Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Teleport
- úkol: označkovat území

Zatočila se mi hlava a najednou jsem byla v lese. Z toho všeho mi bylo ale divně. Hodně divně. Začala jsem natahovat, ale naštěstí jsem toho neměla moc, co bych mohla ze žaludku vyhodit. Žaludeční šťávy byly to jediné, co se mi podařilo vydávit. Nebylo to nic příjemného. Sníh se zabarvil do podivně hnědožluté. "Nesnáším tohle cestování," zabručela jsem si pro sebe a snědla kus sněhu, který byl ještě bílý a čerstvě napadaný. Potřebovala jsem si vyčistit tlamu od pachutě, která mi v ní zůstávala. Ještě nikdy jsem na cestování pomocí podivného magického proudu neměla takovouhle reakci, ale bylo pravdou, že jsem byla celkově nějaká divná. Přišla jsem si podivně nabručeně, jako bych neměla náladu. A taky že neměla. Mohla bych si jít lehnout, ale nejdřív... Musím si odskočit, pomyslela jsem si a rozhodla se projít po lese. Neměla jsem úplně vybrané místo, kde bych si mohla odskočit na malou stranu, ale nechtěla jsem ani čupět někde uprostřed lesa. Takže jsem si vybrala, že se hezky někde na okraji lesa podívám po nějakém tom pěkném křoví, no a pak se vrátím zpět k jámě a půjdu se zahřát. Odpočinout si. "Achachííííí," zývla jsem si a pomalu se propletla kolem několika stromů o jejichž kůru jsme se otřela. Uvolnila se mi tak trochu srsti, která se mi v kožichu usadila od té doby, co přišla zima. Srst se v chuchvalci zasekla o kůru a vysela tam jako vlajka, kterou si přidělal na strom mravenec nebo nějaký drobný ptáček.
Jenomže já neměla úplně pochopení pro nic z tohohle malebného prostředí. Věděla jsem, že potřebuju spát a to co nejdřív. Pořád mi bylo nějak mdlo a divně. Nevzpamatovala jsem se asi z toho, že jsem se sem přenesla. Podívala jsem se na jedno z křovisek, které tu bylo a rozhodla se, že tohle mi musí stačit. Ani jsem si plně neuvědomovala, že svým počínáním jsem si tohle místo celkem hezky označila. Po pár krocích směrem k jámě jsem potřebovala zase. Než jsem se vrátila zpět k díře v zemi, odskočila jsem si do křovíčka celkem třikrát. Bylo to zvláštní. Asi jsem jenom přetažená... Kdyby se mi někdo více věnoval a všechno mi vysvětlil, asi by mi to došlo. Jenže to se nestalo a já si tak neuvědomovala, do jakého průšvihu jsem to namočila tlapky. Pomalu jsem slezla do díry a vydala se k otvoru a do jeskyně.

//jáma

Byl to možná trochu drzý odchod, ale já jsem prostě nechtěla být tou, která bude opuštěna. Já opouštím, ale nikdo už nikdy neopustí mě. Kráčela jsem lesem a sledovala okolní sníh, který stoupal do závratných výšek. Moje celková stavba těla nebyla na takovéhle brození se sněhem stavěná. Rozhlédla jsem se proto kolem, jestli nenajdu nějakou přijatelnější cestičku, ale bohužel. Nebyla jsem nijak nadšená z toho, že bych se měla teď táhnout celou cestu až na jih do vrbové smečky. Ale popravdě, ještě se mi úplně nechtělo zpátky. Chtěla jsem prozkoumat tu jeskyni, kterou jsem objevila s Belialem. Mohlo by tam být něco užitečného. Když jsem tam byla naposledy, tak to byla jeskyně naprosto k ničemu. Jenže jsem neměla tolik času ji prozkoumávat. Teď jsem toužila jen po tom se tam vrátit. Do tepla a klidu. Zavřela jsem oči a přála si to.

