Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Pokud někdy bude založena moje církev, tu je její počátek

Naštěstí se vlk zastavil. Bylo to štěstí, protože s toho páchnoucího otvoru bych ho netahala. Kdybych byla trochu neslušnější, řekla bych, že to smrdí jako něčí nemytá prdel, ale já nebyla sprosťačka, takže jsem mlčela a jenom kývla hlavou, když se vlk nakonec zastavil a uvědomil si kam jde. "Mimochodem já jsem Rowena," pronesla jsem poměrně tichounce, protože mi bylo jasné, že na lovu se nemá pokřikovat. Kráčela jsem za vlkem, který se rozhodl, že mě zasvětí do tajů lovení. Podle všeho se šlo na zajíce, což byla mimo jiné asi jediná zvěř, která tu byla, protože mimo ní nebylo v lese cítit skoro nic. Možná nějaká myš nebo menší hlodavec. No aspoň, že tu mají nory zajdové nebo tak něco. Následovala jsem vlka a na jeho povel se zastavila, abych si vyslechla, co mám dělat. Následovala názorná ukázka, kterou jsem sledovala přilehnutá k zemi. Zajdové se rozeběhli do všech stran, ale vlkovi se podařilo jednoho ulovit, znehybnit a zabít. Byl v tom celkem efektivní a dobrý, ale mě se tenhle způsob lovu moc nezamlouval. Byl až moc špinavý.
Potichu jsem se pustila sama do lovu a rozhodla se, že vyzkouším něco úplně jiného. Plazila jsem se porostem s břichem těsně nad zemí, abych se nezašpinila. Uviděla jsem několik zajíců a rozhodla se. Nebyla jsem dobrá, co se týkalo lovu. Nešlo mi to. Ale mohla jsem ukázat jiné přednosti, kterých jsem díky své kmotře měla hned několik. Tlapku jsem položila na zvlhlou zem a soustředila se na výboj. Zapraskalo to a dva z ušáků, kteří mi byli nejblíž, sebou začali cukat, než dopadli mrtví k zemi. Zabití elektřinou bylo zajímavé. Jen se zaškubali a umřeli. A hezky u toho voněli. Daleko příjemnější způsob sehnání jídla než lov. Otočila jsem se s vítězoslavným úsměvem na vlka. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem hezky ulovila a ani jsem se u toho nezapotila. Popadla jsem do tlamy oba dva ušáky. Jednoho jsem položila na zem kus od vlka a druhého mu donesla. "Vypadáš nemocně a hladově, druhý se ti bude hodit," řekla jsem s klidem a usmála se na něj. Pak jsem se vrátila k vlastnímu pokrmu a pustila se do jídla.

Musela jsem přiznat, že neumím lovit, což vlk přešel jenom zachrčením, že mi to ukáže. Lovit mě učil jako malou Norox, ale byl to jeden chabý pokus, který skončil jenom tím, že jsem se ztratila v závějích a sněžné vánici. Třeba to konečně k něčemu bude... A nebo si tohohle nechám, když je tak ochotný mi pomáhat. Zvedla jsem se a sledovala vlka, který se celkem zakymácel, když se zvedal na všechny čtyři. Rozhodla jsem se dát mu prostor a pak ho následovat. Kráčela jsem za ním. Čichala jsem zajíce směrem, kterým jsme šli. "Myslím, že tam jsou zajícové," pronesla jsem celkem potichu a následovala vlka.
Tenhle les jsem neznala. Nebo jsem si nebyla jistá tím, že bych ho znala. Kráčela jsem za vlkem a sledovala, jak se namáhavě snaží udržet rovný směr. Netušila jsem, že se blížíme k něčemu tak nebezpečnému, jako byla díra. Nevěděla jsem o ní a tak mne netrápila. Narozdíl od vlka jsem ovšem měla všechny smysly normální, takže jsem ucítila podivný zápach hniloby, který se z díry táhl a otočila tam hlavu. Všimla jsem si okraje, ke kterému vlk kráčel. "Pozor," jekla jsem na něj, ale nic víc bych stejně nestihla udělat, kdyby nezměnil směr.

