Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přitulená k Belialovi jsem se celkem uvolnila. Jeho otázky mne nepopouzely, vnímala jsem z nich zdravý zájem o možnosti, které měl. Momentálně se k nám mohl přidat a tím by se mu nejen rozšířil záběr, co se týče magických perspektiv, ale rozhodně by tím získal i nějaké to zázemí. Jen těžko říct, jestli tulák jako on o něco takového stál. "Smrt nám dává dárky. Stačí za ní zajít do její zříceniny a poprosit jí. Taky by nebylo od věci jí darovat nějakou tu blištivost, má je ráda," pronesla jsem. "Taky ti může pomoci nějakou magii plně objevit, pokud k ní máš ovšem předpoklady. Já třeba mám předpoklady kromě vrozené elektřiny pro magii iluzí, jak jsi sám věděl. Sídlí ve mne i moje specifická magie, když zpívám. A to všechno mi pomohla Smrt objevit," vysvětlovala jsem mu. Smrti jsem opravdu vděčila za mnohé. Za spoustu svých magií i za to, jak dobře jsem je ovládala.
Belialovo pousmání se mne donutilo zvednout hlavu. Přetočila jsem se na druhý bok, abych mu viděla do očí. "To není k smíchu," zavrčela jsem. Byla jsem ke kultu i ke Smrti loajální, takže jakákoli urážka jednoho či druhého mne dokázala namíchnout. "Pozor na jazyk, nebo ti můžu ukázat nějaký z dárků, který mi Smrt dala a to už se smát nebudeš," dodala jsem a pak se jako by nic zase přetočila a přilísala k jeho hrudníku. "Bydlí v jedlovém pásu, ale teď na zimu bych tam nechodila. Je to na severu pod horami," popsala jsem mu cestu k Smrti. "A jak to, že to nevíš, když jsi údajně s ní?" zeptala jsem se a mlaskla.

Přitulila jsem se k němu, když mi nechal místo. Bylo to příjemné. Tím, že jsem byla menší než on, jsem se hezky zapáskovala na jeho hrudníku a mohla jsem si užívat jeho tepla. Když mluvil o tom, že nemá důvod utíkat šibalsky se mi zajiskřilo v očích. Tohle bylo mnohem lepší než nahánění se s Noroxem. S Belialem jsem se mohla mazlit a povídat si, netáhl mne kdo ví kam, jen jsme zůstávali v bezpečí jednoho místa. Věděla jsem, že bych s ním nechtěla žít nebo tak něco. Neodkázala bych být jako matka a otec, protože jsem věděla, že když jeden překoná svou přirozenost pro druhého vede to jen k budoucímu rozkolu. Já věděla, že moje místo je v kultu a mým cílem je sloužit Smrti, nemohla jsem to tedy nahrazovat něčím tak patetickým jako byl partnerský vztah. Ale mohla jsem si to aspoň užívat s Belialem teď, dokud to šlo. A třeba se budeme moct navštěvovat v budoucnu, pokud se nebude chtít stát členem kultu...
Jeho otázka mne vytrhla ze zamyšlení. Teplo a přívětivost mě donutily se rozpovídat možná i více než bych chtěla. "Jak už jsem řekla, mojí kmotrou je samotná Smrt, které momentálně sloužím. Já a členové společenství, které jsem založila na popud Smrti máme pak ze služby pro ni mnoho výhod. Jednou z nich je to, že máme větší přístup k magiím než ostatní," pronesla jsem s klidem v hlase. Měla jsem pohodovou náladu a cítila jsem se, že bych mu odpověděla na cokoli. "Jestli tě něco zajímá, ptej se," pronesla jsem.

