Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdybych nebyla tak unavená a vyšťavená, možná bych odsekla něco o tom, že takové zacházení je pro mne přeci samozřejmost. Jenomže i přes vydatný spánek a jídlo, jsem byla unavená. Pořád. Stále. Jako by ze mě vlčata vysávala všechnu energii a život. "Díky," pronesla jsem jenom a protáhla se, abych si mohla pak lehnout na travnatý pelech. Měl celkem dobrý vkus, protože to tu vypadalo i celkem útulně. Ta jeho starostlivost byla i celkem roztomilá. Jeden by si na takovéhle zacházení poměrně snadno a rychle zvyknul. Pippa s Liou musely mít život jako v bavlnce, pokud se k nim taky choval takhle. Jenomže to se asi nedá říct o zbytku jejich famílie. Alfredo se mezitím postaral o to, aby mi bylo teplo, což jsem ocenila dalším úsměvem a přitáhla si ocas kolem vystouplého břicha.
Nebylo co dělat. Spát se mi nechtělo, jíst taky ne. Navíc jsem netušila, jak dlouho to bude trvat. Jestli mi navíc rostla v břiše, tak jak se dostanou ven? Třeba prasknu, vypadnou ven a pak se to zacelí? Nebo se ven prokoušou? Mírně jsem se zatvářila znechuceně a panicky, ale doufala jsem, že to tak nebude. "Alfredo?" zeptala jsem se. "Ty bys chtěl někdy vlčata?"

Probudila jsem se s mírným škubnutím, protože mě vážně začala bolet záda. "Místo, vypadalo jinak, než když jsem usínala. Jak dlouho jsem asi spala? Byla jsem na tom konečně aspoň trochu lépe. Žaludek už se mi nezvedal, takže nehrozilo, že se pozvracím. Dokonce jsem měla i hlad. Vypadalo to, že Alfredo se činil. Oheň praskal a já cítila, že někde je i něco k jídlu, protože jsem cítila krev. Uviděla jsem myši a podkana, který vypadal, jako že je sám těhotný. Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři a začala se přesouvat směrem k potravě. Bolela mě kolena a v podstatě jsem se dostala už do takového stavu, že jsem měla břicho dost těsně nad zemí. Byla jsem normálně maličká, ale tohle byl extrém už i na mě. "Děkuju," pronesla jsem, než jsem se zakousla do jídla. Ani jsem nehodlala zpochybňovat, že by jídlo mohlo být pro Alfreda nebo někoho jiného. Měla jsem prostě hlad a jídlo bych si uhájila, snad.
Byla jsem plná žrádla a vlčat. Pokud měl tedy Alfredo pravdu a já popravdě neměla proč mu nevěřit. Evidentně toho věděl víc než já. Měla bych se jich zbavit. Nemá se o ně kdo starat a já rozhodně nemám na to, abych byla máma... Ne, to rozhodně ne... Ale nemůžu se jich přeci jen tak zbavit ne? Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, takže jsem se pomalu šourala prostorem, než jsem v jednom výklenku našla Alfreda, jak se snaží uspořádat nějakou trávu a tak. Sledovala jsem ho při práci a mírně se usmívala. Jak se vžil do podoby vlka ochranitele, přestala jsem ho vnímat jako naprostýho lempla. Popravdě mi ta jeho starostlivost imponovala. Můj komplex byl jednoduchý, hledala jsem někoho, kdo se o mě postará. Zatím jsem vždycky narážela na takové, kteří se o mně starali výměnou za něco jiného. Alfredo nic nechtěl. Zatím. "To vypadá hezky," pronesla jsem za jeho zády.

