Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Aha," odvětila jsem jenom sladce. Konečně jsem se dozvěděla, proč tu je jenom jeden ze synovečku a neteřinek a ne celá famílije. Problémy v Asgaarském ráji? Upřela jsem pohled na vlka. Jeho sestra jen házela pohrdavé pohledy kolem. Že by měla šestý smysl? Jak by mohla jinak vědět? Nebo je jenom prostě arogantní. Bylo to fuk protože oba dva se zbalili a vypadli. "Pozdravujte maminku a šťastnou cestu," houkla jsem za nimi sladkým hráškem.
"Rozmazlení spratci jeden jako druhej, fuj," odfrkla jsem si, když byli mimo les. Lak jsem se obrátila na Beliala. "Tak a naše místo je zajištěno," zazubila jsem se na něj a vlepila mu čenich na tvář v radosti. Pak jsem se odtáhla. "Co teď a co potom? Muzeme jít něco ulovit, obejit hranice nebo chceš vyrazit někam sám?"

Crowley se rozhodnul, že se nebude věnovat svojí "milované" tetičce, což mě trochu ranilo. Hraně samozřejmě, měla jsem ráda, když jsem mu mohla způsobovat nepříjemné pocity. Ty já způsobovala ráda. Mrkla jsem na něj a jenom se usmála. Pak jsem svůj pohled upřela na zbytek potížistů, kteří evidentně byli mou rodinou. Podle toho, že jim Crowley řekl, kde je děda bylo jasné, že jsou nejspíše sourozenci. Jestli jeden vrh nebo více vrhů, to těžko říct. Ale co mě bylo do toho. Pak se rozhodla odejít jedna z vlčic. Pozdravila, rozloučila se a šla. No jen mrskej pryč od lesa. Nehodlala jsem se úplně dělit o přízeň milovaného strýčka.
"Já jsem Rowena," pronesla jsem milounce a usmála se na vlčici a vlka, kteří tu zůstali. Nemohli mě znát, nemohli o mě nic vědět, pokud jim to neřekl Crowley, takže jsem působila jako vždycky. Mile, přátelsky a s úsměvem. "Tohle je můj partner Belial, vlastně je to váš strýc," dodala jsem a představila jsem se tak. "Jestli čekáte na strýčka Arcanuse, tak tu u vás asi ještě nebyl. No nevadí, mi tu s Belem počkáme... takové milé rodinné setkání že? Jakpak se má maminka, je to moje sestra... na půl, máme stejného otce, ale jiné matky," vysvětlila jsem. Musela jsem se přemáhat, abych při slovech matka neujela a nezavrčela. Vlastní matku jsem nesnášela, tu jejich jsem neznala.

Dva mini návrhy ještě upravim

Světlo
1. Možnost nasměrovat paprsky slunce zpoza mraků
2. Možnost ohnout paprsky světla a způsobit nepříjemný pocit v oku protivníka
3. Možnost vytvořit světelnou kouli z již existujícího zdroje světla
4.Možnost ohnout paprsky světla a oslnit protivníka
5.Možnost odklonit paprsky od oka protivníka a oslepit ho
6.Možnost tvořit světelnou kouli z neexistujiciho zdroje světla
7. Možnost tvořit světelné předměty teplé (ne horké)
8. Možnost tvořit světelné předměty horké (mohou spalit)
9.Možnost vytvořit válec světla, který vlka popálí
10.mohou zničit zombie/odehnat duchy

Houby
1. Umění růstu jedlých hub
2. Umění růstu nejedlých hub
3. Umění růstu hub s psychadelickým účinkem
4. Možnost napadnout houbou strom (může spadnout)
5. Možnost kolem jednoho vlka vypustit spory, které ho dusí (nepohyblive)
6.  Možnost vytvořit pohyblivy mrak sporu kolem jednoho vlka
7. Možnost růstu maxi hub
8. Možnost vytvořit mrak sporu na celém území
9. Nechat někomu vyrůst houbu na těle
10. Nechat vyrůst houbu s rozumem (může vám říct kdo kde je, nebo co se kde v kraji nachází)

Snad nevadí, že jsem to pojala trochu jinak. Do 3.3. se pokusím dát dohromady všechny :D
Život
Oheň
Jiskra zažehla ve mně,
doutná i plane,
snad nespálí mě ve tmě.

Voda
Života dárnou moc má,
tancuje krajem,
ve mě ukrytá tajem.

Země
Tvoří a ničí snadno,
rostliny živí,
zahrávat si není radno.

Vítr
Rozcuchat kožich umí,
stromy vyvrátí,
ve mně jen tiše šumí.

