Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ležela jsem na své kožešině, ve svém úkrytu a se spíží plnou výborného masa a nemusela jsem kvůli tomu hnout ani drápkem? Naprosto perfektní. Takovýhle život jsem si pro sebe přála. A přála jsem si ho pro sebe od malička, ale konečně se mi to podařilo. Nebylo vůbec těžké si na tenhle životní styl zvyknout. Rozvalila jsem se poměrně pohodlně na kožešině a užívala si tohohle pohodového a odpočinkového stylu života. Fakt se mi to líbilo. Perfektní, naprosto perfektní. Když jsem si dostatečně navnímala celá prostor, byla jsem spokojená. Uvědomila jsem si, že tohle mi v životě nejspíše chybělo celou tu dobu. Nějaká jistota, která by mi dodávala sílu a odvahu. Jistota, že se mám kam a ke komu vracet. A tohle se mi teď splnilo.
Koukla jsem na Beliala a byla jsem celá... no rozněžnělá. Takový ten ženský pocit něhy, který jeden má jen v momentech, jako jsou tyhle. Kdy je naprosto v klidu a pohodě. Belial si přisednul na kožešiny vedle mě. Ani jsem nezvedla hlavu ze země. Ležela jsem na boku a hlavu hezky nechávala odpočívat. Pronesl větu, která ve mně zarezonovala, ale nepřekvapila mě. "Nejspíš...Co máš v plánu?" zeptala jsem se zvědavě.

Lehla jsem si na jednu z kožešin a uvelebila se na ní, jen co je pravda. Ocas jsem si hodila kolem sebe, jako dečku nebo podložku. Moje malinkaté tělo se jím dalo skoro celé hezky obklíčit. Bylo to zvláštní, ale mě se to líbilo, protože mě to dělalo jinou a vyjímečnou už na první pohled. Belial mluvil o tom, co je to Kontinuum. Nijak extra mě to nezajímalo, protože to byl asi jenom nějakej nuzák, kterýho potkal cestou. Vypadat jako z kamene nebo pařez, tu nebylo nic neobvyklého. Sama jsem znala vlka s křídly jako netopýr nebo s podivnými výrůstky na těle. Nechala jsem ho tedy odvyprávět to svoje, aby se necítil úplně, že ho neposlouchám.
Pak se řeč přesunula na Života a já si neodpustila zaprskání jako kočka. "Rostou na něm kytky, voní jako rozkvetlá louka a naparuje se jako krocan," podotkla jsem prskavým hlasem, protože Života jsem nesnášela. To kvůli němu jsem byla modrá... což mi nevadilo nijak extra, ale bylo to od něj hnusný, že to udělal. Belial se mezitím pustil do jídla. Nacpával se a u toho se ptal. Chlapi. Žaludek musí mít plnej jinak přímo řáděj. "Sionn je strýcův syn, jeden z mnoha. Vím, že má ještě Etneyho a Nemesise... Pokud se nepletu někde by tu mohla být sestřenka Awnay a její sestra Shireen, ale těžko říct. V tomhle rodinným podniku jeden nikdy neví..." podotkla jsem dost suše. Neměla jsem úplně nutkání se motat do rodiného dramatu Asgaarské smečky. "Strýc je starší než vypadá. Nevím čím se udržuje takhle v kondici, ale já ho jednou ukecám, aby mi to prozradil."

//les

Kráčela jsem před Belialem, jako bych byla nějakým průvodcem, který ho vede po cestě za pokladem. Ale mohla jsem taky být Golum, který sleduje svůj vlastní cíl. Popravdě jsem možná byla spíše to druhé, ale hezčí a no... voňavější. Mrkla jsem jestli jde Belial za mnou, ale cupital jako pejsek na vodítku. "Pozor, tady to klouže," nabádala jsem vlka, aby náhodou neuklouznul na kamenech, kterými začínal vchod do jeskyně. Bylo potřeba kousek projít, než se jeden dostal až do teplého úkrytu. Řekl mi, že neví jak se jemnuju, ale že si pamatuje Smrt a Kontinua. "Kontinuum neznám, ale ještě je tu Život. Bydlí na jihu v poušti, na takovým kopci. Ale nechodila bych k němu, je to bratr Smrti a celkem pěknej vydřiduch. Moji mámu a tetičku málem jednou zabil, tolik k tomu jeho zaláskovanýmu a milounkýmu pohledu na svět. Nevěřila bych mu ani čenich mezi očima," sdělila jsem vlkovi nějaké další informace z místního narativu.
Pak jsme vkročili do jeskyně. Byl útulná a plná kožešin. Bylo tu teplýčko a já cítila i celkem dobré maso v zadní části jeskyně. "Většinou jsme tady, vzadu má svou malou výduť strýc, ale tady je to stejně lepší," prohodila jsem vesele a pak se zatočila, abych obsáhla celou velkolepost téhle jeskyně. Bylo to tu stokrát lepší než v jámě."Jmenuju se Rowena," podotkla jsem

