Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Severní Galtavar

A bylo to tady. Byla jsem už takový kousek od kmotřičky Smrti a jejího domova. Bála jsem se s každým dalším krokem víc a víc, protože jsem věděla, že by to pro mne nemuselo dopadnout dobře. Bála jsem se, že by mě mohla Smrt pořádně vyválet ve sněhu. Nemohla jsem si dovolovat. Ne, před někým tak mocným a silným. Musela jsem svůj dlouhý ocas stáhnout a přitáhnout uši k tělu. Tak moc jsem se bála. Jenomže jedna věc byla možná ještě děsivější a to to množstvý bílého sněhu, který byl všude kolem. Ne, že bych se bála sněhu, ale byla jsem malá a s každým krokem jsem se propadala víc a víc do sněhu. V jeden moment jsem tak musela začít skákat.
Skákala jsem ze závěje do závěje. Pokaždé pode mnou s mírným křup povolil sníh a já jsem zajela mimo viditelnost. Kdyby mne někdo sledoval, muselo by mu přijít, že si hraju nebo že jsem vlče, které má prostě problém vidět, kam jde a tak ve sněhu poskakuje. Musela jsem uznat, že ze začátku to byla celkem zábava. Vyskočit do vzduchu. Hezky se odrazit a pak zase dopadnout. Chvilku vidět svět kolem sebe a pak zase zapadnout do bílého ničeho. Jenomže po pár skocích to začalo být docela vysilující. Během zimy se pláň evidentně proměnila v jedno velké sněhové nadělení a já se ocitla v jeho středu. Skákala jsem a snažila se odhadnout, jak hluboko se propadnu, ale když jsem začala propadat po krku... No přestala jsem se soustředit na to, abych odhadla jak hluboko, ale spíš jak daleko dopadnu. Čím dál, tím míň skoků. A já se chtěla ke Smrti dostat pokud možno ještě dneska. Naštěstí postupně, jak byl sníh hluboký ve středu pláně, byl méně a méně od jejího středu. Takže jak jsem se přiblížila k jedlovému pásu, mohla jsem skákat pohodlněji a tolik už jsem nezapadala. A pak hop a skok a byla jsem v pásu.

//Jedlový pás

//Medvědí jezírka

Vyrazila jsem poměrně pomalounkým krokem směrem k tomu, co jsem předpokládala, že by mohla být správná cesta ke kmotřičce Smrti. Nehodlala jsem ji rušit, ale nějak jsem jí musela říct, že jsem celou situaci vyřešila jinak. Že se mi to podařilo naprosto perfektně vyřešit, že mám novou skupinku vlků a že to všechno před tím, může být zapomenuto. Prostě za tím uděláme velkou čáru a všechno bude prominuto. Jenomže jsem taky věděla, že to nemůžu udělat jenom tak. Věděla jsem, že bych neměla přijít s prázdnou a že bych měla Smrti něco darovat. Mohla jsem jí donést nějaké to zvířátko, ale kolem jsem toho moc neviděla. Popravdě mi přišlo, že tady na břehu moc zvířat nežilo. Pak jsem ale uviděla malou noru, díru ve sněhu směřující dolů pod zem. Spalo tam nějaké malinkaté zvířátko podobné myšce. Kdo mohl vědět, že je to svišť. Skočila jsem po něm, to ho vyrušilo ze spánku, začal pištět a prchat pryč. Hnala jsem se za ním... Jenomže to bylo moc rychlé zvířátko, které zmizelo v další díře hned, co mělo možnost.
Praštila jsem tlapkou do sněhu. Zbytečná snaha. Nelíbilo se mi jít s prázdnou tlapkou, ale pak mne napadlo, že bych mohla darovat Smrti něco ze svých tajných zásob. Měla jsem tam i jednu perlu, tak proč ji nepředat královně všeho a všech? Zdálo se mi to jako vhodný dárek pro někoho tak mocného a silného. Usmála jsem se, že jsem to takhle hezky vymyslela a nepřijdu s prázdnou. To by mne nejspíš kmotřička vyhnala pryč rovnou, ale s hezkou bílou perlou... no to už byla jiná. To by si se mnou možná i ráda popovídala. Ale kdo mohl tušit, jak to bude...