//Teleport jeskyně

Zatlačil mne tlapkou mezi lopatky k zemi. Nechala jsem vztyčenou jenom zadní půlku svého těla a ocas elegantně stočila na stranu. Na celou akci jsem se pomalu klepala. Přesně tohle chování by matka neschvalovala, otec by byl pobouřen. A přesně z tohohle důvodu se mi to líbilo ještě víc. Jako nikdy před tím jsem si dovolila podvolit se. Ztratit kontrolu a nechat všechno plout. Přirozeně. Čas letěl a já ani netušila, kolik ho uběhlo. Belial ze mne někdy slezl, ale já popravdě nedokázala ani popsat okamžik kdy to bylo. Zůstal jsem ještě chvilku v pozici, ve které jsem byla, než jsem se postavila zpět předníma na tvrdou a chladnou zem. Na mém těle bylo několik kousanců a škrábanců, ale popravdě to mi vůbec nevadilo. Všechny hormony, které ve mně tohle sblížení otevřelo se mi dostaly do krevního řečiště a bolest byla odplavena do zapomnění.
Pohlédla jsem na Beliala a uspokojení bylo tím, co ze mne vyzařovalo. Povedlo se mu rozproudit tu největší rozkoš rovnou dvakrát, což překonalo i Noroxe. Došla jsem k němu a olízla mu čelist. "Tohle bylo to nejlepší, co jsem kdy zažila," pošeptala jsem mu do ucha, když jsem prošla kolem něj směrem pryč. Nechtěla jsem, aby odcházel on. Odejít jsem musela proto první já. "Kdyby ses chtěl někdy stavit, mile ráda tě uvítám. Měj se," pronesla jsem jako poslední větu a zamířila směrem k domovu.

Znovu jsem se zachichotala jako vlčátko, které se právě probralo do puberty. Podle jeho slov jsem nejspíše musela dosahovat v jeho očích aspoň nějaké inteligence, jinak by se semnou asi tolik nebavil a netahal po všech čertech. "Chápu... Svět je plný tupých, hloupých a snadno zmanipulovatelných vlků," prohodila jsem a pak už jsem nechávala tuhle část rozhovoru za námi ať dodal či nedodal cokoli.
Bylo mi jasné, co chce, když se kolem mne otočil, jako hasič, když sjíždí po tyči. Začal mě mírně okusávat za lícní kostí, jako bych byla to nejlepší jídlo a on ten nejhladovější vlk široko daleko. Slastně jsem zavrněla. Doufala jsem jenom, že tentokrát vynechá nějaké šarádičky. Docela jsem se těšila, což jsem pociťovala nejen psychicky, ale i fyzicky. Opět jsem ho ovšem nechala ať si sám vybere co a jak a kde. On byl přece ten silný, nezávislý vlk, který si myslí, že si vše dělá podle svého rozmaru a ne podle toho, co mu dovolím já.

"Co si jeden šeptá pod vousy nemusí být tajné... a s tvou magií ani, co si jeden myslí," zasmála jsem se mu do obličeje. To že jsem zaslechla kousky jeho věty byl zázrak, ale já nebyla blbá, abych si to poskládala dohromady. "Často vedeš rozhovory sám se sebou?" dodala jsem zvědavě. Jeho jizva na krku se mi líbila, ale já měla slabůstku pro všechno co bylo nějak pokřivené nebo rozbité a to se týkalo i věcí okem neviditelných.
Kývla jsem souhlasně hlavou, že mám povinností dost. Své kmotře jsem přivedla jeho, dokonce jsem mu i pomohla, takže jsem si tím koupila nějaký čas. Na druhou stranu i mě bylo jasné, že se nesmím poflakovat. Rozhodně ne déle, než by bylo zahodno. Pak pokračoval v rozhovoru. "Je neslušné odpovídat na otázku otázkou... Ale jako nezávislý vlk si asi dělej, co chceš," pronesla jsem s ráznou důrazností na "co chceš". Jeho tahání za ucho mi způsobilo bolest, která se mi ovšem líbila, nebyla jsem taková upejpavka a uměla rozpoznat škádlení od boje. Tohle boj nebyl.

