Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sirius se zase choval jako naprostej idiot. Začal řvát jak na lesy. "Můj milovaný bratříčku, zavři prosím tlamičku," zanotovala jsem a použila tak na Siriuse trochu svého kouzla. Ať ví s kým má tu čest a že ze mě si blbce dělat nebude. Nemuseli jsem ovšem čekat ani dlouho, protože strýček se k nám přihnal okamžitě. Usmála jsem se na něj a pohodila ocasem, který byl tak dlouhý, že jsem ho tahala po zemi.
Strýček vypadal hůř než dřív. Možná to bylo tím, že teď jsem byla větší, takže už to pro mne nebyl ten velikánský vlk, který uměl spoustu věcí. Mírně jsem se ušklíbla. Ne, že by se mi líbilo, že někdo trpí, ale tam kde byl nějaký problém, tam jsem se hezky mohla vetřít. "Zdravím Strýčku," pronesla jsem a s úsměvem přicupkala obejmout staršího vlka. Byl přeci jenom rodina ne a navíc Alfa. Momentálně byl na tom líp než já a já doufala, že mne nevykopne, když se budu chovat slušně. "Přišla jsem se podívat, jak se ti daří," odvětila jsem. Byla to pravda, nic jiného než návštěva mne sem nehnalo.

//Středozemka

Brácha zase pindal. "Zaprvé nezkřehotám, ale zpívám hezky. Z naší rodini nejlíp a popravdě, možná nejlíp tady. Za druhé jsem dostala tuhle magii od naší milované kmotřičky, takže drž tlamu nebo zazpívám něco, aby ti vypadaly všechny zuby nebo tak něco," odvětila jsem mu svým starým tónem. Brácha mi chyběl. Ať už mezi náma bylo kdy cokoli, hodila jsem to za hlavu. Stejně jako svoje vlčata a celou tu věc s kultem jako smečkou. Pche nikdy to nemohlo fungovat, když se na mě Fredo s Alem vybodli.
Musela jsem se zasmát. "Už jsi se prořekl, voním ti co? Nevím čím to je, ale funguje to fakt na všechny. Někomu voním jako čerstvý maso, jinému jako jeho milovaný nebo milovaná... Navíc jsem se celkem zlepšila i v jiných magiích, takže," pronesla jsem a nedokončila. Moje tělo se na pár chvilek změnilo na světlé tělo a protáhlou mordu. Vypadala jsem přesně jako naše matka. "takže můžu klidně vypadat jako někdo naprosto jiný a stejně i vonět." ukončila jsem větu a nechala matčinu podobu v očích bratra rozplynout.
Asgaarský hvozd. Bylo to podivné místo. "Mimochodem, teta je mrtvá tak se na ni neptej, nerada bych dostala po čenichu." Cítila jsem tu spoustu pachů. Mimo jiné i pach Alastora, ale s ním jsem se bavit nechtěla. Pokud nepřileze sám, já za ním rozhodně nehodlám chodit. Navíc ne na cizí území. "Stříčku Arcanusiiiiii," zavolala jsem líbezným hláskem do lesa. Věděla jsem, že mě jeho staré kosti vycítí. I kdyby mě neslyšel, tak se nějak doví, že jsme tady. Vždycky se to dozvěděl i když jsem se jako malá tahala s Awnay.

Hodila jsem poslední pohled na Dravena, který spal nebo co to dělal. Nechtělo se mi ho budit, takže jsem prostě jenom odešla. Bouři už jsem nic neříkala a vykročila jsem prostě někam dál. Už jsem nebyla paní lesa, nory ani bandy malejch svišťů. A bylo to... Úlevné. Cítila jsem úlevu. Jako by ze mne padnul nějaký velký balvan. Teď jsem byla zase volná. Netížilo mne svědomí. Však jsem vlčata odkázala někomu, kdo se o ně dokáže dobře postarat. Už jen proto, že je chce, se o ně snad postará dobře... Sirius začal něco mektat o tom, že není hej počkej. Jen jsem se zakřenila. Když jsem byla dostatečně daleko od Bouře a Dravena pustila jsem se do mluvení. "Mám schopnosti o kterých se ti ani nezdálo bratře. Například můj zpěv přinutí každého udělat to, co si přeju...A taky, jak ti voním?" zeptala jsem se s úsměvem. Moje vůně mu musela v čenichu šimrat jako to nejkrásnější na světě. Každému zatím voněla jinak a mě zajímalo jak voní jemu. Můj krok směřoval k Asgaarskému hvozdu. "Co navštívit strýce?" navrhla jsem. Nehodlala jsem ho obtěžovat jen si sednout někde na okraj lesa a počkat.

