Gallirea - Příspěvky uživatele

//vrba přes ronher

Byla jsem ráda, že se mi povedlo z vrbového lesa dostat živá. Sice mne trochu zamrzelo, že mne Alfredo takhle nedůvěřivě odsoudil, ale na druhou stranu to bylo lepší než kdyby na mne rovnou zaútočil. Asi bych se mu nedivila, tenkrát jsem byla při našem posledním setkáním v podstatě na pokraji šílenství. Jenže to mi nejspíše body k dobru nepřidalo. Alfredo se nějak rozhodl, ale já teď aspoň věděla, že pořád žije s Pippou v tom malinkatém lesíku a třeba se jim tam podle i ostatních pachů dařilo velice dobře. Nemohla jsem si pomoct a trochu jim tu pohodu záviděla. Šťastný a obyčejný život musel být pro některé fajn. Já po něm občas taky zatoužila, ale rozhodně to byly jenom prchavé momenty a chvíle.
Kráčela jsem přes pláň směrem k Asgaarskému hvozdu a doufala jsem, že slunce nebude v brzké době měnit okolní krajinu ve výheň. Na léto jsem se ve svém huňatém a černém kožichu netěšila, spíše bych ocenila sychravé léto, které bude plné chladných bouřek a dešťů, ale to bych možná chtěla až moc. Vkročila jsem do lesa.

//Asgaarský hvozd

Alfredo vypadal trochu zaskočeně, ale dolehla ke mně jeho nálada, která mi nevěřila. Cítila jsem z něj, že mi nedůvřeuje a že se chce o mých slovech sám přesvědčit... A popravdě mi to bylo i celkem jedno, aspoň jsem věděla na čem jsem. Možná, že kdyby nabídnul nějakou otázku nebo mne trochu popostrčil, svěřila bych se mu s tím, že jsem Smrt opustila nebo s tím, že jsem se poučila. Řekla bych mu, jak mě moje předchozí poblouznění mrzí a jak hluboce toho všeho lituju a možná, možná by věřil nebo bych měla aspoň naději, že mým slovům věří. Po tom, co jsem z něj ovšem vycítila pomocí své magie, jsem žádnou naději na to, že mi uvěří neměla. Nehodlala jsem se tu tedy déle zdržovat. Na jeho přátelské rozloučení jsem kývla a otočila se k odchodu. Na chvilku jsem se ale ještě zastavila. "Ty taky," odvětila jse ma pak jsem já i moje tři ocasy zmizely mimo území téhle smečky, která pro mne znamenala tak moc a zároven tak málo. Zamířila jsem domů.

//Středozemní pláň

Alfredo na mě chvilku hleděla já doufala, že mj dovolí odejít, ale místo toho jen houknul otázku. "Jistě že jsou, tedy co vím tak jsou. Kam Bouře odvlekla Dravena nevim, ale do lesa se už dlouho nepodívala, což se nedivím byla celkem dobrák od kosti na takovou díru," odvětila jsem celkem suše. Nagesh a Nelly se zmínili, že vypadli dřív než ona dorazila, ale otázkou byli jestli jenom nebyla na cestě nebo se prostě rozhodla les nevyhledat. Nehodlala jsem to dál zkoumat, nerada bych ji totiž potkala. Navíc takhle byla všechna vlčata v pohodě ne? Jedno s láskou svého života, druhé s náhradní mámou. Nemohla jsem tušit, že Draven s Bouři nežil dlouho.
Pohledem jsem zabloudila k hranici. Měla bych vypadnout za Beleth a Zacharym, ale trochu jsem se toho bála, protože být Alfredo vypadal teď zaskočeně, věděla jsem že by mě sežral kdybych se pohnula bez jeho povolení Alfy. Nebo to jsem si aspoň myslela,

