Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kam jsem šlápla tam začala růst tráva. Koukla jsem na Beliala, ne že by se mi to nelíbilo, ale zrovna na tohle plýtvat energií. "Šetři sílu, ještě nevíme, jestli budou v klidu nebo ne," podotkla jsem a kráčela v klidu dál. Bel mezitím mluvil o tom, jak má rád jaro, ale i zimu. "Nejhorší je stejně léto. Jak je vedro, tak se topím ve vlastní šťávě, ty ne?" zeptala jsem se zvědavě. Možná proto, že jsem chtěla zjistit, jestli je z jihu nebo ze severu, nebo odkud vlastně je. Tohle mohla být celkem dobrá informace, která by mi posloužila jako vodítko.
Zastavila jsem se a upřela oči přímo na něj. "Chci abys dělal to, co sám chceš. A říkal to co sám chceš," odpověděla jsem na jeho otázky ohledně toho, co má nebo nemá dělat. Neměla jsem ráda, když někdo jiného ovládal. Využíval. Toho jsem si užila sama ve svém životě dost. Uviděla jsem mezi stromy kožichy Crowleyho a nějakých dalších vlků, takže jsem vykročila k nim. "Ahoj, Crowley, kohopak to tu máš synovečku?" zeptala jsem se s laškovním úsměvem a bylo mi jasné, že Crowley bude naštvaný jen co uslyší můj hlas. Bylo hezké mít takovouhle moc nad někým.

//úkryt

Šla jsem vepředu a udávala jsem styl a rychlost našeho pochudu. Takže jsem šla v klidu, nikam nespěchala a elegantně vrtěla ocasem, dlouhým že bych se s ním omotala. Belial byl zvláštní, ale co jsem měla říct. Ach ti muži... Nechala jsem to tedy být, jako nějaké jeho obyčejné a střeštěné počínání. "Jaro bude snad pokojnější než zima, ale popravdě... já radši zimu, kdy se může jeden zamotat do klubíčka s někým blízkým a nevnímat okolní svět," povzdechla jsem si. A taky proto, že není vedro a neroztékám se jako nějakej kus slizu rozprsknutej na slunci. Bylo mi jasné, že můj kožich je naprosto nevhodný k tomu, abych se vystavovala na slunečních paprscích. Byla to škoda, ale bylo to tak. Kéž by to šlo nějak vymyslet, aby mi nebylo vedro v létě...
"Tvař se jak uznáš za vhodné miláčku," pronesla jsem medovým hláskem. "A jistě, že jsme partneři, pro ostatní jsme vždycky partneři," dodala jsem. Nechtěla jsem se o Beliala s nikým dělit. Pokud bych z toho neměla užitek. A pak se mě na něco zeptal a já se trochu poděšeně podívala zpátky. Myslí to vážně, nebo si ze mě dělá jenom srandu? "A ty mě miluješ?" odpověděla jsem mu na otázku otázkou. Láska byla vrtkavá a já ji poznala jen jednou, ale vlastně to ani láska nebyla. Byl to toxický vztah... A kdo ví jestli to byl vůbec vztah.
Kráčela jsem lesem tam, kde jsem cítila vlky.

"Díky, já vím," pronesla jsem s úsměvem. Byla jsem na sebe náležitě pyšná, protože se mi tim celkem dobře dařilo protloukat se světem. Konečně jsem tak mohla svůj talent využít nejen k přežití, ale i k vlastnímu prospěchu a zábavě. Zamrkala jsem řasami. Sledovala jsem Beliala, který vypadal, že udělá úplně všechno, co si budu přát. Nakrčila jsem čenich. Bylo to zvláštní, ale třeba to taky byla ta jeho nová nezapomenutá osobnost. Mírně jsem zavrtěla hlavou a usmála se. "Ne, půjdeme pozlobit mládež, pojď, " rozhodla jsem se nakonec a vyrazila směrem z úkrytu. Nechtěla jsem, aby mě víc motal hlavu. I když tvrdil, že je někdo jiný, pořád jsem si pamatovala jak mne opustil. Teď jsem měla ovšem jiný plán. Soustředila jsem se na něj a na ostatní zapomínala.

