Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moje vlastní tlapa mírně bolela, když jsem se snažila připravit stůl. Obřad měl své náležitosti a jednou z nich byl čistý obětní stůl. Alastor svádět nějaký vnitřní boj, ale do toho mi nebylo nic. Nemohla jsem rozhodovat za něj. Ne teď. Tohle si musel rozmyslet sám. Trpělivě jsem tedy čekala, jak se rozhodne.
A rozhodl se správně.
Kývla jsem hlavou. "Dobře, pokud jsi si jistý. Jednou Id tebe kmotra bude něco žádat. Ne teď s možná nikdy, ale pokud požádá splníš to, co bude chtít. Jako my všichni. Na oplátku ti ovšem nabídne neskutečné bohatství... nebo spíš možnosti, " vysvětlovala jsem bratrovi a přemýšlela o tom, co bychom mohli obětovat. Alastor nakonec promluvil jako můj skutečný bratr. Nabídl vlastní krev, což bylo skvělé. Usmála jsem se na něj. "Dobře, jsi připravený? "

Tlapkou jsem odhodila tchoře na zem, protože nečekal takovýhle útok. Pak jsem se pustila do upravování stolu, aby byly všechny věci tam, kde mají mít. Prskání podvratného tvora mi bylo naprosto ukradené. "Na tvém místě bych toho nechala, nebo ti zazpívám písničku na kterou nezapomeneš," pronesla jsem potichu a spíše pro sebe, protože tchoř se začal na Alastorův pokyn zvedat a mizet pryč. Byla jsem ráda, že odešel. Neměla jsem ráda čumily, i když šlo o magického tvora, který by stál za poznání blíže. Možná by mě bratr nechal ho rozpitvat, abychom přišli na to proč mluví a tak. Doklidila jsem stůl do původní podoby.
"Je potřeba krev," odvětila jsem klidně. "Je jedno jestli vlčí nebo nějakého zvířete," dodala jsem na ujasněnou. Vlčí byla samozřejmě silnější, ale co se dalo dělat když nebyla po tlapce. "A hlavně to musíš myslet vážně. Nemůžeš jen tak mezi nás a pak to odvolat. Karoe na to třeba neměla, proto utekla. Když se jednou zavážeš sloužit Smrti, tak se stáváš součástí něčeho většího. A ty musíš být připraven obětovat cokoli, aby si splnil co Smrt přikáže... Navíc taky musíš být loajální k ostatním. Zatím je to jen Pippa a její sourozenci, ale časem se určitě rozrosteme," vysvětlovala jsem mu.

Sledovat bratra jak se rozkládá, to bylo roztmiloučké. Bavilo mě to jenom chvilku, jenomže jsem nemohla být zlá dlouho. Byl to bratr a já ho měla ráda. Najednou se tu objevil ten tchoř, který vypadal, že bráchu moc nemusí a začal mi ničit oltář. "Božínku, no ty seš roztomilej," pronesla jsem hlasem, jako bych se rozplývala nad něčím opravdu nádherným. "Samou láskou bych tě snědla," dodala jsem ovšem v zápětí a můj hlas zněl tak chladně, že by mohl srazit i horkou letní teplotu na nulu. Vůbec se mi tahle sketa nelíbila. Kdyby nevyskočila na obětní stůl, možná bych si s tchořem jménem Hlas hezky pokecala, ale tenhle výstup to pěkně kazil. "Jestli je to tvůj mazlík nebo kámoš, tak mu doporučuju slézt z mého obětního stolu než začneme, jinak by mohl příjít k úhoně," řekla jsem racionálně.
Pohlédla jsem z tchoře zpátky na bratra, který vypadal, že by se ani nedivil, kdybych ho použila jako oběť. Toho tchoře. Ne bratra. "Obětina by se hodila, nějaká," pronesla jsem suše. Byla to pravda. Už se mi nechtělo obětovat vlastní krev. Tlapka mne pořád bolela z posledního zasvěcení. Nebyla jiná oběť posloužila moje vlastní krev. Jenže i když se zranění zahojilo, bolelo to pořád. Pohlédla jsem na tchoře a hrábla po něm tlapkou.

