Příspěvky uživatele

< návrat zpět

DUben 10(10 roland

"CO myslíš tím lecos?" zeptala jsem se, protože mi to trošinku znělo jako nějaká urážka, kterou nechápu. Nebo spíše kterou ani chápat nemůžu. Podívala jsem se na vlka a snažila se přijít na to, co se odehrává v jeho hlavě, ale nic jsem si nedokázala vyložit z jeho pohledu, takže jsem jenom doufala, že mi odpoví sám od sebe.
Mírně jsem si poposedla a připravila se, že bych mohla tohohle malého nováčka poučit o tom, jak to funguje. Ráda jsem vlky přiváděla do nepříjemných situacích a malá lekce o dědičnosti mohla nabídnout přímo tohle. "Jestli chceš, tak tě o tom můžu trochu informovat, mám pár informací o tom, jak to tu funguje a i pár teorií," nvrhla jsem. nIkam jsem nespěchala, takže jsem prostě jenom doufala, že mou nabídku neodmítne.

9/10 duben roland

Kompliment, že se v místních poměrech vyznám mi hezky pohladil ego a já se trochu více narovnala. Byť jsem pořád seděla na zemi a vypadala tak jako malá hruška, mohla jsem u toho aspoň působit více hrdě ne? "Narodila jsem se tady," sdělila jsem mu v odpovědi na otázku, kterou položil. Zároveň to taky tak trochu vysvětlovalo, jak to, že toho o místních poměrech tolik vím. Nebylo pro mne záhadou, kde se jaká smečka nachází, kromě těch malých, které rostly jako houby po dešti. Nebrala jsem jako žádnou tajnost, že neznám jiného místa, než zdejšího kraje. Právě naopak, brala jsem to jako jistou výhodu, že tu znám opravdu skoro všechno.
Roland se pak pustil do mluvení o magiích a vlčatech. Zajímalo mne jakou má teorii, ale i tak jsem s ní moc nesouhlasila. Zdála se mi prostě až moc primitivní na to, aby takhle mohla magie fungovat. "Spíš myslím, že ve vlčatech se to teprve pře a proto nemají magii. Geny jim dávají nějakou možnost, ale těžko určit, které se projeví nejvíce," pronesla jsem. Sama jsem se narodila s více magiemi. Nebo to jsem si aspoň myslela

Přejela jsem pohledem z Merleho na Juniper. On se obhajoval a ona jako hodná poslušná manželka se ho snažila prosadit na úkor vlastních schopností. Sama sebe trochu schazovala, což mi vadilo, ale neřekla jsem na to nic. "Tvoje lovecké schopnosti nejlépe posoudí Parsifal, to je místní lovec nebo Sionn jedna z Alf," řekla jsem Merlemu. To, že na jedno oko neviděl mohl být značný handicap a ohrožení pro lovnou skupinu, ale rozhodla jsem se to nechat na někom, kdo tomu přeci jenom rozumí více, než já. I když pokud budou mluvit se Sionem pošle je k šípkům, Hyetta ho přemluvila jenom kvůli tomu mrněti. Ušklíbla jsem se nad vlastní rýpavou poznámkou. "Inu, vítejte v Asgaarské smečce, nemůžu Vás přijmout naplno, ale na zkušební dobu dvou měsíců. Pokud vás Alfy uznají za vhodné pro smečku, tak vám dovolí zůstat, ale pokud ne, tak se budete muset zase přesunout jinam. Doporučuju vám s audiencí u Sionna nebo Arcanuse neotálet, určitě si vás budou chtít sami vyzpovídat," sdělila jsem jim. Juniper jsem měla celkem ráda, protože nabízela možnosti. Mohla bych ji trochu zpravit a vtlouc do hlavinky správnou nauku o tom, že nemá být jenom puťka pod vlkovou tlapkou. Merle mi byl popravdě dost ukradený. Lov mne nezajímal a nelákal, takže jsem si s ním neměla moc co říct.
"Pojďte," pronesla jsem a rozešla se lesem. "Támhle je údolí, kde můžete najít vodu, ale pozor když dlouho nebyl déšť je stojatá a není pitná, takže doporučuji pro pití využívat řeky kolem," instruovala jsem je o tom, co se tady v lese dalo najít a sehnat za potravu. Kamzíci, veverky, občas nějaký ten opeřenec. Nevynechala jsem ani informace o nebezpečí medvědů a šakalů kus od lesa. "Takže bych nechodila k jezírkům sama nebo na šakalí louku, mohlo by vás to stát kejhát a rozhodně, tam nikdy a opakuju nikdy, nepouštějte vlčata," dodala jsem a pohledem přejela oba dva. "Jeskyně je přímo tady, není moc vidět, ale to je dobře, nepotřebujeme, aby tam lezl každý. Mělo by tam být něco k jídlu, lovecká skupina se nedávno vrátila. Máte nějaké dotazy?" uzavřela jsem prohlídku, jako průvodce na nějaké památce.

