Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Seděla jsem na studeném písku a sledovala vlka, který předemnou umíral. Nebo ožíval? Těžko říct. Jeho stav vypadal divně. Neviděla jsem na něm žádné vnější zranění, jen na krku měl dost nehezky vypadající jizvu. Musela být ovšem už starší, jinak by mu místo jizvy na krku zůstala rozšklebená rána. Někdo ho musel chtít zabít, zajímavé... Vlk se pomalu přesunul do lehu, který působil, no elegantněji. Netušila jsem jak na tom je, ale jeho slova mne trochu nahlodala. Mluvil o smrti, ale těžko říct, jestli mluvil o smrti na moži nebo o mojí kmotře. Naklonila jsem zamyšleně hlavu směrem k vodě. Když ta první nepřišla? Jak to myslí... pokud myslí smrt, pak čeká na mou kmotru a pokud se setkal s mou kmotrou a není mrtvý, musí být nějak důležitý... "Pomůžu ti," řekla jsem s povzdechem. Pokud ho sem posílala moje kmotra nebo pokud na ni čekal, muselo na něm být něco, co jsem nevěděla. Něco pro co stálo za to se obtěžovat s jeho záchranou.
"Přesuneme se," řekla jsem mu potichu. Rozhodně jsem ho nechtěla brát do vrbového lesíka, takže jsem musela pátrat v paměti, kam jinam bychom mohli jít. Pomohla jsem vlkovi vstát a sebejistým krokem jsem postupovala směrem pryč z mokré pláže, která jeho krku nevyhovovala.

//

//Magický palouk přes přímořskou pláň

Kroky se mi hezky nesly po písku. Jen občas se propadla do hlubin, které se rychle zaplnily vodou. Stávalo se to, když jsem se zastavila, abych se pokochala místní scenérií, která byla opravdu úchvatná. Můj pohled se brzy stočil k moři, u kterého bylo jasně poznat, že už zační noc. Večer se hlásil o slovo, ale ne nebi nebyl ani mráček. Byla to příjemná noc, která přímo vyzývala k dobrodružství. Pohlédla jsem na nebe a spatřila první hvězdy a taky podivnou věc, která rozhodně nebyla ničím, co bych někdy viděla. Kometa? Zdálo se mi to jako dobré vysvětlení. Mrskla jsem dlouhým ocasem a přestala nad tím přemýšlet. Koukala jsme na vlny, které narážely na břeh. Na písčitý břeh. A všimla si něčeho zvláštního.
Voda vyplavila od nikud tělo. Ne jen tělo, ale přímo živého vlka. Tedy živého... Podle toho, jak tam ležel a nechával mořské proudy pohrávat si s jeho tělem, jsem usoudila, že nejspíše neví kde je. Měla bych ho zachránit? Neměla? Byla jsem v celkem dobrém rozmaru, takže jsem se rozhodla za vlkem vydat. Vykročila jsem k němu ovšem pomalu, nepospíchala jsem, i když by si to jeho stav žádal. Došla jsem až k němu a sedla si do písku, ocas jsem si otočila kolem předních tlapek. "Čekáš tu na někoho?" zeptala jsem se s úsměvem, jako by nebyl na pokraji smrti.

//Vrbový lesík

Kráčela jsem pryč od lesa, který pro mne byl momentálně domovem. Nemohla jsem přestat myslet na bratra, který se momentálně usadil v lese našeho strýce. No nebyl to tak úplně náš strýc, ale pořád měl k rodině blíže než třeba moji nevlastní sourozenci. Ty jsem popravdě vůbec neznala. I když bych možná ani nechtěla. Z otcovi krve nemohlo vzejít nic o co by měl jeden stát, no ne... Zamrskala jsem svým dlouhým ocasem a doufala, že se mi nic nedostane do chlupů, protože zbavit se toho by byl celkem problém. Dlouhý ocas byl občas na obtíž, ale i tak se to někdy mohlo i hodit. Každý věc má prostě svoje pro a proti.
Mírným krokem jsem zamířila k moři, protože jsem zatoužila po troše těch vln. Slanou vodu jsem píš nechtěla, ale rozhodně jsem se mohla jenom trochu namočit. A nebo se jenom podívat, jak vlnky naráží na břeh.

//Mušličková pláž přes přímořské pláně

Jen jsem kývla hlavou. Sopka mohla být tím, co zaměstnávalo momentálně kmotru na tolik, že opustila vlastní domov. Mohla chtít natropit trochu toho rozruch a chaosu, I když jsem nechápala m čemu by jí to momentálně bylo. Pohlédla jsem do lesa a kráčela dál. Bratr ovšem měl jiné plány. Domů... aspoňjeden z nás má nějaké doma. Nemluvila jsem o tom, jen si to myslela. Bylo to smutné a zároveň uklidňující. "Když musíštak musíš, "podotkla jsem věčně. Já bratrovi nemohla diktovat kde a s kým má zůstávat. Objala jsem ho krkem na rozloučenou. "Snad ano," odvětila jsem. V tomhle světě jeden nevěděl, jestli se s blízkými ještě někdy setká nebo už ne. Aspoň jsme už ale věděli kde se hledat.
Po rozloučení jsem vyrazila na procházku.

