Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Belial chtěl vyrazit k mojí smečce. Nechtěl se už evidentně vydávat za Smrtí a mě to vyhovovalo, celkem. Popravdě jsem se bála, že kdyby ke Smrti šel, s tím svým nevychovaným zadkem by se už nikdy nevrátil a to by popravdě byla škoda. Nevím proč jsem pro něj měla takovou slabost. Choval se ke mně jako naprostej zmetek a jeden by se ho už zbavil, ale já byla pokažená na tolik, že jsem neuměla ocenit klidnou a milou lásku. Potřebovala jsem někoho, kdo mne bude rozbíjet a slepovat pořád dokola, jinak jsem se neuměla pořádně uvolnit a milovat.
"No jestli ti strýc nakope zadek, tak to je jenom na tobě. Mimochodem, nebudu nikomu říkat o vlčatech, pro tvoje vlastní dobro..." pronesla jsem se smíchem v hlase. Pokud bude chtít tuhle věc vynášet na světlo byla jsem si jistá, že strýc se postaví na mou stranu, ne na tu jeho. "To že jsme partneři asi taky nebudeme vytahovat nebo?" zeptala jsem se a začala za ním cupitat směrem k jezeru. "Asgaarská smečka. Velkej hvozd, dost vlků, nemusíš se dřít a žrádla máš dost. Pár ubožáků tam je, ale strejda je fajn."

//VVJ

Byla jsem spokojená. Fakt hodně spokojená. Naprosto mě to odrovnalo, nejenom po té fyzické stránce. Konečně jsem se cítila zase dobře. Po dlouhé době. A bylo to fajn. Cítit se dobře, uvolněně a šťastně. Nemohla jsem se z toho úplně tak oklepat. Dala bych si chvilku pauzu a mohla bych znovu. Jenomže na to tady nebyl úplně prostor, protože tenhle les nebyl určený na tohle, ale jenom pokud nějaký blázen chtěl otravovat Smrt.
A Belial evidentně svůj záměr jít ke Smrti probral ze všech stran a rozmyslel si to. "Takže se nejdeš Smrti ptát?" zeptala jsem se a mírně se o něj otřela. Zátylek mě bolel, ale ne moc. Dopamin se pořád šířil tělem a já se tak v podstatě vzdalovala bolesti. "Chceš vzít do lesa? Nevím jestli by ti strýc neublížil... Mohl by tě vyhnat nebo tak," pronesla jsem, ale nezpochybňovala jsem jeho rozhodnutí. Čekala jsem na to, až mi řekne, co chce dělat. Nechtěla jsem rozhodovat za něj a tak jsem čekala, než půjdu zpátky.

Ahoj,
trochu nekonvenční dotaz, ale jak je to v případě, že chceme pro herní zápletku nechat vlčici zabřeznout s tím, že se vlčata, ale nenarodí? Je to povolené, není to povolené?

Díky za odpověď.

"Buď ráda, že hodila jenom kámen, mohla po tobě taky hodit kládu, blesk a nebo tě proměnit v masnej flek... nebo hůř proměnit tě ve vlčátko a co bys pak dělal, malej samotnej, zmatenej a ještě k tomu ze všeho při...." prohlásila jsem se smíchem a moje sprostá slova se nesla kolem, jako bych se za nic nestyděla. A taky že nestyděla. Byla jsem spokojená nejen se svým slovníkem, ale i s tím, jaká jsem byla. Jeden by řekl, že jako rajda bych se měla chovat jenom potají se svým partnerem někde v úkrytu, ale proč? Já se chtěla chovat jako rajda vždy a všude, bez ohledu na nějaké společenské konvence.
Takže když se to všechno událo, nedržela jsem se zpátky a dala jsem hezky celému lesu dostatečně nahlas vědět, co se v něm děje.
Cítila jsem bolest na zátylku, když ze mně seskočil. Cítila jsem krev ve vzduchu a podivné prázdno tam, kde mne hřál. Jenomže jsem taky cítila naplnění. Jisté zadostiučinění. Byla jsem udýchaná, bolavá, ale spokojená. "Páni, kdo by to byl řek, že ztráta paměti s tebe udělá takhle dobrýho milence... Před tím to bylo samé pomalinku tady a opatrně tam, ale tohle byla jiná jízda," pronesla jsem udýchaným hlasem a olízla si čenich.

