Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Normálně zmizel. Normálně se rozmočil. "No do prkený ohrady, co to kurňa bylo?!" vyjekla jsme jenom, když se jeho podstata začala v podobě podivného rozsolu kymácet a pak rozpadat na vodní plochu a kanout do vody, která byla všude v jezeře až po něm nezbylo vůbec nic jenom možná trochu vlhčí půda vedle místa, kde před chvilkou stál. "Tak to je kurňa nechutný," prohodila jsem s napodobeninou zvuku, který většina vlků vydávala při zvracení. Tohle byla fakt nechutnost největšího kalibru. Samozřejmě to taky zavánělo magií, takže jsem to brala s klidem. Pravděpodobně se to neexistující nic zase někde zhmotní. "Hmm a nebo že by tohle znamenala ta slova? Nebyl ani vlčicí nebo vlkem, protože to prostě nebyl vlk nebo jiné zvíře. Prostě neexistoval, protože nebyl stvořený k tomu existovat. Možná to byla jenom nějaká projekce nějaké magie nebo to možná byl ten cíl... Možná jsem se měla nechat nachytat a nechat se táhnout někam takhle pryč," uvažovala jsem nahlas. Všechna sympatie nebo pocit výčitek, které jsem měla za to, že jsem Makadimu asi ublížila... to všechno bylo to tam, protože jsem si uvědomila, že jsem pravděpodobně naletěla na něčí magii. "Někdo si ze mě udělal srandu. Dementík," zabručela jsem si pro sebe a rozpochodovala se směrem ke Kierbu. Celou tuhle záležitost jsem se rozhodla hodit za hlavu, protože kdybych nad tím víc uvažovala, musela bych si připustit, že si ze mě někdo udělal dobrý den a to jsem rozhodně nechtěla. Blbečkové, co si musej vyzkoušet magii jen tak na někom. A já v tom hledala nějaký vyšší smysl a on to byl všechno jenom podvod. Nějaká halucinace nebo tak něco... Někdo si tu prostě hraje s magiema, raději abych se klidila pryč, než ho napadne si se mnou zase pohrát.

//Kierb

//Mahtae sever

Následovala jsem Makadiho, ale evidentně nemělo nic cenu. Pustil se do mě, že mi to vysvětlovat nebude, protože jsem se smála. Hodlal se tedy vzpírat tomu, co nás sem přitáhlo a já to nehodlala tolerovat. Magie pro mě byla vším a pokud jsem byla nucena ji používat na ostatní tak ať. Někde v nitru jsem si uvědomovala, že je to nemorální a že bych to dělat neměla. Makadi byl starší, silnější a asi i zkušenější než já. Na druhou stranu já prostě magii vnímala, jako řešení všech svých problémů. "Tak mi dovol ať ti aspoň na rozloučenou zazpívám," prohlásila jsem smutným hlasem a aniž bych čekala na souhlas začala jsem zpívat. "Prosím moc prosím, odpusť mi přeci, však na zemi dějí se i horší věci. Řekni mi prosím Makadi pěkně, co pak tě donutilo k téhle té změně? Co pak, že nejsi ani vlčicí či vlkem, vysvětli mi prosím všechno, než jenom mrknem. To je mé přání, které trápí mě moc, povídej vyprávěj než padne noc," dozpívala jsem, vědoma si toho, že jsem právě na někoho použila magii. Ale upřímě, bylo mi to vážně jedno. Magie byl prostředek k dosažení svého a pokud to znamenalo, že budu muset někomu zazpívat, abych svého dosáhla, tak prosím. Já chtěla jen vědět, co mě sem dotáhlo a byla jsem stoprocentně přesvědčená, že je to spojené s Makadim a tímhle jeho nejsem ani to ani ono. Popravdě po tom všem, mě už ani nezajímalo, proč to tak má, ale pořád jsem to brala tak, že to musí souviset s tím vším a tak to musím vědět. Pokud možno se všemi detaily.