//SG

Ležela jsem ve sněhu a přemýšlela nad svým osudem. Byla jsem novuzrozená. Nikdo na mne nemohl. Ani ta vlčata ani Belilal. Dokonce ani táta, máma, bráchové nebo Nym. Nikdo na mne nemohl, dokud mne hlídal strýc a jeho smečka. Navíc jsem měla hodně magií, ale pořád mne trápila jedna podivná věc. Musela jsem se vydat ke Smrti a vyřešit s ní svůj problém, usmířit si ji. Jenomže kdo by se chtěl táhnout pro výprask a ke všemu dobrovolně. Mírně jsem se zachmuřila. Mohla bych předstírat, že jsem blázen? Že mne posedl duch Vánoc nebo nějakou podobnou bejkárnu... Zahodila jsem tenhle plán poměrně rychle, protože nebyl úplně providitelný. Smrt by se nenechala opít nějakým rohlíkem. Pak mě napadlo, že bych jí mohla zazpívat nějakou písničku.
"Pásli duše vlčata, zaklepali na vrata, hajdom hajdom tydli dom, hajdom hajdom tydli dom. Smrt vrata otevřela a vlčata sežrala, hajdom hajdom tydli dom, hajdom hajdom tydli dom. V krvi leží tělíčka, odletěla dušička, hajdom hajdom tydli dom, hajdom hajdom tydli dom. A tak zase po roce, má Smrt rudé vánoce, hajdom hajdom tydli dom, hajdom hajdom tydli dom." Popěvek to byl pěkný, ale ten obsah nezněl ani moc vánočně ani moc dobře. Tohle by se Smrti rozhodně nelíbilo. Odkašlala jsem si a zkusila to znovu. " My kajícníci jdeme k vám, štěstí a moc vynšujeme vám, štěstí a moc po léta, my jsme k vám přišli zdaaaleka. Zdaleka je cesta naše, zpět mezi věrnééé vaše. A co ty nemagič stojíš vzadu, vystrkuješ na Smrt bradu. A já nemagič vystupuju a před Smrtí se křííížuju..... taky ne." Byla to býda, nějak jsem neměla úplně tu uměleckou náladu na skládání písní a tak jsem se prostě sebrala a šla na sever.

//mahtae sever

//asgarský hvozd
Vydala jsem se přesně podle svojí mapky, která mne navygovala k jezírkům. Bylo fajn mít takové krásné odpočinkové místo přímo blízko našeho krásného lesíka. Mírně jsem se ušklíbla, protože jsem si ještě nezvykla, že bych mohla o hvozdu smýšlet jako o vlastní domovině. Bylo příjemné mít kde složit hlavu a nemuset se pachtit v minulosti. To, že jsem měla někde vlčata jsem prostě pustila z hlavy. Někdo by mohl říct, jak to? Ale mělo to poměrně logické vysvětlení. Já nikdy nebyla malým vlčetem, neměla jsem luxus dětství. Takže když přišla možnost, jak se do toho dětského života vrátit, neváhal můj mozek některé věci pozměnit či zapomenout. Navíc se uklidnil myšlenkou, že se o ně stará někdo jiný. Lepší. Někdo kdo je chtěl a nebyla to pro něj náhoda.
Uviděla jsem jezera a nadšeně vypískla. Bylo fajn se moct jít klouzat. Když jeden věděl, kam by se jít klouzat chtěl, nebylo to těžké. Navíc jezera zamrzala. Výborně! Nebe bylo ocelově šedé, ale to mi nevadilo. Byla jsem ráda, že si můžu konečně po dlouhé době odpočinout a užívat si možností, které mi nabízí zimní radovánky. Jednou z nich bylo klouzání a tak jsem bez váhání vběhla na ledovou plochu. Trochu to zakřupalo, ale led držel. Usmála jsem se a začala se klouzat po malém zamrzlém jezírku z jedné strany na druhou. Věděla jsem jak na to, takže mi nehrozil žádný držkopád. Občas jsem nadšeně vypískla nebo si jenom pobrukovala do rytmu. Klouzala jsem se hodnou chvíli a užívala si poletujících vloček. Nakonec jsem byla tak zadýchaná, že jsem se svalila na zem do sněhu.

