Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Karoe vypadala, že je spokojená, ale zároveň že zvažuje. Nedivila jsem se jí. Taky bych zvažovala, jestl vyrazit z dobrého místa a bezpeční vlastní smečky s naprostým cizincem? Ne. Šla bych. Však jsem taky šla a co z toho vzniklo. Jsem nejmocnější vlčice v širokým okolí, magie mi leží u nohou a všichni se mě bojí... No dobře možná ne všichni, ale značná část všech. Mrskla jsem dlouhým ocasem, který působil často až komicky, jak se mi vlnil těsně nad zemí. Mě se líbil. Byl připomínkou toho, co magie dokáže.
Nakonec bylo rozhodnuto. Malá vlčice se rozhodla jít se mnou. "Ale varuju tě. Je to celkem daleko a já nejsem žádná chůva, abych dělala přehnaný zastávky," prohodila jsem rázně a úsečně. Nechtěla jsem u ní vzbudit dojem, že ji budu ze všeho zachraňovat, jako by to udělal někdo od ní ze smečky. "Ale jinak si tu cestu užijeme, uvidíš," prohodila jsem se smíchem. Měla jsem takovou rozvernější a dobrou náladu, což bylo vidět. "Mimochodem, pokud by tě něco zajímalo jen se ptej," dodala jsem s úsměvem. Byl příjemný a milý. Pohyb jako by mi vehnal novou krev do žil. Vykročila jsem podél řeky směrem k domovu.

//Středozemní pláň přes Maharské močály

Malá byla zvědavá jako opička, ale to se mi líbilo. "Jsi celkem chytrá, líbíš se mi," prohodila jsem ledabile a pohlédla na nebe. Měla bych se vrátit do našeho lesíka... Pohlédla jsem na Karoe. "Moje rodina byla příšerná, moje rodná smečka ještě horší. Ale zocelilo mě to a přivedlo na správnou cestu... někdo by řekl, že bych jim měla být i vděčná, ale já dávám přednost tomu nenimrat se v minulosti. Neptám se tebe na tvou, tak se ty neptej na mojí... Není to důležité. Minulost je nepodstatná, budoucnost je to o co všem jde a přítomnost je cestou k dosažení cíle," řekla jsem jako nějaký světověběžník, který odhalil prastarou pravdu. Jenomže tak to nebylo. Objevila jsem maximálně to, že všechno se dá ukrýt za hradbou, když ji umíte dostatečně dobře vybudovat ve svém nitru.
Po malé ukázce malá ztuhla, jako by se jí to v mozečku zavařilo. "Ale prosím tebe, nic jsem ti neudělala," prohodila jsem. "Ovládám magie o kterých se tobě ani nesnilo, tohle bylo poměrně nenásilné, tak se přestaň tvářit, jako bych ti ukradla kost," dodala jsem rázně. "Měla bych už asi jít, ale ty bys mohla jít se mnou. Pokud tu nechceš dál vysedávat před smečkou, která není tvoje," prohodila jsem vyzívavě a trochu posměšně, jako bych jí chtěla naznačit, že když se rozhodne zůstat nebo jít do mechového lesíka, klesne na nejnižší příčku živých bytostí. Rozhodnutí jsem ovšem nechala na ní.

Celkově mě tahle malá slečna začínala více a více zajímat. Co se muselo stát, aby se její hlavička makovička obrátila tímhle smerem a její myšlenky šly tam, kam právě směřovaly. "Pokrevní pouta zaručují loajalitu, ale taky přináší více a více problémů. Vem si, že máš nad sebou neoblíbeného sourozence nebo panovačnou matku, či idiotského otce a prostě se s tím musíš smířit po zbytek svých nebo jejich dnů... Hádám, že ty jejich by byly opravdu velice, ale velice zkrácené," odvětila jsem jí, na její myšlenku ohledně toho, proč je pokrevní příbuzenství výhrou a prohrou zároveň. Jistě smečka mého strýce byla hodně založena na pokrevních vazbách, ale i já věděla, že tam mají více problémů, než by bylo rozumné. Awnay například své sourozence neměla moc v lásce, nebo mi to tak přišlo, když o nich předemnou mluvila. Stejně tak mi přišlo, že tam bude ještě něco horšího, protože občas můj vlastní otec něco zmiňoval. Jenže v té době jsem byla moc malá na to, abych tohle všechno chápala. Jen jsem věděla, že něco nehraje.
Vlče se mě zeptalo na několik otázek, ale než jsem jí dala odpověď nechala jsem jí poskakovat kolem sebe. Když se konečně zastavila, viděla jsem jak se třese na uzounkých nožičkách. Mlsně jsem si olízla čenich a začala ji propalovat pohledem. "Provádíme to nějak takhle," řekla jsme jako nevinnost sama, i když bylo jasné, že nevinná nejsem už nějakou tu dobu. Tohle týrání ostatních mi evidentně dělalo velkou radost.

