Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sedla jsem si na zadek a všechny tři svoje ocasy úhledně složila kolem svého těla. Byla jsem v nich zabalená tak, že mi tlapky zmizely. V podstatě jsem teď vypadala jako jeden chlupatej blob, ale vůbec mi to nevadilo. Svým posedem jsem spíše připomínala kočku než vlka, ale ani to mi nijak nevadilo. Bylo mi fuk, jak si kdo myslí, že vypadám, protože v téhle situaci jsem měla jasně na vrch já. Oni něco chtěli, já jim to mohla poskytnout. Kolem mě se díky pohybu ocasů roznesl můj nepach, který je musel hodně plesknout do čenichů. Oba tak museli cítit z mé maličkosti to, co jim nejvíce voní a co naprosto milují a zbožňují. (//magie manogi)Našpiclovala jsem ouška, abych mohla posoudit to, co nám mohou přinést. Věděla jsem, že Arcanus dá na moje doporučení a tak jsem potřebovala mít s čím pracovat. Merle mluvil o tom, že je silný a pravděpodobně i dobrý lovec, což by ale musel posoudit spíše Sionn nebo Parsifal. Já sama se v lovu nevyznala. Ohledně síly jsem to mohla posoudit sama. Vlk působil mohutně, ale zima mu rozhodně na síle ubrala. Celkem bych řekla, že byl stejně silný jako já, což nebylo moc čím se chlubit. Ale aspoň je tam potenciál. Svalovinu by mohl v dobrých podmínkách zase nabrat. Juniper se přidala se svou částí schopností. Podle všeho měla zkušenosti s vlčaty, což by se mohlo hodit. Byla tu Lalie, Beleth, Zachary a popravdě mi bylo jasné, že s jarem se třeba objeví nějaké zatoulané pískle. Její schopnosti jsou rozhodně potřebné. "No," mlaskla jsem. "Teď se neurazte, i když je mi jasné, že se urazíte, ale Merle..." otočila jsem se k vlkovi. "To oko nemáš od narození nebo? Máme tady už jednu vlčici, která je na jedno oko slepá, ale rozhodně není schopná zastat všechnu práci. Přeci jenom periferní vidění má dost zhoršené, takže... jak to máš ty?" vybídla jsem ho aby to trochu rozvedl. Jedno oko byl prostě handicap a tím na smečku přinášel jisté nebezpečí. Kdyby došlo na lov nebo na boj, mohlo by ho to brzdit a někoho by to mohlo stát život.
"Co se týče tebe Juniper, tak myslím že tvoje schopnosti by pro smečku byly neocenitelné," řekla jsem jeho partnerce. Byla jsem rozhodnutá je vzít oba, ale chtěla jsem nejprve vidět, jestli se Merle dokáže nějak logicky obhájit.

Vlk vypadala dost odtažitě. Juniper zase jako typická puťka. Neměla jsem úplně takové vlčice, co se neumí za sebe postavit ráda, ale popravdě jsem jich i trochu litovala. Tenhle svět vychovával vlčice v podřízeném postavení vlků. Bylo to prostě tak. A pokud se jedna neuměla pořádně prosadit, tak bylo jasné, že na jednom takovém vlkovi zůstane závislá i co se týče rozhodování. Na druhou stranu jsem byla celkem ráda, že se rozhodl i on poslechnout ji a vrátit se sem. Doufám, že to udělal pro její dobro a ne pro svoje vlastní záměry. Juniper se snažila vysvětlit, že nemusela, ale že se zeptat chtěla. Jenomže si možná neuvědomovala, že to její chtění jí spíše vtloukla do hlavy výchova, než to, že by byla něčí partnerka. "Jistě že," odvětila jsem jí na to s úsměvem, který byl v jádru přátelský.
Její partner pronesl svou konverzační frázi, ale vypadalo to, jako by se mu na jazyk dralo ještě něco jiného. Proskenovala jsem si jeho emoce. Na někom takovém bylo jednoduché si vyzkoušet magii. Sálalo z něj jisté pohrdání mou maličkostí a dokonce bych i řekla, že kdyby mohl tak by na mne vyjel. Ale proč? Jen jsem mírně nakrčila čeníšek a pšíkla si. "Hepší, omlouvám se." Zavrtěla jsem hlavou, abych nepříjemné svědění v čenichu rozehnala. "Řeknu to bez obalu. Jsem místní ochránce a neteř alfy Arcanuse. O vašem přijetí nebo nepřijetí může rozhodnout jedině on nebo druhá alfa a jeho syn Sionn. Než se ale dostanete tak daleko, je potřeba projít některé formality. Zaprvé, co byste mohli přinést smečce? Nepotřebujeme hladové krky, co nic neumí, to asi chápete. Po dlouhé zimě, je potřeba aby každý uměl přidat tlapku k dílu."