"No já nevím, místo toho aby ses po tom odloučení od partnera vrátil domů, což je nejpravděpodobnější místo kde bude, ses vydal na potulku," pronesla jsem trochu tajemně, jako bych zkoušela, co si můžu dovolit a co ne. "Ale to je jedno... asi," dodala jsem hned, abych případně předešla hádkám nebo tak něčemu. Alastor byl ovšem vždycky spíše ten pro rodinu založený, nebo se mi to tak alespoň zdálo. Celkem mi to dřív vadilo, ale teď mi to přišlo jako dobré vodítko k tomu, jestli spokojený nebo ne. Jestli v tom má fakt prsyt ten jeho partner... Usmála jsem se a mírně pokývla hlavou. Přesunula jsem se konverzačně k dalšímu tématu.
"Něco na ten způsob," odvětila jsem, když to tu označil za uctívárnu. Neměla jsem pro to jiný název, takže jsem ho u toho nechala. Na názvech a jménech přece nezáleží a nikdy nezáleželo. "Ještě nevím, to se uvidí podle toho, co ke mně promluví," pronesla jsem. Hned jsem se do rituýlu pouštět nechtěla. "Mohl by ses přidat, ale to bys to musel myslet vážně a to si nejsem úplně jistá," řekla jsem. Opravdu jsem si nebyla jistá. Netušila jsem, jestli by na to byl vhodný. Karoe na to taky neměla a já nehodlala podobný úprk riskovat u vlastního bratra.

Bratr se zdál takový zvláštní. Jako by vyrostl ale zároveň nevěděl co s tím. Já taky nevěděla co se sebou, ale aspoň jsem si uměla najít svoje místo ve světě. On si místo našel taky ale nepřišel mi moc spokojený. Nebo jsem jenom cítila něco co tam nebylo? "A seš spokojenej? " zeptala jsem se. V hlase jsem měla starost. Alastora jsem měla ráda. Chyběl mi. Chtěla jsem aby byl šťastný. Doufám že ten jeho mu neublížil jinak dostane nádhernou ukázku naštvané vlčice, pomyslela jsem si a usmála se na bratra, jakože žádná odpověď nebude mít následky.
Zeptal se mne na místo. "Tohle je místo, které hsem zasvětila naši kmotře. Dávám jí tu obetiny a taky beru nové členy, pokud mezi nás chtějí patřit. Možná tu provedu rituál, když je kmotra pryč mohlo by jí to pomoci ať dělá cokoli," řekla jsem a pohledem přejela okolí i bratra. Byla jsem na tohle místo hrdá i na to co jsem pro kmotr stvořila.

Kývla jsem na jeho otázku hlavou. "Tvrdila, že to není její smečka, ale našla jsem jí tam a předpokládám, že jako mrně by se žádný smečce nezatoulala takhle daleko. Pokud teda její máma není takovej lajdák jako ta naše," pronesla jsem posměšně na adresu vlastní matky a ani mě to trochu nezastavovalo, že bych se třeba měla k vlastní matce chovat s nějakou úctou nebo tak něčím. Přeci jen mě porodila. Ale to bylo konec konců všechno. Porodila, odkojila a odkopla. Tak jsem to brala. Kdybych nenarazila na Noroxe mohla bych chcípnout jako malý mrně. Chyběl mi.
Mluvil o tom, že tátu něco rozdupalo. Zvedla jsem se a začala očišťovat rituální stůl. Byl to velký kámen pomalovaný mou krví, na kterém bylo několik kostí, pírek a kamenů. Byly přesně rozmístěné jako figurky na šachovnici. Chtělo by to něco obětovat... Nebo někoho... Pohlédla jsem na bratra během čištění. "Nebudu říkat, že mě to mrzí... Protože nemrzí," řekla jsem na zprávu o smrti otce stručně. Možná před chvilkou tam byl závan lítosti, ale ten odnesl vítr pryč.
Bratr začal vyprávět o svém skvělém životě. Nezáviděla jsem mu ho. Přála jsem mu ho. Měl evidentně partnera, což mi nevadilo. Ať už byl jeden na pány nebo na dámy. Já byla tak nějak na všechno asi... nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Jediné, co jsem nechápala bylo to Makadi, což bylo matoucí, ale jinak mi nic matoucí nepřišlo. Taky měl evidentně nějaké mrně, které si adoptoval, což bylo hezké. Sice mi na to přišel mladý, ale což. "To ti přeju," řekla jsem s úsměvem a myslela to velice upřímně.
Pak mluvil o Smrti, že nebyla doma. To mne v mé práci zastavilo. Pohlédla jsem na něj zmateně. Navíc prý vybuchla sopka na severu. Zvláštní. Náhoda? Nemyslím si. Jen jsem mírně pokývla hlavou, protože mi to přišlo jako hloupost, aby tyhle dvě věci byly náhodou. Určitě spolu nějak souvisely. Bylo načase udělat opravdový rituál a obřad. "Pippa je tady. Zakládá smečku, pokud jsem to dobře pochopila, ale já na smečkové věci nejsem. Jsem nejraději tady... A do té jižní smečky jsem nikdy nepatřila. Pomohli mi, přenocovala jsem, ale to je celé. Nejsem pro smečku stvořená," řekla jsem klidně a s úsměvem. Byla to pravda. Moje poslání bylo zde.