Vlk vypadal, že s ním moc srandy nebude. Nemluvil skoro vůbec, což jsem mu nemohla nijak vytknout, protože mohl spolikat celkem dost slané vody a to určitě není pro krk úplně nejlepší. Přejela jsem ho pohledem. Vypadal zvláštně. Nijak dobře ani nijak špatně. Prostě zvláštně. Jeho čenich byl zvláštně vybarvený, jako by ho někdo přejel válečkem barvy šedé a ta se mu tak obtiskla jenom někde na těle, ale jinde byl úplně černý. Sledovala jsem vlka, který určitě něco potřeboval, ale já nevěděla jak mu pomoct. Sama jsem začínala mít trochu hlad a když moje ouška postřehla, jak mu v žaludku kručí zamračila jsem se. "Jestli si myslíš, že ti budu lovit tak se pleteš," řekla jsem mu příkře. "Protože nevím jak," dodala jsem výrazně potichu, takže těžko říct jestli to slyšel. Začala jsem se rozhlížet kolem, jestli nenajdu nějaké bobule, které bych mu mohla donést a utišit tak jeho hlad.

//Mušličková pláž

Došla jsem společně s vlkem do lesa. Vypadal celkem mimózně. Jako by to neměl úplně v hlavě v pohodě, ale těžko říct, co se mu honilo hlavou. Trochu smrděl, což mne docela odpuzovalo, ale říkala jsem si, že by mi mohl být užitečný. Zastavila jsem se v lesíku, který vypadal, že by nám mohl dobře posloužit. Pomohla jsem vlkovi se utábořit na zemi. Pak jsem si sama sedla kousek od něj a znovu si omotala ocas kolem tlapek. "Jak ses do tý vody vůbec dostal?" zeptala jsem se a začala si prohlížet svoje vlastní drápky schované pod mým ocasem. Vlk nevypadal moc jako ten mluvící typ, ale já potřebovala vědět víc. Potřebovala jsem vědět, jestli mi ho opravdu posílá kmotra nebo ne. A vůbec jsem nevěděla, proč by mi ho posílala. Třeba má nějaký plán a jeho k tomu potřebujeme... Nebo je on mojí odměnou za služby, které jsem jí prokázala. Náhradník? Nebo jenom někdo koho si můžu užít? Ale ne v tomhle stavu... Asi je odměnou za to, kolik nových jsem našla pro naši věc.

Seděla jsem na studeném písku a sledovala vlka, který předemnou umíral. Nebo ožíval? Těžko říct. Jeho stav vypadal divně. Neviděla jsem na něm žádné vnější zranění, jen na krku měl dost nehezky vypadající jizvu. Musela být ovšem už starší, jinak by mu místo jizvy na krku zůstala rozšklebená rána. Někdo ho musel chtít zabít, zajímavé... Vlk se pomalu přesunul do lehu, který působil, no elegantněji. Netušila jsem jak na tom je, ale jeho slova mne trochu nahlodala. Mluvil o smrti, ale těžko říct, jestli mluvil o smrti na moži nebo o mojí kmotře. Naklonila jsem zamyšleně hlavu směrem k vodě. Když ta první nepřišla? Jak to myslí... pokud myslí smrt, pak čeká na mou kmotru a pokud se setkal s mou kmotrou a není mrtvý, musí být nějak důležitý... "Pomůžu ti," řekla jsem s povzdechem. Pokud ho sem posílala moje kmotra nebo pokud na ni čekal, muselo na něm být něco, co jsem nevěděla. Něco pro co stálo za to se obtěžovat s jeho záchranou.
"Přesuneme se," řekla jsem mu potichu. Rozhodně jsem ho nechtěla brát do vrbového lesíka, takže jsem musela pátrat v paměti, kam jinam bychom mohli jít. Pomohla jsem vlkovi vstát a sebejistým krokem jsem postupovala směrem pryč z mokré pláže, která jeho krku nevyhovovala.