//magický palouk

//Žertva

Vydrápala jsem se ven z úkrytu a popravdě jsem byla ráda, že se mi to takhle hezky podařilo celé spunktovat. Naše společenství sílilo a cítila jsem i v lese příjemnou změnu. Něco mi říkalo, že naší skupině se už jenom podaří. Ohlédla jsem se na bratra, který se dral z mého úkrytu za mnou. "Kometa... to zní zajímavě," pronesla jsem to slovo, které jsem do dnešního dne neznala. Obrátila jsem pohled kolem, ale nikoho ze známých jsem neviděla. Nasála jsem do čenichu trochu vůní okolí, ale ani tak jsem nikoho necítila. Asi všichni někam odešli.
Pomalým krokem jsem se procházela po lese. Nevěděla jsem úplně kam jdu nebo proč, ale rozhodla jsem se prostě jít jen tak někam. "Nevím, co by mohla mít v plánu. Podle mě už něco velkého chystá, když nebyla k dohledání ve svém vlastním obydlí," sdělila jsme bratrovi svou domněnku. "Možná s tím souvisí i nějak to podivné počasí, které poslední dobou bylo. Ten déšť byl divný a taky celkem dost foukalo, ale to by taky mohlo být tím, že přišel prostě podzim dříve, těžko říct," mluvila jsem tak nějak o ničem. Neměla jsem úplně téma k hovoru.

"Jednou při rituálu přiletěla černá vrána, sedla si na kámen a odletěla i s obětinou. A přišlo mi, že měla stejná očka jako kmotra Smrt... A pak taky jednou se na nebi objevila podivná věc. Jako hvězda, ale s ocasem a bylo to přesně v momentě, kdy došlo k rituálu. Rozestoupily se mraky a bylo to tam, přímo nad náma," vysvětlovala jsem bratrovi své poznatky o tom, co se během nebo po rituálu mohlo stát. Ale takhle velkou reakci jako na přijetí Alastora jsem ještě nezažila. Bylo to zvláštní, ale asi to muselo něco znamenat. Bratr ovšem očividně touhle zkouškou prošel, protože se mu noha i tělo uvolnili. I když ne tak docela.
"Nemusíš mi ho tu nechávat, ale docela bych se šla projít," pronesla jsem potichu a rozhodla se, že se vydám ze svého útočiště pryč. "Nic dalšího už nebude, jsi momentálně členem naší skupiny, nic jiného se k tomu nepojí... zatím," dodala jsem tajemným hlasem. Měla jsem už docela hlad, ale lovit jsem neuměla. Musela jsem se tedy spolehnout na bratra, že mi něco uloví, nebo bych mohla jít přemlouvat někoho jiného. "Jdeme," zavelela jsem a po břiše se vyplazila do lesa.

//Vrba

Kousala jsem o sto šest, abych překousala tu ohavnost, která táhla mého bratra pryč. Musela jsem zabrat, nemohla jsem ho jen tak nechat být. Musela jsem mu pomoct. Netušila jsem o co jde, ale bylo potřeba se toho zbavit. A to co možná nejdříve. Nakonec to povolilo. Zuby jsem pronikla skrz dužinu a utrhla to, co šlo. Kytka povolila a ochabla. Zvláštní... Pohlédla jsem na bratra, který měl na noze podivně zlatavou novinku. "Tohle normální není. Ale zatím při přijetí každého se stalo něco jiného..." pronesla jsem zamyšleně. Když jsem zasvěcovala Pippu byl tam ten podivný útvar na nebi, Lia zase svou obětinu zapálila pomalu na uhel. Bylo to zvláštní a zajímavé zároveň, jak na přijetí každého reagoval svět jinak. "Určitě to byla jenom zkouška, kterou jsi musel zvládnout. A ty jsi jí prošel bratře," pronesla jsem možná až fanatickým hlasem a s úsměvem Alastora objala krkem. Byla jsme nadšená z toho, že se mi ho podařilo přinést na tu správnou stranu všeho.