Panikařila jsem. Nebyla jsem připravená na to, abych byla schopná někoho vychovávat, když jsem sama výchovu potřebovala. Alfredo se mě ale snažil uklidnit. Opravdu se hodně snažil, abych mohla být v klidu a pohodě. Dělal vše pro moje pohodlí, což bylo něco, co nikdo jindy neudělal. Všichni se starali jenom o to, co mohli získat ode mě a ne o to, co bych mohla já potřebovat. Alfredo byl první. Byl jediný. Rodiče se mě zbavili a bratři mě nechali na holičkách, když jsem je potřebovala. To jenom Alfredo zůstával, jako věrný vlk, kterým byl. "Možná něco malého k jídlu?" pípla jsem a pomalu se snažila srovnat s tou situací, ve které jsem byla. "Nedojdu odsud nikam, ta římsa... je to nebezpečné," sdělila jsem mu ještě s pohledem upřeným na římsu. Pak jsem se rozhodla, že bych si měla trochu odpočinout. Byla jsem tak moc unavená.
Stulila jsem se do klubíčka, jak jen to moje tělo umožňovalo a pomalu se nechala konejšit praskáním ohně do spánku. Byla jsem vyčerpaná a potřebovala jsem to. Před usnutím se mi po tvářích ještě začaly kutálet slzy.

Alfredo mluvil a mluvil a mě z toho šla hlava kolem. Vysvětloval mi, že bych měla mít v břiše vlčata? A že za to opravdu může Belial a to, co jsme spolu prováděli. A buď se povede, nebo ne. Tobě se zjevně povedlo. Zaskočilo mě to, protože jsem o tom nevěděla. Byla jsem tak hloupá, že mě nikdy nenapadlo se zeptat. Kdybych se jenom jedinkrát zajímala, tak by mi to někdo určitě řekl, že si nemám nechávat za zadkem promenádovat, kde jakýho klack. Jenže já nikdy neměla potřebu se ptát, protože jsem netušila, že k vlčatům jeden přijde skrz takovouhle věc. Bylo to divný. A navíc jsem měla už hodně zkušeností a nikdy se mi tohle nestalo až teď. Alfredo měl asi pravdu, že někdy se prostě povedlo a někdy nepovedlo. A já měla to neštěstí, že se povedlo teď. "Co budem dělat?" řekla jsem vyděšeně a hodila většinu své zodpovědnosti na Alfreda. Vypadal, že ví. Sice neměl praktické zkušenosti podle všeho, ale teorii ovládal, takže jsem doufala, že mi dá i nějakou odpověď, co s tím mám asi jako dělat. Nebyla jsem si jistá, že chci být vůbec nečí matkou... znělo to děsivě. Nebyly mi ani tři roky, pořád jsem byla ještě mladá vlčice, která nemá mít vlčata. Nemůžu je mít. "Musím se jich zbavit...?" zašeptala jsem, ale vzešla z toho spíš otázka. Nechtěla jsem. Nebo chtěla?

Alfredo se tvářil, jako by sežral celou moudrost světa. Trochu jsem se od něj odtáhla, abych viděla jeho samolibý úsměv někoho, kdo ví více než jiní, ale nehodlá se o své znalosti podělit, protože si raději nechá vše pro sebe, aby se dál mohl tvářit jako pitomec. "Jaká odměna? Já nechci od nikoho, žádnou odměnu nebo tak něco od Života ani od nikoho jiného," odsekla jsem a hleděla mu do oček, které na mne vědoucně upíral. Věděl něco, co já ne, a to mě popravdě vytáčelo mnohem víc než to, že mě bolí břicho, že jsem špinavá a že mi nejspíš táhne z tlamy. Kéž bych věděla, že to bude ještě horší. Břicho mě tlačilo a táhlo. Navíc jsem byla v oblasti hrudníku už opravdu hodně nateklá. Tohle se mi nikdy dřív nestalo, ale ty malé lentilky pod kožichem, už se rozhodně nezdály ani malé, ani jako lentilky. A bolely. Nepříjemné. "Odměny jsou jako dárek, který nikdo nechce. Je to jenom poplácání po zádech, když chceš někomu kdo neuspěl zmírnit bolest z prohry. Ale já neprohrávám, já nikdy," řekla jsem nabručeně. "Tak si nech svoje tajemství," zabručela jsem ještě, když jsem viděla jeho úsměv. Nelíbil se mi.
Ptal se mě na tak primitivní otázku. Nikdy jsem nad tím popravdě nepřemýšlela. Vždycky jsem to tak nějak brala. Matka mě nezasvětila. Sestra taky ne. "No kde by? Prostě... prostě když se dva vlci potkají a řeknou si, že by chtěli vlčata, tak složí nějakou oběť bohům a dostanou je," odsekla jsem mu, protože mě moje vlastní hloupost iritovala.

