Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Belial vypadal celkem odrovnaně z mojí magie. "A to nebylo všechno," usmála jsem se hravě a rozhodla se, že bych mu mohla ještě nějakou tu srandu ukázat. Jen jsem pořádně netušila jakou. "Chceš vidět ještě něco?" zeptala jsem se. Podle toho, co říkala kmotra Smrt ve mě byla i další síla a to hned několik z nich. A já doufala, že je objevím, tak proč si rovnou u tohohle vlka nevybudovat respekt tím, že jsem prostě v magiích dobrá. Tím, že jsem byla nažraná a odpočatá jsem se cítila ještě na pár lehounkých kouzel, pokud bude chtít předváděčku. Hezky se poslouchalo, když vás někdo chválil. Jako vlče jsem měla chváli a nadšení ze mě samotné málo, takže jsem se teď držela jakéhokoli stébla uznání, jako by bylo to poslední na světě. Aniž by to Belial věděl, tímhle svým projevem si mě zaháčkoval. Norox to udělal přesně stejně. Chválil mě a já mu nakonec obětovala skoro všechno... Naštěstí jen skoro, protože mě odkopnul jako kus svinstva z tlapky.
Belial pak začal mluvit o přáních, jako by byl nějaká zoubková víla nebo co. Mírně jsem se zachichotala, jako naivní vlčanda, která neví o co jde. Tahle hra se dala hrát jedině ve dvou... no nebo i ve více, ale my tu byli jenom dva. Když ke mně udělal kroky a začal mi šeptat do ucha, projel mnou mírný záchvěv. Mírně jsem přešlápla, ale ne nervozitou. Spíš sevřením, které rozhodně nevycházelo ze žaludku. "Hmm?" povzdechla jsem si, jako bych netušila o co mu jde. "A jaké přání by to mohlo být?" zeptala jsem se tím nejvíce nevinným hláskem. "Chceš se snad stát nejmocnějším magickým vlkem v kraji? Chceš snad být pravou rukou Smrti? Chceš se pomstít těm, co ti způsobili příkoří? Nebo snad tvoje přání a touhy jsou mnohem přízemnější?" tohle byla do jisté míry moje vlastní přání. Chtěla jsem být mocná, ale nemusela jsem být nutně nejmocnější. Taky jsem už byla pravou rukou Smrti, nebo jsem si to o sobě aspoň myslela. Pomstít jsem se neměla komu, kromě Noroxe, ale těžko říct jestli bych mu po tom, co bych mu jednu vrazila, že mě opustil na tak dlouho, nepadla kolem krku. A přízemní touhy máme všichni.

Pohledem jsem přejela po Belialovi. Začínala být celkem mlha, která se kradla i do tohohle lesíka. Nebylo mi to nepříjemné. Právě na opak. Bylo to celkem povznášející. A takové tajemné. Celkově to tu působilo velice hezky. "Půjdeš se mnou, ptám se tence, k stromu kde zasmušile, mrtvý volá po své milé," začala jsem zpívat, abych Belialovi ukázala, jakou magii ještě ovládám. Rozešla jsem se rovnou směrem do největší mlhy. "Půjdeš se mnou, ptám se tence, k stromu chladně šedým ránem, kolem krku s režným lanem," zpívala jsem dál a dál, zatím co jsem kráčela lesem. Přestala jsem zpívat, když jsme se ocitli dostatečně daleko od místa, kde byla díra do nikam. Ne, že by se mi tam nelíbilo, ale ten zápach byl už na hraně snesitelnosti. Rozhodla jsem se, že tady to bude hezčí a lepší. Sedla jsem si na zem. "Třeba tohle, ale mohla bych tě přinutit zpěvem dělat i mnohem zajímavější věci víš," pronesla jsem s laškovným úsměvem a rozhlédla se kolem. Byla to poměrně hezká mýtinka, na které jsem se ocitli. Nebyla velká ani malá, ale několik vlků by se tu sejít mohlo. Navíc to bylo i celkem vzdálené od díry, takže to tu nezapáchalo. Byla jsem s tímhle místem spokojená. Tady by se nádherně prováděly seance nebo tak něco. Kdo ví jestli bych vůbec chtěla... Ale jo, chtěla. Tohle místo vypadá tajemněji než Vrboví lesík...
Nakonec se moje očka zastavila na Belialovi. Rozhodla jsem se odpovědět na jeho další otázku. "Přání se tu plní, ale záleží o co by šlo," vyzvídala jsem trochu a pak si přesedla. Cítila jsem, jak ve mě trochu stoupla touha. Bylo to zrovna takové... No... Chtěla jsem, ale zároveň nechtěla. Nevěděla jsem jestli by on měl zájem a navíc bych tím byla nevěrná Noroxovi? Ale co, mohl se o mě postarat a nepostaral. Ani se o mě nezajímá. Kdyby jo, tak by si pro mě přišel, ale on nepřišel. Třeba někde pígluje tu svoji ségru dementní. Nebyla jsem úplně nejvěrnější to je pravda, ale sama sobě jsem to musela odůvodnit. "A co bys mi asi tak mohl splnit hmm," zeptala jsem se s úsměvem. Netušila jsem, co má v plánu a tak jsem to nechala na něm, ať si vybere, co nabídne za záchranu vlastního mrzkého života.

