Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To jednoho jarního večera sešlo se několik vlků v lese. Jejich píseň tesknivá vzduchem se kolem nese. Nehodlala jsem narušovat jejich popěvky slovy. Přidal jsem se k nim svým hlasem za pozornosti noční sovy. Dravec propěvoval své húhú táhle. Já přidala se k popěvku vlků náhle. "Auuuuuuuu," neslo se zpěvně lesem. Až přehlušilo kroky toho, kdo jde sem. Došla jsem k hloučku vlků a přestala pět. Vypadali jako bych jim změnila celičký svět. Hloupost to byla, to došlo mi náhle. Když jejich obličeje pozdávaly se náhle protáhlé. "Mé jméno je Rowena," začala jsem mile. Usmála se na všechny pěkně roztomile. "Přišla jsem k vám z nedalekého kraje," pokračovala jsem klidně. "Ale pokud se vám zdám jako cizinka, myslíte si to milně. Můj kraj je nedaleko od tohohle hvozdu. Mohla bych vás doprovodit zrovna tam jdu. Pokud se tedy nebojíte nového kraje. Následuj te můj hlas, však on vám do kroku hraje." Začala jsem opět roztomile zpívat. Musela jsem se přemáhat, abych s pokračující nocí nezačala zívat. Vlci šli za mnou, jako by je táhlo kouzlo. Můj hlas je naváděl a neposnali to zlo. Náhle před nimi propast se skvěje. Začali panikařit, copak se to děje. Můj zpěv jim však kázal do díry skočit. Tak jeden po druhém musí do tmy tlapky smočit. První dopadl na zem s mlasknutím. Po druhém zaznělo jen slastné prsknutí. Tak došli konce vlci ti dva, co pak ten třetí co s ním se stalo? To nechtějte vědět, však dávno se to stalo? Třetího nikdy už neviděl svět. Zda zemřel či upadl do běd. To těžko říci, i když to vím. Vám malým zvědavcům to jistě nepovím.

Hodně dlouho jsem přemítala, co by asi na tohle řekla máma. Hlodalo mě to. Hrozně dlouhou dobu jsem si myslela, že mě to prostě nebude zajímat. Házela jsem celou rodinu na zhlavu s tím, že jejich názor ani svolení nepotřebuju, že prostě mám svoje místo a svou novou rodinu a na tom jediném záleží. Hodlala jsem si nalhávat, že to tak prostě je, že necítím žádný zžíravý pocit neschválení. Hnidopišsky jsem se utvrzovala v tom, že jsem prostě taková jaká jsem a rodinu k ničemu nepotřebuju. Hory, které jsem nazývala jednu dobu domovem, jsem pohřbila stejně snadno jako zbytek vzpomínek na dětství a rodinu. Hodný holky jdou sice do nebe, ale mě se peklo zamlouvá líp, říkala jsem si.
Hrála jsem to. Hrála jsem jak herečka, která předvádí premiéru a dernieru slavné hry najednou. Hrajete to na ostatní, protože nechcete sklamat jejich očekávání. Hordy okolních čumilů si o vás udělali nějaký obrázek a vy prostě musíte udržet nějakou podobu. Herecký výkon hodný nějakého ocenění, to jsem předváděla. Hnala jsem se za představou, že jsem silná a nezávislá, že nepotřebuju bratry, nevlastní sestu, otce ani matku. Hystericky jsem tenhle akt předváděla pořád dokola a dokola. Hrozná chyba. Hrát si na něco, co jeden není nikdy není dobré. Hlavně potlačovat pocity, není dobré. Hráz mojí ledové masky praskla a skrze pukliny se dalo nahlédnout dovnitř. Hradba byla porušena a za ní se krčilo malinkaté usoplené vlčátko, které se dožadovalo pozornosti.
Hrábla jsem tlapkou do země a otevřela oči. Horoucí slza se mi přehnala přes tvář, jen jedna a nic už víc.