Rowena

"Protože narozdíl od ostatních, já ostatní neopouštím, když jsou v kelu... A ty bez vzpomínek evidentně v kelu seš," pronesla jsem. Byla to pravda. Narozdíl od Saviora, Lennie, Noroxe, Nym, Alfreda a Alastora, já nikdy neopouštěla někoho jen tak. Já jsem od nikoho neodhcázela. To oni odcházeli ode mně. Možná by to pro mne mělo být znamení, že není problém v ostatních, ale ve mně, ale nebylo. Škoda. Mohla to být zajímavá myšlenková operace, ale já si s tím hlavu nelámala.
Navíc když Belial byl přímo v rozvezné náladě.
Nechtěla jsem si nechat kazit zábavu. Ne ne.
"Tak jen tak ne. Támhle bydlí Smrt a třeba ti poradí něco víc o tom, proč nemáš vzpomínky," pronesla jsem a začala si čistit jednu ze svých tlapek. "Přijde tě to sice draho, ale třeba se něco dozvíš..." prohodila jsem jenom tak a sledovala, jak se ke mně blíží. Vypadalo to nadějně a já si říkala, proč bych si měla kazit den. Naklonila jsem hlavu na stranu a pak si elegantně stoupla. "Jo? Tak to jsem zvědavá," broukla jsem a trochu vyzívavě zvedla čenich k nebi.

Sledovala jsem Beliala, který se choval, jako by mu bylo všechno naprosto ukradený. "Jsem tady ne?" pronesla jsem a mírně pohodila ocasem. Začalo být celkem dost zima, ale mě to nevadilo, protože jsem měla celkem dobrý kožich. Aspoň něco se povedlo mému rodičovstvu. Skrz geny mi dali výbavičku na zimní měsíce jako dělanou. Byla jsem malá, takže mi neutíkalo tolik tepla tělem mimo a navíc jsem měla dobrý kožich. Prostě nádhera. Jenomže moje maličkost mohla působit spíš vtipně, když jsem se čertila, ale uměla jsem toho dost, abych z Beliala udělala mastný flek.
Belial pak přešel zase do normálního hlasu a pak až do sladkého bzučáku, kterým se snažil rozvibrovat moje malé srdéčko. A proč ne... prostě jsem se rozhodla zahodit nějakou svojí naštvanost a vybít si to jinak. "Jooo.... že bys změnil názor?" prohodila jsem a mírně se zavlnila. Bylo mi jedno, jestli si myslí, že jsem nějaká koketa, byla jsem a tak mi to bylo fakt jedno. Má pověst mi byla ukradená, protože jsem měla svou kmotru a tím pádem jsem měla přesně to, co jsem potřebovala. Moc, sílu, magii.

Poslouchal mne, což byl nezvyk, jednou taky zavčel tlamu. Evidenetně to v té jeho zelené kebulce šrotovalo víc, než bych očekávala. Nehodlala jsem mu jeho myšlenky ještě více rozproudit tím, že bych lhala. Neměla jsem důvod mu zatajovat pravdu. Ani o tom, že byl hajzl ani o ničem jiném. "Drž klapačku," odsekla jsem mu, když řekl, že nejsem dost malá abych nevěděla, odkud se berou vlčata. Nevěděla jsem to... Byla jsem malá... Teď už ovšem ne. Bylo mi fuk proč přišel o paměť nebo proč mě otravoval tím, že se choval jako naprostej idiot. "Záleží mi na tobě a proto ti to říkám. Ale přestaň se ke mně chovat jako ke kusu hadru," pronesla jsem chladně a postavila se. "Nebo tě mám poslat na druhou stranu znova? Smrt ti nejspíš prospěje," zabručela jsem. Nebyla jsem zrovna v náladě na to, nechat sebou zametat. Před tím se ke mně choval mile, ale to všechno zmizelo s jeho ztrátou paměti.
Nevadilo mi být využívána, vadilo mi když na mě někdo hleděl z patra. Belial na mě hleděl z patra i si myslel, že nepoznám, že mě zneužívá. "Jestli jsi někomu ublížil nebo ho zabil, to ti nepovím. Nebyl jsi úplně sdílený, ale hádám, že jo... A v takovým případě doufám, že jsi nenaštval někoho mocnýho. To by ztráta paměti mohla být jenom to nejmenší."