Kývla jsem hlavou. Alfredo měl pravdu. Smrt by se neobtěžovala něčím tak přízemním, jak jsem znala kmotru, ráda si řešila svoje problémy a nelibosti napřímo a ne potutelně, spoléhajíc na náhodu. Smrt byla mocná a pokud mě takhle někdo proklel, musel to být spíše její bratr Život. "Možná v tom má prsty její bratr Život. Rozhodl se, že mě potrestá za to, že jsem si vybrala tu lepší stranu a ne tu jeho růžovoučkou komedii, že je všechno v pořádku, sghh," sykla jsem bolestí, když mě parazit nepříjemně touchl do žaludku, zrovna ve chvíli, kdy jsem zmiňovala Život.
Byl pohoršen? Nebo naštván? Vysmíval se mi? Ne. Jenom se mě snažil uklidnit. Díky jeho prostořekosti jsem se dozvěděla, kde bratra hledat, kdybych chtěla. Což teď rozhodně nepřipadalo v úvahu, ale třeba až se z toho vyležím a bude mi líp. Nebo by mi ho mohl někdo přivést sem, když se odsud nikdy nedostanu. Pohledem jsem zaletěla k římse, která rozhodně nebyla dost bezpečná, abych se po ní teď šplahala nahoru k východu. "Ta tvoje... He..Heather? Říkám to správně? Má štěstí, že tě má víš to?" pronesla jsem s trochou sentimentu. Mírně jsem na tuhle neznámou krásku žárlila, protože mě si vždycky vyhlédnul jenom nějaký pitomec. Norox, Helios, Belial... Měla jsem prostě tu smůlu, že se na mě lepil jenom jeden prevít za druhým. Mohla jsem si za to i sama, ale to jsem si nepřipouštěla.
Pak Alfredo začal vyslovovat svou větu. Mírně jsem se uculila, ale pak mi došlo co říká. "Co? Ne?" zareagovala jsem se smíchem v hlase, neuvědomující si závažnost jeho slov. "Takhle se vlčata rozhodně nerodí. Kdyby jo, tak bych jich měla už nejmíň kopu," zasmála jsem se. Kdybych měla nějakou výchovu, tak bych tohle třeba věděla. Jak se vůbec berou vlčata?

Utápěla jsem se vlastní sebestředné sebelítosti, že mi nedocházelo, že můj společník prožívá mnohem větší muka, než jsou nějací parazité v žaludku a střevech. Alfredo si sám prošel peklem, jenže toho bych si musela taky všimnout. Nevšimla. Byla jsem jako vždy až po uši namčená ve svém vlasntím problému, že mi jemné nuance v jeho chování unikaly. Možná to ovšem bylo dobře. Možná, že mnohem horší by bylo kdybych si všimla a v té temné díře lítosti a zmatení bychom se teď plácali oba.
Kývla jsem hlavou. "Asi máš pravdu," pronesla jsem s povzdechem a byla ráda, že se mi uklidňuje žaludek na tolik, abych udržela myšlenku a mohla v klidu mluvit. Kmotra Smrt by rozhodně nezpůsobila mou smrt pomocí nějaké nemoci, kdyby chtěla, tak by mne zašlápla jako mrského červa při poslední návštěvě. Rozhodně bych jí nestála za tu práci, aby náhodně nakazila Beliala a doufala, že ho najdu a on nakazí mě. To se zdálo nepravděpodobné. Mírně se mi díky tomu ulevilo, protože vědět, že jsem neztratila aspoň svou kmotřičku mi pomáhalo. Alfredo ovšem mluvil dál o tom, jak on i Pippa, jsou tu pro mě. "Vždyť ty mě nesnášíš," podotkla jsem horečnatě a nenechala ho ta kdomluvit. Pak zmínil bratra. "Má se dobře? Bráška?" zeptala jsem se. Měla bych vědět aspoň kde se nachází, abych ho mohla navštívit, ale na to už teď bude stejně nejspíše pozdě. Kysele jsem se zašklebila.
Najednou Alfredo položil otázku, ze které jsem necítila žádné nebezpečí. Spíš mě to mírně pobavilo. Uculila jsem se a zachichotala. "Chichi... Však víš ne... Nebo vlastně nevíš, protože ty a ta tvoje holubička furt na něco čekáte... No prostě... Když se dva mají rádi a nebo když mají prostě dlouhou chvíli, tak se dá celkem slušně zabavit ve dvou a to tak, že,zašeptala jsem mu zbytek informací do ucha a přitom se chichotala jako puberťačka. Hlavně se toho nesmíš bát a tvojí kopretince se to bude líbit uvidíš," ukončila jsem svůj menší monolog, abych se mohla v klidu vydýchat.