Duben 8/10 roland

Byla jsem celkem spokojená s vlastními schopnostmi. Když se trochu ušklíbnul a zeptal se, co ho prozradilo, narazil na správnou strunu. Byla jsem jako pávice, která se svou inteligencí ráda chlubí. "Popravdě to nemohla být Borůvka, protože ta má typický zápach. Stejně tak jako Mechová smečka, která voní mechem. Vrbovou smečku bys definoval více jako tu, co voní... no po vrbách. A ze smeček, co znám tu zůstal jen Asgaarský hvozd a Sarumen. Mohl bys být z nějaké jiné, ale rozhodla jsem se udělat poučený odhad a prostě to risknout," prozradila jsem mu, jak jsem přišla na to, odkud jeho osoba pochází. "Já jsem z Asgaaru, proto vím, že odtamdut nejsi," dodala jsem ještě a prozradila mu tak svoje tajemství. Ted už jsem se nebála, že by to věděl. Sarumen byla smečka plná milounkých vlkoušků, kteří by rozhodně nezaútočili na Asgaar ani za milion let. O jiných jsem měla pochybnosti.
Magii považoval jako mnoho jiných jenom za nástroj, který může vlk využívat nebo zneužívat. Já osobně jsem na to měla trochu jiný názor. "A nepřijde ti, že i magie nás předurčuje... vlci s magií ohně jsou jenom málo kdy klidní a vlky s vrozenou magií myšlenek rozhodně nejsou největší pitomci kolem," zafilozofovala jsem trochu.

duben 7/10 roland

Naslouchala jsem s úsměvem tomu, co říkal. Takže jeho smečka není kvetoucí a vonící, takže můžu vynechat borůvkovou smečku a pravděpodobně i Mechovou. VÍm, že v případě Vrbovky bz nemluvil o pachu bříz. Z Asgaaru taky není to bych ho znala. Tím pádem mi zůtává ta velká smečka na jihu, pokud tu není ještě nějaká. Začala jsem odhadovat odkud je a vsadila jsem tedy všechno na Sarumenskou smečku. Znala jsem jenom pár jejích členů a to před dávnou dobou. Neznala jsem to tam pořádně, ale proč to nerisknout. "Och, takže jsi ze Sarumenu," odhalila jsem mu své karty. Takhle jsem ukazovala, že vím o něm víc, než on o mé maličkosti. Byl to pocit nadřazenosti, který se mi líbil.
Mluvil o tom, jak cestoval a že u nich magie nebyla a přišlo mi to děsně nudné. "A jaký máš tdy názor na magie?" zeptala jsem se s úsměvem. Celkem mne zajímalo, jestli patří k těm co je odsuzují nebo naopak k těm co je milují.

duben 6/10 roland

Přejela jsem pohledem jeho statné tělo a celkem snadno si olízla čenich. Nevypadal úplně k zahození a ani nesmrděl jako většina vlků kolem. Navíc by třeba Belial žárlil a to by bylo aspoň nějaké vzrušení v tom našem podivně rutiním vztahu. Seděla jsem s ocasy kolem tlapek a vypadala neškodně, ale byla jsem jako opravdová snovačka, která se připravuje k útoku. "Och," pronesla jsem. "Tvoje smečka musí být asi hodně rozkvetlá, cítím z tebe takovou zajímavou vůni, co to je?" zeptala jsem se neurčitě. Opravdu voněl zajímavě a mne ta vůně trochu lechtala v čenichu. Abych trochu rozproudila konverzaci chytla jsem se toho, že se dříve toulal hodně, ale teď už ne. "A kam ses až dotoulal, jestli to není tajné?" vyptávala jsem se se zájemem a do mého hlasu se prokvetla i mírná dávka pozitivní energie, kterou mohl cítit i on.

