Příspěvky uživatele

//29. 4. http://gallirea.cz/index.php?p=zradcuv-remizek&r=1#post-208426
Další:29. 6

//značkování

Měla jsem poměrně jednoduchou náplň práce. Musela jsem tohle místo udržet v chodu a bylo mi putna, jak toho docílím. Všechny poporodní stavy a emoce, které mne nutili se nějak extra zajímat o vlčata byly ty tam. Hormony se uklidnily a s nimi se uklidnila i moje situace. Už jsem se nechtěla starat. Měly dost času na to, se nějak naučit přežít a pokud se jim nechtělo, tak se mohly klidně vrhnout do jámy hlavou napřed. Slabochy nikdo nepotřeboval. Na slabochy neměl nikdo čas a já ani trpělivost. Zamířila jsem mezi stromy a začala se o ně otírat, abych nějakým způsobem označkovala. Nechtěla jsem značkovat, ale přišlo mi, že to tu vysmrádlo. Když se sem zatoulala ta mrňavá, tak se sem mohl zatoulat už kdokolki.
Potřebovala jsem se sama nějak vypořádat s nastálou situací. Podle všeho mě bratr nesnášel, i když mě před tím podporoval. Alfredo byl zbabělec a odpadlík a nezasloužil si nic jiného, než opovržení. Teď musím z vlčat udělat pořádné vlky, ne takové ukňourance, jako jsou ti dva. Musím z nich udělat pořádné chlapy! Byla jsem rozhodnutá a přesvědčená o své vlastní pravdě. Kam asi zmizel Nagesh? Rozhlédla jsem se, ale vlče nikde nebylo. Nejspíše si ho odnesl Alastor sebou, nebo Alfredo? Dojdu si pro něj. Rozhodla jsem se, že jim nenechám syna. Když mi vrátili toho, který měl zemřít, tak mi musí vrátit i toho, o kterého jsem aspoň trochu stála.
Značkovala jsem vlastní les a obcházela u toho tak území, které mi momentálně patřilo. Byl tu podivný osten agrese, který mě bodal přímo do hrudi, když jsem lesem takhle procházela. Ale všechen ten hněv jsem potlačovala a namířila na někoho jiného, než na svoje potomky, zaměřila jsem ji na vlky, kteří mě zradili. Bratry, Noroxe, Beliala. Všichni mě naštvali svým počínáním. Všihcni si zasloužili můj hněv. Musím najít někoho, kdo mi pomůže to tu dát dohromady a pořádně vychovat vlčata, aby z nich byli dobří náseldovníci naší paní. Navíc když k tomu nabídnu nějakou lukrativní pozici ve smečce... Jakože není to tu smečka, ale někdo by to mohl takhle pochopit a pak... no to už je jedno. Otřela jsem se o další strom a tím roznesla svůj vlastní pach kolem. Bylo to dobře. Bála jsem se, že by se tu mohl někdo objevit a dělat tyátr, o to jsem neměla zájem ani v nejmenším. Nechtěla jsem, aby se kolem vlčat potuloval jen tak někdo a chtěla jsem zamezit i tomu, aby se sem nakráčel třeba bratr nebo Alfredo. Mohli by pak vlčata chtít ukrást nebo by je napadlo jim vštěpovat nějaké výmysly. Odplivla jsem si. Ne, tomuhle jsem chtěla zabránit hlavně a tak jsem svůj pach takticky rozmístila po hranicích lesa.