"Co já vím," odfrkla jsem si na její dotazy. "Nemám jejich pošahanej mozek, abych to věděla. Většina z nich třeba touží po nějaký rodince a společnosti. Ztratili vlastní rodinu, tak si hledají náhradní a vždy se najde nějaký pitomec, který jim na to skočí. Jenomže smečka by neměla být jako rodina, taková smečka dlouho nevydrží. Správná smečka má vůdce, který rozhoduje a zbytek, který poslouchá," sdělila jsem jí některé své názory ohledně smeček, které jsem zakládala na poměrně dost osobní zkušenosti z Rgarské smečky a zároveň ze smeček, které jsem měla tu šanci poznat. "Mí přátelé třeba zakládají teď smečku, ale to jenom pro to, aby se mohli bránit ostatním a taky abychom mohli věnovat náš potenciál Smrti nějak organizovaněji," dodala jsem s jistou hrdostí v hlase na počínání svých přátel.
Její další otázka byla zajímavá. Nevěděla jsem na ni přesnou odpověď. "Podle mého názoru blíž než si místní vlci myslí," odvětila jsem tedy nakonec. Měla jsem takový pocit, že Smrt je blíž každým dnem. A každou chybou, které se Život dopustil. "Navíc, tím jak je mocná, tak se i odměňuje ostatním třeba poslouchej tohole... Poskakej malá Karoe, hezky dokola. Poskakuj malá Karoe, dvakrát kolem mě," začala jsem mírně prozpěvovat, abych ukázala vlčeti moc, kterou mi dala moje paní. A taky abych jí ukázala s kým má tu čest.

Karoe se začala vyptávat na to, jak bych postavila smečku já. "Já bych smečku nikdy nesestavovala, jsou moc přízemní. Na co je ti smečka?" prohodila jsem spíše řečnickou otázku. "Navíc být Alfou smečky je omezující. Nutí tě to být pořád na jednom místě a tak," dodala jsem. Být Aflou bylo nevýhodné. Být výšše postavený jedinec bylo lepší. Mnohem lepší. Jeden měl všechna privilegia, ale žádné povinnosti. Nebo skoro žádné, jestli jsem to dobře chápala. Pohlédla jsem směrem k Mecháči. Měla by se vrátit, pokud nechce, aby jí někdo nadával nebo už nikdy nepustil z dohledu. Už jsem se rozhodovala, že půjdu raději pryč. Bylo to jistější, než tu postávat s vlčetem cizí smečky.
Pak se ovšem zeptala na něco mnohem zajímavějšího. "Mou paní je moje kmotra, a tou je samotinká Smrt, drahoušku," prohodila jsem a v očích se mi zajiskřilo. "Já jí pomáhám na její cestě po ovládnutí tohoto kraje a ona mi za to dáva nejednu výhodu," řekla jsem s mírným úsměvem na čenichu. Bylo evidentní, že bavit se o Smrti je moje oblíbené téma a že mě to baví možná i více, než by mělo.