//

//Magický palouk přes přímořskou pláň

Kroky se mi hezky nesly po písku. Jen občas se propadla do hlubin, které se rychle zaplnily vodou. Stávalo se to, když jsem se zastavila, abych se pokochala místní scenérií, která byla opravdu úchvatná. Můj pohled se brzy stočil k moři, u kterého bylo jasně poznat, že už zační noc. Večer se hlásil o slovo, ale ne nebi nebyl ani mráček. Byla to příjemná noc, která přímo vyzývala k dobrodružství. Pohlédla jsem na nebe a spatřila první hvězdy a taky podivnou věc, která rozhodně nebyla ničím, co bych někdy viděla. Kometa? Zdálo se mi to jako dobré vysvětlení. Mrskla jsem dlouhým ocasem a přestala nad tím přemýšlet. Koukala jsme na vlny, které narážely na břeh. Na písčitý břeh. A všimla si něčeho zvláštního.
Voda vyplavila od nikud tělo. Ne jen tělo, ale přímo živého vlka. Tedy živého... Podle toho, jak tam ležel a nechával mořské proudy pohrávat si s jeho tělem, jsem usoudila, že nejspíše neví kde je. Měla bych ho zachránit? Neměla? Byla jsem v celkem dobrém rozmaru, takže jsem se rozhodla za vlkem vydat. Vykročila jsem k němu ovšem pomalu, nepospíchala jsem, i když by si to jeho stav žádal. Došla jsem až k němu a sedla si do písku, ocas jsem si otočila kolem předních tlapek. "Čekáš tu na někoho?" zeptala jsem se s úsměvem, jako by nebyl na pokraji smrti.

//Vrbový lesík

Kráčela jsem pryč od lesa, který pro mne byl momentálně domovem. Nemohla jsem přestat myslet na bratra, který se momentálně usadil v lese našeho strýce. No nebyl to tak úplně náš strýc, ale pořád měl k rodině blíže než třeba moji nevlastní sourozenci. Ty jsem popravdě vůbec neznala. I když bych možná ani nechtěla. Z otcovi krve nemohlo vzejít nic o co by měl jeden stát, no ne... Zamrskala jsem svým dlouhým ocasem a doufala, že se mi nic nedostane do chlupů, protože zbavit se toho by byl celkem problém. Dlouhý ocas byl občas na obtíž, ale i tak se to někdy mohlo i hodit. Každý věc má prostě svoje pro a proti.
Mírným krokem jsem zamířila k moři, protože jsem zatoužila po troše těch vln. Slanou vodu jsem píš nechtěla, ale rozhodně jsem se mohla jenom trochu namočit. A nebo se jenom podívat, jak vlnky naráží na břeh.

//Mušličková pláž přes přímořské pláně

Jen jsem kývla hlavou. Sopka mohla být tím, co zaměstnávalo momentálně kmotru na tolik, že opustila vlastní domov. Mohla chtít natropit trochu toho rozruch a chaosu, I když jsem nechápala m čemu by jí to momentálně bylo. Pohlédla jsem do lesa a kráčela dál. Bratr ovšem měl jiné plány. Domů... aspoňjeden z nás má nějaké doma. Nemluvila jsem o tom, jen si to myslela. Bylo to smutné a zároveň uklidňující. "Když musíštak musíš, "podotkla jsem věčně. Já bratrovi nemohla diktovat kde a s kým má zůstávat. Objala jsem ho krkem na rozloučenou. "Snad ano," odvětila jsem. V tomhle světě jeden nevěděl, jestli se s blízkými ještě někdy setká nebo už ne. Aspoň jsme už ale věděli kde se hledat.
Po rozloučení jsem vyrazila na procházku.