//Puf amorek

//Jáma

Vynesla jsem vlčata ven z Jámy a i z díry, ve které jáma byla. Položila jsem nejprve jedno a pak i druhé. Horda se zdála neklidná a jedno z vlčat okamžitě vzalo do zajčích. Druhé, ustrašené, se stahovalo do svého malého tělíčka, jako bych mu nějak ublížila. Ani jsem se ho nedotkla... proletělo mi hlavou, že jsem možná obětovala špatné vlče, ale co se dalo dělat. Čas již vrátit nešlo a teď jsem měla nový plán a spoustu, spoustu práce s ním. Armáda pro Smrt se nevycvičí sama. Jelikož vlče jedna bylo pryč a vlče dvě jsem očistila, po tom co se nebylo samotné schopno postarat o svoje vnitřní záležitosti, rozhodla jsem se, dát jim oběma volnost. Musí si taky užít nějaký ten čas beze mě za pozadím. Mírně jsem protáhla obličej. Vlče něco před tím říkalo, ale já ho neslyšela, protože to bylo malé hlesnutí, jako kuňkání žáby, které dochází dech. Možná to bylo dobře, jinak bych mu jednu vrazila, že mě oslovuje ne jménem ale rolí, jenž mi tak nevhodně padla do klína. Draven si hrál, nebo co to dělal, zatím co já přemýšlela. Nad hlaovu se nám ubíral den a já popravdě moc nevnímala čas. Spíše jsem řešila svoje další kroky. Musím si najít někoho schopného, ne bratra, ufňukance Alfreda nebo toho syčáka Beliala. Ne, chce to někoho schopného.
Čas letěl a já přemýšlela.
"Najdeme bráchu," rozhodla jsem nakonec a popadla vlče, abych ho donesla k jeho sourozenci, který si mezitím šel hrát dál do lesa. Vrátila se mi moje předchozí razance. Byla jsem na vlčata milá a k ničemu to nebylo, takže jsem o ně ztrácela postupně zájem, jako o hračku, která vás přestane bavit. Dravena jsem ovšem nesla s lehkostí. Už začínal sílit, takže tohle byl nejspíše jeho poslední taxi přesun. Nebylo těžké druhé vlče najít a taky nebylo těžké si všimnout, že je s ním ještě jedno vlče. Položila jsem Dravena na zem. "Zjistím, co se děje, takže si můžeš jít hrát s bráchou, prozkoumávat les, nebo dělat co budeš chtít..." sdělila jsem vlčeti, které z toho nemohlo být moudré, ale aspoň jsem mu nechávala prostor ne.
Rozešla jsem se k dalším dvěma vlčatům. Jedno bylo moje, to druhé jsem nepoznávala. Byla to malá slečna. Že by se ta armáda, dala dohromady sama? Dravena jsem nechala ať se rozhodne sám, kam chce jít. Nelly a Kai stáli přímo předemnou. Dvě vlčata, jejichž jména jsem neznala. "Co tu dělá taková mladá dáma? Že by nějaká tvoje následovnice, Bezejmený?" zeptala jsem se a oslovila vlče, které jsem považovala za své. Dostalo přezdívku hned po porodu a ta mu zůstala. Slyšela jsem vlčata, jak tu něco řešila, ale moc jsem jim nevěnovala pozornost. "Jestli tu chceš zůstat, tak si budeš muset svoje místo zasloužit," otočila jsem se k malé vlčici. "Moje jméno je Rowena a mám to tady na starosti. Naší paní je samotná Smrt, ale nemusíte se jí bát, neublíží nikomu z mojí rodiny nebo svých následovníků. Chceš se ke mně a mým synům přidat?" zeptala jsem se malé vlčice a naznačila tak, že Kai je můj syn, i když nebyl. Nemohl vědět, že došlo k naprosto hloupé záměně a že díky Dravenovým výměškům jejichž pach přebyl všechno, jsem ho považovala za vlče, které mělo zemřít, ale nezemřelo. "Pokud se nechceš přidat, měla bys odejít," dodala jsem. "Já se půjdu na chvilku projít, potřebuju si něco promyslet. Takže si tu hrajte, co hrdlo ráčí... no a..." Zaměřila jsem se na jeden ze stromů, na kterém seděly vrány. Než stihly nešťastnice, cokoli udělat položila jsem tlapku na kmen vlhkého stromu a usměrnila elektický výboj směrem nahoru. Tři vrány spadly z větvý na zem, mrtvé, usmažené. Zbytku se podařilo opustit větve a uletět. "Můžete je sníst, pokud máte hlad. Dravene, je tu jídlo!" houkla jsem na syna a pak se rozešla směrem do lesa. Potřebovala jsem chvilku klidu a samoty. Přemýšlet. Vymyslet, co budu dělat dál. Do vrbové smečky už jsem se nejspíš vrátit nemohla. Ale mohla jsem se hezyk pěkně vetřít zpět do přízně své vlastní paní. Mohla jsem ji ještě donutit, aby mě měla zase ráda. Ale na to nemůžu být sama.