Iluze
Je tu a zase není,
zdá se ti to jen,
jako pouho pouhý sen.

Myšlenky
Vidím do nitra tebe,
nic není skryto,
snad neztratím v tom sebe.

Předměty
Všechno je vším a vše já
přeměním snadno.
Snad nedopadnu na dno.

Smrt
Bolest
Roste ve mně a sílí,
krutá a lstivá,
působí utrpení.

Loutkař
Jak na lankách vedu je,
když si usmyslím,
skočit, usnout, utopit se?

Emoce
Jiných vnímám pocity,
vlastní tlumím zas,
vzbudím lásku, žal i strach.

Počasí
Předpověď na další dny,
není jediné,
bouře, sníh a kyselí déšť.

Elektřina
Kopu, prskám a jiskřím,
tvůj kožich zvedám,
moje moc má svou hlavu.

Neviditelnost
Teď tu jsem a teď zas ne,
necítíš můj pach,
z neznáma, už cítíš strach?

Kam jsem šlápla tam začala růst tráva. Koukla jsem na Beliala, ne že by se mi to nelíbilo, ale zrovna na tohle plýtvat energií. "Šetři sílu, ještě nevíme, jestli budou v klidu nebo ne," podotkla jsem a kráčela v klidu dál. Bel mezitím mluvil o tom, jak má rád jaro, ale i zimu. "Nejhorší je stejně léto. Jak je vedro, tak se topím ve vlastní šťávě, ty ne?" zeptala jsem se zvědavě. Možná proto, že jsem chtěla zjistit, jestli je z jihu nebo ze severu, nebo odkud vlastně je. Tohle mohla být celkem dobrá informace, která by mi posloužila jako vodítko.
Zastavila jsem se a upřela oči přímo na něj. "Chci abys dělal to, co sám chceš. A říkal to co sám chceš," odpověděla jsem na jeho otázky ohledně toho, co má nebo nemá dělat. Neměla jsem ráda, když někdo jiného ovládal. Využíval. Toho jsem si užila sama ve svém životě dost. Uviděla jsem mezi stromy kožichy Crowleyho a nějakých dalších vlků, takže jsem vykročila k nim. "Ahoj, Crowley, kohopak to tu máš synovečku?" zeptala jsem se s laškovním úsměvem a bylo mi jasné, že Crowley bude naštvaný jen co uslyší můj hlas. Bylo hezké mít takovouhle moc nad někým.

//úkryt

Šla jsem vepředu a udávala jsem styl a rychlost našeho pochudu. Takže jsem šla v klidu, nikam nespěchala a elegantně vrtěla ocasem, dlouhým že bych se s ním omotala. Belial byl zvláštní, ale co jsem měla říct. Ach ti muži... Nechala jsem to tedy být, jako nějaké jeho obyčejné a střeštěné počínání. "Jaro bude snad pokojnější než zima, ale popravdě... já radši zimu, kdy se může jeden zamotat do klubíčka s někým blízkým a nevnímat okolní svět," povzdechla jsem si. A taky proto, že není vedro a neroztékám se jako nějakej kus slizu rozprsknutej na slunci. Bylo mi jasné, že můj kožich je naprosto nevhodný k tomu, abych se vystavovala na slunečních paprscích. Byla to škoda, ale bylo to tak. Kéž by to šlo nějak vymyslet, aby mi nebylo vedro v létě...
"Tvař se jak uznáš za vhodné miláčku," pronesla jsem medovým hláskem. "A jistě, že jsme partneři, pro ostatní jsme vždycky partneři," dodala jsem. Nechtěla jsem se o Beliala s nikým dělit. Pokud bych z toho neměla užitek. A pak se mě na něco zeptal a já se trochu poděšeně podívala zpátky. Myslí to vážně, nebo si ze mě dělá jenom srandu? "A ty mě miluješ?" odpověděla jsem mu na otázku otázkou. Láska byla vrtkavá a já ji poznala jen jednou, ale vlastně to ani láska nebyla. Byl to toxický vztah... A kdo ví jestli to byl vůbec vztah.
Kráčela jsem lesem tam, kde jsem cítila vlky.

"Díky, já vím," pronesla jsem s úsměvem. Byla jsem na sebe náležitě pyšná, protože se mi tim celkem dobře dařilo protloukat se světem. Konečně jsem tak mohla svůj talent využít nejen k přežití, ale i k vlastnímu prospěchu a zábavě. Zamrkala jsem řasami. Sledovala jsem Beliala, který vypadal, že udělá úplně všechno, co si budu přát. Nakrčila jsem čenich. Bylo to zvláštní, ale třeba to taky byla ta jeho nová nezapomenutá osobnost. Mírně jsem zavrtěla hlavou a usmála se. "Ne, půjdeme pozlobit mládež, pojď, " rozhodla jsem se nakonec a vyrazila směrem z úkrytu. Nechtěla jsem, aby mě víc motal hlavu. I když tvrdil, že je někdo jiný, pořád jsem si pamatovala jak mne opustil. Teď jsem měla ovšem jiný plán. Soustředila jsem se na něj a na ostatní zapomínala.

