Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Škubnutí evidentně pomohlo a já mohla popadnout naší vlajku a běžet s ní výsostně kam se mi zachtělo. Očkem jsem viděla, jak všichni, co otravovali mě běží za zbytkem mé skupiny. Mám jim pomoct, nebo hlídat vlastní vlajku? Nakonec jsem se rozhodla, že jedna vlajka je lepší než žádná vlajka. Takže jsem se plnou rychlostí rozeběhla do nejzasšího rohu našeho území s tyčkou v tlamě. Přišlo mi to nejvíc logické, než se pouštět do zbytečného boje o druhou vlajku. No a abych byla upřímná, nehodlala jsem se víc zapotit než už jsem byla. Celé to běhání a poskakování mě poměrně dost vyšťavilo, takže ani můj běh teď nebyl úplně stoprocentní. Měla bych se pak někde pořádně vyvalit a odpočinout si. Nejspíš v tom lesíku by to mohlo být příjemné. Škoda, že Pippa nešla se mnou. Trochu jsme zalitovala, že tu nemám sebou svou vlastní přítelkyni, ale že se tu musím rvát s těma blbečkama ostatníma. I když moje skupina asi nebyla tak špatná, přeci jen jsem momentálně měli dvě vlajky. No jednu jsme měli stoprocentně o druhou se bojovalo, ale tohle byly malé detaily.

//Rowena prchá do nejvzdálenějšího rohu svého území s vlastní vlajkou. Tedy co nejdál od zbytku vlků. Zároveň je ovšem už celkem grogy a chtěla by pauzičku.

Běžela jsem, co nejrychleji to šlo. Moje svaly se napínaly skoro k prasknutí, na tuhle zátěž nebyly zvyklé. Musela jsem dát do toho všechno, ale stálo to za to. Potřebovala jsem být u té vlčice, co nejdřív. Její kožich se mi naštěstí přibližoval. Skočila jsem po ní a po tvrdém dopadu, kdy mi posloužila jako podložka na změkčení pádu jsem se zastavila. Hluboce jsem oddechovala a štráchala zuby a tlapkami kolem.
Vyskočila jsem na nohy a "tadá", vlajka ležela kousek ode mne. Zakousla jsem se do topůrka, které bylo jednoznačně nositelem celého toho podivně barevného nesmyslu. Jenže to už jsem viděla, jak se vlajky chytá nejen Evelyn, ale i to podivné nedochůdče, které bych nejraději pořádně poučila o osobním prostoru a hygieně. Dostaneš po čenichu, za to jak jsi mě zaprasila, hned jak to tady skončí. Pokusila jsem se naposledy využít svojí rychlosti, protože déle už jsem to vydržet stejně nemohla. Měly pořádnou sílu.

//Rowena se pokouší povolit a v momentě kdy Evelyn a NS cuknout vyběhnout plnou parou mimo ně i s vlajkou v zubech v naději, že tenhle šok z mírného ústupku je vyvede z míry.

Rozhodnutí bylo jasné, musela jsem prostě dostat tu, která byla magická až na půdu. Věděla jsem to podle pruhů, křidélek a divného znaku na tlapce. Teda občas to někteří s tou ukázkou magických schopností přehánějí. Tohle už je fakt až moc nechutný a nevkusný! Moje myšlenky se ubíraly jako vždy směrem, který nebyl ani vhodný ani důležitý. Kdo by taky v plném sprintu myslel na módu nebo na to jaký má kdo kožich? Jenomže já ano. Byl to můj nešvar. Hodnotit cizí kožichy a dát si záležet na tom svém. Proto mne i tak vytáčelo, že mi to dorostenecké nedochůdče pošpinilo můj vlastní kožíšek. Naštěstí teď už tady nebylo bahno, takže nehrozilo, že se během ještě více zašpiním.
Mým jediným cílem bylo dostihnout vlčici, která si to uháněla směrem pryč od nás. Nechtěla jsem prohrát a zdržení s tím nedochůtčetem mne mohlo stát výhru. To tu vážně nikdo jinej nic nedělá a když se jeden nesnaží sám, tak prostě nic není hotové! Přidala jsem do kroku, ale už i já pociťovala únavu z toho samého pobíhání sem a zase tam. Jenomže ani ostatní nemohli mít energii věčně.