//Mahtae jih

Makadi kráčel naštvaně dál. Pravděpodobně mě měl plné zuby, ale mě to bylo s prominutím u ocasu. Něco mě k němu dotáhlo a já hodlala zjisti co. Jediné, co jsem věděla bylo to, že je jiný než ostatní a to znamenalo, že tohle mě k němu muselo dotáhnout. Pokud nenajdu jiný důvod, tohle je moje jediná stopa. "Máš pravdu, neměla jsem se smát," prohodila jsem. Jenomže to vypadalo, že jeho to prostě nezajímá.
"Tak když nestojíš o mou omluvu tvoje věc. Ale jak chceš, aby se ti ostatní nesmáli, když jim ani nehodláš vysvětlit, co jsi vlastně zač... Sám sebe označíš za neurčitou existenci, tak co si jako o tom má jeden myslet hmm? Neurčitá existence... Kdo to kdy slyšel, aby jeden sám o sobě mluvil jako o neurčité existenci. Každá existence je nějak určená, možná ne stejně jako ostatní, ale je... nejsi ani vlk ani vlčice, ale musíš k tomu mít nějaký důvody a nějak musíš chápat sám sebe... A jak chceš, aby tě svět pochopil, když mu to ani nedovolíš?" spustila jsem nepoučený monolog. Byl neuvěřitelně arogatní a upřímě na pár facek, ale tohle jsem si neuvědomovala, ani mi to nepřeběhlo přes mysl, že bych možná měla občas taky držet tlamu. Byla jsem nevychovaný puberťák, který se tvářil dospěle, ale dospělost mi byla stejně vzdálená jako slunce nebo měsíc. Jenomže tohle jsem si neuvědomovala. Možná to bylo prokletí všech dospívajících, že si svou nedospělost uvědomovali až po spoustě let, když už nic ze svého chování nemohli ovlivnit nebo změnit. Makadi měl tu smůlu, že se stal hromosvodem mé nedospělosti.

//VVJ

Vypadalo to, že někoho opravdu hledá. Pohledem putoval od břehu ke břehu. Čenich se mu chvěl a mě bylo jasné, že se snaží najít pach toho, koho ztratil. Musí to být ta Danie, kterou volal? Nejspíš... Co když jí taky něco někam odtáhlo. Mohlo by být zajímavé ji najít, třeba by měla více informací... Makadi se ovšem rozhodl mou přítomnost spíše ignorovat. "Můžu ti pomoct hledat," prohodila jsem. Tenhle kraj jsem měla prolezlý snad ve všech směrech, znala jsem i většinu smeček. Vlastně možná všechny, když na to přišlo. Borůvková, Mechová na severu, Asgaarský hvozd a na jihu bývalá smečka Pippy a Alfreda. Pokud někdo někoho hledal, měla jsem všechny potřebné informace, jak pomoct hledat. I když pravda, že na magické zmizení jsem byla nejspíše krátká i já, ale to jsem si odmítala připouštět.
Náhle Makadi promluvil. "Už jsem se omluvila," řekla jsem s naivitou sobě vlastní, protože jsem reálně věřila tomu, že se stačí omlvit a všichni budou v pohodě. Stejně jako Alfredo to ovšem ani Makadi nebral. Jenomže mě nic neříkalo, že by to mělo být jinak. "Prostě mě víc zajímáš, to je celé. Ráda se dovídám o nových a zajímavých vlcích, abych se příště nesmála něčemu, čemu nemám..." a taky abych věděla, jestli si na takové jako jsi ty dávat pozor nebo ne. Poslední věta zůstala ukryta jen v mých myšlenkách. Ladným krokem jsem následovala Makadiho dál.

//Mahtae sever

//Zrcadlové jeskyně

Makadi kráčel pryč. Byl naštvaný to jsem chápala i bez toho, abych se ladila na jeho pocity. Naštěstí po chvilce zastavil. Pravděpodobně někoho hledal. Zůstala jsem stát kousek za ním. "Omlouvám se pokud jsem se tě nějak dotkla, ale nikdy jsem nepotkala nikoho takového jako jsi ty," začala jsem. Neříkala jsem to proto, že by mi nějak záleželo na jeho pocitech. Byla jsem mladá a blbá, ale taky zvědavá na všemožné odchylky od normálu, který můj otec považoval za tak důležitý, a tohle vypadalo jako jedna velká odchylka. Ano, věděla jsem, že občas jsou dva vlci spolu nebo dvě vlčice, i takové jsem potkala, ale tam jsem to prostě brala tak, že jim třeba opačné pohlaví něco udělalo. Někdo jim ublížil a tak se stáhli ke svému. Nebo se prostě rozhodli, že druhé pohlaví jim nenabízí to, co by mohli chtít. Ale že by někdo odmítal svoje vlastní pohlaví, to jsem nikdy nezažila. "Tobě ubližovali jak vlci tak vlčice?" zeptala jsem se, protože jsem nedokázala prostě chápat, že by někdo nebyl ani vlk ani vlčice. Chtěla jsem to pochopit, pokud mi to Makadi bude chtít vysvětlit. Znělo to prostě zvláštně a zajímavě, jako něco co by bylo hodno za to prozkoumat, ale pokud neměl zájem nehodlala jsem ho přemlouvat. Byla jsem otevřenou knihou, která se omluvila a hodlala pochopit. Možná za to mohl i trochu ten předchozí příval pocitů, než jen moje zvědavost. Na druhou stranu jsem zase nechtěla někomu lést dozádele pokud o to nestál. Ale jestli chce být pochopen, měl by být zvyklý na to, že ostatní potřebují vysvětlení, aby chápali o co vůbec jde, ne? .... Nebo je to moc intimní otázka?... Na druhou stranu, to by mi pak neříkal že je neurčitá existence ne, ale prostě by to přešel, pokud by se o tom nechtěl bavit?

