Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jezevec

Odcházela jsem, nebo spíše utíkala, z toho lesa. Nelíbilo se mi, že bych měla být zrovna já někde takhle ubrečená a přitom mi nikdo nic špatného neřekl. Jenom mi ukázal, co by mohlo být a tak... Tak mě to rozesmutnilo. Otřela jsem si tlapkou slzy a pak dupla na zem. Ne, nebudu smutná. Budu prostě dělat to, co vždycky. Obrátím ten smutek na ruby. Budu veselá. Blíží se vánoce a já tu nebudu brečet. Ukážu tomu někomu, ať už to byl kdokoli, že jsem já ta pořádná vánoční. Že já jsem duchem vánoc a že vánoce jsou já. Budu veselá a nenechám si nic zkazit. Zvedla jsem se ze země a začala jsem se pouštět do toho, co by jeden mohl označit za naprosté pomatení smyslů.
Pomocí své magie jsem vytvořila sněhové vločky, které byly veliké a začala jsem je věšet na stormy v mém okolí. Nezastavovala jsem se ovšem jenom u toho. Taky jsem se sehnula k zem i začala jsem koulet kuličky sněhu na sebe, abych vytvořila sněhuláka. Byl to sněhulák, který vypadal jako vlk. Přidala jsem mu kus kamínků z okolí jako očka a pak jsem začala poskakovat dál. U toho jsem si prozpěvovala vánoční písničky a koledy, jako by mne opravdu posednul nějaký pořádný duch vánoc a já si prostě jenom rozpustile užívala zimní náladu. Bylo to ovšem předstírané. Byla to hra. Snažila jsem se přesvědčit nejenom svět, ale i sama sebe, že to, co jsem zažila kolem mi nevadilo. Že to, že jsem viděla možnost nějaké hezčí budoucnosti, pro kterou bych se ovšem musela změnit, že mě to nezasáhlo. Jenomže zasáhlo a hodně.

//Kančí remízky přes travnatý oceán

//Kierb

Šla jsem lesíkem, který byl podivný. Jako by tu nebyl žádný sníh, ale spíše mlha. Uviděla jsem před sebou ocásek a rozhodla se vydat za tím zvířátkem. Protože, jestli tu někdo byl, musel znát i cestu z téhle mlhy ven. Přišlo mi to, že je to tu nádherné, ale zároveň tu vládla magie, kterou jsem nechápala. Nebyla tu zima, ale chlad se mi plížil po páteři. Nebyl to ovšem chlad přirozený, spíš se mi zdálo, že tu někdo vyvolává něco nepříjemného. Najednou bylo zvířátko přímo předemnou, i když jsem si ho nikdy nevšimla. Jako by se z mlhy zjevilo rovnou u mých tlapek. Udělala jsem poplašeně krok v zad, ale jezevec se ani nepohnul. Jenom se postavil na zadní a ukázal mi tlapkou směrem do prostoru.
Podívala jsem se tam, kam ukazoval. Chvilku se mi zdálo, že tam nic není a že jsem hloupá, že se koukám tam kam ukazuje nějakej pitomej jezevec, ale potom... Uviděla jsem v mlze obraz. Byla jsem to já. Byl to táta, máma, sourozenci. Nym se Sionnem a všichni vypadali nadšeně. Natěšeně na vánoční chvilku, kterou budou moct prožít společně. Já v tomhle podivném obrazu byla malým vlčátkem, takže to nemoha být budoucnost nebo přítomnost. Ale rozhodně to ani nebyla minulost, protože takovéhle vánoce jsem nikdy nezažila. Byl to výmysl, ale jako by mi to v hlavě dávalo symsl. "Tohle je co nebylo, ale mohlo být. Kdyby se jenom jedno rozhodnutí stalo jiným. Tohle je to, co nebylo, ale může být, jen trochu jinak," ozval se hlas z mlhy, ale já nedávala pozornost na to, komu by mohl patřit. Byla jsem pohlcena obrazem, který se měnil. Byla to opět ta krásná vánoční nálada. Duch Vánoc byl všude kolem mě, ale i kolem obrazu a vlků v něm. Byla jsem to já a moji blízcí. Všichni byli rádi, že se mají. Sledovala jsem ten obraz a po tváři mi sjela jedna slza..."Ne... to nikdy nebude..." pronesla jsem potichounku a rozešla se mlhou pryč. Klopýtala jsem a doufala, že najdu správný směr. Šumění řeky mne vedlo dál.