//Rowena běží za Evelyn a začíná pociťovat únavu ze ztráty energie, jak tu pořád všichni běhají sem a zase tam.

Nesnášela jsem tyhle mrňavé usyslené potvůrky, které se tu všude přemnožili jako nějací křečci. I možná to křečci byli, ale mě to nezajímalo. O jediné, co jsem se zajímala, bylo to, že mě neustále prudili a otravovali svou přítomností a to už od té chvilky, co jsme společně dohrály tamto hru s vlajkou. Uháněla jsem pak odtamtud, co mi tlapky stačily, protože jsem se nehodlala s nikým z těch malých upištěných pitomečků potkat. Teď nemluvím o těch vlčicích a vlkovi, co tam byli se mnou. Určitě mluvím o těch potvorách syslích, které si tam hrály s vlajkami jako by se nechumelilo a nás měli určitě za značný blbečky, že jim na tuhle hru přistupujeme. Evidentně jsme fakt byli pěkná sebranka imbecilů, když nám nevadilo se takhle znemožňovat na louce ve všední den. Nikdy jindy bych si něco takového neodvolila. A stejně to muselo být tím místem, protože jinak bych se do ničeho tokového nepustila. Až jsem si z toho běhání málem natáhla šlachu. Určitě v tom měla prstíky nějaká magie, kterou oplývají tihle upištění blbečci.
I tak se mohly ubírat myšlenky jednoho, který zažil prapodivnou událost na prapodivné květinkové louce. Energie jsem po tom všem měla celkem málo, takže se není čemu divit, že i moje nálada rychle upadala. Alespoň že jsem mířila zpátky do našeho lesíka, kde jsem si chtěla odpočinout. Táhla jsem se tam jako smrádek, který se nedá vyvětrat, protože jsem sotva mlela nohama i když hlava mi jela na plné obrátky a nedávala si s otravnými myšlenkami pokoj. Jediné na co jsem se opravdu teď těšila, byl kus dobrého jídla, odpočinek a místo kde si budu moct vyčistit kožich, který jsem měla od běhání v bahně pořádně zaprasený.

To jednoho jarního večera sešlo se několik vlků v lese. Jejich píseň tesknivá vzduchem se kolem nese. Nehodlala jsem narušovat jejich popěvky slovy. Přidal jsem se k nim svým hlasem za pozornosti noční sovy. Dravec propěvoval své húhú táhle. Já přidala se k popěvku vlků náhle. "Auuuuuuuu," neslo se zpěvně lesem. Až přehlušilo kroky toho, kdo jde sem. Došla jsem k hloučku vlků a přestala pět. Vypadali jako bych jim změnila celičký svět. Hloupost to byla, to došlo mi náhle. Když jejich obličeje pozdávaly se náhle protáhlé. "Mé jméno je Rowena," začala jsem mile. Usmála se na všechny pěkně roztomile. "Přišla jsem k vám z nedalekého kraje," pokračovala jsem klidně. "Ale pokud se vám zdám jako cizinka, myslíte si to milně. Můj kraj je nedaleko od tohohle hvozdu. Mohla bych vás doprovodit zrovna tam jdu. Pokud se tedy nebojíte nového kraje. Následuj te můj hlas, však on vám do kroku hraje." Začala jsem opět roztomile zpívat. Musela jsem se přemáhat, abych s pokračující nocí nezačala zívat. Vlci šli za mnou, jako by je táhlo kouzlo. Můj hlas je naváděl a neposnali to zlo. Náhle před nimi propast se skvěje. Začali panikařit, copak se to děje. Můj zpěv jim však kázal do díry skočit. Tak jeden po druhém musí do tmy tlapky smočit. První dopadl na zem s mlasknutím. Po druhém zaznělo jen slastné prsknutí. Tak došli konce vlci ti dva, co pak ten třetí co s ním se stalo? To nechtějte vědět, však dávno se to stalo? Třetího nikdy už neviděl svět. Zda zemřel či upadl do běd. To těžko říci, i když to vím. Vám malým zvědavcům to jistě nepovím.

