Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všechno mě bolelo. Žaludek jsem měla jako na vodě, ale už ze mě nic nevycházelo. Navíc jsem se výžně cítila nateklá, takže jsem ležela v dost podivné podoby, ze které mě bolela záda. Nechtělo se mi nic jiného, než aby to přešlo. Navíc se mi v břiše něco vrtělo a vzdouvalo. Občas jsem si myslela, že to konečně přešlo, ale místo toho jsem ucítila po chvíli další kopanec, jako by mě něco šťouchlo do močového měchýře. Určitě mě nakazil nějakými parazity a proto teď potřebuju pořád na záchod a je mi blbě, jak jinak.... tulák jeden špinavej nechutnej...
Uslyšela jsem hlas. Někdo mě volal. Chvilku jsem si myslela, že je to on, ale nebyl. "Tady?" křikla jsem dost nerozhodně a můj hlas se odrážel od stěn. Nechtěla jsem si dělat naděje, ale doufala jsem, že je to třeba Norox, i když tenhle hlas byl v dálce a zdál se spíše jemný, než drsný. Naděje zahořela jako prskavka a stejně rychle zmizela, když jsem uviděla Alfreda a jeho italský přízvuk, který byl docela i roztomilý. Seskočil z římsy a vydal se ke mně. "Drž se spátky... Mám nějakýho parazita... Nechci tě nakazit," řekla jsem s přestávkami, protože jsem se snažila udržet pohromadě, i když se mi chtělo začít brečet. Zrovna se jeden z těch parazitů pohnul tak, že se mi přetočil v břiše nebo co a bolelo to. Moje břicho bylo větší, než kdy dřív, takže jsem připomínala tlustou malou kouli.

Bylo mi hůř a hůř. Občas jsem upadla do spánku, občas jsem jen tak koukala do blba jeskyně. Poměrně často jsem si potřebovala odskočit, ale jelikož jsem nebyla úplně schopná toho, abych se vyškrábala ven z jámy, musela jsem si vystačit s jedním zapadlím výklenkem, který mi sloužil díky měnšímu podloží jako celkem obstojná náhrada křoví. Pomocí magie elektřiny jsem si zapálila jeden z kořenů stromů, který zde prolézal stěnou a tak si ozářila aspoň svůj prostor dole, když nahoru jsem nemohla. Bála jsem se, že při výstupu po točité římse bych mohla maximálně tak spadnout. Bolelo mě břicho a hrudník. Všechno mi tak divně natékalo a cítila jsem se jako bych měla každou chvilku umřít. Musel na mě něco hodit ten jeden .... musel prostě musel. Kdybych ho našla, tak bych mu vyškrábala oči a roztrhala ho na malý kousky ..... jednoho. Zuřila jsem a protože ležet už nešlo. Jak jsem byla nateklá, bolelo mě ležet na břiše, ale na zádech mě to zase tížilo. No a ležet na boku mi dělalo jenom otlačeniny. Moje tělo na tuhle nemoc nebylo vůbec uzpůsobené.
(//popis "nechutností")Chvilku jsem se snažila přijít na to, co by mi asi tak mohlo být, jenže postupně jsem to vzdala. Nejdřív jsem v jednom kuse zvracela jako amina, což se postupně ustálilo jenom na občasné zakuckání se zvratky a žaludeční šťávou. To taky nebyla hitparáda, ale aspoň mě to tolik nedehydratovalo. Voda tu byla naštíru naštěstí se dal olizovat kámen, díky kterému jsem si udržovala aspoň trochu nějakých těch tekutin. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, ale kupodivu jsem spíše přibírala a zakulacovala se, než že bych nějak extra strádala. Postupně se ve mně tedy ustálila myšlenka, že když na mě naposledy Belial hupnul, musel do mě dostat nějakého parazita. Nejspíš to bylo z toho, že se pořádně nemyl, tulák jedna špinavá. No a já doplatila na to, že mám tak měkké srdíčko a tak moc ráda zábavu, takže jsem se momentálně nacházela ve stavu, kdy se mi v břiše nacházel nějaký parazit nebo dokonce paraziti. Že je to uvnitř mě živé jsem poznala tím, že se to začalo trochu hlotonit. Občas, když jsem seděla, jsem viděla na břiše pohyb. Snažila jsem se toho zbavit, ale nijak to nešlo. Magie na to nefungovala a válení se po břiše mi přivodilo jenom další závrať.
Bylo to k vzteku. Zůstala jsem tedy ležet na boku a doufala, že smrt přijde rychle.