Byla jsem ráda, že strýc nechal Beliala žít v tomhle super čuper hvozdu. Navíc to vypadalo, že z toho má Bel neskrývanou radost. Že by přeci jenom tíhnul po tom mít nějaké to svoje místečko? Někam patřit? Nebo možná jenom vážně nechtěl zmrznout v nějaký díře mimo les, hladovej a naprosto odsouzen k záhubě. Naklonila jsem hlavu a přemýšlala nad tím, kvůli mě tu určitě nezůstával. Věděla jsem, že ho tu drží něco jiného. "Neboj se strýčku, žádné nebudou," pronesla jsem a sama vlastním slovům nevěřila ani vteřinu. Pokud jsem tu byla sama, byla neplecha možností, ale s Belialem byla naprosto perfektně zaručena.
Náhle se lesem roznesl hlas někoho dalšího, následovaný dalším vytím. Pohlédla jsem tím směrem, ale nic dalšího jsem neslyšela a ani jsem nikoho neviděla. Bel se nabídl jako nejnovější ochránce, ale strýc ho odmítnul. Jo tak vnučka? V očkách se mi zablesklo. Místo hlavní oblíbené příbuzné jsem si nechtěla nechat vzít. "Dobře strýčku nebudeme tě rušit z tohohle rodinného setkání, asi je to i důležité, když sem přišla v tomhle počasí. Ale taky bys neměl být dlouho venku a měl by sis odpočinout, já ukážu Belovi úkryt," sdělila jsem před odchodem strýčkovi a znovu přicupitala ho obejmout krkem. Nechtěla jsem přijít o pozici, kterou jsem tu momentálně měla. A nějaká vnučka mi ji nepřebere, ale i já věděla, kdy je lepší hrát mrtvého brouka a ne být hrozbou.
Když Arcanus odešel obrátila jsem se na Beliala. "Zavedu tě k jeskyni," prohodila jsem a začala jsem pochodovat lesem směrem k jeskyním. "Mimochodem... Když si nic nepamatuješ, víš aspoň jak se jmenuje tenhle kraj? Nebo jak se jmenuju já?" uchechtla jsem se. Mě přece nemohl zapomenout.

//jeskyně

Když se můj dlouhý ohon opřel o Beliala, strýc usnul pohledem. Já si toho naštěstí nevšimla jinak bych v tom určitě hledala nějakou nezamýšlenou narážku. Místo toho jsem se tedy usmívala a na správných místech v konverzaci kývala hlavou nebo vzdorovitě krčila čenich. Hérečka, co jiného na to říct.
Nechala jsem Beliala, aby se své Alfe zalíbil sám. Ale když strýček nakonec svolal, neubranila jsem se nadšenému vypísknutí a pak jsem si stoupla na samotné špičky tlapek a strýčkovi vlepila hudlana na tvář. Nehledejte v tom nic zakázaného. Arcanus byl pro mne neco jako otec, který mi v životě chyběl. Upřímně jsem ho měla ráda, protože se o mně staral už jako o malou. V mém srdci měl tak svoje místečko. "Děkuju strýčku," řekla jsem a pak se vrátila k Belialovu boku. Položila jsem mu hlavu na hrudník a krk, protože jsem byla malinká a víš jsem nedosáhla. "Určitě to bratránkovi řekneme, je ještě někdo s kym bychom se měli potkat?"