//úkol 4 voda

Belial se rozhodl, že ten svůj tlustý zadek nezvedne a nedojde ke mně. Jenom na mě zamňoukal jako nějaká kočka. Jeho vytí nebylo tak příjemné na poslech, jako to moje. Rozmrzele jsem se zvedla a vydala se za ním. Začínalo mírně řečeno mrznout, takže by to chtělo někam se schovat. Mohla bych se vrátit do vrbové smečky, ale komu by se chtělo táhnout až tam? Pomalým krokem jsem se tedy procházela lesem. Nehodlala jsem se hnát za Belialem hned. Chtěla jsem si taky dát na čas, protože pravá dáma nikdy nechodí rychle na zavolání, copka je snad nějaký hej nebo počkej? Ne, to rozhodně není. Já si tedy vybrala pro svůj pochod za svým novým milencem nebo spíše řečeno hračkou delší cestu. Tenhle lesík měl podivnou atmosféru, která mne nijak nelákala. Byl takový odtažitý a zdál se i celkem nebezpečný díky té díře v zemi, která úplně zaváněla nějakým neštštím. Co se tady tak mohlo stát? Zamyslela jsem se na chvilku, ale ne zase na moc dlouhou.
Po výkonu při lovu a po lovu jsem měla celkem žízeň, takže jsem byla ráda, když jsem objevila menší tůňku, ze které se dalo napít. Voda v ní byla poměrně dobrá, i když ledová. Okolní vzduch a počasí nejspíše na ohřevu vody nijak nepomáhali. Mírně jsem se zamračila, když mi voda tekla po bradě a chaldila mi hruď. Bylo by fajn mít magii ohně, abych se mohla trochu zahřát a vysušit. Náhle se kolem mého těla prohnal teplý vánek, který mne zahřál a dokonce mi vysušil srst. Že by další nepoznaná magie? Kolik už jich vlastně mám? Elektřina, iluze, halucinace, teď vítr a můj zpěv? Ještě jedna by měla být spojena s vnitřním světem nebo emocemi o tom mluvila kmotra. Vodní tůňku jsem nechala za sebou a pomalým krokem šla dál. Mohla bych se porozhlédnout po lepším zdroji vody, ale podle všeho tohle místo jím neoplývalo. Beliala jsem našla jak se čistí. Chvilku jsem ho z dálky pozorovala. Když mě neviděl a já mohla sledovat, co dělá, působil tak nějak klidně. Dokonce působil tak, že by mi na něm mohlo i alespoň trochu záležet... Moje pocity byly zvláštní. Pořád jsem měla ráda Noroxe, ale na tomhle vlkovi mi taky nějak záleželo. Přišla jsem tedy k němu. "Tak tady jsi," řekla jsem prostě. Pak jsem si lehla na zem a přitulila se k jeho zádům. Byla mi zima jen trochu, protože teplý vítr mě celkem zahřál. Netulila jsem se k němu tedy z důvodu pragmatického, ale čistě z vlastního rozhodnutí. Chyběl mi kontakt.

Probudila jsem se ani nevím, po jak dlouhé době. Možná to byla jenom chvilka, ale taky to mohl být celkem dlouhý spánek. Když jsem pohlédla na nebe, které se mezi stromy nořilo do tmavějších odstínů, bylo mi jasné, že noc se blíží. Chtělo by to, někam se schovat. Zvedla jsem hlavu, ale Beliala jsem nikde neviděla. Celkem mi přišlo matoucí, že tu najednou nebyl. Trochu jsem i doufala, že by tu mohl být a hlídat mě, když spím, ale evidentně mu to bylo úplně fuk. Jeho pach jsem ovšem cítila, pokud odešel nebylo to tak dlouho a nebo neodešel nikam daleko. Asi bych mu měla připomenout, co dovede elektřina, když se na mě takhle vykašlal a nechal mě spát bez dozoru. Kdo ví jaký hnusáci se tu potulují. Ani mi nedocházelo, že tím nejvíce nebezpečným v okolí jsme momentálně já a můj společník. Na všech čtyřech jsem si protáhla hřbet, abych se uvolnila a připravila na další přesuny. "Chtělo by to najít nějaké místo, kde bychom se mohli utábořit," pronesla jsem nahlas své myšlenky a pak pozvedla svou hlavu k nebi. "Auuuuuuu" zavyla jsem. Pokud byl Belial ještě v lese, tak si mohl svůj odchod rozmyslet a vrátit se. Pokud byl někde v tahu, hrozilo mu, že při našem příštím setkání mu předvedu nejenom elektřinu, ale i nějaké další srandy. Přeci jenom ještě jsem s ním neměla všechno vyřízené.

