Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mírně jsem si čenichala jeho vůně a pak se od něj odtáhla, abych mu mohla olíznout čelist. Odtáhla jsem se a cítila chlad na místě, kde bylo před chvilkou jeho teplo. Vypadal zaskočeně, že mě tu vidí. Že by nevěděl, že mi udělal vlčata? Že by taky netušil, jak vznikají? Chci mu o nich říkat? "Byla jsem pořád v lese, kde jsme společně byly..." řekla jsem mu a trochu mě zarazilo, že mě nemohl najít, ale třeba mě tam hledal po tom, co jsem odešla... Třeba mě tam hledal a našel jenom tu bílou mrchu? Hodlala jsem tohle využít, ale jak. "To je jedno, už tam stejně nežiju... Bydlím támhle v tom hvozdu ve smečce mého strýce, po tom co se stalo se ode mne vlastní rodina odvrátila, ale strýček ne..." řekla jsem mu. Kdyby tak strýc veděl... Jenomže já mu o vlčatech neřekla. Nikomu jsem o nich neřekla, jen Al a Fredo o nich věděli. A Sirius... Ale popravdě, mohla jsem pořád říkat, že zemřela. Ano, zemřela při porodu nebo jsem je obětovala? Kdo ví. Byla prostě mrtvá a ta co se o ně starala Bouře, ta nebyla moje. Byla její...
"Musím ti něco říct..." dodala jsem a přešlápla. Nervózita ze mne přímo kapala. Hodlala jsem lhát? Ne, ale neříct plnou pravdu. Belial si zasloužil trpět za to, co provedl. Ale trpět pomalu a navíc... když to zaonačím.

//Remízky

Byla jsem celkem v ráži. Ne, že bych se nějak extra chtěla s někým dohadovat, ale házet po mně kouli fakt nemusel. I když to byla nehoda... Nebo nebyla. Došla jsem k řece a začínala přemýšlet o tom, jak se kurňa dostat na druhou stranu a nenamočit se, když mi vítr zanesl k čenichu bolestně známý pach. Zvedla jsem hlavu od vody, zastříhala ušima a zrakem našla Beliala, který tu postával jako kůl v plotě. Vypadal naprosto ztraceně, nebožátko jedno. Stál tam a koukal, jako tele na nový vrata. A já byla v ráži.
Jenomže na druhou stranu mi mírně poskočilo srdíčko a v bříšku proletělo hejno motýlů. Měla bych na něj být naštvaná za to všechno, co mi udělal, ale... já prostě měla slabost pro špatný kluky a nejspíš jsem nedokázala žít bez toho, aby mi někdo šlapal po citech. "Beliale!" houkla jsem na něj a rozeběhla se k němu. Dlouhý ocas mi vlál jako vlajka za zadkem. "Kde jsi byl? Jak to, že ses za mnou nezastavil?" pronesla jsem uraženě ještě za běhu. Hned u něj jsem mu zabořila čenich do srsti na krku. Voněl dobře, jako vždycky.

Koule mi přistála rovnou mezi očima. Nebylo to teda nic příjemnýho, když vás najednou trefí do čenichu koule sněhu. Tiše jsem zavrčela a porozhlédla se kolem, ale to už se ke mně hnal nějaký vlk a nabízel mi nějakou větvičku, na které rostly bobule nebo co. Jen jsem ho přejela pohledem. Vůbec se mi nelíbilo, že na mne mluví, co si to vůbec dovoloval?! Hodí po mne sněhovou kouli a pak si myslí, že nějakej kus klacku mu pomůže? Navíc se to snažil schhovat za to, že viděl údajně zlatý prase. "No božíčku. Krinda pane, to je nemilé to to a jaký nádherný doreček mi to nesete... Ty seš taky blbec co?! Jasně zlatý prase... Kdyby tu nějaký bylo, tak bych si třeba přála... Víš co bych si tak přála? Abys mi už nelezl na oči ty jeden imbecile." soptila jsem a bylo mi jedno, jestli ho urazím nebo ne. Vymlouvat se na zlatý prase mohl fakt jenom někdo, kdo neměl všech pět pohromadě. Ani jsem se nerozloučila, prostě jsem se jenom otočila a vyrazila směrem k Asgaaru. "A ještě mi nese dárek jako omluvu, nějakou suchou větev... No tak to je vrchol, trapáku," řekla jsem to dost nahlas, aby mne slyšel a při tom jsem doufala, že jsem ho bodla do nějakého slabého místečka. Většina vlků tu byla na svůj intelekt velice vysazená a stejně tak na nějaký svoje osobní bohatství, takže jsem doufala, že bude patřit taky k téhle partě nuzáků, která se nakrkne, když jim někdo řekne že jsou hlupáci nebo chudáci. Pomocí ocasu jsem nabrala kupu sněhu a mrskla jí po něm. Těžko říct, jestli ho zasáhla. Nehodlala jsem ovšem zjišťovat, co udělá až mu to dorazí do mozečku. Nehodlala jsem se prát, protože jsem to neuměla a taky hlavně... Vlčice se přece neperou. Poskočila jsem a rozeběhla se poklusem domů.

