Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Smrti, kmotro, bohyně všeho zlého, přivádíme k tvým zrakům nového žadatele o místo mezi námi," pronesla jsem s klidem. Nebe bylo tiché. Modré. Ranní paprsky teprve začínaly hledat cestu nebeskou plání. "Alfredo je bratrem Pippy a Lii, tvých loajálních služebnic." Nadechla jsem se. Můj hlas se zdál pevný, ale zároveň byl podivně zastřený. Kousla jsem se do tlapky. Krev vytvořila nejprve kaluž na mé tlapce, otočila jsem ji směrem dolů a nechala krev kapat na obětní kámen. Pohlédla jsem na Freda a naznačila mírným cuknutím hlavy, že má udělat to samé, co já. Měl to chuták těžké, nebyla tu žádná jiná oběť, takže jsme si museli postačit s jeho a mojí krví. Pro mě to ovšem bylo normální, byla jsem zvyklá na to si pro Smrt utrhnout kousek sebe.
"Opakuj po mě," řekla jsem a hlas se mi ani trochu nechvěl. "Já Alfredo, přicházející z jižních krajin," začala jsem a po každé větě jsem čekala, než zopakuje moje slova. "Se dobrovolně přidávám na starnu Smrti. Budu ji vždy uctívat a nosit ve svém srdci. Budu následovat jejího kázání a hájit její zájmy. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nikdy nezradí mě. Nikdy se nepřidám k žádné smečce, která by mohla být v rozporu se záměry Smrti nebo by si mohla ubírat mou loajalitu k ní. Na znamení svého přijetí přijmi mou krev," dořekla jsem a svou tlapku přimáčkla na oltářní kámen. Oči jsem měla zavřené. Můj hlas byl nakonci rozeschvělý. Bylo cítit, jak mnou prošlo napětí. Byla jsem emocionální rozechvělá, protože jsem cítila napojení na samonou Smrt. Z čistého nebe vrazil do země kousek od nás blesk. Prořízl modrou oblohu a zabodl se kus ode mne. Místo projela vlna světla a bylo slyšet hlasitý úder. Svou magii jsem neovládla, vystřelila ze mě jen tak. Rozechvěle jsem otevřela oči. Kolena se mi podlomila a já sjela na zem.

Ó Smrti ten je nemožnej. "Se hned nečerti, že si z tebe jeden dělá srandu. Měl byses to spíš naučit příjímat a nechat to po sobě sklouznout," odvětila jsem mu s klidem. Kdyby mi něco podobného řekla Pippa, asi by se mne to dotklo, ale od něj to po mě sjelo jako kapky deště. Nezasekl se tedy nějaký argument v mém kožichu podobně jako kapka vody? Těžko říct, ale tohle jeho nafrnění mi vadilo. Možná v tom bylo něco jiného, ale přišlo mi že hájí čest svojí slečny až moc náruživě. "Já si musím otestovat každýho koho mezi nás beru, co bych to byla za následovatelku, kdybych vzala každej póvl, kterej se otočí za prvním zadkem," zabručela jsem. "A aby bylo jasno, do smečky, tebe, tvojí holky, Pippy nebo Lii mi nic není. Vaše preference a volby jsou mi fuk, pokud vyhovují vám, budu se z nich radovat i já. Pokud vás zradí, poznají jaké to je mít nepřítele. Ale pamatuj si jedno, Smrt a její následovatelé jsou pro mě důležitější než rodina, důležitější než vlastní život. Takže ublížit jim by rozpoutalo peklo a je mi fuk s kým je kdo spřízněný nebo kdo s kým chodí, jasné?"
Debatu jsem měla za ukončenou, více jsem se k tomu vyjadřovat nehodlala. Můj hlas se nesl místem více rázně než jsem chtěla, ale bylo důležité, aby to slyšel. Pořád mi přišlo, že to bere jako hru. Že když se přidaly jeho sestry, tak prostě udělá to samé. Jenomže takhle to nefungovalo. Ten kdo se přidal v tom musel být až po uši, nesměl váhat a rozhodně nesměl měnit názor. Jednou se přidal a cesty zpátky nebylo. "Ale pokud jsi se rozhodl, tak předstup před oltář," dodala jsem a po čenichu se mi rozlil úšklebek. V očích se zablesklo.
Přešla jsem kolem oltáře a postavila se na druhou stranu. Drahé kameny, které jsem zde rozmístila během zasvěcování Lii tu pořád byly. Zajíc zmizel, kdo ví kam. Pravděpodobně si na něm pochutnala nějaká vrána nebo jiná havěť. "Připraven?" zeptala jsem se a pohlédla Fredovi do očí.