Makadi se nafoukl nebo nafoukla? a začal si to rázovat pryč. Nechápavě jsem stála za ním, protože mi tohle přišlo, jako celkem přehnaná reakce. Nebo nebyla? Nechápala jsem. Tahle reakce mi prostě přišla moc přitažená za vlasy, ale možná jsem se taky dotkla nějakýho nepříjemnýho místa. Kdo to mohl vědět. Jediné, co jsem věděla bylo, že mě sem něco přitáhlo násilně právě za touhle existencí, která měla podivné názory na vlastní podstatu. A to co mě sem dotáhlo k tomu muselo mít nějaký důvod.
Kráčela jsem tedy neodbytně za Makadiho naštvanou prdelkou. "Hele počkej, ty neurčitá existence" prohodila jsem za ním a přidávala dokroku, abych se k Makadimu dostala co nejblíže. Čím blíže jsem byla tím větší naštvanost jsem cítila. A taky bolest? Ne... Křivdu? Možná. Něco ve mně mi napodívalo, že tady někdo trpí, ale zároveň se nad to povznáší. Někdo byl ukřivděný a zraněný. Ne, fyzicky, ale psychicky. Cítila jsem ovšem taky silnou chuť po pochopení a uznání. Chuť být oceňovaný a chtěný. Ty pocity byly tak rozporuplné, ale přitom tak nádherně do sebe zapadaly. Mírně se mi podlomila kolena. Magie. O ní mluvila Smrt. Třeba tohle bylo to, co jsem měla zjistit. Proto jsem byla tady s tohle "neurčitou existencí". "Počkej prosím," pronesla jsem a hlas se mi mírně třásl. Cizí emoce byly moc silné a já je nedokázala oddělovat od svých vlastních pocitů. Něco tady nehrálo a já musela zjistit co a proč.

//Mahtae jih

"Hahahahaha," začala jsem se upřímě od srdce smát. Tenhle vlk to asi neměl v hlavě úplně v pořádku. Jak velké pochopení a zaujetí jsem měla fyzickými nedostatky vlků, ty psychické mne nezajímaly. "A co to pak máš mezi nožkama, hmm?" prohodila jsem rozpustile. "Nic?" prohodila jsem se smíchem na čenichu. Nechápala jsem, že by vlk byl neurčitou existencí, protože neurčité existence si nemohli užívat jako ostatní a to byla nuda nad nudu. Třeba si jenom pořádně nezatrtkal, takže neví na co vlastně má chuť, ale tak k tomu je snadná nápomoc. Zvedla jsem se na všechny čtyři a začala si tohohle nevlka nevlčici se zájmem prohlížet. Obcházela jsem ho dokolečka jako bych hledala nějakou věc, která by potvrzovala jeho slova. Zatím je ovšem vše vyvracelo.
Jeho další věta byla zajímavější. "Proč... Řekla bych pro to, že tohle místo má nějakou specifickou magickou energii na určitý věci," zahihňala jsem se a přestala ho obcházet jako sup oběd. Tohle místo jsem znala, věděla jsem, jak odejít pryč a jak se dostat do vrbáku. Jeskyně pro mě nebyla tajemství, měla jsem je zmapované celkem dobře.

