Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Aspoň nemám kožich po matce a fotrovi, jako někdo, " odvětila jsem mu s lehkostí. Můj kožich byl něco, co mne dělalo lepší než ostatní. "Jestli se ptáš, jestli vypadlo ze mně tak ano, ale jinak neni o nic vic můj než tvůj, " dodala jsem a pohled uprela na Dravena, který nevypadal chytře a navíc zřejmě usnul. Zavrtěla jsem hlavou. To budou geny po Belialovi. Mírně jsem se oklepala. Chyběl mi, ne jako partner, tím nikdy nebyl. Chyběl mi tak že to se mnou cukalo na těch správných místech. Od porodu na mne nikdo nesáhnul a to bylo děsně na nic. A jedna má své potřeby. "Jestli máš hlad, tamhle v tom lesebydlim. V díře je jeskyně a tam máme kus kance," navigovala jsem bratra.
Kolem se tk nemilosrdně hemžilo vlky. Jeden nebo spíše jedna se k nám přiblížila a já si ji přeměřilapohlddem. Mluvila na Dravena. "Co mu chceš?" zeptala jsem se neutrálně a vykročila k vlčici. Byla pěkná, to se jí muselo nechat. Upravená i když hubená. "Rowena,"představila jsem se.

To vlče bylo podivný. Jeden by ani neřekl, že je moje. Mírně jsem zavrtěla hlavou, když začalo nanicovatě pnout hrudníček a tvrdit mi, že bouře je. Jenže žádná bouřka nebyla. "A co je vlastně bouře?" napadlo mě se zeptat, jestli je bouře živá bytost mohla by to být přezdívka. Tohle vlče si evidentně dělalo rádo z ostatních srandu tím, že jim dá naprosto nevhodné jméno. Nebo, že by bylo vážně tak mimo a muselo se nějakým způsobem snažit upamatovat jiné ve své hloupé hlavě jinak, protože neudrželo jejich reálné jméno? Netušila jsem.
Náhle se kousek od nás objevil vlk. "Siriusi!" vyjekla jsem nadšením, protože jsem bratra ráda viděla. Všechna nevraživost byla ta tam, jako bych nikdy bratra nechtěla zaškrtit za to, že zmizel a tak dále. Dávná minulost. Všechno to byla dávná minulost. No a jelikož Alastor se mnou momentálně nemluvil... hádala jsem, že to tak bude, protože mu Alfrédo určitě hučel do hlavy jak jsem příšerná. Takže jeden bratr byl vždy v nemilosti a jeden v milosti. Sirius byl momentálně v milosti. Draven se schoulil do klubíčka jako největší budižkničemu. "Tohle je tvůj strýc Sirius... Nevím proč jsi z něj tak vyklepaný, Alastora už jsi viděl... Sice jako mrně, ale Sirus je stejný jako on... Teda alespoň vzhledem," řekla jsem a šťouchla do vlčete tlapkou. Nebylo to příjemné gesto a rozhodně by se nehodilo k mateřské lásce a poutu. Jenže já se už rozhodla, že o Dravena se nehodlám zajímat, když si on někam zdrhnul a evidentně stejně nebyl k použití.

Vlče předemnou trvalo na svém. Povzdechla jsem si nad jeho hloupostí a nechala to být. "Ty rozhodně nejsi po mně..." zabrblala jsem si pro sebe a protočila oči v sloup, než jsem se začala rozhlížet po okolí. Vypadalo to, že tu skoro nikdo není. Skoro nikdo. Draven tu byl sám, teda aspoň jsem si nikoho nevšimla. Takže se ho někdo ujal, nebo se tu potloukal celou dobu sám a sedlo si na něj štěstí, jak to u blbců většinou je... Culil se na mne jako sluníčko na hnoji a evidentně netušil, která bije.
Pak začal mluvit o Bouři. Říkal to tak důležitě. Jenomže, jak jsem měla já vědět, že je to jméno. "Žádná boře není," zabručela jsem a tlapkou ukázala na nebe, na kterém nebyl ani mráček. "Je tam jenom měsíc v úplňku, vidíš," řekla jsem a pak tlapku položila na sem. Když jsem ovšem koukla na Dravena, on ukazoval určitým směrem a pak zavyl. "A nechceš mi to teda tam jít ukázat?" pronesla jsem a mírně se usmála. Byl to povzbudivý úsměv, i když jsem měla v plánu jít pěkně vyhubovat tomu, kdo se staral o tenhle potěr. Ne za to že se staral, ale za to, že vzal následníka Smrti. "Tak šup, určitě mají strach, kde jsi," dodala jsem povzbudivě.

