Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Jistě že vážně," pronesla jsem rázným hlasem. Nechtěla jsem, aby tohle mrně o mne pochybovalo. "Když něco slíbím, tak to i dodržím. Takže pokud se tu tvoje matka ukáže a projde rituálem, bude tu moci zůstat," dodala jsem, aby věděla, že to není jenom nějaké plácnutí do větru, ale že je to slib, který hodlám dodržet. Už jsem nemusela dodávat, že by matka musela poslouchat na slovo, jinak by její vlče mohlo skončit na dně Jámy. Nagiho jsem pomuchlala, ale jenom na chvilku, protože to už začínala natahovat Nelly. Nejprve jsem ji ignorovala a odpověděla na dotazy Nageshe. "Draven se chtěl jít projít, jestli za smrtí nebo jinam, to netuším. Je vlastním pánem a já mu nebudu v ničem bránit, stejně jako jsem nebránila tobě, abys odešel pryč," pronesla jsem s klidem. "Mimochodem Smrt nám vrátila tvého bratra, kterého Fred unesl. Jmenuje se Alkairan," sdělila jsem Nageshovi, jako by se něco takového oznamovalo každý den. Nelly už mě svým kňouráním začínala prudit. Ale Nagi to pochopil. Nebo mu jí bylo vážně líto.
Já se o ně nestarala a pustila se do příprav obřadu. Položila jsem několik kamenů do všech světových stran. Vzduchem to zapraskalo, jak jedna z větvý ležících na zemi vzplála elektrickou ranou, kterou jsem do ní poslala z tlapky. Svůj výtvor jsem projela pohledem a pak se kousla do tlapky. Krvácela jsem. Krví jsem pak elegantně pokapala každý kámen a vytvořila jí i kruh z krvavých kapek. Spojnice mezi všemi kameny. Drahokami. Ty Smrt milovala. "Jste připraveni na obřad?" zeptala jsem se vlčat. "Pokud ano vstupte do kruhu," dodala jsem první pokyn.

Konečně jsem dosáhla nějakého posunu s touhle malou vlčicí. Byla to materialistka, tělem i duší. Bude jednoduché ji ovládat. Velice jednoduché. Kývla jsem hlavou, když prohlásila, že nebude stíhačkou. To bylo taky dobré. Mírně jsem se usmála potěšena vlastní schopností přtahovat vlčata a oblibovat je jako nějaký magnet. Možná, že tohle udělá Smrti velkou radost a zase bude se mnou spokojená. Určitě jí to udělá radost. Takových náseldovníků nemá ani její pitomounký bratříček. Ušklíbla jsem se. "Ale jistě, že tu bude moct zůstat, pokud se k nám přidá a bude sloužit Smrti," pronesla jsem se sladkým úsměvem. Bylo mi jasné, že pokud by se mi ta vlčice nelíbila, tak bych ji sem nepustila, ale to nemusím té mrňavé říkat. Navíc hádám, že se jí matka zbavila, jako všechny ty vlčice, které se za matky označují... jako moje máma... fuj... Slovo máma mě přímo rozpalovalo do běla. Ještě, že já jsem jí nikdy nebyla a nikdy nebudu. Možná, že vlčata přivedlo na svět moje tělo, ale tím to tak nějak končilo.
Uslyšela jsem svoje jméno a zvedla hlavu. "Nageshi," broukla jsem jenom. On byl můj oblíbenec. Draven, Bezejmený, ti mě nezajímali. Byli to naprostý idioti, ale Nagesh měl něco do sebe. Už jako mrně byl schopný. "Tohle je Nelly. Je to vaše nová sestra, pokud tedy přijme Smrt... Momentálně se připravujeme na obřad a ..." začala jsem, ale Nagesh mě zaskočil otázkou ohledně Dravena a přiskočil ke mně. Sehnula jsem se a mírně do něj drcla čenichem. Byla jsem ráda, že je doma. "Jsem ráda, že jsi tady," zašeptala jsem mu do ucha a pak zase zvedla hlavu. "Šel se projít," odvětila jsem pak nahlas.