Probudila jsem se a pořád jsem se cítila divně. Neměla jsem hlad ani žízeň, ale byla jsem taková celá divná. Hrudník a břicho mě bolely, jako by mě poštípaly komáři nebo něco podobného. Navíc jsem se cítila strašně natekle. Nic příjemného. Kdybych měla pořádnou výchovu, tak bych si uvědomila, co tohle všechno znamená. Věděla bych, že si mám dávat pozor na to, co s kterým vlkem kde vyvádím. Jenže já jsem tuhle výchovnou lekci nikdy od nikoho nedostala. Nevěděla jsem, jak se berou vlčata na svět. Nevěděla jsem, že momentálně jsem v dost špatné situaci. Všechno jsem to házela na nevolnost z toho teleportu, ale na druhou stranu mi nedocházelo, že to by mě po spánku asi nejspíše přešlo.
Ležela jsem ve tmavém prostoru jeskyně a doufala, že se mi podaří nějak ukráti chvíli. Představa, že jdu po úzké římse kolem dokola se závratí se mi nezdála jako vhodné řešení, takže jsem se rozhodla jenom ležet a nic nedělat. "Půjdeš se mnou, ptám se tence," začala jsem si prozpěvovat a můj hlas se nesl pomalu až ke stropu jeskyně a vchodem ven, kde se rozléhal v jámě jako volání sirény.

//Zrádcův remízek

Sestoupila jsem na dno odivné jámy a ani jsem se nesnažila si rozsvítit pomocí magie elektřiny. Prostě jsem šla jenom tak nějak po paměti. Už jsem se tu celkem vyznala a jelikož jsem se nemusela starat o Beliala, který nesnášel podzemní místa, mohla jsem se soustředit na sestup. A taky se mi to celkem dobře povedlo. Nezaškobrtla jsem ani jednou a ani jsem se nenadála a byla jsem dole. Rozhodla jsem se, že si prostě lehnu někam do kouta a trochu se zahřeju. Popravdě jsem se bála toho, že kdybych byla trochu více na tom sněhu, mohla bych onemocnět a to jsem popravdě nechtěla riskovat. Musela jsem se o sebe postarat a pak se vrátit zpět do Vrbového lesíka. Pokud jsem nemocná a není to z toho cestování, musím se vyležet a pak se teprve vrátit domů. Zavřela jsem oči a usnula.