//přes hadí ocas esíčka

//Kierb

Poskakovala jsem v adventní náladě směrem do lesíku, který tu byl. Rostla tu spousta různých stromů. Mezi jiným tu byly třeba některé olše a tak jsem se pustila do zdobení jedné z nich. Začala jsem vločky umisťovat hezky pěkně na strom, abych mu dodala napořádné vánoční výzdobě. Pak jsem se rozhodla, že to není dostatečné, takže jsem se zamyslela nad tím, co bych ještě mohla udělat a napadlo mě, že bych mohla pomocí elektřiny trochu stromek rozsvítit. Dotkla jsem se navlhlé větve a poslala výboj do jejích větviček. Jenomže místo toho, aby jenom proběhla stromem elektřina tak blafnul. Ne celý a ne všude, ale občas vyskočily na větvičkách plamínky. Byla jsem ze své práce celkem nadšená. Vypadalo to sice jako by ten strom někde opravdu nechal trpět, tím jak mu hořely větve. Ale na druhou stranu díky vločkám a malinkatým plamínkům to vypadalo echt vánočně.
Usmála jsem se a byla hrdá na dobře odvedenou práci. Ne, že bych se někdy za něco nepochválila. Já jsem se chválila sama pořád a docela často. Byla jsem už holt taková. Když mě nepochválí někdo jiný, tak se prostě pochválím sama. A tenhle lesík vypadal podlemě dobře. Rozešla jsem se směrem zpátky ke hvodzu. Docela jsem se i těšila, že se zase vrátím do lesa a třeba něco vymyslím se strýčkem. Mohla bych mu dát nějaký pěknější dáreček než posledně... Ale taky bych se mu měla hezky vetřít do přízně i jinak. Evidentně mu chybí láska a toho by se dalo nějak hezky využít... Mírně jsem se zazubila a vůbec si ve svých myšlenkách neuvědomovala nebezpečí, které bylo kousek ode mne. Letící kouli jsem tak vůbec neviděla.

//Jezevec

Odcházela jsem, nebo spíše utíkala, z toho lesa. Nelíbilo se mi, že bych měla být zrovna já někde takhle ubrečená a přitom mi nikdo nic špatného neřekl. Jenom mi ukázal, co by mohlo být a tak... Tak mě to rozesmutnilo. Otřela jsem si tlapkou slzy a pak dupla na zem. Ne, nebudu smutná. Budu prostě dělat to, co vždycky. Obrátím ten smutek na ruby. Budu veselá. Blíží se vánoce a já tu nebudu brečet. Ukážu tomu někomu, ať už to byl kdokoli, že jsem já ta pořádná vánoční. Že já jsem duchem vánoc a že vánoce jsou já. Budu veselá a nenechám si nic zkazit. Zvedla jsem se ze země a začala jsem se pouštět do toho, co by jeden mohl označit za naprosté pomatení smyslů.
Pomocí své magie jsem vytvořila sněhové vločky, které byly veliké a začala jsem je věšet na stormy v mém okolí. Nezastavovala jsem se ovšem jenom u toho. Taky jsem se sehnula k zem i začala jsem koulet kuličky sněhu na sebe, abych vytvořila sněhuláka. Byl to sněhulák, který vypadal jako vlk. Přidala jsem mu kus kamínků z okolí jako očka a pak jsem začala poskakovat dál. U toho jsem si prozpěvovala vánoční písničky a koledy, jako by mne opravdu posednul nějaký pořádný duch vánoc a já si prostě jenom rozpustile užívala zimní náladu. Bylo to ovšem předstírané. Byla to hra. Snažila jsem se přesvědčit nejenom svět, ale i sama sebe, že to, co jsem zažila kolem mi nevadilo. Že to, že jsem viděla možnost nějaké hezčí budoucnosti, pro kterou bych se ovšem musela změnit, že mě to nezasáhlo. Jenomže zasáhlo a hodně.