Draven vůbec nevypadal jako nějaké nedochůdče, které vyletělo z hnízdečka moc brzo. Právě naopak. Vypadal celkem zachovale. Prohléhla jsem si ho a víc se o to nezajímalo. Bylo mi popravdě fuk, kdo se o něj postaral nebo jestli to zvládnul se svým IQ houpacího koníka sám. Oboje bylo svým způsobem zázrakem, ale ne nemožností. Která vlčice by se neujala malého drobečka, co se ztratil že? A nebo mu třeba napomohla kmotra... Určitě to tak muselo být, pomohla mu kmotřička Smrt. Nahnala mu do cesty někoho, kdo se o něj postaral nebo mu pomohla sama? Oslovení nemami mi přišlo lepší, než druhá varianta, kterou používal. "To taky ujde, ale jsem Rowena," zopakovala jsem mu už po x-té s důrazem na všechna písmena.
Draven pronesl, že nebyl v lese, což jsem stejně věděla. "A kdes byl? A s kým?" zeptala jsem se a posadila se na zem kus od něj. Mou pomoc evidentně už nepotřeboval, takže jsem si zase pěkně začala hledět svého.

//Alfa povoluje přechod území bez čekání

Byla noc. Slunce nám dalo své sbohem a s ním i teplo, které jsem si moc neužívala. Severský kožich byl fajn na zimní měsíce, ale během léta jeden padal vedrem. Uslyšela jsem kousek od sebe nějaký pohyb a podivné funění, jako by někdo dopadnul na zem. Vydala jsem se za tím zvukem, protože by to mohla být nějaká zajímavá podívaná nebo večeře. Mlsně jsem si olízla čenich, i když jsem nedávno jedla, na půlnoční svačinku bylo v mém břiše místo vždy. Rozhrnula jsem vysoká stébla uschlé trávy v keříku, ve kterém jsem se momentálně nacházela a vykoukla jsem ven. Přímo předemnou seděl Draven a snažil si nejspíše olízat vlastní kožich, ale evidentně se mu to nedařilo. "Chceš s tím pomoct?" zeptala jsem se. To že tu vidím svého potomka ve mně vzbuzovalo asi stejný pocit, jako bych tu viděla kohokoli známého. Jelikož jsem s vlčaty nepočítala, nechtěla je a celkově neznala mateřskou a rodinnou lásku, nebyla jsem schopná se sama nějakým způsobem vyrovnat s tím, že jsem matka. Fuj. Jak odporné to slovo bylo.
Nehrnula jsem se tedy k Dravenovi, abych ho obletovala jako nějaká helikoptéra. Nechala jsem na něm, jestli bude chtít, abych se k němu přibližovala nebo ne. Smrděl, tak nějak jinak, divně. "Dlouho si nebyl v lese," konstatovala jsem a ani se nezeptala kde byl. Jak jsem řekla Nelly, mohl si každý dělat co chtěl a chodit kam chtěl a to platilo i pro Dravena.

//Zrádcův remajz

Vyšla jsem sd tedy z lesa protáhnout a projít. Celkem mi to pomohlo vypadnout z roho dětského hřiště. Kéž už by byli starší a jeden se nemusel tolik starat o každou jejuch potřebu. Trochh jsem doufala, že když už umí lovit bude to v pořádku a nebudu sd muset tolik zase starat. Byl celkem pěkný den na výlet. Ani vedro, ani zima. Tak akorát. Podzim jsem měla ráda, ale nepokrytě jsem se těšila na zimu. Až napadne sníh a tahle pláň se promění v bílý ráj. Teď tu byla jen vysoká tráva, přes tu jsem měla se svou mini výškou problém vidět. Občas nebylo fajn být malá koule chlupů. Neviděla jsem v podstatě nikam, takže pokud tu někdo byl, nevyvádělo mě to z míry. Pachy jsem nepoznávala.

//Rowena 3. 9. http://gallirea.cz/index.php?p=zradcuv-remizek#post-210618
- when you zapomeneš to sem napsat
Další značkování: 3. 11.

