Gallirea - Příspěvky uživatele

Ležela jsem na chladné zemi a v podstatě nechápala, co se stalo. Byla jsem vyčerpaná a netušila jsem, co se vlastně dělo nebo co bych měla dělat. Mohla jsem se vrhnout za Alastorem a vlče z něj nějak vymlátit. Jenže Alastor byl můj bratr, nemohla jsem ho vyzvat na souboj nebo mohla? Mohla bych zabít vlastního bratra, jen abych splnila přání své paní Smrti? Odpověď byla jasná. Aspoň pro mě. Jenže teď jsem se nemohla zvednout. Nemohla jsem překonat své rozporuplné pocity. Popravdě jsem ani netušila, kde je Draven. Musel zůstat na plošině někde ve výškách. Já byla dole v chladné hlíně jámy.
Náhle tiché škitání přerušil hlásek, který přicházel z hůry. Byl to snad bůh? Byla to Smrt vracející se pro Dravena nebo snad pro mne? Nebo se snaží Život přetáhnout mne na svou stranu? A co když je to Alastor nebo Fredo a přišli mě dorazit? Mírně jsem se zavrtěla a stáhla uši dozadu. Chtěla jsem zavolat "tady". Ale hrdlo se mi stáhlo. Nevyšel ze mne skoro žádný zvuk, jen podivné chrčení. Netušila jsem, jestli se rozneslo až nahoru, kde byl nezvaný návštěvník.

//pro přehlednost a abych byla pochopena, to rozepíšu
//Co vidí Rowena

Nebyla potěšena tím, co jsem jí řekla. Popravdě jsem se ani nedivila. Taky bych potěšena nebyla. "Pravda paní," pronesla jsem a uklonila se ještě jednou. Pohledem jsem pátrala po jeskyni a snažila se najít nějaké východisko z celé situace. Udělala jsem krok směrm k Smrti. Najednou mnou projela ostrá bolest, která se mi hromadila v krku. Možná to bylo tím, že jsem odmlouvala. Muselo to být tím. Smrt se mi snažila naznačit, že odmlouvání nebude už nikdy trpět. "Jáchííí..." Mírně a slabě jsem pípla, ale víc ze mě nevyšlo. Už jsem nedokázala vydat ani hlásku. Co budu dělat? Připravila mne o hlas, co budu dělat? začínala jsem v duchu panikařit, protože nahlas jsem nedokázala říct nic. Za všechno mohl Alastor. Byla to jeho chyba. Jeho a Alfredova. Kdyby mě nechali být, nic z tohohle by se nestalo. Kdyby prostě jenom uznali, že mám na svoje vlčata právo a můžu si s nimi dělat co chci. Jenomže Fredo musel být tím morálně správným a Alastor musel být zachráncem. Oba dva měli podíl na celé téhle situaci.
Ucítila jsem teplo pod nožkama a mírně jsem přešlápla. Byla to nějaká kapalina. Nikde jsem neviděla Dravena, jenže najednou ho popadla Smrt. Natáhla jsem se po něm. Prudce, jako bych ho chtěla vytrhnout z jejích spárů, ale nestihla jsem to. To nemůže! Chtěla jsem vyjeknout, ale v krku jsem měla bolest. Pálilo a řezalo mě to, takže místo toho abych něco vykřila, jsem se jenom natáhla ke Smrti. Uklouzla jsem nebo zakopla. Nestihla jsem Dravena zachránit. Zakopla jsem. Přivřela jsem v letu oči a spadla na zem. Všechno zahalila tma. Když jsem očka otevřela, Draven tam byl. Plakal. A neplakal jenom on. Fňukala jsem taky. Nezvládla jsem to. Smrt mne potrestala. Musím jí sloužit líp... Začala jsem se plazit k Dravenovi.

//Co se reálně děje
Rowena byla zaseknutá v jakémsi tranzu. Něco způsobilo, že se setkala se samotnou Smrtí. Pro ni to bylo reálné, ale pro všechny ostatní to bylo jenom podivné chování jedné vlčice. Rowena se nejprve bavila s podivným stínem a pak se za ním vydala. Při tomto pohybu se praštila o jednu ze stěn uzounké chodby. Narazila si pravý bok a krk o ostré výčnělky. Ve spojitosti se studeným vzduchem, který tu pofukoval se její hlasivky začaly zasekávat. Navíc za to taky mohlo její svévolné používání vlastní zpěvné magie v zimě.
Jak Rowena narazila do zdi, začal se jí Draven motat pod nohama. Chtěl se schovat. Jenomže vlčice ponořená do vlastní laktační psychózi viděla halucinace, přeludy. Netušila, že se jí pod nohama motá vlče a že to mokré, je jeho loužička. Její tělo jednalo v obraně a ona tak Dravena nepříjemně odstrčila přední tlapkou. Jak moc, to sama netušila. Náhle Rowena udělala několik kroků ke Smrti, jako by se překotně snažila něco zastavit, ale to neměla dělat. Nad nebezpečnou jámou, na římse, nebylo prostě vhodné dělat takové vylomeni. Vlčice zakopla, upadla a zkutálela se po římse směrem dolů. Když otevřela oči Draven plakal.