"Požitek nemusí být oboustraný, může být jenom dosti jednostranný a mě by ani takový nevadil," odvětila jsem mu. Lepší nějaký než žádný. Rozhodně by mi nevadilo, kdyby se stal mou loutkou, kterou ovládám a vnímám, ale která se nemůže sama od sebe rozhodnout co bude nebo nebude dělat. Stačilo jenom prozpěvovat a mohla bych ho mít omotaného kolem ocasu. Dosolova. Mlsně jsem si olízla čenich. Tenhle vlk se mi s každým slovem zamlouval více a více. Byl nedostupný, ale zároveň věděl, co a jak. To se mi líbilo, to bylo to, co jsem hledala a nenecházela. Našla jsem to u Noroxe, ale taky jsem to společně s ním ztratila. To povidné souznění duší, které nechtějí strávit věčnost společně, ale chtějí si jenom ukrátit dlouhou chvíli. Mrskla jsem dlouhým ocasem.
Moje ukázka magických schopností se mu nezamlouvala. Na chvilku jsem se naštvala a nakrčila čenich. V očích se mi zablesklo. A stejně rychle jako naštvání přišlo i zmizelo za maskou pobavení. Právě mi toho o sobě řekl mnohem víc, než bych se možná dozvěděla za celou dobu naší konverzace, kdyby mu to neuklouzlo. Takže umí číst myšlenky, používat živly a iluze? Celkem silné, ale rozhodně ne nijak extra. Navíc kdyby byl takhle magicky nadaný, tak by mu někdo nenatrhl krk a nezničil ho tak, jak byl když jsem ho našla. Pokud ten někdo opravdu nebyla Smrt, ale to by pak neříkal, že je s ní ne? Belial byl větší a větší záhadou. "Dobře, dobře," pronesla jsem. "Možná nejsem tak speciální, pravda že." Podívala jsem se mu do očí a zamrkala. Teatrálně. Přehnaně. Teď jsem věděla, že iluze na něj nazapůsobí, ale něco by na něj zapůsobit mohlo. Věděla jsem, že mi kmotra darovala magii emocí, ale jak se používá? Absolutně jsem netušila. Rozhodla jsem si vzpomenout na nějakou emoci, kterou jsem sama silně prožila. Vzpomínala jsem na šílený strach, který jsem měla jako vlčátko, když jsem se Noroxovi zratila v chladné vánici. Chtěla jsem ten pocit strachu přenést na Beliala. Jenže se mi to nepovedlo. Místo toho jsem použila magii halucinací, o které jsem netušila, že ji vůbec ovládám. Belial si musel myslet, že se ocitl ve sněhové vánici. Les kolem něj zmizel a všude byl jenom sních. Vítr mu musel cuchat kožich, jako to tenkrát dělal mě a zima ho musela zžírat pomalu i zevnitř. Naštěstí mi energie brzy došla. Halucinace přestali fungovat a Belial si mohl uvědomit mě i les kolem.
Podlomila se mi kolena a já se sesunula k zemi. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Neměla jsem ani sílu na nějaké extra dlouhé projevy. "Stačilo?" zeptala jsem se, ale věděla jsem že ano. Iluze mohla být jednou věcí, ale to, co musel prožívat bylo silnější než iluze. Musel cítit chlad po celém těle, těžko říct jestli se mi podařilo probudit i magii emocí a cítil i ten strach ze ztracení jako tenkrát já nebo ne. Netušila jsem, jakou magii jsem použila, ale přišla mi silná. Víčka se mi začala zavírat a těžknout. Otevřít oči při mrknutí byl nadvlčí úkon. "Musím se prospat," pípla jsem jenom. Než jsem mohla říct cokoli jiného, upadla jsem do hlubokého spánku.

