Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Vrbový lesík

Protáhla jsem se plazením skrze kmen až do místa, které patřilo jenom mne. Po posledním přijímání nového člena byl obětní kamený stůl poměrně čistý. Déšť nejspíše stáhl pozůstatky po mrtvých, ale některé věci zůstaly nedotkuté. Různé barevné kameny, které jsem rozmístila do různcýh částí stolu, byly na svých místech. Stejně jako krvavé klikyháky, které se táhly po obvodu kamene a kam se nejspíše voda nedostala. Vrchní deska byla ovšem naprosto čistá. Hodilo by se tam pořádně vyrýt symboly všech magií od Smrti, abych to nemusela pokaždé dokreslovat. Přemýšlela jsem, jak to udělat. Drápem se mi nechtělo a nikoho s magií, která by uměla vyrýt něco do povrchu jsem neznala.
Byla jsem mírně pobavena jejím šeptání o tom, že bude mocná. Byla fakt roztomiloučká, jak se snažila být silnou a nezávaznou, ale přitom jí strašně záleželo na ostatních. Do kultu ji vezmu až zestárne a až prokáže, že si to zaslouží a že to chce. Dřív ne. Sama sebe jsem utvrdila ve svém rozhodnutí. "To je vše, co o nich víš?" povzdechla jsem si a obešla obří kámen, který nám sloužil k obětování. "Kolik jich je? Kdo je dává? Nic takového ti ve tvé smečce neříkali?" ptala jsem se dál. Nebyly to zákeřné otázky, jen jsem chtěla vědět, co musím všechno vysvětlovat. Nerada jsem plýtvala časem. Karoe ovšem vypadala, že za trochu toho času stojí.
"Jak jsi vlastně stará kopretino?" zeptala jsem se jí a zastavila se tak, že mezi námi byl kámen. Mírně jsem mlaskla a přejela ji pohledem. Už rozhodně nebyla malé děcko, ale vsadila bych se že vlčicí ještě taky pořádně nebyla. Na to jak je malá, má celkem otevřenou mysl.

//Zlatavý les

Vkročila jsem do lesa plného vrb, který se měl stát novým domovem našeho malinkatého kultíku. Spíše to byl domov rodiny Pippy, já tu byla možná tak trpěna, ale na druhou stranu jejich familie byla součást kultu a tudíž i součást mě. Jejich poslání a to mé zatím šli tlapku v tlapce, takže nebylo potřeba vyhledávat nějaké rozpory. Mírně jsem se otřela o jednu z větví, okolo kterých jsme procházely. "Tak třeba to, že bys ráda dosáhla něčeho většího, to není přízemost. To je poslání a velkolepost vlastního ducha," odvětila jsem jí. "Přízemní vlci dělají věci... bezpečně, při zemi. Přidají se do smečky jen proto, že je to bezpečnější a přijatelnější. Pak se páří jenom z toho důvodu, aby si založili rodinu. Ne pro požitek nebo sílu, kterou to dává jednomu nad druhým... ach..." Mírně jsem se zasnila. Vzpomínka na některé tělesnosti, které jsem již dlouho neprovozovala mě mírně řečeno sužovala. "Taky se nesnaží o nic velkolepého. Jejich život plyne jenom tak, že se narodí, vyberou si smčku, založí rodinu a umřou, žádné velké cíle, žádné velké sny. Pokud už nějaké mají, tak je nenaplní z obav nebo nedostatku času. To je přízemnost. Nezvolit si nějaký cíl, žít jen tak," prohodila jsem a otřela se o další větve, které vedly po hranicích našeho území. Bylo potřeba to tu označkovat, protože podle pachů se zde nacházelo hned několik nezvaných hostů. Snažila jsem se svou práci provozovat s klidem, ale rozhovor s Karoe mne mírně brnkal na ty nejklidnější strunky v mojí mysli. Ach kde jenom je konec Noroxe nebo někoho jiného, kdo by si rád užil nějakou tu zábavu.... Možná bych se měla vydat na lov nějakého takového. Mlsně jsem se olízla.
Karoe pokračovala. Mluvila o tom, jak moc by chtěla být mocná. "Hihihi," zasmála jsem se zvonivým smíchem. "Moc si ovšem v tomhle světě musíš zasloužit. Nespadne do klína jen tak někomu," prohodila jsem. "Chtěla bys umět ovládat magie? Ale co o nich vůbec víš?" zeptala jsem se jí na oplátku já. Chtěla jsem vědět, jak moc je tohle vlče zběhlé v místním světě. Jak moc toho ví a čemu všemu rozumí, nebo lépe řečeno nerozumí. Táhla jsem ji sebou kolem hranic, aniž bych jí řekla, proč to dělám. Ale mohlo mi to být jedno, jí to taky mohlo být jedno. Všechno bylo ve finále jedno, když se na to jeden díval z větší perspektivy. Obešla jsem poslední stormy, které byly mírně nakloněny. Otřela jsem se mezi jejich větvemi a můj pach byl tak silně cítit všude kolem, že z toho mohlo jednomu hrábnout. Já tušila, že s mým pachem není něco v pořádku, ale co, to jsem nevěděla ani já. "Vezmu tě na klidnější místo," řekla jsem Karoe a vydala se směrem k Žertvě. Chtěla jsem pro nás klid, abych jí mohla zasvětit do tajů magie. Protáhla jsem se dutým stromem a zmizela uvnitř vrbového kruhu.