//Remízek

S Dravenem na zádech jsem vešla k jámě. Nějak mě nezajímalo, co si myslí Alastor. Smrt si pro malého dříve nebo později přijde. Já z toho byla nadšená, i když bratr a okolí moje nadšení nesdíleli. Náhle mi cestu zastoupila Smrt. V celé své kráse. Mírně jsem sebou trhla, když se východ za mým ocasem neprodyšně uzavřel. "Velectěná... nečekala jsem tě," pronesla jsem s hlasem, ve kterém se zračila až přehnaná úcta. A taky hrdost. Jako když Belatrix mluvila s Voldemortem, nebo spíš když s ním mluvil Červíček. Úslužně a ohormeně. Poklonila jsem se jí a Dravenovi drápy na srsti se mi zaryly do kůže tak moc, že jsem cítila v čenichu slabounký pach krve. Nic jsem na to neřekla. Vlče před křikem zachránilo to, že jsem měla všechnu pozornost upřenou na svou Kmotru, kteoru jsem bezmezně milovala a obdivovala.
Vypadala rozzlobeně, ale já nechápala proč. Udělala jsem přesně to, co chtěla. Porodila jsem a vlče, které si sama vybrala v mém snu jsem jí věnovala. Původně se mohlo zdát, že sen byl jenom iluzí chorobné mysli, která si vykládala i ta nejmenší znamení, jako něco velkého. Ale to, že se tu Smrt zjevila bylo jasným důkazem toho, že nejsem blázen, ale že jen plním rozkazy. Možná by bylo lepší, kdybych byla tím pochybným bláznem, který zavraždil vlastní vlče. Jenže tak to nebylo. Já vlče darovala, nezabila. Obětovala, nezavraždila.
Smrt tu stála jako neochvějný důkaz toho, že to co činím, činím správně. V zelenkavé záři jejího ohně jsem silně cítila síru. Prskala nejenom její srst, ale i její hlas. Trhaný a řezavý, který se mi zakousl do uší. "Ale já ti ho obětovala, o mocná," pronesla jsem. Úctu vystřídal zmatek. Netušila jsem, kde se stala chyba. "Nahoře v lese jsem ti ho zasvětila. Zvolala jsem tvé jméno a vlče tvého výběru zanechala v lese, aby sis jej mohla vzít mezi své.... I když... Alastor... Pokud tam to vlče není, vzal ho můj bratr. Měla bys mít jednoduchou práci s jeho vystopováním," pronesla jsem. Pokud byla Smrt tak mocná a tak odhodlaná, mohla si vlče najít jistě sama.

//3. 3. - http://gallirea.cz/index.php?p=zradcuv-remizek&page=1#post-207130

Nagesh začal vyjednávat. Tohle bylo pro něj typické. Alastor se taky pustil do toho, že by chtěl zachránit vlčeti život. Pohlédla jsem na klubíčko vlčete, které ani pomalu nemluvilo. Bylo podvýživené a vypadalo, že to nezvládne. A co by taky mělo zvládat? Smrt si ho vybrala. Je to tak správně. "Nemůže být s námi. A ty nemůžeš jít místo něj. Vybrala si jeho, ne tebe. Dostalo se mu největší možné odměny. Smrt se rozhodla, že ho přijme k sobě. To je náš způsob. Takhle žijeme," pronesla jsem k Nageshovi. Pak jsem se otočila na vlče, které mělo podepsaný rozsudek smrti. "Dávám tě tímto do náruče Smrti, abys jí sloužil a byl jí oporou. Nes svůj úděl s hlavou vztyčenou a nikdy ji nezraď," řekla jsem k vlčeti, zatím co mi nad hlavou zapadalo slunce. Tma se přikrádala a přinášela sebou mnohem větší teror, než jaký se odehrával tady. Mrzelo mne, že dávám pryč jedno ze svých vlčat? Ne. Ani náhodou. Dávla jsem ho s představou toho, jak slouží Smrti. Byl vybrán více, než kdy budu já nebo kdokoli z mých žijících synů. Vybrala si ho. Je to tak správné. Naposledy jsem vlčeti olízla tváře. Na rozloučenou. Třeba se jednou vrátí, jako Belial...
"Dělej si s ním, co chceš," pronesla jsem k Alastorovi. Moje část zde byla ukončena. Darovala jsem vlče Smrti a bylo jenom na ní, co s tím udělá. Mohla si pro něj přijít sama. Nebo někoho poslat. Jestli se vlče Alastor rozhodne zachránit, odnést si ho do své smečky a vychová ho, to bylo taky na něm. Já svůj díl práce udělala.
Bylo celkem teplo, ale i tak to vypadalo, že Draven na sněhu trpí. Byla mu zima. Evidentně. Chtěla jsem ho okřiknout, když na mě promluvil. Oslovil mě tak, že to ve mně vzbuzovalo odpor a nechuť. Jenže pohled na jeho usoplenou tvářičku, jak se snaží bojovat se zimou mě obměkčil. Přitáhla jsem si Dravena k sobě. "Pojď, půjdeme zpátky do tepla," řekla jsem mu. "Nagi jestli chceš můžeš jít s námi, nebo si zůstaň se strýcem, ale pokud ti bude zima nebo budeš mít hlad, vrať se," řekla jsem Nageshovi.
A pak vzala Dravena za zátylek a položila si ho na záda. "Nejprve zkontrolujeme les, jestli tu někdo není a něco nedělá, a pak hned půjdeme zase do tepla ano?" řekla jsem. Vlče nemělo moc možností protestovat, takže jsem se rozeběhla k okraji jámy a vyskákala nahoru. Procházka lesem byla poměrně krátká. Nechtěla jsem se tu potulovat déle, než bylo nutné. Hlavně jsem chtěla území kolem jámy označit, aby se mu vyhnuli medvědi nebo tuláci, kteří by chtěli vlčatům ublížit. Bylo potřeba se postarat o ně a jejich bezpečí, to jsem věděla. Občas jsem se otřela o strom. Občas jsem si někde odplivla. "Takhle si zajišťuješ bezpečí. Každý musí vědět, že tohle je tvoje místo, tvůj domov. Nikdo se nesmí rozhodnout ti ho vzít," pronesla jsem k Dravenovi, který byl v mém hustém kožichu snad i v teple a pohodlí. Vlčata zatím pila mléko, ale já věděla, že by to chtělo naučit je jíst i něco jiného. Mohla bych mu něco ulovit. Možná nějakou krysu nebo zajíce. Nechtěla jsem ho nijak extra tahat daleko, takže jsem v podstatě obešla kolem dokola jámu a kousek od ní a pak jsem seskočila zase zpátky dolů. "A teď jdeme konečně do tepla." Prošla jsem vchodem s vlčetem na zádech.