Rozhodla jsem se vyskočit do vzduchu a dupnout vlčeti na tlapky. Jenomže to hovádko boží se vycuklo, takže jsem dopadla těsně vedle. To mě naštvalo, takže jsem ho alespoň kousla. Co na plat, že moje taktika byla úplně jiná, Osud si tu s námi evidentně pohrával, jak se mu zachtělo, tak aspoň že jsem mohla tomu malému nebožákovi podemnou ukázat, jak ostré mám zuby. Vlče začalo něco remcat o tom, že nebojoju fér. "Život není fér," prskla jsem jenom na vlče a rozhodla se, že tahle hračka mě už nebaví. Pohledem jsem přejela naše území. Vlče se mě snažilo asi kousnout, ale kdo mohl tušit, jestli se trefí nebo ne.
Já už měla v merku úplně někoho jiného. Na našem území se objevila vlčice, která si to pádila s naší vlajkou pryč. Rozhodla jsem se jednoduše. Nebylo potřeba tu postávat u téhle malé blbečky. Tu jsem si mohla podat kdykoli potom. A taky že podám, rozhodla jsem se, že hned jak skončí hra, rozbiju té malé potvoře rypák. Můj kožich byl potřísněný bahnem, které na sluníčku zasychalo a já věděla, že dostat ho dolů bude pocuc. Za tohle si to malé pištící cosi zasloužilo zhynout bídnou smrtí, nebo aspoň dostat odplatu v podobě něčeho podobně nepříjemného. Vřískající vlče jsem se rozhodla opustit, ať už se do mě zakouslo nebo ne.

//Rowena se rozebíhá za Evelyn. Night Sea už jí je naprosto ukradená ať ji kousla nebo ne (pokud tedy Osud nezavelí jinak).

Podařilo se mi skočit po vlčeti, které už malé klubíčko představovalo jen sotva. Vlčice byla sice pořád mrně, ale už odrostla maličkaté kulatosti. Zkušeností a rozumu, ale asi pořád moc nepobrala, protože hned jak jsem jí dopadla celou vahou na zadní začala skuhrat a škemrat. Po tváři tekla dorostence slzička, která u mě měla asi vzbudit sympatie, jenomže nevzbuzovala. Spíše jsem k ní cítila odpor. Jak se mohla, některá vlčice takhle snížit. Snížit se k brečení pomáhalo jenom pokud se jednalo o mužskou část populace. Ukápnout slzičku ve správný moment mohlo vyústit ve spoustu zajímavého, ale na mě to rozhodně neplatilo. Nebyla jsem blbý vlk, ale vlčice a tohle divadlo si mohla tak ušetřit. "Tohle divadlo nezabere," prohodila jsem se supěním, když mi vlčice pod tlapkami naprosto ochabla. Náhle jsem si povšimla, že mám na kožichu hnědé cákance bahna. Pravděpodobně, jak dopadla dorostenka na zem, odrazilo se od země a rovnou na můj kožich. "Ty!" zavrčela jsem výhružně.
Rozhodla jsem se, že s ní nebudu mít žádné slitování. Bylo potřeba jí zamezit v dalším běhu a jestli jsem toho měla docílit tím, že jí zpřerážím hnáty, tak proč ne. Koutkem oka jsem zahlédla tu druhou a zadoufala, že někdo z našich dělá to co má. Nechtěla jsem prohrát, já nikdy neprohrávám. Nebyla jsem ovšem ani tak zákeřná, abych vlčici zabíjela nebo tak něco. Byla to jenom hra, ale pár zlomenin by jí prospělo. Už jenom za to, že předemnou zdrhala a nahodila mě trochou bláta, které tady bylo všude. Znečistila můj kožich a za to měla zaplatit. Odrazila jsem se od země s jasným záměrem.

//Poté co Night Sea ochabla, se Rowena rozhodla, že jí rozdrtí zadní tlapky, které zůstávaly pod ní. Může si za to sama, neměla Roweně potřísnit kožich bahnem.