//Žertva

//Středozemní pláň přes louku máků

Karoe byla prostě jenom zvědavá. "Je nikým jako většina těch přízemních vlků tady," odvětila jsem jí s klidem a možná i trochu výsměšným tónem. "Řekla bych, že ale tvoje poslání bude mnohem větší než to jejich, že?" dodala jsem. "Taková malá zvědavá vlčice, by rozhodně neměla plýtvat svým potenciálem na něčem přízemním jako je smečka nebo rodina. Pche." Proplétala jsem se lesem, který prý v dávných dobách někomu patřil, ale teď byl prázdný. Takhle končí přízemní sny, přízemních vlků. Jako opuštěná místa, která jenom občas někdo proběhne aniž by o nich více přemýšle.
Už jsem viděla vrby, které se před námi objevovaly. Doufala jsem jenom, že Alfredo nebude stejně nerudný jako posledně. A taky, že bude doma Pippa. Měla bych se seznámit i s tou jeho vochechulí, pokud teda bude ve smečce. Abych pak nemusela poslouchat, že mě nezná... Bylo mi jasné, že Alfredo a ta jeho půjdou po vysokých místech ve smečce. Já nemusela. Neměla jsem ambice na nějaké postavení. Moje přesahovaly celou tuhle záležitost. "Kdybys chtěla mohla bych ti ukázat, co ovládá moje paní a mnohem víc. A třeba bys pak chtěla následovat její učení, být silnější a mocnější než kde jaký vocas," prohodila jsem ke Karoe tajemným hlasem a překčoročila prostor mezi lesy.

//Vrbový lesík

//Kierb přes Maharské močály

Kráčela jsem poměrně pomalu. Ne, že bych nespěchala, ale nehodlala jsem pak poslouchat ódu na "mě bolí tlapky" od Karoe, která se sice velice vehementně bránila slovy o nepotřebnosti chův, ale mě bylo jasné, že svůj krátký život vystrčila čenich z rodné hroudy jenom jednou a pak zkejsla navěky v mechu, takže by jí dlouhý běh mohl překážet. Zvolila jsem proto pochod místo běhu. I tak to pro malé tlapky mohlo být náročnější. Už zase není tak malá. Já v jejím věku taky pobíhala všude možně.
Bylo celkem příjemné počasí na cestování. Sice byla vysoká teplota, ale pofukoval vítr, který teplo rozháněl od mého kožichu. Většinu cesty jsem volila pod stromy, až na pláň, kterou jsme přecházely nyní. "Sigy..." převalila jsem to jméno na jazyku, jako bych si musela vzpomínat kdo to je. Ale nemusela. To jméno jsem znala a ten pach taky. Nikdy jsem s ním nemluvila, ale znala jsem ho. "Je to můj nevlastní bratr," odvětila jsem. "Copak ti provedl?" vyzvídala jsme na oplátku, abych věděla, proč ji tolik zajímá můj bratr, který vlastně ani nebyl mým bratrem. Měli jsem jen společnou půlku genů a to rozhodně nebyla žádná výhra.

