Gallirea - Příspěvky uživatele

Usnula jsem. Byla jsem moc unavená. Vlčatům jsem sehnala jak jídlo, tak teplo. Dokonce jsem je i očistila a starala se. To blízké setkání s mojí kmotrou a nezdar, který jsem způsobila vlastní nedůsledností mě trochu nahlodal. Potřebovala jsem pro svou paní nějaký dobrý dárek a tím nejlepším se momentálně zdála nová generace odhodlaných následovníků. Když jsem spala, zdál se mi sen. Vedla jsem armádu. Nebyla jsem v jejím čele. Spíše jsem byla po boku vůdce, na kterého jsem se nedokázala zaměřit. Moje paní Smrt byla na konci našeho průvodu a shlížela na všechny z pomyslného kopečku. Armáda vlků, vlčic a vlčat sestupovala směrem k obydlí jejího bratra a ničila všechny jeho následovníky, pokud se nepodvolili jediné paní Smrti. Bylo to perfektní. Hrdě jsem vypla hruď, jak jsem kráčela vedle nového vládce kraje. A tím vládcem bylo jedno z mých vlčat, ale které? Nedokázala jsem se na to zaměřit. Nešlo to.
S trhnutím jsem se probudila. Vzbudil mě hlas. Byl to instinkt. "Co se děje Dravene?" zabroukala jsem ospalým hlasem. Oči jsem měla otevřené a uši našpicované. Pořád jsem byla ale rozespalá, jak matky bývají, navíc když jsou na všechno sami. Můj hlas zněl dutě a hrdlo mne pořád škrábalo, ale už jsem byla aspoň schopna mluvit. Jak jsem byla rozespalá ani jsem si nevšimla, jak mě vlče oslovilo. Pomalu jsem se rozespale zvedla. "Je načase s vyvětrat, tady to smrdí," pronesla jsem a v polospánku popadla vlčata. Jedno si hodila na záda, to byl Draven a druhé chytla do zubů. To bylo vlče, které jsem nepojmenovala. A které nebylo popravdě ani moje. Vyškrábala jsem se na římsu a pak pomalounku zamířila směrem ven.

//Zrádcův les

Kukavčí podvrh jsem neprokoukla. Vlče se pustilo do jídla a já za to byla celkem ráda. Nemohla jsem se nabažit toho, že se mi jedno z vlčat vrátilo. Přeci jenom jsem si toho protrpěla kvůli němu tolik. Vlastní paní mě pomalu zavrhla. Neměla jsem se jí vzpírat a nechávat to na ní, měla jsem to vlče prostě zakousnout a bylo by. Jenomže teď bylo pozdě. Paní byla naštvaná a právem. Nesplnila jsem to, co mi ona poručila. A já se přece zavázala plnit všechno, co ona bude chtít. Pro ni jsem byla ochotná udělat cokoli, obětovat cokoli, jenže jsem to nezvládla. A teď jsem se musela vzchopit a vybudovat si své jméno znovu. Když vychovám syny správně. Bude mít tři mocné bojovníky pro svou armádu. Bylo to dobré rozhodnutí. Beliala vybrala určitě záměrně. Musel mít nějakou vhodnou krev, když ho oživila a ještě mi ho poslala do cesty. Nemohla to být přece náhoda.
Pokračovala jsem ve svých myšlenkách a u toho čistila Dravena, který seznovu pozvracel. Bylo to nechutný, ale na druhou stranu přirozený. Chtěla jsem se jeho pachů zbavit, abych nepřilákala náhodou nějakého vetřelce. Nechtěla jsem nezvané návštěvy. Ne teď. Teplý vzduch, začal proudit kolem a sušil jak pelech, tak vlčata. V krku mě to pořád škrábalo a byla jsem opravdu hodně unavená. Dočistila jsem Dravena, přitáhla si obě vlčata blíž k sobě, abych je hřála. Netušila jsem, co se děje v Dravenově hlavě. Ztuhlost jsem brala jenom jako šok a zahanbení z vlastní neschopnosti udržet svoje tekutiny tam, kde mají být. Kdybych mohla, řekla bych mu něco. Jenže jsem měla hrdlo stažené. Láskyplně jsem proto olízla čenich jednomu vlčeti a pak druhému. Tentokrát jsem plně usnula.

