Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Alfa povoluje přechod území bez čekání

Byla noc. Slunce nám dalo své sbohem a s ním i teplo, které jsem si moc neužívala. Severský kožich byl fajn na zimní měsíce, ale během léta jeden padal vedrem. Uslyšela jsem kousek od sebe nějaký pohyb a podivné funění, jako by někdo dopadnul na zem. Vydala jsem se za tím zvukem, protože by to mohla být nějaká zajímavá podívaná nebo večeře. Mlsně jsem si olízla čenich, i když jsem nedávno jedla, na půlnoční svačinku bylo v mém břiše místo vždy. Rozhrnula jsem vysoká stébla uschlé trávy v keříku, ve kterém jsem se momentálně nacházela a vykoukla jsem ven. Přímo předemnou seděl Draven a snažil si nejspíše olízat vlastní kožich, ale evidentně se mu to nedařilo. "Chceš s tím pomoct?" zeptala jsem se. To že tu vidím svého potomka ve mně vzbuzovalo asi stejný pocit, jako bych tu viděla kohokoli známého. Jelikož jsem s vlčaty nepočítala, nechtěla je a celkově neznala mateřskou a rodinnou lásku, nebyla jsem schopná se sama nějakým způsobem vyrovnat s tím, že jsem matka. Fuj. Jak odporné to slovo bylo.
Nehrnula jsem se tedy k Dravenovi, abych ho obletovala jako nějaká helikoptéra. Nechala jsem na něm, jestli bude chtít, abych se k němu přibližovala nebo ne. Smrděl, tak nějak jinak, divně. "Dlouho si nebyl v lese," konstatovala jsem a ani se nezeptala kde byl. Jak jsem řekla Nelly, mohl si každý dělat co chtěl a chodit kam chtěl a to platilo i pro Dravena.

//Zrádcův remajz

Vyšla jsem sd tedy z lesa protáhnout a projít. Celkem mi to pomohlo vypadnout z roho dětského hřiště. Kéž už by byli starší a jeden se nemusel tolik starat o každou jejuch potřebu. Trochh jsem doufala, že když už umí lovit bude to v pořádku a nebudu sd muset tolik zase starat. Byl celkem pěkný den na výlet. Ani vedro, ani zima. Tak akorát. Podzim jsem měla ráda, ale nepokrytě jsem se těšila na zimu. Až napadne sníh a tahle pláň se promění v bílý ráj. Teď tu byla jen vysoká tráva, přes tu jsem měla se svou mini výškou problém vidět. Občas nebylo fajn být malá koule chlupů. Neviděla jsem v podstatě nikam, takže pokud tu někdo byl, nevyvádělo mě to z míry. Pachy jsem nepoznávala.

//Rowena 3. 9. http://gallirea.cz/index.php?p=zradcuv-remizek#post-210618
- when you zapomeneš to sem napsat
Další značkování: 3. 11.