Usnula jsem. Byla jsem moc unavená. Vlčatům jsem sehnala jak jídlo, tak teplo. Dokonce jsem je i očistila a starala se. To blízké setkání s mojí kmotrou a nezdar, který jsem způsobila vlastní nedůsledností mě trochu nahlodal. Potřebovala jsem pro svou paní nějaký dobrý dárek a tím nejlepším se momentálně zdála nová generace odhodlaných následovníků. Když jsem spala, zdál se mi sen. Vedla jsem armádu. Nebyla jsem v jejím čele. Spíše jsem byla po boku vůdce, na kterého jsem se nedokázala zaměřit. Moje paní Smrt byla na konci našeho průvodu a shlížela na všechny z pomyslného kopečku. Armáda vlků, vlčic a vlčat sestupovala směrem k obydlí jejího bratra a ničila všechny jeho následovníky, pokud se nepodvolili jediné paní Smrti. Bylo to perfektní. Hrdě jsem vypla hruď, jak jsem kráčela vedle nového vládce kraje. A tím vládcem bylo jedno z mých vlčat, ale které? Nedokázala jsem se na to zaměřit. Nešlo to.
S trhnutím jsem se probudila. Vzbudil mě hlas. Byl to instinkt. "Co se děje Dravene?" zabroukala jsem ospalým hlasem. Oči jsem měla otevřené a uši našpicované. Pořád jsem byla ale rozespalá, jak matky bývají, navíc když jsou na všechno sami. Můj hlas zněl dutě a hrdlo mne pořád škrábalo, ale už jsem byla aspoň schopna mluvit. Jak jsem byla rozespalá ani jsem si nevšimla, jak mě vlče oslovilo. Pomalu jsem se rozespale zvedla. "Je načase s vyvětrat, tady to smrdí," pronesla jsem a v polospánku popadla vlčata. Jedno si hodila na záda, to byl Draven a druhé chytla do zubů. To bylo vlče, které jsem nepojmenovala. A které nebylo popravdě ani moje. Vyškrábala jsem se na římsu a pak pomalounku zamířila směrem ven.

//Zrádcův les

Kukavčí podvrh jsem neprokoukla. Vlče se pustilo do jídla a já za to byla celkem ráda. Nemohla jsem se nabažit toho, že se mi jedno z vlčat vrátilo. Přeci jenom jsem si toho protrpěla kvůli němu tolik. Vlastní paní mě pomalu zavrhla. Neměla jsem se jí vzpírat a nechávat to na ní, měla jsem to vlče prostě zakousnout a bylo by. Jenomže teď bylo pozdě. Paní byla naštvaná a právem. Nesplnila jsem to, co mi ona poručila. A já se přece zavázala plnit všechno, co ona bude chtít. Pro ni jsem byla ochotná udělat cokoli, obětovat cokoli, jenže jsem to nezvládla. A teď jsem se musela vzchopit a vybudovat si své jméno znovu. Když vychovám syny správně. Bude mít tři mocné bojovníky pro svou armádu. Bylo to dobré rozhodnutí. Beliala vybrala určitě záměrně. Musel mít nějakou vhodnou krev, když ho oživila a ještě mi ho poslala do cesty. Nemohla to být přece náhoda.
Pokračovala jsem ve svých myšlenkách a u toho čistila Dravena, který seznovu pozvracel. Bylo to nechutný, ale na druhou stranu přirozený. Chtěla jsem se jeho pachů zbavit, abych nepřilákala náhodou nějakého vetřelce. Nechtěla jsem nezvané návštěvy. Ne teď. Teplý vzduch, začal proudit kolem a sušil jak pelech, tak vlčata. V krku mě to pořád škrábalo a byla jsem opravdu hodně unavená. Dočistila jsem Dravena, přitáhla si obě vlčata blíž k sobě, abych je hřála. Netušila jsem, co se děje v Dravenově hlavě. Ztuhlost jsem brala jenom jako šok a zahanbení z vlastní neschopnosti udržet svoje tekutiny tam, kde mají být. Kdybych mohla, řekla bych mu něco. Jenže jsem měla hrdlo stažené. Láskyplně jsem proto olízla čenich jednomu vlčeti a pak druhému. Tentokrát jsem plně usnula.