Sníh pořád padal a padal. Nevypadalo to, že s dalším dnem by nějak plánoval přestat. Naštěstí silné noční chumelení přešlo do poměrně roztomilounkých vloček, které se s tichostí snášely na zem, jako by se nechumelilo. Mohla bych se jít projít k nějakému jezeru a podívat se, jestli už zamrzla... Netušila jsem, jestli ještě není moc brzo, ale zima byla pořádná, takže by se mi možná poštěstilo, že by mohlo začít zamrzat nějaké to menší jezírko. Věděla jsem, že kousek od hvozdu se nachází spousta malinkatých jezírek, takže jsem doufala, že zrovna tam, bych mohla nějaké to pořádné kluzké jezero najít. Rozhodla jsem se, že bych se taky mohla zastavit v Ragaru. Ne, že bych se tam nějak emtra chtěla vyžívat, ale třeba mi to v zimě nezpůsobí takový infark. Jenomže na to, abych mohla vyrazit, tak jsem potřebovala vědět nějakou cestu. Mapu nejlépe. Měla jsem poměrně silný orientační nesmysl, takže jsem se na to chtěla pořádně připravit.
Použila jsem svůj ocas jako štětku a pustila se do kreslení nádherných obrazů do sněhu. Nejprve jsem nakreslila hory, jejihž vrcholky byly zasněžené, k čemuž jsem použila měkkounkých chloupký na špičce svého ocasu. Naznačila jsem taky velké jezero, které se pod ragarem rozlévalo, svou tlapkou. Otiskla jsem jí a pak trochu poválela, aby se obrys jezera trochu podobal. Naznačila jsem taky les, ve kterém bydlela Smrt, které jsem se popravdě chtěla vyhnout pokud to bude možné. Pak jsem naznačila pláně pomocí několika malinkatých vyrytých kopečků. Řeku, která se táhla až k jezírkům pod hvozdem a samotný hvozd. Ten jsem udělala pomocí drápku. Celá mapka vypadala spíše jako sněhový obraz. Umělecké dílo na kterém jsem strávila několik dlouhých minut... možná i hodinu. To by šlo. Snažila jsem se zapamatovat cestu, kterou se chci vydat a pak jsem vyrazila. Směrem k jezírkům.

//medvědí jezírka

Všude byl sníh. Jenom sníh a nic jiného. Neměla jsem úplně náladu na to jít se ohřívat do úkrytu, takže jsem využila tuhle perfektní chvilku klidu na to, abych se mohla pustit do nějaké té zimní zábavy. Chtěla jsem udělat vlkuláka. Problém byl v tom, že prašan se mi pod tlapkami rozpadal a nebyla jsem schopná udělat nějakou pořádnou kouli. Rozhodla jsem se proto, že zkusím trochu něco jiného a že nahrnu prostě všechen sníh ocasem na jedno místo a pak z něj něco vytvořím. Nebála jsem se toho, že bych se nějak hodně zastudila, protože popravdě mě zima a chlad nikdy nevadily. Byla sranda takhle pracovat na něčem, navíc v naprosté tmě, protože už začala noc. Sníh se snášel na zem a přituhovalo, ale to mi nevadilo. Na mém černém kožichu každá vločka snadno roztála. Občas jsem se oklepala, abych nevypadala jako sněhulák já.
Podařilo se mi nahrnout sníh na jednu hromadu poměrně snadno. Jenomže problém byl v tom, že ze sněhu se prostě nedalo pořádně stavět. Vždy když jsem tlapkou zkusila sníh přemístit, rozpadl se na jednotlivé hroudy. Naprosto k ničemu! Plácla jsem tlapkou do sněhu. No, co tak jsem prostě zkusila udělat ležícího vlkuláka, když už to jinak nešlo. Udělala jsem mu perfektní hlavičku a tělíčko, jenomže jsem špatně odhadla vzdálenost, takže tělíčko bylo hodně rozplzlé. Roztáhlé až skoro metr a půl. Nelíbilo se mi to a tak jsem se pokusila udělat ocas dlouhý jako ten můj, ale spíš to začalo vypadat jako nějaký had než jako vlkulák. Naštvaně jsem do všeho kopla a sedla si na zem, abych se koukala na nechutnou věc, připomínající žížalu nebo hada a ne vlka, která tu po mých radovánkách zůstala.

