Gallirea - Příspěvky uživatele

Ležela jsem s hlavou položenou na tlapkách. Nejspíš jsem musela usnout. Nebylo to nic neobvyklého, jako novopečená matka bych spala skoro pořád. Únava byla jedním z vedlejších důsledků potomstva. Nagesh se motal po úkrytu, zatím co Draven se oddával své oblíbené aktivitě, krmení. Třetí vlče bylo někde u mého ocasu a jelikož mu byl určen osud obětního beránka, ani mě moc nezajímalo. Pohledem jsem hlídala největšího bojovníka, který se procházel po rozlehlé jeskyni a občas na něco zavrčel. Třeba na svůj stín nebo na kámen. Najednou se nám ovšem nad hlavou rozezněl hlas a velký hrdina se rozeběhl zpět ke mně. I Dravena to přimělo přestat jíst. Zvedl hlavičku a kouknul na mě, jako by absolutně netušil, co se děje. "Co?" vyklouzlo z tlamičky Dravena. "Tam, tam," odvětil mu Draven. Jejich jednoslovné věty začínaly pomalu dostávat na smyslu, ale spíše to byla náhoda, že se zrovna trefili do slov, která něco znamenala. "Hmm..." pronesl Draven, jako by naprosto pochopil a zase se pustil do jídla. Jeho by snad nezajímalo ani kdyby nám to tu padalo na hlavu. Nagesh si sedl vedle mě a sledoval okolí. "Alastore, tady dole. Musíš jít opatrně po římse," pronesla jsem a doufala, že mě bratr uslyší a přijde za námi. Sice to pro něj bude překvapení, ale co se dalo dělat. Lepší než kdyby na to přišel jinak. On to pochopí... Snad.