Zvedala jsem se ze země poměrně pomalu. Bolely mě svaly, ale něco mě přemlouvalo k pohybu. Možná to byl hlas z hůry, který nepatřil Dravenovi. Zvědavost? Možná. Pomalu jsem se vyhoupla na římsu. Stálo tam vlče. Vonělo podobně jako Draven, ale nebyl to on. Kdybych tušila, že jen prošel moc blízko kaluže moči a natáhl tak pach vlčete, asi bych ho tam nechala. Ale takhle? Popadla jsem bez řečí vlče a hodila si ho na záda. Mohlo se vzpouzet a chtít dolů, ale to už bylo jeho rozhodnutí. Já se pomalu ploužila po římse k Dravenovi. Ležel na zemi. Myslela jsem že je mrtví. Sehnula jsem se a šťouchla do něj čenichem. Nebyl mrtví, to bylo dobře.... asi. Sebrala jsem ho opatrně za kůži na zátylku a sestoupila s ním těch pár metrů zpět na dno jámy. Jedno vlče v zubech, to moje, druhé na hřbetu, to asi moje. Musí to být to mrně, které odnesl Alastor. To proto byla Smrt naštvaná. Protože tohle vlče přežilo. Musím jí dokázat, že živá jsou jí prospěšnější, než mrtvá. Ano, to musím.
Došla jsem pomalu k pelechu, do kterého se mezitím dostaly krysy. Když mě uviděli rozprchli se, ale jedna macatá si pochutnávala na zbytcích mého vlastního těla, které zůstaly po porodu na okraji pelechu. Udělala jsem pár kroků k ní a ona se teprve teď rozeběhla. Ve své malé hlavičce viděla na kemanné zdi otvor a možnou záchranu. Ve skutečnosti narazila hlavou do kamenné zdi a zlomila si vaz. Chvilku sebou ještě cukala, než pošla. Položila jsem Dravena do pelechu poblíž krysy a pak položila do měkkého i druhé vlče, pokud ještě bylo na mých zádech. Pak jsem si lehla na zem vedle nich. Ležela jsem na boku, takže si mohli vybrat, pokdu měli hlad. Mohli se zakousnout do mrtvé krysi, ta by stačila oběma, nebo se pustit do mléka, které jsem pořád ještě měla. Byla jsem unavená. Jenže nejprve jsem se musela postarat ne? Nebyla jsem pro ně mámou, jakou by si zasloužila, ale chtela jsem být lepší než moje máma. Dravena jsem očistila jazykem. Zvratky byly nechutné, ale po porodu jsem se zbavovala i nechutnejsich věcí. Jen jsem kolem natáhla dlouhý ocas, aby vlčata byla v teple až budou žrát a začala podřimovat. Neuvědomující si, že mi kukačka do hnízda nastrčila podvrh a že jedno z vlčat není moje.

Hrdlo mě táhlo a pálilo. Nemohla jsem odpovědět na volání, které přicházelo od vchodu. Jen jsem opět podivně zaskuhrala, když jsem se snažila promluvit. Chtěla jsem se zvednout ze země, jenže pád a náraz způsobily společnou silou poměrně nepěkné modřiny po celém mém těle. Navíc jsem si byla jistá, že mám někde bouli a narazila jsem si pánev. Po porodu, psychickém vypětí a ještě tomhle pádu jsem byla vážně vyšťavená. Neměla jsem úplně, jak bych dala příchozímu najevo svou přítomnost. Kdo to je? Třeba je nebezpečný... měla bych se vyškrábat pro Dravena. Netušila jsem, kde syn skončil, ale bylo mi jasné, že si ho Smrt nevzala. Nebo vzala? Měla jsem to všechno popletené. Dala bych tlapku do ohně, že ho cítím, ale Smrt mu přeci zakroutila krkem. Zklamala jsem ji a tohle je trest. Vzala si Dravena. Mírně jsem se zakroutila. Nemohla jsem se zvednout, nemohla jsem dát najevo, že tu jsem.
Ale mohla jsem udělat něco jiného. Zvedl se lehounký vánek, který se vznesl společně s mým pachem směrem k otvoru. Pokud byl ten hlas, hlasem nepřítele. Mohl se zaleknout a zmizet. Pokud byl hlasem přítele, mohl mě poznt. A pokud ten podivný hlásek patřil někomu neznámému, alespoň věděl, že jsem vlk a že jsem tady dole. Doufala jsem, že moje zpráva dorazí nahoru. Zatím jsem se začala pomalu zvedat na všechny čtyři. Bolela mě každá končetina. Boule vyskakovaly snad všude po mém hřbetu a boku.