//Jáma

//Jáma

Vynesla jsem v zubech Nepojmenovaného. Nageshe jsem měla na zádech, když jsem procházela po díře v zemi, která byla na jedné straně mírně stažená dolů, takže se po ní dalo vyškrábat na normální prostor. Všude pod tlapkami nám to křupalo. Přes led a sníh, který se tu celkem usadil, bylo cítit, že šlapeme na kosti a kameny na dně díry. Položila jsem Bezejmeného na zem a pak opatrně sumdala Nageshe. Otočila jsem se na Alastora. Mluvil o tom podivném zvířeti, že je to kus jeho samého. Kývla jsem hlavou. "Hádám, že zabít to, by ti způsobilo bolest... Zajímavé," konstatovala jsem jenom a nechala podivného tchoře, aby si dělal co chce. Nezajímal mne. Pokud byl s bratrem nějak spojený, tak ať si ho bratr nějak uzemní sám. "Nechci to odkládat, rituál je nutné provést, co nejdříve," pronesla jsem. Slunce bylo vysoko na obloze. Paní Smrt nepreferovala jenom temné zákoutí. Pohlédla jsem k nebi a viděla ptáky, jak si plachtí pryč.
Počkala jsem až Alastor položí na zem Dravena. Pak jsem se na svoje dva synky se jménem otočila. "Dravene, jsi nejsilnější vlček, jakého znám. Tobě jednou bude patřit svět, protože se bude bát tvé síly," pronesla jsem a olízla mateřsky synkovi čenich. "Nageshi, tvoje mysl dokáže mnohé věci, větší než by se mohlo jendomu jenom zdát. Podmaníš si ty, kteří ti budou stát v cestě," sdělila jsem mu a také jemně olízla jeho líčko. "Narodili jste se s požehnáním Smrti, která se stala kmotrou mne a mých bratrů a teď se stane i vaší kmotrou. Je to bohyně, jejíž magické schopnosti přesahují všechnu vaši představivost. Vím, že jste ještě moc malí, abyste rozumněli všemu, co říkám, ale nebojte naučím vás porozumět, naučím vás všechno, co znám," řekla jsem k nim. "Naučím vás první věc. Všechno na světě pochází z něčeho. Nic nevzniká jenom tak. Každá síla, magická či jiná, funguje ve zájemné rovnováze. Aby něco mohlo žít, musí i něco zemřít. Vašemu bratrovi se dostalo největší pocty, jakou může vlk získat. Vybrala si ho samotná Smrt mezi své nejbližší." Pohlédla jsem na neduživé vlče, které samotně sedělo na sněhu. "Musíme vašeho bratra poslat za ní. Rozumíte mi?"

