Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sníh pořád padal a padal. Nevypadalo to, že s dalším dnem by nějak plánoval přestat. Naštěstí silné noční chumelení přešlo do poměrně roztomilounkých vloček, které se s tichostí snášely na zem, jako by se nechumelilo. Mohla bych se jít projít k nějakému jezeru a podívat se, jestli už zamrzla... Netušila jsem, jestli ještě není moc brzo, ale zima byla pořádná, takže by se mi možná poštěstilo, že by mohlo začít zamrzat nějaké to menší jezírko. Věděla jsem, že kousek od hvozdu se nachází spousta malinkatých jezírek, takže jsem doufala, že zrovna tam, bych mohla nějaké to pořádné kluzké jezero najít. Rozhodla jsem se, že bych se taky mohla zastavit v Ragaru. Ne, že bych se tam nějak emtra chtěla vyžívat, ale třeba mi to v zimě nezpůsobí takový infark. Jenomže na to, abych mohla vyrazit, tak jsem potřebovala vědět nějakou cestu. Mapu nejlépe. Měla jsem poměrně silný orientační nesmysl, takže jsem se na to chtěla pořádně připravit.
Použila jsem svůj ocas jako štětku a pustila se do kreslení nádherných obrazů do sněhu. Nejprve jsem nakreslila hory, jejihž vrcholky byly zasněžené, k čemuž jsem použila měkkounkých chloupký na špičce svého ocasu. Naznačila jsem taky velké jezero, které se pod ragarem rozlévalo, svou tlapkou. Otiskla jsem jí a pak trochu poválela, aby se obrys jezera trochu podobal. Naznačila jsem taky les, ve kterém bydlela Smrt, které jsem se popravdě chtěla vyhnout pokud to bude možné. Pak jsem naznačila pláně pomocí několika malinkatých vyrytých kopečků. Řeku, která se táhla až k jezírkům pod hvozdem a samotný hvozd. Ten jsem udělala pomocí drápku. Celá mapka vypadala spíše jako sněhový obraz. Umělecké dílo na kterém jsem strávila několik dlouhých minut... možná i hodinu. To by šlo. Snažila jsem se zapamatovat cestu, kterou se chci vydat a pak jsem vyrazila. Směrem k jezírkům.

//medvědí jezírka

Všude byl sníh. Jenom sníh a nic jiného. Neměla jsem úplně náladu na to jít se ohřívat do úkrytu, takže jsem využila tuhle perfektní chvilku klidu na to, abych se mohla pustit do nějaké té zimní zábavy. Chtěla jsem udělat vlkuláka. Problém byl v tom, že prašan se mi pod tlapkami rozpadal a nebyla jsem schopná udělat nějakou pořádnou kouli. Rozhodla jsem se proto, že zkusím trochu něco jiného a že nahrnu prostě všechen sníh ocasem na jedno místo a pak z něj něco vytvořím. Nebála jsem se toho, že bych se nějak hodně zastudila, protože popravdě mě zima a chlad nikdy nevadily. Byla sranda takhle pracovat na něčem, navíc v naprosté tmě, protože už začala noc. Sníh se snášel na zem a přituhovalo, ale to mi nevadilo. Na mém černém kožichu každá vločka snadno roztála. Občas jsem se oklepala, abych nevypadala jako sněhulák já.
Podařilo se mi nahrnout sníh na jednu hromadu poměrně snadno. Jenomže problém byl v tom, že ze sněhu se prostě nedalo pořádně stavět. Vždy když jsem tlapkou zkusila sníh přemístit, rozpadl se na jednotlivé hroudy. Naprosto k ničemu! Plácla jsem tlapkou do sněhu. No, co tak jsem prostě zkusila udělat ležícího vlkuláka, když už to jinak nešlo. Udělala jsem mu perfektní hlavičku a tělíčko, jenomže jsem špatně odhadla vzdálenost, takže tělíčko bylo hodně rozplzlé. Roztáhlé až skoro metr a půl. Nelíbilo se mi to a tak jsem se pokusila udělat ocas dlouhý jako ten můj, ale spíš to začalo vypadat jako nějaký had než jako vlkulák. Naštvaně jsem do všeho kopla a sedla si na zem, abych se koukala na nechutnou věc, připomínající žížalu nebo hada a ne vlka, která tu po mých radovánkách zůstala.