//Asgaar

Bouře si svá očka zasloužila. "Tak to by mě zajímalo, cos pro ně musela udělat," ušklíbla jsem se. Jestli se s nima narodila dobře pro ni, ale rozhodně jsem nehodlala rozhazovat nožky nebo dělat cokoli jiného pro nějaké barvičky v očkách. Moji srst mi dal Život jako prokletí. Hajzl jeden. Označkovaná už jsem byla a nepotřebovala jsem to znovu. Sirius se jí evidentně snažil dostat pod sukénku. "Ty seš trapnej," pronesla jsem směrem k bratrovi, ale při tom jsem se smála. Byla jsem ráda, že ho mám.
Bouře byla ovšem velice nevděčná, já jí nabízela postavení, funkci a k tomu vlčata, po kterých tak nádherně moc toužila, ale ona je odmítala. Asi je nějak moc hrdá. Ušklíbla jsem se. Proč ne... Proč jí v té hrdosti nevymáchat čumák... "Překrásná vlčice co Bouří zvou, vlčata přišla si vzít. Může je milovat, může je chránit, může je jen pro sebe mít. Jednou však přijdu za nimi v den, kdy konečně dospělími budou. Ona mi nebude bránit se ptát, ani těm co se mnou pak půjdou,"zanotovala jsem a tím spečetila náš slib, na který vlčice kývla i bez magie, ale teď nevědomky jí k tomu vázalo i magické poutu. "Jdeme Siriusi," pronesla jsem k bratrovi. "Nebo chceš ještě něco?"

"Zatím," sdělila jsem bratrovi. Vlci v mých očích klesli opravdu hluboko. Bouře měla očka pěkná, líbila se mi. Ne proto co nabízela, ale proto, jak vypadala. Popravdě byla zrovna můj typ. Hezká zajímavost ta její očka. "Jak jsi přišla k tak pěkným očím?" zeptala jsem se jí nepřítomným hlasem a s naklánějící se hlavou ke straně si její duhovky prohlížela. Každá byla jiná a přitom k sobě dokonale pasovaly.
Bouře evidentně měla zájem na mých vlčatech. Proč? Protože se bála stejně jako Alfredo, že je obětuju smrti? Nebo se prostě jenom snažila uchránit je před mým šílenstvím, což by ukazovalo na shodu s Alastorem. Mít Siriuse po boku byla výhoda. Neuměla jsem se prát a doufala jsem, že on ano. "Já nikoho smrti nepředávám a tak ani nemusím nikoho vynechávat, Smrt si volíš dobrovolně. Nelly a Alk se už k ní rozhodli přidat... Ale je pravdou, že chůva by se v našem kultu hodila..." dodala jsem a mírně nakrčila čelo. Chtěla snad vlčice být chůvou? Nebo chtěla něco jiného, něco většího a lepšího? "Pro mě za mě můžeš být jejich máma, když budeš chtít," plácla jsem jenom tak. "Ale nebudeš jim bránit v tom jít za svým vlastním posláním. Když budou chtít následovat Smrt necháš je jít," dodala jsem.