Ležela jsem na chladné zemi a v podstatě nechápala, co se stalo. Byla jsem vyčerpaná a netušila jsem, co se vlastně dělo nebo co bych měla dělat. Mohla jsem se vrhnout za Alastorem a vlče z něj nějak vymlátit. Jenže Alastor byl můj bratr, nemohla jsem ho vyzvat na souboj nebo mohla? Mohla bych zabít vlastního bratra, jen abych splnila přání své paní Smrti? Odpověď byla jasná. Aspoň pro mě. Jenže teď jsem se nemohla zvednout. Nemohla jsem překonat své rozporuplné pocity. Popravdě jsem ani netušila, kde je Draven. Musel zůstat na plošině někde ve výškách. Já byla dole v chladné hlíně jámy.
Náhle tiché škitání přerušil hlásek, který přicházel z hůry. Byl to snad bůh? Byla to Smrt vracející se pro Dravena nebo snad pro mne? Nebo se snaží Život přetáhnout mne na svou stranu? A co když je to Alastor nebo Fredo a přišli mě dorazit? Mírně jsem se zavrtěla a stáhla uši dozadu. Chtěla jsem zavolat "tady". Ale hrdlo se mi stáhlo. Nevyšel ze mne skoro žádný zvuk, jen podivné chrčení. Netušila jsem, jestli se rozneslo až nahoru, kde byl nezvaný návštěvník.

//pro přehlednost a abych byla pochopena, to rozepíšu
//Co vidí Rowena

Nebyla potěšena tím, co jsem jí řekla. Popravdě jsem se ani nedivila. Taky bych potěšena nebyla. "Pravda paní," pronesla jsem a uklonila se ještě jednou. Pohledem jsem pátrala po jeskyni a snažila se najít nějaké východisko z celé situace. Udělala jsem krok směrm k Smrti. Najednou mnou projela ostrá bolest, která se mi hromadila v krku. Možná to bylo tím, že jsem odmlouvala. Muselo to být tím. Smrt se mi snažila naznačit, že odmlouvání nebude už nikdy trpět. "Jáchííí..." Mírně a slabě jsem pípla, ale víc ze mě nevyšlo. Už jsem nedokázala vydat ani hlásku. Co budu dělat? Připravila mne o hlas, co budu dělat? začínala jsem v duchu panikařit, protože nahlas jsem nedokázala říct nic. Za všechno mohl Alastor. Byla to jeho chyba. Jeho a Alfredova. Kdyby mě nechali být, nic z tohohle by se nestalo. Kdyby prostě jenom uznali, že mám na svoje vlčata právo a můžu si s nimi dělat co chci. Jenomže Fredo musel být tím morálně správným a Alastor musel být zachráncem. Oba dva měli podíl na celé téhle situaci.
Ucítila jsem teplo pod nožkama a mírně jsem přešlápla. Byla to nějaká kapalina. Nikde jsem neviděla Dravena, jenže najednou ho popadla Smrt. Natáhla jsem se po něm. Prudce, jako bych ho chtěla vytrhnout z jejích spárů, ale nestihla jsem to. To nemůže! Chtěla jsem vyjeknout, ale v krku jsem měla bolest. Pálilo a řezalo mě to, takže místo toho abych něco vykřila, jsem se jenom natáhla ke Smrti. Uklouzla jsem nebo zakopla. Nestihla jsem Dravena zachránit. Zakopla jsem. Přivřela jsem v letu oči a spadla na zem. Všechno zahalila tma. Když jsem očka otevřela, Draven tam byl. Plakal. A neplakal jenom on. Fňukala jsem taky. Nezvládla jsem to. Smrt mne potrestala. Musím jí sloužit líp... Začala jsem se plazit k Dravenovi.

