Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem z tohohle místa nadšená. Se zájmem jsem se rozhlížela kolem. Byla tu spousta kořenů. Vydala jsem se k jednomu a použila svou magii elektřiny. Směřovala jsem ji málo a konzistentně, abych vytvořila výboj, který zapálil kořen. Plápolavé světlo osvítilo dno jámy a já se konečně mohla pořádně podívat koelm. Vypadalo to tu opravdu obrovsky. A hlavně tu bylo celkem teplo a útulno, jak poznamenal i Belial. Z venku k nám doléhaly zvuky, které byly ovšem tlumenné. Buď byla bouřka nebo něco podobného. Rozhodně to nemohlo být příjemné. Vypadalo to ovšem, že neprší, protože po stěně jeskyně netekla voda a já si byla jistá, že kdyby se zatopila jáma, voda odteče sem a čůrkem poteče po stěnách.
Z používání magie jsem byla trochu uondaná, tak jsem se natáhla na zem kousek od ohnivého kořene, který plápolal a hezky prskal. Všechno bylo tak příjemné, ale já najednou pociťovala strach a úzkost. Jako bych se bála, že zemřu. Moje srdce začalo rychle být a moje zorničky se roztáhly. Co to sakra je... Zhluboka jsem vydechla a podívala se na Beliala. To byly jeho emoce, ne moje. "Neboj se, tady ti nic nehrozí a kdyby jo, tak nás z toho dostanu buď já nebo Smrt," pronesla jsem. "Navíc jsi přece ten, co se vrátil z mrtvých, proč by ses bál tmy, stěn a ozvěny?"

//Zrádcův remízek
Úkol založit úkryt

V podstatě násilně jsem byla nastrkána do chodby. Prý že půjde galantně za mnou a bude mi krýt záda. Tomu jsem nevěřila ani za mák. Co jsem tak zvládla zpracovat, pokud někdy někomu Belial kryl záda, byl to on sám. Raději jsem ovšem neprotestovala a kráčela jsem chodbou. "Tma jak v pytli," zabručela jsem si spíše pro sebe. Teď by se hodila magie ohně a tu já neměla, pokud jsem si byla vědoma. Takže jsem si musela poradit jinak. Rozhodla jsem se, že trocha světla je lepší než žádné. Můj kožich začal praskat malými výboji. Každý výboj značil jiskřičku, která mi přejela po těle a ozářila na malinkatý okamžik okolní prostranství. A ještě, že jsem to udělala, protože chodba náhle končila. "Sakra," vyjekla jsem, když moje tlapka málem zahučela do prázdna. Magii jsem kvůli leknutí přestala vědomě používat a společně s ní se vytratilo i světlo, které nám umožňovalo aspoň nějaký rozhled kolem.Sakra, sakra,akra,kra,ra,ra,a,a ... neslo se jámou pode mnou. Bylo to naprosto příšerný. Od tlapky se mi odrolil kus kamene a ten zarachtal a trvalo hodnou chvilku, než dopadl až na dno. Tohle je hodně hluboký. Pohlédla jsem na Beliala za sebou. "Dole by mohlo být něco zajímavého," pronesla jsem a rozhlížela se, jak se asi dostat dolů. Kožichem mi opět projely jiskry. Uviděla jsem římsu, která vedla kolem dokola obvodu obrovské jámy. Tohle je naše cesta dolů. Vyrazila jsem k ní a byla nadšená z toho, že jsem maličká a konečně se mi to vyplatí. Byla to výhoda, protože bych se na římsu klidně vešla skoro dvakrát, ale pro Beliala by to mohl být problém. Kráčela jsem pořád dál a dál. Nadšení z toho, kam asi římsa vede mne neopouštělo. Jedním bokem jsem se opírala o stěnu, abych se moc neodchýlila a nespadla z římsy. "Vypadá to tu naprosto úžasně," pronesla jsem potichu, protože jsem se bála té ozvěny, která se tu roznášela před chvilkou. Najednou římsa skončila. Dole to vypadalo stejně hezky jako nahoře. Byla tu spousta chodbiček pryč, ale připadalo mi, že nikam nevedou. Dno jámy mi naprosto k průzkumu stačilo.