Alfredo pronesl, že Belial se už nevrátí. To jsem věděla i bez jeho pomoci a klidně bych mu to i řekla, kdybych měla nějakou tu sílu se dohadovat. Nebyla jsem hloupá. Opustilo mě v životě už tolik vlků, že mi bylo jasné, když se někdo rozhodne nevrátit. A taky jsem si uvědomovala, že někteří vlci prostě nejsou takoví, aby se usadili. "Proč mě všichni opouští? Moje máma, táta, bráchové, Norox, teď on..." pronesla jsem roztřeseným hlasem, jak se ve mě pohnul další záškub toho odporného parazita, kterého jsem se už nikdy neměla mít možnost zbavit. Nebo snad ano? "Třeba za to může Kmotra, protože jsem ji neposlechla..." povzdechla jsem si potichounku. Možná jsem byla nehodná a neměla jsem se vůbec mít nikdy dobře... Nebo je to prostě tím jaká jsem...
Alfredo začal reagovat racionálně. Snažil se mne přimět o mém problému přemýšlet jako o nedefinitivním, ale spíš jako o problému, který má nějaké řešení. "Nevím, co by to mohlo být," povzdechla jsem si. Nikdy jsem popravdě o ničem takovém neslyšela. "Cítím se špatně. Pořád bych jenom zvracela, což se teď už tedy trochu uklidňuje. Jsem taková nateklá a mám strašně velké břicho. Pořád bych jenom chodila na malou stranu," vyjmenovala jsem všechny příznaky, které jsem měla, ale kromě toho, že mám v břiše parazita, mne nic jiného nenapadalo.

Alfredo mě zatahal za ucho, což ve mě vyvolávalo vzpomínky na to, když mě za ucho tahal brácha. Sirius když jsem byla mrně, měl v tom trochu oblibu. Pak mě za ucho tahalo několik vlků, ale už v tom nebyla tahle hravost a něha, s jakou mě teď tahal za ouško Alfredo. Vzbuzovalo to ve mně pocit podivného bezpečí, ale zároveň i něco trochu jiného. Něco, co bych neměla cítit. Co je v domě není pro mě. Upřela jsem pohled na chladnou zem a čenich si položila na vlastní tlapky. Bylo mi blivno. Tak bych shrnula celou svou existenci. Blivno a trápení.
Můj nový nahřívač zad byl mírně řečeno popuzen tím, jak se ke mně Belial zachoval. Měla jsem takové píchnutí, že bych se ho měla zastat. Přeci jenom se mi líbil. Ne tolik jako Norox. Ale na druhou stranu mi neřekl, že je nemocný. A ani se neobtěžoval nějak hlídat, aby mě nenakazil, když si se mnou hrál. O vlastních parazitech by měl vědět ne? Ale co když to napadá jenom vlčice? Ne... Líbil se mi fyzicky, ale rozhodně ne psychicky. Je až moc povýšený a snaží se každému zalíbit. Z toho je mi vštší blivno, než z těch parazitů. "Ví o tomhle místě, takže kdyby chtěl, tak by mě tu i našel, jenže se zdekoval a odešel kdo ví kam," vyslovovala jsem. Nebyla to úplně tak pravda. Opustila jsem já jeho a nechala jsem ho daleko, na druhou stranu kdyby opravdu chtěl, tak by mě tu našel.
Alfredo evidentně nepanikařil, z toho že by se mohl nakazit touhle smrtelnou chorobou a vyjádřil se, že neodejde. Trochu jsem si oddechla. "Já... nechci umřít sama..." zašeptala jsem potichounku, protože jsem to nechtěla vyslovovat. Milovala jsem svou kmotru stejně, jako jsem milovala vlastní život. Dělala jsem, že se ničeho a nikoho nebojím, ale přitom jsem se bála všeho a všech. Nejvíc toho, že umřu sama, zapomenutá, navždycky.