Hodně dlouho jsem přemítala, co by asi na tohle řekla máma. Hlodalo mě to. Hrozně dlouhou dobu jsem si myslela, že mě to prostě nebude zajímat. Házela jsem celou rodinu na zhlavu s tím, že jejich názor ani svolení nepotřebuju, že prostě mám svoje místo a svou novou rodinu a na tom jediném záleží. Hodlala jsem si nalhávat, že to tak prostě je, že necítím žádný zžíravý pocit neschválení. Hnidopišsky jsem se utvrzovala v tom, že jsem prostě taková jaká jsem a rodinu k ničemu nepotřebuju. Hory, které jsem nazývala jednu dobu domovem, jsem pohřbila stejně snadno jako zbytek vzpomínek na dětství a rodinu. Hodný holky jdou sice do nebe, ale mě se peklo zamlouvá líp, říkala jsem si.
Hrála jsem to. Hrála jsem jak herečka, která předvádí premiéru a dernieru slavné hry najednou. Hrajete to na ostatní, protože nechcete sklamat jejich očekávání. Hordy okolních čumilů si o vás udělali nějaký obrázek a vy prostě musíte udržet nějakou podobu. Herecký výkon hodný nějakého ocenění, to jsem předváděla. Hnala jsem se za představou, že jsem silná a nezávislá, že nepotřebuju bratry, nevlastní sestu, otce ani matku. Hystericky jsem tenhle akt předváděla pořád dokola a dokola. Hrozná chyba. Hrát si na něco, co jeden není nikdy není dobré. Hlavně potlačovat pocity, není dobré. Hráz mojí ledové masky praskla a skrze pukliny se dalo nahlédnout dovnitř. Hradba byla porušena a za ní se krčilo malinkaté usoplené vlčátko, které se dožadovalo pozornosti.
Hrábla jsem tlapkou do země a otevřela oči. Horoucí slza se mi přehnala přes tvář, jen jedna a nic už víc.

Rozhodla jsem se vyskočit do vzduchu a dupnout vlčeti na tlapky. Jenomže to hovádko boží se vycuklo, takže jsem dopadla těsně vedle. To mě naštvalo, takže jsem ho alespoň kousla. Co na plat, že moje taktika byla úplně jiná, Osud si tu s námi evidentně pohrával, jak se mu zachtělo, tak aspoň že jsem mohla tomu malému nebožákovi podemnou ukázat, jak ostré mám zuby. Vlče začalo něco remcat o tom, že nebojoju fér. "Život není fér," prskla jsem jenom na vlče a rozhodla se, že tahle hračka mě už nebaví. Pohledem jsem přejela naše území. Vlče se mě snažilo asi kousnout, ale kdo mohl tušit, jestli se trefí nebo ne.
Já už měla v merku úplně někoho jiného. Na našem území se objevila vlčice, která si to pádila s naší vlajkou pryč. Rozhodla jsem se jednoduše. Nebylo potřeba tu postávat u téhle malé blbečky. Tu jsem si mohla podat kdykoli potom. A taky že podám, rozhodla jsem se, že hned jak skončí hra, rozbiju té malé potvoře rypák. Můj kožich byl potřísněný bahnem, které na sluníčku zasychalo a já věděla, že dostat ho dolů bude pocuc. Za tohle si to malé pištící cosi zasloužilo zhynout bídnou smrtí, nebo aspoň dostat odplatu v podobě něčeho podobně nepříjemného. Vřískající vlče jsem se rozhodla opustit, ať už se do mě zakouslo nebo ne.

//Rowena se rozebíhá za Evelyn. Night Sea už jí je naprosto ukradená ať ji kousla nebo ne (pokud tedy Osud nezavelí jinak).