Já si v klidu jedla svoje a vlčata mne nechávala klidnou. Když jsem dojidala, jen jsem na ně koukla a pronesla: "Půjdu se prospat, tak případně si taky dáchnete nebo si oůjdete po svém, to je mi celkem fuk," ušklíbla jsem se s posledním slovem. Pak jsem dokousala zbytek masa a lehla si na zem. Stáčení do klubíčka pro mne bylo moc složité. Takže jsem se natáhla jako předložka a tvrdě usnula.
Nic se mi nezdálo, naštěstí. Spaní bylo vítanou změnou od neustálého starání se o druhé.
Vzbudila jsem se plná energie. Bylo mi dobře. Tak kde jsou. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se po vlčatech jestli je najdu. Mohla odejít, ale taky mohla chtít mou asistenci s něčím. "Jdu se porozhlédnout po okolí," pronesla jsem potom poměrně ležérně. Celé své malinkaté tělo jsem nadzvedla od země, abych se mohla pořádně protáhnout. Neměla jsem hlad a byla jsem odpočatá, takže se celkem šiklo jít splnit pár těch povinností. Nikdy jsem se úplně nepovažovala za Alfu. Ne, že bych na to neměla povahu nebo snad krevní potenciál. Můj rodokmen byl pěkně plný velkých vlků a vlčic, kteří měli postavení tak vysoko, jak jen to šlo. I ambice jsem na to, stát se Alfou měla. Jenomže mi chyběl jeden základní předpoklad pro to, být Alfou a tím byla trpělivost. Neuměla bych někomu trpělivě vysvětlovat, jak se má chovat nebo co musí pro smečku dělat. Neuměla jsem to. Nechtěla jsem ztrácet čas tím, že budu nějakému idiotovi říkat, co má nebo nemá. Navíc jsem taky byla celkem dost přelétavá. Ne jen ve vztazích, ale celkově. Měla jsem ráda svou volnost, jít si kam chci a nemuset se držet na jednom místě. Už teď jsem celkem dlouho na jednom místě... Začíná to být nepříjemné. Šla bych se někam podívat, ale nevěděla jsem, jestli nechávat tohle místo nechráněné jenom s partou malejch puberťáků.
Kráčela jsem lesem a motala se kolem stromů. Občas vyprázdnila měchýř, abych ulevila nejenom svému tělo, ale pomohla taky označit území. Sice to tu nebyla smečka, ale muselo to každému hned být vmeteno do čenichu, že tady si nemůže dělat, co se mu zachce. Všichni se tu museli prostě držet v jedný linii a na pozoru, aby je nějaký člen našeho milovaného okultního společenství nezakousnul. Otřela jsem se o další z mnoha stromů. Tenhle les mi přirostl k srdci více než domov. Bylo to celkem zvláštní, ale trochu se mi zastesklo. Ne tak po horách nebo otci a matce. Chyběli mi hlavně bráchové. Copak asi dělá Alastor? A co Sirius, kde je mu konec? Vzpomínala jsem i na Pippu a Alfreda, chyběla mi i jejich přítomnost. K čertu, chyběl mi dokoli dospělí. Dokonce i Belial by se hodil.

//Středozemnípláň

Jen jsem čekala, kdo se toho chopí. Které vlče bude dostatečně silné? Které se nebude bát? Správný voják se přece nebojí ničeho ne? A navíc mi tím prokážou, že splní každý můj rozkaz. Nelly se nejprve rozhodla přistoupit k divočákovi, ale místo toho, aby ho zakousla, ho pohladila. Protočila jsem oči v sloup. "S jídlem se nehraje," poučila jsem jí a dál stála na divočákovi tlapkou, abych ho mírně probíjela a držela tak na zemi. Nagesh se do toho zakusování nehnal, ale Nelly pak řekla, že to má udělat on. Šel a udělal to. Přestala jsem divočáka probíjet, aby nedostal ránu i syn. Zakousl se do zvířete a ukončil tak jeho život. Byla jsem ráda, že to byl právě on, kdo nám zajistil večeři. "Výborně Nageshi, jsi opravdový lovec, že jsi nám obstaral, tak dobrou večeři," prohodila jsem nadšeně a hrdě vypla hrudník. Občas bylo potřeba dát jim najevo, že jejich rozhodnutí poslechnout mne bude odměněno.
Pak jsem přistoupila ke zvířeti a rozpárala mu břicho. Ven se vyvalila spousta vnitřností a pára z horké krve stoupala k nebi. Vůně byla příjemná a já se těšila, že se pořádně najím. "Já si vezmu tohle a vy se o zbytek podělte," pronesla jsem a uchopila játra. Byla hezká a mě vždycky chutnala. Neměla jsem je už dlouho a potřebovala jsem energii. Pak jsem si na svou hromádku hodila i kus masa s kostí, kterou jsem utrhla z divočáka. Odešla jsem ke své hromádce a pustila se do jídla. Zbytek jsem nechala vlčatům.

