Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Souhlasil se mnou, ono mu ani nic moc jiného nezůstalo. Co taky můžete říct na to, že někdo nechce pojmenovat svoje vlastní vlčata, protože co by takyřekl. Sledovala jsem jeho pohled, který mířil k vlčatům. Zrovna v okamžiku kdy odmítnul, se začala zase hlotonit. Jako by se chtěla předvádět a nechtěla už spát. "Jak chceš," řekla jsem mu jenom a nechala vlčata, aby se hlotonila. Nabízel mi vodu nebo jídlo, ale popravdě jsem ani na jedno neměla úplně pomyšlení. Zavrtěla jsem jenom hlavou.
Tahle situace začínala být víc než trapná. Nebylo mi úplně příjemno z ticha, ale nechtělo se mi ani nijak extra začínat konverzaci. Nevěděla jsem, co bych tak měla Alfredovi říct. Možná jsem měla spíš mlčet, ale rozhodla jsem se, že ne. To ticho bylo tíživější, než špatná slova. "Jak to teda uděláme?" zeptala jsem se opatrně, protože jsem tohle chtěla mít taky vyřešené, než vlčata začnou mluvit a chápat svět kolem sebe. Nerada bych jim dělala pak v hlavách guláš.

Alfredo mluvil o jménech. "Dokud nebudou umět mluvit, můžou být Hordou..." pronesla jsem. V duchu jsem byla u toho prorockého snu. Mohl znamenat, že chce Smrt jedno z mých vlčat? Nebo to byl jen přelud. Přejela jsem malé žížalky u svého břicha pohledem a přemýšlela, kterého ze synů bych mohla obětovat na oltář Smrti. "Až se trochu rozkecají vybereme jim jména?" navrhla jsem. Nechtěla jsem úplně nechávat výběr na náhodě, ale zároveň jsem ani nechtěla pojmenovávat vlčata jen tak. Něco mi říkalo, že když si počkám a trochu lépe je poznám, pojmenování bude o to snazší. Navíc, pokud by zemřela, nebylo by mi jich tolik líto. Pohlédla jsem na Freda, který možná mou logiku nechápal, ale já jsem věděla, co dělám.
Fred se nad mrňaty rozplýval, jak by se slušelo na novopečenou mámu kvočnu. Mě tak roztomilí nepřišli. Spíš mě i trochu odpuzovali. Kluci. Všechno to byli kluci. "Jsou jako osliznutá večeře," pronesla jsem. Srst měla vlčata pořád ještě slabou a zuby jim nestihly narůst. Vypadala, že je někdo nedodělal. "Chceš si je vzít blíž?" navrhla jsem.

Byla jsem celkem spokojená. Ty tři malé pijavice mi vysely u břicha a div jim neprasknul pupek, když konečně přestala sát mléko. Všichni tři momentálně stuleni v nepřehledné hroudě spali, namáčknutí na mém břichu, jako by se báli, že odejdu. Chtěla jsem odejít. Ale teď už ne. Jak jsem je tak pozorovala, rozhodla jsem se, že si je nechám. Nějak jsem si neuměla představit, že bych je úplně opustila. Alfredo mne vyrušil tím, že promluvil. "Jako by mě přeběhlo stádo kamzíků," řekla jsem mu s úsměvem, který naznačoval, že ještě nejsem úplně v pohodě. Hormony mírnily bolest, ale ta se s každým okamžikem začala navracet. Místo toho, abych se zabívala bolestí, jsem si položila hlavu na tlapky, když se Fred vzdálil a pak jsem usnula.

Zdál se mi sen, který rozhodně nebyl příjemný. Zjevila se mi v něm Smrt, které jsem si vážila, jako nikoho jiného. Počítala moje vlčata? Ne rozpočítávala je tlapkou. Než se u některého z nich stihla zastavit, sen skončil.