//Loterie - první golden ticket

Sledovala jsem Freda, který si hrál s Nageshem, který ho evidentně začínal otravovat, což jsem poznala podle toho, jak ho zpacifikoval, když se vlče trochu moc rozdovádělo. Mírně jsem poklepala ocasem, protože se mi nelíbilo, že by někdo moje vlastní vlče takhle opravoval. Navíc Nagesh se mi opravdu zamlouval, protože byl průbojný a vypadalo to, že se mě snaží chránit. Po tom, co se vyhrabal ze zasypání senem se začal batolit ke mně a k přísunu mléka. Evidentně ho hraní si s Fredem utahalo, takže se potřeboval najíst a prospat. Vlče číslo dvě pořád spalo a třetí se mi zahrabalo do ocasu a nejspíš taky usnulo nebo snovalo nějaký ďábelský plán, těžko říct.
Rozhodně jsem ze všech vlčat měla nejraději to jedno a bylo to celkem poznat. Náhle se cvalík probral k životu, ale to jenom z toho důvodu, aby se odebral k jídlu. Poslední vlče se rozhodlo k bratrům připojit a celkem rozcuchané se přibatolilo od mého ocasu směrem k mému břichu. Nechala jsem vlčata, aby se krmila a mírně se přetočila, aby měli lepší přístup. Kluci potřebujou růsta pro růst potřebují dost potravy a spánku, takže je nechám najíst a pak je nechám spát. Přitočila jsem ocas k vlčatům, která mohla po dojedení odpadnout rovnou do přejedeného komatu, které se vlčatům tak moc zamlouvalo. Plné břicho bylo evidentně něco, co dokázalo všechny tři uspat bez problémů. Aspoň nás ovšem nerušili, když jsme si společně s Alfredem potřebovali popovídat. A že povídání to bude výživné prozradil Fred, když se pustil do mluvení.
Tiše jsem mu naslouchala, ale krčila jsem čenich pořád víc a víc. Nelíbilo se mi to. Představa, že mu budou vlčata říkat tati, ale nebude se k nim jinak hlásit se mi moc nelíbila. "Ne," řekla jsem po chvilce ticha, která nastala po tom, co Fred domluvil. Nechtěla jsem působit jako slepice, ale zároveň jsem se prostě chtěla vyjádřit. Pokud měla moje vlčata někomu říkat táto, tak se vším všudy. Žádný polovičatý řešení. "Nechci, aby někomu říkali táto jen tak, to pak klidně můžou být bez táty a nějakýho si prostě náhodně vymyslím," odsekla jsem trochu nabručeně. Začínalo se mi vracet moje vlastní panovačné a rozkazovačné já, kterému se nelíbilo, když nebylo něco konkrétně podle něj. A Alfredo rozhodně nedělal to, co jsem si já sama přála. "Chtěla jsem pro ně někoho, ke komu by mohli vzhlížet, ale jelikož to nevypadá, že bych stihla najít nějakýho nevlastního tátu, budou prostě bez táty. Vymyslím nějakou opravdu hezounkou pohádku, kterou si budu moct říkat... Něco jako že jejih táta byl hrdina a tak..." začala jsem si vymýšlet, protože můj plán aspoň trochu naznačoval, že vlčata mají někoho o koho můžou vstát. Co kdyby byl jejich táta nějaký opravdový hrdina. Mohla bych mu vymyslet jméno... Mohla bych... Mohla bych jim navykládat, že jejich táta byl Norox? Stejně se podle toho, co vím už nevrátí ne? Mohla bych jim říct, že to byl on. Že byl odvážný a že se rozhodl zabít Života a u toho hrdinsky umřel? Snažila jsem se utřídit si myšlenky, zatím co vlčata spala a spala. Přemýšlela jsem nad tím, co by jim asi tak mohlo pomoci, kdyby v životě měli otce jako vzor. Rozhodně jim nebudu říkat, že jejich táta se na mámu vykašlal ani že to byl nějakej přízemní pobuda. To mě ani nenapadne. Budu jim prostě muset říct něco jinýho a netahat do toho nikoho kdo kdy žil... I kdyby byl už mrtví. Tím padlo mé rozhodnutí o tom, nabulíkovat jim, že jejich otcem byl ten pro koho moje srdéčko tajně pořád plálo. I on mě přece opustil, takže by to bylo spíše jako z deště pod okap. Usnesla jsem se, že si to budu muset ještě pořádně promyslet, pokud Alfredo nechtěl hrát svou roli. "Buď jim řeknu, že jsi jejich biologický táta nebo si stejně něco vymyslím. Partnera už takhle na rychlo se třema capartama neseženu a navíc, kdo by mě s nima taky chtěl, takže musím něco vymyslet, ale musím to vymyslet dřív, než dostanou rozum a začnou se ptát." Naklonila jsem hlavu na stranu a pohlédla zpět na vlčata. Spala a ani nepípla. Zalila mne vlna horkosti a něhy. Snaha je ochránit. Pak jsem pohled upřela na Freda. "Ty jim o jejich tátovi neřekneš ani slovo. Jestli nechceš být součástí rodiny, fajn, je to tvoje rozhodnutí... Takže pro ně budeš prostě jenom známý mámy a nic jinýho, ale o jejich pravým tátovi jim nic neřekneš, jasný," řekla jsem dost výhružně. Bylo z toho cítit, že hodlám vlčata před pravdou ochránit, jak jen to půjde. "Kdyby se náhodou ptala, tak... Tak jim řekneš, že jsi jejich tátu neznal, je to pravda, takže neutrpí tvoje vznešený a morálně správný já, ale zároveň nezničíš jejich životy," mluvila jsem dál a dál, ale spíš pro sebe, než pro Freda. Pippě jsem měla v plánu říct pravdu, ale Lia se o tom nesměla dozvědět ani moji sourozenci ne. "Pippě řeknu pravdu, ale nikomu jinému ne. Takže se o tom s nikým nebav," dodala jsem.
Alfredo se rozhodl pojmenovat cvalíka jako Draven. Znělo to celkem dobře, těžko ovšem říct, jestli si vlče bude moci jméno uchovat. Momentálně byl v čele seznamu pořadí, v jakém bych případně vlčata hodlala obětovat Smrti. Všechno mířilo na něj. Nejvíce se podobal Belialovi. Byl stejně k ničemu jako on tím, jak jenom vyspával a skoro nic jiného nedělal. Jen jsem kývla mírně hlavou. "To zní jako dobré jméno," pronesla jsem s úsměvem, i když byl trochu hraný. Jméno se mi líbilo, ale pořád jsem měla v hlavě předešlý rozhovor. Netušila jsem, jak to zaobalit, abych vlčatům mohla navykládat, co jsem chtěla. Vymyšlená rodina je lepší, než žádná nebo hůř než taková, která vás nutí se stydět. Takhle jsem to měla já se svou rodinou. Styděla jsem se za ně a to by bylo lepší, kdyby neexistovali. Jediný normální byl Alastor. Nym zmizela kdo ví kam, stejně jako matka a otec. Nechyběli mi. Sirius pokud ještě žil, tak někde budoval svoje vlastní impérium. V podstatě vlčata byla teď moje jediná rodina, na kterou jsem se hodlala spolehnout a kterou jsem za rodinu hodlala označovat.
Jednoho z nich ovšem musím dát kmotře. Je to závazek. Musím vybrat správně, ale kterého. Kdo by udělal kmotře radost. Nejvíce by asi stála o Nageshe, je z nich ze všech nejprůbojnější a taky je prvorozený. Ale Draven… Zase dal mu jméno můj přítel, takže by to mohlo mít taky nějakou svou pomyslnou váhu ne? přemýšlela jsem nad tím, které z vlčat skončí v žertvě na obětním stole. “Chybí jméno pro toho posledního,“ podotkla jsem. Horda byl celkem dobrý název pro všechna vlčata, ale musela jsem je ještě nějak rozlišit mezi sebou. Poslední narozené ještě muselo dostat svoje vlastní jméno. Momentálně mi ale nic nepřicházelo na mysl. „Mohla by ho pojmenovat Pippa nebo možná by mohl Alastor. Kde jenom tomu je konec, ráda bych ho viděla,“ podotkla jsem s úsměvem a mírně se zavrtěla. Vlčata spala a spokojeně oddechovala v jednom klubku.
Poslední vlče nemělo jméno, a to možná byl onen rozhodující faktor. Obrátila jsem se na Freda. “Zdál se mi sen,“ pronesla jsem trochu zastřeně. “Smrt v něm žádala jednoho z nich,“ dodala jsem a čenichem jsem ukázala na vlčata, ke kterým jsem se obrátila. Vypadala spokojeně. Spící klubíčka nádherného štěstí a pohody. Rozhodla jsem se, že poslední vlče prostě nebude mít jméno. Nač pojmenovávat něco, co hodláte přinést jako oběť Smrti, která si jej žádala. Nagesh a Draven to jsou dobrá jména. Byla jsem ráda, že už mám za sebou porod a že už jsou na světě. Teď bylo na čase vyřešit jen několik málo zbytečností. Vypadalo to, že se vlčata začala probouzet. “Myslíš, že se s nimi můžu vrátit do Vrbové smečky? Nějak nevím, jestli nezůstat tady, než trochu povyrostou,“ pronesla jsem k Fredovi a čekala nějakou dobrou radu, protože sama jsem si nevěděla rady a taky se celou dobu tvářil, že ví, co dělá. Pomáhal mi a záleželo mu na mě, nejspíš i na vlčatech. Jeden by si ho možná i nechal, ale to by nesměl být posedlí tou svojí Heather.