"Chichichi," zasmála jsem se jeho ohrazení se, že moje slova nejsou pravdou. Pak se ovšem pustil do kritiky místa, které jsem nám našla k přespání. "Když ti byla zima a hrozilo, že promokneme na kost, jak ti to místo bylo dobrý, pane věčně nespokojený?" rýpla jsem si do něj, ale nebyla jsem nijak moc uražená. Možná mě vnitřně ranilo, že nemá v plánu se semnou vracet do toho opuštěného místa v jámě. Však mi se ještě někdy uvidíme. Bylo mi jasné, že naše cesty se rozejdou. Tohle bylo pravděpodobně naše rozloučení, ale já nechtěla, abychom se rozešli. Ne teď, ne hned. "S tím souhlasím," pronesla jsem, když mi zašeptal do ucha. Nechtěla jsem se vázat. Jak řekla moje kmotra, měla jsem prostě moc jiných povinností, než abych se věnovala nějakému vlkovi. Na vztah jsem neměla ani pomyšlení. "Chceš odejít?" zeptala jsem se ho proto suše, abych se ujistila, že chápu jeho slova správně. Trochu mne bodlo někde hluboko uvnitř když jsem to vyslovila. Bylo to z důvodu, že jsem v sobě měla velkou díru. Muži v mém životě byli k ničemu. Bratři i otec mě opustili. Norox, který mi byl nejdřív učitelem a pak i milencem, mne taky opustil. A teď mě opouštěl i Belial.

//Lesík topolů

Následovala jsem Beliala. Pořád jenom následovala. Ale nebylo v tom nic podřízeného, prostě se mi šlo lépe jeho stopou než sněhem. "Ach vy muži, pořád tak uspěchaní... Všechno musí být hned, teď a ne jinak," pronesla jsem teatrálně a protočila oči k nebi. Už jsem se viděla v jeskyni v jámě, kde jsem si plánovala pořádně dáchnout. Tohle cestování sem a tam mne dost vyčerpávalo. Doufala jsem, že jeho ego bylo uspokojeno návštěvou u kmotry a teď už prostě půjdeme zpátky někam. Možná bych ho mohla dovést do vrby, ale... ne... tohle je moje malé tajemství, Pippa o něm vědět nemusí.
Jeho tělo se kolem mě obmotalo, jako bych byla nějaký kmen stromu, kolem kterého se může točit. Pohledem jsem ho provázela, když mluvil a pak mi zabořil do kožichu svůj čenich. "Ale nepovídej," prohodila jsem laškovně. "Snad ti to tolik nevadí... Nebo jsem ti snad tak moc přirostla k srdíčku, že nevíš co si počít?" Zasmála jsem se a můj hlas se odrážel od zamrzlých stormů.

//Severní galtavar

Následovala jsem Beliala. Normálně bych mohla jít v jeho stopách, jenže on byl dlouhán, takže jsem v jeho stopách spíš cupitala. Jeho naštěstí dost brzdil napadaný sníh, když jako ledoborec protahoval cestu. "Časem to třeba odhalíš," ujistila jsem ho. "Já do teď nevím, které všechny magie mám," pousmála jsem se a kráčela dál. Byla jsem ráda, že se mu podařilo nějak nadchnout mou kmotru, že se rozhodla odvděčit. Získal sice něco o čem nic moc nevěděl, ale aspoň ho nezabila. To byla výhra. "Takovou magii mám já, ale musím u toho zpívat no," pronesla jsem. "Ale potkala jsem vlky, kteří uměli vodit ostatní jako loutkař. Tahat za provázky a tím jim úplně zamotat hlavu," dodala jsem ještě, když jsem pokračovala v cestě. Nechtěla jsem, aby se Belial cítil nějak na dně, že neví. Spíš jsem mu chtěla naznačit, že má spoustu možností..

//Za Belialem

//zřícenina

Trmácela jsem se za Belialem, ale moje nožky nestíhaly. Byla jsem vždycky malá, takže jeden jeho krok byl jako tři moje. On si to asi neuvědomoval nebo byl moc zabraný do vlastního přemýšlení. Náhle vykřikl plný radosti. Zvedla jsem k němu hlavu. Moje jméno z jeho úst znělo tak podivně sladce, že mi to vykouzlilo úsměv. Sice to bylo malinkaté pousmání, protože mi jinak ve sněhové nadílce do smíchu nebylo, ale přeci jenom něco. "Darovala ti asi nějakou magii," pronesla jsem. "Možná, že když zkusíš nějak zapřemýšlet, tak na ni brzo narazíš. Zkus udělat třeba elektrický výboj nebo co počasí, nezdá se ti nějak ovlivnitelné? Ještě vím, že kmotřička umí vlky zneviditelnit nebo jim dává moc ovládat cizí těla," vysvětlila jsem mu. Tyhle magie jsem všechny zanala. Někdy mi o nich vyprávěl přítel, jindy je použil nepřítel. Oboje mi ovšem dávalo informace, které se mohly v budoucnu hodit.