//lesík

Protáhla jsem se kmenem do nitra své malé svatyně. Kámen byl pořád zdoben ornamenty z mojí vlastní krve, ale déšť je trochu nahlodal. Bylo by potřeba je nějakým způsobem obnovit na trvalo, ale na to mám dost času přijít, když se tu hodláme všichni usadit. Pohlédla jsem na Alfreda, který se tvářil jako bych mu ukousla kus ocasu. "Hele," povzdechla jsem si a otočila se k němu čelem, abych mu viděla do očí. Vypadal, jako že zadržuje větry, celý takový nafoukaný. Přesně takhle se tvářil Sirius když náhodou nebylo po jeho. Moji bráchové byly dobrá přípravka na vlky, kteří se uráželi jen tak, protože mohli. Otec mě zase připravil na neomalence a matka na pipiny. Byla jsem tedy zkušenostně vycvičená k čemukoli. "Jestli se k nám přidáš, budeš pro mě víc než vlastní rodina a já bych pro tebe měla být na podobné úrovni, takže jestli máš nějaký problém vysyp to rovnou, než dělat tyhle nabroušený ksichty," pronesla jsem znuděně, protože mě tohle fakt nebavilo. Bráchové to dělali pořád a mě z toho bylo akorát blivno nebo mi byl jejich výraz k smíchu. Nehodlala jsem ho přijmout mezi nás, pokud ovšem nehodlal vnímat naše spojení jako vážnou záležitost. Nějaké naoko přijaté, kteří nás pak zradí, jsme nepotřebovali.

//úkryt

Následovala jsem poměrně vyděšeného Freda, kterého rozhodilo moje brebptání asi víc, než jsem si myslela. "Bože ty seš upejpavej, copaks nikdy nebyl s vlčicí o samotě?" dobírala jsem si ho dál a nehodlala jsem s tm přestat. Bavilo mě to a navíc mi v tom nikdo nebránil. Možná že bych přestala, kdyby mě o to Pippa poprosila, ale teď mě to prostě jenom bavilo.
Procházela jsem se lesem a vedla cestu. Nebylo potřeba se nějak extra orientovat, tenhle les jsem měla celkem prochozenej. Jediný problém byl déšť, díky kterému můj kožich zase navlhnul. Šla jsem poměrně rychle, protože cesta byla daleká a já nehodlala nějak extra moknout. Ten úkryt v jeskyni je celkem daleko od Žertvy. Škoda, škoda. I když možná i dobře aspoň nikdo nebude prudit, že chce spát. "Prolezeme kmenem stromu, takže snad se protáhneš," prohodila jsem. "Jako obětinu můžeme použít tvou krev, nebo mojí a nebo taky něco úplně jiného, záleží na situaci. Nedávno jsme s Liou obětovaly zajíce, Pippa k přijetí obětovala vránu," řekla jsem mu stručně a došla k prostoru, který byl krásně ukryt ve vrbách. "Můžeme?" zeptala jsem se a bez čekání na odpověď jsem se protáhla kmenem, který ležel na zemi a odděloval tak les od vnitřního prostoru svatyně.