"Alfredo, Alastor nebo Belial? Popravdě se na mě vykašlali všichni..." odvětila jsem nahlas bratrovi, i když jsem asi neměla prát špinavé prádlo na veřejnosti. Ale což, mě bylo jedno, co si o nich kdo pomyslí. "Alfredo prohlásil, že jsem se zbláznila nebo něco takového. Alastor se k němu přidal a Belial je táta těch parchantů, takže ten to má spočítaný rovnou." Vysvětlování pro bratra bylo nutné, aby chápal jak moc mne mužské pokolení zradilo. A taky aby věděl, že nehodlám odpouštět nikomu nic ani když je to můj bratr. "Chlapi jsou hrozní," odvětila jsem a mírně pohodila hlavou směrem k Bouři. Netušila jsem, co si ona zažila, ale prostě jsem momentálně byla nakrknutá na celý mužský svět.
Pohlédla jsem na vlčici s menším zděšením. Kdo by chtěl vlčata a ke všemu cizí? Třeba je to blázen? "A co z toho budu mít já?" zeptala jsem se a pohodila ocasem, který byl nepřirozeně dlouhý a překážel mi, já si na něj ovšem zvykla. "Sice je nemám úplně nejradši, ale Smrt si žádá následovníky a oni jsou poměrně dobří v následování," dodala jsem. "Abys věděla, Bouře, já a bratr jsme kmotřenci samotné Smrti a já své paní pomáhám tím, že získávám na její stranu různé zbloudilé dušičky. Musí ovšem sami chtít. Nic se neděje násilím... Z tohoto důvodu jsem se taky zabydlela v remízku kus odusd... Ne, že bych chtěla nějakou smečku, smečka, rodina, to jsou všechno jenom podřadnosti. ALE náš kult, naše oddanost Smrti, to je to na čem mi záleží... Jenomže proč bych měla jen tak dát vlčata do výchovy tobě? Hmm?" zeptala jsem se.

Sirius vypadal zaskočeně fakt, že jsem se rozmnožila. Nedobrovolně... Ale co už. Mírně jsem se otřásla. I když mi Belial chyběl kvůli svým některým částem, rozhodně bych mu neodpustila, že mi provedl to, co se právě teď krčilo v trávě. Nehodlala jsem mu to nechat projít. Přece nemůže chodit a vkládat vlčicím do břicha parazity jenom proto, že se mu chce. Nechutný. "Nechci rodinu, nemám rodinu," odvětila jsem bratrovi. "Alastor se na mne vykašlal, stejně jako Alfredo. Jsou někde v tom svým vrbovým lesíku nejspíš," odtušila jsem, protože kam jinam by ti dva joudové šli. Nechtěla jsem nad tím víc přemýšlet a tak jsem se prostě a jednoduše obrátila na bílou vlčici. Její tlapka se honosila něčím hezkým, ne tak hezkým jako moje korunka, ale co už.
"Ach," houkla jsem když se vlčice představila. Takže ten pitomeček si nevymýšlel. "Zvláštní jméno, pěkné, ale zvláštní," dodala jsem. Neměla jsem vůči vlčici zášť. Navíc se mi líbila, což se o některých jiných nedalo říct. Měla jsem slabost pro pěkný kožíšky. Všude kolem nás byla mlha. Ne, že by to bylo něco nepříjemného, ale dodávalo to jejímu kožichu poměrně zajímavou duchařskou atmosféru. Vzpomněla jsem si na matku a otce. Netušila jsem, kde je jim konec, ale hádala jsem že Saviora klepla pepka a mámu možná někdo vopígloval do hrobu. Mírně jsem se ušklíbla. Nebyla to pěkná vzpomínka, ale aspoň byla nějaká. Taky jsem se chvilku zapřemýšlela, co asi dělá Nym. Naposledy o ní mluvil bráchanec, pokud jsem si dobře pamatovala a jeho zprávy naznačovaly, že odešla. Jenomže dalo se mu věřit, bylo to kolem té doby co zemřela teta. Nikdy jsem ji neznala, ale už jen to, že někdo se o ni zajímal mi dávalo najevo, že nemohla být jako moje vlastní máma.
Zavrtěla jsem hlavou, abych se dostala z myšlenek. Moje vůně se roznášela po okolí společně s mlhou. Mírně navlhlý kožich, tomu taky nepomáhal. "Draven o tobě mluvil. Hádám, že ses o něj postarala... V pořádku není... Ale to má asi po tátovi, jeho fotr byl pěknej imbecil ani mi neřekl, co se stane a pak puf měla jsem na krku Dravena a jeho sourozence," dodala jsem s naprostým nezájmem jestli mě vlče slyší nebo ne. Jak jsem se rozhodla, nebyla jsem jejich matka a nikdy jsem být nechtěla. Porodila jsem je, odkojila jsem je a udržela na živu prvních pár měsíců. Ale to ze mne nedělalo matku. A já s tím byla smířená. Pokud si Draven našel jinou, bylo mi to fuk.