Belial se vytahoval tím, že umí ovládat magii země. Popravdě, to nebylo žádný umění, zem ovládal každej nýmand. To taková elektřina, ta nebyla úplně normální. Tu mohl mít jenom někdo, jako já. Někdo, kdo se prostě nepovažoval za dostatečně odpovídajícího normě. Pak mě ovšem Bel zaskočil. Pohlédla jsem na něj a usmála se. Rychle jsem zamaskovala své zatení za pohled plný úžasu. Mohlo to vypadat, že jsem prostě jenom zaskočená tím, že se rozhodl o místo požádat. Strýček se pak zeptal, jak by mohl smečce Belial pomoci. "Ach strýčku, určitě by nám pomohl v mnoha věcech, nechci tě ovlivňovat, ale mohlo by Belovi pomoct, že je teď se mnou... A přece bys nechtěl, aby tvoje neteřinka případně musela přebíhat za budoucím partnerem do jiné smečky, ne? Toho stěhování a vyřizování," povzdechla jsem si a zamrkala na Arcanuse. Doufala jsem, že tohle Belialovi aspoň trochu pomůže, protože jsem ho ve smečce chtěla. Mít s kým si zašpáskovat, když budu chtít? Jistě, to beru. Dlouhý ocas jsem přehodila přes Beliala.
Strýček trochu posmutněl, když mluvil o tom, že jim zemřel krátce po narození syn. Kéž by moje vlčata potkalo něco takového... Dalo se to vyložit jako myšlenka mladé vlčice, která se bojí že zabřezne nepřipravená, ale taky se to mohlo pochopit, jako že jsem vlčata někde na světě měla. "Och strýčku," pronesla jsem rozechvělým hláskem a naklonila se ke starému vlkovi, abych ho krkem objala. Bylo mi ho líto. Jak tu stál sám a naprosto opuštěný.

"Dobře strýčku," pípla jsem jenom v odpovědi. Nechtěla jsem být nikomu nevděčná za to, že mne přijal do smečky a rozhodně ne strýčkovi, kterému se mi zatím dařilo dostatečně vetřít do přízně. Zavrtěla jsem ocasem a na starého vlka se usmála. Belilalova magie neudivila jenom mě, ale i Arcanus pociťoval, že je na to něco zvláštního. Spíš odhadoval, že ty magie jsou dvě než jedna. Kdyby byl způsob to zjistit. Zavrtěla jsem čenichem, který mi mírně zacukal. Jako malému rozpustilému vlčátku, které se snaží něčemu přijít na kloub.
Nechtěla jsem se jim do toho rozhovoru o smečce motat. Nechala jsem na nich, aby si popovídali. Bylo dobře, že se povídají, než aby se prali. Belial by neměl proti strýci šanci a já bych musela být na straně svého příbuzného a Alfy, než na straně partnera(?). "Tětička musela být opravdu něco, když jste jí tu postavili takovou sochu... A kdo je to vlčátko?" zeptala jsem se zvědavě a trochu zapřemýšlela, kolik by to stálo úsilí rozebrat tu sochu a donést ji ke Smrti. A vyměnit za něco magického. To jsem ovšem neřekla.

Zaujala jsem postoj vedle Beliala a mírně na něj přenesla váhu. Chtěla jsem tak naznačit, že je to můj přítel a mladá zaláskovaná vlčice si přece neudržuje metrový odstup ne? "Já jsem chtěla Belovi ukázat, kde žiju. Moc se omlouvám, že jsem ho vzala až sem, ale chtěla jsem mu ukázat sochu tetičky a vysvětlit, jak moc pro nás všechny znamenala," pronesla jsem milounkým hláskem a na strýce se usmála jako pravdomluvnost sama. Ne, že bych tetu úplně neznala, jen z vyprávění. Ale podle všeho bych ji nejspíše ani pořádně poznat nechtěla. Jestli byla taková, jak o ní někteří mluvili, dostala bych od ní spíš výchovnej pohlavek než že by se o mne zajímala. "Opravdu mne to mrzí," dodala jsem, abych podtrhla omluvu. To jsem myslela upřímně, nechtěla jsem strýce otravovat cizincem v jeho smečce. Naší smečce... pokud jsem to tak mohla říct.
Pak se řeč otočila na magie. Bylo hezké sledovat, že se o ně někdo zajímá a tak jsem obrátila pohled na Beliala. Taky mne zajímalo, jestli je to nějaká jeho divná magie.