"Dělám si starosti," pronesla jsem rázněji. Dokonce i vysílená jsem byla pořád umíněná až běda. Nechtěla jsem, aby byl Alfredo nemocný. Tohle peklo si zasloužím já, ale on je na něj moc hodný. Nepřála bych tohle uzvracené nechutenství ani největšímu nepříteli. I když jo, jednomu nebo dvěma bych to přála. Jeho stisk na chvilku povolil, když jsem se rozdýchávala, ale já se bála, že mě opouští, takže jsem se k němu jenom více přitiskla. "Neodcházej," pípla jsem a zaklonila hlavu tak, abych na něj viděla. "Neodejdeš, že ne?" ujišťovala jsem se a v očích jsem měla možná až trochu fanatismu.
Alfredo mluvil o tom, že jsem jejich rodina. Oni byli mou rodinou, víc než moje skutečná rodina. Jenže jsem se bála kohokoli k sobě pustit blízko. Ne, nemyslela jsem to fyzicky, to jsem k sobě pouštěla skoro každého a až moc často. Jenomže do mého nitra, k té malé vystrašené vlčici, se zatím nedostal nikdo. Ani Norox ne. Teď zničená a umírající, jak jsem se domnívala, jsem ovšem nechala padnout většinu zábran a Alfredo tak mohl vidět, že ta malá mrcha je jenom zoufalec, který netouží po ničem jiném, než po přítomnosti ostatních, utěšení a porozumnění. "Belial," vyslovila jsem to jméno s mírným odporem. "Užívali jsme si spolu a asi mě musel něčím nakazit... je to tulák, zachránila jsem ho, ale asi byl nemocný a hodil to na mě," pronesla jsem rozechvělým hlasem. Nenáviděla jsem ho za to. Nejenom, že mě nakazil, ale ještě se na mě vykašlal. Nevrátil se semnou a jestli byl takhle nemocný, měl mi to aspoň říct.

