Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zrcadlové jeskyně

Makadi kráčel pryč. Byl naštvaný to jsem chápala i bez toho, abych se ladila na jeho pocity. Naštěstí po chvilce zastavil. Pravděpodobně někoho hledal. Zůstala jsem stát kousek za ním. "Omlouvám se pokud jsem se tě nějak dotkla, ale nikdy jsem nepotkala nikoho takového jako jsi ty," začala jsem. Neříkala jsem to proto, že by mi nějak záleželo na jeho pocitech. Byla jsem mladá a blbá, ale taky zvědavá na všemožné odchylky od normálu, který můj otec považoval za tak důležitý, a tohle vypadalo jako jedna velká odchylka. Ano, věděla jsem, že občas jsou dva vlci spolu nebo dvě vlčice, i takové jsem potkala, ale tam jsem to prostě brala tak, že jim třeba opačné pohlaví něco udělalo. Někdo jim ublížil a tak se stáhli ke svému. Nebo se prostě rozhodli, že druhé pohlaví jim nenabízí to, co by mohli chtít. Ale že by někdo odmítal svoje vlastní pohlaví, to jsem nikdy nezažila. "Tobě ubližovali jak vlci tak vlčice?" zeptala jsem se, protože jsem nedokázala prostě chápat, že by někdo nebyl ani vlk ani vlčice. Chtěla jsem to pochopit, pokud mi to Makadi bude chtít vysvětlit. Znělo to prostě zvláštně a zajímavě, jako něco co by bylo hodno za to prozkoumat, ale pokud neměl zájem nehodlala jsem ho přemlouvat. Byla jsem otevřenou knihou, která se omluvila a hodlala pochopit. Možná za to mohl i trochu ten předchozí příval pocitů, než jen moje zvědavost. Na druhou stranu jsem zase nechtěla někomu lést dozádele pokud o to nestál. Ale jestli chce být pochopen, měl by být zvyklý na to, že ostatní potřebují vysvětlení, aby chápali o co vůbec jde, ne? .... Nebo je to moc intimní otázka?... Na druhou stranu, to by mi pak neříkal že je neurčitá existence ne, ale prostě by to přešel, pokud by se o tom nechtěl bavit?

Makadi se nafoukl nebo nafoukla? a začal si to rázovat pryč. Nechápavě jsem stála za ním, protože mi tohle přišlo, jako celkem přehnaná reakce. Nebo nebyla? Nechápala jsem. Tahle reakce mi prostě přišla moc přitažená za vlasy, ale možná jsem se taky dotkla nějakýho nepříjemnýho místa. Kdo to mohl vědět. Jediné, co jsem věděla bylo, že mě sem něco přitáhlo násilně právě za touhle existencí, která měla podivné názory na vlastní podstatu. A to co mě sem dotáhlo k tomu muselo mít nějaký důvod.
Kráčela jsem tedy neodbytně za Makadiho naštvanou prdelkou. "Hele počkej, ty neurčitá existence" prohodila jsem za ním a přidávala dokroku, abych se k Makadimu dostala co nejblíže. Čím blíže jsem byla tím větší naštvanost jsem cítila. A taky bolest? Ne... Křivdu? Možná. Něco ve mně mi napodívalo, že tady někdo trpí, ale zároveň se nad to povznáší. Někdo byl ukřivděný a zraněný. Ne, fyzicky, ale psychicky. Cítila jsem ovšem taky silnou chuť po pochopení a uznání. Chuť být oceňovaný a chtěný. Ty pocity byly tak rozporuplné, ale přitom tak nádherně do sebe zapadaly. Mírně se mi podlomila kolena. Magie. O ní mluvila Smrt. Třeba tohle bylo to, co jsem měla zjistit. Proto jsem byla tady s tohle "neurčitou existencí". "Počkej prosím," pronesla jsem a hlas se mi mírně třásl. Cizí emoce byly moc silné a já je nedokázala oddělovat od svých vlastních pocitů. Něco tady nehrálo a já musela zjistit co a proč.