//Zlatavý les přes makové pole

Karoe vypadala, že je spokojená, ale zároveň že zvažuje. Nedivila jsem se jí. Taky bych zvažovala, jestl vyrazit z dobrého místa a bezpeční vlastní smečky s naprostým cizincem? Ne. Šla bych. Však jsem taky šla a co z toho vzniklo. Jsem nejmocnější vlčice v širokým okolí, magie mi leží u nohou a všichni se mě bojí... No dobře možná ne všichni, ale značná část všech. Mrskla jsem dlouhým ocasem, který působil často až komicky, jak se mi vlnil těsně nad zemí. Mě se líbil. Byl připomínkou toho, co magie dokáže.
Nakonec bylo rozhodnuto. Malá vlčice se rozhodla jít se mnou. "Ale varuju tě. Je to celkem daleko a já nejsem žádná chůva, abych dělala přehnaný zastávky," prohodila jsem rázně a úsečně. Nechtěla jsem u ní vzbudit dojem, že ji budu ze všeho zachraňovat, jako by to udělal někdo od ní ze smečky. "Ale jinak si tu cestu užijeme, uvidíš," prohodila jsem se smíchem. Měla jsem takovou rozvernější a dobrou náladu, což bylo vidět. "Mimochodem, pokud by tě něco zajímalo jen se ptej," dodala jsem s úsměvem. Byl příjemný a milý. Pohyb jako by mi vehnal novou krev do žil. Vykročila jsem podél řeky směrem k domovu.

//Středozemní pláň přes Maharské močály

Malá byla zvědavá jako opička, ale to se mi líbilo. "Jsi celkem chytrá, líbíš se mi," prohodila jsem ledabile a pohlédla na nebe. Měla bych se vrátit do našeho lesíka... Pohlédla jsem na Karoe. "Moje rodina byla příšerná, moje rodná smečka ještě horší. Ale zocelilo mě to a přivedlo na správnou cestu... někdo by řekl, že bych jim měla být i vděčná, ale já dávám přednost tomu nenimrat se v minulosti. Neptám se tebe na tvou, tak se ty neptej na mojí... Není to důležité. Minulost je nepodstatná, budoucnost je to o co všem jde a přítomnost je cestou k dosažení cíle," řekla jsem jako nějaký světověběžník, který odhalil prastarou pravdu. Jenomže tak to nebylo. Objevila jsem maximálně to, že všechno se dá ukrýt za hradbou, když ji umíte dostatečně dobře vybudovat ve svém nitru.
Po malé ukázce malá ztuhla, jako by se jí to v mozečku zavařilo. "Ale prosím tebe, nic jsem ti neudělala," prohodila jsem. "Ovládám magie o kterých se tobě ani nesnilo, tohle bylo poměrně nenásilné, tak se přestaň tvářit, jako bych ti ukradla kost," dodala jsem rázně. "Měla bych už asi jít, ale ty bys mohla jít se mnou. Pokud tu nechceš dál vysedávat před smečkou, která není tvoje," prohodila jsem vyzívavě a trochu posměšně, jako bych jí chtěla naznačit, že když se rozhodne zůstat nebo jít do mechového lesíka, klesne na nejnižší příčku živých bytostí. Rozhodnutí jsem ovšem nechala na ní.

Celkově mě tahle malá slečna začínala více a více zajímat. Co se muselo stát, aby se její hlavička makovička obrátila tímhle smerem a její myšlenky šly tam, kam právě směřovaly. "Pokrevní pouta zaručují loajalitu, ale taky přináší více a více problémů. Vem si, že máš nad sebou neoblíbeného sourozence nebo panovačnou matku, či idiotského otce a prostě se s tím musíš smířit po zbytek svých nebo jejich dnů... Hádám, že ty jejich by byly opravdu velice, ale velice zkrácené," odvětila jsem jí, na její myšlenku ohledně toho, proč je pokrevní příbuzenství výhrou a prohrou zároveň. Jistě smečka mého strýce byla hodně založena na pokrevních vazbách, ale i já věděla, že tam mají více problémů, než by bylo rozumné. Awnay například své sourozence neměla moc v lásce, nebo mi to tak přišlo, když o nich předemnou mluvila. Stejně tak mi přišlo, že tam bude ještě něco horšího, protože občas můj vlastní otec něco zmiňoval. Jenže v té době jsem byla moc malá na to, abych tohle všechno chápala. Jen jsem věděla, že něco nehraje.
Vlče se mě zeptalo na několik otázek, ale než jsem jí dala odpověď nechala jsem jí poskakovat kolem sebe. Když se konečně zastavila, viděla jsem jak se třese na uzounkých nožičkách. Mlsně jsem si olízla čenich a začala ji propalovat pohledem. "Provádíme to nějak takhle," řekla jsme jako nevinnost sama, i když bylo jasné, že nevinná nejsem už nějakou tu dobu. Tohle týrání ostatních mi evidentně dělalo velkou radost.