Zvedala jsem se ze země poměrně pomalu. Bolely mě svaly, ale něco mě přemlouvalo k pohybu. Možná to byl hlas z hůry, který nepatřil Dravenovi. Zvědavost? Možná. Pomalu jsem se vyhoupla na římsu. Stálo tam vlče. Vonělo podobně jako Draven, ale nebyl to on. Kdybych tušila, že jen prošel moc blízko kaluže moči a natáhl tak pach vlčete, asi bych ho tam nechala. Ale takhle? Popadla jsem bez řečí vlče a hodila si ho na záda. Mohlo se vzpouzet a chtít dolů, ale to už bylo jeho rozhodnutí. Já se pomalu ploužila po římse k Dravenovi. Ležel na zemi. Myslela jsem že je mrtví. Sehnula jsem se a šťouchla do něj čenichem. Nebyl mrtví, to bylo dobře.... asi. Sebrala jsem ho opatrně za kůži na zátylku a sestoupila s ním těch pár metrů zpět na dno jámy. Jedno vlče v zubech, to moje, druhé na hřbetu, to asi moje. Musí to být to mrně, které odnesl Alastor. To proto byla Smrt naštvaná. Protože tohle vlče přežilo. Musím jí dokázat, že živá jsou jí prospěšnější, než mrtvá. Ano, to musím.
Došla jsem pomalu k pelechu, do kterého se mezitím dostaly krysy. Když mě uviděli rozprchli se, ale jedna macatá si pochutnávala na zbytcích mého vlastního těla, které zůstaly po porodu na okraji pelechu. Udělala jsem pár kroků k ní a ona se teprve teď rozeběhla. Ve své malé hlavičce viděla na kemanné zdi otvor a možnou záchranu. Ve skutečnosti narazila hlavou do kamenné zdi a zlomila si vaz. Chvilku sebou ještě cukala, než pošla. Položila jsem Dravena do pelechu poblíž krysy a pak položila do měkkého i druhé vlče, pokud ještě bylo na mých zádech. Pak jsem si lehla na zem vedle nich. Ležela jsem na boku, takže si mohli vybrat, pokdu měli hlad. Mohli se zakousnout do mrtvé krysi, ta by stačila oběma, nebo se pustit do mléka, které jsem pořád ještě měla. Byla jsem unavená. Jenže nejprve jsem se musela postarat ne? Nebyla jsem pro ně mámou, jakou by si zasloužila, ale chtela jsem být lepší než moje máma. Dravena jsem očistila jazykem. Zvratky byly nechutné, ale po porodu jsem se zbavovala i nechutnejsich věcí. Jen jsem kolem natáhla dlouhý ocas, aby vlčata byla v teple až budou žrát a začala podřimovat. Neuvědomující si, že mi kukačka do hnízda nastrčila podvrh a že jedno z vlčat není moje.

Hrdlo mě táhlo a pálilo. Nemohla jsem odpovědět na volání, které přicházelo od vchodu. Jen jsem opět podivně zaskuhrala, když jsem se snažila promluvit. Chtěla jsem se zvednout ze země, jenže pád a náraz způsobily společnou silou poměrně nepěkné modřiny po celém mém těle. Navíc jsem si byla jistá, že mám někde bouli a narazila jsem si pánev. Po porodu, psychickém vypětí a ještě tomhle pádu jsem byla vážně vyšťavená. Neměla jsem úplně, jak bych dala příchozímu najevo svou přítomnost. Kdo to je? Třeba je nebezpečný... měla bych se vyškrábat pro Dravena. Netušila jsem, kde syn skončil, ale bylo mi jasné, že si ho Smrt nevzala. Nebo vzala? Měla jsem to všechno popletené. Dala bych tlapku do ohně, že ho cítím, ale Smrt mu přeci zakroutila krkem. Zklamala jsem ji a tohle je trest. Vzala si Dravena. Mírně jsem se zakroutila. Nemohla jsem se zvednout, nemohla jsem dát najevo, že tu jsem.
Ale mohla jsem udělat něco jiného. Zvedl se lehounký vánek, který se vznesl společně s mým pachem směrem k otvoru. Pokud byl ten hlas, hlasem nepřítele. Mohl se zaleknout a zmizet. Pokud byl hlasem přítele, mohl mě poznt. A pokud ten podivný hlásek patřil někomu neznámému, alespoň věděl, že jsem vlk a že jsem tady dole. Doufala jsem, že moje zpráva dorazí nahoru. Zatím jsem se začala pomalu zvedat na všechny čtyři. Bolela mě každá končetina. Boule vyskakovaly snad všude po mém hřbetu a boku.