Rozhodla jsem se využít svojí oháňky a polechtat to nedochůdče pod čenichem, ale ono ani neškitlo a protáhlo se kousek ode mne. Využila jsem své vlastní rychlosti, abych se za ní otočila a nedostala se do hloupé pozice, kdy budu čelem spíše od ní než na ní. Takhle jsem měla větší šanci, že ji budu moct alespoň pronásledovat, když už se mi ta mrška vysmekla. Musím jí nějak sejmout.
Moje polechtání nezabralo, takže jsem se rozhodla použít trochu drsnější taktiku. Evidentně jí nic nelechatlo a tedy můj pokus o to polechtat ji ocasem vyzněl v niveč. Rozhodla jsem se, že to takhle prostě nenechám být. Rozhodla jsem se po ní vyběhnout. Za sebou jsem slyšela, jak ta druhá, co si to mířila mým směrem něco pokřikuje, ale vůbec jsem jí nerozuměla. Ruch těch malinkatých zvířátek byl až moc silný na to, abych jí mohla rozumět. Stejně to nebude nic důležitého, pomyslela jsem si a nevnímala další věci, jenom dorostenku, která uháněla předemnou. Rozhodla jsem se po ní skočit v té nejvyšší možné rychlosti, jaké jsem byla schopná v naději, že se mi ji podaří strhnout na zem. Byl to takový trochu zoufalý pokus, ale moc mi toho nezůstávalo. Něco mi napovídalo, že moje magie mi nepomůžou. Trochu jsem doufala, že už to budeme mít za sebou, protože mě tohle běhání dost obtěžovalo. Dáma, přeci neběhá.

//Rowena si uvědomila, že jí NS prchá. Evelyn přes hluk syslů neslyšela a chce po NS skočit v nejvyšší možné rychlosti, aby ji případně strhla na zem.

Přidala jsem do kroku a rozhodla se, že bych se měla co nejrychleji dostat k tomu malému pískleti, které si myslelo, že mu to tu patří. Viděla jsem jeho karambol už před tím s jinou vlčicí a nehodlala jsem opakovat podobnou chybu. Můj první nápad byl to do ní prostě napálit, jenomže jsem si povšimla, že v dálce se k nám blíží jiná vlčice. Pravděpodobně jí šlo využít situace a dostat se nějak na naše území kolem mě a té mrské potvory.
Rozhodla jsem se tedy zastavit na našem území a nepostupovat dál. Jelikož vlče bylo už na našem území bylo potřeba se ho zbavit, takže jsem se rozhodla věnovat jemu. Ale než abych volila přístup nárazu, rozhodla jsem se využít svého dlouhého ocasu a tak se natáhnout směrem k dorostence, která byla těsně u mě, ale neztrácet směr běhu k té druhé, která vypadala, že se k nám dostane taky. Doufala jsem, že to bude funogvat, protože zatím na každého moje lechtání zabralo.

//Rowena se snaží polechtat Night Sea pod čenichem, aby jí rozkýchala a zabránila v dalším rychlém postupu, zatím co bere směr k Evelyn. Nesnaží se ovšem překročit hranice.

Všichni se chovali jako nějací pošuci. No a co, že dostaly náladu na to hrát nějakou podivnou hru s podivným kusem čehosi na klacku. Prohlížela jsem si ten klacek, ale něco mě k němu plně nepouštělo. Jako by mi nějaká neviditelná magická síla bránila dostat se až ke klacku. Ach jo, jeden si nemůže ani pořádně odpočinout, aby ho neštval nějaký magický tentononc. Ohlédla jsem se na ostatní. Všichni pobíhali kolem jako zmatení až na toho vlčka, který stál se mnou na místě u toho klacku. Pohlédla jsem na něj, když na mě začal mluvit. "Hmm," zabručela jsem. Neměla jsem úplně náladu se zapojovat. Něco mě nabádalo k tomu zůstat na místě, ale ten vlk pořád něco brebentil a to bylo nesnesitelnější, než to někam popoběhnout. "No tak jo, tak jo," zabručela jsem a rozklusala jsem se směrem na druhou stranu. Neměla jsem v plánu dostávat se nějak daleko, protože jsem se chtěla jenom dostat co nejdál od toho ukecaného vlčka. Chtěla jsem se jenom vyspat.