//Mahtae jih

"Hahahahaha," začala jsem se upřímě od srdce smát. Tenhle vlk to asi neměl v hlavě úplně v pořádku. Jak velké pochopení a zaujetí jsem měla fyzickými nedostatky vlků, ty psychické mne nezajímaly. "A co to pak máš mezi nožkama, hmm?" prohodila jsem rozpustile. "Nic?" prohodila jsem se smíchem na čenichu. Nechápala jsem, že by vlk byl neurčitou existencí, protože neurčité existence si nemohli užívat jako ostatní a to byla nuda nad nudu. Třeba si jenom pořádně nezatrtkal, takže neví na co vlastně má chuť, ale tak k tomu je snadná nápomoc. Zvedla jsem se na všechny čtyři a začala si tohohle nevlka nevlčici se zájmem prohlížet. Obcházela jsem ho dokolečka jako bych hledala nějakou věc, která by potvrzovala jeho slova. Zatím je ovšem vše vyvracelo.
Jeho další věta byla zajímavější. "Proč... Řekla bych pro to, že tohle místo má nějakou specifickou magickou energii na určitý věci," zahihňala jsem se a přestala ho obcházet jako sup oběd. Tohle místo jsem znala, věděla jsem, jak odejít pryč a jak se dostat do vrbáku. Jeskyně pro mě nebyla tajemství, měla jsem je zmapované celkem dobře.

Rozhlížela jsem se po okolí, že mě to nějak nezajímá. Tedy to, co mi vlk povídá. Uvnitř mi to, ale vrtalo hlavou. Mluvil podivně o tom, že není chlapák. "Ale," mlaskla jsem jenom a dál si prohlížela vnitřek jeskyně. "Nepodceňovala bych se," dodala jsem nevnímajíc pravou podstatu jeho slov, protože tu jsem ani neměla jak vnímat. Spíše mi přišlo, že mu někdo zlomil srdéčko a tak se podceňuje. To se dá ovšem snadno napravit.
Vše tu bylo takové "moc". Nedokázala jsem to jinak popsat, prostě tu bylo moc všeho. Moc vlhkosti, moc velikosti, moc neurčitého tajemna. Mírně jsem nakrčila čenich, jak jsem to dělala, když jsem nad něčím usilovně přemýšlela nebo se snažila soustředit. Možná by to tu bylo hezkým místem pro uctívání Smrti. Jenomže v lese mám lepší... Ale co mě to sem přitáhlo? Co mě to sem odneslo a proč? Otázek bylo hodně, ale odpovědí málo.
"Makadi je celkem roztomilé jméno," pronesla jsem s úsměvem. Bylo takové nenucené a tiché, nevýrazné. Stejně jako jeho nositel. Kromě upraveného zevnějšku na něm zatím nebylo nic nevšedního. Vypadal jako každý jiný vlk. Žádná velká zranění nebo tak. Působil prostě obyčejně. A asi mu to i vyhovovalo. "Asi netušíš, jak jsme se tu vzali, co?" začala jsem se vyptávat.

//opožděně, ale přeci
Akce byla strašně super, je vidět že sis s ní dala celkem dost práce, což se cení. Hra mě bavila a dost jsem oceňovala i to, že to hezky klapalo a běželo, nijak extra dlouho se nečekalo atd. Takže děkuju moc pořadatelce, ale i spoluhráčům bylo to fajn
Osobně by mě zajímalo, jak se co počítalo a jak princi toho, kdo vyhraje/nevyhraje fungoval, takže třeba někdy na discordu kdyby ses chtěla podělit o svoje znalosti a zkušenosti budu ráda

Opatrně jsem se posadila na zem a obtočila si ocas kolem tlapek. Vlk předemnou vypadal prostě nějak zvláštně, něco mi na něm nehrálo. Možná to byl ten nevýrazný hlas nebo celkově tiché chování. No, co třeba by to taky za to stálo zkusit jednou s někým kdo není úplně dominantní... Ale nevypadá, že by mu to v hlavě spínalo. Rozhlédla jsem se po okolí, zatím co mluvil o tom, že jeho společnost odešla. "Och jaká nehoráznost, kdo by opustil takového chlapáka jako jsi ty?" prohodila jsem teatrálně, ale ne se smíchem nebo lstí, jen prostě bylo jasně poznat, že přehrávám až moc rozčilený tón.
Okolí tu bylo opravdu nádherné. Minule jsem neměla moc času si to tady prohlédnout, takže jsem si teď pohled na jeskyni užívala. Různě se tu kroutily kameny, které byly i polité nějakou tekutinou, protože se zajímavě leskly. Nehodlala jsem k nim chodit blízko. Něco mi říkalo, že by to nebyl nejlepší nápad a navíc jsem se nechtěla zašpinit. "Och málem bych zapomněla, moje jméno je Rowena. Pocházím z nově zvnikající vrbové smečky, narodila jsem se v kraji Lennie a Saviorovi, mám dva bratry a jednu nevlastní sestru. Mojí vrozenou magií je lektřina, jak je asi poznat podle očí a celkově mám k magiím blízko," vychrlila jsem rychle, protože tohle představování jsem moc nemusela. "Nemám ráda představování, takhle je to aspoň z krku. Nebo tě zajímá ještě něco?"