Ležela jsem na chladné zemi a v podstatě nechápala, co se stalo. Byla jsem vyčerpaná a netušila jsem, co se vlastně dělo nebo co bych měla dělat. Mohla jsem se vrhnout za Alastorem a vlče z něj nějak vymlátit. Jenže Alastor byl můj bratr, nemohla jsem ho vyzvat na souboj nebo mohla? Mohla bych zabít vlastního bratra, jen abych splnila přání své paní Smrti? Odpověď byla jasná. Aspoň pro mě. Jenže teď jsem se nemohla zvednout. Nemohla jsem překonat své rozporuplné pocity. Popravdě jsem ani netušila, kde je Draven. Musel zůstat na plošině někde ve výškách. Já byla dole v chladné hlíně jámy.
Náhle tiché škitání přerušil hlásek, který přicházel z hůry. Byl to snad bůh? Byla to Smrt vracející se pro Dravena nebo snad pro mne? Nebo se snaží Život přetáhnout mne na svou stranu? A co když je to Alastor nebo Fredo a přišli mě dorazit? Mírně jsem se zavrtěla a stáhla uši dozadu. Chtěla jsem zavolat "tady". Ale hrdlo se mi stáhlo. Nevyšel ze mne skoro žádný zvuk, jen podivné chrčení. Netušila jsem, jestli se rozneslo až nahoru, kde byl nezvaný návštěvník.

//pro přehlednost a abych byla pochopena, to rozepíšu
//Co vidí Rowena

Nebyla potěšena tím, co jsem jí řekla. Popravdě jsem se ani nedivila. Taky bych potěšena nebyla. "Pravda paní," pronesla jsem a uklonila se ještě jednou. Pohledem jsem pátrala po jeskyni a snažila se najít nějaké východisko z celé situace. Udělala jsem krok směrm k Smrti. Najednou mnou projela ostrá bolest, která se mi hromadila v krku. Možná to bylo tím, že jsem odmlouvala. Muselo to být tím. Smrt se mi snažila naznačit, že odmlouvání nebude už nikdy trpět. "Jáchííí..." Mírně a slabě jsem pípla, ale víc ze mě nevyšlo. Už jsem nedokázala vydat ani hlásku. Co budu dělat? Připravila mne o hlas, co budu dělat? začínala jsem v duchu panikařit, protože nahlas jsem nedokázala říct nic. Za všechno mohl Alastor. Byla to jeho chyba. Jeho a Alfredova. Kdyby mě nechali být, nic z tohohle by se nestalo. Kdyby prostě jenom uznali, že mám na svoje vlčata právo a můžu si s nimi dělat co chci. Jenomže Fredo musel být tím morálně správným a Alastor musel být zachráncem. Oba dva měli podíl na celé téhle situaci.
Ucítila jsem teplo pod nožkama a mírně jsem přešlápla. Byla to nějaká kapalina. Nikde jsem neviděla Dravena, jenže najednou ho popadla Smrt. Natáhla jsem se po něm. Prudce, jako bych ho chtěla vytrhnout z jejích spárů, ale nestihla jsem to. To nemůže! Chtěla jsem vyjeknout, ale v krku jsem měla bolest. Pálilo a řezalo mě to, takže místo toho abych něco vykřila, jsem se jenom natáhla ke Smrti. Uklouzla jsem nebo zakopla. Nestihla jsem Dravena zachránit. Zakopla jsem. Přivřela jsem v letu oči a spadla na zem. Všechno zahalila tma. Když jsem očka otevřela, Draven tam byl. Plakal. A neplakal jenom on. Fňukala jsem taky. Nezvládla jsem to. Smrt mne potrestala. Musím jí sloužit líp... Začala jsem se plazit k Dravenovi.