//Úkryt

Padalo víc a víc sněhu a jeden by řekl, že zima se konečně pustila do toho svého pořádného počasí, ale mě něco říkalo, že tohle není všechno. Nebyla to magie, ale zkušenost. Věděla jsem z dětství, jaká umí zima být. Narodila jsem se přeci v zamrzlých horách, kde se sníh držel většinu roku. Bylo to příjemné místo, ale zima tam uměla být nemilosrdná. Tady v nížině to bylo něco trochu jiného. Došla jsem na okraj lesa, abych se mohla porozhlédnout trochu dál. Sledovala jsem hory, které se vypínaly k vysokým nebesům s jistým obdivem. Vyhlídka byla jako cukrová homole, kterou jenom tak někdo nechal ležet. Nehybná a přitom jako by se sníh z jejích kopců přímo drolil. Mírně jsem se nad tou krásou zachvěla. Bylo to nádherné, ale zároveň to bylo znepokojující. Takových zim bylo hodně. Těch, co přinášeli ztrádání. Vlastně každá zima byla taková, ale já si uvědomovala, že v tomhle je i trochu něco jiného. Něco horšího. "Tahle zima nám ještě ukáže svoje drápky," pomyslela jsem si nahlas. Jestli něco moji rodiče zařídili perfektně, tak to byl fakt, že jsem ze zimy měla respekt, i když jsem ji obdivovala. Byla nádhera vidět zamrzlé rampouchy, jak se bliští ve slunečních paprscích. Nebo sledovat vločky, které dopadají na zem a tvoří tak nekonečnou mozaiku. Byla jsem tím okouzlená, ale zároveň... něco mne vždy varovalo. Něco v mojí hlavě říkalo pozor, tohle není takové pěkné jak se zdá. Zima byla vlastně jako já. Nebezpečná, ale zároveň stačila trocha toho tepla a něhy a rozpadne se v čirou a průzračnou vodu. Packou jsem nakopla sníh. U mne nehrozilo, že by mě někdo rozpustil svou láskou a nákloností. Nehrozilo, že ze mě bude jenom kaluž. Ale kdyby na to někdo přišel... To by byl problém.

Požehnej, pane, tomuto vysokokalorickému pokrmu určenému pro mikrovlnné trouby, jakož i lidem, kteří jej prodávají. Amen., proběhlo mi hlavou než jsem dojedla posledni sousto. Hostina to byla vydatná, ale teď bylo načase se hnout někam ven. Nemohla jsem si dovolit proležet v úkrytu celou zimu. Měla jsem hodně plánů. V 16:20 babrat se v sebelítosti, v 16:30 zírat do propasti, v 17:00 vyřešit hladomor (nechat si to pro sebe), v 17:30 gymnastika, v 18:30 zvu se na večeři - to přece nemůžu odmítnout.. Byla to pravda měla jsem toho prostě na jeden den hodně a nemohla jsem to zazdít válenim se. I když moje perspektivy nebyly vůbec veselé. Co jsem byla teď? Kult byl v troskách, rodina neexistovala a smečku jsem vést nezvládla. Bála jsem se smrti a Smrti. Možná, že kdybych měla víc času na tom zapracovat. Otřásla jsem se zimou. A můžu já za to, že je mi vždycky k ránu zima? Nemůžu! Musela jsem ven, abych se zbavila zimolezu v kožichu. Oklepala jsem se ze všech kožešin a vykročila ven. Strýc ještě spal, což bylo dobře. Možná, že kdyby se vzbudil, tak by jenom nadával nebo by se mne začal vyptávat. To, že by se vyptával byla ta horší varinta. Nechtěla jsem mu říkat nic o své minulosti a o životě tam venku, dokud to nebylo úplně nutné. Takhle jsem se mohla tomu tématu nerušeně vyhnout a zmizet, než se probudí. Hodila jsem na starouše poslední pohled, bylo mi ho trochu líto jak tam tak leží. Vrátila jse se a přetáhla přes něj kus kožešiny. Asi jsem byla moc měkká... a nebo prostě jenom vychcaná a doufala jsem, že tyhle malé službičky se mi jednou vrátí.