//Úkryt

Padalo víc a víc sněhu a jeden by řekl, že zima se konečně pustila do toho svého pořádného počasí, ale mě něco říkalo, že tohle není všechno. Nebyla to magie, ale zkušenost. Věděla jsem z dětství, jaká umí zima být. Narodila jsem se přeci v zamrzlých horách, kde se sníh držel většinu roku. Bylo to příjemné místo, ale zima tam uměla být nemilosrdná. Tady v nížině to bylo něco trochu jiného. Došla jsem na okraj lesa, abych se mohla porozhlédnout trochu dál. Sledovala jsem hory, které se vypínaly k vysokým nebesům s jistým obdivem. Vyhlídka byla jako cukrová homole, kterou jenom tak někdo nechal ležet. Nehybná a přitom jako by se sníh z jejích kopců přímo drolil. Mírně jsem se nad tou krásou zachvěla. Bylo to nádherné, ale zároveň to bylo znepokojující. Takových zim bylo hodně. Těch, co přinášeli ztrádání. Vlastně každá zima byla taková, ale já si uvědomovala, že v tomhle je i trochu něco jiného. Něco horšího. "Tahle zima nám ještě ukáže svoje drápky," pomyslela jsem si nahlas. Jestli něco moji rodiče zařídili perfektně, tak to byl fakt, že jsem ze zimy měla respekt, i když jsem ji obdivovala. Byla nádhera vidět zamrzlé rampouchy, jak se bliští ve slunečních paprscích. Nebo sledovat vločky, které dopadají na zem a tvoří tak nekonečnou mozaiku. Byla jsem tím okouzlená, ale zároveň... něco mne vždy varovalo. Něco v mojí hlavě říkalo pozor, tohle není takové pěkné jak se zdá. Zima byla vlastně jako já. Nebezpečná, ale zároveň stačila trocha toho tepla a něhy a rozpadne se v čirou a průzračnou vodu. Packou jsem nakopla sníh. U mne nehrozilo, že by mě někdo rozpustil svou láskou a nákloností. Nehrozilo, že ze mě bude jenom kaluž. Ale kdyby na to někdo přišel... To by byl problém.

Požehnej, pane, tomuto vysokokalorickému pokrmu určenému pro mikrovlnné trouby, jakož i lidem, kteří jej prodávají. Amen., proběhlo mi hlavou než jsem dojedla posledni sousto. Hostina to byla vydatná, ale teď bylo načase se hnout někam ven. Nemohla jsem si dovolit proležet v úkrytu celou zimu. Měla jsem hodně plánů. V 16:20 babrat se v sebelítosti, v 16:30 zírat do propasti, v 17:00 vyřešit hladomor (nechat si to pro sebe), v 17:30 gymnastika, v 18:30 zvu se na večeři - to přece nemůžu odmítnout.. Byla to pravda měla jsem toho prostě na jeden den hodně a nemohla jsem to zazdít válenim se. I když moje perspektivy nebyly vůbec veselé. Co jsem byla teď? Kult byl v troskách, rodina neexistovala a smečku jsem vést nezvládla. Bála jsem se smrti a Smrti. Možná, že kdybych měla víc času na tom zapracovat. Otřásla jsem se zimou. A můžu já za to, že je mi vždycky k ránu zima? Nemůžu! Musela jsem ven, abych se zbavila zimolezu v kožichu. Oklepala jsem se ze všech kožešin a vykročila ven. Strýc ještě spal, což bylo dobře. Možná, že kdyby se vzbudil, tak by jenom nadával nebo by se mne začal vyptávat. To, že by se vyptával byla ta horší varinta. Nechtěla jsem mu říkat nic o své minulosti a o životě tam venku, dokud to nebylo úplně nutné. Takhle jsem se mohla tomu tématu nerušeně vyhnout a zmizet, než se probudí. Hodila jsem na starouše poslední pohled, bylo mi ho trochu líto jak tam tak leží. Vrátila jse se a přetáhla přes něj kus kožešiny. Asi jsem byla moc měkká... a nebo prostě jenom vychcaná a doufala jsem, že tyhle malé službičky se mi jednou vrátí.