Podařilo se mi skočit po vlčeti, které už malé klubíčko představovalo jen sotva. Vlčice byla sice pořád mrně, ale už odrostla maličkaté kulatosti. Zkušeností a rozumu, ale asi pořád moc nepobrala, protože hned jak jsem jí dopadla celou vahou na zadní začala skuhrat a škemrat. Po tváři tekla dorostence slzička, která u mě měla asi vzbudit sympatie, jenomže nevzbuzovala. Spíše jsem k ní cítila odpor. Jak se mohla, některá vlčice takhle snížit. Snížit se k brečení pomáhalo jenom pokud se jednalo o mužskou část populace. Ukápnout slzičku ve správný moment mohlo vyústit ve spoustu zajímavého, ale na mě to rozhodně neplatilo. Nebyla jsem blbý vlk, ale vlčice a tohle divadlo si mohla tak ušetřit. "Tohle divadlo nezabere," prohodila jsem se supěním, když mi vlčice pod tlapkami naprosto ochabla. Náhle jsem si povšimla, že mám na kožichu hnědé cákance bahna. Pravděpodobně, jak dopadla dorostenka na zem, odrazilo se od země a rovnou na můj kožich. "Ty!" zavrčela jsem výhružně.
Rozhodla jsem se, že s ní nebudu mít žádné slitování. Bylo potřeba jí zamezit v dalším běhu a jestli jsem toho měla docílit tím, že jí zpřerážím hnáty, tak proč ne. Koutkem oka jsem zahlédla tu druhou a zadoufala, že někdo z našich dělá to co má. Nechtěla jsem prohrát, já nikdy neprohrávám. Nebyla jsem ovšem ani tak zákeřná, abych vlčici zabíjela nebo tak něco. Byla to jenom hra, ale pár zlomenin by jí prospělo. Už jenom za to, že předemnou zdrhala a nahodila mě trochou bláta, které tady bylo všude. Znečistila můj kožich a za to měla zaplatit. Odrazila jsem se od země s jasným záměrem.

//Poté co Night Sea ochabla, se Rowena rozhodla, že jí rozdrtí zadní tlapky, které zůstávaly pod ní. Může si za to sama, neměla Roweně potřísnit kožich bahnem.

Rozhodla jsem se využít svojí oháňky a polechtat to nedochůdče pod čenichem, ale ono ani neškitlo a protáhlo se kousek ode mne. Využila jsem své vlastní rychlosti, abych se za ní otočila a nedostala se do hloupé pozice, kdy budu čelem spíše od ní než na ní. Takhle jsem měla větší šanci, že ji budu moct alespoň pronásledovat, když už se mi ta mrška vysmekla. Musím jí nějak sejmout.
Moje polechtání nezabralo, takže jsem se rozhodla použít trochu drsnější taktiku. Evidentně jí nic nelechatlo a tedy můj pokus o to polechtat ji ocasem vyzněl v niveč. Rozhodla jsem se, že to takhle prostě nenechám být. Rozhodla jsem se po ní vyběhnout. Za sebou jsem slyšela, jak ta druhá, co si to mířila mým směrem něco pokřikuje, ale vůbec jsem jí nerozuměla. Ruch těch malinkatých zvířátek byl až moc silný na to, abych jí mohla rozumět. Stejně to nebude nic důležitého, pomyslela jsem si a nevnímala další věci, jenom dorostenku, která uháněla předemnou. Rozhodla jsem se po ní skočit v té nejvyšší možné rychlosti, jaké jsem byla schopná v naději, že se mi ji podaří strhnout na zem. Byl to takový trochu zoufalý pokus, ale moc mi toho nezůstávalo. Něco mi napovídalo, že moje magie mi nepomůžou. Trochu jsem doufala, že už to budeme mít za sebou, protože mě tohle běhání dost obtěžovalo. Dáma, přeci neběhá.

//Rowena si uvědomila, že jí NS prchá. Evelyn přes hluk syslů neslyšela a chce po NS skočit v nejvyšší možné rychlosti, aby ji případně strhla na zem.

Přidala jsem do kroku a rozhodla se, že bych se měla co nejrychleji dostat k tomu malému pískleti, které si myslelo, že mu to tu patří. Viděla jsem jeho karambol už před tím s jinou vlčicí a nehodlala jsem opakovat podobnou chybu. Můj první nápad byl to do ní prostě napálit, jenomže jsem si povšimla, že v dálce se k nám blíží jiná vlčice. Pravděpodobně jí šlo využít situace a dostat se nějak na naše území kolem mě a té mrské potvory.
Rozhodla jsem se tedy zastavit na našem území a nepostupovat dál. Jelikož vlče bylo už na našem území bylo potřeba se ho zbavit, takže jsem se rozhodla věnovat jemu. Ale než abych volila přístup nárazu, rozhodla jsem se využít svého dlouhého ocasu a tak se natáhnout směrem k dorostence, která byla těsně u mě, ale neztrácet směr běhu k té druhé, která vypadala, že se k nám dostane taky. Doufala jsem, že to bude funogvat, protože zatím na každého moje lechtání zabralo.