//Kančí remízky přes travnatý oceán

//Kierb

Šla jsem lesíkem, který byl podivný. Jako by tu nebyl žádný sníh, ale spíše mlha. Uviděla jsem před sebou ocásek a rozhodla se vydat za tím zvířátkem. Protože, jestli tu někdo byl, musel znát i cestu z téhle mlhy ven. Přišlo mi to, že je to tu nádherné, ale zároveň tu vládla magie, kterou jsem nechápala. Nebyla tu zima, ale chlad se mi plížil po páteři. Nebyl to ovšem chlad přirozený, spíš se mi zdálo, že tu někdo vyvolává něco nepříjemného. Najednou bylo zvířátko přímo předemnou, i když jsem si ho nikdy nevšimla. Jako by se z mlhy zjevilo rovnou u mých tlapek. Udělala jsem poplašeně krok v zad, ale jezevec se ani nepohnul. Jenom se postavil na zadní a ukázal mi tlapkou směrem do prostoru.
Podívala jsem se tam, kam ukazoval. Chvilku se mi zdálo, že tam nic není a že jsem hloupá, že se koukám tam kam ukazuje nějakej pitomej jezevec, ale potom... Uviděla jsem v mlze obraz. Byla jsem to já. Byl to táta, máma, sourozenci. Nym se Sionnem a všichni vypadali nadšeně. Natěšeně na vánoční chvilku, kterou budou moct prožít společně. Já v tomhle podivném obrazu byla malým vlčátkem, takže to nemoha být budoucnost nebo přítomnost. Ale rozhodně to ani nebyla minulost, protože takovéhle vánoce jsem nikdy nezažila. Byl to výmysl, ale jako by mi to v hlavě dávalo symsl. "Tohle je co nebylo, ale mohlo být. Kdyby se jenom jedno rozhodnutí stalo jiným. Tohle je to, co nebylo, ale může být, jen trochu jinak," ozval se hlas z mlhy, ale já nedávala pozornost na to, komu by mohl patřit. Byla jsem pohlcena obrazem, který se měnil. Byla to opět ta krásná vánoční nálada. Duch Vánoc byl všude kolem mě, ale i kolem obrazu a vlků v něm. Byla jsem to já a moji blízcí. Všichni byli rádi, že se mají. Sledovala jsem ten obraz a po tváři mi sjela jedna slza..."Ne... to nikdy nebude..." pronesla jsem potichounku a rozešla se mlhou pryč. Klopýtala jsem a doufala, že najdu správný směr. Šumění řeky mne vedlo dál.

//Kierb

//Zubatá hora

Slezla jsem z hory a vydala se rovnou podel té nejdelší řeky, kterou jsem v kraji znala. Bylo to hezké, všude sníh a mráz. Jenomže jsem si nevšimla, že pod sněhem se dostávám na led. Nevšimla jsem si, že moje kroky už nejsou na pevném povrchu, ale že jsem se ocitla na říčním toku. Moje váha, leč nebyla nijak velká, rozhodně nebyla nic příjemného pro led, který byl tenčí a tenčí, čím více na jih jsem postupovala. A pak to začalo. Nejprve jako slabé křupkání, které jsem připisovala sněhové nadílce. Jenomže pak to začalo křupat víc a víc. Podívala jsem se pod svoje vlastní tlapky a odhrnula sněhovou nadílku, abych viděla, že stojím na obří prasklině, která se nehodlala zmenšit, ale právě naopak. Větší a mohutnější křupání bylo všude kolem a pak najednou už jsem nestála, ale ležela na ledové kře, která uháněla proudem vody hnána na jih. Bylo to jako bych si stopla nějakou velice nevýhodou transportní službu, protože to se mnou házelo a já měla co dělat, abych se neocitla ve vodě. Dostat se do vody by znamenalo stoprocentní smrt. Musela jsem se tedy držet. Zaryla jsem drápy do ledu a doufala, že tahle jízda neskončí mou smrtí.
Čím více jsem byla na jihu, tím méně ledových ker bylo kolem. Věděla jsem, že se tak blíží místo, kde budu muset vystupovat. Nadechla jsem se a na roztřesených tlapkách se postavila na ledovou kru. Nebyl to příjemný pocit. I když kra už neuháněla vpřed tak rychle, bylo to nepříjemné. Nadechla jsem se zhluboka a skočila, abych dopadla rovnou do sněhové hroudy, která byla na břehu. Odkutálela jsem se rovnou do lesíka. Natloukla si při tom záda a namočila ocas, ale aspoň jsem byl celá a živá.