Nagesh, nejstarší ze tří bratrů, se momentálně jal silně dorážet na Freda, který se spíše uculoval nad vlčecí snahou ho zasáhnout tlapkou. "Nagi, to zvládneš, jen mu jednu pořádně ubal," povzbudila jsem nejstaršího, který v mém srdéčku získával speciální místo, protože se z bratrů projevil jako praví obránce a hrdina, který brání vlastní matku před kýmkoli. Tlouštík u mého těla se zachrul při mém hlasu, ale spal dál. Jako by jeho energie vyšla jen na krmení a pak na spánek. Nejmladší vlče se mi motalo někde u ocasu, takže jsem popravdě netušila, kde a jak je. Nechala jsem ho být. Dokud mne nekousal, bylo to v pořádku. "Třeba si nakonec jméno dá sám," pronesla jsem. Nebo taky ne. Nač pojmenovávat něco, co hodlám obětovat kmotře? Nagesh měl jistotu. Dostal jméno. Jeho bratři to se svým dalším životem už tak jisté neměli.
Konverzace se stočila zpět k původnímu tématu. "Já je neopustím," odvětila jsem Fredovi a sledovala Nagiho, jak si hraje. "Jen nechci, aby žili v hanbě z toho, že je jejich otec opustil a navíc ještě, že zneužil jejich matku. Chci aby si mysleli, že jsou klidně jenom nehoda. Ale, že aspoň ve svém životě mají oba rodiče..." pronesla jsem. Žádala jsem ho o velkou věc, ale na druhou stranu si mohl přivlastnit vlčata, která budou jeho následovníky. Mohl si je vychovat jak chtěl. Mě byla jejich výchova celkem jedno, dokud se budou vzdělávat i v magiích.