Letící koule černých chlupů se stříbrným prokvétáním nikoliv šedin stáří, ale odznaků magie myšlenek, se prohrála vzduchem a zabrzdila o Beliala. Stihla jsem jenom vykřiknout a už to bylo. Zabránit nebezpečí se nedalo. Strýc byl v ráži a ani si nevšiml, že se kolem děje něco magického. Popravdě já taky na magické jaro zapomněla a začala řešit větší problém. Jak ty dva dostat od sebe...
Naštěstí nebylo třeba. Belial se choval slušně... minimálně na jeho poměry a já doufala, že mu strýc nezakrouti krkem hned, to by bylo nemilé. "Strýčku," začala jsem odpovídat na jeho dotaz. Mohla bych Beliala zradit a říct že mě unesl nebo hůř, ale proč bych to dělala? Mohla jsem ovšem říct, že mě s vlcaty nechal chcipnout? Nebo že mi ani neřekl, co se může stát? Ne... to jsem říct nemohla. Navíc mi bylo jasné, že strýc by odhalil myšlenky na lež díky své magii. "Tohle je muj přítel, Belial, tak trochu spolu chodíme, " řekla jsem a vyhnula se slovům partner a partnerka, protože to znělo moc... nu jako závazek, který bych nechtěla. Navíc pokud by se Belial zprotivil strýci a ten ho vyhodil, nechtěla jsem v tom jet s ním.

//ještě jednou se moc omlouvám, za ten úkryt komunikační šum, takže ruším přechod

"A kdyby jo tak zdrhneš a když ne tak zůstaneš?" zeptala jsem se a mírně si za ním povzdechla. Byla jsem na něj nějak zvyklá, nechtěla jsem, aby mne zase opustil. Všichni mne jenom opouštějí. Nikdo se mnou nezůstával. Možná jsem jednou chtěla, aby to bylo jinak... A nebo jsem možná chtěla, aby se konečně jednou někdo taky zajímal o mě a jak se cítím, než jenom o to, že tu jsem furt.
Belial se vydal k soše, která byla rubínová. "To je teta," pronesla jsem a sledovala rudou vlčici, které se u nohou schovávalo malé vlče. "Co je to za vlče netuším, ale hádám, že bylo důležité. Třeba jí zachránilo život nebo tak něco... Já ji nikdy popravdě nepotkala, jednou jsem ji zahlédla, ale jinak o ní všichni mluví jako o vlčici, která byla poměrně drsná," sdělila jsem mu, ale víc jsem toho o tetě nevěděla. Ocasem jsem ze sochy začala schazovat sníh, aby byla pěkně vidět. Na bílém podkladu přímo zářila. Najednou kolem sochy začaly růst květinky, vzduch se ohřál a sníh roztál. Otočila jsem se na Beliala a chtěla jsem se zeptat, jak to udělal, ale v ten moment jsem uviděla strýčka. "Strýčku né," vyjekla jsem jenom a nestihla už zabránit srážce.

//Tulipánová louka

Kráčela jsem k hranicím a přes ně. Nebyl to pro mne problém, však jsem tu bydlela a nebudu mrznout se svým partnerem mimo les ne? Nesl se tu pach mého bratra, Sionna a dalších. Nechtěla jsem se k tomu ovšem zapojovat, spíše jsem hledala strýce. "Hmm odměníš se mi a zůstaneš nebo zase zdrhneš co?" zeptala jsem se a mírně zavrtěla ocasem, jako vždycky, když jsem chtěla být koketní. Byla jsem malá koketa, roztomilá a zároveň i trochu odpudivá pro někoho, kdo je moc prudérní. A že tu těch upejpavejch husiček bylo spousty.
"Teď možná," pronesla jsem a pak se vydala směrem k jeskyním. "I tak bych ale neměla úplně radost, kdybych musela z kožešin seškrabávat tvoje vnitřnosti, kdyby ses znelíbil strýci," dodala jsem a pak vkročila do jeskyně, kde jsem doufala v trochu toho přirozenějšího tepla, než tady.

//siccumky

//Hadí ocas

"Jasně, že máme nějaký pěkný útulný místečko, ale to nevím, jestli si úplně zasloužíš navštívit," pronesla jsem a ještě před ním zavrtěla zadkem, jako by se nechumelilo. Být někdy fakt otravná, to jsem uměla. A navíc když mě to bavilo neměla jsem ani výčitky svědomí. Takhle si dobírat někoho, kdo nemůže úplně ovlivnit svoje chování a tělo bylo to nejvtipnější, co mne za dlouhou dobu potkalo.
Už jsem se ovšem blížili k lesu a já věděla, že Belial nebude chtít postávat jenom venku. "Vezmu tě do úkrytu, ale musíš se chovat slušně, jasné?" řekla jsem s hlasem, který už nebyl tak jemný a laškovný. Byl v něm cítit osten varování, jako bych byla připravená udělat cokoli, kdyby se nechoval dobře. A taky že byla. Strýček byl moje druhá šance na normální život, domov a rodinu a ani všechen Belialův šarm a um mě o něj nemohl připravit.