Trochu jsem se ho dotkla, nebo možná ne. Přišel mi chvilku takový nakrknutý, ale to jsem neřešila. Já byla docela spokojená, i když ne úplně. A na moje slova zareagoval naprosto perfektně. Evidentně by mu další kolečko nevadilo a mě rozhodně taky ne. Jediné, co za to požadoval byla ukázka nějakého toho mého umění. "Fajn, něco ti ukážu, ale pak se budu muset vyspat, abych nabrala energii..." pronesla jsem a doufala, že až budu spát, tak mi neuteče někam do pryč. Nahánět ho po všech čertech se mi fakt nechtělo. Navíc když jsem s ním měla ještě svoje plány. Do budoucna by se mi někdo takový hodil. Taková jistota, kam bych mohla zajít a mohla upustit trochu páry. "A nezapomínej, že tě můžu přimět tancovat přesně jak pískám, nebo spíš zpívám," dodala jsem varovně, když se natáhl a vyvalil své kosti na sluníčku. Vypadal jako kost a kůže, což bylo u tuláků normální.
Pak jsem se posadila a zamyslela nad tím, co bych mu mohla tak ukázat. Věděla jsem, že ovládám několik magií od své kmotry. Mohla bych si pohrát s jeho emocemi nebo použít nějakou tu větrnou hru, ale to by mu asi nestačilo. Rozhodla jsem se sáhnout k magii, kterou mi kmotra ukázala, ale kterou jsem ještě nikdy nevyzkoušela. "Hlavně se nelekni," pronesla jsem a zaměřila se sama na sebe. Snažila jsem se vzbudit magii. Najednou z poza stromu vyšla iluze mě. Vypadala úplně totožně jako já a dokonce i totožně voněla. Prošla se se smíchem kolem Beliala a polechtala ho svým dlouhým ocasem na břiše, než zase zmizela. Naprosto se rozplinula ve vzduchu. Mírně jsem se zakymácela, protože jsem se cítila dost unaveně. Vytvořit vlastní iluzi se mi podařilo úplně poprvé, takže mě to zmohlo víc, než třeba použití elektřiny. Natáhla jsem tlapky před sebe a lehla si.

Celý se vytahoval, jak se mi to bude líbit. "Nechci ti nic říkat, ale můj poslední byl... řekněme, že nastavil laťku celkem vysoko," podotkla jsem, zatím co jsem pohazovala ocasem, abych ho trochu navnadila. V mém hlase ovšem nebyla ani stopa po tom, že bych laškovala nebo říkala lež. Norox se předvedl znamenitě. Na první zkušenost to bylo něco, co mi otevřelo úplně nový svět. Takže pokud se Belial hodlal na mě vrhnout jako na kus kosti, tak by pravděpodobně pohořel. Neměla jsem v plánu ho rovnou zabít magií, ani jsem netušila, jak bych to udělala. Ale to jsem mu říkat nemusela. Zabít králíka chtělo jen trochu energie, ale zabít vlka? Co bych musela vyvinout za sílu, aby se srdce zastavilo nebo oči vylezly z důlků?
Jenže na přemýšlení o tom, jak bych se mu pomstila, kdyby se mi to nelíbilo nebyl nějak čas. Najednou jsem cítila jeho čenich. Nebylo to jako s Noroxem. Ten se na mě v podstatě vrhnul, protože jsme to tak nějak oba chtěli. Tady jsme to chtěli oba taky, ale neznali jsme se. Možná se Belial bál mojí magie, nebo mojí kmotry nebo to možná takhle dělal vždycky? Jen jsem čekala, ale už jenom to jeho pohrávání si se mnou bylo velice příjemné. Když se tedy konečně pustil do akce byla jsem skoro na špičkách. Cítila jsem každý jeho dotek i pohyb. Nebolelo to tolik jako poprvé. Jen to trochu zatahalo, ale pak už to bylo jako bych nikdy nepřestala. A taky že jsem nechtěla přestávat. Bylo to dokonalé. Perfektní. Cítila jsem jeho drápy na svém těle a jeho zuby na mé kůži. Bolest jenom umocňovala požitek. Bylo to dokonalé. Hnalo se to jako nezastavitelná přívalová vlna, už jen kousek. Jen kousek a... pak přestal.
V tom nejlepším ze mě slezl. Chtěla jsem ještě a tak jsem se na něj nechápavě otočila. Bylo to dobré, ale kdyby vydržel ještě o chvilinku déle, pak by to bylo úplně dokonalé. Zažila bych to, co tenkrát s Noroxem. Tohle bylo samo o sobě dobré, ale nebylo to ono. Chyběl tomu ten závěr. Jenže Belial vypadal, že další představení opakovat nebude. Mírně jsem se usmála. Mohla bych předstírat, jak to bylo náramné a nebo bych ho mohla praštit elektrickou ránou. Vybrala jsem si částečně to první. "Hmm... To bylo... Zajímavé..." povzdechla jsem si a pomalu si lehla na zem. Mezi nožkama mě něco studilo. Zase ta tekutina, kterou jsem neuměla identifikovat. Začala jsem se pomalu čistit. Chutnalo to jinak než minule. Pak jsem se uvelebila v leže na zemi. "Co... co si to za chvilku zopakovat?" zeptala jsem se nezáludně. Nechtěla jsem, aby poznal, že bych si to nejraději užila hned ještě jednou. "Možná trochu... drsněji?" navrhla jsem. Ještě jsem nebyla úplně uspokojená a nehodlala jsem ho opustit, dokud se o to nepostará. "Plníš přece přání ne?"