Měla jsem se k odchodu, ale věděla jsem, že se nemůžu sebrat a odejít. Alfredo svým postojem i slovem jasně naznačil, že nejsme přátelé a tak jsem se obávala, že když se otáčím zaútočí. Pippa mi nikdy moc nevyprávěla o její rodině, ale zmiňovala že vždy útočí když to jeden nejméně čeká. Že to myslela metaforicky jsem netušila a rozhodně jsem to nehodlala zjišťovat tak, že se otočím k Alfredovi při odchodu zády. Bála jsem se ho, jeho síla byla poznat a kdyby chtěl roztrhnul by mě jedním pohybem.
Mohla bych použít magie, ale věděla jsem kde jsem. Nervozita ve mně ovšem způsobila nárust magie emocí, takže jsem trochu cítila Alfrédův hněv, byť jsem mgii pořád držela na uzdě. Nechtěla jsem se motat nikomu v emocích, ale téhle magii jsem pořád moc nerozumněla a tak ji ani plně neovládala. "Dravena adoptovala Bouře, vlčice kterou jsem potkala. Převzala celý les i s vlčaty," odpověděla jsem popravdě na jeho dotaz. Co se s vlkem stalo, když Bouře les opustila jsem netušila, ale ani jsem po tom nechtěla pro jeho dobro pátrat.

Vlézt do tohohle lesa nebyl nejlepší nápad, ale kdo mohl tušit, že minu to zpropadenou odbočku. Vypadalo to tu navíc celkem živě, i když mě si nikdo nevšímal. Chvilku jsem pojala podezření, že mě tu třeba nikdo ani vyhánet nebude, ale tahle myšlenka zase rychle opustila mou hlavu. Takhle blbá jsem nebyla ani já, abych si věřila, že mě Alfredo neroztrhá na kusy. Trochu jsem doufala, že se tu první zjeví Pippa, protože to byla moje primární kamarádka, na kterou se nabalil zbytek jejích sourozenců. Jenomže takové štěstí jsem neměla... ne jak bych taky mohla já mít nějaké štěstí. Místo toho se ke mně donesl na mohutných tlapkách Alfredo, který... no jak to říct slušně... zfotrovatěl. Byl mohutný a oplácanější, než jak jsem si ho pamatovala. Věk asi nebyl přívětivý k nám všem. Sama jsem byla pořád malá černá koule chlupů, která měla tři ocasy a barvu rozprskanou po celém kožichu, takže jsem měla co říkat. Porody a stáří mi taky přidaly několik faldíků a vrásek. Jenže jsem pořád byla celkem kus, toho jsem si byla vědoma. Minimálně tělesně, rozhodně ne charakterem.
Alfredo vypadal starší a nepřístupnější, ale nezakousnul mne hned na místě, což jsem brala jako výhru. Jeden se musel občas smířit s málem. "Zdravím," odvětila jsem, protože byť mě nesnášel, já vůči němu nechovala žádnou zášť. Možná malinko z toho, že mě v tom všem nechal, když jsem rozhodně nebyla při smyslech, ale to už vzal vítr času. "Neboj toho jsem si vědoma, jen mi nepřišlo dobré se zdejchnout, když jsem omylem zamířila až sem. Ale když už jsem tu byla, tak jsem si říkala, že bych mohla dát vědět všem, které to zajímá že Nagesh a Nelly se usadily někde víc na severu," pronesla jsem neurčitě. O tom, že se plánují usadit mi sami řekli, ale nějak se nepodělili o tom, kde přesně ten jejich super čuper lesík bude. Když už jsem tu byla přišlo mi to jako dobrá věc, kterou Alfredovi říct. O vlčata měl zájem a pokud jsem se nepletla, pořád tu někde měl mého posledního syna, kterého mi vlastně ukradl, takže aspoň to by mu mohl říct. "A já zase půjdu," dodala jsem a mírně kývla hlavou. Jelikož byl ale Alfou tak jsem čekala, než mě propustí.