//Za jezevcem

//Gejzíry

Kráčela jsem do kopce a proklínala svou výšku, protože tu byly všude velké závěje a já musela dávat pozor kam šlapu, abych se nepropadla do obrovských sněhových oblaků, ze kterých bych se už nikdy nedostala. Jako nadýchaná peřina se vlnily sem a zase tam a bylo těžké přijít na to, kam může jeden položit tlapku. Moje dětství v horách mi pomáhalo, ale ani mi neměli tolik zkušeností s takovým sněhem, když jsem byla malinkatá. Najednou jsem uviděla vlka. Byl celý bělounký a vypadal opravdu vesele, že by to mohl být on? Že by to byl Vlčíšek? Mírně jsem se rozradostnila, protože jsem měla Vlčíška ráda. Jenomže. Vlčíšek byl jenom taková povídačka pro malá vlčata, aby se chovala dobře. Jenomže, když funguje něco takhle říct, proč to nepoužívat pořád dokola. Na velké vlky jako jsem já to bohužel už nefungovalo. "Ach, Roweno, viděl jsem tě přicházet," pronesl vlk a usmál se na mne. Jenže já mu na to neskočila. Sice měl žluté oči, ale to mu nebránilo ovládat magii myšlenek. Jeden by se zasekl a řekl by "jak můžeš znát mé jméno" ale já už byla zkušená. "Zdravím, chci se jenom porozhlédnout... nebudu rušit," řekla jsem a rozhlížela se kolem. "Tak co na to říkáš?""Hmm když jsem byla malá, říkali mi, že tady žije v horách Vlčíšek..." "A? Nezníš moc přesvědčeně." Taky jsem nebyla. Všude byl jenom bílý sníh a nic víc. "Je to jenom povídačka pro vlčata, aby zavřela tlamu a chovala se dobře. Vlčíšek neexistuje, kdyby jo, tak by rozhodně nežil v takovéhle pustině a rozhodně by mi nikdy nic nedaroval." Vlk se mírně zamračil. "Třeba k tomu měl důvod..." "Třeba... a nebo prostě jenom není a celé to byl výmysl malého vlčete." Otočila jsem se a bez rozloučení zamířila zpět dolů z hory. Začínaly mne studit tlapky.

//Kierb

//Sviští hůrky

A tak jsem prostě šla směrem, kam mne to prostě neslo. Zima mi nevadila, byla jsem za ni celkem ráda. Neměla jsem ráda velké vedro. Tohle byla příjemná změna. Takže, když jsem došla do údolíčka, bylo mi jasné, že tady se dlouho zdržovat nebudu, protože tu bylo tepleji než jinde. Věděla jsem proč. Znala jsem to tady, takže jsem věděla, že si musím dávat velký pozor na velké bubliny, které se tvořily nad podivnými dírami v zemi. Jako by to byly nory, které vyhloubilo nějaké podivné zvíře a teď z nich ohromnou rychlostí pryštila horká voda. Zůstala jsem stát u jedné takové bubliny a sledovala, jak se zvětšuje. Společně s bublinou mnou projížděla taky vlna tepla, které se šířilo vzduchem. Věděla jsem, že každou chvilku praskne velká bublina a do vzduchu se vyřítí horká voda. Takže jsem takticky udělala několik kroků zpátky, abych mohla celou tu krásu sledovat a nemusela se obávat, že navlhnu nebo že se opařím. To by bylo nemilé.
Sledovala jsem proud vody, který se s zahučením vyřítil ze země a vystřelil k nebesům, aby se většina vody proměnila v chladném prostředí na páru a sněhové vločky. Bylo to jako instatní zima. Příroda byla občas opravdu kouzelná. Začínalo mi tu být ovšem až moc velké teplo, můj kožich byl přeci jen přizpůsobený na zimu a tohle teplo mi nevyhvovalo. Začala jsem se tedy proplétat směrem k horám, abych se mohla porozhlédnout na nejvyšší hoře našeho kraje. Nikdy jsem tam nebyla a když už jsem byla takhle blizounko, tak mě to poměrně dost lákalo. Usmála jsem se a přidala do kroku, abych byla v horách co nejdříve. Navíc jsem se chtěla trochu rozpohybovat.