duben 5/10

Vypadalo to, že vlk má o Lalie poměrně velký zájem. Najednou se začal zastávat malé dorostenky, že není oprsklá. Chce si ji snad odvést do nějaké své jeskyně? Proč ne, pokud to pomůže smečce může si tu přivadrovalou tulačku vzít i s její matkou... Popravdě se mi Hyetta a její dcera nezamlouvaly, protože věřili v bohy, které jsem nezanal a nechápala. Navíc jsem od svého vlastního prozření ohledně Smrti začala více odsuzovat ty, kdo bezmezně věří někomu kdo není ani živý ani mrtvý, protože to přece bohové byli. Někde mezi.
"Znám ji, žije ve stejné smečce jako já," odpověděla jsem mu na jeho otázku. Nebyla to přesně řečeno otázka, ale to nevadilo, mohla jsem přece odpovědět i na to, co nebylo otázkou ne? Mlaskla jsem jen tak a pak se na vlka podívala s mírně přivřenýma očima. "A ty jsi tulák nebo?"

duben 4/10 roland

Vyprávěl mi o tom, koho tu všechno potkal. Jména se mi nezdála známá. Lylwelin jsem možná někde zaslechla, Světluška mi přišlo jako pitomé jméno a tak to jediné, k čemu jsem se mohla upnout byla Lalie. Mohla by to být naše Lalie? Ale co tu ta vochechule dělala? Naklonila jem hlavu na stranu. "Lalie, takový voprsklý mládě?" vyptávala jsem se. Nechtěla jsem úplně prozradit, že ji znám, ale mohla bych naznačit že ano a pak uvidíme, kam nás hovor dovede. Neměla jsem úplně v plánu prozrazovat víc, než musím. Moje jméno a zmínka o tom, že možná znám někoho, koho zná on musela stačit. Hlavně doufám, že mu ta malá můra neřela všechno o naší smečce nebo tak něco podobného. Zastříhala jsem ušima a sledovala jezero od kteérho se odráželo polední slunce.

Duben 3/10 roland

Nebylo to od něj nijak duchaplné, když na mou poznámku reagoval naprosto nepohnutě. Nepochopil to a je tak blbý nebo se rozhodl mne ignorovat záměrně a je tak mnohem nebezpečnější, než se zdá? Tenhle vlk byl celkem záhadičkou a to od samého začátku, kdy začal mluvit. Nechávala jsem ho tedy v tom, že bude mluvit hlavně on a já zůstanu tajemná jako hrad v Karpatech. "Och a koho jste tu už třeba potkal? Třeba někoho z těch vlků znám?" navrhla jsem a navázala tak konverzaci. Nechtěla jsem, aby ztratil zájem nebo nit a tak jsem na druhou otázku o kráse místa jen přikývla. Bylo mi to tu úplně lhostejné, ale nehodlala jsem ho nějak odsuzovat za to, že hledá krásu v něčem tak obyčejném. "Rowena," sdělila jsem mu své jméno.

Duben 2/10 roland

Zdal we trochu zaskočený mou přítomnosti. typicky ťuňťa z nějakého lesíku, kde lišky dávají dobtou noc a jediné zajímavé je na něm to, jak je nezajímavé. Nahlas jsem nic z urážek na jeho domov neřekla. Ne každý potřeboval hned urazit. Zábavnější bylo, když měl jeden důvěru druhého a pak puf. Zničil ji v minutě dobře mírenou urážkou. "V pořádku,
ne každý počíta, že tu venku nejdo bude," neodpustila jsem si nalézt útěchu aspoň v malém rýpnutí. Šla jsem se jenom projít po okolí, nehledala bych v tom hlubšívýznam.
Ale vás sem asi dovedlo něco konkrétního nebo ne?" Odhadoval jsem že se prošel kolem a jezero mu nabízelo chlad a pohodu, kterou nejspíše ve svém životě vyhledával.

