Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sestru jsem nechala domluvit, ale ani já nebyla úplně odhodlaná otvírat staré rány. Pohledem jsem vyhledávání Beliala, jeho úžasný plán moc nevyšel a mě bylo jasné že tu dlouho nevydrží. Zatím se bavil s tím druhým jehož jméno jsem automaticky zapomněla. Nebyl důležitý. Belial se rozhodl jít. Jak nečekané. Jen jsem kývla hlavou a usmála se na něj.
"Taky už půjdu, nebudu vás už zdržovat, určitě máte lepší zpusoby jak trávit den," zachichotala jsem se a pak se mírně usmála na sestru. "Když budeš chtít, stav se v Asgaaru, máme toho ještě dost, co probrat," dodala jsem a natáhla se ro objetí. Bylo jen na Lucy jestli ucukla nebo ne. Tomu vlkovi jsem jen kývla na odchod .
Belial vzal roha rychleji než bycb čekala. To se tu tak moc nudil? Kráčela jsem tímhle lese dal a míjela stromy, které byly fakt zvláštní. Pomalu jsem opustila les a přes pláň zamířila domů.

//smrkový les přes jg

//V pohodě, já klidně počkám do úterý a pak půjdu když tak :)

Poslouchala jsem Lucy. Mít ségru bylo fajn. Mírně sebou škubla, když jsem mluvila o tátovi, ale třeba s ním měla jiný vztah než já. Pro mne to byl ten co mne opustil a já kvůli němu skončila tam, kde jsem skončila. Nic jiného než opovržení si tak nezasloužil. Lucy ovšem měla asi na otce jiné vzpomínky, ale tak o ně se staral dýl než o nás ne? Švihla jsem svým dlouhatánským ocasem a usmála se na svou sestru.
Rozhovor se stočil k Belialovi. "Smrt dokáže být pozorná, pokud jí někdo nabídne svoje služby. Když jsem byla maličká, matka se rozhodla, že nás nechá pokřtít ve jméno právě Smrti. A já se rozhodla jí sloužit. Plním její příkazy... Někdy se mi objevuje ve snech, někdy přiletí jako pták na černých křídlech a někdy mi jenom pošle znamení, když je potřeba... Plním to, co ona po mne chce a díky tomu jsem silnější a magicky nadanější. Vem si, že umím ovládat tolik magií, že ani nevím, co všechno umím," zasmála jsem se. O Smrti jsem mluvila ráda. "Chtěla by ses ke kultu Smrti snad přidat?" zeptala jsem se sestry i když mi bylo jasné, že tohle nebude nic pro ni. Měla rodinu a od té by se nedokázala odtrhnout, kdyby jí to Smrt řekla.
"Závidím ti... taky bych brala víc partnerů, s jedním to může být dost unavující, že," zasmála jsem se tím typickým holčičím chichotáním. Měla jsem celkově sklon k tomu tíhnout k vícepočetnému partnerství než jenom dvojici. Lucy to ovšem dotáhla dál, evidentně.

