Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Našla jsem tě po tom všem. V podstatě jsi byl tak slabí, že bych tě zabila jedním drápem, ale mluvil jsi o Smrti a tom, že jsi její pravá ruka... Zželelo se mi tě, takže jsem tě dostala do bezpečí a taky se o tebe chvilku starala. Pomohla ti nabrat sílu," řekla jsem mu s klidem. Nevybavovala jsem si všechno přesně do detailů, jestli ho vyplavilo moře nebo řeka, ale věděla jsem, že jsem mu zachránila život, ať už ho odvrhl příboj čehokoli. "Zotavil ses, nabral sílu. Ukázala jsem ti všechny svoje magie a našli jsme si jeden les, kde jsi mohl nabrat i svou ztracenou energii. Podle toho, co jsi mi řekl jsi Smrti pomáhal, ale zemřel jsi a ta tě přivedla zpátky. Moc jsem ti to nevěřila, ale... musela to být pravda," pokračovala jsem ve svém vyprávění o tom, co jsem všechno o Belialovi věděla.
"Co se týče tvého vnitřního rozpoložení, tak ses bál tmy a jeskyní. Nevím proč, ale zarytě si tvrdil, že se toho nebojíš, ale já takové věci poznám a vycítím strach," sdělila jsem mu i to, co bylo nepříjemné poslouchat. "Jinak, co tě znám jsi poměrně dost sobecký a taky nemáš rád, když ti někdo něco přikazuje. Popravdě bych se nedivila tomu, kdybys tady někomu něco provedl... Jako milenec jsi obstojný, ale měla jsem už i lepší. Mezi námi dvěma nikdy nebyla přehnaná láska, ale jenom sladké užívání si... Za to na tebe mám pivku, protože jsi mi neřekl, že se můžu dostat do jináče, když si budeme užívat moc a pak ta vlčata, to už znáš... Ale aspoň, že se to vyřešilo samo a já si už nemusím před tebou hrát na nějakou ubrečenou blbku," pronesla jsem. Když jsme si tu taky vykládaly karty na stůl, proč mu neříct i že moje herecké výkony byly jen herecké. Vlčata mi byla putna. On mi byl celkem taky putna.

A tak jsem tam seděla a čekala. Poslouchala. Sem tam jsem naklonila hlavu, občas kývla, ale jinak jsem nedělala vůbec nic. Belial vypadal naštvanější a naštvanější. Když urazil Smrt stáhla jsem ouška k hlavě a mírně zavrčela, tohle by si dovolovat neměl, ale Smrt si to s ním vyřešila pomocí šutru sama a já se jenom ušklíbla. A pak jsem dál poslouchala. Sedět a poslouchat nebylo moje. Většinou mi tlama jela, ale tohle znělo magicky a zajímavě.
Mluvil opravdu dlouho, ale já udržela pozornost a nechala ho domluvit.
"Hmm... zní zajímavě a magicky... A taky celkem na pindu..." pronesla jsem nakonec když domluvil. "Jestli chceš můžu ti říct všechno, co vím," dodala jsem nakonec. Byla jsem svině, ale rozhodně bych nepřála nikomu, aby ztratil paměť. Zapomenout jeden nebo dva momenty ze života bylo fajn, ale zapomenout všechno? Ne, to rozhodně ne. Belial navíc vypadal celkem dost zničeně. Bylo mi ho líto. Což nebylo úplně dobře, protože když mi někoho bylo líto, byl pod mou úroveň. "Třeba sis to nezasloužil tím, cos udělal?" zamumlala jsem. Magie tu fungovala zvláštním způsobem, ale co jsem pochopila dost často to bylo na základě toho, zda si jeden něco zaslouží nebo ne. "Tak, co bys chtěl vědět?"