//Rowena poklusem běží k hranici území. Nemá v plánu linii překročit, ale zastavit někoho, kdo by mohl proběhnout skrz.

Hezky si ležím, odpočívám, sluním se. Jako bohyně, která nasává atmosféru okolního prostředí ukazuji na odiv své přednosti a zdárně zatahuji nedostatky, kterých díky chudé stravě není mnoho. Náhle mne vyruší podivný lomoz. Nebo lomoz, je to parta nějakých blbek, které se rozhodly využít tuhle louku jako svůj nový domov nebo co. A mám po odpočinku. Mírně jsem se pozvedla do sedu, když se náhle půda podemnou začala zvedat a hýbat. "Hmm," zamručela jsem a pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři. Vlnění půdy ovšem nepřestávalo, přávě na opak. Něco mě posouvalo směrem k jedné z podivných větvých, na kterých vysel pruh něčeho. Co to asi je?
Nestihla jsem pomalu ani vnímat vlastní myšlenku, když se ozvalo jakési "haščá" a já byla katapultována, jako když někdo trhne půdo pod mýma tlapkama přímo k jedné z tyček. Přistála jsem celkem neohrabaně na bradě a předních tlapkách, takže se mi zadek nadzvedl do vzduchu a pak s menším dupnutím dopadl zpět na zem. "Sakra," zvedla jsem se na všechny čtyři a rozhlédla se. "Kdo z vás tu neumí ovládat svou magii sakra?" zavrčela jsem na skupinu vlčic, která byla nejblíže ke mně. Dvě z nich byly u té větve, co já. Tři byly u té druhé větve s kusem něčeho divného. Divné věci, divné barvy, divné vlčice. Nelíbilo se mi to. Náhle se vlčice dali jen tak do běhu. Vypadalo to, že tu šlo o nějakou podivnou hru. Všichni vyběhli nebo se pustili do nějakého jiného zběsilého pohybu. Jedna z těch, co byli se mnou se rozhodla zůstat na místě, zatím co druhá vyrazila směrem pryč. Stejnou taktiku zvolila druhá strana, tam ovšem vyběhly dvě. Já se rozhodla zůstat a prohlédnout si, co to vůbec hlídáme... Snažila jsem se prozkoumat, jestli by se nedala vymyslet nějaká jiná taktika. Třeba vlajku někam lépe schovat nebo přesunout. Po očku jsem ovšem hlídala i nepřátelské běžce, kterým to k nám ovšem muselo trvat déle.

//Rowena se rozhodla zůstat u své vlajky a prozkoumat, co to vůbec je, co to hlídají. Ne že by ji hra nezajímala, ale spíš ji zajímá jestli se s větví dá hýbat i v rámci vlastního týmu. Zároveň ovšem pokukuje po běžcích protitýmu.

//Mahta jih

Hluk v uších zesílil. Muselo to být to místo. Jenomže jsem úplně nechápala, proč tu jsem. Po louce běhala nějaká vevrka nebo co to bylo. Nezajímala mne. Hledala jsem svou paní a vůdkyni, jenomže ona tam nebyla. Neviděla jsem nikoho. Ani jednu živou dušičku. Viděla jsem jenom tu stupidní veverku, která na sobě měla nějaký barevný věci. Pff doufám, že mě sem netáhne nějaká takováhle magická veverka. Rozhodla jsem se, že nebudu dělat ukvapené závěry a že chvilku počkám. Sama jsem byla pořád ještě trochu bez energie. Jídlo a šlofík pomohli, ale ne dost.
Lehla jsem si tedy na zem a doufala jsem, že si budu moct na chvilku odpočinout a nabrat nějakou tu energii. Potřebovala jsem ji prostě nějak nabrat. Zavřela jsem oči a doufala, že si prostě na chvilku odpočinu. Nechtěla jsem přímo spát, ale jenom tak odpočívat. Počasí přímo vybízelo k tomu, se prostě rozvalit a nic nedělat. Prostě jsem jenom odpočívala, zavřela jsem očka a spokojeně si užívala.