Já si v klidu jedla svoje a vlčata mne nechávala klidnou. Když jsem dojidala, jen jsem na ně koukla a pronesla: "Půjdu se prospat, tak případně si taky dáchnete nebo si oůjdete po svém, to je mi celkem fuk," ušklíbla jsem se s posledním slovem. Pak jsem dokousala zbytek masa a lehla si na zem. Stáčení do klubíčka pro mne bylo moc složité. Takže jsem se natáhla jako předložka a tvrdě usnula.
Nic se mi nezdálo, naštěstí. Spaní bylo vítanou změnou od neustálého starání se o druhé.
Vzbudila jsem se plná energie. Bylo mi dobře. Tak kde jsou. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se po vlčatech jestli je najdu. Mohla odejít, ale taky mohla chtít mou asistenci s něčím. "Jdu se porozhlédnout po okolí," pronesla jsem potom poměrně ležérně. Celé své malinkaté tělo jsem nadzvedla od země, abych se mohla pořádně protáhnout. Neměla jsem hlad a byla jsem odpočatá, takže se celkem šiklo jít splnit pár těch povinností. Nikdy jsem se úplně nepovažovala za Alfu. Ne, že bych na to neměla povahu nebo snad krevní potenciál. Můj rodokmen byl pěkně plný velkých vlků a vlčic, kteří měli postavení tak vysoko, jak jen to šlo. I ambice jsem na to, stát se Alfou měla. Jenomže mi chyběl jeden základní předpoklad pro to, být Alfou a tím byla trpělivost. Neuměla bych někomu trpělivě vysvětlovat, jak se má chovat nebo co musí pro smečku dělat. Neuměla jsem to. Nechtěla jsem ztrácet čas tím, že budu nějakému idiotovi říkat, co má nebo nemá. Navíc jsem taky byla celkem dost přelétavá. Ne jen ve vztazích, ale celkově. Měla jsem ráda svou volnost, jít si kam chci a nemuset se držet na jednom místě. Už teď jsem celkem dlouho na jednom místě... Začíná to být nepříjemné. Šla bych se někam podívat, ale nevěděla jsem, jestli nechávat tohle místo nechráněné jenom s partou malejch puberťáků.
Kráčela jsem lesem a motala se kolem stromů. Občas vyprázdnila měchýř, abych ulevila nejenom svému tělo, ale pomohla taky označit území. Sice to tu nebyla smečka, ale muselo to každému hned být vmeteno do čenichu, že tady si nemůže dělat, co se mu zachce. Všichni se tu museli prostě držet v jedný linii a na pozoru, aby je nějaký člen našeho milovaného okultního společenství nezakousnul. Otřela jsem se o další z mnoha stromů. Tenhle les mi přirostl k srdci více než domov. Bylo to celkem zvláštní, ale trochu se mi zastesklo. Ne tak po horách nebo otci a matce. Chyběli mi hlavně bráchové. Copak asi dělá Alastor? A co Sirius, kde je mu konec? Vzpomínala jsem i na Pippu a Alfreda, chyběla mi i jejich přítomnost. K čertu, chyběl mi dokoli dospělí. Dokonce i Belial by se hodil.

//Středozemnípláň

Jen jsem čekala, kdo se toho chopí. Které vlče bude dostatečně silné? Které se nebude bát? Správný voják se přece nebojí ničeho ne? A navíc mi tím prokážou, že splní každý můj rozkaz. Nelly se nejprve rozhodla přistoupit k divočákovi, ale místo toho, aby ho zakousla, ho pohladila. Protočila jsem oči v sloup. "S jídlem se nehraje," poučila jsem jí a dál stála na divočákovi tlapkou, abych ho mírně probíjela a držela tak na zemi. Nagesh se do toho zakusování nehnal, ale Nelly pak řekla, že to má udělat on. Šel a udělal to. Přestala jsem divočáka probíjet, aby nedostal ránu i syn. Zakousl se do zvířete a ukončil tak jeho život. Byla jsem ráda, že to byl právě on, kdo nám zajistil večeři. "Výborně Nageshi, jsi opravdový lovec, že jsi nám obstaral, tak dobrou večeři," prohodila jsem nadšeně a hrdě vypla hrudník. Občas bylo potřeba dát jim najevo, že jejich rozhodnutí poslechnout mne bude odměněno.
Pak jsem přistoupila ke zvířeti a rozpárala mu břicho. Ven se vyvalila spousta vnitřností a pára z horké krve stoupala k nebi. Vůně byla příjemná a já se těšila, že se pořádně najím. "Já si vezmu tohle a vy se o zbytek podělte," pronesla jsem a uchopila játra. Byla hezká a mě vždycky chutnala. Neměla jsem je už dlouho a potřebovala jsem energii. Pak jsem si na svou hromádku hodila i kus masa s kostí, kterou jsem utrhla z divočáka. Odešla jsem ke své hromádce a pustila se do jídla. Zbytek jsem nechala vlčatům.

