Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozhodla jsem se využít svojí oháňky a polechtat to nedochůdče pod čenichem, ale ono ani neškitlo a protáhlo se kousek ode mne. Využila jsem své vlastní rychlosti, abych se za ní otočila a nedostala se do hloupé pozice, kdy budu čelem spíše od ní než na ní. Takhle jsem měla větší šanci, že ji budu moct alespoň pronásledovat, když už se mi ta mrška vysmekla. Musím jí nějak sejmout.
Moje polechtání nezabralo, takže jsem se rozhodla použít trochu drsnější taktiku. Evidentně jí nic nelechatlo a tedy můj pokus o to polechtat ji ocasem vyzněl v niveč. Rozhodla jsem se, že to takhle prostě nenechám být. Rozhodla jsem se po ní vyběhnout. Za sebou jsem slyšela, jak ta druhá, co si to mířila mým směrem něco pokřikuje, ale vůbec jsem jí nerozuměla. Ruch těch malinkatých zvířátek byl až moc silný na to, abych jí mohla rozumět. Stejně to nebude nic důležitého, pomyslela jsem si a nevnímala další věci, jenom dorostenku, která uháněla předemnou. Rozhodla jsem se po ní skočit v té nejvyšší možné rychlosti, jaké jsem byla schopná v naději, že se mi ji podaří strhnout na zem. Byl to takový trochu zoufalý pokus, ale moc mi toho nezůstávalo. Něco mi napovídalo, že moje magie mi nepomůžou. Trochu jsem doufala, že už to budeme mít za sebou, protože mě tohle běhání dost obtěžovalo. Dáma, přeci neběhá.

//Rowena si uvědomila, že jí NS prchá. Evelyn přes hluk syslů neslyšela a chce po NS skočit v nejvyšší možné rychlosti, aby ji případně strhla na zem.

Přidala jsem do kroku a rozhodla se, že bych se měla co nejrychleji dostat k tomu malému pískleti, které si myslelo, že mu to tu patří. Viděla jsem jeho karambol už před tím s jinou vlčicí a nehodlala jsem opakovat podobnou chybu. Můj první nápad byl to do ní prostě napálit, jenomže jsem si povšimla, že v dálce se k nám blíží jiná vlčice. Pravděpodobně jí šlo využít situace a dostat se nějak na naše území kolem mě a té mrské potvory.
Rozhodla jsem se tedy zastavit na našem území a nepostupovat dál. Jelikož vlče bylo už na našem území bylo potřeba se ho zbavit, takže jsem se rozhodla věnovat jemu. Ale než abych volila přístup nárazu, rozhodla jsem se využít svého dlouhého ocasu a tak se natáhnout směrem k dorostence, která byla těsně u mě, ale neztrácet směr běhu k té druhé, která vypadala, že se k nám dostane taky. Doufala jsem, že to bude funogvat, protože zatím na každého moje lechtání zabralo.

//Rowena se snaží polechtat Night Sea pod čenichem, aby jí rozkýchala a zabránila v dalším rychlém postupu, zatím co bere směr k Evelyn. Nesnaží se ovšem překročit hranice.

Všichni se chovali jako nějací pošuci. No a co, že dostaly náladu na to hrát nějakou podivnou hru s podivným kusem čehosi na klacku. Prohlížela jsem si ten klacek, ale něco mě k němu plně nepouštělo. Jako by mi nějaká neviditelná magická síla bránila dostat se až ke klacku. Ach jo, jeden si nemůže ani pořádně odpočinout, aby ho neštval nějaký magický tentononc. Ohlédla jsem se na ostatní. Všichni pobíhali kolem jako zmatení až na toho vlčka, který stál se mnou na místě u toho klacku. Pohlédla jsem na něj, když na mě začal mluvit. "Hmm," zabručela jsem. Neměla jsem úplně náladu se zapojovat. Něco mě nabádalo k tomu zůstat na místě, ale ten vlk pořád něco brebentil a to bylo nesnesitelnější, než to někam popoběhnout. "No tak jo, tak jo," zabručela jsem a rozklusala jsem se směrem na druhou stranu. Neměla jsem v plánu dostávat se nějak daleko, protože jsem se chtěla jenom dostat co nejdál od toho ukecaného vlčka. Chtěla jsem se jenom vyspat.