Vlčata byla probuzená a batolila se všude kolem. Nechala jsem je být ať se vydávají na výpravy kolem mého těla. Někdo lezl pod ocas, jiný zase k bradě. Cvalda spal. Pak si to vlče od mého čenichu zamířilo rovnou k Fredovi a začalo do něj šťouchat čenichem. "Tohle bude inteligent, ví koho si získat do přízně," pronesla jsem se smíchem v hlase, protože vlče evidentně neodbytně chtělo Fredovu pozornost. "Možná máš pravdu a měli bychom je pojmenovat rovnou... Tohle bude... Nagesh," řekla jsem celkem sebejistě a ukázala čenichem na vlče, které se dobatolilo k Alfredovi. "Jak pojmenuješ spícího cvaldu?" zeptala jsem se pak a nechala pojmenování druhého synátora na Fredovi. Ať má taky nějakou zábavu. Vymýšlení jmen mu mohlo taky trochu pomoci vybudovat si s vlčaty vztah. Přeci jenom jsem ho k nim chtěla uvázt na věky... Tedy aspoň s některými.
"Já popravdě nevím... Co by přišlo dobré tobě? Navíc chápu, že máš Heather, takže by to nemusela rozdýchat, ale když ji zasvětíme do malé lži... Přece by neodmítla ne?" pronesla jsem s jistotou v hlase. Navíc jsem věděla, že když budu muset, tak prostě zanotuju pár popěvků a vlčice bude držet jazyk za zuby nebo si ho sama ukousne. Bylo to jednoduché řešení. "Vím, jaké to je když tě rodiče odkopnou. Takže nechci, aby si mysleli, že se na ně táta vykašlal. Popravdě já si stojím za tím, že rodinu nedělá krev, ale přístup... Vem si, jak blízko mám k vám a to nejsme vůbec příbuzní," dodala jsem.

Souhlasil se mnou, ono mu ani nic moc jiného nezůstalo. Co taky můžete říct na to, že někdo nechce pojmenovat svoje vlastní vlčata, protože co by takyřekl. Sledovala jsem jeho pohled, který mířil k vlčatům. Zrovna v okamžiku kdy odmítnul, se začala zase hlotonit. Jako by se chtěla předvádět a nechtěla už spát. "Jak chceš," řekla jsem mu jenom a nechala vlčata, aby se hlotonila. Nabízel mi vodu nebo jídlo, ale popravdě jsem ani na jedno neměla úplně pomyšlení. Zavrtěla jsem jenom hlavou.
Tahle situace začínala být víc než trapná. Nebylo mi úplně příjemno z ticha, ale nechtělo se mi ani nijak extra začínat konverzaci. Nevěděla jsem, co bych tak měla Alfredovi říct. Možná jsem měla spíš mlčet, ale rozhodla jsem se, že ne. To ticho bylo tíživější, než špatná slova. "Jak to teda uděláme?" zeptala jsem se opatrně, protože jsem tohle chtěla mít taky vyřešené, než vlčata začnou mluvit a chápat svět kolem sebe. Nerada bych jim dělala pak v hlavách guláš.

Alfredo mluvil o jménech. "Dokud nebudou umět mluvit, můžou být Hordou..." pronesla jsem. V duchu jsem byla u toho prorockého snu. Mohl znamenat, že chce Smrt jedno z mých vlčat? Nebo to byl jen přelud. Přejela jsem malé žížalky u svého břicha pohledem a přemýšlela, kterého ze synů bych mohla obětovat na oltář Smrti. "Až se trochu rozkecají vybereme jim jména?" navrhla jsem. Nechtěla jsem úplně nechávat výběr na náhodě, ale zároveň jsem ani nechtěla pojmenovávat vlčata jen tak. Něco mi říkalo, že když si počkám a trochu lépe je poznám, pojmenování bude o to snazší. Navíc, pokud by zemřela, nebylo by mi jich tolik líto. Pohlédla jsem na Freda, který možná mou logiku nechápal, ale já jsem věděla, co dělám.
Fred se nad mrňaty rozplýval, jak by se slušelo na novopečenou mámu kvočnu. Mě tak roztomilí nepřišli. Spíš mě i trochu odpuzovali. Kluci. Všechno to byli kluci. "Jsou jako osliznutá večeře," pronesla jsem. Srst měla vlčata pořád ještě slabou a zuby jim nestihly narůst. Vypadala, že je někdo nedodělal. "Chceš si je vzít blíž?" navrhla jsem.

Byla jsem celkem spokojená. Ty tři malé pijavice mi vysely u břicha a div jim neprasknul pupek, když konečně přestala sát mléko. Všichni tři momentálně stuleni v nepřehledné hroudě spali, namáčknutí na mém břichu, jako by se báli, že odejdu. Chtěla jsem odejít. Ale teď už ne. Jak jsem je tak pozorovala, rozhodla jsem se, že si je nechám. Nějak jsem si neuměla představit, že bych je úplně opustila. Alfredo mne vyrušil tím, že promluvil. "Jako by mě přeběhlo stádo kamzíků," řekla jsem mu s úsměvem, který naznačoval, že ještě nejsem úplně v pohodě. Hormony mírnily bolest, ale ta se s každým okamžikem začala navracet. Místo toho, abych se zabívala bolestí, jsem si položila hlavu na tlapky, když se Fred vzdálil a pak jsem usnula.