//Zubatá hora

//Jedlový pás

Kráčela jsem po území svištích hůrek a byla jsem celkem spokojená s tím, jak se mi to povedlo u Smrti zaonačit. Na svůj strach jsem zapomněla, jen co jsem zmizela z lesa. Jako by jeho moc vzbuzovat strach byla pryč. Třeba to bude kmotřička brát jako tajného Vlčíška a bude ještě spokojená. Navíc když můj pach jenom ucítí, tak jí to třeba nebude tak špatné přijmout. Kdybych zůstala, uvedla bych ji jenom do rozpaků a to bych přece nechtěla. Sama sobě jsem si vysvětlovala, jak se můžu zbavit toho nepříjemného zbytkového pocitu, že jsem to nezvládla a že jsem zbabělec. Takhle opodstatněné se mi to líbilo.
Začínala noc a já byla dost unavená. Po tom hopkání přes pláň jsem se rozhodla, že domů nepůjdu. Ragar byl místo, které se v zimě prostě navštěvovat nedalo. Už jen tady byla kupa sněhu a to jsem nebyla v horách. Rozhodla jsem se, že si najdu místo na spánek. Jenomže, kdo by spal jen tak venku. Jedině idiot, kterému nevadí být pak zbytek zimy nemocný. Rozhodla jsem se, že si tedy vykopu ve svém krásném sněhovém království malou jeskyni a do té, že se uložím. Nehodlala jsem ovšem kopat nějak moc dlouho, jenom tak, abych se tam vešla. Vykopat dostatečný prostor mi zabralo kus noci, ale nebylo to tak zlé, jak by jeden čekal. Když jsem do díry zalezla, byla ještě tma. Uvnitř bylo poměrně teplo a já se s úsměvem stočila do klubíčka. Dlouhý ocas měl tu výhodu, že se dal využít jako elegantní přikrývka. No a pak už jenom stačilo zavřít očka a nechat se odnést do říše snů.
Spala jsem jenom krátce, ale i to mi stačilo, abych nabrala potřebnou energii. S ránem jsem vykročila směrem k teplejším místům.

//Gejzíry

//Severní Galtavar

Dostat se do Jedlového pásu nebylo nic jednoduchého. Musela jsem proskákat velkou spoustou sněhových závějí a tak jsem byla dost udýchaná, když jsem se zastavila. Na chvilku jsem se potřebovala vydýchat, abych se mohla zamyslet nad tím, co budu dělat dál. Sedla jsem si a upravila si rozvrkočenou srst. Po tom všem poskakování jsem vypadala, jako nějaká coura a to já prostě nebyla. Mírně jsem se tedy očistila od sněhu a pomocí jazyku si uhladila srst na břiše a na ocásku. Byla jsem zase pěkná a čisťounká, když jsem se zvedla k dalšímu pochodu.
Moje kmotřička nejspíše neslavila Vánoce, ale říkala jsem si, že ta malá perla, kterou jí nesu, by jí jisto jistě udělala radost. "Kmotřičko," zašeptala jsem, ale cítila jsem kolem jejího obydlí podivné napětí. Nechtěla jsem jít dovnitř. Měla jsem opravdu velký strach. Nesplnila jsem, co mi sdělila v tom snu. Neobětovala jsem jí jedno z vlčat. Nechala jsem si ho ukrást a... Navíc se mi nepodařilo udržet smečku, kterou jsem jí slíbila zasvětit. Nedokázala jsem se prostě rozhoupat k tomu, se o ně nějak starat. Ano, měla jsem plán, ale ten teď bylo potřeba nechat uležet. A pak až se mi podaří hezky Asgaar dostat na naší stranu bude to fajn. Ale zatím moje plány byly... No bylo to naprosté fiasko a Smrt by se mi za to mohla pomstít a... Vyměkla jsem. Vyděšená a se staženým ocasem jsem položila perlu ke vchodu do podivné jeskyně, kterou kmotřička obývala. Byla to velká a jasná perla a já doufala, že jí udělá radost. Ale popravdě, teď jsem jí potkat úplně nechtěla. Bála jsem se. A strach Smrt uměla vycítit na sto honů. Nechala jsem perlu jako malinkatý dáreček Smrti před domem a zdrhla jsem. Jako malé vyděšené vlče a ne mocná vlčice.

