Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzbudil mne hlas. Netušila jsem, kde jsem, ale tohle zmatení trvalo jenom pár chvil. Koukla jsem se kolem a uvědomila si, že jsem v jámě, která mi byla útočištěm. Belial vedle mne nebyl. Pohlédla jsem nahoru a uvědomila si, že to on mne vzbudil. Halekal na mne, že jdeme na výlet. Nechápala jsem to. Spánek mi dodal energii, ale rozespalost způsobila, že jsem měla celkem blbou náladu. Rozhodla jsem se ovšem vylézt na světlo světa za ním.
Pomalu jsem se zvedla a došla k římse, po které jsem začala stoupat směrem k vrcholku. Oheň už stejně dohořel a tma byla tak akorát, aby jeden pomalu vystoupal až k východu z jeskyně. Belial už bral roha ven a já doufala, že se mi podaří ho nějak přemluvit, aby mě neopouštěl. Ne, že bych nechtěla být sama, ale spíš se mi nechtělo zpátky do vrbového lesíku. Nechtělo se mi prostě a jednodušše domů. Tady to bylo jednodušší. Mohla jsem si hrát na to, že nemám žádné povinnosti a nemusím nikomu nic dokazovat.

//Za Belialem

Mírně jsem odplouvala do temnoty, byla jsem tak unavená. Jedním uchem jsem poslouchala Beliala, zatím co jsem oddechovala a nechávala chladnou skálu, aby mne konejšila. Praskání ohně mě uspávalo, ale ještě jsem se úplně neodebrala do říše snů a vyčerpání. "A nezachránila... tě... snad?" pronesla jsem zastřeným hlasem po tom, co se Belial rozčiloval. Pokud ho někdo zachránil před smrtí musela to být jedině moje kmotra. Nikdo jiný neměl takovou moc, aby mohl vracet vlkům život jen tak. Jenomže na další slova a vysvětlení už jsem neměla sílu. Odpadla jsem.
Zajímavé je to, že když usnete vyčerpáním, tak se vám nezdají žácné sny. Jako by vaše tělo nemělo sílu ani na to, aby se vám něco zdálo. Doufala jsem, že se mi nebude nic zdát. Popravdě jsem se snů trochu obávala. Sny mohly přinést to, co jeden nechtěl. Otevřít staré rány. Nebo přinést nové podoby děsivých zážitků. Moje mysl byla pryč, ale moje podvědomí něco hledalo. Jak jsem tak ležela na zemi převalila jsem se k Belialovi a nevědomě se zavrtala do jeho kožichu. Co jsem hledala? Hledala jsem jenom teplo na chladné zemi? Nebo jsem hledala dotek někoho, kdo by mě mohl ukonejšit v mojí samotě? A hledala jsem Beliala nebo někoho jiného? Moje tělo se rozhodovalo bez vysvětlení. Přitiskla jsem se k němu a dál oddechovala v pravidelném rytmu spáče.

Snažila jsem se vyslat hlavně klid. Sama jsem se ovšem začala trochu ztrácet ve svých pocitech a hlavně vzpomínkách. Vzpomínala jsem na Noroxe a klid, který jsem s ním měla. Z toho jsem čerpala uklidňující emoci, která měla Belialovi pomoci. Taky jsem z té vzpomínky cítila oddanost a lásku... A taky fakt, že magii neumím pořádně vypnout. Sakra, musím si lehnout a uklidnit se než odpadnu. Neměla jsem magii používat tolik a tolik za sebou... Zamrkala jsem a pokusila se uzemit, což přerušilo můj magický proud, ale snad to Beliala trochu uklidnilo.
Pohnul se ode mne, což bylo dobře, protože se mi mírně zhoupnul svět. Musela jsem si lehnout, abych překonala nevolnost. Cítila jsem dutý pocit a tmu, která přicházela z poza mojí hlavy. Byla to silná a konejšivá tma, která přicházela náhle. Věděla jsem, že omdlím, pokud si nelehnu. Velice hrubě a neelegantně jsem si lehla na přední a pak položila na zem i zadní, na čež jsem se převalila na bok a zhluboka oddechovala. Motala se mi hlava a pořád jsem cítila tu tmu na konci hlavy, ale pořád se držela v zadu. Už nepostupovala k očím. Potřebovala jsem jenom chvilku ležet a vypořádat se s tím. "Je ti líp?" zeptala jsem se Beliala slabým, unaveným hlasem, který prozrazoval, že mě dobře není. Odpověděl mi, že je mu dobře. "To je dobře... že je ti dobře..." řekla jsem. Byla jsem ráda, že je mu dobře. "Měl bys to ale překonat, protože takhle Smrti sloužit nemůžeš," mluvila jsem zastřeným hlasem, ale ani při vší nevolnosti a blízkosti omdlení jsem si zachovávala svou loajalitu.