Rozhlížela jsem se po okolí, že mě to nějak nezajímá. Tedy to, co mi vlk povídá. Uvnitř mi to, ale vrtalo hlavou. Mluvil podivně o tom, že není chlapák. "Ale," mlaskla jsem jenom a dál si prohlížela vnitřek jeskyně. "Nepodceňovala bych se," dodala jsem nevnímajíc pravou podstatu jeho slov, protože tu jsem ani neměla jak vnímat. Spíše mi přišlo, že mu někdo zlomil srdéčko a tak se podceňuje. To se dá ovšem snadno napravit.
Vše tu bylo takové "moc". Nedokázala jsem to jinak popsat, prostě tu bylo moc všeho. Moc vlhkosti, moc velikosti, moc neurčitého tajemna. Mírně jsem nakrčila čenich, jak jsem to dělala, když jsem nad něčím usilovně přemýšlela nebo se snažila soustředit. Možná by to tu bylo hezkým místem pro uctívání Smrti. Jenomže v lese mám lepší... Ale co mě to sem přitáhlo? Co mě to sem odneslo a proč? Otázek bylo hodně, ale odpovědí málo.
"Makadi je celkem roztomilé jméno," pronesla jsem s úsměvem. Bylo takové nenucené a tiché, nevýrazné. Stejně jako jeho nositel. Kromě upraveného zevnějšku na něm zatím nebylo nic nevšedního. Vypadal jako každý jiný vlk. Žádná velká zranění nebo tak. Působil prostě obyčejně. A asi mu to i vyhovovalo. "Asi netušíš, jak jsme se tu vzali, co?" začala jsem se vyptávat.

//opožděně, ale přeci
Akce byla strašně super, je vidět že sis s ní dala celkem dost práce, což se cení. Hra mě bavila a dost jsem oceňovala i to, že to hezky klapalo a běželo, nijak extra dlouho se nečekalo atd. Takže děkuju moc pořadatelce, ale i spoluhráčům bylo to fajn
Osobně by mě zajímalo, jak se co počítalo a jak princi toho, kdo vyhraje/nevyhraje fungoval, takže třeba někdy na discordu kdyby ses chtěla podělit o svoje znalosti a zkušenosti budu ráda

Opatrně jsem se posadila na zem a obtočila si ocas kolem tlapek. Vlk předemnou vypadal prostě nějak zvláštně, něco mi na něm nehrálo. Možná to byl ten nevýrazný hlas nebo celkově tiché chování. No, co třeba by to taky za to stálo zkusit jednou s někým kdo není úplně dominantní... Ale nevypadá, že by mu to v hlavě spínalo. Rozhlédla jsem se po okolí, zatím co mluvil o tom, že jeho společnost odešla. "Och jaká nehoráznost, kdo by opustil takového chlapáka jako jsi ty?" prohodila jsem teatrálně, ale ne se smíchem nebo lstí, jen prostě bylo jasně poznat, že přehrávám až moc rozčilený tón.
Okolí tu bylo opravdu nádherné. Minule jsem neměla moc času si to tady prohlédnout, takže jsem si teď pohled na jeskyni užívala. Různě se tu kroutily kameny, které byly i polité nějakou tekutinou, protože se zajímavě leskly. Nehodlala jsem k nim chodit blízko. Něco mi říkalo, že by to nebyl nejlepší nápad a navíc jsem se nechtěla zašpinit. "Och málem bych zapomněla, moje jméno je Rowena. Pocházím z nově zvnikající vrbové smečky, narodila jsem se v kraji Lennie a Saviorovi, mám dva bratry a jednu nevlastní sestru. Mojí vrozenou magií je lektřina, jak je asi poznat podle očí a celkově mám k magiím blízko," vychrlila jsem rychle, protože tohle představování jsem moc nemusela. "Nemám ráda představování, takhle je to aspoň z krku. Nebo tě zajímá ještě něco?"

Zastavila jsem se v dostatečné vzdálenosti a prohlížela si vlka před sebou. Nevypadá k zahození, sice trochu starší a zachovalý, ale co už. Já měla radši někoho, kdo měl trochu toho svého. Tenhle vlk měl maximálně zvláštní jizvu pod okem, ale ta byla tak trochu zakryta srstí, takže se to nemohlo rovnat jiným zraněním, která mě tolik fascinovala. Co na něm bylo zajímavé, bylo podivné zbarvení na tlapce, které bylo až moc přesné, na to, aby jej vytvořila nějaká nehoda nebo příroda. Mírně mi přejel mráz po zádech, když jsem si uvědomila, že i jeho kožich musel přibarvit Život. Jak já bratra své paní nesnášela.
Mírně jsem sklopila hlavu a usmála se. Skrz řasy jsem na vlka zamrkala a mírně zvonivě se zasmála. "To jsem se chtěla zeptat já, jestli nevyrušuju. Vypadalo to, že někoho celkem naléhavě hledáš," prohodila jsem se smíchem podbarveným hlasem. Měla jsem celkem uvolněnou náladu, která ve mně probouzela moje hravější já. A jak jsem si stihla uvědomit tenhle vlk byl dobře stavěný, takže by to s ním možná i stálo za to. Navíc vypadal starší než já, takže i zkušenější, což byla jednoznačně výhoda. Aspoň nebude třeba tak upejpavej jako Alfredo, kterýmu jako bych šlápla na oháňku jen tím, že existuju a jsem hezčí než jeho vlastní holka.