Nelly byla evidentně chytřejší, než jsem si myslela. Odkývala, že se naučí pořádně vyslovovat a pak se zabrala konverzací do korunky. Chtěla ji. A hodně. Bylo zajímavé, kolik toho dokáže jedna obyčejná cetka. Vzbudit závist a odhodlání. Sloužila jako motivace a já se rozhodla toho využít pořádně. "Když se naučíš říkat R, tak ti tu korunku půjčím, co ty na to?" nadhodila jsem bez zájmu. Chtěla jsem zjistit, jak moc se bude malá vlčice snažit něco naučit, když bude mít materiální motivaci a já uměla materiálně motivovat dost. Nabízela jsem kromě úkrytu, magií, jídla a mocného spojence i nějaké to podivné cinkrlátko. Na půjčení samozřejmě. Na nějaké to její vlastní si musela sama naklonit mocné pány místního kraje.
Cítila jsem, jak malou vlčicí projel pocit obav, když mě oslovila jinak, než jsem si sama přála a jak odplouvají pocity klidu a pohody. Bála se mě? Trochu ano. A ta trocha stačila. Nechtěla jsem ji více děsit, takže jsem to přešla. Tlapku jsem jí ovšem nepodala. Nebylo proč. Nevím kdo ji to naučil, ale já tohle gesto nechápala. "To je dobře. Být stíhačka není rozhodně nic dobrého," pronesla jsem místo podání tlapky a tím jí i naznačila, že její přeřeknutí hodlám prominout. Tentokrát. "Máš někde vůbec nějaké rodiče nebo tak někoho, kdo by tě mohl chtít zpátky? Nebo se chceš stát plnohodnotnou členkou našeho malého společenství?" zeptala jsem se připravená provést případně s malou rituál.

"R," zadrnčelo mi písmeno na jazyku. Nebyla jsem v tomhle dobrá. Vlčata mi byla spíše na obtíž, než že by mě nějak nutil cit nebo cokoli jiného, jim napomáhat. Bylo to nejspíše tím, že jsem sama nikdy nezazižla být malým vlčetem. Nebo možná to bylo tím, že jsem prostě sama nebyla dost dospělá, abych se o nějaké mrně starala. "Ne, nelíbí. Tak jako ty mluví jenom nějaká ušmudlaná lůza, odpad společnosti. Ty musíš mluvit vznešeně, rozumíš?" zabručela jsem a olízla si čenich od zbytků žrádla. Mrně začalo natahovat. Jestli si myslelo, že mě tím nějak obměkčí tak to sotva. Jen jsem si odfrkla, ale evidentně se snažilo slzy potlačit, takže jsem to nekomentovala. "Tak se nauč pořádně vyslovovat a naštvaná nebudu," odsekla jsem vlčeti a doufala, že ji to přiměje buď se naučit pořádně vyslovovat nebo přestane mluvit úplně. Oboje by bylo vítězstvím pro mne.
Vlče se začínalo konečně učit a i když vyslovování pořád nebylo úplně v pořádku, aspoň nabízelo zábavné téma pro hovor. "Korunku dostaneš jenom, když mě budeš poslouchat," pronesla jsem a významným pohledem na ni z vrchu koukla. Pokud mi k něčemu měla být, musela mě poslouchat. "Co já vím, kde jsou... Nejsem nějaká stíhačka, abych jim pořád stála za ocasem a zajímala se, kde jsou a co dělají. Můžou si dělat, co chtějí, stejně jako ty... tedy dokud mě budete poslouchat," řekla jsem jí se zamyšlením.