//magický palouk

//Žertva

Vydrápala jsem se ven z úkrytu a popravdě jsem byla ráda, že se mi to takhle hezky podařilo celé spunktovat. Naše společenství sílilo a cítila jsem i v lese příjemnou změnu. Něco mi říkalo, že naší skupině se už jenom podaří. Ohlédla jsem se na bratra, který se dral z mého úkrytu za mnou. "Kometa... to zní zajímavě," pronesla jsem to slovo, které jsem do dnešního dne neznala. Obrátila jsem pohled kolem, ale nikoho ze známých jsem neviděla. Nasála jsem do čenichu trochu vůní okolí, ale ani tak jsem nikoho necítila. Asi všichni někam odešli.
Pomalým krokem jsem se procházela po lese. Nevěděla jsem úplně kam jdu nebo proč, ale rozhodla jsem se prostě jít jen tak někam. "Nevím, co by mohla mít v plánu. Podle mě už něco velkého chystá, když nebyla k dohledání ve svém vlastním obydlí," sdělila jsme bratrovi svou domněnku. "Možná s tím souvisí i nějak to podivné počasí, které poslední dobou bylo. Ten déšť byl divný a taky celkem dost foukalo, ale to by taky mohlo být tím, že přišel prostě podzim dříve, těžko říct," mluvila jsem tak nějak o ničem. Neměla jsem úplně téma k hovoru.

"Jednou při rituálu přiletěla černá vrána, sedla si na kámen a odletěla i s obětinou. A přišlo mi, že měla stejná očka jako kmotra Smrt... A pak taky jednou se na nebi objevila podivná věc. Jako hvězda, ale s ocasem a bylo to přesně v momentě, kdy došlo k rituálu. Rozestoupily se mraky a bylo to tam, přímo nad náma," vysvětlovala jsem bratrovi své poznatky o tom, co se během nebo po rituálu mohlo stát. Ale takhle velkou reakci jako na přijetí Alastora jsem ještě nezažila. Bylo to zvláštní, ale asi to muselo něco znamenat. Bratr ovšem očividně touhle zkouškou prošel, protože se mu noha i tělo uvolnili. I když ne tak docela.
"Nemusíš mi ho tu nechávat, ale docela bych se šla projít," pronesla jsem potichu a rozhodla se, že se vydám ze svého útočiště pryč. "Nic dalšího už nebude, jsi momentálně členem naší skupiny, nic jiného se k tomu nepojí... zatím," dodala jsem tajemným hlasem. Měla jsem už docela hlad, ale lovit jsem neuměla. Musela jsem se tedy spolehnout na bratra, že mi něco uloví, nebo bych mohla jít přemlouvat někoho jiného. "Jdeme," zavelela jsem a po břiše se vyplazila do lesa.

//Vrba

Kousala jsem o sto šest, abych překousala tu ohavnost, která táhla mého bratra pryč. Musela jsem zabrat, nemohla jsem ho jen tak nechat být. Musela jsem mu pomoct. Netušila jsem o co jde, ale bylo potřeba se toho zbavit. A to co možná nejdříve. Nakonec to povolilo. Zuby jsem pronikla skrz dužinu a utrhla to, co šlo. Kytka povolila a ochabla. Zvláštní... Pohlédla jsem na bratra, který měl na noze podivně zlatavou novinku. "Tohle normální není. Ale zatím při přijetí každého se stalo něco jiného..." pronesla jsem zamyšleně. Když jsem zasvěcovala Pippu byl tam ten podivný útvar na nebi, Lia zase svou obětinu zapálila pomalu na uhel. Bylo to zvláštní a zajímavé zároveň, jak na přijetí každého reagoval svět jinak. "Určitě to byla jenom zkouška, kterou jsi musel zvládnout. A ty jsi jí prošel bratře," pronesla jsem možná až fanatickým hlasem a s úsměvem Alastora objala krkem. Byla jsme nadšená z toho, že se mi ho podařilo přinést na tu správnou stranu všeho.