"Léčení je skvělá magi, já umim jenom zpívat, že vsichni chtějí delat to, co zazpivam a taky... jak ti voním strýčku? zeptala jsem se nenuceně. "To je taky magie," řekla jem a zívla. Chtěla jsem si povídat, ale byla jsem moc unavená.
A pak.
Spala jsem. Nevěděla jsem jak se mi to povedlo, ale na kožešinách v neznámém úkrytu, který mi pořád nebyl domovem i když jako domov páchl, jsem prostě vytuhla. Poprvé po dlouhé době jsem upadla do opravdového spánku, který možná připomínal něčí mrtvolný sen. Usnula jsem. Až mě to samotnou vykolejilo. Nechrápala jsem? Možná. Netušila jsem, jak dlouho jsem spala. Strýc usnul taky, takže pokud jsem chrápala nahlas, jemu to nevadilo. A nebo jsem nechrápala. Ne nechrápala jsem, princezny nikdy nechrápou.
V úkrytu bylo poměrně příjemně. I když to tu vonělo jako bratr, který tu nebyl, cítila jsem se tu v bezpečí. Ve větším bezpečí než jsem se cítila... no už ani nepamatuju kdy jsem se naposledy cítila takhle dobře. Možná za to mohl strýc a nebo to, že jsem snadno hodila za hlavu svou minulost a s ní i malá vlčata. Tady jsem mohla zapomenout na tu chybu, jako by se nikdy nestala. Vlčata mne nezajímala, teď jsem měla jenom hlad. Udělala jsem pár kroků k jídlu, které tu bylo. Čerstvé a ulovené. Nevěděla jsem, proč jsem se nenajedla před tím víc, ale teď jsem měla hlad. Vzala jsem si trochu z vnitřností. Játra, k nim přidala hezkou kost obalenou vazy. A pak jsem dala trochu toho masa, aby se neřeklo a omotala kolem střeva. Vypadalo to lahodně. Jako pořádná hostina pro pinceznu. Mlsně jsem se olízla a pak jsem se vrhla na tu nádherně vonící haldu masa. Zmizelo to ve mně ani jsem netušila jak rychle. Nestačila jsem si pořádně ani vychutnávat sousta, jak jsem jedla. Kdyby mě někdo viděl, zhrozil by se, ale strýc spal. Naštěstí. Pak jsem ze sebe slízala všechnu krev a vyrazila ven. Energii mi dodal spánek a i vydatná snídaně.