Ušklíbla jsem se, když našeho otce Lucy označila za prostého sukničkáře, který jenom využíval vlčice kolem sebe. Měla jsem podobný názor i když mi spíš přišlo, že si jenom žádnou neuměl udržet, nepřišlo mi, že on by byl ten co odkopává, spíše ten co je odkopnut. Možná jsem po něm přeci jenom podědila víc, než bych si nechala líbit. "Ať tak či onak, jesli je mrtví je to dobře a jestli ne, tak stejně brzo někde chcípne, takže..." Někdo by řekl, že je to kruté, takhle mluvit o vlastním otci, ale já k němu neměla ani špetku nějakého vnitřního respektu, protože mě opustil, jako všichni ostatní. Na matku jsem měla větší pifku, ale to neznamenalo, že otce ušetřím.
"Belial před tou svojí nehodou umřel... A vrátil se. Zastavilo se mu srdce, ale kmotra Smrt ho ochránila a přivedla zpátky mezi živé. Nevím jak ani proč, ale udělala to. Viděla jsem to na vlasntí oči," pronesla jsem přesvědčivě a v mozku se mi vybavilo, jak Beliala vyplavilo moře a jak se poprvé pořádně nadechnul, promrzlý a polomrtvý, ale zase dýchal. Nemohla jsem Lucy přesvědčit, pokud mi to nebude věřit je to její věc, já byla o Belialově znovuzrození přesvědčená vlastní zkušeností a tím, co sám řekl.
Pak přišla narážka na vlčata. "Měla jsem vlčata, umřela," víc jsem k tomu neřekla. Prosté a stručné. Nikdo nemusel vědět, že mrtvé jsou kvůli tomu, že jsem je opustila někde v lese s bílou vlčicí. Chtěla být jejich matkou? Tak klidně může, já se k mateřství hlásit nebudu a jestli někde umřeli, škoda jich nebude. Nehodlala jsem to tu Lucy vysvětlovat. Neměla na to sebemenší právo to vědět. Navíc jsem trochu tušila, jak na ostatní působí, když jim řeknu, že mi vlčata zemřela. Lítost byla příjemnou emocí, kterou jsem ráda vzbuzovala. Působila jsem pak méně nebezpečně.
Zkoušela mne tou poslendí otázkou? Chtěla zjistit můj plán a pak to jít vyslepičit strýci? Možná bych měla být obezřetná. "Popravdě... moje záměry s Asgaarem jsou naprosot jednoduché," pronesla jsem s úsměvem. "Ráda bych pomáhala jako ochránkyně a šířila učení paní Smrti mezi vlky, pokud mi to bude povoleno. Nemám větší ambice." Byla to do své míry pravda. Jedinou lží bylo to o povolení, protože učení Smrti jsem plánovala šířit i bez povolenek. Pak jsem se rozhodla, že když už se ptáme na tyhle osobní věci, mohla bych se zeptat taky. "Takže ty už nejsi s Enteym?"

Bel se uklidnil a díky Smrti za to, protože já bych se kvůli jeho nevymáchaný tlamě rvát nechtěla. Všimla jsem si, jak se ten jeden vlk, Wari nebo jak se jmenoval, přesunul s Belialem kousek od nás, jen na dva kroky, takže jsem mohla slyšet o čem si povídají, ale nezajímalo mě to popravdě. Víc jsem se zaměřovala na to, co mi říkala Lucy. Nejprve vyjádřila soustrast nad mou matkou. "Nemusí, mě to nemrzí bylo její rozhodnutí mě opustit, takže pokud nakonec někde umřela, je to její věc...." řekla jsem s klidem, který byl tak chladný, že to až bodalo. Bylo vidět, že na matce mi vážně nezáleží a to ani trošku. Ohledně otce jsem měla stejné pocity, ale Lucy evidentně ne. Mírně ji to vykolejilo, což jsem pochopila z její reakce. "Na to, že je samotář má celkem hodně dětí nemyslíš?" povzdechla jsem si. "Alastor tvrdil, že ho viděl umřít, ale on to nemá dobře v hlavě, takže je možné, že si to jenom vymyslel... Navíc vlci se tu občas vrací z mrtvých," podotkla jsem, ale nemohla jsem tušit, jestli o tom moje sestra něco věděla nebo ne. Belial byl podle všeho jediný, kdo se vrátil z druhé strany, ale třeba nebyl jediným komu Smrt pomohla, ale jen jediným o kom jsem věděla.
Pak došlo na mluvení o Asgaaru, kde údajně žila, což jsem tak nějak věděla. Awnay tenkrát nemluvila o tom, že by byl Etney pryč. Spojila jsem si dvě a dvě dohromady a došlo mi, že musel ze smečky odejít a tím pádem šel asi pryč s Lucy a většinou potomků. A jediný koho tam nechali byl Crowely... zvláštní... Nechtěla jsem se na synovečka ptát, popravdě bylo trochu divné to, že jsem mu dělala návhry a on o to celkem stál... teď když jsem věděla o našem příbuzenství, nikdy bych si něco podobného nedovolila, ale bylo vtipné, že jeho to pořád trápilo. Škádlení jiných jsem měla ráda, ale i já měla své hranice. "Belial je... nevím jestli jsem úplně partneří, ale dalo by se říct, že to momentálně spolu táhneme. Nedávno měl nehodu, po které ztratil paměť, takže se snažíme náš vztah dát zase do kupy... ale no musím si zvyknout, že je trošku jiný," povzdechla jsem si hlasem soužené družky, která se musí smířit s osudem, který na ni byl až moc tvrdý. Popravdě se mi tahle Belialova změna k oddanému členovi smečky moc nezdála a pokud to hrál, tak mě štvalo, že se o tu šaškárnu nepodělil se mnou.