Duben 1/10 roland

Došla jsem k jezeru kde jsem asi už někdy byla ale tenhle kraj měl tak nevýrazný ráz, že jsem z toho nikdy pořádně nepoznala kde jsem už byla kde ještě ne. Tohle jezero vypadalo jako tucet jiných jezer. Tady to bylo jako všude jinde, až navlékání, který si vykusoval kousky svízele z kožichu. Svízel bylo divné jméno pro kytku, přítulná se mi líbilo o poznání víc. Kytkám ovšem namém souhlasu pramálo záleželo. Támhle jsi vynechal místo," pronesla jsem k vlkovi, který neměl žádnou úroveň a kožich si tu okusoval na veřejnosti.bylo to nechutné. Ale ne každý měl výchovu a mozek na to, aby mu tyhle společenské zásady došly.

Sedla jsem si na zadek a všechny tři svoje ocasy úhledně složila kolem svého těla. Byla jsem v nich zabalená tak, že mi tlapky zmizely. V podstatě jsem teď vypadala jako jeden chlupatej blob, ale vůbec mi to nevadilo. Svým posedem jsem spíše připomínala kočku než vlka, ale ani to mi nijak nevadilo. Bylo mi fuk, jak si kdo myslí, že vypadám, protože v téhle situaci jsem měla jasně na vrch já. Oni něco chtěli, já jim to mohla poskytnout. Kolem mě se díky pohybu ocasů roznesl můj nepach, který je musel hodně plesknout do čenichů. Oba tak museli cítit z mé maličkosti to, co jim nejvíce voní a co naprosto milují a zbožňují. (//magie manogi)Našpiclovala jsem ouška, abych mohla posoudit to, co nám mohou přinést. Věděla jsem, že Arcanus dá na moje doporučení a tak jsem potřebovala mít s čím pracovat. Merle mluvil o tom, že je silný a pravděpodobně i dobrý lovec, což by ale musel posoudit spíše Sionn nebo Parsifal. Já sama se v lovu nevyznala. Ohledně síly jsem to mohla posoudit sama. Vlk působil mohutně, ale zima mu rozhodně na síle ubrala. Celkem bych řekla, že byl stejně silný jako já, což nebylo moc čím se chlubit. Ale aspoň je tam potenciál. Svalovinu by mohl v dobrých podmínkách zase nabrat. Juniper se přidala se svou částí schopností. Podle všeho měla zkušenosti s vlčaty, což by se mohlo hodit. Byla tu Lalie, Beleth, Zachary a popravdě mi bylo jasné, že s jarem se třeba objeví nějaké zatoulané pískle. Její schopnosti jsou rozhodně potřebné. "No," mlaskla jsem. "Teď se neurazte, i když je mi jasné, že se urazíte, ale Merle..." otočila jsem se k vlkovi. "To oko nemáš od narození nebo? Máme tady už jednu vlčici, která je na jedno oko slepá, ale rozhodně není schopná zastat všechnu práci. Přeci jenom periferní vidění má dost zhoršené, takže... jak to máš ty?" vybídla jsem ho aby to trochu rozvedl. Jedno oko byl prostě handicap a tím na smečku přinášel jisté nebezpečí. Kdyby došlo na lov nebo na boj, mohlo by ho to brzdit a někoho by to mohlo stát život.
"Co se týče tebe Juniper, tak myslím že tvoje schopnosti by pro smečku byly neocenitelné," řekla jsem jeho partnerce. Byla jsem rozhodnutá je vzít oba, ale chtěla jsem nejprve vidět, jestli se Merle dokáže nějak logicky obhájit.

Vlk vypadala dost odtažitě. Juniper zase jako typická puťka. Neměla jsem úplně takové vlčice, co se neumí za sebe postavit ráda, ale popravdě jsem jich i trochu litovala. Tenhle svět vychovával vlčice v podřízeném postavení vlků. Bylo to prostě tak. A pokud se jedna neuměla pořádně prosadit, tak bylo jasné, že na jednom takovém vlkovi zůstane závislá i co se týče rozhodování. Na druhou stranu jsem byla celkem ráda, že se rozhodl i on poslechnout ji a vrátit se sem. Doufám, že to udělal pro její dobro a ne pro svoje vlastní záměry. Juniper se snažila vysvětlit, že nemusela, ale že se zeptat chtěla. Jenomže si možná neuvědomovala, že to její chtění jí spíše vtloukla do hlavy výchova, než to, že by byla něčí partnerka. "Jistě že," odvětila jsem jí na to s úsměvem, který byl v jádru přátelský.
Její partner pronesl svou konverzační frázi, ale vypadalo to, jako by se mu na jazyk dralo ještě něco jiného. Proskenovala jsem si jeho emoce. Na někom takovém bylo jednoduché si vyzkoušet magii. Sálalo z něj jisté pohrdání mou maličkostí a dokonce bych i řekla, že kdyby mohl tak by na mne vyjel. Ale proč? Jen jsem mírně nakrčila čeníšek a pšíkla si. "Hepší, omlouvám se." Zavrtěla jsem hlavou, abych nepříjemné svědění v čenichu rozehnala. "Řeknu to bez obalu. Jsem místní ochránce a neteř alfy Arcanuse. O vašem přijetí nebo nepřijetí může rozhodnout jedině on nebo druhá alfa a jeho syn Sionn. Než se ale dostanete tak daleko, je potřeba projít některé formality. Zaprvé, co byste mohli přinést smečce? Nepotřebujeme hladové krky, co nic neumí, to asi chápete. Po dlouhé zimě, je potřeba aby každý uměl přidat tlapku k dílu."