Vlče vypálilo něco o příběhu. "Příběhy jsou pro mimina," odvětila jsem jí stručně a jasně, pokud mladá dáma chtěla nějakým způsobem vyzvídat, bude se muset víc snažit. Rozhodně jsem nehodlala někomu dávat informace o své anamnéze a rodinném zázemí, když tu byla možnost, že nakrásně doběhne žalovat máti. Měla bych si prostě dávat pozor. Některý blbeček jí vyžvejká nějaký nesmysl a pak to budu uklízet zbytek svýho života... Ne, že by nějak záleželo na tom, co si matka nebo otec myslí, ale oni byli schopni se nasáčkovat do vrbové smečky a otravovat, jen aby dokázali, že jsou dobří rodiče, což nejsou a nikdy nebyli.
"Smečky tady jsou zvláštní. Nespojuje je skoro nic, tak se pak nemůžeš divit, že si tam každý blbeček dělá něco jiného," odvětila jsem jí a rozhlédla se. Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři. Vypadalo to na celkem pořádný déšť, voda v řece se rozvodnila. Ale na mou maličkost naštěstí přes koruny stromů nepršelo. "Tak proč neodejdeš?" zeptala jsem se vlčete. "Taková malá zvědavka jako ty, by se mojí paní hodila," dodala jsem, abych vzbudila její zájem.

Představila se jako Karoe. Pff divný jméno a ještě divnější vlče... Vypadá to jako by přes nos měla nalepenej knírek z bahna a jehličí. Mírně jsem se na Karoe usmála, jako bych si vůbec nemyslela něco o jejím vzhledu. Nebyla zajímavá vzhledem ani jménem, ale potenciálem. Líbilo se mi, že se vykašlala na dospělé a opatrovníky, že se vydala mimo území smečky, i když ne nijak daleko. Nevěřím jí, že není z mechu, když po něm tak divně páchne. Stejně jako je jasný, že by ji jiná smečka nenechala takhle trajdat daleko samotnou.... Mě nechali, ale to proto, že rodiče byli tupci a Falion jenom vypelechaný krocan. Pff...
"Postavení společnosti?" zaparodovala jsem její slova. "Prosím tebe, jaký postavení. Tahle smečka bere jenom nuzáky a ufňukance, jinak jsou to banda naprosto idiotských imbecilů, takové bych ani nepřirovnávala ke společnosti, ale spíš k bandě zaječích bobků, která je náhodou na jednom místě," odfrkla jsem si znechuceně. Mechovou smečku jsem považovala za dno dna. Dokonce i Borůvková měla něco do sebe, ale Mech ubytoval mou máti a bratry. Za to prostě dostali označení naprostých blbců a tím jsem se řídila. Nikdo by totiž dobrovolně neubytoval mou matku.
Karoe se vyptávala. "Protože kdybys byla z Borůvky, nejsi tu sama. Kdybych byla z Asgaaru, tak by ses tam už nikdy neplánovala vrátit, protože jejich rodinka drží furt pohromadě a co vím, tak by ti rozhodně Awnay nebo někdo takovej nandal za to, že jsi odešla bez dozoru. A aby sis sem došla z jihu a nikdo tě u toho nesežral, je velice ale velice nepravděpodobné," vysvětlila jsem jí přesný postup mého vyvozování. "Z těhlech důvodů, je jediná přijatelná možnost Mechová smečka, která je shodou okolností támhle," dodala jsem a hlavou kývla směrem k nenáviděnému území.

Vlče bylo celkem od rány, takže mi hezky vracelo moje rýpance, jako by si neuvědomovalo v jakým je nebezpečí. "Líbíš se mi," řekla jsem po chvilce zkoumavých pohledů a na vlče se usmála. Tahle slečinka měla něco do sebe a to se mi prostě zamlouvalo. Pomalu jsem se posadila na zem, protože postávat tu, mi nevyhovovalo. Zajímalo by mne jak se jmenuje... "Já jsem Rowena mimochodem," prohodila jsem slušně a dál si vlče prohlížela.
To mluvilo o svojí smečce. "Jo jsou otravní tím, jak se o tebe furt staraj co? Jeden by chtěl zažít nějakou tu srandu, provést nějakou tu lumpárnu, ale když má pořád chůvu za zadkem, tak to nejde..." řekla jsem jí, protože zněla celkem naštvaně na tu smečku, jejíž méno skoro vyštěkla, jako by to byla nějaká úrážka. Do jisté míry pocházet z mechové smečky by se mělo brát za urážku. "Takže hádám, že jsi přišla od někud mimo. Nebo seš snad potomek z nějaký jiný smečky tady? Pochybuju," odpověděla jsem si sama na svou otázku. Byla fakt zajímavá, celkem by se z ní dal vychovat dokonalý následovník paní Smrti.