//ronherský potok - čekám na Alfreda

Kráčela jsem podél vodního toku a špatným směrem, což jsem si uvědomila až v momentě, kdy mne do čenichu jako facka plesknul pach... ne pachy. Bylo jich tu několik a rozhodně nepůsobily jako náhodná směsice vlků, kteří se sešli v zimě, aby se zahřáli. Ne, tohle byla smečka a mě postupně začalo docházet čí. Prohlížela jsem si to tu a poznávala stromy, poznávala cesty. Tohle byl vrboví lesík a tím pádem jsem místo po proudu potoka šla proti proudu. Naštvaná sama na sebe jsem tiše zabručela. Nemohla jsem se teď otočit a odejít. Nešlo to. Musela jsem tu zůstat a nést následky za to, co jsem jednou dávno učinila. Pokud to půjde dobře, tak třeba všechno vyřeším... A pokud ne, tak aspoň je to tu hezký místo na umírání no ne... V duchu jsem doufala, že Alfredo a jeho sestry nezavrhli svou povahu úplně a že mi nehrozí žádné nebezpečí, ale tonoucí se stébla chytá. Před očima jsem viděla Beleth a Zacharyho. Bylo by mi líto, kdybych je musela opustit. Vlčata, která jsem nechtěla jsem opustila snadno, vlčata která jsem chtěla se opouštěla podstatně hůř. Zvedla jsem hlavu a oznámila svým zpěvným hláskem svůj příchod. V duchu jsem věděla, že někde by tu měl být můj poslední syn, ale doufala jsem, že se s ním nesetkám. Setkání s Nageshem bylo nakonec příjemné, ale mohl by se taky chovat stejně jako Nelly a to bych nerozdýchala.

//velká houština

Došla jsem sněhem až k potoku, který mne mohl vést dvěma směry. Jenže byl zamrzlý a vodu jsem pod ním neviděla. Věděla jsem, že by měla téct do jezera, ale musela jsem si vybrat směre. Takže jsem se prostě jedním vydala a doufala, že dojdu tam, kam jsem dojít chtěla. Ne, že bych nějak zamýšlela se tu ztratit, ale můj orientační nesmysl zafungoval a já se rozešla naprosto opačným směrem. Moje tři ocasy jsem táhla po zemi, protože proč bych je nosila. Nebylo potřeba je mít hrdě vztyčené, navíc jsem si s nimi krásně mohla za sebou mazat stopy, aby mne nikdo nenašel. Možná že to byla automatická reakce a nebo jsem prostě chtěla, aby mne Yggdrasil nemohl najít, pokud by náhodou našel mou stopu. Vykročila jsem hrdě směrem po vodním toku, abych se dostala k ohnivému jezeru a vůbec si nepřipouštěla, že bych mohla jít špatně.

//vrbový les

//Ranský les přes mahtae jih

Opustila jsem vlče někde v té sněhové spoušti. Nebylo to nic, co bych nějak oplakávala. Každému co jeho jest. I tak jsem se ovšem rozhlížela, jestli někde nezahlédnu stopu vlčete, které se mi ztratilo. Yggdrasil nebo jak se ten smrad jmenoval, byl ovšem dávno v trapu a já narozdíl od něj aspoň věděla kam jdu. Prodrala jsem se kolem zamrzlé řeky směrem k velkému houští, které, jak už název napovídal. Nebylo ničím jiným než velkou spoustou křovin. Znala jsem to tu jenom sporadicky, takže jsem musela pečlivě volit cestičku mezi keřy. Nebylo to tak zlé, sníh totiž obalil jejich trny a já se tak mohla se svou malou postavou hezky valit skrz. Nebyla jsem jako buldozer, ale aspoň jsem se mohla vyhnout nízkým větvím lépe, než kdokoli jiný.
Takže jsem prostě šla a moje tlapky se zabořily pokaždé do sněhu. Nad ránem jsem je přestávala cítit a věděla jsem, že bych se měla někde ohřát. Pokud jsem dobře veděla, někde by tu mělo být to teplé jezero. Pokusila jsem se tedy zamířit rovnou k němu.

