Příspěvky uživatele

Žrala jsem rybu. Tohle vlče bylo evidentně nějaké nedonošené nebo naopak možná přenošené, protože neumělo mluvit a ani pořádně myslet. Tragédie. Jedna by se možná i snažila být schovívavější a milejší, když mluví s někým kdo je na tom jako tohle vlče. Ale já nebyla jedna. Žádná hej počkej, já byla Rowena. Silná, odvážná, vůdkyně kultu. A tohle vlče mě celkem vytáčelo. "Ne, budeš mi říkat Roweno... A je to R... R... drnčí to na jazyku, doporučuju ti se to hodně rychle naučit nebo na mě nemluv," sdělila jsem mezi sousty vlčeti, které nemohlo chápat, proč na něj mluvím takhle dospělácky. Jenže se mnou se taky jako s malou nikdo necrcal. "Žádné zdrobněliny ani nic podobnýho, jsem prostě Rowena, takže mi tak říkej, chápeš? A říkat mi tak budeš, protože to já chci, nemusím k tomu mít žádný důvod, v tom je ten vtip, když to tady jednomu patří," dodala jsem a dojedla rybu. Byla lahodná a já nedala vlčeti ani soustíčko.
"Momentálně nepůjdeme nikam, ale je potřeba tě uvést tě jako následovnici Smrti, ale to počká až se vrátí Bezejmený a Draven," pronesla jsem a olízla si tlapku. "Korunku mám, protože jsem nejoblíbenější kmotřenka Smrti... Dali mi jí svišti jako odměnu za mou věrnou službu. Když budeš dobře sloužit naší paní, taky jednou takovou dostaneš, ne sice tak hezkou... ale..."

// tebonská louže

Vkročila jsem zpět do lesa . Tasy aspoň nepršelo. Jenomže tu byly jiné problémy, například vlčata. Dravena ani Bezejmeného jsem nikde necítila. Nagesh se už asi nikdy nevrátí. Bylo mi to jedno. Sice vzešla vlčata z mojí krve, ale pokud chtějí být slabých jako Fred a můj bratr tak můžou. Vsak on se o ně osud postará... Moje myšlenky přerušil hukot. Úplně jsem zapomněla, na to vlče, co si sem Bezejmený přitáhnul kdo ví odkud. Vlče řvalo jako na lesy. Položila jsem rybu na zem, když jsem se přiblížila dostatečně na to, aby mě vidělo a slyšelo. "Přestaň řvát jako ukdákaná koroptev, která stoupla na ostrou větev," zavřela jsem. "A jestli mi ještě jednou řekneš teto, můžeš si jit hledat misto jinde," dodala jsem a pustila se do ryby, která byla lahodná.

Ztráta času, bylo to k vsteku. "No upaluj za tetičkama ať se jim můžeš jako malý vlče schovat do kožichu," smála jsem se když Crowley začal pelášit pryč. Začalo pršet. Bouřka a elektronický výboj byl cítit všude. Konečně bylo počasí, které odpovídalo mojí náladě. Pršelo, ale zároveň to jiskřilo, jako ve mně. Zvedla jsem se ze země a vyšla z vody zrovna v momentě kdy do vodni hladiny udeřil blesk. Hladina se osvítila a zavlnila. Evidentně tu už nebylo bezpečno. Pomalým krokem jsem začala obchazet jezero, abych došla zpět k lesu jenž mi byl domovem. Najednou jsem uviděla rybu, plácala se nábřehu. Asi vyskocila při tom blesku a hlasitem uderu. Svačina, výborně, aspon něco. Popadla jsem rybu a vyrazila s ní schovat se před deštěm.