//přelom července a srpna - Rowena, Nagesh a Nelly

Když Nelly pronesla, že si může dělat, co chce, zazubila jsem se na ni. "Dokud to nebude v rozporu s plány Smrti nebo dokud tím nebudeš ubližovat někomu z našeho společenství... Můžeš si dělat co chceš, kdy chceš a s kým chceš," pronesla jsem s úsměvem. "V tom je ta svoboda," dodala jsem s úsměvem a pak se rozhodla pro mne netypické jednání. Udělala jsem krok k Nagimu a olízla mu tvářičku a pak to samé udělala u Nelly. "Jsem ráda, že jste si vybrali zůstat," sdělila jsem jim s úsměvem. Měla jsem z toho dobrou náladu. Moje kmotra Smrt musela být nadšená, že se jí upsaly dvě nové dušičky, potom co ji opustil Alfredo. Odpadlíky stejně nemá nikdo rád... Nebyl to pravověrný vlk. A ono se mu to jednou vrátí. Můj sen o tom, že vybuduju armádu Smrti byl naprosto perfekní.
Vlčata souhlasila s lovem i s ukázkou magií. "Dobře, tak ulovíme nějakou vysokou, co vy na to?" prohodila jsem se šibalským úšklebkem a pak se na svých krátkých nožkách rozešla lesem. Nelly mluvila o lovu myší a já byla vděčná Nagimu, že se jí věnuje místo mě. Nechtěla bych tu prosťačku peskovat za její tupost, hned od začátku. Zvedla jsem čenich a zavětřila. Nebyly tu srnky, ale cítila jsem divočáka. Výborně! Divočáka jsem měla ráda, ale jeho lov byl nebezpečný a já už se dlouho k jeho masíčku nedostala. Teď jsem se ovšem cítila silná. Odpočatá a nabitá energií ze zasvěcení vlčat. "Našla jsem nám divočáka. Je to nebezpečné zvíře, ale myslím si, že bude i dobrounké. Dávejte si proto pozor, pokud na vás poběží utečte nebo se schovejte pod kořeny stromů," pronesla jsem stroze. Mírně jsem si olízla čenich. "Mou magií je hlavně elektřina, ale ovládám i magii halucinací, iluzi... Umím si poradit s emocemi vlka a nedávno jsem zjistila, že i vítr je mím magickým spojencem," sdělovala jsem vlčatům a vůbec si nedávala pozor na nějakou tichost. Divočák nás uviděl. Zavrněl jako porouchaný motor. Nelíbilo se mu, že na něj jde vlčice a dvě vlčata, ale neměl nás za hrozbu. "Dnes vám ukážu elektřinu," pronesla jsem. "Lov pomocí elektřiny je celkem zákeřný, protože se musíte zvířete dotknout. Teď zůstaňte tady a sledujte," dodala jsem. Divočák zrovna zahrabal. Ale já nepřestávala jít k němu blíž. Viděla jsem jeho kly. Od tlamy mu kapaly sliny. Bylo vedro. Nepříjemné vedro. A on se rozeběhnul přímo na mě.
Byl rychlý na svou váhu, ale ne tak rychlý jako já. Přikrčila jsem se a pohlédla na zvíře s nahrbenou hlavou mezi rameny. Viděla jsem mu přímo do očí. Byl to adrenalin, ale já věděla, že mám na vrch. Uhnula jsem a vyslala elektrický náboj do těla kance, které proletělo těsně vedle mě. Jeden z jeho klů se mi otřel o tělo a to stačilo, abych do něj mohla vyslat ránu. Prase přestalo běžet. Kníklo a spadlo na zem. Ochromeno elektřinou. Nemohl se pohnout, nemohl mi utéct. Dala jsem na jeho tělo tlapku, abych ho v případě potřeby mohla probít znovu. "Tak kdo z vás dvou ho zakousne?" zeptala jsem se vesele a obrátila pohled na vlčata.

//5. 7. - http://gallirea.cz/index.php?p=zradcuv-remizek&r=1#post-209736
Další značkování: 5. 9.