Probudilo mn hlotonění těsně u čumáku. Jedno z vlčat se rozhodlo jít na výpravu k mojí tlamě a evidentně se zaseklo do pár stébel trávy našeho pelechu. Opatrně jsem jej vymotala a šoupla zpět k jeho bratrům. Neměla jsem úplně ráda, když se od sebe odělili, protože tak jsem jich musela sledovat víc. Takhle byly jedna horda a tak jsem je mohla sledovat. "Budu jim říkat Horda, protože tím taky jsou," uchechtla jsem se a teprve pak si všimla dokonale čistého pelechu, který během mého spánku musel Alfredo připravit. "Díky Frede," řekla jsem s vděčností v hlase. Pomalu se mi vybavil sen, který jsem před probuzením měla. Byl to jasný signál. Smrt chtěla jedno z mých vlčat. Rozhodně to tak muselo být. Ale které? A proč? Že by tohle byl její plán?

LOV

ZNAČKOVÁNÍ

Alfredo mi pomáhal. Byl milý i když já jsem se možná mile nechovala, ale mohl se mi někdo v téhle situaci divit? Bolelo mě úplně všechno a on měl ještě tak hloupé dotazy. "Všude to bolí," vyštěkla jsem na něj s dalším návalem nepříjemné bolesti, která se plížila z pod mého podbřišku směrem k mému hřbetu a do zadních nohou, které jsem momentálně měla jako paralizované a i kdybych se na ně chtěla postavit, asi bych sebou praštila o zem, kdybych se tedy aspoň zvedla. Chtěla jsem se přetočit, ale ani to nešlo. Nateklé břicho se vzdouvalo a každý můj pohyb byl nepříjemný. Zůstala jsem tedy ležet na boku a zaměřila se na to, co radil Fred. Dýchala jsem zhluboka, tak jak mne instruoval a jak dýchal on. Bylo jednodušší se zaměřovat na něj a na jeho dech, než na mě a mou bolest. Snažil se mě uklidnit, abych nepanikařila a já se o to popravdě snažila. Jenže bolest se stupňovala. S každou chvilkou byla silnější a silnější. A intenzita mezi jednou vlnou bolesti a druhou se nápadně začala zkracovat, až se mi začínala bolest slévat v jednotný tok utrpení.
(//následuje popis porodu)
Dýchala jsem pravidelně, jak to po mě požadoval Fred, jenže bylo nemožné se soustředit jenom na dýchání. Musela jsem se soustředit i na něco jiného. Tím něčím jiným byl podivný pocit tepla a vlhka, který mi vyšel mezi nohama dole. Otočila jsem hlavu a přes velké břicho sledovala, jak se mi na zadních nožkách objevil nechutný sliz, který vypadal jako by ho někdo vykašlal při opravdu špatné chřipce. Táhnul se mi nechutně po tlapce a pak mizel kdesi v pelechu. Byla jsem ráda, že Fred postavil tenhle pelech, protože aspoň v tom nechutném blivajzu nemusím ležet. Takhle byl ten hlen pryč někde mezi mechem a trávou, kde taky mohl zůstat... navždycky. Lepkavý pocit na tlapkách a pod ocasem nebyl vůbec příjemný. Navíc jsem taky cítila divný zápach, který rozhodně nebyl hoden slečny mého postavení. Mohla jsem se vůbec ještě označovat po tomhle všem za elegantní dámu? Když jsem tu ležela ve vlastním hlenu, moči a kdo ví čem ještě. Bolest ovšem přehlušila většinu mé vlastní sebeúcty. Normálně bych se styděla i za to, že jsem takhle zapáchala a snažila bych se Fredovi omluvit, ale v téhle situaci mi bylo opravdu jedno, co si myslí jeho čenich.
Náhle přišel velký stah. Cítila jsem obrovskou bolest a hned po ní se mi břicho uvolnilo a stáhlo ještě jednou. Ucítila jsem teplo u dlouhého ocasu a zároveň krev, která se roznesla místností. Normálně by mi z toho bylo na zvracení, ale bolest překonala všechno. Otočila jsem se a u ocasu jsem měla vlče. Bylo zalepené nějakou slizkou nechutností a mě přišlo uhlazené. Takhle nechutně moje vlastní potomstvo vypadat nemohlo, takže jsem se natáhla dozadu. V pololehu polosedu jsem se pustila do očištění všech zbytků, které na sobě po tom stísněném tobogánu vlče mělo. Opatrně jsem ho očistila a přenesla si ho za kůži na krku směrem k břichu, aby se mohlo nakrmit. Byl to kluk. Jenže než jsem se stihla mírně rozplynout nad jeho nádherností stáhlo se mi tělo odpornou bolestí znovu. Tentokrát to bylo horší. Nejprve jednou, pak podruhé... Při třetím ztažení a bolesti, kdy jsem zaryla drápky do země, se konečně vydral na svět další uzlíček hnusně zabalený v bláně, která páchla krví a kdo ví čím vším. Udělala jsem to stejné, jako před tím. Otočila se, očistila vlče a pak ho přisunula ke svému břichu. Tohle vlče bylo až nechutně obézní. Na to, že bylo druhé, to byl celkem hromotluk. Vůbec se nepodobal vytáhlému tělu Beliala, což bylo v jednom ohledu dobře. Spíš se podobal mě, ale ve svém smrsknutém stavu byl opravdu divný. Taková koule. Dočistila jsem ho a kníkajícího přisunula blíže k břichu, aby přestal kňourat. Tohle byl taky kluk. Vlčata mi okusovala břicho a já si už říkala, že bude třeba konec. Jenže jsem se radovala a uvolnila předčasně. Náhle mě další stažení svalstva na břiše, které se objevilo znenadání, vytrhlo z uvolnění a skoro až spánkového stavu. Tentokrát to šlo poměrně rychle. Skoro jsem si ani nevšimla, že už je vlče venku. Zase bylo tak nechutné a mírně zapáchalo. Očistila jsem ho, jako zbylé dva. Zase kluk. Na holku jsem prostě neměla štěstí. Možná to ale bylo dobře, klukům nehrozilo, že když je něco nenaučím, tak že budou mít vlastní vlčata. Přitáhla jsem i posledního ke svému břichu. Celá jeskyně páchla, ale nic jiného bych ani nečekala. Naštěstí to vypadalo, že moji tři kluci jsou v pořádku. Živí a zdraví.

