o tomhle místě vyprávěl Život. Nemohla jsem si neodpustit protočení očí. Nepřerušovala jsem ovšem jejich výklad, dokud nebyla položena otázka přímo mně. "Když prolezete támhle tím kmene, dostanete se na poměrně zajímavé místo. Je tam kus kamene, který se dá používat hezky pěkně pro obětování a takové ty jiné srandy," prohodila jsem a podivně se usmála, jako bych věděla něco víc než oni. A taky že věděla.
Alfredo nabízel, že bychom se mohli jít podívat k nějakému stromu, který byl někde v lese a který se mu zamlouval. "Spíš bych se šla podívat po okolí, jestli tu náhodou nezavání někdo, kdo by neměl na území našeho společenstva být," odvětila jsem. Nehodlala jsem hledat nějaký špinavý úkryt, dokud jsme nebyli pořádně chráněni. Takhle to vypadalo, že si tu mohl chodit kde jaký starý prašivec. Nakrčila jsem znechuceně čenich. "Pokud mne pro teď omluvíte," prohodila jsem a pomalým krokem zamířila mezi stromy. Chtěla jsem jim dát i prostor, aby se mohli nějak jako rodina pobavit. Nemusela jsem být u všeho. Stejně mi Pippa všechno řekne.
Jelikož se rozhodli, že tohle místo bude náš nový domov, nemohla jsem proti tomu protestovat. Ani jsem neměla důvod. Les byl příjemný a celkem rozlehlý. Stačilo se v něm jen trochu porozhlédnout a jeden věděl, že to bude příjemné místo k žití. Nakrčila jsem čenich, jak jsem ucítila pach mého otce, který mizel z lesa. Musel tu být před chvilkou. Ostentativně jsem se rozkročila a jeho pach jsem přeznačkovala. Nebylo potřeba dodávat, že můj vlastní pach byl v této podobě silnější než ten jeho, takže brzo jeho stopa přestala být cítit. Pro jistotu jsem se ovšem rozhodla si posílit tohle naše postavení. Území bylo potřeba pořádně připravit na případné nezvané hosty. Rozhodně se nechci motat kolem nějakých tuláků. Motala jsem se z tohohle důvodu mezi větvemi. Můj pach tak zůstával na srsti, která se v nich uchytila, ještě dlouho poté, co už moje tělo bylo jinde. Bylo příjemné mít nové místo, které by se nazývalo domovem. Mírně jsem se usmála a pokračovala v chůzi. Společnost mi dělalo jenom zurčení vody v dálce, které mne ponoukalo k dalšímu značkování našeho území.

//Žertva

Vylezla jsem z úkrytu. Lia byla už někde v prčicích, přestože její pach byl celkem silný. Co jí sakra praštilo přes čenich, že ani nepočkala... Tohle bude krutě těžký, ta naninka se neumí pořádně chovat. Protočila jsem oči v sloup, jak jsem se postavila na druhé straně kmene. Mírně jsem si začala očišťovat kožich, protože byl trochu zaneřáděný. Do čenichu mne samozřejmě udeřil pach Pippy a jejího bratra, tedy sourozenců Lii, ale nehodlala jsem být netrpělivá. Nechtěla jsem ukázat, že za někým běhám jako poslušný pejsek, když se náhodou ukáže v mém okolí. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, pak jsem vykročila.
Nemusela jsem jít ani daleko, protože skupina byla poměrně blízko. Stáli kousek od vchodu do mého osbního úkrytu. "Dobrý večer," pronesla jsem zpěvným hlasem a po čenichu se mi rozlil úsměv. Ráda jsem viděla přítelkyni, takže jsem k ní hned vykročila a objala ji krčním objetím, jak se to slušilo a patřilo. Bylo evidentní, že jsou všichni velice rozradostněni z opětovného shledání. Radovala bych se tak, kdybych našla bratry? Nenechala jsem se tou myšlenkou rozesmutnit a s pošvihováním ocasu jsem se na všechny usmívala. "Narazila jsem na Liu na severu a rozhodla jsem se ji vzít za vámi, ale nemohla jsem vaši smečku najít. Tady v lese jsem našla perfektní místo pro naše malé společenství," prohodila jsem a čenichem naznačila směr k Žertvě. "Lia se k nám rozhodla přidat," dodala jsem ještě rázně a koukla na Pippu, pak mi pohled přejel na jejího bratra, jehož jméno se mi dávno vytratilo z mysli.