Zastavila jsem se v dostatečné vzdálenosti a prohlížela si vlka před sebou. Nevypadá k zahození, sice trochu starší a zachovalý, ale co už. Já měla radši někoho, kdo měl trochu toho svého. Tenhle vlk měl maximálně zvláštní jizvu pod okem, ale ta byla tak trochu zakryta srstí, takže se to nemohlo rovnat jiným zraněním, která mě tolik fascinovala. Co na něm bylo zajímavé, bylo podivné zbarvení na tlapce, které bylo až moc přesné, na to, aby jej vytvořila nějaká nehoda nebo příroda. Mírně mi přejel mráz po zádech, když jsem si uvědomila, že i jeho kožich musel přibarvit Život. Jak já bratra své paní nesnášela.
Mírně jsem sklopila hlavu a usmála se. Skrz řasy jsem na vlka zamrkala a mírně zvonivě se zasmála. "To jsem se chtěla zeptat já, jestli nevyrušuju. Vypadalo to, že někoho celkem naléhavě hledáš," prohodila jsem se smíchem podbarveným hlasem. Měla jsem celkem uvolněnou náladu, která ve mně probouzela moje hravější já. A jak jsem si stihla uvědomit tenhle vlk byl dobře stavěný, takže by to s ním možná i stálo za to. Navíc vypadal starší než já, takže i zkušenější, což byla jednoznačně výhoda. Aspoň nebude třeba tak upejpavej jako Alfredo, kterýmu jako bych šlápla na oháňku jen tím, že existuju a jsem hezčí než jeho vlastní holka.

//Vrbový lesík

Probudila jsem se v jeskyni. Mírně jsem sebou trhla, protože jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem šla spát na jiném místě. Chvilku jsem se rozhlížela kolem a pak si uvědomila, kde jsem. Tahle jeskyně mi byla více než známá. "Noroxi?" hlesla jsem jenom tiše do prostoru, ale bylo mi jasné, že se odpovědi nedočkám. Byl už dávno pryč. Jeho pach tu nebyl a ani jiné známky jeho přítomnosti. I když tohle byla naše jeskyně, už dávno nepatřila jenom nám. Ta chvíle byla pryč. Stejně jako on. Vzpomínka uvězněná v mojí hlavě, která už neměla žádný reálný podklad.
Uslyšela jsem hlas. Patřil někomu, kdo někoho taky hledal. Magie. Bylo mi to hned jasné. Někdo mne sem musel přenést za nějakým účelem, ale kdo a proč? Zvedla jsem se na všechny čtyři a rozespale pomrkávala po okolí. Moje oči si snažily zvyknout na okolní temnotu a tak jsem zůstala chvíli stát. Náhle jsem zahlédla vlka s poměrně zajímavýzm zbarvením a nějakou cetkou na krku. Mlsně jsem si olízla čenich, tohle místo ve mne vzbuzovalo příjemné vzpomínky a pocity, které už dlouho nebyly naplněny. Pomalým krokem jsem vykročila směrem k vlkovi a vánek hezky rozháněl mou vůni po okolí. "Halo? Ahoj," prohodila jsem v předstihu, abych upozornila na svou přítomnost. Nehodlala jsem nikoho zaskočit, protože zaskočení vlci byli nebezpečnější než ti, kteří byli upozorněni na něčí přítomnost předem. Pomalým krokem jsem k němu kráčela.