//Severní galtavar

Chvilku jsem byla nafučená, že se tak teatrálně klepe tlapkou do čela, ale pak jsem pochopila jeho slova. Možná, že kdyby mluvil s někým tupějším, tak by mu tohle prošlo. Nebo možná by tohle uklouznutí někdo moc hodný bral jen jako prosté přeřeknutí. Jenomže já byla pozorná. Ke slovům, detailům. Ke všemu. "Neztratil jenom paměť?" prohodila jsem a v očkách se mi zablesklo. "Takže o co tu jde?" dodala jsem a sedla si na zem. Zábavu ve dvou si jeden může užít i po tom, co zjistí nějaké zajímavé informace. A tohle rozhodně zajímavé bylo. Poprvé když jsem Beliala poznala, tvrdil že zemřel a pak se vrátil. Teď evidentně ztratil paměť? Nebo co v tom bylo?
Začal mě obletovat, aby mě umlčel. Jednou tlapkou jsem ho odstrčila, ale ne nijak silně. "Jestli chceš, tak můžeme hned, ale nemysli si, že zapomenu, na to, co jsi řekl. Chci vědět všechno a je mi fuk, jestli před tím nebo potom. Možná jsem naivní, ale nejsem pitomá," pronesla jsem a nechala ho, aby se dál snažil mou paměť omámit tím, že mě bude obletovat jako včelička květinku na poli.

//mahtae

Jeho otázku jsem pochopila, ale tak nějak jsem doufala, že to tak nemyslel. "Protože když ti řeknu, že bych si ráda za------, tak to nebude tak poetické," pronesla jsem. Jistě, mohla bych zazpívat a on by mě chtěl, ale kde byla sranda v tom? To bylo zábavné jenom, když byl můj cíl zadaný nebo nezkušený. S Belialem to mohla být zábava jenom, když sám chtěl. "A nebo jsi snad někdo vyměknul během toho svýho putování kdo ví kde?" zeptala jsem se smíchem. Bylo to jenom popíchnutí, ale kdo mohl vědět, že jsem se možná trefila do černého.
Bylo tu hrozně moc sněhu. Blbě se mi šlo, takže jsem začala postupně zaostávat. Belial si to rázoval dál směrem k mojí kmotřičce. Mluvil o tom, že mi tak strašně ublížil, tak proč bych to chtěla. "Protože to mám ráda a protože teď už bych nebyla tak blbá, že bych se nepojistila," sdělila jsem stručně a věcně a sunula se sněhem za ním.

//jedlák

//esíčka

Zase jsem se dostávala do své "náladičky". "Já... nabitá? Už od narození," pronesla jsem a zavlnila boky jako koketa. Tuhle chůzi jsem uměla už jako vlče. Nevhodnou, vulgární, ale taky svým způsobem zajímavou. "Však já vím, že nejsi. S neschopným teletem bych neztrácela čas a energii... Jsi schopný tele," dodala jsem se smíchem v hlase. Tohle mi vyhovovalo. Tohle špičkování, které nebylo zákeřné. Belial se začínal víc podobat tomu, koho jsem znala a koho jsem si pustila k tělu. Možná i víc než bych chtěla.
Na pouhé ne jsem se jenom zasmála. "Tak určitě," dodala jsem se smíchem. Jenomže moje narážky minuly cíl. Jako by mu to proletělo kolem hlavy přímo mezi ušima a ani ho nenapadlo, že nemyslím nějaký pitomý závody. Jenomže než jsem stihla něco namítnout rozběhnul se. Naštěstí mi bylo jasné, že u řeky se sekne. Byla zima, ale Mahtae nikdy nezamrzala. Jestli chtěl na druhou stranu musel se zastavit a vzít to pomalu. Takže jsem ho poklusem dohnala a pak elegantně přehopkala na druhou stranu řeky jako kamzík. "Já se chtěla zahřát jinak..." pronesla jsem. "Zábavněji."