//Náhorní plošina

Už s plnějším žaludkem jsem se konečně mohla pořádně zamyslet nad tím, co jsem to slyšela. Něco mi napovídalo, že to slyším jenom já. Proto jsem doufala, že mě volá Smrt. Jenže mi na tom něco nesedělo. Smrt se zjevovala. Ve snech, v mdlobách nebo prostě jen tak, ale rozhodně nezpůsobovala náhodné slyšiny. Nebo ano? Nevěřila jsem tomu, že by šlo o slyšiny z jiného zdroje, takže jsem se snažila dojít na místo, ke kterému mne to táhlo, co nejrychleji. Snažila jsem se, ale překonat řeku nebylo nic moc.
Řeka naštěstí líně plynula, takže nebylo potřeba se o něco extrémně obávat. Jediné, co mi dalo práci, bylo najít místo, kde bych mohla přehopkat na druhý břeh. Nejlépe pomocí nějakého kamení, které jsem naštěstí celkem brzo našla. Přehopkala jsem na druhou stranu a tam jsem si konečně vydechla. Ještě že jsem si odpočinula, protože bych jinak tenhle poskok a přeskok nedokázala. Aspoň mi začínalo být o trochu lépe, než před tím. Najedená, trochu vyspalá a připravená zjistit, kdo mne volá. S tím jsem vstoupila na louku.

//Západní louky

//Údolí morény

Netušila jsem, kam mne ten podivný zvuk dovede. Věděla jsem jenom to, že za ním musím jít. Potřebovala jsem zjistit, co se za ním skrývá. Pokud to byla moje paní a volala mne, neměla jsem času na rozdávání. Přidala jsem do kroku, abych se k ní dostala, co nejrychleji. Rychlost byla moje přednost, ale pořád jsem se necítila nejlépe. Rozhodla jsem se proto trochu zpomalit a posilnit se. Na louce bylo cítit vysokou, ale také jsem cítila, že se někde v okolí nachází nějaký sysel nebo tak něco. Začichala jsem a našla jsem správný směr. Když jsem měla i oční kontatk rozeběhla jsem se k němu. Nečekal mne. Skočila jsem po něm. Dostal ránu, která ho omráčila. Trochu se mi zhoupl svět. Pořád jsem neměla dost energie, abych se mohla nějak víc magicky projevit. Zakousla jsem se do masa.
Po obědě bylo lépe. Cítila jsem, že mám víc energie a konečně mohu předstoupit před samotnou Smrt, pokud mne tím ohlušujícím bubnem volá ona. Byl to vůbec buben? Vykročila jsem vstříct novému dobrodružství, ale svět se zhoupnul. Potřebovala jsem si na chvilku odpočinout. Bubnování muselo počkat. Lehla jsem si na zem. Svět se rozplynul a já se ocitla ve tmě.

Nevím jak dlouho jsem spala, ale nic se mi nezdálo. Ze spánku mne vytrhl až buben, který mi zněl v uších a volal mne o to naléhavěji, že jsem si dovolila dát šlofíka. Bylo mi ale lépe, než před tím. Rozešla jsem se pozvolným tempem.

// Mahtae jih

//Vrbový lesík

Vyšla jsem z lesíka celkem slušným tempem. Ne že by se mi nějak extra chtělo se někam hnát, ale to bubnování a podivné pleskání v uších mne vybízelo k pohybu. Nehodlala jsem se tedy zastavovat, pokud to nebylo úplně potřebné. Šla jsem tedy celkem rychle a snažila jsem se udržet v klidu, i když to přes to podivné hučení nešlo. Navíc jsem se pořád necítila dobře. Spíše jsem se cítila celkem dost pod psa, což bylo co říct. Nehodlala jsem se proto zastavovat nikde. Ale hlad a únava jsou hlad a únava. Po chvilce mi celkem silně začalo kručit v žaludku. Musela jsem to nějak prostě vyřešit. Otázkou zůstávalo kde. Tohle místo divně páchlo spoustou vlků, takže mi bylo jasné, že spousta potravy odsud prchla a já rozhodně nebyla dobrý lovec nebo stopař.
Hlava už se mi nemotala a slabost přecházela do spíše nedostatku energie. Celkem jsem cítila, že mě spíš bolí břicho z hladu, než nedostatku energie. Přešla jsem do volnějšího tempa.