//zrádcův remizek

Těšila jsem se jako malá. Tohle poblouznění bylo přesně to, co jsem potřebovala, abych zapomněla na vlastní neúspěchy a vlcata, bratra, Freda, všechno. Trocha toho nemyšlení. Jenomže Crowley začal ustupovat. Evidentně nebyl připravený. Malý koloušek na mě upíral očka. A já byla velký zlý vlk, co by pro vlastní prospěch nezabil jenom Bambiho maminku. Pro svoje jsem chodila přes mrtvoly. A tohle čekání mě začínalo štvát. "Seš prostě mrně," zabrucela jsem uražená. Očividně nechtěl svou rodinu opustit a být se mnou. To si dělá šišku! Obrátila jsem oči v sloup a sedla si na zem. Můj adrenalin se že vzrušujícího měnil na rozhněvaný. Já vždycky dostanu, co chci ať tak, či onak.
Mluvil o nějaké tetě a pak k Etneym. Znala jsem jeho ségru. Awnay mi chyběla. Jméno jeho mámy mi tak přišlo povědomé, ale nijak extra. Asi hsem ho zaslechla.... nebo... kde jenom jsem ho slyšela!? Pořád jsem netušila. "Hmm..." podrážděnost mi naplnila hlas. "Ovládáš aspoň magie, nebo to tě milostivý tetky taky neučily..." začala jsem XI prohlížet drápky. Pokud jsem tu s ním ztrácela čas aspoň si můžu potřebovat magie.

Crowley se semnou mazlil a pro jednou bylo krásné být chtěná. Líbilo se mi to, i když to byl takový malounký vlček, kterého svět ještě nezkazil... A nebo možná právě pro to, se mi to tu s ním tak líbilo. Mírně jsem se natáhla. "Přesně tak," prohodila jsem sladce, když mluvil o tom, že by navštěvoval mě a já jeho. Bylo by hezké mít někoho, s kým si můžu nezávazně užívat a koho mi jen tak někdo neodvede nebo kdo na mě bude vždycky čekat. Líbilo se mi být jednou ta, co má ve vztahu všechnu moc. Zatím to bylo vždycky naopak.
Mluvil o tom, že nikdy s žádnou vlčicí jako jsem já nebyl. Mírně jsem se usmála, byl to trochu úšklebek zasvěceného, který hodlá prozradit tajemství někomu novému. Chudáček netušil na co se ho ptám, ani co jeho odpověď znamená. Stoupnul si a já se taky zvedla. Přehodila jsem mu přes krk svůj dlouhý ocas a tím ho měla jako na vodítku. "Pojď," zašeptala jsem. Pomalu jsem udělala několik kroků ke břehu, aby nám voda sahala jen po tlapky. Pak jsem z něj svůj ocas sumdala a otočila se k němu čelem. "Víš... říkal ti někdy někdo, že vlci a vlčice mohou i víc než se jen čumáčkovat?" zeptala jsem se ho. A pak jsem se k němu natáhla a začala mu šeptat do ucha. Vysvětlovala jsem mu poměrně jasně, jak a co má dělat. Co po něm vlastně chci. Samozřejmě jsem zamlčela takové ty triviálnosti, jako že přesně takhle vznikají vlčata. To momentálně nemusel vědět. "Tak co... chceš to zkusit a být pořádnej vlk, nebo budeš na pořád malý vlče?" zazubila jsem se a otočila se k němu. Ocasem jsem elegantně zamávala ze strany na stranu.

Stačil mírný pohyb, letmé slůvko a věděla jsem, že ho mám v hrsti. Když ptáčka lapají, pěkně mu k tomu zpívají. Nebylo to ode mne tak hrozné, když mi na něm taky záleželo ne? Nedalo by se říct, že by to byla láska, kterou jsem cítila k Noroxovi, ale byla to jistá zamilovanost. Ten pocit jsem dobře znala. Vyplnil prázdnotu. Tu prázdnotu v mém nitru. Já bych zase mohla zaplnit tu v jeho nitru. Společně bychom mohli být celí. "Jistě, že by to šlo," zašeptala jsem. "Mohl bys ke mně nebo bych já mohla k vám," pronesla jsem zasněně. "Nebo se můžeme jenom navštěvovat a pomáhat si..." Náhle se ke mně naklonil a olíznul mě. Projel mi tělem elektrizující záchvěv. Už dlouho jsem se necítila takhle dobře. Naposledy s Noroxem. Belial byl fajn, ale on neměl to něco... ta jiskra tam nebyla. Byla to zábava a nic víc. Nakonec i on odešel. Ale Crowley, sladký Crowley, mi připadal jako někdo, kdo neodchází.
Opětovala jsem mu jeho pozornost tím, že jsem se o něj otřela. Byla jsem mokrá, ale to přece nevadilo ne? Náš dech se mírně proplétal. Ach to jaro. "Už jsi byl někdy s vlčicí?" zeptala jsem se mezi olíznutím jeho čenichu. Z mého hlasu bylo cítit rozechvělost a nedočkavost. Jako bych věděla něco, co on ne.