Alastor vypadal, jako by ho někdo šikanoval posledních pár let. Jen jsem mírně přivřela očka, protože pokud bráchu někdo midlil, tak na to neměl právo. Na to jsem měla právo maximálně tak já a Sirius. "Nic se neděje," pronesla jsem a máchla tlapkou, protože Karoe nebyla úplně společnost, kterou bych nějak extrémně postrádala. "Byla to jenom taková ukňučená dorostenka ze smečky na severu, nikdo významný," dodala jsem, abych ho uklidnila, že mne to opravdu netrápí. Navíc jsem byla přesvědčená, že dříve nebo později se ke mně Karoe nějakou cestičkou vrátí. Měla potenciál, ale očividně nebyla na nic připravená.
Bratr mluvil dál. Při slově Život jsem se zakřenila. "Trochu mi počmáral kožich, ale to je asi tak všechno," řekla jsem mu a mírně nakrčila čenichu. Jeho vzhled jsem si prohlížela nezaujatě. "Tobě to taky sluší," vyřkla jsem nakonec. Byl to mírný kompliment, ale já v komplimentech nebyla nikdy extra dobrá. Alastor vypadal, že se každou chvilku rozpláče, což by mi tak chybělo. A pak to řekl. Vypadlo to z něj, jako by se bál, že se může o ta slova pořezat na jazyku. Otec zemřel, zajímavé. Dobrá nebo špatná zpráva? Hmm... Nevyvolalo to ve mně ani pocit výhry ani nějakého smutku. Nevyvolalo to ve mně nic. Jako bych sama nevěděla, co chci. Chtěla jsem se radovat, ale nešlo to. Chtělo se mi i trochu brečet, ale to nešlo taky. "No, co si budeme, věk na to už měl," řekla jsem po chvilkové pauze, jako by se nic nedělo.
Bylo vidět, že Alastorovi chybělo potkat někoho z rodiny. "Jsem ráda, že tě sem tahle podivná náhoda přivedla," pronesla jsem a usmála se na něj, abych ho trochu rozveselila. Nerada jsem viděla, že je smutný a trápí se. "A jak se ti vůbec vede? Kde žiješ, co děláš a tááák," protáhla jsem.

S trhnutím jsem otočila hlavu ke vchodu, do kterého strkal zrovna hlavu můj ne úplně inteligentní bratr. Ta chvilka stačila k tomu, aby Karoe vzala do zaječích. "Pche," odfrkla jsem si. Vlče pravděpodobně magie ovládat neumělo. Podle všeho to nezvládala, ani když byla v ohrožení. Je slabá. Takové Smrt ve svých řadách nepotřebuje. "Jen si utíkej, Karoe," vyštěkla jsem se smíchem v hlase za vlčicí, která se prodírala pryč skrz kmen stromu, aby se dostala mimo Žertvu. Věděla jsem že poběží domů. Schovat se do své smečky a bude doufat, že mne nikdy neuvidí. Jenomže tahle naše cesta nebyla pro každého, bylo dobře, že to poznala dříve než později.
Pohlédla jsem na bratra, který se konečně vecpal celý do mého skromného obětního prostoru. "Zdravím tě Alastore," pronesla jsem klidně a pak popoběhla k bratrovi, abych ho mohla obejmout. "Vážil jsi asi celkem dlouhou cestu, aby ses sem dostal, ale o tobě jsem nikdy nepochybovala, že jsi dostatečně inteligentní, abys mě našel, když bude potřeba," dodala jsem a odtáhla se od bratra, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. Bylo to zajímavé setkání. Sedla jsem si na zem a ocas si otočila jako kočka kolem předních tlapek.