//Kierb

//Zubatá hora

Slezla jsem z hory a vydala se rovnou podel té nejdelší řeky, kterou jsem v kraji znala. Bylo to hezké, všude sníh a mráz. Jenomže jsem si nevšimla, že pod sněhem se dostávám na led. Nevšimla jsem si, že moje kroky už nejsou na pevném povrchu, ale že jsem se ocitla na říčním toku. Moje váha, leč nebyla nijak velká, rozhodně nebyla nic příjemného pro led, který byl tenčí a tenčí, čím více na jih jsem postupovala. A pak to začalo. Nejprve jako slabé křupkání, které jsem připisovala sněhové nadílce. Jenomže pak to začalo křupat víc a víc. Podívala jsem se pod svoje vlastní tlapky a odhrnula sněhovou nadílku, abych viděla, že stojím na obří prasklině, která se nehodlala zmenšit, ale právě naopak. Větší a mohutnější křupání bylo všude kolem a pak najednou už jsem nestála, ale ležela na ledové kře, která uháněla proudem vody hnána na jih. Bylo to jako bych si stopla nějakou velice nevýhodou transportní službu, protože to se mnou házelo a já měla co dělat, abych se neocitla ve vodě. Dostat se do vody by znamenalo stoprocentní smrt. Musela jsem se tedy držet. Zaryla jsem drápy do ledu a doufala, že tahle jízda neskončí mou smrtí.
Čím více jsem byla na jihu, tím méně ledových ker bylo kolem. Věděla jsem, že se tak blíží místo, kde budu muset vystupovat. Nadechla jsem se a na roztřesených tlapkách se postavila na ledovou kru. Nebyl to příjemný pocit. I když kra už neuháněla vpřed tak rychle, bylo to nepříjemné. Nadechla jsem se zhluboka a skočila, abych dopadla rovnou do sněhové hroudy, která byla na břehu. Odkutálela jsem se rovnou do lesíka. Natloukla si při tom záda a namočila ocas, ale aspoň jsem byl celá a živá.

//Za jezevcem

//Gejzíry

Kráčela jsem do kopce a proklínala svou výšku, protože tu byly všude velké závěje a já musela dávat pozor kam šlapu, abych se nepropadla do obrovských sněhových oblaků, ze kterých bych se už nikdy nedostala. Jako nadýchaná peřina se vlnily sem a zase tam a bylo těžké přijít na to, kam může jeden položit tlapku. Moje dětství v horách mi pomáhalo, ale ani mi neměli tolik zkušeností s takovým sněhem, když jsem byla malinkatá. Najednou jsem uviděla vlka. Byl celý bělounký a vypadal opravdu vesele, že by to mohl být on? Že by to byl Vlčíšek? Mírně jsem se rozradostnila, protože jsem měla Vlčíška ráda. Jenomže. Vlčíšek byl jenom taková povídačka pro malá vlčata, aby se chovala dobře. Jenomže, když funguje něco takhle říct, proč to nepoužívat pořád dokola. Na velké vlky jako jsem já to bohužel už nefungovalo. "Ach, Roweno, viděl jsem tě přicházet," pronesl vlk a usmál se na mne. Jenže já mu na to neskočila. Sice měl žluté oči, ale to mu nebránilo ovládat magii myšlenek. Jeden by se zasekl a řekl by "jak můžeš znát mé jméno" ale já už byla zkušená. "Zdravím, chci se jenom porozhlédnout... nebudu rušit," řekla jsem a rozhlížela se kolem. "Tak co na to říkáš?""Hmm když jsem byla malá, říkali mi, že tady žije v horách Vlčíšek..." "A? Nezníš moc přesvědčeně." Taky jsem nebyla. Všude byl jenom bílý sníh a nic víc. "Je to jenom povídačka pro vlčata, aby zavřela tlamu a chovala se dobře. Vlčíšek neexistuje, kdyby jo, tak by rozhodně nežil v takovéhle pustině a rozhodně by mi nikdy nic nedaroval." Vlk se mírně zamračil. "Třeba k tomu měl důvod..." "Třeba... a nebo prostě jenom není a celé to byl výmysl malého vlčete." Otočila jsem se a bez rozloučení zamířila zpět dolů z hory. Začínaly mne studit tlapky.