//Rowena se snaží polechtat Night Sea pod čenichem, aby jí rozkýchala a zabránila v dalším rychlém postupu, zatím co bere směr k Evelyn. Nesnaží se ovšem překročit hranice.

Všichni se chovali jako nějací pošuci. No a co, že dostaly náladu na to hrát nějakou podivnou hru s podivným kusem čehosi na klacku. Prohlížela jsem si ten klacek, ale něco mě k němu plně nepouštělo. Jako by mi nějaká neviditelná magická síla bránila dostat se až ke klacku. Ach jo, jeden si nemůže ani pořádně odpočinout, aby ho neštval nějaký magický tentononc. Ohlédla jsem se na ostatní. Všichni pobíhali kolem jako zmatení až na toho vlčka, který stál se mnou na místě u toho klacku. Pohlédla jsem na něj, když na mě začal mluvit. "Hmm," zabručela jsem. Neměla jsem úplně náladu se zapojovat. Něco mě nabádalo k tomu zůstat na místě, ale ten vlk pořád něco brebentil a to bylo nesnesitelnější, než to někam popoběhnout. "No tak jo, tak jo," zabručela jsem a rozklusala jsem se směrem na druhou stranu. Neměla jsem v plánu dostávat se nějak daleko, protože jsem se chtěla jenom dostat co nejdál od toho ukecaného vlčka. Chtěla jsem se jenom vyspat.

//Rowena poklusem běží k hranici území. Nemá v plánu linii překročit, ale zastavit někoho, kdo by mohl proběhnout skrz.

Hezky si ležím, odpočívám, sluním se. Jako bohyně, která nasává atmosféru okolního prostředí ukazuji na odiv své přednosti a zdárně zatahuji nedostatky, kterých díky chudé stravě není mnoho. Náhle mne vyruší podivný lomoz. Nebo lomoz, je to parta nějakých blbek, které se rozhodly využít tuhle louku jako svůj nový domov nebo co. A mám po odpočinku. Mírně jsem se pozvedla do sedu, když se náhle půda podemnou začala zvedat a hýbat. "Hmm," zamručela jsem a pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři. Vlnění půdy ovšem nepřestávalo, přávě na opak. Něco mě posouvalo směrem k jedné z podivných větvých, na kterých vysel pruh něčeho. Co to asi je?
Nestihla jsem pomalu ani vnímat vlastní myšlenku, když se ozvalo jakési "haščá" a já byla katapultována, jako když někdo trhne půdo pod mýma tlapkama přímo k jedné z tyček. Přistála jsem celkem neohrabaně na bradě a předních tlapkách, takže se mi zadek nadzvedl do vzduchu a pak s menším dupnutím dopadl zpět na zem. "Sakra," zvedla jsem se na všechny čtyři a rozhlédla se. "Kdo z vás tu neumí ovládat svou magii sakra?" zavrčela jsem na skupinu vlčic, která byla nejblíže ke mně. Dvě z nich byly u té větve, co já. Tři byly u té druhé větve s kusem něčeho divného. Divné věci, divné barvy, divné vlčice. Nelíbilo se mi to. Náhle se vlčice dali jen tak do běhu. Vypadalo to, že tu šlo o nějakou podivnou hru. Všichni vyběhli nebo se pustili do nějakého jiného zběsilého pohybu. Jedna z těch, co byli se mnou se rozhodla zůstat na místě, zatím co druhá vyrazila směrem pryč. Stejnou taktiku zvolila druhá strana, tam ovšem vyběhly dvě. Já se rozhodla zůstat a prohlédnout si, co to vůbec hlídáme... Snažila jsem se prozkoumat, jestli by se nedala vymyslet nějaká jiná taktika. Třeba vlajku někam lépe schovat nebo přesunout. Po očku jsem ovšem hlídala i nepřátelské běžce, kterým to k nám ovšem muselo trvat déle.

//Rowena se rozhodla zůstat u své vlajky a prozkoumat, co to vůbec je, co to hlídají. Ne že by ji hra nezajímala, ale spíš ji zajímá jestli se s větví dá hýbat i v rámci vlastního týmu. Zároveň ovšem pokukuje po běžcích protitýmu.