//loterie

Fredo odešel. Jen jsem se na něj zamračila, když odcházel. I přes všechnu zlost mě ovšem očka pálila. Že by smutek? Popotáhla jsem a nedovolila ani jedné slzičce opustit moje vodnaté oči. Pohled jsem upřela na Alastora. "Tak to bychom měli," pronesla jsem, jako by to byla naprosto normální a běžná věc a o přítele jsem přicházela denně. Popravdě to bylo běžné. Já přátele neměla a všichni ode mne jenom odcházeli, jenom Alastor pořád zůstával a vracel se. "Díky," odvětila jsem na jeho slova, že mi pomůže se zbytkem vlčat. Jeho fretku můj zpěv nijak nepálil, což mě trochu nakrklo a rozhodla jsem si, že při první příležitosti si na něm vybiju svou zlost. "Tohle se s tebou mimochodem tahá proč?" zeptala jsem se Alastora.
Vzhledem k tomu, že do vrbového lesíka jsem se vrátit nemohla a můj obětní stůl v něm byl naprosto k ničemu, musela jsem se rozhodnout s vlčetem, které si vyvolila samotná Smrt. Věděla jsem, že uvnitř ho obětovat nechci, takže jsem se rozhodla, že ho prostě vynesu ven a obětuju ho v jámě. Ta přeci jen byla celkem stavěná na to, aby v ní probíhalo něco takového. Nagesh se rozhodl běžet za Fredem a Draven vypadal jako by mu uletěli včeli. "Chcete se jít podívat ven kluci?" zeptala jsem se jich, i když odpověď jsem už znala. "Strýček Fredo s námi nechce mít nic společného, ale Alastor nám určitě pomůže jít ven, že ano?" odvětila jsem a pohlédla na bratra."Venku je to nádherné a všechno vám musíme ukázat. Taky vám ukážu něco moc zábavného, pokud budete chtít,"pronesla jsem a usmála se na Hordu. Tak jsem si pojmenovala syny. Horda se k nim prostě hodilo, když jsem referovala. Nagesh je mozek, Draven je svaly, Nepojmenovaný je ocas. "Vezmeš prosím tě Dravena?" zeptala jsem se Alastora, protože Draven byl nejtěžší ze všech vlčat. Sama jsem se sehnula pro Nageshe a hodila si ho na záda. Nebyla jsem ještě úplně zvyklá na opatrné zacházení s vlčaty. Neuměla jsem to. "Promiň...Všichni v pořádku?" zeptala jsem se a pohledem se podívala na Nageshe i Dravena. Už mám jenom je dva. Pak jsem do zubů popadla za zátylek Nepojmenovaného a vydala se pomalu po římse směrem ven.

//Zrádcův remízek

//Loterie

Ta neskutečně otravná krysa pískala pořád nějaké blbosti. Nelíbila se mi a hodlala jsem jí to dát najevo zavrčením. Kdyby se náhodou rozhodla ve svém chování pokračovat, chtěla jsem jí ukázat zač je toho loket. Alastor mezitím přešel k dalšímu dotazování. Draven zase jedl. Dělalo to vlče něco jiného, než že občas udělalo "hmm" a nebo jedlo? Ano, ještě spalo. To byl celý repertoár jeho aktivity. Nagesh mezitím měl aspoň dost rozumu, aby fungoval. Odložené vlče občas kníklo, ale jelikož jsem se o něj extra nestarala, tak neprospívalo. Alastor se mi vysmíval, že mi vlčata nebudou říkat mami a jak mi mají tedy říkat. "Mám jméno, tak ho můžou používat," pronesla jsem úsečně. "Roweno?" ozval se Nagesh, který si dal dvě a dvě dohromady. "Můžeme jít ven?" "Dělej si, co chceš, ale jestli si natloukneš rypák tak za mnou nechoť," odvětila jsem. Měla jsem o vlčata starost, ale zase jsem jim nechávala prostor. Volná výchova. Chybou se stejně naučí nejvíce. Nagesh se na mě podíval, ale po chvilce si rozmyslel, že by někam šel. Raději se usadil a poslouchal.
Alastor se pak přesunul do lehu. Byla jsem ráda, že tu bratra mám. "Jistě, že vím kdo je jejich otec, ale to není důležité. V jejich životech už není," odvětila jsem neurčitě a spíše to zašeptala, aby se slova nedonesla k vlčatům. Koncept otce nechápala, zatím. A tak jsem to chtěla udržet co nejdéle. Alastorův mazel zase prskal. "Milovaný oběde dej si co proto, že neumíš držet jazyk za zuby, být tebou naučím se to, a teď si dej pár ran do huby," zanotovala jsem směrem k té ohavnosti, co mě urážela. Moje magie zpěvu se krásně nesla a tak musel splnit, co jsem chtěla.
Fredo se najednou vzbudil, prskal a pouštěl hrůzu. Trochu mě to zasáhlo. Nechala jsem ho ale soptit. Nepřerušovala jsem jeho výlev. Byl patetický. Však jsem nakonec stejně došla k tomu, co sám požadoval a pánovi to pořád nebylo dobré? Tak ať si táhne. Jeho ani jeho smečku nepotřebuju. "I tak díky, za všechno," řekla jsem opravdu upřímně. Nehodlala jsem se vyjadřovat ke zbytku. Fredo mi v tenhle moment přípomínal matku. Takovou, která vrčí kvůli všemu a vy vlastně ani netušíte pořádně proč. Lepší je pak mlčet.
Dál jsem Freda odmítala řešit. Byl dospělý, mohl si dělat co chtěl. Já mu za všechno poděkovala, tím to pro mne bylo uzavřené. Jeho názor na můj život a životy mých vlčat mě nezajímal, právo rozhodovat ztratil, když odmítl nabídku být součástí rodiny.
Alastor mě neodsuzoval. Chápal mne? Těžko říct, ale rozhodně věděl, že nemá cenu mi to rozmlouvat. "Vybrala si ho ve snu, tak ať si ho nechá," odvětila jsem. Ráda bych vlče obětovala, ale nehodlala jsem se vracet na obětiště. Budu ho muset obětovat tady. Do vrbového lesíka se možná už nikdy nevrátím...