Belilal oponoval něco o složitosti a tak. Mávla jsem jenom tlapkou ve vzduchu, že je mi to jedno. Bylo mi to jedno a nechtěla jsem to s ním dál rozebírat. Jestli si chtěl nechat svá tajemství, tak prosím. Klidně se jimi může zadávit, když mu to bude po chuti. Já neměla problém se o svou moudrost podělit. Ani s takovým nevděčníkem, jako byl on. Celkem mi imponoval a potom, co jsem si mohla prohlídnout jeho jizvu, mi přišel víc a víc zajímavý. Navíc jsem se celkem nudila. Co dělat ve smečce, která se teprve rozjíždí. Kmotra Smrt byla pryč, tak nač jí dělat další rituály. Možná potom něco zkusím. Teď se ve mě začínala objevovat chuť na něco mnohem zábavnějšího. Norox mi nechyběl jenom pro svůj humor a neodolatelnou vůni. Měl i jiné přednosti, které jsem momentálně postrádala.
Pohlédla jsem na Beliala a zhodnotila ho, jako ucházející náhradu. Nehodlala jsem mu ale dát všechno na stříbrném podnose. A navíc bych mohla dopadnout jako s Alfredem, nebude mít zájem a ostrouhám. Nebo s Heliosem, který se mi vykydne v úkrytu a usne. Tentokrát jsem to nechtěla pokazit. "Elektřinu jsem zdědila po matce, ale umím toho mnohem víc díky svojí kmotře Smrti. Obdařila mne několika skvělými schopnostmi, některé ani místní vlci neznají," odvětila jsem mu a usmála se na něj škádlivě.