Nebe se protrhalo a po bouřích zůstalo na nebi jenom pár malinkatých nanicovatých obláčků. Smrt musela být spokojena, když nám ukázala svou přítomnost bouří, jenž přišla a zase odešla. Určitě už zapomíná na to, co provedl můj bratr a je nadšená tím, že jí poskytnu nvou krásnou armádu. Spokojeně jsem se usmála na Nelly a Nagiho. "Jistě že, krásné korunky, pro krásnou vlčici jakou jednou budeš i ty, až trochu povyrosteš," pronesla jsem poměrně blahoskloně, na to, jak jsem se k vlčeti chovala před tím, než se přidalo na tu správnou stranu. Stranu mojí paní a kmotry. Dokonce jsem jí odpustila i to jedno zkomolené er, které nevyslovila správně. Otočila jsem se na ní a chtěla odpovědět, že kouzlo dospělosti je v tom, že si můžeš dělat úplně cokoli, co tě napadne. Jenže Nagi mne předběhnul. Samolibě jsem se usmála a zatetelila se blahem, že jedno z mých vlčat je tak chytré a samostatné. "Přesně jak řekl Nagi. Mezi nás patříte vy dva, pak Lia a Pippa z vrbové smečky. Alfredo k nám patřil, ale je odpadlíkem a pak... Váš otec byl velice mocným přívržencem naší paní," pronesla jsem trochu tajemně. Jeho jméno jsem nechtěla vyslovovat. Vystavil mne studu a bolesti, ale ne tolik, co Fredo a Al. Oni dva mne zradili. On jenom dělal to, co bylo v zájmu Smrti. "Jestli chcete můžeme se podívat po něčem k snědku, ukážu vám, jak fungují magie," dodala jsem a vykročila směrem do lesa.
Nechtěla jsem rozhodně lovit normálním způsobem, to jsem sama neuměla. Lovila jsem magií. Jedině magií. Všechno ostatní bylo podřadné. Šla jsem směrem k hranici lesa, abych rovnou označkovala les, který vyčichnul nebo mi to tak alespoň připadalo. "Tohle je celý náš les, naše území a náš domov," řekla jsem vlčatům a dlouhým ocasem se otírala o stromy, abych mohla předat svůj pach na kůru. Občas se v rozdrásaném povrchu zasekla i moje srst. To bylo dobře. Aspoň to vydrží. Po bouřce, bylo potřeba znovu přeznačkovat. "Musíme ho hlídat a nikoho cizího sem nepouštět. Hlavně ne k Jámě," pronesla jsem a dál pokračovala ve značkování a procházce lesem. "A na co máte vlastně chuť?" zeptala jsem se, abych jim mohla najít, co budou chtít. Byla jsem z nich nadšená, takže si zasloužili trochu té péče. Doufala jsem, že si toho budou náležitě vážit a že je to třeba i trochu obměkčí. Dělalo mi radost, dělat radost jiným... pokud to byli členové kultu, jinak mě nikdo z nich nezajímal.

Vlčata se rozhodla přistoupit na správnou stranu. Na stranu neskonalé magie a Smrti. Usmála jsem se na ně a v očkách mi zajiskřilo. "To je dobře, moc dobře," řekla jsem s úsměvem od ucha k uchu. "Stoupněte si sem," instruovala jsem je, kam si mají stoupnout a co mají dělat. Pak jsem si sama se zakrvácenou tlapkou stoupla před ně. "Smrti, kmotro, bohyně všeho zlého, přivádíme k tvým zrakům novou žadatele o místo mezi námi," pronesla jsem hlasem, který zanikal v okolním dunění větru, jenž nabíral na síle a pohrával si s mou srstí."Nagesh, krev mojí krve, silný a statečný. Nejlepší voják, jakého by sis mohla přát," řekla jsem obřadně a pak dala krvavou tlapku na čelo Nagiho. "A Nelly, malá ale odvážná vlčice, jejíž krása jednou překoná všechny krásy světa," s těmito slovy jsem se obrátila k vlčici a dala i jí tlapku mezi očka, čímž jsem na ní udělala krvavou značku. "Teď opakujte po mně," pronesla jsem k vlčatům. "Já pocházející z nejlepší krve se dobrovolně přidávám na starnu Smrti. Budu ji vždy uctívat a nosit ve svém srdci. Budu následovat jejího kázání a hájit její zájmy. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nikdy nezradí mě. Na znamení svého přijetí nosím tyto krvavé čáry," řekla jsem slavnostně, musela jsem křičet, abych přehlušila bouřku, a počkala jsem až se to vlčata pokusí zopakovat. Mluvila jsem pomalu, aby stíhala a po každé mojí větě mohla zopakovat. Ale těžko říct, jak jim to půjde. U Nagiho jsem neměla obavy, ale Nelly bude nejspíše problematičtější v tomhle ohledu. Vítr bouřil a nad námi se rozpoutalo pořádné bouřkové peklo, které oznamovalo, že vlčata jsou přijata. Smrt nám dala své znamení. Svůj souhlas.
A pak. Vše ustalo. Nebe zůstalo černé, jako nejtemnější noc. Vítr nám rozfoukal kožichy, ale to, že jsme teď byli neupravení vůbec nevadilo. "Vítejte mezi dospělé," pronesla jsem a pak se s láskou naklonila k Nelly a Nagimu a oběma vlepila pusu na tváře. Byla jsem ráda, že se rozhodli přijmout své pravé poslání.