Přejela jsem pohledem jak Juniper tak jejího partnera. Nepřišli mi v extra dobré kondici. Zima byla krutá a k tulákům obzvlášť. Měla se před zimou přidat a pro něj dojít později, pokud by to sám přežil. Ušetřila by si tím spoustu vlastních problémů. Já taky od posledního setkání pohubla, ale rozhodně ne tolik co Juniper. Ta teď byla v podstatě kost a kůže. Navíc její srst, sice dlouhá, byla poměrně jemná a zahřát ji moc nemohla. Její partner na tom byl podobně. Navíc mu chybělo oko. Rána ovšem nevypadala čerstvě, takže těžko říct jestli vznikla na začátku zimy nebo to bylo už spoustu let. "Ano, zima byla krutá," konstatovala jsem. "Vím že jsi se s ním musela poradit," mlaskla jsem a bylo jasné, že s tím že se musela ptát vlka na souhlas jsem úplně nesouhlasila. Osobně jsem brala vlastní rozhodovací schopnosti za dostatečné, ale radit se s vlkem byla asi parketa Juniper. Poradit se s bohy prosím, to dava smysl. Ale nechat o svém životě rozhodovat chlapa..."Rowena těší mě, " řekla jsem vlkovi na pozdrav. "Co vás tedy přivádí?"

//Středozemní pláň

Vlezla jsem do lesa a první, co mne praštilo do čenichu bylo to množství pachů tady. Většinou to byli místňáci. Poznávala jsem pach své dcerky a Beliala, taky stráce Arcanuse, bratránka Sionna a toho podivně pískového otrapu. Pár dalších pachů jsem si pamatovala, ale nějak se mi z hlavinky vykouřilo jejich jméno. Nebo spíše jsem si teď nevybavovala, kdo by to mohl být. Ale taky jsem tu cítila pach, který sem absolutně nepatřil a pach, který jsem znala a který sem nepatřil taky. Rozhodla jsem se vyřešit nejprve tohle, než se vydám za rodinou. Přeci jenom jsem tu byla ochránce, takže bylo na mne, abych se postarala o hranice smečky a vyhodila případné otrapy.
Vykročila jsem elegantně směrem odkud vycházel pach Juniper a toho někoho, koho přitáhla sebou. Ale copak holubička se nám ztratila a našla si nějakýho holoubka? proletělo mi hlavou, když jsem si všimla, že s Juniper postává na hranicích vlk, kterého jsem neznala. Šla jsem pomalu, elegantně, jako bych neměla kam spěchat. Moje zavalitá postava se na malinkatých nožkách kymácela a tři ocasy mohly vzbuzovat hrůzu nebo taky jsem mohla vypadat jako nějaký příšera, přelud nebo halucinace. "Ale koho to sem veverky nesou," pronesla jsem sladce a okolí se naplnilo pachem, který voněl vlkům jako to, co mají nejraději a ten pach šel z mého kožichu. Nebylo tak možné určit jak jsem příbuzná k ostatním vlkům ve smečce nebo přesně stanovit mé postavení. Udělala jsem posledních pár kroků jejich směrem a zastavila se ve vzdálenosti zhruba tři metry od Juniper. "Myslela jsem si, že už se sem nevrátíš," dodala jsem trochu uraženě, protože pokud jsem si dobře pamatovala Juniper naposledy neodcházela z mojí společnosti v úplně dobrém rozmaru.

//vrba přes ronher

Byla jsem ráda, že se mi povedlo z vrbového lesa dostat živá. Sice mne trochu zamrzelo, že mne Alfredo takhle nedůvěřivě odsoudil, ale na druhou stranu to bylo lepší než kdyby na mne rovnou zaútočil. Asi bych se mu nedivila, tenkrát jsem byla při našem posledním setkáním v podstatě na pokraji šílenství. Jenže to mi nejspíše body k dobru nepřidalo. Alfredo se nějak rozhodl, ale já teď aspoň věděla, že pořád žije s Pippou v tom malinkatém lesíku a třeba se jim tam podle i ostatních pachů dařilo velice dobře. Nemohla jsem si pomoct a trochu jim tu pohodu záviděla. Šťastný a obyčejný život musel být pro některé fajn. Já po něm občas taky zatoužila, ale rozhodně to byly jenom prchavé momenty a chvíle.
Kráčela jsem přes pláň směrem k Asgaarskému hvozdu a doufala jsem, že slunce nebude v brzké době měnit okolní krajinu ve výheň. Na léto jsem se ve svém huňatém a černém kožichu netěšila, spíše bych ocenila sychravé léto, které bude plné chladných bouřek a dešťů, ale to bych možná chtěla až moc. Vkročila jsem do lesa.