//Vločky
Les

Šla jsem s kusem mrtvoly směrem do úkrytu, abychom ji mohli dostatečně zazimovat. Ne, že by m´potřebovala zrovna teplo mrtvola, ale rozhodně jsem tak těžce lapený kousek nechtěla nechávat ležet venku. Ještě by ho mohlo sežrat nějaký zvíře nebo tak něco. Začínala jsem být unavená. Působení nedostatku energie z magie mě sice vyplo, ale i tak jsem teď pociťovala únavu. O to víc jsem se divila tomu, že mne jen kousek lízla kulička sněhu, kterou po mě hodila strýc. Proletěla mi přesně mezi ušima a servala mi z hlavy čelenku na stranu. "Hej," vykřikla jsem a začala si rychle svou jedinou chloubu a starožitnost zase tlapkou rovnat mezi uši. Nechtěla jsem o ni přijít a ztráta takové cenosti kvůli pitomé sněhové kouli by byla pod mou úroveň. Naštěstí strýc toho nechal rychle. Nemusela jsem se už ani více ohrazovat.
Dolezla jsem do úkrytu. Vypadal celkem dobře. Byla to jeskyně ve které to bylo poměrně útulné, rozhodně ne jako v mojí díře. Mírně jsem se nakrčila z těch pachů, ale jinak jsem to nechávala být. Pomohla jsem strýci dotáhnout úlovky, kam chtěl. Cítila jsem tu bratra, ale musela jsem to prostě pustit z hlavy, nebyl čas na to brečet, že ho nikdy neuvidím. Navíc to byl on, kdo mne opustil ne? Došla jsem k jedné z kožešin a tam si lehla. Rozhodla jsem se trochu vrátit k naší konverzaci. "I tak... lepší vědět, než pak litovat, že jsi někoho neprokouknul ne? Někdo by ti mohl chtít ublížit, ale tvářit se jako zlatíčko," pronesla jsem zamyšleně. A pak jsem se rozhodla odvést řeč trochu jinam. "Já popravdě mám celkem dost magií. Umím ovládat elektřinu, umím se změnit na kohokoli nebo taky zvládnu někoho přinutit ke zvracení. Je to celkem zajímavé... A taky umím tohle," prohodila jsem. Nad hlavou se mi udělalo několik malinkatých vloček, které jsem pochytala na vyplazený jazyk. Magické vločky chutnaly stejně jako ty opravdické. Štípaly, ale ne moc. Začínala jsem být unavenější. Položila jsem si hlavu na tlapky s očekáváním spánku.

Sedla jsem si, abych se trochu porozhlédla, než se pustím do té pořádné práce. Z nebe se začínaly snášet vločky. Zvedla jsem hlavu, abych se na ně mohla pořádně podívat. Když mi jedna z nich skoro dopadla na čenich, vyplázla jsem jazyk a nechala jich pár dopadnout a rozpustit se s malým štípnutím na mých chuťových pohárcích. Obrátila jsem pohled na strýčka a zachichotala se jako malá holka. Chybělo mi to, že jsem si nemohla užívat vlčkovství. Dospěla jsem až moc rychle a bylo to na mě vidět, i když já si to nepřipouštěla. Malé zábavy jako chytání vloček na jazyk mne tak dokázaly příjemně zaskočit, jaká to byla zábava. Strýc mezitím dojedl svoje jídlo a popřemýšlel o něčem, co mi zůstávalo ukryto. Mírně jsem mu jeho magii záviděla. Mohl se hrabat komu chtěl v hlavě a kdy chtěl. "Jaké to je, mít magii na čtení myšlenek?" zeptala jsem se a chytla na jazyk poslední štípající vločku.
Pak už tu byla jenom práce. Trochu jsem záviděla ostatním, co mají magii větru nebo jinou, která jim usnadňuje transport. Nebyla jsem silná ani jsem nebyla nijak zvlášť ochotná ostatním pomáhat s taháním velkých břemen, jenže u strýce jsem se potřebovala dobře zapsat. A dobře zapsat znamenalo se i trochu více snažit. Jenomže jsem se taky nemohla snažit moc. Když jsme došli k úkrytu pomohla jsem strýci strčit muflonici do úkrytu a pak mne napadla naprostá šílenost. Ukoulela jsem tlapkou sněhovou kuličku a hodila jí po strýčkovi, který odcházel do úkrytu. Koule se rozprskla o jeho pozadí. Pohlédla jsem směrem k nebi a dělala, že tam nejsem. Já nic, já muzikant.