Zdál se mi sen, který rozhodně nebyl příjemný. Zjevila se mi v něm Smrt, které jsem si vážila, jako nikoho jiného. Počítala moje vlčata? Ne rozpočítávala je tlapkou. Než se u některého z nich stihla zastavit, sen skončil.

Probudilo mn hlotonění těsně u čumáku. Jedno z vlčat se rozhodlo jít na výpravu k mojí tlamě a evidentně se zaseklo do pár stébel trávy našeho pelechu. Opatrně jsem jej vymotala a šoupla zpět k jeho bratrům. Neměla jsem úplně ráda, když se od sebe odělili, protože tak jsem jich musela sledovat víc. Takhle byly jedna horda a tak jsem je mohla sledovat. "Budu jim říkat Horda, protože tím taky jsou," uchechtla jsem se a teprve pak si všimla dokonale čistého pelechu, který během mého spánku musel Alfredo připravit. "Díky Frede," řekla jsem s vděčností v hlase. Pomalu se mi vybavil sen, který jsem před probuzením měla. Byl to jasný signál. Smrt chtěla jedno z mých vlčat. Rozhodně to tak muselo být. Ale které? A proč? Že by tohle byl její plán?

LOV

ZNAČKOVÁNÍ

Alfredo mi pomáhal. Byl milý i když já jsem se možná mile nechovala, ale mohl se mi někdo v téhle situaci divit? Bolelo mě úplně všechno a on měl ještě tak hloupé dotazy. "Všude to bolí," vyštěkla jsem na něj s dalším návalem nepříjemné bolesti, která se plížila z pod mého podbřišku směrem k mému hřbetu a do zadních nohou, které jsem momentálně měla jako paralizované a i kdybych se na ně chtěla postavit, asi bych sebou praštila o zem, kdybych se tedy aspoň zvedla. Chtěla jsem se přetočit, ale ani to nešlo. Nateklé břicho se vzdouvalo a každý můj pohyb byl nepříjemný. Zůstala jsem tedy ležet na boku a zaměřila se na to, co radil Fred. Dýchala jsem zhluboka, tak jak mne instruoval a jak dýchal on. Bylo jednodušší se zaměřovat na něj a na jeho dech, než na mě a mou bolest. Snažil se mě uklidnit, abych nepanikařila a já se o to popravdě snažila. Jenže bolest se stupňovala. S každou chvilkou byla silnější a silnější. A intenzita mezi jednou vlnou bolesti a druhou se nápadně začala zkracovat, až se mi začínala bolest slévat v jednotný tok utrpení.
(//následuje popis porodu)
Dýchala jsem pravidelně, jak to po mě požadoval Fred, jenže bylo nemožné se soustředit jenom na dýchání. Musela jsem se soustředit i na něco jiného. Tím něčím jiným byl podivný pocit tepla a vlhka, který mi vyšel mezi nohama dole. Otočila jsem hlavu a přes velké břicho sledovala, jak se mi na zadních nožkách objevil nechutný sliz, který vypadal jako by ho někdo vykašlal při opravdu špatné chřipce. Táhnul se mi nechutně po tlapce a pak mizel kdesi v pelechu. Byla jsem ráda, že Fred postavil tenhle pelech, protože aspoň v tom nechutném blivajzu nemusím ležet. Takhle byl ten hlen pryč někde mezi mechem a trávou, kde taky mohl zůstat... navždycky. Lepkavý pocit na tlapkách a pod ocasem nebyl vůbec příjemný. Navíc jsem taky cítila divný zápach, který rozhodně nebyl hoden slečny mého postavení. Mohla jsem se vůbec ještě označovat po tomhle všem za elegantní dámu? Když jsem tu ležela ve vlastním hlenu, moči a kdo ví čem ještě. Bolest ovšem přehlušila většinu mé vlastní sebeúcty. Normálně bych se styděla i za to, že jsem takhle zapáchala a snažila bych se Fredovi omluvit, ale v téhle situaci mi bylo opravdu jedno, co si myslí jeho čenich.
Náhle přišel velký stah. Cítila jsem obrovskou bolest a hned po ní se mi břicho uvolnilo a stáhlo ještě jednou. Ucítila jsem teplo u dlouhého ocasu a zároveň krev, která se roznesla místností. Normálně by mi z toho bylo na zvracení, ale bolest překonala všechno. Otočila jsem se a u ocasu jsem měla vlče. Bylo zalepené nějakou slizkou nechutností a mě přišlo uhlazené. Takhle nechutně moje vlastní potomstvo vypadat nemohlo, takže jsem se natáhla dozadu. V pololehu polosedu jsem se pustila do očištění všech zbytků, které na sobě po tom stísněném tobogánu vlče mělo. Opatrně jsem ho očistila a přenesla si ho za kůži na krku směrem k břichu, aby se mohlo nakrmit. Byl to kluk. Jenže než jsem se stihla mírně rozplynout nad jeho nádherností stáhlo se mi tělo odpornou bolestí znovu. Tentokrát to bylo horší. Nejprve jednou, pak podruhé... Při třetím ztažení a bolesti, kdy jsem zaryla drápky do země, se konečně vydral na svět další uzlíček hnusně zabalený v bláně, která páchla krví a kdo ví čím vším. Udělala jsem to stejné, jako před tím. Otočila se, očistila vlče a pak ho přisunula ke svému břichu. Tohle vlče bylo až nechutně obézní. Na to, že bylo druhé, to byl celkem hromotluk. Vůbec se nepodobal vytáhlému tělu Beliala, což bylo v jednom ohledu dobře. Spíš se podobal mě, ale ve svém smrsknutém stavu byl opravdu divný. Taková koule. Dočistila jsem ho a kníkajícího přisunula blíže k břichu, aby přestal kňourat. Tohle byl taky kluk. Vlčata mi okusovala břicho a já si už říkala, že bude třeba konec. Jenže jsem se radovala a uvolnila předčasně. Náhle mě další stažení svalstva na břiše, které se objevilo znenadání, vytrhlo z uvolnění a skoro až spánkového stavu. Tentokrát to šlo poměrně rychle. Skoro jsem si ani nevšimla, že už je vlče venku. Zase bylo tak nechutné a mírně zapáchalo. Očistila jsem ho, jako zbylé dva. Zase kluk. Na holku jsem prostě neměla štěstí. Možná to ale bylo dobře, klukům nehrozilo, že když je něco nenaučím, tak že budou mít vlastní vlčata. Přitáhla jsem i posledního ke svému břichu. Celá jeskyně páchla, ale nic jiného bych ani nečekala. Naštěstí to vypadalo, že moji tři kluci jsou v pořádku. Živí a zdraví.