//Náhorní plošina přes údolí morény

Dokráčela jsem do lesa, který se mi stal novým domovem. Tlapky se mi trochu pletly, protože jsem byla hodně unavená z celého toho "hraní". Pro mě to hraní nebylo, byl to boj. A ten boj můj tým vyhrál. Navíc se mě dostalo ocenění za nejlepšího člena týmu. "A taky nejkrásnějšího," prohodila jsem si pro sebe a na chvilku se zastavila, abych si tlapkou upravila korunku, která mi mírně klouzala. Konečně se zaklesla za uši tak, aby mi držela na hlavě. Neklouzala a byla hezky posazená. "Až tohle ukážu kmotře bude určitě nadšná," pousmála jsme se pro sebe. Měla jsem prostě dobrou náladu. Výhra byla sice očekávaná, ale tenhle malinkatý dáreček ne. O svém týmu jsme nepochybovala, byly jsme prostě dobří, hlavně proto že jsem byla v týmu já.
Náš les byl poměrně prázdný. Cítila jsem tu Pippu, ale ostatní moc ne. Jako bych to neříkala. Neříkala, ale myslela jsem si to správně. Pomalu jsem se pustila do obcházení hranic. Přišlo mi, že Pippa je obešla nedávno, její pach tu byl silně cítit, ale bála jsem se, že by mohlo dojít k tomu, že jí ho někdo stihl někde přeznačit, takže jsem se sama pustila do obcházení hranice. Občas jsem se o něco otřela, občas přičupla k zemi a zkropila hlínu. Měla jsem celkem plný močový měchýř, takže mi to šlo celkem dobře a samo. Doufám, že až si to tu pojistíme, už tohle nebudu muset dělat. Otřela jsem se o další kmen, který mi stál v cestě. Vrbové větvičky se mi prohnaly srstí a mírně ji rozvrkočily. Zastavila jsem se a pustila se do přečištění srsti. Chlupy mi létaly na všechny strany, protože začalo to neoblíbené období, kdy jsem přesrsťovala. Moje srst se trochu měnila každé jaro, ale tentokrát jsem byla zvědavější kvůli modré. Nikdy jsem nevěděla, jak bude srst vypadat, když vypadne. Chytla jsem jeden pramínek a jeho barva zůstávala modrá i po vypadnutí. "Hmm, zajímavé," prohodila jsem a nechala ho letět po větru. Díky tomuhle se můj pach také šířil po hranicic a obnovoval tak naše teritorium. Byla jsem ráda, že tu máme naše malé místečko. Náš kousek ráje, který můžu nějakým způsobem považovat za vlastní. Ještě, že jsem našla Pippu a její sourozence. Trochu se mi zastesklo po vlastních bratrech, ale jenom jsem zavrtěla hlavou a vyrazila zase na obchůzku. Patlat se v minulosti prostě nebyla moje věc. Kráčela jsem dál po hranici připravená na to, že až najdu nějaké hezké místečko, tak se v něm uvelebím a prospím. Hlasité zývnutí bylo důkazem, že bych se měla prospat.
Doobešla jsem hranici a sedla si pod jeden z kmenů vrby. Pak jsem se pomalu svezla na zem a začala se dočisťovat. Bahno a srst jsem dostávala opatrnými tahy mimo svoje tělo. Chtěla jsem vypadat hezky a čistě až budu spát, kdyby náhodou dorazil nějaký spanilý princ, co by mne ve spánku pozoroval. Pak jsem položila svou hlavu na zem a nechala se odkolébat do říše spánku. Netušila jsem, že jakmile zavřu oči, pohraje si semnou Osud a moje tělo se jako mlha přenese někam jinam.

//Kam osud určil

//Západní louky přes mahtae jih

Kráčela jsem si povzneseným krokem, který prozrazoval, že jsem na sebe nebo na něco hrdá. Korunka na mojí hlavě musela prozrazovat i na co. Takhle vypadám jako nějaká magická královna. PŘESNĚ TAK! Pohazovala jsem až směšně dlouhým ocasem ze strany na stranu a výřila tak vzduch kolem sebe. Rozhodla jsem se vrátit do svého nového domova, i když jsem to pořád jako domov moc nevnímala. Bylo mi jasné, že tam na mne asi nikdo nečeká, ale já se prostě chtěla na chvilku někde rozvalit a odpočinout si. Nehodlala jsem se moc vyšťavovat. Byla jsem celkem unavená po tom všem běhání a skákání. Chtělo to nějaký ten pořádný kus jídla a kámen, na kterém bych se mohla vyhřívat. Slunce naznačovalo, že počasí bude dobré a přející.