Belial se choval jako naprostý blbec. Tyhle jeho mentální hry jsem nechápala, čeho dosáhne tím, že nám tihle dva vyprášej kožich? Při pohledu na toho nabušenýho maníka se mi rozechvělo srdce a nejen strachem. Vypadal fakt mile a hodně, rozhodně se nehodil k Lucy pokud byla aspoň z části stejná jako já a zbytek famílie. Nechala jsem Beliala ať si to vyřeší sám, byl přeci jenom velkej vlk, tak se mohl sám o sebe postarat. Chová se jako malý vlče, jsem teda čekala že hodlá dělat něco jiného než se tu dohadovat jako pitomec. Protočila jsem oči v sloup a odfrkla si. Já měla ráda přímou manipulaci, ale tohle bylo moc i na mě. Tohle bylo přímo vysmívání se někomu do ksichtu a komu tím pomůže co?
Pak se konverzace stočila na mne. Lucy mluvila ke mně ohledně svých dětí a já jen nakrčila čenich. Nehodlala jsem jí sdělovat že potomky mám ani to, že mi jsou naprosto ukradení. Já sloužila jenom své kmotře Smrti a rodina pokrevní pro mne neměla moc velkou váhu. Lucy jsem ale chtěla poznat. Z mých sourozenců to dotáhla nejdál, mohla by být dobrou přítelkyní a možným spojencem. "Ooo máš víc partnerů, to schvaluju," pronesla jsem s úsměvem a v očích se mi zalesklo. Popravdě taky bych si nedala říct do nějakého většího svazku, kdyby chtěl Belial další partnerku proč ne, ale musel by se o nás o obě umět starat a o tom jsem pochybovala. Skoro nestačil ani mě. "Moje matka je mrtvá, pokud jde o tohle... teda myslím, naposledy jsem Lennie viděla, když jsem byla ještě vlče," odvětila jsem na její polootázku ohledně mojí matky. "Otec je podle všeho taky mrtvý a nebo minimálně nezvěstný, ale jeden z bráchů tvrdil, že umřel," dodala jsem a pokrčila "rameny". Popravdě mi bylo jedno, co se stalo s rodiči. "Mám ještě dva bratry... měla jsem adoptovanou sestru, ale ta se vypařila jak pára nad hrncem, když vyrostla... nedivím se jí," dořekla jsem celý seznam příbuzných. "Alastor je blbeček, který někam zmizel a Sirius žije semnou v Asgaarském lese," dodala jsem, portože to vypadalo, že rodina ji zaujala.

Lucy se vrátila a opravdu řekla, že je dcerou Saviora a Sianny. Pokud jsem si dobře pamatovala, byla to tátova první partnerka. Družka, která už nebyla, nebo se s ním rozešla jako máma. Kdo ví, jak to mezi nima bylo. Popravdě kdo by s tátou vydržel dýl než si zašpásovat, že jo. Celkem by mne zajímalo, jestli do toho její máma spadla tak jako moje. Zamilovala se do velkého silného vlka, ale pak zjistila, že se jejich pohledy na svět diametrálně liší a že nemají ani společný názor na život nebo na výchovu vlčat. Mírně jsem se ztratila ve svých myšlenkách, protože rozhovor se stočil k neteřím a synovcům, což mi bylo popravdě už trochu putna. Spíš jsem chtěla zjistit, kdo je tenhle vlk, který se tu vydával za Etneyho, i když to Etney nebyl. A nebo se možná vážně sestra nezdála a rozešla se s tím svým vocasem a našla si novýho amanta? Netušila jsem, ale zajímalo mě to. Byla jsem prostě od přírody zvědavá.
Když Belial začal svůj proslov, jenom jsem mírně otočila oči v sloup, protože tohle dělal vždycky. Byl prostě až... moc. Někdy nedokázal odhadnout atmosféru situace. A místo toho mírně Lucy namíchnul, což jsem se nedivila. Chlapi. "Nepřišli jsem vás sem poučovat o tom, jak se zajímat nebo nezajímat o své potomky. Popravdě Belial je občas až moc horká hlava a jako správný ochranář se prostě o smečku stará," pronesla jsem s přátelským úsměvem a doufala, že rozeženu mraky nepříjemností. "Chtěla jsem tě popravdě navštívit, abychom se konečně setkali a možnost mi dala právě tvoje vlčata, díky kterým jsem zjistila kde bydlíš. Jsem tak ráda, že jsem tě konečně poznala. Pokud to nevadí, ráda bych s tebou někdy strávila nějaký čas a poznala tě, ale chápu že máš mnoho práce se smečkou... Odpusť mi tu troufalost, ale myslela jsem, že jsi partnerkou s Etneym, mluvila o něm Awnay jeho sestra, kterou jsem znala jako ještě malé vlče..." nechala jsem to vyznít do prázdna. "Ale ať jsi s kým jsi, doufám, že jsi šťastná Lucy," dodala jsem a vážně jsem zněla mile a přátelsky, protože jsem to tak vážně cítila. Dlouho jsem toužila po návratu k rodině, která mne opustila. Nejdřív Nym, pak matka, otec, Alastor... zůstal mi jenom Sirius a Lucy.