//Pohovořit se zakládajícími členy smečky

Belial se trochu ohradil otázkou, kterou jsem přešla. Nechtěla jsem se pouštět do zbytečného dohadování o tom, co jsem čekala nebo nečekala, protože jsem možná nečekala nic. Nebyla jsem si sama jistá, jestli by mne nějaká odpověď potěšila nebo nepotěšila. Spíš nepotěšila."Nevím, co jsem čekala," řekla jsem po chvilce rozmýšlení. "Možná... něco trochu víc... od někoho takového jako jsi ty," dodala jsem a prohlédla si ho od hlavy až k patě, jako bych skenovala, jestli mi za tu námahu opravdu stojí nebo ne. Ale stál. Pořád se mi celkem líbil. Nebyl úplně obyčejným vlkem jako ostatní. Působil strašně obyčejně, ale vlastně i tak trochu zajímavě? Jestli to dává smysl. Byl samá tlapka, ale kožich se mu lesknul zdravím. Na tuláka...
Jen jsem přikývla, když se rozhodl, že mi později povypráví celý ten příběh, který se evidentně týkal mojí kmotry a který jsem já momentálně moc nechápala. Byla jsem ráda, že se podělí o nějakou tajnost, kterou evidentně sdílel se Smrtí jenom on. A mě zajímalo proč? Proč si vybrala někoho, jako byl on? Tuláka, který přišel o život? Mohla přeci požádat mne. Jakoukoli službu bych jí splnila, ale ona vybrala jeho. A zase ta otázka... Proč? Usmála jsem se na něj a vyslechla si otázku, kterou se rozhodl položit. "Myslíš použít elektřinu nebo jak jsem přežila bez lovení?" zeptala jsem se, ale pak jsem se rozhodla, že odpovím na obě dvě otázky. "Elektřinu jsem dokázala ovládat už jako malé vlče. Tenkrát mi pomohla zachránit se a dostat se pryč ze sněhové vánice. Moje matka, jestli se tak dá nazvat, ovládala taky magii elektřiny, takže jsem tenhle talent dostala od ní," pronesla jsem a slovo matka ze mne vypadlo, jako bych se ho chtěla co nejrychleji zbavit. "A lovit," trochu posměšně jsem si odfrkla. "Lovit jsem nikdy nemusela, vždycky někdo něco ulovil pro mě... Tedy, byl tu jeden, který se mě to pokoušel naučit už před tebou, ale asi na to nejsem. Vždycky si vybavím ty špinavé kožichy a popravdě... elektřinou je to čistější. Ale když nemusím a je tu někdo kdo uloví něco pro mě, tak proč se namáhat s používáním magie, že?" dodala jsem s prohnaným úsměvem. Byla jsem celkem pyšná na to, že se většinu mého života někdo staral o moje potřeby. Neviděla jsem to jako úpadek.

Čekala jsem nějakou fantastickou odpověď. Něco ve stylu pomsty nebo tak. Něco poetického. Ale jako všichni přízemní vlci, Belialovi šlo o moc. Byla to celkem škoda, že nesměřoval k něčemu vyššímu, nějakému vyššímu principu. Ale aspoň nelhal. Ne, že bych poznala kdyby ano, ale to jak vyslovil slovo "moc" naznačovalo, že nelže. "Hmm," zamručela jsem jenom. Bylo mi jasné, že přesně takovéhle moje kmotra lákala. Vlky, kterým šlo hlavně o to být tím nej. Ty, kteří si nehlídají záda a jdou si za svým třeba i přes mrtvoly. "Musel ses kmotřičce moc hodit, když tě nechala jen tak odejít, ale hádám, že to na krku ti nezpůsobila ona..." pronesla jsem vševědoucně. Kousat vlky nebylo stylem Smrti. Mučila by vás, ale ne fyzicky. Spíš by vás rozebrala na kousky psychicky pomocí magie a pak byste za smrt byli ještě rádi. Takový styl byl její. Takový, který zanechává hrůzu ve všech i v těch, co jí pomáhají. "Hádám, že tě zachránila ona. Musela v tobě vidět ještě nějaký potenciál, když tě nenechala na pospas tomu kdo ti prokousnul hrdlo," dodala jsem ještě a překřížila si přední tlapky. Ležela jsem teď jako symbol elegance.