Sledovala jsem Beliala, který mluvil o tom, že nemá smysl mít strach, ale z jeho hlasu bylo jasné, že to tak úplně není pravda. Že by nevěřil vlastním slovům? "Mohla bych ti pomoct... Mohla bych," pronesla jsem mírně roztřeseným hlasem, protože se ke mně přitisknul, jako bych byla to poslední, co ho může udržet nad vodou. Jako bych byla dřevená kláda v rozbouřeném moři. Netušila jsem, co mu tak vadí. Nebyla jsem to schopná odhalit a možná jsem ani nechtěla. Sice mě jeho tajemství zajímalo a zajímal mne jeho strach, ale věděla jsem, že na to jednou přijde čas a sám mi to poví. Navíc se mi líbilo sledovat to, čím si jeho tělo procházelo. Rozšířené zorničky. Tlukot jeho srdce jsem cítila přes vlastní hustý kožich.
Jenomže i mě bylo jasné, že tu nemůžu být s vlkem, který je jako soudek se střelným prachem. Kdyby se něco stalo, mohl by se Belial leknout a něco mi udělat. Zda záměrně nebo nezáměrně jsem netušila, ale nehodlala jsem to riskovat. "Pomůžu ti, jenom... budu pak unavená, ale bude ti líp..." pronesla jsem potichu. Začala jsem se soustředit. Magii emocí jsem neměla ještě pořádně v malíčku. Pokusila jsem se zaměřit na vlastní klid, který jsem zažívala s Noroxem. Když se o mě staral a hlídal mne. Jenomže v tom klidu nebyl jenom ochranářský klid, byl v něm i chtíč, který od tohoto zážitku nešel úplně oddělit. Já chtěla Beliala pouze uklidnit, ale těžko říct, co všechno se na něj skrze mou magii přeneslo z mých klidných vzpomínek.

Byla jsem z tohohle místa nadšená. Se zájmem jsem se rozhlížela kolem. Byla tu spousta kořenů. Vydala jsem se k jednomu a použila svou magii elektřiny. Směřovala jsem ji málo a konzistentně, abych vytvořila výboj, který zapálil kořen. Plápolavé světlo osvítilo dno jámy a já se konečně mohla pořádně podívat koelm. Vypadalo to tu opravdu obrovsky. A hlavně tu bylo celkem teplo a útulno, jak poznamenal i Belial. Z venku k nám doléhaly zvuky, které byly ovšem tlumenné. Buď byla bouřka nebo něco podobného. Rozhodně to nemohlo být příjemné. Vypadalo to ovšem, že neprší, protože po stěně jeskyně netekla voda a já si byla jistá, že kdyby se zatopila jáma, voda odteče sem a čůrkem poteče po stěnách.
Z používání magie jsem byla trochu uondaná, tak jsem se natáhla na zem kousek od ohnivého kořene, který plápolal a hezky prskal. Všechno bylo tak příjemné, ale já najednou pociťovala strach a úzkost. Jako bych se bála, že zemřu. Moje srdce začalo rychle být a moje zorničky se roztáhly. Co to sakra je... Zhluboka jsem vydechla a podívala se na Beliala. To byly jeho emoce, ne moje. "Neboj se, tady ti nic nehrozí a kdyby jo, tak nás z toho dostanu buď já nebo Smrt," pronesla jsem. "Navíc jsi přece ten, co se vrátil z mrtvých, proč by ses bál tmy, stěn a ozvěny?"