//Úkryt

Probudit se kopancem nebylo úplně to nejkrásnější probuzení. "Jsem," odvětila jsem a sledovala strýce. Bratr se někam vypařil stejně jako zbytek, ale já se úplně nechystala k odchodu. Ne, že bych nemohla... ale jo nemohla jsem. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Když strýc mluvil jenom jsem se přesunula k masu a pustila se do pomalého a velice elegantního způsobu jedení. Strýc mezi tím mluvil a já nesouhlasila. Nesouhlasila jsem, ale pochválil mne, takže jsem si z celého toho jeho proslovu vzala jenom to, že jsem odvedla dobrou práci. Magie se mi vždycky líbilo používat, ale nikdy mne za to nikdo přímo nepochválil. Tohle bylo poprvé. Byla jsem spokojená a potichu jsem jedla.
"Jestliže jsem odvedla dobrou práci, nemusel do mě kopat," řekla jsem mezi sousty. Jestli si strýc myslel, že se zbaví konverzace o tom, jak se Crowley neumí chovat... tak takovou radost mu neudělám. Na druhou stranu staroušek si zasloužil dostat nějaký dáreček. Ale co dát někomu, kdo má všechno? Kdo je Alfou velkého lesa a kdo si může vzít úplně cokoliv bude chtít? Takovému vlkovi nemůžete dát nějaký obyčejný dárek, musí to být něco speciálního. Mírně jsem se nad tím zamyslela. Strýc musel být od tetiny smrti celkem osamělý. Celkově tu musel trpět s těmi naprostými idioty. Zvedla jsem se po jídla na všechny čtyři a došla ke strýci, abych ho objala. "Jsi ten nejlepší strýček, ještě mě nikdy nikdo nepochválil," řekla jsem s úsměvem. Byla jsem ráda, že jsem ho mohla obejmout a tím mu udělat radost. Nebyl to přímo přečeno fyzický dárek, ale byl to dárek přátelství a podpory. "Pomůžu ti to odnést," dodala jsem. Sounáležitost a podpora, to byl taky dobrý dar pro někoho, kdo má vše ne?

Byla jsem naprosto mimo. Nevěděla jsem, co se děje kolem mne, takže jsem prostě neměla vůbec žádnou převahu nad tím, co můžu nebo nemůžu dělat. Jediné, co jsem mohla, bylo přemýšlet ve vlastní hlavě. Ale nad čím? Byla zima, ale moje tělo bylo v teple hustého kožichu. Moje hlava se tak automaticky začala otáčet směrem k teplu a vůbec ne k tomu, že bych neměla ležet na ledové zemi. Snila jsem tedy o tom, co budu dělat v létě. Nebo co bych ráda dělala v létě. Mohla bych se krásně vyhřívat na nějaké pláži, ale to úplně neznělo jako moje dovolená. Moje dovolená byla něco naprosto jiného a tak se moje hlava rozjela na plné obrátky. A rozjela se pořádně divným směrem, ne divným, ale takovým pro ni přirozeným. Takže jsem samozřejmě byla v krásném úkrytu. Byla to jeskyně s krápníky, někde nahoře na stropě byla spousta světlušek, které osvětlovaly modrým světlem stěny jeskyně. Koukala jsem na ten strop a pak pootočila hlavu směrem do prava a tam byl jeden vlk. Byl to Belial a hezky se na mě koukal. "Nedala by sis kostičku," řekl mi a podával mi krásnou nadýchanou voňavou kost obalenou tím nejlepším masem. "A nedala by sis radši něco jiného?" ozvalo se za mnou a když jsem otočila hlavu na druhou stranu byl tam Crowley bez té svojí stupidní masky. Vypadal tak hezky. Oba vypadaly hezky a oba se ke mně tulili. Tak tohle byla perfektní představa dovolené. Zakousla jsem se do kosti, kterou mi nabízel Belial a mezi tím mi Crowley jemně masíroval záda. Pohoda...

Z té mne najednou něco vytrhlo. Byl to kopanec, poměrně silný do zad. Jako by mě někdo nakopnul přímo do páteře. Cukla jsem sebou, ale nekňučela jsem, jenom ze mne vyrazil podivný dech. Viděla jsem vzdalujícího se Crowleyho. Hajzl, za tohle si vychutnám pomstu. Pohlédla jsem na Siriuse a strýce, kteří se mnou jediní zůstávali. Ostatní se někam vypařili. Evidentně se nám ovšem podařilo ulovit to, co bylo třeba ulovit. Nádhera. Byla jsem spokojená. Nejen, že jsem ukázala že umím magie obstojně používat, ale taky že jsem schopnější než tři vlci dohromady. A tím, že do mne Crowley kopnul rozhodně neukázal výkvět vychování. Pohlédla jsem na strýce. "Já říkala, že nemají vychování," zaskuhrala jsem.