//les

Belial vypadal jako ten správný na tuhle prácičku. "Jistě, strašně nás to zasáhlo, ale nemohli jsme nic dělat. Uklouzla ji tlapka a ta nešťastnice se zhroutila na dno rokle. Belial se ji snažil zachránit a málem sám spadl dolů a zemřel. Och strýčku, jak smutné to bylo," pronesla jsem roztřeseným hláskem, jako bych opravdu stála před strýcem a plakala mu do kožichu. Místo toho jsem pohled upírala do Belialových očí a nebyla v nich ani stopa po smutku. Přímo mi v nich poskakovaly plamínky radosti. Usmála jsem se po svém výkonu a byla na sebe a na něj hrdá. Byli jsme dokonalý páreček, jen co je pravda.
Pak mluvil o tom, jak by mě neopustil a já se ušklíbla. Nevěřila jsem mu ani čenich mezi očima, jak se dušoval, že on to nebyl, že to bylo jeho já před ztrátou paměti. Uchechtla jsem se. "Dobře, máš pravdu. Vyrazíme tam?" zeptala jsem se a pak mírně mrkla. "Nebo?"

"Vskutku," zasmála jsem se pobaveně. Jeho slova byla jako by se nikdy nepatlal v bahně a nikdy nešel tou nejhorší stokou. Já se tak občas chovala taky. Mluvila jsem vybíravým jazykem vyšších vrstev, ale přitom jsem byla jenom odpad ze dna stoky. Padlá dcera, padlé Alfy a jeho ještě víc zapadlé partnerky. I tak jsem o sobě ovšem měla celkem velké mínění. Belial mě začal chválit, což od něj nebylo úplně obvyklé. Většinou mě spíše proklínal nebo se na mě vykašlal, pochval se mi od něj dostávalo pomálu. "To zní jako dobrý plán," podotkla jsem, když navrhl, že by se taky mohl vetřít do Arcanusovi rodiny. Skrze mě k tomu měl dobře našlápnuto.
"Nehoda na lovu, uklouznutí při přechází zříceniny, uhodí do ní blesk z čistého nebe... Co já vím, je tolik možností," zasmála jsem se ještě jednou, tentokrát pobavena vlastní zvrhlou myslí, která vymyslela spoustu možností, jak se zbavit nechtěných rodinných příslušníků našeho Alfy. Jenomže nesmíme ztrácet čas. Pak začal Belial mluvit o nás dvou. "Je hezký, že o mě nesmýšlíš jako o chamrati," zase jsem se smála svým zvonivým smíchem. Belial mě víc a víc bavil. To bylo dobře. "Co prosím?" zeptala jsem se když navrhl mít vlčata spolu. "Jasně, abys mě zase opustil, že jo."

Mít někoho, kdo vám něco dluží je vždycky výhodné. Není dopředu sice jasné, jak a kdy svůj dluh splatí, ale rozhodně je to nový prostor plný možností. "Jistě, že mi dlužíš... Myslíš si, že by strýček vzal někoho jen tak uprostřed zimy, koho si ani neproklepnul? Minimálně jsi přeskočil díky mě přijímací období," prohodila jsem vesele jako malinkatou pobídku k tomu, aby si uvědomil, co všechno jsem pro něj už udělala. Měla jsem ho svým způsobem ráda. Ne, nebyla to láska, kterou mají mezi sebou dvě půlky jednoho celku. Byl to prostý a jednoduchý kalkul, trošku přizdobený nedostatkem pozornosti od mužů, když jsem byla malá. Bel perfektně plnil tuhle roli.
"Hlavně oba dva sloužíme Smrti, což z nás dělá víc než partnery," zamumlala jsem a těžko říct, jestli to on slyšel nebo ne. "Prdelkovat před ním nemusíš. Přišla jsem na to, že strýčkovi chybí rodinná láska. Hodně jeho vlčat zmizelo nebo nechodí domů tak často, jak by chtěl. Takže mu projevuju náležitou dávku úcty a lásky," vypočetla jsem to, co všechno dělám, abych strýce získala na svou stranu. "Trochu se mi nelíbí, že se tu začalo motat jeho další příbuzenstvo, ale tak... to už nějak zařídíme že?" pronesla jsem. "Popravdě, to bys mohl zařídit ty ne? Získat si kamarády, vnučka je určitě mladá a někoho kdo jí pomůže pochopit fungování světa ocení a pak, když to bude nejmíň čekat... puf" Udělala jsem tlapkou gesto, že se něco rozpadlo. Roztáhla jem polštářky co nejvíc od sebe až se moje modré drápky zaleskly. "Ale jestli to doho půjdeš, tak jí nesmíš udělat vlčata ani nic jiného, jasný?" zdůraznila jsem. Byl to Belial a evidentně potřeboval tohle připomínat, když mě to jaksi zapomněl říct.