Položila jsem si hlavu na tlapky. Ležela jsem na boku. Byla jsem špinavá, nechutně to tu páchlo a já byla připravená tak maximálně na to, se tu natáhnout. Neumřela jsem. To bylo dobře. Nejspíš. Vlčata se měla taky k světu. Trochu mě mrzelo, že jsou to všechno chlapečci, ale co se dalo dělat. Na holku prostě nebylo štěstí. Zase budu moct Smrti dokázat, že jsem přivedla na svět silné bojovníky pro její věc. Freda jsem popravdě celou dobu ignorovala... Nechtěla jsem, ale jinak to nešlo. Byla jsem zaměstnaná sama sebou, vlčaty a bolestí. Pozornost jsem na něj upřela až teď. "Myslím, že je to konec, ale kdo ví..." pronesla jsem s mírným nadšením.

Chvilkové povolení pomohlo mému mozku myslet, což nebyla úplně výhra, protože Alfredo zrovna mluvil o matkách. Měl pravdu. Moje matka byla naprosto k ničemu, nebo jsem si to alespoň myslela. Nevěděla jsem, jak to měla ona a otec těžké, jak jejich rozporzplné povahy způsobily náhlou zkázu jejich vztahu. Věděla jsem jedno. Chtěla jsem dokázat, že jsem lepší. Ne pro sebe, ale pro ně. Aby viděli, že já jsem byla přeci jenom to nejlepší dítě. Ne bratři. Mírně jsem ztiskla čelist s dalším návalem ukrutné bolesti v podbřišku. Musela jsem vydržet. Když bolest opět polevila promluvila jsem. "Někdy je lepší rodiče nemít, než zažít zklamáníííí," vypískla jsem nakonci věty, jak mě ukrutná bolest přerušila. Tentokrát ovšem byla mnohem intenzivnější a mnohem nepříjemnější. Byla ostrá, jako by se uvnitř mne něco roztrhávalo. Pomalounku, polehnounku, ale neustále. Věděla jsem, že vlčata se nějak dostanou ven, ale tohle se příčilo mé krásné představě o magických motýlcích. Proč to jenom Smrt dovolila? Proč?... Co když... Je to její plán. To celé byl její plán! Došlo mi to náhle, ale bolest přehlušila zbytek myšlenek. Nepřehlušila ovšem Alfredův hlas, který se mne ptal, co se děje. "Bolí to, jestli sis nevšimnul..." odsekla jsem mu a všechna ta milounká Rowenka byla ta tam. Teď tu byla jenom bolest, fňukání a smrad. Oddechovala jsem přerývaně, vůbec ne hluboké nádechy. Snažila jsem se i zadržet dech, když bolest přicházela, ale nic nepomáhalo. Všechno bylo marné. "Jestli... Jestli umřu, tak mi slib, že ho zabijeééééš!" vyjekla jsem s dalším náporem bolest.