//loterie

Byla jsem ráda, že tu bratr je. Vlčata začínala konečně poznávat trochu ten svět a já se bála toho, že nepoznají nikdy nic jiného, než tuhle jeskyni. Teda jedno z nich nic jiného rozhodně nepozná. Pohlédla jsem na Alastora. Ale v tom se jeho podivná hračka rozhodla naparovat a praštila po hlavě moje vlče. Zavrčela jsem, ale než jsem stihla cokoli udělat, tak Alastor odkopl zvíře tak, že si nabralo bradou hlínu. "Ať se to k nim nepřibližuje, nebo to zabiju," pronesla jsem se zavrčením směrem k Alastorovi. On to sem přitáhnul a pokud to mělo nějaký problém, mohla jsem ho taky obětovat místo vlastního vlčete. I když to by asi kmotru stejně neobměkčilo. "Ho plaštim taky!" vyjel Draven, ale než stihl bojovně začít hájit čest svou i své rodiny, chytila jsem ho za zátylek a přitáhla si ho k sobě. "Nikam, ani jeden," řekla jsem dost panovačně. "Ale mamí, on si začal a..." začal Nagi, ale v ten okamžik ho umlčelo moje zavrčení. "Ještě jednou mi tak řekneš a skončíš hůř než tamto," zavrčela jsem na vlče. Tolik k lásce matky ke svému potomstvu.
A už to tu bylo. Nepříjemné otázky. Mohla jsem zalhat, jenže to Fredo nechtěl... Ale mohla jsem neříct, tak úplně pravdu. "Popravdě možná... kdo ví... Já nevím kdo z nich je jejich táta," řekla jsem neurčitě a rozhodla se raději být za poběhlici, než za blbku, co se nechala zbouchnout po jednom rande. "Ale Fredo nejspíš ne..." dodala jsem ještě, nechtěla jsem způsobovat pomatenému taliánovi nějaké problémy, když se o mě tak hezky staral. Na druhou stranu jsem ale ani nechtěla zazdít možnost, že budou jeho maličkost za otce považovat vlčata. "Toho si vybrala kmotra, chce ho jako oběť... do své říše hádám..." pronesla jsem a pohlédla na vlče bezejména o které jsem se ani moc nestarala. "Nic není očividně zadarmo," dodala jsem.

Alfredo si dopřával zaslouženého odpočinku. Byla jsem ráda, že si taky aspoň na chvíli dáchne, když se o mě tak pečlivě staral a tak jsem vlčata udržovala ve své blízkosti, aby ho nešla otravovat. Alastor nabízel příjemné zpestření jejich skotačení, takže jsem za bratrovu návštěvu byla celkem ráda, i když mi bylo jasné, že se dočkám spousty nepříjemných otázek. Jednou by se to stejně dozvěděl a možná lepší teď než později. Už jsem viděla bratra, který si sebou táhnul nějaké zvíře. Mírně jsem se olízla, ale podle všeho nebylo k jídlu. Bratr byl vždycky trochu jiný, ale to jsem na něm měla ráda. Pokud potřeboval nějakého mazlíčka na uklidnění, proč ne.
Mírně jsem zavrněla, když se ke mně Alastor naklonil, abych ho mohla taky pozdravit přitulením se. "Tlejda? Vrrrr!" začal Nagesh, který nabral obranou pozici předemnou, jen co se Alastor odtáhnul. Byl to můj malinkatý obránce. Drcla jsem do malého vlčete čumákem. "Nagi, tohle je tvůj strýc Alastor. To je můj bráška, stejně jako Draven je tvůj," pronesla jsem a třetí vlče jsem automaticky do množiny bratrů nezahrnula. Draven zaslechl své jméno a konečně se rozhodl zapojit do společnosti. "Dobrý?" zeptal se a pohlédl na mě, jako bych měla být arbitrem všeho dobrého a zlého. Kývla jsem hlavou. "Hmm..." zabručel Draven a vydal se k Alastorovi, aby mu očichal tlapky. Nagesh mezitím pozoroval strýcova mazlíka. "Tvoje?" zeptal se pak Alastora a ukazoval tlapkou na fretku, či co to bylo ve tmě se to špatně rozpoznávalo. Poslední vlče u mého ocasu kníklo a tak jsem si ho přitáhla k sobě, aby se mohlo nakrmit. Začínalo být macaté, i když na bratry nemělo. Plýtvám potravou na tohle? Stejně dojde rychlého konce...