//Žertva

Kývla jsem hlavou, že můžeme vyrazit. Celkově jsem už tady neměla na co koukat a nevypadalo to, že by s Fredem byla nějaká jinačí zábava než povídání si. Škoda. Když jsem si s ním nemohla hrát v narážkách, mohla jsem si ho alespoň dobírat, což evidentně fungovalo. Nějak celý ztuhnul, jako bych mu řekla nějaký vlký tajemství. Nebo možná jako bych mu prozradila, že existuje ještě něco mnohem lepšího než čumáčkování. Jenomže na to on nehodlal přistoupit, protože vzal okamžitě do zaječích. Začala jsem se smát. Nejdřív jen takovým pousmáním, které ovšem přešlo ve zvonivý smích, který se nesl jeskyní. "Ach jo. Tohle bude mnohem zábavnější, než jsem si myslela," povzdechla jsem si a vykročila jsem za Alfredem.
Kráčela jsem poměrně v klidu, zatím co jeho kožich mi mizel z dohledu, protože uháněl, jako bych ho chtěla sežrat. "Snad ses nelekl," prohodila jsem. "Stejně doufám, že se někde naučíš čumáčkovat, abys tý svojí Heather neposlintal celej obličej," dodala jsem se smíchem, který byl opravdu upřímný. Představa, že tenhle vocas a nějaká jeho frnda se chovají jako by byli ještě vlčátka, co se občas pohladí tlapkou po tlapičce byla prostě vtipná. Nikdo tady není dospělý. Jediná Pippa asi... Lia je moc horkokrevná a popudlivá jako malý vlče. Fred je zase tak nevinnej, že si snad myslí, že čumáčkování je to nejhorší. Vtipná dvojka.

//ven

Nechala jsem ho ať mluví. Nač se samotná budu rozpovídávat. Navíc mne jeho domněnky o Smrti nezajímaly. Další slova ovšem měla hlavu a patu a bylo nutné na ně reagovat. "Nejlepší bude to nové místo, co jsem objevila. Je už Smrti zasvěceno, takže to tam půjde nejlépe. A chtělo by to nějakou obětinu, která by se dala použít, to jistě," řekla jsem zkušeným hlasem. "I když obětovat se dá hodně věcí, to bychom mohli promyslet cestou," dodala jsem se smíchem v hlase, protože mne napadl nejeden způsob, jak obětovat Smrti. V očích se mi zalesklo a možná mi i po kožichu projel elektircký výboj.
Jeho další slova mne utvrdila v tom, že neví o čem mluvím. "Tak pokud se svou přítelkyní jsi dlouho, už jste spolu museli něco zažít ne? Čumáčkovali jste se aspoň?" ptala jsem se s úsměvem, jako dobrá přítelkyně, která to s ním myslí dobře. Mírně jsem pohazovala ocasem, který byl opravdu někdy až směšně dlouhý. Jenomže já si jeho pohybů užívala. Jeho váha mi hezky rozkývala zadnici, takže jsem působila tak, že se pohupuju, aniž bych musela hnout pořádně tlapkou nebo boky. Bylo to celkem vtipné, jak delší ocas měnil celou mou stabilitu.

"Nemáme žádné speciální označení," odvětila jsem celkem slušně. Tohle mne nikdy nenapdalo. "Následovníci zní ovšem trochu lépe, než to cos použil," dodala jsem po krátkém odmleční. "My smrti neposluhujeme, ale jsme jí oddáni. Následujeme jejího učení a jejích kroků, ať nás vedou kamkoli. Na konci světla je vždycky tma. Na konci tmy je vždy světlo," řekla jsem trochu zasněným tónem a pomalu se otočila kolem jezírka. Prohlížela jsem si jeho lesklou vodní hlavinu a pokračovala jsem v hovoru. "Smrt po nás žádá jediné, abychom napomáhali prohlédnout ostatním jejich zaslepenost, kterou jim do očí vetřel její bratr Život. A pak taky oceňuje informace a nové silné spojence, to je našim úkolem. Sehnat nové spojence nebo alespoň zjistit informace, které by naší paní mohly uniknout," odvětila jsem mu na jeho další slova. Pak jsem se otočila čelem k němu.
Začal zase mluvit o Heather. Začínalo to být nudné, jenomže pak mne napadlo, že by se toho dalo využít. "A jste spolu už dlouho?" zeptala jsem se přátelsky a usmála se na něj. "To musíš být hodně zkušený, ve všem že ano," dodala jsem tajemným hlasem a naklonila hlavu na stranu.