//Rowena poklusem běží k hranici území. Nemá v plánu linii překročit, ale zastavit někoho, kdo by mohl proběhnout skrz.

Hezky si ležím, odpočívám, sluním se. Jako bohyně, která nasává atmosféru okolního prostředí ukazuji na odiv své přednosti a zdárně zatahuji nedostatky, kterých díky chudé stravě není mnoho. Náhle mne vyruší podivný lomoz. Nebo lomoz, je to parta nějakých blbek, které se rozhodly využít tuhle louku jako svůj nový domov nebo co. A mám po odpočinku. Mírně jsem se pozvedla do sedu, když se náhle půda podemnou začala zvedat a hýbat. "Hmm," zamručela jsem a pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři. Vlnění půdy ovšem nepřestávalo, přávě na opak. Něco mě posouvalo směrem k jedné z podivných větvých, na kterých vysel pruh něčeho. Co to asi je?
Nestihla jsem pomalu ani vnímat vlastní myšlenku, když se ozvalo jakési "haščá" a já byla katapultována, jako když někdo trhne půdo pod mýma tlapkama přímo k jedné z tyček. Přistála jsem celkem neohrabaně na bradě a předních tlapkách, takže se mi zadek nadzvedl do vzduchu a pak s menším dupnutím dopadl zpět na zem. "Sakra," zvedla jsem se na všechny čtyři a rozhlédla se. "Kdo z vás tu neumí ovládat svou magii sakra?" zavrčela jsem na skupinu vlčic, která byla nejblíže ke mně. Dvě z nich byly u té větve, co já. Tři byly u té druhé větve s kusem něčeho divného. Divné věci, divné barvy, divné vlčice. Nelíbilo se mi to. Náhle se vlčice dali jen tak do běhu. Vypadalo to, že tu šlo o nějakou podivnou hru. Všichni vyběhli nebo se pustili do nějakého jiného zběsilého pohybu. Jedna z těch, co byli se mnou se rozhodla zůstat na místě, zatím co druhá vyrazila směrem pryč. Stejnou taktiku zvolila druhá strana, tam ovšem vyběhly dvě. Já se rozhodla zůstat a prohlédnout si, co to vůbec hlídáme... Snažila jsem se prozkoumat, jestli by se nedala vymyslet nějaká jiná taktika. Třeba vlajku někam lépe schovat nebo přesunout. Po očku jsem ovšem hlídala i nepřátelské běžce, kterým to k nám ovšem muselo trvat déle.

//Rowena se rozhodla zůstat u své vlajky a prozkoumat, co to vůbec je, co to hlídají. Ne že by ji hra nezajímala, ale spíš ji zajímá jestli se s větví dá hýbat i v rámci vlastního týmu. Zároveň ovšem pokukuje po běžcích protitýmu.

//Mahta jih

Hluk v uších zesílil. Muselo to být to místo. Jenomže jsem úplně nechápala, proč tu jsem. Po louce běhala nějaká vevrka nebo co to bylo. Nezajímala mne. Hledala jsem svou paní a vůdkyni, jenomže ona tam nebyla. Neviděla jsem nikoho. Ani jednu živou dušičku. Viděla jsem jenom tu stupidní veverku, která na sobě měla nějaký barevný věci. Pff doufám, že mě sem netáhne nějaká takováhle magická veverka. Rozhodla jsem se, že nebudu dělat ukvapené závěry a že chvilku počkám. Sama jsem byla pořád ještě trochu bez energie. Jídlo a šlofík pomohli, ale ne dost.
Lehla jsem si tedy na zem a doufala jsem, že si budu moct na chvilku odpočinout a nabrat nějakou tu energii. Potřebovala jsem ji prostě nějak nabrat. Zavřela jsem oči a doufala, že si prostě na chvilku odpočinu. Nechtěla jsem přímo spát, ale jenom tak odpočívat. Počasí přímo vybízelo k tomu, se prostě rozvalit a nic nedělat. Prostě jsem jenom odpočívala, zavřela jsem očka a spokojeně si užívala.