Žrala jsem rybu. Tohle vlče bylo evidentně nějaké nedonošené nebo naopak možná přenošené, protože neumělo mluvit a ani pořádně myslet. Tragédie. Jedna by se možná i snažila být schovívavější a milejší, když mluví s někým kdo je na tom jako tohle vlče. Ale já nebyla jedna. Žádná hej počkej, já byla Rowena. Silná, odvážná, vůdkyně kultu. A tohle vlče mě celkem vytáčelo. "Ne, budeš mi říkat Roweno... A je to R... R... drnčí to na jazyku, doporučuju ti se to hodně rychle naučit nebo na mě nemluv," sdělila jsem mezi sousty vlčeti, které nemohlo chápat, proč na něj mluvím takhle dospělácky. Jenže se mnou se taky jako s malou nikdo necrcal. "Žádné zdrobněliny ani nic podobnýho, jsem prostě Rowena, takže mi tak říkej, chápeš? A říkat mi tak budeš, protože to já chci, nemusím k tomu mít žádný důvod, v tom je ten vtip, když to tady jednomu patří," dodala jsem a dojedla rybu. Byla lahodná a já nedala vlčeti ani soustíčko.
"Momentálně nepůjdeme nikam, ale je potřeba tě uvést tě jako následovnici Smrti, ale to počká až se vrátí Bezejmený a Draven," pronesla jsem a olízla si tlapku. "Korunku mám, protože jsem nejoblíbenější kmotřenka Smrti... Dali mi jí svišti jako odměnu za mou věrnou službu. Když budeš dobře sloužit naší paní, taky jednou takovou dostaneš, ne sice tak hezkou... ale..."

// tebonská louže

Vkročila jsem zpět do lesa . Tasy aspoň nepršelo. Jenomže tu byly jiné problémy, například vlčata. Dravena ani Bezejmeného jsem nikde necítila. Nagesh se už asi nikdy nevrátí. Bylo mi to jedno. Sice vzešla vlčata z mojí krve, ale pokud chtějí být slabých jako Fred a můj bratr tak můžou. Vsak on se o ně osud postará... Moje myšlenky přerušil hukot. Úplně jsem zapomněla, na to vlče, co si sem Bezejmený přitáhnul kdo ví odkud. Vlče řvalo jako na lesy. Položila jsem rybu na zem, když jsem se přiblížila dostatečně na to, aby mě vidělo a slyšelo. "Přestaň řvát jako ukdákaná koroptev, která stoupla na ostrou větev," zavřela jsem. "A jestli mi ještě jednou řekneš teto, můžeš si jit hledat misto jinde," dodala jsem a pustila se do ryby, která byla lahodná.

Ztráta času, bylo to k vsteku. "No upaluj za tetičkama ať se jim můžeš jako malý vlče schovat do kožichu," smála jsem se když Crowley začal pelášit pryč. Začalo pršet. Bouřka a elektronický výboj byl cítit všude. Konečně bylo počasí, které odpovídalo mojí náladě. Pršelo, ale zároveň to jiskřilo, jako ve mně. Zvedla jsem se ze země a vyšla z vody zrovna v momentě kdy do vodni hladiny udeřil blesk. Hladina se osvítila a zavlnila. Evidentně tu už nebylo bezpečno. Pomalým krokem jsem začala obchazet jezero, abych došla zpět k lesu jenž mi byl domovem. Najednou jsem uviděla rybu, plácala se nábřehu. Asi vyskocila při tom blesku a hlasitem uderu. Svačina, výborně, aspon něco. Popadla jsem rybu a vyrazila s ní schovat se před deštěm.