Položila jsem si hlavu na tlapky. Ležela jsem na boku. Byla jsem špinavá, nechutně to tu páchlo a já byla připravená tak maximálně na to, se tu natáhnout. Neumřela jsem. To bylo dobře. Nejspíš. Vlčata se měla taky k světu. Trochu mě mrzelo, že jsou to všechno chlapečci, ale co se dalo dělat. Na holku prostě nebylo štěstí. Zase budu moct Smrti dokázat, že jsem přivedla na svět silné bojovníky pro její věc. Freda jsem popravdě celou dobu ignorovala... Nechtěla jsem, ale jinak to nešlo. Byla jsem zaměstnaná sama sebou, vlčaty a bolestí. Pozornost jsem na něj upřela až teď. "Myslím, že je to konec, ale kdo ví..." pronesla jsem s mírným nadšením.

Chvilkové povolení pomohlo mému mozku myslet, což nebyla úplně výhra, protože Alfredo zrovna mluvil o matkách. Měl pravdu. Moje matka byla naprosto k ničemu, nebo jsem si to alespoň myslela. Nevěděla jsem, jak to měla ona a otec těžké, jak jejich rozporzplné povahy způsobily náhlou zkázu jejich vztahu. Věděla jsem jedno. Chtěla jsem dokázat, že jsem lepší. Ne pro sebe, ale pro ně. Aby viděli, že já jsem byla přeci jenom to nejlepší dítě. Ne bratři. Mírně jsem ztiskla čelist s dalším návalem ukrutné bolesti v podbřišku. Musela jsem vydržet. Když bolest opět polevila promluvila jsem. "Někdy je lepší rodiče nemít, než zažít zklamáníííí," vypískla jsem nakonci věty, jak mě ukrutná bolest přerušila. Tentokrát ovšem byla mnohem intenzivnější a mnohem nepříjemnější. Byla ostrá, jako by se uvnitř mne něco roztrhávalo. Pomalounku, polehnounku, ale neustále. Věděla jsem, že vlčata se nějak dostanou ven, ale tohle se příčilo mé krásné představě o magických motýlcích. Proč to jenom Smrt dovolila? Proč?... Co když... Je to její plán. To celé byl její plán! Došlo mi to náhle, ale bolest přehlušila zbytek myšlenek. Nepřehlušila ovšem Alfredův hlas, který se mne ptal, co se děje. "Bolí to, jestli sis nevšimnul..." odsekla jsem mu a všechna ta milounká Rowenka byla ta tam. Teď tu byla jenom bolest, fňukání a smrad. Oddechovala jsem přerývaně, vůbec ne hluboké nádechy. Snažila jsem se i zadržet dech, když bolest přicházela, ale nic nepomáhalo. Všechno bylo marné. "Jestli... Jestli umřu, tak mi slib, že ho zabijeééééš!" vyjekla jsem s dalším náporem bolest.