//za belialem

//Jedlový pás

Kráčela jsem za Belialem, ale rozhodla jsem se počkat kousek od vchodu. Nechtěla jsem svou kmotřičku obtěžovat, když jsem ještě neměla, co bych jí sdělila. Rozhodla jsem se, že bych jí mohla prostě a jednoduše uctít tím, že nebudu otravovat. A popravdě se mi za ní ani nechtělo. Bála jsem se jí jako každý. I když jsem možná byla její kmotřenka, rozhodně to neznamenalo, že by mne nerozmáčkla jako červa, jako už to tolikrát naznačila. Zůstala jsem proto v uctivé vzdálenosti od Beliala, který šel dovnitř. Od vchodu, kde jsem stála, táhla zima a já se mírně zatřásla. Jenže to nebyl třes zimou, ale strachem.
Poslouchala jsem rozhovor, který měl můj... který měl Belial se Smrtí. Docela si troufal, to jsem poznala i já, ale nakonec musel i on odthnout se staženým ocasem. Žádal o to, co umím já, ale to mu nemohla splnit. Nebo ano? Chvilku jsem vzhlédla, abych viděla rozlobenou Smrt, jak si vylévá na Belialovi zlost. Ukazoval na mne, jako by mu to, že tu jsem mohlo nějak pomoct. Hlupák... To mu nedošlo, že u Smrti nemůže orodovat nikdo za nikoho? Dokonce ani s mou přítomností si moc nepomůže. Zahlédla jsem, jak se na mne Smrt ušklíbla, ale neřekla nic. Všechnu její pozornost měl pro sebe Belial. Když dokončili, pročel kolem mě a málem mne porazil. Sedla jsem si z toho na zadek a když jsem se začala sbírat byla Smrt kousek ode mne. Její teplý dech, který zapáchal, se mi otřel o tváře. "Ne, že se zase zapleteš s nějakým imbecilem. Ne, že bys měla navíc, ale rozhodně to neslouží naší věci, pokud to nepřinese více následovníků. A tenhle mi ani samostatně k ničemu nebude." Kývla jsem a pomalu se rozeběhla za Belialem.

//SG

//VVJ

"Do toho ti nic není," odsekla jsem. Začínal být otravný. Nebyla s ním zábava. Alespoň ne taková, jakou bych si představovala já. Měl to prostě chudák v hlavě pomotané a nejspíše si myslel, že má navrch. Jenže neměl. Já byla odhodlaná, že jestli mne bude ještě chvilku točit pozná, jak to je být ovládaný. Dál jsem ovšem mlčela. Nechala jsem mluvit jeho. Popsal mi, jak se dostal ke Smrti před tím on. A pak dodal několik vět, které mne měly nejspíš naštvat. Přihmouřila jsem oči a něco ve mne zadoufalo, že mu Smrt ukáže pořádnou magii. Dokonce by mi možná ani nevadilo, kdyby mu trochu přistřihla křidélka. Možná by se přestal tak naparovat. Věděla jsem, že by mi mohl číst myšlenky, ale popravdě mne to vůbec nezajímalo. Klidně ať ví, že jím začínám opovrhovat víc a víc.
Čím blíže jsem byla podivné jeskyni z kamenů umě naskládaných na sebe, tím více jsem se začínala obávat. Mírně jsem se otřásla, ale nebylo to zimou. Smrt kolem sebe vzbuzovala respekt a strach i u svých následovníků. Mírně jsem se přikrčila. "Však uvidíme, jak dopadne kdo z nás," řekla jsem skoro až prorocky a zamířila za Belialem.

//zřícenina

//Mahtae jih přes sever

Následovala jsem Beliale zimou a sněhem. Kráčela jsem za ním, jako by si mě namotal na ocas a teď mě táhl kam sám chtěl. Nelíbilo se mi to. Ani trochu. Ale nemohla jsem si pomoct. Něco ve mě se bálo, že budu opuštěna. Navždycky. "Našla jsem si tebe, ale nikdo neříká, že bys byl nejlepší náhradou... Na originál zatím nemáš," uchechtla jsem se, ale druhá věta ze mě vyšla poměrně stísněně. Jako bych se jí trochu zalkla na druhém slovu. To zatím bylo tak definitivní. Jako bych odsuzovala Noroxe k tomu, že na něj už nikdy nenarazím. Že si najdu tuhle šedou náhražku a té se budu držet.
"Je to támhle," řekla jsem a ukázala čenichem k jedlovému lesíku před námi. Doufala jsem, že Smrt už je doma. Ani jsem netušila, proč za ní jdu. Nechtělo se mi, ale musela jsem. Měla bych ji navštívit, i když nic nechci? "Půjdu tam s tebou," pronesla jsem. Pro jistotu, že ho nerozdrtí tlapkou hned na místě.