//Vrbový lesík

Probudila jsem se v jeskyni. Mírně jsem sebou trhla, protože jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem šla spát na jiném místě. Chvilku jsem se rozhlížela kolem a pak si uvědomila, kde jsem. Tahle jeskyně mi byla více než známá. "Noroxi?" hlesla jsem jenom tiše do prostoru, ale bylo mi jasné, že se odpovědi nedočkám. Byl už dávno pryč. Jeho pach tu nebyl a ani jiné známky jeho přítomnosti. I když tohle byla naše jeskyně, už dávno nepatřila jenom nám. Ta chvíle byla pryč. Stejně jako on. Vzpomínka uvězněná v mojí hlavě, která už neměla žádný reálný podklad.
Uslyšela jsem hlas. Patřil někomu, kdo někoho taky hledal. Magie. Bylo mi to hned jasné. Někdo mne sem musel přenést za nějakým účelem, ale kdo a proč? Zvedla jsem se na všechny čtyři a rozespale pomrkávala po okolí. Moje oči si snažily zvyknout na okolní temnotu a tak jsem zůstala chvíli stát. Náhle jsem zahlédla vlka s poměrně zajímavýzm zbarvením a nějakou cetkou na krku. Mlsně jsem si olízla čenich, tohle místo ve mne vzbuzovalo příjemné vzpomínky a pocity, které už dlouho nebyly naplněny. Pomalým krokem jsem vykročila směrem k vlkovi a vánek hezky rozháněl mou vůni po okolí. "Halo? Ahoj," prohodila jsem v předstihu, abych upozornila na svou přítomnost. Nehodlala jsem nikoho zaskočit, protože zaskočení vlci byli nebezpečnější než ti, kteří byli upozorněni na něčí přítomnost předem. Pomalým krokem jsem k němu kráčela.

//Náhorní plošina přes údolí morény

Dokráčela jsem do lesa, který se mi stal novým domovem. Tlapky se mi trochu pletly, protože jsem byla hodně unavená z celého toho "hraní". Pro mě to hraní nebylo, byl to boj. A ten boj můj tým vyhrál. Navíc se mě dostalo ocenění za nejlepšího člena týmu. "A taky nejkrásnějšího," prohodila jsem si pro sebe a na chvilku se zastavila, abych si tlapkou upravila korunku, která mi mírně klouzala. Konečně se zaklesla za uši tak, aby mi držela na hlavě. Neklouzala a byla hezky posazená. "Až tohle ukážu kmotře bude určitě nadšná," pousmála jsme se pro sebe. Měla jsem prostě dobrou náladu. Výhra byla sice očekávaná, ale tenhle malinkatý dáreček ne. O svém týmu jsme nepochybovala, byly jsme prostě dobří, hlavně proto že jsem byla v týmu já.
Náš les byl poměrně prázdný. Cítila jsem tu Pippu, ale ostatní moc ne. Jako bych to neříkala. Neříkala, ale myslela jsem si to správně. Pomalu jsem se pustila do obcházení hranic. Přišlo mi, že Pippa je obešla nedávno, její pach tu byl silně cítit, ale bála jsem se, že by mohlo dojít k tomu, že jí ho někdo stihl někde přeznačit, takže jsem se sama pustila do obcházení hranice. Občas jsem se o něco otřela, občas přičupla k zemi a zkropila hlínu. Měla jsem celkem plný močový měchýř, takže mi to šlo celkem dobře a samo. Doufám, že až si to tu pojistíme, už tohle nebudu muset dělat. Otřela jsem se o další kmen, který mi stál v cestě. Vrbové větvičky se mi prohnaly srstí a mírně ji rozvrkočily. Zastavila jsem se a pustila se do přečištění srsti. Chlupy mi létaly na všechny strany, protože začalo to neoblíbené období, kdy jsem přesrsťovala. Moje srst se trochu měnila každé jaro, ale tentokrát jsem byla zvědavější kvůli modré. Nikdy jsem nevěděla, jak bude srst vypadat, když vypadne. Chytla jsem jeden pramínek a jeho barva zůstávala modrá i po vypadnutí. "Hmm, zajímavé," prohodila jsem a nechala ho letět po větru. Díky tomuhle se můj pach také šířil po hranicic a obnovoval tak naše teritorium. Byla jsem ráda, že tu máme naše malé místečko. Náš kousek ráje, který můžu nějakým způsobem považovat za vlastní. Ještě, že jsem našla Pippu a její sourozence. Trochu se mi zastesklo po vlastních bratrech, ale jenom jsem zavrtěla hlavou a vyrazila zase na obchůzku. Patlat se v minulosti prostě nebyla moje věc. Kráčela jsem dál po hranici připravená na to, že až najdu nějaké hezké místečko, tak se v něm uvelebím a prospím. Hlasité zývnutí bylo důkazem, že bych se měla prospat.
Doobešla jsem hranici a sedla si pod jeden z kmenů vrby. Pak jsem se pomalu svezla na zem a začala se dočisťovat. Bahno a srst jsem dostávala opatrnými tahy mimo svoje tělo. Chtěla jsem vypadat hezky a čistě až budu spát, kdyby náhodou dorazil nějaký spanilý princ, co by mne ve spánku pozoroval. Pak jsem položila svou hlavu na zem a nechala se odkolébat do říše spánku. Netušila jsem, že jakmile zavřu oči, pohraje si semnou Osud a moje tělo se jako mlha přenese někam jinam.