Podle všeho chtěl vidět všechno, co jsme z magie byla schopná nabídnout. Jenomže já mu rozhodně nechtěla nabídnout ukázku svých schopností zadarmo a bez zábavy. Přeci jenom bych to mohla použít jako výměnný obchod ne? Cítila jsem, že vzduch nasákl tíhou atmosféry a nejenom tou. Věděla jsem k čemu se tu schyluje, nebyla jsem blbá a navíc jsem sama sebe považovala za poměrně dost zkušenou. "Hmm... navrhuji obchod," pronesla jsem umíněným hlasem, když do mne drcl, abych se postavila ze sedu. Mírně jsem zavrávorala, ale udržela jsem svou rovnováhu, takže jsem se ze svého sedu nezvedla. Naklonila jsem k němu hlavu. "Když se mi to bude líbit, tak ti ukážu všechno z magie, co znám... No a když se mi to nebude líbit, ukážu ti to taky, ale myslím, že si z toho odneseš víc než jen nové znalosti," pronesla jsem druhou větu varovně. Nemusel mi věřit. Mohl si myslet, že jenom kecám, ale po tom, co se za mnou nechal odvést až sem, by si měl uvědomovat, že jsem nebezpečnější, než jak moje malá tělesná konstrukce prozrazuje.
Nakonec jsem se pomalu nadzvedla a obešla ho. Ladně jsem se mu otřela o bok a ocasem mu elegantně navedla pohled přímo na sebe. Jak jsem tak kolem něj procházela vrtěla jsem zadkem, takovým způsobem, že by se matka zhrozila a otec by mi jednu vrazil. Stoupla jsem si kousek od něj a pohledem se skoro ptala "tak co, nerozmyslel jsi si to?". Pochybovala jsem, že bude tak dobrý jako Norox a vždycky bych ho mohla poslat na onen svět, pokud by se mi zachtělo. Pokud nekecá, tak se z něj už jednou vrátil, takže by mu to nemuselo vadit ne? Ocas jsem nechala svěšený, ať se pán trochu snaží.

Belial vypadal celkem odrovnaně z mojí magie. "A to nebylo všechno," usmála jsem se hravě a rozhodla se, že bych mu mohla ještě nějakou tu srandu ukázat. Jen jsem pořádně netušila jakou. "Chceš vidět ještě něco?" zeptala jsem se. Podle toho, co říkala kmotra Smrt ve mě byla i další síla a to hned několik z nich. A já doufala, že je objevím, tak proč si rovnou u tohohle vlka nevybudovat respekt tím, že jsem prostě v magiích dobrá. Tím, že jsem byla nažraná a odpočatá jsem se cítila ještě na pár lehounkých kouzel, pokud bude chtít předváděčku. Hezky se poslouchalo, když vás někdo chválil. Jako vlče jsem měla chváli a nadšení ze mě samotné málo, takže jsem se teď držela jakéhokoli stébla uznání, jako by bylo to poslední na světě. Aniž by to Belial věděl, tímhle svým projevem si mě zaháčkoval. Norox to udělal přesně stejně. Chválil mě a já mu nakonec obětovala skoro všechno... Naštěstí jen skoro, protože mě odkopnul jako kus svinstva z tlapky.
Belial pak začal mluvit o přáních, jako by byl nějaká zoubková víla nebo co. Mírně jsem se zachichotala, jako naivní vlčanda, která neví o co jde. Tahle hra se dala hrát jedině ve dvou... no nebo i ve více, ale my tu byli jenom dva. Když ke mně udělal kroky a začal mi šeptat do ucha, projel mnou mírný záchvěv. Mírně jsem přešlápla, ale ne nervozitou. Spíš sevřením, které rozhodně nevycházelo ze žaludku. "Hmm?" povzdechla jsem si, jako bych netušila o co mu jde. "A jaké přání by to mohlo být?" zeptala jsem se tím nejvíce nevinným hláskem. "Chceš se snad stát nejmocnějším magickým vlkem v kraji? Chceš snad být pravou rukou Smrti? Chceš se pomstít těm, co ti způsobili příkoří? Nebo snad tvoje přání a touhy jsou mnohem přízemnější?" tohle byla do jisté míry moje vlastní přání. Chtěla jsem být mocná, ale nemusela jsem být nutně nejmocnější. Taky jsem už byla pravou rukou Smrti, nebo jsem si to o sobě aspoň myslela. Pomstít jsem se neměla komu, kromě Noroxe, ale těžko říct jestli bych mu po tom, co bych mu jednu vrazila, že mě opustil na tak dlouho, nepadla kolem krku. A přízemní touhy máme všichni.