//vrbový lesík přes údolí morény

Seděla jsem na zemi a byla totálně vyšťavená. Ten kus ocucanýho klacku jsem znechuceně odhodila na zem a pohledem hledala ostatní. Něco mi napovídalo, že tenhle boj skončil. Už bylo načase. Nakonec to vypadalo, že náš tým vyhrál. Nebylo proč o tom pochybovat, podle toho, že se mi u tlapek udělala díra a z ní vylezly ty dvě polokrysy. Fujky. Nakrčila jsem čenich, ale více jsem se k tomu nevyjadřovala, protože ty dvě malé potvůrky mi chtěly něco dát. Vypadalo to jako korunka. Korunka pro královnu. Mírně jsem se uculila a svěsila hlavu dolů. Krysičky mi daly tlapkami na hlavu korunku a já se cítila jako největší vítěz tohohle celého pobíhání. Pravděpodobně jsem vyhrála nějakou spešl cenu, protože u nikoho jiného se tyhle potvůrky neobjevily. "Och děkuji vám," odpověděla jsem teatrálně na poctu, které se mi od krysiček dostalo.
S korunkou na hlavě jsem se zvedla. Ostatní se tak nějak mořili na druhé straně hřiště. Chtěla jsem vyrazit k nim a natrhnout ocas té malé potvoře, ale něco jako by mi v tom chtělo zabránit. S myšlenkou, že jí roztrhnu na dva kusy mě nožky neposlouchaly. "No táááák," ulevila jsem si dlouze. Něco mi prostě zabraňovalo v tom jít a rozbít jí čenich na kašičku za to, že na mě hodila bahno. Já byla ovšem odhodlaná si ji najít jindy a svoje výhružky naplnit. Ale co, aspoň mám korunku a vyhráli jsme. Pomalým korkem jsem tedy vyrazila směrem pryč.

//Náhorní plošina přes mahtae jih

Škubnutí evidentně pomohlo a já mohla popadnout naší vlajku a běžet s ní výsostně kam se mi zachtělo. Očkem jsem viděla, jak všichni, co otravovali mě běží za zbytkem mé skupiny. Mám jim pomoct, nebo hlídat vlastní vlajku? Nakonec jsem se rozhodla, že jedna vlajka je lepší než žádná vlajka. Takže jsem se plnou rychlostí rozeběhla do nejzasšího rohu našeho území s tyčkou v tlamě. Přišlo mi to nejvíc logické, než se pouštět do zbytečného boje o druhou vlajku. No a abych byla upřímná, nehodlala jsem se víc zapotit než už jsem byla. Celé to běhání a poskakování mě poměrně dost vyšťavilo, takže ani můj běh teď nebyl úplně stoprocentní. Měla bych se pak někde pořádně vyvalit a odpočinout si. Nejspíš v tom lesíku by to mohlo být příjemné. Škoda, že Pippa nešla se mnou. Trochu jsme zalitovala, že tu nemám sebou svou vlastní přítelkyni, ale že se tu musím rvát s těma blbečkama ostatníma. I když moje skupina asi nebyla tak špatná, přeci jen jsem momentálně měli dvě vlajky. No jednu jsme měli stoprocentně o druhou se bojovalo, ale tohle byly malé detaily.

//Rowena prchá do nejvzdálenějšího rohu svého území s vlastní vlajkou. Tedy co nejdál od zbytku vlků. Zároveň je ovšem už celkem grogy a chtěla by pauzičku.