Jeho reakce mi naznačila, že svou magii používá. "Je neslušné lézt někomu do hlavy, navíc když se skoro vůbec neznáme," řekla jsem mu a pokračovala v čištění tlapek vlastním jazykem. Olizovala jsem ze srsti zaschlou krev, která by se jenom dál nechávala obalovat špínou a nečistotou. Lepší se toho zbavit hned, než pak řešit zacuchanou srst. Bylo zajímavé potkat někoho, kdo se hrdě přiznává k používání své vrozené magie na jiné. Většina těch, co ovládala myšlenky, to tajila. A věděli proč. Magie myšlenek byla silná a nebezpečná. Když ji jeden uměl používat. Proto bylo nejlepší se s vlkem magie myšlenek spojit... nebo se ho rychle zbavit.
Vyjmenoval tři věci. O té první jsem věděla, ale o ní věděl asi každý. Tornádo jsem nezaznamenala, ale silný vítr byl. Šakalové byly problém pořád. Trochu jsem netušila, co si z toho mám odnést. Pokud byl pomocníkem Smrti, která nebyla u sebe, mohl jí pomáhat? To počasí nebylo normální, takže by se tím všechno vysvětlilo. Kdyby v tom měla prsty Smrt. Proč ale neřekla o pomoc mě? Byla jsem trochu ukřivděná. "Jestli jsi potkal Smrt a jestli jsi jí pomáhal dělat tyhle věci, co jsi vyjmenoval... Proč?" zeptala jsem se a pohlédla na něj. "Většina vlků by se otočila k jejím nabídkám zády a hleděla by si svého. Nebo by to hned běžela říct jejímu bratrovi."

Belial si trval na svém, že umřel, ale je zase živý. Vztávání z mrtvých nebyla úplně moje parketa, navíc jsem byla pořád přesvědčená, že to nejde. Možná se jenom z té slané vody zbláznil.... Začala jsem si jako kočka čistit přední tlapky, abych z nich dostala zbytky krve z našeho oběda. Belial ovšem řekl něco, co mne donutilo zastavit svůj pohyb. Položila jsem tlapku zpět na zem a chvilku hleděla do tmy lesa, než jsem otočila hlavu na Beliala. V mých očích bylo vidět podivnou směsici pocitů od nadšení, přes nedůvěřivost. Kožich mi trochu zapraskal, jako by v něm pobíhala elektřina jako splašená. Belialovi se z toho mohly trochu naježit chlupy, ale nedělala jse to záměrně. Ovládaly mne emoce, které jsem sama nedokázala rozklíčovat. Jestli byl pomocníkem Smrti musela ho zachránit ona. Nedávalo to sice moc smysl. Proč by to dělala... Musela k tomu mít důvod. Jenže ona nebyla u sebe, pokud byla pravda, co říkal Alastor a tomu já jeho slova věřila. A poku nelhal ani Belial... "Potkal jsi Smrt a přežil jsi to? Musí na tobě být něco speciálního, když tě kmotra nechala na živu," řekla jsem nakonec a vrátila se k čištění tlapek, jako by mne to už nezajímalo. Jenže uvnitř jsem se tetelila zvědavostí. Nejradši bych to z Beliala vytáhla hned, ale bála jsem se, že když budu moc vyzvídat stáhne se a neřekne mi nic. Hrát jen částečný zájem mi přišlo jako lepší varianta.

Začala jsem se odtahovat, když Belial vyslovil, že nepřežil a začal hlavu vracet do normální pozice. Stačila by chvilka narazil by mi čelistí do hlavy. Naštěstí se ovšem v čas zarazil a já tak stihla odtáhnutí dokončit. Střetla jsem se s jeho pronikavým pohledem, kterým mne zkoumal. Chvilku mi to bylo nepříjemné, ale neodvracela jsem pohled. Prostě jsem mu hleděla do očí, které působily, že něco ukrývají. "Ovládáš magii myšlenek, měla bych se před tebou mít na pozoru," pronesla jsem potichu a pak udělala několik kroků v zad a sedla si. Napětí trochu povolilo, ale ne úplně. Nebyla jsem úplně prostitutka, že bych se nabízela každému, ale musela jsem uznat, že Belial byl celkem pohledný. Když se to tak vzalo.
Pomalu jsem se uložila do lehu. "Když jsi to nepřežil, tak proč jsi tady?" zeptala jsem se se zájmem a navázala tak na jeho slova. "Někdo by tě musel zachránit... Život... možná, ale ten by musel vytáhnout paty ze svých kopců," pronesla jsme zamyšleně. Smrt nebyla doma, ale ta by neměla náladu někoho zachraňovat jen tak. To že tu Belial byl muselo mít jen jediný důvod. Utrpěl zranění, ale přežil. Vlastní smrt si jen namlouval.