Netušila jsem popravdě, co po mne Alfredo chce. Chce, abych mu slíbila, že v životě svých vlčat budu jako matka? Nebo abych řekla přesný opak a on si mohl v klidu tvrdit, že je někde našel? Nebo že jsou to třeba vlčata té jeho malé nezbedy, kterou jsem popravdě ani neznala dost dobře na to, abych jí vlčata svěřila na hlídání, na tož abych ji nechala být jim matkou. Nechtěla jsem je přenechat někomu cizímu, ale zároveň jsem nechtěla, aby žili jako já... Bez matky, která by jim vysvětlila, jaký je svět a jak se k němu mají stavět. "Já... Asi bych chtěla v jejich životech zůstat... Nemusí mi nutně říkat mami, ale... Neopustila bych je," pronesla jsem nakonec a automaticky si tlapkou přejela po vystouplém břichu, jako bych k vlčatům v něm měla nějaký vztah ochranitelského rázu už teď. Rozhodně jsem nehodlala být matkou, co se o ně bude starat nějak extra. Rozmazlování se jim rozhodně nedostane, ale minimálně jsem je chtěla vést směrem k tomu, co jsem považovala za správné a tím směrem byla Smrt.
Ucítila jsem prutkou bolest. Přímo mi to stáhlo břišní svaly, které se nepříjemným způsobem sevřely a povolily. Bolelo to víc, než jsem kdy zažila. "Frede, něco není v pořádku," zakňourala jsem, když se mi břicho bolestivě stáhlo a po chvilce naprosté agonie uvolnilo. Cítila jsem se divně. Bolelo to a mě se do očí vlily slzy. Tohle nebylo sprvné. Sice jsem netušila, jak se z břicha dostanou vlčata ven, ale rozhodně jsem nečekala takovou bolest. Proč by to někdo navrhoval tak bolestivě?