Jáma
V zrádcově remízku se nachází jáma, která vznikla propadem stropu kdysi velké jeskyně. Dnes je jáma vyplněna spoustou kostí zvířat, které zde zahynuli pádem nebo které se nedokázali v čas dostat z jámy ven. Šikovný vlk se odsud může vyškrábat, ale jen s velkým úsilým nebo pomocí magie.
Mohlo by se zdát, že je jáma prázdná, ale není tomu tak. Nachází se v ní jediná chodba, která zkázu jeskyně přežila. Hliněná chodba, kterou zpevňují hlavně kořeny stromů, po pár metrech přechází v kámen, který zajišťuje stabilitu. Na konci chodby ovšem dávejte pozor. Hluboká propast, která je lemována jen poměrně úzkou římsou spirálovitě se točící až ke dnu propasti, může být místem vašeho odpočinku, pokud nebude dostatečně opatrní. Římsa vede od chodby na pravo a obtáčí se v pravidelných otáčkách až dolů. Zde se nachází poměrně rozlehlá místnost.
Z velké místnosti vedou i chodby. Některé jsou skalnaté a jiné hliněné. Dnes tento obří komplex chodeb a menších jeskyní nelze plně prozkoumávat, neboť většina chodeb byla zavalena nebo zatopena. Je ovšem možné některé hliněné chodby rozšířit, pokud bude mít vlk štěstí a nenarazí na pevný kámen. Menšímu počtu vlků by ovšem měla stačit hlavní místnost pod spirálovou římsou. Světlo sem nedopadá, takže pokud nechcete být v naprosté tmě, je nutné udržovat na dně oheň nebo jiný zdroj světla jehož světlo se odráží od hladkých ploch kamenných stěn a vytváří tak světlo až nahoru.

Nebezpečí: pád z římsy do jámy
Správce: Bouře
Obyvatelé: původně obývána členy Zrádné smečky

Schváleno:

Vylézt ven

Vypadalo to, že chodba pokračuje někam pod zem, protože se mírně svažovala. V tichosti jsem doufala, že nebudu muset už dál něco kopat, protože bych nerada svůj kožich ušpinila více, než by bylo potřeba. Teploty začínaly klesat, což mi nevadilo. Více mne děsily mraky, které se objevily na nebi a byly skoro tak černé jako můj kožich. Tohle nevypadá dobře. Pohledem jsem zkoumala nebe a čekala, zda se ke mně Belial připojí nebo ne. "Třeba?" zeptala jsem se, když se pan tajemný rozhodl dělat ze svého úmrtí tajemství. "A co bych pro to musela udělat?" dodala jsem laškovně otázku, která si více než zahrávala s koketérií mě vlastní. Pohodila jsem dlouhým ocasem a pak opřela opět pohled zpět do chodby.
Belial mluvil o tom, že dámy mají přednost. A já byla dáma. Ale váhala jsem. Co když je uvnitř něco nebezpečného? "Co když tam něco je?" zeptala jsem se ho tichým hlasem a sledovala prostor ve tmě. "Neměl bys jít galantně předemnou?" dodala jsem a pohlédla na něj. Kdyby byl jako Norox, už by tam dávno byl. Ne proto, že by mě nějak chránil, ale spíš proto, že by si chtěl najít to nejlepší místo uvnitř. Nepotřebuju chránit od nikoho... A on už se nevrátí. Znovu jsem se podívala dovnitř a zvažovala, jestli jít nebo to nechat na Belialovi.