//Teleport
- úkol: označkovat území

Zatočila se mi hlava a najednou jsem byla v lese. Z toho všeho mi bylo ale divně. Hodně divně. Začala jsem natahovat, ale naštěstí jsem toho neměla moc, co bych mohla ze žaludku vyhodit. Žaludeční šťávy byly to jediné, co se mi podařilo vydávit. Nebylo to nic příjemného. Sníh se zabarvil do podivně hnědožluté. "Nesnáším tohle cestování," zabručela jsem si pro sebe a snědla kus sněhu, který byl ještě bílý a čerstvě napadaný. Potřebovala jsem si vyčistit tlamu od pachutě, která mi v ní zůstávala. Ještě nikdy jsem na cestování pomocí podivného magického proudu neměla takovouhle reakci, ale bylo pravdou, že jsem byla celkově nějaká divná. Přišla jsem si podivně nabručeně, jako bych neměla náladu. A taky že neměla. Mohla bych si jít lehnout, ale nejdřív... Musím si odskočit, pomyslela jsem si a rozhodla se projít po lese. Neměla jsem úplně vybrané místo, kde bych si mohla odskočit na malou stranu, ale nechtěla jsem ani čupět někde uprostřed lesa. Takže jsem si vybrala, že se hezky někde na okraji lesa podívám po nějakém tom pěkném křoví, no a pak se vrátím zpět k jámě a půjdu se zahřát. Odpočinout si. "Achachííííí," zývla jsem si a pomalu se propletla kolem několika stromů o jejichž kůru jsme se otřela. Uvolnila se mi tak trochu srsti, která se mi v kožichu usadila od té doby, co přišla zima. Srst se v chuchvalci zasekla o kůru a vysela tam jako vlajka, kterou si přidělal na strom mravenec nebo nějaký drobný ptáček.
Jenomže já neměla úplně pochopení pro nic z tohohle malebného prostředí. Věděla jsem, že potřebuju spát a to co nejdřív. Pořád mi bylo nějak mdlo a divně. Nevzpamatovala jsem se asi z toho, že jsem se sem přenesla. Podívala jsem se na jedno z křovisek, které tu bylo a rozhodla se, že tohle mi musí stačit. Ani jsem si plně neuvědomovala, že svým počínáním jsem si tohle místo celkem hezky označila. Po pár krocích směrem k jámě jsem potřebovala zase. Než jsem se vrátila zpět k díře v zemi, odskočila jsem si do křovíčka celkem třikrát. Bylo to zvláštní. Asi jsem jenom přetažená... Kdyby se mi někdo více věnoval a všechno mi vysvětlil, asi by mi to došlo. Jenže to se nestalo a já si tak neuvědomovala, do jakého průšvihu jsem to namočila tlapky. Pomalu jsem slezla do díry a vydala se k otvoru a do jeskyně.

//jáma

Byl to možná trochu drzý odchod, ale já jsem prostě nechtěla být tou, která bude opuštěna. Já opouštím, ale nikdo už nikdy neopustí mě. Kráčela jsem lesem a sledovala okolní sníh, který stoupal do závratných výšek. Moje celková stavba těla nebyla na takovéhle brození se sněhem stavěná. Rozhlédla jsem se proto kolem, jestli nenajdu nějakou přijatelnější cestičku, ale bohužel. Nebyla jsem nijak nadšená z toho, že bych se měla teď táhnout celou cestu až na jih do vrbové smečky. Ale popravdě, ještě se mi úplně nechtělo zpátky. Chtěla jsem prozkoumat tu jeskyni, kterou jsem objevila s Belialem. Mohlo by tam být něco užitečného. Když jsem tam byla naposledy, tak to byla jeskyně naprosto k ničemu. Jenže jsem neměla tolik času ji prozkoumávat. Teď jsem toužila jen po tom se tam vrátit. Do tepla a klidu. Zavřela jsem oči a přála si to.

//Teleport jeskyně

Zatlačil mne tlapkou mezi lopatky k zemi. Nechala jsem vztyčenou jenom zadní půlku svého těla a ocas elegantně stočila na stranu. Na celou akci jsem se pomalu klepala. Přesně tohle chování by matka neschvalovala, otec by byl pobouřen. A přesně z tohohle důvodu se mi to líbilo ještě víc. Jako nikdy před tím jsem si dovolila podvolit se. Ztratit kontrolu a nechat všechno plout. Přirozeně. Čas letěl a já ani netušila, kolik ho uběhlo. Belial ze mne někdy slezl, ale já popravdě nedokázala ani popsat okamžik kdy to bylo. Zůstal jsem ještě chvilku v pozici, ve které jsem byla, než jsem se postavila zpět předníma na tvrdou a chladnou zem. Na mém těle bylo několik kousanců a škrábanců, ale popravdě to mi vůbec nevadilo. Všechny hormony, které ve mně tohle sblížení otevřelo se mi dostaly do krevního řečiště a bolest byla odplavena do zapomnění.
Pohlédla jsem na Beliala a uspokojení bylo tím, co ze mne vyzařovalo. Povedlo se mu rozproudit tu největší rozkoš rovnou dvakrát, což překonalo i Noroxe. Došla jsem k němu a olízla mu čelist. "Tohle bylo to nejlepší, co jsem kdy zažila," pošeptala jsem mu do ucha, když jsem prošla kolem něj směrem pryč. Nechtěla jsem, aby odcházel on. Odejít jsem musela proto první já. "Kdyby ses chtěl někdy stavit, mile ráda tě uvítám. Měj se," pronesla jsem jako poslední větu a zamířila směrem k domovu.