"Léčení je skvělá magi, já umim jenom zpívat, že vsichni chtějí delat to, co zazpivam a taky... jak ti voním strýčku? zeptala jsem se nenuceně. "To je taky magie," řekla jem a zívla. Chtěla jsem si povídat, ale byla jsem moc unavená.
A pak.
Spala jsem. Nevěděla jsem jak se mi to povedlo, ale na kožešinách v neznámém úkrytu, který mi pořád nebyl domovem i když jako domov páchl, jsem prostě vytuhla. Poprvé po dlouhé době jsem upadla do opravdového spánku, který možná připomínal něčí mrtvolný sen. Usnula jsem. Až mě to samotnou vykolejilo. Nechrápala jsem? Možná. Netušila jsem, jak dlouho jsem spala. Strýc usnul taky, takže pokud jsem chrápala nahlas, jemu to nevadilo. A nebo jsem nechrápala. Ne nechrápala jsem, princezny nikdy nechrápou.
V úkrytu bylo poměrně příjemně. I když to tu vonělo jako bratr, který tu nebyl, cítila jsem se tu v bezpečí. Ve větším bezpečí než jsem se cítila... no už ani nepamatuju kdy jsem se naposledy cítila takhle dobře. Možná za to mohl strýc a nebo to, že jsem snadno hodila za hlavu svou minulost a s ní i malá vlčata. Tady jsem mohla zapomenout na tu chybu, jako by se nikdy nestala. Vlčata mne nezajímala, teď jsem měla jenom hlad. Udělala jsem pár kroků k jídlu, které tu bylo. Čerstvé a ulovené. Nevěděla jsem, proč jsem se nenajedla před tím víc, ale teď jsem měla hlad. Vzala jsem si trochu z vnitřností. Játra, k nim přidala hezkou kost obalenou vazy. A pak jsem dala trochu toho masa, aby se neřeklo a omotala kolem střeva. Vypadalo to lahodně. Jako pořádná hostina pro pinceznu. Mlsně jsem se olízla a pak jsem se vrhla na tu nádherně vonící haldu masa. Zmizelo to ve mně ani jsem netušila jak rychle. Nestačila jsem si pořádně ani vychutnávat sousta, jak jsem jedla. Kdyby mě někdo viděl, zhrozil by se, ale strýc spal. Naštěstí. Pak jsem ze sebe slízala všechnu krev a vyrazila ven. Energii mi dodal spánek a i vydatná snídaně.

//Vločky
Les

Šla jsem s kusem mrtvoly směrem do úkrytu, abychom ji mohli dostatečně zazimovat. Ne, že by m´potřebovala zrovna teplo mrtvola, ale rozhodně jsem tak těžce lapený kousek nechtěla nechávat ležet venku. Ještě by ho mohlo sežrat nějaký zvíře nebo tak něco. Začínala jsem být unavená. Působení nedostatku energie z magie mě sice vyplo, ale i tak jsem teď pociťovala únavu. O to víc jsem se divila tomu, že mne jen kousek lízla kulička sněhu, kterou po mě hodila strýc. Proletěla mi přesně mezi ušima a servala mi z hlavy čelenku na stranu. "Hej," vykřikla jsem a začala si rychle svou jedinou chloubu a starožitnost zase tlapkou rovnat mezi uši. Nechtěla jsem o ni přijít a ztráta takové cenosti kvůli pitomé sněhové kouli by byla pod mou úroveň. Naštěstí strýc toho nechal rychle. Nemusela jsem se už ani více ohrazovat.
Dolezla jsem do úkrytu. Vypadal celkem dobře. Byla to jeskyně ve které to bylo poměrně útulné, rozhodně ne jako v mojí díře. Mírně jsem se nakrčila z těch pachů, ale jinak jsem to nechávala být. Pomohla jsem strýci dotáhnout úlovky, kam chtěl. Cítila jsem tu bratra, ale musela jsem to prostě pustit z hlavy, nebyl čas na to brečet, že ho nikdy neuvidím. Navíc to byl on, kdo mne opustil ne? Došla jsem k jedné z kožešin a tam si lehla. Rozhodla jsem se trochu vrátit k naší konverzaci. "I tak... lepší vědět, než pak litovat, že jsi někoho neprokouknul ne? Někdo by ti mohl chtít ublížit, ale tvářit se jako zlatíčko," pronesla jsem zamyšleně. A pak jsem se rozhodla odvést řeč trochu jinam. "Já popravdě mám celkem dost magií. Umím ovládat elektřinu, umím se změnit na kohokoli nebo taky zvládnu někoho přinutit ke zvracení. Je to celkem zajímavé... A taky umím tohle," prohodila jsem. Nad hlavou se mi udělalo několik malinkatých vloček, které jsem pochytala na vyplazený jazyk. Magické vločky chutnaly stejně jako ty opravdické. Štípaly, ale ne moc. Začínala jsem být unavenější. Položila jsem si hlavu na tlapky s očekáváním spánku.