//Smečka najít úkryt

"Nevím," odvětila jsem suše. Netušila jsem, proč si kmotra vybrala jeho a ne mne.
Třeba ho testovala? Nebo prostě jenom nepotřebovala mě... "Podle mě tě testovala, jestli jsi dost dobrý na to..." neodkončila jsem, protože jsem sama nevěděla na co by měl být Belial dobrý. "Možná potřebovala někoho kdo tě najde a postará se o tebe, což jsem taky udělala ne?" odvětila jsem nakonec. To muselo být ono. Kmotra nemohla obětovat svou nejoddanější kdyby to nevyšlo. Navíc ve mne musela vložit spoustu důvěry, že dokážu Beliala přivést zpátky do normálního stavu, což se mi také povedlo.
"Není ho škoda... Zasloužil si to, pokud nedělal, co kmotra chtěla... Na druhou stranu jsem si s ním mohla ještě užít nějakou tu zábavu," pronesla jsem jenom ke smrti Heliose, který mi mohl být ještě k užitku. Ale kmotra rozhodla a tak je to správné. Pomalu jsem začínala zjišťovat, že možná jenom vybírala. Co když vzala je dva, aby vybrala někoho, kdo se ke mně bude hodit? Ne, zavrtěla jsem hlavou. Takhle to být rozhodně nemohlo.
Pomalu jsem obcházela díru, která byla v zemi ani nevím proč. Bylo mi jasné, že na území nejsou žádné skály, na to jsem to tu prochodila až moc dobře. Takže jediná šance nějakého úkrytu byla jeskyně nebo nora v díře. Díra musela být jednoznačně pozůstatekm nějaké pukliny pod ní. Strop pak neunesl hmotnost a zbortil se, čímž vytvořil jámu. Jen jsem doufala, že dole naleznu i nějakou další díru. Nejlíp kdyby měla výlez na jiné straně, protože nevím, jak bych se pak vysoukala ven. Pohledem jsem přejela Beliala, který by mi asi těžko nabídl pomocnou tlapku. "Věřím ti, že jsi zemřel," řekla jsem mu. "Pokud to říkáš a sám tomu věříš," dodala jsem. "Ale pokud o tom nechceš mluvit nemluv. Já mám jen takovéhle věci ráda. Všechno, co se týká smrti mne fascinuje." Byl o tom přesvědčen, tak co bych mu to rozmlouvala. "Půjdu se podívat dolů, jestli tam není nějaká nora nebo tak něco," pronesla jsem a pomalu přešla k okraji. Rozhodla jsem se, že skočím dolů najednou, že to bude nejbezpečnější. Bez zaváhání jsem skočila a dopadla tlapkami do listů a kostí. Evidentně tady zahynula spousta zvířat, proto to tu tak trochu zapáchalo. Pomalu jsem začínala obcházet okraje a nacházet různé výdutě. Strkala jsem do nich hlavu a zjišťovala, jestli v nich není něco většího. Většina z nich byla ovšem slepá. Nikdy jsem nezmizela více, jak po půlku těla. Nakonec jsem ovšem našla něco zajímavého. Jedna z výdutí měla podivnou kamennou část po stranách. Zahrabala jsem do hliněné stěny před sebou a usmála se. Hlína odpadla a já uviděla, že je tu jeskyně. Vykoukla jsem ven. "Něco jsem našla, jdeš taky?" zeptala jsem se.

"Pff, ty a vyšší bytost? A od kdy?" oplatila jsem mu stejně posměšným tónem. Ne, že bych se s ním chtěla nějak hádat, ale prostě tohle už byla moje povaha. Ráda jsem negovala to, co mi někdo jiný říkal. "Těžko se věří, že jsi něco víc než já, s tou jizvou na krku a malým nepodstatným faktem, že jsi se málem utopil," dodala jsem. "To já se pomocí magie uměla zachránit už jako mrně a nebyl mi ani rok a ty to nezvládneš ani jako dospělý?" Protáhla jsem se a zvedla na všechny čtyři. Nechtěla jsem působit neuctivě, ale už jsem se trošku začínala nudit a navíc začínal nový den. "A není to můj Helios, je to blbeček, který si zasloužil všechno, co se mu stalo. Kdyby aspoň chcípnul mohlo by se říct, že byl užitečným hnojivem," pronesla jsem nevzrušeně. Helios měl u mne vroubek. Vytuhnul mi v úkrytu aniž by se na něco zmohl a to se nedělá.
Belial se moc o tom, jak zemřel a jaké to bylo bavit nechtěl. Pohlédla jsem na něj. "Chápu, že o tom nechceš mluvit, ale je to škoda," pronesla jsem skoro až něžně. Ráda bych se dozvěděla více, umírala jsem zvědavostí, ale popravdě mi ho trochu bylo i líto? Jako je vám líto hračky, která se najednou rozbije. Nechcete ji vyhodit, ale opravit. Než zjistíte, že to nejde a pak ji nakonec zahodí. Pohlédla jsem na něj. "Podle mě bude nějaká nora nebo jeskyně u té díry, co myslíš?" navrhla jsem a pomalu se tím směrem rozešla.