Pohledem jsem přejela po Belialovi. Začínala být celkem mlha, která se kradla i do tohohle lesíka. Nebylo mi to nepříjemné. Právě na opak. Bylo to celkem povznášející. A takové tajemné. Celkově to tu působilo velice hezky. "Půjdeš se mnou, ptám se tence, k stromu kde zasmušile, mrtvý volá po své milé," začala jsem zpívat, abych Belialovi ukázala, jakou magii ještě ovládám. Rozešla jsem se rovnou směrem do největší mlhy. "Půjdeš se mnou, ptám se tence, k stromu chladně šedým ránem, kolem krku s režným lanem," zpívala jsem dál a dál, zatím co jsem kráčela lesem. Přestala jsem zpívat, když jsme se ocitli dostatečně daleko od místa, kde byla díra do nikam. Ne, že by se mi tam nelíbilo, ale ten zápach byl už na hraně snesitelnosti. Rozhodla jsem se, že tady to bude hezčí a lepší. Sedla jsem si na zem. "Třeba tohle, ale mohla bych tě přinutit zpěvem dělat i mnohem zajímavější věci víš," pronesla jsem s laškovným úsměvem a rozhlédla se kolem. Byla to poměrně hezká mýtinka, na které jsem se ocitli. Nebyla velká ani malá, ale několik vlků by se tu sejít mohlo. Navíc to bylo i celkem vzdálené od díry, takže to tu nezapáchalo. Byla jsem s tímhle místem spokojená. Tady by se nádherně prováděly seance nebo tak něco. Kdo ví jestli bych vůbec chtěla... Ale jo, chtěla. Tohle místo vypadá tajemněji než Vrboví lesík...
Nakonec se moje očka zastavila na Belialovi. Rozhodla jsem se odpovědět na jeho další otázku. "Přání se tu plní, ale záleží o co by šlo," vyzvídala jsem trochu a pak si přesedla. Cítila jsem, jak ve mě trochu stoupla touha. Bylo to zrovna takové... No... Chtěla jsem, ale zároveň nechtěla. Nevěděla jsem jestli by on měl zájem a navíc bych tím byla nevěrná Noroxovi? Ale co, mohl se o mě postarat a nepostaral. Ani se o mě nezajímá. Kdyby jo, tak by si pro mě přišel, ale on nepřišel. Třeba někde pígluje tu svoji ségru dementní. Nebyla jsem úplně nejvěrnější to je pravda, ale sama sobě jsem to musela odůvodnit. "A co bys mi asi tak mohl splnit hmm," zeptala jsem se s úsměvem. Netušila jsem, co má v plánu a tak jsem to nechala na něm, ať si vybere, co nabídne za záchranu vlastního mrzkého života.