//Jedlový pás přes severní galtavar

//Středozemní přes jezírka

Kráčela jsem sněhem. Začínal večer a s ním i přituhovalo. Nebála jsem se, můj kožich byl dost silný, takže pokud nebudu dělat hlouposti, jako skákat do vody, neměla bych nastydnout. Což se nedalo říct o všech vlcích tady. Koukla jsem na Beliala. Doufám, že nebude zase nemocný, to by mi ještě chybělo. Táhnout se za ním a pak ještě řešit že má pán rýmičku. On přerušil moje myšlenky svými slovy. "Hele... nebudu ti lhát, asi bych byla chvilku smutná, ale pak bych si našla další hračku. Popravdě i ty jsi taková náhrada za někoho jiného, dalo by se říct," pronesla jsem a ani jsem nevěděla, proč mu to říkám. Možná jsem si prostě chtěla postěžovat nad vlastním zpackaným pohledem na milostný svět. A nebo jsem prostě chtěla přiznat barvu. Nebyl první a asi ani poslední.
O Smrti mluvil tak, že jsem si neodpustila zavrčení. "Na tvým místě bych si fakt dávala bacha. S těmahle kecama ti dá leda tak kopanec do zadních partií," odsekla jsem mu na jeho kacířská slova o mé kmotře. Prý vyždímat...

//VVJ

//zrádcův remajz

Kráčela jsem v závěsu jako nějaký vozítko. Belial evidentně nebral na vědomí mou mírně naprdnutou náladu. A jelikož on neměl pochopení pro mou náladu neměla jsem já pochopení pro tu jeho. "No ale s tebou to nevyhrála, tys to nezvládl taky pokud se nepletu," odsekla jsem mu, jako bych si tím mohla nějak pomoct. Bylo mi jasné, že kazit náladu jemu nepomůže mě, ale aspoň mi to mohlo trochu zpříjemnit den. "To jsem zvědavá jak vyříkáš. Já si to hezky pěkně na místě poslechnu. A až si tě bude Smrt vydloubávat ze zubů dřívkem, budu se jen chechtat," přisadila jsem si. V hloubce někde vzadu jsem tušila, že by se mi nelíbilo kdyby zemřel. Pakliže to bude Smrt chtít... "Občas," odvětila jsem mu na jeho slova, i když se mi nelíbilo, že mě označil za prcka.

//Za Belialovou zádí

//jáma

Vylezla jsem z otvoru, který byl tak temný, že bych v něm díky svému kožichu mohla v klidu zůstat a nikdo by si mne nevšiml. Pomalým a celkem ladným krokem jsem vykročila do prvních sněhových vloček. Zima je tu. Mrskla jsem dlouhým ocasem a usmála se. Sbohem upocené tělo a vedro na padnutí. Vítej zimo, krásná a chladná. Pohlédl jsem na Beliala a zamířila k okraji díry, abych se dostala zase hezky pěkně na rovnou zem. "Můžeme tam jít, ale nezaručuju ti, že tě uvidí zrovna dvakrát ráda... Pokud jsi jí pomáhal, ale nezvládnul to," prohodila jsem rozmrzele a pomalu pokračovala za Belialem. Ten se sněhem musel trochu prodírat, ale já to měla celkem dobré. Moje drobné tělíčko se tolik nepropadalo. Někdy mělo výhodu být malá. "A co si slibuješ od toho, že zjistíš jak to bylo? Zjistíš buď, že tě zachránila ona nebo že tě zachránil někdo jiný... Nebo chceš mít potvrzeno, že jsi se zachránil nějakým způsobem sám? Neříkám, že neznám magii co by uměla léčit, protože ji znám, ale umět povstat z mrtvých? To bys musel mít jiné magické nadání," brebentila jsem v závěsu za ním.

//Za Belialem