"Uchechtl ses a teď to evidentně nebereš vážně," pronesla jsem a mírně nakrčila čenich, jako nazlobené vlče. Celkově jsem působila jako malé vlče, nejen stavbou těla, ale i chováním. Hlavu jsem měla mírně oslintanou, jak mi Belial rovnal srst a začínalo mě to studit. Bylo to nepříjemné. Chtělo by to najít nějaké místečko, kam si můžeme zalézt. Napadlo mne, že v té díře v zemi by mohly být nějaké puklinky nebo skulinky, do kterých by se dalo zalézt. Taková díra nemohla vzniknout jen tak, spíš musela být pod zemí nějaká nora a té se propadl strop. Pozůstatky té nory by mohly být pořád ještě pod zemí a přístupová cesta k nim bude v té díře. Stačí se tam porozhlédnout...
Jneomže Belial už mluvil dál a přetrhl tak tok mých myšlenek. Mluvil o tom, jak byl u zříceniny, jenomže podle dalších slov, tam asi nikdy nedošel. Takže bratr měl pravdu, když tvrdil, že Smrt není ve zřícenině. Musela být s Belialem a tím zrzkem... Helios? Musel to být on, ten měl taky jizvu a tuhle barvu kožichu. "Ten zrzek se jmenuje Helios," řekla jsem potichu. Nehodlala jsem odhalit jak nebo odkud ho znám, ale zase jsem nechtěla úplně mlčet. Jenže Belial jako by mne neslyšel. Mluvil a jeho srdce mi bušilo do zad, jako by se rozhodlo vyskočit z jeho těla ven, ale bránil mu v tom hrudník. Cítila jsem jak se kolem mě obmotávají jeho tlapky, jak tisk jeho těla sílí. Věděla jsem, že se tam stalo něco, co mu nebylo příjemné. Mluvil o Životu a někom dalším. Že by to byli oni kdo mu udělal tu jizvu na krku? Oni ho hodili do moře? Netušila jsem, jak tomu dát smysl, ale Belialovi jsem jeho slova věřila. Náhle utichl a po chvilce povolil i jeho stisk. Vypadal vyřízeně, když jsem se mírně otočila na břicho, abych na něj mohla koukat. Ležel na boku a hlavu měl na zemi. Sehnula jsem se k němu a začala mu něžně olizovat čelist. "Opravdu jsi zemřel?" pronesla jsem se zájmem. "A jaké to bylo?" vyzvídala jsem a při tom se k němu tiskla a olizovala mu čelist. Smrt mne fascinovala a nejen má kmotra, ale všechno mrtvé a zvrácené, zlomené a zkažené. Belial byl zkažený a zvrácený, to že by byl mrtvý by mu dodávalo na důležitosti aspoň pro mne. Kdyby měl kromě jizvy na krku i chybějící ucho nebo končetinu, bylo by to ještě lepší, ale jeden nemůže mít všechno.

Přitulená k Belialovi jsem se celkem uvolnila. Jeho otázky mne nepopouzely, vnímala jsem z nich zdravý zájem o možnosti, které měl. Momentálně se k nám mohl přidat a tím by se mu nejen rozšířil záběr, co se týče magických perspektiv, ale rozhodně by tím získal i nějaké to zázemí. Jen těžko říct, jestli tulák jako on o něco takového stál. "Smrt nám dává dárky. Stačí za ní zajít do její zříceniny a poprosit jí. Taky by nebylo od věci jí darovat nějakou tu blištivost, má je ráda," pronesla jsem. "Taky ti může pomoci nějakou magii plně objevit, pokud k ní máš ovšem předpoklady. Já třeba mám předpoklady kromě vrozené elektřiny pro magii iluzí, jak jsi sám věděl. Sídlí ve mne i moje specifická magie, když zpívám. A to všechno mi pomohla Smrt objevit," vysvětlovala jsem mu. Smrti jsem opravdu vděčila za mnohé. Za spoustu svých magií i za to, jak dobře jsem je ovládala.
Belialovo pousmání se mne donutilo zvednout hlavu. Přetočila jsem se na druhý bok, abych mu viděla do očí. "To není k smíchu," zavrčela jsem. Byla jsem ke kultu i ke Smrti loajální, takže jakákoli urážka jednoho či druhého mne dokázala namíchnout. "Pozor na jazyk, nebo ti můžu ukázat nějaký z dárků, který mi Smrt dala a to už se smát nebudeš," dodala jsem a pak se jako by nic zase přetočila a přilísala k jeho hrudníku. "Bydlí v jedlovém pásu, ale teď na zimu bych tam nechodila. Je to na severu pod horami," popsala jsem mu cestu k Smrti. "A jak to, že to nevíš, když jsi údajně s ní?" zeptala jsem se a mlaskla.