//Kierb

//Sviští hůrky

A tak jsem prostě šla směrem, kam mne to prostě neslo. Zima mi nevadila, byla jsem za ni celkem ráda. Neměla jsem ráda velké vedro. Tohle byla příjemná změna. Takže, když jsem došla do údolíčka, bylo mi jasné, že tady se dlouho zdržovat nebudu, protože tu bylo tepleji než jinde. Věděla jsem proč. Znala jsem to tady, takže jsem věděla, že si musím dávat velký pozor na velké bubliny, které se tvořily nad podivnými dírami v zemi. Jako by to byly nory, které vyhloubilo nějaké podivné zvíře a teď z nich ohromnou rychlostí pryštila horká voda. Zůstala jsem stát u jedné takové bubliny a sledovala, jak se zvětšuje. Společně s bublinou mnou projížděla taky vlna tepla, které se šířilo vzduchem. Věděla jsem, že každou chvilku praskne velká bublina a do vzduchu se vyřítí horká voda. Takže jsem takticky udělala několik kroků zpátky, abych mohla celou tu krásu sledovat a nemusela se obávat, že navlhnu nebo že se opařím. To by bylo nemilé.
Sledovala jsem proud vody, který se s zahučením vyřítil ze země a vystřelil k nebesům, aby se většina vody proměnila v chladném prostředí na páru a sněhové vločky. Bylo to jako instatní zima. Příroda byla občas opravdu kouzelná. Začínalo mi tu být ovšem až moc velké teplo, můj kožich byl přeci jen přizpůsobený na zimu a tohle teplo mi nevyhvovalo. Začala jsem se tedy proplétat směrem k horám, abych se mohla porozhlédnout na nejvyšší hoře našeho kraje. Nikdy jsem tam nebyla a když už jsem byla takhle blizounko, tak mě to poměrně dost lákalo. Usmála jsem se a přidala do kroku, abych byla v horách co nejdříve. Navíc jsem se chtěla trochu rozpohybovat.

//Zubatá hora

//Jedlový pás

Kráčela jsem po území svištích hůrek a byla jsem celkem spokojená s tím, jak se mi to povedlo u Smrti zaonačit. Na svůj strach jsem zapomněla, jen co jsem zmizela z lesa. Jako by jeho moc vzbuzovat strach byla pryč. Třeba to bude kmotřička brát jako tajného Vlčíška a bude ještě spokojená. Navíc když můj pach jenom ucítí, tak jí to třeba nebude tak špatné přijmout. Kdybych zůstala, uvedla bych ji jenom do rozpaků a to bych přece nechtěla. Sama sobě jsem si vysvětlovala, jak se můžu zbavit toho nepříjemného zbytkového pocitu, že jsem to nezvládla a že jsem zbabělec. Takhle opodstatněné se mi to líbilo.
Začínala noc a já byla dost unavená. Po tom hopkání přes pláň jsem se rozhodla, že domů nepůjdu. Ragar byl místo, které se v zimě prostě navštěvovat nedalo. Už jen tady byla kupa sněhu a to jsem nebyla v horách. Rozhodla jsem se, že si najdu místo na spánek. Jenomže, kdo by spal jen tak venku. Jedině idiot, kterému nevadí být pak zbytek zimy nemocný. Rozhodla jsem se, že si tedy vykopu ve svém krásném sněhovém království malou jeskyni a do té, že se uložím. Nehodlala jsem ovšem kopat nějak moc dlouho, jenom tak, abych se tam vešla. Vykopat dostatečný prostor mi zabralo kus noci, ale nebylo to tak zlé, jak by jeden čekal. Když jsem do díry zalezla, byla ještě tma. Uvnitř bylo poměrně teplo a já se s úsměvem stočila do klubíčka. Dlouhý ocas měl tu výhodu, že se dal využít jako elegantní přikrývka. No a pak už jenom stačilo zavřít očka a nechat se odnést do říše snů.
Spala jsem jenom krátce, ale i to mi stačilo, abych nabrala potřebnou energii. S ránem jsem vykročila směrem k teplejším místům.