//Náhorní plošina

Už s plnějším žaludkem jsem se konečně mohla pořádně zamyslet nad tím, co jsem to slyšela. Něco mi napovídalo, že to slyším jenom já. Proto jsem doufala, že mě volá Smrt. Jenže mi na tom něco nesedělo. Smrt se zjevovala. Ve snech, v mdlobách nebo prostě jen tak, ale rozhodně nezpůsobovala náhodné slyšiny. Nebo ano? Nevěřila jsem tomu, že by šlo o slyšiny z jiného zdroje, takže jsem se snažila dojít na místo, ke kterému mne to táhlo, co nejrychleji. Snažila jsem se, ale překonat řeku nebylo nic moc.
Řeka naštěstí líně plynula, takže nebylo potřeba se o něco extrémně obávat. Jediné, co mi dalo práci, bylo najít místo, kde bych mohla přehopkat na druhý břeh. Nejlépe pomocí nějakého kamení, které jsem naštěstí celkem brzo našla. Přehopkala jsem na druhou stranu a tam jsem si konečně vydechla. Ještě že jsem si odpočinula, protože bych jinak tenhle poskok a přeskok nedokázala. Aspoň mi začínalo být o trochu lépe, než před tím. Najedená, trochu vyspalá a připravená zjistit, kdo mne volá. S tím jsem vstoupila na louku.

//Západní louky

//Údolí morény

Netušila jsem, kam mne ten podivný zvuk dovede. Věděla jsem jenom to, že za ním musím jít. Potřebovala jsem zjistit, co se za ním skrývá. Pokud to byla moje paní a volala mne, neměla jsem času na rozdávání. Přidala jsem do kroku, abych se k ní dostala, co nejrychleji. Rychlost byla moje přednost, ale pořád jsem se necítila nejlépe. Rozhodla jsem se proto trochu zpomalit a posilnit se. Na louce bylo cítit vysokou, ale také jsem cítila, že se někde v okolí nachází nějaký sysel nebo tak něco. Začichala jsem a našla jsem správný směr. Když jsem měla i oční kontatk rozeběhla jsem se k němu. Nečekal mne. Skočila jsem po něm. Dostal ránu, která ho omráčila. Trochu se mi zhoupl svět. Pořád jsem neměla dost energie, abych se mohla nějak víc magicky projevit. Zakousla jsem se do masa.
Po obědě bylo lépe. Cítila jsem, že mám víc energie a konečně mohu předstoupit před samotnou Smrt, pokud mne tím ohlušujícím bubnem volá ona. Byl to vůbec buben? Vykročila jsem vstříct novému dobrodružství, ale svět se zhoupnul. Potřebovala jsem si na chvilku odpočinout. Bubnování muselo počkat. Lehla jsem si na zem. Svět se rozplynul a já se ocitla ve tmě.

Nevím jak dlouho jsem spala, ale nic se mi nezdálo. Ze spánku mne vytrhl až buben, který mi zněl v uších a volal mne o to naléhavěji, že jsem si dovolila dát šlofíka. Bylo mi ale lépe, než před tím. Rozešla jsem se pozvolným tempem.

// Mahtae jih

//Vrbový lesík

Vyšla jsem z lesíka celkem slušným tempem. Ne že by se mi nějak extra chtělo se někam hnát, ale to bubnování a podivné pleskání v uších mne vybízelo k pohybu. Nehodlala jsem se tedy zastavovat, pokud to nebylo úplně potřebné. Šla jsem tedy celkem rychle a snažila jsem se udržet v klidu, i když to přes to podivné hučení nešlo. Navíc jsem se pořád necítila dobře. Spíše jsem se cítila celkem dost pod psa, což bylo co říct. Nehodlala jsem se proto zastavovat nikde. Ale hlad a únava jsou hlad a únava. Po chvilce mi celkem silně začalo kručit v žaludku. Musela jsem to nějak prostě vyřešit. Otázkou zůstávalo kde. Tohle místo divně páchlo spoustou vlků, takže mi bylo jasné, že spousta potravy odsud prchla a já rozhodně nebyla dobrý lovec nebo stopař.
Hlava už se mi nemotala a slabost přecházela do spíše nedostatku energie. Celkem jsem cítila, že mě spíš bolí břicho z hladu, než nedostatku energie. Přešla jsem do volnějšího tempa.