//SG

"Možná jsem a možná nejsem, ale ty si rozhodně nebudeš takhle vyskakovat... Narozdíl od tebe, mám magickou sílu o které se tobě nemůže ani zdát," zabručela jsem a můj kožich zapraskal elektrickým výbojem. Přišlo mi, že Belial se proměnil za tu dobu, co jsem ho neviděla v naprostého pitomce. "Takže rozhodně nedostaneš nic zadarmo," zabručela jsem. "Nebo si to chceš vzít jako nějaký neurvalý prase?" zeptala jsem se vyzívavě. Popravdě jsem byla nadržená jako nějaká stará šlápota, jenže to jsem mu nemohla jen tak říct. Od porodu děcek jsem si s nikým pořádně nezařádila a už jsem na sobě poznala, že mi něco chybí. No co, i dáma má své potřeby. Belial byl zatím vždycky jistota, ale teď kolem toho dělal takové caviky, že mi to lezlo krkem.
Když pronesl další větu, trochu jsem se uklidnila a chytila se udičky. "Tak co kdybych tě trochu rozhýbala," zapředla jsem jako kočka a mírně ho polechtala svou dlouhou oháňkou po těle. Jestli se nechytí ani na tohle, tak pak jsem možná měla udělat co říkal a opustit ho. Nehodlala jsem se tahat s někým netečným, kdo by pro mě byl jenom jako koule na noze. A navíc mu evidentně něco přeletělo přes frňák... Už není tak zábavnej... Škoda, že tu není Norox. Povzdechla jsem si. Moje dětská láska mi prostě chyběla. I když on mě taky opustil. Chlapi měli tendenci mě jenom opouštět.
"Nejdřív bych šla do toho tepla a pak ke Smrti ne?" pronesla jsem, když se začal vydávat k řece. Přes hory se šlo celkem těžko, jak napadl sníh. Navíc s mou tělesnou konstrukcí malého puf bylo těžké jít kamkoli. "Koho máš na mysli?" zeptala jsem se. Popravdě jsem netušila o kom to jako mluví.

//mahtae

Začínalo sněžit a měl pravdu v tom, že tenhle zimní háv rozhodně není dobrý pro postávání na jednom místě. "No jistě, vezmu tě k sobě domů a ty mne zase opustíš že jo?" řekla jsem a mírně nakrčila čenich. Byla to pravda, jestli se chtěl ohřát v mém novém domově, tak se prostě musel trochu snažit. Podruhé se nenechám napálit. "Když tě vezmu do tepla, nebude to zadarmo..." zašeptala jsem potichounku a pohodila dlouhým ocasem. Pak jsem na něj zamrkala, muselo mu dojít, co budu chtít za tuhle malou ohřívací zastávku. Rozhodně nás nebude hřát jenom nějaké to dýchání vzduchu v jeskyni.
Pak se na mě usmál poměrně trpkým úsměvem. To mi trochu vadilo. "Naposledy jsi nebyl tak... ztuhlej," pronesla jsem s podivným náznakem zklamání v hlase. "Kmotřička Smrt by jistě návštěvu ocenila. Od svojí pravé ruky a od milované kmotřenky určitě," dodala jsem radostně. "Ale nebuď pitomec, každý ví, že Smrt neumožňuje návštěvy zemřelých," řekla jsem s odfrknutím. Pak jsem se rozešla směrem k Asgaaru.

Začínala jsem se uklidňovat, ale i tak jsem nemohla tu ubrečenou cácoru hned hodit za hlavu, toho by si všimnul i slepejš a i když byl Belial trochu zpomalenej, od posledně co jsem ho viděla, nebyl úplně pitomej. "Och to máš pravdu," pronesla jsem, i když jsem popravdě úplně neslyšela, co říkal, protože jsem přemýšlela. A přemýšlela jsem o sto šest, protože jsem chtěla zjistit v čem by se mi mohl hodit. Mohl se mi hodit v tom, že by mi mohl naklonit Smrt přeci jenom zemřel a tvrdil, že je její pravá ruka... Mohla bych se ho zeptat, aby se přimluvil za mě a ten můj malinkatý.... no možná trochu větší nezdar.
Ten pitomec zapomněl i na to, co mi chtěl říct, takže jsem tu evidentně musela zastat všechno sama. "A co jsi dělal, kde jsi byl?" řekla jsem už v klidu. "Nezemřel jsi zase, že ne? To by se kmotřičce Smrti rozhodně nelíbilo, že by tě musela pořád tahat z mrtvolného stavu," pronesla jsem trochu suše a mírně si tak do něj rýpla v tom, že furt umíral. Umřel jenom jednou, co jsem tak věděla, ale rozhodně to bylo víckrát než já.