"Co já vím," odfrkla jsem si na její dotazy. "Nemám jejich pošahanej mozek, abych to věděla. Většina z nich třeba touží po nějaký rodince a společnosti. Ztratili vlastní rodinu, tak si hledají náhradní a vždy se najde nějaký pitomec, který jim na to skočí. Jenomže smečka by neměla být jako rodina, taková smečka dlouho nevydrží. Správná smečka má vůdce, který rozhoduje a zbytek, který poslouchá," sdělila jsem jí některé své názory ohledně smeček, které jsem zakládala na poměrně dost osobní zkušenosti z Rgarské smečky a zároveň ze smeček, které jsem měla tu šanci poznat. "Mí přátelé třeba zakládají teď smečku, ale to jenom pro to, aby se mohli bránit ostatním a taky abychom mohli věnovat náš potenciál Smrti nějak organizovaněji," dodala jsem s jistou hrdostí v hlase na počínání svých přátel.
Její další otázka byla zajímavá. Nevěděla jsem na ni přesnou odpověď. "Podle mého názoru blíž než si místní vlci myslí," odvětila jsem tedy nakonec. Měla jsem takový pocit, že Smrt je blíž každým dnem. A každou chybou, které se Život dopustil. "Navíc, tím jak je mocná, tak se i odměňuje ostatním třeba poslouchej tohole... Poskakej malá Karoe, hezky dokola. Poskakuj malá Karoe, dvakrát kolem mě," začala jsem mírně prozpěvovat, abych ukázala vlčeti moc, kterou mi dala moje paní. A taky abych jí ukázala s kým má tu čest.

Karoe se začala vyptávat na to, jak bych postavila smečku já. "Já bych smečku nikdy nesestavovala, jsou moc přízemní. Na co je ti smečka?" prohodila jsem spíše řečnickou otázku. "Navíc být Alfou smečky je omezující. Nutí tě to být pořád na jednom místě a tak," dodala jsem. Být Aflou bylo nevýhodné. Být výšše postavený jedinec bylo lepší. Mnohem lepší. Jeden měl všechna privilegia, ale žádné povinnosti. Nebo skoro žádné, jestli jsem to dobře chápala. Pohlédla jsem směrem k Mecháči. Měla by se vrátit, pokud nechce, aby jí někdo nadával nebo už nikdy nepustil z dohledu. Už jsem se rozhodovala, že půjdu raději pryč. Bylo to jistější, než tu postávat s vlčetem cizí smečky.
Pak se ovšem zeptala na něco mnohem zajímavějšího. "Mou paní je moje kmotra, a tou je samotinká Smrt, drahoušku," prohodila jsem a v očích se mi zajiskřilo. "Já jí pomáhám na její cestě po ovládnutí tohoto kraje a ona mi za to dáva nejednu výhodu," řekla jsem s mírným úsměvem na čenichu. Bylo evidentní, že bavit se o Smrti je moje oblíbené téma a že mě to baví možná i více, než by mělo.

Vlče vypálilo něco o příběhu. "Příběhy jsou pro mimina," odvětila jsem jí stručně a jasně, pokud mladá dáma chtěla nějakým způsobem vyzvídat, bude se muset víc snažit. Rozhodně jsem nehodlala někomu dávat informace o své anamnéze a rodinném zázemí, když tu byla možnost, že nakrásně doběhne žalovat máti. Měla bych si prostě dávat pozor. Některý blbeček jí vyžvejká nějaký nesmysl a pak to budu uklízet zbytek svýho života... Ne, že by nějak záleželo na tom, co si matka nebo otec myslí, ale oni byli schopni se nasáčkovat do vrbové smečky a otravovat, jen aby dokázali, že jsou dobří rodiče, což nejsou a nikdy nebyli.
"Smečky tady jsou zvláštní. Nespojuje je skoro nic, tak se pak nemůžeš divit, že si tam každý blbeček dělá něco jiného," odvětila jsem jí a rozhlédla se. Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři. Vypadalo to na celkem pořádný déšť, voda v řece se rozvodnila. Ale na mou maličkost naštěstí přes koruny stromů nepršelo. "Tak proč neodejdeš?" zeptala jsem se vlčete. "Taková malá zvědavka jako ty, by se mojí paní hodila," dodala jsem, abych vzbudila její zájem.