//Zrádcův remízek
Úkol založit úkryt

V podstatě násilně jsem byla nastrkána do chodby. Prý že půjde galantně za mnou a bude mi krýt záda. Tomu jsem nevěřila ani za mák. Co jsem tak zvládla zpracovat, pokud někdy někomu Belial kryl záda, byl to on sám. Raději jsem ovšem neprotestovala a kráčela jsem chodbou. "Tma jak v pytli," zabručela jsem si spíše pro sebe. Teď by se hodila magie ohně a tu já neměla, pokud jsem si byla vědoma. Takže jsem si musela poradit jinak. Rozhodla jsem se, že trocha světla je lepší než žádné. Můj kožich začal praskat malými výboji. Každý výboj značil jiskřičku, která mi přejela po těle a ozářila na malinkatý okamžik okolní prostranství. A ještě, že jsem to udělala, protože chodba náhle končila. "Sakra," vyjekla jsem, když moje tlapka málem zahučela do prázdna. Magii jsem kvůli leknutí přestala vědomě používat a společně s ní se vytratilo i světlo, které nám umožňovalo aspoň nějaký rozhled kolem.Sakra, sakra,akra,kra,ra,ra,a,a ... neslo se jámou pode mnou. Bylo to naprosto příšerný. Od tlapky se mi odrolil kus kamene a ten zarachtal a trvalo hodnou chvilku, než dopadl až na dno. Tohle je hodně hluboký. Pohlédla jsem na Beliala za sebou. "Dole by mohlo být něco zajímavého," pronesla jsem a rozhlížela se, jak se asi dostat dolů. Kožichem mi opět projely jiskry. Uviděla jsem římsu, která vedla kolem dokola obvodu obrovské jámy. Tohle je naše cesta dolů. Vyrazila jsem k ní a byla nadšená z toho, že jsem maličká a konečně se mi to vyplatí. Byla to výhoda, protože bych se na římsu klidně vešla skoro dvakrát, ale pro Beliala by to mohl být problém. Kráčela jsem pořád dál a dál. Nadšení z toho, kam asi římsa vede mne neopouštělo. Jedním bokem jsem se opírala o stěnu, abych se moc neodchýlila a nespadla z římsy. "Vypadá to tu naprosto úžasně," pronesla jsem potichu, protože jsem se bála té ozvěny, která se tu roznášela před chvilkou. Najednou římsa skončila. Dole to vypadalo stejně hezky jako nahoře. Byla tu spousta chodbiček pryč, ale připadalo mi, že nikam nevedou. Dno jámy mi naprosto k průzkumu stačilo.

Jáma
V zrádcově remízku se nachází jáma, která vznikla propadem stropu kdysi velké jeskyně. Dnes je jáma vyplněna spoustou kostí zvířat, které zde zahynuli pádem nebo které se nedokázali v čas dostat z jámy ven. Šikovný vlk se odsud může vyškrábat, ale jen s velkým úsilým nebo pomocí magie.
Mohlo by se zdát, že je jáma prázdná, ale není tomu tak. Nachází se v ní jediná chodba, která zkázu jeskyně přežila. Hliněná chodba, kterou zpevňují hlavně kořeny stromů, po pár metrech přechází v kámen, který zajišťuje stabilitu. Na konci chodby ovšem dávejte pozor. Hluboká propast, která je lemována jen poměrně úzkou římsou spirálovitě se točící až ke dnu propasti, může být místem vašeho odpočinku, pokud nebude dostatečně opatrní. Římsa vede od chodby na pravo a obtáčí se v pravidelných otáčkách až dolů. Zde se nachází poměrně rozlehlá místnost.
Z velké místnosti vedou i chodby. Některé jsou skalnaté a jiné hliněné. Dnes tento obří komplex chodeb a menších jeskyní nelze plně prozkoumávat, neboť většina chodeb byla zavalena nebo zatopena. Je ovšem možné některé hliněné chodby rozšířit, pokud bude mít vlk štěstí a nenarazí na pevný kámen. Menšímu počtu vlků by ovšem měla stačit hlavní místnost pod spirálovou římsou. Světlo sem nedopadá, takže pokud nechcete být v naprosté tmě, je nutné udržovat na dně oheň nebo jiný zdroj světla jehož světlo se odráží od hladkých ploch kamenných stěn a vytváří tak světlo až nahoru.