//Náhorní plošina

//Žertva
- značko post 2

Vylezla jsem z úkrytu. Pořád jsem se trochu motala a nebylo mi nejlépe, ale už jsem prostě nemohla vedle toho vlka vydržet. Fred byl sice milý a ták, ale já mu slíbila, že si ho nebudu dobýrat, což se dělalo dost těžko, když to byl takový kusaneček. Chjo. Proč musí být zadaný! Byl by znás celkem hezkej pár... Sice by mu pak Norox rozflákal asi čenich, ale tomu je teď konec, kdo ví kde. Určitě se tahá s nějakou pindou nebo tak nějakou rozhoďnožkou a na mě si ani nevzpomene. Drzoun jeden. Nasupeně jsem zavrčela. Mohla bych jít za Liou a Pippou, ale popravdě se mi nechtělo. Rozhodla jsem se, že bych mohla udělat něco jiného. Obejít hranice kolem nich. Stejně to potřebovaly. No a pak bych mohla zamířit někam trochu severněji. Ne, že by se mi tu nelíbilo, ale byla tu moc velká rodinná atmosféra. Tím jak tu byli tři sourozenci, se mi tu chtělo zůstávat o trochu méně. Jejich setkávání a kecy o rodině budou určitě na pořadu dne a já se hodlala od tohohle všeho trochu distancovt. Až se vrátím tak snad už bude po všem. Ve vzduchu jsem ucítila další pach, který musel patřit té Heather nebo kdo to byl. Tiše jsem zakňourala, protože tohle byl pech. Jedinej sameček v kurníku a on je zadanej.
Kráčela jsem nakrknutě kolem hranic. Občas jsem se o něco otřela, jak už mi to moje povinnost a vnitřní instinkt veleli. Nehodlala jsem se nějak extra obtěžovat s nějakým očůráváním, stejně jsem na záchod nepotřbovala. Jen jednou jsem si přičupla do křoví, abych něco ze sebe dostala, ale to bylo všechno. Nehodlala jsem se nutit k téhle přízemní záležitosti. Doufám, že až se tahle smečka zaběhne, tak už tohle nebudu muset dělat. Je to tak otravný a nechutný. Protočila jsem oči v sloup, když jsem se vykotila ze křoví a pomalu se prodírala lesem se svěšenými větvemi dál. Vrby byly celkem pohodové, co se týkalo úkrytů, ale když chtěl být jeden čistý, bylo to horší. Nízké větve se mi otíraly o tělo a já měla, co dělat, abych se z toho nezbláznila. A až přijde podzim bude to horší. Otřásla jsem se představou, jak bude můj kožich neupravený na podzim. Plný listí a malinkatých větviček. Zalezu si do úkrytu a nikam nebudu chodit. Hlavně ne do společnosti. Otřela jsem se o další kus kmene a pak jsem se pomalu obrátila více k severu. Rozhodla jsem se, že prostě půjdu, kam mne tlapky ponesou.
Náhle jsem v uších zaslechla podivné dunění. Něco mě volalo. Otočila jsem se kolem, ale nepřicházelo to z lesa. Právě naopak. Dunění se neslo z míst mimo les. Má paní mě volá? Ještě nikdy mne takhle Smrt nevolala, takže jsem netušila, jestli dělám dobře, když za tím zvukem jdu. No ale co by se mohlo stát hrozného. Rozeběhla jsem se za tím zvukem mimo les.