Sledovala jsem Freda a nespouštěla z něj oči. On začal mluvit o nějaké Heather. "Neznám ji, tak nemůžu soudit," odvětila jsem příkře, protože mě nakrklo, že v přítomnosti takové krásky jako jsem já mluví o jiné. Odtáhla jsem se od něj a udělala několik kroků do prostoru. On mezitím couvl, jenže to už ho můj pohled nesledoval. Začala jsem se tedy plně věnovat prozkoumávání místních prostor, hlavně pohledem. Bylo to tu tak akorát pro menší smečku, která by se tu mohla ubytovat. To pro naše potřeby skvěle stačilo.
"Jestli chceš sloužit paní Smrti měl bys podstoupit rituál jako tvoje sestry," prohodila jsem zamyšleně ke stěně úkrytu. "Slíbíš v něm loajalitu paní a naší malé skupině. Takže si to rozmysli, protože zpátky už cesta nevede," dodala jsem a v duchu přemýšlela, jak by se dal zasvěcovací rituál upravit, aby byl vhodnější, protože Fred rozhodně nebyl vlčice, která by se případně dala opít rohlíkem.
Náhle jsem zaslechla volání. Přicházelo z tunelu, který mému pohledu do teď unikal. Šla jsem tedy za Alfredem dál. Byl to malinkatý tunel, kterým jsem se ovšem neměla problém protáhnout, protože jsem byla ještě menší. Tunel se otevřel do nevelké místnůstky, která byla naplněna zářivým jezírkem se spoustou květin na dně. Vypadalo to kouzelně a zajímavě. "Nádhera," špitla jsem jenom a udělala pár kroků tak, abych nedopatřením trochu strčila do Alfreda. Nějaká Heather mi nebude stát v cestě když něco chci ne?

//Vrbový lesík

"Paní Smrt navíc nabízí svým následovníkům nesporné výhody," dopověděla jsem větu v momentě kdy jsme procházeli stromem a tunelem za ním. Následovala jsem vytáhlého vlka, který kráčel předemnou. Doufala jsem, že se mi nějak podaří zjistit o něm víc. Stačilo by jenom trochu, abych to mohla použít proti němu. Zatím ovšem vypadal až moc unešeně scenérií kolem, takže jsem z něj nemohla vytahovat jeho tajnosti. Vůně z mokrého kožichu se linula všude kolem a vyplňovala prostor. Zavlnila jsem oháňkou a tím vůni ještě více rozvířila kolem. "Je to tu nádherné," prohlásila jsem s neskrývaným obdivem. Bylo to tu opravdu překrásné, tak akorát úkryt pro naši malou skupinu vyvrženců. "Jsi skvělý průzkumník Frede," řekla jsem mu s úsměvem na čenichu a myslela jsem to opravdu upřímně. Nebo ne?
"Ano, paní Smrt si ono místo určitě vybrala s nějakým záměrem, ale ten mi prozatím uniká," odvětila jsem. Skoro jsem dodala, že možná předpovídala, že se v Ragarských horách narodím já, ale tak troufalá jsem nebyla. "Navíc někdo jako ty by se určitě hodil. Pokud ti tedy nevadí občas nějaký ten rituál, pro uctění její velkoleposti," dodala jsem s trochou tajuplnosti v hlase. Obrátila jsem se k němu čelem a udělala několik kroků k němu. Zastavila jsem se tak akorát na krok od něj. "Nebo se snad bojíš?"