Nebezpečí: pád z římsy do jámy
Správce: Bouře
Obyvatelé: původně obývána členy Zrádné smečky

Schváleno:

Vylézt ven

Vypadalo to, že chodba pokračuje někam pod zem, protože se mírně svažovala. V tichosti jsem doufala, že nebudu muset už dál něco kopat, protože bych nerada svůj kožich ušpinila více, než by bylo potřeba. Teploty začínaly klesat, což mi nevadilo. Více mne děsily mraky, které se objevily na nebi a byly skoro tak černé jako můj kožich. Tohle nevypadá dobře. Pohledem jsem zkoumala nebe a čekala, zda se ke mně Belial připojí nebo ne. "Třeba?" zeptala jsem se, když se pan tajemný rozhodl dělat ze svého úmrtí tajemství. "A co bych pro to musela udělat?" dodala jsem laškovně otázku, která si více než zahrávala s koketérií mě vlastní. Pohodila jsem dlouhým ocasem a pak opřela opět pohled zpět do chodby.
Belial mluvil o tom, že dámy mají přednost. A já byla dáma. Ale váhala jsem. Co když je uvnitř něco nebezpečného? "Co když tam něco je?" zeptala jsem se ho tichým hlasem a sledovala prostor ve tmě. "Neměl bys jít galantně předemnou?" dodala jsem a pohlédla na něj. Kdyby byl jako Norox, už by tam dávno byl. Ne proto, že by mě nějak chránil, ale spíš proto, že by si chtěl najít to nejlepší místo uvnitř. Nepotřebuju chránit od nikoho... A on už se nevrátí. Znovu jsem se podívala dovnitř a zvažovala, jestli jít nebo to nechat na Belialovi.

//Smečka najít úkryt

"Nevím," odvětila jsem suše. Netušila jsem, proč si kmotra vybrala jeho a ne mne.
Třeba ho testovala? Nebo prostě jenom nepotřebovala mě... "Podle mě tě testovala, jestli jsi dost dobrý na to..." neodkončila jsem, protože jsem sama nevěděla na co by měl být Belial dobrý. "Možná potřebovala někoho kdo tě najde a postará se o tebe, což jsem taky udělala ne?" odvětila jsem nakonec. To muselo být ono. Kmotra nemohla obětovat svou nejoddanější kdyby to nevyšlo. Navíc ve mne musela vložit spoustu důvěry, že dokážu Beliala přivést zpátky do normálního stavu, což se mi také povedlo.
"Není ho škoda... Zasloužil si to, pokud nedělal, co kmotra chtěla... Na druhou stranu jsem si s ním mohla ještě užít nějakou tu zábavu," pronesla jsem jenom ke smrti Heliose, který mi mohl být ještě k užitku. Ale kmotra rozhodla a tak je to správné. Pomalu jsem začínala zjišťovat, že možná jenom vybírala. Co když vzala je dva, aby vybrala někoho, kdo se ke mně bude hodit? Ne, zavrtěla jsem hlavou. Takhle to být rozhodně nemohlo.
Pomalu jsem obcházela díru, která byla v zemi ani nevím proč. Bylo mi jasné, že na území nejsou žádné skály, na to jsem to tu prochodila až moc dobře. Takže jediná šance nějakého úkrytu byla jeskyně nebo nora v díře. Díra musela být jednoznačně pozůstatekm nějaké pukliny pod ní. Strop pak neunesl hmotnost a zbortil se, čímž vytvořil jámu. Jen jsem doufala, že dole naleznu i nějakou další díru. Nejlíp kdyby měla výlez na jiné straně, protože nevím, jak bych se pak vysoukala ven. Pohledem jsem přejela Beliala, který by mi asi těžko nabídl pomocnou tlapku. "Věřím ti, že jsi zemřel," řekla jsem mu. "Pokud to říkáš a sám tomu věříš," dodala jsem. "Ale pokud o tom nechceš mluvit nemluv. Já mám jen takovéhle věci ráda. Všechno, co se týká smrti mne fascinuje." Byl o tom přesvědčen, tak co bych mu to rozmlouvala. "Půjdu se podívat dolů, jestli tam není nějaká nora nebo tak něco," pronesla jsem a pomalu přešla k okraji. Rozhodla jsem se, že skočím dolů najednou, že to bude nejbezpečnější. Bez zaváhání jsem skočila a dopadla tlapkami do listů a kostí. Evidentně tady zahynula spousta zvířat, proto to tu tak trochu zapáchalo. Pomalu jsem začínala obcházet okraje a nacházet různé výdutě. Strkala jsem do nich hlavu a zjišťovala, jestli v nich není něco většího. Většina z nich byla ovšem slepá. Nikdy jsem nezmizela více, jak po půlku těla. Nakonec jsem ovšem našla něco zajímavého. Jedna z výdutí měla podivnou kamennou část po stranách. Zahrabala jsem do hliněné stěny před sebou a usmála se. Hlína odpadla a já uviděla, že je tu jeskyně. Vykoukla jsem ven. "Něco jsem našla, jdeš taky?" zeptala jsem se.