Sirius byl citlivka. Arcanus zabil jedním pořádným kousancem naši kořist a rozeběhl se dál. Byla jsem celkem v pohodě. Na magii elektřiny jsem byla zvyklá. Mohla bych zkusit i něco jiného. Mohla bych... Ale... "Něco udělám bráško, ale jestli omdlím, tak mě nenech ležet na tomhle humusu, buď tak hodný," pronesla jsem k němu, ale bylo mi jasné, že mě tu nechá klidně chcípnout pokud se mu to bude hodit. Arcanus nebo někdo jiný použil magii, ale hádala jsem že strýc, protože kdo jiný by uměl něco takového. Crowley mi přišel se Zurri moc mladý a ta durhá byla ohnivka.
Musela jsem jim pomoct a věděla jsem jak, ale neměla jsem zkušenosti. Musela jsem se tedy soustředit, abych našla vědomí muflona. Abych ho mohla v klidu připravit o poslední zbytky sil tím, že mu způsobím nesnesitelné křeče. Nebylo to náročné, ale nebylo to ani lehké kouzlo. Zaměřila jsem veškerou svou pozornost na kořist, která prchala pryč. A najednou se srnka začala zastavovat a podivně kňourat, jako by měla křeče. Všechno jako by se v těle zvířete tahalo a trhalo. Musel ji bolet každý sval. Jestli tohle nebude stačit na to, aby někdo udělal konečnou věc a zakousnul to nebohé zvíře tak už nic. Poskytla jsem ostatním tak dvě tři minuty. Než jsem upadla do bezvědomí na zem.

Sirius měl proříznutou tlamu možná víc, než ostatní. Crowley se ovšem nenecháal zahanbit. "No nenaučila jsem tě toho snad víc o životě, než ostatní," prohodila jsem a oplatila mu jeho smích sladkým úsměvem. V očích mi ovšem šlehal plamínek, který hrozil sežehnout všechno kolem. Naštěstí Crowley, Zurri a vlčice zmizeli v lovení jinam. Byla jsem možná i ráda. Chtěla jsem mít strýčka jenom pro sebe. Ne, protože bych ho chtěla jenom nějak využívat, ale protože jsem ho upřímně měla ráda. Byl to jediný dospělý, který se ke mně kdy choval hezky. Nemohla jsem mu to nikdy zapomenout.
Sirius se zase rozhodl vyhoupnout na pomyslné místo blbečka měsíce. Schovávání za strýčka ti nepomůže, hade. Hodila jsem po něm pohledem. "Jednou jsem si nedávala pozor a nechovala se správně," pronesla jsem a propichovala pohledem bratra. Slova jsem ovšem pronášela ke strýčkovi s klidem. "Nakonec z toho byly jenom problémy, ale aspoň jsem se z nich poučila a nestrkám od té doby nos do cizích záležitostí." Učitele ovšem strýc odmítnul. Jen jsem pokrčila rameny, nebylo mi jedno, že jsem byla odmítnuta, ale nehodlala jsem tlačit na pilu. Víc flákání pro mě tedy.
Byl to lov. Nebyla to procházka. Rozhodla jsem se, že využiju svoje magie, když už mi to strýc povolil. "Aspoň jsem ráda, že mužu používat všechnu svou sílu. Nejsem nejsilnější a magie mi tak hezky pomáhají se vypořádat s nedostatky," pronesla jsem s úsměvem a pustila se tedy do hledání správného místa. Sirius mohl vyrazit a nadehnat nám stádo.Pomalu jsem se s kývnutím přesunula směrem k samici, která byla s mládětem kousek od stáda. Perfektní. Zaměřila jsem svou energii na samici. Z nebe se najednou zjevil blesk, který jako by vyjel odnikud a zasáhnul jí přímo do temene hlavy. Na místě byla ochromená a padla jako pod ťatá. Problém byl v tom, že pršelo a tím pádem dostal slabý zásah i kdokoli, kdo byl blízko.