"Našla jsem tě po tom všem. V podstatě jsi byl tak slabí, že bych tě zabila jedním drápem, ale mluvil jsi o Smrti a tom, že jsi její pravá ruka... Zželelo se mi tě, takže jsem tě dostala do bezpečí a taky se o tebe chvilku starala. Pomohla ti nabrat sílu," řekla jsem mu s klidem. Nevybavovala jsem si všechno přesně do detailů, jestli ho vyplavilo moře nebo řeka, ale věděla jsem, že jsem mu zachránila život, ať už ho odvrhl příboj čehokoli. "Zotavil ses, nabral sílu. Ukázala jsem ti všechny svoje magie a našli jsme si jeden les, kde jsi mohl nabrat i svou ztracenou energii. Podle toho, co jsi mi řekl jsi Smrti pomáhal, ale zemřel jsi a ta tě přivedla zpátky. Moc jsem ti to nevěřila, ale... musela to být pravda," pokračovala jsem ve svém vyprávění o tom, co jsem všechno o Belialovi věděla.
"Co se týče tvého vnitřního rozpoložení, tak ses bál tmy a jeskyní. Nevím proč, ale zarytě si tvrdil, že se toho nebojíš, ale já takové věci poznám a vycítím strach," sdělila jsem mu i to, co bylo nepříjemné poslouchat. "Jinak, co tě znám jsi poměrně dost sobecký a taky nemáš rád, když ti někdo něco přikazuje. Popravdě bych se nedivila tomu, kdybys tady někomu něco provedl... Jako milenec jsi obstojný, ale měla jsem už i lepší. Mezi námi dvěma nikdy nebyla přehnaná láska, ale jenom sladké užívání si... Za to na tebe mám pivku, protože jsi mi neřekl, že se můžu dostat do jináče, když si budeme užívat moc a pak ta vlčata, to už znáš... Ale aspoň, že se to vyřešilo samo a já si už nemusím před tebou hrát na nějakou ubrečenou blbku," pronesla jsem. Když jsme si tu taky vykládaly karty na stůl, proč mu neříct i že moje herecké výkony byly jen herecké. Vlčata mi byla putna. On mi byl celkem taky putna.

A tak jsem tam seděla a čekala. Poslouchala. Sem tam jsem naklonila hlavu, občas kývla, ale jinak jsem nedělala vůbec nic. Belial vypadal naštvanější a naštvanější. Když urazil Smrt stáhla jsem ouška k hlavě a mírně zavrčela, tohle by si dovolovat neměl, ale Smrt si to s ním vyřešila pomocí šutru sama a já se jenom ušklíbla. A pak jsem dál poslouchala. Sedět a poslouchat nebylo moje. Většinou mi tlama jela, ale tohle znělo magicky a zajímavě.
Mluvil opravdu dlouho, ale já udržela pozornost a nechala ho domluvit.
"Hmm... zní zajímavě a magicky... A taky celkem na pindu..." pronesla jsem nakonec když domluvil. "Jestli chceš můžu ti říct všechno, co vím," dodala jsem nakonec. Byla jsem svině, ale rozhodně bych nepřála nikomu, aby ztratil paměť. Zapomenout jeden nebo dva momenty ze života bylo fajn, ale zapomenout všechno? Ne, to rozhodně ne. Belial navíc vypadal celkem dost zničeně. Bylo mi ho líto. Což nebylo úplně dobře, protože když mi někoho bylo líto, byl pod mou úroveň. "Třeba sis to nezasloužil tím, cos udělal?" zamumlala jsem. Magie tu fungovala zvláštním způsobem, ale co jsem pochopila dost často to bylo na základě toho, zda si jeden něco zaslouží nebo ne. "Tak, co bys chtěl vědět?"