Představila se jako Karoe. Pff divný jméno a ještě divnější vlče... Vypadá to jako by přes nos měla nalepenej knírek z bahna a jehličí. Mírně jsem se na Karoe usmála, jako bych si vůbec nemyslela něco o jejím vzhledu. Nebyla zajímavá vzhledem ani jménem, ale potenciálem. Líbilo se mi, že se vykašlala na dospělé a opatrovníky, že se vydala mimo území smečky, i když ne nijak daleko. Nevěřím jí, že není z mechu, když po něm tak divně páchne. Stejně jako je jasný, že by ji jiná smečka nenechala takhle trajdat daleko samotnou.... Mě nechali, ale to proto, že rodiče byli tupci a Falion jenom vypelechaný krocan. Pff...
"Postavení společnosti?" zaparodovala jsem její slova. "Prosím tebe, jaký postavení. Tahle smečka bere jenom nuzáky a ufňukance, jinak jsou to banda naprosto idiotských imbecilů, takové bych ani nepřirovnávala ke společnosti, ale spíš k bandě zaječích bobků, která je náhodou na jednom místě," odfrkla jsem si znechuceně. Mechovou smečku jsem považovala za dno dna. Dokonce i Borůvková měla něco do sebe, ale Mech ubytoval mou máti a bratry. Za to prostě dostali označení naprostých blbců a tím jsem se řídila. Nikdo by totiž dobrovolně neubytoval mou matku.
Karoe se vyptávala. "Protože kdybys byla z Borůvky, nejsi tu sama. Kdybych byla z Asgaaru, tak by ses tam už nikdy neplánovala vrátit, protože jejich rodinka drží furt pohromadě a co vím, tak by ti rozhodně Awnay nebo někdo takovej nandal za to, že jsi odešla bez dozoru. A aby sis sem došla z jihu a nikdo tě u toho nesežral, je velice ale velice nepravděpodobné," vysvětlila jsem jí přesný postup mého vyvozování. "Z těhlech důvodů, je jediná přijatelná možnost Mechová smečka, která je shodou okolností támhle," dodala jsem a hlavou kývla směrem k nenáviděnému území.

Vlče bylo celkem od rány, takže mi hezky vracelo moje rýpance, jako by si neuvědomovalo v jakým je nebezpečí. "Líbíš se mi," řekla jsem po chvilce zkoumavých pohledů a na vlče se usmála. Tahle slečinka měla něco do sebe a to se mi prostě zamlouvalo. Pomalu jsem se posadila na zem, protože postávat tu, mi nevyhovovalo. Zajímalo by mne jak se jmenuje... "Já jsem Rowena mimochodem," prohodila jsem slušně a dál si vlče prohlížela.
To mluvilo o svojí smečce. "Jo jsou otravní tím, jak se o tebe furt staraj co? Jeden by chtěl zažít nějakou tu srandu, provést nějakou tu lumpárnu, ale když má pořád chůvu za zadkem, tak to nejde..." řekla jsem jí, protože zněla celkem naštvaně na tu smečku, jejíž méno skoro vyštěkla, jako by to byla nějaká úrážka. Do jisté míry pocházet z mechové smečky by se mělo brát za urážku. "Takže hádám, že jsi přišla od někud mimo. Nebo seš snad potomek z nějaký jiný smečky tady? Pochybuju," odpověděla jsem si sama na svou otázku. Byla fakt zajímavá, celkem by se z ní dal vychovat dokonalý následovník paní Smrti.