//Gejzíry

//Severní Galtavar

Dostat se do Jedlového pásu nebylo nic jednoduchého. Musela jsem proskákat velkou spoustou sněhových závějí a tak jsem byla dost udýchaná, když jsem se zastavila. Na chvilku jsem se potřebovala vydýchat, abych se mohla zamyslet nad tím, co budu dělat dál. Sedla jsem si a upravila si rozvrkočenou srst. Po tom všem poskakování jsem vypadala, jako nějaká coura a to já prostě nebyla. Mírně jsem se tedy očistila od sněhu a pomocí jazyku si uhladila srst na břiše a na ocásku. Byla jsem zase pěkná a čisťounká, když jsem se zvedla k dalšímu pochodu.
Moje kmotřička nejspíše neslavila Vánoce, ale říkala jsem si, že ta malá perla, kterou jí nesu, by jí jisto jistě udělala radost. "Kmotřičko," zašeptala jsem, ale cítila jsem kolem jejího obydlí podivné napětí. Nechtěla jsem jít dovnitř. Měla jsem opravdu velký strach. Nesplnila jsem, co mi sdělila v tom snu. Neobětovala jsem jí jedno z vlčat. Nechala jsem si ho ukrást a... Navíc se mi nepodařilo udržet smečku, kterou jsem jí slíbila zasvětit. Nedokázala jsem se prostě rozhoupat k tomu, se o ně nějak starat. Ano, měla jsem plán, ale ten teď bylo potřeba nechat uležet. A pak až se mi podaří hezky Asgaar dostat na naší stranu bude to fajn. Ale zatím moje plány byly... No bylo to naprosté fiasko a Smrt by se mi za to mohla pomstít a... Vyměkla jsem. Vyděšená a se staženým ocasem jsem položila perlu ke vchodu do podivné jeskyně, kterou kmotřička obývala. Byla to velká a jasná perla a já doufala, že jí udělá radost. Ale popravdě, teď jsem jí potkat úplně nechtěla. Bála jsem se. A strach Smrt uměla vycítit na sto honů. Nechala jsem perlu jako malinkatý dáreček Smrti před domem a zdrhla jsem. Jako malé vyděšené vlče a ne mocná vlčice.