//Co se reálně děje
Rowena byla zaseknutá v jakémsi tranzu. Něco způsobilo, že se setkala se samotnou Smrtí. Pro ni to bylo reálné, ale pro všechny ostatní to bylo jenom podivné chování jedné vlčice. Rowena se nejprve bavila s podivným stínem a pak se za ním vydala. Při tomto pohybu se praštila o jednu ze stěn uzounké chodby. Narazila si pravý bok a krk o ostré výčnělky. Ve spojitosti se studeným vzduchem, který tu pofukoval se její hlasivky začaly zasekávat. Navíc za to taky mohlo její svévolné používání vlastní zpěvné magie v zimě.
Jak Rowena narazila do zdi, začal se jí Draven motat pod nohama. Chtěl se schovat. Jenomže vlčice ponořená do vlastní laktační psychózi viděla halucinace, přeludy. Netušila, že se jí pod nohama motá vlče a že to mokré, je jeho loužička. Její tělo jednalo v obraně a ona tak Dravena nepříjemně odstrčila přední tlapkou. Jak moc, to sama netušila. Náhle Rowena udělala několik kroků ke Smrti, jako by se překotně snažila něco zastavit, ale to neměla dělat. Nad nebezpečnou jámou, na římse, nebylo prostě vhodné dělat takové vylomeni. Vlčice zakopla, upadla a zkutálela se po římse směrem dolů. Když otevřela oči Draven plakal.

//Remízek

S Dravenem na zádech jsem vešla k jámě. Nějak mě nezajímalo, co si myslí Alastor. Smrt si pro malého dříve nebo později přijde. Já z toho byla nadšená, i když bratr a okolí moje nadšení nesdíleli. Náhle mi cestu zastoupila Smrt. V celé své kráse. Mírně jsem sebou trhla, když se východ za mým ocasem neprodyšně uzavřel. "Velectěná... nečekala jsem tě," pronesla jsem s hlasem, ve kterém se zračila až přehnaná úcta. A taky hrdost. Jako když Belatrix mluvila s Voldemortem, nebo spíš když s ním mluvil Červíček. Úslužně a ohormeně. Poklonila jsem se jí a Dravenovi drápy na srsti se mi zaryly do kůže tak moc, že jsem cítila v čenichu slabounký pach krve. Nic jsem na to neřekla. Vlče před křikem zachránilo to, že jsem měla všechnu pozornost upřenou na svou Kmotru, kteoru jsem bezmezně milovala a obdivovala.
Vypadala rozzlobeně, ale já nechápala proč. Udělala jsem přesně to, co chtěla. Porodila jsem a vlče, které si sama vybrala v mém snu jsem jí věnovala. Původně se mohlo zdát, že sen byl jenom iluzí chorobné mysli, která si vykládala i ta nejmenší znamení, jako něco velkého. Ale to, že se tu Smrt zjevila bylo jasným důkazem toho, že nejsem blázen, ale že jen plním rozkazy. Možná by bylo lepší, kdybych byla tím pochybným bláznem, který zavraždil vlastní vlče. Jenže tak to nebylo. Já vlče darovala, nezabila. Obětovala, nezavraždila.
Smrt tu stála jako neochvějný důkaz toho, že to co činím, činím správně. V zelenkavé záři jejího ohně jsem silně cítila síru. Prskala nejenom její srst, ale i její hlas. Trhaný a řezavý, který se mi zakousl do uší. "Ale já ti ho obětovala, o mocná," pronesla jsem. Úctu vystřídal zmatek. Netušila jsem, kde se stala chyba. "Nahoře v lese jsem ti ho zasvětila. Zvolala jsem tvé jméno a vlče tvého výběru zanechala v lese, aby sis jej mohla vzít mezi své.... I když... Alastor... Pokud tam to vlče není, vzal ho můj bratr. Měla bys mít jednoduchou práci s jeho vystopováním," pronesla jsem. Pokud byla Smrt tak mocná a tak odhodlaná, mohla si vlče najít jistě sama.