Znovu jsem se zachichotala jako vlčátko, které se právě probralo do puberty. Podle jeho slov jsem nejspíše musela dosahovat v jeho očích aspoň nějaké inteligence, jinak by se semnou asi tolik nebavil a netahal po všech čertech. "Chápu... Svět je plný tupých, hloupých a snadno zmanipulovatelných vlků," prohodila jsem a pak už jsem nechávala tuhle část rozhovoru za námi ať dodal či nedodal cokoli.
Bylo mi jasné, co chce, když se kolem mne otočil, jako hasič, když sjíždí po tyči. Začal mě mírně okusávat za lícní kostí, jako bych byla to nejlepší jídlo a on ten nejhladovější vlk široko daleko. Slastně jsem zavrněla. Doufala jsem jenom, že tentokrát vynechá nějaké šarádičky. Docela jsem se těšila, což jsem pociťovala nejen psychicky, ale i fyzicky. Opět jsem ho ovšem nechala ať si sám vybere co a jak a kde. On byl přece ten silný, nezávislý vlk, který si myslí, že si vše dělá podle svého rozmaru a ne podle toho, co mu dovolím já.

"Co si jeden šeptá pod vousy nemusí být tajné... a s tvou magií ani, co si jeden myslí," zasmála jsem se mu do obličeje. To že jsem zaslechla kousky jeho věty byl zázrak, ale já nebyla blbá, abych si to poskládala dohromady. "Často vedeš rozhovory sám se sebou?" dodala jsem zvědavě. Jeho jizva na krku se mi líbila, ale já měla slabůstku pro všechno co bylo nějak pokřivené nebo rozbité a to se týkalo i věcí okem neviditelných.
Kývla jsem souhlasně hlavou, že mám povinností dost. Své kmotře jsem přivedla jeho, dokonce jsem mu i pomohla, takže jsem si tím koupila nějaký čas. Na druhou stranu i mě bylo jasné, že se nesmím poflakovat. Rozhodně ne déle, než by bylo zahodno. Pak pokračoval v rozhovoru. "Je neslušné odpovídat na otázku otázkou... Ale jako nezávislý vlk si asi dělej, co chceš," pronesla jsem s ráznou důrazností na "co chceš". Jeho tahání za ucho mi způsobilo bolest, která se mi ovšem líbila, nebyla jsem taková upejpavka a uměla rozpoznat škádlení od boje. Tohle boj nebyl.

"Chichichi," zasmála jsem se jeho ohrazení se, že moje slova nejsou pravdou. Pak se ovšem pustil do kritiky místa, které jsem nám našla k přespání. "Když ti byla zima a hrozilo, že promokneme na kost, jak ti to místo bylo dobrý, pane věčně nespokojený?" rýpla jsem si do něj, ale nebyla jsem nijak moc uražená. Možná mě vnitřně ranilo, že nemá v plánu se semnou vracet do toho opuštěného místa v jámě. Však mi se ještě někdy uvidíme. Bylo mi jasné, že naše cesty se rozejdou. Tohle bylo pravděpodobně naše rozloučení, ale já nechtěla, abychom se rozešli. Ne teď, ne hned. "S tím souhlasím," pronesla jsem, když mi zašeptal do ucha. Nechtěla jsem se vázat. Jak řekla moje kmotra, měla jsem prostě moc jiných povinností, než abych se věnovala nějakému vlkovi. Na vztah jsem neměla ani pomyšlení. "Chceš odejít?" zeptala jsem se ho proto suše, abych se ujistila, že chápu jeho slova správně. Trochu mne bodlo někde hluboko uvnitř když jsem to vyslovila. Bylo to z důvodu, že jsem v sobě měla velkou díru. Muži v mém životě byli k ničemu. Bratři i otec mě opustili. Norox, který mi byl nejdřív učitelem a pak i milencem, mne taky opustil. A teď mě opouštěl i Belial.