"Rozhodně tu nepřekážím v cestě jako někdo," odsekla jsem jí stejným tónem, který ona použila na mě. Takovéhle nevychované smrádky jsem neměla ráda. Měla jsem ráda ty, kteří tak nějak mlčej, nepřekážej a pokud možno ani neexistujou. Jako Makadi. Neexistující magická slizová koule... Taková by mohla být všechna vlčata. Když se vám nelíbí prostě je necháte rozpustit a je to. "A že tak sama?" zeptala jsem se zvědavě, když porhlásila, že se šla projít. Že by ta smečka byla nějaká divná, když nechávaj svoje mrňouse pobíhat kolem? Nebo prostě taky neměla štěstí na smečku a rodinu a nikdo se o ni nezajímá... Prohlédla jsem si vlče. Vypadalo, že se o něj někdo stará. Nevypadalo vyhuble nebo extra špinavě.
Rozhodnutí padlo rychle. Tohle vlče se mi mohlo hodit pro informace ohledně smečky kde žila moje rodina. Teda ne celá, ale aspoň část. "Pocházíš z mecháče co?" prohodila jsem to spíše jako řečnickou otázku, protože mi bylo jasný, že odjinud nebude. Borůvka i Asgaar si dávali pozor, jestli jim někde nechybí nějaký vlčecí blbeček. A kdyby bylo z jižní smečky, tak by tu jen tak neposedávalo.

Tohle bylo totálně nepřípustný. Někdo si tu pohrává s magií a vytváří si neexistující vlky, navíc to používá na mě a aby toho nebylo málo, tak mě nažene pomalu do spárů vlastní matky a sourozenců. No nádhera. Snažila jsem se vymyslet, kam nenápadně změnit směr, abych měla jistotu, že mě nikdo z mé povedené familie nebude nahánět. Rozhodla jsem se jít podél řeky. Bylo to to nejlepší možné řešení. Měla bych přejít na druhou stranu. Sice jsem riskovala, že budu líže území, kde bydlela matka, ale aspoň jsem měla jistotu, že se nebudu muset brodit. Na téhle straně se totiž břeh opovážlivě nakláněl a hrozilo, že se zbortí.
Došla jsem k několika kamenům a pomalu je použila jako most na druhou stranu. Plavat se mi rozhodně nechtělo, takže jsem uvítala tuhle možnost. Na druhé straně jsem elegantně sklepla vodu ze svých tlapek. Vyrazila jsem dál podél řeky a prohlížela si okolí. Chtěla jsem být varována před nebezpečím, kdyby tu nějaké bylo. Tím myslím hlavně nebezpečí v podobě vlastní krve. Jenže tím, jak jsem se koukala do dálky, jsem se nekoukala přímo pod sebe a málem jsem narazila do vlčete. Málem. Naštěstí jsem si ho všimla na poslední chvíli a zastavila. "Co tu děláš skrčku," řekla jsem vlčeti, které ovšem nebylo tak mrňavé. Bylo menší než já, což bylo co říct, protože já sama byla spíše podprůměrně vysoká, ale už se začínalo vytahovat z kulatosti vlčat. Mohlo jí být tak osm měsíců? Možná trochu více.

//VVJ

Snažila jsem se vzdálit místu, kde se na mě někdo dopustil takové nehoráznosti, že na mě jen tak použil magii. NA MĚ?! chápete to! Jak si to někdo vůbec mohl dovolit nebo si myslet, že je to tak v pořádku. Někdo by měl těm vlkům vysvětlit, že tohle se prostě nedělá. Naprostá absence podrobit drobnohledu i své vlastní chování mne naváděla k tomu, že jen když někdo cizí použije magii na mě je to špatně, ale já si magii můžu používat na koho chci. Pokrytecké.
Kráčela jsem podél řeky a doufala, že se mi podaří vyhnout některým dalším magicky nadaným smíškům, kteří by si ze mě rádi vystřelili. Jenomže jsem si náhle uvědomila, kterým směrem mě to nesou tlapky. V tomhle lese žila matka s bratry, pokud jsem si to pamatovala dobře. No tak tam rozhodně nejdu. Zastavila jsem se a hledala nějaké místo, kam bych se mohla vrtnout, abych se vyhnula tomu odpornému lesu, který moje matka vybrala jako svou novou sluj. Nakrčila jsem čenich ze všech těch pachů, které tu byly. Naštěstí žádný nepatřil nikomu z mé rodiny, což bylo více než uklidňující.