Běžela jsem, co nejrychleji to šlo. Moje svaly se napínaly skoro k prasknutí, na tuhle zátěž nebyly zvyklé. Musela jsem dát do toho všechno, ale stálo to za to. Potřebovala jsem být u té vlčice, co nejdřív. Její kožich se mi naštěstí přibližoval. Skočila jsem po ní a po tvrdém dopadu, kdy mi posloužila jako podložka na změkčení pádu jsem se zastavila. Hluboce jsem oddechovala a štráchala zuby a tlapkami kolem.
Vyskočila jsem na nohy a "tadá", vlajka ležela kousek ode mne. Zakousla jsem se do topůrka, které bylo jednoznačně nositelem celého toho podivně barevného nesmyslu. Jenže to už jsem viděla, jak se vlajky chytá nejen Evelyn, ale i to podivné nedochůdče, které bych nejraději pořádně poučila o osobním prostoru a hygieně. Dostaneš po čenichu, za to jak jsi mě zaprasila, hned jak to tady skončí. Pokusila jsem se naposledy využít svojí rychlosti, protože déle už jsem to vydržet stejně nemohla. Měly pořádnou sílu.

//Rowena se pokouší povolit a v momentě kdy Evelyn a NS cuknout vyběhnout plnou parou mimo ně i s vlajkou v zubech v naději, že tenhle šok z mírného ústupku je vyvede z míry.

Rozhodnutí bylo jasné, musela jsem prostě dostat tu, která byla magická až na půdu. Věděla jsem to podle pruhů, křidélek a divného znaku na tlapce. Teda občas to někteří s tou ukázkou magických schopností přehánějí. Tohle už je fakt až moc nechutný a nevkusný! Moje myšlenky se ubíraly jako vždy směrem, který nebyl ani vhodný ani důležitý. Kdo by taky v plném sprintu myslel na módu nebo na to jaký má kdo kožich? Jenomže já ano. Byl to můj nešvar. Hodnotit cizí kožichy a dát si záležet na tom svém. Proto mne i tak vytáčelo, že mi to dorostenecké nedochůdče pošpinilo můj vlastní kožíšek. Naštěstí teď už tady nebylo bahno, takže nehrozilo, že se během ještě více zašpiním.
Mým jediným cílem bylo dostihnout vlčici, která si to uháněla směrem pryč od nás. Nechtěla jsem prohrát a zdržení s tím nedochůtčetem mne mohlo stát výhru. To tu vážně nikdo jinej nic nedělá a když se jeden nesnaží sám, tak prostě nic není hotové! Přidala jsem do kroku, ale už i já pociťovala únavu z toho samého pobíhání sem a zase tam. Jenomže ani ostatní nemohli mít energii věčně.

//Rowena běží za Evelyn a začíná pociťovat únavu ze ztráty energie, jak tu pořád všichni běhají sem a zase tam.

Nesnášela jsem tyhle mrňavé usyslené potvůrky, které se tu všude přemnožili jako nějací křečci. I možná to křečci byli, ale mě to nezajímalo. O jediné, co jsem se zajímala, bylo to, že mě neustále prudili a otravovali svou přítomností a to už od té chvilky, co jsme společně dohrály tamto hru s vlajkou. Uháněla jsem pak odtamtud, co mi tlapky stačily, protože jsem se nehodlala s nikým z těch malých upištěných pitomečků potkat. Teď nemluvím o těch vlčicích a vlkovi, co tam byli se mnou. Určitě mluvím o těch potvorách syslích, které si tam hrály s vlajkami jako by se nechumelilo a nás měli určitě za značný blbečky, že jim na tuhle hru přistupujeme. Evidentně jsme fakt byli pěkná sebranka imbecilů, když nám nevadilo se takhle znemožňovat na louce ve všední den. Nikdy jindy bych si něco takového neodvolila. A stejně to muselo být tím místem, protože jinak bych se do ničeho tokového nepustila. Až jsem si z toho běhání málem natáhla šlachu. Určitě v tom měla prstíky nějaká magie, kterou oplývají tihle upištění blbečci.
I tak se mohly ubírat myšlenky jednoho, který zažil prapodivnou událost na prapodivné květinkové louce. Energie jsem po tom všem měla celkem málo, takže se není čemu divit, že i moje nálada rychle upadala. Alespoň že jsem mířila zpátky do našeho lesíka, kde jsem si chtěla odpočinout. Táhla jsem se tam jako smrádek, který se nedá vyvětrat, protože jsem sotva mlela nohama i když hlava mi jela na plné obrátky a nedávala si s otravnými myšlenkami pokoj. Jediné na co jsem se opravdu teď těšila, byl kus dobrého jídla, odpočinek a místo kde si budu moct vyčistit kožich, který jsem měla od běhání v bahně pořádně zaprasený.