Lia nevypadala moc šťastně, ale když jí Smrt mezi námi chtěla. "Hlavně nezapomeň, že see právě loajálně zavázala nejen Smrti, ale i všem členům našeho společenství," řekla jsem jí s úsměvem, jen abych jí trochu uzemnila. Přišlo mi totiž, že pronesla slova dost sarkasticky, takže jsem nehodlala nechat jakoukoli pochybnost. "My budeme krýt záda tobě, ale očekáváme to samé od tebe," dodala jsem ještě a pak jsem se mírně protáhla. Venku někdo pokřikoval, ale já úplně neměla zájem se za tím vlkem pouštět. Protáhla jsem si tlapky a krk. Chtěla jsem mu dát chvilku. Lia běžela ven hned, takže ho nejspíše znala, mě hlas povědomí nepřišel.
Po notné chvilce jsem se teprve odhodlala vyrazit. Protáhla jsem se kmenem stromu ven a snažila se být velice opatrná. Bylo výhodné, když byl jeden malinkatý a celkově drobný. Vešla jsem se do vše míst a byla jsem i celkem nenápadná.

//Vrba

//4/15 amor loterie
Lia se rozhodla na všechno kývnout. "Tak dobře, stoupni si sem před oltář," řekla jsem a ukázala jí na místo, kde si měla stoupnout. Pomalu jsem odešla obětní stůl a postavila se přímo na proti Lie. Na stole ležely kameny v přesně daném pořadí a taky zajíce, kterého jsem použila jako krvavou položku našeho rituálu. Zvedla jsem se na zadní a přední položila na kámen. Opatrně a umě jsem roztáhla zajíce na záda tak, aby měl každou tlapku do jednoho rohu kamene.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na nebe, které bylo temné, ale klidné. "Smrti, kmotro, bohyně všeho zlého, přivádíme k tvým zrakům novou žadatelku o místo mezi námi," zahřměla jsem ledově chladným hlasem, ve kterém neznělo vůbec nic z přátelského tónu, kterým jsem mluvila do teď. "Lia, vlče přicházející z jihu, sestra naší drahé Pippy, přichází žádat o místo," pokračovala jsem. Mluvila jsem úplně stejně, jako když jsem zasvěcovala Pippu. Měla jsem ten proslov zastrčený v nějakém šupláčku v hlavě a tak jsem opakovala stejné fráze. "Namoč tlapku do krve a opakuj po mě," vyzvala jsem Liu, která stála stejně jako její sestra před ní. "Já Lia pocházející z jižních krajin," počkala jsem než zopakuje. "Se dobrovolně přidávám na starnu Smrti. Budu ji vždy uctívat a nosit ve svém srdci. Budu následovat jejího kázání a hájit její zájmy. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nikdy nezradí mě. Nikdy se nepřidám k žádné smečce, která by mohla být v rozporu se záměry Smrti nebo by si mohla ubírat mou loajalitu k ní. Na znamení svého přijetí si kreslím tyto krvavé čáry," řekla jsem slavnostně a rozřízla břicho zajíce od bradičky až po břicho. Pak jsem tlapkou naznačila Lie, aby si taky načmárala čáry na obličej. Zaječí vnitřnosti se vyvalily ven a stoupala z nich pára.
Počkala jsem než Lia udělá vše co má a než zopakuje moje slova. "Přijmi tuto oběť v podobě zajíce, kterého ti zde necháváme o velectěná Smrti," uzavřela jsem celý rituál a sestoupila předními tlapkami z kamene. Obešla jsem obětní stůl a rovnou přešla k Lie. Neváhala jsem a objala ji krkem. "Vítej mezi námi sestro," řekla jsem už zase přátelským a rozradostněným hlasem. Byl to příjemný pocit. Cítila jsem se dobře, že moje rodinka se rozrůstá.