"Pff, ty a vyšší bytost? A od kdy?" oplatila jsem mu stejně posměšným tónem. Ne, že bych se s ním chtěla nějak hádat, ale prostě tohle už byla moje povaha. Ráda jsem negovala to, co mi někdo jiný říkal. "Těžko se věří, že jsi něco víc než já, s tou jizvou na krku a malým nepodstatným faktem, že jsi se málem utopil," dodala jsem. "To já se pomocí magie uměla zachránit už jako mrně a nebyl mi ani rok a ty to nezvládneš ani jako dospělý?" Protáhla jsem se a zvedla na všechny čtyři. Nechtěla jsem působit neuctivě, ale už jsem se trošku začínala nudit a navíc začínal nový den. "A není to můj Helios, je to blbeček, který si zasloužil všechno, co se mu stalo. Kdyby aspoň chcípnul mohlo by se říct, že byl užitečným hnojivem," pronesla jsem nevzrušeně. Helios měl u mne vroubek. Vytuhnul mi v úkrytu aniž by se na něco zmohl a to se nedělá.
Belial se moc o tom, jak zemřel a jaké to bylo bavit nechtěl. Pohlédla jsem na něj. "Chápu, že o tom nechceš mluvit, ale je to škoda," pronesla jsem skoro až něžně. Ráda bych se dozvěděla více, umírala jsem zvědavostí, ale popravdě mi ho trochu bylo i líto? Jako je vám líto hračky, která se najednou rozbije. Nechcete ji vyhodit, ale opravit. Než zjistíte, že to nejde a pak ji nakonec zahodí. Pohlédla jsem na něj. "Podle mě bude nějaká nora nebo jeskyně u té díry, co myslíš?" navrhla jsem a pomalu se tím směrem rozešla.

"Uchechtl ses a teď to evidentně nebereš vážně," pronesla jsem a mírně nakrčila čenich, jako nazlobené vlče. Celkově jsem působila jako malé vlče, nejen stavbou těla, ale i chováním. Hlavu jsem měla mírně oslintanou, jak mi Belial rovnal srst a začínalo mě to studit. Bylo to nepříjemné. Chtělo by to najít nějaké místečko, kam si můžeme zalézt. Napadlo mne, že v té díře v zemi by mohly být nějaké puklinky nebo skulinky, do kterých by se dalo zalézt. Taková díra nemohla vzniknout jen tak, spíš musela být pod zemí nějaká nora a té se propadl strop. Pozůstatky té nory by mohly být pořád ještě pod zemí a přístupová cesta k nim bude v té díře. Stačí se tam porozhlédnout...
Jneomže Belial už mluvil dál a přetrhl tak tok mých myšlenek. Mluvil o tom, jak byl u zříceniny, jenomže podle dalších slov, tam asi nikdy nedošel. Takže bratr měl pravdu, když tvrdil, že Smrt není ve zřícenině. Musela být s Belialem a tím zrzkem... Helios? Musel to být on, ten měl taky jizvu a tuhle barvu kožichu. "Ten zrzek se jmenuje Helios," řekla jsem potichu. Nehodlala jsem odhalit jak nebo odkud ho znám, ale zase jsem nechtěla úplně mlčet. Jenže Belial jako by mne neslyšel. Mluvil a jeho srdce mi bušilo do zad, jako by se rozhodlo vyskočit z jeho těla ven, ale bránil mu v tom hrudník. Cítila jsem jak se kolem mě obmotávají jeho tlapky, jak tisk jeho těla sílí. Věděla jsem, že se tam stalo něco, co mu nebylo příjemné. Mluvil o Životu a někom dalším. Že by to byli oni kdo mu udělal tu jizvu na krku? Oni ho hodili do moře? Netušila jsem, jak tomu dát smysl, ale Belialovi jsem jeho slova věřila. Náhle utichl a po chvilce povolil i jeho stisk. Vypadal vyřízeně, když jsem se mírně otočila na břicho, abych na něj mohla koukat. Ležel na boku a hlavu měl na zemi. Sehnula jsem se k němu a začala mu něžně olizovat čelist. "Opravdu jsi zemřel?" pronesla jsem se zájmem. "A jaké to bylo?" vyzvídala jsem a při tom se k němu tiskla a olizovala mu čelist. Smrt mne fascinovala a nejen má kmotra, ale všechno mrtvé a zvrácené, zlomené a zkažené. Belial byl zkažený a zvrácený, to že by byl mrtvý by mu dodávalo na důležitosti aspoň pro mne. Kdyby měl kromě jizvy na krku i chybějící ucho nebo končetinu, bylo by to ještě lepší, ale jeden nemůže mít všechno.