Neudělalo to na něj dojem. A já se přitom tak snažila. Po kožichu se mi začaly kutálet slzičky, jako hrachové kuličky, jenomže ani tohle představení na něj nezabíralo. Pařez. Čekala jsem, že ho aspoň náznak toho, že jeho geny skončily na dně nějaké díry, mírně rozhodí, ale nestalo se tak. Nemohla jsem ovšem teď vypadnout ze své role. Oh ne musela jsem v ní pokračovat. Což bylo možná to nejhorší, protože i když jsem si ráda hrála a lhala, nebylo nic horšího, než muset hrát plačku, když to nefungovalo. "Máš pravdu drahý, je to tak, jak to má být," pronesla jsem smutně a popotáhla.
Když pak začal dávat svoje návrhy jen jsem pofňukávala. "Ne," vyštěkla jsem skoro až. "Ne, ne," dodala jsem už jemnějším hláskem. "Další věc jako tahle, by mne už asi zabila lásko... Ale... Co jsi to chtěl říct ty, než jsem ti musela sdělit tu nepříjemnou zprávu?" pokusila jsem se navázat na jeho řeč a při tom si tlapkou otírala slzy. Sedla jsem si na zem a ocas otočila kole svého těla.

"Hm..." broukla jsem, něco se mi na tom všem nezdálo. Že by minul náš les? Les ve kterém trávil nějakou tu noc... A nejenom takovou noc. Zajímavě jsem si ho prohlížela a když pak začal o tom, že to byla strašná tragédie, zůstala jsem na něj zírat. Jak by mohl vědět, co se stalo. Alastor, Alfredo nebo Sirius by mu to neřekli. Ani jeden z nich ho neznal... Nebo že by si ho našli? Trochu jsem doufala, že Alfredo nebo Alastor by mu trochu pozměnili vzhled, kdyby ho našli. Něco mi tu nesedělo, ale co? Možná byl jenom unavený nebo prostě jenom zapomínal. Ale, že by někdo zapomněl na mě.
"Nevím, jestli ti to někdo řekl, ale po našem posledním setkání... možná, že kdyby jsi mě našel, tak by to bylo jinak, ale... Byl jsi táta... Na moment, na krátkou chvíli než," popotáhla jsem s hereckou grácií sobě vlastní. "Já... Byla jsem těhotná, netušila jsem, že se to stane když se... když se stane mezi dvěma to, co mezi námi. Těšila jsem se na ty malé, ale neměla jsem sílu. Byla jsem sama, ty jsi nepřišel a rodina mi nepomohla, zřekli se mě... vlčata to nepřežila... kéž bych zemřela s nimi," rozplakala jsem se. Za tohle bych měla dostat Oscara. Nebyla to úplně tak lež. Vlčata to přežila, ale málem ne. Nebo alespoň ne všechna. Stejně tak já. Taky jsem to málem nezvládla, kdyby mi Fredo nepomohl. Ale on i Al se mne pak reálně zřekli. Sice ne kvůli porodu, ale kvůli vlčatům určitě. Kvůli tomu, co jsem chtěla udělat. Ale co když opravdu zemřeli. Pro mne byla vlčata mrtvá od momentu, kdy se nadechla. Nechtěla jsem být matkou, neuměla jsem to, neměla jsem k tomu patřičnou náturu a ani zkušenost. Moje máma mě jako malou odkopla, neměla jsem žádný mateřský vzor a mateřská láska se ve mně probudila jen na moment, než pohasla. Vystřídalo jí oddání kmotře Smrti.

Já nejprve moc děkuji za super povedený a připravený kalendář. Tomu svědčí i skvělá účast Úkoly byly rozmanité a zvládnutelné, zároveň nebylo nutné úplně fretkovat a člověk si to mohl v klídku rozmyslet, což je pro mne velký plus Po dlouhé době mě tak bavilo plnění kalendáře (možná je to tím, že jsem se nemusela podílet na přípravě) a zároveň jsem si i rozhýbala nový charakter, za což děkuju moc