Přitulila jsem se k němu, když mi nechal místo. Bylo to příjemné. Tím, že jsem byla menší než on, jsem se hezky zapáskovala na jeho hrudníku a mohla jsem si užívat jeho tepla. Když mluvil o tom, že nemá důvod utíkat šibalsky se mi zajiskřilo v očích. Tohle bylo mnohem lepší než nahánění se s Noroxem. S Belialem jsem se mohla mazlit a povídat si, netáhl mne kdo ví kam, jen jsme zůstávali v bezpečí jednoho místa. Věděla jsem, že bych s ním nechtěla žít nebo tak něco. Neodkázala bych být jako matka a otec, protože jsem věděla, že když jeden překoná svou přirozenost pro druhého vede to jen k budoucímu rozkolu. Já věděla, že moje místo je v kultu a mým cílem je sloužit Smrti, nemohla jsem to tedy nahrazovat něčím tak patetickým jako byl partnerský vztah. Ale mohla jsem si to aspoň užívat s Belialem teď, dokud to šlo. A třeba se budeme moct navštěvovat v budoucnu, pokud se nebude chtít stát členem kultu...
Jeho otázka mne vytrhla ze zamyšlení. Teplo a přívětivost mě donutily se rozpovídat možná i více než bych chtěla. "Jak už jsem řekla, mojí kmotrou je samotná Smrt, které momentálně sloužím. Já a členové společenství, které jsem založila na popud Smrti máme pak ze služby pro ni mnoho výhod. Jednou z nich je to, že máme větší přístup k magiím než ostatní," pronesla jsem s klidem v hlase. Měla jsem pohodovou náladu a cítila jsem se, že bych mu odpověděla na cokoli. "Jestli tě něco zajímá, ptej se," pronesla jsem.

//úkol 4 voda

Belial se rozhodl, že ten svůj tlustý zadek nezvedne a nedojde ke mně. Jenom na mě zamňoukal jako nějaká kočka. Jeho vytí nebylo tak příjemné na poslech, jako to moje. Rozmrzele jsem se zvedla a vydala se za ním. Začínalo mírně řečeno mrznout, takže by to chtělo někam se schovat. Mohla bych se vrátit do vrbové smečky, ale komu by se chtělo táhnout až tam? Pomalým krokem jsem se tedy procházela lesem. Nehodlala jsem se hnát za Belialem hned. Chtěla jsem si taky dát na čas, protože pravá dáma nikdy nechodí rychle na zavolání, copka je snad nějaký hej nebo počkej? Ne, to rozhodně není. Já si tedy vybrala pro svůj pochod za svým novým milencem nebo spíše řečeno hračkou delší cestu. Tenhle lesík měl podivnou atmosféru, která mne nijak nelákala. Byl takový odtažitý a zdál se i celkem nebezpečný díky té díře v zemi, která úplně zaváněla nějakým neštštím. Co se tady tak mohlo stát? Zamyslela jsem se na chvilku, ale ne zase na moc dlouhou.
Po výkonu při lovu a po lovu jsem měla celkem žízeň, takže jsem byla ráda, když jsem objevila menší tůňku, ze které se dalo napít. Voda v ní byla poměrně dobrá, i když ledová. Okolní vzduch a počasí nejspíše na ohřevu vody nijak nepomáhali. Mírně jsem se zamračila, když mi voda tekla po bradě a chaldila mi hruď. Bylo by fajn mít magii ohně, abych se mohla trochu zahřát a vysušit. Náhle se kolem mého těla prohnal teplý vánek, který mne zahřál a dokonce mi vysušil srst. Že by další nepoznaná magie? Kolik už jich vlastně mám? Elektřina, iluze, halucinace, teď vítr a můj zpěv? Ještě jedna by měla být spojena s vnitřním světem nebo emocemi o tom mluvila kmotra. Vodní tůňku jsem nechala za sebou a pomalým krokem šla dál. Mohla bych se porozhlédnout po lepším zdroji vody, ale podle všeho tohle místo jím neoplývalo. Beliala jsem našla jak se čistí. Chvilku jsem ho z dálky pozorovala. Když mě neviděl a já mohla sledovat, co dělá, působil tak nějak klidně. Dokonce působil tak, že by mi na něm mohlo i alespoň trochu záležet... Moje pocity byly zvláštní. Pořád jsem měla ráda Noroxe, ale na tomhle vlkovi mi taky nějak záleželo. Přišla jsem tedy k němu. "Tak tady jsi," řekla jsem prostě. Pak jsem si lehla na zem a přitulila se k jeho zádům. Byla mi zima jen trochu, protože teplý vítr mě celkem zahřál. Netulila jsem se k němu tedy z důvodu pragmatického, ale čistě z vlastního rozhodnutí. Chyběl mi kontakt.