//3. 3. - http://gallirea.cz/index.php?p=zradcuv-remizek&page=1#post-207130

Nagesh začal vyjednávat. Tohle bylo pro něj typické. Alastor se taky pustil do toho, že by chtěl zachránit vlčeti život. Pohlédla jsem na klubíčko vlčete, které ani pomalu nemluvilo. Bylo podvýživené a vypadalo, že to nezvládne. A co by taky mělo zvládat? Smrt si ho vybrala. Je to tak správně. "Nemůže být s námi. A ty nemůžeš jít místo něj. Vybrala si jeho, ne tebe. Dostalo se mu největší možné odměny. Smrt se rozhodla, že ho přijme k sobě. To je náš způsob. Takhle žijeme," pronesla jsem k Nageshovi. Pak jsem se otočila na vlče, které mělo podepsaný rozsudek smrti. "Dávám tě tímto do náruče Smrti, abys jí sloužil a byl jí oporou. Nes svůj úděl s hlavou vztyčenou a nikdy ji nezraď," řekla jsem k vlčeti, zatím co mi nad hlavou zapadalo slunce. Tma se přikrádala a přinášela sebou mnohem větší teror, než jaký se odehrával tady. Mrzelo mne, že dávám pryč jedno ze svých vlčat? Ne. Ani náhodou. Dávla jsem ho s představou toho, jak slouží Smrti. Byl vybrán více, než kdy budu já nebo kdokoli z mých žijících synů. Vybrala si ho. Je to tak správné. Naposledy jsem vlčeti olízla tváře. Na rozloučenou. Třeba se jednou vrátí, jako Belial...
"Dělej si s ním, co chceš," pronesla jsem k Alastorovi. Moje část zde byla ukončena. Darovala jsem vlče Smrti a bylo jenom na ní, co s tím udělá. Mohla si pro něj přijít sama. Nebo někoho poslat. Jestli se vlče Alastor rozhodne zachránit, odnést si ho do své smečky a vychová ho, to bylo taky na něm. Já svůj díl práce udělala.
Bylo celkem teplo, ale i tak to vypadalo, že Draven na sněhu trpí. Byla mu zima. Evidentně. Chtěla jsem ho okřiknout, když na mě promluvil. Oslovil mě tak, že to ve mně vzbuzovalo odpor a nechuť. Jenže pohled na jeho usoplenou tvářičku, jak se snaží bojovat se zimou mě obměkčil. Přitáhla jsem si Dravena k sobě. "Pojď, půjdeme zpátky do tepla," řekla jsem mu. "Nagi jestli chceš můžeš jít s námi, nebo si zůstaň se strýcem, ale pokud ti bude zima nebo budeš mít hlad, vrať se," řekla jsem Nageshovi.
A pak vzala Dravena za zátylek a položila si ho na záda. "Nejprve zkontrolujeme les, jestli tu někdo není a něco nedělá, a pak hned půjdeme zase do tepla ano?" řekla jsem. Vlče nemělo moc možností protestovat, takže jsem se rozeběhla k okraji jámy a vyskákala nahoru. Procházka lesem byla poměrně krátká. Nechtěla jsem se tu potulovat déle, než bylo nutné. Hlavně jsem chtěla území kolem jámy označit, aby se mu vyhnuli medvědi nebo tuláci, kteří by chtěli vlčatům ublížit. Bylo potřeba se postarat o ně a jejich bezpečí, to jsem věděla. Občas jsem se otřela o strom. Občas jsem si někde odplivla. "Takhle si zajišťuješ bezpečí. Každý musí vědět, že tohle je tvoje místo, tvůj domov. Nikdo se nesmí rozhodnout ti ho vzít," pronesla jsem k Dravenovi, který byl v mém hustém kožichu snad i v teple a pohodlí. Vlčata zatím pila mléko, ale já věděla, že by to chtělo naučit je jíst i něco jiného. Mohla bych mu něco ulovit. Možná nějakou krysu nebo zajíce. Nechtěla jsem ho nijak extra tahat daleko, takže jsem v podstatě obešla kolem dokola jámu a kousek od ní a pak jsem seskočila zase zpátky dolů. "A teď jdeme konečně do tepla." Prošla jsem vchodem s vlčetem na zádech.