Chtěla jsem tu nádhernost vidět, takže jsem se rozhodla, že se na Beliala podívám opravdu z blízka. Když tedy odkýval, že jsem se s jeho mořským dobrodružstvím trefila, zvedla jsem se ze sedu. Natáhl hlavu tak, abych se na krk mohla hezky podívat, ale já chtěla jít blíž. Udělala jsem k němu několik kroků a pak mu div nenarvala čenich do srsti, jak jsem si začala prohlížet jizvu. Byla opravdu pěkná. Hezky se vlnila a napínala kůži, která kolem byla holá. Přes srst byla vidět, ale když takhle zaklonil hlavu její části byly mnohem lépe rozpoznatelné. Někdo ho opravdu kousnul pořádně. "Měl jsi štěstí, že jsi to přežil, vypadá to opravdu hluboce," pronesla jsem zamyšleně a ocitla se jen několik centimetrů od Belialova krku. Vypadalo to tak krásně. Jen opravdu škoda, že nebyla čerstvá. Noroxovo oko, nebo to co z něho zbylo, taky nebylo čerstvé, ale občas se trochu zanítilo a bylo to jako by mu tu ohyzdnost někdo způsobil včera, jak zčervenalo.
Pomalu jsem se odtáhla od vlkova krku. "Vypadá to nádherně," řekla jsem nakonec a začala se rovnat do normálního postoje. Pořád jsem byla na centimetry blízko a připravovala se na odchod na svoje místečko.

Vlk, tedy Belial, působil jako by měl radost z toho, že jsem svou kořist ulovila pomocí magie. Evidentně mu magie nevadila jako některým a ani se jí nebál. Norox měl s magií problémy, ne že by se jí bál, ale vadila mu. Belial vypadal, že má z magie možná respekt, ale jinak mu nevadí. A respekt by mít měl, jinak by mu Smrt mohla ukázat i jiné stránky magie než jenom elektrickou ránu do zajíců. Usmála jsem se na něj a pak si olízla čenich, abych dala pryč zbytky krve, kterou jsem na ní měla. Bylo evidentně u konce jídla.
Moje klepání na něj nezabralo, takže jsem s tím přestala a prohnaně se ušklíbla. Na tohle neskočil, škoda. Jak moc bych se ráda přitulila. Už dlouho jsem s nikým nebyla. Naposledy jsem pletla hlavu Alfrédovi, ze srandy. Jenže ten se spíš vyděsil, než cokoli jiného. Pohlédla jsem na Beliala, který nevypadal, že by ho nějaká vlčice děsila. Očima jsem sledovala tahy jeho tlapek ve vzduchu, jak se mi snažil naznačit, co se stalo. "Někdo tě kousnul do krku a vykopnul do moře... patetický," pronesla jsem. "To moc dobrou práci neodvedl, když jsi pořád tady. Ale jizva je to celkem pěkná, to se musí nechat... Hmm... Vadilo by ti kdybych si ji prohlédla?" Ozval se ten malinkatý, ale morbidní zvědavec ve mně, který měl rád všechno ošklivé a pokřivené. Kdyby ta rána byla pod srstí ještě rozšklebená.... mírně jsem se rozechvěla, ale ne zimou.