Ležela jsem s hlavou položenou na tlapkách. Nejspíš jsem musela usnout. Nebylo to nic neobvyklého, jako novopečená matka bych spala skoro pořád. Únava byla jedním z vedlejších důsledků potomstva. Nagesh se motal po úkrytu, zatím co Draven se oddával své oblíbené aktivitě, krmení. Třetí vlče bylo někde u mého ocasu a jelikož mu byl určen osud obětního beránka, ani mě moc nezajímalo. Pohledem jsem hlídala největšího bojovníka, který se procházel po rozlehlé jeskyni a občas na něco zavrčel. Třeba na svůj stín nebo na kámen. Najednou se nám ovšem nad hlavou rozezněl hlas a velký hrdina se rozeběhl zpět ke mně. I Dravena to přimělo přestat jíst. Zvedl hlavičku a kouknul na mě, jako by absolutně netušil, co se děje. "Co?" vyklouzlo z tlamičky Dravena. "Tam, tam," odvětil mu Draven. Jejich jednoslovné věty začínaly pomalu dostávat na smyslu, ale spíše to byla náhoda, že se zrovna trefili do slov, která něco znamenala. "Hmm..." pronesl Draven, jako by naprosto pochopil a zase se pustil do jídla. Jeho by snad nezajímalo ani kdyby nám to tu padalo na hlavu. Nagesh si sedl vedle mě a sledoval okolí. "Alastore, tady dole. Musíš jít opatrně po římse," pronesla jsem a doufala, že mě bratr uslyší a přijde za námi. Sice to pro něj bude překvapení, ale co se dalo dělat. Lepší než kdyby na to přišel jinak. On to pochopí... Snad.