Sedla jsem si, abych se trochu porozhlédla, než se pustím do té pořádné práce. Z nebe se začínaly snášet vločky. Zvedla jsem hlavu, abych se na ně mohla pořádně podívat. Když mi jedna z nich skoro dopadla na čenich, vyplázla jsem jazyk a nechala jich pár dopadnout a rozpustit se s malým štípnutím na mých chuťových pohárcích. Obrátila jsem pohled na strýčka a zachichotala se jako malá holka. Chybělo mi to, že jsem si nemohla užívat vlčkovství. Dospěla jsem až moc rychle a bylo to na mě vidět, i když já si to nepřipouštěla. Malé zábavy jako chytání vloček na jazyk mne tak dokázaly příjemně zaskočit, jaká to byla zábava. Strýc mezitím dojedl svoje jídlo a popřemýšlel o něčem, co mi zůstávalo ukryto. Mírně jsem mu jeho magii záviděla. Mohl se hrabat komu chtěl v hlavě a kdy chtěl. "Jaké to je, mít magii na čtení myšlenek?" zeptala jsem se a chytla na jazyk poslední štípající vločku.
Pak už tu byla jenom práce. Trochu jsem záviděla ostatním, co mají magii větru nebo jinou, která jim usnadňuje transport. Nebyla jsem silná ani jsem nebyla nijak zvlášť ochotná ostatním pomáhat s taháním velkých břemen, jenže u strýce jsem se potřebovala dobře zapsat. A dobře zapsat znamenalo se i trochu více snažit. Jenomže jsem se taky nemohla snažit moc. Když jsme došli k úkrytu pomohla jsem strýci strčit muflonici do úkrytu a pak mne napadla naprostá šílenost. Ukoulela jsem tlapkou sněhovou kuličku a hodila jí po strýčkovi, který odcházel do úkrytu. Koule se rozprskla o jeho pozadí. Pohlédla jsem směrem k nebi a dělala, že tam nejsem. Já nic, já muzikant.

//Úkryt

Probudit se kopancem nebylo úplně to nejkrásnější probuzení. "Jsem," odvětila jsem a sledovala strýce. Bratr se někam vypařil stejně jako zbytek, ale já se úplně nechystala k odchodu. Ne, že bych nemohla... ale jo nemohla jsem. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Když strýc mluvil jenom jsem se přesunula k masu a pustila se do pomalého a velice elegantního způsobu jedení. Strýc mezi tím mluvil a já nesouhlasila. Nesouhlasila jsem, ale pochválil mne, takže jsem si z celého toho jeho proslovu vzala jenom to, že jsem odvedla dobrou práci. Magie se mi vždycky líbilo používat, ale nikdy mne za to nikdo přímo nepochválil. Tohle bylo poprvé. Byla jsem spokojená a potichu jsem jedla.
"Jestliže jsem odvedla dobrou práci, nemusel do mě kopat," řekla jsem mezi sousty. Jestli si strýc myslel, že se zbaví konverzace o tom, jak se Crowley neumí chovat... tak takovou radost mu neudělám. Na druhou stranu staroušek si zasloužil dostat nějaký dáreček. Ale co dát někomu, kdo má všechno? Kdo je Alfou velkého lesa a kdo si může vzít úplně cokoliv bude chtít? Takovému vlkovi nemůžete dát nějaký obyčejný dárek, musí to být něco speciálního. Mírně jsem se nad tím zamyslela. Strýc musel být od tetiny smrti celkem osamělý. Celkově tu musel trpět s těmi naprostými idioty. Zvedla jsem se po jídla na všechny čtyři a došla ke strýci, abych ho objala. "Jsi ten nejlepší strýček, ještě mě nikdy nikdo nepochválil," řekla jsem s úsměvem. Byla jsem ráda, že jsem ho mohla obejmout a tím mu udělat radost. Nebyl to přímo přečeno fyzický dárek, ale byl to dárek přátelství a podpory. "Pomůžu ti to odnést," dodala jsem. Sounáležitost a podpora, to byl taky dobrý dar pro někoho, kdo má vše ne?