Působil jako celkem příjemný společník. Možná by stačilo nejdříve trochu zjistit a pak uvidíme. Můj kožich moknul a jak moknul začínala působit i magie, kterou jsem si přivlastnila po poslední návštěvě u Smrti. Můj pach se nesl okolím a musel dolehnout i k Alfredově čumáku. Pomalu jsem se zvedla ze země, protože Alfredo se rozhodl kousek popojít k jendomu stromu. Kráčela jsem za ním, jak se tázal a jak prohlašoval, zda mohu objevovat i mluvit. "Jistě, nemám problém s prozkoumáváním věcí, míst a vlků... A u toho zvládnu i konverzovat," pronesla jsem i když vnitřně mě nějaké okukování stromů vůbec nerajcovalo. K čemu taky koukat na stromy. Takže jsem se spíše zaměřila na konverzaci ohledně Smrti.
"Naše paní, tedy Smrt, sídlí v jedlovém lesíku pod Ragarským pohořím. Její obydlí je poměrně nevšední a čím blíže jsi, tím více cítíš strach a nebezpečí. Je pomalu až hmatatelné, pach strachu je prostoupený vším v tom lesíku," začala jsem s tím triviálním. "Paní ovládá mnohé magie, které jí umožňují podmanit si vlky. Je ovšem velice moudrá a silná, nic nedělá jenom tak, ke všemu má pádný důvod, ne jako její bratr," pokračovala jsem a zkoumavě sledovala Alfreda. Copak mi z tebe asi kápne... "Paní Smrt není vůbec tak zlou, jak si ostatní představují má jenom svoje pravidla a etiketu, kteté se drží. Naše malé společenství pak napomáhá ostatním otevřít oči a vidět její pravou podstatu, že se není čeho bát." Náhle Alfredo nalezl nějaký podivný vchod skrz strom, kdo ví kam. Že by tajné doupátko... I to by se dalo využít. Následovala jsem ho. "Paní smrt navíc..." nesl se můj hlas, jak jsem procházeli stromem.

//Za Alfredem

Bylo namáhavé držet ocas těsně nad zemí, takže jsem ho položila na zem a nechala ho klouzat po holé zemi. Pro jednou to snad nevadilo. Sníh už nebyl a já doufala, že země vydrží chvilku suchá. Nestalo se tak. Nebe potemnělo a já ucítila na kožichu kapky deště. Naštěstí spletenců vrb tu bylo více než dost, takže se jeden mohl příjemně schovat. Prošla jsem tedy poblíž jednoho kmene a na chvilku se zastavila užívajíc si okolní ticho a klid.
Vyrušil mne hlas za mými zády. Alfredo. Mlsně jsem si přejela jazykem po zubech a pak jsem se k němu otočila čelem. Otáčela jsem se pomalu a při tom se mírně otřela sama o sebe dlouhým ocasem. "Ach tys mě zaskočil, mohu ti nějak pomoci?" prohodila jsem se smíchem v hlase a s rozpustilým úsměvem ho přejela pohledem. Byl to sice brácha Pippy a jak se říká, co je v domě není pro mě, ale na druhou stranu já se cítila dost málo vytíženě a občasná výpomoc by se mi hodila. A když to vezmeme kolem a kolem, není tak úplně k zahození. Celkem vysoká, ale tak kdo pro mne není vysoký. Sice by mohl trochu nabrat na svalech, ale tlapky má pěkně udělané, jen co je pravda. Mluvil o mém oblíbeném tématu, o Smrti. "Hmm... A co by tě zajímalo?" zeptala jsem se a udělala zaujaté "hmm"."Zajímá tě snad Smrt a služba, kterou bys jí mohl poskytnout jako tvoje sestry? Nebo chceš znát jen povrchní informace, jako kde se nachází a co umí?" dodala jsem s pousmáním a pak jsem se posadila. Dlouhý ocas se mi automaticky otočil kolem tlapek, jako se to stávalo kočkám a jim podobným šelmám.