Pohled jsem upírala na svou sestřičku, kterou jsem se konečně odhodlala osobně poznat. Usmívala jsem se a pohazovala dlouhým ocasem. Lucy ovšem nevypadala, že by nějak zásadně oceňovala nalezení nové sestry. Nelíbilo se mi, že se hnedka sebrala a vypadla, ale na druhou stranu nám to ukazovalo, že jí tohle hodně zasáhlo. Ať už měla jakékoli povinnosti, jak řekl ten nasvalenej borec, který rozhodně nebyl Etney, jak si všiml i Belial. Rozhodně není vůbec podobný Awnay a to by měla být jeho sestra. V tý rodině jsou všichni šedý a ne hnědý, takže... divný. Doufala jsem, že moje myšlenky doletěly do hlavy až k Belialovi.
Waristood nebo jak se jmenoval, se pustil do nějakých otázek. "Jistě, že jsme rodina, pokud jsi partnerem Lucy," podotkla jsem podezíravě, ale víc jsem se k tomu nevyjadřovala. "A pocházíme z Asgaarské smečce, kde se momentálně nachází Crowley, ale to jako její partner jistě víš, kde máte syna ne?" zazubila jsem se na něj a pak znovu ohodila ocasem. Jenomže než jsem stihla říct cokoliv jiného, přiřítila se k nám Lucy, která byla hodně uřícená. Značkování mi fakt nechybí, byla to pruda... "Všechno je v pořádku?" zeptala jsem se jí hlasem milounkým jako pohlazení. Vůně toho, co ti dva milovali nejvíce se linula z mého kožichu všude kolem. "Pokud nejsi jiná Lucy, co má za tátu Saviora tak ano, jsem tvoje poloviční sestra," zazubila jsem se na ní. "Tak ráda tě poznávám, tolik jsem toho o tobě slyšela a hledala jsem tě, ale najít tenhle lesík... to bylo vážně utrpení, jen návštěva tvých dětí nás sem zavedla, to je vlastně to, co nás sem přivedlo." Posmutnila jsem a podívala se na Beliala.