"Aspoň nemám kožich po matce a fotrovi, jako někdo, " odvětila jsem mu s lehkostí. Můj kožich byl něco, co mne dělalo lepší než ostatní. "Jestli se ptáš, jestli vypadlo ze mně tak ano, ale jinak neni o nic vic můj než tvůj, " dodala jsem a pohled uprela na Dravena, který nevypadal chytře a navíc zřejmě usnul. Zavrtěla jsem hlavou. To budou geny po Belialovi. Mírně jsem se oklepala. Chyběl mi, ne jako partner, tím nikdy nebyl. Chyběl mi tak že to se mnou cukalo na těch správných místech. Od porodu na mne nikdo nesáhnul a to bylo děsně na nic. A jedna má své potřeby. "Jestli máš hlad, tamhle v tom lesebydlim. V díře je jeskyně a tam máme kus kance," navigovala jsem bratra.
Kolem se tk nemilosrdně hemžilo vlky. Jeden nebo spíše jedna se k nám přiblížila a já si ji přeměřilapohlddem. Mluvila na Dravena. "Co mu chceš?" zeptala jsem se neutrálně a vykročila k vlčici. Byla pěkná, to se jí muselo nechat. Upravená i když hubená. "Rowena,"představila jsem se.

To vlče bylo podivný. Jeden by ani neřekl, že je moje. Mírně jsem zavrtěla hlavou, když začalo nanicovatě pnout hrudníček a tvrdit mi, že bouře je. Jenže žádná bouřka nebyla. "A co je vlastně bouře?" napadlo mě se zeptat, jestli je bouře živá bytost mohla by to být přezdívka. Tohle vlče si evidentně dělalo rádo z ostatních srandu tím, že jim dá naprosto nevhodné jméno. Nebo, že by bylo vážně tak mimo a muselo se nějakým způsobem snažit upamatovat jiné ve své hloupé hlavě jinak, protože neudrželo jejich reálné jméno? Netušila jsem.
Náhle se kousek od nás objevil vlk. "Siriusi!" vyjekla jsem nadšením, protože jsem bratra ráda viděla. Všechna nevraživost byla ta tam, jako bych nikdy bratra nechtěla zaškrtit za to, že zmizel a tak dále. Dávná minulost. Všechno to byla dávná minulost. No a jelikož Alastor se mnou momentálně nemluvil... hádala jsem, že to tak bude, protože mu Alfrédo určitě hučel do hlavy jak jsem příšerná. Takže jeden bratr byl vždy v nemilosti a jeden v milosti. Sirius byl momentálně v milosti. Draven se schoulil do klubíčka jako největší budižkničemu. "Tohle je tvůj strýc Sirius... Nevím proč jsi z něj tak vyklepaný, Alastora už jsi viděl... Sice jako mrně, ale Sirus je stejný jako on... Teda alespoň vzhledem," řekla jsem a šťouchla do vlčete tlapkou. Nebylo to příjemné gesto a rozhodně by se nehodilo k mateřské lásce a poutu. Jenže já se už rozhodla, že o Dravena se nehodlám zajímat, když si on někam zdrhnul a evidentně stejně nebyl k použití.

Vlče předemnou trvalo na svém. Povzdechla jsem si nad jeho hloupostí a nechala to být. "Ty rozhodně nejsi po mně..." zabrblala jsem si pro sebe a protočila oči v sloup, než jsem se začala rozhlížet po okolí. Vypadalo to, že tu skoro nikdo není. Skoro nikdo. Draven tu byl sám, teda aspoň jsem si nikoho nevšimla. Takže se ho někdo ujal, nebo se tu potloukal celou dobu sám a sedlo si na něj štěstí, jak to u blbců většinou je... Culil se na mne jako sluníčko na hnoji a evidentně netušil, která bije.
Pak začal mluvit o Bouři. Říkal to tak důležitě. Jenomže, jak jsem měla já vědět, že je to jméno. "Žádná boře není," zabručela jsem a tlapkou ukázala na nebe, na kterém nebyl ani mráček. "Je tam jenom měsíc v úplňku, vidíš," řekla jsem a pak tlapku položila na sem. Když jsem ovšem koukla na Dravena, on ukazoval určitým směrem a pak zavyl. "A nechceš mi to teda tam jít ukázat?" pronesla jsem a mírně se usmála. Byl to povzbudivý úsměv, i když jsem měla v plánu jít pěkně vyhubovat tomu, kdo se staral o tenhle potěr. Ne za to že se staral, ale za to, že vzal následníka Smrti. "Tak šup, určitě mají strach, kde jsi," dodala jsem povzbudivě.