//Náhorní plošina

//Žertva
- značko post 2

Vylezla jsem z úkrytu. Pořád jsem se trochu motala a nebylo mi nejlépe, ale už jsem prostě nemohla vedle toho vlka vydržet. Fred byl sice milý a ták, ale já mu slíbila, že si ho nebudu dobýrat, což se dělalo dost těžko, když to byl takový kusaneček. Chjo. Proč musí být zadaný! Byl by znás celkem hezkej pár... Sice by mu pak Norox rozflákal asi čenich, ale tomu je teď konec, kdo ví kde. Určitě se tahá s nějakou pindou nebo tak nějakou rozhoďnožkou a na mě si ani nevzpomene. Drzoun jeden. Nasupeně jsem zavrčela. Mohla bych jít za Liou a Pippou, ale popravdě se mi nechtělo. Rozhodla jsem se, že bych mohla udělat něco jiného. Obejít hranice kolem nich. Stejně to potřebovaly. No a pak bych mohla zamířit někam trochu severněji. Ne, že by se mi tu nelíbilo, ale byla tu moc velká rodinná atmosféra. Tím jak tu byli tři sourozenci, se mi tu chtělo zůstávat o trochu méně. Jejich setkávání a kecy o rodině budou určitě na pořadu dne a já se hodlala od tohohle všeho trochu distancovt. Až se vrátím tak snad už bude po všem. Ve vzduchu jsem ucítila další pach, který musel patřit té Heather nebo kdo to byl. Tiše jsem zakňourala, protože tohle byl pech. Jedinej sameček v kurníku a on je zadanej.
Kráčela jsem nakrknutě kolem hranic. Občas jsem se o něco otřela, jak už mi to moje povinnost a vnitřní instinkt veleli. Nehodlala jsem se nějak extra obtěžovat s nějakým očůráváním, stejně jsem na záchod nepotřbovala. Jen jednou jsem si přičupla do křoví, abych něco ze sebe dostala, ale to bylo všechno. Nehodlala jsem se nutit k téhle přízemní záležitosti. Doufám, že až se tahle smečka zaběhne, tak už tohle nebudu muset dělat. Je to tak otravný a nechutný. Protočila jsem oči v sloup, když jsem se vykotila ze křoví a pomalu se prodírala lesem se svěšenými větvemi dál. Vrby byly celkem pohodové, co se týkalo úkrytů, ale když chtěl být jeden čistý, bylo to horší. Nízké větve se mi otíraly o tělo a já měla, co dělat, abych se z toho nezbláznila. A až přijde podzim bude to horší. Otřásla jsem se představou, jak bude můj kožich neupravený na podzim. Plný listí a malinkatých větviček. Zalezu si do úkrytu a nikam nebudu chodit. Hlavně ne do společnosti. Otřela jsem se o další kus kmene a pak jsem se pomalu obrátila více k severu. Rozhodla jsem se, že prostě půjdu, kam mne tlapky ponesou.
Náhle jsem v uších zaslechla podivné dunění. Něco mě volalo. Otočila jsem se kolem, ale nepřicházelo to z lesa. Právě naopak. Dunění se neslo z míst mimo les. Má paní mě volá? Ještě nikdy mne takhle Smrt nevolala, takže jsem netušila, jestli dělám dobře, když za tím zvukem jdu. No ale co by se mohlo stát hrozného. Rozeběhla jsem se za tím zvukem mimo les.