"Rozhodně tu nepřekážím v cestě jako někdo," odsekla jsem jí stejným tónem, který ona použila na mě. Takovéhle nevychované smrádky jsem neměla ráda. Měla jsem ráda ty, kteří tak nějak mlčej, nepřekážej a pokud možno ani neexistujou. Jako Makadi. Neexistující magická slizová koule... Taková by mohla být všechna vlčata. Když se vám nelíbí prostě je necháte rozpustit a je to. "A že tak sama?" zeptala jsem se zvědavě, když porhlásila, že se šla projít. Že by ta smečka byla nějaká divná, když nechávaj svoje mrňouse pobíhat kolem? Nebo prostě taky neměla štěstí na smečku a rodinu a nikdo se o ni nezajímá... Prohlédla jsem si vlče. Vypadalo, že se o něj někdo stará. Nevypadalo vyhuble nebo extra špinavě.
Rozhodnutí padlo rychle. Tohle vlče se mi mohlo hodit pro informace ohledně smečky kde žila moje rodina. Teda ne celá, ale aspoň část. "Pocházíš z mecháče co?" prohodila jsem to spíše jako řečnickou otázku, protože mi bylo jasný, že odjinud nebude. Borůvka i Asgaar si dávali pozor, jestli jim někde nechybí nějaký vlčecí blbeček. A kdyby bylo z jižní smečky, tak by tu jen tak neposedávalo.

Tohle bylo totálně nepřípustný. Někdo si tu pohrává s magií a vytváří si neexistující vlky, navíc to používá na mě a aby toho nebylo málo, tak mě nažene pomalu do spárů vlastní matky a sourozenců. No nádhera. Snažila jsem se vymyslet, kam nenápadně změnit směr, abych měla jistotu, že mě nikdo z mé povedené familie nebude nahánět. Rozhodla jsem se jít podél řeky. Bylo to to nejlepší možné řešení. Měla bych přejít na druhou stranu. Sice jsem riskovala, že budu líže území, kde bydlela matka, ale aspoň jsem měla jistotu, že se nebudu muset brodit. Na téhle straně se totiž břeh opovážlivě nakláněl a hrozilo, že se zbortí.
Došla jsem k několika kamenům a pomalu je použila jako most na druhou stranu. Plavat se mi rozhodně nechtělo, takže jsem uvítala tuhle možnost. Na druhé straně jsem elegantně sklepla vodu ze svých tlapek. Vyrazila jsem dál podél řeky a prohlížela si okolí. Chtěla jsem být varována před nebezpečím, kdyby tu nějaké bylo. Tím myslím hlavně nebezpečí v podobě vlastní krve. Jenže tím, jak jsem se koukala do dálky, jsem se nekoukala přímo pod sebe a málem jsem narazila do vlčete. Málem. Naštěstí jsem si ho všimla na poslední chvíli a zastavila. "Co tu děláš skrčku," řekla jsem vlčeti, které ovšem nebylo tak mrňavé. Bylo menší než já, což bylo co říct, protože já sama byla spíše podprůměrně vysoká, ale už se začínalo vytahovat z kulatosti vlčat. Mohlo jí být tak osm měsíců? Možná trochu více.