Byla jsem spokojená s tím, že se bratr rozhodl připojit k nám. Lepšího následovníka si nemohla ani samotná Smrt přát, protože Alastor byl z mých bratrů ten lepší. Byl hodný, byl milý a dokonce se i kamarádil s jinými vlky. Takže získat nové následovníky pro něj bude naprostá hračka. Navíc do teď jsme se drželi jenom ve vlastním kruhu, ale s Alastorem můžeme učení o Smrti expandovat i do jiných smeček, kde se jich možná chytnou jiní vlci. Vypadalo to, že plán, který vymyslela samotná moje kmotřička, konečně začíná fungovat.
Obřad probíhal dobře, bratr přeříkával všechno, co přeříkávat měl. Dával důrazy kde měl a tlapkou dělal, co měl. Všechno se podobalo normálnímu obřadu zasvěcení, jenomže něco nevyšlo. Náhle se kolem bratrových končetin omotala nějaká podivná křovinatá věc. Nebo spíše kolem jedné jeho končetiny. "Co to," hekla jsem jenom, ale to už to křoví trhlo Alastorem na zem a já nevěděla, co mám dělat. Rozeběhla jsem se kolem obětního stolu k bratrovi a mířila si to rovnou k tomu kusu křoví, abych ho případně překousala.

Bratr odříkával slova. Občas se sice zadrhnul, ale to se dalo očekávat. Tohle byl velký krok k jeho nové budoucnosti a já tak vnímala každičký jeho nerv, který mohl způsobit vnitřní chvění a nervozitu. "Teď proveď oběť, stačí se kousnout do tlapky a nechat krev nakapat na kámen" pronesla jsem potichu instrukce, které měly usnadnit bratrovi jeho počínání. Nechtěla jsme mu radit moc a přeršovat obřad, ale zároveň jsem ho v tom nechtěla ani úplně nechávat samotného.
"Alastore, co hodláš obětovat na oltář naší paní. Co přinášíš, jako věc, kteoru bys tu mohl zanechat ve smyslu své oddanosti," řekla jsem už o poznání hlasitějším a obřadnějším tónem. Byla jsem ráda, že se bratr přidal, ale nějakou ceremoniální vznešenost jsem chtěla obřadu uchovávat. Takže jsem se neusmívala, ale tvářila se celkem neutrálně. Nad mou hlavou řádila bouře, ale mě to bylo jedno. Chtěla jsem přivítat nového člena mezi námi. Konečně splním pořádně své poslání. Naše řady se rozrostou a třeba přemluví i toho svého partnera a vlče...

Za 2 bodíky prosím 10 oblázků.

Byla jsem nadšená, že se bratr chce přidat k nám. Že se stane součástí něčeho, co jsem sama stvořila. Stvořila z ničeho. Položil tlapku na stůl a pronesl odvážné "jsem". Snažila jsem se zachovat si klidnou tvář, ale nešlo to. Unikl mi mírný úsměv, který se prodral na povrch a já jím obdařila Alastora. Byla jsem šťastná. Konečně bude někdo z rodiny uznávat to, co jsem udělala. Vytvořila. Pohlédla jsem bratrovi do očí a přikývla. Pak mi úsměv z čenichu zmizel. Bylo načase začít s rituálem.
Zvedla jsem tlapku a vytasila jeden drápek. Bylo to tu. Konečně. "Drahá Smrti, kmotro a paní," začala jsem pronášet tichým hlasem, který v sobě ovšem měl něco do sebe. "Přivádíme ti nového žadatele, který by rád patřil mezi řady tvých členů. Přichází sám a není ničím ani nikým nucen. Rozhodl se z vlastního přesvědčení, následovat tvoje temné učení," pokračovala jsem. Nad hlavami nám zapadalo slunce a já tušila, že noc tu bude za chvilku. "Alastor, syn Saviora a Lennie, který se momentálně řadí mezi vlky Asgaarské smečky, by byl rád součástí naší skupiny. Požehnej mu kmotro, ukaž nám svou vůli, jestli ho přijímáš nebo ne." Pohlédla jsem na bratra. "Opakuj po mně..." pošeptala jsem. Vítr nad mou halvou burácel. "Já Alastor, se z vlastní vůle rozhoduji stát se následovníkem paní všeho mrtvého, magického a mocného, Smrti. Budu jí oddaným služebníkem a splním oč si žádá. Na oplátku od ní přijímám její magické dary, kterými by se mohla rozhodnout mne obdařit...."

Moje vlastní tlapa mírně bolela, když jsem se snažila připravit stůl. Obřad měl své náležitosti a jednou z nich byl čistý obětní stůl. Alastor svádět nějaký vnitřní boj, ale do toho mi nebylo nic. Nemohla jsem rozhodovat za něj. Ne teď. Tohle si musel rozmyslet sám. Trpělivě jsem tedy čekala, jak se rozhodne.
A rozhodl se správně.
Kývla jsem hlavou. "Dobře, pokud jsi si jistý. Jednou Id tebe kmotra bude něco žádat. Ne teď s možná nikdy, ale pokud požádá splníš to, co bude chtít. Jako my všichni. Na oplátku ti ovšem nabídne neskutečné bohatství... nebo spíš možnosti, " vysvětlovala jsem bratrovi a přemýšlela o tom, co bychom mohli obětovat. Alastor nakonec promluvil jako můj skutečný bratr. Nabídl vlastní krev, což bylo skvělé. Usmála jsem se na něj. "Dobře, jsi připravený? "