//Co se reálně děje
Rowena byla zaseknutá v jakémsi tranzu. Něco způsobilo, že se setkala se samotnou Smrtí. Pro ni to bylo reálné, ale pro všechny ostatní to bylo jenom podivné chování jedné vlčice. Rowena se nejprve bavila s podivným stínem a pak se za ním vydala. Při tomto pohybu se praštila o jednu ze stěn uzounké chodby. Narazila si pravý bok a krk o ostré výčnělky. Ve spojitosti se studeným vzduchem, který tu pofukoval se její hlasivky začaly zasekávat. Navíc za to taky mohlo její svévolné používání vlastní zpěvné magie v zimě.
Jak Rowena narazila do zdi, začal se jí Draven motat pod nohama. Chtěl se schovat. Jenomže vlčice ponořená do vlastní laktační psychózi viděla halucinace, přeludy. Netušila, že se jí pod nohama motá vlče a že to mokré, je jeho loužička. Její tělo jednalo v obraně a ona tak Dravena nepříjemně odstrčila přední tlapkou. Jak moc, to sama netušila. Náhle Rowena udělala několik kroků ke Smrti, jako by se překotně snažila něco zastavit, ale to neměla dělat. Nad nebezpečnou jámou, na římse, nebylo prostě vhodné dělat takové vylomeni. Vlčice zakopla, upadla a zkutálela se po římse směrem dolů. Když otevřela oči Draven plakal.

//Remízek

S Dravenem na zádech jsem vešla k jámě. Nějak mě nezajímalo, co si myslí Alastor. Smrt si pro malého dříve nebo později přijde. Já z toho byla nadšená, i když bratr a okolí moje nadšení nesdíleli. Náhle mi cestu zastoupila Smrt. V celé své kráse. Mírně jsem sebou trhla, když se východ za mým ocasem neprodyšně uzavřel. "Velectěná... nečekala jsem tě," pronesla jsem s hlasem, ve kterém se zračila až přehnaná úcta. A taky hrdost. Jako když Belatrix mluvila s Voldemortem, nebo spíš když s ním mluvil Červíček. Úslužně a ohormeně. Poklonila jsem se jí a Dravenovi drápy na srsti se mi zaryly do kůže tak moc, že jsem cítila v čenichu slabounký pach krve. Nic jsem na to neřekla. Vlče před křikem zachránilo to, že jsem měla všechnu pozornost upřenou na svou Kmotru, kteoru jsem bezmezně milovala a obdivovala.
Vypadala rozzlobeně, ale já nechápala proč. Udělala jsem přesně to, co chtěla. Porodila jsem a vlče, které si sama vybrala v mém snu jsem jí věnovala. Původně se mohlo zdát, že sen byl jenom iluzí chorobné mysli, která si vykládala i ta nejmenší znamení, jako něco velkého. Ale to, že se tu Smrt zjevila bylo jasným důkazem toho, že nejsem blázen, ale že jen plním rozkazy. Možná by bylo lepší, kdybych byla tím pochybným bláznem, který zavraždil vlastní vlče. Jenže tak to nebylo. Já vlče darovala, nezabila. Obětovala, nezavraždila.
Smrt tu stála jako neochvějný důkaz toho, že to co činím, činím správně. V zelenkavé záři jejího ohně jsem silně cítila síru. Prskala nejenom její srst, ale i její hlas. Trhaný a řezavý, který se mi zakousl do uší. "Ale já ti ho obětovala, o mocná," pronesla jsem. Úctu vystřídal zmatek. Netušila jsem, kde se stala chyba. "Nahoře v lese jsem ti ho zasvětila. Zvolala jsem tvé jméno a vlče tvého výběru zanechala v lese, aby sis jej mohla vzít mezi své.... I když... Alastor... Pokud tam to vlče není, vzal ho můj bratr. Měla bys mít jednoduchou práci s jeho vystopováním," pronesla jsem. Pokud byla Smrt tak mocná a tak odhodlaná, mohla si vlče najít jistě sama.