Belial chtěl dlouhou verzi, tak jsem se do ní pustila. "Narodila jsem se ve smečce v horách, která už dávno neexistuje. Měla jsem bratry, dvojčata, a jednu sestru, nevlastní. Sestru jsem milovala a vzhlížela k ní, ale utekla se svým přítelem. Matka se pohádala s otcem a odvedla bratry pryč, mě nechala v horách. Otec se pak jednodušše vypařil. A tak jsem zůstala naprosto sama. Smečka se pak rozpadla a já netušila, co mám dělat. Hledala jsem matku, ale nenašla a málem umřela v chladné zimě, kdyby mě nenašel Norox. On... byl můj první... ve všem. Naučil mě lovit, naučil mě používat magii a naučil mě používat nejenom rozum, ale i tělo... A pak... zmizel, umřel nejspíš. Ani po něm neštěknul pes. Zase sama, zase bez pomoci, bez rodiny a bez domova. Dlouho jsem nikoho neměla, občasné známosti, ale jinak nic. Našla jsem si kamarády a smečku. Pak jsem potkala tebe a ty sis se mnou jenom užil a zmizel... Nechal si mě s vlčaty a puf, byls pryč. Vlčata zemřela, ale můj bratr Alastor a můj nejlepší přítel Alfredo z toho vinili mě. Tím jsem přišla o smečku dole ve Vrbovém lesíku, kde jsem měla místo díky Alfredovi a mé přítelkyni Pippě. Vyhnali mě a já zůstala sama, zase. Takže promiň, že mi není líto chudáka Beliala, který přišel o vzpomínky. Že neuroním slzičku za to, že možná jsi se vzpomínkami ztratil i kus sebe... Protože já bych dala cokoliv, COKOLIV, abych mohla zapomenout na to, že mě nikdy nikdo nechtěl, že mě všichni jenom opouštěli a já zůstávala na všechno sama," pronesla jsem monolog tichým hlasem. Občas poklesl, občas stoupl. Během vyprávění se mi oči zalily slzami, ale snažila jsem se nebrečet. Jedna slza se přeci jen vykutálela z kanálku a já ji zamátavě otřela tlapkou. Naštvaná na tuhle slabost.

//Lucy a Waris
Netrvalo dlouho a do lesa konečně někdo přišel. Pohodila jsem ocasem a usmála se. Dokonalá herečka a po všem, co bylo před chvilkou, jako by se slehla zem. Všechny svoje emoce jsem dokonale zamaskovala, emocí klidu, pohody a přátelství. Pohlédla jsem na vlka a vlčici, kteří kráčeli k nám. Ona elegantně, on trochu nasvaleně. Ale že to byl kusanec. Olízla jsem si mlsně čenich, což se dalo vysvětlit i jenom jako normální gesto. S ním bych si dala říct hned. To je pěknej Alfáček. Slova se ujala Alfa vlčice. Představila se jako Lucy a mě seplo, že tohle bude ta moje sestřička o které jsem zatím jen slyšela. "Och, já jsem Rowena a rozhodně nechceme vyrušovat," řekla jsem klidným a přátelským hlasem. "Já... jsem tvoje sestra... nevlastní samozřejmě. Můj otec byl Savior, hnědý vlk, zelené drápky a zelená srst na tlapce, v uchu měl stříbrnou naušnici?" popsala jsem poměrně podrobně otce, kterého jsem už několik let neviděla. Prvního kdo vás opustí asi nikdy nezapomenete. Usmála jsem se na Lucy a nechala ji to zpracovat.

Koukla jsem na Beliala a posadila se na zem. Ocas jsem si obtočila kolem tlapek. Začínalo být jaro a teplo, ale od země pořád táhlo, hlavně v noci a nad ránem. Bel se ptal na to, proč bych ráda zapomněla, ale popravdě jsem netušila, jestli ho to fakt zajímá nebo ne. "Chceš celý příběh nebo zkrácenou verzi?" zeptala jsem se s povzdechem. Nerada bych mu tu říkala celý svůj příběh s tím, že mě bude poslouchat jenom na půl ucha. A nerada bych ho říkala někomu, koho to nebude vůbec zajímat. Není dobré prožívat staré rány, otvírat je a připomínat si, na druhou stranu by to měl vědět, je přeci jenom můj partner, i když jenom jako... Nebo nejen jako? Jak se vlastně pozná láska? Je to to co jsem měla s Noroxem? S Helialem, který se mnou šel na lov? Nebo Alfredem, který se o mne staral než se rozhodl nademnou zlomit hůl? Nebo je to tohle co mám s Belialem? A nebo jsem lásku nikdy nepoznala... Belial vypadal, že všechno myslí naprosto upřímně. Povzdechla jsem si znovu. "Předem upozorňuji, že celý příběh bude dlouhý," dodala jsem.
Na jeho slova, že nemsíme dovolit, aby se vlci odsud přidali do Asgaaru jsem kývla hlavou. Bylo nepřípustné, aby se nám tam nasáčkoval někdo další.