Pustila jsem se s klidem a elegancí do svého ušáka. Vlk nejedl moc kultivovaně. Vypadalo to, že měl hlad a těžko říct, jak dlouho nežral. Mám tolik otázek... Snad s plným žaludkem na některé z nich odpoví... Teď bylo ovšem jídlo a já věděla, že bych neměla krafat o blbostech. Navíc jsem tohohle vlka ani neznala, takže jsem netušila, jak se ke mně bude stavět. Mohl by mě poslat někam, že ho otravuju kecama a to jsem úplně nechtěla. Kolem mého těla se začala šířit moje vůně a to i z toho důvodu, že jsem se mírně přehřála během lovu. Naštěstí teplota klesala s přicházející nocí hezky dolů. Možná až moc. Vlk se mne na něco ptal. "Och... magie, elektřina, je to jednodušší a taky čistší... takové víc příjemné pro kořist... i pro mě," pronesla jsem s několika malými pauzami na zamyšlení. A pak jsem se pustila opět do jídla. Nikdy jsem nejedla, když jsem mluvila.
Vlk se zvedl a odešel se kousek dál napít z kaluže. Já žízeň neměla. V tichosti jsem dojedla svého prvního uloveného zajíce. I když mnozí by tohle za lov neoznačovali. Trochu jsem možná podváděla, ale co... žaludek jsem měla plný a to bylo hlavní. Vlk se nakonec představil jako Belial, ale málem se u toho zakuckal k smrti. "Myslím, že bys neměl mluvit. Musel ses nastydnout v moři... Cos tam vůbec dělal, jestli to teda není tajný?" pronesla jsem s úsměvem a chvilku sledovala svoje tlapky, než jsem střelila pohledem po Belialovi. Teplota klesala níž a níž a já se mírně otřásla. Nebyla mi zima, můj kožich byl poměrně silný, však jsem se narodila v horách, ale doufala jsem, že mi tahle malinkatá ukázka slabosti otevře vrátka k tajemstvím, které Belial ukrával.

//Pokud někdy bude založena moje církev, tu je její počátek

Naštěstí se vlk zastavil. Bylo to štěstí, protože s toho páchnoucího otvoru bych ho netahala. Kdybych byla trochu neslušnější, řekla bych, že to smrdí jako něčí nemytá prdel, ale já nebyla sprosťačka, takže jsem mlčela a jenom kývla hlavou, když se vlk nakonec zastavil a uvědomil si kam jde. "Mimochodem já jsem Rowena," pronesla jsem poměrně tichounce, protože mi bylo jasné, že na lovu se nemá pokřikovat. Kráčela jsem za vlkem, který se rozhodl, že mě zasvětí do tajů lovení. Podle všeho se šlo na zajíce, což byla mimo jiné asi jediná zvěř, která tu byla, protože mimo ní nebylo v lese cítit skoro nic. Možná nějaká myš nebo menší hlodavec. No aspoň, že tu mají nory zajdové nebo tak něco. Následovala jsem vlka a na jeho povel se zastavila, abych si vyslechla, co mám dělat. Následovala názorná ukázka, kterou jsem sledovala přilehnutá k zemi. Zajdové se rozeběhli do všech stran, ale vlkovi se podařilo jednoho ulovit, znehybnit a zabít. Byl v tom celkem efektivní a dobrý, ale mě se tenhle způsob lovu moc nezamlouval. Byl až moc špinavý.
Potichu jsem se pustila sama do lovu a rozhodla se, že vyzkouším něco úplně jiného. Plazila jsem se porostem s břichem těsně nad zemí, abych se nezašpinila. Uviděla jsem několik zajíců a rozhodla se. Nebyla jsem dobrá, co se týkalo lovu. Nešlo mi to. Ale mohla jsem ukázat jiné přednosti, kterých jsem díky své kmotře měla hned několik. Tlapku jsem položila na zvlhlou zem a soustředila se na výboj. Zapraskalo to a dva z ušáků, kteří mi byli nejblíž, sebou začali cukat, než dopadli mrtví k zemi. Zabití elektřinou bylo zajímavé. Jen se zaškubali a umřeli. A hezky u toho voněli. Daleko příjemnější způsob sehnání jídla než lov. Otočila jsem se s vítězoslavným úsměvem na vlka. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem hezky ulovila a ani jsem se u toho nezapotila. Popadla jsem do tlamy oba dva ušáky. Jednoho jsem položila na zem kus od vlka a druhého mu donesla. "Vypadáš nemocně a hladově, druhý se ti bude hodit," řekla jsem s klidem a usmála se na něj. Pak jsem se vrátila k vlastnímu pokrmu a pustila se do jídla.