Alfredo si evidentně nedělal žádný problém s tím, že bych mohla být nakažlivá. Drcnul do mě čenichem. Přivřela jsem očka a mírně se odtáhla hlavou. "Mohla bych tě nakazit a..." povzdechla jsem si a můj hlas se trochu rozklepal. Bylo mi opravdu hodně zle. Byla jsem unavená, ale nemohla jsem si pořádně lehnout, abych se vyspala. Vodu jsem měla jenom ze stěn, kde stékala vlhkost. Ještě že mě chránil můj zimní kožich před chladem. O jídle jsem nechtěla ani přemýšlet, protože už jen ta myšlenka mne přiměla k menšímu nepohodlí v oblasti krku, jako by mě tam někdo držel. Bylo mi opravdu špatně a Alfredo to viděl. Musel. Mluvil a já ho poslouchala. Lehl si mi za záda a jeho tělo hřálo. Bylo to příjemné. Bylo to i přátelské. Nějak jsem nechápala, proč je na mě tak hodný, když jsem já k němu hodná nikdy extra nebyla. Byl to bratr mojí kamarádky, ale rozhodně nic víc. Jeho starostlivost mě ovšem dojala.
Zavrtěla jsem hlavou, že vodu nepotřebuji. Ta ze stěn mi stačila a navíc jsem na ni neměla ani chuť. "Vodu nechci," pronesla jsem. "Našla jsem to tady a když mi začalo být špatně, rozhodla jsem se zůstat tady, protože jsem se bála, že bych mohla nakazit někoho ve Vrbové smečce," dodala jsem. "Nechtěla... Nechtěla bych vám ublížit... já," zakoktala jsem se, protože se mi zase navalilo a já musela zadržet svá slova. Pomalu jsem rozdýchávala všechno, co se dělo a mírně se zaklepala. Bylo mi opravdu hodně špatně. Snažila jsem se myslet na něco jiného, než na to, že je mi špatně nebo na to, že mě Belial zradil.
"Alfredo? Proč jsi tady?" zeptala jsem se potichu, když jsem se konečně uklidnila natolik, abych mohla mluvit.

Všechno mě bolelo. Žaludek jsem měla jako na vodě, ale už ze mě nic nevycházelo. Navíc jsem se výžně cítila nateklá, takže jsem ležela v dost podivné podoby, ze které mě bolela záda. Nechtělo se mi nic jiného, než aby to přešlo. Navíc se mi v břiše něco vrtělo a vzdouvalo. Občas jsem si myslela, že to konečně přešlo, ale místo toho jsem ucítila po chvíli další kopanec, jako by mě něco šťouchlo do močového měchýře. Určitě mě nakazil nějakými parazity a proto teď potřebuju pořád na záchod a je mi blbě, jak jinak.... tulák jeden špinavej nechutnej...
Uslyšela jsem hlas. Někdo mě volal. Chvilku jsem si myslela, že je to on, ale nebyl. "Tady?" křikla jsem dost nerozhodně a můj hlas se odrážel od stěn. Nechtěla jsem si dělat naděje, ale doufala jsem, že je to třeba Norox, i když tenhle hlas byl v dálce a zdál se spíše jemný, než drsný. Naděje zahořela jako prskavka a stejně rychle zmizela, když jsem uviděla Alfreda a jeho italský přízvuk, který byl docela i roztomilý. Seskočil z římsy a vydal se ke mně. "Drž se spátky... Mám nějakýho parazita... Nechci tě nakazit," řekla jsem s přestávkami, protože jsem se snažila udržet pohromadě, i když se mi chtělo začít brečet. Zrovna se jeden z těch parazitů pohnul tak, že se mi přetočil v břiše nebo co a bolelo to. Moje břicho bylo větší, než kdy dřív, takže jsem připomínala tlustou malou kouli.