//ronherský potok

//mahtae sever

Koukla jsem na vlče, jestli pořád jde za mnou. Nevěděla jsem, jestli je dobře nebo špatně, že hopká vedle mě. Nenucene jsem mu začala ocasem umetat cestu, aby nemusel poskakovat tak moc hlubokým sněhem. "To by te zajímalo co?" pronesla jsem na jeho otázku. Konečně jsem se rozhodla být shovívavost a odpovědět mu i trochu jinak a lépe. "Nejsem taková příšera, které by ses měl bát," sdělila jsem mu.
Cesta se ubírala dál a já ai vyslechla dotaz, který jsem čekala. Moje ocasy poutaly pozornost. ",Když je roztočim můžu létat, " řekla jsem s klidem a ušklibla se.

//čaryles

//východní hvozd

Kráčela jsem kolem řek, která byla zamrzlá. Vlče mne následovalo a já si všimla jeho pohledů na moje ocasy. Ušklíbla jsem se. pokud si myslí, že jsem příšera, proč se jí nestat aspon na moment. Pohodila jsem hlavou a udělala krok do sněhu který pod mou tlapkou zakřupal. "A jak si můžeš být jistý, že nejsem příšera? " zeptala jsem se se smíchem v hlase. Nemohl, to byla ta potíž. Nemohl si být jisti ničím a to ani tím, že nejsem příšera z jeho noční můry.
Cesta se tolik a kroutil, stejně jako řeka vedle nás. Podívala jsembse kolem a uviděla les, který by mohl nabízet lepší místo k odpočinku. "Pojď, támhle by nemuselo být tolik sněhu. "

//ranský les

Bylo pozdě, to malé pískle si mne všimlo a hned začalo pískat jako porouchaná hračka. Stačilo by jednou dobře šlápnout na krk a bylo by po něm. Hlavou mi ta myšlenka projela tak rychle, že ani nemělo cenu se ji snažit zastavovat. Taková jsem už prostě byla já. Naprosto bez zájmu jsme vlče přejela pohledem. Vypadalo, že je celkem dobře živené, takže asi jenom rodičům zdrhlo a teď narazilo na problém, že se nemohlo vrátit domů. Nikdo tu okolo není a tohle mrně tady prostě nemůžu jen tak nechat, už mě vidělo a kdyby to tu přežilo tak by to mohlo přijít napráskat do Asgaaru. Navíc to vypadalo, že vlče je celkem dost v loji. Jeho tělo se třáslo a já si všimla, že klopí ouška dozadu. Celkem vzato bylo roztomilé. "Dobrý den, jsem Rowena a jestli se mnou nepůjdeš umrzne ti tu zadek," odvětila jsem vlčeti na jeho ne úplně solidní pozdrav. "A když někoho poprvé potkáš je slušné ho pozdravit," dodala jsem ještě rázným hlasem. Pak jsem se otočila a bez ohledu na to, jestli vlče následovalo nebo ne jsem se pustila do brodění sněhem směrem k Asgaarskému hvozdu a jihu, který mne lákal možností tepla a klidu.

//Mahtae sever

//Narvinijský les

Břicho jsem táhla po zemi a moje tři ohromé ocasy jsem se ani nesnažila zvedat. Sněhová stopa zam nou vypadala jako by se tudy plazil ohromný had. Ocasy zahladily stopy tlapek a tak se tu táhla jedna dlouhá táhlá šmouha. Zima se tu plazila stejně zákeřně jako já. Ušklíbla jsem se a pomalu se brodila dál. Tenhle les na tom nebyl o moc lépe než Narvinijský, ale aspoň jsem se nemusela snažit být rychlá. Nikam jsem nepospíchala.
Kráčela jsem rozhodně dál, když jsem málem zakopla o vlče, které se oklepávalo ze sněhu. Bylo dobré tři metry od mé maličkosti, když jsem ho postřehla. CO tu kurňa dělá vlče? Rozhlédla jsem se kolem a doufala, že uvidím nějakého rodiče nebo doprovod. Na jeden den jsem udělala už dost dobrých skutků aspoň na svoje poměry, ale nikde nikdo nebyl. Povzdechla jsem si. Stála jsem před otázkou jestli vlče nechat být nebo se o něj postarat. Měla jsem chvilku na promyšlení, pokud si mne nevšimne nejspíše se vypařím.