Přejela jsem pohledem jak Juniper tak jejího partnera. Nepřišli mi v extra dobré kondici. Zima byla krutá a k tulákům obzvlášť. Měla se před zimou přidat a pro něj dojít později, pokud by to sám přežil. Ušetřila by si tím spoustu vlastních problémů. Já taky od posledního setkání pohubla, ale rozhodně ne tolik co Juniper. Ta teď byla v podstatě kost a kůže. Navíc její srst, sice dlouhá, byla poměrně jemná a zahřát ji moc nemohla. Její partner na tom byl podobně. Navíc mu chybělo oko. Rána ovšem nevypadala čerstvě, takže těžko říct jestli vznikla na začátku zimy nebo to bylo už spoustu let. "Ano, zima byla krutá," konstatovala jsem. "Vím že jsi se s ním musela poradit," mlaskla jsem a bylo jasné, že s tím že se musela ptát vlka na souhlas jsem úplně nesouhlasila. Osobně jsem brala vlastní rozhodovací schopnosti za dostatečné, ale radit se s vlkem byla asi parketa Juniper. Poradit se s bohy prosím, to dava smysl. Ale nechat o svém životě rozhodovat chlapa..."Rowena těší mě, " řekla jsem vlkovi na pozdrav. "Co vás tedy přivádí?"

//Středozemní pláň

Vlezla jsem do lesa a první, co mne praštilo do čenichu bylo to množství pachů tady. Většinou to byli místňáci. Poznávala jsem pach své dcerky a Beliala, taky stráce Arcanuse, bratránka Sionna a toho podivně pískového otrapu. Pár dalších pachů jsem si pamatovala, ale nějak se mi z hlavinky vykouřilo jejich jméno. Nebo spíše jsem si teď nevybavovala, kdo by to mohl být. Ale taky jsem tu cítila pach, který sem absolutně nepatřil a pach, který jsem znala a který sem nepatřil taky. Rozhodla jsem se vyřešit nejprve tohle, než se vydám za rodinou. Přeci jenom jsem tu byla ochránce, takže bylo na mne, abych se postarala o hranice smečky a vyhodila případné otrapy.
Vykročila jsem elegantně směrem odkud vycházel pach Juniper a toho někoho, koho přitáhla sebou. Ale copak holubička se nám ztratila a našla si nějakýho holoubka? proletělo mi hlavou, když jsem si všimla, že s Juniper postává na hranicích vlk, kterého jsem neznala. Šla jsem pomalu, elegantně, jako bych neměla kam spěchat. Moje zavalitá postava se na malinkatých nožkách kymácela a tři ocasy mohly vzbuzovat hrůzu nebo taky jsem mohla vypadat jako nějaký příšera, přelud nebo halucinace. "Ale koho to sem veverky nesou," pronesla jsem sladce a okolí se naplnilo pachem, který voněl vlkům jako to, co mají nejraději a ten pach šel z mého kožichu. Nebylo tak možné určit jak jsem příbuzná k ostatním vlkům ve smečce nebo přesně stanovit mé postavení. Udělala jsem posledních pár kroků jejich směrem a zastavila se ve vzdálenosti zhruba tři metry od Juniper. "Myslela jsem si, že už se sem nevrátíš," dodala jsem trochu uraženě, protože pokud jsem si dobře pamatovala Juniper naposledy neodcházela z mojí společnosti v úplně dobrém rozmaru.