//zrádcův remizek

Těšila jsem se jako malá. Tohle poblouznění bylo přesně to, co jsem potřebovala, abych zapomněla na vlastní neúspěchy a vlcata, bratra, Freda, všechno. Trocha toho nemyšlení. Jenomže Crowley začal ustupovat. Evidentně nebyl připravený. Malý koloušek na mě upíral očka. A já byla velký zlý vlk, co by pro vlastní prospěch nezabil jenom Bambiho maminku. Pro svoje jsem chodila přes mrtvoly. A tohle čekání mě začínalo štvát. "Seš prostě mrně," zabrucela jsem uražená. Očividně nechtěl svou rodinu opustit a být se mnou. To si dělá šišku! Obrátila jsem oči v sloup a sedla si na zem. Můj adrenalin se že vzrušujícího měnil na rozhněvaný. Já vždycky dostanu, co chci ať tak, či onak.
Mluvil o nějaké tetě a pak k Etneym. Znala jsem jeho ségru. Awnay mi chyběla. Jméno jeho mámy mi tak přišlo povědomé, ale nijak extra. Asi hsem ho zaslechla.... nebo... kde jenom jsem ho slyšela!? Pořád jsem netušila. "Hmm..." podrážděnost mi naplnila hlas. "Ovládáš aspoň magie, nebo to tě milostivý tetky taky neučily..." začala jsem XI prohlížet drápky. Pokud jsem tu s ním ztrácela čas aspoň si můžu potřebovat magie.

Crowley se semnou mazlil a pro jednou bylo krásné být chtěná. Líbilo se mi to, i když to byl takový malounký vlček, kterého svět ještě nezkazil... A nebo možná právě pro to, se mi to tu s ním tak líbilo. Mírně jsem se natáhla. "Přesně tak," prohodila jsem sladce, když mluvil o tom, že by navštěvoval mě a já jeho. Bylo by hezké mít někoho, s kým si můžu nezávazně užívat a koho mi jen tak někdo neodvede nebo kdo na mě bude vždycky čekat. Líbilo se mi být jednou ta, co má ve vztahu všechnu moc. Zatím to bylo vždycky naopak.
Mluvil o tom, že nikdy s žádnou vlčicí jako jsem já nebyl. Mírně jsem se usmála, byl to trochu úšklebek zasvěceného, který hodlá prozradit tajemství někomu novému. Chudáček netušil na co se ho ptám, ani co jeho odpověď znamená. Stoupnul si a já se taky zvedla. Přehodila jsem mu přes krk svůj dlouhý ocas a tím ho měla jako na vodítku. "Pojď," zašeptala jsem. Pomalu jsem udělala několik kroků ke břehu, aby nám voda sahala jen po tlapky. Pak jsem z něj svůj ocas sumdala a otočila se k němu čelem. "Víš... říkal ti někdy někdo, že vlci a vlčice mohou i víc než se jen čumáčkovat?" zeptala jsem se ho. A pak jsem se k němu natáhla a začala mu šeptat do ucha. Vysvětlovala jsem mu poměrně jasně, jak a co má dělat. Co po něm vlastně chci. Samozřejmě jsem zamlčela takové ty triviálnosti, jako že přesně takhle vznikají vlčata. To momentálně nemusel vědět. "Tak co... chceš to zkusit a být pořádnej vlk, nebo budeš na pořád malý vlče?" zazubila jsem se a otočila se k němu. Ocasem jsem elegantně zamávala ze strany na stranu.

Stačil mírný pohyb, letmé slůvko a věděla jsem, že ho mám v hrsti. Když ptáčka lapají, pěkně mu k tomu zpívají. Nebylo to ode mne tak hrozné, když mi na něm taky záleželo ne? Nedalo by se říct, že by to byla láska, kterou jsem cítila k Noroxovi, ale byla to jistá zamilovanost. Ten pocit jsem dobře znala. Vyplnil prázdnotu. Tu prázdnotu v mém nitru. Já bych zase mohla zaplnit tu v jeho nitru. Společně bychom mohli být celí. "Jistě, že by to šlo," zašeptala jsem. "Mohl bys ke mně nebo bych já mohla k vám," pronesla jsem zasněně. "Nebo se můžeme jenom navštěvovat a pomáhat si..." Náhle se ke mně naklonil a olíznul mě. Projel mi tělem elektrizující záchvěv. Už dlouho jsem se necítila takhle dobře. Naposledy s Noroxem. Belial byl fajn, ale on neměl to něco... ta jiskra tam nebyla. Byla to zábava a nic víc. Nakonec i on odešel. Ale Crowley, sladký Crowley, mi připadal jako někdo, kdo neodchází.
Opětovala jsem mu jeho pozornost tím, že jsem se o něj otřela. Byla jsem mokrá, ale to přece nevadilo ne? Náš dech se mírně proplétal. Ach to jaro. "Už jsi byl někdy s vlčicí?" zeptala jsem se mezi olíznutím jeho čenichu. Z mého hlasu bylo cítit rozechvělost a nedočkavost. Jako bych věděla něco, co on ne.