//Asgaarský hvozd

Alfredo vypadal trochu zaskočeně, ale dolehla ke mně jeho nálada, která mi nevěřila. Cítila jsem z něj, že mi nedůvřeuje a že se chce o mých slovech sám přesvědčit... A popravdě mi to bylo i celkem jedno, aspoň jsem věděla na čem jsem. Možná, že kdyby nabídnul nějakou otázku nebo mne trochu popostrčil, svěřila bych se mu s tím, že jsem Smrt opustila nebo s tím, že jsem se poučila. Řekla bych mu, jak mě moje předchozí poblouznění mrzí a jak hluboce toho všeho lituju a možná, možná by věřil nebo bych měla aspoň naději, že mým slovům věří. Po tom, co jsem z něj ovšem vycítila pomocí své magie, jsem žádnou naději na to, že mi uvěří neměla. Nehodlala jsem se tu tedy déle zdržovat. Na jeho přátelské rozloučení jsem kývla a otočila se k odchodu. Na chvilku jsem se ale ještě zastavila. "Ty taky," odvětila jse ma pak jsem já i moje tři ocasy zmizely mimo území téhle smečky, která pro mne znamenala tak moc a zároven tak málo. Zamířila jsem domů.

//Středozemní pláň

Alfredo na mě chvilku hleděla já doufala, že mj dovolí odejít, ale místo toho jen houknul otázku. "Jistě že jsou, tedy co vím tak jsou. Kam Bouře odvlekla Dravena nevim, ale do lesa se už dlouho nepodívala, což se nedivím byla celkem dobrák od kosti na takovou díru," odvětila jsem celkem suše. Nagesh a Nelly se zmínili, že vypadli dřív než ona dorazila, ale otázkou byli jestli jenom nebyla na cestě nebo se prostě rozhodla les nevyhledat. Nehodlala jsem to dál zkoumat, nerada bych ji totiž potkala. Navíc takhle byla všechna vlčata v pohodě ne? Jedno s láskou svého života, druhé s náhradní mámou. Nemohla jsem tušit, že Draven s Bouři nežil dlouho.
Pohledem jsem zabloudila k hranici. Měla bych vypadnout za Beleth a Zacharym, ale trochu jsem se toho bála, protože být Alfredo vypadal teď zaskočeně, věděla jsem že by mě sežral kdybych se pohnula bez jeho povolení Alfy. Nebo to jsem si aspoň myslela,

Měla jsem se k odchodu, ale věděla jsem, že se nemůžu sebrat a odejít. Alfredo svým postojem i slovem jasně naznačil, že nejsme přátelé a tak jsem se obávala, že když se otáčím zaútočí. Pippa mi nikdy moc nevyprávěla o její rodině, ale zmiňovala že vždy útočí když to jeden nejméně čeká. Že to myslela metaforicky jsem netušila a rozhodně jsem to nehodlala zjišťovat tak, že se otočím k Alfredovi při odchodu zády. Bála jsem se ho, jeho síla byla poznat a kdyby chtěl roztrhnul by mě jedním pohybem.
Mohla bych použít magie, ale věděla jsem kde jsem. Nervozita ve mně ovšem způsobila nárust magie emocí, takže jsem trochu cítila Alfrédův hněv, byť jsem mgii pořád držela na uzdě. Nechtěla jsem se motat nikomu v emocích, ale téhle magii jsem pořád moc nerozumněla a tak ji ani plně neovládala. "Dravena adoptovala Bouře, vlčice kterou jsem potkala. Převzala celý les i s vlčaty," odpověděla jsem popravdě na jeho dotaz. Co se s vlkem stalo, když Bouře les opustila jsem netušila, ale ani jsem po tom nechtěla pro jeho dobro pátrat.