Tlapkou jsem odhodila tchoře na zem, protože nečekal takovýhle útok. Pak jsem se pustila do upravování stolu, aby byly všechny věci tam, kde mají mít. Prskání podvratného tvora mi bylo naprosto ukradené. "Na tvém místě bych toho nechala, nebo ti zazpívám písničku na kterou nezapomeneš," pronesla jsem potichu a spíše pro sebe, protože tchoř se začal na Alastorův pokyn zvedat a mizet pryč. Byla jsem ráda, že odešel. Neměla jsem ráda čumily, i když šlo o magického tvora, který by stál za poznání blíže. Možná by mě bratr nechal ho rozpitvat, abychom přišli na to proč mluví a tak. Doklidila jsem stůl do původní podoby.
"Je potřeba krev," odvětila jsem klidně. "Je jedno jestli vlčí nebo nějakého zvířete," dodala jsem na ujasněnou. Vlčí byla samozřejmě silnější, ale co se dalo dělat když nebyla po tlapce. "A hlavně to musíš myslet vážně. Nemůžeš jen tak mezi nás a pak to odvolat. Karoe na to třeba neměla, proto utekla. Když se jednou zavážeš sloužit Smrti, tak se stáváš součástí něčeho většího. A ty musíš být připraven obětovat cokoli, aby si splnil co Smrt přikáže... Navíc taky musíš být loajální k ostatním. Zatím je to jen Pippa a její sourozenci, ale časem se určitě rozrosteme," vysvětlovala jsem mu.

Sledovat bratra jak se rozkládá, to bylo roztmiloučké. Bavilo mě to jenom chvilku, jenomže jsem nemohla být zlá dlouho. Byl to bratr a já ho měla ráda. Najednou se tu objevil ten tchoř, který vypadal, že bráchu moc nemusí a začal mi ničit oltář. "Božínku, no ty seš roztomilej," pronesla jsem hlasem, jako bych se rozplývala nad něčím opravdu nádherným. "Samou láskou bych tě snědla," dodala jsem ovšem v zápětí a můj hlas zněl tak chladně, že by mohl srazit i horkou letní teplotu na nulu. Vůbec se mi tahle sketa nelíbila. Kdyby nevyskočila na obětní stůl, možná bych si s tchořem jménem Hlas hezky pokecala, ale tenhle výstup to pěkně kazil. "Jestli je to tvůj mazlík nebo kámoš, tak mu doporučuju slézt z mého obětního stolu než začneme, jinak by mohl příjít k úhoně," řekla jsem racionálně.
Pohlédla jsem z tchoře zpátky na bratra, který vypadal, že by se ani nedivil, kdybych ho použila jako oběť. Toho tchoře. Ne bratra. "Obětina by se hodila, nějaká," pronesla jsem suše. Byla to pravda. Už se mi nechtělo obětovat vlastní krev. Tlapka mne pořád bolela z posledního zasvěcení. Nebyla jiná oběť posloužila moje vlastní krev. Jenže i když se zranění zahojilo, bolelo to pořád. Pohlédla jsem na tchoře a hrábla po něm tlapkou.

"No já nevím, místo toho aby ses po tom odloučení od partnera vrátil domů, což je nejpravděpodobnější místo kde bude, ses vydal na potulku," pronesla jsem trochu tajemně, jako bych zkoušela, co si můžu dovolit a co ne. "Ale to je jedno... asi," dodala jsem hned, abych případně předešla hádkám nebo tak něčemu. Alastor byl ovšem vždycky spíše ten pro rodinu založený, nebo se mi to tak alespoň zdálo. Celkem mi to dřív vadilo, ale teď mi to přišlo jako dobré vodítko k tomu, jestli spokojený nebo ne. Jestli v tom má fakt prsyt ten jeho partner... Usmála jsem se a mírně pokývla hlavou. Přesunula jsem se konverzačně k dalšímu tématu.
"Něco na ten způsob," odvětila jsem, když to tu označil za uctívárnu. Neměla jsem pro to jiný název, takže jsem ho u toho nechala. Na názvech a jménech přece nezáleží a nikdy nezáleželo. "Ještě nevím, to se uvidí podle toho, co ke mně promluví," pronesla jsem. Hned jsem se do rituýlu pouštět nechtěla. "Mohl by ses přidat, ale to bys to musel myslet vážně a to si nejsem úplně jistá," řekla jsem. Opravdu jsem si nebyla jistá. Netušila jsem, jestli by na to byl vhodný. Karoe na to taky neměla a já nehodlala podobný úprk riskovat u vlastního bratra.