A teď k odměnám -> snad nevadí, že pošlu oba dva jedním vzkazem

Rowena
magie od Života bez hvězd - voda
magie od Smrti bez hvězd - počasí
vymaxování 1 vlastnosti - 10 % nad vrozené vlastnosti do obratnosti
vymaxování 1 magie - voda
2 hvězdičky do magie - do vlčíškovi, pokud to nejde tak vzduch
2 hvězdičky do vlastností -2 % nad vrozené vlastnosti do vytrvalosti (a prosím upravit to 0.2 co tam mám...)
75 mušliček
5 perel
10 perel
45 drahokamů
75 kamínků
45 květinek
15 křišťálů
2 bonusy štěstí
2 teleportační lístky
Drag
Vlčecí pitíčko
50 % sleva na speciální magii
50 % sleva na modifikace
Za splnění všeho: lesní strážce - snovačka jedovatá (nemůžu jinak )

Waristood
magie od Života bez hvězd - myšlenky
magie od Smrti bez hvězd - neviditelnost
vymaxování 1 vlastnosti - síla
vymaxování 1 magie - oheň
2 hvězdičky do magie - myšlenky
2 hvězdičky do vlastností -taktika
75 mušliček
5 perel
10 perel
45 drahokamů
75 kamínků
45 květinek
15 křišťálů
2 bonusy štěstí
2 teleportační lístky
Drag
Vlčecí pitíčko
50 % sleva na speciální magii
50 % sleva na modifikace
Za splnění všeho: lesní strážce -> tady bych prosila kreslíře aby mi případně napsal, mám několik nápadů a neumím se pořádně rozhodnout :D

Přidáno.

Mírně jsem si čenichala jeho vůně a pak se od něj odtáhla, abych mu mohla olíznout čelist. Odtáhla jsem se a cítila chlad na místě, kde bylo před chvilkou jeho teplo. Vypadal zaskočeně, že mě tu vidí. Že by nevěděl, že mi udělal vlčata? Že by taky netušil, jak vznikají? Chci mu o nich říkat? "Byla jsem pořád v lese, kde jsme společně byly..." řekla jsem mu a trochu mě zarazilo, že mě nemohl najít, ale třeba mě tam hledal po tom, co jsem odešla... Třeba mě tam hledal a našel jenom tu bílou mrchu? Hodlala jsem tohle využít, ale jak. "To je jedno, už tam stejně nežiju... Bydlím támhle v tom hvozdu ve smečce mého strýce, po tom co se stalo se ode mne vlastní rodina odvrátila, ale strýček ne..." řekla jsem mu. Kdyby tak strýc veděl... Jenomže já mu o vlčatech neřekla. Nikomu jsem o nich neřekla, jen Al a Fredo o nich věděli. A Sirius... Ale popravdě, mohla jsem pořád říkat, že zemřela. Ano, zemřela při porodu nebo jsem je obětovala? Kdo ví. Byla prostě mrtvá a ta co se o ně starala Bouře, ta nebyla moje. Byla její...
"Musím ti něco říct..." dodala jsem a přešlápla. Nervózita ze mne přímo kapala. Hodlala jsem lhát? Ne, ale neříct plnou pravdu. Belial si zasloužil trpět za to, co provedl. Ale trpět pomalu a navíc... když to zaonačím.

//Remízky

Byla jsem celkem v ráži. Ne, že bych se nějak extra chtěla s někým dohadovat, ale házet po mně kouli fakt nemusel. I když to byla nehoda... Nebo nebyla. Došla jsem k řece a začínala přemýšlet o tom, jak se kurňa dostat na druhou stranu a nenamočit se, když mi vítr zanesl k čenichu bolestně známý pach. Zvedla jsem hlavu od vody, zastříhala ušima a zrakem našla Beliala, který tu postával jako kůl v plotě. Vypadal naprosto ztraceně, nebožátko jedno. Stál tam a koukal, jako tele na nový vrata. A já byla v ráži.
Jenomže na druhou stranu mi mírně poskočilo srdíčko a v bříšku proletělo hejno motýlů. Měla bych na něj být naštvaná za to všechno, co mi udělal, ale... já prostě měla slabost pro špatný kluky a nejspíš jsem nedokázala žít bez toho, aby mi někdo šlapal po citech. "Beliale!" houkla jsem na něj a rozeběhla se k němu. Dlouhý ocas mi vlál jako vlajka za zadkem. "Kde jsi byl? Jak to, že ses za mnou nezastavil?" pronesla jsem uraženě ještě za běhu. Hned u něj jsem mu zabořila čenich do srsti na krku. Voněl dobře, jako vždycky.