Probudila jsem se ani nevím, po jak dlouhé době. Možná to byla jenom chvilka, ale taky to mohl být celkem dlouhý spánek. Když jsem pohlédla na nebe, které se mezi stromy nořilo do tmavějších odstínů, bylo mi jasné, že noc se blíží. Chtělo by to, někam se schovat. Zvedla jsem hlavu, ale Beliala jsem nikde neviděla. Celkem mi přišlo matoucí, že tu najednou nebyl. Trochu jsem i doufala, že by tu mohl být a hlídat mě, když spím, ale evidentně mu to bylo úplně fuk. Jeho pach jsem ovšem cítila, pokud odešel nebylo to tak dlouho a nebo neodešel nikam daleko. Asi bych mu měla připomenout, co dovede elektřina, když se na mě takhle vykašlal a nechal mě spát bez dozoru. Kdo ví jaký hnusáci se tu potulují. Ani mi nedocházelo, že tím nejvíce nebezpečným v okolí jsme momentálně já a můj společník. Na všech čtyřech jsem si protáhla hřbet, abych se uvolnila a připravila na další přesuny. "Chtělo by to najít nějaké místo, kde bychom se mohli utábořit," pronesla jsem nahlas své myšlenky a pak pozvedla svou hlavu k nebi. "Auuuuuuu" zavyla jsem. Pokud byl Belial ještě v lese, tak si mohl svůj odchod rozmyslet a vrátit se. Pokud byl někde v tahu, hrozilo mu, že při našem příštím setkání mu předvedu nejenom elektřinu, ale i nějaké další srandy. Přeci jenom ještě jsem s ním neměla všechno vyřízené.

"Požitek nemusí být oboustraný, může být jenom dosti jednostranný a mě by ani takový nevadil," odvětila jsem mu. Lepší nějaký než žádný. Rozhodně by mi nevadilo, kdyby se stal mou loutkou, kterou ovládám a vnímám, ale která se nemůže sama od sebe rozhodnout co bude nebo nebude dělat. Stačilo jenom prozpěvovat a mohla bych ho mít omotaného kolem ocasu. Dosolova. Mlsně jsem si olízla čenich. Tenhle vlk se mi s každým slovem zamlouval více a více. Byl nedostupný, ale zároveň věděl, co a jak. To se mi líbilo, to bylo to, co jsem hledala a nenecházela. Našla jsem to u Noroxe, ale taky jsem to společně s ním ztratila. To povidné souznění duší, které nechtějí strávit věčnost společně, ale chtějí si jenom ukrátit dlouhou chvíli. Mrskla jsem dlouhým ocasem.
Moje ukázka magických schopností se mu nezamlouvala. Na chvilku jsem se naštvala a nakrčila čenich. V očích se mi zablesklo. A stejně rychle jako naštvání přišlo i zmizelo za maskou pobavení. Právě mi toho o sobě řekl mnohem víc, než bych se možná dozvěděla za celou dobu naší konverzace, kdyby mu to neuklouzlo. Takže umí číst myšlenky, používat živly a iluze? Celkem silné, ale rozhodně ne nijak extra. Navíc kdyby byl takhle magicky nadaný, tak by mu někdo nenatrhl krk a nezničil ho tak, jak byl když jsem ho našla. Pokud ten někdo opravdu nebyla Smrt, ale to by pak neříkal, že je s ní ne? Belial byl větší a větší záhadou. "Dobře, dobře," pronesla jsem. "Možná nejsem tak speciální, pravda že." Podívala jsem se mu do očí a zamrkala. Teatrálně. Přehnaně. Teď jsem věděla, že iluze na něj nazapůsobí, ale něco by na něj zapůsobit mohlo. Věděla jsem, že mi kmotra darovala magii emocí, ale jak se používá? Absolutně jsem netušila. Rozhodla jsem si vzpomenout na nějakou emoci, kterou jsem sama silně prožila. Vzpomínala jsem na šílený strach, který jsem měla jako vlčátko, když jsem se Noroxovi zratila v chladné vánici. Chtěla jsem ten pocit strachu přenést na Beliala. Jenže se mi to nepovedlo. Místo toho jsem použila magii halucinací, o které jsem netušila, že ji vůbec ovládám. Belial si musel myslet, že se ocitl ve sněhové vánici. Les kolem něj zmizel a všude byl jenom sních. Vítr mu musel cuchat kožich, jako to tenkrát dělal mě a zima ho musela zžírat pomalu i zevnitř. Naštěstí mi energie brzy došla. Halucinace přestali fungovat a Belial si mohl uvědomit mě i les kolem.
Podlomila se mi kolena a já se sesunula k zemi. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Neměla jsem ani sílu na nějaké extra dlouhé projevy. "Stačilo?" zeptala jsem se, ale věděla jsem že ano. Iluze mohla být jednou věcí, ale to, co musel prožívat bylo silnější než iluze. Musel cítit chlad po celém těle, těžko říct jestli se mi podařilo probudit i magii emocí a cítil i ten strach ze ztracení jako tenkrát já nebo ne. Netušila jsem, jakou magii jsem použila, ale přišla mi silná. Víčka se mi začala zavírat a těžknout. Otevřít oči při mrknutí byl nadvlčí úkon. "Musím se prospat," pípla jsem jenom. Než jsem mohla říct cokoli jiného, upadla jsem do hlubokého spánku.