Měla jsem ho omotaného kolem ocásku, ale on zase měl mou plnou pozornost. Každý úsměv, každý pohyb, naprostá dokonalost. Co na tom, že byl mladší než já. Aspoň jsem mu mohla ukázat, jak to chodí. A taky ho naučit nějaké ty fígle... Mlsně jsem si olízla čenich. Jenom hlesl, že to taky zná. Tu ztrátu, když vás odvrhne rodina. Povzdechla jsem si a naslouchala tomu, jak mluvil o tom, co všechno se nachází uvnitř. Očima jsem sledovala jeho tlamu, jak se pohybuje a hltala každé slovo.
Usmála jsem se, když z něj vypadla věta, kterou si nejspíše chtěl jenom myslet, ale nechtěl ji vyslovit. Roztomilé. Většinou jsem neměla ráda když někdo dělal cukrbliky. Na druhou stranu Crowley byl taky rozbitý, svým vlastním způsobem. Měl toho nejspíše hodně společného se mnou, ale zároveň skoro nic. Bylo to zvláštní. "Myslíš, že si můžeme navzájem pomoct?" pronesla jsem a naklonila se k němu. Chtěla jsem mu olíznout čenich, ale v čas jsem se zastavila jenom centimetr od něj. Nevěděla jsem, jestli se s někým čumáčkoval a chtěla jsem nechat první krok případně na něm. Na durhou stranu jsem rozhodne něchtěla skončit jenom příjemným rozhovorem v chladné vodě.

"A bylo to jinde hezčí než tady?" zeptala jsem se koketně, jako bych očekávala odpověď ve stylu, že to nikde jinde není hezčí než tady. Docela by mě i zklamalo, kdyby vlk, jenž se představil jako Crowely, řekl, že ano. Přeci jenom tady to muselo být nejhezčí, když jsem tu byla já. Voda hezky chladila, sluníčko hřálo. Jeho otázky... Samé otázky, nechtěla jsem moc odpovídat, ale bylo mi s ním nějak dobře, tak proč ne. "Pocházím z támhle toho lesíka," pronesla jsem a čenichem ukázala směrem ke Zrádcovskému lesu. "Jinak jsem se tady v kraji narodila, ale rodinu tu nemám, vykašlali se na mě," řekla jsem přesvědčeně. Vlastně teď už rodinu mám, ale... jinou... lepší... podle svého... Všichni se na mě vykašlali. Bratři, sestra, matka i otec. Zůstala jsem jenom já a ta velká díra ve mně, kterou jsem potřebovala vyplnit i kdyby jenom dočasnou náplní v podobě mladíka vedle sebe. "A moje nitro... hmm... to musíš odhalit sám," prohodila jsem škádlivě a znovu se rozpustile zachichotala. "Co tvoje nitro? Schovává se pod tím roztomilým kukučem, taky něco jiného?" zeptala jsem se na oplátku a naklonila se k němu, jako bych s přihmouřenýma očima chtěla vidět až do nitra jeho hlavy. Jako bych chtěla vidět každou jeho myšlenku a tajemství.