//les

Belial vypadal jako ten správný na tuhle prácičku. "Jistě, strašně nás to zasáhlo, ale nemohli jsme nic dělat. Uklouzla ji tlapka a ta nešťastnice se zhroutila na dno rokle. Belial se ji snažil zachránit a málem sám spadl dolů a zemřel. Och strýčku, jak smutné to bylo," pronesla jsem roztřeseným hláskem, jako bych opravdu stála před strýcem a plakala mu do kožichu. Místo toho jsem pohled upírala do Belialových očí a nebyla v nich ani stopa po smutku. Přímo mi v nich poskakovaly plamínky radosti. Usmála jsem se po svém výkonu a byla na sebe a na něj hrdá. Byli jsme dokonalý páreček, jen co je pravda.
Pak mluvil o tom, jak by mě neopustil a já se ušklíbla. Nevěřila jsem mu ani čenich mezi očima, jak se dušoval, že on to nebyl, že to bylo jeho já před ztrátou paměti. Uchechtla jsem se. "Dobře, máš pravdu. Vyrazíme tam?" zeptala jsem se a pak mírně mrkla. "Nebo?"

"Vskutku," zasmála jsem se pobaveně. Jeho slova byla jako by se nikdy nepatlal v bahně a nikdy nešel tou nejhorší stokou. Já se tak občas chovala taky. Mluvila jsem vybíravým jazykem vyšších vrstev, ale přitom jsem byla jenom odpad ze dna stoky. Padlá dcera, padlé Alfy a jeho ještě víc zapadlé partnerky. I tak jsem o sobě ovšem měla celkem velké mínění. Belial mě začal chválit, což od něj nebylo úplně obvyklé. Většinou mě spíše proklínal nebo se na mě vykašlal, pochval se mi od něj dostávalo pomálu. "To zní jako dobrý plán," podotkla jsem, když navrhl, že by se taky mohl vetřít do Arcanusovi rodiny. Skrze mě k tomu měl dobře našlápnuto.
"Nehoda na lovu, uklouznutí při přechází zříceniny, uhodí do ní blesk z čistého nebe... Co já vím, je tolik možností," zasmála jsem se ještě jednou, tentokrát pobavena vlastní zvrhlou myslí, která vymyslela spoustu možností, jak se zbavit nechtěných rodinných příslušníků našeho Alfy. Jenomže nesmíme ztrácet čas. Pak začal Belial mluvit o nás dvou. "Je hezký, že o mě nesmýšlíš jako o chamrati," zase jsem se smála svým zvonivým smíchem. Belial mě víc a víc bavil. To bylo dobře. "Co prosím?" zeptala jsem se když navrhl mít vlčata spolu. "Jasně, abys mě zase opustil, že jo."

Mít někoho, kdo vám něco dluží je vždycky výhodné. Není dopředu sice jasné, jak a kdy svůj dluh splatí, ale rozhodně je to nový prostor plný možností. "Jistě, že mi dlužíš... Myslíš si, že by strýček vzal někoho jen tak uprostřed zimy, koho si ani neproklepnul? Minimálně jsi přeskočil díky mě přijímací období," prohodila jsem vesele jako malinkatou pobídku k tomu, aby si uvědomil, co všechno jsem pro něj už udělala. Měla jsem ho svým způsobem ráda. Ne, nebyla to láska, kterou mají mezi sebou dvě půlky jednoho celku. Byl to prostý a jednoduchý kalkul, trošku přizdobený nedostatkem pozornosti od mužů, když jsem byla malá. Bel perfektně plnil tuhle roli.
"Hlavně oba dva sloužíme Smrti, což z nás dělá víc než partnery," zamumlala jsem a těžko říct, jestli to on slyšel nebo ne. "Prdelkovat před ním nemusíš. Přišla jsem na to, že strýčkovi chybí rodinná láska. Hodně jeho vlčat zmizelo nebo nechodí domů tak často, jak by chtěl. Takže mu projevuju náležitou dávku úcty a lásky," vypočetla jsem to, co všechno dělám, abych strýce získala na svou stranu. "Trochu se mi nelíbí, že se tu začalo motat jeho další příbuzenstvo, ale tak... to už nějak zařídíme že?" pronesla jsem. "Popravdě, to bys mohl zařídit ty ne? Získat si kamarády, vnučka je určitě mladá a někoho kdo jí pomůže pochopit fungování světa ocení a pak, když to bude nejmíň čekat... puf" Udělala jsem tlapkou gesto, že se něco rozpadlo. Roztáhla jem polštářky co nejvíc od sebe až se moje modré drápky zaleskly. "Ale jestli to doho půjdeš, tak jí nesmíš udělat vlčata ani nic jiného, jasný?" zdůraznila jsem. Byl to Belial a evidentně potřeboval tohle připomínat, když mě to jaksi zapomněl říct.