//poslední úkol

Byla to v pravdě nezávidění hodná situace. Nejen, že jsem se vlastní pitomostí zapletla s vlkem, který o mne prachmálo stál, ale ještě jsem teď házela své starosti na jediného přítele, který mi zůstal věrný a který mne narozdíl od zbytku světa nenechal chcípnout v téhle jámě. Většina vlků se na mne jenom zeptala, ale že by mne někdo z nich aktivně hledal? Ne. Jediný koho sem prozřetelnost, moje kmotra nebo prostý osud zavál byl Alfredo, který se o mne teď tak dobře staral. Lehla jsem si do připraveného pelechu, zatím co jeho jsem nechala přemýšlet nad svými slovy. Nechtěla jsem mu působit problémy, ale zdálo se mi to jako dobrý nápad. Přeci jen jsem nemohla vlčatům říct, že jejich otec je ten vlk, co mne zradil a nechal na holičkách. Opustil mne a prchla. Nemohla jsem jim ani říct, že vznikla jen tak z ničeho. Tomu by přeci nikdo nevěřil nebo ano? Mohla bych je vydávat za dar od Smrti? Mohla bych jim namluvit, že je do mého břicha vložila samotná Smrt, aby jim tak předurčila dráhu velkých vítězství? Nevěděla jsem, jestli je to dobrý nápad, ale kdyby došlo tvrdé na tvrdé, potřebovala jsem do budoucna jistou kotvu. Alfredo mohl nabídnut ono uzemění, pozici otce, kterého si mohou vlastní vlčata vážit, ale který byl chudák odehnán nezdárnou matkou. Znělo to celkem dobře. Jenomže to mělo háček a tím byl souhlas od Alfreda, kterého se mi zatím nedostávalo.
Uvelebila jsem se tedy ve svém pelechu. Obří břicho jsem měla vypouknuté na stranu, takže se mi nepříjemným způsobem křivila páteř, ale nemohla jsem s tím nic udělat. Mohla jsem jenom ležet a čekat. Nevěděla jsem, jak se dostávají vlčata z břicha, ale tak trochu jsem si to představovala, že přiletí hejno motýlků a vlčata prostě najednou budou tu a já budu zase hubená a krásná. Nebudu tenhle parní válec, který je rád když sám sebe nepočůrá. Nesnášela jsem být v tomhle stavu. Nepoužitelná a neustále vyčepraná. Navíc to nicnedělání vedlo k přemýšlení o tom, jak je můj vlastní život absolutně k ničemu. Kdybych měla tohle místo někdy pojmenovat, bude to jistojistě spojeno se zapomněním nebo s naprostým nezájmem. Sem se chodí umírat. I jako smrt to tu smrdí... Načichlo to tu opuštěním a zradou. Ano, zrádný les, plný zrádců a těch, kteří byli zrazeni. Kdyby se tu někdy založila smečka, bude to zrádná smečka, nic jiného. Protože kdo by taky místním vlkům důvěřoval. Mírně jsem se ušklíbla a řekla si, že si na takovou smečku můžu klidně nějakou tu chvíli hrát.

Doufala jsem že mi vyhoví. Bála jsem se. To bylo to, o co mi šlo. Sobecká snaha zachránit vlastní srdce před dalším nazdarem, který byl jistotou. Který vlče by se mnou zůstalo jako mámou? Který vlče by mě chtělo? Žádný. Nechce mě ani žádný dospělí vlk, nechce mě ani vlastni rodina. Byla tu šance, že žádné vlče nepřežije. V to jsem trochu doufala. Nebo ne? Možná bych to uměla, být mámou... Ne neuměla, to jsem si v jádru uvědomovala. Jenže touha dokázat, že jsem lepší než matka, tu byla taky. Alfredo nabízel možnost, jak se toho všeho zbavit a jak to vyřešit. Pořád jsem o vlčátku ve svém břiše přemýšlela jako o věci. To už ovšem mluvil Alfredo a přerušil mě. Mluvil a mluvil. Jenže vlče nechtěl. Nebo jo? Úplně ten nápad nezavrhl. To ji dalo šanci. "A co jim říct, že jejich táta jsi ty? Nemusel bys nikomu nic vysvětlovat a já bych neměla žádný nároky, jen chci," povzdechla jsem si. "Chci, aby měli tátu, co je má rád a co si jich váží a ne nějakého blbce. Alfredo prosím, bude to naše malé tajemství.," hořečnatý stav se nelepší a já více naléhala, aby souhlasil.