//přelom července a srpna - Rowena, Nagesh a Nelly

Když Nelly pronesla, že si může dělat, co chce, zazubila jsem se na ni. "Dokud to nebude v rozporu s plány Smrti nebo dokud tím nebudeš ubližovat někomu z našeho společenství... Můžeš si dělat co chceš, kdy chceš a s kým chceš," pronesla jsem s úsměvem. "V tom je ta svoboda," dodala jsem s úsměvem a pak se rozhodla pro mne netypické jednání. Udělala jsem krok k Nagimu a olízla mu tvářičku a pak to samé udělala u Nelly. "Jsem ráda, že jste si vybrali zůstat," sdělila jsem jim s úsměvem. Měla jsem z toho dobrou náladu. Moje kmotra Smrt musela být nadšená, že se jí upsaly dvě nové dušičky, potom co ji opustil Alfredo. Odpadlíky stejně nemá nikdo rád... Nebyl to pravověrný vlk. A ono se mu to jednou vrátí. Můj sen o tom, že vybuduju armádu Smrti byl naprosto perfekní.
Vlčata souhlasila s lovem i s ukázkou magií. "Dobře, tak ulovíme nějakou vysokou, co vy na to?" prohodila jsem se šibalským úšklebkem a pak se na svých krátkých nožkách rozešla lesem. Nelly mluvila o lovu myší a já byla vděčná Nagimu, že se jí věnuje místo mě. Nechtěla bych tu prosťačku peskovat za její tupost, hned od začátku. Zvedla jsem čenich a zavětřila. Nebyly tu srnky, ale cítila jsem divočáka. Výborně! Divočáka jsem měla ráda, ale jeho lov byl nebezpečný a já už se dlouho k jeho masíčku nedostala. Teď jsem se ovšem cítila silná. Odpočatá a nabitá energií ze zasvěcení vlčat. "Našla jsem nám divočáka. Je to nebezpečné zvíře, ale myslím si, že bude i dobrounké. Dávejte si proto pozor, pokud na vás poběží utečte nebo se schovejte pod kořeny stromů," pronesla jsem stroze. Mírně jsem si olízla čenich. "Mou magií je hlavně elektřina, ale ovládám i magii halucinací, iluzi... Umím si poradit s emocemi vlka a nedávno jsem zjistila, že i vítr je mím magickým spojencem," sdělovala jsem vlčatům a vůbec si nedávala pozor na nějakou tichost. Divočák nás uviděl. Zavrněl jako porouchaný motor. Nelíbilo se mu, že na něj jde vlčice a dvě vlčata, ale neměl nás za hrozbu. "Dnes vám ukážu elektřinu," pronesla jsem. "Lov pomocí elektřiny je celkem zákeřný, protože se musíte zvířete dotknout. Teď zůstaňte tady a sledujte," dodala jsem. Divočák zrovna zahrabal. Ale já nepřestávala jít k němu blíž. Viděla jsem jeho kly. Od tlamy mu kapaly sliny. Bylo vedro. Nepříjemné vedro. A on se rozeběhnul přímo na mě.
Byl rychlý na svou váhu, ale ne tak rychlý jako já. Přikrčila jsem se a pohlédla na zvíře s nahrbenou hlavou mezi rameny. Viděla jsem mu přímo do očí. Byl to adrenalin, ale já věděla, že mám na vrch. Uhnula jsem a vyslala elektrický náboj do těla kance, které proletělo těsně vedle mě. Jeden z jeho klů se mi otřel o tělo a to stačilo, abych do něj mohla vyslat ránu. Prase přestalo běžet. Kníklo a spadlo na zem. Ochromeno elektřinou. Nemohl se pohnout, nemohl mi utéct. Dala jsem na jeho tělo tlapku, abych ho v případě potřeby mohla probít znovu. "Tak kdo z vás dvou ho zakousne?" zeptala jsem se vesele a obrátila pohled na vlčata.

//5. 7. - http://gallirea.cz/index.php?p=zradcuv-remizek&r=1#post-209736
Další značkování: 5. 9.