Byla jsem naprosto mimo. Nevěděla jsem, co se děje kolem mne, takže jsem prostě neměla vůbec žádnou převahu nad tím, co můžu nebo nemůžu dělat. Jediné, co jsem mohla, bylo přemýšlet ve vlastní hlavě. Ale nad čím? Byla zima, ale moje tělo bylo v teple hustého kožichu. Moje hlava se tak automaticky začala otáčet směrem k teplu a vůbec ne k tomu, že bych neměla ležet na ledové zemi. Snila jsem tedy o tom, co budu dělat v létě. Nebo co bych ráda dělala v létě. Mohla bych se krásně vyhřívat na nějaké pláži, ale to úplně neznělo jako moje dovolená. Moje dovolená byla něco naprosto jiného a tak se moje hlava rozjela na plné obrátky. A rozjela se pořádně divným směrem, ne divným, ale takovým pro ni přirozeným. Takže jsem samozřejmě byla v krásném úkrytu. Byla to jeskyně s krápníky, někde nahoře na stropě byla spousta světlušek, které osvětlovaly modrým světlem stěny jeskyně. Koukala jsem na ten strop a pak pootočila hlavu směrem do prava a tam byl jeden vlk. Byl to Belial a hezky se na mě koukal. "Nedala by sis kostičku," řekl mi a podával mi krásnou nadýchanou voňavou kost obalenou tím nejlepším masem. "A nedala by sis radši něco jiného?" ozvalo se za mnou a když jsem otočila hlavu na druhou stranu byl tam Crowley bez té svojí stupidní masky. Vypadal tak hezky. Oba vypadaly hezky a oba se ke mně tulili. Tak tohle byla perfektní představa dovolené. Zakousla jsem se do kosti, kterou mi nabízel Belial a mezi tím mi Crowley jemně masíroval záda. Pohoda...

Z té mne najednou něco vytrhlo. Byl to kopanec, poměrně silný do zad. Jako by mě někdo nakopnul přímo do páteře. Cukla jsem sebou, ale nekňučela jsem, jenom ze mne vyrazil podivný dech. Viděla jsem vzdalujícího se Crowleyho. Hajzl, za tohle si vychutnám pomstu. Pohlédla jsem na Siriuse a strýce, kteří se mnou jediní zůstávali. Ostatní se někam vypařili. Evidentně se nám ovšem podařilo ulovit to, co bylo třeba ulovit. Nádhera. Byla jsem spokojená. Nejen, že jsem ukázala že umím magie obstojně používat, ale taky že jsem schopnější než tři vlci dohromady. A tím, že do mne Crowley kopnul rozhodně neukázal výkvět vychování. Pohlédla jsem na strýce. "Já říkala, že nemají vychování," zaskuhrala jsem.

Sirius byl citlivka. Arcanus zabil jedním pořádným kousancem naši kořist a rozeběhl se dál. Byla jsem celkem v pohodě. Na magii elektřiny jsem byla zvyklá. Mohla bych zkusit i něco jiného. Mohla bych... Ale... "Něco udělám bráško, ale jestli omdlím, tak mě nenech ležet na tomhle humusu, buď tak hodný," pronesla jsem k němu, ale bylo mi jasné, že mě tu nechá klidně chcípnout pokud se mu to bude hodit. Arcanus nebo někdo jiný použil magii, ale hádala jsem že strýc, protože kdo jiný by uměl něco takového. Crowley mi přišel se Zurri moc mladý a ta durhá byla ohnivka.
Musela jsem jim pomoct a věděla jsem jak, ale neměla jsem zkušenosti. Musela jsem se tedy soustředit, abych našla vědomí muflona. Abych ho mohla v klidu připravit o poslední zbytky sil tím, že mu způsobím nesnesitelné křeče. Nebylo to náročné, ale nebylo to ani lehké kouzlo. Zaměřila jsem veškerou svou pozornost na kořist, která prchala pryč. A najednou se srnka začala zastavovat a podivně kňourat, jako by měla křeče. Všechno jako by se v těle zvířete tahalo a trhalo. Musel ji bolet každý sval. Jestli tohle nebude stačit na to, aby někdo udělal konečnou věc a zakousnul to nebohé zvíře tak už nic. Poskytla jsem ostatním tak dvě tři minuty. Než jsem upadla do bezvědomí na zem.