Belial se nakonec posadil ke mně, ale nejdřív mi přejel jazykem po čenichu. Bylo to od něj takové milounké. Hezké gesto od partnera. Mírně jsem se zachvěla s motýlky v břiše. A snad to byli jenom motýlci a ne něco jiného. "Pomohla jsem ti se dostat do smečky, ne snad?" prohodila jsem, když začal pochybovat o tom, jestli mi svůj grandiozní plán má svěřit. Já to popravdě nechtěla vědět, abych mu pomohla, ale jenom z čisté zvědavosti. Nerada jsem byla z něčeho vynechána.
Poslouchala jsem jeho plán a mírně se ušklíbla. Pak jsem se ale rozchichotala, nebyl to smích plný děsu nebo pohrdání. Byl to upřímný a pobavený smích. "Drahoušku, o co myslíš, že se tady už nějakej pátek snažím?" pronesla jsem vesele."Celou dobu jsem se kolem strýčka točila a lísala se jako svízel přítula, jen proto, abych až to bude vhodné, mohla využít každý citový páky, kterou budu mít. Jistě, mám ho ráda, ale ještě radši bych byla, kdybych nemusela hnout ani tlapkou a všichni skákaly jak pískám. Nechci být Alfa na to mě neužije, ale taková beta... hmm... to bych si líbit nechala," dodala jsem šeptem na vysvětlenou.

Ležela jsem na své kožešině, ve svém úkrytu a se spíží plnou výborného masa a nemusela jsem kvůli tomu hnout ani drápkem? Naprosto perfektní. Takovýhle život jsem si pro sebe přála. A přála jsem si ho pro sebe od malička, ale konečně se mi to podařilo. Nebylo vůbec těžké si na tenhle životní styl zvyknout. Rozvalila jsem se poměrně pohodlně na kožešině a užívala si tohohle pohodového a odpočinkového stylu života. Fakt se mi to líbilo. Perfektní, naprosto perfektní. Když jsem si dostatečně navnímala celá prostor, byla jsem spokojená. Uvědomila jsem si, že tohle mi v životě nejspíše chybělo celou tu dobu. Nějaká jistota, která by mi dodávala sílu a odvahu. Jistota, že se mám kam a ke komu vracet. A tohle se mi teď splnilo.
Koukla jsem na Beliala a byla jsem celá... no rozněžnělá. Takový ten ženský pocit něhy, který jeden má jen v momentech, jako jsou tyhle. Kdy je naprosto v klidu a pohodě. Belial si přisednul na kožešiny vedle mě. Ani jsem nezvedla hlavu ze země. Ležela jsem na boku a hlavu hezky nechávala odpočívat. Pronesl větu, která ve mně zarezonovala, ale nepřekvapila mě. "Nejspíš...Co máš v plánu?" zeptala jsem se zvědavě.

Lehla jsem si na jednu z kožešin a uvelebila se na ní, jen co je pravda. Ocas jsem si hodila kolem sebe, jako dečku nebo podložku. Moje malinkaté tělo se jím dalo skoro celé hezky obklíčit. Bylo to zvláštní, ale mě se to líbilo, protože mě to dělalo jinou a vyjímečnou už na první pohled. Belial mluvil o tom, co je to Kontinuum. Nijak extra mě to nezajímalo, protože to byl asi jenom nějakej nuzák, kterýho potkal cestou. Vypadat jako z kamene nebo pařez, tu nebylo nic neobvyklého. Sama jsem znala vlka s křídly jako netopýr nebo s podivnými výrůstky na těle. Nechala jsem ho tedy odvyprávět to svoje, aby se necítil úplně, že ho neposlouchám.
Pak se řeč přesunula na Života a já si neodpustila zaprskání jako kočka. "Rostou na něm kytky, voní jako rozkvetlá louka a naparuje se jako krocan," podotkla jsem prskavým hlasem, protože Života jsem nesnášela. To kvůli němu jsem byla modrá... což mi nevadilo nijak extra, ale bylo to od něj hnusný, že to udělal. Belial se mezitím pustil do jídla. Nacpával se a u toho se ptal. Chlapi. Žaludek musí mít plnej jinak přímo řáděj. "Sionn je strýcův syn, jeden z mnoha. Vím, že má ještě Etneyho a Nemesise... Pokud se nepletu někde by tu mohla být sestřenka Awnay a její sestra Shireen, ale těžko říct. V tomhle rodinným podniku jeden nikdy neví..." podotkla jsem dost suše. Neměla jsem úplně nutkání se motat do rodiného dramatu Asgaarské smečky. "Strýc je starší než vypadá. Nevím čím se udržuje takhle v kondici, ale já ho jednou ukecám, aby mi to prozradil."