//Severní galtavar

Chvilku jsem byla nafučená, že se tak teatrálně klepe tlapkou do čela, ale pak jsem pochopila jeho slova. Možná, že kdyby mluvil s někým tupějším, tak by mu tohle prošlo. Nebo možná by tohle uklouznutí někdo moc hodný bral jen jako prosté přeřeknutí. Jenomže já byla pozorná. Ke slovům, detailům. Ke všemu. "Neztratil jenom paměť?" prohodila jsem a v očkách se mi zablesklo. "Takže o co tu jde?" dodala jsem a sedla si na zem. Zábavu ve dvou si jeden může užít i po tom, co zjistí nějaké zajímavé informace. A tohle rozhodně zajímavé bylo. Poprvé když jsem Beliala poznala, tvrdil že zemřel a pak se vrátil. Teď evidentně ztratil paměť? Nebo co v tom bylo?
Začal mě obletovat, aby mě umlčel. Jednou tlapkou jsem ho odstrčila, ale ne nijak silně. "Jestli chceš, tak můžeme hned, ale nemysli si, že zapomenu, na to, co jsi řekl. Chci vědět všechno a je mi fuk, jestli před tím nebo potom. Možná jsem naivní, ale nejsem pitomá," pronesla jsem a nechala ho, aby se dál snažil mou paměť omámit tím, že mě bude obletovat jako včelička květinku na poli.

//mahtae

Jeho otázku jsem pochopila, ale tak nějak jsem doufala, že to tak nemyslel. "Protože když ti řeknu, že bych si ráda za------, tak to nebude tak poetické," pronesla jsem. Jistě, mohla bych zazpívat a on by mě chtěl, ale kde byla sranda v tom? To bylo zábavné jenom, když byl můj cíl zadaný nebo nezkušený. S Belialem to mohla být zábava jenom, když sám chtěl. "A nebo jsi snad někdo vyměknul během toho svýho putování kdo ví kde?" zeptala jsem se smíchem. Bylo to jenom popíchnutí, ale kdo mohl vědět, že jsem se možná trefila do černého.
Bylo tu hrozně moc sněhu. Blbě se mi šlo, takže jsem začala postupně zaostávat. Belial si to rázoval dál směrem k mojí kmotřičce. Mluvil o tom, že mi tak strašně ublížil, tak proč bych to chtěla. "Protože to mám ráda a protože teď už bych nebyla tak blbá, že bych se nepojistila," sdělila jsem stručně a věcně a sunula se sněhem za ním.

//jedlák

//esíčka

Zase jsem se dostávala do své "náladičky". "Já... nabitá? Už od narození," pronesla jsem a zavlnila boky jako koketa. Tuhle chůzi jsem uměla už jako vlče. Nevhodnou, vulgární, ale taky svým způsobem zajímavou. "Však já vím, že nejsi. S neschopným teletem bych neztrácela čas a energii... Jsi schopný tele," dodala jsem se smíchem v hlase. Tohle mi vyhovovalo. Tohle špičkování, které nebylo zákeřné. Belial se začínal víc podobat tomu, koho jsem znala a koho jsem si pustila k tělu. Možná i víc než bych chtěla.
Na pouhé ne jsem se jenom zasmála. "Tak určitě," dodala jsem se smíchem. Jenomže moje narážky minuly cíl. Jako by mu to proletělo kolem hlavy přímo mezi ušima a ani ho nenapadlo, že nemyslím nějaký pitomý závody. Jenomže než jsem stihla něco namítnout rozběhnul se. Naštěstí mi bylo jasné, že u řeky se sekne. Byla zima, ale Mahtae nikdy nezamrzala. Jestli chtěl na druhou stranu musel se zastavit a vzít to pomalu. Takže jsem ho poklusem dohnala a pak elegantně přehopkala na druhou stranu řeky jako kamzík. "Já se chtěla zahřát jinak..." pronesla jsem. "Zábavněji."