//3. 3. - http://gallirea.cz/index.php?p=zradcuv-remizek&page=1#post-207130

Nagesh začal vyjednávat. Tohle bylo pro něj typické. Alastor se taky pustil do toho, že by chtěl zachránit vlčeti život. Pohlédla jsem na klubíčko vlčete, které ani pomalu nemluvilo. Bylo podvýživené a vypadalo, že to nezvládne. A co by taky mělo zvládat? Smrt si ho vybrala. Je to tak správně. "Nemůže být s námi. A ty nemůžeš jít místo něj. Vybrala si jeho, ne tebe. Dostalo se mu největší možné odměny. Smrt se rozhodla, že ho přijme k sobě. To je náš způsob. Takhle žijeme," pronesla jsem k Nageshovi. Pak jsem se otočila na vlče, které mělo podepsaný rozsudek smrti. "Dávám tě tímto do náruče Smrti, abys jí sloužil a byl jí oporou. Nes svůj úděl s hlavou vztyčenou a nikdy ji nezraď," řekla jsem k vlčeti, zatím co mi nad hlavou zapadalo slunce. Tma se přikrádala a přinášela sebou mnohem větší teror, než jaký se odehrával tady. Mrzelo mne, že dávám pryč jedno ze svých vlčat? Ne. Ani náhodou. Dávla jsem ho s představou toho, jak slouží Smrti. Byl vybrán více, než kdy budu já nebo kdokoli z mých žijících synů. Vybrala si ho. Je to tak správné. Naposledy jsem vlčeti olízla tváře. Na rozloučenou. Třeba se jednou vrátí, jako Belial...
"Dělej si s ním, co chceš," pronesla jsem k Alastorovi. Moje část zde byla ukončena. Darovala jsem vlče Smrti a bylo jenom na ní, co s tím udělá. Mohla si pro něj přijít sama. Nebo někoho poslat. Jestli se vlče Alastor rozhodne zachránit, odnést si ho do své smečky a vychová ho, to bylo taky na něm. Já svůj díl práce udělala.
Bylo celkem teplo, ale i tak to vypadalo, že Draven na sněhu trpí. Byla mu zima. Evidentně. Chtěla jsem ho okřiknout, když na mě promluvil. Oslovil mě tak, že to ve mně vzbuzovalo odpor a nechuť. Jenže pohled na jeho usoplenou tvářičku, jak se snaží bojovat se zimou mě obměkčil. Přitáhla jsem si Dravena k sobě. "Pojď, půjdeme zpátky do tepla," řekla jsem mu. "Nagi jestli chceš můžeš jít s námi, nebo si zůstaň se strýcem, ale pokud ti bude zima nebo budeš mít hlad, vrať se," řekla jsem Nageshovi.
A pak vzala Dravena za zátylek a položila si ho na záda. "Nejprve zkontrolujeme les, jestli tu někdo není a něco nedělá, a pak hned půjdeme zase do tepla ano?" řekla jsem. Vlče nemělo moc možností protestovat, takže jsem se rozeběhla k okraji jámy a vyskákala nahoru. Procházka lesem byla poměrně krátká. Nechtěla jsem se tu potulovat déle, než bylo nutné. Hlavně jsem chtěla území kolem jámy označit, aby se mu vyhnuli medvědi nebo tuláci, kteří by chtěli vlčatům ublížit. Bylo potřeba se postarat o ně a jejich bezpečí, to jsem věděla. Občas jsem se otřela o strom. Občas jsem si někde odplivla. "Takhle si zajišťuješ bezpečí. Každý musí vědět, že tohle je tvoje místo, tvůj domov. Nikdo se nesmí rozhodnout ti ho vzít," pronesla jsem k Dravenovi, který byl v mém hustém kožichu snad i v teple a pohodlí. Vlčata zatím pila mléko, ale já věděla, že by to chtělo naučit je jíst i něco jiného. Mohla bych mu něco ulovit. Možná nějakou krysu nebo zajíce. Nechtěla jsem ho nijak extra tahat daleko, takže jsem v podstatě obešla kolem dokola jámu a kousek od ní a pak jsem seskočila zase zpátky dolů. "A teď jdeme konečně do tepla." Prošla jsem vchodem s vlčetem na zádech.