Sirius měl proříznutou tlamu možná víc, než ostatní. Crowley se ovšem nenecháal zahanbit. "No nenaučila jsem tě toho snad víc o životě, než ostatní," prohodila jsem a oplatila mu jeho smích sladkým úsměvem. V očích mi ovšem šlehal plamínek, který hrozil sežehnout všechno kolem. Naštěstí Crowley, Zurri a vlčice zmizeli v lovení jinam. Byla jsem možná i ráda. Chtěla jsem mít strýčka jenom pro sebe. Ne, protože bych ho chtěla jenom nějak využívat, ale protože jsem ho upřímně měla ráda. Byl to jediný dospělý, který se ke mně kdy choval hezky. Nemohla jsem mu to nikdy zapomenout.
Sirius se zase rozhodl vyhoupnout na pomyslné místo blbečka měsíce. Schovávání za strýčka ti nepomůže, hade. Hodila jsem po něm pohledem. "Jednou jsem si nedávala pozor a nechovala se správně," pronesla jsem a propichovala pohledem bratra. Slova jsem ovšem pronášela ke strýčkovi s klidem. "Nakonec z toho byly jenom problémy, ale aspoň jsem se z nich poučila a nestrkám od té doby nos do cizích záležitostí." Učitele ovšem strýc odmítnul. Jen jsem pokrčila rameny, nebylo mi jedno, že jsem byla odmítnuta, ale nehodlala jsem tlačit na pilu. Víc flákání pro mě tedy.
Byl to lov. Nebyla to procházka. Rozhodla jsem se, že využiju svoje magie, když už mi to strýc povolil. "Aspoň jsem ráda, že mužu používat všechnu svou sílu. Nejsem nejsilnější a magie mi tak hezky pomáhají se vypořádat s nedostatky," pronesla jsem s úsměvem a pustila se tedy do hledání správného místa. Sirius mohl vyrazit a nadehnat nám stádo.Pomalu jsem se s kývnutím přesunula směrem k samici, která byla s mládětem kousek od stáda. Perfektní. Zaměřila jsem svou energii na samici. Z nebe se najednou zjevil blesk, který jako by vyjel odnikud a zasáhnul jí přímo do temene hlavy. Na místě byla ochromená a padla jako pod ťatá. Problém byl v tom, že pršelo a tím pádem dostal slabý zásah i kdokoli, kdo byl blízko.

Brácha byl naprosto neschopnej se přidat k té druhé skupině. Hodila jsem po něm pohledem a pak se jenom zachichotala, když na mne vypláznul jazyk. "Schovej to, nebo ti ho někdo ukousne," dodala jsem a mírně na něj vykulila očka, abych tím dala najevo, že to možná není úplně vtípek mezi sourozenci. Vlčice, odrostlík a Crowely se rozhodli být jednou skupinou a my tím pádem byly skupinou druhou. Ne my jsme první a oni druhá. Alfa je vždycky první a my jsme s Alfou. Odrostlík se ani nepředstavil. Crowley ji označil jako Zurri. "Těší mě, já jsem Rowena," předstaivla jsem se a ostentativně tak dala najevo, že tohle mrně není vychovaný tak jako já. Nepředstaví se a ani nic neřekne. Jen něco žbleptne.
Skupiny byly rozděleny a vyrazilo se. Pohled jsem upřela na strýčka a srovnala s ním krok. "Nechci nic říkat, ale evidentně vám tu chybí učitel," pronesla jsem. "Crowely i Zurri jsou jak dříví v lese a popravdě se bojím o to, aby ze Zurri vyrostla správná dáma a věděla na co a koho si dávat pozor. Nechceme, aby se jí stala nehoda, že ano," sdělila jsem mu svou obavu. Nezajímala mne mladá vlčice, jen jsem chtěla získat strýcovu důvěru a náklonost. A možná jsem se taky chtěla vyhnout tomu, že by Zurri přišla k pupku takovou náhodou jako já. "Jsem rychlá, ale nejsem moc silná. Můžu ovšem použít magii, takže je to tvoje rozhodnutí, Alfáku," dodala jsem laškovně a mírně poskočila na místě, jako bych se na lov extrémně těšila.