//VVJ

Snažila jsem se vzdálit místu, kde se na mě někdo dopustil takové nehoráznosti, že na mě jen tak použil magii. NA MĚ?! chápete to! Jak si to někdo vůbec mohl dovolit nebo si myslet, že je to tak v pořádku. Někdo by měl těm vlkům vysvětlit, že tohle se prostě nedělá. Naprostá absence podrobit drobnohledu i své vlastní chování mne naváděla k tomu, že jen když někdo cizí použije magii na mě je to špatně, ale já si magii můžu používat na koho chci. Pokrytecké.
Kráčela jsem podél řeky a doufala, že se mi podaří vyhnout některým dalším magicky nadaným smíškům, kteří by si ze mě rádi vystřelili. Jenomže jsem si náhle uvědomila, kterým směrem mě to nesou tlapky. V tomhle lese žila matka s bratry, pokud jsem si to pamatovala dobře. No tak tam rozhodně nejdu. Zastavila jsem se a hledala nějaké místo, kam bych se mohla vrtnout, abych se vyhnula tomu odpornému lesu, který moje matka vybrala jako svou novou sluj. Nakrčila jsem čenich ze všech těch pachů, které tu byly. Naštěstí žádný nepatřil nikomu z mé rodiny, což bylo více než uklidňující.

Normálně zmizel. Normálně se rozmočil. "No do prkený ohrady, co to kurňa bylo?!" vyjekla jsme jenom, když se jeho podstata začala v podobě podivného rozsolu kymácet a pak rozpadat na vodní plochu a kanout do vody, která byla všude v jezeře až po něm nezbylo vůbec nic jenom možná trochu vlhčí půda vedle místa, kde před chvilkou stál. "Tak to je kurňa nechutný," prohodila jsem s napodobeninou zvuku, který většina vlků vydávala při zvracení. Tohle byla fakt nechutnost největšího kalibru. Samozřejmě to taky zavánělo magií, takže jsem to brala s klidem. Pravděpodobně se to neexistující nic zase někde zhmotní. "Hmm a nebo že by tohle znamenala ta slova? Nebyl ani vlčicí nebo vlkem, protože to prostě nebyl vlk nebo jiné zvíře. Prostě neexistoval, protože nebyl stvořený k tomu existovat. Možná to byla jenom nějaká projekce nějaké magie nebo to možná byl ten cíl... Možná jsem se měla nechat nachytat a nechat se táhnout někam takhle pryč," uvažovala jsem nahlas. Všechna sympatie nebo pocit výčitek, které jsem měla za to, že jsem Makadimu asi ublížila... to všechno bylo to tam, protože jsem si uvědomila, že jsem pravděpodobně naletěla na něčí magii. "Někdo si ze mě udělal srandu. Dementík," zabručela jsem si pro sebe a rozpochodovala se směrem ke Kierbu. Celou tuhle záležitost jsem se rozhodla hodit za hlavu, protože kdybych nad tím víc uvažovala, musela bych si připustit, že si ze mě někdo udělal dobrý den a to jsem rozhodně nechtěla. Blbečkové, co si musej vyzkoušet magii jen tak na někom. A já v tom hledala nějaký vyšší smysl a on to byl všechno jenom podvod. Nějaká halucinace nebo tak něco... Někdo si tu prostě hraje s magiema, raději abych se klidila pryč, než ho napadne si se mnou zase pohrát.

//Kierb

//Mahtae sever

Následovala jsem Makadiho, ale evidentně nemělo nic cenu. Pustil se do mě, že mi to vysvětlovat nebude, protože jsem se smála. Hodlal se tedy vzpírat tomu, co nás sem přitáhlo a já to nehodlala tolerovat. Magie pro mě byla vším a pokud jsem byla nucena ji používat na ostatní tak ať. Někde v nitru jsem si uvědomovala, že je to nemorální a že bych to dělat neměla. Makadi byl starší, silnější a asi i zkušenější než já. Na druhou stranu já prostě magii vnímala, jako řešení všech svých problémů. "Tak mi dovol ať ti aspoň na rozloučenou zazpívám," prohlásila jsem smutným hlasem a aniž bych čekala na souhlas začala jsem zpívat. "Prosím moc prosím, odpusť mi přeci, však na zemi dějí se i horší věci. Řekni mi prosím Makadi pěkně, co pak tě donutilo k téhle té změně? Co pak, že nejsi ani vlčicí či vlkem, vysvětli mi prosím všechno, než jenom mrknem. To je mé přání, které trápí mě moc, povídej vyprávěj než padne noc," dozpívala jsem, vědoma si toho, že jsem právě na někoho použila magii. Ale upřímě, bylo mi to vážně jedno. Magie byl prostředek k dosažení svého a pokud to znamenalo, že budu muset někomu zazpívat, abych svého dosáhla, tak prosím. Já chtěla jen vědět, co mě sem dotáhlo a byla jsem stoprocentně přesvědčená, že je to spojené s Makadim a tímhle jeho nejsem ani to ani ono. Popravdě po tom všem, mě už ani nezajímalo, proč to tak má, ale pořád jsem to brala tak, že to musí souviset s tím vším a tak to musím vědět. Pokud možno se všemi detaily.