Zima byla opravdu otravná. Staroušek se na mne podíval a pak se podivně usmál. "Dobře, beru," řekl a shrábnul všechno, co jsem mu nabízela. Bylo mi to celkem jedno, neměla jsem v plánu nikdz navštívit ani jednoho z místních bohů a tak jsem tyhle věci stejně nepotřebovala. Jen jsem kývla hlavou a pak se začala zvedat. Pokud jsem se chtěla v klidu dostat domů, měla bych sebou hodit. "Asi vyrazím na cestu," pronesla jsem tedy na rozloučenou a pak ponechala starého tuláka s ohněm jeho osudu. Možná mne trochu hřálo to, že jsem tomuhle starému vlkovi pomohla se aspoň na chvilku zahřát, když nic jiného. Nebo jsem prostě byla ráda, že jsem se zase v něčem trošku zlepšila.
Pomalu jsem se brodila sněhem směrem k lesu. Nepřipadalo v úvahu, že bych šla po otevřených planinách. Ne. Rozdhodně jsem tedy volila cestu směrem k lesům. Kolem řeky by to nemuselo být tak strašné. Rozešla jsem se tím směrem a doufala, že tam bude trochu přívětivěji, než tady.

//Východní hvozd

//Teleport z Asgaaru

A najednou whup a byla jsem v naprosté.... zalesněné oblasti. Dopadla jsem naštěstí do měkounkého sněhu, kterého tu bylo požehnaně. "Sakra!" zanadávala jsem si, protože jsem se sice chtěla projít, ale rozhodně jsem neplánovala, že se nechám vykopnout z lesa někam, kde to ani nepoznám. Nadešel tedy čas rychlých rozhodnutí. Potřebovala jsem zjistit, kde jsem a jak se odtud dostat a pokud možno, jak se odtud dostat rychle. Zima byla velká a i já ve svém zimním kožichu jsem ji pociťovala. Teď mi bylo možná tak vteřinku líto těch, kdo se narodily na jihu a tak neměli dobrou základnu na zimu ve svém kožichu. Tenhle problém já neměla... Já zase umírala v létě, tak ať oni chcípají v zimě no ne? Férovost!
Šla jsem prostě neohroženě dál a dál a doufala, že dolezu k nějakému bodu, který mi řekne, kde jsem. Jenže pod sněhem se to blbě řešilo. Všechno tu vypadalo stejně a naprosto odporně bíle. Jen jsem se zatřásla, protože na tomhle bílém podkladu jsem já a moje tři ocasy musely být ta nejjednodušší kořist pro lov. Naštěstí snad nikdo nebyl tak hloupý, aby mne lovil. Koukala jsem se kolem a pak najednou.... Uviděla jsem před sebou nějakého pobudu, který se rozhodl ve své tulácké jednoduchosti nalézt úkryt zrovna tady v tom lese. Chudák vypadal jako by už mu bylo několik let po záruční době a trochu se i klepal. Zželelo se mi ho? Že bych našla srdce sama v sobě? Nebo to byla jenom vypočítavost? Došla jsem k němu.
"Ach zdravím tě," pronesl bodrý stařeček s úsměvem, ve kterém jsem pozorovala, že mu chybí několik zubů. Usměv jsem mu oplatila. "Dobrý večer," odvětila jsem. "Nevíte náhodou kde to jsme?" šla jsem rovnou k věci.
"Hmm tohle je les... NO výborně on má snad i demenci..."Narvinijský les, pokud se nepletu." Oddechla jsem si. Pokud jsem byla v NArvinijském lesíku, nebyla jsem tak daleko od domova. Usmála jsem se ještě jednou na starouška, který tu tak posedával. Ne, že bych se smála na něj, ale prostě jsem byla spokojená se zjištěním, že mě magie v tomhle počasí nepřenesla někam na druhý konec kraje, odkud bych se asi nedostala zpátky tak snadno. Takhle stačilo najít nějakou schůdnou cestu zpátky do Asgaaru, ale představa, že se tam táhnu teď v noci nebyla vůbec lákavá.
Po očku jsem si prohlížela starouška, který tu tak seděl a vypadal, že i slabší vítr by ho dokázal odfouknout. "Co tu vlastně děláte?" zeptala jsem se celkem zaujatě. Byla mi zima a tak jsem se rozhlédla kolem. Byla tu spousta větviček, které spadly ze stromů pod tíhou sněhu. Začala jsem se ve sněhu hrabat a vytahovat větve kolem na jednu hromádku, zatím co starý tulák mluvil. "Jsem Stařešina a chodím po krajích, kam mne tlapky zavedou. A zrovna teď mne tlapky zavedly sem," zahihňal se staroušek, jako by to bylo děsně vtipné být naprosto sám v takovémhle chladném lese, kde hrozilo umrznutí jenom tím, že tu vlk byl. Pokračovala jsem ovšem v práci a nepřerušovala ho. "Byl jsem dřív obyčejný vlk... tedy aspoň myslím, že jsem byl, ale naučil jsem se spoustu zajímavých kouzel a triků, kdybys chtěla, mohl bych ti některé z nich ukázat a naučit tě je," dodal a to mne přinutilo se zastavit v činosti. Nabízel mi tenhle stařičký vlk nějakou