Měla jsem ho omotaného kolem ocásku, ale on zase měl mou plnou pozornost. Každý úsměv, každý pohyb, naprostá dokonalost. Co na tom, že byl mladší než já. Aspoň jsem mu mohla ukázat, jak to chodí. A taky ho naučit nějaké ty fígle... Mlsně jsem si olízla čenich. Jenom hlesl, že to taky zná. Tu ztrátu, když vás odvrhne rodina. Povzdechla jsem si a naslouchala tomu, jak mluvil o tom, co všechno se nachází uvnitř. Očima jsem sledovala jeho tlamu, jak se pohybuje a hltala každé slovo.
Usmála jsem se, když z něj vypadla věta, kterou si nejspíše chtěl jenom myslet, ale nechtěl ji vyslovit. Roztomilé. Většinou jsem neměla ráda když někdo dělal cukrbliky. Na druhou stranu Crowley byl taky rozbitý, svým vlastním způsobem. Měl toho nejspíše hodně společného se mnou, ale zároveň skoro nic. Bylo to zvláštní. "Myslíš, že si můžeme navzájem pomoct?" pronesla jsem a naklonila se k němu. Chtěla jsem mu olíznout čenich, ale v čas jsem se zastavila jenom centimetr od něj. Nevěděla jsem, jestli se s někým čumáčkoval a chtěla jsem nechat první krok případně na něm. Na durhou stranu jsem rozhodne něchtěla skončit jenom příjemným rozhovorem v chladné vodě.

"A bylo to jinde hezčí než tady?" zeptala jsem se koketně, jako bych očekávala odpověď ve stylu, že to nikde jinde není hezčí než tady. Docela by mě i zklamalo, kdyby vlk, jenž se představil jako Crowely, řekl, že ano. Přeci jenom tady to muselo být nejhezčí, když jsem tu byla já. Voda hezky chladila, sluníčko hřálo. Jeho otázky... Samé otázky, nechtěla jsem moc odpovídat, ale bylo mi s ním nějak dobře, tak proč ne. "Pocházím z támhle toho lesíka," pronesla jsem a čenichem ukázala směrem ke Zrádcovskému lesu. "Jinak jsem se tady v kraji narodila, ale rodinu tu nemám, vykašlali se na mě," řekla jsem přesvědčeně. Vlastně teď už rodinu mám, ale... jinou... lepší... podle svého... Všichni se na mě vykašlali. Bratři, sestra, matka i otec. Zůstala jsem jenom já a ta velká díra ve mně, kterou jsem potřebovala vyplnit i kdyby jenom dočasnou náplní v podobě mladíka vedle sebe. "A moje nitro... hmm... to musíš odhalit sám," prohodila jsem škádlivě a znovu se rozpustile zachichotala. "Co tvoje nitro? Schovává se pod tím roztomilým kukučem, taky něco jiného?" zeptala jsem se na oplátku a naklonila se k němu, jako bych s přihmouřenýma očima chtěla vidět až do nitra jeho hlavy. Jako bych chtěla vidět každou jeho myšlenku a tajemství.