//SG

"Možná jsem a možná nejsem, ale ty si rozhodně nebudeš takhle vyskakovat... Narozdíl od tebe, mám magickou sílu o které se tobě nemůže ani zdát," zabručela jsem a můj kožich zapraskal elektrickým výbojem. Přišlo mi, že Belial se proměnil za tu dobu, co jsem ho neviděla v naprostého pitomce. "Takže rozhodně nedostaneš nic zadarmo," zabručela jsem. "Nebo si to chceš vzít jako nějaký neurvalý prase?" zeptala jsem se vyzívavě. Popravdě jsem byla nadržená jako nějaká stará šlápota, jenže to jsem mu nemohla jen tak říct. Od porodu děcek jsem si s nikým pořádně nezařádila a už jsem na sobě poznala, že mi něco chybí. No co, i dáma má své potřeby. Belial byl zatím vždycky jistota, ale teď kolem toho dělal takové caviky, že mi to lezlo krkem.
Když pronesl další větu, trochu jsem se uklidnila a chytila se udičky. "Tak co kdybych tě trochu rozhýbala," zapředla jsem jako kočka a mírně ho polechtala svou dlouhou oháňkou po těle. Jestli se nechytí ani na tohle, tak pak jsem možná měla udělat co říkal a opustit ho. Nehodlala jsem se tahat s někým netečným, kdo by pro mě byl jenom jako koule na noze. A navíc mu evidentně něco přeletělo přes frňák... Už není tak zábavnej... Škoda, že tu není Norox. Povzdechla jsem si. Moje dětská láska mi prostě chyběla. I když on mě taky opustil. Chlapi měli tendenci mě jenom opouštět.
"Nejdřív bych šla do toho tepla a pak ke Smrti ne?" pronesla jsem, když se začal vydávat k řece. Přes hory se šlo celkem těžko, jak napadl sníh. Navíc s mou tělesnou konstrukcí malého puf bylo těžké jít kamkoli. "Koho máš na mysli?" zeptala jsem se. Popravdě jsem netušila o kom to jako mluví.

//mahtae

Začínalo sněžit a měl pravdu v tom, že tenhle zimní háv rozhodně není dobrý pro postávání na jednom místě. "No jistě, vezmu tě k sobě domů a ty mne zase opustíš že jo?" řekla jsem a mírně nakrčila čenich. Byla to pravda, jestli se chtěl ohřát v mém novém domově, tak se prostě musel trochu snažit. Podruhé se nenechám napálit. "Když tě vezmu do tepla, nebude to zadarmo..." zašeptala jsem potichounku a pohodila dlouhým ocasem. Pak jsem na něj zamrkala, muselo mu dojít, co budu chtít za tuhle malou ohřívací zastávku. Rozhodně nás nebude hřát jenom nějaké to dýchání vzduchu v jeskyni.
Pak se na mě usmál poměrně trpkým úsměvem. To mi trochu vadilo. "Naposledy jsi nebyl tak... ztuhlej," pronesla jsem s podivným náznakem zklamání v hlase. "Kmotřička Smrt by jistě návštěvu ocenila. Od svojí pravé ruky a od milované kmotřenky určitě," dodala jsem radostně. "Ale nebuď pitomec, každý ví, že Smrt neumožňuje návštěvy zemřelých," řekla jsem s odfrknutím. Pak jsem se rozešla směrem k Asgaaru.