Trochu jsem se ho dotkla, nebo možná ne. Přišel mi chvilku takový nakrknutý, ale to jsem neřešila. Já byla docela spokojená, i když ne úplně. A na moje slova zareagoval naprosto perfektně. Evidentně by mu další kolečko nevadilo a mě rozhodně taky ne. Jediné, co za to požadoval byla ukázka nějakého toho mého umění. "Fajn, něco ti ukážu, ale pak se budu muset vyspat, abych nabrala energii..." pronesla jsem a doufala, že až budu spát, tak mi neuteče někam do pryč. Nahánět ho po všech čertech se mi fakt nechtělo. Navíc když jsem s ním měla ještě svoje plány. Do budoucna by se mi někdo takový hodil. Taková jistota, kam bych mohla zajít a mohla upustit trochu páry. "A nezapomínej, že tě můžu přimět tancovat přesně jak pískám, nebo spíš zpívám," dodala jsem varovně, když se natáhl a vyvalil své kosti na sluníčku. Vypadal jako kost a kůže, což bylo u tuláků normální.
Pak jsem se posadila a zamyslela nad tím, co bych mu mohla tak ukázat. Věděla jsem, že ovládám několik magií od své kmotry. Mohla bych si pohrát s jeho emocemi nebo použít nějakou tu větrnou hru, ale to by mu asi nestačilo. Rozhodla jsem se sáhnout k magii, kterou mi kmotra ukázala, ale kterou jsem ještě nikdy nevyzkoušela. "Hlavně se nelekni," pronesla jsem a zaměřila se sama na sebe. Snažila jsem se vzbudit magii. Najednou z poza stromu vyšla iluze mě. Vypadala úplně totožně jako já a dokonce i totožně voněla. Prošla se se smíchem kolem Beliala a polechtala ho svým dlouhým ocasem na břiše, než zase zmizela. Naprosto se rozplinula ve vzduchu. Mírně jsem se zakymácela, protože jsem se cítila dost unaveně. Vytvořit vlastní iluzi se mi podařilo úplně poprvé, takže mě to zmohlo víc, než třeba použití elektřiny. Natáhla jsem tlapky před sebe a lehla si.