Belilal oponoval něco o složitosti a tak. Mávla jsem jenom tlapkou ve vzduchu, že je mi to jedno. Bylo mi to jedno a nechtěla jsem to s ním dál rozebírat. Jestli si chtěl nechat svá tajemství, tak prosím. Klidně se jimi může zadávit, když mu to bude po chuti. Já neměla problém se o svou moudrost podělit. Ani s takovým nevděčníkem, jako byl on. Celkem mi imponoval a potom, co jsem si mohla prohlídnout jeho jizvu, mi přišel víc a víc zajímavý. Navíc jsem se celkem nudila. Co dělat ve smečce, která se teprve rozjíždí. Kmotra Smrt byla pryč, tak nač jí dělat další rituály. Možná potom něco zkusím. Teď se ve mě začínala objevovat chuť na něco mnohem zábavnějšího. Norox mi nechyběl jenom pro svůj humor a neodolatelnou vůni. Měl i jiné přednosti, které jsem momentálně postrádala.
Pohlédla jsem na Beliala a zhodnotila ho, jako ucházející náhradu. Nehodlala jsem mu ale dát všechno na stříbrném podnose. A navíc bych mohla dopadnout jako s Alfredem, nebude mít zájem a ostrouhám. Nebo s Heliosem, který se mi vykydne v úkrytu a usne. Tentokrát jsem to nechtěla pokazit. "Elektřinu jsem zdědila po matce, ale umím toho mnohem víc díky svojí kmotře Smrti. Obdařila mne několika skvělými schopnostmi, některé ani místní vlci neznají," odvětila jsem mu a usmála se na něj škádlivě.

//Pohovořit se zakládajícími členy smečky

Belial se trochu ohradil otázkou, kterou jsem přešla. Nechtěla jsem se pouštět do zbytečného dohadování o tom, co jsem čekala nebo nečekala, protože jsem možná nečekala nic. Nebyla jsem si sama jistá, jestli by mne nějaká odpověď potěšila nebo nepotěšila. Spíš nepotěšila."Nevím, co jsem čekala," řekla jsem po chvilce rozmýšlení. "Možná... něco trochu víc... od někoho takového jako jsi ty," dodala jsem a prohlédla si ho od hlavy až k patě, jako bych skenovala, jestli mi za tu námahu opravdu stojí nebo ne. Ale stál. Pořád se mi celkem líbil. Nebyl úplně obyčejným vlkem jako ostatní. Působil strašně obyčejně, ale vlastně i tak trochu zajímavě? Jestli to dává smysl. Byl samá tlapka, ale kožich se mu lesknul zdravím. Na tuláka...
Jen jsem přikývla, když se rozhodl, že mi později povypráví celý ten příběh, který se evidentně týkal mojí kmotry a který jsem já momentálně moc nechápala. Byla jsem ráda, že se podělí o nějakou tajnost, kterou evidentně sdílel se Smrtí jenom on. A mě zajímalo proč? Proč si vybrala někoho, jako byl on? Tuláka, který přišel o život? Mohla přeci požádat mne. Jakoukoli službu bych jí splnila, ale ona vybrala jeho. A zase ta otázka... Proč? Usmála jsem se na něj a vyslechla si otázku, kterou se rozhodl položit. "Myslíš použít elektřinu nebo jak jsem přežila bez lovení?" zeptala jsem se, ale pak jsem se rozhodla, že odpovím na obě dvě otázky. "Elektřinu jsem dokázala ovládat už jako malé vlče. Tenkrát mi pomohla zachránit se a dostat se pryč ze sněhové vánice. Moje matka, jestli se tak dá nazvat, ovládala taky magii elektřiny, takže jsem tenhle talent dostala od ní," pronesla jsem a slovo matka ze mne vypadlo, jako bych se ho chtěla co nejrychleji zbavit. "A lovit," trochu posměšně jsem si odfrkla. "Lovit jsem nikdy nemusela, vždycky někdo něco ulovil pro mě... Tedy, byl tu jeden, který se mě to pokoušel naučit už před tebou, ale asi na to nejsem. Vždycky si vybavím ty špinavé kožichy a popravdě... elektřinou je to čistější. Ale když nemusím a je tu někdo kdo uloví něco pro mě, tak proč se namáhat s používáním magie, že?" dodala jsem s prohnaným úsměvem. Byla jsem celkem pyšná na to, že se většinu mého života někdo staral o moje potřeby. Neviděla jsem to jako úpadek.