//Loterie - první golden ticket

Sledovala jsem Freda, který si hrál s Nageshem, který ho evidentně začínal otravovat, což jsem poznala podle toho, jak ho zpacifikoval, když se vlče trochu moc rozdovádělo. Mírně jsem poklepala ocasem, protože se mi nelíbilo, že by někdo moje vlastní vlče takhle opravoval. Navíc Nagesh se mi opravdu zamlouval, protože byl průbojný a vypadalo to, že se mě snaží chránit. Po tom, co se vyhrabal ze zasypání senem se začal batolit ke mně a k přísunu mléka. Evidentně ho hraní si s Fredem utahalo, takže se potřeboval najíst a prospat. Vlče číslo dvě pořád spalo a třetí se mi zahrabalo do ocasu a nejspíš taky usnulo nebo snovalo nějaký ďábelský plán, těžko říct.
Rozhodně jsem ze všech vlčat měla nejraději to jedno a bylo to celkem poznat. Náhle se cvalík probral k životu, ale to jenom z toho důvodu, aby se odebral k jídlu. Poslední vlče se rozhodlo k bratrům připojit a celkem rozcuchané se přibatolilo od mého ocasu směrem k mému břichu. Nechala jsem vlčata, aby se krmila a mírně se přetočila, aby měli lepší přístup. Kluci potřebujou růsta pro růst potřebují dost potravy a spánku, takže je nechám najíst a pak je nechám spát. Přitočila jsem ocas k vlčatům, která mohla po dojedení odpadnout rovnou do přejedeného komatu, které se vlčatům tak moc zamlouvalo. Plné břicho bylo evidentně něco, co dokázalo všechny tři uspat bez problémů. Aspoň nás ovšem nerušili, když jsme si společně s Alfredem potřebovali popovídat. A že povídání to bude výživné prozradil Fred, když se pustil do mluvení.
Tiše jsem mu naslouchala, ale krčila jsem čenich pořád víc a víc. Nelíbilo se mi to. Představa, že mu budou vlčata říkat tati, ale nebude se k nim jinak hlásit se mi moc nelíbila. "Ne," řekla jsem po chvilce ticha, která nastala po tom, co Fred domluvil. Nechtěla jsem působit jako slepice, ale zároveň jsem se prostě chtěla vyjádřit. Pokud měla moje vlčata někomu říkat táto, tak se vším všudy. Žádný polovičatý řešení. "Nechci, aby někomu říkali táto jen tak, to pak klidně můžou být bez táty a nějakýho si prostě náhodně vymyslím," odsekla jsem trochu nabručeně. Začínalo se mi vracet moje vlastní panovačné a rozkazovačné já, kterému se nelíbilo, když nebylo něco konkrétně podle něj. A Alfredo rozhodně nedělal to, co jsem si já sama přála. "Chtěla jsem pro ně někoho, ke komu by mohli vzhlížet, ale jelikož to nevypadá, že bych stihla najít nějakýho nevlastního tátu, budou prostě bez táty. Vymyslím nějakou opravdu hezounkou pohádku, kterou si budu moct říkat... Něco jako že jejih táta byl hrdina a tak..." začala jsem si vymýšlet, protože můj plán aspoň trochu naznačoval, že vlčata mají někoho o koho můžou vstát. Co kdyby byl jejich táta nějaký opravdový hrdina. Mohla bych mu vymyslet jméno... Mohla bych... Mohla bych jim navykládat, že jejich táta byl Norox? Stejně se podle toho, co vím už nevrátí ne? Mohla bych jim říct, že to byl on. Že byl odvážný a že se rozhodl zabít Života a u toho hrdinsky umřel? Snažila jsem se utřídit si myšlenky, zatím co vlčata spala a spala. Přemýšlela jsem nad tím, co by jim asi tak mohlo pomoci, kdyby v životě měli otce jako vzor. Rozhodně jim nebudu říkat, že jejich táta se na mámu vykašlal ani že to byl nějakej přízemní pobuda. To mě ani nenapadne. Budu jim prostě muset říct něco jinýho a netahat do toho nikoho kdo kdy žil... I kdyby byl už mrtví. Tím padlo mé rozhodnutí o tom, nabulíkovat jim, že jejich otcem byl ten pro koho moje srdéčko tajně pořád plálo. I on mě přece opustil, takže by to bylo spíše jako z deště pod okap. Usnesla jsem se, že si to budu muset ještě pořádně promyslet, pokud Alfredo nechtěl hrát svou roli. "Buď jim řeknu, že jsi jejich biologický táta nebo si stejně něco vymyslím. Partnera už takhle na rychlo se třema capartama neseženu a navíc, kdo by mě s nima taky chtěl, takže musím něco vymyslet, ale musím to vymyslet dřív, než dostanou rozum a začnou se ptát." Naklonila jsem hlavu na stranu a pohlédla zpět na vlčata. Spala a ani nepípla. Zalila mne vlna horkosti a něhy. Snaha je ochránit. Pak jsem pohled upřela na Freda. "Ty jim o jejich tátovi neřekneš ani slovo. Jestli nechceš být součástí rodiny, fajn, je to tvoje rozhodnutí... Takže pro ně budeš prostě jenom známý mámy a nic jinýho, ale o jejich pravým tátovi jim nic neřekneš, jasný," řekla jsem dost výhružně. Bylo z toho cítit, že hodlám vlčata před pravdou ochránit, jak jen to půjde. "Kdyby se náhodou ptala, tak... Tak jim řekneš, že jsi jejich tátu neznal, je to pravda, takže neutrpí tvoje vznešený a morálně správný já, ale zároveň nezničíš jejich životy," mluvila jsem dál a dál, ale spíš pro sebe, než pro Freda. Pippě jsem měla v plánu říct pravdu, ale Lia se o tom nesměla dozvědět ani moji sourozenci ne. "Pippě řeknu pravdu, ale nikomu jinému ne. Takže se o tom s nikým nebav," dodala jsem.
Alfredo se rozhodl pojmenovat cvalíka jako Draven. Znělo to celkem dobře, těžko ovšem říct, jestli si vlče bude moci jméno uchovat. Momentálně byl v čele seznamu pořadí, v jakém bych případně vlčata hodlala obětovat Smrti. Všechno mířilo na něj. Nejvíce se podobal Belialovi. Byl stejně k ničemu jako on tím, jak jenom vyspával a skoro nic jiného nedělal. Jen jsem kývla mírně hlavou. "To zní jako dobré jméno," pronesla jsem s úsměvem, i když byl trochu hraný. Jméno se mi líbilo, ale pořád jsem měla v hlavě předešlý rozhovor. Netušila jsem, jak to zaobalit, abych vlčatům mohla navykládat, co jsem chtěla. Vymyšlená rodina je lepší, než žádná nebo hůř než taková, která vás nutí se stydět. Takhle jsem to měla já se svou rodinou. Styděla jsem se za ně a to by bylo lepší, kdyby neexistovali. Jediný normální byl Alastor. Nym zmizela kdo ví kam, stejně jako matka a otec. Nechyběli mi. Sirius pokud ještě žil, tak někde budoval svoje vlastní impérium. V podstatě vlčata byla teď moje jediná rodina, na kterou jsem se hodlala spolehnout a kterou jsem za rodinu hodlala označovat.
Jednoho z nich ovšem musím dát kmotře. Je to závazek. Musím vybrat správně, ale kterého. Kdo by udělal kmotře radost. Nejvíce by asi stála o Nageshe, je z nich ze všech nejprůbojnější a taky je prvorozený. Ale Draven… Zase dal mu jméno můj přítel, takže by to mohlo mít taky nějakou svou pomyslnou váhu ne? přemýšlela jsem nad tím, které z vlčat skončí v žertvě na obětním stole. “Chybí jméno pro toho posledního,“ podotkla jsem. Horda byl celkem dobrý název pro všechna vlčata, ale musela jsem je ještě nějak rozlišit mezi sebou. Poslední narozené ještě muselo dostat svoje vlastní jméno. Momentálně mi ale nic nepřicházelo na mysl. „Mohla by ho pojmenovat Pippa nebo možná by mohl Alastor. Kde jenom tomu je konec, ráda bych ho viděla,“ podotkla jsem s úsměvem a mírně se zavrtěla. Vlčata spala a spokojeně oddechovala v jednom klubku.
Poslední vlče nemělo jméno, a to možná byl onen rozhodující faktor. Obrátila jsem se na Freda. “Zdál se mi sen,“ pronesla jsem trochu zastřeně. “Smrt v něm žádala jednoho z nich,“ dodala jsem a čenichem jsem ukázala na vlčata, ke kterým jsem se obrátila. Vypadala spokojeně. Spící klubíčka nádherného štěstí a pohody. Rozhodla jsem se, že poslední vlče prostě nebude mít jméno. Nač pojmenovávat něco, co hodláte přinést jako oběť Smrti, která si jej žádala. Nagesh a Draven to jsou dobrá jména. Byla jsem ráda, že už mám za sebou porod a že už jsou na světě. Teď bylo na čase vyřešit jen několik málo zbytečností. Vypadalo to, že se vlčata začala probouzet. “Myslíš, že se s nimi můžu vrátit do Vrbové smečky? Nějak nevím, jestli nezůstat tady, než trochu povyrostou,“ pronesla jsem k Fredovi a čekala nějakou dobrou radu, protože sama jsem si nevěděla rady a taky se celou dobu tvářil, že ví, co dělá. Pomáhal mi a záleželo mu na mě, nejspíš i na vlčatech. Jeden by si ho možná i nechal, ale to by nesměl být posedlí tou svojí Heather.