//Kam osud určil

//Západní louky přes mahtae jih

Kráčela jsem si povzneseným krokem, který prozrazoval, že jsem na sebe nebo na něco hrdá. Korunka na mojí hlavě musela prozrazovat i na co. Takhle vypadám jako nějaká magická královna. PŘESNĚ TAK! Pohazovala jsem až směšně dlouhým ocasem ze strany na stranu a výřila tak vzduch kolem sebe. Rozhodla jsem se vrátit do svého nového domova, i když jsem to pořád jako domov moc nevnímala. Bylo mi jasné, že tam na mne asi nikdo nečeká, ale já se prostě chtěla na chvilku někde rozvalit a odpočinout si. Nehodlala jsem se moc vyšťavovat. Byla jsem celkem unavená po tom všem běhání a skákání. Chtělo to nějaký ten pořádný kus jídla a kámen, na kterém bych se mohla vyhřívat. Slunce naznačovalo, že počasí bude dobré a přející.

//vrbový lesík přes údolí morény

Seděla jsem na zemi a byla totálně vyšťavená. Ten kus ocucanýho klacku jsem znechuceně odhodila na zem a pohledem hledala ostatní. Něco mi napovídalo, že tenhle boj skončil. Už bylo načase. Nakonec to vypadalo, že náš tým vyhrál. Nebylo proč o tom pochybovat, podle toho, že se mi u tlapek udělala díra a z ní vylezly ty dvě polokrysy. Fujky. Nakrčila jsem čenich, ale více jsem se k tomu nevyjadřovala, protože ty dvě malé potvůrky mi chtěly něco dát. Vypadalo to jako korunka. Korunka pro královnu. Mírně jsem se uculila a svěsila hlavu dolů. Krysičky mi daly tlapkami na hlavu korunku a já se cítila jako největší vítěz tohohle celého pobíhání. Pravděpodobně jsem vyhrála nějakou spešl cenu, protože u nikoho jiného se tyhle potvůrky neobjevily. "Och děkuji vám," odpověděla jsem teatrálně na poctu, které se mi od krysiček dostalo.
S korunkou na hlavě jsem se zvedla. Ostatní se tak nějak mořili na druhé straně hřiště. Chtěla jsem vyrazit k nim a natrhnout ocas té malé potvoře, ale něco jako by mi v tom chtělo zabránit. S myšlenkou, že jí roztrhnu na dva kusy mě nožky neposlouchaly. "No táááák," ulevila jsem si dlouze. Něco mi prostě zabraňovalo v tom jít a rozbít jí čenich na kašičku za to, že na mě hodila bahno. Já byla ovšem odhodlaná si ji najít jindy a svoje výhružky naplnit. Ale co, aspoň mám korunku a vyhráli jsme. Pomalým korkem jsem tedy vyrazila směrem pryč.

//Náhorní plošina přes mahtae jih