//les

Kráčela jsem před Belialem, jako bych byla nějakým průvodcem, který ho vede po cestě za pokladem. Ale mohla jsem taky být Golum, který sleduje svůj vlastní cíl. Popravdě jsem možná byla spíše to druhé, ale hezčí a no... voňavější. Mrkla jsem jestli jde Belial za mnou, ale cupital jako pejsek na vodítku. "Pozor, tady to klouže," nabádala jsem vlka, aby náhodou neuklouznul na kamenech, kterými začínal vchod do jeskyně. Bylo potřeba kousek projít, než se jeden dostal až do teplého úkrytu. Řekl mi, že neví jak se jemnuju, ale že si pamatuje Smrt a Kontinua. "Kontinuum neznám, ale ještě je tu Život. Bydlí na jihu v poušti, na takovým kopci. Ale nechodila bych k němu, je to bratr Smrti a celkem pěknej vydřiduch. Moji mámu a tetičku málem jednou zabil, tolik k tomu jeho zaláskovanýmu a milounkýmu pohledu na svět. Nevěřila bych mu ani čenich mezi očima," sdělila jsem vlkovi nějaké další informace z místního narativu.
Pak jsme vkročili do jeskyně. Byl útulná a plná kožešin. Bylo tu teplýčko a já cítila i celkem dobré maso v zadní části jeskyně. "Většinou jsme tady, vzadu má svou malou výduť strýc, ale tady je to stejně lepší," prohodila jsem vesele a pak se zatočila, abych obsáhla celou velkolepost téhle jeskyně. Bylo to tu stokrát lepší než v jámě."Jmenuju se Rowena," podotkla jsem

Byla jsem ráda, že strýc nechal Beliala žít v tomhle super čuper hvozdu. Navíc to vypadalo, že z toho má Bel neskrývanou radost. Že by přeci jenom tíhnul po tom mít nějaké to svoje místečko? Někam patřit? Nebo možná jenom vážně nechtěl zmrznout v nějaký díře mimo les, hladovej a naprosto odsouzen k záhubě. Naklonila jsem hlavu a přemýšlala nad tím, kvůli mě tu určitě nezůstával. Věděla jsem, že ho tu drží něco jiného. "Neboj se strýčku, žádné nebudou," pronesla jsem a sama vlastním slovům nevěřila ani vteřinu. Pokud jsem tu byla sama, byla neplecha možností, ale s Belialem byla naprosto perfektně zaručena.
Náhle se lesem roznesl hlas někoho dalšího, následovaný dalším vytím. Pohlédla jsem tím směrem, ale nic dalšího jsem neslyšela a ani jsem nikoho neviděla. Bel se nabídl jako nejnovější ochránce, ale strýc ho odmítnul. Jo tak vnučka? V očkách se mi zablesklo. Místo hlavní oblíbené příbuzné jsem si nechtěla nechat vzít. "Dobře strýčku nebudeme tě rušit z tohohle rodinného setkání, asi je to i důležité, když sem přišla v tomhle počasí. Ale taky bys neměl být dlouho venku a měl by sis odpočinout, já ukážu Belovi úkryt," sdělila jsem před odchodem strýčkovi a znovu přicupitala ho obejmout krkem. Nechtěla jsem přijít o pozici, kterou jsem tu momentálně měla. A nějaká vnučka mi ji nepřebere, ale i já věděla, kdy je lepší hrát mrtvého brouka a ne být hrozbou.
Když Arcanus odešel obrátila jsem se na Beliala. "Zavedu tě k jeskyni," prohodila jsem a začala jsem pochodovat lesem směrem k jeskyním. "Mimochodem... Když si nic nepamatuješ, víš aspoň jak se jmenuje tenhle kraj? Nebo jak se jmenuju já?" uchechtla jsem se. Mě přece nemohl zapomenout.

//jeskyně