"Ale Smrt se nechce pomstít nikomu, Smrt je prostě jenom taková. Nebaví ji pořád sledovat, jak někteří blbci berou její jméno nadarmo a jak se některé vlčice ohánějí tím svým štěstím přímo před jejím čumákem, jaká je na tom zábava? Žádná," zabručela jsem trochu zlostně. Karoe to nechápala a já nevěděla, proč to nechápe. Někdy být zlý nemuselo mít důvod, prostě to jeden dělal jen tak, pro zábavu. Mě to třeba bavilo a to hodně. "Někdy je prostě zábavnější ostatním škodit, než se jim snažit vetřít do přízně, nemyslíš?" zeptala jsem se. Byla to spíš řečnická otázka, nechtěla jsem znát odpověď.
Karoe mi pak zdělila magie rodičů. Naprosto zbytečné magie. Myšlenky celkem ušly, ale vzduch. Pche. "Lovci jsou jenom skupina blbců," neodpustila jsem si škodolibou poznámku. Nevěděla jsem, jestli otcovu funkci považuje za něco čím by se měla vychloubat nebo ji zmínila jen tak, ale po mých slovech jí aspoň muselo být jasné, co si myslím o lovcích já. I když já si tohle myslela o všech funkcích a smečkách. Normálních smečkách. Ne té naší, která se teprve tvořila. "No pokud chceš hned, tak to rozhodně nebude nic jednoduchého, ani příjemného," pronesla jsem škodolibě. "Teď na tebe použiju svou magii, zkus se bránit," řekla jsem. Mým kožichem projel impulz elektřiny a poslala jsem do Karoe elektrickou ránu, která by ji neměla nijak oslabit, ale rozhodně jí musela pekelně bolet.

//zamýšlení 2 - 4

Karoe prostě vypadala jako naprostý nevzdělanec. "Život... nemá žádné stoupence," odvětila jsem jí a v mém hlase byla znát podrážděnost. Skoro jsem ta slova až vyštěkla. Mírně jsem si povzdechla, abych se uklidnila. Snažila jsem se být trpělivá, ale ty její otázky byly... No ne úplně inteligentní. A to vypadala tak nadějně. Nedokázala jsem si představit, že by Život někdy nějaké stoupence měl. Snažila jsem se představit si, jak by to vypadalo, kdyby Život měl nějaké stoupence. Hádala jsem, že by se snažili zařadit do nějaké nové smečky nebo komunity, nebo co to mohlo být. Že by se prostě všichni shlukovali na jednom místě, kde by postupně všichni rozjímali. Měli by rádi všechno živoucí. Každému by na potkání nabízeli pomocnou tlapku nebo když ne tlapku, tak aspoň nějakou tu hezky vykutálenou radu, kterých Život sypal ze svého kožichu tolik, že by se s nimi mohl jeden vlk i zadávit. Úplně jsem to slyšela v uších, jak hází různé druhy mouder. Nejhorší na něm bylo, že si neuvědomoval, jak občas ploše ta jeho moudra zní a věřila jsem tomu, že smečka pod jeho vedním... nebo spíše komuna... by se brzo rozpadla v pouhý plochý přelud. Rozhodně by si tam všichni byli rovni, nikdo by nebyl nad nikým a ani by si nikdo na nikoho nemohl dovolovat. Každý by plnil svůj vlastní "životní" úkol a tím by prospíval všem. Pfuj. Neznělo to tak špatně, ale všechny tyhle skupiny směřovaly dle mého k rychlému konci. V každé skupině musí být někdo, kdo tomu velí, kdo má poslední slovo. Vlci v Životově smečce by se usmívali, zpívali své písně k měsíci, vlnili se v rytmu větru a pěstovali kytičky. Nechutný... A pak jednoho dne, by jim to někdo rozbil, zničil, pošlapl a oni by se rozpadli jako domek z karet. Takové by to bylo být pod vedením Života. "Všichni vlci tady, si myslí že jsou jeho stoupenci. Všichni ho mají rádi, protože podle nich je neztraný, ale on má své oblíbence. Mé matce ublížil, i když měla právo na pomstu, aniž by to někdy vzal v potaz a třeba se jen omluvil. Takový jsou i vlci tady, budou ti namlouvat, že máš žít v klidu a pokoji, netoužit po pomstě nebo odplatě. Prostě jenom žít v míru s ostatními a odpouštět, ale sami ti vrazí kudlu do zad hned jak budou moci," vysvětlovala jsem Karoe před sebou, protože to byla celkem důležitá lekce. I já si jednu chvíli myslela, že mi Život pomáhá, ale on mi jenom obalamutil smysly a pak mi do hlavy rval svoje přesvědčení, které jsem rozhodně nechtěla. Hlupák. On i všichni kdo mu věří.
Karoe projevila trochu odhodlání, že by chtěla svou magii objevit. "Skvělé," prohodila jsem radostně a zavrtěla ocasem, který se spíše líně převalil z jedné strany na druhou. Jeho délka mi totiž neumožňovala s ním vrtět, jen tak ledabile pohazovat. Ale i to byl u mne celkem solidní základ viditelné radosti. "Tvoji roidče měli nějakou magii nebo ne?" zeptala jsem se na úvod. "A taky mě zajímá, chceš ji hledat tím milým a nenebezpečným způsobem, bez bolesti, ale který trvá zastraceně dlouho, nebo ji chceš najít rychle... no ale s mírnou nepříjemnosti?" dodala jsem s úsměvem.