Přitulená k Belialovi jsem se celkem uvolnila. Jeho otázky mne nepopouzely, vnímala jsem z nich zdravý zájem o možnosti, které měl. Momentálně se k nám mohl přidat a tím by se mu nejen rozšířil záběr, co se týče magických perspektiv, ale rozhodně by tím získal i nějaké to zázemí. Jen těžko říct, jestli tulák jako on o něco takového stál. "Smrt nám dává dárky. Stačí za ní zajít do její zříceniny a poprosit jí. Taky by nebylo od věci jí darovat nějakou tu blištivost, má je ráda," pronesla jsem. "Taky ti může pomoci nějakou magii plně objevit, pokud k ní máš ovšem předpoklady. Já třeba mám předpoklady kromě vrozené elektřiny pro magii iluzí, jak jsi sám věděl. Sídlí ve mne i moje specifická magie, když zpívám. A to všechno mi pomohla Smrt objevit," vysvětlovala jsem mu. Smrti jsem opravdu vděčila za mnohé. Za spoustu svých magií i za to, jak dobře jsem je ovládala.
Belialovo pousmání se mne donutilo zvednout hlavu. Přetočila jsem se na druhý bok, abych mu viděla do očí. "To není k smíchu," zavrčela jsem. Byla jsem ke kultu i ke Smrti loajální, takže jakákoli urážka jednoho či druhého mne dokázala namíchnout. "Pozor na jazyk, nebo ti můžu ukázat nějaký z dárků, který mi Smrt dala a to už se smát nebudeš," dodala jsem a pak se jako by nic zase přetočila a přilísala k jeho hrudníku. "Bydlí v jedlovém pásu, ale teď na zimu bych tam nechodila. Je to na severu pod horami," popsala jsem mu cestu k Smrti. "A jak to, že to nevíš, když jsi údajně s ní?" zeptala jsem se a mlaskla.

Přitulila jsem se k němu, když mi nechal místo. Bylo to příjemné. Tím, že jsem byla menší než on, jsem se hezky zapáskovala na jeho hrudníku a mohla jsem si užívat jeho tepla. Když mluvil o tom, že nemá důvod utíkat šibalsky se mi zajiskřilo v očích. Tohle bylo mnohem lepší než nahánění se s Noroxem. S Belialem jsem se mohla mazlit a povídat si, netáhl mne kdo ví kam, jen jsme zůstávali v bezpečí jednoho místa. Věděla jsem, že bych s ním nechtěla žít nebo tak něco. Neodkázala bych být jako matka a otec, protože jsem věděla, že když jeden překoná svou přirozenost pro druhého vede to jen k budoucímu rozkolu. Já věděla, že moje místo je v kultu a mým cílem je sloužit Smrti, nemohla jsem to tedy nahrazovat něčím tak patetickým jako byl partnerský vztah. Ale mohla jsem si to aspoň užívat s Belialem teď, dokud to šlo. A třeba se budeme moct navštěvovat v budoucnu, pokud se nebude chtít stát členem kultu...
Jeho otázka mne vytrhla ze zamyšlení. Teplo a přívětivost mě donutily se rozpovídat možná i více než bych chtěla. "Jak už jsem řekla, mojí kmotrou je samotná Smrt, které momentálně sloužím. Já a členové společenství, které jsem založila na popud Smrti máme pak ze služby pro ni mnoho výhod. Jednou z nich je to, že máme větší přístup k magiím než ostatní," pronesla jsem s klidem v hlase. Měla jsem pohodovou náladu a cítila jsem se, že bych mu odpověděla na cokoli. "Jestli tě něco zajímá, ptej se," pronesla jsem.