//Náhorní plošina přes Údolí morény

S Fredovou pomocí jsem se posadila. Podpíral mne, abych se nezvrátila nazad, což od něj bylo rozhodně milé. A tak hezky voněl. Navíc jeho tělo nebylo tak pohublé, jako těla ostatních tuláků, se kterými jsem měla tu čest. Všichni vypadali, jako by měli, co dělat, aby jejich žaludek nezačal požírat sám sebe. Fred byl pěkně stavený a dokonce bych řekla, že oplácaný. V té jejich smečce se určitě neměl špatně. Musím ho o tu jeho megeru nějak připravit a trochu si zašpásovat. Tělesná blízkost mohla způsobit, že cítil moji vůni více. Já za svou magii nemohla, neovládala jsem ji a navíc ani nešla zapnout nebo vypnout, i kdybych nakrásně chtěla. Pro mě jsem voněla pořád stejně.
"Všechno je v naprostém pořádku, jen si potřebuju na chvilku posedět a sebrat trochu energie," řekla jsem věcně a tiše. Můj hlas pořád nebyl silný, ale zasněný. "Měla jsem vizi o tom, že tohle místo je pro nás všechny perfektní. Určitě tu nalezneme vhodný domov," řekla jsem mu s klidem a přivřela oči. Hlava se mi točila z nedostatku energie i z pádu, začínala mne mírně pobolívat tam, kde jsem se jí praštila o zem. Měla bych si ulovit něco k jídlu... Pche ulovit. Poprosím Liu nebo Pippu ať mi pro něco dojdou. Byla jsem energeticky vyždímaná, takže moje váha padala celá na Freda. Kdyby se rozhodl odejít nebo posunout, spadla bych na zem. Nebyla jsem schopna se ani udržet v sedu, tak jsem byla slabá.
"Měla bych se jít projít," řekla jsem po chvilce. Postavila jsem se na rozstřesené tlapky a vydala se směrem k východu. Pořád to nebylo ono, ale s mírným pohybem se přestávala hlava točit a svět se zsatvoval.

//Vrbový lesík

Zamrkala jsem do podivného zastřeného světa. Byl tmavší než normální svět a byl podivně cítit. Věděla jsem, že jsem ve vrbovém lesíku. Poznala jsem to podle ohnutých stromů, ale ne podle pachu. Všechno vonilo podivně. Uslyšela jsem za sebou hlas. "Výborné místo." Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že je to Smrt. "Vybrali ho oni," odvětila jsem a dál se dívala před sebe. Bylo by bráno za nevychovanost, kdybych se na Smrt obrátila? Možná. Nehodlala jsem to riskovat. "Koukám, že se ti daří. To je výborná zpráva. Ale nenechej se zvyklat nově nalezenou rodinou. Nenech se ukonejšit. Opustit náš cíl nemůžeš, je ti to doufám jasné." Slyšela jsem ji za sebou, ale nemohla jsem blíže určit, jak daleko je. Mohla mi stát přímo za ocasem nebo mohla být několik metrů za mnou. "Výborná práce."
Otočila jsem se, chtěla jsem ji zahlédnout. Vidět jak se u těchto slov tváří. Jen, co jsem otočila pohled nebyla tam. Všechno se proměnilo v mlhu, která stáhla mě i své tělo sebou někam pryč.

Otevřela jsem oči. Cítila jsem se slabá. Věděla jsem, že ten elektrický výboj mohl být můj, ale že bych měla takovou moc? Takovou sílu? Nevěřila jsem tomu. Rozhodla jsem se nechat si tuhle informaci pro sebe. Více se to hodilo použít jako ukázku moci samotné Smrti, než jako moje vlastní selhání a neschopnost používat svou magii.
Fred byl nademnou. Tvářil se trochu poděšeně. "Jsem v pořádku, jenom jsem se trochu vyčerpala," pronesla jsem tiše. "Dlouho jsem nic nejedla," vysvětlila jsem mu popravdě. Nespala a nejedla jsem poměrně dlouho, takže tahle náhlá ztráta energie a vědomí se dala lehce vysvětlit tím to normálním jevem. "Vítej v našem společenství. Paní Smrt je evidentně poctěna, že ses k nám přidal," prohodila jsem a pomalu se začala zvedat do sedu. Motala se mi hlava a cítila jsem se hodně slabě.