//Sviští hůrky

//Severní Galtavar

A bylo to tady. Byla jsem už takový kousek od kmotřičky Smrti a jejího domova. Bála jsem se s každým dalším krokem víc a víc, protože jsem věděla, že by to pro mne nemuselo dopadnout dobře. Bála jsem se, že by mě mohla Smrt pořádně vyválet ve sněhu. Nemohla jsem si dovolovat. Ne, před někým tak mocným a silným. Musela jsem svůj dlouhý ocas stáhnout a přitáhnout uši k tělu. Tak moc jsem se bála. Jenomže jedna věc byla možná ještě děsivější a to to množstvý bílého sněhu, který byl všude kolem. Ne, že bych se bála sněhu, ale byla jsem malá a s každým krokem jsem se propadala víc a víc do sněhu. V jeden moment jsem tak musela začít skákat.
Skákala jsem ze závěje do závěje. Pokaždé pode mnou s mírným křup povolil sníh a já jsem zajela mimo viditelnost. Kdyby mne někdo sledoval, muselo by mu přijít, že si hraju nebo že jsem vlče, které má prostě problém vidět, kam jde a tak ve sněhu poskakuje. Musela jsem uznat, že ze začátku to byla celkem zábava. Vyskočit do vzduchu. Hezky se odrazit a pak zase dopadnout. Chvilku vidět svět kolem sebe a pak zase zapadnout do bílého ničeho. Jenomže po pár skocích to začalo být docela vysilující. Během zimy se pláň evidentně proměnila v jedno velké sněhové nadělení a já se ocitla v jeho středu. Skákala jsem a snažila se odhadnout, jak hluboko se propadnu, ale když jsem začala propadat po krku... No přestala jsem se soustředit na to, abych odhadla jak hluboko, ale spíš jak daleko dopadnu. Čím dál, tím míň skoků. A já se chtěla ke Smrti dostat pokud možno ještě dneska. Naštěstí postupně, jak byl sníh hluboký ve středu pláně, byl méně a méně od jejího středu. Takže jak jsem se přiblížila k jedlovému pásu, mohla jsem skákat pohodlněji a tolik už jsem nezapadala. A pak hop a skok a byla jsem v pásu.

//Jedlový pás

//Medvědí jezírka

Vyrazila jsem poměrně pomalounkým krokem směrem k tomu, co jsem předpokládala, že by mohla být správná cesta ke kmotřičce Smrti. Nehodlala jsem ji rušit, ale nějak jsem jí musela říct, že jsem celou situaci vyřešila jinak. Že se mi to podařilo naprosto perfektně vyřešit, že mám novou skupinku vlků a že to všechno před tím, může být zapomenuto. Prostě za tím uděláme velkou čáru a všechno bude prominuto. Jenomže jsem taky věděla, že to nemůžu udělat jenom tak. Věděla jsem, že bych neměla přijít s prázdnou a že bych měla Smrti něco darovat. Mohla jsem jí donést nějaké to zvířátko, ale kolem jsem toho moc neviděla. Popravdě mi přišlo, že tady na břehu moc zvířat nežilo. Pak jsem ale uviděla malou noru, díru ve sněhu směřující dolů pod zem. Spalo tam nějaké malinkaté zvířátko podobné myšce. Kdo mohl vědět, že je to svišť. Skočila jsem po něm, to ho vyrušilo ze spánku, začal pištět a prchat pryč. Hnala jsem se za ním... Jenomže to bylo moc rychlé zvířátko, které zmizelo v další díře hned, co mělo možnost.
Praštila jsem tlapkou do sněhu. Zbytečná snaha. Nelíbilo se mi jít s prázdnou tlapkou, ale pak mne napadlo, že bych mohla darovat Smrti něco ze svých tajných zásob. Měla jsem tam i jednu perlu, tak proč ji nepředat královně všeho a všech? Zdálo se mi to jako vhodný dárek pro někoho tak mocného a silného. Usmála jsem se, že jsem to takhle hezky vymyslela a nepřijdu s prázdnou. To by mne nejspíš kmotřička vyhnala pryč rovnou, ale s hezkou bílou perlou... no to už byla jiná. To by si se mnou možná i ráda popovídala. Ale kdo mohl tušit, jak to bude...