//úkol 4 voda

Belial se rozhodl, že ten svůj tlustý zadek nezvedne a nedojde ke mně. Jenom na mě zamňoukal jako nějaká kočka. Jeho vytí nebylo tak příjemné na poslech, jako to moje. Rozmrzele jsem se zvedla a vydala se za ním. Začínalo mírně řečeno mrznout, takže by to chtělo někam se schovat. Mohla bych se vrátit do vrbové smečky, ale komu by se chtělo táhnout až tam? Pomalým krokem jsem se tedy procházela lesem. Nehodlala jsem se hnát za Belialem hned. Chtěla jsem si taky dát na čas, protože pravá dáma nikdy nechodí rychle na zavolání, copka je snad nějaký hej nebo počkej? Ne, to rozhodně není. Já si tedy vybrala pro svůj pochod za svým novým milencem nebo spíše řečeno hračkou delší cestu. Tenhle lesík měl podivnou atmosféru, která mne nijak nelákala. Byl takový odtažitý a zdál se i celkem nebezpečný díky té díře v zemi, která úplně zaváněla nějakým neštštím. Co se tady tak mohlo stát? Zamyslela jsem se na chvilku, ale ne zase na moc dlouhou.
Po výkonu při lovu a po lovu jsem měla celkem žízeň, takže jsem byla ráda, když jsem objevila menší tůňku, ze které se dalo napít. Voda v ní byla poměrně dobrá, i když ledová. Okolní vzduch a počasí nejspíše na ohřevu vody nijak nepomáhali. Mírně jsem se zamračila, když mi voda tekla po bradě a chaldila mi hruď. Bylo by fajn mít magii ohně, abych se mohla trochu zahřát a vysušit. Náhle se kolem mého těla prohnal teplý vánek, který mne zahřál a dokonce mi vysušil srst. Že by další nepoznaná magie? Kolik už jich vlastně mám? Elektřina, iluze, halucinace, teď vítr a můj zpěv? Ještě jedna by měla být spojena s vnitřním světem nebo emocemi o tom mluvila kmotra. Vodní tůňku jsem nechala za sebou a pomalým krokem šla dál. Mohla bych se porozhlédnout po lepším zdroji vody, ale podle všeho tohle místo jím neoplývalo. Beliala jsem našla jak se čistí. Chvilku jsem ho z dálky pozorovala. Když mě neviděl a já mohla sledovat, co dělá, působil tak nějak klidně. Dokonce působil tak, že by mi na něm mohlo i alespoň trochu záležet... Moje pocity byly zvláštní. Pořád jsem měla ráda Noroxe, ale na tomhle vlkovi mi taky nějak záleželo. Přišla jsem tedy k němu. "Tak tady jsi," řekla jsem prostě. Pak jsem si lehla na zem a přitulila se k jeho zádům. Byla mi zima jen trochu, protože teplý vítr mě celkem zahřál. Netulila jsem se k němu tedy z důvodu pragmatického, ale čistě z vlastního rozhodnutí. Chyběl mi kontakt.

Probudila jsem se ani nevím, po jak dlouhé době. Možná to byla jenom chvilka, ale taky to mohl být celkem dlouhý spánek. Když jsem pohlédla na nebe, které se mezi stromy nořilo do tmavějších odstínů, bylo mi jasné, že noc se blíží. Chtělo by to, někam se schovat. Zvedla jsem hlavu, ale Beliala jsem nikde neviděla. Celkem mi přišlo matoucí, že tu najednou nebyl. Trochu jsem i doufala, že by tu mohl být a hlídat mě, když spím, ale evidentně mu to bylo úplně fuk. Jeho pach jsem ovšem cítila, pokud odešel nebylo to tak dlouho a nebo neodešel nikam daleko. Asi bych mu měla připomenout, co dovede elektřina, když se na mě takhle vykašlal a nechal mě spát bez dozoru. Kdo ví jaký hnusáci se tu potulují. Ani mi nedocházelo, že tím nejvíce nebezpečným v okolí jsme momentálně já a můj společník. Na všech čtyřech jsem si protáhla hřbet, abych se uvolnila a připravila na další přesuny. "Chtělo by to najít nějaké místo, kde bychom se mohli utábořit," pronesla jsem nahlas své myšlenky a pak pozvedla svou hlavu k nebi. "Auuuuuuu" zavyla jsem. Pokud byl Belial ještě v lese, tak si mohl svůj odchod rozmyslet a vrátit se. Pokud byl někde v tahu, hrozilo mu, že při našem příštím setkání mu předvedu nejenom elektřinu, ale i nějaké další srandy. Přeci jenom ještě jsem s ním neměla všechno vyřízené.