//Náhorní plošina přes Údolí morény

S Fredovou pomocí jsem se posadila. Podpíral mne, abych se nezvrátila nazad, což od něj bylo rozhodně milé. A tak hezky voněl. Navíc jeho tělo nebylo tak pohublé, jako těla ostatních tuláků, se kterými jsem měla tu čest. Všichni vypadali, jako by měli, co dělat, aby jejich žaludek nezačal požírat sám sebe. Fred byl pěkně stavený a dokonce bych řekla, že oplácaný. V té jejich smečce se určitě neměl špatně. Musím ho o tu jeho megeru nějak připravit a trochu si zašpásovat. Tělesná blízkost mohla způsobit, že cítil moji vůni více. Já za svou magii nemohla, neovládala jsem ji a navíc ani nešla zapnout nebo vypnout, i kdybych nakrásně chtěla. Pro mě jsem voněla pořád stejně.
"Všechno je v naprostém pořádku, jen si potřebuju na chvilku posedět a sebrat trochu energie," řekla jsem věcně a tiše. Můj hlas pořád nebyl silný, ale zasněný. "Měla jsem vizi o tom, že tohle místo je pro nás všechny perfektní. Určitě tu nalezneme vhodný domov," řekla jsem mu s klidem a přivřela oči. Hlava se mi točila z nedostatku energie i z pádu, začínala mne mírně pobolívat tam, kde jsem se jí praštila o zem. Měla bych si ulovit něco k jídlu... Pche ulovit. Poprosím Liu nebo Pippu ať mi pro něco dojdou. Byla jsem energeticky vyždímaná, takže moje váha padala celá na Freda. Kdyby se rozhodl odejít nebo posunout, spadla bych na zem. Nebyla jsem schopna se ani udržet v sedu, tak jsem byla slabá.
"Měla bych se jít projít," řekla jsem po chvilce. Postavila jsem se na rozstřesené tlapky a vydala se směrem k východu. Pořád to nebylo ono, ale s mírným pohybem se přestávala hlava točit a svět se zsatvoval.

//Vrbový lesík

Zamrkala jsem do podivného zastřeného světa. Byl tmavší než normální svět a byl podivně cítit. Věděla jsem, že jsem ve vrbovém lesíku. Poznala jsem to podle ohnutých stromů, ale ne podle pachu. Všechno vonilo podivně. Uslyšela jsem za sebou hlas. "Výborné místo." Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že je to Smrt. "Vybrali ho oni," odvětila jsem a dál se dívala před sebe. Bylo by bráno za nevychovanost, kdybych se na Smrt obrátila? Možná. Nehodlala jsem to riskovat. "Koukám, že se ti daří. To je výborná zpráva. Ale nenechej se zvyklat nově nalezenou rodinou. Nenech se ukonejšit. Opustit náš cíl nemůžeš, je ti to doufám jasné." Slyšela jsem ji za sebou, ale nemohla jsem blíže určit, jak daleko je. Mohla mi stát přímo za ocasem nebo mohla být několik metrů za mnou. "Výborná práce."
Otočila jsem se, chtěla jsem ji zahlédnout. Vidět jak se u těchto slov tváří. Jen, co jsem otočila pohled nebyla tam. Všechno se proměnilo v mlhu, která stáhla mě i své tělo sebou někam pryč.

Otevřela jsem oči. Cítila jsem se slabá. Věděla jsem, že ten elektrický výboj mohl být můj, ale že bych měla takovou moc? Takovou sílu? Nevěřila jsem tomu. Rozhodla jsem se nechat si tuhle informaci pro sebe. Více se to hodilo použít jako ukázku moci samotné Smrti, než jako moje vlastní selhání a neschopnost používat svou magii.
Fred byl nademnou. Tvářil se trochu poděšeně. "Jsem v pořádku, jenom jsem se trochu vyčerpala," pronesla jsem tiše. "Dlouho jsem nic nejedla," vysvětlila jsem mu popravdě. Nespala a nejedla jsem poměrně dlouho, takže tahle náhlá ztráta energie a vědomí se dala lehce vysvětlit tím to normálním jevem. "Vítej v našem společenství. Paní Smrt je evidentně poctěna, že ses k nám přidal," prohodila jsem a pomalu se začala zvedat do sedu. Motala se mi hlava a cítila jsem se hodně slabě.