//Sviští hůrky

//Severní Galtavar

A bylo to tady. Byla jsem už takový kousek od kmotřičky Smrti a jejího domova. Bála jsem se s každým dalším krokem víc a víc, protože jsem věděla, že by to pro mne nemuselo dopadnout dobře. Bála jsem se, že by mě mohla Smrt pořádně vyválet ve sněhu. Nemohla jsem si dovolovat. Ne, před někým tak mocným a silným. Musela jsem svůj dlouhý ocas stáhnout a přitáhnout uši k tělu. Tak moc jsem se bála. Jenomže jedna věc byla možná ještě děsivější a to to množstvý bílého sněhu, který byl všude kolem. Ne, že bych se bála sněhu, ale byla jsem malá a s každým krokem jsem se propadala víc a víc do sněhu. V jeden moment jsem tak musela začít skákat.
Skákala jsem ze závěje do závěje. Pokaždé pode mnou s mírným křup povolil sníh a já jsem zajela mimo viditelnost. Kdyby mne někdo sledoval, muselo by mu přijít, že si hraju nebo že jsem vlče, které má prostě problém vidět, kam jde a tak ve sněhu poskakuje. Musela jsem uznat, že ze začátku to byla celkem zábava. Vyskočit do vzduchu. Hezky se odrazit a pak zase dopadnout. Chvilku vidět svět kolem sebe a pak zase zapadnout do bílého ničeho. Jenomže po pár skocích to začalo být docela vysilující. Během zimy se pláň evidentně proměnila v jedno velké sněhové nadělení a já se ocitla v jeho středu. Skákala jsem a snažila se odhadnout, jak hluboko se propadnu, ale když jsem začala propadat po krku... No přestala jsem se soustředit na to, abych odhadla jak hluboko, ale spíš jak daleko dopadnu. Čím dál, tím míň skoků. A já se chtěla ke Smrti dostat pokud možno ještě dneska. Naštěstí postupně, jak byl sníh hluboký ve středu pláně, byl méně a méně od jejího středu. Takže jak jsem se přiblížila k jedlovému pásu, mohla jsem skákat pohodlněji a tolik už jsem nezapadala. A pak hop a skok a byla jsem v pásu.

//Jedlový pás

//Medvědí jezírka

Vyrazila jsem poměrně pomalounkým krokem směrem k tomu, co jsem předpokládala, že by mohla být správná cesta ke kmotřičce Smrti. Nehodlala jsem ji rušit, ale nějak jsem jí musela říct, že jsem celou situaci vyřešila jinak. Že se mi to podařilo naprosto perfektně vyřešit, že mám novou skupinku vlků a že to všechno před tím, může být zapomenuto. Prostě za tím uděláme velkou čáru a všechno bude prominuto. Jenomže jsem taky věděla, že to nemůžu udělat jenom tak. Věděla jsem, že bych neměla přijít s prázdnou a že bych měla Smrti něco darovat. Mohla jsem jí donést nějaké to zvířátko, ale kolem jsem toho moc neviděla. Popravdě mi přišlo, že tady na břehu moc zvířat nežilo. Pak jsem ale uviděla malou noru, díru ve sněhu směřující dolů pod zem. Spalo tam nějaké malinkaté zvířátko podobné myšce. Kdo mohl vědět, že je to svišť. Skočila jsem po něm, to ho vyrušilo ze spánku, začal pištět a prchat pryč. Hnala jsem se za ním... Jenomže to bylo moc rychlé zvířátko, které zmizelo v další díře hned, co mělo možnost.
Praštila jsem tlapkou do sněhu. Zbytečná snaha. Nelíbilo se mi jít s prázdnou tlapkou, ale pak mne napadlo, že bych mohla darovat Smrti něco ze svých tajných zásob. Měla jsem tam i jednu perlu, tak proč ji nepředat královně všeho a všech? Zdálo se mi to jako vhodný dárek pro někoho tak mocného a silného. Usmála jsem se, že jsem to takhle hezky vymyslela a nepřijdu s prázdnou. To by mne nejspíš kmotřička vyhnala pryč rovnou, ale s hezkou bílou perlou... no to už byla jiná. To by si se mnou možná i ráda popovídala. Ale kdo mohl tušit, jak to bude...