Netušila jsem popravdě, co po mne Alfredo chce. Chce, abych mu slíbila, že v životě svých vlčat budu jako matka? Nebo abych řekla přesný opak a on si mohl v klidu tvrdit, že je někde našel? Nebo že jsou to třeba vlčata té jeho malé nezbedy, kterou jsem popravdě ani neznala dost dobře na to, abych jí vlčata svěřila na hlídání, na tož abych ji nechala být jim matkou. Nechtěla jsem je přenechat někomu cizímu, ale zároveň jsem nechtěla, aby žili jako já... Bez matky, která by jim vysvětlila, jaký je svět a jak se k němu mají stavět. "Já... Asi bych chtěla v jejich životech zůstat... Nemusí mi nutně říkat mami, ale... Neopustila bych je," pronesla jsem nakonec a automaticky si tlapkou přejela po vystouplém břichu, jako bych k vlčatům v něm měla nějaký vztah ochranitelského rázu už teď. Rozhodně jsem nehodlala být matkou, co se o ně bude starat nějak extra. Rozmazlování se jim rozhodně nedostane, ale minimálně jsem je chtěla vést směrem k tomu, co jsem považovala za správné a tím směrem byla Smrt.
Ucítila jsem prutkou bolest. Přímo mi to stáhlo břišní svaly, které se nepříjemným způsobem sevřely a povolily. Bolelo to víc, než jsem kdy zažila. "Frede, něco není v pořádku," zakňourala jsem, když se mi břicho bolestivě stáhlo a po chvilce naprosté agonie uvolnilo. Cítila jsem se divně. Bolelo to a mě se do očí vlily slzy. Tohle nebylo sprvné. Sice jsem netušila, jak se z břicha dostanou vlčata ven, ale rozhodně jsem nečekala takovou bolest. Proč by to někdo navrhoval tak bolestivě?

//poslední úkol

Byla to v pravdě nezávidění hodná situace. Nejen, že jsem se vlastní pitomostí zapletla s vlkem, který o mne prachmálo stál, ale ještě jsem teď házela své starosti na jediného přítele, který mi zůstal věrný a který mne narozdíl od zbytku světa nenechal chcípnout v téhle jámě. Většina vlků se na mne jenom zeptala, ale že by mne někdo z nich aktivně hledal? Ne. Jediný koho sem prozřetelnost, moje kmotra nebo prostý osud zavál byl Alfredo, který se o mne teď tak dobře staral. Lehla jsem si do připraveného pelechu, zatím co jeho jsem nechala přemýšlet nad svými slovy. Nechtěla jsem mu působit problémy, ale zdálo se mi to jako dobrý nápad. Přeci jen jsem nemohla vlčatům říct, že jejich otec je ten vlk, co mne zradil a nechal na holičkách. Opustil mne a prchla. Nemohla jsem jim ani říct, že vznikla jen tak z ničeho. Tomu by přeci nikdo nevěřil nebo ano? Mohla bych je vydávat za dar od Smrti? Mohla bych jim namluvit, že je do mého břicha vložila samotná Smrt, aby jim tak předurčila dráhu velkých vítězství? Nevěděla jsem, jestli je to dobrý nápad, ale kdyby došlo tvrdé na tvrdé, potřebovala jsem do budoucna jistou kotvu. Alfredo mohl nabídnut ono uzemění, pozici otce, kterého si mohou vlastní vlčata vážit, ale který byl chudák odehnán nezdárnou matkou. Znělo to celkem dobře. Jenomže to mělo háček a tím byl souhlas od Alfreda, kterého se mi zatím nedostávalo.
Uvelebila jsem se tedy ve svém pelechu. Obří břicho jsem měla vypouknuté na stranu, takže se mi nepříjemným způsobem křivila páteř, ale nemohla jsem s tím nic udělat. Mohla jsem jenom ležet a čekat. Nevěděla jsem, jak se dostávají vlčata z břicha, ale tak trochu jsem si to představovala, že přiletí hejno motýlků a vlčata prostě najednou budou tu a já budu zase hubená a krásná. Nebudu tenhle parní válec, který je rád když sám sebe nepočůrá. Nesnášela jsem být v tomhle stavu. Nepoužitelná a neustále vyčepraná. Navíc to nicnedělání vedlo k přemýšlení o tom, jak je můj vlastní život absolutně k ničemu. Kdybych měla tohle místo někdy pojmenovat, bude to jistojistě spojeno se zapomněním nebo s naprostým nezájmem. Sem se chodí umírat. I jako smrt to tu smrdí... Načichlo to tu opuštěním a zradou. Ano, zrádný les, plný zrádců a těch, kteří byli zrazeni. Kdyby se tu někdy založila smečka, bude to zrádná smečka, nic jiného. Protože kdo by taky místním vlkům důvěřoval. Mírně jsem se ušklíbla a řekla si, že si na takovou smečku můžu klidně nějakou tu chvíli hrát.