//Mahtae jih

Makadi kráčel naštvaně dál. Pravděpodobně mě měl plné zuby, ale mě to bylo s prominutím u ocasu. Něco mě k němu dotáhlo a já hodlala zjisti co. Jediné, co jsem věděla bylo to, že je jiný než ostatní a to znamenalo, že tohle mě k němu muselo dotáhnout. Pokud nenajdu jiný důvod, tohle je moje jediná stopa. "Máš pravdu, neměla jsem se smát," prohodila jsem. Jenomže to vypadalo, že jeho to prostě nezajímá.
"Tak když nestojíš o mou omluvu tvoje věc. Ale jak chceš, aby se ti ostatní nesmáli, když jim ani nehodláš vysvětlit, co jsi vlastně zač... Sám sebe označíš za neurčitou existenci, tak co si jako o tom má jeden myslet hmm? Neurčitá existence... Kdo to kdy slyšel, aby jeden sám o sobě mluvil jako o neurčité existenci. Každá existence je nějak určená, možná ne stejně jako ostatní, ale je... nejsi ani vlk ani vlčice, ale musíš k tomu mít nějaký důvody a nějak musíš chápat sám sebe... A jak chceš, aby tě svět pochopil, když mu to ani nedovolíš?" spustila jsem nepoučený monolog. Byl neuvěřitelně arogatní a upřímě na pár facek, ale tohle jsem si neuvědomovala, ani mi to nepřeběhlo přes mysl, že bych možná měla občas taky držet tlamu. Byla jsem nevychovaný puberťák, který se tvářil dospěle, ale dospělost mi byla stejně vzdálená jako slunce nebo měsíc. Jenomže tohle jsem si neuvědomovala. Možná to bylo prokletí všech dospívajících, že si svou nedospělost uvědomovali až po spoustě let, když už nic ze svého chování nemohli ovlivnit nebo změnit. Makadi měl tu smůlu, že se stal hromosvodem mé nedospělosti.

//VVJ

Vypadalo to, že někoho opravdu hledá. Pohledem putoval od břehu ke břehu. Čenich se mu chvěl a mě bylo jasné, že se snaží najít pach toho, koho ztratil. Musí to být ta Danie, kterou volal? Nejspíš... Co když jí taky něco někam odtáhlo. Mohlo by být zajímavé ji najít, třeba by měla více informací... Makadi se ovšem rozhodl mou přítomnost spíše ignorovat. "Můžu ti pomoct hledat," prohodila jsem. Tenhle kraj jsem měla prolezlý snad ve všech směrech, znala jsem i většinu smeček. Vlastně možná všechny, když na to přišlo. Borůvková, Mechová na severu, Asgaarský hvozd a na jihu bývalá smečka Pippy a Alfreda. Pokud někdo někoho hledal, měla jsem všechny potřebné informace, jak pomoct hledat. I když pravda, že na magické zmizení jsem byla nejspíše krátká i já, ale to jsem si odmítala připouštět.
Náhle Makadi promluvil. "Už jsem se omluvila," řekla jsem s naivitou sobě vlastní, protože jsem reálně věřila tomu, že se stačí omlvit a všichni budou v pohodě. Stejně jako Alfredo to ovšem ani Makadi nebral. Jenomže mě nic neříkalo, že by to mělo být jinak. "Prostě mě víc zajímáš, to je celé. Ráda se dovídám o nových a zajímavých vlcích, abych se příště nesmála něčemu, čemu nemám..." a taky abych věděla, jestli si na takové jako jsi ty dávat pozor nebo ne. Poslední věta zůstala ukryta jen v mých myšlenkách. Ladným krokem jsem následovala Makadiho dál.

//Mahtae sever