"Jistě že vážně," pronesla jsem rázným hlasem. Nechtěla jsem, aby tohle mrně o mne pochybovalo. "Když něco slíbím, tak to i dodržím. Takže pokud se tu tvoje matka ukáže a projde rituálem, bude tu moci zůstat," dodala jsem, aby věděla, že to není jenom nějaké plácnutí do větru, ale že je to slib, který hodlám dodržet. Už jsem nemusela dodávat, že by matka musela poslouchat na slovo, jinak by její vlče mohlo skončit na dně Jámy. Nagiho jsem pomuchlala, ale jenom na chvilku, protože to už začínala natahovat Nelly. Nejprve jsem ji ignorovala a odpověděla na dotazy Nageshe. "Draven se chtěl jít projít, jestli za smrtí nebo jinam, to netuším. Je vlastním pánem a já mu nebudu v ničem bránit, stejně jako jsem nebránila tobě, abys odešel pryč," pronesla jsem s klidem. "Mimochodem Smrt nám vrátila tvého bratra, kterého Fred unesl. Jmenuje se Alkairan," sdělila jsem Nageshovi, jako by se něco takového oznamovalo každý den. Nelly už mě svým kňouráním začínala prudit. Ale Nagi to pochopil. Nebo mu jí bylo vážně líto.
Já se o ně nestarala a pustila se do příprav obřadu. Položila jsem několik kamenů do všech světových stran. Vzduchem to zapraskalo, jak jedna z větvý ležících na zemi vzplála elektrickou ranou, kterou jsem do ní poslala z tlapky. Svůj výtvor jsem projela pohledem a pak se kousla do tlapky. Krvácela jsem. Krví jsem pak elegantně pokapala každý kámen a vytvořila jí i kruh z krvavých kapek. Spojnice mezi všemi kameny. Drahokami. Ty Smrt milovala. "Jste připraveni na obřad?" zeptala jsem se vlčat. "Pokud ano vstupte do kruhu," dodala jsem první pokyn.

Konečně jsem dosáhla nějakého posunu s touhle malou vlčicí. Byla to materialistka, tělem i duší. Bude jednoduché ji ovládat. Velice jednoduché. Kývla jsem hlavou, když prohlásila, že nebude stíhačkou. To bylo taky dobré. Mírně jsem se usmála potěšena vlastní schopností přtahovat vlčata a oblibovat je jako nějaký magnet. Možná, že tohle udělá Smrti velkou radost a zase bude se mnou spokojená. Určitě jí to udělá radost. Takových náseldovníků nemá ani její pitomounký bratříček. Ušklíbla jsem se. "Ale jistě, že tu bude moct zůstat, pokud se k nám přidá a bude sloužit Smrti," pronesla jsem se sladkým úsměvem. Bylo mi jasné, že pokud by se mi ta vlčice nelíbila, tak bych ji sem nepustila, ale to nemusím té mrňavé říkat. Navíc hádám, že se jí matka zbavila, jako všechny ty vlčice, které se za matky označují... jako moje máma... fuj... Slovo máma mě přímo rozpalovalo do běla. Ještě, že já jsem jí nikdy nebyla a nikdy nebudu. Možná, že vlčata přivedlo na svět moje tělo, ale tím to tak nějak končilo.
Uslyšela jsem svoje jméno a zvedla hlavu. "Nageshi," broukla jsem jenom. On byl můj oblíbenec. Draven, Bezejmený, ti mě nezajímali. Byli to naprostý idioti, ale Nagesh měl něco do sebe. Už jako mrně byl schopný. "Tohle je Nelly. Je to vaše nová sestra, pokud tedy přijme Smrt... Momentálně se připravujeme na obřad a ..." začala jsem, ale Nagesh mě zaskočil otázkou ohledně Dravena a přiskočil ke mně. Sehnula jsem se a mírně do něj drcla čenichem. Byla jsem ráda, že je doma. "Jsem ráda, že jsi tady," zašeptala jsem mu do ucha a pak zase zvedla hlavu. "Šel se projít," odvětila jsem pak nahlas.