Naslouchala jsem Alfonse, který vyprávěl o tom, že by si vlčata jednou přál. Nebo možná že by si přál jenom holčičku, ale rozhodně by je chtěl. Bylo to poznat z jeho hlasu. A mě se začal v hlavě rodit podivný nápad. Nejprve mě ta myšlenka jenom zalechtala a já ji zavrhla, ale čím více jsem nad tím přemýšlela, tím více se mi zdála jako dobrý nápad. "A...Alfredo?" začala jsem znovu nejistě, jako před tím. Věděla jsem, že má Heather, ale pokud jsem si byla vědoma, nebylo to zatím nijak extra vážný, takže by mohla být i ona v té zamilované fázi a tím pádem by mohla svému miláčkovi ledacos povolit a zkousnout. Kdyby to byl už delší vztah, asi bych se musela zeptat i jí, ale takhle... "Něco mě napadlo, ale nevím jestli bys s tím souhlasil..." začala jsem pomalu. Mohla bych mu vyzpívat celou serenádu na to, co má udělat, ale nehodlala jsem se do toho pouštět. Nechtěla jsem ho ovládat. Nechtěla jsem s ním manipulovat, i když bych mohla. Chtěla jsem, aby to vzešlo z přirozenosti... A kdyby náhodou ne... Kdo ví... "Nechtěl bys... Nechtěl by sis nechat tahle vlčata?" pronesla jsem váhavě tuhle otázku. Než stihl odpovědět pustila jsem se do vysvětlování. "Máš smečku, která se o tebe vždycky postará. Nemáš nepřátele, kterým bys překášel, nebo aspoň nejsou tady na Gallirei. Mohl byses o ně postarat líp než to zvládnu já. Byl bys jim lepším vzorem, než jsem já nebo kdy já budu. Mohl... Mohl by ses jich ujmout ty a tvoje Heather... Jste spolu dobrý pár a určitě byste se o ně postarali. Co jsem já? Sama a úplně k ničemu. Neumím si udržet nikoho blízko, všichni mě opustí a já nechci, aby se tohle dělo i vlčatům... Nechci, aby dopadla jako já a moji bratř, aby je matka s otcem opustili. Když si budou myslet, že jsou tvoji... Ty je nikdy neopustíš vím to... Já..." mlela jsem páté přes deváté a Alfredo si mohl povšimnout, že něco není v pořádku. Přepadla mě náhle podivná horkost.

Kdybych nebyla tak unavená a vyšťavená, možná bych odsekla něco o tom, že takové zacházení je pro mne přeci samozřejmost. Jenomže i přes vydatný spánek a jídlo, jsem byla unavená. Pořád. Stále. Jako by ze mě vlčata vysávala všechnu energii a život. "Díky," pronesla jsem jenom a protáhla se, abych si mohla pak lehnout na travnatý pelech. Měl celkem dobrý vkus, protože to tu vypadalo i celkem útulně. Ta jeho starostlivost byla i celkem roztomilá. Jeden by si na takovéhle zacházení poměrně snadno a rychle zvyknul. Pippa s Liou musely mít život jako v bavlnce, pokud se k nim taky choval takhle. Jenomže to se asi nedá říct o zbytku jejich famílie. Alfredo se mezitím postaral o to, aby mi bylo teplo, což jsem ocenila dalším úsměvem a přitáhla si ocas kolem vystouplého břicha.
Nebylo co dělat. Spát se mi nechtělo, jíst taky ne. Navíc jsem netušila, jak dlouho to bude trvat. Jestli mi navíc rostla v břiše, tak jak se dostanou ven? Třeba prasknu, vypadnou ven a pak se to zacelí? Nebo se ven prokoušou? Mírně jsem se zatvářila znechuceně a panicky, ale doufala jsem, že to tak nebude. "Alfredo?" zeptala jsem se. "Ty bys chtěl někdy vlčata?"