Se zavřenýma očima jsem naslouchala okolí a jeho slovům. "Rád". Mírně jsem se usmála a projelo mnou podivné elektrizující zachvění. Netušila jsem, že v tom má prsty Amorek. Myslela jsem si, že mi sem vlka poslala má kmotra, takže jsem se k němu chovala více než ohleduplně. Navíc mi trocha toho zájmu chyběla. Byla jsem jako houba. Měla jsem ráda pozornost a všechno co k dospěláckému životu poboku jiných patřilo. Vlček navíc nepůsobil jako naprostý hlupák, takže jsem se uvolnila a nepřemýšelala o ničem, jen o tom krásném chladném pocitu, jak mě voda omývala.
"Hihi," zvonivě jsem se zasmála, jako malá rozpustilá dorostenka, které si konečně začali všímat kluci. "Vždyť nejsem sama, jseš tu se mnou, ne?" řekla jsem s úsměvem, který mi hrál na tváři. "Jmenuju se Rowena mimochodem, i když na jménech většinou nezáleží, že... Záleží hlavně na tom, co má jeden tady a tady," dodala jsem a ukázala si tlapkou na hlavu a na hrudník.Byla jsem v povznesené náladě, těžko říct z čeho. Možná za to mohlo to, že jsem konečně byla pryč od vlčat a povinností se o ně nějak zajímat.

Využívala jsem příjemného počasí k tomu, abych se ochladila a očistila tak svůj kožich. No a jelikož všichni vědí, že mokrý vlk voní nejvíce, roznesla se moje vlastní magická vůně okolím. Čistila jsem se pomalu, ale důkladně. Užívala jsem si toho, že jsem konečně na chvilku sama a v klidu. Smrt mne sem přinesla určitě s nějakým záměrem, ale zatím jsem si mohla dovolit trochu toho lelkování. Pryč z lesa, pryč od vlčat. Zavřela jsem oči a ležíc ve vodě si užívala toho, že se mi do černého kožichu opírá slunce.
Uslyšela jsem kroky. Tichounké cupitání někoho, kdo moc neváží. A pak hlas. Jemný. Dospělácký, ale pořád jakoby zaoblený, klidný. "Je výborná," pronesla jsem a otevřela jedno očko, abych se podívala s kým mám tu čest. Sluneční paprsky zalily můj pohled a já před sebou uviděla vlka. Byl dospělý, ale ne moc dlouho. Tělo se mu ještě pořádně neobalilo svaly, jak nedávno rychle vyrostl, ale i tak působil mohutně. Výškově byl skoro stejný jako já, ale pořád vyšší. To jsem poznala i z lehu. Bylo fajn být malou vlčicí, protože mi nehrozilo, že se setkám s vlkem, který by byl menší než já. "Chceš se přidat?" prohodila jsem laškovně a tlapkou poklepala na místo vedle sebe.

//Zrádcův remízek

Zavřela jsem očka v remízku a otevřela je u podivného jezírka. Kolem to vonělo květinami a já s úsměvem zjistila, že mě sem musela přenést nějaká magie. Očividně plán Smrti, koho jiného. Stejně jako Beliala mi ona dala do cesty, třeba mi teď do cesty přivede někoho, kdo bude moci převzít společně se mnou místo v kultu? Netušila jsem, jaké má moje milovaná kmotra plány, ale evidentně to byl důkaz toho, že na mne nezanevřela. Musím to tedy dělat správně, když mě poctila touto magickou možností se přesunout sem... A jak krásně to tu voní. Nasála jsem do čenichu vůně a nechala kožíšek, aby se mi rozvlnil ve větru. Moje vlastní vůně se tak roznášela všude kolem a omamně se motala na čenichy všech vlků, kteří mohli pocítit to, co jim nejvíce vonělo. Můj kožich byl prostě magický. Nechtělo se mi vracet za vlčaty, tak jsem udělala pár kroků k vodě a začala se čistit. Nebyla jsem upravená, ale voda mi pomohla zbavit se vší špíny. Nebyla moc hluboká, tak jsem si do ní lehla, abych se zbavila opravdu všech nečistot.