Sledovala jsem to rodiné setkání s celkem zasmušilým pohledem. Pippa i její bratr byli milý, nedalo se tedy říct, že by jejich chování mohlo za moje menší poklesnutí v náladě. Spíše šlo o pach otce, který jsem tu cítila a možná o menší štípnutí u srdce, že moje rodina by nikdy nebyla takhle nadšená, že mne vidí. Neberte to ovšem zle, byla jsem nadšená, že jsme se tu sešli. Byli moje rodina a já je milovala nadevše. Občas toho bylo ovšem moc.
Na další pozdravy jsem odpověděla hlavně úklonou. Pippu jsem zbožňovala, jako vlastní sestru, ale k jejímu bratrovi, jsem si nehodlala dovolovat víc, než by se slušelo a patřilo. Pořád jsem netušila, zda je na naší straně nebo ne. Víc hovořili oni. Vysvětlovali, jak jim o tomhle místě vyprávěl Život. Nemohla jsem si neodpustit protočení očí. Nepřerušovala jsem ovšem jejich výklad, dokud nebyla položena otázka přímo mně. "Když prolezete támhle tím kmene, dostanete se na poměrně zajímavé místo. Je tam kus kamene, který se dá používat hezky pěkně pro obětování a takové ty jiné srandy," prohodila jsem a podivně se usmála, jako bych věděla něco víc než oni. A taky že věděla.
Alfredo nabízel, že bychom se mohli jít podívat k nějakému stromu, který byl někde v lese a který se mu zamlouval. "Spíš bych se šla podívat po okolí, jestli tu náhodou nezavání někdo, kdo by neměl na území našeho společenstva být," odvětila jsem. Nehodlala jsem hledat nějaký špinavý úkryt, dokud jsme nebyli pořádně chráněni. Takhle to vypadalo, že si tu mohl chodit kde jaký starý prašivec. Nakrčila jsem znechuceně čenich. "Pokud mne pro teď omluvíte," prohodila jsem a pomalým krokem zamířila mezi stromy. Chtěla jsem jim dát i prostor, aby se mohli nějak jako rodina pobavit. Nemusela jsem být u všeho. Stejně mi Pippa všechno řekne.
Jelikož se rozhodli, že tohle místo bude náš nový domov, nemohla jsem proti tomu protestovat. Ani jsem neměla důvod. Les byl příjemný a celkem rozlehlý. Stačilo se v něm jen trochu porozhlédnout a jeden věděl, že to bude příjemné místo k žití. Nakrčila jsem čenich, jak jsem ucítila pach mého otce, který mizel z lesa. Musel tu být před chvilkou. Ostentativně jsem se rozkročila a jeho pach jsem přeznačkovala. Nebylo potřeba dodávat, že můj vlastní pach byl v této podobě silnější než ten jeho, takže brzo jeho stopa přestala být cítit. Pro jistotu jsem se ovšem rozhodla si posílit tohle naše postavení. Území bylo potřeba pořádně připravit na případné nezvané hosty. Rozhodně se nechci motat kolem nějakých tuláků. Motala jsem se z tohohle důvodu mezi větvemi. Můj pach tak zůstával na srsti, která se v nich uchytila, ještě dlouho poté, co už moje tělo bylo jinde. Bylo příjemné mít nové místo, které by se nazývalo domovem. Mírně jsem se usmála a pokračovala v chůzi. Společnost mi dělalo jenom zurčení vody v dálce, které mne ponoukalo k dalšímu značkování našeho území.

//Žertva

Vylezla jsem z úkrytu. Lia byla už někde v prčicích, přestože její pach byl celkem silný. Co jí sakra praštilo přes čenich, že ani nepočkala... Tohle bude krutě těžký, ta naninka se neumí pořádně chovat. Protočila jsem oči v sloup, jak jsem se postavila na druhé straně kmene. Mírně jsem si začala očišťovat kožich, protože byl trochu zaneřáděný. Do čenichu mne samozřejmě udeřil pach Pippy a jejího bratra, tedy sourozenců Lii, ale nehodlala jsem být netrpělivá. Nechtěla jsem ukázat, že za někým běhám jako poslušný pejsek, když se náhodou ukáže v mém okolí. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, pak jsem vykročila.
Nemusela jsem jít ani daleko, protože skupina byla poměrně blízko. Stáli kousek od vchodu do mého osbního úkrytu. "Dobrý večer," pronesla jsem zpěvným hlasem a po čenichu se mi rozlil úsměv. Ráda jsem viděla přítelkyni, takže jsem k ní hned vykročila a objala ji krčním objetím, jak se to slušilo a patřilo. Bylo evidentní, že jsou všichni velice rozradostněni z opětovného shledání. Radovala bych se tak, kdybych našla bratry? Nenechala jsem se tou myšlenkou rozesmutnit a s pošvihováním ocasu jsem se na všechny usmívala. "Narazila jsem na Liu na severu a rozhodla jsem se ji vzít za vámi, ale nemohla jsem vaši smečku najít. Tady v lese jsem našla perfektní místo pro naše malé společenství," prohodila jsem a čenichem naznačila směr k Žertvě. "Lia se k nám rozhodla přidat," dodala jsem ještě rázně a koukla na Pippu, pak mi pohled přejel na jejího bratra, jehož jméno se mi dávno vytratilo z mysli.