//SG

Ležela jsem ve sněhu a přemýšlela nad svým osudem. Byla jsem novuzrozená. Nikdo na mne nemohl. Ani ta vlčata ani Belilal. Dokonce ani táta, máma, bráchové nebo Nym. Nikdo na mne nemohl, dokud mne hlídal strýc a jeho smečka. Navíc jsem měla hodně magií, ale pořád mne trápila jedna podivná věc. Musela jsem se vydat ke Smrti a vyřešit s ní svůj problém, usmířit si ji. Jenomže kdo by se chtěl táhnout pro výprask a ke všemu dobrovolně. Mírně jsem se zachmuřila. Mohla bych předstírat, že jsem blázen? Že mne posedl duch Vánoc nebo nějakou podobnou bejkárnu... Zahodila jsem tenhle plán poměrně rychle, protože nebyl úplně providitelný. Smrt by se nenechala opít nějakým rohlíkem. Pak mě napadlo, že bych jí mohla zazpívat nějakou písničku.
"Pásli duše vlčata, zaklepali na vrata, hajdom hajdom tydli dom, hajdom hajdom tydli dom. Smrt vrata otevřela a vlčata sežrala, hajdom hajdom tydli dom, hajdom hajdom tydli dom. V krvi leží tělíčka, odletěla dušička, hajdom hajdom tydli dom, hajdom hajdom tydli dom. A tak zase po roce, má Smrt rudé vánoce, hajdom hajdom tydli dom, hajdom hajdom tydli dom." Popěvek to byl pěkný, ale ten obsah nezněl ani moc vánočně ani moc dobře. Tohle by se Smrti rozhodně nelíbilo. Odkašlala jsem si a zkusila to znovu. " My kajícníci jdeme k vám, štěstí a moc vynšujeme vám, štěstí a moc po léta, my jsme k vám přišli zdaaaleka. Zdaleka je cesta naše, zpět mezi věrnééé vaše. A co ty nemagič stojíš vzadu, vystrkuješ na Smrt bradu. A já nemagič vystupuju a před Smrtí se křííížuju..... taky ne." Byla to býda, nějak jsem neměla úplně tu uměleckou náladu na skládání písní a tak jsem se prostě sebrala a šla na sever.

//mahtae sever

//asgarský hvozd
Vydala jsem se přesně podle svojí mapky, která mne navygovala k jezírkům. Bylo fajn mít takové krásné odpočinkové místo přímo blízko našeho krásného lesíka. Mírně jsem se ušklíbla, protože jsem si ještě nezvykla, že bych mohla o hvozdu smýšlet jako o vlastní domovině. Bylo příjemné mít kde složit hlavu a nemuset se pachtit v minulosti. To, že jsem měla někde vlčata jsem prostě pustila z hlavy. Někdo by mohl říct, jak to? Ale mělo to poměrně logické vysvětlení. Já nikdy nebyla malým vlčetem, neměla jsem luxus dětství. Takže když přišla možnost, jak se do toho dětského života vrátit, neváhal můj mozek některé věci pozměnit či zapomenout. Navíc se uklidnil myšlenkou, že se o ně stará někdo jiný. Lepší. Někdo kdo je chtěl a nebyla to pro něj náhoda.
Uviděla jsem jezera a nadšeně vypískla. Bylo fajn se moct jít klouzat. Když jeden věděl, kam by se jít klouzat chtěl, nebylo to těžké. Navíc jezera zamrzala. Výborně! Nebe bylo ocelově šedé, ale to mi nevadilo. Byla jsem ráda, že si můžu konečně po dlouhé době odpočinout a užívat si možností, které mi nabízí zimní radovánky. Jednou z nich bylo klouzání a tak jsem bez váhání vběhla na ledovou plochu. Trochu to zakřupalo, ale led držel. Usmála jsem se a začala se klouzat po malém zamrzlém jezírku z jedné strany na druhou. Věděla jsem jak na to, takže mi nehrozil žádný držkopád. Občas jsem nadšeně vypískla nebo si jenom pobrukovala do rytmu. Klouzala jsem se hodnou chvíli a užívala si poletujících vloček. Nakonec jsem byla tak zadýchaná, že jsem se svalila na zem do sněhu.