Nagesh, nejstarší ze tří bratrů, se momentálně jal silně dorážet na Freda, který se spíše uculoval nad vlčecí snahou ho zasáhnout tlapkou. "Nagi, to zvládneš, jen mu jednu pořádně ubal," povzbudila jsem nejstaršího, který v mém srdéčku získával speciální místo, protože se z bratrů projevil jako praví obránce a hrdina, který brání vlastní matku před kýmkoli. Tlouštík u mého těla se zachrul při mém hlasu, ale spal dál. Jako by jeho energie vyšla jen na krmení a pak na spánek. Nejmladší vlče se mi motalo někde u ocasu, takže jsem popravdě netušila, kde a jak je. Nechala jsem ho být. Dokud mne nekousal, bylo to v pořádku. "Třeba si nakonec jméno dá sám," pronesla jsem. Nebo taky ne. Nač pojmenovávat něco, co hodlám obětovat kmotře? Nagesh měl jistotu. Dostal jméno. Jeho bratři to se svým dalším životem už tak jisté neměli.
Konverzace se stočila zpět k původnímu tématu. "Já je neopustím," odvětila jsem Fredovi a sledovala Nagiho, jak si hraje. "Jen nechci, aby žili v hanbě z toho, že je jejich otec opustil a navíc ještě, že zneužil jejich matku. Chci aby si mysleli, že jsou klidně jenom nehoda. Ale, že aspoň ve svém životě mají oba rodiče..." pronesla jsem. Žádala jsem ho o velkou věc, ale na druhou stranu si mohl přivlastnit vlčata, která budou jeho následovníky. Mohl si je vychovat jak chtěl. Mě byla jejich výchova celkem jedno, dokud se budou vzdělávat i v magiích.

Vlčata byla probuzená a batolila se všude kolem. Nechala jsem je být ať se vydávají na výpravy kolem mého těla. Někdo lezl pod ocas, jiný zase k bradě. Cvalda spal. Pak si to vlče od mého čenichu zamířilo rovnou k Fredovi a začalo do něj šťouchat čenichem. "Tohle bude inteligent, ví koho si získat do přízně," pronesla jsem se smíchem v hlase, protože vlče evidentně neodbytně chtělo Fredovu pozornost. "Možná máš pravdu a měli bychom je pojmenovat rovnou... Tohle bude... Nagesh," řekla jsem celkem sebejistě a ukázala čenichem na vlče, které se dobatolilo k Alfredovi. "Jak pojmenuješ spícího cvaldu?" zeptala jsem se pak a nechala pojmenování druhého synátora na Fredovi. Ať má taky nějakou zábavu. Vymýšlení jmen mu mohlo taky trochu pomoci vybudovat si s vlčaty vztah. Přeci jenom jsem ho k nim chtěla uvázt na věky... Tedy aspoň s některými.
"Já popravdě nevím... Co by přišlo dobré tobě? Navíc chápu, že máš Heather, takže by to nemusela rozdýchat, ale když ji zasvětíme do malé lži... Přece by neodmítla ne?" pronesla jsem s jistotou v hlase. Navíc jsem věděla, že když budu muset, tak prostě zanotuju pár popěvků a vlčice bude držet jazyk za zuby nebo si ho sama ukousne. Bylo to jednoduché řešení. "Vím, jaké to je když tě rodiče odkopnou. Takže nechci, aby si mysleli, že se na ně táta vykašlal. Popravdě já si stojím za tím, že rodinu nedělá krev, ale přístup... Vem si, jak blízko mám k vám a to nejsme vůbec příbuzní," dodala jsem.