//3/15 amorek
Vrbový lesík

Nesla jsem ušáka v tlamě a tak když jsem se rvala ven z kmene, musela jsem si dávat celkem pozor, abych ho neomlátila nebo někde nenatrhla. Potřebovala jsem jeho krev jako obětinu pro samotnou Smrt, aby přijala Liu mezi své následovníky. Lia si něco brblala pro sebe. Měla jsem takový divný pocit. Nejenom ohledně jí, ale tak nějak celkově. Něco ve mě křičelo, že bych si měla pořídit nějaký vlčata. Jenomže já ani nevěděla, jak to probíhá, takže na to jsem mohla rovnou zapomenout. Můj obrat byl tedy k nějaké rodince. Chtěla jsem někam patřit. Byl to divný pocit, který jsem nikdy neměla. Já nechtěla patřit nikdy nikam.
Zavrtěla jsem hlavou a hodila ušáka na obětní stolek. Pak jsem začala obcházet kolem stolku a umisťovat do přesně stanovených pozic drahé kameny a křišťály, které jsem tu měla od posledně schované pod jedním kořenem. Rozmisťovala jsem je precizně a nevnímala jsem moc věcí kolem. Po umístění kamenů jsem jendím řezem drápku rozložila ušáka a nechala jeho krev a vnitřnosti, aby se vyvalily ven. Trochu to zapáchalo, ale nic strašného. Udělala jsem z krve pár symbolů na kameni a pak jsem si zakrvácenou tlapkou udělala dvě čáry přes tlamu a tváře. Obrátila jsem se k Lie. "Jsi připravená?" zeptala jsem se jí a čekala na její reakci. Tohle byla poslední možnost vycouvat.

"Nebudu obětovat ničí krev ze členů, dokud k tomu nebude důvod," odvětila jsem jí na její nápad, že by se mohla použít její krev nebo jiná část těla. Nebyla jsem úplně fanda tohohle počínání. Potřebujeme něco, co můžeme obětovat. Nemůžeme se furt rozsekávat sami. Navíc jsem byla přesvědčena, že oběť nedobrovolná má mnohem větší sílu, než ta dávána dobrovolně. Je v ní pro Smrt větší energie. Sledovala jsem Yeterovu stopu pohledem. Lia měla pravdu, byl to srab a všivák. Nechápala jsem, proč obrátil svůj útok i proti mě, když já jsem mu nic neudělala. Teď už to bylo jedno a já věděla, že až se znovu potkáme, dostane přes tlamu on a to ještě víc.
Teď musíme najít něco jiného. Stopa zajíce byla silná. Našla jsem ji a vydala se po ní, stejně jako Lia. Narozdíl od ní, já tohle neuměla, takže jsem doufala, že zajíce uloví ona. Nemusela jsem jí to ani říkat, použila magii a bylo po ušákovi. "Pche, doufám že v něm zůstala i nějaká krev, když si ho takhle vypekla," prohodila jsem pořád trochu podrážděně. Na druhou stranu ve mne začínal sílit pocit, že bych se měla k Lie chovat trochu jinak. Něco mi říkalo, že bych ji měla více chránit. Naposledy jsem tenhle pocit měla u bratrů. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se toho zbavit. Popadla jsem ohořelou mršinu zajíce a vydala se zpátky k Lie. "Jdeme," prohodila jsem a zamířila zpět k úkrytu. Naštěstí nebyl moc daleko.