//Mahta jih

Hluk v uších zesílil. Muselo to být to místo. Jenomže jsem úplně nechápala, proč tu jsem. Po louce běhala nějaká vevrka nebo co to bylo. Nezajímala mne. Hledala jsem svou paní a vůdkyni, jenomže ona tam nebyla. Neviděla jsem nikoho. Ani jednu živou dušičku. Viděla jsem jenom tu stupidní veverku, která na sobě měla nějaký barevný věci. Pff doufám, že mě sem netáhne nějaká takováhle magická veverka. Rozhodla jsem se, že nebudu dělat ukvapené závěry a že chvilku počkám. Sama jsem byla pořád ještě trochu bez energie. Jídlo a šlofík pomohli, ale ne dost.
Lehla jsem si tedy na zem a doufala jsem, že si budu moct na chvilku odpočinout a nabrat nějakou tu energii. Potřebovala jsem ji prostě nějak nabrat. Zavřela jsem oči a doufala, že si prostě na chvilku odpočinu. Nechtěla jsem přímo spát, ale jenom tak odpočívat. Počasí přímo vybízelo k tomu, se prostě rozvalit a nic nedělat. Prostě jsem jenom odpočívala, zavřela jsem očka a spokojeně si užívala.

//Náhorní plošina

Už s plnějším žaludkem jsem se konečně mohla pořádně zamyslet nad tím, co jsem to slyšela. Něco mi napovídalo, že to slyším jenom já. Proto jsem doufala, že mě volá Smrt. Jenže mi na tom něco nesedělo. Smrt se zjevovala. Ve snech, v mdlobách nebo prostě jen tak, ale rozhodně nezpůsobovala náhodné slyšiny. Nebo ano? Nevěřila jsem tomu, že by šlo o slyšiny z jiného zdroje, takže jsem se snažila dojít na místo, ke kterému mne to táhlo, co nejrychleji. Snažila jsem se, ale překonat řeku nebylo nic moc.
Řeka naštěstí líně plynula, takže nebylo potřeba se o něco extrémně obávat. Jediné, co mi dalo práci, bylo najít místo, kde bych mohla přehopkat na druhý břeh. Nejlépe pomocí nějakého kamení, které jsem naštěstí celkem brzo našla. Přehopkala jsem na druhou stranu a tam jsem si konečně vydechla. Ještě že jsem si odpočinula, protože bych jinak tenhle poskok a přeskok nedokázala. Aspoň mi začínalo být o trochu lépe, než před tím. Najedená, trochu vyspalá a připravená zjistit, kdo mne volá. S tím jsem vstoupila na louku.

//Západní louky

//Údolí morény

Netušila jsem, kam mne ten podivný zvuk dovede. Věděla jsem jenom to, že za ním musím jít. Potřebovala jsem zjistit, co se za ním skrývá. Pokud to byla moje paní a volala mne, neměla jsem času na rozdávání. Přidala jsem do kroku, abych se k ní dostala, co nejrychleji. Rychlost byla moje přednost, ale pořád jsem se necítila nejlépe. Rozhodla jsem se proto trochu zpomalit a posilnit se. Na louce bylo cítit vysokou, ale také jsem cítila, že se někde v okolí nachází nějaký sysel nebo tak něco. Začichala jsem a našla jsem správný směr. Když jsem měla i oční kontatk rozeběhla jsem se k němu. Nečekal mne. Skočila jsem po něm. Dostal ránu, která ho omráčila. Trochu se mi zhoupl svět. Pořád jsem neměla dost energie, abych se mohla nějak víc magicky projevit. Zakousla jsem se do masa.
Po obědě bylo lépe. Cítila jsem, že mám víc energie a konečně mohu předstoupit před samotnou Smrt, pokud mne tím ohlušujícím bubnem volá ona. Byl to vůbec buben? Vykročila jsem vstříct novému dobrodružství, ale svět se zhoupnul. Potřebovala jsem si na chvilku odpočinout. Bubnování muselo počkat. Lehla jsem si na zem. Svět se rozplynul a já se ocitla ve tmě.

Nevím jak dlouho jsem spala, ale nic se mi nezdálo. Ze spánku mne vytrhl až buben, který mi zněl v uších a volal mne o to naléhavěji, že jsem si dovolila dát šlofíka. Bylo mi ale lépe, než před tím. Rozešla jsem se pozvolným tempem.

// Mahtae jih