Probudila jsem se s mírným škubnutím, protože mě vážně začala bolet záda. "Místo, vypadalo jinak, než když jsem usínala. Jak dlouho jsem asi spala? Byla jsem na tom konečně aspoň trochu lépe. Žaludek už se mi nezvedal, takže nehrozilo, že se pozvracím. Dokonce jsem měla i hlad. Vypadalo to, že Alfredo se činil. Oheň praskal a já cítila, že někde je i něco k jídlu, protože jsem cítila krev. Uviděla jsem myši a podkana, který vypadal, jako že je sám těhotný. Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři a začala se přesouvat směrem k potravě. Bolela mě kolena a v podstatě jsem se dostala už do takového stavu, že jsem měla břicho dost těsně nad zemí. Byla jsem normálně maličká, ale tohle byl extrém už i na mě. "Děkuju," pronesla jsem, než jsem se zakousla do jídla. Ani jsem nehodlala zpochybňovat, že by jídlo mohlo být pro Alfreda nebo někoho jiného. Měla jsem prostě hlad a jídlo bych si uhájila, snad.
Byla jsem plná žrádla a vlčat. Pokud měl tedy Alfredo pravdu a já popravdě neměla proč mu nevěřit. Evidentně toho věděl víc než já. Měla bych se jich zbavit. Nemá se o ně kdo starat a já rozhodně nemám na to, abych byla máma... Ne, to rozhodně ne... Ale nemůžu se jich přeci jen tak zbavit ne? Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, takže jsem se pomalu šourala prostorem, než jsem v jednom výklenku našla Alfreda, jak se snaží uspořádat nějakou trávu a tak. Sledovala jsem ho při práci a mírně se usmívala. Jak se vžil do podoby vlka ochranitele, přestala jsem ho vnímat jako naprostýho lempla. Popravdě mi ta jeho starostlivost imponovala. Můj komplex byl jednoduchý, hledala jsem někoho, kdo se o mě postará. Zatím jsem vždycky narážela na takové, kteří se o mně starali výměnou za něco jiného. Alfredo nic nechtěl. Zatím. "To vypadá hezky," pronesla jsem za jeho zády.

Panikařila jsem. Nebyla jsem připravená na to, abych byla schopná někoho vychovávat, když jsem sama výchovu potřebovala. Alfredo se mě ale snažil uklidnit. Opravdu se hodně snažil, abych mohla být v klidu a pohodě. Dělal vše pro moje pohodlí, což bylo něco, co nikdo jindy neudělal. Všichni se starali jenom o to, co mohli získat ode mě a ne o to, co bych mohla já potřebovat. Alfredo byl první. Byl jediný. Rodiče se mě zbavili a bratři mě nechali na holičkách, když jsem je potřebovala. To jenom Alfredo zůstával, jako věrný vlk, kterým byl. "Možná něco malého k jídlu?" pípla jsem a pomalu se snažila srovnat s tou situací, ve které jsem byla. "Nedojdu odsud nikam, ta římsa... je to nebezpečné," sdělila jsem mu ještě s pohledem upřeným na římsu. Pak jsem se rozhodla, že bych si měla trochu odpočinout. Byla jsem tak moc unavená.
Stulila jsem se do klubíčka, jak jen to moje tělo umožňovalo a pomalu se nechala konejšit praskáním ohně do spánku. Byla jsem vyčerpaná a potřebovala jsem to. Před usnutím se mi po tvářích ještě začaly kutálet slzy.

Alfredo mluvil a mluvil a mě z toho šla hlava kolem. Vysvětloval mi, že bych měla mít v břiše vlčata? A že za to opravdu může Belial a to, co jsme spolu prováděli. A buď se povede, nebo ne. Tobě se zjevně povedlo. Zaskočilo mě to, protože jsem o tom nevěděla. Byla jsem tak hloupá, že mě nikdy nenapadlo se zeptat. Kdybych se jenom jedinkrát zajímala, tak by mi to někdo určitě řekl, že si nemám nechávat za zadkem promenádovat, kde jakýho klack. Jenže já nikdy neměla potřebu se ptát, protože jsem netušila, že k vlčatům jeden přijde skrz takovouhle věc. Bylo to divný. A navíc jsem měla už hodně zkušeností a nikdy se mi tohle nestalo až teď. Alfredo měl asi pravdu, že někdy se prostě povedlo a někdy nepovedlo. A já měla to neštěstí, že se povedlo teď. "Co budem dělat?" řekla jsem vyděšeně a hodila většinu své zodpovědnosti na Alfreda. Vypadal, že ví. Sice neměl praktické zkušenosti podle všeho, ale teorii ovládal, takže jsem doufala, že mi dá i nějakou odpověď, co s tím mám asi jako dělat. Nebyla jsem si jistá, že chci být vůbec nečí matkou... znělo to děsivě. Nebyly mi ani tři roky, pořád jsem byla ještě mladá vlčice, která nemá mít vlčata. Nemůžu je mít. "Musím se jich zbavit...?" zašeptala jsem, ale vzešla z toho spíš otázka. Nechtěla jsem. Nebo chtěla?