Draven vůbec nevypadal jako nějaké nedochůdče, které vyletělo z hnízdečka moc brzo. Právě naopak. Vypadal celkem zachovale. Prohléhla jsem si ho a víc se o to nezajímalo. Bylo mi popravdě fuk, kdo se o něj postaral nebo jestli to zvládnul se svým IQ houpacího koníka sám. Oboje bylo svým způsobem zázrakem, ale ne nemožností. Která vlčice by se neujala malého drobečka, co se ztratil že? A nebo mu třeba napomohla kmotra... Určitě to tak muselo být, pomohla mu kmotřička Smrt. Nahnala mu do cesty někoho, kdo se o něj postaral nebo mu pomohla sama? Oslovení nemami mi přišlo lepší, než druhá varianta, kterou používal. "To taky ujde, ale jsem Rowena," zopakovala jsem mu už po x-té s důrazem na všechna písmena.
Draven pronesl, že nebyl v lese, což jsem stejně věděla. "A kdes byl? A s kým?" zeptala jsem se a posadila se na zem kus od něj. Mou pomoc evidentně už nepotřeboval, takže jsem si zase pěkně začala hledět svého.

//Alfa povoluje přechod území bez čekání

Byla noc. Slunce nám dalo své sbohem a s ním i teplo, které jsem si moc neužívala. Severský kožich byl fajn na zimní měsíce, ale během léta jeden padal vedrem. Uslyšela jsem kousek od sebe nějaký pohyb a podivné funění, jako by někdo dopadnul na zem. Vydala jsem se za tím zvukem, protože by to mohla být nějaká zajímavá podívaná nebo večeře. Mlsně jsem si olízla čenich, i když jsem nedávno jedla, na půlnoční svačinku bylo v mém břiše místo vždy. Rozhrnula jsem vysoká stébla uschlé trávy v keříku, ve kterém jsem se momentálně nacházela a vykoukla jsem ven. Přímo předemnou seděl Draven a snažil si nejspíše olízat vlastní kožich, ale evidentně se mu to nedařilo. "Chceš s tím pomoct?" zeptala jsem se. To že tu vidím svého potomka ve mně vzbuzovalo asi stejný pocit, jako bych tu viděla kohokoli známého. Jelikož jsem s vlčaty nepočítala, nechtěla je a celkově neznala mateřskou a rodinnou lásku, nebyla jsem schopná se sama nějakým způsobem vyrovnat s tím, že jsem matka. Fuj. Jak odporné to slovo bylo.
Nehrnula jsem se tedy k Dravenovi, abych ho obletovala jako nějaká helikoptéra. Nechala jsem na něm, jestli bude chtít, abych se k němu přibližovala nebo ne. Smrděl, tak nějak jinak, divně. "Dlouho si nebyl v lese," konstatovala jsem a ani se nezeptala kde byl. Jak jsem řekla Nelly, mohl si každý dělat co chtěl a chodit kam chtěl a to platilo i pro Dravena.

//Zrádcův remajz

Vyšla jsem sd tedy z lesa protáhnout a projít. Celkem mi to pomohlo vypadnout z roho dětského hřiště. Kéž už by byli starší a jeden se nemusel tolik starat o každou jejuch potřebu. Trochh jsem doufala, že když už umí lovit bude to v pořádku a nebudu sd muset tolik zase starat. Byl celkem pěkný den na výlet. Ani vedro, ani zima. Tak akorát. Podzim jsem měla ráda, ale nepokrytě jsem se těšila na zimu. Až napadne sníh a tahle pláň se promění v bílý ráj. Teď tu byla jen vysoká tráva, přes tu jsem měla se svou mini výškou problém vidět. Občas nebylo fajn být malá koule chlupů. Neviděla jsem v podstatě nikam, takže pokud tu někdo byl, nevyvádělo mě to z míry. Pachy jsem nepoznávala.

//Rowena 3. 9. http://gallirea.cz/index.php?p=zradcuv-remizek#post-210618
- when you zapomeneš to sem napsat
Další značkování: 3. 11.