//zamýšlení 4
Naslouchala jsem hlasu Karoe, která se pustila do sdělování všech informací, které ví o magiích. Moc toho nebylo. Ušklíbla jsem se. "Toho víš asi tolik jako kde jakej trouba, ale co bych taky čekala od někoho kdo musel vyrůstat v Mechu," prohodila jsem posměšně. Ta smečka byla plná troubů a pitomečků, takže se nebylo čemu divit. "Magií je opravdu hodně a máš pravdu, že jejich počet se pořád mění," povzdechla jsem si a pustila se do vysvětlování. "Jsou tu magie, které ti jsou dány od narození, jak jsi řekla. Každý se s nějakou narodí, většinou se to asi určuje nějak podle rodičů, ale to mne popravdě nikdy moc nezajímalo. Spíše mě zajímalo, jak získat další. Je hned několik způsobů, jak se v magiích zlepšit. Někdo má prostě talent a je mu dáno, takže je schopný ovládat hned několik magií. Někdo ten talent nemá a dáno mu není, takže ten musí navštívit buď mou milovanou paní a kmotru Smrt a nebo jejího blbého bratra Života," pronesla jsem a odpor byl v mém hlase přímo čichatelný. Abych tomu navíc nasadila korunku mírně jsem si při pronesení slova Života odplivla.
"Magie od mojí paní jsou opravdu něčím nádherným, jsou mocné. Můžeš ovládat elektřinu, což je třeba moje vrozená magie, která je opravdovou vzácností mezi vlky. Nestává se často, aby se někdo narodil s magií elektřiny jako tou první. Pak taky existují další zajímavé magie jako neviditelnost, nebo magie halucinací a příkaz. Och ano příkaz je prý mocný, ale je složité ho ovládat," vzpomínala jsem na různé názvy magií, které jsem za svůj život posbírala. "No, pak jsou tu specifické magie, ty se občas projeví jen u jednoho maximálně dvou vlků s těmi taky pomáhá moje paní, když ji hezky poprosíš, tak ti třeba taky nějakou dá," prohodila jsem s úsměvem a zašvihala radostně ocasem. "No a pak jsou tu magie od Života. Ty jsou tak... no naprosto k ničemu ve většině případů. Co jsem tak pochopila, tak jsou to magie, které se běžně vyskytují mezi vlky od narození. Třeba voda, oheň, vítr... zem," na posledním slově jsem zanechala podivný důraz, jako bych to slovo nesnášela. "Prostě jsou to naprosté magie o ničem a kdyby neexistovaly, tak by se vůbec nic nestalo. Ze všeho nejhloupější mi přijde zem. Pěstovat kytičky a podobný nesmysly. Většina vlků, co ji má je navíc taková děsně vyměklá. No hrůza," postěžovala jsem si a pohledem přejížděla po okolí, jako bych úplně zapomněla, že mluvím s Karoe. "Prostě doufej, že získáš nějakou užitečnou magii a ne nějakou zbytečnost od Života. I když to bys musela mít fakt hodně velké štěstí nu," pronesla jsem bručivě.
Pak jsem na ni spadla pohledem, když mi prozradila kolik jí je. "No výborně, to už bys měla být schopná svou magii ovládat. Většinou to vlkům trvá rok a kousek, já byla talent, takže jsem poprvé magii využila když mi bylo něco málo přes půl roku, ale v takovou věc u sebe ani nedoufej." Sjela jsem ji pohledem. "Tak co, chceš svou magii zkusit objevit?" zeptala jsem se škádlivě.