magickou pomoc zadarmo nebo to bude jako se Smrtí. Sedla jsem si před hromádku větviček. Z mého kožichu začala prskat elektřina a jedna jiskřička, pak druhá, třetí. Nevím kolikátá dopadla na větve a pomalu je zapálila. Praskání ohně se neslo kolem a já si užívala plíživého tepla, které se od ohně táhlo. "Tohle je lepší ne?" pronesla jsem a pohled upřela na oheň. "Oh perfektní, děkuji ti moc..." houknul stařík a tlapkou naznačil, že by mne rád oslovil, ale neví jak se jmenuji. "Jsem Rowena a s magickými bohy, polobohy nebo podvodníky jsem skončila." Byla to pravda. Smrt mne podvedla, přelstila, ovládla, manipulovala se mnou a já si toho ani nevšimla. Zničila mne. Vzala mi přátele, vzala mi vlčata, vzala mi rodinu. Vzala mi všechno a tvridla, že za to nemohla, že to byla moje vlastní poblouzněná mysl, kdo si vykládal přírodní jevy jako její zjevení. Ale ona to nikdy nevyvrátila. Během mých návštěv u ní, ani jednou neřekla, že to co jí vykládám není pravda. Až při poslední návštěvě.
Život její bratr mne před Smrtí varoval, ale nikdy neřekl nic, co by mne přesvědčilo. Má přece magickou moc, tak proč neudělal něco magického a neukázal mi, že mi Smrt lže? Proč se mne snažil jenom přemluvit a neudělal nic většího, aby mi zabránil v mnoha krutostech, kterých jsem se dopustila? Nebyl o nic lepší než Smrt samotná. Sourozenci, kteří rozhodně nejsou tak rozdílní, jak se nás snaží přesvědčit. Vlk na mne koukal, jako by čekal, jestli k tomu něco dodám, ale když jsem nic neřekla, chopil se slova.
"To zní zajímavě... Co se ti muselo stát, že máš takovýhle pohled? To by mne zajímalo... Já osobně nejsem ani bůh, ani polobůh ani kejklíř nebo podvodník. Na cestách jsem se naučil mnohé a tohle učení předávám jiným, pokud mi trochu přispějí na mojí cestě dál," řekl a já se odfrkla. Takže ani tahle pomoc nebyla zadarmo. "Zajímavé, ale i tak mě to úplně neláká," odvětila jsem.
Oheň praskal a starouškova otázka tu stála v naprostém tichu chladné zimní noci. Nevěděla jsem, jestli na ní chci opdovídat, ale jako by moje oči fixované na oheň a poskakující plameny zapomněli, kde vlastně jsem. Jako by se můj mozek rozhodl, že prostě teď s tímhle naprosto cizím vlkem je ta dobrá situace na to mu sdělit všechny své životní problémy. "Dřív... Dřív jsem věřila, že si mne jedna z místních bohyň vyvolila a že jsem její stoupenec, ale podvedla mne. Nebylo to tak, jak jsem si myslela. Dělala jsem věci... hrozné a kruté věci," pronášela jsem to s klidem, jako bych neměla vůbec žádnou emoci. "Věřila jsem tomu, ale zneužila mne, protože viděla, že jsem slabá. Pořád se na někoho musím vázat, musím být vedena a nedokážu bez někoho ke komu vzhlížet žít. Dřív to byla moje matka, pak sestra, nakonec Norox a pak Smrt. Ale nikdo z nich mne nikdy skutečně nemiloval, ani mne nechtěl ve své blízkosti. Chtěli mne jenom využít ke své vlastní věci a já to nepoznala, nechala jsem se zblbnout a kvůli tomu jsem ubližovala a ničila všechno, co se mi dostalo pod tlapky."
"Jsi smutná z toho, co jsi dělala nebo jsi smutná, protože to ublížilo tobě?" Tuhle otázku nikdo nikdy nepoložil. Můj pohled vystřelil ke starci. Tiše jsem zavrčela. Měl pravdu. Byla jsem smutná, protože mě někdo podrzil a manipuloval. Nebylo mi líto vlčat ani ztracených přátel. Ne doopravdy.
Stařík se na mne díval z druhé strany ohně a jako bych ho na chvilku viděla mnohem mladšího, než ve skutečnosti byl. "Myslím, že můj čas tu vypršel, radši půjdu domů," řekla jsem a zvedla se. Sníh kolem mne se zavířil, ale naštěstí nezničil oheň. "Udržuj ho pomocí větviček ať tu neumrzneš," sdělila jsem ještě starému vlkovi, ale on mne mávnutím tlapky zastavil. Zůstala jsem tedy stát a čekala, co z toho dědečka vypadne. "Něco málo bych ti přeci jenom chtěl dát, ale ne zadarmo. Tvoje společnost byla milá a nechalas mi tu oheň, ukaž co máš po kapsách a něco třeba vymyslíme."
Vyložila jsem před něj to, co jsem vlastnila. Nebylo toho málo. "Není toho ale dost co?" pronesla jsem, když jsem uviděla jeho pohled. "Ale mohla bych ti za to nabídnout třeba perličky? Jsou krásné a hezké?" navrhla jsem Stařešinovi, ale nemohla jsem tušit, jestli na to přistoupí nebo nepřistoupí.