Se zavřenýma očima jsem naslouchala okolí a jeho slovům. "Rád". Mírně jsem se usmála a projelo mnou podivné elektrizující zachvění. Netušila jsem, že v tom má prsty Amorek. Myslela jsem si, že mi sem vlka poslala má kmotra, takže jsem se k němu chovala více než ohleduplně. Navíc mi trocha toho zájmu chyběla. Byla jsem jako houba. Měla jsem ráda pozornost a všechno co k dospěláckému životu poboku jiných patřilo. Vlček navíc nepůsobil jako naprostý hlupák, takže jsem se uvolnila a nepřemýšelala o ničem, jen o tom krásném chladném pocitu, jak mě voda omývala.
"Hihi," zvonivě jsem se zasmála, jako malá rozpustilá dorostenka, které si konečně začali všímat kluci. "Vždyť nejsem sama, jseš tu se mnou, ne?" řekla jsem s úsměvem, který mi hrál na tváři. "Jmenuju se Rowena mimochodem, i když na jménech většinou nezáleží, že... Záleží hlavně na tom, co má jeden tady a tady," dodala jsem a ukázala si tlapkou na hlavu a na hrudník.Byla jsem v povznesené náladě, těžko říct z čeho. Možná za to mohlo to, že jsem konečně byla pryč od vlčat a povinností se o ně nějak zajímat.

Využívala jsem příjemného počasí k tomu, abych se ochladila a očistila tak svůj kožich. No a jelikož všichni vědí, že mokrý vlk voní nejvíce, roznesla se moje vlastní magická vůně okolím. Čistila jsem se pomalu, ale důkladně. Užívala jsem si toho, že jsem konečně na chvilku sama a v klidu. Smrt mne sem přinesla určitě s nějakým záměrem, ale zatím jsem si mohla dovolit trochu toho lelkování. Pryč z lesa, pryč od vlčat. Zavřela jsem oči a ležíc ve vodě si užívala toho, že se mi do černého kožichu opírá slunce.
Uslyšela jsem kroky. Tichounké cupitání někoho, kdo moc neváží. A pak hlas. Jemný. Dospělácký, ale pořád jakoby zaoblený, klidný. "Je výborná," pronesla jsem a otevřela jedno očko, abych se podívala s kým mám tu čest. Sluneční paprsky zalily můj pohled a já před sebou uviděla vlka. Byl dospělý, ale ne moc dlouho. Tělo se mu ještě pořádně neobalilo svaly, jak nedávno rychle vyrostl, ale i tak působil mohutně. Výškově byl skoro stejný jako já, ale pořád vyšší. To jsem poznala i z lehu. Bylo fajn být malou vlčicí, protože mi nehrozilo, že se setkám s vlkem, který by byl menší než já. "Chceš se přidat?" prohodila jsem laškovně a tlapkou poklepala na místo vedle sebe.

//Zrádcův remízek

Zavřela jsem očka v remízku a otevřela je u podivného jezírka. Kolem to vonělo květinami a já s úsměvem zjistila, že mě sem musela přenést nějaká magie. Očividně plán Smrti, koho jiného. Stejně jako Beliala mi ona dala do cesty, třeba mi teď do cesty přivede někoho, kdo bude moci převzít společně se mnou místo v kultu? Netušila jsem, jaké má moje milovaná kmotra plány, ale evidentně to byl důkaz toho, že na mne nezanevřela. Musím to tedy dělat správně, když mě poctila touto magickou možností se přesunout sem... A jak krásně to tu voní. Nasála jsem do čenichu vůně a nechala kožíšek, aby se mi rozvlnil ve větru. Moje vlastní vůně se tak roznášela všude kolem a omamně se motala na čenichy všech vlků, kteří mohli pocítit to, co jim nejvíce vonělo. Můj kožich byl prostě magický. Nechtělo se mi vracet za vlčaty, tak jsem udělala pár kroků k vodě a začala se čistit. Nebyla jsem upravená, ale voda mi pomohla zbavit se vší špíny. Nebyla moc hluboká, tak jsem si do ní lehla, abych se zbavila opravdu všech nečistot.