//Jáma

//Jáma

Vynesla jsem v zubech Nepojmenovaného. Nageshe jsem měla na zádech, když jsem procházela po díře v zemi, která byla na jedné straně mírně stažená dolů, takže se po ní dalo vyškrábat na normální prostor. Všude pod tlapkami nám to křupalo. Přes led a sníh, který se tu celkem usadil, bylo cítit, že šlapeme na kosti a kameny na dně díry. Položila jsem Bezejmeného na zem a pak opatrně sumdala Nageshe. Otočila jsem se na Alastora. Mluvil o tom podivném zvířeti, že je to kus jeho samého. Kývla jsem hlavou. "Hádám, že zabít to, by ti způsobilo bolest... Zajímavé," konstatovala jsem jenom a nechala podivného tchoře, aby si dělal co chce. Nezajímal mne. Pokud byl s bratrem nějak spojený, tak ať si ho bratr nějak uzemní sám. "Nechci to odkládat, rituál je nutné provést, co nejdříve," pronesla jsem. Slunce bylo vysoko na obloze. Paní Smrt nepreferovala jenom temné zákoutí. Pohlédla jsem k nebi a viděla ptáky, jak si plachtí pryč.
Počkala jsem až Alastor položí na zem Dravena. Pak jsem se na svoje dva synky se jménem otočila. "Dravene, jsi nejsilnější vlček, jakého znám. Tobě jednou bude patřit svět, protože se bude bát tvé síly," pronesla jsem a olízla mateřsky synkovi čenich. "Nageshi, tvoje mysl dokáže mnohé věci, větší než by se mohlo jendomu jenom zdát. Podmaníš si ty, kteří ti budou stát v cestě," sdělila jsem mu a také jemně olízla jeho líčko. "Narodili jste se s požehnáním Smrti, která se stala kmotrou mne a mých bratrů a teď se stane i vaší kmotrou. Je to bohyně, jejíž magické schopnosti přesahují všechnu vaši představivost. Vím, že jste ještě moc malí, abyste rozumněli všemu, co říkám, ale nebojte naučím vás porozumět, naučím vás všechno, co znám," řekla jsem k nim. "Naučím vás první věc. Všechno na světě pochází z něčeho. Nic nevzniká jenom tak. Každá síla, magická či jiná, funguje ve zájemné rovnováze. Aby něco mohlo žít, musí i něco zemřít. Vašemu bratrovi se dostalo největší pocty, jakou může vlk získat. Vybrala si ho samotná Smrt mezi své nejbližší." Pohlédla jsem na neduživé vlče, které samotně sedělo na sněhu. "Musíme vašeho bratra poslat za ní. Rozumíte mi?"

//loterie

Fredo odešel. Jen jsem se na něj zamračila, když odcházel. I přes všechnu zlost mě ovšem očka pálila. Že by smutek? Popotáhla jsem a nedovolila ani jedné slzičce opustit moje vodnaté oči. Pohled jsem upřela na Alastora. "Tak to bychom měli," pronesla jsem, jako by to byla naprosto normální a běžná věc a o přítele jsem přicházela denně. Popravdě to bylo běžné. Já přátele neměla a všichni ode mne jenom odcházeli, jenom Alastor pořád zůstával a vracel se. "Díky," odvětila jsem na jeho slova, že mi pomůže se zbytkem vlčat. Jeho fretku můj zpěv nijak nepálil, což mě trochu nakrklo a rozhodla jsem si, že při první příležitosti si na něm vybiju svou zlost. "Tohle se s tebou mimochodem tahá proč?" zeptala jsem se Alastora.
Vzhledem k tomu, že do vrbového lesíka jsem se vrátit nemohla a můj obětní stůl v něm byl naprosto k ničemu, musela jsem se rozhodnout s vlčetem, které si vyvolila samotná Smrt. Věděla jsem, že uvnitř ho obětovat nechci, takže jsem se rozhodla, že ho prostě vynesu ven a obětuju ho v jámě. Ta přeci jen byla celkem stavěná na to, aby v ní probíhalo něco takového. Nagesh se rozhodl běžet za Fredem a Draven vypadal jako by mu uletěli včeli. "Chcete se jít podívat ven kluci?" zeptala jsem se jich, i když odpověď jsem už znala. "Strýček Fredo s námi nechce mít nic společného, ale Alastor nám určitě pomůže jít ven, že ano?" odvětila jsem a pohlédla na bratra."Venku je to nádherné a všechno vám musíme ukázat. Taky vám ukážu něco moc zábavného, pokud budete chtít,"pronesla jsem a usmála se na Hordu. Tak jsem si pojmenovala syny. Horda se k nim prostě hodilo, když jsem referovala. Nagesh je mozek, Draven je svaly, Nepojmenovaný je ocas. "Vezmeš prosím tě Dravena?" zeptala jsem se Alastora, protože Draven byl nejtěžší ze všech vlčat. Sama jsem se sehnula pro Nageshe a hodila si ho na záda. Nebyla jsem ještě úplně zvyklá na opatrné zacházení s vlčaty. Neuměla jsem to. "Promiň...Všichni v pořádku?" zeptala jsem se a pohledem se podívala na Nageshe i Dravena. Už mám jenom je dva. Pak jsem do zubů popadla za zátylek Nepojmenovaného a vydala se pomalu po římse směrem ven.