Lia nevypadala moc šťastně, ale když jí Smrt mezi námi chtěla. "Hlavně nezapomeň, že see právě loajálně zavázala nejen Smrti, ale i všem členům našeho společenství," řekla jsem jí s úsměvem, jen abych jí trochu uzemnila. Přišlo mi totiž, že pronesla slova dost sarkasticky, takže jsem nehodlala nechat jakoukoli pochybnost. "My budeme krýt záda tobě, ale očekáváme to samé od tebe," dodala jsem ještě a pak jsem se mírně protáhla. Venku někdo pokřikoval, ale já úplně neměla zájem se za tím vlkem pouštět. Protáhla jsem si tlapky a krk. Chtěla jsem mu dát chvilku. Lia běžela ven hned, takže ho nejspíše znala, mě hlas povědomí nepřišel.
Po notné chvilce jsem se teprve odhodlala vyrazit. Protáhla jsem se kmenem stromu ven a snažila se být velice opatrná. Bylo výhodné, když byl jeden malinkatý a celkově drobný. Vešla jsem se do vše míst a byla jsem i celkem nenápadná.

//Vrba

//4/15 amor loterie
Lia se rozhodla na všechno kývnout. "Tak dobře, stoupni si sem před oltář," řekla jsem a ukázala jí na místo, kde si měla stoupnout. Pomalu jsem odešla obětní stůl a postavila se přímo na proti Lie. Na stole ležely kameny v přesně daném pořadí a taky zajíce, kterého jsem použila jako krvavou položku našeho rituálu. Zvedla jsem se na zadní a přední položila na kámen. Opatrně a umě jsem roztáhla zajíce na záda tak, aby měl každou tlapku do jednoho rohu kamene.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na nebe, které bylo temné, ale klidné. "Smrti, kmotro, bohyně všeho zlého, přivádíme k tvým zrakům novou žadatelku o místo mezi námi," zahřměla jsem ledově chladným hlasem, ve kterém neznělo vůbec nic z přátelského tónu, kterým jsem mluvila do teď. "Lia, vlče přicházející z jihu, sestra naší drahé Pippy, přichází žádat o místo," pokračovala jsem. Mluvila jsem úplně stejně, jako když jsem zasvěcovala Pippu. Měla jsem ten proslov zastrčený v nějakém šupláčku v hlavě a tak jsem opakovala stejné fráze. "Namoč tlapku do krve a opakuj po mě," vyzvala jsem Liu, která stála stejně jako její sestra před ní. "Já Lia pocházející z jižních krajin," počkala jsem než zopakuje. "Se dobrovolně přidávám na starnu Smrti. Budu ji vždy uctívat a nosit ve svém srdci. Budu následovat jejího kázání a hájit její zájmy. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nikdy nezradí mě. Nikdy se nepřidám k žádné smečce, která by mohla být v rozporu se záměry Smrti nebo by si mohla ubírat mou loajalitu k ní. Na znamení svého přijetí si kreslím tyto krvavé čáry," řekla jsem slavnostně a rozřízla břicho zajíce od bradičky až po břicho. Pak jsem tlapkou naznačila Lie, aby si taky načmárala čáry na obličej. Zaječí vnitřnosti se vyvalily ven a stoupala z nich pára.
Počkala jsem než Lia udělá vše co má a než zopakuje moje slova. "Přijmi tuto oběť v podobě zajíce, kterého ti zde necháváme o velectěná Smrti," uzavřela jsem celý rituál a sestoupila předními tlapkami z kamene. Obešla jsem obětní stůl a rovnou přešla k Lie. Neváhala jsem a objala ji krkem. "Vítej mezi námi sestro," řekla jsem už zase přátelským a rozradostněným hlasem. Byl to příjemný pocit. Cítila jsem se dobře, že moje rodinka se rozrůstá.