Musela jsem přiznat, že neumím lovit, což vlk přešel jenom zachrčením, že mi to ukáže. Lovit mě učil jako malou Norox, ale byl to jeden chabý pokus, který skončil jenom tím, že jsem se ztratila v závějích a sněžné vánici. Třeba to konečně k něčemu bude... A nebo si tohohle nechám, když je tak ochotný mi pomáhat. Zvedla jsem se a sledovala vlka, který se celkem zakymácel, když se zvedal na všechny čtyři. Rozhodla jsem se dát mu prostor a pak ho následovat. Kráčela jsem za ním. Čichala jsem zajíce směrem, kterým jsme šli. "Myslím, že tam jsou zajícové," pronesla jsem celkem potichu a následovala vlka.
Tenhle les jsem neznala. Nebo jsem si nebyla jistá tím, že bych ho znala. Kráčela jsem za vlkem a sledovala, jak se namáhavě snaží udržet rovný směr. Netušila jsem, že se blížíme k něčemu tak nebezpečnému, jako byla díra. Nevěděla jsem o ní a tak mne netrápila. Narozdíl od vlka jsem ovšem měla všechny smysly normální, takže jsem ucítila podivný zápach hniloby, který se z díry táhl a otočila tam hlavu. Všimla jsem si okraje, ke kterému vlk kráčel. "Pozor," jekla jsem na něj, ale nic víc bych stejně nestihla udělat, kdyby nezměnil směr.

Vlk vypadal, že s ním moc srandy nebude. Nemluvil skoro vůbec, což jsem mu nemohla nijak vytknout, protože mohl spolikat celkem dost slané vody a to určitě není pro krk úplně nejlepší. Přejela jsem ho pohledem. Vypadal zvláštně. Nijak dobře ani nijak špatně. Prostě zvláštně. Jeho čenich byl zvláštně vybarvený, jako by ho někdo přejel válečkem barvy šedé a ta se mu tak obtiskla jenom někde na těle, ale jinde byl úplně černý. Sledovala jsem vlka, který určitě něco potřeboval, ale já nevěděla jak mu pomoct. Sama jsem začínala mít trochu hlad a když moje ouška postřehla, jak mu v žaludku kručí zamračila jsem se. "Jestli si myslíš, že ti budu lovit tak se pleteš," řekla jsem mu příkře. "Protože nevím jak," dodala jsem výrazně potichu, takže těžko říct jestli to slyšel. Začala jsem se rozhlížet kolem, jestli nenajdu nějaké bobule, které bych mu mohla donést a utišit tak jeho hlad.

//Mušličková pláž

Došla jsem společně s vlkem do lesa. Vypadal celkem mimózně. Jako by to neměl úplně v hlavě v pohodě, ale těžko říct, co se mu honilo hlavou. Trochu smrděl, což mne docela odpuzovalo, ale říkala jsem si, že by mi mohl být užitečný. Zastavila jsem se v lesíku, který vypadal, že by nám mohl dobře posloužit. Pomohla jsem vlkovi se utábořit na zemi. Pak jsem si sama sedla kousek od něj a znovu si omotala ocas kolem tlapek. "Jak ses do tý vody vůbec dostal?" zeptala jsem se a začala si prohlížet svoje vlastní drápky schované pod mým ocasem. Vlk nevypadal moc jako ten mluvící typ, ale já potřebovala vědět víc. Potřebovala jsem vědět, jestli mi ho opravdu posílá kmotra nebo ne. A vůbec jsem nevěděla, proč by mi ho posílala. Třeba má nějaký plán a jeho k tomu potřebujeme... Nebo je on mojí odměnou za služby, které jsem jí prokázala. Náhradník? Nebo jenom někdo koho si můžu užít? Ale ne v tomhle stavu... Asi je odměnou za to, kolik nových jsem našla pro naši věc.