//Lesík topolů

Následovala jsem Beliala. Pořád jenom následovala. Ale nebylo v tom nic podřízeného, prostě se mi šlo lépe jeho stopou než sněhem. "Ach vy muži, pořád tak uspěchaní... Všechno musí být hned, teď a ne jinak," pronesla jsem teatrálně a protočila oči k nebi. Už jsem se viděla v jeskyni v jámě, kde jsem si plánovala pořádně dáchnout. Tohle cestování sem a tam mne dost vyčerpávalo. Doufala jsem, že jeho ego bylo uspokojeno návštěvou u kmotry a teď už prostě půjdeme zpátky někam. Možná bych ho mohla dovést do vrby, ale... ne... tohle je moje malé tajemství, Pippa o něm vědět nemusí.
Jeho tělo se kolem mě obmotalo, jako bych byla nějaký kmen stromu, kolem kterého se může točit. Pohledem jsem ho provázela, když mluvil a pak mi zabořil do kožichu svůj čenich. "Ale nepovídej," prohodila jsem laškovně. "Snad ti to tolik nevadí... Nebo jsem ti snad tak moc přirostla k srdíčku, že nevíš co si počít?" Zasmála jsem se a můj hlas se odrážel od zamrzlých stormů.

//Severní galtavar

Následovala jsem Beliala. Normálně bych mohla jít v jeho stopách, jenže on byl dlouhán, takže jsem v jeho stopách spíš cupitala. Jeho naštěstí dost brzdil napadaný sníh, když jako ledoborec protahoval cestu. "Časem to třeba odhalíš," ujistila jsem ho. "Já do teď nevím, které všechny magie mám," pousmála jsem se a kráčela dál. Byla jsem ráda, že se mu podařilo nějak nadchnout mou kmotru, že se rozhodla odvděčit. Získal sice něco o čem nic moc nevěděl, ale aspoň ho nezabila. To byla výhra. "Takovou magii mám já, ale musím u toho zpívat no," pronesla jsem. "Ale potkala jsem vlky, kteří uměli vodit ostatní jako loutkař. Tahat za provázky a tím jim úplně zamotat hlavu," dodala jsem ještě, když jsem pokračovala v cestě. Nechtěla jsem, aby se Belial cítil nějak na dně, že neví. Spíš jsem mu chtěla naznačit, že má spoustu možností..

//Za Belialem

//zřícenina

Trmácela jsem se za Belialem, ale moje nožky nestíhaly. Byla jsem vždycky malá, takže jeden jeho krok byl jako tři moje. On si to asi neuvědomoval nebo byl moc zabraný do vlastního přemýšlení. Náhle vykřikl plný radosti. Zvedla jsem k němu hlavu. Moje jméno z jeho úst znělo tak podivně sladce, že mi to vykouzlilo úsměv. Sice to bylo malinkaté pousmání, protože mi jinak ve sněhové nadílce do smíchu nebylo, ale přeci jenom něco. "Darovala ti asi nějakou magii," pronesla jsem. "Možná, že když zkusíš nějak zapřemýšlet, tak na ni brzo narazíš. Zkus udělat třeba elektrický výboj nebo co počasí, nezdá se ti nějak ovlivnitelné? Ještě vím, že kmotřička umí vlky zneviditelnit nebo jim dává moc ovládat cizí těla," vysvětlila jsem mu. Tyhle magie jsem všechny zanala. Někdy mi o nich vyprávěl přítel, jindy je použil nepřítel. Oboje mi ovšem dávalo informace, které se mohly v budoucnu hodit.