Celý se vytahoval, jak se mi to bude líbit. "Nechci ti nic říkat, ale můj poslední byl... řekněme, že nastavil laťku celkem vysoko," podotkla jsem, zatím co jsem pohazovala ocasem, abych ho trochu navnadila. V mém hlase ovšem nebyla ani stopa po tom, že bych laškovala nebo říkala lež. Norox se předvedl znamenitě. Na první zkušenost to bylo něco, co mi otevřelo úplně nový svět. Takže pokud se Belial hodlal na mě vrhnout jako na kus kosti, tak by pravděpodobně pohořel. Neměla jsem v plánu ho rovnou zabít magií, ani jsem netušila, jak bych to udělala. Ale to jsem mu říkat nemusela. Zabít králíka chtělo jen trochu energie, ale zabít vlka? Co bych musela vyvinout za sílu, aby se srdce zastavilo nebo oči vylezly z důlků?
Jenže na přemýšlení o tom, jak bych se mu pomstila, kdyby se mi to nelíbilo nebyl nějak čas. Najednou jsem cítila jeho čenich. Nebylo to jako s Noroxem. Ten se na mě v podstatě vrhnul, protože jsme to tak nějak oba chtěli. Tady jsme to chtěli oba taky, ale neznali jsme se. Možná se Belial bál mojí magie, nebo mojí kmotry nebo to možná takhle dělal vždycky? Jen jsem čekala, ale už jenom to jeho pohrávání si se mnou bylo velice příjemné. Když se tedy konečně pustil do akce byla jsem skoro na špičkách. Cítila jsem každý jeho dotek i pohyb. Nebolelo to tolik jako poprvé. Jen to trochu zatahalo, ale pak už to bylo jako bych nikdy nepřestala. A taky že jsem nechtěla přestávat. Bylo to dokonalé. Perfektní. Cítila jsem jeho drápy na svém těle a jeho zuby na mé kůži. Bolest jenom umocňovala požitek. Bylo to dokonalé. Hnalo se to jako nezastavitelná přívalová vlna, už jen kousek. Jen kousek a... pak přestal.
V tom nejlepším ze mě slezl. Chtěla jsem ještě a tak jsem se na něj nechápavě otočila. Bylo to dobré, ale kdyby vydržel ještě o chvilinku déle, pak by to bylo úplně dokonalé. Zažila bych to, co tenkrát s Noroxem. Tohle bylo samo o sobě dobré, ale nebylo to ono. Chyběl tomu ten závěr. Jenže Belial vypadal, že další představení opakovat nebude. Mírně jsem se usmála. Mohla bych předstírat, jak to bylo náramné a nebo bych ho mohla praštit elektrickou ránou. Vybrala jsem si částečně to první. "Hmm... To bylo... Zajímavé..." povzdechla jsem si a pomalu si lehla na zem. Mezi nožkama mě něco studilo. Zase ta tekutina, kterou jsem neuměla identifikovat. Začala jsem se pomalu čistit. Chutnalo to jinak než minule. Pak jsem se uvelebila v leže na zemi. "Co... co si to za chvilku zopakovat?" zeptala jsem se nezáludně. Nechtěla jsem, aby poznal, že bych si to nejraději užila hned ještě jednou. "Možná trochu... drsněji?" navrhla jsem. Ještě jsem nebyla úplně uspokojená a nehodlala jsem ho opustit, dokud se o to nepostará. "Plníš přece přání ne?"

Podle všeho chtěl vidět všechno, co jsme z magie byla schopná nabídnout. Jenomže já mu rozhodně nechtěla nabídnout ukázku svých schopností zadarmo a bez zábavy. Přeci jenom bych to mohla použít jako výměnný obchod ne? Cítila jsem, že vzduch nasákl tíhou atmosféry a nejenom tou. Věděla jsem k čemu se tu schyluje, nebyla jsem blbá a navíc jsem sama sebe považovala za poměrně dost zkušenou. "Hmm... navrhuji obchod," pronesla jsem umíněným hlasem, když do mne drcl, abych se postavila ze sedu. Mírně jsem zavrávorala, ale udržela jsem svou rovnováhu, takže jsem se ze svého sedu nezvedla. Naklonila jsem k němu hlavu. "Když se mi to bude líbit, tak ti ukážu všechno z magie, co znám... No a když se mi to nebude líbit, ukážu ti to taky, ale myslím, že si z toho odneseš víc než jen nové znalosti," pronesla jsem druhou větu varovně. Nemusel mi věřit. Mohl si myslet, že jenom kecám, ale po tom, co se za mnou nechal odvést až sem, by si měl uvědomovat, že jsem nebezpečnější, než jak moje malá tělesná konstrukce prozrazuje.
Nakonec jsem se pomalu nadzvedla a obešla ho. Ladně jsem se mu otřela o bok a ocasem mu elegantně navedla pohled přímo na sebe. Jak jsem tak kolem něj procházela vrtěla jsem zadkem, takovým způsobem, že by se matka zhrozila a otec by mi jednu vrazil. Stoupla jsem si kousek od něj a pohledem se skoro ptala "tak co, nerozmyslel jsi si to?". Pochybovala jsem, že bude tak dobrý jako Norox a vždycky bych ho mohla poslat na onen svět, pokud by se mi zachtělo. Pokud nekecá, tak se z něj už jednou vrátil, takže by mu to nemuselo vadit ne? Ocas jsem nechala svěšený, ať se pán trochu snaží.