Čekala jsem nějakou fantastickou odpověď. Něco ve stylu pomsty nebo tak. Něco poetického. Ale jako všichni přízemní vlci, Belialovi šlo o moc. Byla to celkem škoda, že nesměřoval k něčemu vyššímu, nějakému vyššímu principu. Ale aspoň nelhal. Ne, že bych poznala kdyby ano, ale to jak vyslovil slovo "moc" naznačovalo, že nelže. "Hmm," zamručela jsem jenom. Bylo mi jasné, že přesně takovéhle moje kmotra lákala. Vlky, kterým šlo hlavně o to být tím nej. Ty, kteří si nehlídají záda a jdou si za svým třeba i přes mrtvoly. "Musel ses kmotřičce moc hodit, když tě nechala jen tak odejít, ale hádám, že to na krku ti nezpůsobila ona..." pronesla jsem vševědoucně. Kousat vlky nebylo stylem Smrti. Mučila by vás, ale ne fyzicky. Spíš by vás rozebrala na kousky psychicky pomocí magie a pak byste za smrt byli ještě rádi. Takový styl byl její. Takový, který zanechává hrůzu ve všech i v těch, co jí pomáhají. "Hádám, že tě zachránila ona. Musela v tobě vidět ještě nějaký potenciál, když tě nenechala na pospas tomu kdo ti prokousnul hrdlo," dodala jsem ještě a překřížila si přední tlapky. Ležela jsem teď jako symbol elegance.

Jeho reakce mi naznačila, že svou magii používá. "Je neslušné lézt někomu do hlavy, navíc když se skoro vůbec neznáme," řekla jsem mu a pokračovala v čištění tlapek vlastním jazykem. Olizovala jsem ze srsti zaschlou krev, která by se jenom dál nechávala obalovat špínou a nečistotou. Lepší se toho zbavit hned, než pak řešit zacuchanou srst. Bylo zajímavé potkat někoho, kdo se hrdě přiznává k používání své vrozené magie na jiné. Většina těch, co ovládala myšlenky, to tajila. A věděli proč. Magie myšlenek byla silná a nebezpečná. Když ji jeden uměl používat. Proto bylo nejlepší se s vlkem magie myšlenek spojit... nebo se ho rychle zbavit.
Vyjmenoval tři věci. O té první jsem věděla, ale o ní věděl asi každý. Tornádo jsem nezaznamenala, ale silný vítr byl. Šakalové byly problém pořád. Trochu jsem netušila, co si z toho mám odnést. Pokud byl pomocníkem Smrti, která nebyla u sebe, mohl jí pomáhat? To počasí nebylo normální, takže by se tím všechno vysvětlilo. Kdyby v tom měla prsty Smrt. Proč ale neřekla o pomoc mě? Byla jsem trochu ukřivděná. "Jestli jsi potkal Smrt a jestli jsi jí pomáhal dělat tyhle věci, co jsi vyjmenoval... Proč?" zeptala jsem se a pohlédla na něj. "Většina vlků by se otočila k jejím nabídkám zády a hleděla by si svého. Nebo by to hned běžela říct jejímu bratrovi."

Belial si trval na svém, že umřel, ale je zase živý. Vztávání z mrtvých nebyla úplně moje parketa, navíc jsem byla pořád přesvědčená, že to nejde. Možná se jenom z té slané vody zbláznil.... Začala jsem si jako kočka čistit přední tlapky, abych z nich dostala zbytky krve z našeho oběda. Belial ovšem řekl něco, co mne donutilo zastavit svůj pohyb. Položila jsem tlapku zpět na zem a chvilku hleděla do tmy lesa, než jsem otočila hlavu na Beliala. V mých očích bylo vidět podivnou směsici pocitů od nadšení, přes nedůvěřivost. Kožich mi trochu zapraskal, jako by v něm pobíhala elektřina jako splašená. Belialovi se z toho mohly trochu naježit chlupy, ale nedělala jse to záměrně. Ovládaly mne emoce, které jsem sama nedokázala rozklíčovat. Jestli byl pomocníkem Smrti musela ho zachránit ona. Nedávalo to sice moc smysl. Proč by to dělala... Musela k tomu mít důvod. Jenže ona nebyla u sebe, pokud byla pravda, co říkal Alastor a tomu já jeho slova věřila. A poku nelhal ani Belial... "Potkal jsi Smrt a přežil jsi to? Musí na tobě být něco speciálního, když tě kmotra nechala na živu," řekla jsem nakonec a vrátila se k čištění tlapek, jako by mne to už nezajímalo. Jenže uvnitř jsem se tetelila zvědavostí. Nejradši bych to z Beliala vytáhla hned, ale bála jsem se, že když budu moc vyzvídat stáhne se a neřekne mi nic. Hrát jen částečný zájem mi přišlo jako lepší varianta.