//Zrádcův remízek

//Loterie

Ta neskutečně otravná krysa pískala pořád nějaké blbosti. Nelíbila se mi a hodlala jsem jí to dát najevo zavrčením. Kdyby se náhodou rozhodla ve svém chování pokračovat, chtěla jsem jí ukázat zač je toho loket. Alastor mezitím přešel k dalšímu dotazování. Draven zase jedl. Dělalo to vlče něco jiného, než že občas udělalo "hmm" a nebo jedlo? Ano, ještě spalo. To byl celý repertoár jeho aktivity. Nagesh mezitím měl aspoň dost rozumu, aby fungoval. Odložené vlče občas kníklo, ale jelikož jsem se o něj extra nestarala, tak neprospívalo. Alastor se mi vysmíval, že mi vlčata nebudou říkat mami a jak mi mají tedy říkat. "Mám jméno, tak ho můžou používat," pronesla jsem úsečně. "Roweno?" ozval se Nagesh, který si dal dvě a dvě dohromady. "Můžeme jít ven?" "Dělej si, co chceš, ale jestli si natloukneš rypák tak za mnou nechoť," odvětila jsem. Měla jsem o vlčata starost, ale zase jsem jim nechávala prostor. Volná výchova. Chybou se stejně naučí nejvíce. Nagesh se na mě podíval, ale po chvilce si rozmyslel, že by někam šel. Raději se usadil a poslouchal.
Alastor se pak přesunul do lehu. Byla jsem ráda, že tu bratra mám. "Jistě, že vím kdo je jejich otec, ale to není důležité. V jejich životech už není," odvětila jsem neurčitě a spíše to zašeptala, aby se slova nedonesla k vlčatům. Koncept otce nechápala, zatím. A tak jsem to chtěla udržet co nejdéle. Alastorův mazel zase prskal. "Milovaný oběde dej si co proto, že neumíš držet jazyk za zuby, být tebou naučím se to, a teď si dej pár ran do huby," zanotovala jsem směrem k té ohavnosti, co mě urážela. Moje magie zpěvu se krásně nesla a tak musel splnit, co jsem chtěla.
Fredo se najednou vzbudil, prskal a pouštěl hrůzu. Trochu mě to zasáhlo. Nechala jsem ho ale soptit. Nepřerušovala jsem jeho výlev. Byl patetický. Však jsem nakonec stejně došla k tomu, co sám požadoval a pánovi to pořád nebylo dobré? Tak ať si táhne. Jeho ani jeho smečku nepotřebuju. "I tak díky, za všechno," řekla jsem opravdu upřímně. Nehodlala jsem se vyjadřovat ke zbytku. Fredo mi v tenhle moment přípomínal matku. Takovou, která vrčí kvůli všemu a vy vlastně ani netušíte pořádně proč. Lepší je pak mlčet.
Dál jsem Freda odmítala řešit. Byl dospělý, mohl si dělat co chtěl. Já mu za všechno poděkovala, tím to pro mne bylo uzavřené. Jeho názor na můj život a životy mých vlčat mě nezajímal, právo rozhodovat ztratil, když odmítl nabídku být součástí rodiny.
Alastor mě neodsuzoval. Chápal mne? Těžko říct, ale rozhodně věděl, že nemá cenu mi to rozmlouvat. "Vybrala si ho ve snu, tak ať si ho nechá," odvětila jsem. Ráda bych vlče obětovala, ale nehodlala jsem se vracet na obětiště. Budu ho muset obětovat tady. Do vrbového lesíka se možná už nikdy nevrátím...