Vypadalo to, že brácha by se neštítil ničeho. "Nemám problém se dvěma samečky pohromadě," pronesla jsem z cela vážně. "Ani se samičkami," dodala jsem a mrkla spiklenecky na vlčici, která měla poměrně hezké rudé odznaky. Nejspíše k nim taky přišla někde u Života, ale ona si o ně možná poprosila a nebyli jí vervány na tělo jen tak. Mírně jsem se ušklíbla, ale nedávala jsem na sobě znát, jak silný odpor ve mne vyvolala jenom mlhavá vzpomínka na Života.
Strýc rozhodl, že se půjde lovit. Já lov neměla ráda, protože jsem lovit neuměla. Mohla jsem používat magie, ale rozhodně by mě nikdo nikdy neviděl špinit si kožich tím, že bych nějaké to smradlavé zvíře zakousla. "Neboj se strýčku, když bude potřeba dokážu se o sebe postarat," pronesla jsem slaďounkým hláskem, když se začal starší vlk jišťovat, že jsme se svou pozicí v lovu seznámeni dostatečně. Nechtěla jsem přiznávat, že rozhodně nebudu hrát férovou hru a že při prvním okamžiku použiju magie. Kance jsem takhle taky dostala ne? "Mohla bych jít s tebou strýčku?" zeptala jsem se. Pokud mám někoho jistit, tak rozhodně ne Crowleyho. Takový štěně bych spíš musela zachraňovat já. Vlčice vypadala schopně, Sineád se jmenovala, pokud jsem se dobře pamatovala... Sin... Hřích... Zhřešila bych s ní, ale na to teď nebyl prostor. Navíc možná měla nějakýho maníka a já nehodlala pošramotit cizí ego. Takže jít se strýcem bylo nejvýhodnější. Doufám, že Sirius si vybere jednoho z nich a půjde se družit. Potřebujeme tu znát co nejvíc vlků... Ta myšlenka mohla znít zlověstně a nebo jenom jako obyčejný povzdech někoho, kdo se dostal do nového kolektivu. Usmála jsem se na strýce.

"Já se necpu nikam, kam nejsem zvaná," prohodila jsem k Siriusovi a jako správná koketka jsem na Crowleyho mrkla. Bavilo mne si takhle z někoho utahovat. Ne, že by si to mladík nějak zasloužil, ale trochu mne tenkrát nakrklo jak vzal do zaječích a to přitom z prvu vypadal docela svolně ke všemu. "Hele jestli chceš tak tě příště vezku s náma, bráško, ale hádám, že na kluky úplně nejsi," dodala jsem a doufala, že Aracnuse tohle škádlení moc nepohorší. Nehodlala jsem hned začínat na špatný straně strýčkovy morálky. Jenomže, neměla jsem moc šancí jak dlouho schovávat svoje já. A popravdě bylo jen otázkou času, než si zase někoho dotáhnu do pelechu. Taková už jsem já byla.
A pak mě strýc trochu zaskočil. Lucy byla Crowleyho máma, nevlastní sestra. To ze mě dělalo nevlastní tetičku. Vteřinu mě odpuzovala představa že bych něco měla se svým vlastním synovcem, ale jenom vteřinu. Dalo by se to využít k mnohem většímu škádlení ne? A mě prostě bavilo si někoho dobírat. "No počkat... Takže to ze mě dělá tvou tetičku a tady ze Siriuse strýčka... A víš že tetička se má poslouchat," řekla jsem se zvonivým smíchem v hlase. Strýc pak začal výt. Neodolala jsem a přidala svůj líbezný hlásek k tomu jeho.

Sirius byl celý hrrr do práce takového jsem ho neznala. Hodila jsem po něm pohleddm a víc to neřešila. Je dospělý ať si teda dělá co chce. Já se předřít nehodlám. Pomůžu, ale ze bych měla sílu na vyhazování nekoho od hranic, to fakt ne... Mohla bych se bránit magii, ale to by nemuselo být úplně oceněno. Sice jsem byla bezbranné stvoření,ale to jen na první pohled. Malinká vlčice, slabounká jak lístek ve větru. Tak jsem chtěla aby mne vnímali, než jim nákupu zadky. Cizím, ale hlavně rodině. "Jak jsem říkala, že Smrt je naše kmotra, tak..." neměla jsem šanci to doříct, protože už se k nám hnal vlk s lebkou na hlavě. Skoro bych Crowleyho nepoznala, ale podle hlasu to byl on. Strýc ho navíc představil.
Mírně jsem pohodila ocasem a snažila se nevyprsknout smíchem. Naposledy Crowley utekl když se ocitnul před výzvou jakou jsem byla já. "Ano s Crowleym se znám, " prohodila jsem sladce. "Ale je to nezdvořák naposledy předemnou utekl." Takže Crowley je jeho vnuk. Že by Awnay měla vlčata?