Belial se nakonec posadil ke mně, ale nejdřív mi přejel jazykem po čenichu. Bylo to od něj takové milounké. Hezké gesto od partnera. Mírně jsem se zachvěla s motýlky v břiše. A snad to byli jenom motýlci a ne něco jiného. "Pomohla jsem ti se dostat do smečky, ne snad?" prohodila jsem, když začal pochybovat o tom, jestli mi svůj grandiozní plán má svěřit. Já to popravdě nechtěla vědět, abych mu pomohla, ale jenom z čisté zvědavosti. Nerada jsem byla z něčeho vynechána.
Poslouchala jsem jeho plán a mírně se ušklíbla. Pak jsem se ale rozchichotala, nebyl to smích plný děsu nebo pohrdání. Byl to upřímný a pobavený smích. "Drahoušku, o co myslíš, že se tady už nějakej pátek snažím?" pronesla jsem vesele."Celou dobu jsem se kolem strýčka točila a lísala se jako svízel přítula, jen proto, abych až to bude vhodné, mohla využít každý citový páky, kterou budu mít. Jistě, mám ho ráda, ale ještě radši bych byla, kdybych nemusela hnout ani tlapkou a všichni skákaly jak pískám. Nechci být Alfa na to mě neužije, ale taková beta... hmm... to bych si líbit nechala," dodala jsem šeptem na vysvětlenou.

Ležela jsem na své kožešině, ve svém úkrytu a se spíží plnou výborného masa a nemusela jsem kvůli tomu hnout ani drápkem? Naprosto perfektní. Takovýhle život jsem si pro sebe přála. A přála jsem si ho pro sebe od malička, ale konečně se mi to podařilo. Nebylo vůbec těžké si na tenhle životní styl zvyknout. Rozvalila jsem se poměrně pohodlně na kožešině a užívala si tohohle pohodového a odpočinkového stylu života. Fakt se mi to líbilo. Perfektní, naprosto perfektní. Když jsem si dostatečně navnímala celá prostor, byla jsem spokojená. Uvědomila jsem si, že tohle mi v životě nejspíše chybělo celou tu dobu. Nějaká jistota, která by mi dodávala sílu a odvahu. Jistota, že se mám kam a ke komu vracet. A tohle se mi teď splnilo.
Koukla jsem na Beliala a byla jsem celá... no rozněžnělá. Takový ten ženský pocit něhy, který jeden má jen v momentech, jako jsou tyhle. Kdy je naprosto v klidu a pohodě. Belial si přisednul na kožešiny vedle mě. Ani jsem nezvedla hlavu ze země. Ležela jsem na boku a hlavu hezky nechávala odpočívat. Pronesl větu, která ve mně zarezonovala, ale nepřekvapila mě. "Nejspíš...Co máš v plánu?" zeptala jsem se zvědavě.

Lehla jsem si na jednu z kožešin a uvelebila se na ní, jen co je pravda. Ocas jsem si hodila kolem sebe, jako dečku nebo podložku. Moje malinkaté tělo se jím dalo skoro celé hezky obklíčit. Bylo to zvláštní, ale mě se to líbilo, protože mě to dělalo jinou a vyjímečnou už na první pohled. Belial mluvil o tom, co je to Kontinuum. Nijak extra mě to nezajímalo, protože to byl asi jenom nějakej nuzák, kterýho potkal cestou. Vypadat jako z kamene nebo pařez, tu nebylo nic neobvyklého. Sama jsem znala vlka s křídly jako netopýr nebo s podivnými výrůstky na těle. Nechala jsem ho tedy odvyprávět to svoje, aby se necítil úplně, že ho neposlouchám.
Pak se řeč přesunula na Života a já si neodpustila zaprskání jako kočka. "Rostou na něm kytky, voní jako rozkvetlá louka a naparuje se jako krocan," podotkla jsem prskavým hlasem, protože Života jsem nesnášela. To kvůli němu jsem byla modrá... což mi nevadilo nijak extra, ale bylo to od něj hnusný, že to udělal. Belial se mezitím pustil do jídla. Nacpával se a u toho se ptal. Chlapi. Žaludek musí mít plnej jinak přímo řáděj. "Sionn je strýcův syn, jeden z mnoha. Vím, že má ještě Etneyho a Nemesise... Pokud se nepletu někde by tu mohla být sestřenka Awnay a její sestra Shireen, ale těžko říct. V tomhle rodinným podniku jeden nikdy neví..." podotkla jsem dost suše. Neměla jsem úplně nutkání se motat do rodiného dramatu Asgaarské smečky. "Strýc je starší než vypadá. Nevím čím se udržuje takhle v kondici, ale já ho jednou ukecám, aby mi to prozradil."