Vlézt do tohohle lesa nebyl nejlepší nápad, ale kdo mohl tušit, že minu to zpropadenou odbočku. Vypadalo to tu navíc celkem živě, i když mě si nikdo nevšímal. Chvilku jsem pojala podezření, že mě tu třeba nikdo ani vyhánet nebude, ale tahle myšlenka zase rychle opustila mou hlavu. Takhle blbá jsem nebyla ani já, abych si věřila, že mě Alfredo neroztrhá na kusy. Trochu jsem doufala, že se tu první zjeví Pippa, protože to byla moje primární kamarádka, na kterou se nabalil zbytek jejích sourozenců. Jenomže takové štěstí jsem neměla... ne jak bych taky mohla já mít nějaké štěstí. Místo toho se ke mně donesl na mohutných tlapkách Alfredo, který... no jak to říct slušně... zfotrovatěl. Byl mohutný a oplácanější, než jak jsem si ho pamatovala. Věk asi nebyl přívětivý k nám všem. Sama jsem byla pořád malá černá koule chlupů, která měla tři ocasy a barvu rozprskanou po celém kožichu, takže jsem měla co říkat. Porody a stáří mi taky přidaly několik faldíků a vrásek. Jenže jsem pořád byla celkem kus, toho jsem si byla vědoma. Minimálně tělesně, rozhodně ne charakterem.
Alfredo vypadal starší a nepřístupnější, ale nezakousnul mne hned na místě, což jsem brala jako výhru. Jeden se musel občas smířit s málem. "Zdravím," odvětila jsem, protože byť mě nesnášel, já vůči němu nechovala žádnou zášť. Možná malinko z toho, že mě v tom všem nechal, když jsem rozhodně nebyla při smyslech, ale to už vzal vítr času. "Neboj toho jsem si vědoma, jen mi nepřišlo dobré se zdejchnout, když jsem omylem zamířila až sem. Ale když už jsem tu byla, tak jsem si říkala, že bych mohla dát vědět všem, které to zajímá že Nagesh a Nelly se usadily někde víc na severu," pronesla jsem neurčitě. O tom, že se plánují usadit mi sami řekli, ale nějak se nepodělili o tom, kde přesně ten jejich super čuper lesík bude. Když už jsem tu byla přišlo mi to jako dobrá věc, kterou Alfredovi říct. O vlčata měl zájem a pokud jsem se nepletla, pořád tu někde měl mého posledního syna, kterého mi vlastně ukradl, takže aspoň to by mu mohl říct. "A já zase půjdu," dodala jsem a mírně kývla hlavou. Jelikož byl ale Alfou tak jsem čekala, než mě propustí.

//ronherský potok - čekám na Alfreda

Kráčela jsem podél vodního toku a špatným směrem, což jsem si uvědomila až v momentě, kdy mne do čenichu jako facka plesknul pach... ne pachy. Bylo jich tu několik a rozhodně nepůsobily jako náhodná směsice vlků, kteří se sešli v zimě, aby se zahřáli. Ne, tohle byla smečka a mě postupně začalo docházet čí. Prohlížela jsem si to tu a poznávala stromy, poznávala cesty. Tohle byl vrboví lesík a tím pádem jsem místo po proudu potoka šla proti proudu. Naštvaná sama na sebe jsem tiše zabručela. Nemohla jsem se teď otočit a odejít. Nešlo to. Musela jsem tu zůstat a nést následky za to, co jsem jednou dávno učinila. Pokud to půjde dobře, tak třeba všechno vyřeším... A pokud ne, tak aspoň je to tu hezký místo na umírání no ne... V duchu jsem doufala, že Alfredo a jeho sestry nezavrhli svou povahu úplně a že mi nehrozí žádné nebezpečí, ale tonoucí se stébla chytá. Před očima jsem viděla Beleth a Zacharyho. Bylo by mi líto, kdybych je musela opustit. Vlčata, která jsem nechtěla jsem opustila snadno, vlčata která jsem chtěla se opouštěla podstatně hůř. Zvedla jsem hlavu a oznámila svým zpěvným hláskem svůj příchod. V duchu jsem věděla, že někde by tu měl být můj poslední syn, ale doufala jsem, že se s ním nesetkám. Setkání s Nageshem bylo nakonec příjemné, ale mohl by se taky chovat stejně jako Nelly a to bych nerozdýchala.

//velká houština

Došla jsem sněhem až k potoku, který mne mohl vést dvěma směry. Jenže byl zamrzlý a vodu jsem pod ním neviděla. Věděla jsem, že by měla téct do jezera, ale musela jsem si vybrat směre. Takže jsem se prostě jedním vydala a doufala, že dojdu tam, kam jsem dojít chtěla. Ne, že bych nějak zamýšlela se tu ztratit, ale můj orientační nesmysl zafungoval a já se rozešla naprosto opačným směrem. Moje tři ocasy jsem táhla po zemi, protože proč bych je nosila. Nebylo potřeba je mít hrdě vztyčené, navíc jsem si s nimi krásně mohla za sebou mazat stopy, aby mne nikdo nenašel. Možná že to byla automatická reakce a nebo jsem prostě chtěla, aby mne Yggdrasil nemohl najít, pokud by náhodou našel mou stopu. Vykročila jsem hrdě směrem po vodním toku, abych se dostala k ohnivému jezeru a vůbec si nepřipouštěla, že bych mohla jít špatně.