Nebe se protrhalo a po bouřích zůstalo na nebi jenom pár malinkatých nanicovatých obláčků. Smrt musela být spokojena, když nám ukázala svou přítomnost bouří, jenž přišla a zase odešla. Určitě už zapomíná na to, co provedl můj bratr a je nadšená tím, že jí poskytnu nvou krásnou armádu. Spokojeně jsem se usmála na Nelly a Nagiho. "Jistě že, krásné korunky, pro krásnou vlčici jakou jednou budeš i ty, až trochu povyrosteš," pronesla jsem poměrně blahoskloně, na to, jak jsem se k vlčeti chovala před tím, než se přidalo na tu správnou stranu. Stranu mojí paní a kmotry. Dokonce jsem jí odpustila i to jedno zkomolené er, které nevyslovila správně. Otočila jsem se na ní a chtěla odpovědět, že kouzlo dospělosti je v tom, že si můžeš dělat úplně cokoli, co tě napadne. Jenže Nagi mne předběhnul. Samolibě jsem se usmála a zatetelila se blahem, že jedno z mých vlčat je tak chytré a samostatné. "Přesně jak řekl Nagi. Mezi nás patříte vy dva, pak Lia a Pippa z vrbové smečky. Alfredo k nám patřil, ale je odpadlíkem a pak... Váš otec byl velice mocným přívržencem naší paní," pronesla jsem trochu tajemně. Jeho jméno jsem nechtěla vyslovovat. Vystavil mne studu a bolesti, ale ne tolik, co Fredo a Al. Oni dva mne zradili. On jenom dělal to, co bylo v zájmu Smrti. "Jestli chcete můžeme se podívat po něčem k snědku, ukážu vám, jak fungují magie," dodala jsem a vykročila směrem do lesa.
Nechtěla jsem rozhodně lovit normálním způsobem, to jsem sama neuměla. Lovila jsem magií. Jedině magií. Všechno ostatní bylo podřadné. Šla jsem směrem k hranici lesa, abych rovnou označkovala les, který vyčichnul nebo mi to tak alespoň připadalo. "Tohle je celý náš les, naše území a náš domov," řekla jsem vlčatům a dlouhým ocasem se otírala o stromy, abych mohla předat svůj pach na kůru. Občas se v rozdrásaném povrchu zasekla i moje srst. To bylo dobře. Aspoň to vydrží. Po bouřce, bylo potřeba znovu přeznačkovat. "Musíme ho hlídat a nikoho cizího sem nepouštět. Hlavně ne k Jámě," pronesla jsem a dál pokračovala ve značkování a procházce lesem. "A na co máte vlastně chuť?" zeptala jsem se, abych jim mohla najít, co budou chtít. Byla jsem z nich nadšená, takže si zasloužili trochu té péče. Doufala jsem, že si toho budou náležitě vážit a že je to třeba i trochu obměkčí. Dělalo mi radost, dělat radost jiným... pokud to byli členové kultu, jinak mě nikdo z nich nezajímal.

Vlčata se rozhodla přistoupit na správnou stranu. Na stranu neskonalé magie a Smrti. Usmála jsem se na ně a v očkách mi zajiskřilo. "To je dobře, moc dobře," řekla jsem s úsměvem od ucha k uchu. "Stoupněte si sem," instruovala jsem je, kam si mají stoupnout a co mají dělat. Pak jsem si sama se zakrvácenou tlapkou stoupla před ně. "Smrti, kmotro, bohyně všeho zlého, přivádíme k tvým zrakům novou žadatele o místo mezi námi," pronesla jsem hlasem, který zanikal v okolním dunění větru, jenž nabíral na síle a pohrával si s mou srstí."Nagesh, krev mojí krve, silný a statečný. Nejlepší voják, jakého by sis mohla přát," řekla jsem obřadně a pak dala krvavou tlapku na čelo Nagiho. "A Nelly, malá ale odvážná vlčice, jejíž krása jednou překoná všechny krásy světa," s těmito slovy jsem se obrátila k vlčici a dala i jí tlapku mezi očka, čímž jsem na ní udělala krvavou značku. "Teď opakujte po mně," pronesla jsem k vlčatům. "Já pocházející z nejlepší krve se dobrovolně přidávám na starnu Smrti. Budu ji vždy uctívat a nosit ve svém srdci. Budu následovat jejího kázání a hájit její zájmy. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nikdy nezradí mě. Na znamení svého přijetí nosím tyto krvavé čáry," řekla jsem slavnostně, musela jsem křičet, abych přehlušila bouřku, a počkala jsem až se to vlčata pokusí zopakovat. Mluvila jsem pomalu, aby stíhala a po každé mojí větě mohla zopakovat. Ale těžko říct, jak jim to půjde. U Nagiho jsem neměla obavy, ale Nelly bude nejspíše problematičtější v tomhle ohledu. Vítr bouřil a nad námi se rozpoutalo pořádné bouřkové peklo, které oznamovalo, že vlčata jsou přijata. Smrt nám dala své znamení. Svůj souhlas.
A pak. Vše ustalo. Nebe zůstalo černé, jako nejtemnější noc. Vítr nám rozfoukal kožichy, ale to, že jsme teď byli neupravení vůbec nevadilo. "Vítejte mezi dospělé," pronesla jsem a pak se s láskou naklonila k Nelly a Nagimu a oběma vlepila pusu na tváře. Byla jsem ráda, že se rozhodli přijmout své pravé poslání.