Byla jsem spokojená s tím, že se bratr rozhodl připojit k nám. Lepšího následovníka si nemohla ani samotná Smrt přát, protože Alastor byl z mých bratrů ten lepší. Byl hodný, byl milý a dokonce se i kamarádil s jinými vlky. Takže získat nové následovníky pro něj bude naprostá hračka. Navíc do teď jsme se drželi jenom ve vlastním kruhu, ale s Alastorem můžeme učení o Smrti expandovat i do jiných smeček, kde se jich možná chytnou jiní vlci. Vypadalo to, že plán, který vymyslela samotná moje kmotřička, konečně začíná fungovat.
Obřad probíhal dobře, bratr přeříkával všechno, co přeříkávat měl. Dával důrazy kde měl a tlapkou dělal, co měl. Všechno se podobalo normálnímu obřadu zasvěcení, jenomže něco nevyšlo. Náhle se kolem bratrových končetin omotala nějaká podivná křovinatá věc. Nebo spíše kolem jedné jeho končetiny. "Co to," hekla jsem jenom, ale to už to křoví trhlo Alastorem na zem a já nevěděla, co mám dělat. Rozeběhla jsem se kolem obětního stolu k bratrovi a mířila si to rovnou k tomu kusu křoví, abych ho případně překousala.

Bratr odříkával slova. Občas se sice zadrhnul, ale to se dalo očekávat. Tohle byl velký krok k jeho nové budoucnosti a já tak vnímala každičký jeho nerv, který mohl způsobit vnitřní chvění a nervozitu. "Teď proveď oběť, stačí se kousnout do tlapky a nechat krev nakapat na kámen" pronesla jsem potichu instrukce, které měly usnadnit bratrovi jeho počínání. Nechtěla jsme mu radit moc a přeršovat obřad, ale zároveň jsem ho v tom nechtěla ani úplně nechávat samotného.
"Alastore, co hodláš obětovat na oltář naší paní. Co přinášíš, jako věc, kteoru bys tu mohl zanechat ve smyslu své oddanosti," řekla jsem už o poznání hlasitějším a obřadnějším tónem. Byla jsem ráda, že se bratr přidal, ale nějakou ceremoniální vznešenost jsem chtěla obřadu uchovávat. Takže jsem se neusmívala, ale tvářila se celkem neutrálně. Nad mou hlavou řádila bouře, ale mě to bylo jedno. Chtěla jsem přivítat nového člena mezi námi. Konečně splním pořádně své poslání. Naše řady se rozrostou a třeba přemluví i toho svého partnera a vlče...

Za 2 bodíky prosím 10 oblázků.

Byla jsem nadšená, že se bratr chce přidat k nám. Že se stane součástí něčeho, co jsem sama stvořila. Stvořila z ničeho. Položil tlapku na stůl a pronesl odvážné "jsem". Snažila jsem se zachovat si klidnou tvář, ale nešlo to. Unikl mi mírný úsměv, který se prodral na povrch a já jím obdařila Alastora. Byla jsem šťastná. Konečně bude někdo z rodiny uznávat to, co jsem udělala. Vytvořila. Pohlédla jsem bratrovi do očí a přikývla. Pak mi úsměv z čenichu zmizel. Bylo načase začít s rituálem.
Zvedla jsem tlapku a vytasila jeden drápek. Bylo to tu. Konečně. "Drahá Smrti, kmotro a paní," začala jsem pronášet tichým hlasem, který v sobě ovšem měl něco do sebe. "Přivádíme ti nového žadatele, který by rád patřil mezi řady tvých členů. Přichází sám a není ničím ani nikým nucen. Rozhodl se z vlastního přesvědčení, následovat tvoje temné učení," pokračovala jsem. Nad hlavami nám zapadalo slunce a já tušila, že noc tu bude za chvilku. "Alastor, syn Saviora a Lennie, který se momentálně řadí mezi vlky Asgaarské smečky, by byl rád součástí naší skupiny. Požehnej mu kmotro, ukaž nám svou vůli, jestli ho přijímáš nebo ne." Pohlédla jsem na bratra. "Opakuj po mně..." pošeptala jsem. Vítr nad mou halvou burácel. "Já Alastor, se z vlastní vůle rozhoduji stát se následovníkem paní všeho mrtvého, magického a mocného, Smrti. Budu jí oddaným služebníkem a splním oč si žádá. Na oplátku od ní přijímám její magické dary, kterými by se mohla rozhodnout mne obdařit...."