//Vrbový lesík

Protáhla jsem se plazením skrze kmen až do místa, které patřilo jenom mne. Po posledním přijímání nového člena byl obětní kamený stůl poměrně čistý. Déšť nejspíše stáhl pozůstatky po mrtvých, ale některé věci zůstaly nedotkuté. Různé barevné kameny, které jsem rozmístila do různcýh částí stolu, byly na svých místech. Stejně jako krvavé klikyháky, které se táhly po obvodu kamene a kam se nejspíše voda nedostala. Vrchní deska byla ovšem naprosto čistá. Hodilo by se tam pořádně vyrýt symboly všech magií od Smrti, abych to nemusela pokaždé dokreslovat. Přemýšlela jsem, jak to udělat. Drápem se mi nechtělo a nikoho s magií, která by uměla vyrýt něco do povrchu jsem neznala.
Byla jsem mírně pobavena jejím šeptání o tom, že bude mocná. Byla fakt roztomiloučká, jak se snažila být silnou a nezávaznou, ale přitom jí strašně záleželo na ostatních. Do kultu ji vezmu až zestárne a až prokáže, že si to zaslouží a že to chce. Dřív ne. Sama sebe jsem utvrdila ve svém rozhodnutí. "To je vše, co o nich víš?" povzdechla jsem si a obešla obří kámen, který nám sloužil k obětování. "Kolik jich je? Kdo je dává? Nic takového ti ve tvé smečce neříkali?" ptala jsem se dál. Nebyly to zákeřné otázky, jen jsem chtěla vědět, co musím všechno vysvětlovat. Nerada jsem plýtvala časem. Karoe ovšem vypadala, že za trochu toho času stojí.
"Jak jsi vlastně stará kopretino?" zeptala jsem se jí a zastavila se tak, že mezi námi byl kámen. Mírně jsem mlaskla a přejela ji pohledem. Už rozhodně nebyla malé děcko, ale vsadila bych se že vlčicí ještě taky pořádně nebyla. Na to jak je malá, má celkem otevřenou mysl.

//Zlatavý les

Vkročila jsem do lesa plného vrb, který se měl stát novým domovem našeho malinkatého kultíku. Spíše to byl domov rodiny Pippy, já tu byla možná tak trpěna, ale na druhou stranu jejich familie byla součást kultu a tudíž i součást mě. Jejich poslání a to mé zatím šli tlapku v tlapce, takže nebylo potřeba vyhledávat nějaké rozpory. Mírně jsem se otřela o jednu z větví, okolo kterých jsme procházely. "Tak třeba to, že bys ráda dosáhla něčeho většího, to není přízemost. To je poslání a velkolepost vlastního ducha," odvětila jsem jí. "Přízemní vlci dělají věci... bezpečně, při zemi. Přidají se do smečky jen proto, že je to bezpečnější a přijatelnější. Pak se páří jenom z toho důvodu, aby si založili rodinu. Ne pro požitek nebo sílu, kterou to dává jednomu nad druhým... ach..." Mírně jsem se zasnila. Vzpomínka na některé tělesnosti, které jsem již dlouho neprovozovala mě mírně řečeno sužovala. "Taky se nesnaží o nic velkolepého. Jejich život plyne jenom tak, že se narodí, vyberou si smčku, založí rodinu a umřou, žádné velké cíle, žádné velké sny. Pokud už nějaké mají, tak je nenaplní z obav nebo nedostatku času. To je přízemnost. Nezvolit si nějaký cíl, žít jen tak," prohodila jsem a otřela se o další větve, které vedly po hranicích našeho území. Bylo potřeba to tu označkovat, protože podle pachů se zde nacházelo hned několik nezvaných hostů. Snažila jsem se svou práci provozovat s klidem, ale rozhovor s Karoe mne mírně brnkal na ty nejklidnější strunky v mojí mysli. Ach kde jenom je konec Noroxe nebo někoho jiného, kdo by si rád užil nějakou tu zábavu.... Možná bych se měla vydat na lov nějakého takového. Mlsně jsem se olízla.
Karoe pokračovala. Mluvila o tom, jak moc by chtěla být mocná. "Hihihi," zasmála jsem se zvonivým smíchem. "Moc si ovšem v tomhle světě musíš zasloužit. Nespadne do klína jen tak někomu," prohodila jsem. "Chtěla bys umět ovládat magie? Ale co o nich vůbec víš?" zeptala jsem se jí na oplátku já. Chtěla jsem vědět, jak moc je tohle vlče zběhlé v místním světě. Jak moc toho ví a čemu všemu rozumí, nebo lépe řečeno nerozumí. Táhla jsem ji sebou kolem hranic, aniž bych jí řekla, proč to dělám. Ale mohlo mi to být jedno, jí to taky mohlo být jedno. Všechno bylo ve finále jedno, když se na to jeden díval z větší perspektivy. Obešla jsem poslední stormy, které byly mírně nakloněny. Otřela jsem se mezi jejich větvemi a můj pach byl tak silně cítit všude kolem, že z toho mohlo jednomu hrábnout. Já tušila, že s mým pachem není něco v pořádku, ale co, to jsem nevěděla ani já. "Vezmu tě na klidnější místo," řekla jsem Karoe a vydala se směrem k Žertvě. Chtěla jsem pro nás klid, abych jí mohla zasvětit do tajů magie. Protáhla jsem se dutým stromem a zmizela uvnitř vrbového kruhu.