//Žertva

Zamotaná v tom houští jsem se snažila nějak osvobodit, ale moc to nešlo. "Idiot," zavrčela jsem. Původně jsem měla v plánu vyštěkat Liu, jenomže moje agrese se převrátila rovnou na Yetera, který mě takhle svázal a proč? Protože je debil starej senilní plesnivej. Tiše jsem zavrčela a začala se pomocí zubů osvobozovat z pasti, kterou na nás připravil. Lia si pomohla ohněm a pak mne taky začala osvobozovat, čímž mi zakydala ocas vlastní krví. Normálně bych ji seřvala na tři doby, ale byla jsem taková nakvašená na jiné, že už mi nezůstával hněv na ni.
Když jsem se vysvobodila, přihodila jsem si ocas k tělu a začala ho čistit o sníh. Nechtěla jsem vypadat jako nějakej špinavej vágus. "Jenomže teď nemáme ani jídlo, ani oběť," prohodila jsem nakrknutě. Neměla jsem v plánu vlka jíst. To bylo moc i na mě. Příčilo se mi to. Lia ovšem působila, že by se neupejpala. Cítila jsem se dost divně. Divně a nepříjemně. Jako by mi nějaká část chyběla, ale já jsem nemohla určit jaká. Mírně jsem se zatřásla. "Měly bychom najít něco k jídlu," odehnala jsem dotěrný pocit a nasála do čenichu pachy okolí. Vypadalo to, že nějaké štěstí se na nás usmálo. Cítila jsem zajíce. Pak se nažerem, provedem rituál a vyrazíme hledat Pippu nebo Alfreda.

//loterie 17

"Seš děsnej suchar Yetere," prohodila jsem, když na mě reagoval jenom prostým hmm. Pravděpodobně ho pořád měla omotaného kolem tlapky ta jeh ostará láska. Nebo možná ne kolem tlapky, ale mezi nohama. Mírně jsem nakrčila čenich. Mrzelo mě to. Mohla to být zábava pro nás pro oba, ale on všechny moje narážky odpálkoval nebo je přímo ignoroval. Netušila jsem, jestli je to jeho věkem a nechce už blbnout s vlčicema nebo je to tím, že je prostě až moc nevinný a tak ho moje narážky obchází obloukem. Hlavně mě mrzela ta ztráta času, protože s tímhle vlkem si asi pořádně nezašpásuju.
O mojí rodné hroudě jsem nechtěla moc mluvit. "Ta smečka už neexistuje," z mého hlasu bylo jasně poznat, že mě to mrzí nebo možná štve. Byl tam cítit osten agrese, ale nebyl mířen vůči nikomu nebo něčemu. Spíš byl namířen na proces zániku mého rodiště. Yeterovi muselo být jasné, že se mi o tom nechce mluvit a já doufala, že to bude respektovat. Já se konec konců taky nevyptávala na jeho tajemnou milou, i když bych mohla.
Závod skončil tím, že ho zase nepochopil, ale byla jsem celkem ráda. Už jsem o něj ztratila v tomhle ohledu zájem. Pokud se někdo nechytil na mou udičku, neměla jsem potřebu se o něj rvát, navíc když mě nijak extra fyzicky nepřitahoval. Bude to tím parožím. Celou dobu bych se musela bát, že mě narazí na paroh. Přes to, že jsem v něm nenašla milence, byla to aspoň trochu zábava. "Pff..." odfrkla jsem si, když prohlásil, že bych měla víc trénovat a dokráčel ke mně. "Já myslela, že běhat s těmi parohy ti nejde a..." než jsem stihla doříct větu, ucítila jsem pach Lii.
Řítila se na Yetera a já nestihla ani pořádně zareagovat. Kousla ho. "Lio nech..." než jsem stihla cokoliv říct poutalo mne k zemi několik kořenů nebo větví nebo co to bylo. "Co to k...a je?!" vyjekla jsem. Pohlédla jsem na Liu, která ovšem byla zasažena stejně jako já. Jediný kdo stál v pořádku byl Yeter. "Co to děláš ty hajzle!" vykřikla jsem na něj. Samovolně jsem uvolnila svou magii elektřiny a výboj zasáhl Yetera, který od nás prchal pryč. Doufala jsem, že ten zmetek dostane, co si zaslouží. Magie mě ovšem trochu vyčerpala více, než bych chtěla. Zamžilo se mi před očima a v uších divně zapískalo.