Sníh pořád padal a padal. Nevypadalo to, že s dalším dnem by nějak plánoval přestat. Naštěstí silné noční chumelení přešlo do poměrně roztomilounkých vloček, které se s tichostí snášely na zem, jako by se nechumelilo. Mohla bych se jít projít k nějakému jezeru a podívat se, jestli už zamrzla... Netušila jsem, jestli ještě není moc brzo, ale zima byla pořádná, takže by se mi možná poštěstilo, že by mohlo začít zamrzat nějaké to menší jezírko. Věděla jsem, že kousek od hvozdu se nachází spousta malinkatých jezírek, takže jsem doufala, že zrovna tam, bych mohla nějaké to pořádné kluzké jezero najít. Rozhodla jsem se, že bych se taky mohla zastavit v Ragaru. Ne, že bych se tam nějak emtra chtěla vyžívat, ale třeba mi to v zimě nezpůsobí takový infark. Jenomže na to, abych mohla vyrazit, tak jsem potřebovala vědět nějakou cestu. Mapu nejlépe. Měla jsem poměrně silný orientační nesmysl, takže jsem se na to chtěla pořádně připravit.
Použila jsem svůj ocas jako štětku a pustila se do kreslení nádherných obrazů do sněhu. Nejprve jsem nakreslila hory, jejihž vrcholky byly zasněžené, k čemuž jsem použila měkkounkých chloupký na špičce svého ocasu. Naznačila jsem taky velké jezero, které se pod ragarem rozlévalo, svou tlapkou. Otiskla jsem jí a pak trochu poválela, aby se obrys jezera trochu podobal. Naznačila jsem taky les, ve kterém bydlela Smrt, které jsem se popravdě chtěla vyhnout pokud to bude možné. Pak jsem naznačila pláně pomocí několika malinkatých vyrytých kopečků. Řeku, která se táhla až k jezírkům pod hvozdem a samotný hvozd. Ten jsem udělala pomocí drápku. Celá mapka vypadala spíše jako sněhový obraz. Umělecké dílo na kterém jsem strávila několik dlouhých minut... možná i hodinu. To by šlo. Snažila jsem se zapamatovat cestu, kterou se chci vydat a pak jsem vyrazila. Směrem k jezírkům.

//medvědí jezírka

Všude byl sníh. Jenom sníh a nic jiného. Neměla jsem úplně náladu na to jít se ohřívat do úkrytu, takže jsem využila tuhle perfektní chvilku klidu na to, abych se mohla pustit do nějaké té zimní zábavy. Chtěla jsem udělat vlkuláka. Problém byl v tom, že prašan se mi pod tlapkami rozpadal a nebyla jsem schopná udělat nějakou pořádnou kouli. Rozhodla jsem se proto, že zkusím trochu něco jiného a že nahrnu prostě všechen sníh ocasem na jedno místo a pak z něj něco vytvořím. Nebála jsem se toho, že bych se nějak hodně zastudila, protože popravdě mě zima a chlad nikdy nevadily. Byla sranda takhle pracovat na něčem, navíc v naprosté tmě, protože už začala noc. Sníh se snášel na zem a přituhovalo, ale to mi nevadilo. Na mém černém kožichu každá vločka snadno roztála. Občas jsem se oklepala, abych nevypadala jako sněhulák já.
Podařilo se mi nahrnout sníh na jednu hromadu poměrně snadno. Jenomže problém byl v tom, že ze sněhu se prostě nedalo pořádně stavět. Vždy když jsem tlapkou zkusila sníh přemístit, rozpadl se na jednotlivé hroudy. Naprosto k ničemu! Plácla jsem tlapkou do sněhu. No, co tak jsem prostě zkusila udělat ležícího vlkuláka, když už to jinak nešlo. Udělala jsem mu perfektní hlavičku a tělíčko, jenomže jsem špatně odhadla vzdálenost, takže tělíčko bylo hodně rozplzlé. Roztáhlé až skoro metr a půl. Nelíbilo se mi to a tak jsem se pokusila udělat ocas dlouhý jako ten můj, ale spíš to začalo vypadat jako nějaký had než jako vlkulák. Naštvaně jsem do všeho kopla a sedla si na zem, abych se koukala na nechutnou věc, připomínající žížalu nebo hada a ne vlka, která tu po mých radovánkách zůstala.