//les

Kráčela jsem před Belialem, jako bych byla nějakým průvodcem, který ho vede po cestě za pokladem. Ale mohla jsem taky být Golum, který sleduje svůj vlastní cíl. Popravdě jsem možná byla spíše to druhé, ale hezčí a no... voňavější. Mrkla jsem jestli jde Belial za mnou, ale cupital jako pejsek na vodítku. "Pozor, tady to klouže," nabádala jsem vlka, aby náhodou neuklouznul na kamenech, kterými začínal vchod do jeskyně. Bylo potřeba kousek projít, než se jeden dostal až do teplého úkrytu. Řekl mi, že neví jak se jemnuju, ale že si pamatuje Smrt a Kontinua. "Kontinuum neznám, ale ještě je tu Život. Bydlí na jihu v poušti, na takovým kopci. Ale nechodila bych k němu, je to bratr Smrti a celkem pěknej vydřiduch. Moji mámu a tetičku málem jednou zabil, tolik k tomu jeho zaláskovanýmu a milounkýmu pohledu na svět. Nevěřila bych mu ani čenich mezi očima," sdělila jsem vlkovi nějaké další informace z místního narativu.
Pak jsme vkročili do jeskyně. Byl útulná a plná kožešin. Bylo tu teplýčko a já cítila i celkem dobré maso v zadní části jeskyně. "Většinou jsme tady, vzadu má svou malou výduť strýc, ale tady je to stejně lepší," prohodila jsem vesele a pak se zatočila, abych obsáhla celou velkolepost téhle jeskyně. Bylo to tu stokrát lepší než v jámě."Jmenuju se Rowena," podotkla jsem

Byla jsem ráda, že strýc nechal Beliala žít v tomhle super čuper hvozdu. Navíc to vypadalo, že z toho má Bel neskrývanou radost. Že by přeci jenom tíhnul po tom mít nějaké to svoje místečko? Někam patřit? Nebo možná jenom vážně nechtěl zmrznout v nějaký díře mimo les, hladovej a naprosto odsouzen k záhubě. Naklonila jsem hlavu a přemýšlala nad tím, kvůli mě tu určitě nezůstával. Věděla jsem, že ho tu drží něco jiného. "Neboj se strýčku, žádné nebudou," pronesla jsem a sama vlastním slovům nevěřila ani vteřinu. Pokud jsem tu byla sama, byla neplecha možností, ale s Belialem byla naprosto perfektně zaručena.
Náhle se lesem roznesl hlas někoho dalšího, následovaný dalším vytím. Pohlédla jsem tím směrem, ale nic dalšího jsem neslyšela a ani jsem nikoho neviděla. Bel se nabídl jako nejnovější ochránce, ale strýc ho odmítnul. Jo tak vnučka? V očkách se mi zablesklo. Místo hlavní oblíbené příbuzné jsem si nechtěla nechat vzít. "Dobře strýčku nebudeme tě rušit z tohohle rodinného setkání, asi je to i důležité, když sem přišla v tomhle počasí. Ale taky bys neměl být dlouho venku a měl by sis odpočinout, já ukážu Belovi úkryt," sdělila jsem před odchodem strýčkovi a znovu přicupitala ho obejmout krkem. Nechtěla jsem přijít o pozici, kterou jsem tu momentálně měla. A nějaká vnučka mi ji nepřebere, ale i já věděla, kdy je lepší hrát mrtvého brouka a ne být hrozbou.
Když Arcanus odešel obrátila jsem se na Beliala. "Zavedu tě k jeskyni," prohodila jsem a začala jsem pochodovat lesem směrem k jeskyním. "Mimochodem... Když si nic nepamatuješ, víš aspoň jak se jmenuje tenhle kraj? Nebo jak se jmenuju já?" uchechtla jsem se. Mě přece nemohl zapomenout.

//jeskyně

Když se můj dlouhý ohon opřel o Beliala, strýc usnul pohledem. Já si toho naštěstí nevšimla jinak bych v tom určitě hledala nějakou nezamýšlenou narážku. Místo toho jsem se tedy usmívala a na správných místech v konverzaci kývala hlavou nebo vzdorovitě krčila čenich. Hérečka, co jiného na to říct.
Nechala jsem Beliala, aby se své Alfe zalíbil sám. Ale když strýček nakonec svolal, neubranila jsem se nadšenému vypísknutí a pak jsem si stoupla na samotné špičky tlapek a strýčkovi vlepila hudlana na tvář. Nehledejte v tom nic zakázaného. Arcanus byl pro mne neco jako otec, který mi v životě chyběl. Upřímně jsem ho měla ráda, protože se o mně staral už jako o malou. V mém srdci měl tak svoje místečko. "Děkuju strýčku," řekla jsem a pak se vrátila k Belialovu boku. Položila jsem mu hlavu na hrudník a krk, protože jsem byla malinká a víš jsem nedosáhla. "Určitě to bratránkovi řekneme, je ještě někdo s kym bychom se měli potkat?"