Nelly byla evidentně chytřejší, než jsem si myslela. Odkývala, že se naučí pořádně vyslovovat a pak se zabrala konverzací do korunky. Chtěla ji. A hodně. Bylo zajímavé, kolik toho dokáže jedna obyčejná cetka. Vzbudit závist a odhodlání. Sloužila jako motivace a já se rozhodla toho využít pořádně. "Když se naučíš říkat R, tak ti tu korunku půjčím, co ty na to?" nadhodila jsem bez zájmu. Chtěla jsem zjistit, jak moc se bude malá vlčice snažit něco naučit, když bude mít materiální motivaci a já uměla materiálně motivovat dost. Nabízela jsem kromě úkrytu, magií, jídla a mocného spojence i nějaké to podivné cinkrlátko. Na půjčení samozřejmě. Na nějaké to její vlastní si musela sama naklonit mocné pány místního kraje.
Cítila jsem, jak malou vlčicí projel pocit obav, když mě oslovila jinak, než jsem si sama přála a jak odplouvají pocity klidu a pohody. Bála se mě? Trochu ano. A ta trocha stačila. Nechtěla jsem ji více děsit, takže jsem to přešla. Tlapku jsem jí ovšem nepodala. Nebylo proč. Nevím kdo ji to naučil, ale já tohle gesto nechápala. "To je dobře. Být stíhačka není rozhodně nic dobrého," pronesla jsem místo podání tlapky a tím jí i naznačila, že její přeřeknutí hodlám prominout. Tentokrát. "Máš někde vůbec nějaké rodiče nebo tak někoho, kdo by tě mohl chtít zpátky? Nebo se chceš stát plnohodnotnou členkou našeho malého společenství?" zeptala jsem se připravená provést případně s malou rituál.

"R," zadrnčelo mi písmeno na jazyku. Nebyla jsem v tomhle dobrá. Vlčata mi byla spíše na obtíž, než že by mě nějak nutil cit nebo cokoli jiného, jim napomáhat. Bylo to nejspíše tím, že jsem sama nikdy nezazižla být malým vlčetem. Nebo možná to bylo tím, že jsem prostě sama nebyla dost dospělá, abych se o nějaké mrně starala. "Ne, nelíbí. Tak jako ty mluví jenom nějaká ušmudlaná lůza, odpad společnosti. Ty musíš mluvit vznešeně, rozumíš?" zabručela jsem a olízla si čenich od zbytků žrádla. Mrně začalo natahovat. Jestli si myslelo, že mě tím nějak obměkčí tak to sotva. Jen jsem si odfrkla, ale evidentně se snažilo slzy potlačit, takže jsem to nekomentovala. "Tak se nauč pořádně vyslovovat a naštvaná nebudu," odsekla jsem vlčeti a doufala, že ji to přiměje buď se naučit pořádně vyslovovat nebo přestane mluvit úplně. Oboje by bylo vítězstvím pro mne.
Vlče se začínalo konečně učit a i když vyslovování pořád nebylo úplně v pořádku, aspoň nabízelo zábavné téma pro hovor. "Korunku dostaneš jenom, když mě budeš poslouchat," pronesla jsem a významným pohledem na ni z vrchu koukla. Pokud mi k něčemu měla být, musela mě poslouchat. "Co já vím, kde jsou... Nejsem nějaká stíhačka, abych jim pořád stála za ocasem a zajímala se, kde jsou a co dělají. Můžou si dělat, co chtějí, stejně jako ty... tedy dokud mě budete poslouchat," řekla jsem jí se zamyšlením.