//SG

Ležela jsem ve sněhu a přemýšlela nad svým osudem. Byla jsem novuzrozená. Nikdo na mne nemohl. Ani ta vlčata ani Belilal. Dokonce ani táta, máma, bráchové nebo Nym. Nikdo na mne nemohl, dokud mne hlídal strýc a jeho smečka. Navíc jsem měla hodně magií, ale pořád mne trápila jedna podivná věc. Musela jsem se vydat ke Smrti a vyřešit s ní svůj problém, usmířit si ji. Jenomže kdo by se chtěl táhnout pro výprask a ke všemu dobrovolně. Mírně jsem se zachmuřila. Mohla bych předstírat, že jsem blázen? Že mne posedl duch Vánoc nebo nějakou podobnou bejkárnu... Zahodila jsem tenhle plán poměrně rychle, protože nebyl úplně providitelný. Smrt by se nenechala opít nějakým rohlíkem. Pak mě napadlo, že bych jí mohla zazpívat nějakou písničku.
"Pásli duše vlčata, zaklepali na vrata, hajdom hajdom tydli dom, hajdom hajdom tydli dom. Smrt vrata otevřela a vlčata sežrala, hajdom hajdom tydli dom, hajdom hajdom tydli dom. V krvi leží tělíčka, odletěla dušička, hajdom hajdom tydli dom, hajdom hajdom tydli dom. A tak zase po roce, má Smrt rudé vánoce, hajdom hajdom tydli dom, hajdom hajdom tydli dom." Popěvek to byl pěkný, ale ten obsah nezněl ani moc vánočně ani moc dobře. Tohle by se Smrti rozhodně nelíbilo. Odkašlala jsem si a zkusila to znovu. " My kajícníci jdeme k vám, štěstí a moc vynšujeme vám, štěstí a moc po léta, my jsme k vám přišli zdaaaleka. Zdaleka je cesta naše, zpět mezi věrnééé vaše. A co ty nemagič stojíš vzadu, vystrkuješ na Smrt bradu. A já nemagič vystupuju a před Smrtí se křííížuju..... taky ne." Byla to býda, nějak jsem neměla úplně tu uměleckou náladu na skládání písní a tak jsem se prostě sebrala a šla na sever.

//mahtae sever

//asgarský hvozd
Vydala jsem se přesně podle svojí mapky, která mne navygovala k jezírkům. Bylo fajn mít takové krásné odpočinkové místo přímo blízko našeho krásného lesíka. Mírně jsem se ušklíbla, protože jsem si ještě nezvykla, že bych mohla o hvozdu smýšlet jako o vlastní domovině. Bylo příjemné mít kde složit hlavu a nemuset se pachtit v minulosti. To, že jsem měla někde vlčata jsem prostě pustila z hlavy. Někdo by mohl říct, jak to? Ale mělo to poměrně logické vysvětlení. Já nikdy nebyla malým vlčetem, neměla jsem luxus dětství. Takže když přišla možnost, jak se do toho dětského života vrátit, neváhal můj mozek některé věci pozměnit či zapomenout. Navíc se uklidnil myšlenkou, že se o ně stará někdo jiný. Lepší. Někdo kdo je chtěl a nebyla to pro něj náhoda.
Uviděla jsem jezera a nadšeně vypískla. Bylo fajn se moct jít klouzat. Když jeden věděl, kam by se jít klouzat chtěl, nebylo to těžké. Navíc jezera zamrzala. Výborně! Nebe bylo ocelově šedé, ale to mi nevadilo. Byla jsem ráda, že si můžu konečně po dlouhé době odpočinout a užívat si možností, které mi nabízí zimní radovánky. Jednou z nich bylo klouzání a tak jsem bez váhání vběhla na ledovou plochu. Trochu to zakřupalo, ale led držel. Usmála jsem se a začala se klouzat po malém zamrzlém jezírku z jedné strany na druhou. Věděla jsem jak na to, takže mi nehrozil žádný držkopád. Občas jsem nadšeně vypískla nebo si jenom pobrukovala do rytmu. Klouzala jsem se hodnou chvíli a užívala si poletujících vloček. Nakonec jsem byla tak zadýchaná, že jsem se svalila na zem do sněhu.