Koule mi přistála rovnou mezi očima. Nebylo to teda nic příjemnýho, když vás najednou trefí do čenichu koule sněhu. Tiše jsem zavrčela a porozhlédla se kolem, ale to už se ke mně hnal nějaký vlk a nabízel mi nějakou větvičku, na které rostly bobule nebo co. Jen jsem ho přejela pohledem. Vůbec se mi nelíbilo, že na mne mluví, co si to vůbec dovoloval?! Hodí po mne sněhovou kouli a pak si myslí, že nějakej kus klacku mu pomůže? Navíc se to snažil schhovat za to, že viděl údajně zlatý prase. "No božíčku. Krinda pane, to je nemilé to to a jaký nádherný doreček mi to nesete... Ty seš taky blbec co?! Jasně zlatý prase... Kdyby tu nějaký bylo, tak bych si třeba přála... Víš co bych si tak přála? Abys mi už nelezl na oči ty jeden imbecile." soptila jsem a bylo mi jedno, jestli ho urazím nebo ne. Vymlouvat se na zlatý prase mohl fakt jenom někdo, kdo neměl všech pět pohromadě. Ani jsem se nerozloučila, prostě jsem se jenom otočila a vyrazila směrem k Asgaaru. "A ještě mi nese dárek jako omluvu, nějakou suchou větev... No tak to je vrchol, trapáku," řekla jsem to dost nahlas, aby mne slyšel a při tom jsem doufala, že jsem ho bodla do nějakého slabého místečka. Většina vlků tu byla na svůj intelekt velice vysazená a stejně tak na nějaký svoje osobní bohatství, takže jsem doufala, že bude patřit taky k téhle partě nuzáků, která se nakrkne, když jim někdo řekne že jsou hlupáci nebo chudáci. Pomocí ocasu jsem nabrala kupu sněhu a mrskla jí po něm. Těžko říct, jestli ho zasáhla. Nehodlala jsem ovšem zjišťovat, co udělá až mu to dorazí do mozečku. Nehodlala jsem se prát, protože jsem to neuměla a taky hlavně... Vlčice se přece neperou. Poskočila jsem a rozeběhla se poklusem domů.

//přes hadí ocas esíčka

//Kierb

Poskakovala jsem v adventní náladě směrem do lesíku, který tu byl. Rostla tu spousta různých stromů. Mezi jiným tu byly třeba některé olše a tak jsem se pustila do zdobení jedné z nich. Začala jsem vločky umisťovat hezky pěkně na strom, abych mu dodala napořádné vánoční výzdobě. Pak jsem se rozhodla, že to není dostatečné, takže jsem se zamyslela nad tím, co bych ještě mohla udělat a napadlo mě, že bych mohla pomocí elektřiny trochu stromek rozsvítit. Dotkla jsem se navlhlé větve a poslala výboj do jejích větviček. Jenomže místo toho, aby jenom proběhla stromem elektřina tak blafnul. Ne celý a ne všude, ale občas vyskočily na větvičkách plamínky. Byla jsem ze své práce celkem nadšená. Vypadalo to sice jako by ten strom někde opravdu nechal trpět, tím jak mu hořely větve. Ale na druhou stranu díky vločkám a malinkatým plamínkům to vypadalo echt vánočně.
Usmála jsem se a byla hrdá na dobře odvedenou práci. Ne, že bych se někdy za něco nepochválila. Já jsem se chválila sama pořád a docela často. Byla jsem už holt taková. Když mě nepochválí někdo jiný, tak se prostě pochválím sama. A tenhle lesík vypadal podlemě dobře. Rozešla jsem se směrem zpátky ke hvodzu. Docela jsem se i těšila, že se zase vrátím do lesa a třeba něco vymyslím se strýčkem. Mohla bych mu dát nějaký pěknější dáreček než posledně... Ale taky bych se mu měla hezky vetřít do přízně i jinak. Evidentně mu chybí láska a toho by se dalo nějak hezky využít... Mírně jsem se zazubila a vůbec si ve svých myšlenkách neuvědomovala nebezpečí, které bylo kousek ode mne. Letící kouli jsem tak vůbec neviděla.