"Smrti, kmotro, bohyně všeho zlého, přivádíme k tvým zrakům nového žadatele o místo mezi námi," pronesla jsem s klidem. Nebe bylo tiché. Modré. Ranní paprsky teprve začínaly hledat cestu nebeskou plání. "Alfredo je bratrem Pippy a Lii, tvých loajálních služebnic." Nadechla jsem se. Můj hlas se zdál pevný, ale zároveň byl podivně zastřený. Kousla jsem se do tlapky. Krev vytvořila nejprve kaluž na mé tlapce, otočila jsem ji směrem dolů a nechala krev kapat na obětní kámen. Pohlédla jsem na Freda a naznačila mírným cuknutím hlavy, že má udělat to samé, co já. Měl to chuták těžké, nebyla tu žádná jiná oběť, takže jsme si museli postačit s jeho a mojí krví. Pro mě to ovšem bylo normální, byla jsem zvyklá na to si pro Smrt utrhnout kousek sebe.
"Opakuj po mě," řekla jsem a hlas se mi ani trochu nechvěl. "Já Alfredo, přicházející z jižních krajin," začala jsem a po každé větě jsem čekala, než zopakuje moje slova. "Se dobrovolně přidávám na starnu Smrti. Budu ji vždy uctívat a nosit ve svém srdci. Budu následovat jejího kázání a hájit její zájmy. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nikdy nezradí mě. Nikdy se nepřidám k žádné smečce, která by mohla být v rozporu se záměry Smrti nebo by si mohla ubírat mou loajalitu k ní. Na znamení svého přijetí přijmi mou krev," dořekla jsem a svou tlapku přimáčkla na oltářní kámen. Oči jsem měla zavřené. Můj hlas byl nakonci rozeschvělý. Bylo cítit, jak mnou prošlo napětí. Byla jsem emocionální rozechvělá, protože jsem cítila napojení na samonou Smrt. Z čistého nebe vrazil do země kousek od nás blesk. Prořízl modrou oblohu a zabodl se kus ode mne. Místo projela vlna světla a bylo slyšet hlasitý úder. Svou magii jsem neovládla, vystřelila ze mě jen tak. Rozechvěle jsem otevřela oči. Kolena se mi podlomila a já sjela na zem.

Ó Smrti ten je nemožnej. "Se hned nečerti, že si z tebe jeden dělá srandu. Měl byses to spíš naučit příjímat a nechat to po sobě sklouznout," odvětila jsem mu s klidem. Kdyby mi něco podobného řekla Pippa, asi by se mne to dotklo, ale od něj to po mě sjelo jako kapky deště. Nezasekl se tedy nějaký argument v mém kožichu podobně jako kapka vody? Těžko říct, ale tohle jeho nafrnění mi vadilo. Možná v tom bylo něco jiného, ale přišlo mi že hájí čest svojí slečny až moc náruživě. "Já si musím otestovat každýho koho mezi nás beru, co bych to byla za následovatelku, kdybych vzala každej póvl, kterej se otočí za prvním zadkem," zabručela jsem. "A aby bylo jasno, do smečky, tebe, tvojí holky, Pippy nebo Lii mi nic není. Vaše preference a volby jsou mi fuk, pokud vyhovují vám, budu se z nich radovat i já. Pokud vás zradí, poznají jaké to je mít nepřítele. Ale pamatuj si jedno, Smrt a její následovatelé jsou pro mě důležitější než rodina, důležitější než vlastní život. Takže ublížit jim by rozpoutalo peklo a je mi fuk s kým je kdo spřízněný nebo kdo s kým chodí, jasné?"
Debatu jsem měla za ukončenou, více jsem se k tomu vyjadřovat nehodlala. Můj hlas se nesl místem více rázně než jsem chtěla, ale bylo důležité, aby to slyšel. Pořád mi přišlo, že to bere jako hru. Že když se přidaly jeho sestry, tak prostě udělá to samé. Jenomže takhle to nefungovalo. Ten kdo se přidal v tom musel být až po uši, nesměl váhat a rozhodně nesměl měnit názor. Jednou se přidal a cesty zpátky nebylo. "Ale pokud jsi se rozhodl, tak předstup před oltář," dodala jsem a po čenichu se mi rozlil úšklebek. V očích se zablesklo.
Přešla jsem kolem oltáře a postavila se na druhou stranu. Drahé kameny, které jsem zde rozmístila během zasvěcování Lii tu pořád byly. Zajíc zmizel, kdo ví kam. Pravděpodobně si na něm pochutnala nějaká vrána nebo jiná havěť. "Připraven?" zeptala jsem se a pohlédla Fredovi do očí.