//Žertva

//Středozemní pláň přes louku máků

Karoe byla prostě jenom zvědavá. "Je nikým jako většina těch přízemních vlků tady," odvětila jsem jí s klidem a možná i trochu výsměšným tónem. "Řekla bych, že ale tvoje poslání bude mnohem větší než to jejich, že?" dodala jsem. "Taková malá zvědavá vlčice, by rozhodně neměla plýtvat svým potenciálem na něčem přízemním jako je smečka nebo rodina. Pche." Proplétala jsem se lesem, který prý v dávných dobách někomu patřil, ale teď byl prázdný. Takhle končí přízemní sny, přízemních vlků. Jako opuštěná místa, která jenom občas někdo proběhne aniž by o nich více přemýšle.
Už jsem viděla vrby, které se před námi objevovaly. Doufala jsem jenom, že Alfredo nebude stejně nerudný jako posledně. A taky, že bude doma Pippa. Měla bych se seznámit i s tou jeho vochechulí, pokud teda bude ve smečce. Abych pak nemusela poslouchat, že mě nezná... Bylo mi jasné, že Alfredo a ta jeho půjdou po vysokých místech ve smečce. Já nemusela. Neměla jsem ambice na nějaké postavení. Moje přesahovaly celou tuhle záležitost. "Kdybys chtěla mohla bych ti ukázat, co ovládá moje paní a mnohem víc. A třeba bys pak chtěla následovat její učení, být silnější a mocnější než kde jaký vocas," prohodila jsem ke Karoe tajemným hlasem a překčoročila prostor mezi lesy.

//Vrbový lesík

//Kierb přes Maharské močály

Kráčela jsem poměrně pomalu. Ne, že bych nespěchala, ale nehodlala jsem pak poslouchat ódu na "mě bolí tlapky" od Karoe, která se sice velice vehementně bránila slovy o nepotřebnosti chův, ale mě bylo jasné, že svůj krátký život vystrčila čenich z rodné hroudy jenom jednou a pak zkejsla navěky v mechu, takže by jí dlouhý běh mohl překážet. Zvolila jsem proto pochod místo běhu. I tak to pro malé tlapky mohlo být náročnější. Už zase není tak malá. Já v jejím věku taky pobíhala všude možně.
Bylo celkem příjemné počasí na cestování. Sice byla vysoká teplota, ale pofukoval vítr, který teplo rozháněl od mého kožichu. Většinu cesty jsem volila pod stromy, až na pláň, kterou jsme přecházely nyní. "Sigy..." převalila jsem to jméno na jazyku, jako bych si musela vzpomínat kdo to je. Ale nemusela. To jméno jsem znala a ten pach taky. Nikdy jsem s ním nemluvila, ale znala jsem ho. "Je to můj nevlastní bratr," odvětila jsem. "Copak ti provedl?" vyzvídala jsme na oplátku, abych věděla, proč ji tolik zajímá můj bratr, který vlastně ani nebyl mým bratrem. Měli jsem jen společnou půlku genů a to rozhodně nebyla žádná výhra.

//Zlatavý les přes makové pole