Protočila jsem oči v sloup, protože to bylo patetické. Rozhodně mne zajímalo proč udělal, to co udělal, ale už se to nikdy nedozvíme. Jenomže on z toho dělal velkou věc, jako by on tady byl ten mučedník. "Děláš jako by to bylo strašný, nevědět, co se ti v životě stalo, ale věř mi, že já bych mnohem radši nevěděla. Mnohem radši bych zapomněla na všechny a navšechno," zasyčela jsem na něj s pohledem upřeným přímo do jeho duše. Ať už to měl v životě jakékoli, rozhodně to neměl takové jako já. Dala bych všechno na to, abych mohla zapomenout. Zapomenout na matku, která mne opustila a šla raději do jiné smečky. Zapomenout na sestru, co mne zradila a odešla za svým miláčkem pryč. Zapomenout na přítele, který pro mne znamenal všechno a pak prostě zmizel, zemřel. Zapomenout na vlčata, která jsem nechtěla. A taky zapomenout na něj, protože leč jsem nechtěla, mě to k němu táhlo. "Patetický," pronesla jsem a těžko říct, jestli jsem hodnotila jeho nebo sebe.
"Nemám rodinu," odvětila jsem stručně na jeho otázku ohledně mojí rodiny. Pokud se o tom chtěl bavit, řekla bych mu všechno, ale odhadovala jsem, že můj příběh ho stejně nezajímá. Jako všechny ostatní. Pro každého jsem byla jenom ta o kterou si může otřít hubu a jí se to nedotkne. Nikdo se opravdu nikdy o nikoho nezajímal.
Měl pravdu. Skoro nikdo tu nebyl. Vůně místní smečky byla vyčpělá. "Možná pro to hledali strýčka, chtěli nějaký nový místo k životu. To by nám ještě scházelo, dobře že odtáhli," dodala jsem celkem rozhodně a prohlížela si jeden z rubínů na zemi.

//VVJ

"Pff Život by ti nepomohl, ani kdybys chtěl a navíc jsi mi to sám říkal. Řekl jsi, že tě zachránila Smrt, proč bys mi tenkrát lhal?" zeptala jsem se na oplátku. Těch jeho podivných snah najít nějakou teorii, která by pasovala na to, že Smrt mu nepomohla jsme měla tak akorát dost. Mírně jsem si odfrkla a porozhlédla se kolem. Vstoupili jsme do lesa, který vypadal poměrně hezky. Útulně, dalo by se říct. Celkem bych si tu dovedla představit vychovávat vlastní rodinku. Pche. Rodina. nechutný...
Uculila jsem se na něj, když se přiznal, že opravdu použil magii myšlenek. "To abych si dávala na co myslím, že ?" prohodila jsem laškovně a zkusila si vybavit všechny ty nekalosti, které jsme spolu kdy prováděly v různých temných zákoutích tohoto kraje.
Kolem nás byla spousta šutrů a stromů, ale vlk žádný. Divný. Jeden by řekl, že v tomhle lese nikdo pomalu nežije. Pach jsem tu cítila, ale ne úplně zřetelně. Někdo tu značkoval, ale rozhodně to bylo nějaký ten pátek zpátky. "Jsou," podotkla jsem. Netušila jsem odkud se rubíny vzaly v Asgaaru, ale asi odsud. Že by takhle chtěla teta zůstat ve spojení s částí svojí rodiny? "Asgaarští jsou zvláštní familie, ale já nemám co soudit," dodala jsem a pohodila ocasem. Belial se ptal co provedeme, ale já už nějak neměla náladu na to něco vyvádět. Když tu nebyl nikdo, kdo by to ocenil.