//lesík

Protáhla jsem se kmenem do nitra své malé svatyně. Kámen byl pořád zdoben ornamenty z mojí vlastní krve, ale déšť je trochu nahlodal. Bylo by potřeba je nějakým způsobem obnovit na trvalo, ale na to mám dost času přijít, když se tu hodláme všichni usadit. Pohlédla jsem na Alfreda, který se tvářil jako bych mu ukousla kus ocasu. "Hele," povzdechla jsem si a otočila se k němu čelem, abych mu viděla do očí. Vypadal, jako že zadržuje větry, celý takový nafoukaný. Přesně takhle se tvářil Sirius když náhodou nebylo po jeho. Moji bráchové byly dobrá přípravka na vlky, kteří se uráželi jen tak, protože mohli. Otec mě zase připravil na neomalence a matka na pipiny. Byla jsem tedy zkušenostně vycvičená k čemukoli. "Jestli se k nám přidáš, budeš pro mě víc než vlastní rodina a já bych pro tebe měla být na podobné úrovni, takže jestli máš nějaký problém vysyp to rovnou, než dělat tyhle nabroušený ksichty," pronesla jsem znuděně, protože mě tohle fakt nebavilo. Bráchové to dělali pořád a mě z toho bylo akorát blivno nebo mi byl jejich výraz k smíchu. Nehodlala jsem ho přijmout mezi nás, pokud ovšem nehodlal vnímat naše spojení jako vážnou záležitost. Nějaké naoko přijaté, kteří nás pak zradí, jsme nepotřebovali.

//úkryt

Následovala jsem poměrně vyděšeného Freda, kterého rozhodilo moje brebptání asi víc, než jsem si myslela. "Bože ty seš upejpavej, copaks nikdy nebyl s vlčicí o samotě?" dobírala jsem si ho dál a nehodlala jsem s tm přestat. Bavilo mě to a navíc mi v tom nikdo nebránil. Možná že bych přestala, kdyby mě o to Pippa poprosila, ale teď mě to prostě jenom bavilo.
Procházela jsem se lesem a vedla cestu. Nebylo potřeba se nějak extra orientovat, tenhle les jsem měla celkem prochozenej. Jediný problém byl déšť, díky kterému můj kožich zase navlhnul. Šla jsem poměrně rychle, protože cesta byla daleká a já nehodlala nějak extra moknout. Ten úkryt v jeskyni je celkem daleko od Žertvy. Škoda, škoda. I když možná i dobře aspoň nikdo nebude prudit, že chce spát. "Prolezeme kmenem stromu, takže snad se protáhneš," prohodila jsem. "Jako obětinu můžeme použít tvou krev, nebo mojí a nebo taky něco úplně jiného, záleží na situaci. Nedávno jsme s Liou obětovaly zajíce, Pippa k přijetí obětovala vránu," řekla jsem mu stručně a došla k prostoru, který byl krásně ukryt ve vrbách. "Můžeme?" zeptala jsem se a bez čekání na odpověď jsem se protáhla kmenem, který ležel na zemi a odděloval tak les od vnitřního prostoru svatyně.

//Žertva