//vrbový les

//Ranský les přes mahtae jih

Opustila jsem vlče někde v té sněhové spoušti. Nebylo to nic, co bych nějak oplakávala. Každému co jeho jest. I tak jsem se ovšem rozhlížela, jestli někde nezahlédnu stopu vlčete, které se mi ztratilo. Yggdrasil nebo jak se ten smrad jmenoval, byl ovšem dávno v trapu a já narozdíl od něj aspoň věděla kam jdu. Prodrala jsem se kolem zamrzlé řeky směrem k velkému houští, které, jak už název napovídal. Nebylo ničím jiným než velkou spoustou křovin. Znala jsem to tu jenom sporadicky, takže jsem musela pečlivě volit cestičku mezi keřy. Nebylo to tak zlé, sníh totiž obalil jejich trny a já se tak mohla se svou malou postavou hezky valit skrz. Nebyla jsem jako buldozer, ale aspoň jsem se mohla vyhnout nízkým větvím lépe, než kdokoli jiný.
Takže jsem prostě šla a moje tlapky se zabořily pokaždé do sněhu. Nad ránem jsem je přestávala cítit a věděla jsem, že bych se měla někde ohřát. Pokud jsem dobře veděla, někde by tu mělo být to teplé jezero. Pokusila jsem se tedy zamířit rovnou k němu.

//ronherský potok

//mahtae sever

Koukla jsem na vlče, jestli pořád jde za mnou. Nevěděla jsem, jestli je dobře nebo špatně, že hopká vedle mě. Nenucene jsem mu začala ocasem umetat cestu, aby nemusel poskakovat tak moc hlubokým sněhem. "To by te zajímalo co?" pronesla jsem na jeho otázku. Konečně jsem se rozhodla být shovívavost a odpovědět mu i trochu jinak a lépe. "Nejsem taková příšera, které by ses měl bát," sdělila jsem mu.
Cesta se ubírala dál a já ai vyslechla dotaz, který jsem čekala. Moje ocasy poutaly pozornost. ",Když je roztočim můžu létat, " řekla jsem s klidem a ušklibla se.

//čaryles

//východní hvozd

Kráčela jsem kolem řek, která byla zamrzlá. Vlče mne následovalo a já si všimla jeho pohledů na moje ocasy. Ušklíbla jsem se. pokud si myslí, že jsem příšera, proč se jí nestat aspon na moment. Pohodila jsem hlavou a udělala krok do sněhu který pod mou tlapkou zakřupal. "A jak si můžeš být jistý, že nejsem příšera? " zeptala jsem se se smíchem v hlase. Nemohl, to byla ta potíž. Nemohl si být jisti ničím a to ani tím, že nejsem příšera z jeho noční můry.
Cesta se tolik a kroutil, stejně jako řeka vedle nás. Podívala jsembse kolem a uviděla les, který by mohl nabízet lepší místo k odpočinku. "Pojď, támhle by nemuselo být tolik sněhu. "

//ranský les

Bylo pozdě, to malé pískle si mne všimlo a hned začalo pískat jako porouchaná hračka. Stačilo by jednou dobře šlápnout na krk a bylo by po něm. Hlavou mi ta myšlenka projela tak rychle, že ani nemělo cenu se ji snažit zastavovat. Taková jsem už prostě byla já. Naprosto bez zájmu jsme vlče přejela pohledem. Vypadalo, že je celkem dobře živené, takže asi jenom rodičům zdrhlo a teď narazilo na problém, že se nemohlo vrátit domů. Nikdo tu okolo není a tohle mrně tady prostě nemůžu jen tak nechat, už mě vidělo a kdyby to tu přežilo tak by to mohlo přijít napráskat do Asgaaru. Navíc to vypadalo, že vlče je celkem dost v loji. Jeho tělo se třáslo a já si všimla, že klopí ouška dozadu. Celkem vzato bylo roztomilé. "Dobrý den, jsem Rowena a jestli se mnou nepůjdeš umrzne ti tu zadek," odvětila jsem vlčeti na jeho ne úplně solidní pozdrav. "A když někoho poprvé potkáš je slušné ho pozdravit," dodala jsem ještě rázným hlasem. Pak jsem se otočila a bez ohledu na to, jestli vlče následovalo nebo ne jsem se pustila do brodění sněhem směrem k Asgaarskému hvozdu a jihu, který mne lákal možností tepla a klidu.

//Mahtae sever