//29. 4. http://gallirea.cz/index.php?p=zradcuv-remizek&r=1#post-208426
Další:29. 6

//značkování

Měla jsem poměrně jednoduchou náplň práce. Musela jsem tohle místo udržet v chodu a bylo mi putna, jak toho docílím. Všechny poporodní stavy a emoce, které mne nutili se nějak extra zajímat o vlčata byly ty tam. Hormony se uklidnily a s nimi se uklidnila i moje situace. Už jsem se nechtěla starat. Měly dost času na to, se nějak naučit přežít a pokud se jim nechtělo, tak se mohly klidně vrhnout do jámy hlavou napřed. Slabochy nikdo nepotřeboval. Na slabochy neměl nikdo čas a já ani trpělivost. Zamířila jsem mezi stromy a začala se o ně otírat, abych nějakým způsobem označkovala. Nechtěla jsem značkovat, ale přišlo mi, že to tu vysmrádlo. Když se sem zatoulala ta mrňavá, tak se sem mohl zatoulat už kdokolki.
Potřebovala jsem se sama nějak vypořádat s nastálou situací. Podle všeho mě bratr nesnášel, i když mě před tím podporoval. Alfredo byl zbabělec a odpadlík a nezasloužil si nic jiného, než opovržení. Teď musím z vlčat udělat pořádné vlky, ne takové ukňourance, jako jsou ti dva. Musím z nich udělat pořádné chlapy! Byla jsem rozhodnutá a přesvědčená o své vlastní pravdě. Kam asi zmizel Nagesh? Rozhlédla jsem se, ale vlče nikde nebylo. Nejspíše si ho odnesl Alastor sebou, nebo Alfredo? Dojdu si pro něj. Rozhodla jsem se, že jim nenechám syna. Když mi vrátili toho, který měl zemřít, tak mi musí vrátit i toho, o kterého jsem aspoň trochu stála.
Značkovala jsem vlastní les a obcházela u toho tak území, které mi momentálně patřilo. Byl tu podivný osten agrese, který mě bodal přímo do hrudi, když jsem lesem takhle procházela. Ale všechen ten hněv jsem potlačovala a namířila na někoho jiného, než na svoje potomky, zaměřila jsem ji na vlky, kteří mě zradili. Bratry, Noroxe, Beliala. Všichni mě naštvali svým počínáním. Všihcni si zasloužili můj hněv. Musím najít někoho, kdo mi pomůže to tu dát dohromady a pořádně vychovat vlčata, aby z nich byli dobří náseldovníci naší paní. Navíc když k tomu nabídnu nějakou lukrativní pozici ve smečce... Jakože není to tu smečka, ale někdo by to mohl takhle pochopit a pak... no to už je jedno. Otřela jsem se o další strom a tím roznesla svůj vlastní pach kolem. Bylo to dobře. Bála jsem se, že by se tu mohl někdo objevit a dělat tyátr, o to jsem neměla zájem ani v nejmenším. Nechtěla jsem, aby se kolem vlčat potuloval jen tak někdo a chtěla jsem zamezit i tomu, aby se sem nakráčel třeba bratr nebo Alfredo. Mohli by pak vlčata chtít ukrást nebo by je napadlo jim vštěpovat nějaké výmysly. Odplivla jsem si. Ne, tomuhle jsem chtěla zabránit hlavně a tak jsem svůj pach takticky rozmístila po hranicích lesa.