//Jáma

//Jáma

Vynesla jsem v zubech Nepojmenovaného. Nageshe jsem měla na zádech, když jsem procházela po díře v zemi, která byla na jedné straně mírně stažená dolů, takže se po ní dalo vyškrábat na normální prostor. Všude pod tlapkami nám to křupalo. Přes led a sníh, který se tu celkem usadil, bylo cítit, že šlapeme na kosti a kameny na dně díry. Položila jsem Bezejmeného na zem a pak opatrně sumdala Nageshe. Otočila jsem se na Alastora. Mluvil o tom podivném zvířeti, že je to kus jeho samého. Kývla jsem hlavou. "Hádám, že zabít to, by ti způsobilo bolest... Zajímavé," konstatovala jsem jenom a nechala podivného tchoře, aby si dělal co chce. Nezajímal mne. Pokud byl s bratrem nějak spojený, tak ať si ho bratr nějak uzemní sám. "Nechci to odkládat, rituál je nutné provést, co nejdříve," pronesla jsem. Slunce bylo vysoko na obloze. Paní Smrt nepreferovala jenom temné zákoutí. Pohlédla jsem k nebi a viděla ptáky, jak si plachtí pryč.
Počkala jsem až Alastor položí na zem Dravena. Pak jsem se na svoje dva synky se jménem otočila. "Dravene, jsi nejsilnější vlček, jakého znám. Tobě jednou bude patřit svět, protože se bude bát tvé síly," pronesla jsem a olízla mateřsky synkovi čenich. "Nageshi, tvoje mysl dokáže mnohé věci, větší než by se mohlo jendomu jenom zdát. Podmaníš si ty, kteří ti budou stát v cestě," sdělila jsem mu a také jemně olízla jeho líčko. "Narodili jste se s požehnáním Smrti, která se stala kmotrou mne a mých bratrů a teď se stane i vaší kmotrou. Je to bohyně, jejíž magické schopnosti přesahují všechnu vaši představivost. Vím, že jste ještě moc malí, abyste rozumněli všemu, co říkám, ale nebojte naučím vás porozumět, naučím vás všechno, co znám," řekla jsem k nim. "Naučím vás první věc. Všechno na světě pochází z něčeho. Nic nevzniká jenom tak. Každá síla, magická či jiná, funguje ve zájemné rovnováze. Aby něco mohlo žít, musí i něco zemřít. Vašemu bratrovi se dostalo největší pocty, jakou může vlk získat. Vybrala si ho samotná Smrt mezi své nejbližší." Pohlédla jsem na neduživé vlče, které samotně sedělo na sněhu. "Musíme vašeho bratra poslat za ní. Rozumíte mi?"

//loterie

Fredo odešel. Jen jsem se na něj zamračila, když odcházel. I přes všechnu zlost mě ovšem očka pálila. Že by smutek? Popotáhla jsem a nedovolila ani jedné slzičce opustit moje vodnaté oči. Pohled jsem upřela na Alastora. "Tak to bychom měli," pronesla jsem, jako by to byla naprosto normální a běžná věc a o přítele jsem přicházela denně. Popravdě to bylo běžné. Já přátele neměla a všichni ode mne jenom odcházeli, jenom Alastor pořád zůstával a vracel se. "Díky," odvětila jsem na jeho slova, že mi pomůže se zbytkem vlčat. Jeho fretku můj zpěv nijak nepálil, což mě trochu nakrklo a rozhodla jsem si, že při první příležitosti si na něm vybiju svou zlost. "Tohle se s tebou mimochodem tahá proč?" zeptala jsem se Alastora.
Vzhledem k tomu, že do vrbového lesíka jsem se vrátit nemohla a můj obětní stůl v něm byl naprosto k ničemu, musela jsem se rozhodnout s vlčetem, které si vyvolila samotná Smrt. Věděla jsem, že uvnitř ho obětovat nechci, takže jsem se rozhodla, že ho prostě vynesu ven a obětuju ho v jámě. Ta přeci jen byla celkem stavěná na to, aby v ní probíhalo něco takového. Nagesh se rozhodl běžet za Fredem a Draven vypadal jako by mu uletěli včeli. "Chcete se jít podívat ven kluci?" zeptala jsem se jich, i když odpověď jsem už znala. "Strýček Fredo s námi nechce mít nic společného, ale Alastor nám určitě pomůže jít ven, že ano?" odvětila jsem a pohlédla na bratra."Venku je to nádherné a všechno vám musíme ukázat. Taky vám ukážu něco moc zábavného, pokud budete chtít,"pronesla jsem a usmála se na Hordu. Tak jsem si pojmenovala syny. Horda se k nim prostě hodilo, když jsem referovala. Nagesh je mozek, Draven je svaly, Nepojmenovaný je ocas. "Vezmeš prosím tě Dravena?" zeptala jsem se Alastora, protože Draven byl nejtěžší ze všech vlčat. Sama jsem se sehnula pro Nageshe a hodila si ho na záda. Nebyla jsem ještě úplně zvyklá na opatrné zacházení s vlčaty. Neuměla jsem to. "Promiň...Všichni v pořádku?" zeptala jsem se a pohledem se podívala na Nageshe i Dravena. Už mám jenom je dva. Pak jsem do zubů popadla za zátylek Nepojmenovaného a vydala se pomalu po římse směrem ven.

//Zrádcův remízek