Belial se vytahoval tím, že umí ovládat magii země. Popravdě, to nebylo žádný umění, zem ovládal každej nýmand. To taková elektřina, ta nebyla úplně normální. Tu mohl mít jenom někdo, jako já. Někdo, kdo se prostě nepovažoval za dostatečně odpovídajícího normě. Pak mě ovšem Bel zaskočil. Pohlédla jsem na něj a usmála se. Rychle jsem zamaskovala své zatení za pohled plný úžasu. Mohlo to vypadat, že jsem prostě jenom zaskočená tím, že se rozhodl o místo požádat. Strýček se pak zeptal, jak by mohl smečce Belial pomoci. "Ach strýčku, určitě by nám pomohl v mnoha věcech, nechci tě ovlivňovat, ale mohlo by Belovi pomoct, že je teď se mnou... A přece bys nechtěl, aby tvoje neteřinka případně musela přebíhat za budoucím partnerem do jiné smečky, ne? Toho stěhování a vyřizování," povzdechla jsem si a zamrkala na Arcanuse. Doufala jsem, že tohle Belialovi aspoň trochu pomůže, protože jsem ho ve smečce chtěla. Mít s kým si zašpáskovat, když budu chtít? Jistě, to beru. Dlouhý ocas jsem přehodila přes Beliala.
Strýček trochu posmutněl, když mluvil o tom, že jim zemřel krátce po narození syn. Kéž by moje vlčata potkalo něco takového... Dalo se to vyložit jako myšlenka mladé vlčice, která se bojí že zabřezne nepřipravená, ale taky se to mohlo pochopit, jako že jsem vlčata někde na světě měla. "Och strýčku," pronesla jsem rozechvělým hláskem a naklonila se ke starému vlkovi, abych ho krkem objala. Bylo mi ho líto. Jak tu stál sám a naprosto opuštěný.

"Dobře strýčku," pípla jsem jenom v odpovědi. Nechtěla jsem být nikomu nevděčná za to, že mne přijal do smečky a rozhodně ne strýčkovi, kterému se mi zatím dařilo dostatečně vetřít do přízně. Zavrtěla jsem ocasem a na starého vlka se usmála. Belilalova magie neudivila jenom mě, ale i Arcanus pociťoval, že je na to něco zvláštního. Spíš odhadoval, že ty magie jsou dvě než jedna. Kdyby byl způsob to zjistit. Zavrtěla jsem čenichem, který mi mírně zacukal. Jako malému rozpustilému vlčátku, které se snaží něčemu přijít na kloub.
Nechtěla jsem se jim do toho rozhovoru o smečce motat. Nechala jsem na nich, aby si popovídali. Bylo dobře, že se povídají, než aby se prali. Belial by neměl proti strýci šanci a já bych musela být na straně svého příbuzného a Alfy, než na straně partnera(?). "Tětička musela být opravdu něco, když jste jí tu postavili takovou sochu... A kdo je to vlčátko?" zeptala jsem se zvědavě a trochu zapřemýšlela, kolik by to stálo úsilí rozebrat tu sochu a donést ji ke Smrti. A vyměnit za něco magického. To jsem ovšem neřekla.

Zaujala jsem postoj vedle Beliala a mírně na něj přenesla váhu. Chtěla jsem tak naznačit, že je to můj přítel a mladá zaláskovaná vlčice si přece neudržuje metrový odstup ne? "Já jsem chtěla Belovi ukázat, kde žiju. Moc se omlouvám, že jsem ho vzala až sem, ale chtěla jsem mu ukázat sochu tetičky a vysvětlit, jak moc pro nás všechny znamenala," pronesla jsem milounkým hláskem a na strýce se usmála jako pravdomluvnost sama. Ne, že bych tetu úplně neznala, jen z vyprávění. Ale podle všeho bych ji nejspíše ani pořádně poznat nechtěla. Jestli byla taková, jak o ní někteří mluvili, dostala bych od ní spíš výchovnej pohlavek než že by se o mne zajímala. "Opravdu mne to mrzí," dodala jsem, abych podtrhla omluvu. To jsem myslela upřímně, nechtěla jsem strýce otravovat cizincem v jeho smečce. Naší smečce... pokud jsem to tak mohla říct.
Pak se řeč otočila na magie. Bylo hezké sledovat, že se o ně někdo zajímá a tak jsem obrátila pohled na Beliala. Taky mne zajímalo, jestli je to nějaká jeho divná magie.