Doufala jsem že mi vyhoví. Bála jsem se. To bylo to, o co mi šlo. Sobecká snaha zachránit vlastní srdce před dalším nazdarem, který byl jistotou. Který vlče by se mnou zůstalo jako mámou? Který vlče by mě chtělo? Žádný. Nechce mě ani žádný dospělí vlk, nechce mě ani vlastni rodina. Byla tu šance, že žádné vlče nepřežije. V to jsem trochu doufala. Nebo ne? Možná bych to uměla, být mámou... Ne neuměla, to jsem si v jádru uvědomovala. Jenže touha dokázat, že jsem lepší než matka, tu byla taky. Alfredo nabízel možnost, jak se toho všeho zbavit a jak to vyřešit. Pořád jsem o vlčátku ve svém břiše přemýšlela jako o věci. To už ovšem mluvil Alfredo a přerušil mě. Mluvil a mluvil. Jenže vlče nechtěl. Nebo jo? Úplně ten nápad nezavrhl. To ji dalo šanci. "A co jim říct, že jejich táta jsi ty? Nemusel bys nikomu nic vysvětlovat a já bych neměla žádný nároky, jen chci," povzdechla jsem si. "Chci, aby měli tátu, co je má rád a co si jich váží a ne nějakého blbce. Alfredo prosím, bude to naše malé tajemství.," hořečnatý stav se nelepší a já více naléhala, aby souhlasil.

Naslouchala jsem Alfonse, který vyprávěl o tom, že by si vlčata jednou přál. Nebo možná že by si přál jenom holčičku, ale rozhodně by je chtěl. Bylo to poznat z jeho hlasu. A mě se začal v hlavě rodit podivný nápad. Nejprve mě ta myšlenka jenom zalechtala a já ji zavrhla, ale čím více jsem nad tím přemýšlela, tím více se mi zdála jako dobrý nápad. "A...Alfredo?" začala jsem znovu nejistě, jako před tím. Věděla jsem, že má Heather, ale pokud jsem si byla vědoma, nebylo to zatím nijak extra vážný, takže by mohla být i ona v té zamilované fázi a tím pádem by mohla svému miláčkovi ledacos povolit a zkousnout. Kdyby to byl už delší vztah, asi bych se musela zeptat i jí, ale takhle... "Něco mě napadlo, ale nevím jestli bys s tím souhlasil..." začala jsem pomalu. Mohla bych mu vyzpívat celou serenádu na to, co má udělat, ale nehodlala jsem se do toho pouštět. Nechtěla jsem ho ovládat. Nechtěla jsem s ním manipulovat, i když bych mohla. Chtěla jsem, aby to vzešlo z přirozenosti... A kdyby náhodou ne... Kdo ví... "Nechtěl bys... Nechtěl by sis nechat tahle vlčata?" pronesla jsem váhavě tuhle otázku. Než stihl odpovědět pustila jsem se do vysvětlování. "Máš smečku, která se o tebe vždycky postará. Nemáš nepřátele, kterým bys překášel, nebo aspoň nejsou tady na Gallirei. Mohl byses o ně postarat líp než to zvládnu já. Byl bys jim lepším vzorem, než jsem já nebo kdy já budu. Mohl... Mohl by ses jich ujmout ty a tvoje Heather... Jste spolu dobrý pár a určitě byste se o ně postarali. Co jsem já? Sama a úplně k ničemu. Neumím si udržet nikoho blízko, všichni mě opustí a já nechci, aby se tohle dělo i vlčatům... Nechci, aby dopadla jako já a moji bratř, aby je matka s otcem opustili. Když si budou myslet, že jsou tvoji... Ty je nikdy neopustíš vím to... Já..." mlela jsem páté přes deváté a Alfredo si mohl povšimnout, že něco není v pořádku. Přepadla mě náhle podivná horkost.