//za belialem

//Jedlový pás

Kráčela jsem za Belialem, ale rozhodla jsem se počkat kousek od vchodu. Nechtěla jsem svou kmotřičku obtěžovat, když jsem ještě neměla, co bych jí sdělila. Rozhodla jsem se, že bych jí mohla prostě a jednoduše uctít tím, že nebudu otravovat. A popravdě se mi za ní ani nechtělo. Bála jsem se jí jako každý. I když jsem možná byla její kmotřenka, rozhodně to neznamenalo, že by mne nerozmáčkla jako červa, jako už to tolikrát naznačila. Zůstala jsem proto v uctivé vzdálenosti od Beliala, který šel dovnitř. Od vchodu, kde jsem stála, táhla zima a já se mírně zatřásla. Jenže to nebyl třes zimou, ale strachem.
Poslouchala jsem rozhovor, který měl můj... který měl Belial se Smrtí. Docela si troufal, to jsem poznala i já, ale nakonec musel i on odthnout se staženým ocasem. Žádal o to, co umím já, ale to mu nemohla splnit. Nebo ano? Chvilku jsem vzhlédla, abych viděla rozlobenou Smrt, jak si vylévá na Belialovi zlost. Ukazoval na mne, jako by mu to, že tu jsem mohlo nějak pomoct. Hlupák... To mu nedošlo, že u Smrti nemůže orodovat nikdo za nikoho? Dokonce ani s mou přítomností si moc nepomůže. Zahlédla jsem, jak se na mne Smrt ušklíbla, ale neřekla nic. Všechnu její pozornost měl pro sebe Belial. Když dokončili, pročel kolem mě a málem mne porazil. Sedla jsem si z toho na zadek a když jsem se začala sbírat byla Smrt kousek ode mne. Její teplý dech, který zapáchal, se mi otřel o tváře. "Ne, že se zase zapleteš s nějakým imbecilem. Ne, že bys měla navíc, ale rozhodně to neslouží naší věci, pokud to nepřinese více následovníků. A tenhle mi ani samostatně k ničemu nebude." Kývla jsem a pomalu se rozeběhla za Belialem.

//SG

//VVJ

"Do toho ti nic není," odsekla jsem. Začínal být otravný. Nebyla s ním zábava. Alespoň ne taková, jakou bych si představovala já. Měl to prostě chudák v hlavě pomotané a nejspíše si myslel, že má navrch. Jenže neměl. Já byla odhodlaná, že jestli mne bude ještě chvilku točit pozná, jak to je být ovládaný. Dál jsem ovšem mlčela. Nechala jsem mluvit jeho. Popsal mi, jak se dostal ke Smrti před tím on. A pak dodal několik vět, které mne měly nejspíš naštvat. Přihmouřila jsem oči a něco ve mne zadoufalo, že mu Smrt ukáže pořádnou magii. Dokonce by mi možná ani nevadilo, kdyby mu trochu přistřihla křidélka. Možná by se přestal tak naparovat. Věděla jsem, že by mi mohl číst myšlenky, ale popravdě mne to vůbec nezajímalo. Klidně ať ví, že jím začínám opovrhovat víc a víc.
Čím blíže jsem byla podivné jeskyni z kamenů umě naskládaných na sebe, tím více jsem se začínala obávat. Mírně jsem se otřásla, ale nebylo to zimou. Smrt kolem sebe vzbuzovala respekt a strach i u svých následovníků. Mírně jsem se přikrčila. "Však uvidíme, jak dopadne kdo z nás," řekla jsem skoro až prorocky a zamířila za Belialem.

//zřícenina