//Puf amorek

//Jáma

Vynesla jsem vlčata ven z Jámy a i z díry, ve které jáma byla. Položila jsem nejprve jedno a pak i druhé. Horda se zdála neklidná a jedno z vlčat okamžitě vzalo do zajčích. Druhé, ustrašené, se stahovalo do svého malého tělíčka, jako bych mu nějak ublížila. Ani jsem se ho nedotkla... proletělo mi hlavou, že jsem možná obětovala špatné vlče, ale co se dalo dělat. Čas již vrátit nešlo a teď jsem měla nový plán a spoustu, spoustu práce s ním. Armáda pro Smrt se nevycvičí sama. Jelikož vlče jedna bylo pryč a vlče dvě jsem očistila, po tom co se nebylo samotné schopno postarat o svoje vnitřní záležitosti, rozhodla jsem se, dát jim oběma volnost. Musí si taky užít nějaký ten čas beze mě za pozadím. Mírně jsem protáhla obličej. Vlče něco před tím říkalo, ale já ho neslyšela, protože to bylo malé hlesnutí, jako kuňkání žáby, které dochází dech. Možná to bylo dobře, jinak bych mu jednu vrazila, že mě oslovuje ne jménem ale rolí, jenž mi tak nevhodně padla do klína. Draven si hrál, nebo co to dělal, zatím co já přemýšlela. Nad hlaovu se nám ubíral den a já popravdě moc nevnímala čas. Spíše jsem řešila svoje další kroky. Musím si najít někoho schopného, ne bratra, ufňukance Alfreda nebo toho syčáka Beliala. Ne, chce to někoho schopného.
Čas letěl a já přemýšlela.
"Najdeme bráchu," rozhodla jsem nakonec a popadla vlče, abych ho donesla k jeho sourozenci, který si mezitím šel hrát dál do lesa. Vrátila se mi moje předchozí razance. Byla jsem na vlčata milá a k ničemu to nebylo, takže jsem o ně ztrácela postupně zájem, jako o hračku, která vás přestane bavit. Dravena jsem ovšem nesla s lehkostí. Už začínal sílit, takže tohle byl nejspíše jeho poslední taxi přesun. Nebylo těžké druhé vlče najít a taky nebylo těžké si všimnout, že je s ním ještě jedno vlče. Položila jsem Dravena na zem. "Zjistím, co se děje, takže si můžeš jít hrát s bráchou, prozkoumávat les, nebo dělat co budeš chtít..." sdělila jsem vlčeti, které z toho nemohlo být moudré, ale aspoň jsem mu nechávala prostor ne.
Rozešla jsem se k dalším dvěma vlčatům. Jedno bylo moje, to druhé jsem nepoznávala. Byla to malá slečna. Že by se ta armáda, dala dohromady sama? Dravena jsem nechala ať se rozhodne sám, kam chce jít. Nelly a Kai stáli přímo předemnou. Dvě vlčata, jejichž jména jsem neznala. "Co tu dělá taková mladá dáma? Že by nějaká tvoje následovnice, Bezejmený?" zeptala jsem se a oslovila vlče, které jsem považovala za své. Dostalo přezdívku hned po porodu a ta mu zůstala. Slyšela jsem vlčata, jak tu něco řešila, ale moc jsem jim nevěnovala pozornost. "Jestli tu chceš zůstat, tak si budeš muset svoje místo zasloužit," otočila jsem se k malé vlčici. "Moje jméno je Rowena a mám to tady na starosti. Naší paní je samotná Smrt, ale nemusíte se jí bát, neublíží nikomu z mojí rodiny nebo svých následovníků. Chceš se ke mně a mým synům přidat?" zeptala jsem se malé vlčice a naznačila tak, že Kai je můj syn, i když nebyl. Nemohl vědět, že došlo k naprosto hloupé záměně a že díky Dravenovým výměškům jejichž pach přebyl všechno, jsem ho považovala za vlče, které mělo zemřít, ale nezemřelo. "Pokud se nechceš přidat, měla bys odejít," dodala jsem. "Já se půjdu na chvilku projít, potřebuju si něco promyslet. Takže si tu hrajte, co hrdlo ráčí... no a..." Zaměřila jsem se na jeden ze stromů, na kterém seděly vrány. Než stihly nešťastnice, cokoli udělat položila jsem tlapku na kmen vlhkého stromu a usměrnila elektický výboj směrem nahoru. Tři vrány spadly z větvý na zem, mrtvé, usmažené. Zbytku se podařilo opustit větve a uletět. "Můžete je sníst, pokud máte hlad. Dravene, je tu jídlo!" houkla jsem na syna a pak se rozešla směrem do lesa. Potřebovala jsem chvilku klidu a samoty. Přemýšlet. Vymyslet, co budu dělat dál. Do vrbové smečky už jsem se nejspíš vrátit nemohla. Ale mohla jsem se hezyk pěkně vetřít zpět do přízně své vlastní paní. Mohla jsem ji ještě donutit, aby mě měla zase ráda. Ale na to nemůžu být sama.