//Asgaar

//VVJ přes východní hvozd

"Tak třeba zazpívám písničku pouhou, že ke mně milánku zahoříš touhou. Budeš mě milovat, budeš se dvořit, kvůli mě budeš tvořit i bořit. Když já jen zazpívám písničku krátce, budu tě mít jak ve své tlapce," zazpívala jsem poměrně zajímavý popěvek nějaké odrhovačky, jen k tomu doplnila svoje slova. Pak jsem se podívala na Beliala jehož tělo... No naznačovalo, že to s tou touhou fungovalo celkem dobře. "Takhle to funguje," pronesla jsem a ocasem mu přejela po čenichu. Mírně jsem se zasmála. Nebylo to to nejhorší, co jsem kdy někomu provedla.
"Kéž bychom měly v Asgaaru nějaký pěkný holky, ale zatím je to tam jenom samej outlocitnej chlapeček a nějaký pořádný dračice chybí," pronesla jsem a tím naznačila, že mi nevadí ani to, mít něco s vlčicí. Popravdě, ten co odmítal stejné pohlaví se připravoval o polovinu všech možností. A já se o možnosti nehodlala připravovat.

//tulipánová louka

Když pozoroval moje herecké dovednosti celkem se mi to líbilo. A když je pak ocenil, vytvořila jsem malou úklonku přímo před jeho zraky. "Mrtvé tančit ne, ale mám magii co přiměje tančit ty živé, přesně tak jak chci," prohodila jsem se smíchem v hlase, ale trochu se mi roztřásla čelist ze zimy, takže mi to trochu zapískalo v tlamě. "Hnus tohle počasí," dodala jsem, naštěstí přestalo foukat a sněžit a my byli skoro už ve hvozdu. Takže nebylo proč se víc vztekat ze zimy.
Belial měl ovšem otázky, ptal se na to jaký byl. Mírně jsem se zamyslela. Byl jsi můj osobní projekt, který jsem si vypiplala z náruče smrti a který možná kdybych nebyla tak outlocitná by chcípnul. Nebo možná, že bys mi ublížil, kdybych tě nezachránila... A nebo bych spíš ublížila já tobě. "Našla jsem tě v tom nejhorším stavu a pomohla ti se z toho dostat. Nevím, co bych ti měla povídat o tom, jaký jsi... mám tě ráda, vzájemná sympatie asi... Ale já... přišel jsi mi takový ztracený. Vždycky jsi myslel na sebe jako na prvního, což je dobře. Nikdo se nemá moc spoléhat na ostatní, jenom je pak zaskočený, že ho odkopnou..." možná jsem spíš popsala sebe, než jeho. Jenomže byl to tak velký rozdíl? Usmála jsem se na něj. "Prolhaný až na půdu, zákeřný jako nejhorší lišák a otravnej jako rýma v létě," prohodila jsem se smíchem, abych trochu odlehčila to, co jsem mu řekla před tím. "Taky bych řekla, že máš hodně rád holky... O tom jak moc máš rád kluky jsi se nezmínil," řekla jsem ještě s dalším smíchem v hlase.

//za Belem

//Jedlák

Bylo vážně nepříjemný počasí a já si myslela, že mi umrzne kus zadku. Ne, že by mi zima vadila, ale tohle nebyla normální zima, tohle bylo hotový peklo. "Jenomže já jsem oblíbená neteřinka a není moje chyba, že jsem o vlčátka nebohá přišla, když nás jejich tatínek opustil," zafňukala jsem hraně a pak se zasmála. "A když mi nebude taková zima, tak k tomu vycucnu i nějakou slzičku," dodala jsem se smíchem v hlase, který mi ovšem umrzal na čenichu. Bylo to fakt pekelný počasí a na výlet nebylo nejen počasí, ale i zem. Jezero bylo zamrzlé a přeháněl se po něm sníh, jako by chumelil i zespoda. Belial naštěstí šel celkem potichu, takže jsem nemusela mluvit a tím pádem mi nebyla zima i v krku. Doufala jsem, že něco nechytnu. Ochořet a zemřít bych kvůli zimě fakt nechtěla. Ale kmotra by mne přivedla určitě zpět.