Bylo mi hůř a hůř. Občas jsem upadla do spánku, občas jsem jen tak koukala do blba jeskyně. Poměrně často jsem si potřebovala odskočit, ale jelikož jsem nebyla úplně schopná toho, abych se vyškrábala ven z jámy, musela jsem si vystačit s jedním zapadlím výklenkem, který mi sloužil díky měnšímu podloží jako celkem obstojná náhrada křoví. Pomocí magie elektřiny jsem si zapálila jeden z kořenů stromů, který zde prolézal stěnou a tak si ozářila aspoň svůj prostor dole, když nahoru jsem nemohla. Bála jsem se, že při výstupu po točité římse bych mohla maximálně tak spadnout. Bolelo mě břicho a hrudník. Všechno mi tak divně natékalo a cítila jsem se jako bych měla každou chvilku umřít. Musel na mě něco hodit ten jeden .... musel prostě musel. Kdybych ho našla, tak bych mu vyškrábala oči a roztrhala ho na malý kousky ..... jednoho. Zuřila jsem a protože ležet už nešlo. Jak jsem byla nateklá, bolelo mě ležet na břiše, ale na zádech mě to zase tížilo. No a ležet na boku mi dělalo jenom otlačeniny. Moje tělo na tuhle nemoc nebylo vůbec uzpůsobené.
(//popis "nechutností")Chvilku jsem se snažila přijít na to, co by mi asi tak mohlo být, jenže postupně jsem to vzdala. Nejdřív jsem v jednom kuse zvracela jako amina, což se postupně ustálilo jenom na občasné zakuckání se zvratky a žaludeční šťávou. To taky nebyla hitparáda, ale aspoň mě to tolik nedehydratovalo. Voda tu byla naštíru naštěstí se dal olizovat kámen, díky kterému jsem si udržovala aspoň trochu nějakých těch tekutin. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, ale kupodivu jsem spíše přibírala a zakulacovala se, než že bych nějak extra strádala. Postupně se ve mně tedy ustálila myšlenka, že když na mě naposledy Belial hupnul, musel do mě dostat nějakého parazita. Nejspíš to bylo z toho, že se pořádně nemyl, tulák jedna špinavá. No a já doplatila na to, že mám tak měkké srdíčko a tak moc ráda zábavu, takže jsem se momentálně nacházela ve stavu, kdy se mi v břiše nacházel nějaký parazit nebo dokonce paraziti. Že je to uvnitř mě živé jsem poznala tím, že se to začalo trochu hlotonit. Občas, když jsem seděla, jsem viděla na břiše pohyb. Snažila jsem se toho zbavit, ale nijak to nešlo. Magie na to nefungovala a válení se po břiše mi přivodilo jenom další závrať.
Bylo to k vzteku. Zůstala jsem tedy ležet na boku a doufala, že smrt přijde rychle.

Probudila jsem se a pořád jsem se cítila divně. Neměla jsem hlad ani žízeň, ale byla jsem taková celá divná. Hrudník a břicho mě bolely, jako by mě poštípaly komáři nebo něco podobného. Navíc jsem se cítila strašně natekle. Nic příjemného. Kdybych měla pořádnou výchovu, tak bych si uvědomila, co tohle všechno znamená. Věděla bych, že si mám dávat pozor na to, co s kterým vlkem kde vyvádím. Jenže já jsem tuhle výchovnou lekci nikdy od nikoho nedostala. Nevěděla jsem, jak se berou vlčata na svět. Nevěděla jsem, že momentálně jsem v dost špatné situaci. Všechno jsem to házela na nevolnost z toho teleportu, ale na druhou stranu mi nedocházelo, že to by mě po spánku asi nejspíše přešlo.
Ležela jsem ve tmavém prostoru jeskyně a doufala, že se mi podaří nějak ukráti chvíli. Představa, že jdu po úzké římse kolem dokola se závratí se mi nezdála jako vhodné řešení, takže jsem se rozhodla jenom ležet a nic nedělat. "Půjdeš se mnou, ptám se tence," začala jsem si prozpěvovat a můj hlas se nesl pomalu až ke stropu jeskyně a vchodem ven, kde se rozléhal v jámě jako volání sirény.

//Zrádcův remízek

Sestoupila jsem na dno odivné jámy a ani jsem se nesnažila si rozsvítit pomocí magie elektřiny. Prostě jsem šla jenom tak nějak po paměti. Už jsem se tu celkem vyznala a jelikož jsem se nemusela starat o Beliala, který nesnášel podzemní místa, mohla jsem se soustředit na sestup. A taky se mi to celkem dobře povedlo. Nezaškobrtla jsem ani jednou a ani jsem se nenadála a byla jsem dole. Rozhodla jsem se, že si prostě lehnu někam do kouta a trochu se zahřeju. Popravdě jsem se bála toho, že kdybych byla trochu více na tom sněhu, mohla bych onemocnět a to jsem popravdě nechtěla riskovat. Musela jsem se o sebe postarat a pak se vrátit zpět do Vrbového lesíka. Pokud jsem nemocná a není to z toho cestování, musím se vyležet a pak se teprve vrátit domů. Zavřela jsem oči a usnula.