//loterie

Byla jsem ráda, že tu bratr je. Vlčata začínala konečně poznávat trochu ten svět a já se bála toho, že nepoznají nikdy nic jiného, než tuhle jeskyni. Teda jedno z nich nic jiného rozhodně nepozná. Pohlédla jsem na Alastora. Ale v tom se jeho podivná hračka rozhodla naparovat a praštila po hlavě moje vlče. Zavrčela jsem, ale než jsem stihla cokoli udělat, tak Alastor odkopl zvíře tak, že si nabralo bradou hlínu. "Ať se to k nim nepřibližuje, nebo to zabiju," pronesla jsem se zavrčením směrem k Alastorovi. On to sem přitáhnul a pokud to mělo nějaký problém, mohla jsem ho taky obětovat místo vlastního vlčete. I když to by asi kmotru stejně neobměkčilo. "Ho plaštim taky!" vyjel Draven, ale než stihl bojovně začít hájit čest svou i své rodiny, chytila jsem ho za zátylek a přitáhla si ho k sobě. "Nikam, ani jeden," řekla jsem dost panovačně. "Ale mamí, on si začal a..." začal Nagi, ale v ten okamžik ho umlčelo moje zavrčení. "Ještě jednou mi tak řekneš a skončíš hůř než tamto," zavrčela jsem na vlče. Tolik k lásce matky ke svému potomstvu.
A už to tu bylo. Nepříjemné otázky. Mohla jsem zalhat, jenže to Fredo nechtěl... Ale mohla jsem neříct, tak úplně pravdu. "Popravdě možná... kdo ví... Já nevím kdo z nich je jejich táta," řekla jsem neurčitě a rozhodla se raději být za poběhlici, než za blbku, co se nechala zbouchnout po jednom rande. "Ale Fredo nejspíš ne..." dodala jsem ještě, nechtěla jsem způsobovat pomatenému taliánovi nějaké problémy, když se o mě tak hezky staral. Na druhou stranu jsem ale ani nechtěla zazdít možnost, že budou jeho maličkost za otce považovat vlčata. "Toho si vybrala kmotra, chce ho jako oběť... do své říše hádám..." pronesla jsem a pohlédla na vlče bezejména o které jsem se ani moc nestarala. "Nic není očividně zadarmo," dodala jsem.

Alfredo si dopřával zaslouženého odpočinku. Byla jsem ráda, že si taky aspoň na chvíli dáchne, když se o mě tak pečlivě staral a tak jsem vlčata udržovala ve své blízkosti, aby ho nešla otravovat. Alastor nabízel příjemné zpestření jejich skotačení, takže jsem za bratrovu návštěvu byla celkem ráda, i když mi bylo jasné, že se dočkám spousty nepříjemných otázek. Jednou by se to stejně dozvěděl a možná lepší teď než později. Už jsem viděla bratra, který si sebou táhnul nějaké zvíře. Mírně jsem se olízla, ale podle všeho nebylo k jídlu. Bratr byl vždycky trochu jiný, ale to jsem na něm měla ráda. Pokud potřeboval nějakého mazlíčka na uklidnění, proč ne.
Mírně jsem zavrněla, když se ke mně Alastor naklonil, abych ho mohla taky pozdravit přitulením se. "Tlejda? Vrrrr!" začal Nagesh, který nabral obranou pozici předemnou, jen co se Alastor odtáhnul. Byl to můj malinkatý obránce. Drcla jsem do malého vlčete čumákem. "Nagi, tohle je tvůj strýc Alastor. To je můj bráška, stejně jako Draven je tvůj," pronesla jsem a třetí vlče jsem automaticky do množiny bratrů nezahrnula. Draven zaslechl své jméno a konečně se rozhodl zapojit do společnosti. "Dobrý?" zeptal se a pohlédl na mě, jako bych měla být arbitrem všeho dobrého a zlého. Kývla jsem hlavou. "Hmm..." zabručel Draven a vydal se k Alastorovi, aby mu očichal tlapky. Nagesh mezitím pozoroval strýcova mazlíka. "Tvoje?" zeptal se pak Alastora a ukazoval tlapkou na fretku, či co to bylo ve tmě se to špatně rozpoznávalo. Poslední vlče u mého ocasu kníklo a tak jsem si ho přitáhla k sobě, aby se mohlo nakrmit. Začínalo být macaté, i když na bratry nemělo. Plýtvám potravou na tohle? Stejně dojde rychlého konce...