//úkryt

OPustila jsem úkryt v trochu nabroušené náladě. Ne, že bych se snad chtěla utápět v sebelítosti, ale to jsem vážně nebyla oblíbená ani u jednoho ze svých vlčat? Byl to snad trest za to, že jsem se na ty první vykašlala? Ale já se na ně nevykašlala. Může za to Smrt a to její hrozné ničení mého života. Tiše jsem si zavrčela. Spíše sama pro sebe než pro někoho jiného. Popravdě podle toho jak to v lese vypadalo, tu stejně nikdo normální nebyl. Byla zima, teplota klesla až na mínus kdo ví kolik a já věřia tomu, že všem místním vlkům zalezly kulky zpátky do těla, aby jim ta jejich chlouba neupadla. Byla jsem nabroušená a z toho důvodu i více vulgární než normálně.
Kráčela jsem k hranicím v naději, že cestou prostě vychladnu. Mohla bych obejít hranice... Když jsem se sněhem probrodila až k hranicím, došlo mi, že jsou cítit nově a po strýci. Plácla jsem tlapkou naštvaně do sněhu. Nevadilo mi, že to udělal, ale teď jsem neměla kam jít, abych mohla v klidu a tichosti chladnout. Ne. Musela jsem jít prostě dál a tak jsem na truc vykročila z našeho milovaného lesa vstříct nebezpečí na cestách.
Jako by mne nějaká magická síla vyslyšela a moje rozhovodání, kam se vydám vyřešila za mne. S mlaskavým zvukem jsme zmizela.

//teleport narvinijský les