//Úkryt

Padalo víc a víc sněhu a jeden by řekl, že zima se konečně pustila do toho svého pořádného počasí, ale mě něco říkalo, že tohle není všechno. Nebyla to magie, ale zkušenost. Věděla jsem z dětství, jaká umí zima být. Narodila jsem se přeci v zamrzlých horách, kde se sníh držel většinu roku. Bylo to příjemné místo, ale zima tam uměla být nemilosrdná. Tady v nížině to bylo něco trochu jiného. Došla jsem na okraj lesa, abych se mohla porozhlédnout trochu dál. Sledovala jsem hory, které se vypínaly k vysokým nebesům s jistým obdivem. Vyhlídka byla jako cukrová homole, kterou jenom tak někdo nechal ležet. Nehybná a přitom jako by se sníh z jejích kopců přímo drolil. Mírně jsem se nad tou krásou zachvěla. Bylo to nádherné, ale zároveň to bylo znepokojující. Takových zim bylo hodně. Těch, co přinášeli ztrádání. Vlastně každá zima byla taková, ale já si uvědomovala, že v tomhle je i trochu něco jiného. Něco horšího. "Tahle zima nám ještě ukáže svoje drápky," pomyslela jsem si nahlas. Jestli něco moji rodiče zařídili perfektně, tak to byl fakt, že jsem ze zimy měla respekt, i když jsem ji obdivovala. Byla nádhera vidět zamrzlé rampouchy, jak se bliští ve slunečních paprscích. Nebo sledovat vločky, které dopadají na zem a tvoří tak nekonečnou mozaiku. Byla jsem tím okouzlená, ale zároveň... něco mne vždy varovalo. Něco v mojí hlavě říkalo pozor, tohle není takové pěkné jak se zdá. Zima byla vlastně jako já. Nebezpečná, ale zároveň stačila trocha toho tepla a něhy a rozpadne se v čirou a průzračnou vodu. Packou jsem nakopla sníh. U mne nehrozilo, že by mě někdo rozpustil svou láskou a nákloností. Nehrozilo, že ze mě bude jenom kaluž. Ale kdyby na to někdo přišel... To by byl problém.

Požehnej, pane, tomuto vysokokalorickému pokrmu určenému pro mikrovlnné trouby, jakož i lidem, kteří jej prodávají. Amen., proběhlo mi hlavou než jsem dojedla posledni sousto. Hostina to byla vydatná, ale teď bylo načase se hnout někam ven. Nemohla jsem si dovolit proležet v úkrytu celou zimu. Měla jsem hodně plánů. V 16:20 babrat se v sebelítosti, v 16:30 zírat do propasti, v 17:00 vyřešit hladomor (nechat si to pro sebe), v 17:30 gymnastika, v 18:30 zvu se na večeři - to přece nemůžu odmítnout.. Byla to pravda měla jsem toho prostě na jeden den hodně a nemohla jsem to zazdít válenim se. I když moje perspektivy nebyly vůbec veselé. Co jsem byla teď? Kult byl v troskách, rodina neexistovala a smečku jsem vést nezvládla. Bála jsem se smrti a Smrti. Možná, že kdybych měla víc času na tom zapracovat. Otřásla jsem se zimou. A můžu já za to, že je mi vždycky k ránu zima? Nemůžu! Musela jsem ven, abych se zbavila zimolezu v kožichu. Oklepala jsem se ze všech kožešin a vykročila ven. Strýc ještě spal, což bylo dobře. Možná, že kdyby se vzbudil, tak by jenom nadával nebo by se mne začal vyptávat. To, že by se vyptával byla ta horší varinta. Nechtěla jsem mu říkat nic o své minulosti a o životě tam venku, dokud to nebylo úplně nutné. Takhle jsem se mohla tomu tématu nerušeně vyhnout a zmizet, než se probudí. Hodila jsem na starouše poslední pohled, bylo mi ho trochu líto jak tam tak leží. Vrátila jse se a přetáhla přes něj kus kožešiny. Asi jsem byla moc měkká... a nebo prostě jenom vychcaná a doufala jsem, že tyhle malé službičky se mi jednou vrátí.