"Ne já jsem jenom našla tvou prašivou zádel a vytáhla tě z moře. Měl jsi být mrtvolou, kterou ožraly ryby podle toho v jakým si byl stavu, ale Smrt se rozhodla zachránit tě. Nezpochybňuju to rozhodnutí, i když teď ani nevěříš, že to byla bohyněm," pronesla jsem rázně. Neměla jsem proč, bych měla svou paní pomlouvat a ubírat jí na jejích věhlasných dovednostech. To že Beliala zachránila mělo svůj význam, jenomže tím že ztratil paměť a změnil se, se taky mohlo změnit jeho poslání tady. Možná, že teď už nebyl tím vyvoleným a možná právě pro to, se mi moje kmotřička přestala zvěvovat ve snech.
Sledovala jsem odcházející vlky. "Jak víš, že jdou jinam?" zeptala jsem se po chvilce, když Belial prohlásil, že následovat je nebudeme. Netušila jsem, co se stalo, ale pak mi to došlo. "Tys jim četl myšlenky, to je neslušný... zákeřný a líbí se mi to, ale pořád neslušný," vyhubovala jsem mu naoko podrážděně a neschvalujíc jeho magické počínání. Uvnitř mne ovšem těšilo, jak dobrý je v magických schopnostech. Vyrazil směrem k malému lesíku, jehož pach jsem poznala až když jsem v něm stála. Takhle páchl synoveček s neteřinkami.

//cedr

//Mahtae sever

Ťapkala jsem si to za Belem a užívala si, že jsem zase chvilku mimo hvozd. Sice jsem už tyhle výlety nemusela podnikat z čisté zoufalosti nebo nudy, ale o to více jsem si je teď užívala. Jako "vdaná" panička jsem si mohla nosit hezky čenich nahoru a ukazovat na obdiv nejen sebe, ale i svého mužného partnera. Ještě navíc s těma hezkýma odznakama... Celkem hezky se ve smečce chytl a už se i mírně zakulacuje. Usmála jsem se na svého partnera a následovala ho k jezeru, které bylo obklopeno vlky. Mírně jsem nakrčila čenich z těch puchů a pachů. "Smrt není žádné pseudobožstvo," zavrčela jsem na něj najednou, když si dovolil z tlamy vypustit takovou naprosto kacířskou větu. "Smrt je božstvo a ne odměnila mne za služby, které jsem jí prokázala. Mimo jiné to byla záchrana tvého holého zadku, takže nepoučuj o tom, že od ní nic nepotřebuješ," prskala jsem jako kdybych kousla do citronu. Neměla jsem tydle kecy ráda.
Obrátila jsem svou pozornost na skupinku, která stála kus od nás a vypadalo to, že jsou na odchodu. "To bude Etney," sdělila jsem Belialovi. "Byl to brácha Awnay... tak proto říkají Arcanusovi dědo a na strejdo, ségra se spustila s tímhle, no tak to je hodně vtipný," podotkla jsem a ušklíbla se. Awnay mi toho napovídala o svém dementním bratrovi celkem dost. Jenže proč by se s ním spouštěla Lucy o které všichni mluvili jako o té chytré. Dokonce i táta to jednou říkal. "Vypadá to, že jsou na odchodu a já za nima teda běhat nebudu," dodala jsem s pohledem upřeným na odcházející skupinu.

//Asgaarský hvozd

Následovala jsem Beliala jako poslušná krůtička. Zadek se mi vrtěl, jako vždycky, protože váha ocasu nebyla neznatelná. Jeden by řekl, že když s ním mávám s takovou lehkostí, tak nebudu mít problém nevrtět kvůli němu tolik zadkem, ale tak to nebylo. Jeho váha byla mnohdy na obtíž. "Jistě... Ale bohyně ti přece nemůže dát korunku jen tak, co by to bylo za bohyni, pak by to od ní chtěl každý a to si nemůže dovolit. Nebo by někdo prohlásil, že někomu jinému nadržuje a to taky nechceš... Takže mi tu korunku dala jisto jistě kmotra Smrt a ty jenom závidíš, že za tvoje služby ti nedala nic," prskala jsem, protože mne jeho tón mírně urážel. Jeho nedůvěřivost v má slova mne prostě rozohnila.
Koukla jsem na něj a začala se chichotat. "Smradlavá kytka? Tomu ty říkáš zábavné? To by ses jim rovnou mohl vydělat pod rohožku a říkat tomu vtip, přitom je to jenom přízemní nechutnost," dodala jsem s povzdechem. "Jo třeba jim unést dceru nebo zneuctít syna," dodala jsem mlaskavě. Sice to byla rodina, ale já je tak nebrala. Nikdy jsem nikoho nebrala jako rodinu, takže by mi bylo jedno, kdyby jim Belial přefiknul nějakou tu dcerku.

//Za Belem